30.4.2013 * Nedávno jsem se bavil s jedním Plzeňákem. Lochotínský amfiteátr se bude rekonstruovat a zmenší se. Stejně už tam nikdy třicet tisíc lidí nepřijde. Reagoval jsem obligátní větou „nikdy neříkej nikdy“. A uvědomil jsem si, že Porta, když vstupovala na Lochotín, už byla nejen o krásném zpívání. Vlastně to bylo jednoduché: byli jsme to my, muzikanti, organizátoři i diváci, a na druhé straně oni. Každá myšlenka a každý špílec z pódia přinášely bouřlivé ovace.

Přišla svoboda. Byli jsme hraví a bezstarostní. Pak přišly i starosti a společnost se začala dělit. Na aktivní a pasivní, na úspěšné a neúspěšné. Na ty, co hledají vlastní cesty a na ty, co to nedokážou. A do toho krize, korupce, aféry a blbá nálada. Nakonec…, co bychom si říkali, nedávno byla volba prezidenta.

Vzpomínky na to, jak tenkrát písničkáři probouzeli národ z letargie, jsou už dávné. A nezapomínejme, že ti nádherní tehdejší buřiči už trochu zestárli. Co dnes, kdy doba je znovu těhotná? Nenechme se zmást tím, že to, co tenkrát kradmo zpívali písničkáři, je dnes veřejně dostupné v novinách i na internetu. Jedna dobře namířená píseň má sílu stovek komentářů na webech.