Až do března jsme žili v Evropě sedmdesát let poměrně dobrý život. A posledních třicet i plný, bohatý a svobodný. Tedy kdo chtěl. Prakticky žádná válka. Postupné zvyšování úrovně života. Lékařská péče na úrovni. Zmizelo mnoho nebezpečných nemocí, hlavně těch infekčních. Zlepšilo se životní prostředí. V Evropě se plynule zvyšoval věk obyvatel a my jsme po roce 1989 začali dohánět západ.

Časem jsme si zvykli na činorodé devadesátníky, některé na štíru s chůzí, ale většinou dobře myslící. Věděli jsme, že zatím nikdo nevynalezl elixír života a že přes všechna vylepšení život někde končí. Ale skrývali nám to, na rozdíl od předchozích generací, které viděly své blízké umírat doma, většinou v přímém přenosu. Pýchou všech režimů byly televizní šoty spokojených stařečků v kolektivních zařízeních. Dnes starý člověk zemře v nemocnici nebo v ústavu a blízcí si to odbydou v přísálí krematoria. V obřadní síni už nejde o tu smrt, ale o zásluhy, o to, kolik květin, a kdo všechno dorazil.

Se smrtí se prostě míjíme. Neprožíváme ji, leda u těch hodně blízkých, jinak je to pro většinu životaběh, jako když na podzim padá listí. V našich myslích se usadil ateismus, nebádáme, kam je to dál a jestli se tam potkáme. Někteří lidé o to víc chamtí po smrti na obrazovkách – vraždy, havárie, utopenci, pády z mostu… Na pády letadel je už množstevní sleva, tam je smrt anonymní.

A teď přijde něco, co neznáme, nechápeme, na co nejsme připraveni. Smrt kosí v našem okolí, mrtvých ve statistikách přibývá denně po stovkách, a my se s tím musíme smiřovat. Jasně, mnohokrát se tomu dalo zabránit, kdyby bylo v každý čas dost prostředků na ochranu, kdyby se uklízečka z domova důchodců neodskočila nakazit se na diskotéku, kdyby se vláda nechovala jako hejno zmatenců…

Ale je to tak. Lidé umírají. Můžeme to brát jako boží záměr nebo běh světa v souladu s Darvinem. Nebo to jen vzít na vědomí. Všechno neumíme, a ještě dlouho umět nebudeme. Možná nikdy. Tak se s tím smiřme a obrňme se trochou pokory.