28.2.2013 *  Koupil jsem si cigarety Camel. Ne snad kvůli své kuřácké vášni, ale kvůli svým vnoučatům. Ta umějí anglicky pojmenovat všechna možná zvířata od žirafy až po křečka, ale velbloud jim pořád dělá potíže.

Oklikou mě to ale vrátilo do vlastního dětství. Kamelka byla první cigareta v mém životě. Bylo mi osm – a nebudu vás napínat – přežil jsem.

Krabička cigaret Camel byla ve voskované papírové krabici od UNRA. Původně to bylo určeno bojujícím americkým jednotkám, ale válka s Hitlerem skončila dřív, než se předpokládalo, a tak toho hodně zbylo. Přebytky se velmi levně prodávaly občanům poražených i osvobozených státu. Naše rodina byla na vítězné straně a táta toho nakoupil, že jsme měli nakonec plnou skříň. Samý dobrý věci. V oné papírové krabici byla masová konzerva, nějaká pomazánka, sladký krém v konzervě, sušenky, čokoláda, ubrousek, otvírák na konzervy, ty Camelky  a ploché sirky. Hotový poklad. Ale existovaly i samostatné konzervy s kde čím a hlavně se pamatuju na třílitrové pixly s pomerančovým džusem. (Ty pixly měly vlastně asi jeden galon, ale my už jsme se po Vítězném únoru yardy, stopy, inche a galony ve škole neučili.)

V rámci UNRY se dal taky levně koupit džíp nebo náklaďák, ale k tomu se mi rodiče přemluvit nepodařilo.

Ten Vítězný únor se moc nelíbil imperialistům a tak nám za trest poslali amerického brouka – mandelinku bramborovou. S tím moc nenaděláte, mandelinka logicky pocházela z Ameriky, protože brambory taky pocházejí z Ameriky. Mandelince bylo nutné vyhlásit boj. Do přední linie postavili nás školáky, protože jednak jsme byli nejuvědomělejší a za druhé jsme se nemuseli při sběru brouků tak ohýbat. Zítra ráno si všichni přinesli skleničky s víčkem a vyrazili jsme na pole. Jen já jsem doma skleničku s víčkem nenašel, tak jsem popadl konzervičku od džusu. Emerickou. Měla dvě dírky. Jednou se brouci házeli dovnitř a tou druhou se ti šikovnější zase mohli dostat ven. Soudružka učitelka se nejdřív kabonila nad anglickými nápisy na mé nádobě, ale pak řekla, že je to vlastně stylové.

Na poli jsme každý dostali řádek a lezlo se. Byl jsem zklamaný; na mém řádku žádný americký brouk nebyl. Ani na sousedních nebyl. Chyba byla možná v instruktáži. Netušili jsme, jak ten brouk vypadá. Dobový tisk, zejména časopis Dikobraz ho zobrazoval s pruhy a hvězdami na krovkách. V modré a bílé. Tak jsme sbírali kde co, kluci si dávali do skleniček i žížaly a mravence. Jen slunéčka sedmitečná nám paní učitelka lovit zakázala. Ta jsou, děti, přece červená, to je takový sovětský brouček. Tak jsme pro jistotu nechávali na poli i brouky žluté. Z úcty k Mao Ce Tungovi a velkému čínskému lidu.

Došli jsme s klukama na konec řádku a plácli se do trávy. Prej se to dá kouřit, když se to usuší. Co jako? Ta bramborová nať.  Můžem to někdy vyzkoušet. Ale dokud máme lepší, tak asi ne. A vytáhl jsem z kapsy krabičku s velbloudem.