19.7.2015 * Kladeč. Krásné české slovo. Obzvlášť když ho způsobíte v plurálu: kladeči lina, kladeči min, kladeči věnců,… To slovo je samo o sobě pozitivní už slovním základem klad. Po odchodu kladečů zůstává hladko, čisto, vyváženo. Tedy i lad, čili řád a harmonie z toho slova trčí. Kladeči lina už dávno lina nekladou, zbohatli jsme, zpanštěli. Už ani PVC nám nevoní, jestli tak nějaký ten kovral od zdi po zeď. Teď jsou v módě plovoucí podlahy. ale ty se nekladou, ty se spouštějí na hladinu. Kladeči min za sebou taky zanechávají čisto, hlavně od všeho živého. A kladeči věnců pak kladou k hrobům těch, co se v minových polích procházeli. Kladeči věnců  ve skutečnosti  věnce nepokládají. To činí dvé vojínů hradní stráže nebo jiné operetně elitní jednotky vojska. Pohybují se při tom zvláštním pohybem, který asi nenajdete v předpisu Vojsk-1-1 žádné armády na světě: pořadovým krokem stranou. Kladeči věnců nekladou; urovnají stuhy a pak ještě postojí v krátkém stoji spatném.

Zajímavé je, že kladečství je záležitost vysloveně mužská, feminismem ještě nepoznamenaná. Řekněte kladečka, a určitě se vám nevybaví lepá děva, zahrabávající minu pod drn. Spíš byste to tipli na nějaký stroj. Ostatně taky by to mohla být malá kladka. Přitom hmyzí maminy jsou kladečkami par excelence, želvy nevyjímaje. Některé jsou dokonce opatřeny kladélkem. A pokud vím, žádný kladeč věnců kladélko nemá. Jsou to dokonce i rybí dámy, co kladou. Nemám sice zbla vědomí, jak probíhá u kaprů pohlavní život, kladou však jistojistě. Namyšlený člověk samec se přitom ani neobtěžoval obšťastnit rybí paničky pojmenováním v ženském rodě; říká jim jednoduše jikrnáč.

Z mé knihy „Kde přistávají uši“, kapitola Jazykobrusy.