„Něco mě tam pudilo.“ „Měla vytrvalé puzení.“ „Konečně jsme krtka vypudili ze zahrady.“ „Zapudil svou nevěrnou manželku.“

To se nám to pudí. Pud je slovo je slovanského původu a znamená starou ruskou váhovou jednotku. S ním souvisí přídavné jméno pudový. Například pudové závaží.

Řeknete-li o někom, že je pudivítr, znamená to, že je tak lehký, má tak málo pudů, že ho odnese vítr. Přechýlený tvar pudivítra by se nám často hodil k popisu přísilničních krásek, ale nevžil se.

Když někoho pudy moc tíží, tak se rozpudí a není k zapuzení.

Nějak pudově cítím, že slovo pudit nemá nic společného se slovem půda, ani ve smyslu agronomickém, ani architektonickém. Ono je vůbec zvláštní, že tato dvě stejnoznějící slova (po našem homonyma) nabrala tak protichůdných významů. Snad si Staroslované sypali prsť na strop kvůli zateplení. V šestém století našeho letopočtu byl totiž v centru  Staroslověnska katastrofální nedostatek polystyrenu. Třeba se chystali na tom stropě pěstovat i nějaké rostliny, jenže jim nedošlo, že až bude objekt zastřešen, nebude na půdě ani napršeno, ani osluněno.

Vztah k půdě měl pro naše předky rozhodující význam. Ne nadarmo si Jan Amos nosil pytlík s českou prstí po celé Evropě. A kde ten sáček položil, tam byla jeho vlast.

Nám moderním Slovanům pudy nějak zakrněly. Když mám mluvit za chlapy, máme už jen takové malé pudíky.