Byl to jen takový chvilkový nápad, co mi bleskl. Ale dlouho nevydržel.

Ke státním svátkům mám divný vztah díky režimu, ve kterém jsem vyrůstal a žil. Ono to tenkrát v Předlistopadí žádná sláva nebyla. Na Prvního máje se muselo do průvodu, i když těsně předtím bouchl Černobyl. To už chodili jenom průvodiči, my byli v průvodu naposledy na základce; na práci pro všechny povinné nám nepřipadalo nic slavnostního.

Nový rok, Pondělí velikonoční a dva svátky o Vánocích, to byly volné dny, které si komunistický režim netroufal zrušit. Skutečné svátky státu byly dva: 9. květen a 28. říjen. První se slavil proto, že ten den – když už bylo skoro po všem a zbytky Wehrmachtu někde za Strakonicemi – dorazila do Prahy slavná Sovětská armáda. Ten druhý – vznik Československé republiky se slavil od jejích masarykovských počátků. Což komunistům po Únoru zrovna nevonělo, tak z toho udělali Den znárodnění. Jako Vznik ČSR se to vrátilo až v roce 1988 a to už celé znárodnění to začínalo mít nahnuté.

Moji rodiče i prarodiče vnímali vyvěšování vlajky o státních svátcích jako dík, že máme svou vlast. Za okupace schovávali vlajku za trámem a 8. května 45 už visela na domě. Nějak na mě tu vlast nepřenesli. Vnímal jsem, jak na úřadech vlálo internacionální dvojvlajčí, u nás doma už nic.

Přeskočím čtyřicet let a ještě třicet. Prostě mi bleskl nápad pověsit vlajku na státní svátek Vzniku ČSR. Držák na zdi ještě byl, tak jsem ho odrezil a natřel. Pak jsem v TV zahlédl zástup demonstrantů, co nechtěli nosit roušky, a sdělovali to hlasitě za současného zběsilého mávání českými vlajkami. Byl jsem vyléčen. S těmito vlastenci žádný svátek slavit nebudu.

Vlajku jsem sroloval do skříně. Třeba to ještě zkusím 17. listopadu.