Co noha nohu mine. Jdu ze školy. Loudám se. Co doma?… Opáčko na zítřejší písemku z fyziky. Domácí úkol ze slohu. Jsem totiž žákem 7.B. Základní školy Elišky Krásnohorské na sídlišti Středozápad.  Sídliště se dřív jmenovalo Gagarinovo, teď už se nejmenuje. Gagarin prý umřel.

A anglický slovíčka. A úplně blbá ségra. (17let.) Těžký pořízení. Blbý, když máte v pokoji někoho s úplně odlišnými zájmy a ještě s nízkým IQ. Říkal táta, že až nám bude o patnáct víc, tak se budeme se ségrou milovat. Teda on myslí mít rádi, žádnej sex. To je klidně možný, ale co těch patnáct let do tý doby.

Co krok to chůze. Větřík by mi klidně čechral vlasy, ale celkem mi nemá co čechrat. Jedinej, kdo mi smí čechrat vlasy, je babička. Vím, že mi je čechrala, už když jsem vylez holohlavej na svět.

Naše panelové bydlítko. Podvědomě zvednu oči do pátého patra a co vidím!!!

Okno našeho pokoje je otevřené… A na něm stojí ségra! Nohy na parapetu, ruce rozpažené… Na sobě má noční košili, nebo sexy šatečky, kdo to pozná?  Tý voe, vona snad…

Házím batoh do trávy, prchám ke vchodu. Někoho jsem porazil. Výtah je zas někde na střeše. Tak po třech schodech do pátého a tiše odmykám. To nám někdo říkal na zdravovědě, nemluvit na něj, nedělat zvuky ani prudké pohyby.  Opatrně otvírám dveře  do pokoje. Na okně nikdo není. Doběhnu až k oknu. To mi vyprávěl dědeček, že za války při bombardování jejich sousedka během půl hodiny zešedivěla.  Nedořezal by se ve mně.

Kouknu dolů… tam nic! Jen můj batoh. Uf!!

Tak to bychom teda měli. Prohledávám místnost za místností. Pod postelí, za skříní, ve skříni. Ve vaně.  Moc dalších možností není. Na jejím stole rozečtená knížka. Nějaký dopis a rozloučenou… Ten by byl asi v obýváku na stole.

Třeba někoho zahlédla z okna a chtěla s ním pokecat. Mezitím, co jsem dělal evropský rekord do schodů, sjela dolů výtahem… Ne, vždyť jsem si všiml, že výtah byl až na … Střecha! Vniknu do výtahu a zmáčknu patnáctku.  Cestou přemýšlím, že páté patro jí bylo málo a jela na jistotu.

Výtah zastaví ve čtrnáctce, musíte zmáčkout ještě jednou patnáct a jedete nahoru. My kluci to známe, na střeše se dá nerušeně kouřit. Jsme asi jediné sídliště v České republice, kde výtahy jezdí na střechu.

Obejdu celou střechu a nikde nikdo. Dojdu k zábradlí a se svou hrůzou z výšek se podle něj plazím kolem domu a koukám dolů. Nic! Postavím se a obhlížím celé sídliště. Lidi chodí z práce, ale známej nikde nikdo. Třeba zapadla k někomu na návštěvu. Krávovina!  Chce skočit z okna a pak si vzpomene, že na to potřebuje jinej mejkap.  Ale jak říká táta, ženskejm nikdy neporozumíš.

Děs! Sjedu do našeho patra a sednu do křesla. Kdybych měl hlavu, tak bych si ji teď mohl dát do dlaní. Kouknu z okna. V dálce u obzoru vidím rogallo. Je nějaký divný. Jako by mávalo křídly. A zdá se mi, že to je moje sestra.  Takže právě jsem se zbláznil.  Napadá mě, že se seberu, odjedu autobusem do Bohnic a ubytuju se tam. Ať to mají naši milí rodiče stereo.

Ale to už je tady máma a ptá se na Martinu. Pravdivě pokrčím rameny. Zatím se nic neděje. Ale když přijde táta a venku se setmí, začíná kolektivní nervozita. Kdy jsem ji viděl naposled? Ráno, když jsem odcházel do školy, byla ještě doma. Víc ze mě nikdo nedostane, kdyby mi hlavu pod vodovod strkali.

Telefonuje se kamarádkám.  Máma se zná s její třídní, tak jí volá. Bomba. Martina dnes nebyla ve škole. Zatímco táta vytáčí čísla zdravotnických zařízení, nabídnu se, že obejdu sídliště. Je to asi zbytečné a navíc potmě, ale naděje umírá poslední. Před domem zakopnu o svůj batoh, tak se s ním ploužím kolem paneláků.  Když se po tři čtvrtě hodině vrátím domů, dalo by se to krájet.

Naštěstí zvoní mobil. „Tady Policie České republiky.“ Už se ani nedalo krájet. „Předávám.—Ahoj mami, pánové jsou hrozně hodný, že mě přivezli. Za chviličku jsme doma.“ A skutečně za pár minut zvonek u dveří. Tříhvězdičkový policista, pak věc, celá zachumlaná do erární deky. A nakonec dvouhvězdičkový.

„Volali nám kolegové z Úval a nakonec jsme ji našli na louce u Českého Brodu,“ rozpovídaly se tři hvězdičky. „Je to nevysvětlitelné. Ale to není naše starost. Byla v pohodě, nebyla nafetovaná ani opilá. Žádné znásilnění nebo únos. Jen byla trochu promrzlá. Tak jsme ji zabalili do deky a přivezli rovnou sem.“

Bylo jasné, že strážci zákona něco tají. Zvlášť jestli to proběhlo, jak si myslím. Věděli, že narazili na něco, co si nedokážou vysvětlit a co by asi nevyřešili. A kdyby se k tomu dostal nějaký nadřízený šťoura nebo novinář, byla by to pro ně značná lapálie. Využili okamžiku, že je rodina na měkko z radostného setkání, rozloučili se, popadli erární deku (nebyla to noční košile, byly to plesové šatečky) a zmizeli.

Dostihl jsem je u výtahu a zeptal jsem se: „Na tu louku přiletěla?“ „Přesně tak! A nevíte, odkud letěla?“ „Tady odtud, z pátého patra.“  To už bylo na ně pro dnešek opravdu moc. Naštěstí výtah dorazil a oboustranný výslech skončil.     

Od Martiny se rodiče nic nedozvěděli. Ani netlačili na pilu. Jen já jsem jí měl za zlé jednak to vyděšení a taky že si na tak dlouhou cestu nevzala navigaci. Ale nějak nás to sblížilo. A když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem pořád hnědé vlasy. Svoje informace o sestře-rogallu jsem si nechal pro sebe.