Dokud byla naše Země ještě placka, ten problém neexistoval. Ale jak se planeta zakulacovala a Slunce už kolem ní přestalo obíhat, vznikaly potíže a nejasnosti. Nejdřív to postihlo vědeckou frontu a postupně čím dál širší veřejnost. Vyjma politiků, neb ti jsou v každém dějinném období pozadu za širší veřejností.

Problém tkvěl v tom, že na opačné straně koule byli taky lidé. Dalo se domýšlet, že i oni stojí nohama na zemi, protože nohy jsou přece od toho. Varianta, že se tam stojí na hlavě byla rozumně odmítnuta. A protože těma nohama mířili proti nám, pojmenovali jsme je protinožci.

Stejně s tím byly starosti: Jak to, že když jsou na té spodní straně koule, nespadnou do vesmíru? Co by bylo s námi, kdybychom se na tu druhou polokouli vypravili? Zprotinožili bychom se? A jak tihle lidé na dolní půlce vnímají nás? Taky jako protinožce? To by pak na planetě žili jen samí protinožci a žádní lidé.

Časem jsme si na to zvykli. Vydáme se letecky z Prahy třeba do Buenos Aires a po vystoupení z letadla se zajímáme o to, o kolik si máme přetočit hodinky. A vůbec ne o to, že všichni ti lidé tam jsou vlastně vzhůru nohama.

Vím, že existují jedinci, kterým vadí lidé z jiných národů, jiné barvy pleti, jiné společenské třídy, jiné úrovně vzdělání nebo bez hudebního sluchu. Ale zatím nikdy jsem se nesetkal s někým, komu by vadili protinožci. Berme to jako určitý civilizační pokrok.