RÁNO V DESET

Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a kraviny.

2023

0302 Češi jsou národem hrdinů.
V roce 1918 jsme strhávali orlíčky a zpívali vlastenecké písně.
V roce 1945 jsme strhávali hakenkrajce a zamazávali německé nápisy. Někdo si myslí, že jsme s tím mohli dva tři dny počkat.
V roce 1989 jsme zazvonili klíči a šli jsme do hospody.
Mezitím tu leckdo tvrdil, že jsme nemuseli to Rakousko rozbíjet, v roce 1938 nás přece zradili spojenci, nechápali jsme proč atentát na Heydricha, Sudeťáky jsme neměli odsunovat, pliveme na Mašíny a leckdo se jezdil kamarádit do Milovic a měnit s okupanty pár kanystrů benzínu za flašku vodky.

0202 Od února stojí známka na obyčejný dopis či pohled 23 korun, ještě v říjnu to bylo 19 korun. Doporučený dopis zdražil na 62 korun. Česká pošta zdražení zdůvodňuje růstem nákladů, hlavně na pohonné hmoty a energie. Nikdo už si nepamatuje, kolikáté zdražení to už je, a nikdo neodhadne, kolik jich nás ještě čeká. A je otázka, jestli další zdražení služeb poště zvedne skomírající tržby nebo bude znamenat odchod zákazníků jinam.
Větší zásilky spolehlivě dodávají dopravní firmy typu PPL nebo DHL. V každém městečku roste síť zásilkoven, kde vám balík nechají, když vás nezastihnou. Nebo je rovnou v zásilkovně ukládají. Lidé si rychle zvykli a moc neslyšíme stížnosti. Žádná soukromá firma si nedovolí měnit své služby na šlendrián.
Na posílání dopisů a pohlednic má Česká pošta stále monopol. Nechápu proč. V Česku má přes 85 % obyvatel internet a jejich počet roste. Asi vás nenapadne psát dopis, nosit ho někam do schránky, a ještě za to platit 23 Kč. Všichni posíláme emaily, SMS, domlouváme se WhatsAppem. Vše zdarma nebo v rámci nějakých dalších služeb. Kdo často komunikuje s úřady, pořídí si datovou schránku a může korespondovat s kterýmkoliv byrokratem v zemi. A je naděje, že tato vláda konečně zařídí všechen styk mezi občany a státem elektronicky.
Co bude dělat státní Česká pošta potom? Bude dál a dál zdražovat posílání dopisů. Bude šetřit likvidací poboček v menších obcích, zkracováním provozní doby. Bude žádat na daňových poplatnících další a další dotace na svůj ztrátový provoz. A vy budete pořád stát ve frontě u přepážky, protože vám pošta doručovala doporučený dopis v době, kdy jste normálně v práci nebo se vám „nedozvonili“.

0102 Lidé už od pravěku měli raději teplo než chlad. I proto si přivlastnili oheň, který hřál a poskytoval chutnější stravu. Když nelovili, vysedávali před jeskyní na sluníčku. V noci zalezli do jeskyně, protože tam byla stejná tma jako venku, a aspoň je tam nenapadali komáři, medvědi a jiná havěť. Později si začali všímat, že v noci je chladněji než ve dne, v lednu je větší zima než v létě. Ještě později chtěli vědět, jak veliké je to chladno a to teplo. Tak vznikla věda a oni začali měřit.
To už byl začátek osmnáctého století. Francouz René-Antoine Ferchault de Réaumur rozdělil stupnici na osmdesát dílů mezi tuhnutím vody v led a jejím varem. Švédský vědec Anders Celsius navrhl stupnici stodílkovou. Z neznámého důvodu ji nakreslil obráceně: nula °C znamenala bod varu a 100°C bod tuhnutí vody v led. Ale hned po jeho smrti to obrátili. Svět se nemohl dohodnout, kterou metodou teplotu měřit. Až do dvacátého století se používaly obě. Pak se na Réaumura postupně zapomínalo, Celsius se stal oblíbenějším, asi proto, že měl víc čárek. (Jen ve Spojených státech a dalších krajích mají Fahrenheity a dobře jim tak.) Tehdy ještě měly teploměry obě stupnice: °C a °R.  Dodnes máme jeden doma. Jako dítě jsem každému na potkání sděloval, že dnes je 20° Reomíra a 25°Celsija. Dohromady to bylo docela hodně. O Fahrenheitech jsem ovšem tenkrát neměl tušení a nepřilnul jsem k nim ani později. Proč by se měl někdo zabývat stupnicí, která říká, že voda se vaří při 212 stupních? To je dobré jen pro Američany, kteří tím nesmyslem měří. Celý civilizovaný svět používá °C!

3101  Vedle zatmění Slunce a polární záře je duha jedním z nejdůležitějších úkazů na obloze. Řada odborníků soudí – a já se k nim přikláním – že duha je projev boží ješitnosti. Něco ve smyslu „to čumíte, lidičky, jaké krásné věci umím!“ Duha je úchvatná věc, a když se na ni Ten Nahoře dívá svrchu, to musí být ještě nádhernější. Kosmonauti by mohli povídat. Ty tvary a barvy! Firma Kodak to barevné spektrum tiše závidí.
Nám lidem se duha taky líbí, ale hodnotíme ji tak trochu pozemskými měřítky. Jenom, co to muselo stát peněz!, říkají jedni. Druzí na to: Když už je to takové monstrum, mohlo by se to třeba ještě otáčet. Nám člověkům se prostě nezavděčíš.
Do toho přicházejí vědci matematici. Je to dokonalý oblouk. Kruhový. Dala by se vytvořit duha jako přímka? Jako čtverec? Nebo duha jako kosočtverec! Zatím se ale omezují na popis té pestrobarevné kružnice. Měří poloměry, vytvářejí duhové výseče a duhové úseče a mají na všechno vzorečky. A vědí něco, co nám obyčejným smrtelníkům s humanitním nebo žádným vzděláním zůstalo utajeno. Každá duha je totiž celá kružnice, ze které vidíme jenom půlku. Ta druhá polovina je pod zemí a my ji nevidíme. Abychom ji spatřili, museli bychom vykopat strašně velkou díru do země. To by bylo ještě mnohem dražší než ta horní půlka duhy. A stejně – než bychom to vykopali, ona by se dávno vytratila. Musíme se tedy spokojit s informacemi speleologů a horníků. Když duha prochází tou jejich dírou, kousek se jim tam v podzemí objeví.
Duha je obnovitelný zdroj krásy. Její praktické využití je ale nevelké. Pokusy konstruktérů s duhovými mosty nedopadly. Blázni na duhy šplhají furt a nikdy nespadnou. Umělci i příroda si tam nahoru už celá staletí chodí pro barvy. A lidé, co to mají s milováním trochu jinak než my standardní, si nosí kousky duhy sebou po kapsách.

3001 Ale že to byly nervy! Je to drama při každých volbách, letos o trochu víc. A dopadlo to skvěle.
Zvykli jsme si, že žijeme v rozdělené české společnosti. Levice proti pravici. Nevzdělaní proti vzdělancům. Binární proti nebinárním. Staří proti mladým s mladí proti starým. Progresivisté proti konzervativcům. Kolaři proti motoristům. Vesnice kontra město (před nedávnem kdosi vymyslel sice vtipné, ale jinak idiotské heslo: „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávisti“).
Většina voleb končívala špatně a zpravidla rozdílem 1,5 % hlasů. Tentokrát to skončilo dobře pro Česko a rozdíl byl přes 16 %.
Něco se mění v této zemi.
Hodně zajímavý je geografický pohled na mapu vítězů v jednotlivých okresech. Stručně se to dá vyjádřit: Petr Pavel vyhrál Česko. Andrej Babiš vítězil v Sudetech. Dlouhý pruh Babišových „okresních“ vítězství se táhne podle hranic od západu k východu: Tachov, Cheb, Sokolov, Chomutov, Most, Teplice, Louny, Ústí nad Labem, Děčín, Česká Lípa. Dál Jeseník, Bruntál, Opava, Ostrava, Karviná. Na jihu další pohraniční okres Znojmo. Babišovy zářezy doplňuje vnitrozemský Přerov. Nad šedesát procent dostal oligarcha v Karviné a v Bruntálu. V řadě jiných „sudetských“ okresů byly jeho zisky jen těsně nad padesáti procenty. Nějak ta mapa volebních zisků připomíná obrysy teritoria, které chtěl Československé republice vyrvat Adolf Hitler. 
Co s tím? Jak změnit život i pohled na něj těch, co tam žijí? Jak pomoci krajině nad kterou už od dlouha visí temný mrak, je otázka na sociology a ekonomy. A vlastně taky na obyvatele samotné. Žádní populisté jim totiž nepomohou.

2901 Večer v neděli 22. ledna mě odvezli do nemocnice. Bylo to trochu dramatické. Zkoumali na mně kdeco i kdeneco. Člověk si rád někde poleží, ale zase ne celý druhý týden druhého kola. Naštěstí oba kandidáti byli se mnou solidární a těch TV debat na čas taky nechali. Jeden byl taky chorý, a po tom druhém snad házeli jeho prejt, který jim Monike ve stánku rozdávala. To víte, Brňáce!
V sobotu už jsem byl doma a asi zdráv a jeli jsme volit. Koho jsem volil, nemůžu říct, volby jsou tajné, ale vy to stejně víte. Ve volební třídě to vypadalo úplně jinak než jindy, komisionáři byli veselí a radostní, taky nesměli říct, jak to dopadá, ale čišelo jim to z očí. Tak jsem lístek s AB vrazil do kapsy a lístek s PP vurnil. Moji rodilí příbuzní – a že jich mám – stejně.
Doma jsme se s Hankou pochválili a pak už jsme otevřeli lahvinku a koukali v TV, jak to celé dopadlo. A po čtyřech pětiletkách ostudy na Hradčanech jsme se radovali. Jo a náš Michal tvrdil, že v Praze je hospoda, kde když tam odevzdáte lístek s AB, dostanete pivo zadarmo. Asi to je hoax, protože, kdyby tam dorazily ty statisíce voličů, ta hospoda by minimálně nestihla ani narážet.
Ale to víte, Pražáke!

2701 Člověk si na začátku musí udělat jasno, jestli to přímé hlasování je dobré nebo hrozné. A když už se sám se sebou o tom dohodne a neštítí se masakru, který přímá volba přináší, začne přemýšlet, jestli ta dvě kola nejsou náhodou moc. V prvním kole prohádáme s přáteli i neznámými lidmi, kdo z kandidátů je lepší a nejlepší, v kole druhém už stojíme skoro všichni svorně proti těm, co jsou na opačné straně. A abychom si nezadali, tvrdíme, že jdeme volit menší zlo. Protože přece všichni víme, že politika je hnusná, a proto nevybíráme někoho, kdo je dobrý, ale toho, kdo je méně špatný. S velkým nasazením poznáváme, kdo je skutečně lepší a kdo jen od rána lže. Potřebujeme k tomu hodně talentu, intuice a hlavně prověřených informací. Bohužel mnoho vlastníků volebního práva těmito přednostmi nedisponuje. Někteří tomu říkají, že volí srdcem. Jiní chtějí volit mír a toho, kdo jim ho slíbí. Některým stačí slib, že dostanou přisypání do korýtka.

Tak pojďme správnými dveřmi do volební místnosti a vsuňme správný lístek do správného otvoru. Proto, abychom se FAKT měli časem líp. Ono to vlastně není tak špatné heslo. Akorát jsme ho dost dlouho slyšeli z nesprávných úst.

1901 Válka se nás týká stejně jako celé Evropy i našich spojenců v atlantické alianci. Pocit kremelských bláznů, že Rusko nikde nekončí, je taky bez konce. Kdyby se Putinovi podařilo na Ukrajině vyhrát, byli bychom další na řadě. Pokud se nestane něco zásadního, může válka trvat třeba dalších pět let. Těch pět let, na které teď volíme budoucího prezidenta.
Potřebujeme v čele státu někoho rozhodného, zkušeného v diplomacii, s dobrými kontakty v NATO a schopností skutečně vykonávat funkci vrchního velitele naší armády.
Nepotřebujeme v čele státu někoho, kdo prokázal, že se umí za všech okolností starat o své vlastní zájmy, kdo lže už od rána a mění svoje názory a sliby, jak se to hodí. Kdo vede populistické řeči o tom, že dojedná mír s agresorem.
Dnes už asi skoro všichni víme, že přímá volba prezidenta nebyla moc chytrým nápadem. Na dlouhé roky pokřivila naši státnost a přidělala starosti. Ale když už to tak je, vybírejme s rozumem a bez emocí. (V první řadě je také samozřejmě nutné, aby z pražského hradu neřídil někdo stát jako firmu.) 

1801 Přepadl mě nápad:
Kdyby byl Silvestr svátek,
který by nepatřil do žádného roku ani měsíce,
měl by rok stejný počet týdnů
364 : 7 = 52.
Začátek každého roku by bylo pondělí a nemusely by se tisknout znovu a znovu kalendáře.
Velikonoční pondělí by mohlo být každý rok v pondělí a Husa by upálili každý rok ve stejný den.                   
A jednou za čtyři roky by byl Silvestr přestupný a dvoudenní.
No není to na Nobelovu cenu?   

1701 „Inter arma silent Musae“. Volně přeloženo z latiny: Ve válce jsou múzy poněkud mlčenlivé. Staří Římané, byli-li vojáky řezali se s celým okolně známým světem. Byli-li politiky, strašně toho nažvanili. Zejména v senátu. Mezi nepřeberným množstvím blábolů a kravin se ovšem tu a tam zaskvěla skvělá myšlenka. Jako taková byla poměrně často zaznamenána pro budoucí pokolení, což jsme de facto trochu i my. Dnes, v době zvlčilé počítačové mluvy, se dají použít jako myšlenkové perly, přirovnání, přísloví a citáty. Zvláště, když se chcete někde blýsknout, aby si protiřečník všiml, že jste inteligent. No nemá se to přehánět a taky byste při používání měli vědět, co to přesně znamená.
Tak třeba: „Elefantem e musca facere.“ Hned první slovo: určitě pochopíte, že se nejedná o vlakovou soupravu příměstské železnice, ale o živočicha ze ZOO. Staří Římané totiž žádné příměstské železnice neměli, používali spíš nosítka. Musca je latinský výraz pro mouchu, podle vzoru muška. Celé to v překladu zní: Nedělejte z mouchy slona. Samozřejmě vám hned naskočí české přísloví „Nedělej z komára velblouda“. Budeme velkorysí a přiznáme, že Římany napadla tahle myšlenka dřív. Navíc sloni se v českém prostředí nevyskytovali (nepleťte s mamuty, ti byli vyhubeni ještě před příchodem Praotce). Zato s velbloudy – naše varianta pro hodně velké zvíře – se mohli potkat i na Staromáku, když tam zavítal nějaký arabský kupec.
To Římani znali slony dobře a měli z nich hrůzu. Kartágo, jejich konkurent v zápase o obchodní monopol v celém Středomoří, s nimi vedlo Punské války. Ty války byly tři a ze začátku se výhra neklonila ani na jednu stranu. Potom Puňan – no bylo by asi vhodnější říkat Kartaginec – Hanibal naložil na lodě vojsko a taky slony a doplul někam do Francie. A pak se i se zvířaty vydal přes Alpy směr Itálie. Římská zpravodajská služba ostudně selhala a probudila se až tehdy, když už sloni očumovali římské hradby. „Hanibal ante portas!“, křičela teď legijní i civilní rozvědka. Nepřítel před branami! Nevím, jak to tenkrát dopadlo, nebyl jsem tam. Možná byla bitva, možná to Římané ukecali, možná byli sloni nepoužitelní, protože pro svou velikost neprošli branami věčného města. Třeba by tenkrát byli vhodnější ti velbloudi. Ale to věděli jen Češi.

1401 Pátek, třináctého a prezidentská volba, byla dost třaskavá kombinace. Nedivil bych se, kdyby kolem prolétalo ještě něco jako kometa. Náš program byl nabit. Vyrazili jsme v poměrně netypickém čase – tedy dopoledne – na koncert do Rudolfina. Hrál symfonický orchestr, Česká studentská filharmonie. Filiálka té velké filharmonie, něco jako dorostenecká sestava nejslavnějšího fotbalového klubu. Na repertoáru George Gershwin, náš vnuk v prvních houslích. Úžasný zážitek, skvělý orchestr a sólisté a taky skvělé publikum. Asi jsem vám zapomněl říct, že to byl výchovňák; ale kvůli té časné hodině jste na to mohli přijít sami. Diváctvo, samý student, soustředěné, vnímavé a bouřlivě aplaudující. Je to dobré, mladá generace a hudba a nejen hudba. Pak jsme šli na oběd s rodiči umělce a jeho babičkou Olgou, což je moje a Hančina protitchýně. Výborně jsme pojedli, jen pštrosí játra neměli. A k pivu se mi lepily esemesky o tom, že ruští hackeři napadli webové stránky generála (žádný Rus se přece nemůže jmenovat Prchal) nebo že Wollner odchází z České televize. Začínám váhat, jestli tam má zůstávat můj koncesionářský poplatek.
Vydali jsme se volit a lidí tam bylo opravdu dost, k urně jsme se museli prodírat. Voliči vypadali rozhodně a myslím, že natěšeně. Teda u nás v Kobylisích. Někde v příhraničí to možná vypadá jinak.
Ušle jsme dorazili domů, odhodil jsem sako, ve kterém jsem si už od rána připadal, že nepatřím do své rodiny, a padl jsem na postel. Hanka mě probudila se soumrakem, u nás se stmívá brzo i třináctého. Pamatujete se, jak jsem vám nedávno popisoval, jak se my dva předháníme ve vymýšlení slov do Scrabble? Tak mě probudila a že má nové slovo: babišit.   

1301 Podle hlasování diváků předposlední televizní debaty je Petr Pavel dvaapůlkrát vhodnější kandidát na prezidenta. Mě zase zaujal jeho smysl pro humor a klid hráče pokeru. A taky si myslím, že až se Putin zblázní úplně, potřebujeme někoho, kdo má na to (nebo nato?) schopnost a zkušenost vést obranu naší země (a nedopadne to jako v minulosti vždycky).
Ale o tom jsem ani psát nechtěl. Volte dnes a zítra demokratického kandidáta, který je vám nejvíc sympatický. V druhém kole budeme nejspíš volit všichni shodně proti zlu, i když možná někdo při tom zatne zuby.

1201 Je den mínus jeden. A ještě je leden, i když do pokoje pere ostré slunce. Jakoby říkalo pojďte ven, sedněte si na lavičku a tam si můžete na mobilu číst o svých hyperdebatách, statistikách a dalších lžích které zase vypustí AB. Ráno byla lednovka a bouračky na dálnicích u Vyškova, Tábora a Mladé Boleslavi. Vesmírný teleskop Jamese Webba svou první planetu, která obíhá kolem jiné hvězdy než Slunce. Jaké tam asi mají politické strany? Komise ČT zjistila, že Marek Wolner se žádného trestného činu nedopustil a zrušila se. Zájem o volbu z auta ze strany nakažených covidem-19 byl po celém Česku malý. I zájem covidu o voliče je zatím malý. A v některých školách už se třídy přestavují na volební místnosti.

1101 Scrabble považuji za nejúžasnější deskovou hru. Hrajeme s Hankou téměř každý podvečer už dlouhou řadu let. Je to skoro vždycky lítý boj, nikoho nešetříme. Tvoříme slova po celé hrací ploše a náš originální přístup k češtině objevuje výrazy a tvary nevídané. Slovní tvary jsou dovoleny v libovolném pádu, osobě, čísle, stupni, způsobu a rodu. Slova z jiných mateřštin jsou schválena, pokud už v českém jazyce zapustila kořínek. Vlastní jména jsou zakázaná, protože to by si každý mohl vymýšlet do aleluja, že jo! Rovněž citoslovce se nesmí. Což je poněkud nepříjemné, když nemáte ve svém výtahu z pytlíku žádné kostičky se samohláskou. To se nechytáte, ani když máte slovní zásobu Vladislava Vančury. Takové cvrnk Hanka jako citoslovce rezolutně zamítla. Musel jsem jí vysvětlit, že cvrnk je zároveň podstatné jméno (úspěšným cvrnkem, málo cvrnků). A tato teorie se dá uplatnit skoro u všech citoslovcí. O některá slova a jejich tvary se často hádáme jako koně. To dojde na Slovník spisovné češtiny nebo Google. Zrovna nedávno jsme se přeli, je-li spisovný tvar středního rodu přechodníku minulého „vyprděvši“ nebo vyprdivši. No najděte si to sami nebo se na to vykašlete.
Scrabble je nádherná hra. A víte, co je na ní nejtěžší? Naklonit hrací plochu a vysypat všechna písmenka zpátky do pytlíku a nehledat pak některé pod nábytkem.

1001 Češi dostali úžasnou hračku. Potřeba být ve válce s druhou půlkou Čechů je zase naplněna. Už dlouho se nehádáme o tom, jestli vakcíny pomáhají nebo zabíjejí. Taky nějak vyšuměly hádky o to, na kterém místě má být Česká republika. Reprezentanti jedné strany sporu, co ji chtěli na prvním, se rozhádali mezi sebou, poté, co se zjistilo, že na prvním místě jsou peníze.
Situace hrozila těžkou krizí, že se nebudeme mít o co hádat. Zachránily nás prezidentské volby. Řada lidí sice tvrdí, že přímá volba nebyl šťastný nápad, a dokonce i politici, co to tenkrát vymysleli, si sypou popel. Ale není to pravda. Prezidentské klání je pro národ něco mezi Zlatým slavíkem a zápasem Sparty se Slávií. Tyhle volby jsou dokonce světový unikát: mohli jsme mít jako první země na planetě prezidenta trestně stíhaného člověka. Teď už je s možná nejvyššími preferencemi jenom lhář, podvodník a zloděj, a to trestné u nás není. Ovšem je to jenom názor.
Uvidíme, co proti tomu dokážeme udělat.  

0901 Lidé si vymysleli poledníky a polednice. Polednice je pohádkové strašidýlko, které umisťujeme tam, kde dřív stála lednice. Naproti tomu poledník není měsíc, co přichází po lednu čili únor.
Poledník je čára, která spojuje všechna místa, kde je poledne. Ovšem jenom v poledne. V jiných částech dne mají ta místa stejnou část dne. Například o půlnoci mají všechna půlnoc. Měly by se tedy potmě jmenovat půlnočníky (ty poledníky), jenže to by se musely dvakrát denně přejmenovávat a vznikal by maglajz astronomických rozměrů.
Poledník je čára ve tvaru poloviny kružnice, co vede od pólu k pólu. Namítnete, že úspornější by bylo vést poledník mezi póly po přímce. Jenže pak by všechny poledníky byly jeden, vedly by středem Země a poledne by bylo jenom v tom prostředku, kde je jinak vedro a tma.
Poledníků je mnoho a aby se nepletly, uvádějí se, stejně jako pivo, ve stupních. Běžný český občan zná maximálně dva. Nultý na hvězdárně v Grenwiche u Londýna, kde se můžete postavit každou nohou na jinou polokouli. A potom patnáctý, který prochází Jindřichovým Hradcem. Když tam přesně v poledne zajdete ke kostelu, tak je přesně poledne. To už ale neplatí v jiných městech. V Brně můžete chodit na náměstí každý den, ale to přesné poledne tam v poledne nikdy nenastane. Inu v Jindřichově Hradci by chtěl žít každý. 

0601 Globální oteplování je – jak sledujeme i kolem sebe – asi realita. Měli bychom ekonomické a organizační kapacity lidstva spíše investovat do odstraňování ekologické zátěže (CO2 a metan, uhelné elektrárny, doprava, přechod na elektromobilitu, prdící krávy, aj.) nebo dopady klimatických změn včas řešit (mořské hráze, přesun obyvatel z nízko položených oblastí, radikální změny zemědělství nebo staveb budov a sídel, starost o dostatek a čistotu vody)? Obávám se, že na obojí dohromady prostě nemáme.

0501 Tak už jsme o slepičí krok a zítra na Tři krále budeme o krok dále. Pak už to bude s přírodní osvětou čím dál lepší. Je zajímavé, jak moc se teď radujeme, že dnes je o několik vteřin delší než včera. Zatímco na začátku jara, kdy se rozedňuje daleko nejvíc, si toho už moc nevšímáme. Na první jarní den je zítra o několik minut delší než dnes.
Nevím jak vy, ale mně na zimním čtvrtletí nevadí tolik chladno (v posledních letech skoro vůbec). Zato tahle zimní tma mi vadí velmi. Určitě jste si taky všimli, že existuje celá řada tem. Tma sklepa bez oken. Tma jeskynní. Tma, když se zhasne v kině. Tma, když se dva mají rádi a nevidí je přitom ani kytka v květináči. Tma krásné komtesy zazděné pro nevěru. Tma tmoucí. Tma na mořském dně Mariánského příkopu. Black out. Tma v hlavách zfanatizovaného davu. Tma nenarozeného…
Jenže ona ta přírodní tma, co nastane, když se večer vypne Slunce, už taky není předpisová, jaká bývala ještě před narozením Tomáše A. Edisona. Osvětlené billboardy, dálková světla aut, co hledají nekonečno, ozářená náměstí a celou noc barvami hýřící hypermarkety, červené lucerny na komínech, aby si letadla nepolámala křídla a malé světélko v dětském pokoji, aby se mrňousi potmě nebáli.
Tohle všechno může k naší radosti zítra svítit o trochu kratší dobu. Pojďme se těšit na větší dlouhost slunečního svitu. Doufám, že nikoho nenapadne zatroubit do boje proti globálnímu osvětlování.

0401 Čeština vlastní krásné slovo vzdutí. Například zpráva, že došlo k vzdutí hladin na horních tocích, vás přiměje minimálně ke zdvihnutí obočí, pakliže jste na tocích dolních. Následně byste totiž mohli být vzdutí rovněž. Nevím, co jiného kromě hladiny je náchylné ke vzdutí. Možná emoce. Takové letadlo se nevzdutí, letadlo startuje.
Zajímavé je sledovat celý fyzikální proces vzdutí. Předpokladem je, že hladina má někde duť. To nás ve škole neučili. Naopak nám tvrdili, že hladina je vodorovná. Proto se taky podle ní libeluje. Ale hladina vodorovná není. Vůbec! Jak víme my globalisti, hladina má tvar koule. Pravda, místy zbytečně přerušovaná pevninami.
Duť leží pod hladinou a když za vhodných podmínek expanduje, dochází ke vzdutí. Hladina zůstává hladinou, je vyvzduťována zespoda. Příčiny mohou být různé. Buď praskne vodovodní potrubí položené na dně řeky. Nebo ze dna vyhřezne silný pramen. Na horních tocích týden vytrvale prší. Praskne přehrada. To všechno může způsobit vzdutí. Pod hladinou se hromadí cizí voda a hladina chtě nechtě musí stoupat, nebo chcete-li vzduje se. Často u toho nadělá víc kraválu než symfonický orchestr hrající fortissimo.

0301 Švýcarský Curych zavádí do škol genderově neutrální toalety. Třetina WC v nových školních budovách bude v budoucnu genderově neutrální. Ve starých budou postupně přirekonstruovány. Všichni studenti je mohou používat bez rozdílu pohlaví. Současně se budou rušit pisoáry.
To vše v čase, kdy jinde na kontinentu zuří válka, migranti bloudí krajinou nebo se topí ve Středomoři a Evropa zápasí s nedostatkem a cenami energií. Toho si už všimli i zmínění Švýcaři. Pokud by elektřiny bylo málo a byla by krize, zakážou ve své zemi jízdu elektr
oauty.

0201(2023) V dětství jsme se dozvídali, že Ježíšek se narodil v noci ze Štědrého dne na Boží hod vánoční roku nula. My dříve narození jsme to nesměli říkat ve škole, protože soudruzi komunisté věřili, že se narodil Děda Mráz, a to někde na Čukotce.
Teprve později různí počtáři, telepati, astronomové a poťouchlíci začali tvrdit, že to nebylo v roce nula, ale o šest let dřív. Samotné vánoční datum nezpochybňovali, protože se vědělo, že před Ježíškovým narozením se Vánoce ještě neslavily.
A že tři králové a Kumránské svitky a římští letopisci. A navíc ta kometa, co byla buď kometa nebo skrumáž nebeských těles Měsíc/Jupiter/a ještě něco, která se potom zase zázrakem rozptýlila. To všechno o dost dřív.
Šest let by se vešlo do statistické chyby.
Jenže to můžeme tvrdit my, to mínus šest. Římští patriciové, blízkovýchodní farizejové a Pilát s Herodesem nemohli tušit, že je záporný rok šest a někdo se narodil.
Ukažte mi nějaké záporné římské číslo!
Vždyť je to celé blbost, aby se Kristus narodil šest let před Kristem!

2022

3012 Češi jsou povahy mírné. Někdo dokonce říká, že jsou holubičí povahy. To bych sem ovšem netahal; holubi jsou většinově neoblíbení, protože poserou, co se dá i co se nedá. Kálí dokonce i na naše velikány, ať už povahy mírné nebo bojovné. To my Češi nakonec taky. Na nikom nenecháme nit suchou, čím větší a významnější, tím víc toho na něj vyhrabeme.
Češi jsou povahy mírné a šest století už nebojovali. Snad se lekli toho, co napáchali jako husité. Armádu jsme ovšem měli. Výměny stráží u Matyášovy brány byly vždycky úžasné. Jinak ovšem major Terazky, vojín Jasánek a hlavní velitelství v Moskvě. Ale teď už NA TO jdeme jinak a lépe.
Každý den se dozvídáme, kde v USA někdo vystřílel celou školu, koho islamisté někde vyhodili do povětří nebo jak se jeden šílenec snaží vraždit a ničit druhý národ, dokud mu nedojdou rakety.
Češi jsou mírné povahy a tohle je neláká. Těch pár vražd u nás je většinou z vilnosti. V hospodě už se ani pořádně nepopereme, když na to máme sociální sítě. A vysoké procento obyvatelstva si v životě nevystřelilo ani ze vzduchovky. Uvědomte si, že frustrace z toho všeho se v některých jedincích hromadí, štosuje a stoupá po celý rok a vyhřezne v poslední den roku. To je pak kravál a bengál jak za světové války, od horizontu k horizontu se to blyští, prská, rozkvétá a září. Té radosti, hluku a rozsvícených dětských i dětinských očí. Zabitých nepatrně, sem tam nějaký utržený prst. Pak opět následuje 364 dní mírné povahy Čechů.
Snad nám to psi ještě jednou prominou. Když ne, budou nám 364krát za rok znečišťovat chodníky.

2912 Andělé. Éterické bytosti. Mají křídla a zřejmě nemají pohlaví. Asi ho nepotřebují. Na sex by stejně neměli čas, a navíc v nebi je na všechno vidět.
Důležitější je, že andělů je obrovská až nepředstavitelná masa. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Každý má svého anděla strážného. I mimino, i masový vrah. Být strážným andělem masového vraha, měl bych asi smíšené pocity. Ale advokáti to taky nemaj lehký. Takže sedm miliard strážných andělů. K tomu si připočtěte anděly, co se starají o administrativu, nebeskou správu, logistiku, letový provoz, kontrolory andělů, kontrolory kontrolorů andělů, útvary rychlého nasazení proti pekelné hrozbě, kůry andělské a v neposlední řadě boží ochranku. To se suma sumárum už ani v miliardách nedá počítat.  A jistě taky existuje početná masa andělů-důchodců, co se starali o lidi, kteří tu žili před námi. A o ty taky musí někdo pečovat v andělských domovech důchodců.
To všechno dohromady musí stát strašný prachy. Na druhou stranu andělé nemají základní lidské potřeby. Nepotřebují jíst, o sexu už jsem mluvil a ani se neoblékají. Andělé žijí a pracují nazí. To jen my lidé je zdvořile zobrazujeme v dlouhém rouše, on by také na takového nahého bezpohlavce nebyl moc zajímavý pohled. Na tom všem tedy nebeský rozpočet ušetří. Velký prachy nejdou ani na propagaci. Pánu Bohu je šumák, jestli v něj lidi věří nebo nevěří.
Strážní andělé vykonávají svou funkci většinou mlčky. Jen ve vypjatých situacích zvolí laskavé pokyny: „Hele, ty pitomečku, nelez k těm kamnům nebo se spálíš.“ „Vodlož ten mobil, kreténe, a věnuj se řízení!“
Andělé jsou, jak známo, nesmrtelní. Je evidován pouze jediný případ, kdy nešikovný anděl byl přeseknut na dvě půlky rotorem vrtulníku. Bohužel to byl strážný anděl pilota, a tak šel vrtulník k zemi.

2812 Čas mezi listopadem a prosincem je takový přestupní. Zahrada už je uklizená, listí sfoukáno, hadice stočeny a uklizeny. Houby, co sbíráme my nemykologové, už dávno nerostou. A taky mě nerozptyluje výčitka, co jsem letos na chalupě nestihl a teď už nestihnu. Je čas na čtení. Knihovny, kam se podíváš. Jsme pátá generace, která knížky hromadí a čte. Stačí sáhnout.
Zrovna jsem narazil na knihu Karla Čapka, kterou jsem – asi jedinou – od něj nečetl: Obyčejný život. Krásná a taky smutná. Možná jeho poslední, vyšla v roce 1939 až po jeho smrti. Čapek asi sám účtoval se svým životem. To ještě netušil, jak odporná bude Druhá republika i jak budou na něj útočit probuzení čeští fašisté a katoličtí konzervativci až k jeho smrti. Nejvíc jim vadilo, že se kamarádil s Masarykem a že byl humanista.
Z knížky vypadl coby záložka tramvajový lístek Pražského dopravního podniku. Představoval jsem si, kdo asi tu knížku četl v tramvaji, odkud kam asi jel a za kým. Trochu mi pomohly moje klukovské cestovatelské výlety v pražských tramvajích. Průvodčí (v každém ze dvou nebo tří vozů soupravy byl jeden) vám prodal jízdenku, do které předtím procvakl čtyři dírky. Byla to krásná procvakovací práce. Až je mi líto, že dneska už jezdím městskou dopravou zadarmo a nikdo mi lístek neprocvakne.
Tenhle lístek je ale něco jako poštovní známka Modrý Mauritius s posunutým zoubkováním, za kterou byste někde na aukci zaplatili dlouhé miliony dolarů. Tenhle lístek má – chyba! – jen tři dírky. Ta nahoře říká, že ten čtenář nastoupil do vozu elektrické dráhy někde v centru, tedy asi v polovině trasy příslušné linky. Nastoupil v 10:45 (prostřední dírka), což asi znamená, že nehákoval někde ve fabrice, když se mohl toulat dopoledne po městě. A bylo to třicátého dne v měsíci (dolní dírka). Necestoval tedy v únoru. Čtvrtá dírka chybí. Možná se průvodčímu zrovna udělalo nevolno nebo se mu rozsypaly drobné, kterých měl od rána už plnou tramvajáckou brašnu. Takže netušíme, kterou linkou čtenář jel, to by byla ta chybějící dírka. Víme v kolik hodin a který den v měsíci, ale neznáme období. Na zadní straně jízdenky je poučení, že s ní je možné přestupovat i na trolejbusy. Takže milí šotouši z naší bubliny – do kterého roku jezdily v Praze trolejbusy? Ale nemusíte to hledat, je tu přesnější vodítko. Lístek stál tři koruny. V červnu 1953 udělali soudruzi měnovou reformu v poměru pět ku jedné, po ní pak dlouhá léta stál lístek 60 haléřů. A ten neznámý čtenář byl dospělý. Dítě by totiž platilo korunu padesát, a navíc by ta Čapkova knížka byla pro něj dost nesrozumitelná.

2712 Někdy vás mohou překvapit i vaši nejbližší, které znáte už spoustu let.
Prostřední svátek vánoční, pětadvacátého. Po luxusní snídani Hanka vstane a oznámí: „Jdu na ryby.“
Jsem zmaten. Všechny porce kapra, jí s láskou připravené, jsme zkonzumovali už večer a do mě by se teď po snídani nevešla ani ploutev. Pak mi to spojilo. Půjde nakupovat. Pětadvacátého už musí být všude kapři ve slevě. Překvapilo mě, že si nebrala ani tašku. No jasně, koupí živého kapra. Ten by mohl z tašky vyskočit a kdo ho pak bude honit po chodníku. Donese ho v ruce. Od kádě k výtahu je to jen kousek. 
Po tom bramborovém salátu mi to nemyslí příliš hbitě. Neřekla „Jdu pro ryby,“ ale „Jdu na ryby!“ Třeba má pruty                připravené a chodbě. Nebo v autě. Asi nejsem moc pozorný manžel, když jsem si za tolik let nevšiml, že má pruty. A určitě i rybářský lístek!
Odešla, že se vrátí brzy.
Vrátila se asi za tři minuty.
Naše sousedka odjela na svátky a poprosila Hanku, aby jí krmila rybičky.
To by nám sousedka na oplátku mohla, když někam pojedeme, nakrmit kanárka.
Jenže to si budeme muset nejdřív nějakého kanárka koupit.   

2612 Věřím, že by se vám moc líbilo žít na začátku minulého století a být příslušníkem vysoké šlechty. Dělat si, co se vám líbí, jezdit v kočáře a teď už i v automobilu, mít početné služebnictvo a soukromé učitele, takže byste nemuseli chodit do školy. Bydlet v nádherném zámku, kolem krásný park s krásným rybníkem. Jenže tohle všechno může být úplně naprd.
Jste tři sourozenci, Žofie, Maxmilián a Arnošt, dvanáct, jedenáct a devět. Váš táta Ferdinand, když všechno dobře dopadne, se stane císařem. Teda až starý pán umře, což už bude asi docela brzy. Jenomže zádrhel. Tatínek se zamiloval do maminky, která byla tak o tři stupně urozenosti níž. Starý pán nechtěl dovolit sňatek, i když ho ukecávali papež, císař Vilém i car Mikuláš. Nakonec se ukecat nechal, přidělil mamince o dvě šajby vyšší urozenost a mohla být svatba. Akorát si nechal podepsat, že tatínkovi potomci – to jako vy tři – nebudou mít žádný nárok na trůn. Byl to už trochu senila, neuvědomil si, že až by třeba váš tatínek umřel, neměl by už kdo v tom císařství císařovat. Ale když jste z dobré rodiny, tak se na nějaký trůn můžete vykašlat. Mocnářství už to stejně mělo dost nahnutý.
Dětství jste měli celkem fajn, u aristokracie je vždycky všechno trochu složitější, ale něco za něco, že. Rodiče vás měli rádi, ale hlavně táta byl pořád někde v luftě; společenské záležitosti, politika, cestování, několik panství, občas bylo zapotřebí je objet. A hony: chodby na zámku byly plné vycpaností, každou chvíli tam přibyl nějaký muflon.
Taky byl vrchním velitelem všech vojáků mocnářství, muselo se rozhodovat, schvalovat, povyšovat a udílet medaile. A taky kontrolovat regimenty na manévrech.
Jednou se rodiče s vámi rozloučili, nasedli do vlaku… a už jste je nikdy neviděli. Někde v daleké zemi se to stalo. Sirotkům rodiče nikdo nevrátí, ale hodně lidí ta střelba naštvala, státy si navzájem vyhlašovaly válku. Válka byla dlouhá a strašná, trvala čtyři roky, lidé umírali po milionech. Říše, co válku rozpoutaly, se rozpadly. A po válce už nic nebylo jako dřív.
Vás vystěhovali ze zámku, žili jste někde v ústraní a všichni na vás zapomněli. Vlastně ani já si nevzpomínám, co s vámi bylo potom.

2212 Domácí kulturní hladinu rozčeřila pozoruhodná nevědomost jednoho kandidáta na prezidenta. Navzdory značným dotacím směřujícím do zemědělských částí jeho koncernu neví, v kterém žaludku vyrábí kráva mléko. Neví nic ani o nápisu ve Zlaté kapličce, což by se dalo omluvit, když chodil do školy jen v Bratislavě a ve Švýcarsku. Ale na to zase jiní namítají, tak proč sem teda leze.
S tím nápisem v Národním je to složitější. „Národ sobě“ je vlastně logo sponzora, který do té budovy investoval, a to pro velký úspěch hned dvakrát. Moc se ale nemluví o dalším sponzorovi, i když byl ještě štědřejší. Byl to jistý František Josef První. Ale jistě uznáte, že s ohledem na jeho zaměstnání se moc nehodí ho nějak preferovat ve svatostánku národa. Ani korunovat se v Praze nedal!
Tak ten Národ sobě: Většina Čechů – pokud tedy vůbec tuší, že mají nějaké divadlo – se domnívá, že ten nápis je vyveden na slavné Hynaisově oponě. Není! Ne že by tenkrát vadilo kazit umělecké dílo nějakým logem. Ale když se opona zvedla, nápis by nebyl vidět. A nezvednout oponu, zase by nebylo vidět, co se v tom Národním hraje. Moudří projektanti umístili nápis nad oponu, a bylo. Nalevo i napravo od lva. A je tam po všechny časy, i v dobách, kdy národ zajímaly úplně jiné věci než nějaké jeho divadlo.
Jen tak mimochodem: Národní má opon celkem pět, z toho dvě železné. Ale co je má, tak tam ještě nehořelo.

2112 Miluju vědomostní testy. Jsou úžasnou příležitostí, jak uplatnit přebytečné znalosti a náhodou nezapomenuté informace. Přesněji vše, co jste do sebe nasoukali během dlouhé školní docházky nebo četby, a co jste nikdy k ničemu nepotřebovali. Teď se můžete sami před sebou blýsknout. I v tomhle jsou ve výhodě internetové magazíny. U tištěných časopisů se musely správné odpovědi tisknout za otázkami vzhůru nohama nebo až na straně třicet dva. Na internetu jenom vyberete, kliknete a už jste obodováni. Na konci testu najdete i zprávu, jak si stojíte. 0-2 body – měli byste si o tom ještě něco přečíst; 3-5 bodů – vedete si slušně, ale můžete se ještě trochu zlepšit; 6-8 – vaše znalosti jsou velmi dobré a příště to bude určitě skvělé; 9-10 – geniální, máte to v malíku, to se moc často nevidí. Deset bodů za evropská hlavní města, to je brnkačka. A jdete na další test. Ten je z biologie, skončíte s odřeným sebevědomím se třemi body. Já, když je test ze sportu, končím s jedním nebo dvěma. Nepovažuji to za svoji chybu, nýbrž za chybu časopisu, že tam takové blbosti dávají. Ze stejného důvodu jsem se nestal Milionářem. Ani jsem se do té televize nehlásil. Projedete prvními devíti otázkami jako nůž máslem, a na desátou tam skočí: Které mužstvo se stalo mistrem světa v pozemním hokeji v roce 1926? Jediné, co víte, je, že přítel na telefonu to taky netuší. Tak něco plácnete a odcházíte zadním vchodem bez fanfár a bez milionu.

2012 Bitva u Lipan. Byla to národní tragédie nebo konec vraždění a ničení ve jménu náboženství? Nám absolventům komunistického dějepisu bylo vnucováno to první, dnes si spíš myslíme, že to druhé.
V tom vzedmutí celého národa po zprávě z Kostnice stáli v jednom šiku sedláci z Tábora, kališnická města i část šlechty. Zbytek panstva a samozřejmě katolická církev byly na opačném břehu a brzy na to doplácely. Husitské útvary táhly krajem, porážely slabé odpůrce, vraždily a vypalovaly a neměly slitování s nikým, kdo se nepřidal. Nic nezmohly ani křižácké výpravy. Časem už to přestalo bavit i města a šlechtu podobojí. To „táborské“ zabíjení a ničení majetků se jich začalo také dotýkat. Nakonec došlo ke spojení s vojsky katolíků a schýlilo se k rozhodujícímu střetu.
K tomu si obě strany vybraly louku u Lipan. Táboři postavili vozovou hradbu výhodně na kopci, koalice umírněných měla zase malou početní převahu. A přidala lest. Malý oddíl postupoval proti Táborským pozicím, ti otevřeli hradbu a velká síla vyrazila k boji. „Útočníci“ se dali na ústup postupně změněný v úprk a Táborští, jako už mnohokrát předtím, je pronásledovali. Prostě to zbaštili. Jejich protivníci vyrazili ze záloh a nastala mela. Navíc kališnicko-katolická jízda pronikla otevřenou vozovou hradbou do nitra tábora Táboritů a tam masakrovala, co se dalo. Bitva za krátký čas skončila. Množství bylo zabito, zajatci nahnáni do stodol a ty zapáleny. Zbytek prchal všemi směry, největší skupina se snažila zachránit útěkem do města Tábora. Byla ale zaskočena a zmasakrována v místech kde dnes stojí vesnice Křeč a Hroby. Občanská válka v Čechách skončila. Obě náboženství potom vedle sebe žila v míru skoro dvě století, až do bitvy na Bílé hoře.

1912 Majitel jihočeské restaurace dostal vysokou pokutu za uveřejnění inzerátu, že shání servírku. Z hlediska genderové správnosti bylo totiž nutné, aby sháněl servírku nebo servíra. Nebo chcete-li číšníka či číšnici.
Připadá mi hloupé, že se stát montuje podnikateli do toho, koho si chce vybrat jako zaměstnance. Ten restauratér má asi nějaký důvod, proč chce právě ženu na tuto funkci. Do toho, jak si představuje svoje podnikání, je nám nic a státu zrovna tak. Pokud své zaměstnance neokrádá na mzdě, platí za ně pojištění nebo je nenutí pracovat od nevidim do nevidim, mělo by to, koho zaměstnává, být jeho věc. Úředník by rozhodně neměl mít právo na takovou věc zvednout obočí nebo dokonce pokutovat.
Měli bychom státu všemi silami bránit, aby strkal čenich do záležitostí, které se týkají výhradně domluvy lidí. Mohli bychom se taky dočkat genderově korektního inzerátu majitele dolu, který by hledal „horníka nebo hornici“.

1512 Vedro k zalknutí… Veder jste si v životě určitě užili dost. Ale pochybuji, že jste se u toho někdy zalkli. Zalklým se člověk může stát, když hltá o překot. Napadnou vás souboje postpubertálních mužů, kdo rychleji do sebe převrátí půllitr piva. Dělat to s pivem, je hovadina. Dělat to s něčím jiným, je o život. Zvláštní druh zalknutých lidí jsou utopenci. Topí se v úplně klidné vodě, křičí o pomoc na oba břehy a při tom polykají vodu. Do plic se ale vejde jen určité množství, a tak chudáky vyloví z řeky až někde v Magdeburku. Jak se tam domluvíte německy, když máte vodu ve všech orgánech?

1412 Vývoj komputerizace v Česku se do shrnout do takové posmutnělé věty: „Tak dlouho jsme pokukovali po počítačích ze Západu, až je máme všechny z Východu.“ V době počátku osobních počítačů jsme ještě žili za železnou oponou, u nás se nic podobného nevyvíjelo ani nevyrábělo. A kapitalistický západ si embargem hlídal vše, co by se tu mohlo použít pro vojáky. I kdyby ta bariéra nebyla, stejně nám chyběly valuty.
Přesto se u nás dal v osmdesátých letech sehnat počítač Atari, taková lepší hračka, na které se daly hrát hry a psát texty po způsobu psacího stroje. Ale ani Východ nezahálel. Naše firmy kupovaly sovětský stroj, myslím, že Minsk se jmenoval. Počítač to byl sálový, velikosti autobusu. Diskety, které se do něj vkládaly, museli nosit muži, protože na ženy byly moc těžké. Dobře si to pamatuji; moje žena matematička-analytička Hanka pracovala ve výpočetním středisku firmy, kde byli zaměstnáni i mnohem větší disidenti než ona.
PéCé normální velikosti i funkcí dorazily přes Šumavu na začátku devadesátých let. Takový stolní IBM byl za cenu nové škodovky. V té době už fungovaly výrobní kapacity v celé jihovýchodní Asii a východní Evropané přišli s křížkem po funuse. Pár firem se u nás pokoušelo aspoň montovat počítače z dovezených dílů, ale brzy to zabalily. Stali jsme se čistými konzumenty, i když schopných ajťáků prý máme dost.  Dál už to znáte: síla procesorů i kapacita pevných disků se každé tři roky zdvojnásobují a dnes dáte za počítač míň než kdysi za menší harddisk. Vaše IT znalosti se smrskly na to, kde se to zapíná, a svá data posíláte do mraků.
Jo, a málem bych zapomněl: první české stolní počítače vyráběli ještě za hlubokého socíku zemědělci v JZD Slušovice.

1312 Za humny.
Každý Čech ví přesně, co je za humny. Ale málokterý tuší, co jsou to humna. Proč to množné číslo? Určitě žádný sedlák nebyl tak chudý, aby měl jen jedno humno. I když… za hospodářské krize leckomu musel stačit i půl humna.
Humna byl prázdný prostor za statkem. Usedlost měla zdobná přední vrata, co vedla na náves. Vzadu měla ještě jedny vrata, už žádná lidová architektura, která vedla na humna. Tam byl takový plac, zdánlivě k ničemu, kde se prováděl výmlat obilí. Podle staré slovanské technologie tam vyhnali volky, kteří nevolky obilí podupali, čímž bylo vymláceno. Nevýhodou bylo, že volci při tom občas i srali a následné oddělování obou substancí bylo dost pracné. Proto se obilí začalo cepovat. Cep každý z vás zná z filmů o husitech. Mírová verze nástroje nebyla okovaná, ale když jste takovým cepem dostali po hlavě, pamatovali jste si to do konce života, který přišel vzápětí. Vycepované zrno se pak pytlovalo. Urodilo-li se dost, byly veselé dožínky, neurodilo-li se dost, byly selské bouře.
V literatuře se občas mylně uvádí, že za humny začínal svět. Není to pravda. Za humny byl ovocný sad a někdy záhumenek i jiné polnosti. Dál už se nikdo neodvažoval. A pokud přece jen, došel se skývou v uzlíku pěšky až do Hamburku, kde nasedl na loď. Doplul až do Ameriky a následně tam zbohatl.

1212 Nevím kolik kilometrů jste už vzdáleni od své školní docházky a nedovolil bych si vás zkoušet. Jak byste asi obstáli, kdybyste měli vyjmenovat vyjmenovaná neboli vybraná slova po bfmlpsvz. Přiznám se, že já jsem pohořel. Vzpomněl jsem si na kobyla, býk a lyšaj. Ne, že bych v těch nejdůležitějších českých slovech chyboval, na to mám nějakou virtuální paměť. Ale vyjmenovat ani omylem.
Já vím, existují na to mnemotechnické pomůcky, pár jsem jich taky vytvořil: Vyplýtvaný plyn neplynul plynovodem do plynojemu. Nebo: Slyšel jsem, jak olysalý plyšák s natrženým lýtkem z lyžování vzlyká ve mlýně. Pokud oplýváte plynulou znalostí češtiny, můžete si podobných kravin navymýšlet, kolik chcete.
Potom si pamatuji už jen nesmysly jako myš, hlemýžď, hmyz. Mýdlo tam za mé školní docházky určitě nebylo. Jako kluci jsme se moc nemydlili. Když tak mezi sebou. Vymydlení jsme byli, až když jsme začali chodit za holkama.

0812 V Praze na Letné, tam, kde zbourali největší pomník Evropy a kde se dnes kýve metronom, přibyly obrovské světelně digitální hodiny. Odpočítávají, kolik má lidstvo ještě času. Prý je to sedm let a když nic nepodnikneme, stoupne do té doby teplota planety o jeden a půl stupně Celsia. Původně se předpokládalo, že půldruhého stupně padne někdy na konci jednadvacátého století. A najednou za sedm let!
Pak už to bude s klimatem nevratné. Přijedou jezdci Apokalypsy. Stane se to už koncem roku 2029, tvrdí někteří vědci. Jiní vědci to popírají.
Je tahle světelná forma upozornění lepší než přilepení vteřinovým lepidlem k obrazům slavných mistrů? Ne o moc.   
Máme už jen sedm let. Marně přemítám, co se dá v boji s CO2 za těch sedm let udělat. Zuří válka a energetická krize a je najednou potřeba každý kilogram vytěženého uhlí.  Jadernou elektrárnu za sedm let nepostavíte. Postavit na střeše soláry je skvělé, ale musíte mít ještě nějakou rezervní nejlépe plynovou elektrárnu pro podzim, zimu, kus jara, večery a noci a taky oblačné dny.
Co bude za těch sedm let, až cvakne poslední vteřina? Zvolí se nějaký náhradní termín konce a hodiny se přenastaví? Nebo získají lidé pocit, že už jsme závod s klimatem prohráli a dál něco dělat už nemá cenu?

0712 Tušíte, co je to sologamie? Je to akt, kdy osoba uzavře sňatek a žije v manželství sama se sebou. U nás na to zatím nenarazíte, ale na Západě se sologamie objevuje stále častěji. V drtivé většině do takového svazku vstupují ženy. Muži se obecně do manželství nehrnou, tedy ani do jednočlenného. Zdá se, že ženy přes všechnu průbojnost a samostatnost nějak touží být pod čepcem. Může to být z nedostatku partnerů jakéhokoliv pohlaví, ale nejčastěji je prý žene do společného života se sebou samotnou láska k vlastní osobě. Když má holka ze všech lidí na světě nejraději sebe, tak proč by bydlela a milovala se s někým dalším.
Svatba může probíhat ve velkém stylu nebo jen s pár přáteli. Složitější je to s rozvodem. Majetek nabytý v manželství se rozdělí, ale když se nedohodnete, počítejte s tím, že se vyhodíte z bytu. Není to pak žádné terno být rozvedená pod mostem. Jinak má sologamie řadu výhod. Nemusíte vařit pro dva, pohádat se můžete, jak chcete, a snadněji se domluvíte, kam pojede vaše rodina na dovolenou. Nikdo ze známých si na vás po straně nebude ukazovat, že jste single. A když náhodou zemřete, budete po sobě pobírat vdovský důchod.

0612 Márnice je dům na skladování nebožtíků. Když nebožtíci dojdou, je márnice dobré místo k bydlení pro lidi, kteří mají rádi ticho a klid. Kolem márnice je živo jen mezi půlnocí a jednou. V ostatním čase je kolem márnice mrtvo. Nanejvýš některé babce upadne s rachotem konvička. Ani s tou půlnocí už to není moc žhavé, strašidla totiž jen líně posedávají na hrobech.
Márnici si k obývání můžete příjemně zútulnit. Stačí pár veselých obrázků na stěnách, ubrus a vázu s květinami z nejbližšího hrobu. Říká se ale, že v zimě se nedá márnice vytopit. Bude to asi pravda, protože hřbitovy a márnice se většinou staví na kopci, kde žádné záplavy nehrozí.

0512 Je to vlastně jedna z důležitých demokratických výhod. Máme ho úplně všichni. Pokud ho někdo nemá, jako by nebyl. Dostáváme ho hned po narození a člověk s ním hrdě kráčí až do svého skonu. Proslýchá se, že někteří jedinci ho protekčně dostali už dávno před narozením, ale to bude asi fáma. Po smrti dotyčného člověka se zruší a přestane existovat. Představuji si to tak, že je v krematoriu položeno na rakev a odjede i s nebožtíkem do technologické části spalovny. Rodné číslo.
Je naprosto jedinečné, nemůže ho mít nikdo druhý. Nikdo si nemůže ubírat roky; z rodného čísla vyčtete přesně věk dotyčného. A taky okamžitě poznáte, jestli je kluk nebo holka, aniž byste ho museli nějak prohmatávat. Jen u nebinárních osob je s tím zatím trochu problém. Rodné číslo je přehledné a srozumitelné a znám i pár lidí, kteří si to svoje dokonce pamatují.
Příslušné instituce ale usoudily, že věk a pohlaví jsou záležitosti velmi soukromé a nikdo se na ně nesmí ptát. Proto se ptá každý. A to vaše číslo mají úplně všichni. Instituce se tedy rozhodly, že rodná čísla se zruší a nahradí je kód vygenerovaný z náhodných čísel. Ta nebudou nic znamenat, nikdo si je nezapamatuje a nikdo nezjistí, že jste to vy. A dokonce pro každou událost, platbu pojišťovny, vydání pasu nebo pobyt ve vězení, bude ten kód vždycky jiný.
Naše vnitro na té změně prý už řadu let pracuje a bude pracovat i nadále. Ale jednou to přijde. To pak někde narazím na třicetimístný číselný kód a nepodaří se mi zjistit, jestli jsem to opravdu já, nebo jsem někdo úplně jiný.

3011 * Přítmí.
Co si pod tím představíte? Něco, co je hned vedle, co se přimyká (taky krásné slovo) ke tmě. Jak vypadá nevíme, ale asi to nebude sršet světlem. Zřejmě je to umístěno hned vedle tmy. Tak jako přístavek je vedle stavby. Asi byl ke stavbě přistaven později, je blbost, aby se barák lepil k přístavku. Ale když nemáte dům, stačí jedna zeď, dokonce jen její jedna stěna. K té můžete přistavět přístěnek. Geometricky i stavitelsky je to hodně velká zvláštnost, když neexistuje zeď ale jenom stěna, ovšem přístěnku je to jedno.
Příkop: někde se kopalo a kopalo a pak se ještě něco přikopalo. Příděl je munice umístěná vedle děla. Vystřílená munice se ukládá odděleně od nevystřílené, takže je to odděl. Příbor je zase vedle lesa. Borového. Příležitost je možnost pro mladé muže k nějaké slečně přilehnout. Buď bude přítulná nebo odtulná. Jistě vás napadne mnoho dalších slov na pří. Mě napadli už jenom kapříci.

2911 * Napadají mě jen málo schůdné cesty, co a jak do budoucna s automobilismem. Spalovací motory nechtějí odpůrci céódvě. Elektromobily daleko nedojedou, spotřebovávají vzácné lithium a kobalt a elektřinu a když náhodou začnou hořet, tak hoří. A hoří. Vodík, zdá se, je záležitostí daleké budoucnosti.
Ať hledám, jak hledám, moc ekologických pohonů mě nenapadá.
->> Automobil opatřit plachtami a počkat na příhodný vítr. Silnice by musely být širší, aby protijedoucí vozidla o sebe nezavadily kosatkami. Nebo rovnou jednosměrky, protože kdo by jezdil proti větru, že?
->> Auta bez motoru by mohla jezdit po silnicích, které mají spád směrem dolů. Musela by mít hlavně kvalitní brzdy. Bohužel by se dole pod kopcem hromadila. Takže tento způsob alternativního pohonu potřebuje ještě trochu domyslet.
->> Auta na setrvačník. Vozidla z předchozího příkladu by cestou z kopce rozběhala obrovský setrvačník, který by vůz dokázal vytlačit až do protikopce. Tato alternativa by možná vyhovovala Nepálcům a Bhútáncům, v Holandsku by se moc nechytal.
->> Asi poslední možností je auto na klíček. Tedy spíš na klíč. Kolikrát byste otočili, tak daleko byste dojeli. Někde zůstat trčet není problém, vezmete klíč, pokud jste ho nezapomněli v garáži, párkrát otočíte a pokračujete do cíle.

2411 * Pořád fňukáme, jak pomalu stavíme dálnice a jak je složité a pomalé dostat se z jedné části republiky do jiné. My dřívnarozenci ovšem pamatujeme, když ještě v Československu žádné rychlé cesty snů nebyly. Zdědili jsme stavbu „Baťovy“ dálnice v trase budoucí dé jedničky. Přerušila ji válka a komunistickému režimu pak trvalo přes třicet let, než se vůbec rozhoupal pokračovat.
Dnes jsme na tom o trochu lépe a rychleji. Trasy vedou krásnou krajinou, a pokud není na cestě moc zácep (tyjo, to jsem zase utrousil slovo!), můžeme se kochat okolím. Teda donedávna. Z dopravních staveb se teď asi nejvíc budují protihlukové stěny. Celou cestu čučíte do zdi, vlastně jedete takovým tunelem bez střechy. To v době předdálniční toho bylo k pokoukání! Cesta z Prahy do Brna vedla Českým Brodem a náměstími v Kolíně i Čáslavi. Z náměstí v Jihlavě se vyjíždělo tou myší dírou dole a ani jste nemuseli objíždět ten úžasný Prior uprostřed, co tam postavili později. Pak už byly samé moravské vesničky a Velká Bíteš, kde jste zaparkovali před hospodou slavnou už za totáče. S plným žaludkem jste minuli brněnský hřbitov a byli jste v cíli.
Po cestě toho bylo k vidění! V rozhledu nepřekážely žádné billboardy; jen takové betonové zrůdičky se srpem a kladivem nebo nápisy, že své závazky k výročí Vítězného února splníme. A benzínové pumpy: starodávný stojan s benzínem na chodníku před drogistickým obchodem, bez střechy a bez samoobsluhy a bez rychlého občerstvení. Jen plechová skříňka, kde měli oleje, brzdovou kapalinu a ventilky do duší nebezdušových pneumatik

2311 * Okupační stávka.
Dělejme pro planetu co možná nejvíc. Ale zasadit strom trvá stejně dlouho jako namalovat transparent. Obojím můžete pomáhat přírodě. Nebo si to aspoň myslíte. Jenže o strom se musíte i nadále starat, zalévat, okopávat, možná i přihnojit, transparent po skončení demošky zmuchláte a hodíte do kontejneru (samozřejmě té správné barvy). Při tom sázení se možná trochu zapotíte a umažete od hlíny, ale taky máte dobrý pocit, že jste pro přírodu – nebo když chcete hodně velký dobrý pocit, pro planetu – něco udělali. Po demonstraci s hesly, proslovy, kapelami a transparenty namířenými směrem, odkud práskají blesky fotoaparátů, máte pocit, jak jste to nandali těm, kteří podle vašeho názoru pro tu přírodu dělají málo.
Přírodě taky pomůžete, když přespíte ve škole.
Rozmohl se nám tu v poslední době takový nešvar, že za všechno, co je špatně, může vláda. Může i za to, co jí nadrobila minulá vláda. Na co všechno nemá peníze a proč je nedává lidem.
Chcete, aby vlády (nebo někdo) snižovaly urychleně uhlíkovou stopu. A pokud by to snižování stálo nějaké peníze, tak ať si je ty vlády někde seženou.
„Pane Fialo, plyn, uhlí, ropa je zlo,“ stojí na vašem transparentu. Zrušme to zlo. Pece v pekárnách přestavíme na soláry, chleba budou rozvážet do obchodů mladí lidé na bicyklech. V chalupách si budeme topit v krbech, v panelácích vůbec. Zimy budou asi trochu mrazivější, když zabrzdíme globální oteplování. Na úsporné žárovky, domácnosti, školy i nemocnice budou za slunečna a větrna stačit soláry a větrníky. Na tramvaje, vlaky, elektromobily, osvětlení ulic a všechny fabriky asi ne. Absolvent vysoké školy si dokáže možnosti elektrické spotřeby spočítat. Pokud vám ovšem na střední škole nezrušili matematiku.
A ještě jiná čísla: v Česku studuje asi 300 000 vysokoškoláků. Stávky se zúčastnila necelá pětistovka.

221122 * Banální situace. Elektřinu, která teče z Temelína do vašeho obýváku, musíte rozdělit, abyste oživili vícero elektrických přístrojů. Nejčastěji jsou přístroje dva, takže použijete rozDVOJku. Vrazíte ji do zásuvky (elektrické samozřejmě; do jiné ji dáváte jen v případě, že ji nepotřebujete). Do rozdvojky pak zastrčíte zástrčky těch přístrojů. Které přístroje zastrčíte, nechám na vás. Sami to brzy zjistíte.  Například poslouchat rádio a k tomu pustit mixér není moc komfortní, i když to rádio můžete trochu ztlumit.
Jen velmi chudé domácnosti mají pouze dva přístroje. Vy určitě máte aspoň tři. V takovém případě je vám rozdvojka na nic. Zajděte si koupit roztrojku a celý proces opakujte od bodu jedna. Dál už je to složitější. Rozčtyřky a rozvícky neexistují. Musíte si koupit psa. Nebojte se, že s ním budete muset chodit na cvičák a neutratíte všechny vaše pracně získané bitcoiny za psí žrádlo. Pes je slangový výraz pro zařízení, na kterém je řada zásuvek. Tím se od živého psa liší. Neliší se tím, že je na šňůře. Šňůra končí zástrčkou, ta se zastrčí do zásuvky na zdi a je to. Upozornění: Může se vám stát, že zapojíte zástrčku psa do zásuvky psa. Úraz elektrickým proudem vám nehrozí, ale budete za pitomce.

221122 * Banální situace. Elektřinu, která teče z Temelína do vašeho obýváku, musíte rozdělit, abyste oživili vícero elektrických přístrojů. Nejčastěji jsou přístroje dva, takže použijete rozDVOJku. Vrazíte ji do zásuvky (elektrické samozřejmě; do jiné ji dáváte jen v případě, že ji nepotřebujete). Do rozdvojky pak zastrčíte zástrčky těch přístrojů. Které přístroje zastrčíte, nechám na vás. Sami to brzy zjistíte.  Například poslouchat rádio a k tomu pustit mixér není moc komfortní, i když to rádio můžete trochu ztlumit.
Jen velmi chudé domácnosti mají pouze dva přístroje. Vy určitě máte aspoň tři. V takovém případě je vám rozdvojka na nic. Zajděte si koupit roztrojku a celý proces opakujte od bodu jedna. Dál už je to složitější. Rozčtyřky a rozvícky neexistují. Musíte si koupit psa. Nebojte se, že s ním budete muset chodit na cvičák a neutratíte všechny vaše pracně získané bitcoiny za psí žrádlo. Pes je slangový výraz pro zařízení, na kterém je řada zásuvek. Tím se od živého psa liší. Neliší se tím, že je na šňůře. Šňůra končí zástrčkou, ta se zastrčí do zásuvky na zdi a je to. Upozornění: Může se vám stát, že zapojíte zástrčku psa do zásuvky psa. Úraz elektrickým proudem vám nehrozí, ale budete za pitomce.

2111 V egyptském letovisku Šarm aš-Šajch proběhla světová klimatická konference (COP27), během které zástupci 195 států a vlád společně s odborníky a zástupci nevládních organizací mluvili o dalším postupu v boji proti globálnímu oteplování. Na konferenci se sjelo na 45 000 účastníků na jednání, která trvaly dva týdny.
Šéfka německé diplomacie Annalena Baerbocková prohlásila: „Lidstvo směřuje do propasti – k oteplení o více než 2,5 stupně Celsia, které bude mít ničivé dopady na naše životy na jediné planetě, kterou máme. Udržet nárůst teploty o 1,5 °C je důležité i při probíhající válce na Ukrajině.“
Dosavadní opatření však nejsou dostatečná a zdá se, že udržet růst teplot pod stanoveným limitem se nepodaří. Světová meteorologická organizace (WMO) nedávno varovala, že hranice globálního oteplení o 1,5 stupně by mohla být překročena ne na konci století, ale už roku 2026.
Konference skončila po přijetí ostře diskutovaného textu o pomoci chudým zemím postiženým změnou klimatu, ale bez nových závazků ke snížení emisí skleníkových plynů.
Taky máte pocit, že si z nás představitelé 195 států dělají srandu a že o nárůst teploty zas tak moc na konferenci nejde? Co všechno k ozdravění planety by se dalo udělat za ty prachy, které ta konference každý rok stojí.

1711 Sedmnáctého jedenáctý… Svátek, do kterého si řada z nás promítne kousek svého života, někteří dokonce svoje vlastní kroky a zážitky z tenkrát. Zatímco některý důchodce si po straně uplivne „za komunistů bylo líp“. A možná se najde středoškolák, co nebude mít tušení, co se toho listopadového dne vlastně stalo. V Praze a velkých městech se bude radovat, koncertovat, přinášet projevy nebo klást květiny. V menších obcích se to možná ani nepřipomene. Dezoláti se s vlajkami pohrnou dobýt Kavčí hory a levicoví studenti budou okupačně chránit planetu a bourat kapitalismus.
Je tenhle svátek připomínkou především naší vlastní zkušenosti nebo zkušenosti našich rodičů. Na rozdíl od 28. října, který je moc oficiální, vzdálený a poslední roky i umazaný metály pro nezasloužilé. Zářijový den české státnosti je pro nás těžko uchopitelný, nevíme si s tím rady.
Ten sedmnáctý je asi nejvíc náš. Užijme si ho, a hlavně chraňme všechno dobré, co nám přinesl.

1611 * Před čtyřmi lety se V Murmansku potopil plovoucí dok a místo opravy poškodil jedinou ruskou letadlovou loď. Asi by v této souvislosti nebyla příliš vhodná informace o tom, kolik letadlových lodí má USA.
Rusko jako námořní velmoc vůbec nemá štěstí. V Krymské válce v předminulém století to moc nedopadlo. A když v roce 1904 japonské loďstvo začalo deptat ruskou dálněvýchodní flotilu, vydala se celá baltská sestava na pomoc kolem Afriky a Asie. Japonci si na ni počíhali u ostrova Cušima, a tak, jak ruské lodě pluly v řadě za sebou, likvidovaly je jednu za druhou. Jediná loď se z toho masakru bohužel vrátila. Jmenovala se Aurora. Bolševický režim se mimo jiné opíral o baltické námořníky, ale když se vzbouřili, rozstřílel je. V druhé světové se hlavně vyznamenaly evakuační lodě, které vozily vojáky i civilisty z Krymu na Kavkaz. A úspěchy Putinova námořnictva můžeme sledovat v přímém přenosu.

1511 Podivný spor. Bohužel v Evropské unii není první a zřejmě ani poslední.
Vznikla krize mezi Francií a Itálií kvůli lodi Ocean Viking, která do francouzského přístavního města Toulon přivezla 234 migrantů. Itálie plavidlu nedovolila zakotvit u svých břehů (když předtím údajně umožnila na pevninu vystoupit nezletilým).
Není to jen spor mezi dvěma členy Unie. Hádá se tady právo a humanita. Sedmadvacet států se zavázalo pravidla dodržovat a prosazovat, pokud jde o ochranu a neprostupnost Schengenské vnější hranice. Itálie už skoro dvě desetiletí nejvíc trpí přívalem nelegálních imigrantů z Afriky a Blízkého východu. Ostatní státy unie se k tomu staví vlažně, některých, jako Česka, se to skoro netýká. A Francie obviňuje Italy z nehumánnosti a loď s imigranty přijala.
Loď Ocean Viking migranty „zachránila“ nedaleko libyjských břehů a kapitána nenapadlo, že by je tam také mohl vyložit. Vezla je přes celé moře do Itálie. A nová italská premiérka řekla Už ne!
Celá událost odhaluje vnitrounijní válku mezi progresivními levičáky a konzervativními politiky. Ta se vine i Evropskou komisí a Evropským parlamentem.
Řešení a jednotný postup je zatím v nedohlednu. Snad Evropa tohle sebevražedné hašteření přežije.

1411 Jděte už někam s těmi nekonečnými debatami, jestli letní nebo zimní čas, jestli střídat nebo nestřídat. Vymyslel jsem variantu, která by měla vyhovovat všem. Světlo bude každý den od šesti ráno do dvaadvaceti večer. V zimě i v létě. Po zbytek dne bude tma. Posílám svůj návrh do Bruselu. A jestli nám EU nevyhoví, tak z ní po víkendu vystoupím.

0911 Průměrná nadmořská výška v Čechách je 465 m nad mořem. Průměrná výška na Moravě a ve Slezsku je 416 m/n.m. Tady je viditelný nesoulad mezi úrovní jednotlivých českých zemí. A nespravedlnost! Jako v mnohém jiném jsou Čechy výš. Leckdo by si myslel, že za to povyšování může Praha. Vůbec ne! Průměrná nadmořská výška Prahy činí 235 m n. m.
Jak tu situaci vyřešit, aby bylo celé Česko v jedné rovině? Připojit k Moravě kus Šumavy by bylo nepraktické z administrativních a dopravních důvodů, ani se tam moc nedaří vínu. Jediné skutečně proveditelné řešení je sice dost pracné, ale spravedlivé: Čechy bagrovat a Moravu zasypávat.
Až se tato akce dokončí, bude možné konečně zahájit stavbu kanálu Labe-Odra-Dunaj. Lodě už nebudou mít po cestě žádné převýšení ani plavební komory.

0811 Za svůj život jsem nikdy nepotkal dívku jménem Venuše. A přitom musí být úžasné, mít tak krásné venerické jméno.
Ani v jihomoravské obci Věstonice nežije žádná žena s křestním jménem Venuše. Zato v Lovosicích jich bydlí 67. Převládající většina Venuší žije v Ústeckém kraji a nejvíc Venuší se u nás narodilo v roce 1955.
A vlastně neznám ani žádného kluka s křestním jménem Mars.

0711 The Ocean Cleanup. Netušíte, o co jde? Vlastně o co plave? Tak si to rychle vygůglete. Myslím, že to je zatím nejúžasnější projekt, který pomáhá planetě. Fakt jako skutečně pomáhá!
„Každý rok se do oceánů dostanou miliony tun plastů, z nichž většina vyteče z řek. Část tohoto plastu putuje do oceánských odpadků, kde se zachytí ve víru cirkulujících proudů spolu s plasty z jiných zdrojů (např. rybolovné činnosti na moři). Pokud nebudou přijata žádná opatření, plasty budou mít stále větší dopad na naše ekosystémy, zdraví a ekonomiky.“
Na začátku – před pár lety – byl nápad jednoho mladého Nizozemce. Ten se proměnil ve start-up, jehož ideou bylo vymyslet, jak čistit moře a oceány od plastů. Není tajemstvím, že nejvíc tohoto sajrajtu přináší do moře několik asijských a afrických řek. Mořské proudy ten humus posunují a někde vytvářejí plastové ostrovy. Největší (prý asi jako dvě Česka) je v severní části Pacifiku, západně od Los Angeles.
Parta kolem toho holandského mladíka se rozhodla, že budou ten oceán od plastů čistit. Myšlenka prostá, dva parníčky táhnou obrovskou síť. Je to skoro stejné jako rybařit, ale stahují se plasty. Ze začátku to dost drhlo, sítě se trhaly, vypadalo to na odpísk. Ale teď už je to vymazlené, a skutečně zařízení sbírá plasty po tunách. Namítnete, že to je jako plivnout do oceánu, což je pravda, taky náklady na ty lodě a tak, jsou zatím určitě vyšší než celkový efekt. Ale ukazuje se, že to je zřejmě cesta. Navíc ta parta vymyslela vylepšení: chtějí „zasíťovat“ ty nejplastovější řeky, aby se odpad do moře vůbec nedostal.
Počkáme si, jak to poběží ve velkém. Ostatně je to i neziskovka, kam může kdokoliv přispět. Jestli tohle nebude na Nobelovku, tak už nic.
A teď si vedle toho postavte ty idioty, co „chrání přírodu“ tím, že cákají sračky na nejvzácnější obrazy v galeriích a lepí se vteřinovým lepidlem ke zdi. Nebo taky k asfaltu na hlavní silnici, pročež nemůže projet ani sanitka k havárii s těžkým zraněním.
Stručně: Dělejme maximum pro planetu. Ale bez blbců!

0311 Občas si přečtu na obou stranách voličského spektra výkřik typu: “Jestli ty volby dopadnou takhle, budu emigrovat!“
Nikdo už nedodá, KAM bude emigrovat. Až na nečetné výjimky lze odejít do
– zemí, kde je totalita a bude tam ještě velmi dlouho
– zemí demokratických, kde vyhrává progresivismus, který tu totalitu možná brzy nastolí
– zemí, kde je společnost nejistá a revoluce nebo palácové převraty mohou časem společnost dovést k totalitě
– zemí, kde není mobilní signál ani splachovací záchody

0211 * My demokraté ve vášnivých sporech, jestli by jako prezident byl lepší tenhle nebo támhleten, zadupeme všechny přijatelné kandidáty do bažiny mínusů a plusů, pomluv, obran a útoků. Zvlášť ty, co mají šanci AB porazit.
Měli bychom se teď ohlédnout zpátky. A zjišťovat, proč jsme vlastně ty dvě předchozí volby prohráli. V podstatě ze stejných důvodů. Vlastně vždy chtěl každý někoho jiného. Na rozdíl od protistrany stojící pevně jako jedna kobliha se naše síla rozdrobila. Předstírali jsme diskusi a hlásali jsme, že „můj náhled má větší morální váhu než názor kolegy Pytlíka“. Někteří i naskakovali na útočné lži protivníků. Prohráli jsme tak Schwarzenberga i Drahoše. A míříme k další porážce. Ještě dva měsíce budeme očerňovat kandidáty co se nám nelíbí. Srazíme jim pár bodíků, ale těm „našim“ žádné nepřibydou. Ti nejzásadovější zase nepůjdou volit v druhém kole, protože se tam nedostal jejich vyvolený kandidát. A stejně jako při dvou předchozích volbách, bude mít Andrej Babiš cestu na Hrad vydlážděnou.

0111 Význam každé demonstrace se vyhodnocuje délkovou mírou. Lidi stáli * po Krakovskou * k Opletalce * ke Štěpánské * až k tramvajovým kolejím z Vodičkovy do Jindřišské * až na Můstek * až na Můstek i s napěchovanými chodníky a hrdly připojených ulic. Slyšíte třeba větu: „Lidé stáli až do poloviny náměstí ke kolejím z Vodičkovy ulice“. Ta horní „polovina“ Václaváku ale měří 570 metrů, od Vodičkovy na Můstek je to 250 metrů. Předpokládejme, že mapy Google měří trasu střízlivého chodce.
Plocha celého náměstí je podle Wikipedie 48 750 m2. Ochranný svaz autorský, který vybírá peníze i za hudební akce na náměstí (hymen se to netýká), tvrdí, že na jeden čtvereční metr se vejdou dva lidé. Budiž. Vyzkoušeli jsme to a na náměstí se to dá. Když odečteme magistrálu, sochu koně a trávníky budeme na nějakých 45 tisících čtverečních metrů. Takže při té poslední variantě zaplněnosti je to 90 000 lidí.    
Když někoho přijímají do Policie CZ, asi nemusí skládat zkoušku z matematiky. Na policejních odhadech poštu účastníků demonstrací je to trochu znát. Odhad Vrabelova večírku 3/9 byl 70 000. Akce Milionu chvilek prý na náměstí přivedla nižší desítky tisíc. Splést se může každý, blbý je, pokud se plete záměrně. Ale nakonec 90 by mohla být ta nižší desítka.

3110 Medii a hlavně sociálními sítěmi proběhla nedávno zpráva, že sochu Rudoarmějce v litoměřických Jiráskových sadech někdo polil rudou barvou. A nejen to: podstavec sochy byl přemalován jako automatická pračka s předním plněním.
Nejsem rozhodně příznivcem ničení a bourání soch a pomníků. Dělali to nacisté i komunisté. A dělali to v roce 1918 i Češi (Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Pomník maršála Radeckého přemístěný z náměstí Malostranského do lapidária).
V těch Litoměřicích jsem coby kluk bydlel hned vedle a pamatuji se, jak přesně na stejném místě byl někdy kolem roku 1950 s velkou slávou vybudován pomník Josifa Visarionoviče Stalina. Letná to nebyla, ale obrovské to bylo stejně dost. Potom na sklonku let padesátých se už bez oslav zboural. Nebo ho jen sundali z podstavce, už si to přesně nepamatuji, jako gymnasisti jsme měli úplně jiné zájmy. Podstavec tam asi trčel, tak tam za nejhlubší normalizace postavili toho rudoarmějce. Je tam dodnes.
A teď střih: v roce pětačtyřicet Koněvovy tanky (vidíte – další socha s pohnutou historií) Litoměřice objely velkým obloukem. Ale pak se pochlapilo letectvo Rudé armády. 10. května 1945 (!) bombardovalo Mladou Boleslav, Mělník a Litoměřice. Trosky Wehrmachtu už tou dobou spěchaly k Plzni do US zóny, tak to schytalo jen obyvatelstvo těch měst. Tohle Rusům zůstalo dodnes. Měli jsme na základce spolužáka, on byl takový, no – mešuge. Někteří spolužáci se mu posmívali. Ale jen do chvíle, než jsme se dozvěděli, že ta sovětská bomba spadla na jeho dům, zasypala ho ve sklepě a on se z toho normálně zcvoknul.
Aby se to zesoučasnilo: rudoarmějce bych tam nechal i s tou automatickou pračkou z kdovíkteré ukrajinské vesnice.

3010 RÁNO V DESET (nebo v devět?)
Tak si zase zanadáváme na změnu času.
Přitom my Češi máme jen dva časy: středoevropský a středoevropský letní.
To takové Rusko má deset časových pásem.
Není divu, že v takové zemi vládne bezčasí.
Nejstarší Češi si ještě pamatují pozdrav ruských vojáků v pětačtyřicátém: “Davaj časy!“
Nejhůř je na tom naše planeta.
Ta má tolik časů, že se jí z toho často točí hlava.
My jsme dnes v nočním čase změnili jeden náš čas na druhý náš čas.
„Už bylo na čase!“, hartusí jedni.
„Všeho do času“, usmívají se druzí. „Za pět měsíců budeme mít zase jiné časy.“
Teď nás ovšem čeká pořádný nečas.
Možná nebude tak zle, v časech našeho dětství bývala solidní zima i čas na sáňkování.
Po čase se pak zase vyčasí a počasí bude pěkné.
Někteří Češi by byli rádi, kdyby se vrátily staré časy.
Tehdy jsme byli se Sovětský svazem na věčné časy.
Sovětská armáda, co u nás byla dočasně.
Toho času už u nás není.
Byla tu jen na čas.
Potom čas oponou trhnul.
Užívejte si času.
Třeba k tomu máte nejvyšší čas.
Až tu za čas nebudete, už vám na to čas nezbude.
Buďte všude včas.
V pravý čas.
A nenadávejte na změny času.
Jak svého času zpíval klasik:
„Časy se mění!“

261022 * Sedmidenní týden nemáme proto, že Bůh šest dní makal a sedmý den odpočíval. Všemohoucí mohl odpočívat, kdy chtěl a jak chtěl. Klidně se mohl natáhnout na gauč třeba ve středu. Ale jako vševědoucí věděl, co lidi můžou a nemůžou, a když je teda tvořil, tak je tak vytvořil (energie standardně na šest dní a sedmý den odpočinek). A sám se tomu pracovně přizpůsobil, aby nevyčníval.

2510 Vím, že si nabíhám, protože teď se vztyčí všechny moje facebookové přítelkyně a svorně jako jedna žena zvolají: to já teda ne! Ale napsat to musím.
Holky píšou mnohem krasopisněji než kluci. Není to asi důležité, ale je to zajímavé. My kluci to odjakživa mastíme, drápem a znečitelňujeme. Holky píšou úhledným rukopisem, vhodným do holčičích památníčků, které – myslím – přežijí i svět gigabajtů. 
V době vymazlených mobilů a tabletů, na kterých se dá nejen pařit, ale i psát, vás stejně nějaká čůza učitelka nutí učit se psát ručně. Bylo i hůř, někdy v druhohorách, kdyý jsem chodil na základku já. Nejen že jsme neměli ani kalkulačky, ale propisky ještě neexistovaly a plnící péro měl z celé školy tak nanejvýš ředitel. My ostatní jsme se oháněli ocelovým pérem na dřevěné násadce, které jsme namáčeli do nádoby s inkoustem, zvané kalamář. Což nabízelo spoustu legrace a katastrof a lumpáren, třeba namáčení předsedícím holkám copy do inkoustu. Z toho jsme vyrostli a psali jsme hrozně. Vzpomínám si, že někdy před maturitou jsem svůj rukopis nevyluštil a musel jsem přejít na psaní velkými tiskacími písmeny. Což mi vydrželo další desítky let, než mě zachránily počítačové klávesnice.
Jenže… Ty holky se nám po čase vrátily do zorného pole psaly nám psaníčka pořád tím úhledným rukopisem. Ale zkuste někomu vyznat lásku tiskace. Šel jsem do sebe a začal vykružovat obloučky v textu. Dokonce jsem zdobil velká písmena. Fakt! I verše jsem psal úhledným rukopisem. Mělo to vstřícnou odezvu. Krásným písmem dnes píšu už jenom jedné a přátelům věnování do mých knih. Holčičí památníčky už mě zřejmě minuly. Ale třeba ho nějaká pravnučka přinese.

2410 Nošení svetrů doma u televize by možná energetickou náročnost trochu snížilo. Ovšem přestaňte si, milí politici, dělat iluze. Většina domácností své zvyky měnit nebude (Starého psa novým kouskům nenaučíš), ba určitě se najdou jedinci, kteří budou na protest proti vládě ještě přetápět. Zvlášť, až zjistí, že to nebude na účtech až taková hrůza, jak nás teď straší media dezinformační i ta obyčejná.
Daleko víc by se dalo ušetřit posunem pracovní doby a školního vyučování. Češi jsou stále ještě dobrými poddanými císaře Františka Josefa Prvního, co blbě spal a vstával za tmy. A tím se řídilo celé mocnářství. I dnes firmy hlavně na našem venkově začínají ráno v šest. A to je ložená energetická špička. Jedni zapínají stroje, další jsou na cestě ve vlaku nebo v tramvaji, třetí vstali, sprchují se a vaří kafe. Svítí všechno doma i na ulici. A děti pod lustrem dopisují úkoly, na které včera zapomněly. Lidé v elektrárně hypnotizují pohledem jističe, ale není jim to nic platné. Půlka Evropy je energeticky zobnovitelněná, jenže soláry potmě odmítají pracovat. A vrtule někdy jo a jindy ne. Ve špičce se musí zapnout další zdroj. Uhelky ani jaderky za čtvrhodinku nenakopnete, to dá rozum. Zbývají elektrárny plynové. A plyn je ze všeho nejdražší, jedno odkud.
A teď přijde ta hovadnost: Denní ceny elektřiny na burze se nestanovují – jak byste si rozumně mysleli – průměrem všech elektřin, co na burzu dotečou, ale cenou té nejdražší. Té z plynu, i když tekla jen chvilku. To se pak nedivte cenám. Proč to tak je, nikdo neví. Výrobci energie nestydatě bohatnou, žádný stát nemiluje revoluce, tak lidem ty ceny kompenzuje „ze svého“, tedy z peněz všech lidí, co ten stát tvoří. A tím ti lidé, co jsou ten stát, vlastně chudnou, protože za ty prachy mohly být nové dálnice, lepší zdravotnictví nebo nové divadlo. Jak z téhle šlamastyky ven, zatím nevím. Určitě by s tím mohla udělat něco Evropa. Třeba už minulý týden na Hradčanech něco vymyslela. Je fajn, že už zase v Evropě něco znamenáme a že za nás už s EU nekomunikuje dotační podvodník.
I tak by se kromě toho něco dalo. Kdybychom posunuli začátky pracovního procesu i nástup do školy, o hodinu, o hodinu a půl či o dvě, vlastně celý život společnosti včetně začátků Televizních novin, nic tak strašného by se nám nestalo. Ráno by nás většinou vítalo světlo. A možná by se ty drahé plynové elektrárny vůbec nemusely spouštět.

2010 V Česku máme více než 15 000 zákonů a vyhlášek a každý měsíc přibývají další. Je v nich asi 1,6 milionu paragrafů, kterými bychom se měli řídit. Věděli jste, že jeden zákon například nařizuje podnikatelům, jak často mají vymalovat? Kdežto jiný upravuje to, jak se mají plašit hejna špačků? Žilo by se nám lépe, kdyby se tak 12 000 zákonů zrušilo. Jednou jsme to zažili, myslím v roce 1990, kdy šlo do stoupy množství zákonů jak totalitárních, tak úplně zbytečných. I dnes bychom našli mnoho kodexů nepotřebných nebo buzeračních. Taky se myslíte, že by to chtělo zase legislativní restart?

181022 * Sebevražedná sonda DART narazila do měsíce planetky Didymos vzdálené 11 milionů kilometrů od Země. Vědci teď měří, jak se dráha toho měsíce změnila. Jestli se tak dají ovlivnit dráhy těles, která by mohla ohrozit Zemi. Znáte to z řady katastrofických filmů: těleso se blíží, panika, prezidenti, vojáci, kosmické středisko, media, zmatek. Jeden vědec by věděl, jak na to, ale nikdo ho nebere vážně, a když už jo, zjistí, že jeho milovaná je zrovna na místě, kam to má dopadnout, on neví, jestli ji má jet zachraňovat nebo kontrolovat výpočty, ale asi sedm vteřin před okamžikem „O“ to dobře dopadne.
Je zajímavé, že nápady Leonarda da Vinci čekaly na realizaci půl tisíciletí, verneovky sto let a hýbání nebeskými tělesy od filmového scénáře do realizace proběhlo za čtvrt století. Už jsme schopni zachraňovat Zeměkouli, ale nejsme schopni chránit lidstvo před chorým šílencem, který zabíjí civilisty a děti, boří a ničí a krade zemi. Prohrává, ale pořád má červené tlačítko. Dokáží mu vědci včas přestřihnout dráty?

171022 * Hlemýždi, plži a šneky.
Když bylo jedno z vnoučat ještě nevelké, zeptalo se: „Juppe, šnek se narodí už s boudičkou?“ 
A lítáte v tom! Nejdřív si uvědomíte, že jste o tom dřív, ani teď v pokročilém věku, nikdy nepřemýšleli. Takže nemáte tušení.  Zbabělec oddálí minutu pravdy poukazem na fakt, že se neříká šnek ale hlemýžď.  A že šnek je vlastně ta boudička ve tvaru … no šneka.
Těkavý intelekt mi připomene, že jsme se na strojní fakultě učili o šnekových převodovkách. Taková převodovka se skládá z ozubeného kola a šneka. Žádný hlemýžď ale ozubené kolo nemá, alespoň ne viditelně. Takže zpátky do zoologie.
Má nebo nemá hlemýžď boudičku už při narození? That is the question! Třeba se narodí jen s takovými základy budoucí boudičky, trocha cementu na zádech. A když je pak jako kojenec živen mlékem, má dost vápníku na stavební materiál pro obydlí, neřešte, prosím, jak přesně je hlemýždě kojeno. Takže předpokládejme, že kolaudace probíhá někdy v hlemýždí pubertě. To už taky umí rychle zatáhnout všechna tykadla a hbitě se zasunout do ulity před deštěm nebo před vámi. Zasouvá se mu snadno, nemá totiž kosti. Na ně nezbylo, všechno vápno padlo na boudičku.  Proto také nikdy nenajdete zemřelého hlemýždího kostlivce.
Z hlediska našeho pojetí architektury je hlemýžďův dům – přestaňme už konečně tomu stavebnímu objektu říkat boudička – poměrně avantgardní. Podobné stavby si občas nechají zpovykanými architekty realizovat zpovykaní milionáři.  Proč si tito plži staví dům ve tvaru spirály, nikdo neví. Snad proto, že rádi bydlí stočení.
Dotazující se vnouče trpělivě vyčkávalo, až si to všechno přerovnám v hlavě. Tak jsem mu všechno, co jsem měl k problému, odpřednášel. Měl jsem nepříjemný pocit, že v tom má mnohem větší jasno než já.
Doplnil jsem, že existují i homeless plži, kteří nemají boudičku. Pardon, domeček.  Sdělil mi, že ví. A že proto, že nemají domeček, lezou celý den na slunci a opálí se. Takže jsou ve výsledku buď červení, nebo černí. A že prababička všechny ty černé a rudé na záhonu topí ve sklenici s pivem.
 Jestli ta naše prababička není náhodou rasistka.

131022 *Byla to tragédie holokaustu, která přiměla státy světa hlasovat pro vznik Izraele a zároveň – na to jako by Palestinci zapomněli – i samostatné Palestiny. Tu však arabské země tehdy odmítly a hned po vyhlášení nezávislosti na Izrael zaútočily. Kdyby rozhodnutí OSN z roku 1947 přijaly, mohli mít Palestinci svůj stát už 75 let.
Dodnes se nic nezměnilo. Izrael je úspěšná kvetoucí země. Patří mezi nejrozvinutější státy světa, i když obrana včetně žen v armádě něco stojí. Chudí Palestinci nemají vůbec nic. Ale asi se nikdy nespokojí s dávno nabízeným vlastním státem na polovině území biblické země. Jejich program je stále stejný, i když dnes už se to tolik nahlas nevyhlašuje: Zahnat všechny Židy do moře. Zatím jen zabíjejí civilisty, kopou tunely pro transport zbraní a vypouštějí rakety na izraelská města. Tuhle válku těžko mohou vyhrát. Mají ovšem podporovatele v řadách progresivních levičáků na našem kontinentu. A míří to až do vysokých pater Evropské unie. Dostává se jim povzbuzování, hlasování v OSN, Evropském parlamentu nebo v různých lidskoprávních platformách. A dostávají z Evropy peníze, které obratem mění na rakety a munici. Je to vlastně zvláštní forma antisemitismu, i když zcela zmatená, protože na Blízkém východě jsou Semité všichni. Tyhle Evropany holokaust nezajímá, je to dávná minulost, a kdoví jak to vůbec bylo. V tomhle si progresivní levičáci porozumí i s vyholenými pravičáky. A jak zní i z Ameriky: Kdo by se vlastně těch Židů zastával, když ani nemají černou pleť?

101022 * Polský nápad anexe Kaliningradské oblasti a její následné rozdělení na českou a polskou část baví, zdá se, oba národy.  Češi mají po staletích přístup k moři, od US Navy dostaly letadlovou loď „Karel Gott“ a kdosi v Polsku hned napsal píseň „Česko nikdy neprohrálo žádnou námořní bitvu“. To je pravda, ovšem trochu jinak, než jak to myslel autor.
V jediné hladinové bitvě na jezeře Bajkal čeští legionáři porazili na hlavu Rudou armádu. „V srpnu roku 1918 českoslovenští legionáři pod velením plukovníka Gajdy bojovali o horské soutěsky kolem Bajkalského jezera. Ty byly velmi dobře chráněné. Gajdu znepokojovalo to, že Bajkal je úplně ovládán loděmi Rudých, což ohrožovalo týl československých jednotek. Českoslovenští legionáři při obsazování bajkalských přístavů získali výletní parníky Sibirjak, Burjat a Feodosia. Ty vyzbrojili čtyřmi houfnicemi a použili k výsadku do nepřátelského týlu.
15. srpna československé loďstvo vyplulo z Listvjanky. V poledne 16. srpna dospělo v mlze až asi 8 km před přístav v Mysové. Mlha v tu chvíli opadla a legionáři mohli Mysovou spatřit. Rudí si mysleli, že jde o lodě, které jim vezou proviant, což umožnilo Čechoslovákům se přiblížit na 4 km k přístavu. Tehdy Rudí poznali svůj omyl. Ledoborec Bajkal umístěný v přístavu se chystal zahájit palbu, ale Čechoslováci byli rychlejší. Spustili palbu, jak na Bajkal, tak i na přístav. Bajkal byl potopen přesnou ranou z vlečné lodi parníku Sibirjak (střílel legionář Kolín) a na nádraží v Mysové propukl zmatek. Nádraží i přístav byly v plamenech a Rudoarmějci prchali.“ (Wikipedie)
A legionáři mohli pokračovat dál na složité cestě do Vladivostoku.

061022 * Ti dva organizátoři posledních demonstrací na Václaváku – Vrábel a Havel – se spolu rozhádali. Přetahují se o statisíce, které jim poslali lidé, co jsou PROTI a chodí na náměstí mávat vlajkami. Teď si budou dělat naschvály a možná demošky organizovat ve stejném čase. Demonstrace proti vládě budou také pořádat sdružení Chcípl pes nebo nová stranička PRO a případně další. Ti všichni budou svrhávat vládu, vystupovat z EU a z NATO a žádat pro nás ruský plyn.
Teď v sobotu budou na Václavském náměstí odboráři. Co budou chtít se zatím neví, asi taky svrhnout vládu. Určitě budou požadovat vyšší platy po zaměstnavatelích, kteří neví, jestli budou muset propouštět hned nebo až po novém roce. A co čert nechtěl, odborový předák Josef Středula touží stát se prezidentem, tak ho mají sešlí odborově organizovaní zaměstnanci podpořit. Zatím se v průzkumech drží při zemi, slizouny občané za prezidenty moc nechtějí. Aby se odborářům dobře podporovalo, budou mít cestu zdarma a k tomu 500 Kč na občerstvení. Za to se dá nakoupit ve vlaku z Ostravy do Prahy velmi slušná opice.

051022 * Připadá mi zvláštní, že se dnes tak málo mluví a píše o konci poslední doby ledové, kdy souvislé zalednění pokrývalo skoro celou Moravu, o Slezsku ani nemluvě. Přitom je jasné, že na vině je pravěký člověk, který si před tím osvojil používání ohně k ochraně před chladem, dravou zvěří a k moderní přípravě potravy. Kvůli značnému počtu ohníčků stoupla teplota na povrchu planety o několik stupňů. Většina ledovců roztála, dramaticky se zvýšila hladina moří tak, že už nešlo do Anglie přejít suchou nohou, bájná Atlantida zmizela pod vodou a z úrodné Sahary se stala neobyvatelná poušť. To vše kvůli zpovykaným neandrtálcům, kromaňoncům a vůbec všem mladopaleolitickým Homo sapiensům, co si neodpustili teplo v jeskyni a grilované stejky z mamutů.

041022 * My jsme proti!
Proti čemu?
Proti všemu!
Možná byli proti už za Husáka. Ale neříkali to nahlas, to by mohli mít problémy.
Hned po Listopadu měli jasno: chceme (socialisticky) pracovat jako dřív a kapitalisticky žít jako Němci s jejich platy.
Jenže to nějak nešlo. Byli zklamaní. Začali závidět a nenávidět úspěšné.
Byli proti Havlovi. Proti demokracii. Proti zaměstnavatelům. Proti novým spojencům. Proti radaru. Proti NATO. Proti EU. Proti rouškám. Proti vakcinaci. Proti pravici. Proti Babišovi. Proti Sorošovi. Proti uprchlíkům. Proti Ukrajině. Proti obraně Ukrajiny. Proti chudobě. Proti energiím. Proti svetrům. Proti všem našim vládám.
Byli se všemi, kdo jsou proti. Vděčně naslouchali východním hlasům, že je všechno špatně. Obdivují Putina. Hlásí se k Rusku, ale žít by tam nechtěli. Nakonec se sešli pod koněm, záda zabalená do české vlajky, protože v září už bývá navečer chladno.
Přišli svrhnout vládu. Akorát netuší, co pak. Jaká vláda by měla přijít. Žádná z možných by se jim taky nelíbila. Přijdou znovu křičet, mávat a svrhávat.
A až jednou nastoupí jiná vláda, půjdou ji svrhnout taky.
Jenže kdo ví, co teď bude dál. Dva hlavní svolavatelé a organizátoři demonstrací, pánové Vrabel a Havel se právě rozešli ve zlém.

031022 * Historie je bestie. Kdyby byl v Německu na začátku třicátých let internet, viděli bychom řvoucí, hnusné, dementní, ale vlastně legrační postavičky s fanglemi a transparenty. Nejspíš na nějakém náměstí pod jezdeckou sochou. Tenkrát tím byli demokraté znechuceni. Ale protože to byli demokraté, tak u toho znechucení zůstalo. Výsledek znají všichni. Teda vlastně jen ti, co to přežili.

300922 * OTÁZKA V DESET: Co myslíte, že by mohlo být hlavní a nejpravděpodobnější příčinou zániku naší civilizace?

290922 * O RYBÁCH
Měli jsme k obědu rybí prsty.
Nevěděl jsem, že ryby mají prsty.
Když mají prsty, musí mít taky ruce.
Ale na žádné rybě, ani v řece ani v akvárku, jsem prsty nebo ruce neviděl.
Asi je mají zatahovací jako letadla podvozek.
Chtěl bych toho o rybách vědět víc.
Třeba ve které řece nebo v kterém moři žije takový zavináč, uzenáč, očko nebo filé

280922 * Jako vždy jsem si připravil na dnešní RÁNO příspěvek. Podtitul rubriky končí „…a úplné kraviny“, tedy oblast, kde jsem doma. Někdy ovšem skutečnost násobně překoná fantazii, humor i přehánění. Všiml jsem si informace, že v plynovodu Nord Stream poklesl tlak. Zpráva uváděla, že na německé straně je jen sedm barů. Jistě uznáte, že na tak velkou zemi je to zoufale málo. Jako pravděpodobnou příčinu jsem odhadl díru v rouře. Moje technické vzdělání mě zavedlo až k nedbalé práci svářečů. Takový prasklý svar může propouštět slanou vodu do potrubí a Balt naopak plnit plynem. Měl jsem jasno.
Jenže juppozřivý červík zahlodal: Zkus něco konspiračního! Nemusel mě moc nutit. Za chvíli jsem měl na klávesnici sedm různých konspiromat. Některým jsem málem sám uvěřil. Pak jsem si večer přečetl zprávy. Vše, co jsem si vymyslel, bylo ve hře. Mohlo se to přihodit! Tak jsem rychle vzal zpátečku a nic nepublikoval. Ještě by si někdo mohl myslet, že jsem to celé zosnoval (ježiš to je krásný slovo!). Nebydlím sice v jedenáctém patře, ale člověk si má dávat pozor.

270922 * Cestou z cizích zemí jsme se na skok stavili ve Vídni. Neřídil jsem tentokrát já, který po stovkách kilometrů za volantem kouká projet okružní estakády a tunely co nejrychleji a najít výpadovku do Mikulova. Veronika s námi projela a prošla centrem a ukázala všechno významné a pozoruhodné. Do krásy Prahy má rakouská metropole hodně daleko, ale je to město výstavné, ušlechtilé a čisté. Jak stylem, tak ulicemi. Všimli jsme si pohody v dopravě. Vozovky hlavních tříd nebyly přehnaně široké, na nich i tramvajové koleje. Posouvali jste se za tramvají a nikoho nenapadlo ji objíždět. Možná se to ani nesmí. Vedle stromořadí, za ním široký pás pro kola, koloběžky a další odrážedla. Pak další stromořadí a chodník pro opěšalé. Nikdo tu nikomu nepřekáží ani neubírá místo, místa křížení různých doprav jsou osemaforovaná. A hlavně nikdo tu nikoho neštve a na nikoho nenadává. Možná to tak není všude, periferie jsme neviděli, ale snaha dělat město pro lidi z toho dýchne.
Vzpomněl jsem si na Prahu, která se stala válečným polem mezi cyklisty a automobily, mezi cyklisty a chodci. Prostě boj každého s každým. Ve městě, kde různé dopravní spolky, iniciativy, neziskovky a politická hnutí se snaží získat hlasy jedněch a sočí na ty druhé.
Ty všelijaké pruhy malované na pražských vozovkách nejsou pohodové ani bezpečné a někdy to vypadá, že je politici a úředníci nekreslí pro pohodlí cyklistů, ale aby naštvali motoristy. A politici, co vzešli z nových voleb, je budou zase rychle gumovat. Přitom by stačilo, aby se zajeli podívat do některého evropského velkoměsta a pak přemýšleli nikoliv ideologicky, ale ku prospěchu všech obyvatel i návštěvníků.
Ve Vídni určitě nemají žádný spolek Automat ani stranu Motoristé sobě.

260922 * Byla to nádhera! I já civěl. Oni ti za kanálem dobře vědí, proč si monarchii pořád piplají. U nás republikánů je všechno takové šedivé, bezbarvé, nudné a hádavé. Ani jsme si nedokázali představit tolik nádherných uniforem. Kolik barev, kolik různých brigadýrek, helmic a chocholů, kiltů i tropických přileb, kolik všelijakých epolet, metálů a ozdob. Takové epolety u nás nemá ani ministryně obrany!
Mojí ženě zemřela královna. Hanka se totiž narodila v Londýně, konkrétně v porodnici ve Wembley, pokud to potřebujete vědět přesně. Když se totiž rozhodnete narodit na území Velké Británie, stáváte se automaticky poddaným britského panovníka. Tedy pokud chcete. Za vlády krále Jiřího byla Hanka ještě kojenec, ale po celý další život byla podřízenou Alžběty druhé. Hanka odchod královny nesla statečně. Ani neuronila. My tady ve Středoevropě jsme na odcházení zvyklí. Třeba já se už brzy budu loučit s desátým prezidentem. Blbý je, že z těch deseti jsem si mohl vážit jen jednoho.

230922 * Lidská nepoctivost získala s vynálezem internetu a sociálních sítí úžasný nástroj. Ne, že by nám politici, novináři i obchodníci předtím nelhali. Ale elektronická komunikace jim v tom nabídla zcela netušené možnosti. Například zrovna běží volby. Známí i neznámí politici vám slibují, co všechno postaví nebo čemu v postavení rozhodně zabrání. Nebo cokoliv dalšího. Zkušený člověk to zahlédne, vyhodnotí jako slib, který splnit nelze či rovnou jako sprostou lež a klikne jinam. Ale málo zběhlý poživatel informací může být chycen do osidel nepravdy.
Někdo vám na monitor cpe politiku, jiný doporučuje nákupy bezcenných mincí. Starší čtenáře kdosi oslovuje starostí o jejich zdraví a na „doporučení“ nějakého špičkového chirurga nebo urologa (s jeho upytlačenou fotkou) nabízí „zázračný“ preparát. Jako čerstvá novinka se objevily falešné stránky se záhlavím známých medií, třeba Aktuálně.cz nebo E15, kde se to podvodnými nabídkami jen hemží.
Určitě se najdou jedinci, co na ten špek skočí. Což se nedozvíte, nikdo se nepochlubí. Doufám, že snad už nikdo neotevírá emaily z Nigerie, s nabídkou deseti milionů dolarů z pozůstalosti. Ani nečte výhrůžky údajných hackerů, kteří zveřejní vaše pornomateriály, pokud jim nepošlete určitou částku Bitcoinů.
Tak tohle čtěte pozorně a hlavně rychle, než to smažou!

220922 * Co to teda obíhá?
Možná je to horší než drogy, alkohol a hazard dohromady. Droga zvaná informace. Lidstvo na tom ujíždí od začátku. Každý – tedy skoro každý – chce být informován, chce vědět víc. Řeknete si, co je na tom špatně? Vždyť informace posunují člověčí společenství daleko víc než třeba sex, jídlo nebo války. Nic bych nenamítal, pokud by tohle končilo někde na sklonku devatenáctého století. Jak převratný byl objev, že Slunce neobíhá, ale Země obíhá. Nebo že pára skoro sama dojede z Prahy až do Olomouce. Dynamit a penicilín. Rakety ke hvězdám a rakety, co zabíjejí.
Naše doba se závratně zrychlila. Informace začaly chrlit další informace a objevy nové objevy. Naši dědové v silozpytu – jak se tenkrát ten předmět jmenoval – vystačili s Leydenskou lahví, my máme kvantovou fyziku, které vůbec nerozumíme. Každý den na světě vychází tisíce knih, které nikdy nepřečteme.
Někde jsem se dočetl, že za mého života přibylo stejné množství informací, jako za celé předchozí lidské dějiny. To jsem teda fakt dobrej!
Jsou nám ty informace k něčemu? Nezaplaví nás a nezpůsobí nám informační smrt? Naštěstí dnes máme takové ty šikovné věcičky, které nám informace najdou i roztřídí. Třeba gůgly. Najdi, co potřebuješ. K hledaným informacím ovšem přidají spoustu dalších, a jsme zase… tam.
Ne všechny informace říkají pravdu. Některé z neznalosti a naivity, jiné ze zlého úmyslu a další z obyčejné lidské hlouposti lžou. Človíček infopříjemce má už spoustu starostí s tím, která fakta má zaznamenat a která nechat odplout. A teď ještě aby rozlišoval, která pravda je pravda a která pravda je lež. Je ovšem fakt, že čím má člověk víc informací, je vzdělaný a hlavně moudrý, dokáže rozlišit pravdu od lži snadněji.
Možná, že část lidstva to unaví, na informace rezignuje a nebude chtít vědět vůbec nic. Nanejvýš, jak ulovit medvěda a jak ho na ohni upéct. Pak se ovšem bude lidstvo znovu klopotně dobírat k tomu, že – Země obíhá.

200922 * Dálnice D1. Z Prahy až na polské hranice. Není to pravda, už mnoho let. Dálnice končí před Přerovem a pokračuje zase hned za Přerovem. Letos se po letech dohadů a soudů má začít stavět. Je vydáno stavební povolení, vykoupeny pozemky, zajištěna stavební firma. Kamiony a další doprava budou projíždět centrem města na Hané ještě pár roků, co se bude stavět. Děti, co se odmala dusily zplodinami, jako plnoleté už budou moci dýchat.
Jenže to není pravda. Další napadení, další soud. Stavět se nebude. Hledá se někdo, kdo by konečně poslal Děti Země do prdele.

190922 * Mám jednu zvláštnost, výchylku, anomálii. Nerad poslouchám. Nepředstavujte si hned třídního zlobila, nezvladatelné dítě s poruchou ADHněco. Což je diagnóza, na kterou vám možná přidělí i asistenta. To vůbec ne. Já byl ve škole spíš ten, kdo lumpárny vymýšlel a realizovali je ostatní.
Ale taky mě postihlo, že jsem byl vášnivý čtenář. Možná, to bylo tím, že jsem se narodil dřív, než se narodila televize. A rodiče i prarodiče měli rozsáhlé a dobře vypravené knihovny. Ani se neptejte, co všechno jsem nacházel v zadních řadách za sebranými Jirásky a Verneovkami. Zjistil jsem, že mnohem raději čtu než poslouchám nějaký příběh. Při čtení jsem se mohl zastavit, polaskat se slovy nebo myšlenkou, pouštět si fantazii na dálkový pochod. A když v knize kráčeli mušketýři uličkami Paříže, promýšlel jsem, jestli měli měšťané za časů třináctého Ludvíka už na dveřích poštovní schránky. Tohle všechno nemůžete, když vám to čte vyškoleným hlasem nějaký herec. To se příběh valí jako lavina, nemůžete uhnout nebo zastavit se. Někam se z toku nezastavitelného děje na chvilku uchýlit. Ano, uchýlit se, to bude asi to správné slovo! Takže míjím rádio (o televizi raději nemluvě), ani nevyhledávám příběhy namluvené s láskou osobnostmi, které mám jinak rád. Podcasty nemusím.
Prostě jsem víc čtenář než posluchač. Máme doma rozsáhlou a dobře vypravenou knihovnu…

160922 * Platíme korunou. Za korunu si toho dnes moc nekoupíme, ale je to základ a symbol českého peněžního systému. I dítě si poměrně brzy zvykne na naši soustavu: 1 – 2 – 5 – 10 – 20 – 50 – 100  – 200 – 500 – 1000 – 2000 – 5000. Je to hezky seřazené – jedna, dvě, pět – dobře se s tím počítá, vrací a vyměňuje. Funguje to stejně dlouho jako naše Československá či Česká republika. Tedy od roku 1918. S jednou přestávkou.
1. června 1953 proběhla měnová reforma. To už komunisté u nás vládli celých pět let a hospodářství se trochu rozpadalo. Strana a vláda se rozhodly, že obyvatelstvu seberou skoro všechny úspory, už tak dost otřesené předchozím válečným hospodářstvím. Lhali. Ještě 30. května oznamoval prezident Antonín Zápotocký, že žádná měnová reforma nebude. A 1. června byla.
To už byly vyrobeny nové mince a bankovky a s nimi přišla i nová řada. Zcela nesmyslná, jak se hned ukazovalo. Ale v Sovětském svazu to tak měli, tak jsme se museli – jako ve spoustě dalších věcí – přiopičit. Zrušily se dvou a dvacetikoruny. Byly zavedeny tříhaléře, tříkoruny a pětadvacetikorunové bankovky s Janem Žižkou na koni. Kupující i prodávající byli zmateni, ale „Sovětské peníze – náš vzor“. Teprve po devatenácti letech napadlo někoho tuhle blbost odstranit a vrátit se k původní sestavě.  Od té doby zase platíme ve „dvojkové“ soustavě (2,20,200,2000 Kč).  A mnozí z nás se těšíme na Euro.

150922 * Tak Babiš konečně před soudem. Po sedmileté přípravě; v tom je sama justice většinou nevinně, i když strach vyšetřovatelů věc jistě neurychlí. Polovina národa je přesvědčena, že AB zloděj je. Ale má kliku, že nečórnul dvacet tisíc, to by sedět šel, ale kvůli blbejm padesáti mega vás za katr nepošlou. Uzavírají se sázky, jestli bude soudem osvobozen nebo dostane tři měsíce podmínku. Zpestřením dopravního provozu před Městským soudem byla cela-klec. Určitě by si to obžalovaný zasloužil, většinou to tak morálně cítíme. Podle práva to ale musíme nechat na soudu. Ulítlý nápad nějakých recesistů, řeknete si. Jenže vzpomínka na šibenici před sněmovnou ještě nevybledla. A pak se dozvíte, že tohle má na triku spolek, který v zápase za demokracii a svobodu s přirozenou a nepodbízivou noblesou dokázal shromáždit na Letné nějakých tři sta tisíc lidí. Milion chvilek. Gól do vlastní brány. Možná by se chvilkaři měli zas vydat po své původní cestě. Možná i s novými osobnostmi.

140922 * Když se mladý muž rozhodne, že se bude věnovat umění, nedá se tomu nijak zabránit. To byl i můj případ. Z první výplaty jsem si pořídil psací stroj. Asi z páté magnetofon (kytaru jsem měl odmala). Na fotoaparát už nezbylo. Žádná škoda. Když jsem si foťák od někoho půjčil, z šestatřiceti políček kinofilmu se tak devatenáct mohlo vyhodit. Na vině byla zapomenutá krytka na objektivu, nevhodné zaostření, skutečnost, že objekt odešel z obrazu dřív, než jsem zmáčkl spoušť. Kolem mě rostli a špičkovatěli kamarádi fotografové, co v duchu čekali na svůj životní záběr. Já věděl, že mě nic takového nečeká. Možná jsem čekal na vynález digitální fotografie.
Až jednou můj životní záběr nastal. Jdu takhle po vltavském nábřeží, zrovna v době, kdy probíhala rekonstrukce Národního divadla. Byla zevrubná, místo hlediště, jeviště a Hynaisovy opony zela obrovitánská jáma. Což nebylo z nábřeží vidět, ale vidět byl obrovský jeřáb, který měl vysoko nad jámou národa sobě na háku – považte – buldozer. Patrně bylo nutné ještě dovybuldozerovat budku nápovědy.
Byl to záběr pro bohy. Jenže já neměl žádný foťák, a tak jsem se nestal držitelem World Press Foto nebo jiné podobně významné světové ceny. Škoda. Musíte se spokojit s tím, že vám i ty nejdramatičtější obrazy a situace budu dál popisovat jen slovy.

130922 * Nevím přesně, co si myslí pesimisté, nebude to určitě nic pěkného. Ale optimisté vidí vyvrcholení ruské zvláštní vojenské operace asi takhle: Putin padne. Ruská federace se rozpadne. Na jejím území žije početná řada národů a národností, které se cítí utlačovány a vykořisťovány Moskvou. Ruské koloniální panství nebylo nikdy tak patrné, jako zámořské državy třeba Velké Británie a Francie. Ale bylo největší na světě. Větší část ruských kolonií se osvobodila rozpadem Sovětského svazu (patnáct dříve svazových republik) a oddechly si i bývalé ruské satelity – třeba státy Varšavské smlouvy v Evropě. Dnes dochází k dalším snahám o drobení Ruské federace a Moskva asi už kvůli válce na Ukrajině a dalšímu oslabení by neměla dost sil na udržení národů a národností pohromadě. Tataři, Burjati, Baškirové, Dagestánci, Jakuti, Čerkasové, Čečenci, Inguši a mnoho dalších teď přemýšlí o své samostatnosti. Dokonce se zástupci národů ruské federace před nedávnem sjeli do Prahy, aby se o tom poradili. Rozpad říše by určitě neprobíhal hladce a podle východních zvyklostí by přitom teklo dost krve. Ale zbytkový stát, menší a slabší Rusko, by už nemohl strašit a ohrožovat své sousedy.

120922 * Pamatujeme si to z hodin češtiny. V paměti vám asi uvízl termín čistonosoplena. Nadšenci z řad národních obrozenců chtěli vylepšit český jazyk vymýšlením novoslov. Těžko si dnes představíme rozsah jejich úkolu i to, s jakou vervou se do toho pustili. Některé jejich výmysly zapadly skoro okamžitě. Jiné přetrvaly v užívání jen krátkou dobu. A dalšími mluvíme dodnes.
Když jsem listoval gymnaziálními vysvědčeními svého dědečka, našel jsem tam například silozpyt nebo lučbu. Při troše přemýšlení přijdete na to, že se jedná o fyziku a chemii. A pro teologii měli jazykočističi krásné slovo bohozpyt. I já mám mezi přáteli několik bohozpytců.
Úchyl vůbec není to, co si myslíte, ale jiný výraz pro skloňování. I jednotlivé pády tu mají svá jména: jmenovatník, plodník, dávatník, žalovatník, volatník, odnášetník a společník.
Ubezdušiti někoho znamená zbaviti ho života.
Z půvabné knížky „Slova v zapomenutí daná“ Patrika Ouředníka.

090922 * V 6. století před naším letopočtem tvrdil Pythagoras, že Země je kulatá. Další vzdělaní Řekové s ním ten nápad sdíleli. Ale svět měl potom celá dvě tisíciletí jiné starosti: války, mor, náboženství a tak. Musel si počkat až na Mikuláše Koperníka a jeho kolegy. Ty dva tisíce let mezitím vládla placatost. Přesto se našli jedinci, kteří na kulatost věřili. Třeba jeden bláznivý italský námořník: tvrdil, že když s lodí vyrazí na západ, bude v Indii dřív než všichni, co obeplouvali Mys dobré naděje. V Itálii se mu všichni smáli, ale mocné Španělsko ho zasponzorovalo, protože taková věc by se v byznysu mohla hodit.
A tak Kryštof vyrazil se třemi lodicemi. Dlouho se plavili atlantickými vodami – najednou „země na obzoru“ a byli v Indii. Možná dřív, než Kryštof čekal. Byli tam i Indové, vypadali trochu divně, ale nikdo z námořníků v Indii nebyl, tak nebylo co porovnávat. Velká sláva na Pyrenejském poloostrově, Itálie ostrouhala. A ti domorodí „Indové“, zřejmě zblblí četbou Dänikena, považovali Kryštofovy námořníky za bohy a obdarovali je drahými kovy. Čímž si zadělali na obrovský průser.
Kryštof zvaný Kolumbus byl genius i popleta zároveň. Do žádné Indie se nedostal, objevil jen Malé a Velké Antily, a nakonec i břehy neznámého kontinentu. Takže tu kulatost Země neprokázal. Zemřel chudý a v ústraní, ale možná do smrti věřil tomu, že doplul do Indie. A Ameriku objevil kdo? Že by Amerigo Vespucci? No nakonec Ital jako Ital.

080922 * V 6. století před naším letopočtem tvrdil Pythagoras, že Země je kulatá. Další vzdělaní Řekové s ním ten nápad sdíleli. Ale svět měl potom celá dvě tisíciletí jiné starosti: války, mor, náboženství a tak. Musel si počkat až na Mikuláše Koperníka a jeho kolegy. Ty dva tisíce let mezitím vládla placatost. Přesto se našli jedinci, kteří na kulatost věřili. Třeba jeden bláznivý italský námořník: tvrdil, že když s lodí vyrazí na západ, bude v Indii dřív než všichni, co obeplouvali Mys dobré naděje. V Itálii se mu všichni smáli, ale mocné Španělsko ho zasponzorovalo, protože taková věc by se v byznysu mohla hodit.
A tak Kryštof vyrazil se třemi lodicemi. Dlouho se plavili atlantickými vodami – najednou „země na obzoru“ a byli v Indii. Možná dřív, než Kryštof čekal. Byli tam i Indové, vypadali trochu divně, ale nikdo z námořníků v Indii nebyl, tak nebylo co porovnávat. Velká sláva na Pyrenejském poloostrově, Itálie ostrouhala. A ti domorodí „Indové“, zřejmě zblblí četbou Dänikena, považovali Kryštofovy námořníky za bohy a obdarovali je drahými kovy. Čímž si zadělali na obrovský průser.
Kryštof zvaný Kolumbus byl genius i popleta zároveň. Do žádné Indie se nedostal, objevil jen Malé a Velké Antily, a nakonec i břehy neznámého kontinentu. Takže tu kulatost Země neprokázal. Zemřel chudý a v ústraní, ale možná do smrti věřil tomu, že doplul do Indie. A Ameriku objevil kdo? Že by Amerigo Vespucci? No nakonec Ital jako Ital.

070922 * Šetřit neznamená obírat se o radosti, ale škrtnout všechny zbytečnosti, které platit nemusíme. Například značnou sumu za měsíční výpis od SIPO (vlastně ho ani k ničemu nepotřebuji). Ten mi Česká pošta posílala dopisem. Email nic nestojí. Zašel jsem na poštovní úřad a domluvil se, že mi teď budou posílat výpis elektronicky. Neminul ani týden. Od pošty přišlo oznámení, že jim narostly náklady a za emailovou zprávu o SIPO mi budou účtovat pět korun českých.

060922 * Slavní i neslavní vojevůdci měli mnoho vítězství, ale těch bylo v dějinách tolik, že nám to začne splývat. Možná jsou zajímavější porážky. Nejspíš si je pamatujeme podle toho, co kdo provedl nebo pronesl před svým vojštětem i mimo vojště.
Tak například Alexandr Veliký. Tento mladý Makedonec, povoláním dobyvatel, si to valil Blízkým i Středním východem, až stanul – tenkrát ještě vojevůdci stanuli, nebyli zalezlí za dlouhým stolem jako dnes – došel až k městu Gordion. Tam měli takovou zajímavost: v chrámu stál sluneční vůz jejich boha, připoutaný ke sloupu a byl uvázán uzlem, který by nerozvázal ani žádný skaut. Prostě Gordický uzel. S pověstí, že když ho někdo rozváže, království mu padne v plen. Alexandr se s tím neprděl, vytáhl meč, uzel přesekl, a bylo.
Kostky jsou vrženy! To pravil Caesar, vládce tehdejšího známého světa. Nebyl to hazardní hráč, jak by z citátu vyplývalo, ale římský císař a velitel Legií. Po něm si po dvě tisíciletí všichni nejvyšší potentáti světa dávali titul. Akorát v Rusku a Bulharsku se to zkrátilo na car. Znám ten citát i latinsky: Alea iacta est! Ne proto, že bych seděl vedle něj, když to vyřkl, brali jsme to na gymplu. Když kostky vrhl, musel zároveň Překročit Rubikon!, což je řeka někde v Galii a taky vlastně citát. Vyprovokoval tím občanskou válku celého Říma, kterou vyhrál, stal se císařem, načež ho před senátem zapíchli. Tak se tenkrát dělala politika.
Další vojevůdce a tyrany někdy příště.

050922 * Napsat článek, fejeton, sloupek, esej nebo úvahu je brnkačka. Ale pak přijde to nejtěžší: vymyslet titulek. Podobnou zkušenost mají i další autoři. Určité množství lidí totiž text nečte. Jenom zkoukne titulek a hurá na diskusi, důrazně upozornit na to, že autor je blbec. Takže proto ta titulkopéče.
Mně to dá vždycky dost zabrat. Přiznám se, že kvůli tvorbě titulků vykořisťuji svou ženu. Hanka nadpisy pálí od boku. Já tiše mlčím. Vyklopí jich na mě tak pět. Na šestém už se shodneme a ten sedí jak policajt za radarem. Naši nejbližší přátelé vesměs vědí, kdo je autorem toho, o co zavadí i oko ignoranta. Zbytek veřejnosti ocení titulek u mého textu a znovu si potvrdí, že jsem geniální. A tak je to v pořádku.

020922 * Kdysi, když se mladý čtenář poprvé setkal s žánrem, kterému se říkalo braková literatura, obvykle ho to zasáhlo a hltal a hltal. Při čtení asi patnáctého sešitu postřehl, že příběh je jeden: se srdcem na dlani a správnými názory hlavní hrdina uteče všem nástrahám a protivenstvím, aby v závěru promluvily jeho pistole. Vystřílí všechny padouchy, městečko jásá, whisky teče, místní truhlář pobíhá po place a přeměřuje mrtvoly, jestli má dost rakvového dřeva. Kdežto hlavní hrdina jede za zlatovlasou Maud, která je sirotkem a majitelkou ranče, s cílem pojmout ji za choť.
Mladý čtenář byl vtažen do mixu dějů všech patnácti sešitů, a vytvářel si z nich obrazy toho vzrušivého světa. A chca nechca – ale spíš chca – se sám stavěl do role hlavního hrdiny. A bude samozřejmě pistolníkem.
Jak mladý čtenář postupně nabýval rozumu, začalo mu pistolnické zaměstnání připadat poněkud riskantní. Co teď? Živočišná výroba ho nikdy nepřitahovala, cowboy ne! Barman, bankéř nebo poštmistr jsou povolání dost nudná a taky se tam občas střílí. Hrobník (je tam moc kamenitá půda), šerif (toho papírování!). Povolání cizinec je ze všech nejnebezpečnější, tak si v zoufalství vybral tu výrobu rakví.
A jak praví klasik, „holky těžší to maj“. Mladá čtenářka měla vlastně jen dvě možnosti: buď se stát členkou Armády spásy nebo prostitutkou.

010922 * Statek rodiny Mašínů ve středočeských Lošanech byl po letech váhání a přešlapování restituován a následně přebudován na Památník tří odbojů. Před několika dny byl otevřen. Málokdo asi pochybuje o hrdinovi protifašistického odboje Josefu Mašínovi. V pohledu na boj jeho dvou synů a jejich přátel je ale naše společnost ostře rozdělena.
Hrdinové nebo vrazi? Je ovšem potřeba se poohlédnout po skutečném viníkovi. Tím byl komunistický režim.
Kdyby Mašínové (a desetitisíce dalších) mohli svobodně opustit tuto zemi, nebyli by žádní mrtví. S tím snad budou souhlasit všichni.
Kdyby se neozbrojení vydali přes hranice, skončila by jejich život dávka ze samopalu nebo elektrické dráty. (Zločin komunismu.)
Museli tedy získat zbraně. Kdyby je udal a popsal přeživší policajt, zřejmě by je chytili a po krutém mučení by byli nakonec popraveni.
Jo a taky mohli nikam necestovat a prožít s námi 40 let ve lži.
Tak si vyberte.

310822 * Severní magnetický pól, jak známo, rád cestuje. Jako školáci jsme ho vídali na nejsevernějším severu Kanady. O té doby putuje, minul Grónsko i severní zeměpisný pól. Zhruba před třemi lety vznikla mediální panika. Že prý se jeho pohyb zrychluje a míří na Sibiř. Jak známe Putina, Rusko by si ho okamžitě přivlastnilo a nastala by magnetická zápletka. V Česku by to asi velký problém nebyl, některým tuzemcům ukazuje kompas na Moskvu vytrvale. Teď se ale zjistilo, že magnetismus Země jen mění tekuté železo, co si šplouchá mezi křemíko-hlinitou slupkou Země a železně niklovým jádrem. A prý už to šplouchá zase obráceně. Ono kdoví, kde se to globální oteplení vlastně bere.

300822 * …si děláš prdel, reagoval známý, když jsem mu hlásil, že se letos scházím se spolužáky z gymplu šedesát tři let od maturity. Scházíme se každý rok, přijdou a přijedou všichni, co jsou naživu, a je s nimi (spolužáky a spolužačkami) docela sranda. Profesory chceme pozvat až na sedmdesáté výročí.

290822 * Co všechno musíme vrátit. Restituce u nás proběhly poměrně liknavě, a my samozřejmě víme proč. Na řadu restituentů se nedostalo nebo se vracení majetku táhne.
Jedním z nejkřiklavějších příkladů je skutečnost, že panu Hrochovi dosud nebyl navrácen Týnec. Podobně byla postižena rodina pana Heřmana, která se zatím nedočkala vrácení Městce. Na Městec má samozřejmě nárok i pan Vojna, zatímco pan Vlach čeká, kdy dostane zpět své Březí.
Tak bychom mohli pokračovat. Kdy se konečně vrátí panu Golčovi jeho Jeníkov? Pan Kropáč se marně dožaduje své Vrutice, stejně jako pan Sezima svého Ústí nebo pan Kardaš Řečice. Pan Karel už velmi dlouho čeká na své Vary. A snad nejhůř je na tom paní Králová. V restituční tahanici se pře o Hradec s panem Jindřichem. Snad se alespoň dočká vrácení svého Městce a svého Dvora nad Labem.

260822 * Juliánský kalendář je kalendář, který v roce 46 př. n. l. zavedl Gaius Julius Caesar. Byl to dost idiotský nápad začínat počítání roků od mínus 46. Ale protože byl císař, tak mu ta blbost prošla. Ostatně kdo ví, kvůli čemu ho pak vlastně zapíchli. Ale přihlouplí Římané tak počítali i po jeho smrti. Teprve když se blížil rok nula, začal římský senát řešit co dál. Někteří navrhovali, že by se to začalo počítat zpátky do mínusu, ale ti rozumnější mínili, že by se to pletlo s těmi roky, které už se konaly, a že by v tom pak historici měli betlém. A protože Židi byli chytřejší než Římani a zrovna organizovali nějaké sčítání lidu, tak se rozhodli, že od toho sčítání se budou roky počítat do kladna. Dobrý nápad se ujal, postupně to od nich přejalo celé Středomoří a pak i katolíci, protestanti, mormoni a ateisti. Akorát Rusové vystřelili z Aurory o čtrnáct dní později a my jsme se díky nim zase dostali do těch záporných roků.     

250822 * Možná si vy starší vzpomenete. Nejen v Praze na Žofíně ale skoro v každém městě s pořádnou řekou byla plovárna. Nemyslím koupaliště nebo plavecký bazén. Normální palubovka, která spočívala na velkém množství plechových sudů, do kterých se dával vzduch. Ty sudy jsme měli po válce z americké pomoci „UNRA“ ještě předtím, než ji Stalin zakázal. Tenkrát se dalo do Vltavy vlézt bez rizika, že byste z té vody něco chytli. Později se začal budovat socialistický průmysl, odpady vytékaly do řek a v těch se koupali jenom dobrodruzi. Dneska už by to možná šlo, ale co si budeme povídat, bazén za chalupou je pohodlnější a termální koupaliště v blízkém zahraničí teplejší. Taky se dnes jezdí k moři, ale koupe se tam v hotelovém bazénu.
K takové plovárně patřily dvě věci: spousty dobře rostlých holek v úsporných plavkách a plavčík. Ten měl dvě funkce: jednak zachraňovací (a mladé slečny velice rády tonuly) a za druhé vyučovací. To vás ovázali pásem s korkových špalíků. Od nich vedl provaz vzhůru a plavčík vás měl na tyči jako na udici. Když se vám dařilo, provaz trochu povolil, pak už se postupně snižoval počet korků, až z vás byl plavec. To byl dávnověk. Pak se korek nahradil polystyrenem, protože vzácné korkové duby životní prostředí a tak dál. Zatímco polystyrenu doplave do moře docela dost. Někdy i s tím nedoučeným plavcem.

240822 * Tu větu vymyslel už kdosi někdy dávno: „Chcete-li zapalovat, musíte sami hořet.“ Jedná se samozřejmě o myšlenky. A my sečtělí víme, kolik skvělých myšlenek nebo pojmů se už změnilo v popel. Třeba řeknete slovo „národní“ a hasiči už sjíždějí po tyči. Shořelo Národní divadlo, na které se sbírkoval celý český lid v čele s Františkem Josefem Prvním. Popelem lehla Národní galerie, jmenovitě Veletržní palác. Sám pamatuji, když hořelo v Národním muzeu. A teď nám vzplanul Národní park (je pravda, že jeho polovina patří Švýcarům). I naše národní mančafty většinou pohoří.
Poučení? Když se ve vás probudí vlastenectví, nikdy nenoste v kapse zápalky!

230822 * Koliště. Každej Brňák ví, kde má Brno ulici Koliště. (Praha má koliště taky, i když tam se to jmenuje SoKOLská a Legerova.) Barokní hradby měst a pevností měly vnější, tu nejvnějšnější část až za hlubokým a širokým příkopem zaplavovaným vodou z přilehlé řeky. Měly takový povlovný nástupní sklon, snad aby se útočníkům lépe dobývalo. V Čechách se do toho pásu ještě instalovaly zašpičatělé kůly. Proto se říká koliště. Koliště bylo ale další místo, taky za hradbami, kde se kolilo. To dělali količi neboli turnajníci. Na koni a s dlouhým bidlem (kůlem, na Moravě kólem) se snažili soupeře skolit, vyhodit ze sedla. Jezdilo se to na něKOLik KOL a vítězi se započítávalo KOLik KOLegů sKOLil.
Dnes si někde v kolišti můžete uschovat svůj velocipéd, třeba když se vydáváte na prohlídku města.

220822 * Stává se mi to poslední dobou dost často. Zase mě napadlo něco mimořádně geniálního. Rychle, než to zapomenu, jsem to ještě teplé vyklopil Hance. Většinou si to přesype ve své analytické hemisféře a přicházejí námitky. Nebo vylepšení. Tentokrát zcela spontánně zvolala: to je na Nobelovku! Samozřejmě mě to potěšilo. Ale hned jsem si to sám sobě začal vymlouvat. Co by s tím bylo práce a starostí! Tak například smokink. A v sandálech do Stockholmu taky nemůžu. A jak bych se tam vlastně…? Letadlo nesnáším. Nejde o mou ekologickou stopu. Když se slétávají tryskáči stovky politiků a vědců sympoziovat záchranu planety, proč by jednou nemohl letět čerstvý nobelik? Důvod je jiný. Před dávnými lety jsem letěl s Aeroflotem. Už jsme přistávali v Ruzyni, všiml jsem si, že už po čtvrté vidím areál kladenských hutí. Jsou jisté situace v letovém provozu, kdy musí letadlo vypotřebovat před přistáním co nejvíc benzínu. Na pátý pokus se podařilo podvozek vysunout. Takže pojedu autem. Ve staré oktávce aspoň nebudu vypadat jako nějaký nafoukaný genius. A těším se na trajekt z Dánska do Švédska, jede se kolem Hamletova hradu, celý ho zbarokizovali a už tam nikdo na cimbuří nestraší.
Měl bych si připravit nějakou děkovnou řeč. Jenže… já přece nemluvím, hlasivku nemaje. Vlastně je to skvělé. Aspoň nikdo nepozná, jak mizerně mluvím anglicky. 

190822 * My moudří a moderní kroutíme hlavou nad těmi kretény a analfabety, komu to dávají hlasy, a volby pak dopadnou hanba povídat. Jenže my si tu zakazujeme nejen s nimi mluvit, my si zakazujeme je chápat. Ale pro tyhle, a nejen pro tyhle lidi je důležitější to, že k nim do vsi nejede autobus než to, jestli má v čítance vařit maminka nebo tatínek, jestli mají být všude tři záchody podle pohlaví a jestli máme pomáhat všem lidem ve vesmíru, když jim nedokážeme pomoci ani s tím blbým autobusem. Pak stačí nějakému Japonci to hezky zaobalit, naslibovat kde co, a je to v urně.

180822 * Český jazyk je složitý, a jak se denně ukazuje třeba na internetu, k některým uživatelům i nepřátelský. Nemyslím jen voliče přímé demokracie. Mně například pijí krev háčky, čárky, kroužek nad ů neboli nabodeníčka, která tu napáchal Mistr Jan (za to ho měli upálit). Hlaně když se musím v textu vracet, abych ty zapomenuté doplnil. Například ke slovu hňahňat se musím vracet nejméně dvakrát. Jsou jazyky, které si vystačily s normální latinskou abecedou, my musíme mít něco extra. Nejsme v tom sami, vezměte si třeba slovenské l‘ nebo německá ä, ö, a ü. Jiné jazyky mají zase jiné nesmysly, o kterých nikdo z nás netuší, co znamenají a jak se vyslovují. Třeba â ã å ì ç ñ œ ŕ ų ŵ a tak dál. Z šestadvaceti latinských písmen, která se v počátcích úspěšně používala i v kompjůtrech, se to dík jazykovému nacionalismu rozrostlo na nějaké dvě stovky.
Přitom by bylo v češtině tak jednoduché, kdyby se háčky nepoužívaly. Zdvojenými písmeny se to hemží v řadě jazyků a často to ani nic neznamená. My Češi bychom si tím pomohli: cc by znamenalo č, nn bude ň. Taky ee je é a eee znamená ě; uu je ú a uuu zase ů.
Asi takhle:  Zdvojenyymi piismeny se to hemzzii v rradeee jazykuuu a ccasto to ani nic neznamenaa.
K tomu poslednímu: Nezdá se vám lehce perverzní, že máme pro jednu hlásku písmena ú a ů?

170822 * Po dvou letech covidových prázdnin se Evropa vydala na cesty. Letadla moc nelítají, není létající ani pozemní personál, za Covidu propouštěný. Takže autem. Hlavně směrem na jih se tvoří dlouhé a prý několikahodinové kolony. Především Maďaři hlídají hranici se Srbskem. Je to hranice Schengenu. Představuji si, jak v horku na čáře ze všech nejvíc nadávají ti, co žádné migranty ani uprchlíky v Evropě nechtějí.
Ale něco je lepší. Ještě před týdnem jste museli na cestě do Dubrovníku dvakrát vytahovat pas, i když jste jeli z EU do EU. Asi deset kilometrů jaderského pobřeží patří Bosně-Hercegovině, která v EU není. Chorvatsko zadalo čínské firmě stavbu 2,4 km dlouhého mostu na polostrov Pelješac, přes který dojedete z Chorvatska do Chorvatska a za chvíli jste v Dubrovníku. Dva roky a už stojí. Ten most. To my budeme po dálnici z Brna do Rakouska kolem Mikulova jezdit tak za třicet let.

160822 * Až se bojím pojmenovat, jaký je to sport a komu je určen. Každopádně se jedná o fyzické i sociální násilí. V minulosti galeje, dnes sport. Osmiveslice. Osm lidí sedí zády ke směru jízdy a šíleně maká. Devátý na ně řve. Těch osm nikdy neuvidí, kam vlastně jedou. Devátý se může kochat za jízdy a rozhoduje, kam bude loď mířit. Osm v cílové rovince potí krev a padá únavou. Devátý má nanejvýš namožené hlasivky, je to takové tintítko muší váhy, aby moc nezatěžoval loď. Je zajímavé, že veslaři jednotlivci nebo dvojice si neopatřují někoho, kdo by je buzeroval a řval na ně. Dokonce i čtyřveslaři většinou oželí tu protivnou zátěž na konci lodi. Pak je to „čtyřka bez kormidelníka“.
Přesto jsou závody osmiveslic olympijská disciplína. Ptejte se, proč to lidi baví, a najdete dost podobností v životě společnosti.

150822 * Na váze se neváží vážnost člověka, ale jeho hmotnost. A je s podivem, že pro přístroje na měření hmotnosti ještě nikdo nevymyslel název.
Když jsem byl malý, trávil jsem léto u babičky a dědečka, a ti dva mě pravidelně vážili. Jako všechny válečné děti jsem měl cejch podvyživeného a prarodiče posílali rodičům pravidelně koresponďák s údaji, jak se mám a kolik vážím. V souvislosti s touto kontrolou hmotnosti jsem byl soustavně přikrmován. Tím rostla moje neohrabanost, běhal jsem pomalu a nepřeskočil kozu. Nezbylo mi tedy než se stát intelektuálem.
U dědečka se vážilo na decimálce. Kdo ji neměl, nebyl vážený. Dědeček s babičkou patřili k dobré společnosti, takže decimálku měli. Princip decimální váhy je v tom deci. Na plošinu postavíte objekt vážení a na malou plošinku přidáváte postupně závaží a závažíčka desetkrát menší závažnosti tak dlouho, až se jazýčky obou stran ustálí proti sobě. Žádná velká digitalizace. Jako vážený jsem musel stát rovně, uprostřed plošiny, nehemžit se a nezpívat. Ale i tak mě to bavilo.
Kromě decimálních vah existovaly i centimální. Vážily se na nich povozy, fůry a náklaďáky, vyvažované stokrát lehčími závažíčky. Tak zazobaní dědeček s babičkou zase nebyli, aby měli doma i centimálku.

120822 * Středa je středa, protože je uprostřed týdne. Blbost, co? Uprostřed týdne je přece čtvrtek! Čtvrtý den ze sedmi. To snad umí spočítat i ti, co nematurovali z matematiky.Ono je to ale jinak. Sedmidenní týden začínal ve starozákonních společenstvech logicky první pracovní den. A to byla neděle. První den po svátku, tedy po šábesu. Křesťani se chtěli odjinačit, a tak spolu s Novým zákonem udělali svátek v neděli. A začátkem týdne v pondělí hupky do práce. Nastaly ovšem zmatky. Židi dál začínali týden v neděli a neobřezaný zbytek západního světa u toho zůstal taky, i když v neděli musel vysedávat v kostele. Ve dvacátém ateistickém století byl týden věcí pracovního nasazení, svátky nesvátky. Tak se začalo začínat od pondělí. Východní národy jako Rusové a Číňani to mají úplně jinak, takže jim nepřijde divné, že třeba Velká říjnová revoluce byla v listopadu. A klidně mohla proběhnout v úterý. Moderní elektronické diáře vám nabídnou tlačítko, jestli chcete začátek týdne v neděli nebo v pondělí. Takže všechno demokraticky v pohodě. Ovšem stačí, když kliknete na to vedlejší tlačítko, a uletí vám letadlo.

110822 * Určitě jste nevěděli, že v Česku je 609 měst. Největší je Praha (1 277 962 obyvatel), nejmenší Přebuz na Sokolovsku se 77 obyvateli. V půlce toho žebříčku je Bzenec. 4 303 obyvatel, ani velkej ani malej, ale samej vinař. Měst nad 100 000 lidí je pět. (Zajímá mě, jak byste je seřadili podle velikosti.)
*Hance se na monitoru rozprostřela mapa. Snaží se najít Kropáčovu Vrutici, kam jela naše vnučka na víkend. Vrutice se usilovně zatutlala. Ani kousek džípísíčka. „Hele tady je Kokotín.“ Zeměznalec já, k obrazovce zády, namítnu, že Kokotín je úplně jinde. Kropáčovka je zapomenuta, protože on je to Kokořín. Možná by s jednou dioptrií navíc byla ještě krásnější.Kokotín je totiž kousíček od Českého Krumlova.

100822 * Jupp není moje příjmení, jak jste si možná mysleli. Lidem se to dost plete. U nás v paneláku bydlí pan Juppa a všechny návštěvy, co jdou k nám, na něj zvoní. Asi předpokládají, že je to moje žena.Jmenuji se Konečný, tedy pokud byste to nevěděli. Zajímalo mě, kde jsem se s tímhle příjmením vzal uprostřed Čech, s dohledatelnými předky v Posázaví od Benešova až po Kutnou Horu a Čáslav. Místo mého narození Praha se nepočítá, protože tam jsem od narození pobyl jen týden (ovšem v pozdějším věku asi půl života). Zadal jsem si u pana Gůgla, kolik těch Konečných v Česku vlastně žije. A představte si: 6668! A to jen mužů nebo maximálně transsexuálů, kterým ještě nevyměnili občanku. Každý 1540. chlap v této zemi je Konečný.Udivilo mě to, když tady v Sázavě žádného neznám. Začal jsem zjišťovat, že Středočesko je na Konečné chudé. A představte si, drtivá většina z těch 6668 žije na Moravě. Konkrétně 5479! A to bych měl ještě připočítat těch 339 v Praze, protože když je někdo Konečný a bydlí v Praze, tak je tutově Moravák (samozřejmě kromě mě a třech mých pražských potomků). Nás Konečných v Čechách je velmi vzácně. Zato Konečných Moraváků je nekonečně.

090822 * My si myslíme, že v Holandsku se na každém kousku půdy pěstují tulipány. Není to pravda. Nizozemci jsou po USA druhým největším exportérem potravin. Mají obrovská stáda. A krávy prdí metan. Proti němu je nějaké céódvě takové skoro nic. A protože Green Deal, budou se holandská stáda rušit, vybíjet a omezovat. Případně se přesouvat pryč od chráněných přírodních území, kterých má Holandsko taky moc. Řada z nich je pozoruhodná tím, že má zápornou nadmořskou výšku. Nedivte se, kdyby byl okres Nymburk pod hladinou moře, také by byl chráněný. Zemědělci protestují, jen tulipány je neuživí. Protestují stejně jako všichni zemědělci na světě: mávají transparenty, traktory zablokují dálnice a hromady hnoje se nahrnou před vchody úřadů. Jsem zvědav, jak to dopadne. Buď vyhrají zemědělci nebo grýndýlové. V druhém případě se budeme muset naučit konzumovat ty tulipány.

080822 * Facebook bobtná pod rozhořčenou diskusí zklamaných výletníků, kteří se nedostali do Adršpašských skal. Hrůza první: vybírá se tam vstupné! Ochranáři už se před několika lety nemohli dívat, jak zástupy turistů (a mezi nimi sem tam vandal) pouhým množstvím ohrožují stav skalního areálu. Lidí je příliš, nejen tam, o poškozování přírody třeba na vrcholu Sněžky se v mediích píše aspoň jednou týdně. V Ádru to vyřešili omezením kapacity a vstupenkami. Samozřejmě umožnili zájemcům, aby si je dopředu opatřili přes internet. Do divadla nebo na koncert už se taky většinou nevydáte bez vstupenky. Zpravidla se na každý den vyprodalo v předprodeji a – hrůza druhá – ti co přijeli na blind, zůstali stát před branami. Diskuse na Facebooku byla zuřivá a dlouhá jak cesta z města až do skal. Jedni se divili, proč se tam vůbec vybírají peníze. Další volali, že skály jsou zas jen pro vybrané a pro obyčejné lidi už není ani kousek pískovce. Někteří podle svého zaměření ze všeho obvinili vládu Petra Fialy. Dostalo se jim poučení, že vstupné bylo zavedeno už za Babiše. Poslední se rozčílili, že tam vážili dlouhou cestu a že jim to nikdo dopředu neřekl. Snažil jsem se vymyslet, jak by se to těmto lidem dalo předem sdělit. Snad jedině titulkem přes první stranu Blesku. Můžeme to svádět na špatnou internetovou gramotnost. Připojeni jsme už dnes prakticky všichni. Jenže jak chcete vysvětlit lidem, co hodiny diskutují na Facebooku, že by se mohli taky podívat na web Adršpachu, jak to tam vlastně chodí.
Našlo se hodně lidí, kteří se těm rozčileným snažili vysvětlit, že skály a jejich příroda jsou vzácnost, a nemůže si tam dělat kdo chce co chce. Na to zareagoval diskutující s tím nejsprávnějším možným příjmením. Tom Vocas: Kdyby si každý mohl chodit kam chce a dělat tam co chce, tak by to byla SVOBODA !

O hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách