Dnes 20. září je to přesně půl roku ode dne, kdy u nás zemřel první člověk na novou epidemii. Dodnes 499 lidí, co zemřeli na Covid nebo s Covidem. Půl tisícovky za půl roku. Jako by to někde nahoře Nejvyšší epidemiolog přesně naplánoval a teď si může odškrtnout splněno.

Pochybuji, že by to nebylo přesně, protože ta čísla sledují úplně všichni. Ačkoliv media mnohem víc zajímají počet nově nakažených, protože to teď rychle roste. A dá se s tím lépe vyvolávat strach. Ta čísla jsou hodně důležitá, kromě nich máme už jenom roušky. Tedy vlastně tři R: Roušky, mytí Rukou a Rozestupy. A roušky jsou přesně to, co teď rozděluje národ: půlí se na zastánce a odpůrce. Tisíckrát už byla popsána užitečnost roušek i neužitečnost roušek nekvalitních, nesterilizovaných nebo špatně nošených. Lidé jsou znejistělí příkazy tady ne a onde ano, včera ještě jo a zítra už ne. Ale to už není téma pro koronavir, spíš pro blížící se volby.

Každý den u nás umírají lidé na chřipku, na rakovinu, na AIDS a plno jiných nemocí. Jejich počty se nedozvíte, protože to nikoho nezajímá. Jsou to choroby, na které jsme si zvykli a žádné rozestupy nedodržujeme. Ani media to nezajímá a experti nejsou pětkrát denně v televizi. Strach se přece mnohem lépe prodává.

Po druhé volbě se vedly na síti nesmyslně mimoběžné debaty. „Zeman není můj prezident!“, hlásili jedni. „Ale je“, odpovídali druzí. Emoce a dodržování pravidel.

Měsíce plynuly a dnes se ukazuje, že Miloš Zeman je z celé hradní party ten méně důležitý. Jeho někdejší sarkasmy se změnily v nerudnost. Je nadhraničně mstivý, nejmenuje profesory ani generály, co se mu nelíbí. Zkouší, kam až se dá ohnout právo. Peroutkovi se neomluví a neomluví a skončí to (správně) tak, že za jeho pohrdání rozhodnutími soudů zaplatí daňoví poplatníci.

Dnes se dialog na síti vede jinak. „Jaktože se prezident už po několikáté nevyjádřil k jednadvacátému srpnu?“ „Zaplaťbůh, že se nevyjádřil, to by bylo zase ostudy.“ „Nebude zvát na schůzky druhého nejvyššího ústavního činitele.“ „Vystrčil aspoň nebude muset poslouchat jeho bláboly.“

Jsme v situaci, kdy máme-nemáme prezidenta. Zmizel z očí. Uklidil se nebo byl uklizen na zámek a nelze poznat, jestli je na dovolené nebo v pracovním procesu. I z těch Lán víme víc o rozkrádání dřeva než co prezident.

Zmizel i ze zahraniční scény. Kde jsou ty doby, kdy před fotoaparátem exceluje skupina sebevědomých evropských premiérů a úplně na okraji na židli zhroucená postava spícího starce. Dnes už nejezdí vůbec nikam.

Každý se ve stáří potká se svým životem. Cigarety, tuny bůčku a hektolitry becherovky a slivovice zdraví, nejenom fyzické, porazí. A ještě víc odjakživa negativní vztah k lidem, k jejich práci a názorům.

Zůstaňme tedy u toho, že je a zůstane neviditelný. Škody vzniklé nejmenováním profesorů jsou trapné, ale ve srovnání s protikorupční rétorikou a superkorupční praxí premiéra a vlády jsou marginální.
Přestáváme si být jisti, že potřebujeme nějakého prezidenta. Věnce může klást klidně i druhý nebo třetí ústavní činitel. No jo, ale…vrchní velitel branné moci. Vlastně nevím, jestli Češi, kteří nebojovali s nikým už skoro šest set let, takovou funkci k něčemu potřebují.

Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu. 
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu.  A jste bez vody.  Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, napakujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Bělorusku. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech koronakrize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.

Nedávný výrok ministryně Maláčové velmi přesně symbolizuje uvažování i aktivity současné vlády. „Strašně mě unavuje otázka, jestli si to můžeme dovolit a kde na to vezmeme. To je podle mě taková hloupá, plytká diskuse“.

Už od dob premiéra Špidly všichni socani vědí, že „zdroje jsou“. Nikdo sice ty zdroje neviděl, ale představitelé ČSSD pevně věří, že někde být musí. Ve vzduchu povlává heslo „Po nás potopa!“

O tom, že levičáctvo dělá všechno proto, aby se udrželo nad hladinou, nemůže být sporu. Že si Maláčová (v duelu s Babišem) vybrala důchodce, je logické. Jsou opotřebovaní, uondaní a z části jednodušší (vůbec ne všichni, taky jsem v důchodu). V převážné většině nejsou blbí. Jasně, pět táců nenajdete na chodníku, ale volit kvůli tomu vládní strany nebudou.

Nemyslím, že by v krajích nějak výrazně bodovali socani a aňáci, tam se hraje o lidi, nikoliv o strany. A boj o senát vládní strany už asi dopředu vzdaly.

Tolik k volebním dárkům. Vedeme řeč, že se tahle a další pozlátka hezky vyštosují do výše. A že to budou platit naši vnuci atd. Napadá mě ošklivá myšlenka. Že mnohým našim důchodcům jsou jejich potomci lhostejní. Že bližší košile než plínky pro potomky. Nebudu to generalizovat, ale pár takových znám. Po nás potopa! Jak se z vlády volá, tak se zdola ozývá.
Jenže ono je to ještě trochu jinak. Nemá smysl čučet do křišťálové koule a odhadovat, co potká naše pravnuky a další příbuzné, které už nebudeme mít možnost poznat. On ten malér přijde mnohem dřív a dožije se ho většina z nás včetně těch nejstarších. Splácet ty úroky za dnes plnými hrstmi rozdávané penízky bude hodně bolet. A patrně přestane platit věta, kterou jsme si hýčkali až do letošního února – „Nikdy jsme se neměli tak dobře, jako teď.“
No nic, necháme se překvapit.  Covid necovid, k volbám půjdeme. Třeba nás napadne nevolit ty, které vůbec nezajímá, kde na to všechno vezmeme.