Víčka.

Co když to bylo takhle? PET lahve jsou čistý materiál, z kterého se dá recyklovat něco nového, třeba PET lahve. Lidé toho hodně vypijí a také uloží do žlutých kontejnerů. Má to jeden háček: víčka jsou z jiného plastu. Ty musí před roztavením někdo odšroubovat. Chytré hlavy v recyklovně si lámaly hlavy, jak to zařídit. Přesvědčit spotřebitele, aby petky vyhazovali odšroubované, bylo nereálné. Zvažovaly se různé soutěže: třeba za tisíc víček dostanete karton nápojů. Málo motivující, lidi by to asi nebavilo. Nakonec někdo z firmy tiše vypustil fámu: když sesbíráte a odevzdáte nevím kolik tisíc víček, potřebný invalida dostane vozík.

A už to jelo. Sbíraly babičky i děti ve škole. Byla to charita a bylo to mnohem víc, než když rodiče těch dětí kdysi sbírali céčka. Taky plast.  V českém prostoru to vydrželo řadu let. Dnes už se o tom zmiňují jen humoristé. Vlastně ne, nedávno jsem na internetu zahlédl něco ve smyslu: Ukrajinci dostanou všechno, ale na naše děti musíme sbírat víčka. Neberme to těmhle lidem. I ti největší hlupáci mají právo dělat charitu.

To je k víčkům asi všechno. A nepište mi, prosím, do komentářů, že víčka se sbírají proto, aby nápojové firmy měly větší zisky. Myslím si to taky. Ale ta ptákovina, kterou jsem si vymyslel a kterou jste právě dočetli, má silnou ekologickou myšlenku.

Všichni jsme fašisté!

I já, i vy. Podle představy Putinova Ruska jsou fašisté všichni, kdo se Rusku nechtějí podrobit. I lidé, i národy, i státy. Teda kromě Venezuely a Eritrei. Číňani mají možná výjimku, ale co bychom si povídali – bude to nakonec Čína, který si jednou udělá z oslabeného Ruska svou kolonii.

Ve skutečnosti je to ale Rusko, kdo je fašistický nebo lépe nacistický stát. Má svého führera, ideologii a chuť neustále napadat a okupovat sousední státy. A když to v normálním vojenském boji prohrává, nasadí děla a rakety a zabíjí civilisty.

Ještě než s ruským imperialismem carským i Stalinovým je větší podobnost s Adolfem Hitlerem a jeho Třetí říší. Zatím nikoho nenapadlo filmově prostříhat Hitlerovy projevy na stadionech ve třicátých letech se záběry Putina v Lužnikách. A záběry jednotek SS likvidujících civilisty na Ukrajině 1941 a ruské armády na Ukrajině dnes.

Nejpřesnější obraz dnešního Ruska je ten záběr na černě oděného orangutana, co řve „Za rasíju“, „Za pútina“ a dav to za ním skanduje. Chuť obnovit sovětské impérium a zastavit se až na Šumavě z toho přímo tryská.

Těm Rusům, co nejsou nacisty, jejich budoucnost moc nezávidím.

Někdy se to prostě navrší.

Není to příliš dávno, co naši planetu začalo ohrožovat globální oteplování. Upřesňovala se měření, vědci publikovali své analýzy, začali se tím zabývat politici i veřejnost. Že se otepluje, vzali na vědomí snad úplně všichni. Lišili se v tom, jaký podíl viny na oteplování má lidská činnost. Ale vlády a další instituce se dohodly, že s tím se musí něco udělat a dospět k uhlíkové neutralitě. Některé návrhy byly věcné, jiné zas z oblasti zbožných přání. Konaly se summity politiků a vědců, probíhaly demonstrace za klima a Greta se plavila plachetnicí přes Atlantik.

Jenže než se lidstvo do toho mohlo reálně pustit, přišel Covid. Nic takového jsme od dob španělské chřipky nepoznali a dost nás to zdeptalo. Mutující virus zahltil hospodářství i zdravotnictví. A taky myšlení lidí i práci medií. Na klima už logicky nezbyly síly. Přestalo se o něm i mluvit.

Ještě jsme se z pandemie nevybabrali a už ji převálcovala další apokalyptická událost. Kremelský šílenec, jakého od časů Adolfa Hitlera nikdo v Evropě nepamatuje. Válka je mnohem blíž a mnohem větší než všechny vojenské střety za poslední tři čtvrtiny století. Nechce se tomu uvěřit. Sledujeme ruské zločiny v přímém přenosu. Snažíme se pomáhat jako státy i jako lidé. A tušíme, že to horší nás teprve čeká. Válka zcela vytěsnila Covid i klima.

Tiše doufáme, že pandemie už znovu nezaútočí. A pokud jde o klima, je nám jasné, že z těch velkých plánů nezbude skoro nic. Evropa se teď bude muset postarat o svoji energetickou bezpečnost a zbavit se závislosti na ruském plynu. A jenom stavěním solárů a větrníků se to nepodaří. Určitě teď nebudeme rušit uhelné elektrárny a napřeme větší pozornost jádru. (Vzhledem k šílenci v Moskvě se také budeme starat o vojenské posilování.)

Nejvíc nás teď zaměstnávají zprávy z bojiště a starost o to, kde ubydlíme ukrajinské děti a jejich mámy. Ještě že teď už máme vládu, která umí a nefotí se s pávy.

A do toho proskočí drobná zprávička: v Arktidě i v Antarktidě se letos pohybují teploty o 30 až 40 stupňů Celsia výš, než je dlouhodobý průměr.

Na vernisáži.

Je to asi dva roky, psala mi paní Lucie za Západočeského muzea. Že by chtěli udělat výstavu o Portě v Plzni. A co já na to. To se odmítnout nedalo, protože těch deset plzeňských ročníků bylo z celé Porty nejúžasnějších, a já k tomu mám docela dost co říct. Pak se dlouho nic nedělo, protože Covid a protože nějaká rekonstrukce prostor. A nakonec že teda jo. Vylezl jsem na půdu, kde máme archiviště, a sestupoval s náručemi fotek a Portýrů a letáčků. Pak jsem se dal do skenování, mailování a posílání. Vypadalo to, že na takovou malou výstavičku to bude. Ale pak se to nějak rozkřiklo v Plzni a ve zbytku světa. Fandové a pamětníci z řad muzikantů a diváků nosili další hromádky, fotky, videa i artefakty, až z toho nakonec je výstava obrovská. Vernisáž byla sedmnáctého března, já do poslední chvíle nevěděl, jestli dorazíme. Nakonec nás naše Veronika naložila s Hankou do auta a bylo. Muzeum má krásný dům, jaký si Porta zaslouží. Sešlo se tolik lidí, že bylo narváno. Promluvil ředitel muzea, zahrála skupina Grácie, promluvila paní Lucie a promluvil ministr kultury Martin Baxa, neboť je Plzeňák a naši muziku má rád. A nakonec jsem mluvil já, coby aktivní pamětník. Teda mluvil – možná tušíte, že mi byly odcizeny hlasivky a ty davy bych neušeptal. Tak moji napsanou promluvu přečetla Veronika. Výstava, jak už jsem zmiňoval, je úžasná, té partě z muzea patří velký obdiv. Pokud nejste z Jablunkova nebo ještě oddál, tak si ji nenechte utéct. My jsme to stihli tak tak, ale když ono tam přišlo tolik přátel a známých, s kterými jsme se museli pozdravit a popovídat, no znáte to. S některými jsme se viděli naposled před třiceti lety a já je obtížně identifikoval. Ale s jinými Plzeňáky jsme ve styku pořád a rádi. Ono se to dneska docela hodí mít známé na západě.
* S Martinem Baxou a Ilon a Míšou Leichtovými.** Momentka z výstavy.

Sandy.

Nádherný člověk. Přítel. Kamarád. Blázen do muziky v barvách folku a country. Organizátor festivalů a koncertů už od časů dávných Port. Vlídný hostitel u rozhlasového mikrofonu. Autor a průvodce nekonečné řady hudebních pořadů v olomouckém Českém rozhlase. Taky nezkopírovatelná postava, jak kdyby se svým vousem vyskočil z plakátu skupiny ZZtop.

Jeho podpis je i na všech ročnících Zahrady v Náměšti na Hané; propagátor, rádce i archivátor. Většinu toho dělal společně se svou ženou Jarmilou. Vždycky, když vedle pódia hlavní náměšťské scény vyrostl rozhlasový stan, v něm ti dva a další rozhlasoví přátelé, věděl jsem, že Zahrada může začít. Přisedl jsem, magnetofony se točily, my poslouchali tu skvělou muziku z pódia, něco povídali (Sandy toho nikdy moc nenamluvil), i slivovička se zaleskla, a bylo to úžasné, jak na Zahradě všechno. A byla z toho fůra nahrávek do Sandyho pořadů na celý rok a propagace pro všechny ty kapely a písničkáře. A řada z nich se vystřídala v jeho živých rozhlasových koncertech.

Josef Sandy Nosek odešel 18. března 2022. Muzika osiřela a my všichni s ní.

Může jít o obrázek 1 osobě a beard

Holubice.

Proti holubům vůbec nic nemám. Jen nesnáším holubice míru. Vždycky se totiž objevovaly společně s harašením zbraněmi.

Jedinci, kteří mají náboženské nebo kulturní povědomí, vědí. Když se praotec Noe už hodně dlouho plavil v arše po hladině potopy, pod kterou nebylo živého lautr nic, znejistěl. Tak vypustil ptáka. Holuba. Bible si myslí, že to byla spíš holubice, protože ta má méně testoteronu. Pták zmizel za obzorem a dlouho se nic nedělo. Nevěstilo to nic dobrého: holubice je neplavec! Noe ji už chtěl odepsat do ztrát, když v tom se holubička vrátila a v zobáku nesla snítku. Nebo chcete-li ratolest. Noe z toho usoudil, že voda začala klesat, když už se někde zazelenilo. Znamenalo to, že Bůh už se nezlobí. Že nastalo smíření, prostě mír.

Ponechme teď Noema jeho starostem, expedovat z archy všechnu tu havěť od komárů až po velbloudy musela být dřina a odpovědnost, když všude byly spousty bláta. Naše holubice se ale po tom ekologicko-politickém zásahu Boha stala symbolem míru. Čím víc lidi válčili, tím víc se k ní obraceli.

Malíři z celého světa ji kreslili. Pak přišel jeden, udělal pár čar a byla holubice míru. Jmenoval se Picasso. Všichni ji kopírovali; součástí příprav na válku byla i mírová hnutí. Ta měla v erbu ptáka se zeleninou v zobáku vždycky.

Jako školáci jsme ji furt museli malovat a vystřihávat a lepit na okna školy. Byli jsme pro mír. Vzpomněl jsem si na to až na vojně, kde jsem viděl plán, jak naše jednotka projede Německem zasaženým našimi atomovými zbraněmi jako nůž máslem. Za osm dní až na břeh Rýna.

Zanevřel jsem od té doby na všechny ty boje za mír a obránce míru a Not War. Výkřiky, že nechcete válku, podporujete agresora. Všimněte si, kdo dnes horuje pro mír na Ukrajině. Obvykle totiž dodávají, že obě strany by měly přestat válčit. Na Ukrajině ale válčí jenom jedna strana. Ta druhá se brání. Agresor potřebuje dostat přes hubu. Porazit, zašlapat, izolovat a zničit. Vytahovat holubici a halekat o míru agresorovi naopak pomůže.

Pacifismus škodí právu, lidem, národům a životům. A vlastně i tomu míru.