26.5.2013 * Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.

Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.

Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.

Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“  Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.