Dokud byla naše Země ještě placka, ten problém neexistoval. Ale jak se planeta zakulacovala a Slunce už kolem ní přestalo obíhat, vznikaly potíže a nejasnosti. Nejdřív to postihlo vědeckou frontu a postupně čím dál širší veřejnost. Vyjma politiků, neb ti jsou v každém dějinném období pozadu za širší veřejností.

Problém tkvěl v tom, že na opačné straně koule byli taky lidé. Dalo se domýšlet, že i oni stojí nohama na zemi, protože nohy jsou přece od toho. Varianta, že se tam stojí na hlavě byla rozumně odmítnuta. A protože těma nohama mířili proti nám, pojmenovali jsme je protinožci.

Stejně s tím byly starosti: Jak to, že když jsou na té spodní straně koule, nespadnou do vesmíru? Co by bylo s námi, kdybychom se na tu druhou polokouli vypravili? Zprotinožili bychom se? A jak tihle lidé na dolní půlce vnímají nás? Taky jako protinožce? To by pak na planetě žili jen samí protinožci a žádní lidé.

Časem jsme si na to zvykli. Vydáme se letecky z Prahy třeba do Buenos Aires a po vystoupení z letadla se zajímáme o to, o kolik si máme přetočit hodinky. A vůbec ne o to, že všichni ti lidé tam jsou vlastně vzhůru nohama.

Vím, že existují jedinci, kterým vadí lidé z jiných národů, jiné barvy pleti, jiné společenské třídy, jiné úrovně vzdělání nebo bez hudebního sluchu. Ale zatím nikdy jsem se nesetkal s někým, komu by vadili protinožci. Berme to jako určitý civilizační pokrok.

Dnes ani nepadaly teplotní rekordy. Teď už je příjemný navečer. Sedím na zahradě pod stromem, co pamatuje dobytí Bastily, a vychutnávám cigaretu. Je to dnes moje první i poslední. Nejsem závislák, je to můj večerní rituál. Už mnoho let. Vlastně nikdy nedokážu správně odpovědět na otázku, jestli jsem kuřák nebo nekuřák.
Je klid. Všichni chalupáři už dávno odjeli do velkoměsta a všichni domácí se už dávno vrátili z nákupních galerií. Travní sekačky pečlivě zakůlněny a fotbal už taky skončil.
Ticho narušují jen ptáci. Na doslech jsou tři, jeden mě štítivě pozoruje z vrcholku sloupu 380 voltů a vysílá bojovné hlášky. Druzí dva mu odpovídají z okolních stromů. Jejich zpěvní projev je mnohem smířlivější, agresivita trylků se zjevně snižuje se čtvercem vzdálenosti ode mne. Jinak fakt ticho.
Najednou se z dálky něco rozezvučí, blíží se to a vypadá to jako zpěv. Když opustí souvislou městskou zástavbu (my tady na konci už jsme něco jako lesní intravilán), přidá na decibelech. A už ho vidím! Neumím určit věk nebo společenský status. Jisté však je, že silnice mu není dost široká. Začíná odznova a už poznávám melodii i některá slova.
„We Are The Champions!“, nese se údolím.
Ano, jsme vítězové a víme to o sobě, i když se vůbec neznáme. 
Fredie postupně utichá za zatáčkou a ptáci, kteří se zájmem poslouchali, spustí zase tu svou. Za chvíli budou mít večerku.
Svět tmavne. Vlastně nevím, odkud se bere tma. Nastává. Přichází. Vkrádá se. Spouští se odkudsi. Pokládá se na kraj. Ale nakonec vždycky je. Stmívání je stejně zajímavé jako svítání. Akorát ho ten druh lidí, co jsou jako já, vidí častěji.  
Vstanu a jdu domů. Byl to nádherný den.