MOJE KNIHY

o hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách…

Knížky: Průlety folkovou pamětí * S kytarou na zádech * Kde přistávají uši * můžete objednat (nejlevněji a s podpisem autora) na jupp@folkcountry.cz * Více o nich v rubrice Moje knihy a o mně.

♣

PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ

2018 – Galén, Praha.

Nečekejte hudební encyklopedii ani přehlednou historii folkové a country scény u nás. Ale autor – Michal Jupp Konečný – po čtyři desetiletí s touto hudbou žil, tvořil a pracoval a řídil a ovlivňoval nejvýznamnější kluby a největší festivaly. Pomohl dlouhé řadě skupin i písničkářů na jejich cestě. Jde o vzpomínky, založené na autorových archivech a prokládané pohledy na společnost tehdejších dob a její vliv na možnosti i tvář hudební oblasti.
„Ta knížka vznikala jednadvacet let, mezitím jsem napsal čtyři jiné. Berte to jako můj subjektivní pohled na to, co se na konci šedesátých let zrodilo z ničeho, snad jen z ozvuků ze zámoří, a rozlilo se do velké řeky folku, písničkářů, country, bluegrassu a trampského zpívání.  Zapsal jsem, co jsem prožil, čeho jsem se zúčastnil a pokoušel se tomu dávat směr a hlavně, co jsem si pamatoval“.

Ukázka: 
 Na podzim roku 1971 za mnou přicházejí kluci z divadla Dostavník. Nestíhají nacvičit novou hru a hrozí, že když nebudou delší dobu vystupovat, do jejich termínů v Malostranské besedě se nacpe někdo jiný. No dobře, vyplníme to několika koncerty našeho FOLK & COUNTRY KLUBU. 
 Klubová premiéra v Malostranské besedě se koná 9. listopadu 1971. Nechci, aby to bylo fiasko, tak nenasazuji naši Andromedu, která se zatím v bolestech zdokonaluje. Na devátý listopad zveme čtyři kapely (mimo jiné začínající holčičí skupinu Schovanky), po čtyřech jsou sestaveny i další dva listopadové koncerty. Jako spíkry domlouvám Wabiho Ryvolu a Kapitána Kida. Pořad dostává název Písně dlouhejch cest. Považujeme to za jakési pokračování zakázaných pořadů Trail Songs na Staroměstském náměstí. 
 Beseda je toho dne vyprodaná stejně jako další dva večery. Plánujeme jen tři, ale zájem diváků nás zaskočí a už se hlásí další pražské i mimopražské kapely. Navíc Dostavník se po krizi na delší dobu rozpadá, a tak je rozhodnuto: od ledna jedeme Písně dlouhejch cest v Malostranské besedě pravidelně. Vydrží nám to (nejdřív v Besedě a potom v Klubu na Petynce) necelých devatenáct let.
 I Malostranská beseda je od samého začátku dost sledována. Drobných a středních průserů je v následujících letech celá řada. To jak si zveme čím dál víc „problematických“ zpěváků a kapel. Definitivní zákaz pořadů v Besedě přichází až po deseti letech, kdy už tam vystupují kromě Šafránů taky Vodňanský se Skoumalem, Jirka Černý se svými Antidiskotékami či režisér pan Vladimír Svitáček se svým slavným „nashledanou, bude-li nějaké, příště…“. 
 Od ledna 1972 jedeme už pravidelně dvakrát týdně, ve středu Písně dlouhejch cest a čtvrtky Folk Party pro Hutku, Třešňáka, další písničkáře a vůbec folk. Ty uvádí Mirek Kovářík. A navíc se v pondělí střídají ještě jazzové kapely, hlavně ty tradiční dixielandové, na které se dá i tančit. Prostě slavné jazzové pondělky, na kterých vyrostla celá jedna beseďácká generace. 
 FOLK & COUNTRY KLUB nevznikl s Malostranskou besedou, ale asi o dva roky dřív. Sdružoval písničkáře a muzikanty, jmenoval se původně Folk Music Club. Scházeli jsme se na Staroměstském náměstí a debatovali o tom, co by se mohlo dělat, kdyby se... Za ty dva roky se odehrály dva folkové programy a Festival Folk Songu v sále Kotva vedle stejnojmenného obchodního domu. Klubový rozjezd v Malostranské besedě většinu členů zaskočil. Už se nevymýšlelo, ale víc pracovalo.  S překvapením jsem zíral, že jsem v tom zůstal jen s malou skupinkou přátel. Tak jsme klub nejdřív přejmenovali a pustili se do práce.   

*

S KYTAROU NA ZÁDECH

2016 – RegionAll, Plzeň.
Je možné objednat na jupp@folkcountry.cz, cena 240 Kč + 70 Kč poštovné.

Dominantou knihy je Porta v letech 1971 – 1989, především slavné období Porty v Plzni na Lochotíně včetně autorových osobních zážitků v roli dlouholetého dramaturga festivalu. V knize s nezanedbatelnou historickou hodnotou jsou zmapovány další festivaly, přehlídky a soutěže v západních Čechách, hudební kluby a vydavatelství, osobnosti a události.
Ve výpravné verzi s vloženým CD s nahrávkami západočeských kapel od vydavatelství AVIK – Jiří Sláma najdete také příběhy 105 západočeských kapel, dvojic a písničkářů z historie i současnosti.

Úryvek: „…PORTA 83 Opět tu máme jedno „poprvé“: Porta se poprvé konala nejen na Výstavišti, ale také na Lochotíně. A počet diváků opět neuvěřitelně vzrostl. Je to tak, Plzeň Portě prostě svědčí...

Porta se koná od 6. do 9. července v Plzni a míří na Lochotín. Z roku na rok zase zmohutněla. Zatímco před osmi lety musel národnímu finále festivalu stačit malý sálek pro 500 lidí, teď už nestačí celé plzeňské Výstaviště, kde rok před tím bylo podle odhadů celkem deset tisíc lidí. Plzeňáci se původně trochu strachovali, že ten obrovský Lochotín se nepodaří naplnit. Navrhovali finálové koncerty udělat na Zimním stadionu, což se zase nelíbilo nám organizátorům, protože akustika i atmosféra by zmizela. Když už jsme Portu dostali pod širé nebe, nebyl důvod se vracet pod střechu. Úvahy byly nejrůznější, dokonce i takové, že Porta by se mohla přestěhovat, opustit Plzeň. Padaly návrhy na brněnské výstaviště nebo na Mariánské, tehdy Gottwaldovo údolí tamtéž. 

Hlavní koncerty Porty se nakonec opravdu začaly chystat na Lochotíně. Zdaleka se nenaplnily obavy skeptiků, že hlediště bude poloprázdné. Už v tomto prvním „lochotínském“ ročníku se zaplnila všechna místa k sezení. Lidé zatím ještě neseděli na trávě a nezaplnili schody, zábradlí a cestičky v hledišti jako v pozdějších letech, ale i tak byla návštěva úžasná. 

Už první den odpoledne byl tamní amfiteátr zcela zaplněn na recitálu Brontosaurů. Lochotín neodebral nic na důležitosti Výstavišti a ostatním scénám v Plzni. Hrálo se jako v předchozích letech, tedy v Peklu, v pavilonu „P“, u Sudu a navíc přibyl amfiteátr Výstaviště, kde se dřív soutěžilo. Dnes se tam mohly přes den odehrávat recitály kapel a písničkářů, kteří díky Portě vyrostli a také zajímavě komponované programy. Kolem 17. hodiny vše na Výstavišti utichlo a dav se vydal po cestě „Kilometrovce“ mezi loukami směrem k Lochotínu, kde zaujal své pozice v hledišti. Novinkou také bylo, že kromě táboření na hřišti Potraviny vedle Výstaviště se tábořilo také na loukách u Lochotína. Jejich kapacita byla prakticky neomezená a stanů každoročně přibývalo. 

Stovky fotografujících diváků mapovaly festival, a tak byla výstava toho roku věnována právě amatérskému fotografickému obrazu Porty. Z redakce Portýra se postupně stával celonoční diskusní klub. Obrovskému nákladu Portýra už nestačily maloofsetové stroje a poprvé se tisklo na rotačce. 

Dramaturgicky se v hlavních soutěžních koncertech již podařilo spojit soutěž kapel s písničkami z autorské soutěže. V doprovodu Zdeňka Rytíře přijela na Portu i Američanka Annie „Rattlesnake“  McGowenová, později známá ze spolupráce s Michalem Tučným jako Anka Chřestýš. Je zde taky řada hostů, například Žalman, Brontosauři, Spirituál kvintet, Wabi Daněk, Minnesengři, Jarek Nohavica, Paleček – Janík….“

♣

LEGENDA LOCHOTÍN

2014 – Media a.s., Karlovy Vary. Rozebráno.

Legenda předcházela západočeské „encyklopedii“ S kytarou na zádech. Mapuje vše, co se odehrálo v žánrech folk, country a trampské písně od jejich začátků v Plzni a jejím okolí.

Kniha se věnuje desetileté historii legendárních ročníků Porty na plzeňském výstavišti a Lochotíně, jejímž byl autor dramaturgem a dalším festivalům, přehlídkám a významným koncertům, které se tu odehrávaly, zdejším klubům, mediím, vydavatelům i osobnostem, které se této hudbě věnovaly. Největší prostor je v  knize věnován plzeňským hudebním skupinám a písničkářům. A že jich za těch skoro pět desetiletí bylo!

Úryvek: COP
 Ve městě plném bluegrassu se tahle kapela sešla k první zkoušce na jaře roku 1978 v sestavě Chaloupek – Zýka – Braun – Leicht. Už brzy se objevují na různých potlaších, hrají v Mariánských lázních, hlásí se na Portu, vystupují na Sokolovském dostavníku a na Banjo Jamboree v Kopidlně.  V následujícím roce získávají přehrávky, což byla tehdy podmínka k veřejnému vystupování. Pod křídla si je bere tehdejší nejdůležitější plzeňský klub Dominik. Na krajské Portě už jsou druzí a z celostátního finále v Olomouci si jako objev roku odvážejí Zelenou portu. To vše v sestavě Chaloupek, Braun, Zýka, Ptáček, Zapletal a Leicht. Z Dominiku jsou vzápětí vyhozeni, a tak zase zbývá hraní na potlaších. 

Ani další zřizovatel jim dlouho nevydrží, chlapci se nechovají moc socialisticky, stýkají se se závadnými osobami, jezdí v jeepech a dokonce hrají na americké ambasádě. Co chvíli jsou u výslechu. Ale na druhé straně vyhrávají Portu v Sokolově a jako zřizovatele získávají KD Centrum v Doubravce, kde také zakotví s pravidelnými pořady. Vítěznou sestavu teď tvoří Chaloupek, Braun, Ptáček, Zapletal, Hanko, Němejc, Leicht a Sláma.

V roce 1981 odchází Míša Leicht na vojnu, místo něj do kapely přichází Slávek Hanzlík. Do klína jim padá další vyhraná porta, teď už doma v Plzni. Ale koncem roku Honza Hanko emigruje do Kanady. Po Leichtově návratu z armády se zformuje špičková sestava (Bohouš Chaloupek, Petr Pangejt Braun, Míša Leicht, Vláďa Ptáček, Slávek Hanzlík, Frigo Zapletal, Luboš Němejc, Petr Sláma). Další úspěchy na festivalech, pravidelné pořady v Centrumu a hraní po celé republice. 

Pak je ale najednou všechno jinak.  Vláďa Ptáček a Slávek Hanzlík odcházejí do nové formace Habr. Sláma mizí přes Jugoslávii do Rakouska a vzápětí emigrují i Bohouš Chaloupek do USA a Frigo Zapletal do Kanady. Bylo to období, kdy na západě zmizela skoro dvacítka našich špičkových bluegrassových muzikantů. Braun se chytá v kapele Petrus a Míša Leicht zůstává sám.  Protlouká se v bigbítu a teprve po dvou letech v roce 1985 se odváží znovu sestavit COP, ze začátku pod krycím názvem COPaje.   V sestavě Leicht, Ptáček, Němejc, Hora a Fík hostuje na Portě. O rok později už zase Portu vyhrává, obnovují se pořady na Doubravce a nový COP opět brázdí republiku. V roce 1988 do sestavy přibývá Jarda Štěrba a o rok později další housle – Jirka Vopava. Po revoluci začíná zlatý věk COPu: zájezdy do zahraničí (Německo, Anglie, Rakousko, Švýcarsko), festivaly, šňůry koncertů, první deska.

 Desek se zatím urodí devět, jedna (COP Lucerna Live!) se živě natáčí při jubileu kapely v pražské Lucerně. Na festivalech už nesoutěží, ale když jedinkrát vyhlásí Akademie populární hudby kategorii country, COP Anděla vyhraje.   V letech 1995 – 2014 dochází k několika personálním obměnám i návratům. Především se z Ameriky vrací dobrista Petr Sláma. Jarda Štěrba opouští kapelu z osobních důvodů, aby se po čase vrátil jako stálý host. A banjo Petra Nováka a baskytaru Míši Röhricha, kteří odcházejí k Semtexu, vystřídají Martin Frydrych a Zdeněk Fík. A to už je současnost plzeňské kapely COP, která přes všechna úskalí nedávno oslavila úspěšné pětatřicátiny.  

Diskografie: 
 COP 1 (1991)
 COP (1993)
 Tradition (1993 - s Arthurem Robinsonem)
 COP Lucerna Live! (1994)
 Pár minut (1997)
 Bič (2000)
 His Master's COP (2002)
 Jedním tahem (2003)
 COP XXX (2009)
 Padlej anděl (2011)

Obsazení: Míša Leicht – kytara, Jirka Vopava – mandolina, housle, Zdeněk Fík – baskytara, Martin Frydrych – banjo, Jarda Štěrba – housle, Petr Sláma – dobro.

♣

KDE PŘISTÁVAJÍ UŠI

2013 – Nová forma, České Budějovice.

„Často jsem potkával odstávající uši. Ale nikdy jsem neviděl uši přistávat.“

Humor postřehů o životě, laskavých i sžíravých, neočekávaných manipulací s češtinou i úniků do zcela prazvláštní logiky.

V knize se můžete (ale nemusíte) dozvědět, jak se nejlépe vybavit na chození kanálama, proč má i žirafa někdy vysoko do žlabu, jak se máte pohybovat v tratolišti, jak si v kotli na tuhá paliva uchovat chladnou hlavu, jestli můžete odeslat vaši partnerku prostřednictvím České pošty nebo proč je nevhodné vydat se na návštěvu hlavy státu s detektorem kovů.   Pokud patříte ke generaci, jejíž narození trčí v sedmdesátých nebo osmdesátých letech minulého století, můžete s pomocí DNA zjistit, je-li nebo není vaším otcem Gustáv Husák a proč.

Ke knize samotný autor:  „Po celý život mě napadají samé hovadiny. Když to cestou ze sprchy nebo od psychiatra nezapomenu, už je to v počítači. Za deset let toho devadesát procent vyškrtáte a máte knihu.
Po přečtení už prvních několika stran zjistíte, že nic není tak, jak jste si mysleli nebo jak vám vtloukali ve škole. Čtěte s otevřenou hlavou a pokud možno i s otevřenou knihou.“

Úryvek: Kapitola Bůh & spol.
 Jestlipak mají andělé taky odbory? 
 Myslíte, že papež věří v Boha? Že jo? A ptal se ho na to někdo? 
 Přeme se o to, zda svět stvořil Bůh nebo ne. Ale měli bychom si už konečně položit zásadnější otázku: Kdo stvořil Boha? 
 Některé světce uznává jak pravoslaví tak i levoslaví. 
 To stará firma už tak dobře nefungovala, že se musela založit společnost Bůh a syn? 
 To je řečí a záhad kolem neposkvrněného početí. Nebyl ten Ježíšek nakonec dítětem ze zkumavky? 
 Modlí-li se k něčemu učitelé jazyků, pak je to Babylonská věž. 
 Zase mi včera zvonili u dveří nějací dealeři Boha. 
 Představte si, jaké všechny hrůzy by nás bývaly minuly, kdyby Marie brala antikoncepci.
 Největší problém mají křesťané s tím, že Ježíš Kristus byl vlastně Žid.  
 Koukám na obraz Poslední večeře Páně. Kristus a dvanáct apoštolů sedí a hodují. Ale pročpak těch třináct Židů nemá jarmulky? 
 Proč bylo křesťanství úspěšné: Myslíte, že kdyby dneska někdo dokázal měnit vodu na víno, že by za ním nešly zástupy?  
 Byl to křesťanský liberál. Věřil, že po smrti se dostane do republiky nebeské. 
 Víte, kdo jí v sobotu syrový vepřový? Židi, protože je šábes a nesměj si ho uvařit. 
 Ne každá stolice je svatá. 
 Sehnali jsme byt na faře. Z kohoutku nám teče svěcená voda. 
 Jsme my Češi vyvolený národ? No, kdo může dokázat, že kamenné desky s deseti božími přikázáními nepřinesl praotec Čech z Řípu? 
 Tak to na tomhle mediálním světě chodí: nejdřív stvoříte celý svět a zajímá to jen pár Židů. Potom necháte zabít vlastního syna a hned o vás ví třetina lidstva. 
 Na tom, že Židi jsou Bohem vyvolený národ, by nebylo nic špatného. Mnohem horší je, že Židi tomu věřej. 
 Bible by se měla číst nejdříve po dvaadvacáté hodině.  
 To by mě zajímalo, jak by to Bůh otec řešil, kdyby se panně Marii narodila dvojčata. 
 Co by mohli mít křesťani proti Židům? Vždyť ti jim půjčili Boha a půlku Bible. 
 Hypermarkety jsou chrámy konzumu. Ale nejsou nakonec kostely supermarkety víry? 
 Kristus uzdravoval malomocné. Dnes by měl přijít uzdravovat velkomocné. 
 Čechové jsou potomci Jana Husa. Všichni pěkně vypečení.
 Je opakem bohorovnosti bohokřivost? 
 Byl nám zapotřebí Nový zákon? Nestačilo Starý zákon novelizovat? 
 Kdyby si Bůh udělal webové stránky, ušetřil by náklady na provoz církve. 
 Jak poznám, že všechny rasové a náboženské problémy z tohoto světa zmizely? Až na papežský stolec usedne první Žid. ...
 
                         ♣

UDĚLALI MI NĚCO S PALCEM

2007 – Avalon, Praha. Rozebráno.
Trampské povídky jsou zvláštní literární útvar. Některé nedočtete do konce, jiné se vám zaryjí hluboko do paměti. Pokud se stanete porotcem trampské literární soutěže, tiše úpíte pod záplavou kamarádství, slavnostních ohňů, veselých příhod a originálních usáren.  Jednoho dne sednete a napíšete sérii povídek – laskavých a humorných parodií toho zvláštního, lesem a kouřem vonícího literárního stylu. No nic – každý někudy do literatury vstupoval.

Úryvek z povídky: Prší

Nebyl to dobrej nápad vydat se na ten vandr. Noviny i televize hýřily varovnými hláškami. Meteorologický server tvrdil, že v oblasti Přimdy se srazí tři fronty najednou. Naštěstí ani já, ani Wakin jsme neměli tušení, kdo je to Přimda. 

Na Smíchovském nádraží krápalo. Což se dá – když jste pod střechou nástupiště – poměrně pohodlně ustát. Při přestupu v Berouně už lilo. Statečně jsme přeběhli do lokálky. Při výstupu na zastávce ve Žloukovicích byla průtrž mračen jemným eufemismem toho, co nám padalo za krk. 

Ideu výstupu do kopců povětrnost nezvratně zhatila. I hospoda byla za těchto klimatických okolností nekonečně daleko. A nocovat v nádražním přístřešku se nám zdálo nedůstojné. 

Našemu oku zalahodila dřevěná bouda nedaleko řeky. Když budeme mít trochu kliku, nebude zamčená. 

-Teď, zavelel jsem a po kluzkém terénu jsme se vrhli k dřevěnému objektu. Zamčeno nebylo a vnitřek budovy se tvářil relativně útulně  a nevlhce. Rozbalili jsme spacáky a každému z nás vyklouzla z usárny útěšná půllitrovka rumu. Seno tu žádné nebylo, tak se dalo i kouřit. 

Hukot řeky  a laskavý nápoj nás příjemně uspaly. Ráno zabalíme a vydáme se do kopců. 

*

Probudil jsem se první s pocitem, že se se mnou všechno houpe. Ale to už mi Wakin sděloval, že se s ním všechno houpe. No nic, chlastal stejně jako já. 

Zpozorněl jsem. K pocitu houpání se přidal zvuk šplouchání. 

Něco nebylo v pořádku. Nejlepší bude rychle se sbalit a přesunout se do té hospody. Možná už tam vaří držkovku. Vysoukal jsem se ze spacáku a otevřel dveře boudy. 

Do prdele! O držkové polévce si musíme nechat jen zdát!! Plujeme po řece!!!!

Zase jsem ty dveře rychle zavřel, aby nám nenavlhly spacáky.

No ty vado! Přimda to asi s přídělem vody přehnal, nás nenapadla větší blbost, než se ubytovat v těsném sousedství řeky, a teď to máme. 

*

Sledovali jsme naši plavbu malým okénkem. Pluli jsem středem řeky. Slovo pluli bylo ovšem hodně nepatřičné. Řítili jsme se závratnou rychlostí. Policejní motorový člun by byl vedle nás totální hlemýžď. Aspoň jedna výhoda: nemohli by nás zastavit a pokutovat za rychlou jízdu. Neměl jsem tušení, jakou nejvyšší rychlostí se smí jezdit po rozbouřené řece. A při průjezdu obcí je to určitě ještě o hodně míň. 

Jeli jsme takovou rychlostí, že bychom klidně mohli táhnout vodního lyžaře. To by byl panečku hrkot! Jenže my teď měli úplně jiné starosti, než někde shánět nějakého vodního lyžaře, co by se s námi rád svezl. 

-Jez!, procedil Wakin. 

-No v týhle situaci vůbec nemám hlad. 

Ale okamžitě jsem spatřil příčinu mého myšlenkového překlepu. 

Pár set metrů před námi se rýsovala linka hladiny a chlubila se rozkošnými krajkami vlnek. Za nimi to padalo dolů. 

Za pár vteřin se naše chýšoloď roztříská o šlajsnu a v září najdou naše mužná trampská těla v zábalu pod vracákem. 

Chtěl jsem říct Wakinovi něco v tom smyslu, že byl můj nejlepší kamarád, ale nakonec jsem jen zavřel oči. 

Silně to zhouplo a pluli jsme dál. Ten včera vychlastaný rum mi teď docela chyběl. 

-Vypadá to na to, že je hodně zvýšený stav vody. Proto jsme to tak snadno překonali. 

Byl jsem mu za to moudro vděčen. Není nad to, když máte ve složité situaci po ruce společníka, který má dokonalý přehled o situaci. 

-Nevíš, kolik jich cestou ještě je?, zeptal se. 

-No… nevím to přesně, ale za Hamburgem už žádný nejsou. 

Nevím, proč mě napadl zrovna Hamburg a proč jsem si v té chvíli uvědomil, že nemáme pasy. 

-Víš, snažil jsem se ho uklidnit, z jezů teď už nemám strach. Mnohem horší to bude s mosty. 

Vsoukával si do hlavy myšlenku, že přes řeku občas vedou mosty. 

-A myslíš, že ty ještě nejsou pod vodou? 

-No některý už možná jo. Ty překonáme hladce. Pak jsou vysoký mosty jako Most inteligence nebo Barrandovskej most a ty podplujeme s prstem v nose. A pak jsou ty prostřední. Do těch to našijeme v plný rychlosti a zbydou z nás dva mastný mokrý fleky. 

-Hele… a nebylo by lepší počkat chvíli u břehu, až přijde ještě větší voda a pak ty prostřední nadplujeme? 

-Dobrej nápad, ucedil jsem u vědomí neovladatelnosti našeho plavidla (proč se u nás proboha nestavějí chatrče s kormidlem) a pokračoval jsem: 

-…ale když přijde ještě větší voda, odplaví nás to někam do polí, a pak už se nedostaneme do hlavního proudu. 

Než jsem to dořekl, střední most už byl na obzoru. Mostní oblouk už se těšil, jak bude dělat třísky. 

Ven! Do vody!, zavelel jsem. 

Ale dveře nějak nešly otevřít. Asi zvlhly nebo co. 

Byl to romantickej výlet, pomyslel jsem si. Je to príma, když člověk z posledního vandru odchází rovnou na Poslední vandr. 

A už to začalo narážet, skrápat a tříštit. Most čistě odstřihl naši střechu. Asi nebyla pořádně přidělaná. Ještě jsme se tam chvíli vrzali mezi oblouky, ale pak nás to vyplivlo na další cestu. 

Střecha se ještě chvíli plavila za námi, jako by chtěla deklarovat, že k nám patří, ale pak začala ztrácet rychlost. Střecha, která se za vámi loudá po hladině, je vám stejně k ničemu. 

Chvíli jsme testovali svůj nový prostor. Neměli jsme už střechu nad hlavou, ale pořád jsme měli svoje čtyři stěny. Co by za to bezdomovci dali!

Momentálně nepršelo, ale přesto jsem si připravil pláštěnku do pohotovostní polohy. Jak já nesnáším vlhko!

Wakin mínil, že bychom měli sbalit svoje usárny. Byl to rozumný nápad a zlobil jsem se sám na sebe, že jsme to neudělali hned při vyplutí. Jak jsme se blížili ku Praze, mohl nás teď kdekdo pozorovat z okolních kopců a taky mohl přiletět vrtulník s televizí. Co by si pomysleli naši kamarádi, kdyby v hlavních televizních zprávách viděli ten náš neustlaný bordel na palubě. 

Berounka vyplivla naše čtyři stěny do Vltavy a hodilo nás to víc k pravému břehu. Ale o nějaké možnosti zaparkování nemohla být ani řeč. Zato jsme mohli zblízka pozorovat obyvatele Modřan, jak se spořádaně evakuují….