Nějaký publicista psal, že když pustíme ženu ve dveřích napřed, stvrzujeme její podřízenou roli. Protože jsem tuhle formulaci na internetu zahlédl už několikrát, začínám mít pocit, že jde o nějaký kánon, nějaké vymývání mozků, jaké známe u náboženských sekt.

Pouštím ženy do dveří celý život a v jeho finále to už nebudu měnit (Výjimka: do hospody nižší cenové skupiny vstupuje muž první, protože by mohl přiletět půllitr). Pouštím ženy do dveří a pomáhám jim do kabátu, tak nás to naučili v tanečních. A myslím, že se k nim chovám lidsky s úctou a láskou, i když pro některé může být můj způsob humoru náročné sousto. A nosím květinu. Zásadně ne na MDŽ nebo Valentina, ale když chci udělat radost. Feministkám nechci odporovat, když chtějí pro ženy stejná práva a ne větší. Nakonec proč hned muže hubit, že. Chlapi se dají uklidit na nějakou vedlejší kolej, třeba do hospody. Jako u včel. I život bez chlapa s nějakou spermabankou může být taky zajímavý.

#MeToo považuji za mimořádně velkou lumpárnu, kde si stárnoucí hvězdičky už bez rolí vzpomněly, že by za ten první krok ke slávě ochotně daly i tamto, a že si to příslušný producent bez skrupulí vzal. Rozhodně není v pořádku, když někdo z pozice šéfa nebo producenta zneužívá slabší pohlaví. Jenže když na ten hotelový pokoj šla a tu roli dostala, je likvidační hanobení dotyčného po dvacet letech dost chucpe.

A třeba se nic nestalo, ale kdo a hlavně jak bude zkoumat ty starodávné záležitosti, když dnes není žádný rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Všechno zahaleno třicetiletou mlhou, kde veřejné mínění klade měkký koberec presumpce viny bez řádného důkazu.  V takové společnosti ovšem žít nechci a doufám, že v ní nebudou muset žít ani moji vnuci.