Od války v Zálivu jsme si zvykli sledovat všechny konflikty a katastrofy v přímém přenosu. Teď zrovna sledujeme pandemii a divácká většina na to kouká jako na sportovní přenos. Novináři nám každou minutou nabízejí skóre, ale čísla si nemá cenu pamatovat, protože za hodinu budou už úplně jiná. Žurnalista nám přinese informaci, že dopoledne onemocněli jen čtyři lidé, zatímco večer už jich bylo dvacet. Ten bodrý novinář možná sám netuší, že ti čtyři dopoledne neonemocněli, ale dopoledne byly vydány výsledky jejich testů. A samozřejmě netuší, že těch nakažených může být řádově víc. Jednak proto, že mnoho lidí svoje potíže nehlásí, protože s tou rýmičkou se nenechá zavřít na čtrnáct dní do karantény. A za druhé, že státní laboratoře nestíhají a těm soukromým naše milé Ministerstvo zdravotnictví hází klacky pod nohy nebo na ně rovnou zaklekává. A odkudsi se vynořila zpráva, že soukromá laboratoř, co patří nějakému svěřenskému fondu, nabízí kontroly za podstatně vyšší ceny než jiní soukromníci.
Klíčovým slovem se staly roušky. Roušky nejsou. Ty, co byly, jsme v neobvyklém záchvatu solidarity poslali do Wuchanu. Tedy jen to, co se vešlo do letadla. Zbytek trčel na letišti ve Kbelích. Pak se objevila zpráva, že ty kbelské nám Čína věnuje. Ta jich totiž stihla vyrobit miliardy a může je nabízet i jiným postiženým zemím. My roušky nemáme. Vláda vysvětluje, že je nejdřív musí zajistit zdravotníkům. Zdravotníci je zatím nemají. Vláda vysvětluje, že nejprve je dostanou zdravotníci v nemocnicích. Podle očitých svědků v nemocnicích nejsou.

Někde se vloudila chybička. Ministr zdravotnictví se sešel s výrobci a dohodli se, že veškerou produkci dostane a bude rozdělovat jeho ministerstvo. Prý ale někdo na tom ministerstvu zapomněl poslat výrobcům objednávky. Krizová situace odhaluje kořínky našeho vládnutí zapuštěné ještě kdesi v reálném socialismu. Ale můžeme se domýšlet, že to jinde na východě i západě EU nebude o moc jinačí.

Omezit provoz země je mnohem jednodušší než sehnat roušky. Tady je třeba vládu pochválit a brblaly, co nemůžou na fotbal a večer na pivo, je potřeba rázně poslat někam. Konečně se naskočilo na home office, proti čemuž doteď protestovali byrokrati a odboráři. Soustruh si domů nevezmete, ale k internetu jsou doma dnes už připojeni skoro všichni. Dá se očekávat, že pokud státní úředníci nějaký čas nebudou pracovat, společnosti to prospěje. Ukazuje se, že i škola z domova se dá, a tvořivě k tomu přistupují učitelé i nápaditá Česká televize.
Takže pokud to všichni budeme zvládat a pár pitomců nám to nezkazí, mohly by počty nakažených po čase začít klesat.

A pokud se dopustíte nějakého mezilidského kontaktu, vždycky si pečlivě myjte ruce a dejte si hlt slivovice. Jak říkávala jedna moje německá kamarádka: My to zvládneme!