Pamatuju toho poměrně hodně, ale tohle nepamatuju: Tolik přírodních katastrof v přepočtu na jeden čtvereční kubík a na jednoho lidoobyvatele v Česku. To za minulého režimu byl pořádek. Uragány, záplavy a čtyřmetrové vrstvy napadlého sněhu nebyly povoleny. Vlastně jediný větší zádrhel, co pamatuji, byly povodně na Dunaji v šedesátých letech, ale to už je strašně dávno.

Teď máme demokracii a příroda si myslí, že si může dělat, co chce. Dvoje záplavy v jedné dekádě, zničené Tatry (ty považujeme pořád tak trochu i za naše, aspoň tam jezdíme páchat kolektivní lavinové sebevraždy), tornádo dokonce až v Litovli…

Vynechám teď úvahy o tom, jestli za to všechno mohou skleníkové plyny, naše nezodpovědnost a honba za zisky. Nebo jestli je to přirozený cyklus přírody a Zeměkoule teď zrovna prožívá nějaký svůj menses. To by nám totiž množství diskusních příspěvků strhlo  servery.

Tudíž se nebudu ani pídit, jestli za to může globální oteplování. S ohledem na poměry letos v lednu o nějakém oteplování nemohla být vůbec řeč. Všichni jsme se třásli na to, aby se už oteplilo aspoň lokálně.

Mířím ale jinam. Jistě jste postřehli, že osmdesát procent trampských písní je o přírodě. Ale všimněte si: vítr šlehá do tváří nebo čechrá vlasy, ale neodnáší střechy. Déšť prší, tak jaksi normálně, smáčí vlasy, ale není kvůli tomu nutné preventivně vypouštět vltavskou kaskádu. Zemětřesení je v trampské písni úplně neznámým pojmem.

Prostě trampské poetice chybí dramatické příběhy plné ohrožených životů a materiálních ztrát tak, aby reflektovala virtuálně skutečný život televizních zpráv.

Vím, že po zveřejnění těchto řádků se ozvou všechny velké trampské vydavatelské domy a budou poukazovat na řadu dramatických písní z jejich katalogů. Ale to budou přesně ty výjimky, které potvrdí pravidlo.

Co vlastně způsobuje ten poklid v trampské hudbě i literatuře? Mám například za to, že drtivá většina současných trampů nikdy neviděla nosorožce ve volné přírodě. Pak se nedivme: několik let jsem porotoval literární soutěž Trapsavec a o setkání s nosorožcem jsem tam nikdy nečetl ani řádku. (Je ovšem možné, že ti, co nosorožce potkali, už nenapsali.)

Český tramp se vydá za Atlantik a zamíří k Niagarským vodopádům. Tam se postaví k zábradlí a šestihlasně zazpívá „Teskně hučí“. Což není v tom kraválu stejně slyšet. Splout vodopády ho nenapadne ani ve snu, čímž se připraví o budoucí literární a písňovou inspiraci.

Rád bych se někdy v trampských písních nabažil poetických vyprávění o pohodových procházkách polední Saharou, praktický návod, jak dál postupovat džunglí, když se vám mačeta ztupí o anakondu či popis zběsilého úprku před ochránci přírody, když jste trapným nedopatřením zastřelili yetiho.

Naštěstí většina trampů má dnes už pevné internetové připojení minimálně s rychlostí 8 MBps, takže si pro neotřelá témata svých písní dosurfuje tam. Ti nepřipojení mají smůlu. Zkuste si naplánovat setkání s ledním medvědem, když na Brdech nejméně od roku 1896 nikdo žádného ledního medvěda neviděl.

Ostatně když už jsme u toho řídnutí fauny: Nikdy jsem netvrdil, že trampové žerou chrousty. Nikdo mi však zatím přesvědčivě nevysvětlil, proč je na Brdech chroustů tak málo.