Listopad je chmurný měsíc i bez Covidu. Mrzutě mrzne a z listnáčů i modřínů už jsou definitivně skíni. Na začátku Dušičky, to je k pláči. Včera jsme si připomněli historku zábavnou, leč pro významnou část světa tragickou: námořníci si vystřelili z aurorního děla.

Dnešní výročí je také neveselé, a přitom hodně kulaté. Je to 400 let od bitvy na Bílé Hoře. V roce 1620 už měla Třicetiletá válka dva roky za sebou. Začala vyhozením císařských místodržících z okna pražského hradu, čímž české stavy a města naznačily, že s Habsburky, co si místo Prahy oblíbili Vídeň, nechtějí nic mít. Habsburci si to samozřejmě nechtěli nechat líbit. Dva roky se obě strany všelijak potyčkovali, až Vídeň sebrala velké vojsko, a to vyrazilo do Čech. I české stavy sebraly velké vojsko a obě armády se honily kolem Čech až skončily kousek od Prahy – na Bílé Hoře a na Vypichu. Schylovalo se k bitvě, obě uondaná vojska potřebovala trochu odpočinku. Stavovští žoldnéři to do města měli blíž, a tak okupovali ve městě všechny dostupné krčmy a někteří se ani do začátku bitvy nestihli vrátit. Císařská armáda po ránu zaútočila, řady stavovských – jak se píše v popisech starých bitev – zakolísaly a po chvíli už žoldnéři prchali ze svahu dolů, kde jim tenkrát ještě nestála v cestě motolská nemocnice. Neprchli ovšem stateční Moravané. Někteří nepřející historici tvrdí, že ten moravský pluk byl složen hlavně z německých žoldnéřů. Je ovšem nepopíratelným faktem, že „moravané“ měli za zády zeď obory Hvězda a neměli kam utéct. Ve chvilce byli zmasakrováni. Tak skončila na tři sta let suverenita českého národa. Ale na časové ose mezi popravou 27 českých pánů a příjezdem Tomáše Garrigue Masaryka do nové republiky se toho ještě událo hodně.