Archiv pro měsíc: Únor 2022

Příběhy, básně a povídky

Nesvítí.

Týden dovolené. Niki (6), Míša (3), jejich rodiče. Bratranec Filip (3). Útulná chata. Výhled do kraje. Za chatou les. Před chatou rozlehlá louka. Za ní skály. Pískovcové. Protože jsme v Českém ráji. A je tu nádherně.

Sestra maluje, čte, hraje s rodiči hry, vydává se do lesa, občas přinese houbu. Bratranci vydrží chvíli, když jim někdo čte. Malou. Chodí kousek do lesa a když vidí houbu, tak ji rozšlápnou. Objevili v zemi vosí hnízdo. Už mají přichystané klacíky. Přísný zákaz! Oba respektují poučení. Kdyby je štípla vosa, tak to hrozně bolí. Kdyby je štíplo pět vos najednou, tak to bolí pětkrát hrozně. Oba umějí počítat do deseti. Takže ještě bych mohl vosí hrozbu dál eskalovat. Ale nechám toho.

Jdu do chaty řešit s Hankou technický problém. V kuchyni nelze otevřít okno a chata je předobědně zapařená. Pokouším se okno vylomcovat. Nejde to. Používám různé nástroje: šroubovák, dláto, kladivo. Hanka chrání hrnce na plotně, aby do oběda nepadaly střepy. Nakonec okno otevřu. Chatou prostupuje příjemný průvan. Ale kvůli údržbě jsem zanedbal dozor. Jsem na to úplně sám. Hanka vaří a Niki čte. Předškolně už umí i malá písmena. Ještě ji musím naučit kvé.

Vyjdu ven. Bratranci mají přichystané klacíky. Když mě vidí, jsou nápadně nenápadní. Klacíky mizí v trávě. „Víte co?“, měním jejich program, „na louce jsou kobylky. Zkuste nějakou chytit“. Síťku na motýly nemáme, tak dostanou kelímky od jogurtů.

Zdálky jsou hrozně fajn. Takoví průzkumníci. Zavoláni k obědu se vracejí. Kelímky nemají, nesou hada. Poznávám slepýše. Hanka šílí. A ti dva se přetahují o slepýše. Asi ho přetrhnou. Vyřeším situaci tak, že najdu krabici od bot a nabídnu jim ji jako dům pro slepýše. Schváleno. Jdeme si všichni umýt ruce.

Zatím, co jsme obědvali, šel slepýš na procházku. Neměli by krabici přemísťovat, aby trefil domů. Chvíli krabici zpovzdálí pozorují. Slepýš se nevrací. Budu muset něco vymyslet.

Mám to! Auto. Škoda 105L, trochu v letech, takže všechny chyby z výroby už vychytané. Bratranci řidičáky ještě nemají, ale po sezení za volantem jsou žízniví. Ještě víc přitáhnu ruční brzdu a strčím klíč do zapalování. Já jsem teda fakt skvělej táta a strejda.

Slibují, že se budou střídat, a dodržují to. Jeden točí volantem a zapíná všechny páčky a čudlíky, co najde. Druhý pobíhá kolem auta a hlásí, co svítí a že stěrače stírají. To museli vidět v nějakém filmu. Když už mám pocit, že baterie by mohla protestovat, technickou kontrolu ukončím. A tu práci provádějí i další den. To už samozřejmě vědí, kde je plyn a kde brzdový pedál. Přidávám se do hry: „Sešlápni brzdu!“ Nesvítí. „Pořádně!“ Nic. To už stojí celá rodina za autem a čeká, až se brzdová světla rozsvítí. Zas nic.

Trochu mě obleje. Nevím, jestli mám být naštvaný na ně nebo na sebe. Zkouším všechno. Žárovky, objímky, konektory, pedály. Všechno na autě od zahrádky až po nápravy. Pojistky. Ha! Jedna je vypálená. Ještě, že mám rezervní. Zmáčknu brzdový pedál, pojistka udělá prsk a zezadu hlásí, že to bliklo a přestalo. To je konec nadějím. Jedeme potupně až do Prahy bez brzdových světel, pomalou rychlostí se zapnutými blikači.

Před domem soused, co dělá do aut. Zběžně to okoukne. Pak to okoukne podrobně a nic nenajde. Další den blikám do servisu. Nechají si to tam a třetí den mi volají, že nic nenašli. Auto stojí na dvoře. I pro pivo do sámošky chodím raději pěšky. Je vedro, tak si ze zoufalství lehnu pod auto. To musíte pravidelně. Zkontrolovat a ošetřovat celý spodek a taky všechny dutiny. Aby se vám to po cestě nerozpadlo rezem. Jak tak ležím, koukám, že odpředu dozadu vede nějaký drát. A v jednom místě chybí izolace a dotýká se karoserie.

Opravil jsem to za slabou půlhodinku. Ten drát měl samozřejmě vést vnitřkem, ale v továrně na něj asi zapomněli. A protože by to museli rozebírat, tak to takhle vyřešili. Bratrancům jsem se v duchu omluvil. A firmě Volkswagen se dost divím, že tuhle fabriku později koupila.

Názory a nápady

Hodina.

Všechny vlády a všechna ministerstva dopravy slibují budování superrychlé železniční dopravy a vysokorychlostních tratí. A pokaždé se dočtu, že z Prahy do Brna se bude jezdit za hodinu. To je moc pěkné. Jen nevím, jestli to potěší třeba obyvatele Sušice, Kraslic, Šumperka nebo Frenštátu. Plánovači a novináři zřejmě žijí představou, že u nás se jezdí hlavně z Brna do Prahy a z Prahy do Brna. I s přilehlým okolím těchto dvou měst se to bude týkat maximálně dvou milionů Čechů. Zbylých osm milionu utře. Přitom při korektně skrývané rivalitě těchto dvou měst nechápu, proč by měl nějaký Pražák jezdit do Brna. Když už na Moravu tak do Olomouce nebo do Stodolní. Stejně tak nechápu, proč by Brňané měli jezdit do Prahy. Maximálně jednou, až se tam budou stěhovat.

Možná namítnete, že ležíme v srdci Evropy, a právě přes nás povedou ty nejrychlejší tratě z východu na západ a ze severu na jih. Budete mít pravdu, taky jsme několik desetiletí budovali čtyři rychlostní železniční koridory. Možná už je za pár let dokončíme. Bylo by nezdvořilé se pídit, jakou nejvyšší rychlostí se dnes po nich jezdí. Víme ale, že křižovatku Evropy nikdo moc nevyhledává a rychlovlaky z Berlína do Vídně jezdí rychleji oklikou přes Norimberk.

Nejvyšší rychlost nově budované trati je vždycky v novinových titulcích. O něco pomalejší je rychlost v návrzích projektantů. Ještě pomaleji pojedou skutečné rychlovlaky. Možná to trochu zhorší i fakt, že nestihneme nakoupit ty správné lokomotivy. V některých úsecích nebude možné vyloučit ostatní vlakový provoz a taky bude nutné trať udržovat a občas i opravit.

Další komplikace budou v samotném Brně. Město už třicet let stěhuje nádraží a zatím s tím ještě nezačalo. Asi tak dalších třicet let se bude stavět a přemísťovat, což bude znamenat rozmanité výluky a zpoždění. A aby toho nebylo málo, rychlovlaky z Prahy do Bratislavy, Budapešti nebo Vídně nebudou zajíždět do města. Zastávka pro Brno bude někde v té slavné „zatáčce na Vídeň“.

Ale nechme sýčky sýčkovat a těšme se na to, jak na cestě do Brna ani nestihneme dopít kafe.