Kdosi si všiml – pravděpodobně v letadle při návratu ze Srbska – že některé okresy České republiky mají výrazně tmavší barvu. Že tam je víc nakažených. A učinil rozhodnutí, hojně užívané ve středověku, když nějaká oblast byla zasažena morem. Dotyčné okresy hermeticky uzavřít, nepustit nikoho ani dovnitř ani ven. Stovky policistů obsadily na hranicích okresů checkpointy jako za intifády a osobitým způsobem tak naplňují slogan Pomáhat a chránit. Samozřejmě už nestřílí po nikom, kdo by chtěl tu hranici ilegálně překročit. Lidi jen vracejí zpátky – buď tam nebo ven – pokud nemají zásadní důvod k opuštění okresu, například cestu do zaměstnání. Práce tvoří výjimku, protože přináší státu daně. A tak je nutné přimhouřit oko, když jedete do sousedního okresu makat a přitom radostně roznášet Covida po pracovišti. Ke cti promrzlých policistů na stanovištích doufejme, že vás pustí s akutní manželkou na cestě do porodnice a nebudou na to chtít papír.

Kromě hermetické uzávěry se život v regionu koná jako před tím. Co bylo zavřeno, je zavřeno, lidé se nemají hloučkovat a trousit se po ulicích. Ale do regionu nenajedou týmy zdravotníků a nebudou ošetřovat, kontrolovat, testovat, trasovat nebo očkovat. Vakcíny nejsou a ta troška, co zbyla, vystačí sotva na druhé očkování. Občas startuje vrtulník a veze maroda z Chebu do nemocnice v Kyjově. Nabídnutou pomoc německých sousedů nepotřebujeme, protože – jak pravil jeden ministerský úředník – pak bychom museli pomáhat zase my jim.

Tak v klidu počkáme týden dva, než číslo R a číslo Pes tady klesnou, zrušíme opatření a policii přesuneme do okresů, kde to mezitím vyskákalo a kde bude zřízeno nové covidové ghetto.  Postupně se tak vystřídáme a promoříme všichni a nastane spokojenost, jak jsme to úspěšně zvládli.