Vy starší si možná vzpomenete: heslem dne i státu bylo „Šetřte naše lesy!“ Topit dřevem bylo zastaralé – vždyť naši horníci statečně překračovali normy a uhlí bylo dost. Hlavně to mostecké dělalo z rodinných domů kouřící zaoceánské parníky. Šetrné heslo ale hlavně cílilo na spotřebu papíru. Pionýři vozili starý papír do Sběrných surovin. V obchodech se nebalilo skoro nic. Papíru bylo málo na knížky i na sešity. Jen na noviny, hlavně na Rudé právo bylo papíru dost. Vyrábělo se pro něj v papírně ve Větřní. Po kolejích jezdily obrovské role k rotačkám a po Vltavě tekl černý a smradlavý odpad a zamořoval nejen Český Krumlov.

Čím byl ten strach komunistického režimu o smrky a borovice způsoben, se už asi nedozvíme. Lesů jsme měli stejně jak dnes habakuk, kůrovec ještě nežil (alespoň v novinových zprávách) a hurikány ještě neduly.

Nejspíš měla úspora dřeva porazit americký imperialismus. Na nárožích visely obrovské plakáty „Šetřte naše lesy!“ Bylo to všude. V učebnicích, v čekárně u doktora, v radiu. Snad druhé nejrozšířenější heslo hned za „Buduj vlast, posílíš mír!“. Bylo i na zápalkách – asi poučení pro nás mladé, abychom v lese moc neškrtali.

Přešla dlouhá řada zim a najednou koukáme: vše kolem nás, co bylo dřív ze dřeva je najednou z plastu. Plastové byly najednou bedýnky radiopřijímačů i na zeleninu, věšáky na utěrky, zobcové flétny nebo koše na prádlo. To už se ale šetřilo nejen dřevem, ale i kovy a sklem.

Tak lidstvo dospělo až k plastovým šťourátkům do uší. Většina světové populace najednou lépe slyšela.

Každé juchú má ovšem své ale. Šťourátka se sice malým podílem ale přesto podílela na oceánech plastu v oceánech. Lidstvo zjistilo, že má problém, a zamyslelo se. Zásadní rozhodnutí míří jako obvykle na ty nejmenší nepřátele. Hádáte správně – odnesla to šťourátka. A než se rozhoupal EUmoloch, italská vláda – jako první vláda na světě – plastová šťourátka zakázala. Přidáme se a budeme dělat šťourátka ze dřeva?