RÁNO V DESET

Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a kraviny.

230922 * Lidská nepoctivost získala s vynálezem internetu a sociálních sítí úžasný nástroj. Ne, že by nám politici, novináři i obchodníci předtím nelhali. Ale elektronická komunikace jim v tom nabídla zcela netušené možnosti. Například zrovna běží volby. Známí i neznámí politici vám slibují, co všechno postaví nebo čemu v postavení rozhodně zabrání. Nebo cokoliv dalšího. Zkušený člověk to zahlédne, vyhodnotí jako slib, který splnit nelze či rovnou jako sprostou lež a klikne jinam. Ale málo zběhlý poživatel informací může být chycen do osidel nepravdy.
Někdo vám na monitor cpe politiku, jiný doporučuje nákupy bezcenných mincí. Starší čtenáře kdosi oslovuje starostí o jejich zdraví a na „doporučení“ nějakého špičkového chirurga nebo urologa (s jeho upytlačenou fotkou) nabízí „zázračný“ preparát. Jako čerstvá novinka se objevily falešné stránky se záhlavím známých medií, třeba Aktuálně.cz nebo E15, kde se to podvodnými nabídkami jen hemží.
Určitě se najdou jedinci, co na ten špek skočí. Což se nedozvíte, nikdo se nepochlubí. Doufám, že snad už nikdo neotevírá emaily z Nigerie, s nabídkou deseti milionů dolarů z pozůstalosti. Ani nečte výhrůžky údajných hackerů, kteří zveřejní vaše pornomateriály, pokud jim nepošlete určitou částku Bitcoinů.
Tak tohle čtěte pozorně a hlavně rychle, než to smažou!

220922 * Co to teda obíhá?
Možná je to horší než drogy, alkohol a hazard dohromady. Droga zvaná informace. Lidstvo na tom ujíždí od začátku. Každý – tedy skoro každý – chce být informován, chce vědět víc. Řeknete si, co je na tom špatně? Vždyť informace posunují člověčí společenství daleko víc než třeba sex, jídlo nebo války. Nic bych nenamítal, pokud by tohle končilo někde na sklonku devatenáctého století. Jak převratný byl objev, že Slunce neobíhá, ale Země obíhá. Nebo že pára skoro sama dojede z Prahy až do Olomouce. Dynamit a penicilín. Rakety ke hvězdám a rakety, co zabíjejí.
Naše doba se závratně zrychlila. Informace začaly chrlit další informace a objevy nové objevy. Naši dědové v silozpytu – jak se tenkrát ten předmět jmenoval – vystačili s Leydenskou lahví, my máme kvantovou fyziku, které vůbec nerozumíme. Každý den na světě vychází tisíce knih, které nikdy nepřečteme.
Někde jsem se dočetl, že za mého života přibylo stejné množství informací, jako za celé předchozí lidské dějiny. To jsem teda fakt dobrej!
Jsou nám ty informace k něčemu? Nezaplaví nás a nezpůsobí nám informační smrt? Naštěstí dnes máme takové ty šikovné věcičky, které nám informace najdou i roztřídí. Třeba gůgly. Najdi, co potřebuješ. K hledaným informacím ovšem přidají spoustu dalších, a jsme zase… tam.
Ne všechny informace říkají pravdu. Některé z neznalosti a naivity, jiné ze zlého úmyslu a další z obyčejné lidské hlouposti lžou. Človíček infopříjemce má už spoustu starostí s tím, která fakta má zaznamenat a která nechat odplout. A teď ještě aby rozlišoval, která pravda je pravda a která pravda je lež. Je ovšem fakt, že čím má člověk víc informací, je vzdělaný a hlavně moudrý, dokáže rozlišit pravdu od lži snadněji.
Možná, že část lidstva to unaví, na informace rezignuje a nebude chtít vědět vůbec nic. Nanejvýš, jak ulovit medvěda a jak ho na ohni upéct. Pak se ovšem bude lidstvo znovu klopotně dobírat k tomu, že – Země obíhá.

200922 * Dálnice D1. Z Prahy až na polské hranice. Není to pravda, už mnoho let. Dálnice končí před Přerovem a pokračuje zase hned za Přerovem. Letos se po letech dohadů a soudů má začít stavět. Je vydáno stavební povolení, vykoupeny pozemky, zajištěna stavební firma. Kamiony a další doprava budou projíždět centrem města na Hané ještě pár roků, co se bude stavět. Děti, co se odmala dusily zplodinami, jako plnoleté už budou moci dýchat.
Jenže to není pravda. Další napadení, další soud. Stavět se nebude. Hledá se někdo, kdo by konečně poslal Děti Země do prdele.

190922 * Mám jednu zvláštnost, výchylku, anomálii. Nerad poslouchám. Nepředstavujte si hned třídního zlobila, nezvladatelné dítě s poruchou ADHněco. Což je diagnóza, na kterou vám možná přidělí i asistenta. To vůbec ne. Já byl ve škole spíš ten, kdo lumpárny vymýšlel a realizovali je ostatní.
Ale taky mě postihlo, že jsem byl vášnivý čtenář. Možná, to bylo tím, že jsem se narodil dřív, než se narodila televize. A rodiče i prarodiče měli rozsáhlé a dobře vypravené knihovny. Ani se neptejte, co všechno jsem nacházel v zadních řadách za sebranými Jirásky a Verneovkami. Zjistil jsem, že mnohem raději čtu než poslouchám nějaký příběh. Při čtení jsem se mohl zastavit, polaskat se slovy nebo myšlenkou, pouštět si fantazii na dálkový pochod. A když v knize kráčeli mušketýři uličkami Paříže, promýšlel jsem, jestli měli měšťané za časů třináctého Ludvíka už na dveřích poštovní schránky. Tohle všechno nemůžete, když vám to čte vyškoleným hlasem nějaký herec. To se příběh valí jako lavina, nemůžete uhnout nebo zastavit se. Někam se z toku nezastavitelného děje na chvilku uchýlit. Ano, uchýlit se, to bude asi to správné slovo! Takže míjím rádio (o televizi raději nemluvě), ani nevyhledávám příběhy namluvené s láskou osobnostmi, které mám jinak rád. Podcasty nemusím.
Prostě jsem víc čtenář než posluchač. Máme doma rozsáhlou a dobře vypravenou knihovnu…

160922 * Platíme korunou. Za korunu si toho dnes moc nekoupíme, ale je to základ a symbol českého peněžního systému. I dítě si poměrně brzy zvykne na naši soustavu: 1 – 2 – 5 – 10 – 20 – 50 – 100  – 200 – 500 – 1000 – 2000 – 5000. Je to hezky seřazené – jedna, dvě, pět – dobře se s tím počítá, vrací a vyměňuje. Funguje to stejně dlouho jako naše Československá či Česká republika. Tedy od roku 1918. S jednou přestávkou.
1. června 1953 proběhla měnová reforma. To už komunisté u nás vládli celých pět let a hospodářství se trochu rozpadalo. Strana a vláda se rozhodly, že obyvatelstvu seberou skoro všechny úspory, už tak dost otřesené předchozím válečným hospodářstvím. Lhali. Ještě 30. května oznamoval prezident Antonín Zápotocký, že žádná měnová reforma nebude. A 1. června byla.
To už byly vyrobeny nové mince a bankovky a s nimi přišla i nová řada. Zcela nesmyslná, jak se hned ukazovalo. Ale v Sovětském svazu to tak měli, tak jsme se museli – jako ve spoustě dalších věcí – přiopičit. Zrušily se dvou a dvacetikoruny. Byly zavedeny tříhaléře, tříkoruny a pětadvacetikorunové bankovky s Janem Žižkou na koni. Kupující i prodávající byli zmateni, ale „Sovětské peníze – náš vzor“. Teprve po devatenácti letech napadlo někoho tuhle blbost odstranit a vrátit se k původní sestavě.  Od té doby zase platíme ve „dvojkové“ soustavě (2,20,200,2000 Kč).  A mnozí z nás se těšíme na Euro.

150922 * Tak Babiš konečně před soudem. Po sedmileté přípravě; v tom je sama justice většinou nevinně, i když strach vyšetřovatelů věc jistě neurychlí. Polovina národa je přesvědčena, že AB zloděj je. Ale má kliku, že nečórnul dvacet tisíc, to by sedět šel, ale kvůli blbejm padesáti mega vás za katr nepošlou. Uzavírají se sázky, jestli bude soudem osvobozen nebo dostane tři měsíce podmínku. Zpestřením dopravního provozu před Městským soudem byla cela-klec. Určitě by si to obžalovaný zasloužil, většinou to tak morálně cítíme. Podle práva to ale musíme nechat na soudu. Ulítlý nápad nějakých recesistů, řeknete si. Jenže vzpomínka na šibenici před sněmovnou ještě nevybledla. A pak se dozvíte, že tohle má na triku spolek, který v zápase za demokracii a svobodu s přirozenou a nepodbízivou noblesou dokázal shromáždit na Letné nějakých tři sta tisíc lidí. Milion chvilek. Gól do vlastní brány. Možná by se chvilkaři měli zas vydat po své původní cestě. Možná i s novými osobnostmi.

140922 * Když se mladý muž rozhodne, že se bude věnovat umění, nedá se tomu nijak zabránit. To byl i můj případ. Z první výplaty jsem si pořídil psací stroj. Asi z páté magnetofon (kytaru jsem měl odmala). Na fotoaparát už nezbylo. Žádná škoda. Když jsem si foťák od někoho půjčil, z šestatřiceti políček kinofilmu se tak devatenáct mohlo vyhodit. Na vině byla zapomenutá krytka na objektivu, nevhodné zaostření, skutečnost, že objekt odešel z obrazu dřív, než jsem zmáčkl spoušť. Kolem mě rostli a špičkovatěli kamarádi fotografové, co v duchu čekali na svůj životní záběr. Já věděl, že mě nic takového nečeká. Možná jsem čekal na vynález digitální fotografie.
Až jednou můj životní záběr nastal. Jdu takhle po vltavském nábřeží, zrovna v době, kdy probíhala rekonstrukce Národního divadla. Byla zevrubná, místo hlediště, jeviště a Hynaisovy opony zela obrovitánská jáma. Což nebylo z nábřeží vidět, ale vidět byl obrovský jeřáb, který měl vysoko nad jámou národa sobě na háku – považte – buldozer. Patrně bylo nutné ještě dovybuldozerovat budku nápovědy.
Byl to záběr pro bohy. Jenže já neměl žádný foťák, a tak jsem se nestal držitelem World Press Foto nebo jiné podobně významné světové ceny. Škoda. Musíte se spokojit s tím, že vám i ty nejdramatičtější obrazy a situace budu dál popisovat jen slovy.

130922 * Nevím přesně, co si myslí pesimisté, nebude to určitě nic pěkného. Ale optimisté vidí vyvrcholení ruské zvláštní vojenské operace asi takhle: Putin padne. Ruská federace se rozpadne. Na jejím území žije početná řada národů a národností, které se cítí utlačovány a vykořisťovány Moskvou. Ruské koloniální panství nebylo nikdy tak patrné, jako zámořské državy třeba Velké Británie a Francie. Ale bylo největší na světě. Větší část ruských kolonií se osvobodila rozpadem Sovětského svazu (patnáct dříve svazových republik) a oddechly si i bývalé ruské satelity – třeba státy Varšavské smlouvy v Evropě. Dnes dochází k dalším snahám o drobení Ruské federace a Moskva asi už kvůli válce na Ukrajině a dalšímu oslabení by neměla dost sil na udržení národů a národností pohromadě. Tataři, Burjati, Baškirové, Dagestánci, Jakuti, Čerkasové, Čečenci, Inguši a mnoho dalších teď přemýšlí o své samostatnosti. Dokonce se zástupci národů ruské federace před nedávnem sjeli do Prahy, aby se o tom poradili. Rozpad říše by určitě neprobíhal hladce a podle východních zvyklostí by přitom teklo dost krve. Ale zbytkový stát, menší a slabší Rusko, by už nemohl strašit a ohrožovat své sousedy.

120922 * Pamatujeme si to z hodin češtiny. V paměti vám asi uvízl termín čistonosoplena. Nadšenci z řad národních obrozenců chtěli vylepšit český jazyk vymýšlením novoslov. Těžko si dnes představíme rozsah jejich úkolu i to, s jakou vervou se do toho pustili. Některé jejich výmysly zapadly skoro okamžitě. Jiné přetrvaly v užívání jen krátkou dobu. A dalšími mluvíme dodnes.
Když jsem listoval gymnaziálními vysvědčeními svého dědečka, našel jsem tam například silozpyt nebo lučbu. Při troše přemýšlení přijdete na to, že se jedná o fyziku a chemii. A pro teologii měli jazykočističi krásné slovo bohozpyt. I já mám mezi přáteli několik bohozpytců.
Úchyl vůbec není to, co si myslíte, ale jiný výraz pro skloňování. I jednotlivé pády tu mají svá jména: jmenovatník, plodník, dávatník, žalovatník, volatník, odnášetník a společník.
Ubezdušiti někoho znamená zbaviti ho života.
Z půvabné knížky „Slova v zapomenutí daná“ Patrika Ouředníka.

090922 * V 6. století před naším letopočtem tvrdil Pythagoras, že Země je kulatá. Další vzdělaní Řekové s ním ten nápad sdíleli. Ale svět měl potom celá dvě tisíciletí jiné starosti: války, mor, náboženství a tak. Musel si počkat až na Mikuláše Koperníka a jeho kolegy. Ty dva tisíce let mezitím vládla placatost. Přesto se našli jedinci, kteří na kulatost věřili. Třeba jeden bláznivý italský námořník: tvrdil, že když s lodí vyrazí na západ, bude v Indii dřív než všichni, co obeplouvali Mys dobré naděje. V Itálii se mu všichni smáli, ale mocné Španělsko ho zasponzorovalo, protože taková věc by se v byznysu mohla hodit.
A tak Kryštof vyrazil se třemi lodicemi. Dlouho se plavili atlantickými vodami – najednou „země na obzoru“ a byli v Indii. Možná dřív, než Kryštof čekal. Byli tam i Indové, vypadali trochu divně, ale nikdo z námořníků v Indii nebyl, tak nebylo co porovnávat. Velká sláva na Pyrenejském poloostrově, Itálie ostrouhala. A ti domorodí „Indové“, zřejmě zblblí četbou Dänikena, považovali Kryštofovy námořníky za bohy a obdarovali je drahými kovy. Čímž si zadělali na obrovský průser.
Kryštof zvaný Kolumbus byl genius i popleta zároveň. Do žádné Indie se nedostal, objevil jen Malé a Velké Antily, a nakonec i břehy neznámého kontinentu. Takže tu kulatost Země neprokázal. Zemřel chudý a v ústraní, ale možná do smrti věřil tomu, že doplul do Indie. A Ameriku objevil kdo? Že by Amerigo Vespucci? No nakonec Ital jako Ital.

080922 * V 6. století před naším letopočtem tvrdil Pythagoras, že Země je kulatá. Další vzdělaní Řekové s ním ten nápad sdíleli. Ale svět měl potom celá dvě tisíciletí jiné starosti: války, mor, náboženství a tak. Musel si počkat až na Mikuláše Koperníka a jeho kolegy. Ty dva tisíce let mezitím vládla placatost. Přesto se našli jedinci, kteří na kulatost věřili. Třeba jeden bláznivý italský námořník: tvrdil, že když s lodí vyrazí na západ, bude v Indii dřív než všichni, co obeplouvali Mys dobré naděje. V Itálii se mu všichni smáli, ale mocné Španělsko ho zasponzorovalo, protože taková věc by se v byznysu mohla hodit.
A tak Kryštof vyrazil se třemi lodicemi. Dlouho se plavili atlantickými vodami – najednou „země na obzoru“ a byli v Indii. Možná dřív, než Kryštof čekal. Byli tam i Indové, vypadali trochu divně, ale nikdo z námořníků v Indii nebyl, tak nebylo co porovnávat. Velká sláva na Pyrenejském poloostrově, Itálie ostrouhala. A ti domorodí „Indové“, zřejmě zblblí četbou Dänikena, považovali Kryštofovy námořníky za bohy a obdarovali je drahými kovy. Čímž si zadělali na obrovský průser.
Kryštof zvaný Kolumbus byl genius i popleta zároveň. Do žádné Indie se nedostal, objevil jen Malé a Velké Antily, a nakonec i břehy neznámého kontinentu. Takže tu kulatost Země neprokázal. Zemřel chudý a v ústraní, ale možná do smrti věřil tomu, že doplul do Indie. A Ameriku objevil kdo? Že by Amerigo Vespucci? No nakonec Ital jako Ital.

070922 * Šetřit neznamená obírat se o radosti, ale škrtnout všechny zbytečnosti, které platit nemusíme. Například značnou sumu za měsíční výpis od SIPO (vlastně ho ani k ničemu nepotřebuji). Ten mi Česká pošta posílala dopisem. Email nic nestojí. Zašel jsem na poštovní úřad a domluvil se, že mi teď budou posílat výpis elektronicky. Neminul ani týden. Od pošty přišlo oznámení, že jim narostly náklady a za emailovou zprávu o SIPO mi budou účtovat pět korun českých.

060922 * Slavní i neslavní vojevůdci měli mnoho vítězství, ale těch bylo v dějinách tolik, že nám to začne splývat. Možná jsou zajímavější porážky. Nejspíš si je pamatujeme podle toho, co kdo provedl nebo pronesl před svým vojštětem i mimo vojště.
Tak například Alexandr Veliký. Tento mladý Makedonec, povoláním dobyvatel, si to valil Blízkým i Středním východem, až stanul – tenkrát ještě vojevůdci stanuli, nebyli zalezlí za dlouhým stolem jako dnes – došel až k městu Gordion. Tam měli takovou zajímavost: v chrámu stál sluneční vůz jejich boha, připoutaný ke sloupu a byl uvázán uzlem, který by nerozvázal ani žádný skaut. Prostě Gordický uzel. S pověstí, že když ho někdo rozváže, království mu padne v plen. Alexandr se s tím neprděl, vytáhl meč, uzel přesekl, a bylo.
Kostky jsou vrženy! To pravil Caesar, vládce tehdejšího známého světa. Nebyl to hazardní hráč, jak by z citátu vyplývalo, ale římský císař a velitel Legií. Po něm si po dvě tisíciletí všichni nejvyšší potentáti světa dávali titul. Akorát v Rusku a Bulharsku se to zkrátilo na car. Znám ten citát i latinsky: Alea iacta est! Ne proto, že bych seděl vedle něj, když to vyřkl, brali jsme to na gymplu. Když kostky vrhl, musel zároveň Překročit Rubikon!, což je řeka někde v Galii a taky vlastně citát. Vyprovokoval tím občanskou válku celého Říma, kterou vyhrál, stal se císařem, načež ho před senátem zapíchli. Tak se tenkrát dělala politika.
Další vojevůdce a tyrany někdy příště.

050922 * Napsat článek, fejeton, sloupek, esej nebo úvahu je brnkačka. Ale pak přijde to nejtěžší: vymyslet titulek. Podobnou zkušenost mají i další autoři. Určité množství lidí totiž text nečte. Jenom zkoukne titulek a hurá na diskusi, důrazně upozornit na to, že autor je blbec. Takže proto ta titulkopéče.
Mně to dá vždycky dost zabrat. Přiznám se, že kvůli tvorbě titulků vykořisťuji svou ženu. Hanka nadpisy pálí od boku. Já tiše mlčím. Vyklopí jich na mě tak pět. Na šestém už se shodneme a ten sedí jak policajt za radarem. Naši nejbližší přátelé vesměs vědí, kdo je autorem toho, o co zavadí i oko ignoranta. Zbytek veřejnosti ocení titulek u mého textu a znovu si potvrdí, že jsem geniální. A tak je to v pořádku.

020922 * Kdysi, když se mladý čtenář poprvé setkal s žánrem, kterému se říkalo braková literatura, obvykle ho to zasáhlo a hltal a hltal. Při čtení asi patnáctého sešitu postřehl, že příběh je jeden: se srdcem na dlani a správnými názory hlavní hrdina uteče všem nástrahám a protivenstvím, aby v závěru promluvily jeho pistole. Vystřílí všechny padouchy, městečko jásá, whisky teče, místní truhlář pobíhá po place a přeměřuje mrtvoly, jestli má dost rakvového dřeva. Kdežto hlavní hrdina jede za zlatovlasou Maud, která je sirotkem a majitelkou ranče, s cílem pojmout ji za choť.
Mladý čtenář byl vtažen do mixu dějů všech patnácti sešitů, a vytvářel si z nich obrazy toho vzrušivého světa. A chca nechca – ale spíš chca – se sám stavěl do role hlavního hrdiny. A bude samozřejmě pistolníkem.
Jak mladý čtenář postupně nabýval rozumu, začalo mu pistolnické zaměstnání připadat poněkud riskantní. Co teď? Živočišná výroba ho nikdy nepřitahovala, cowboy ne! Barman, bankéř nebo poštmistr jsou povolání dost nudná a taky se tam občas střílí. Hrobník (je tam moc kamenitá půda), šerif (toho papírování!). Povolání cizinec je ze všech nejnebezpečnější, tak si v zoufalství vybral tu výrobu rakví.
A jak praví klasik, „holky těžší to maj“. Mladá čtenářka měla vlastně jen dvě možnosti: buď se stát členkou Armády spásy nebo prostitutkou.

010922 * Statek rodiny Mašínů ve středočeských Lošanech byl po letech váhání a přešlapování restituován a následně přebudován na Památník tří odbojů. Před několika dny byl otevřen. Málokdo asi pochybuje o hrdinovi protifašistického odboje Josefu Mašínovi. V pohledu na boj jeho dvou synů a jejich přátel je ale naše společnost ostře rozdělena.
Hrdinové nebo vrazi? Je ovšem potřeba se poohlédnout po skutečném viníkovi. Tím byl komunistický režim.
Kdyby Mašínové (a desetitisíce dalších) mohli svobodně opustit tuto zemi, nebyli by žádní mrtví. S tím snad budou souhlasit všichni.
Kdyby se neozbrojení vydali přes hranice, skončila by jejich život dávka ze samopalu nebo elektrické dráty. (Zločin komunismu.)
Museli tedy získat zbraně. Kdyby je udal a popsal přeživší policajt, zřejmě by je chytili a po krutém mučení by byli nakonec popraveni.
Jo a taky mohli nikam necestovat a prožít s námi 40 let ve lži.
Tak si vyberte.

310822 * Severní magnetický pól, jak známo, rád cestuje. Jako školáci jsme ho vídali na nejsevernějším severu Kanady. O té doby putuje, minul Grónsko i severní zeměpisný pól. Zhruba před třemi lety vznikla mediální panika. Že prý se jeho pohyb zrychluje a míří na Sibiř. Jak známe Putina, Rusko by si ho okamžitě přivlastnilo a nastala by magnetická zápletka. V Česku by to asi velký problém nebyl, některým tuzemcům ukazuje kompas na Moskvu vytrvale. Teď se ale zjistilo, že magnetismus Země jen mění tekuté železo, co si šplouchá mezi křemíko-hlinitou slupkou Země a železně niklovým jádrem. A prý už to šplouchá zase obráceně. Ono kdoví, kde se to globální oteplení vlastně bere.

300822 * …si děláš prdel, reagoval známý, když jsem mu hlásil, že se letos scházím se spolužáky z gymplu šedesát tři let od maturity. Scházíme se každý rok, přijdou a přijedou všichni, co jsou naživu, a je s nimi (spolužáky a spolužačkami) docela sranda. Profesory chceme pozvat až na sedmdesáté výročí.

290822 * Co všechno musíme vrátit. Restituce u nás proběhly poměrně liknavě, a my samozřejmě víme proč. Na řadu restituentů se nedostalo nebo se vracení majetku táhne.
Jedním z nejkřiklavějších příkladů je skutečnost, že panu Hrochovi dosud nebyl navrácen Týnec. Podobně byla postižena rodina pana Heřmana, která se zatím nedočkala vrácení Městce. Na Městec má samozřejmě nárok i pan Vojna, zatímco pan Vlach čeká, kdy dostane zpět své Březí.
Tak bychom mohli pokračovat. Kdy se konečně vrátí panu Golčovi jeho Jeníkov? Pan Kropáč se marně dožaduje své Vrutice, stejně jako pan Sezima svého Ústí nebo pan Kardaš Řečice. Pan Karel už velmi dlouho čeká na své Vary. A snad nejhůř je na tom paní Králová. V restituční tahanici se pře o Hradec s panem Jindřichem. Snad se alespoň dočká vrácení svého Městce a svého Dvora nad Labem.

260822 * Juliánský kalendář je kalendář, který v roce 46 př. n. l. zavedl Gaius Julius Caesar. Byl to dost idiotský nápad začínat počítání roků od mínus 46. Ale protože byl císař, tak mu ta blbost prošla. Ostatně kdo ví, kvůli čemu ho pak vlastně zapíchli. Ale přihlouplí Římané tak počítali i po jeho smrti. Teprve když se blížil rok nula, začal římský senát řešit co dál. Někteří navrhovali, že by se to začalo počítat zpátky do mínusu, ale ti rozumnější mínili, že by se to pletlo s těmi roky, které už se konaly, a že by v tom pak historici měli betlém. A protože Židi byli chytřejší než Římani a zrovna organizovali nějaké sčítání lidu, tak se rozhodli, že od toho sčítání se budou roky počítat do kladna. Dobrý nápad se ujal, postupně to od nich přejalo celé Středomoří a pak i katolíci, protestanti, mormoni a ateisti. Akorát Rusové vystřelili z Aurory o čtrnáct dní později a my jsme se díky nim zase dostali do těch záporných roků.     

250822 * Možná si vy starší vzpomenete. Nejen v Praze na Žofíně ale skoro v každém městě s pořádnou řekou byla plovárna. Nemyslím koupaliště nebo plavecký bazén. Normální palubovka, která spočívala na velkém množství plechových sudů, do kterých se dával vzduch. Ty sudy jsme měli po válce z americké pomoci „UNRA“ ještě předtím, než ji Stalin zakázal. Tenkrát se dalo do Vltavy vlézt bez rizika, že byste z té vody něco chytli. Později se začal budovat socialistický průmysl, odpady vytékaly do řek a v těch se koupali jenom dobrodruzi. Dneska už by to možná šlo, ale co si budeme povídat, bazén za chalupou je pohodlnější a termální koupaliště v blízkém zahraničí teplejší. Taky se dnes jezdí k moři, ale koupe se tam v hotelovém bazénu.
K takové plovárně patřily dvě věci: spousty dobře rostlých holek v úsporných plavkách a plavčík. Ten měl dvě funkce: jednak zachraňovací (a mladé slečny velice rády tonuly) a za druhé vyučovací. To vás ovázali pásem s korkových špalíků. Od nich vedl provaz vzhůru a plavčík vás měl na tyči jako na udici. Když se vám dařilo, provaz trochu povolil, pak už se postupně snižoval počet korků, až z vás byl plavec. To byl dávnověk. Pak se korek nahradil polystyrenem, protože vzácné korkové duby životní prostředí a tak dál. Zatímco polystyrenu doplave do moře docela dost. Někdy i s tím nedoučeným plavcem.

240822 * Tu větu vymyslel už kdosi někdy dávno: „Chcete-li zapalovat, musíte sami hořet.“ Jedná se samozřejmě o myšlenky. A my sečtělí víme, kolik skvělých myšlenek nebo pojmů se už změnilo v popel. Třeba řeknete slovo „národní“ a hasiči už sjíždějí po tyči. Shořelo Národní divadlo, na které se sbírkoval celý český lid v čele s Františkem Josefem Prvním. Popelem lehla Národní galerie, jmenovitě Veletržní palác. Sám pamatuji, když hořelo v Národním muzeu. A teď nám vzplanul Národní park (je pravda, že jeho polovina patří Švýcarům). I naše národní mančafty většinou pohoří.
Poučení? Když se ve vás probudí vlastenectví, nikdy nenoste v kapse zápalky!

230822 * Koliště. Každej Brňák ví, kde má Brno ulici Koliště. (Praha má koliště taky, i když tam se to jmenuje SoKOLská a Legerova.) Barokní hradby měst a pevností měly vnější, tu nejvnějšnější část až za hlubokým a širokým příkopem zaplavovaným vodou z přilehlé řeky. Měly takový povlovný nástupní sklon, snad aby se útočníkům lépe dobývalo. V Čechách se do toho pásu ještě instalovaly zašpičatělé kůly. Proto se říká koliště. Koliště bylo ale další místo, taky za hradbami, kde se kolilo. To dělali količi neboli turnajníci. Na koni a s dlouhým bidlem (kůlem, na Moravě kólem) se snažili soupeře skolit, vyhodit ze sedla. Jezdilo se to na něKOLik KOL a vítězi se započítávalo KOLik KOLegů sKOLil.
Dnes si někde v kolišti můžete uschovat svůj velocipéd, třeba když se vydáváte na prohlídku města.

220822 * Stává se mi to poslední dobou dost často. Zase mě napadlo něco mimořádně geniálního. Rychle, než to zapomenu, jsem to ještě teplé vyklopil Hance. Většinou si to přesype ve své analytické hemisféře a přicházejí námitky. Nebo vylepšení. Tentokrát zcela spontánně zvolala: to je na Nobelovku! Samozřejmě mě to potěšilo. Ale hned jsem si to sám sobě začal vymlouvat. Co by s tím bylo práce a starostí! Tak například smokink. A v sandálech do Stockholmu taky nemůžu. A jak bych se tam vlastně…? Letadlo nesnáším. Nejde o mou ekologickou stopu. Když se slétávají tryskáči stovky politiků a vědců sympoziovat záchranu planety, proč by jednou nemohl letět čerstvý nobelik? Důvod je jiný. Před dávnými lety jsem letěl s Aeroflotem. Už jsme přistávali v Ruzyni, všiml jsem si, že už po čtvrté vidím areál kladenských hutí. Jsou jisté situace v letovém provozu, kdy musí letadlo vypotřebovat před přistáním co nejvíc benzínu. Na pátý pokus se podařilo podvozek vysunout. Takže pojedu autem. Ve staré oktávce aspoň nebudu vypadat jako nějaký nafoukaný genius. A těším se na trajekt z Dánska do Švédska, jede se kolem Hamletova hradu, celý ho zbarokizovali a už tam nikdo na cimbuří nestraší.
Měl bych si připravit nějakou děkovnou řeč. Jenže… já přece nemluvím, hlasivku nemaje. Vlastně je to skvělé. Aspoň nikdo nepozná, jak mizerně mluvím anglicky. 

190822 * My moudří a moderní kroutíme hlavou nad těmi kretény a analfabety, komu to dávají hlasy, a volby pak dopadnou hanba povídat. Jenže my si tu zakazujeme nejen s nimi mluvit, my si zakazujeme je chápat. Ale pro tyhle, a nejen pro tyhle lidi je důležitější to, že k nim do vsi nejede autobus než to, jestli má v čítance vařit maminka nebo tatínek, jestli mají být všude tři záchody podle pohlaví a jestli máme pomáhat všem lidem ve vesmíru, když jim nedokážeme pomoci ani s tím blbým autobusem. Pak stačí nějakému Japonci to hezky zaobalit, naslibovat kde co, a je to v urně.

180822 * Český jazyk je složitý, a jak se denně ukazuje třeba na internetu, k některým uživatelům i nepřátelský. Nemyslím jen voliče přímé demokracie. Mně například pijí krev háčky, čárky, kroužek nad ů neboli nabodeníčka, která tu napáchal Mistr Jan (za to ho měli upálit). Hlaně když se musím v textu vracet, abych ty zapomenuté doplnil. Například ke slovu hňahňat se musím vracet nejméně dvakrát. Jsou jazyky, které si vystačily s normální latinskou abecedou, my musíme mít něco extra. Nejsme v tom sami, vezměte si třeba slovenské l‘ nebo německá ä, ö, a ü. Jiné jazyky mají zase jiné nesmysly, o kterých nikdo z nás netuší, co znamenají a jak se vyslovují. Třeba â ã å ì ç ñ œ ŕ ų ŵ a tak dál. Z šestadvaceti latinských písmen, která se v počátcích úspěšně používala i v kompjůtrech, se to dík jazykovému nacionalismu rozrostlo na nějaké dvě stovky.
Přitom by bylo v češtině tak jednoduché, kdyby se háčky nepoužívaly. Zdvojenými písmeny se to hemží v řadě jazyků a často to ani nic neznamená. My Češi bychom si tím pomohli: cc by znamenalo č, nn bude ň. Taky ee je é a eee znamená ě; uu je ú a uuu zase ů.
Asi takhle:  Zdvojenyymi piismeny se to hemzzii v rradeee jazykuuu a ccasto to ani nic neznamenaa.
K tomu poslednímu: Nezdá se vám lehce perverzní, že máme pro jednu hlásku písmena ú a ů?

170822 * Po dvou letech covidových prázdnin se Evropa vydala na cesty. Letadla moc nelítají, není létající ani pozemní personál, za Covidu propouštěný. Takže autem. Hlavně směrem na jih se tvoří dlouhé a prý několikahodinové kolony. Především Maďaři hlídají hranici se Srbskem. Je to hranice Schengenu. Představuji si, jak v horku na čáře ze všech nejvíc nadávají ti, co žádné migranty ani uprchlíky v Evropě nechtějí.
Ale něco je lepší. Ještě před týdnem jste museli na cestě do Dubrovníku dvakrát vytahovat pas, i když jste jeli z EU do EU. Asi deset kilometrů jaderského pobřeží patří Bosně-Hercegovině, která v EU není. Chorvatsko zadalo čínské firmě stavbu 2,4 km dlouhého mostu na polostrov Pelješac, přes který dojedete z Chorvatska do Chorvatska a za chvíli jste v Dubrovníku. Dva roky a už stojí. Ten most. To my budeme po dálnici z Brna do Rakouska kolem Mikulova jezdit tak za třicet let.

160822 * Až se bojím pojmenovat, jaký je to sport a komu je určen. Každopádně se jedná o fyzické i sociální násilí. V minulosti galeje, dnes sport. Osmiveslice. Osm lidí sedí zády ke směru jízdy a šíleně maká. Devátý na ně řve. Těch osm nikdy neuvidí, kam vlastně jedou. Devátý se může kochat za jízdy a rozhoduje, kam bude loď mířit. Osm v cílové rovince potí krev a padá únavou. Devátý má nanejvýš namožené hlasivky, je to takové tintítko muší váhy, aby moc nezatěžoval loď. Je zajímavé, že veslaři jednotlivci nebo dvojice si neopatřují někoho, kdo by je buzeroval a řval na ně. Dokonce i čtyřveslaři většinou oželí tu protivnou zátěž na konci lodi. Pak je to „čtyřka bez kormidelníka“.
Přesto jsou závody osmiveslic olympijská disciplína. Ptejte se, proč to lidi baví, a najdete dost podobností v životě společnosti.

150822 * Na váze se neváží vážnost člověka, ale jeho hmotnost. A je s podivem, že pro přístroje na měření hmotnosti ještě nikdo nevymyslel název.
Když jsem byl malý, trávil jsem léto u babičky a dědečka, a ti dva mě pravidelně vážili. Jako všechny válečné děti jsem měl cejch podvyživeného a prarodiče posílali rodičům pravidelně koresponďák s údaji, jak se mám a kolik vážím. V souvislosti s touto kontrolou hmotnosti jsem byl soustavně přikrmován. Tím rostla moje neohrabanost, běhal jsem pomalu a nepřeskočil kozu. Nezbylo mi tedy než se stát intelektuálem.
U dědečka se vážilo na decimálce. Kdo ji neměl, nebyl vážený. Dědeček s babičkou patřili k dobré společnosti, takže decimálku měli. Princip decimální váhy je v tom deci. Na plošinu postavíte objekt vážení a na malou plošinku přidáváte postupně závaží a závažíčka desetkrát menší závažnosti tak dlouho, až se jazýčky obou stran ustálí proti sobě. Žádná velká digitalizace. Jako vážený jsem musel stát rovně, uprostřed plošiny, nehemžit se a nezpívat. Ale i tak mě to bavilo.
Kromě decimálních vah existovaly i centimální. Vážily se na nich povozy, fůry a náklaďáky, vyvažované stokrát lehčími závažíčky. Tak zazobaní dědeček s babičkou zase nebyli, aby měli doma i centimálku.

120822 * Středa je středa, protože je uprostřed týdne. Blbost, co? Uprostřed týdne je přece čtvrtek! Čtvrtý den ze sedmi. To snad umí spočítat i ti, co nematurovali z matematiky.Ono je to ale jinak. Sedmidenní týden začínal ve starozákonních společenstvech logicky první pracovní den. A to byla neděle. První den po svátku, tedy po šábesu. Křesťani se chtěli odjinačit, a tak spolu s Novým zákonem udělali svátek v neděli. A začátkem týdne v pondělí hupky do práce. Nastaly ovšem zmatky. Židi dál začínali týden v neděli a neobřezaný zbytek západního světa u toho zůstal taky, i když v neděli musel vysedávat v kostele. Ve dvacátém ateistickém století byl týden věcí pracovního nasazení, svátky nesvátky. Tak se začalo začínat od pondělí. Východní národy jako Rusové a Číňani to mají úplně jinak, takže jim nepřijde divné, že třeba Velká říjnová revoluce byla v listopadu. A klidně mohla proběhnout v úterý. Moderní elektronické diáře vám nabídnou tlačítko, jestli chcete začátek týdne v neděli nebo v pondělí. Takže všechno demokraticky v pohodě. Ovšem stačí, když kliknete na to vedlejší tlačítko, a uletí vám letadlo.

110822 * Určitě jste nevěděli, že v Česku je 609 měst. Největší je Praha (1 277 962 obyvatel), nejmenší Přebuz na Sokolovsku se 77 obyvateli. V půlce toho žebříčku je Bzenec. 4 303 obyvatel, ani velkej ani malej, ale samej vinař. Měst nad 100 000 lidí je pět. (Zajímá mě, jak byste je seřadili podle velikosti.)
*Hance se na monitoru rozprostřela mapa. Snaží se najít Kropáčovu Vrutici, kam jela naše vnučka na víkend. Vrutice se usilovně zatutlala. Ani kousek džípísíčka. „Hele tady je Kokotín.“ Zeměznalec já, k obrazovce zády, namítnu, že Kokotín je úplně jinde. Kropáčovka je zapomenuta, protože on je to Kokořín. Možná by s jednou dioptrií navíc byla ještě krásnější.Kokotín je totiž kousíček od Českého Krumlova.

100822 * Jupp není moje příjmení, jak jste si možná mysleli. Lidem se to dost plete. U nás v paneláku bydlí pan Juppa a všechny návštěvy, co jdou k nám, na něj zvoní. Asi předpokládají, že je to moje žena.Jmenuji se Konečný, tedy pokud byste to nevěděli. Zajímalo mě, kde jsem se s tímhle příjmením vzal uprostřed Čech, s dohledatelnými předky v Posázaví od Benešova až po Kutnou Horu a Čáslav. Místo mého narození Praha se nepočítá, protože tam jsem od narození pobyl jen týden (ovšem v pozdějším věku asi půl života). Zadal jsem si u pana Gůgla, kolik těch Konečných v Česku vlastně žije. A představte si: 6668! A to jen mužů nebo maximálně transsexuálů, kterým ještě nevyměnili občanku. Každý 1540. chlap v této zemi je Konečný.Udivilo mě to, když tady v Sázavě žádného neznám. Začal jsem zjišťovat, že Středočesko je na Konečné chudé. A představte si, drtivá většina z těch 6668 žije na Moravě. Konkrétně 5479! A to bych měl ještě připočítat těch 339 v Praze, protože když je někdo Konečný a bydlí v Praze, tak je tutově Moravák (samozřejmě kromě mě a třech mých pražských potomků). Nás Konečných v Čechách je velmi vzácně. Zato Konečných Moraváků je nekonečně.

090822 * My si myslíme, že v Holandsku se na každém kousku půdy pěstují tulipány. Není to pravda. Nizozemci jsou po USA druhým největším exportérem potravin. Mají obrovská stáda. A krávy prdí metan. Proti němu je nějaké céódvě takové skoro nic. A protože Green Deal, budou se holandská stáda rušit, vybíjet a omezovat. Případně se přesouvat pryč od chráněných přírodních území, kterých má Holandsko taky moc. Řada z nich je pozoruhodná tím, že má zápornou nadmořskou výšku. Nedivte se, kdyby byl okres Nymburk pod hladinou moře, také by byl chráněný. Zemědělci protestují, jen tulipány je neuživí. Protestují stejně jako všichni zemědělci na světě: mávají transparenty, traktory zablokují dálnice a hromady hnoje se nahrnou před vchody úřadů. Jsem zvědav, jak to dopadne. Buď vyhrají zemědělci nebo grýndýlové. V druhém případě se budeme muset naučit konzumovat ty tulipány.

080822 * Facebook bobtná pod rozhořčenou diskusí zklamaných výletníků, kteří se nedostali do Adršpašských skal. Hrůza první: vybírá se tam vstupné! Ochranáři už se před několika lety nemohli dívat, jak zástupy turistů (a mezi nimi sem tam vandal) pouhým množstvím ohrožují stav skalního areálu. Lidí je příliš, nejen tam, o poškozování přírody třeba na vrcholu Sněžky se v mediích píše aspoň jednou týdně. V Ádru to vyřešili omezením kapacity a vstupenkami. Samozřejmě umožnili zájemcům, aby si je dopředu opatřili přes internet. Do divadla nebo na koncert už se taky většinou nevydáte bez vstupenky. Zpravidla se na každý den vyprodalo v předprodeji a – hrůza druhá – ti co přijeli na blind, zůstali stát před branami. Diskuse na Facebooku byla zuřivá a dlouhá jak cesta z města až do skal. Jedni se divili, proč se tam vůbec vybírají peníze. Další volali, že skály jsou zas jen pro vybrané a pro obyčejné lidi už není ani kousek pískovce. Někteří podle svého zaměření ze všeho obvinili vládu Petra Fialy. Dostalo se jim poučení, že vstupné bylo zavedeno už za Babiše. Poslední se rozčílili, že tam vážili dlouhou cestu a že jim to nikdo dopředu neřekl. Snažil jsem se vymyslet, jak by se to těmto lidem dalo předem sdělit. Snad jedině titulkem přes první stranu Blesku. Můžeme to svádět na špatnou internetovou gramotnost. Připojeni jsme už dnes prakticky všichni. Jenže jak chcete vysvětlit lidem, co hodiny diskutují na Facebooku, že by se mohli taky podívat na web Adršpachu, jak to tam vlastně chodí.
Našlo se hodně lidí, kteří se těm rozčileným snažili vysvětlit, že skály a jejich příroda jsou vzácnost, a nemůže si tam dělat kdo chce co chce. Na to zareagoval diskutující s tím nejsprávnějším možným příjmením. Tom Vocas: Kdyby si každý mohl chodit kam chce a dělat tam co chce, tak by to byla SVOBODA !

O hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách