31.10.2013 * Vytanula mi nedávno na mysl jedna píseň. Je to zvláštní: něco tane a tane, až to nakonec vytane. Někdy se tanoucí stébla chytá, aby vytanul. U písní může být vytanutí někdy nepříjemné, to když vytanuvší melodie se vám opakovaně vnucuje celý den. Ať děláte, co děláte, nedokážete ji zatanout. A je skoro pravidlem, že ty nezatanutelné písně jsou ty nejblbější.

Tentokrát mi vytanula píseň Némelem, némelem, sebrala nám voda mlejn. Což je v souvislosti s pravidelnými povodněmi celkem pochopitelné. Můžete kritizovat jedince, co si po minulých záplavách postavili dům přímo na břehu. Jenže postavit mlýn (vodní) na kopci je z technologického hlediska blbost. Takže se může přihodit, že voda sebere mlýn, všechna kola a další příslušenství, dokonce i pilu s vantrokama. Čímž pádem je mlýn mimo provoz a obyvatelstvu nezbývá než dočasně přejít na velmi zdravou celozrnou dietu.

Jakmile voda začne klesat, přestane klesat mlynářova mysl. Sebere rodinu, stárky, mládky,  prášky a ostatní personál a jme se budovat mlýn nový, ještě lepší a krásnější. (My to máme v genech, moji předkové byli po několik generací mlynáři.)

Zbuduje se nová mlýnice, připojí se nová kola, mlýnský kámen naštěstí při jeho váze neodplaval. Vedle mlýna se postaví pila, co ji taky vzala voda. Problém nastane až s vantrokama. Máte někdo tušení, co to jsou? Já vůbec.

Nuže hledejme. Nemá cenu hledat ve slovníku cizích slov, protože vantroky je slovo české jak kráva. Etymologický slovník a Slovník nespisovné češtiny shodně uvádějí, že vantroky jsou dřevěný žlab vedoucí vodu těsně před tím, než padá na mlýnské kolo. A máme to. Můžeme dostavět i vantroky a mlýn je zase jako ze škatulky. Přijíždějí rolníci se zrnem, zařízení vrže a rachotí, ve mlýnici je veselo a my si zpíváme Melem, melem.

Až do příští povodně.