Všechno se opakuje, ne že ne. Prvně drama, podruhé fraška.

Všichni si na ten obraz pamatujeme: Miroslav Štěpán, vedoucí tajemník pražské KSČ mluví z balkonu na nádvoří ČKD. Kritizuje studenty, že se míchají do politiky. „O tom přece nemohou rozhodovat děti!“ Ozvěnou mu je skandování z nádvoří „Nejsme děti!“ a posléze jdou celé dělnické Vysočany společně se studenty na Václavák.

Miloš Zeman v Soukupově televizi tisícovkám demonstrantům totiž vzkázal, že jsou to chudáčci.  Tisícovky lidí v Praze a dalších městech, dávají najevo nesouhlas se snahou hlavy státu a premiéra v demisi zašlapávat svobodná média v čele s ČT.

Ta podobnost je strašná a mrazivá. Papaláš, obklopený svou kamarilou a svými Kojzary už není schopen vnímat realitu toho, že jeho vlak zajíždí na vedlejší kolej.

„U nás přece nemohou rozhodovat děti!“ To říká po Miroslavu Štěpánovi i náš prezident a nepřekvapivě to z různých koutů zní ozvěnou: Studenti ať mlčí a studují. Říkají to lidé vyššího věkového průměru a nemusí to být jen voliči komunistů. Oni i ti studenti na druhé straně cítí, že je osmičkový rok a že se věci opravdu asi dávají do pohybu. Ti první cítí, že na ty technické i společenské novoty už se jim nedostává sil a brzy v roli důchodců už toho moc neovlivní. Studenti a mladí vědí, že ten další život tady budou žít oni, a začínají se starat, aby o tom, jaké to tu bude, minimálně spolurozhodovali.

Nebude to snadné. Sedmnáctiletí ještě volební právo nemají a na druhé straně s přibývající délkou života roste armáda důchodců. Ve společnosti začíná být viditelná trhlina: polovina chce dopředu a polovina brzdit. Jak to uspořádat, aby ti mladí dali věci do pohybu a senioři mohli žít spokojený a plnohodnotný život?

Uvidíme, kterým směrem se budeme jako společnost posouvat. Obávám se, že někteří politici se z případu Miroslava Štěpána nepoučili. I když někteří tenkrát stáli na tribuně na Letné.