26.6.2013 * Čeština je prý po čínštině druhý nejtěžší jazyk na světě. No nevím. K finštině jsem se nedostal blíž než na několik námořních mílí, takže nemohu porovnávat. Ovšem všichni mě utěšovali, že bych to zvládl, že finština je dost podobná maďarštině. Ani po tomhle ujištění jsem se finsky nezačal učit.

Zpět k mateřštině. Právě ta obtížnost je asi příčinou, proč se mnohem víc lidí na světě učí anglicky než česky. Angličtina je fakt ízy a většina pohodlných obyvatel planety zvolí samozřejmě ten  nejprimitivnější jazyk. Jen aby měla co napsat do žádosti o zaměstnání. O to víc mě mrzí, že zrovna Briti nejsou schopni se ten svůj jazyk naučit pořádně. Kdykoliv na mě promluví, nerozumím jim asi slovo.

Znovu k mateřštině. Právě ta složitost našeho jazyka způsobila, že se sám začal zjednodušovat. Naši předci, když tu řeč tvořili a kodifikovali, ji udělali schválně složitou, aby nikdo nerozuměl. Když my nerozumíme cizákům, tak proč by měli oni rozumět nám. Důsledkem je, že jí nerozumíme sami. Přechodníky už dávno nikdo nepoužívá, a když je použije, tak se ztrapní, protože blbě. Vsadím se, že nevíte, co je to příčestí. Já taky ne. A protože příliš často netrpíte, přestali jste používat trpný rod. A to ještě jeden z předků zaplevelil českou abecedu o písmena s háčky, čárkami a kroužky. Aspoň že ho za to upálili. O zcela zbytečných dvou i a třech u ani nemluvě. Co českých geniů mohlo něco vymyslet nebo vynalézt, kdyby se místo toho nemuselo biflovat vyňatá slova.

Taky si všimněte, že z češtiny pomalu mizí střední rod. Má to logiku. Je sranda, když jsou kluci s holkama nebo holky s holkama případně kluci s klukama. Ale co je za legraci s rodem středním? Tak padesátkrát za den slyšíte, že auta jely, letadla letěly, pole ležely ladem, čuňata zvracely a košťata to po nich uklízely.

To mi připomnělo historku z mé povinné školní docházky. Asi tak osmá třída. Ahoj holky! Jedna taková nafoukaná blondýnka: Hele, my nejsme žádný holky! A co jste? Děvčata!! Tak promiň děvče. A můžu se tě na něco zeptat? Co jsi mělo dneska k snídani? A co sis vzalo na sebe?

Všem klukům se to líbilo, ujalo se to a chytli se dokonce i spolužáci s laxnějším přístupem k vyučovacímu jazyku.

Co sis myslelo? To jsi napsalo moc pěkně. Nemělo bys sedět vzpřímeně? Nešlo bys se mnou do kina? (Samozřejmě nešlo.)

Stupňovalo se to a začali jsme to používat i při hodinách. Prosím, děvčata měla ten diktát lehčí. Horáčková odešlo k lékaři. (To už bylo mluvnicky za.) Učitelé nechápali, o co kráčí, ale cítili ve vzduchu nějakou časovanou bombu a prchali hned se zazvoněním do sborovny. Tam to celé přestávky probírali. Korunu tomu dal tělocvikář, když řekl kolegyni: Ale děvče, nemělo by sis to tak brát.

Po čtrnácti dnech našeho gramatického teroru děvčata zkoušeně přilezla a prohlásila, že už jsou zase holky. Ale myslím si, že všichni z naší třídy ovládají střední rod jako nikdo. Čeština je sice chrám a tvrz, jak praví klasik, ale může to být také zákeřná zbraň.

26.5.2013 * Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.

Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.

Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.

Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“  Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.

23.2.2013 * Ne, nechci psát o tom, že čeština je asi nejsložitějším jazykem na světě, a když ne, tak aspoň v Evropské unii. To i maďarština je jednodušší, protože jsem v ní objevil několik českých slov. Složitost našeho jazyka má tu vlastnost, že se jí nenaučí ani většina Čechů, natož pak cizinec. Takže nám do toho tady nemůže moc kecat. Navíc ho holé lebky snadno poznají podle mluvy, i když nevypadá černě nebo turbanovitě.

Taky nechci naštvat své protestantské spoluobčany tvrzením, že Husova úprava byla kolosální pitomost, že nám ty háčky a čárky byl čert dlužen. Ale možná, že to tenkrát vymyslel nějaký ministerský úředník a na Husa to svedli, až po té, co byl zpopelněn.

Ale k věci. Každý jazyk dělá společnost matematice. A základem matematiky jsou čísla kladná a záporná. (I nula může být kladná nebo záporná, jak jsem se dozvěděl od našeho ministra financí, který často mluví o kladné nule.) Kde se to vzalo? Kladné je od slova kláda. Kláda se klade na zem. Dokud je stromem, neklade se. Kláda na sport je kladina. Věci se pokládají na zem, aby to bylo bezpečné a nic se nesesulo. To je příkladná situace, všechno je důkladně položeno, někdy dost nákladně. Někdy ale sesutí hrozí. Pak se to musí zapřít. Zapírá se to pochopitelně záporem. To je tyč, která se vzepře, aby sesutí nenastalo. Takový zápor neleží, ale trčí. Zapírat může zločinec, nevěrný manžel nebo líná hospodyně, která nepere pořádně s práškem z reklamy, ale jenom zapírá.

Takže už jste to snad pochopili. Záporná čísla existují proto, aby se ta kladná nesesypala.

Jediné, co jsem zatím nepobral , proč se město u Prahy jmenuje Kladno. Aby to bylo vyvážené, muselo by na druhé straně Prahy ležet město Záporno. Vlastně by nemohlo ležet, když není kladné. Muselo by trčet.