Vy v tom asi nemáte příliš jasno. A přitom je to poměrně jednoduché, žádné diferenciální rovnice a podobné složitosti. Představme si to na bytostech, kterým budeme říkat človíčci.

1. Bod Bod je nulorozměrný. Človíček sedí v bodě a nemůže nic. Opravdu sedí jako ve vězení. Vlastně ani netuší, že by mohl sedět někde jinde. Smutná existence.

2. Přímka Přímka je jednorozměrná. Človíček na ní může sedět, ale může také jít nebo couvat. Na přímce může být človíčků hodně. Když jdou človíčci spořádaně v zástupu, je to O.K. Horší je to, když jdou dva človíčci proti sobě. To se pak jeden musí vrátit. Nebo se musí vrátit, když ten druhý na přímce sedí a nechce se zvednout. Víc možností nemají. Extrémní situace nastane, když je na přímce nekonečně mnoho človíčků. To se pak se přímka podobně jako bod pro ně stane vězením. Přímkoví človíčci samozřejmě netuší, že by mohli jít jinam nebo se třeba obejít.

3. Rovina. Rovina má dva rozměry. V rovině je nekonečné množství přímek a ještě nekonečnější množství křivek. Človíčci se v rovině mohou pohybovat po přímkách, po křivkách nebo jen tak cestou necestou. Stali se relativně svobodnými pasažéry v rovině a chodí si, kam chtějí, dokud je to baví. Ti nejchytřejší stejně brzy přijdou na to, že nejpraktičtější je chodit po přímých trasách a že tu svobodu zas tolik nepotřebují. Jsou v rovině šťastní a netuší, že by mohli taky nahoru nebo dolů. Proč by taky, že?

4. Prostor. Prostor je trojrozměrný. V prostoru je nekonečné množství rovin a ještě nekonečnější množství křivoploch, po kterých človíčci nadšeně cestují, až se jim z toho točí hlava. Samozřejmě ti opatrnější, vědomi si té úžasné prostorovitosti prostoru, se pohybují spíše v rovinách nebo dokonce po přímkách, protože je to bezpečnější a nemusí se u toho přemýšlet. Človíčci prostě radostně ťapkají prostorem a nemají tušení, že by mohli ťapkat nejen teď, ale i předtím nebo potom, včera nebo pozítří, být u toho, když vraždili Césara, nebo u toho, až se naše galaxie začne měnit v černou díru.

5. Čas. Čas je čtyřrozměrný. V čase je nekonečné množství prostorů, jeden vedle druhého. Ten náš prostor se jmenuje TEĎ a v něm jsou nacpáni všichni človíčci. Jenže hned vedle je prostor PŘED VTEŘINOU, kde jsou vlastně ti samí človíčci, kteří tam před tou vteřinou něco dělali. A tak dál před dvěma vteřinami, před třemi, před milionem let, před dinosaury, před velkým třeskem. Na druhou stranu je to podobné: o vteřinu později, o dvě, o třetí tisíciletí, o faktické demokracii, o úžasném technickém rozvoji lidstva, o prvocích, o láčkovcích, o rybách, co lezou na břeh, o opolidech co slézají se stromů…. Jenže ti človíčci v prostoru TEĎ nemají nejmenší tušení o tom, že existují vedlejší časoprostory, ve kterých žili a ve kterých budou žít. A nemohou se (naštěstí) podívat, jak se jim bude dařit za dvacet let, jaký budou mít důchod a kdy vlastně umřou.

Tohle všechno rozklíčujeme tehdy, až pochopíme funkci pátého rozměru.

Ale o tom +někdy příště, až to proberu v časoprostoru 1915 s kolegou nadějným houslistou Albertem E., který vymyslel první část této mojí teorie.