Po druhé volbě se vedly na síti nesmyslně mimoběžné debaty. „Zeman není můj prezident!“, hlásili jedni. „Ale je“, odpovídali druzí. Emoce a dodržování pravidel.

Měsíce plynuly a dnes se ukazuje, že Miloš Zeman je z celé hradní party ten méně důležitý. Jeho někdejší sarkasmy se změnily v nerudnost. Je nadhraničně mstivý, nejmenuje profesory ani generály, co se mu nelíbí. Zkouší, kam až se dá ohnout právo. Peroutkovi se neomluví a neomluví a skončí to (správně) tak, že za jeho pohrdání rozhodnutími soudů zaplatí daňoví poplatníci.

Dnes se dialog na síti vede jinak. „Jaktože se prezident už po několikáté nevyjádřil k jednadvacátému srpnu?“ „Zaplaťbůh, že se nevyjádřil, to by bylo zase ostudy.“ „Nebude zvát na schůzky druhého nejvyššího ústavního činitele.“ „Vystrčil aspoň nebude muset poslouchat jeho bláboly.“

Jsme v situaci, kdy máme-nemáme prezidenta. Zmizel z očí. Uklidil se nebo byl uklizen na zámek a nelze poznat, jestli je na dovolené nebo v pracovním procesu. I z těch Lán víme víc o rozkrádání dřeva než co prezident.

Zmizel i ze zahraniční scény. Kde jsou ty doby, kdy před fotoaparátem exceluje skupina sebevědomých evropských premiérů a úplně na okraji na židli zhroucená postava spícího starce. Dnes už nejezdí vůbec nikam.

Každý se ve stáří potká se svým životem. Cigarety, tuny bůčku a hektolitry becherovky a slivovice zdraví, nejenom fyzické, porazí. A ještě víc odjakživa negativní vztah k lidem, k jejich práci a názorům.

Zůstaňme tedy u toho, že je a zůstane neviditelný. Škody vzniklé nejmenováním profesorů jsou trapné, ale ve srovnání s protikorupční rétorikou a superkorupční praxí premiéra a vlády jsou marginální.
Přestáváme si být jisti, že potřebujeme nějakého prezidenta. Věnce může klást klidně i druhý nebo třetí ústavní činitel. No jo, ale…vrchní velitel branné moci. Vlastně nevím, jestli Češi, kteří nebojovali s nikým už skoro šest set let, takovou funkci k něčemu potřebují.