Udeří takový krásný den jako včera. Vydáme se s Hankou na výlet. Jak jinak – autem, jsme přece ohrožená skupina. Z Libně na Vinohrady je to kousek. Ulice mezi hřbitovy je rozkopaná. Zřejmě už dávají nebožtíky i za zeď. Míříme k centrále Svobodné Evropy, protože přímo naproti má Hanka svého optika. Potřebuje nové brýle. Normální ženské potřebují novou kabelku. Ta je proti novým brýlím za pakatel, jak mi jistě potvrdí dioptričtí lidé. Zastavuji na chodníku, kolem frčí dva proudy aut. Hanka vyběhne řešit barvu, tvar, náklon a příklon, nánosnost a příušnost nových okulár. Já jako řidič v dopravním přestupku čekám v autě na chodníku. Chvíli čtu a chvíli poslouchám radio. Pak je mi zima. Nezatopím, protože nenastartuji. Po otočení klíčkem auto nevydá ani zvuk. Nezatopím a neodjedeme. Vzpomínám si, jak v časech „před“ v podobné situaci (mínus dvacet, okreska někde u Pelhřimova) mi nezbývalo než lomit rukama, abych se trochu zahřál. Zavolám číslo servisu, s milou slečnou se chvíli dohaduji, kde to jsem (Svobodná Evropa přece byla vedle Národního muzea), ale už mi posílá technika. Jenže problém: Kolem auta jde policistka (pardon, asi je to jenom strážnice), otočí se, vyfotí naší espézet a jde dál. Vystartuji a ječím na ni. Jestli ví něco o ochraně osobních údajů, že si nemůže jen tak fotit cizí značky. Vysvětluji, že jsem přivezl ženu s berlemi (fakt) pro brýle (fakt) a že mi auto nestartuje (fakt) a za chvíli přijede servisčlověk (fakt) a opraví to. A že nevím, co bych pak ještě v téhle blbé čtvrti dělal. V sebeobraně ustupuje a nastoupí do vozidla Městské policie, které ji přijelo zachránit.
Ale to už je tu anděl. Můj podíl na akci je otevřít víko motorového prostoru, on tam strčí hlavu a nějaký přístroj, udělá to bžunch a on řekne: Můžete to nastartovat.
Mám kapitalismus rád.