Naše voda – 2

Pro českou kotlinu, moravské úvaly a slezské souřečí mají z hydrologického hlediska největší váhu tři města: Hřensko, Lanžhot a Bohumín. Zeměpisný šprt přidá ještě Hrádek nad Nisou. Těmi městy odtéká z naší země do pryč skoro všechna voda. Aby se jí lépe odtékalo, mnoho let jsme betonovali koryta řek, rovnali potoky, meliorovali mokřady, vysoušeli rybníky, betonovali tovární dvory i kdejakou náves.
Taky jsme socialisticky rozorávali meze a likvidovali remízky. A ze všeho jsme dělali hektarové výnosy. Orná půda se stala nedotknutelným božstvem, ze kterého se ale po soumraku odkrojovalo tu na rodinné domy, tu na chaty, tam na novou fabriku. A po té půdě voda rychle stékala do betonových koryt a odtud do cizích moří.

Ale vraťme se k oněm třem městům. Když byl náš nejvyšší ústavní činitel ve svazácky nadšeném věku, budoval se v SSSR kanál Volha – Don. Nějak to v něm zůstalo vězet. Tak odkudsi vytáhl pradávnou myšlenku spojení tří řek vodními kanály: Labe – Odra – Dunaj. Akademici lomili rukama, ekonomové mínili, že je to totální kravina, hydrologové všechny utěšovali, že do toho nikdy nebude voda. Jen kajakáři se radovali, že se svezou novými trasami. A tak k těm Tomanovým novým přehradám přibyl projekt na úrovni pražského Stalinova pomníku.

Příště: Co by se dalo dělat, kdyby se dalo.