→ Právě vychází: ←

KDE PŘISTÁVAJÍ UŠI.

Nápady, ptákoviny a literární zločiny.

2013 – Vydavatelství Nová forma České Budějovice, IBSN 978-80-7453-301-3.

Křest knížky se koná 6. března v Malostranské besedě.

Objednávejte na www.stahuj-knihy.cz/.

Knihu si také můžete koupit přímo u autora s jeho podpisem (tedy mým), když ji e-mailem info@folkcountry.cz objednáte, uvedete svou adresu a počet kusů. Cena je 110 Kč plus dobírkovné.

Nebo si ji můžete koupit v pražském knihkupectvé Letná, Milady Horákové 7, tram 1,5,12,17,24,25,26.

Ukázka:

Tratoliště.

V žádném slovníku cizích slov ho nenajdete, protože to je české slovo jak kráva. Znamená rovný terén nejčastěji někde v intravilánu, tedy obvykle polnost, nasycenou nějakou tekutinou. V praxi se vždycky uvádí, jakou tekutinou je tratoliště napuštěno. Tak kupříkladu tratoliště krve.

V tratolišti velmi často někdo leží. Buď se tu umírá, když tratoliště krve samoobslužně vytvořil nějaký raněný.  V tratolišti piva nebo rumu se leží a chlemtá, dokud to jde. Naopak do tratoliště kyseliny sírové se lehat nedoporučuje.

Jak tratoliště vzniká? Třeba když se převrhne cisterna s pivem do pole. Lze si představit, že krevní tratoliště by mohlo vzniknout převržením vozidla převážejícího transfúze, ale to by byla mimořádně výjimečná událost. Spíš se tratoliště krve tvoří v bitvách. Nelze si ovšem představovat, že jeden zraněný či mrtvý vojín vytvoří z vlastních pěti šesti litrů tratoliště. To je jak plivnout do Balatonu. Mrtvol musí být hromady, poházené bez ladu a skladu na bojišti. Teprve pod nimi můžete hledat tratoliště.

UDĚLALI MI NĚCO S PALCEM

Humor v povídkách převážně z trampského prostředí.

2007 – Vydavatelství Avalon Praha.

Objednávejte na www.sdruzeni-avalon.cz.

Ukázka:

Moje nejhezčí trampský Vánoce.

Bylo to divný. Seděli jsme kolem ohně zachumlaní do vaťáků, oheň hřál tak na půl plynu, ale naštěstí slunce se teprve chystalo za špičky stromů. Byl Štědrý den 13:00. Odpoledne se líně vleklo, ostatně s plným žaludkem se odpoledne vždycky líně vleče. Wakin před obědem vyhrožoval, že bude slavnostní oběd servírovat ve stříbrných ešusech, ale nakonec jsme kotlety jedli zase z hliníku.

Prostě taková normální pravá kamarádská sváteční nálada, nebejt toho vetřelce.

Objevil se na svahu nad kempem a ze začátku jsem ho viděl jenom já. Byl bloňďák, byl drobný s roztomilým kukučem a bylo mu tak devět.

Kamarádi si všimli, že jsem zahleděn, a otočili se.

-Ahoj, řekl s přirozeností zkušeného lovce bizonů. Vypadal nadrzle,  ale něčím, nedalo se přesně říct čím, byl sympatický.

-Ahoj, odpověděl jsem jménem naší osady. Já jsem Rony. Tohle je Wakin a tohle Bivoj.

Seskákal se svahu do kempoviště a každému z nás obřadně zalomil palec. Jeho dětská ručka tuhle operaci bez potíží zmákla i s Bivojovou tlapou sněžného muže.

-Já jsem Ježíšek, řekl.

To je ale blbá přezdívka, myslel jsem si. I když na Štědrý den je to docela stylové. Pak mi došlo, že si z nás dělá srandu.

-Hele, kluku, kde ses tu vzal? Esisisi nevšim, je zimní odpoledne a za hodinu bude v celým tom obrovským lese tma jako v….

Zvědavě mě pozoroval asi na způsob, jako když překrojíte žížalu a pak sledujete, co ty dvě půlky začnou dělat. Pak vystartoval:

-No řekni to slovo, řekni… Jestli to řekneš, tak dostaneš hovno a né dárky.

Dobrák Wakin si naštěstí všiml, že začínám bobtnat a převzal debatu do svých rukou. Přesněji řečeno podal Ježíškovi hrníček.

-Hele, mladej, máš před sebou dlouhou cestu. Napij se čaje a pak upaluj, ať jsi do tmy doma.

-Tos vystih naprosto přesně, kamaráde, povídá kluk, ještě musím na Blizzard, Netopýry, Zlámanou podkovu, Konvoj, ……….

Pak vyjmenoval prakticky všech sedmnáct osad, jejichž kempy se tyčily tady v Horách na dvaceti čtverečních kilometrech. Bez překlepu.

Nabízelo se jediný rozumný vysvětlení: je to synek hajnýho a o víkendech místo psaní úkolů obíhá les a šmíruje trampský osady. Ta teorie měla jednu vadu na kráse: široko daleko tu byla jediná hájovna Na Babě, a tam měli jen dvě dcery.

Zkusil jsem ještě jednu kontrolní otázku, jedno jméno vynechal:

-A na Dawson půjdeš taky?

Chvíli se zamyslel, dvakrát se podrbal na hlavě.

-Ne, řekl nakonec.

-Proč?

-Tam jde kolega Děda Mráz.

-Cože?!?, zaznělo trojhlasně.

-No jejich šerif Bouda volil komunisty.

A je to tady! O Boudovi se mezi trampy povídalo ledacos, dokonce že je na ňákým česnekovým seznamu. Prej taky dřív na trampy donášel. Ale jak to ten kluk může vědět?!

Hlas lidu potvrzen hlasem božím…Kruci, mně z toho snad jebne! Já nakonec začnu věřit, že on je opravdu Ježíšek.

-Hele, politiku na vandr netahej!

-A náboženství můžu?, odpověděl ten fracek drze.

-Jaký náboženství? Co je to náboženství?, zeptal jsem se ve vyšší tónině.

-Že v něco věříš. Že třeba věříš, že JSEM Ježíšek.

No to je mi paráda! Štědrý den, za chvíli bude tma, ještě jsme ani nepostavili na grog a já tady vedu filozofický debaty s devítiletým klukem, kterýho budeme muset nakonec dovést domů, aby nezabloudil.

-Hele chci nějakej důkaz, že jsi Ježíšek. Nějakej zázrak nebo něco podobnýho.

Udělal rukou kruh nad svojí hlavou a nastala mu tam svatozář. Naše čelisti popadaly do ohniště.

-Stačí?, zeptal se. Z naší strany se nedočkal odpovědi.

Tak zatočil nad hlavou opačným směrem a tím to vypnul.

-Na vandru to normálně nikdy nepoužívám. Lesní zvěř to irituje, přidal vysvětlení.

Bylo to věcné, naprosto přirozené a ekologické, ale přesto se nikdo z nás do diskuse nepřidal. …