Bylo to tak dávno, že ani já to nepamatuji. Starověké civilizace byly dost rozvinuté, ale potřebovaly něco k dorozumívání. Mluvit lidé uměli už dávno a každá nová věc, kterou přinášel pokrok, dostala nové jméno. Jenže řeči se vedou a druhý den už si nepamatujete nic. I vzniklo písmo.

První písmo bylo obrázkové. Můžete si ho všimnout u starých Egypťanů nebo u Aztéků. Jedno písmeno byl pták, jiné lev, další prase a třeba had. Jenže než jste namalovali ptáka coby P, zabralo to moře času. Tak se to zjednodušovalo a z ptáka bylo už jen pár čar. Přišly hliněné tabulky, papyrusové svitky, iluminované misály a kancionály, Gutenberg a nakonec počítače.

Písmena umíme dřív, než jdeme do školy a pak už se jenom zdokonalujeme až k úplnému uzdokonalení. Čteme rychleji, ale toho k přečtení je čím dál víc, hrozí, že budeme zasypáni lavinou informací a taky pořád víc světu něco sdělujeme o sobě. Ten fofr se nedá ustát, a tak pátráme po zjednodušení. Kdepak bychom se zdržovali větou „To mě opravdu pobavilo“. Napíšeme dvojtečku, pomlčku a závorku a máme to. Všichni najednou vědí, že je legrace. Narodil se smajlík. Textové editory a internetové programy nám jdou naproti a naše tři znaky převedou na usmívající se obrázek. A přidají banku příbuzných obrázků, které se mračí, pláčou nebo zatleskají. Je na nás – jediným klikem vložit.

Nemusíme vymýšlet nějaké formulace a myšlenky, úplně stačí, když víme, kam hrábnout. Už si nepíšeme, obrázkujeme si. To obrázkové písmo ze starověku se nám obloukem vrátilo. Máte narozeniny a váš Facebook je najednou zaplaven obrázky květin a piva, případně rumu. Týká se to všech genderů, ale zdá se, že ženy jsou v obrázkovém vyjadřování schopnější. Kdykoliv se někomu (některé) vztahově zadaří, obsypou to nekonečným množstvím srdíček, dortíků, hvězdiček a kvítků. Výhodou obrázků je, že ze sdělení zmizí záplava gramatických chyb.

Vlastně už nepíšeme a ani moc nesdělujeme. Posíláme si obrázky. Časem už nebude nutné psát, budeme si posílat věty zvukové. Namluvené. Jenže to znamená ty věty formulovat, brr! Tak raději vymyslíme nějaké zvukové smajlíky a bude.

Červenec bývá většinou nejteplejším měsícem roku, a to zcela nezávisle na globálním oteplování.

Že byl červenec teplý, většinou pocítíte na vlastní kůži a informace v mediích o jeho teplosti vám to jen potvrdí. Složitější je, když chcete vědět, jak moc byl teplý. A už vůbec největší šarádou se stává otázka, jak moc byl nejteplejší.

Letošní červenec ovšem zklamal na celé čáře. Byl studený a deštivý, čemuž jsme už odvykli. Vědci, media i smrtelníci byli zaskočeni. Na pomyslném grafu červenců, plynule se zvedající rok od roku, najednou zeje zub. Nestoupavost teplot nás zmátla. Jistě nám to dotyční vysvětlí, až si to sami srovnají v kebuli.

My se zatím musíme spokojit s červencem 2019. Přesněji řečeno s tím, co nám zbylo z tehdejších novinových titulků. Různá media si dokázala s touto informací tvůrčím způsobem poradit. My, co máme s mediálním světem co do činění, víme, že červenec je také časem dozrávání okurek, což nějakým dosud nevysvětleným způsobem ovlivňuje i naši letní informovanost.
Mnohý čtenář se teď vyděsí: když nás media takhle rozmanitě informují o červenci, jaké to asi musí být v oblastech politiky, ekonomiky či dokonce kultury. Nenechme se děsit pestrostí téže zprávy v různých mediích. Pokud vám skutečně jde o to dobrat se relativně pravdivých fakt, zapněte Google. Tam vyhledejte všechny zprávy, co jich o události na vás vyskočí, a pak z nich udělejte průměr.

Jako jsem to udělal loni já ve věci července:

iDNES: Letošní červenec byl v Česku desátý nejteplejší od roku 1961.
Hospodářské noviny: Červenec byl nejteplejší měsíc v historii měření, uvedli vědci.
Novinky.cz: Červenec byl na Zemi nejteplejší měsíc v historii měření, ukázala satelitní data.
Pražský patriot: Červenec byl v Praze mimořádně teplý, zdaleka ne nejteplejší.
E15.cz: Plzeň zažívá nejteplejší červenec za posledních čtyřicet let.
Globe24.cz: Česko má za sebou třinácté nejteplejší léto. Nejhorší byl červenec.
Prima Zoom: Letošní červenec byl podle evropských vědců nejteplejším měsícem v historii měření na Zemi.
Lidovky.cz: Letošní červenec byl třetí nejteplejší za posledních 55 let.
Haló noviny: Letošní červenec v ČR byl desátý nejteplejší od roku 1961, od kdy se počítají republikové teplotní průměry.
Aktuálně.cz: V Klementinu naměřili v červenci nejvíc od roku 1775.
Informační web Českého hydrometeologického ústavu: Jedná se o 7. nejteplejší červenec na území ČR od roku 1961.

Praha je nejkrásnější město v Evropě. Goticky i turisticky. Uznávají to všichni. V novém režimu se všechno dost zlepšilo. Prokoukly fasády, zmizely dřevěné tunely pod padajícími římsami, místo skladů v centru se objevily zase kavárničky jako za dávných časů, i z koutů zmizel nepořádek a skládky. Když někdo doma bourá příčku, nesype už rum na chodník, ale do kontejneru. A opravy památek konečně rychle akcelerovaly.
Turisté se do Prahy začali hrnout, a nejenom kvůli Havlovi.  Spousta Čechů začala z turistického ruchu týt.  Ale aby to nebylo jiným městům tolik líto, máme povinnost si ji hyzdit. Na královské cestě i na uzlových bodech Starého Města byly na prodej ruské bábušky a čepice ruských důstojníků. Proč, to nikdo neví. Možná to pro západní turisty byly symboly pro celý socialistický tábor. Obchody kvetly, zato pouliční muzikanty se úřady snažily vyhubit. Mordor nevkusu se rozlézal po celém městě. Hnusné billboardy někde už zakrývaly barokní skvosty. Nedaleko sochy svatého Václava parkovalo mimořádně dlouhé osobní auto jako reklama na zdejší nevěstinec. A trdelník, trdelník a trdelník jako typicky česká pochoutka.
Hnus přežíval všechny vlády města a bylo toho čím dál víc. Ještě si pamatujeme Mikimause v nadživotní velikosti (jak vlastně velký ten původní myšák byl?), thajské masáže v legendární Karlově ulici vedle broušeného „českého“ křišťálu z Číny.

Ještě nedávno ulice přeplněné turisty byly zahušťovány pitoreskní dopravou všeho druhu.  Pamatujeme se na falešná historická auta pod orlojem. Opilci na segwayích vráželi do turistů. Dvoukolky byly nahrazeny elektrickými koloběžkami, kterými můžete za nevelké peníze dojet kamkoliv a tam je někam pohodit. Třeba je najde někdo další.

Po dlouhá léta a za všech vlád města tohle všechno trvalo a spíš mířilo k horšímu. Vždycky se našla nějaká firma, která dokázala vymyslet nějaký další byznysový plán a vždycky se našel nějaký úředník nebo politik, který si polepšil drobným všimným. Současná vláda města se trochu snaží a něco málo už se jí podařilo. Je ale těžké poradit si s krunýřem zvyku, všudypřítomných lobbistů a zájmu moci zákonodárné i soudní.

Tak třeba: magistrát zakázal provoz pivních šlapadel. Pokud nevíte, o co kráčí, o moc jste nepřišli. Dvacítka opilců nohama uvádí do pohybu monstrum, které svou pomalostí brzdí provoz v uličkách centra, ovšem pivo při tom teče proudem. Magistrát provoz těchto nesmyslů zakázal. Firma se odvolala. Soud kvůli formální chybě vrátil šlapadla do hry. Vítejte v Kocourkově pod Řípem.

Červenec bývá většinou nejteplejším měsícem roku, a to zcela nezávisle na globálním oteplování. Že byl červenec teplý, většinou pocítíte na vlastní kůži a informace v mediích o jeho teplosti vám to jen potvrdí. Složitější je, když chcete vědět, jak moc byl teplý. A už vůbec největší šarádou se stává otázka, jak moc byl nejteplejší.

Letošní červenec ovšem zklamal na celé čáře. Byl studený a deštivý, čemuž jsme už odvykli. Vědci, media i smrtelníci byli zaskočeni. Na pomyslném grafu červenců, plynule se zvedajících rok od roku, najednou zeje zub. Nestoupavost teplot nás zmátla. Jistě nám to dotyční vysvětlí, až si to sami srovnají v kebuli.

My se zatím musíme spokojit s červencem 2019. Přesněji řečeno s tím, co nám zbylo z tehdejších novinových titulků. Různá media si dokázala s touto informací tvůrčím způsobem poradit. My, co máme s mediálním světem co do činění, víme, že červenec je také časem dozrávání okurek, což nějakým dosud nevysvětleným způsobem ovlivňuje i naši letní informovanost.
Mnohý čtenář se teď vyděsí: když nás media takhle rozmanitě informují o červenci, jaké to asi musí být v oblastech politiky, ekonomiky či dokonce kultury. Nenechme se děsit pestrostí téže zprávy v různých mediích. Pokud vám skutečně jde o to dobrat se relativně pravdivých fakt, zapněte Google. Tam vyhledejte všechny zprávy, co jich o události na vás vyskočí, a pak z nich udělejte průměr.

Jako jsem to udělal loni já ve věci července:

iDNES: Letošní červenec byl v Česku desátý nejteplejší od roku 1961.
Hospodářské noviny: Červenec byl nejteplejší měsíc v historii měření, uvedli vědci.
Novinky.cz: Červenec byl na Zemi nejteplejší měsíc v historii měření, ukázala satelitní data.
Pražský patriot: Červenec byl v Praze mimořádně teplý, zdaleka ne nejteplejší.
E15.cz: Plzeň zažívá nejteplejší červenec za posledních čtyřicet let.
Globe24.cz: Česko má za sebou třinácté nejteplejší léto. Nejhorší byl červenec.
Prima Zoom: Letošní červenec byl podle evropských vědců nejteplejším měsícem v historii měření na Zemi.
Lidovky.cz: Letošní červenec byl třetí nejteplejší za posledních 55 let.
Haló noviny: Letošní červenec v ČR byl desátý nejteplejší od roku 1961, od kdy se počítají republikové teplotní průměry.
Aktuálně.cz: V Klementinu naměřili v červenci nejvíc od roku 1775.
Informační web Českého hydrometeologického ústavu: Jedná se o 7. nejteplejší červenec na území ČR od roku 1961.

Když jsem byl o dost mladší, smířil jsem se se skutečností, že v Česku nejsou žádní vlci. Poslední byl na našem území zastřelen na Šumavě, prý 2. prosince 1874 v polesí Lipka u Vimperka.  Na Slovensku možná i potom sem tam nějaký byl. Třeba omylem zabloudil až do Beskyd a lidový myslivec pak sňal kulovnici z ramene. Někdy možná nesňal, ale strhl, to když se s vlkem dívali z očí do očí. A byli jsme opět bezvlční.

Zvykli jsme si na to asi tak stejně, jako že u nás ve volné přírodě nepotkáte nosorožce. Pak se jednoho dne u nás vlci objevili. Snad vycítili změnu politických poměrů, nebo co já vím. Přišla jich celá smečka, protože vlk je tvor kolektivní. Usídlili se v Broumovském výběžku. Asi věděli proč, Broumov je město v Čechách nejvzdálenější od Prahy. Je to kraj nedostupný, chudý a hornatý. Obyvatelstvo se převážně věnuje živočišné výrobě, nebo chcete-li, chová ovce. Tak proto se tu vlkům tak líbilo. První roztrhané ovečky. Pastýři se mračili, dělali nedostatečná opatření, stát škodu hradil. Vlkům jde tenhle způsob života k duhu, zvláště, když nemají žádné přirozené nepřátele.  Dařilo se jim a množili se, další smečky si hledaly teritoria v okolní krajině. Počet zabitých ovcí rychle rostl. Zemědělci skřípají zuby a hlásají, že to nemá cenu a za chvíli už to nebude k uživení.

Jako v Česku všechno, i tady asi za problémem stojí názory 51:49. Divoká zvířata jsou u nás chráněna, ta nejvzácnější nejvíc. Zákony obsahuji drastické pokuty, kdyby se někdo chtěl vlka zbavit. Ovce zákonem chráněny nejsou, starat se musí majitel (zajímavé by bylo zjistit, kdyby ovce žily ve volné přírodě, zda by zákonem chráněny byly).

Konflikt se hrotí. Ochránci zvířat a ochránci přírody vůbec zřejmě neustoupí. I právo je na jejich straně. (To právo se rodilo v časech, kdy jsme si o vlcích jen četli v knížkách). To je dobře pro naši přírodu. Zemědělci chtějí pracovat, vyrábět a podnikat. To je dobře pro naše hospodářství a naši životní úroveň.

Zatím se to neřeší, jednoduchý recept zřejmě ještě nikdo nevymyslel. Je to jen další korálek na šňůrce našich neřešených problémů.

Svět sčítá mrtvé a pomalu se vrací k normálu. Vyslechneme si teď pár spikleneckých teorií o tom, kde se ten vir vzal, ale hlavně poneseme následky rozvrácené ekonomiky.

Ovšem teď už je čas na důležitější věci, než je rozpad hospodářství a zástupy zemřelých. Studenti po Evropě zas vyrazí na náměstí protestovat proti oxidu uhlíku a také představitelé Evropské unie už oprášili svůj New Green Deal, který budou realizovat z peněz všech. My ostatní tušíme, že céódvě možná není ten největší problém. Naší hlavní zejména domácí bolestí je cosi jiného: sucho. Prý je letos největší za posledních pět set let. Ono to bude spíš takové novinářské klišé, které už si osvojují i kIimatologové. Silně pochybuji, že to nějaký vědec každý den, pět set let po sobě měřil. Naši předci měli před půltisíciletím asi úplně jiné starosti, kupříkladu jak ubránit kopec Vítkov před Zikmundem šelmou ryšavou.

Když si odmyslíme novinářskou nadsázku a povinné strašení, je to asi vážné. Teď přišlo pár slejváků a někde i povodeň a na sucho je rázem zapomenuto. Jenže za nedostatek vláhy můžeme ze všeho nejvíc my lidé. To ví dnes už v Česku každý, že rušit meze a remízky, meliorovat mokroty, pěstovat monokultury a zcelovat obrovské zemědělské plochy v zájmu vyšších zisků, byla kravina. Taky víme, že rovnat a betonovat koryta řek, aby všechna voda od nás co nejrychleji odtekla do Hamburku, Štětína a Konstanty, nebylo moudré.

Co s tím?

Koryta řek už nikdo do původní podoby nevrátí. A možná ani není o co stát. Nejdůležitější je vracet krajinu do formy, která by udržela vodu hlavně v půdě. Což znamená napravit všechny zločiny proti přírodě vypočítané v předchozím odstavci. Znamená to ovšem spoustu drobné i větší práce, náklady a snížení zisků zemědělských podniků, hlavně těch největších. A protože ty největší vlastní vedle premiéra také ministr zemědělství, vyrazilo jeho ministerstvo do protiútoku. Postavíme přehrady! Velké množství přehrad! Což je v současném plánu 31 kousků.

Budeme se zabývat přehradami a na to ostatní se tiše zapomene a agromagnáti budou mít klid. Navíc: jen příprava takové stavby je při našem tempu stavění záležitost tak na deset let. Přidejte tahanice s protestujícími obcemi, občany a profesionálními ekoaktivisty. Pak ještě řada let vlastní stavby. Až se začne napouštět, už tady nebude ani ministr ani my. Možná, že na cestě k přehradám to všechno někdo přehodnotí a dělat se nebude nic. Nebo se s velkou slávou postaví dvě tři hráze. Složitě a nákladně a třeba ani do nádrží nebude dost vody.

Ale hlavně se podaří odvracet pozornost od oněch úprav krajiny nutných k jejímu zavodnění. A zisky nebudou ohroženy. Po nás … sucho.

V diskusích o Covidu 19 se – jako vlastně v celé naší společnosti – projevuje ženský a mužský princip přístupu k tématu. (Výjimkám se omlouvám.)

Ženy (převážně) sledují každé zveřejněné číslo nakažených a hlodá v nich strach. Večer přijde Adam Vojtěch do TV, a najednou je administrativně nemocných o tisícovku méně. To pak člověk neví, jak se pořádně bát.
Muži mají (převážně) ke všemu ledabylejší přístup. Trousí ta svoje moudra, že když se víc testuje, tak je víc nakažených. Že je to taková zajímavější chřipka, která kromě 65+ nikoho moc neohrožuje. A že jediné smysluplné číslo je počet zemřelých, které už přes dva měsíce činí jedno úmrtí denně.
Ale jsou tu ještě media, imunologové a hlavně politici, co nás straší druhou a dalšími vlnami. Kdo se bojí, nezlobí.

Mediální průmysl nejvíc vydělává na tom, že lidi straší a představuje horory všeho druhu.
Epidemiologové, o kterých doteď nikdy nikdo neslyšel, si užívají svůj půlrok slávy a moci.
A politici potřebují vystrašené lidi, protože těm se lépe vládne.
Roste počet nakažených, protože roste počet testů. Mnozí nakažení by se bez testů o své chorobě ani nedozvěděli.

Číslo 389 je součet všech, co zemřeli na Covid, na jinou nemoc s přispěním Covidu nebo na něco úplně jiného, co bylo pro zjednodušení klasifikováno jako Covid.
I takhle v tom součtu je to od 1. června JEDNO úmrtí denně.

První vnímnutí Michala Pullmana jako děkana Filosofické fakulty UK přišlo ve chvíli, kdy odmítl pověsit na budovu plakát Milady Horákové s textem „Zavražděna komunisty“. Nakonec místo toho vyvěsil černý prapor. To můžeme ovšem číst jako „Před sedmdesáti lety zemřela Milada Horáková“.

Současná KSČM je myšlenkově zcela vyprázdněná, přežívá a každoročně přichází o pár tisíc zesnulých členů i příznivců. Stalinisté Marta Semelová nebo soudruh Skála jsou komickými postavičkami. Ty jsou svými projevy návnadou pro laciný antikomunismus a jen odvádějí pozornost od důležitějších věcí. Že jsou při moci, je dáno tím, že zoufalý Babiš je potřebuje k vládnutí a oni tak poskytují třídně ideovou podporu velkokapitálu.

Michal Pullmann je pro vývoj v této zemi nesrovnatelně nebezpečnější než Semelová nebo Skála.

Pražské jaro 68 ukázalo, že obyvatelstvo nežije v souznění s režimem. Sice ze začátku rozvolňování probíhalo pod patronátem a vedením KSČ, ale později se objevovaly i nezávislejší názory a kroky. Kvůli tankům Varšavské smlouvy nevíme nic o možném dalším vývoji.

V žádném případě nelze mluvit o „smlouvě“ s režimem. I když se za normalizace už nepopravovalo, stát měl stále k dispozici justici, kriminály, vyhazovy z práce a další násilí. A jestliže v prvních dvaceti letech ještě značná část obyvatelstva režimu věřila, po srpnu 68 už nevěřil skoro nikdo. Zcela vyprázdněný systém postavený na komunistech uhlířské víry a komunistech kariéristech se udržoval jen metodou cukru a biče a postupně okorával. Normalizaci se nikdy nepodařilo dokončit a systém zůstal represívní, i když už nešlo o krk, ale jen o ztrátu zaměstnání nebo vyhození ze školy.

Tvrzení, že obyvatelstvo s režimem spolupracovalo, je nutné překládat tak, že ve většině proti systému neprotestovalo, aby nemělo problémy. Jak by se lidé zachovali, kdyby nefungoval propracovaný represívní systém, se nedozvíme. Ale i bez vystoupení proti se v osmdesátých letech stranostát drolil, až se konečně zhroutil.

Pullmannovy myšlenky budou v Česku padat na úrodnou půdu. Existuje u nás asi dost starších lidí, kteří se v tom poznají. Oni vlastně nic dělat nechtěli (protože se nic dělat nedalo), nikam nechtěli cestovat (protože se cestovat nikam nedalo – Balaton nepočítám – to je úžasné, jak je to aktuální), koukali na Majora Zemana (protože nic jiného nebylo).

To je ta druhá strana mince: když nic nejde, většina je zakázaná, lidé se smíří s tím, co je, protože změnit to nelze. Nikoliv naopak, že lidé nejdřív souhlasili s tím, co jim bylo nabízeno.

Když to někdo zkusil, párkrát si nabil hubu, ale nakonec to vyšlo, další se přidali. Jako se nám to dařilo třeba na hudebních festivalech. A těch, co to zkoušeli, bylo čím dál víc. Nebyli tu jen disidenti a mlčící dav.

Levicoví obhájci Michala Pullmanna jeho diskusi s novinářem Michalem Klímou stavěli jako spor „objektivního historika a emotivního pamětníka“. Pokusím se uvěřit, že Pullmann postupoval objektivní vědeckou metodou studia pramenů, například písemných. Sdělovací prostředky byly zcela omezeny cenzurou, jiný názor občana se v nich nemohl vyskytnout. Stranické i úřední složky také hlavně chválily postoj obyvatelstva při hlášeních směrem nahoru, aby byl obraz společnosti bez poskvrnky. Vědeckou metodou neomarxistického historika tak je – zdaleka ne poprvé – jednostranná lež.

Samozřejmě v posledních letech osmdesátek začala být situace otevřenější. Občas vycestovali ti, kteří se vraceli obtěžkáni informacemi o životě za Šumavou. Skončilo rušení vysílaček Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Začaly vycházet různé strojopisné samizdaty (i když se obávám, že tyto materiály historika Pullmanna asi míjely). A ač se strana a vláda bránily vší zbývající silou, glasnosť k nám pronikala i z Východu. Minimálně ve městech se lidé přestávali bát mluvit, zpívat i chodit na demonstrace. Režim slábnoucí politicky i ekonomicky už neměl dost sil tomu bránit, hlavní represivní orgán StB byla příliš zaměstnána Chartou 77, než aby stíhala další.

To vše Pullmann pomíjí a proti hrstce chartistů staví smyšlenou uklízečku z Vysočiny, spokojenou, co netouží jezdit někam do ciziny. Jistě i takoví lidé tu žili (a žijí dodnes), ale i u nich to byl zvyk na nesvobodu, která vylučovala vše ostatní.  A navíc jakýkoliv významnější odpor mezi sovětskými tanky byl nemyslitelný.

Rozhodně nejsem proti umlčování jiných názorů, protože za čtyřicet let jsem toho zažil dost. Je tu ale otázka, jestli funkci děkana na alma mater má zastávat neomarxista (v případě neonacisty bychom asi příliš neváhali). Takový děkan může výrazně proměňovat personální složení fakulty a takový historik už vychovává v neomarxismu studenty historie a vysílá je třeba do ÚSTRu (Ústav pro studium totalitních režimů), čímž se zcela mění význam a tvář této instituce.

Řečeno s klasikem: „My demokrati je nebudeme je umlčovat, aby později mohli oni umlčovat nás.“