Atletické výkony Nejvyššího jsou často diskutovány, hodnoceny a propírány, protože jsou opravdu boží. Zajímavé je, že mezi disciplíny, kterým se Bůh věnuje, nepatří ani běhy ani skoky. Je to nejspíš proto, že jedno ani druhé se neslučuje s důstojností božského úřadu. Zato božích hodů je plné nebe i Google.

Jak známo, jako každý jiný závodník má i Bůh tři hody:
1. Boží Hod vánoční, který se hází 25. prosince
2. Boží Hod velikonoční je házen o velikonoční neděli – pro křesťany den po Vzkříšení a pro nevěřící den před pomlázkou.

3. Třetí Boží Hod už většinou moc neprožíváme, protože Bůh podá nejlepší výkon obvykle na první dobrou a třetí hod už není ani zapotřebí. Hází se v červnu a je věnován Duchu Svatému, což je ten třetí z Boží trojice. Jemu většina z nás moc nerozumí, protože to není persona jako ti první dva. Ani na to datum si nevzpomeneme, i když v osmdesátých letech jsme ho vnímali. Němci ze Západu tehdy vždycky zaplavili naše silnice a hospody, protože u nich vypukly svatodušní prázdniny.

Každý Boží Hod slouží k fandění a jásání nad výkony, i když naše zlenivělé generace se věnují spíš hodování a následnému povalování. Šli bychom si možná také hodit, ale jen kdyby to něco hodilo.

Božské hody navíc v posledních letech budí trochu rozpaky. Je totiž potvrzeno, že Bůh k dosažení špičkových výsledků, používá zázraky. Ty patří mezi zakázané prostředky stejně jako jiná anabolika.

Jenže zkuste Všemohoucímu změřit množství zázrakoidů v krvi.

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve za další se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování.
Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápěti sežral.
Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten delší. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v ranci.
A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den nmá dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc.
Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn.
Dopije, jde spát a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.