Není to příliš dávno, co naši planetu začalo ohrožovat globální oteplování. Upřesňovala se měření, vědci publikovali své analýzy, začali se tím zabývat politici i veřejnost. Že se otepluje, vzali na vědomí snad úplně všichni. Lišili se v tom, jaký podíl viny na oteplování má lidská činnost. Ale vlády a další instituce se dohodly, že s tím se musí něco udělat a dospět k uhlíkové neutralitě. Některé návrhy byly věcné, jiné zas z oblasti zbožných přání. Konaly se summity politiků a vědců, probíhaly demonstrace za klima a Greta se plavila plachetnicí přes Atlantik.
Jenže než se lidstvo do toho mohlo reálně pustit, přišel Covid. Nic takového jsme od dob španělské chřipky nepoznali a dost nás to zdeptalo. Mutující virus zahltil hospodářství i zdravotnictví. A taky myšlení lidí i práci medií. Na klima už logicky nezbyly síly. Přestalo se o něm i mluvit.
Ještě jsme se z pandemie nevybabrali a už ji převálcovala další apokalyptická událost. Kremelský šílenec, jakého od časů Adolfa Hitlera nikdo v Evropě nepamatuje. Válka je mnohem blíž a mnohem větší než všechny vojenské střety za poslední tři čtvrtiny století. Nechce se tomu uvěřit. Sledujeme ruské zločiny v přímém přenosu. Snažíme se pomáhat jako státy i jako lidé. A tušíme, že to horší nás teprve čeká. Válka zcela vytěsnila Covid i klima.
Tiše doufáme, že pandemie už znovu nezaútočí. A pokud jde o klima, je nám jasné, že z těch velkých plánů nezbude skoro nic. Evropa se teď bude muset postarat o svoji energetickou bezpečnost a zbavit se závislosti na ruském plynu. A jenom stavěním solárů a větrníků se to nepodaří. Určitě teď nebudeme rušit uhelné elektrárny a napřeme větší pozornost jádru. (Vzhledem k šílenci v Moskvě se také budeme starat o vojenské posilování.)
Nejvíc nás teď zaměstnávají zprávy z bojiště a starost o to, kde ubydlíme ukrajinské děti a jejich mámy. Ještě že teď už máme vládu, která umí a nefotí se s pávy.
A do toho proskočí drobná zprávička: v Arktidě i v Antarktidě se letos pohybují teploty o 30 až 40 stupňů Celsia výš, než je dlouhodobý průměr.