Předpokládám, že v tomto čase zběsile tikajících hodin bez ručiček, se stoprocentní většina našeho sociálního bublinoviště chová zodpovědně. Dodržujeme přesně všechna pravidla i omezení, ačkoliv nás to významně sere, a nad některými příkazy i kroutíme hlavami. Ale všichni vnímáme, že bez kázně se toho kulatého hajzlíka jen tak nezbavíme. Čteme sice, že takoví Švédi to dělají jinak, ale pevně věříme, že my se z toho vylížeme a oni spláčou nad výdělkem. (Teda nad výdělkem budeme plakat hlavně my, ale snad uzdraveni.)

Trvá už třicet dní ten stav. Politici jsou spokojeni. Všichni máme hadr na hubě a nesrocujeme se. A najednou do toho vlítne jaro a Velikonoce. Ten měsíc byl pro nás hodně dlouhý a nám se ozve volání přírody. Je to přirozené. Z osobní zkušenosti vím, že je příjemnější se na zahradě rachtat v záhoncích a nechat si jarním slunce opálit i kůži kolem úst. Než trávit měsíc ve vězení paneláku a v roušce se bát sáhnout i na čudlík ve výtahu.

Pak přijdou čtyři dny volna, a i ti bez chalup se vydají do přírody. Krizoví štábové sice vyzývají, aby všichni zůstali doma, policisté uzavřou všechna parkoviště u lesa. Ale Češi se vyvalí stejně ven, protože tohle už se nedá vydržet. Chodí co dvojice nebo rodina a s rouškou na puse se dvoumetrově vyhýbají jiným oroušeným. Pak se to stane: do cesty se připlete kiosek s občerstvením, pivo teče proudem, všichni se štosují kolem okénka a s rouškou na puse se piva holt nenapijete.

Občan na to zírá a bojuje se sebou. Taky by si dal, ale tohle je proti všem zásadám, to je přímo semeniště virů. Občana napadne, že by to měl sdělit orgánům činným. Ale vzápětí jeho mozek vezme zpátečku, občan přece nebude udavač a žalobníček. Dilema.

A tak jde občan domů, v televizi vidí svého premiéra s předpisově dvoumetrovou pomlázkou, jak honí manželku ve fialovém županu, a je mu tak nějak všelijak.