Voda, kterou máme na zemi i pod zemí a která naprší, nasněží, nakroupí, namlží nebo najinovatčí na naše území, je naše. Jen blbec by ji nechal odtéct pryč. Proto jsme meliorovali louky, rozorali meze, vybetonovali koryta řek a vyasfaltovali, co se dalo. Teď na to nevěřícně koukáme, že značnou část z toho, co jsme léta pracně budovali, budeme muset rychle zbourat a uvést do původního stavu. Nebo nepřežijeme.

Můžeme každý pátek demonstrovat. Jenže aby se něco zlepšilo, musíme spíš vzít do ruky krumpáč a lopatu, sazeničky listnáčů nebo bagr, a jít to všechno rychle udělat. Ten pátek by na to byl celkem vhodný. Národ by se tak poměrně rychle rozdělil na ekologické ideology a na ty, co chtějí fakt přírodě pomoci.

Je jasné, že dvakrát nevstoupíme do stejné řeky. Hodně vody ještě odteče do Hamburku, než napravíme aspoň zlomek toho, co podělaly předchozí generace společně s námi.

Bude to těžký boj. Vláda i její příslušenství je složena převážně z lidí, kteří z toho ničení přírody a krajiny tyjí. Budou kličkovat, ale sami svůj beztak vysušený rybník nevypustí. Oligarchové, podržtaškové, úředníci, bývalí i současní ministři zemědělství, úplatní novináři, bývalí estébáci i funkcionáři JZD, přicucnutí k dotacím z Bruselu i z Prahy.
Setkání na Letné tomu dají směr a třeba se i něco pohne. Ale rozhodně budeme muset záchranu přírody začít u voleb. I tam si musíme dát pozor na přísavky a křiklouny. Ale jinak se to změnit nedá.

Naše voda – 2

Pro českou kotlinu, moravské úvaly a slezské souřečí mají z hydrologického hlediska největší váhu tři města: Hřensko, Lanžhot a Bohumín. Zeměpisný šprt přidá ještě Hrádek nad Nisou. Těmi městy odtéká z naší země do pryč skoro všechna voda. Aby se jí lépe odtékalo, mnoho let jsme betonovali koryta řek, rovnali potoky, meliorovali mokřady, vysoušeli rybníky, betonovali tovární dvory i kdejakou náves.
Taky jsme socialisticky rozorávali meze a likvidovali remízky. A ze všeho jsme dělali hektarové výnosy. Orná půda se stala nedotknutelným božstvem, ze kterého se ale po soumraku odkrojovalo tu na rodinné domy, tu na chaty, tam na novou fabriku. A po té půdě voda rychle stékala do betonových koryt a odtud do cizích moří.

Ale vraťme se k oněm třem městům. Když byl náš nejvyšší ústavní činitel ve svazácky nadšeném věku, budoval se v SSSR kanál Volha – Don. Nějak to v něm zůstalo vězet. Tak odkudsi vytáhl pradávnou myšlenku spojení tří řek vodními kanály: Labe – Odra – Dunaj. Akademici lomili rukama, ekonomové mínili, že je to totální kravina, hydrologové všechny utěšovali, že do toho nikdy nebude voda. Jen kajakáři se radovali, že se svezou novými trasami. A tak k těm Tomanovým novým přehradám přibyl projekt na úrovni pražského Stalinova pomníku.

Příště: Co by se dalo dělat, kdyby se dalo.

Největší momentální problém lidstva je voda. Dokonce ještě větší než znovupostavení nebo znovunepostavení mariánského sloupu.

Věděli jste, že na výrobu jednoho litru piva je zapotřebí 60 litrů vody? U kořalky jsem to radši ani nezkoumal.

Vody je dost, o tom snad nikdo z vás nepochybuje. Blbý je, že 97 procent je vody slané. A odsolovat mořskou vodu uměj zatím – pokud se nepletu – akorát Izraelci. Necelá tři procenta vody na Zemi jsou nedostupná, protože jsou zakletá v ledovcích. Část lidstva sice spekuluje, že vlivem globálního oteplování ty glaciály roztajou. To se jistě stane, jen my u toho asi nebudem. Jak dlouho vám jako dětem trvalo, než jste vycucali celý rampouch?

Té skutečně použitelné a přístupné vody je na planetě pouhých 0,014 %. Zatímco lidí je asi sedm miliard.

Na pití a na uvaření toho piva by tahle voda stačila. Jenže ona se používá ještě na kdeco a taky se s ní hýří, plýtvá a camrá. A ještě se s ní camrá nerovnoměrně. Dvě miliardy lidí mají čas od času vody nedostatek. Půl miliardy nemá vodu většinově vůbec. Šesté největší indické město Čennaí je zcela bez vody. V Kapském Městě už přestali splachovat záchody.
I u nás začíná voda chybět. Na tom jsme pracovali čtyřicet komunistických let a na ně navazujících třiceti let oligarchických. Všichni tušíme, co všechno jsme udělali špatně a co všechno teď udělat musíme. Jenže ministr zemědělství Toman navrhuje, aby se stavěly přehrady. I laik ví, že to nepomůže a uškodí, ale zase se dají v kole štěstí vytočit nějaké dotace a taky přihodit kšefty spřáteleným firmám.
Přemýšlejme raději všichni společně co smysluplného a taky jednoduchého by se dalo pro udržení vody v Česku udělat.

Když už je po Praze 7 v klimatické nouzi i Praha 6, tak to už je celá Evropa v klimatické bryndě. Možná jsme v nouzi, protože si to uvědomujeme a hovoříme o tom, že jsme v nouzi. Jinak bychom se to asi tak brzy nedozvěděli.

V ekologii jsme my Evropané premianty. Ostatní světadíly by se měly stydět. Asie a Afrika určitě. Co je našich pár uhelných elektráren, které už stejně brzy odstavíme, proti takové Číně nebo Indii. Čína potřebuje hodně elektřiny, protože je veliká a taky vyrábí spoustu věcí. Ty věci se plaví velkými zaoceánskými loděmi k nám a my Evropané si je kupujeme. Afričané zase neekologicky devastují přírodu třeba tím, že těží kobalt.  My v Evropě kobalt potřebujeme do baterií elektroaut, abychom nezatěžovali ovzduší planety výfuky. Taky víme, že ropa už brzy dojde. Proto stavíme nové ropovody, třeba ten severní z Ruska do Německa.

Z evropského kontinentu mizí ušní šťourátka. Pěstujeme více řepky než všechny ostatní světadíly dohromady. Prý je, přimíchaná do paliva, jen o málo škodlivější než nafta.

Jsme ekosvětlonoši pokroku, ukazujeme ostatním kontinentům cestu. Z žádné evropské řeky neodpluje do moří tolik plastů jako z Jang’c’Tiang, Gangy, Nigeru nebo Zambezi. Snižujeme limity na všechno a když jich dosáhneme, snížíme si je znovu. Své závazky plníme. Evropa musí být na prvním místě. Ostatní se zcela jistě chopí našeho příkladu.

Evropa First!

Po internetu běhá video s anketou. Ptají se tam na nějakém večírku nějakých missek či celebritek, co jim říká datum 21.8.1968 (17.11.1989, 25.2.1948) Nevím, netuším, neznám, zní jednotně odpovědi. Jedna celebritka je upřímná: Jé, já myslela, že se budete ptát, jaký používám podklad pod oční stíny. To je asi jejich svět. Ale nebyla to jediná anketa. I u ostatních odpovídali normální mladí lidé „neznám, netuším“.

Dá se předpokládat, že pokud jim nic neříká datum 21. srpna 1968, možná ani netuší, že tady byla přes dvacet let sovětská vojska. Možná netuší, že ti vojáci střileli a zabíjeli. Většinou sice omylem, ale zabíjeli. Možná netuší, že naše země byl přes dvacet let jeden velký koncentrační tábor, a když jste ho chtěli opustit, na hranicích po vás stříleli čeští vojáci. (Ostatně jeden takový „velitel“, co to střílení do běženců nařizoval, dnes sedí v zastupitelstvu Karlovarského kraje.) Možná netuší, že když jste se chtěli dostat na školu, museli jste mít zatraceně dobrý „kádrový profil“. 

Národ, který nezná svou minulost, si ji musí zopakovat. Vypadá to, že právě teď, pokud nezvedneme hlavu a především své prdele, máme k tomu zopakování nakročeno.

První je na ráně škola. Dějepis byl komunisty totálně zkreslený, čtyřicet let se učily lži. Po Listopadu se to nijak rychle nelepšilo. Školy uondané překotnými reformami a Cermaty to tak tak odučily. Bez hlubšího pohledu a bez názoru. Řada kantorů asi taky měla problém vykládat žákům něco o 180° jiného, než jim vtloukala roky předtím. Navíc učitelé si stěžují, že stíhají historii probrat tak do první světové války, na víc nejsou vyučovací hodiny.
Rodiče se potomkům nevěnují, nemají na ně čas. A už vůbec se s nimi nebaví o politice. Taky proto, že mají mnohdy máslo na hlavě a neradi by slyšeli otázku: Tati a tys byl v KSČ?
Televizní pořady mluvících hlav mladé diváky nepřitáhnou. A v Ordinaci v růžové zahradě se historické události neřeší. Ale je tu internet a kdo chce najít, nachází. Nesmí ho ovšem zajímat jenom fotbal a oční stíny. Případně chlast a sex.

Čím hloupější a nevzdělanější národ, tím lépe je možné ho ovládat. Komunisté na tom zapracovali velmi intenzívně a my v tom zdárně pokračujeme.

Existují už od mistra Krameria. Nejméně čtvrt tisíciletí jsme si bez nich nedokázali svět představit. Sedmá velmoc.

Svět se poněkud zrychlil. V poledne se něco stane. Odpoledne si to přečtu na internetu. Zadarmo. Večer se na to podívám v televizi. Zadarmo. Tedy za televizní poplatek, neboť mám do domu zavedenou elektřinu, tak platím veřejnoprávno.

Ráno si koupím noviny a dočtu se tam vše, co už vím. Za peníze.

Někteří šetřílkové přestávají noviny kupovat. Prodané náklady novin klesají. Aby nespadli do červených čísel, musí vydavatelé zdražit. Někteří šetřílkové přestávají zdražené noviny kupovat. Prodané náklady novin klesají. Podle statistik o pět až patnáct procent každý rok. Nejvíc Blesk a MFDnes. Názorových týdeníků a měsíčníků se tenhle problém netýká. Jim naopak náklady mírně rostou.

Samozřejmě je tu inzerce. Jenže čím víc je v novinách inzerce, tím méně je toho tam ke čtení. Na druhé straně čím nižší je náklad novin, tím méně touží inzerenti inzerovat.

Někteří koumáci se snaží vypočítat, kdy dosáhnou různé deníky nulový náklad. Dočkáme se toho nebo noviny přežijí? Brontosaurus to nepřežil.

Když chcete vidět pořádné opevnění, nemusíte jezdit do Verdunu ani na Maginotovu linii, a dokonce ani k českému pohraničnímu opevnění, které tak skvěle posloužilo Wehrmachtu v pětačtyřicátém proti Rudé armádě. Stačí se vydat vláčkem podle řeky Sázavy.

To bylo tak. Když udeřily v roce 2002 Vltava, Lužnice, Otava a Berounka, Sázava se zachovala korektně a moc se nezvedla. Kdyby se bývala přidala, nebyla by před Národním muzeem vidět ani špička kopí svatého Václava. Ovšem o té velké vodě se mluvilo pořád a furt, tak si Sázava řekla, že to taky zkusí. Vybrala si rok 2006, a to bylo v našem městě nad řekou fakt hustý.

Nicméně každá povodeň nakonec splaskne a začnou se vést řeči, co jako s tím. Vodohospodáři poradili, že by stačilo prohrábnout zanesené koryto a voda by měla kam uniknout.

Jak řekli, tak naplánovali. Přišlo ale ALE. Ochránci přírody oznámili, že v korytě žije velevrub tupý, že je vzácný, a že žádné bagry. Moudří města nezatrpkli a zkusili to jinak. Když nejde koryto, budou bariéry. Pár let to trvalo, ale nakonec úřady kývly, Evropská unie přispěla a stavba začala.

Ještě tak před deseti lety vládlo v této zemi přesvědčení, že všechna voda z Čech má co nejrychleji odtéct do Hamburku. Leccos se pro to udělalo a dnes si drbeme hlavu nad vysychající krajinou.

Dnes máme podél řeky vysoké zdi a Sázava si v betonovém kaňonu může dovádět. Výška zdí je asi o dva metry vyšší než hladina historicky nejvyšší povodně. Kdyby to nestačilo, dají se nahoru přišroubovat takové ty zábrany, co mají v Praze u Národního.

Prostě neprůstřelná pevnost, vzor Verdun. Je to vidět až z vesmíru, Marťani čumí. A přitom na začátku stačilo prohrábnout koryto. Zatím tu nikdo živého velevruba neviděl.