Ten dědeček byl chudý bezzemek. Pro ty, co to čtou prvně v životě, byl to venkovan, co neměl ani kus půdy. Ani statek, jen chalupu a kopec dětí. Někdy nebylo co do huby, zvlášť za války, té druhé světové.

Válka skončila, poměry v republice se začas ustálily, dědeček volil komunisty a těšil se na lepší život. Ten jakoby spadl s nebe. Tři miliony sudetských Němců jsme odlifrovali do Reichu, kam původně chtěli. Najednou byly volné tisíce statků a chalup, tisíce kilometrů volné půdy. Dílny, továrničky a tak.

Majitelé gruntů třeba u Čáslavi se nikam nehrnuli. Zato dědeček a tisíce jemu podobných nacpali rodinu do vlaku a vyrazili. Ti, co šli první, si mohli vybrat nejlepší. Akorát museli být občas nápomocni vykopávat Skopčáky z nových koutů vlasti. V chalupách zůstalo skoro vše včetně nádobí a peřin. Stačilo utřít prach a bydlet. Pro všechno, co ještě chybělo, si došli do ještě neobydlených chalup. Taky na topení ty chalupy v sousedství byly. Ulámat z nich pár prken a trámů a připravit se na zimu. Stát věnoval dědečkově rodině pozemky, statek a lacino i pár kusů dobytka.

V horských pásmech bylo hospodaření drsnější, ale pořád lepší než v Bezzemkově. Do školy pět kilometrů pěšky, a když se zhoršilo počasí, škola se vynechala. Na co taky.

Pak se něco zadrhlo. Přijeli soudruzi z okresu, a že do družstva. Ty co protestovali, odstěhovali někam na třetí konec republiky. Ti ostatní se smutkem v očích odváděli nedávno nabyté krávy do společné stáje. Časem si zvykli.

Mladí zdrhli od zemědělství, jak jen mohli. Cokoliv, jenom pryč odtud. Chemička, lom na uhlí, stavba trati. Ráno odcházeli za tmy, večer se za tmy vraceli. Lidi v práci z celé země, co taky někam nebo od něčeho utíkali, většinou s nějakým škraloupem, sem tam bitka, všichni zase někam mizeli a noví se objevovali.

Tak svatba a aspoň byt. V paneláku, kde do horního patra teklo a kolem domu se už několik let v bahně válelo všechno, co stavbařům tenkrát upadlo. A děti. Jesle a za tmy domů. Co v neděli? Procházka kolem říčky jména Bílina, které je dost legrační, protože v ní od chemičky teče voda černá jako antracit? Nebo se projít historickým městem, které se celé bourá, protože pod ním leží uhlí? I třetí generace začala řízeně nasávat lhostejnost.

Pak se všechno změnilo, tady dost pomalu, ale nakonec taky. V nových obchodech byly nové věci, prokoukly fasády, v televizi několik programů, řeka už byla čistší a lidi k sobě měli nakrátko blíž. Potom někteří mizeli do Prahy a jiní do Kanady, někdo začal podnikat. Ale většina těch, co zůstali, na tom byla pořád stejně. Vlastně se u nich nic nezměnilo. Maximálně starost o práci. Nikdo jim nepomůže, protože kromě almužen od státu ani není jak. A oni si sami nepomohou, za ty tři generace se to dokonale odnaučili. K volbám nejdou, a když, tak tam hodí něco natruc.

A my pak rozumujeme nad těmi velkými jednobarevnými skvrnami na volebních mapách podél hranic v místech, kterým se dodnes říká pohraničí nebo Sudety.