První vnímnutí Michala Pullmana jako děkana Filosofické fakulty UK přišlo ve chvíli, kdy odmítl pověsit na budovu plakát Milady Horákové s textem „Zavražděna komunisty“. Nakonec místo toho vyvěsil černý prapor. To můžeme ovšem číst jako „Před sedmdesáti lety zemřela Milada Horáková“.

Současná KSČM je myšlenkově zcela vyprázdněná, přežívá a každoročně přichází o pár tisíc zesnulých členů i příznivců. Stalinisté Marta Semelová nebo soudruh Skála jsou komickými postavičkami. Ty jsou svými projevy návnadou pro laciný antikomunismus a jen odvádějí pozornost od důležitějších věcí. Že jsou při moci, je dáno tím, že zoufalý Babiš je potřebuje k vládnutí a oni tak poskytují třídně ideovou podporu velkokapitálu.

Michal Pullmann je pro vývoj v této zemi nesrovnatelně nebezpečnější než Semelová nebo Skála.

Pražské jaro 68 ukázalo, že obyvatelstvo nežije v souznění s režimem. Sice ze začátku rozvolňování probíhalo pod patronátem a vedením KSČ, ale později se objevovaly i nezávislejší názory a kroky. Kvůli tankům Varšavské smlouvy nevíme nic o možném dalším vývoji.

V žádném případě nelze mluvit o „smlouvě“ s režimem. I když se za normalizace už nepopravovalo, stát měl stále k dispozici justici, kriminály, vyhazovy z práce a další násilí. A jestliže v prvních dvaceti letech ještě značná část obyvatelstva režimu věřila, po srpnu 68 už nevěřil skoro nikdo. Zcela vyprázdněný systém postavený na komunistech uhlířské víry a komunistech kariéristech se udržoval jen metodou cukru a biče a postupně okorával. Normalizaci se nikdy nepodařilo dokončit a systém zůstal represívní, i když už nešlo o krk, ale jen o ztrátu zaměstnání nebo vyhození ze školy.

Tvrzení, že obyvatelstvo s režimem spolupracovalo, je nutné překládat tak, že ve většině proti systému neprotestovalo, aby nemělo problémy. Jak by se lidé zachovali, kdyby nefungoval propracovaný represívní systém, se nedozvíme. Ale i bez vystoupení proti se v osmdesátých letech stranostát drolil, až se konečně zhroutil.

Pullmannovy myšlenky budou v Česku padat na úrodnou půdu. Existuje u nás asi dost starších lidí, kteří se v tom poznají. Oni vlastně nic dělat nechtěli (protože se nic dělat nedalo), nikam nechtěli cestovat (protože se cestovat nikam nedalo – Balaton nepočítám – to je úžasné, jak je to aktuální), koukali na Majora Zemana (protože nic jiného nebylo).

To je ta druhá strana mince: když nic nejde, většina je zakázaná, lidé se smíří s tím, co je, protože změnit to nelze. Nikoliv naopak, že lidé nejdřív souhlasili s tím, co jim bylo nabízeno.

Když to někdo zkusil, párkrát si nabil hubu, ale nakonec to vyšlo, další se přidali. Jako se nám to dařilo třeba na hudebních festivalech. A těch, co to zkoušeli, bylo čím dál víc. Nebyli tu jen disidenti a mlčící dav.

Levicoví obhájci Michala Pullmanna jeho diskusi s novinářem Michalem Klímou stavěli jako spor „objektivního historika a emotivního pamětníka“. Pokusím se uvěřit, že Pullmann postupoval objektivní vědeckou metodou studia pramenů, například písemných. Sdělovací prostředky byly zcela omezeny cenzurou, jiný názor občana se v nich nemohl vyskytnout. Stranické i úřední složky také hlavně chválily postoj obyvatelstva při hlášeních směrem nahoru, aby byl obraz společnosti bez poskvrnky. Vědeckou metodou neomarxistického historika tak je – zdaleka ne poprvé – jednostranná lež.

Samozřejmě v posledních letech osmdesátek začala být situace otevřenější. Občas vycestovali ti, kteří se vraceli obtěžkáni informacemi o životě za Šumavou. Skončilo rušení vysílaček Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Začaly vycházet různé strojopisné samizdaty (i když se obávám, že tyto materiály historika Pullmanna asi míjely). A ač se strana a vláda bránily vší zbývající silou, glasnosť k nám pronikala i z Východu. Minimálně ve městech se lidé přestávali bát mluvit, zpívat i chodit na demonstrace. Režim slábnoucí politicky i ekonomicky už neměl dost sil tomu bránit, hlavní represivní orgán StB byla příliš zaměstnána Chartou 77, než aby stíhala další.

To vše Pullmann pomíjí a proti hrstce chartistů staví smyšlenou uklízečku z Vysočiny, spokojenou, co netouží jezdit někam do ciziny. Jistě i takoví lidé tu žili (a žijí dodnes), ale i u nich to byl zvyk na nesvobodu, která vylučovala vše ostatní.  A navíc jakýkoliv významnější odpor mezi sovětskými tanky byl nemyslitelný.

Rozhodně nejsem proti umlčování jiných názorů, protože za čtyřicet let jsem toho zažil dost. Je tu ale otázka, jestli funkci děkana na alma mater má zastávat neomarxista (v případě neonacisty bychom asi příliš neváhali). Takový děkan může výrazně proměňovat personální složení fakulty a takový historik už vychovává v neomarxismu studenty historie a vysílá je třeba do ÚSTRu (Ústav pro studium totalitních režimů), čímž se zcela mění význam a tvář této instituce.

Řečeno s klasikem: „My demokrati je nebudeme je umlčovat, aby později mohli oni umlčovat nás.“