Léto už došlapalo ke svému kalendářnímu konci. Aby nám nebylo líto konce prázdnin, ukázalo se poslední den třicítkami. Ještě ráno jsme se s Hankou povalovali v bazénu. Pravda v termálním, ledové horské bystřiny byly daleko. Potom jsme nastoupili cestu zpět do vlasti.
Nastoupili cestu je archaismus přímo ukázkový. Nastoupit se dá do vlaku, do letadla nebo do zaměstnání. Ale jak nastoupíte cestu, když jdete někam pěšky? I když mezi námi chodit někam pěšky je už dnes taky archaismus. Nastoupit cestu pro mne znamenalo naložit do auta kufr, notebook a objemnou Hančinu tašku s přibližně šesti láhvemi čerstvé vody, kdybych měl náhodou žízeň.
Abych vás lokalizoval, upřesním, že jsme se vraceli z centra Velkého Žitného ostrova. Ten je největším říčním ostrovem v Evropě a troufnu si tvrdit, že v celé galaxii. Je obtékán Dunajem, Malým Dunajem a částečně Váhem. Nejjižnější část Slovenska. Ale když se tady na ostrově zeptáte na cestu, je vám odpovězeno – pokud vůbec – rozvinutým souvětím v jazyce, ze kterého já znám jenom slovo három = 3, nebo éterem, což je hospoda a sör, to je pro změnu pivo. Ale je pravda, že se domorodci nevyhýbají používání některých českých slov, jako je káva nebo guláš.
Kdyby se na celém Žitném ostrově pěstovalo žito, byl by ho přebytek i v Brazílii a v Laponsku. Ale bylo už sklizeno, jen onde se krčila nedomrlá kukuřice. Ječmen se tam také určitě nepěstuje, protože všechna piva, co jsme tam pili, byla česká. Prazdroj, Staropramen, Krušovice, Gambrinus, (Starobrno jsme pro jistotu vynechali) – jejich loga se blyštěla na multipípách u každého stánku. Pravda je, že ve zbytku Slovenska se točí Zlatý bažant z pivovaru ve Zlatých Moravcích, ale to je vlastně také odrůda plzeňského.
Seznamem českých piv bych se tolik nezaobíral. Ale drtivou většinu v ostrovních termálareálech tvoří čeští turisté. Vyznačují se převážně důchodovým věkem, hlasitostí a neuvěřitelnou hmotností. Polehávají přes den v horkých bazénech. Tam, kde se plave, nebo jsou nějaká vodní dobrodružství, se nevyskytují. Takže to šlo.
Přefrčíte ostrov k západu, ani si nevšimnete, že už jste na pevnině a v Bratislavě. Jste a nejste. Město se rozmáchlo do šířky a roste těmi několika směry, kde mu nebrání Karpaty, Dunaj nebo hranice státu. Roste a kvete. Zřejmě nemá na magistrátu Zelené. Najedete na dálnici Žilina – Vídeň, fascinují vás šestipruhy na estakádách, a za chvilku přejíždíte na dálnici Budapešť – Praha. Tedy když nezakecáte odbočku, jak se to stalo nám. A pak už stará dobrá Dé dvojka, dobře se jede, ale na české straně už se kope, ve středovém pásu pokládají do země nějakou hadici. Že by to bylo to rychlostní spojení, které kdysi slibovali oba premiéři?
Doma si otevřeme láhev dobrého vína z Malých Karpat, když už jsme celý týden pili česká piva. A za oknem se ozve poslední letní bouřka s vichrem a deštěm. Zanedlouho začnou plískat plískanice.