Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a úplné kraviny.
Každý den mě něco napadne. Něco z toho si stihnu zapsat. O ten zbytek lidstvo bohužel přichází. Co si zapíšu tady někdy publikuji v rubrice RÁNO V DESET. V Deset je přesný čas. To Ráno je doba, kdy už po probuzení vnímám. Ráno v deset tu tedy hledejte přesně mezi devátou a čtrnáctou hodinou.

2024

2910
Uf! Tak zase k soustruhům. Tyhle víkendy přilepený ke státnímu svátku jsou tak rozlehlý, že snad i Židi maj prodlouženej šábes. Ale hezky bylo, slunečno, v poledne jsem vyrazil jen v tričku. Hanka se oblékla tepleji, protože ve stínu u popelnic bude chladno. Ovšem právě přirazil kukavůz, ohřáli jsme se od motoru. Nebylo kam co odpadat. Jak v Neapoli během stávky. Hanka tvrdila, že přijeli až dneska, protože mají příplatky za svátek, ale já jsem věděl z médií, že pražské odpadové firmě hackeři napadli počítače, takže popeláři nevěděli, kam mají jet a kde už byli. Jenže takovou blbost nemůžou udělat ani hackeři z Ruska. Možná mířili na banku, ale popletli hesla. Třeba to provedl někdo Brna, protože Pražáci na moravskou metropoli dělaj pořád nějaký legrace.
Jak vám z předchozího textu vysvitlo, jsme zrovna v hlavním městě. V Sázavě máme popelnici od pátku novou. Té staré, co jsme ji milovali a o níž jsem napsal i fejeton do Mladého světa (to jen abyste věděli, jak stará byla), se urvalo dno, a tamní popeláři ji bez něj neuměli vyprazdňovat. Nová popelnice svítí novotou, až se žinýrujeme do ní něco dávat. Jo, ty pražský odpadlíci vyvezli jenom směsnej. Modrej a žlutej kontejner zůstaly zasypaný. Hlavně krabicema, asi všichni sousedi dávali neexistující republice k svátku nějaké dárky. Jen my blbci jsme už od pátku třídili papír a plasty.

2710
Včera jsem psal o změně času. Zvládli jsem to na jedničku. Pečlivci si dali budík na třetí, a když zazvonil, přetočili ho v polospánku na druhou, ale zapomněli ho zamáčknout, takže jim za hodinu zvonil znova. Přetočili ho v polospánku na druhou. My ostatní jsme si večer dali panáka, aby se nám v té neexistující hodině dobře spalo.
Taky se nám prodloužil víkend, o ten svátek, co už se neznárodňuje, a o podzimní prázdniny. Vraceli jsme se v pátek po D1 do Prahy proti nám se vinul (převážně stojící) had. Metropole se vylidňovala, potěšitelné, u nás v Kobylisích na koupališti už nebude tak narváno. Tipovali jsme si, kdo z těch pojíždějících míří zazimovat chalupu, koho zlákaly václavky, kdo jede na hroby, kdo za staroušky, udělat jim na zimu trochu dřeva a kdo s potomky slepí draka. Ideální čas na podzimní cestování, mokré listí už leží na vozovkách a ke hrobům jedou hlavně ti, co vyjíždějí jenom na Velikonoce a v týdnu do železářství. Dopravní statistika nás na konci toho podzimního víkendu zaskočí jako obvykle.

2610
Nikdo vlastně ty změny nechce, většina dvakrát za rok nadává, ale nemůžeme se dohodnout, jestli furt letní nebo napořád zimní. Ono to není jenom tak, to by se musela dohodnou celá EU, a to se nikdy nestane. Taky s vlaky by byly problémy, dojedete na hranice a tam by ty různě změněné časy dál nikoho nepustily. A změna utužuje přátelské vztahy mezi lidmi. Třeba když vidím souseda nad hrobem, jak vleče štafle, aby upravil čas hodin vysoko na stěně, můžeme společně ponadávat. Softvéry nás té zábavy postupně zbavují, počítače a telefony si to udělají samy. Ale když na starých budících a tlačítkových Nokiích nemáte zrovna čas měnit čas, můžete to nechat být. On bude ten na vašem displeji za půl roku zase správný.

2310
Včera jsem se tu zmiňoval o pohybech a katastrofách na pacifickém pobřeží. Ale nejen tam to vře a bublá a dějou se strašný věci. Ta pacifická oceánská zemská kra, co zajela pod Ameriku, se tam rozlámala na kousky a ty střepy se údajně zapíchly do vnitřní polotekuté zeměkoule zvané NiFe podle složení z niklu a železa. A začaly tam dělat neplechu. A jednou by to mohlo bouchnout a soptit, jak ještě nikdo a nic na planetě nesoptilo. Je to samozřejmě jenom teorie, protože ještě žádný člověk se v tom NiFe ještě nebyl podívat.
Blbý je, že nad tím na povrchu leží Yellowstonský národní park, což je jedno z nejkrásnějších míst na světě. Bylo by škoda, kdyby tam vyhřezlo magma. Ono tam magma v minulosti taky vyhřezávalo, část Yellowstonu je vlastně ďolík megasopky s rozměry asi 30 x 60 kilometrů. Škoda by byla nejen toho krásného parku, ale asi i rozsáhlejšího povrchu planety, kam prý se hrabou nějaké nukleární výbuchy. Poslední rozsáhlé vulkanické atrakce tu proběhly před 2,1 miliony let, před 1,3 miliony let a konečně před 630 tisíci let. A vulkanologové tvrdí, že se to zas nějak dává do pohybu.
Ještě jsem nedopsal tenhle odstavec, a už světové agentury píšou, že v tom Yellowstonu něco bouchlo. Vyhřezlo. No nebudeme se strašit, třeba jsou to jenom vzorky a ukázky. Ostatně, kdyby šlo o to zničit planetu, dokážeme to hravě i bez použití tektonických a vulkanických procesů.

2210
Americký kontinent se nám vytrvale vzdaluje. Není to ovšem zpráva politického nebo ekonomického rázu. Celý světadíl od nás „zbytku světa“ odplouvá. Podle posledních měření se Amerika od Euroasioafriky vzdálí o 2 až 4 centimetry za rok. Děje se to už dlouho. Původně na planetě existovala jen jedna obrovská pevnina jménem Pangea. Ta se jednoho dne rozlámala na kusy. Jednotlivé díly světa dostaly svá jména (samozřejmě až když je někdo objevil). A začaly se od sebe vzdalovat. To dlouhé, čemu říkáme Amerika, si to hnalo na západ. Antarktida si to hrnula na jižní pól, čímž se připravila o své původní tropické podnebí. Od Afriky si to zase jedna pevninská kra namířila k severovýchodu, narazila do Asie, vyvrásnila Himaláj a stala se indickým subkontinentem. Později se od Evropy ještě utrhlo Grónsko a žene k západu mnohem rychleji než Amerika, takže do ní jednou narazí. Co dělala Austrálie si už nepamatuji, měl jsem v těch dobách jiné starosti.
Zůstaňme u té Ameriky. Nejen světadíly, ale i oceány mají své kry. Jak se americká kra tlačila furt na západ, tichooceánská kra neměla kam uhnout a začala se zasouvat pod ni. Neobešlo se to bez nějakých strkanic a rámusů a po celé délce západního břehu Ameriky vyrostly vysoké hory. Na tom kalifornském pobřeží se to mele už desítky milionů let a zemětřesení střídají jiné přírodní katastrofy. Přesto tam lidé žijí, pěstují pomeranče a když nestávkují, tak i točí filmy.

2110.
Všichni si kladou otázku, jak je to možný, že lidi to hoděj tomu, kdo je už delší čas okrádá, a není to žádné tajemství, všichni to vědí nebo tuší. Ale je to svoboda. Svoboda, tak ji oni vnímají. Svoboda být proti. Nejen posledních čtyřicet let, ale i předchozí staletí. Byli proti. Mlčky, se sklopenou hlavou, s předstíráním loajality byli nesvobodní a byli proti. Proti vládě, proti moci. Vytkněte před závorku obrozence, pokrokáře, intelektuály, človíčky z barikád i disidenty. Zbytek národa byl proti, potichu a neznatelně. Pak se něco zadřelo v zemské ose, svět se zacukal, uhynula Varšavská smlouva a najednou byli všichni svobodní. Věděli to, říkalo se jim to ráno i večer. Moc netušili, co s tou svobodou. Podnikat nebo tvořit je moc práce. Cestovat je blbost, když neznáte žádný jazyk a ty zajímavé věci si už můžete koupi i doma. Ale pochopili, že svoboda je možnost být nahlas proti. Proti čemukoliv a třeba proti všemu. To se dřív za nesvobody nemohlo.
Žije se jim dobře, nestrádají. Ale mohou hlásat, jak se mají mizerně. Nebo to za ně hlásají jiní a oni vděčně naslouchají. Utvrzeni ve svém pocitu života v bídě jsou svobodní, protože mohou být proti. Proti vládě. Určitě byli proti Babišově vládě, za lockdownů zcela jistě, a před tím třeba proti vládě Topolánka, ale dnes jsou proti té současné, protože každá současná vláda může za všechno, i za to, co se stalo v dávné minulosti.
Třeba ve svém protivenství pomohou do Strakovy akademie někomu hodně odpornému. Můžeme si být jisti, že jakmile tam dosedne, budou ze všech sil proti.

1610
Modrá je dobrá!
Když končila Druhá světová, nebyl benzín a autem se nejezdilo, takže jsem nemusel sledovat barvy na semaforu. Navíc v Benešově tenkrát vůbec žádný semafor nebyl. Ale základní barvy jsem už znal. Kdosi mi nakukal, že existují barvy klučičí (modrá a zelená) a holčičí (červená a žlutá). Nějak jsem to zbaštil a bral dost vážně. S nástupem do první třídy se některá babička praštila přes kapsu a koupila mi nádhernou plechovou krabici s dvaceti pastelkami. Vědom si genderového významu barev, měnil jsem s holkama barvy. Nakonec jsem měl v soupravě asi šest modrých a čtyři zelené pastelky, zato žádnou červenou ani žlutou. A tak se ze mě žádný národní umělec nestal.
Ale modrou jsem si oblíbil. Pro modříny jsem neviděl les. Cpal jsem se v létě borůvkami a hrozny jsem konzumoval převážně modré. Později přišel na řadu červený Modrý portugal a samozřejmě švestky, v tekutém skupenství. Jedna z prvních písní, co jsem hrál na kytaru, byl Ježkův Tmavomodrý svět. Ochutnal jsem kapra na modro, někdy přišel domů s modřinami, modré pondělí se mi teď v důchodu někdy protáhne až do středy. Navštívil jsem Modřany, Modřice a Modru u Bratislavy. A vážně jsem uvažoval o transfuzi pro případ, že by se mi někde podařilo sehnat pět litrů modré krve.
Prostě modrá je dobrá! A nejenom jedna. Těch modrých je spousta. Všechny je znám jménem, i když váhám, jestli bych je ve skutečnu rozeznal. No sledujte:
šmolkově modrá * azurově modrá * blankytně modrá * námořnická modř * blue * indigo * kobaltově modrá * tyrkysově modrá *borůvková * safírově modrá * smrkově modrá * modřínová * egejská modř * holubí modř * královská modř * admirálská modř * bleděmodrá * paví modř * pomněnková * švestkově modrá *nebesky modrá * …

1510
Statistika je neúprosná. Třeba zajímavá čísla nabízí o tom, jak národy v Evropě úspěšně vymírají. Nejen ze statistických pouček, ale i z prosté úvahy je jasné, že národ nevymírá (je na svých), když každá matka porodí aspoň 2,1 dítěte. (Nevím sice v které porodnici se dá porodit desetina dítěte, ale bude úplně stačit, když devět žen porodí dvě děti a desátá tři). Kde je celonárodní průměr vyšší než 2,1, příslušníků národa přibývá.
V Evropě jsou na tom nejlíp Francouzi a Britové (kolem 2,0). Ostatní Evropanky si pořizují kolem jednoho a půl dítěte, v některých zemích už se to kloní k jedináčkům.
To jsou čísla porodnosti. Imigrace je v jiné statistice a celkový počet příslušníků jednotlivých států tím pádem spíš roste.
V minulosti se počet dětí snižoval v čase válek, epidemií a hospodářských krizí a po nich zase rostl. Jak je to v Evropě dnes? 1410
Vyšehradský železniční most, kterým jezdily vlaky od Plzně a Smíchova a od Evropy až na nádraží Františka Josefa prvního (dnes Wilsonovo čili Praha-hl.n.) byl dokončen v roce 1872. Ale povodeň z roku 1890 ho pocuchala natolik, že na přelomu století tam byl postaven nový. Ten, jehož křivky nás hladí dodnes a z něj nebo skrz něj se krásně kouká na panorama Hradčan. Jenže století a čtvrt je i na most vysoké stáří a postupně se objevovaly neduhy. Na mostě se omezoval provoz a snižovala rychlost, směl na něj jen jeden vlak a začínalo to být na štíru s bezpečností nejen cestujících. Experti tedy rozhodli a byl navržen most nový. Širší, tříkolejný a pevnější.
Ale promluvili do toho občané. Články a petice žádaly, aby se nic nebouralo, jen se opravily nejhorší závady, ale panorama zůstalo zachováno. Plynuly měsíce a jak už to bývá, ani jedna strana nebyla ochotna ustoupit. V poslední době se na mostě objevily nebezpečné trhliny. Byl sestaven plán: všechny rychlíky pojedou přes branický „Most inteligence“ a krčským údolím až na nádraží Františka Josefa. Většina dalších vlaků bude končit na Smíchovském nádraží, které se zrovna rekonstruuje a jen ty nejlehčí příměstské vláčky budou smět na Vyšehradský alias Výtoňský most.
Co bude dál, se neví. Projekt nového mostu je připraven. Doufám, že o bezpečnosti a modernosti železniční dopravy nebudeme hlasovat v nějakém referendu. Naši pravnuci si na nový most jistě zvyknou a bude se jim moc líbit. A až se jednou naplní jeho čas, budou vlastními těly bránit jeho zbourání.

1010

RÁNO V DESET
Evropská unie je v čele snah o zlepšení prostředí na planetě.
Hlavním úkolem je omezení CO₂, který je skleníkovým plynem.
CO₂při lidské činnosti vzniká hlavně při spalování fosilních paliv.
Aby se omezilo spalování uhlí a ropa v elektrárnách a v autech, zřídila EU emisní povolenky.
Povolenky zdražují výrobcům elektřinu.
Výrobci zdraží zboží spotřebitelům.
Spotřebitelé hledají levnější zboží.
Levnější zboží dodá do Evropy Čína.
Spotřebitelé pak kupují jen to levné zboží.
Čína dodá do Evropy další levnější zboží.
Zboží se vozí do Evropy velkými nákladními loděmi.
Velké nákladní lodě produkují velké množství CO_2.
Ty, co plují z Číny do Evropy, vyfouknou přibližně takové množství jako evropské fosilní elektrárny a auta v celé Evropě.
A to ještě škodí přírodě tím, že teď vypouštějí z výfuků méně síry.

0910
Náš průměrný věk se v posledních třiceti letech prodlužuje. Může za to více životního optimismu (u někoho), lepší zdravotní péče nebo lepší prostředí k životu. Statistici dnes umějí taky odhadnout jakého průměrného věku se dožijeme a kolik času si užijeme v důchodu.
Napadlo mě, že být důchodcem v seniorském věku není úplně ideální. Už toho moc nestíháte, fyzička nic moc, zapomínáte a trápí vás rozličné neduhy. Šlo by to i jinak. Po ukončení vašeho vzdělávání někdy po dvacítce nastoupíte do důchodu a strávíte v něm oněch zprůměrovaných a radostných pětadvacet let. Víc si užijete cestování, adrenalinových sportů, více času bude na čtení a vůbec kulturu, víc mejdanů a výběr zábavy, líp vám to půjde s holkama. Po stanoveném čase nastoupíte do práce a budete v ní už pořád.
Já vím, ta poslední věta není žádná sláva. Ale zase ty vzpomínky, jak jste si ten důchod v mládí užili…

0810
V poměrně pozdním věku jsem se dozvěděl, že homo sapiens má holenní kost a že asi ani já nebudu výjimkou. Jako špičkový nesportovec jsem se anatomií nezabýval. Zatímco mí hopsavější spolužáci už měli za sebou pár končetin v gypsu, já žil v přesvědčení, že na stehenní kost plynule navazuje kost lýtková a dole pak ještě nějaké kostičky kvůli prstům. Jistě jsem někdy viděl skelet člověka přinesený z kabinetu (já bych tedy po smrti jako učební pomůcka skončit nechtěl) a všiml jsem si, že od kolen dolů vedou na každé noze kosti dvě. Vnímal jsem to jako výborný nápad mít jednu rezervní, když se člověku při fotbale s tou první přihodí třeba tříštivá zlomenina. Ale potom jsem zjistil, že i noha má v této části předek a zadek. Že zapalovat se mohou výhradně lýtka, kdežto holeň vepředu je už podle názvu holá, nechlupatá a tím zranitelná. To se dalo ověřit tak, že vás někdo nerad kopl do šimpánu, což je místečko asi uprostřed té přední kosti. Já jsem jednou upadl tímto místečkem mé kostry na skálu, když jsme šli na vandru bez baterky z restaurace. I po letech mě šimpán upozorní, že se blíží brázda nízkého tlaku a že cestou z té hospody zmoknem.

0710
Trdlo.
Máme doma trdlo. Nemyslím nikoho z naší domácnosti. Trdlo, co visí u nás na zdi vedle dveří, je nástroj. Je to dědictví. Moje prababička si koupila trdlo někde ve stánku na pouti. Nebo jí ho vysoustružil dědeček, on byl umělecký truhlář. Je to na té věcičce znát: hbité pohyby dlátem a láska.
Trdlo je taková palice na roztloukání a drcení plodin a dalších věcí v hmoždíři nebo stoupě. To jsme si, koukám, moc nepomohli. Určitě víte, co je to hmoždíř, že to má co do činění s dělostřelectvem. Co největší ráže, kterou se bouraly hradby obležených měst a taky se z toho střílelo o Božím těle. Taky si vzpomenete na tu krásnou mosaznou věc, co měla babička na kredenci, a když vám to na chvilku půjčila, krásně to zvonilo. Stoupa je taková díra v zemi, případně kdekoliv. Nad ní visí na kladce těžká kláda nebo jiné beranidlo. To se nechá „vystoupat“ (vytáhnout) až nahoru, pak se pustí na „teď“ a je slyšet kravál, jak se dole všechno rozbíjí, praská a zaniká. Dnes už stoupy používáme málo, máme hydraulické lisy, které ze zánovního auta udělají malou krabičku plechu.
Vše, co tady bylo řečeno, dělaly hospodyně v malém. Tloukly s ním, šoupaly a točily, jako se trdluje při tanci, až bylo vše na prášek. Oříšky, koření a kde co. To nakupovaly v „obchodu s koloniálním zbožím“, kde se prodávaly věci dovezené z kolonií.
Pokud náhodou narazíte někdy na trdelník, tak vězte, že ten se vším zde popsaným nemá lautr vůbec nic společného.

0310
Štucel.
Vy mladší už to nemůžete pamatovat. Ale kdysi bylo v zimě chladno. Tedy kromě spoust sněhu, zamrzlých rybníků a řek, náledí, jinovatky, ledovky, vánic, meluzín, sněhuláků, hladových ptáčků a uhelných prázdnin.
Když už se do školy nebo na klouzačku muselo, maminky dozorovaly zimní ústroj školáků. To jste mohli vyrazit, jen když jste měli čepičku, šáličku a rukavičky. Za našich časů nosili kluci na hlavě kulicha s bambulí, děvčátka jakousi pletenou přilbu kosmonautů s anténami ukončenými chlupatými koulemi. Z rukavic se nosily palčáky i prsťáky. Všechen tento zimní nadstandard byl předmětem častých ztrát. Něco bylo nalezeno (obvykle až v květnu) nebo babičkou doupleteno. Aby se rukavice neztrácely jednotlivě, ale v celých párech, bývaly propojeny provázkem. Ani to moc nepomáhalo.
Když byly rukavice ztracené, strčili kluci ruce do kapes. Ale co měly dělat holky, když neměly kapsy? Tady se otevírala tlama té nejhroznější genderové nerovnosti: Holky a ani slečny a dospělé ženy neměly kapsy! Když měly naše spolužačky rýmu, strkaly si kapesník do rukávu. A to si ani nedovedu představit, jak to dělaly v létě, když měly rukávy krátké!
Generace narozené před námi byly vůči ženám v zimě pozornější. Vymyslely totiž štucel. Česky se to jmenovalo rukávník, ale to nikdo neříkal. Štucel byl takový tunýlek, který dívky nosily před tělem a měly v něm schované ruce před mrazem. Když něco potřebovaly, musely ruku vyndat. Někdy potřebovaly obě ruce, a aby štucel nespadl do bláta, měly ho na šňůrce na krku.
Štucel byl pletený nebo s kožešinou, často zdobený a do jeho útrob se vešly i věci jinak nošené v kabelce. S rukávníkem na rukou se holky nemohly koulovat, zato mohly být koulovány. Štucel se pak mohl využít i jako štít.

0110
Lorňon.
Naši předkové a předkyně si pěstovali úplně jiné choroby než my. Zatímco dnes trpíme kardiovaskulárními příhodami nebo novotvary a hýčkáme si deprese či bipolární poruchy, u nich převažovaly úbytě, psotník nebo horečka omladnic. Pokud byl jejich život rozmarnější, mohli si opatřit i příjici nebo tu nemoc s kapáním.
Co provázelo předky stejně jako nás, byly vady zraku. Muselo to být tenkrát nepříjemné žít v mihotavém světle svící. Od jeskynních dob až do konce devatenáctého věku žili tak trochu potmě, do které plamínky světla pronikaly jen s ručením omezeným. Tomáš Alva Edison se ještě nenarodil a o úsporných žárovkách a náležitém osvětlení pracoviště se ještě nemělo tušení. Páni v úřadě studovali málo čitelná lejstra a doma v matném svitu četli noviny. Jejich choti ve chvílích volna sáhly po vyšívání, háčkování a paličkování. Představte si, že máte třeba tři dcery, každá už má textilní výbavu ve veletuctech a na každý kousek musíte vyšít monogram majitelky. Je jasné, že mladé ženy sleply ještě před svatbou.
Žádné kontaktní čočky ani oční kliniky. A nosit „skla“ se hlavně dámy styděly. Pan přednosta si na nos nasadil skřipec (jako kluk jsem to s dědečkovým zkusil a vůbec nic příjemného). Jiní úřadové dokázali udržet záhadným způsobem dioptrické sklíčko namáčklé na oko. Brýle nikdo neznal. Dámy, které nepotřebovaly ruce na práci, měly lorňon.
(Lorňon (francouzsky lorgnette) jsou mono nebo binokulární brýle s delší šikmou rukojetí, určené především pro příležitostné prohlížení nebo krátké čtení a také jako módní doplněk oděvu nošený na řetízku.)
Používaly ho spíš jako lupu, když potřebovaly prozkoumat nějaký detail nebo přečíst kousek textu. Lorňon jako miniaturní dalekohled nosily do divadla. Dáma s lorňonem, patřila do vyšší společnosti. Později lorňony vystřídala divadelní kukátka nošená míň na parádu a víc na koukání. Ta už nosily v kabelce i ženy ze střední třídy.

3009
Šmolka.
Možná jste to někdy slyšeli, třeba ne. Modrý jako šmolka. To patří do časů, kdy ještě existovalo „velké prádlo“. Obřad, co se opakoval pravidelně jednou za čtyři týdny (nebo za šest?). Pralo se všechno, včetně ložního. Hospodyně nebo paní domu si na ten důležitý den přizvala profesionální pradlenu, ale přicmrndávat u toho musely všechny ženské z baráku, dcery, snacha, služka, ba i babička. Hlavní pracovní nástroje byly necky a valcha. V předvečer začínala událost namáčením. To se dělo v neckách, které stály na kozách nebo štokrlatech a ve většině případů tekly. Dalo se tomu částečně předejít předvečerní namáčkou: mokrá prkna zvětšila objem a spárami už jen kapalo. Předpokládám, že valchu jste zahlédli v nějaké jazzové kapele. Byl to dost kraválový hudební nástroj, kdežto pradleny dřely prádlo tiše, maximálně si u toho prozpěvovaly národní píseň.
Po praní se máchalo a pak ždímalo usilovným kroucením kusů prádla, znova máchalo a znova ždímalo, a tak ještě několikrát. Možná jsem něco vynechal, ale pak se věšelo. Nebylo-li na co věšet, prádlo se bělilo. To se rozložilo na trávu posranou od housat a nechalo se na pospas slunečnímu svitu. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, k čemu je to dobré. Někdy v průběhu celého procesu se použila šmolka pro zkvalitnění postupu praní. Šmolka byl prášek, modrý jako šmolka. Šmolkovou barvu měla krev šlechticů, absence pracovníků v pondělí, barevné skvrny pod očima bojovníků na sobotní tancovačce i lidová hudba bluegrass přistěhovalců v americkém státě Tennessee. Ti si mohli někde ve stodole zatančit čtverylku, zatímco ženy v naší domácnosti čekaly hory suchého prádla, které bylo nutné nakropit, vyžehlit, poskládat a uložit do prádelníků.
Záhadou pro mě bylo, že po použití šmolky prádlo nikdy nezmodralo.

2809
A tak je to se vším.
Už delší čas nám jsou představovány budoucí výhody umělé inteligence. První krůčky byly malinko legrační, ale rychlý vývoj naznačoval, že v AI je budoucnost. Nejenže udělá plno věcí za vás, v první řadě ty nudné a rutinní, ale nahradí i spoustu zaměstnanců, lidé už nebudou muset tolik pracovat. Skeptici jako vždy kladli všelijaké otázky. Nezmění nás to, když nebudeme mít tolik práce? Co budou dělat ti umělou inteligencí nahrazení? A neujme se AI nakonec vlády na lidmi? Nebo ji nějaký člověk zneužije, aby získal moc? Optimisté tvrdí, že pozitivní přínos novinky převažuje.
Dnes jsme se dozvěděli o možnostech nového využití umělé inteligence. Bude sama projektovat, řídit a cílit pohyb dronů s výbušninami směrem do nepřátelských řad. Už nebudou potřeba žádní vojáci, kteří dnes drony ovládají. Drony budou inteligentně ničit, bořit a zabíjet, žádní vojáci už nebudou potřeba. No není to úžasné?

2609
I ti, kterým připadal český jazyk vtipný a zajímavý, trpěli v okamžicích, kdy to jejich češtináře popadlo, a začali řešit problém i/y. Co naší intelektuální energie se vyplýtvalo na memorování vyňatých slov nebo na i/y-zákeřnosti v gramatice, způsobené různými gendery (a to jsme tenkrát znali jen dva!). Nebo třeba že ve slově brzy se po z píše tvrdé y (jako by se v tom slově mohlo psát jinde než po z), ale brzičko je měkké. Neustálé upozorňování na ptáka, co měl na nějakém bidle dobré bydlo. Nebo slovesa bít a být, přičemž anglický překlad k tomu být se čte bí.
Nebo si myslíte, že slovo ližina (pokud jste o něm vůbec někdy slyšeli) je odvozeno od slova lyže, protože ližina je část zahrádky na střeše auta a na té zahrádce se přece lyže vozí. Není tomu tak. Neboť ližina je od líha, což už vůbec nevíte, co to je. Pravěké školní generace, kterým veškerá věda o fyzice končila kladkou, pákou a kolem na hřídeli, si možná vzpomene na obrázek nakloněné roviny, po které se kutálí z vozu na chodník sud s pivem a sud bez piva zase nahoru. Tak to je líha a ta se skládá Ze dvou ližin, samá měkká i!
Napadá mě, že bychom aspoň jedno z těch i/y mohli zrušit. Dětem ve škole by se ulevilo a na fejzbúk by mohli bez ostudy psát i nedoukové. Bylo by to krásné, najednou tolik času na zajímavější věci. Ale tuším, že to neprojde. Rozhodovali by o tom starší lidé, protože skoro o všem ve společnosti rozhodují starší lidé. A ti se to, pochopte, na stará kolena nebudou přeučovat!

2509
Dětské sny mohou být různé. Někdo by chtěl elektrický vláček, jiný, aby se jeho rodiče nerozváděli. Vláček jsem měl jen na klíček a rodiče se mi rozvedli, až když mi bylo dvaadvacet, ale udělali by líp, kdyby to stihli dřív.
Můj dětský sen se rodil asi takhle: Můj dědeček hrál při mších a podobných příležitostech na varhany v kostele toho slavného sázavského kláštera. Střídal se tam s kolegou panem Wachsmannem, který se do Sázavy přestěhoval z Ruska, kde měl nějakou kapelu, a taky měl syna Jiřího Voskovce, který se kamarádil s mým tátou, ale to jsem ještě nebyl na světě. Když jsem na svět vylezl, to už byl Voskovec i s Werichem a Ježkem v Americe a tátovi bylo líto, že mi nemůžou jít za kmotra, protože to Hitler nedovolil. Tak jsem se s Jiřím Voskovcem celej život nesešel, ale aspoň jsem se potkával s Janem Werichem v sázavský sámošce, co je teď vietnamskej obchod.
Dědeček mě občas vzal do kostela na kůr. Lezl jsem za ním po úzkých schůdkách a postavil se tak, abych nepřekážel šlapačům měchů. Tenkrát ještě nebyla náboženská hudba na elektriku. Vždycky jsem celou mši prozíral na tu nádheru. Když je vám tak šest, nemáte vůbec jasno, jestli jste křesťan nebo ateista, a můžete se soustředit jen na tu nádheru. A ta dědečkova hudba! Tenkrát jsem pojal rozhodnutí, že můj největší dětský sen je zahrát si někdy na varhany.
Byla to dlouhá cesta. Asi rok po Únoru nám zrušili náboženství. Do kostelů už se moc nechodilo a když už, mohli jste si je prohlížet jenom zezdola. Ale při výběru nástroje v hudební škole, mi bylo jasné, že jediná cesta k varhanům vede přes klavír. A tak mám sedm ročníků piána. Ale hrnout etudy mě moc nebralo a logicky nastal úkrok k jazzu, rock‘n’rollu, Osvobozenému divadlu a Semaforu. V trampské osadě jsem se s piánem moc nechytal, jenže hudba folková a country mě směrovala usilovně, až jsem se stal šéfem pražského hudebního klubu. Ten naplno folkový klub v ulici Na Petynce měl tu zvláštnost, že kdysi byl kaplí kláštera a jako takový měl funkční varhany. Skoro každé odpoledne byla taková chvíle neprovozu, ještě dřív, než přišli před večerem barmani a pořadatelé. Vylezl jsem po schůdcích na balkon nebo chcete-li na kůr, zapnul jsem motory a spustil. Co hudebních žánrů znělo z těch píšťal! Můj největší dětský sen se splnil a deset let mi to vydrželo. Doba se pak změnila a já odešel zakládat hudební časopis a jiné zajímavosti. Dobře jsem udělal. Klášter i s kaplí byl vrácen řádu jeptišek a nevím, co by ctihodné sestry říkaly na rock‘n’roll, který by se linul z kůru jejich staronového svatostánku.

2409
V poslední době kráčí světem nový fenomén. Státy, města i jednotlivé školy vyhlašují zákazy užívání mobilních telefonů ve škole. Masívnost kampaně naznačuje, že mobily v rukou žactva jsou vážný problém. Mobily žáky rozptylují, ruší při výkladu, dají se použít k napovídání.
Někde se to řeší tak, že se přístroje vypnou a odevzdají na začátku hodiny. Jinde jsou studenti bez mobilů po celý pobyt ve školní budově. Důsledky opatření se projevila hned. Zvýšila se soustředěnost při hodinách a během přestávek se studenti opět baví mezi sebou místo dosavadního čučení na malou obrazovku. Kantoři situaci chválí, na druhé straně se už ozývají ochránci lidských práv, poukazující na právo mít u sebe a používat svůj majetek. Všechny strany se ale shodují na užitečnosti mobilních telefonů ve vyučovacím procesu. Uvidíme, jak se tahle válka vyvine.

2309
Volby dopadly. Už tolik občanů nepíše, že budou emigrovat, protože jednak jsou to jen krajské volby a za druhé už všichni zjistili, že emigrovat není kam. Ohromení z volebních čísel postupně opadá, stejně jako před týdnem ta velká voda. My, co si pamatujeme, víme, že i v minulých volbách do krajů vyhrálo ANO v deseti, a nakonec vládne nebo spoluvládne ve třech. Teď se rozbíhají veřejná i zákulisní jednání – kdo s kým, kdo s kým určitě ne a kdo s kým jen přes jejich mrtvolu.
Pětikoaliční vyvolenci budou někde tvořit krajskou koalici rozhodně bez ANO, jinde přijmou aňáckou nabídku na společné vládnutí. Ti pak budou příště překvapeni, že jim klesají preference. Jenže voliči nebudou mít potřebu volit někoho, komu dali hlas a on pak podporoval přesný opak.
Babiš vytrvale vyzobával hlasy pro jiné opozičníky a najednou má vysoké skóre, ale nulový koaliční potenciál, čili nulovou možnost sestavovat krajskou vládu.
S podzimem se parlamentní volby 2025 nebezpečně přiblížily. Uvidíme. Můj přítel Vladimír to očekávání docela rozštípl: „Už aby byl Babiš zase ve Strakovce, jen tam se může definitivně historicky znemožnit.“

1909
YAK
Jak se váží Yak?
Prostě jenom tak.
Když se vážil grizly
Všichni kolem zmizli.
Vážili jsme bobry
Výsledek byl dobrý.
Vážili jsme ptáky
Kosy, vrány, straky.
Vážili jsme raky
Kapry, štiky taky.
Vážili jsme vorvaně
Jak jinak než ve vaně.

1809
Ve středověku neexistovala pošta. Dokonce ani poštovní směrovací čísla. Čím se bavili tenkrát filatelisté, fakt netuším.
I přes tyto skutečnosti se muselo někam něco posílat. Vzkaz, milostný list, vyhlášení války. Posílal řemeslník, když něco vyrobil. Aby to nosil někam do horoucích pekel a práce mu doma stála, to opravdu nešlo. Posílat jste mohli málo kvalifikovanou sílu, chuďase, nezaměstnaného nebo kluka od vedle. Ve městech na to byla úřední osoba s titulem obecní slouha.
Posílaná osoba se jmenovala poslanec. (To jsem si nevymyslel, jak se mi podobné věci občas stávají, ale vyčetl v historických análech.) Takového poslance jste mohli poslat úplně kamkoliv. Kromě Ameriky, ta ve středověku ještě neexistovala. Za svůj úkol dostával poslanec drobný peníz. Obvykle ještě menší než nádeník.

1709
Člověk má přátele. Netvrdím, že každý má přátele, někteří lidé mohou mít jen nepřátele, ale to pak není ani přátelský život.
Kdo je na Facebooku, má fejsbúkové přátele. Kdyby žádné neměl, tak nevím, proč by tam lezl. Zajímavé je, že nemůžete mít fejsbúkové nepřátele. To by pak byla krásná pohádáníčka! Kdežto spory s přáteli nejsou nikdy moc vražedné a končí tím, že si vzájemně nasypete nějaké lajky.
Nikdo se vám nepřizná, že hromadit fbpřátele je jeho prvořadým posláním na síti. Ale každému občas unikne chlubení, kolik těch přátel má.
Někdo za přítele sbírá kohokoliv. Jiný oslovuje zajímavé osobnosti nebo lidi, co zná. Další čeká, až ho někdo osloví a pak si ho přidá. Přemýšlivci si projedou zeď žadatele a rychle zjistí, že dotyčný „není náš“ a přijetí se zamítá. Mí přátelé, například, a přátele mých přátel nefandí Okamurovi, Putinovi nebo Hamásu. Někdy takové kritérium nestačí a člověk si musí klást otázku, jestli by s žadatelem našel vůbec nějaký společný zájem. Zasněné krásky s málooblečenými fotografiemi asi hledají mladého sympatického miliardáře. To zatím ještě nejsem. Ale nedávno se mi hlásily – jedna za druhou – úřednice nějaké významné turecké banky, Samá account manager (ka) nebo salles manager (ka). Česká bankovní úřednice žádná. Zřejmě jsem na Blízkém východě víc bonitní než doma. Ale asi by to taky nebyla cesta, o tureckém hospodářství se vyjadřoval posměšně už můj dědeček.

1609
Skopčáci.
Čechy i Morava byly a pořád jsou v prostředku nížina, rovina sem tam zvlněná nějakými pahorky. Do hor okolo, které Česko obepínaly a výborně chránily, se Češi moc nehrnuli. Hory byly neúrodné a zarostlé pralesem (o divokých šelmách a hejkalech ani nemluvě) a musely se nejdřív vyklučit. Češi se v klučení moc nevyznali, tu nížinu už jim dřív vyklučili jejich předobyvatelé, Keltové, Germáni, Markomani, Kvádové, kdo ví, kdo ještě.
Češi měli málo důvodů se do hor cpát, odvaha i boj nebyly jejich šálky čaje, a taky jich bylo tak akorát do té roviny. Hory osídlovali Němci. Od jakživa, za Přemyslů Otakarů, za Karlů Čtvrtých, zkrátka imrwére a furt. Po Bílé hoře jsme si to ještě vylepšili cizojazyčnou šlechtou.
Po staletí v České kotlině Češi a Němci spolu soužili a nijak moc se tím nesoužili. Pak rakouský císař a uherský král (oba dva jeden monarcha, Habsburg Karel I.) prohrál světovou válku (a Němci vůkol taky). Ve vznikajícím Československu Češi s těmi náhorními Němci poněkud vydrbali. Ti se probrali až když je soused Hitler upozornil na jejich právo sebeurčení. Příhraniční Němci volili jako své bydlo Velkoněmeckou říši a světové velmoci jim to v osmatřicátém v Mnichově potvrdili. Dál už to znáte.
A pokračuji jako pětiletý osídlovatel Sudet, konkrétně Litoměřic. Krásné město obklopené věncem hor, kde žili němečtí starousedlíci. V té chvíli ještě před odsunem. Ukázkově chudí horalé. (Sudetské bohatství se předvádělo jinde. Teplice-Šanov, Děčín-Podmokly, Most, Cheb, Liberec…) Na jednom z největších českých náměstí se každý týden konaly trhy. Selky přicházely na trh S KOPCŮ (správně česky z kopců), a prodávaly sýry, zeleninu nebo horské bylinky, jaké středočeské oko nikdy předtím nevidělo. Takže skopčáci. Selky scházely „s kopců“ na trhy i v jiných sudetských městech, to slovo zdomácnělo i jako nadávka, ačkoliv později už tu nikdo toho jména nežil.

1109
Měli jsme zachovat Rakousko-Uhersko?
28. července 1914 začala Světová válka. Neříkalo se jí tehdy První světová, protože se ještě nevědělo, že bude i Druhá světová.
Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku kvůli Sarajevskému atentátu. Nesrovnatelně slabší soupeř se statečně bránil a rakousko-uherské armády na konci roku 1914 byly na srbské frontě stále ve výchozí pozici, zatímco v Haliči prohrávaly.
Mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko sestávalo z 21 různých království, vévodství, arcivévodství, knížectví, markrabství a dalších celků. Ve většině těch částí už v době před válkou se řešila témata autonomie, federalistického uspořádání i odtržení. V roce 1867 došlo ale ke vzniku dvoustátí se společnou obranou a zahraniční politikou a s „hranicí“ na přítoku Dunaje Litavě. Zalitavsko tvořily velké Uhry a také Chorvatsko-slavonské království. Předlitavsko zahrnovalo vše ostatní. Řešilo se i postavení Českých zemí, dokonce i císař František Josef první s Čechy jednal, ale neprošlo to přes odpor Němců jak vídeňských, tak sudetských, a především kvůli nesouhlasu Maďarů, kteří neskousli, že by Češi mohli mít v říši stejné postavení jako oni. Rakousko-Uhersko tak zůstalo duální. To nás zachránilo po skončení Světové války, nepatřili jsme k poraženým jako Vídeň a jako Uhry, které přišly Trianonskou smlouvou o víc než polovinu svého území a dodnes se z toho nevzpamatovaly.
Vyhlašovat tu válku byl příznak státní demence. Armáda byla zkostnatělá, nezajímala se o prudký technický a taktický vývoj, důstojnický sbor čím urozenější, tím tupější, mnohonárodnostní mužstvo málo vhodné na útočnou válku. Armáda bojovala naposledy v roce 1866 s Pruskem a slavně prohrála. Od té doby žádná válečná akce, anexe Bosny a Hercegoviny byla spíš taková policejní záležitost. Postavit takovou armádu proti těm, co bránili svou vlast, nebylo zrovna rozumné.
František Josef postupně senilněl na trůnu ve Vídni, následník trůnu Rudolf spáchal sebevraždu, dalšího Ferdinanda zastřelili v Sarajevu. Ta válka by stejně asi vypukla jinde a pod jinou záminkou, centrální mocnosti, hlavně císař Vilém, ji moc chtěli kvůli postavení v Evropě a přerozdělení kolonií, jenže ti císařové, Vilém a František Josef, už na to prostě neměli. Počínající válka byla o technice, o nové strategii, o síle zázemí a hospodářství. A ve všem tom tahalo hlavně Rakousko-Uhersko za kratší konec.
Už před válkou bylo RU staré a nemocné. Válkou si zorganizovalo vlastní pohřeb.
Světová válka způsobila miliony mrtvých, pád monarchií a zánik států, Hitlera, Lenina, hospodářský a kulturní kolaps a totální změnu evropského myšlení. A další, ještě mnohem horší válku.
Dnes znějí výkřiky typu „Neměli jsme to Rakousko bourat“ poněkud komicky. Odstředivých tendencí bylo na začátku dvacátého století už dost a s válkou rostly. Ano, byli jsme nejprůmyslovější částí RU, i když převážná část průmyslu byla v Čechách a na Moravě v německých rukou. V zachovaném soustátí by ale stále převládal německý hlas, zatímco slovanské hlasy by měly spíš zájem se odtrhnout. A ze sousedství by hlas Německa taky postupně sílil.

1009
RÁNO V DESET
Když se řekne Ty jsi pako…
Tak co vlastně jsi? Je míněno, že dotyčný je pytlík, trumbera, trubka, prostě neználek. To ovšem spíš platí, když „on je pako“. Tedy informace o někom, kdo je takový blbec, že by se s ním mluvčí nekamarádil a nemluvil ani omylem. „Ty jsi pako“ je spíš oslovení kamaráda, který právě provedl nebo proslovil mimořádnou hovadinu, která je tak blbá, až je krásná.
Odkud se pako vzalo, když pronikalo do mladočeštiny? Podle domnívky některých jazykozpytců mohlo pako dorazit z němčiny, kde das Paket znamená balík. (V ruštině je to taky tak, jenom bez toho das.) Možné to je, ale v češtině už balík jako nadávka moc nefunguje. To spíš vidlák nebo kobliha. Ostatně posílání balíků už mizí, dnes se spíš posílají zásilky, a to ještě nadávka není.
Možná i francouzské slovo package může kromě samotného sakypaku označovat lidi, co ty balíky, nosí, hlídají, přemísťují, nakládají, přebírají, opečovávají a zapomínají. Ti také většinou nesršeli inteligencí, prostě pakáž. Nebo paka.
Je tu ovšem další cesta odkud se tento významový etalon snad dostal k nám. Pako je druh jihoamerické lamy. Většina z nás lamu nikdy neviděla. Ani v ZOO; míjeli jsme lamí výběhy, protože děti nás hnaly ke slonům a k opicím. Protože lamy neznáme, vytvořili jsme si představu, že lamy jsou tvoři líní, pomalí a hloupí, vesměs mimořádně. Pako je pak nejhloupější lama ze všech lam. A máme to!

0909
RÁNO V DESET
Jak rozdělit den 4.
Večer začíná společným usednutím k obrazovce. Někdo usedá ke zprávám, další až k „zábavnému“ pořadu, jiný celorodinně sleduje i podvečerní soutěžní pořady. Většina domácích aktivit už je odložena na zítra, něco se ale může ještě stihnout. Žehlit u televize lze, vrtat do panelu nikoliv.
Mladí a bezdětní žijí samostatně, mají-li kde. Že mají taky televizor, ve své bublině tají, ale na čem by sjížděli novinky z Netflixu? Taky vyrážejí na párty, do posilovny, nebo do hospy, a když má jejich byt aspoň trochu metrů čtverečních, pořádají akce i doma. Když nežijí samostatně, mají smůlu. Nebo vyčkávají, až rodina odjede na chalupu.
Usnutím zúčastněných končí večer a začíná noc. Někdo si před spaním ještě chvíli čte, nejčastěji nějakou odpočinkovou literaturu. Křesťané, kteří se pomodlili už ráno, se na to večer většinou vykašlou. Před spaním si všichni čistíme zuby. Ti, co zapomněli se nenápadně vytratí z postele a v koupelně to napraví.
Co se odehrává v noci, netušíme. Ale s největší pravděpodobností NIC. Dobrou!

0609
Jak rozdělit den 3.
Přečkat v práci nebo ve škole je děs. Když odhouká a zazvoní, už je to fajn. Upracovaný otec rodiny si po příchodu z práce otevře lahváč, usedne před televizi a přikryje se novinami (oprava: nějakou dobu čučí do mobilu). Pak si na chvíli zdřímne.
Upracovaná matka rodiny vymění pracovní kostýmek za pracovní domácí oblečení, uloží nákup do lednice (ta smetana zase vytekla!), naskládá nádobí od snídaně do myčky a jde si do ložnice pustit druhou televizi. Zásadně dávají seriál ve stejnou jako fotbal. Do mobilu nečučí, na to měla dost času v práci.
Děti (v počtu 1 kus, jsme normální česká rodina) se domů moc nehrnou, někde se potloukaj s dalšími podobnými. Obvykle sedí na klandru před supermarketem a čučí do mobilů.
„Co bylo ve škole,“ řekne, a nezvedne oči od fotbalu. „Všechno jsem uměl, a stejně mi ta kráva zeměpisářka dala čtyřku.“ „Hmrrm…,“ ozve se rodič a není jasné, jestli reaguje na ten zeměpis nebo na chybu obránce. Ve vedlejší místnosti to ale vytočí matku, obrazně prokopne otevřené dveře a zahájí své obvyklé ciráty. Syn si z jejího projevu evidentně nic nedělá, což ona mezi řečí zdůrazní třikrát. Asi po třech minutách už to je trapné druhému rodiči. „On si to opraví!“, řekne zavřenému oknu. „Na to jsem teda zvědavá! A teď padej dělat úkoly.“ Potomek odchází do svého pokoje. Ví, že má zbytek odpoledne jen pro sebe a oblíbené influencery, matka ví, že nebude dělat nic, že to potom s řevem napíšou spolu, ale to už odpoledne končí. Vlastně skončit musí, i kdyby Slunce nepřestávalo spalovat celý byt vedrem. Za pět minut totiž začíná další seriál.

0509
Jak rozdělit den 2.
Jak jsem naznačil, nejhorší ze všech částí dne je dopoledne. Kafe v zaměstnání dopito, internet zkouknut, z kolegy už jste probrali jak události v rodině, tak mezinárodní situaci. Nepříjemné přichází, teď musíte chvíli pracovat. Ožijete, až když vám ze žaludku dorazí informace, že se blíží čas oběda. Pak už nemáte stání, práce se stává těkavou, vyhlížíte kolegu, který se zvedne první. Hromadně odcházíte na oběd. Do závodní jídelny, restaurace, bistra, Macu, pro dva chlebíčky v lahůdkách. Nebo si na pracovišti ohřejete v kastrůlku nějaký blaf přinesený z domova.
Ti, co pracují u pásu, po odhoukaném začátku pracovní doby vezmou akušroubovák do pravé ruky, matici a podložku do ruky levé a přišroubují šroub M8x20 k osobnímu automobilu Škoda Octavia. Mezitím, co najdou další matici a podložku, Škoda popojede. Tak to pokračuje až do chvíle, kdy zahouká oběd.
Někteří lidé do práce nechodí. Někdo z principu nebo je vydržován. Bezdomovci docházejí někam na polévku. Nezapomínejme na penzisty. Přicházejí o tu krásnou cestu z práce na jídlo a pak zase zpátky. Ale o to víc práce za tu dobu stihnou. Nikdy v životě totiž nepracovali tolik, jako v důchodu. Musí teď udělat všechno, co jako mladší nestihli. A to všechno je teď trochu pomalejší. I to jídlo s nově zakoupeným chrupem.
Obědem každé dopoledne končí. I pro ty, co právě vstávají.

0309
Jak rozdělit den 1.
Otázka: Odkdy dokdy máte ráno vy? Ráno je totiž část dne poměrně důležitá, protože do rána se budíte. Bez ohledu na to, jestli se budíte ještě za tmy nebo až po obědě, vždycky je to pro vás ráno. Někdo si ještě poleží. Někdo nemůže dospat a vstává brzy. Třeba takový František Josef První a podle něj celé Rakousko-Uhersko, tedy vlastně jenom Předlitavsko, jak to měli se vstáváním zalitavští Maďaři, fakt nevím. K ránu patří řada příjemných věcí, například zjistíte, že poté, co jste vykonali nejzákladnější potřeby, vážíte o trošičku míň. Horká sprcha je zážitek, ale když můžete přímo z balkonu skočit do řeky, tak taky dobrý. Vrcholem rána je samozřejmě opulentní snídaně, někdo dá ovšem jen trochu müsli a mrkvový nápoj, ten třetí rozžvýká půlku rohlíku mezi oblékáním a zamykáním bytu.
Dál už to není ráno, co bychom si kazili dojem ze vstupu do nového dne, když pak vlečete neprobuzeného předškoláka do jeho vzdělávacího ústavu, tlačíte se v hromadném prostředku nebo zápasíte s motorem škodovky, který asi chce taky dospat. A nakonec ty kyselé xichty už od vrátnice. Ještě že máte čas vypít kafe a pokecat s kolegy. Ale to už je dopoledne, které zdaleka není tak zajímavé, jako začátek dne.
Faktem je, že každý má to ráno jinak. Ten, kdo vstává i v létě za tmy, je buditel, zatímco ten, komu končí ráno až po obědě, je lenoch.

2908
V roce 2023 přišlo v Česku na svět o dvacet tisíc dětí méně než v roce 2021, což je téměř pětinový úbytek (18,5 %). Zmizelo jedno středně velké okresní město. Dětí se rodí pořád méně, ale takový pokles tu prý ještě nebyl.
Je otázka, co pro zvýšení české porodnosti může udělat generace dříve narozených. Já osobně mám splněno, přivedl jsem na svět šest vnoučat a všechna se mi povedla. Takže si teď už dávám pozor. Jinak potencionální prarodiče moc možností nemají. Matky případných matek, mohou v rámci přesvědčování nabízet, že následníka pohlídají a po víkendu ho v pořádku vrátí. Trochu to komplikuje zvyšující se čas odchodu do důchodu. Případné hlídací babičky budou ještě dlouho zařezávat v pracovním procesu. Mnohem zajímavější pro zvyšování počtu narozených Češek a Čechů by bylo, kdyby „prarodič“ mohl zazvonit mladým klíči. Od nového bytu.

2808
Když máte na stole v restauraci dvě piva a požádáte o přinesení stejného počtu piv, budete mít potom na stole čtyři piva. A to bez ohledu na to, jestli budete chtít „jednou tolik piv“ nebo „dvakrát tolik piv“. (Připusťte alespoň akademicky, že je nechcete pít, ale míníte řešit gramaticko-matematickou záhadu.)
V prvním případě máte na stole tolik piv (matematici říkají x piv) a přičítáte k nim stejný počet toliků. V závěru tedy máte na stole dva toliky, tedy čtyři piva. Když chcete dvakrát tolik, tak ten tolik, co máte na stole násobíte dvěma opět dostanete dva toliky, čili čtyři piva.
Zkuste to někdy v hospodě, kde je obsluhujícím personálem cizinec, a poreferujte, jaký byl výsledek.

2708
Přijedete třeba do Benátek nebo do Florencie, vrážíte do lidí a oni do vás, prodíráte se zástupy a přes lidi skoro nevidíte památky. Z domácích přijdete do styku jen s těmi, kteří obchodují s turismem. A to ještě – protože je sezóna – v restauraci vám víno přináší brigádnice-studentka z Berlína. Normální obyvatele, co tady žijí nevidíte, nic se o nich nedozvíte. O jejich názorech tušíte asi to, že je ten hektický turismus dost štve, ale to vás vlastně taky. Svůj vlastní život tu mohou provozovat leda v únoru, ale to už se zas musí chystat na příští sezónu.
Když už jste na místě, platí to samé. V Paříži musíte okouknout Louvre, Vítězný oblouk, Montmartre a Moulin rouge (ten už je opravený) a můžete pokračovat jinam. Ve Vídni Štěpánský dóm a Schönbrun, když holdujete lidovější zábavě, ještě Prátr. V Bruselu čůracího panáčka. Do konce dovolené stihnete dalšího ještě hodně. Nebo ji proválíte na přeplněné pláži a ve stejně přeplněném kempu večer zapíjíte z domova přivezeným Bráníkem v Pet lahvích. Když máte na víc, vycházíte z prostoru „all inclusiv“ tak dvakrát za den na pět minut, abyste se smočili v bazénu před hotelem nebo vyfotili západ slunce nad mořem.
Hlasy v médiích bubnují na poplach: hledejte destinace, kde není tolik turistů, kde se potkáte s normálním životem, kde je relativní klid. Ale druhou rukou vám cpou reportáže míst-legend, které musíte vidět a musíte ochutnat, na co si dát pozor, kudy tam nejlépe dojet (dost často jsou to reportáže zaplacené nebo sponzorované). Už nemusíte nic vymýšlet ani objevovat. Dostanete návod, trasu, itinerář, pokyny a upozornění na zvlášť zajímavé zajímavosti. Stačí zařadit se do stáda. Je to pro všechny podobné a je to trochu nuda.

2608
Tu změnu přinesla šedesátá léta dvacátého století. Muži přestali nosit klobouky, což v předchozím tisíciletí odevzdaně dělali. Klobouk na hlavě muže označoval význam dotyčného. Důstojnost, postavení, moc. I v těch předchozích čase existovali muži prostovlasí – byli to ti zajímaví, odlišní, výjimeční, kteří si být bezkloboucí mohli dovolit.
Umísťování klobouků na nejvyšší bod pána tvorstva mělo i jiné důvody. Pokrývka hlavy chránila vlastníka před deštěm, zimou a slunečním zářením. A taky si přiznejme, že naši předci (chlapi zvlášť) hygienu moc nepěstovali a nemyté, mastné a zaprášené vlasy bylo lepší zakrýt kloboukem, když už jste si nemohli dovolit paruku.
Středověk i novověk využíval různých typů klobouků k označení funkce i hodnosti – jiný klobouk nosili admirálové, jiný kardinálové, kovbojové nesundali z hlavy stetsony, politici se předváděli v cylindrech a buřinkách, novináři nosili slamáky. Na dělnictvo zbyly čepice, ale část proletariátu, nebo ti, co si na proletariát hráli, zůstala u klobouků. Postupem času ale s funkcemi mizely i typy klobouků a ve výšce 170 cm nad chodníkem (naši předci byli nižších postav než my) začalo být šedavo až nudno. Úplně všichni měli ten klóbrc podobný.
Ještě můj táta nosil klobouk ke všem příležitostem a jednou dostal bláznivý rodičovský nápad, že nějaký opatří i svému synovi. Zřejmě to měl být symbol dospělosti. Neuspěl. Stejně jako všichni mí vrstevníci jsem odmítal si takovou blbost dávat na hlavu. Bylo to ošklivé, trapné a naprosto nepraktické. Stali jsme se první prostovlasou generací a bylo to pro nás stejně důležité a samozřejmé, jako rock’n’roll a sexuální revoluce. Přemýšlím někdy proč zrovna šedesátá léta. Byli jsme první generace, která nebyla nijak propojena s tradicemi a zvyklostmi. Naši rodiče byli zmateni a rozčarováni z doby válečné i z doby překotných změn. Opouštělo je náboženství a doba je houpala na vlnách nových ideologií. Jak potom chcete někomu předávat tradiční hodnoty, když žádné nejsou na skladě. Přestávali být autoritami. Klobouky už bylo zbytečné nosit. Vystřídaly je dlouhé vlasy.

2308
Když nás učili logiku, muselo se říkat pravda a nepravda. Nikdy lež a nelež.
Za lež se tedy neleží.
Za pravdou se stojí.
A za pravdu se někdy taky sedí.
Ovšem i pravda se dá často přestát nebo vysedět. 2208

2208
NAVIGACE PODRUHÉ.
Když se řekne slovo navigace, je to taky něco podél řeky. Tak jako navigace v telefonu vede řidiče po správné cestě, tak se lidé rozhodli přikazovat správnou cestu řekám. Řeky se dřív klikatily a vylévaly se z břehů, zvlášť když u nás existoval ještě sníh. Ten musel na jaře rychle roztát a odtéct, protože příští zimu už by nebylo kam ho dávat. Řeky se všelijak zatáčely a meandrovaly, rozlévaly se po kraji, lidé přicházeli o majetek a někdy i o životy.
Tak se narovnala koryta a podél řek se stavěla navigace, taková šikmá zeď s pěšinkou nahoře a s bíle vyznačenými kilometrovníky, aby ta voda věděla, jak daleko to má ještě do Hamburgu. Bohatá města si místo navigace stavěla nábřeží, vybavené na kraji chodníkem, abyste se na tu prudkou vodu mohli podívat a zábradlí, abyste tam nespadli. Menší města měla dostatek pytlů, hromady písku, lopaty a občany na pytlování. Čím víc bylo protipovodňových opatření zbudováno, tím začaly ty povodně být větší a větší. Třeba u nás ve městě po těch tisíciletých – moravské 1997 a české 2002 – povodních se postavila dvoutisíciletá zeď. Když se toky srovnaly a Česko vybetonovalo, zjistilo se, že se voda rychle řítí do Němec, případně do Rumunska a do Baltu, nám jí tu zbývá málo a trpíme suchem a vedrem.
Za naši blbost trpí vždycky další generace. Naše děti a vnuci budou ty zdi a navigace bourat a řeky znovu zatáčkovat, aby nám tu nějaká voda zůstávala. Tomu se říká koloběh člověka v přírodě.

2108
Soukromý pohled na „vlastenecké setkání v Příčovech“.
Odpověď Liborovi na otázku o Příčovech: Když dovolíš, nepřijmu pozvání k honitbě, ke které se jistě schyluje. „…co se musí člověku stát, aby dokázal žít s💩 v hlavě?“
Odpověz si pravdivě na otázku, – když ti, co Jarkovi tak tleskali, zapomněli na vše, co proti režimu dělal, říkal, zpíval a riskoval a viděli jen to, že podepsal – co dělali ti slušní, moudří a znalí situace v osmdesátkách? Skoro nikdo z intelektuální elity se ho nezastal, neřešil, prostě plul v proudu. Ostatně leckdo měl taky svoje máslo na temeni.
Byly desítky umělců, co něco podepsali (taky nikoho neudávali), a nikdo si jich příliš nevšiml. Málo slin se na ně sneslo, neměli ten věhlas. Jen Nohavica byl velký terč. Celá intelektuální elita po něm plivala, nikdo by si kůrku od něj nevzal. Tak šel tam, kde to nevadilo a kde ho plácali po zádech.
Cesta od Baníčku až do Příčov byla klikatá, ale vlastně krátká.
Je pravda, že cestou se dopustil řady pitomostí, ale to už byl asi hlavně vzdor, a to už byl zcela na opačném břehu.
Teď přijel do Příčov. Sem ho zvali, zatímco jinde mu i rušili koncerty. Možná si až na místě uvědomil, do jaké pasti vlezl. Promlčel to tam a rychle odjel. Tím naštval i tyhle „vlastence“ a přátele Ruska.
O vlasteneckém setkání v Příčovech novináři – kromě těch z Parlamentních listů – nikdy moc nepsali. Obvykle zmínili par nejkřiklavějších jmen, o ostatních nic. Mohlo to být stejné i letos. Teď tam přijel Nohavica, a o tom přece musí napsat s odporem každý. Takhle se v Příčovech dělá PR!

2108
Když někde řeknete slovo navigace, celá společnost vytáhne mobily, zmáčkne ikonu a zeptá se vás, kam chcete navigovat. Takový elektronický navigátor je moc chytrá věcička, s kterou nikdy nemůžete zabloudit. Je mnohem praktičtější, než býval navigátor na sedadle spolujezdce. Nejčastěji to byla vaše choť s automapou na klíně, a tím pádem docházelo za jízdy k řadě konfliktních situací. Vy jste z dosavadního soužití věděl, že zeměpis neumí, netuší, kde je Srí Lanka a kterými státy protéká řeka Zambezi. Tak jste si před jízdou projel celou cestu v atlasu, co máte na záchodě. Do cíle jste dořídil jako po másle navzdory zmateným pokynům, které odezírala z mapy. Většinou, zahleděna do mapy, si ani nevšimla, že jste odbočil úplně jinam, než kam vám doporučovala.
Ta mechanická paní na vás teď z přístroje mluví vlídně, ale je neošálitelná. Když nastane rozpor mezi jejím příkazem a vaší reakcí, jste za blbce vy. Ona velkoryse přehlédne vaši chybu a klidně vyhledává novou trasu, která vás různými zábližkami navede na původní cestu. Nikdy vám nenařídí, abyste se otočili a jeli zpátky. Jednak vás nechce ponížit a za druhé ví, že na dálnici se nesmí přejíždět středový pás, kde vás napadne.

1908
PROTIKLADY.
Protikladem maskulina je femininum. I neutrum má svůj opak: utrum.
Ve světě i v životě je lepší utralita než neutralita. Když jste neutrální, nemůžete se moc bránit a ostatní si vás rozporcují. Pokud jste utrální, můžete se s někým spojit a agresorovi nabít hubu.
Namítnete: Švýcaři jsou neutrální, přesto si na ně nikdo netroufne. Tak za prvé: Každý Švýcar má v baráku kulomet a v garáži tank. Za druhé: Každá armáda, která by lezla do těch kopců, by tam zkolabovala dřív, než by padl první výstřel.
V naší středoevropské krajině nemá utrum příjemný zvuk.
„Pokud si nezlepšíš známku z matiky, máš utrum s lítáním za holkama“.
Jedinec v pubertě to klidně pochopí tak, že může lítat za klukama.
Ať tak nebo tak, jednou ve značně zralém věku dospěje do stavu, kdy už nemá proč lítat.
Má utrum!

1608
(Páteční trocha poezie)
ŽELEZNICE
Nahoře jsou koleje
kdežto pražec dole je
Vlaky nejely však tmou by
kdyby nebyly tu šrouby

1408
Nedávno jsem četl větu „Naše školství je jako za Marie Terezie.“ Přemýšlel jsem, co tím autor myslel. Jestli je naše školství tak pokrokové jako za Marie Terezie, nebo že se od té doby obsahem i způsobem vyučování od toho osmnáctého století moc neposunulo.
Všeobecnou povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie 6. prosince 1774. Docházka umožnila rodičům s odpovídajícími finančními možnostmi, aby si vydržovali vlastního domácího učitele, všechny ostatní děti musely od šestého roku svého věku plnit nejméně šestiletou školní docházku. Byla to úžasná věc proti předchozím časům. Záleželo jistě na tom, co tehdejší myslitelé a vědátoři dokázali do projektu vměstnat a jak to poslední kantor z vesnické jednotřídky zvládl realizovat. Každopádně můžeme císařovně poděkovat za nakročení k vzdělanému národu. Naše další kroky byly střídavé; někdy dopředu, jindy na místě. Ale naopak: množství znalostí a informací přibývalo rychlostí povodně.
Občas zazní stesk, jak jsou ti dnešní mladí nedovzdělaní a hloupí. Nemyslím, že to tak je, a pokud ano, přiznejme si, že za špatné školství mohou jejich rodiče a zejména prarodiče. Výchovou, organizací vzdělávání a často nedobrým příkladem.
Možná bychom se divili, kdyby se testovala dovzdělanost, znalosti a schopnosti těch stěžovatelů.

1308
Předsevzetí… Zvláštní české slovo, které nás uvádí do rozpaků. Nebudete-li o jeho významu vědět nic, představíte si padoucha, ozbrojeného nelegálně drženou krátkou střelnou zbraní. Policisté už na něj míří, ale on se nehodlá vzdát. PŘED SEBE SI VZAL (staročeštinsky „před se vzal“) nějakou bezbrannou dívku nebo mladou ženu a skrývá se za ní, čímž znemožňuje policistům zahájit střelbu. Vhodnější asi bude, že dívku představil (před sebe), ovšem zasahující policisty bude v té chvíli málo zajímat, jak se děvče jmenuje, kolik je jí (tomu děvčeti) let a jestli je ve vztahu nebo ne. Nejsrozumitelnější popis situace bude asi ten, že se padouch dívkou zaštítil.
Předsevzetí je spíš vhodné v případě, že máte nějakou neřest, slabost, úchylku či nejapnost, a potřebuje se toho zbavit. Nebo máte potřebu výrazně zvýšit svůj intelektuální, fyzický či estetický potenciál. Předsevzetí se dost obtížně dává jiným osobám, přirozenější je, když si člověk předse vezme něco sám.
Ideální čas pro předsevzetí je první leden. Je třeba využít chvíle, než vyprchá zbytkový alkohol v krvi, protože později už by člověka taková blbost nenapadla. Přestat kouřit, nepít tolik, najít si ženskou, rozejít se s klukem, zhubnout o 15 kilo, naučit se italsky, dávat včas blinkry, přečíst Marxův Kapitál, míjet v ledničku velkým obloukem…
Možností, co si všechno předse vzít, je téměř nekonečně mnoho. Rozhodně by každému takovému závazku neměl chybět ještě druhý bod. Například že ho neporušíme dřív než za čtrnáct dní.

0908
Říkáme, že máme rozsvíceno, ale ve skutečnosti máme rozžárovkováno. Rovněž posvícení se dnes nevyznačuje počtem svíček, ale nadměrným množstvím jídla a pití. Dnes už se svíčkami svítí málo, buď na hrobech nebo v případě výpadku Temelína. Kdysi bylo svíčkařství solidním zaměstnáním. Tenkrát se ještě svíčky odlévaly z poctivého vosku. Dnes se musíme spokojit s náhražkami z parafínu.
Svíčky pro náboženské účely bývaly dlouhé, aby vydržely, někdy i přes metr. Svítily na oltářích a používaly se i při biřmování (to byl takový církevní dekret na dospělost a chudák biřmovanec ji musel držet během dlouhého obřadu, zatímco žhavý vosk mu kapal na ruku).
Jiné svíčky byly hromničkami. Ty si opatřovali chalupníci a vždycky v únoru, druhého, jim je pan farář posvětil. Druhého února proto, že svátek toho dne se jmenoval Hromnice. (Vždycky mě v dětství překvapovalo, že žádnou holku jménem Hromnice neznám.) Posvěcené svíce se za bouřky rozsvěcovaly v okně chalupy, aby ji nezapálil blesk. Někdy se ovšem stalo, že ji zapálila ta svíčka.

0808
Oslovujete-li pohlavně smíchané auditorium, máte řadu možností. Dámy a pánové. Děvčata a chlapci. Kluci a holky. Pojmenování Soudruzi a soudružky snad už Konečně Stačilo! zmizet ze slušného světa. A na oslovení Ženy a muži! Jsem zatím nikde nenarazil. Když vám na segregačním zvýraznění pohlaví tolik nezáleží, můžete na úvod pronést Přátelé! Nebo Vážení! Nebo jen druhové označení Lidé! Můj přítel Vladimír jednou naopak použil oslovení dvoudílné: Člověkové a člověky!
Když popisujeme nějakou skupinu osob, snažíme se vymáknout jejich důležitou společnou vlastnost, a tou nemusí být pohlaví. Říkáme jenom Britové, a ne Britové a Britky, lékaři, a ne lékaři a lékařky, houbaři, a ne houbaři a houbařky. Sjednocení pod jedním vůdčím mluvnickým rodem probíhalo celý starověk, středověk a novověk a my to za pár týdnů našeho života nezměníme. Netýká se to jen lidí a taky ten dominantní rod nemusí být jen mužský. Říkáme sice psi, ale myslíme psy i feny. Pod kočky zahrnujeme i kocoury a na louce se pasou krávy, přičemž z toho nevyčleňujeme ani býky ani voly.
Řidiče rozlišujeme většinou jen tehdy, když chceme zdůraznit, že řidičky řídí bezpečněji než řidiči. Pro zemědělce zatím ženský rod nemáme a slovo instalatérka nám zní poněkud neobvykle. Učitelský stav jsou učitelé, i když víme, že učitelek je mnohem víc a když chceme rozlišovat, napíšeme, že učitelů-mužů by mohlo být víc.
Navzdory tomu všemu se budeme i nadále setkávat s požadavky, aby se vždy psalo hvězdáři a hvězdářky, a ne jenom astronomové. Gramatičtí feministé a feministky se nerodí, ti se přechylují.

0608
„Jak jsme mohli žít bez mobilů?“ Tuto větu slýchám poměrně často. Kdykoliv moji vrstevníci začnou vzpomínat na něco ze svého dávna. Moji vnuci podobnou otázku nekladou. Fakt, že jejich rodiče a prarodiče neměli přístroj do kapsy, kterým se mohli dovolat z vrcholku Eiffelovy věže nebo ze dna Macochy komukoliv a kdykoliv, je mimo jejich chápací schopnosti. Dokonce se spokojí s odpovědí: „do Paříže nás bolševik nepustil, na dně Macochy na tebe mohl spadnout sebevrah“.
Naskočily prázdniny a jako študáci jsme měli dva měsíce k volnému použití. Dohodnout s kamarády, sbalit nejnutnější, doma na otázky, kam jedem a kdy se vrátíme, byla odpověď nevím. Kam nás to zavane. Nejčastěji na Slovensko. Dopravní prostředek autostop. Nocleh pod širákem nebo v nejlepším případě v nějakém seníku. Medvědi v Tatrách byli i tenkrát, ale asi se před námi styděli. Několik dlouhých týdnů o nás svět nevěděl a my nevěděli o něm. Kdyby vypukla Třetí světová, za čas by k nám ta informace doputovala, ale zase proč by někdo bombardoval lesy na Velké Fatře? A než bychom stopem dojeli k příslušné vojenské správě, abychom narukovali, bylo by po válce.
Komunikace s rodiči a dalším příbuzenstvem sestávala z jedné pohlednice jako písemného dokladu, že jsme ještě na živu, a kromě peněz nám nic nechybí. Telefon: budky sloužily jen pro místní hovory a když jste chtěli meziměsto, strávili jste několik hodin v čekárně pošty, než slečna spojovatelka strčila správné dráty do správných zdířek (a po celé telefonní trase to udělalo několik dalších slečen spojovatelek). Dokud nešlo o život, jsme takové komunikační operace neprováděli.
I dnes můžete na vandru spát kdesi v horách pod širákem, setkání s medvědem si můžete užít mnohem víc než tenkrát (kdyby vás chtěl napadnout, musíte mít rolničku, to ho odradí, nevím nezkoušel jsem to). Nejtěžší položkou ve vašem báglu bude silná powerbanka, která udrží pod napětím všechny vaše mobilní přístroje. Ne každý operátor má signál v každém zákoutí lesa i hor.
No řekněte, jak byste mohli žít bez mobilů?

0508
Po předolympijských atentátech na francouzské rychloželeznice a rozpacích ze zahajovacího programu má světové sportovní klání další aféru v ženském boxu. Statná alžírská závodnice nařezala drobné Italce, co se do ní vešlo. Tu to donutilo k pláči. Alžírská boxerka je zvláštní, má ženské orgány ale mužnou postavu a údajně sílu dvaapůlkrát větší než obyčejná žena. Prostě nějak zpřeházené chromozomy. Většina hlasů kritizuje Mezinárodní olympijský výbor, že Alžířanku neměl do ringu vpustit (MOV je prý navíc nějak rozhádaný s boxerskou asociací, která sympatizuje s agresívním Ruskem – až tam vedou „nepolitické“ sportovní ideály). Druhá strana se zase diví, proč by nějaká menšina – třeba nepřesně definované ženy – měla být v něčem omezována. Třetí diskutéři míní, že těm odlišným ženám (a samozřejmě i mužům) by se měla zřídit samostatná kategorie s udělováním medailí, ale těm oponují čtvrtí, že to by najednou bylo kategorií, až by nestačilo všechno zlato světa.
Inu, zase máme co probírat. Pokud vás zajímá můj názor, navrhuji celý ženský box zrušit. Boxerský sport se od počátku vedl hlavně údery do hrudi soupeře (i když někdy netrefa znamenala pár vyplivnutých zubů). Jak známo, tam, kde muži mají hruď, mají ženy ňadra. Potřebujete ještě nějaký silnější argument?

0208
2. srpna 1892 byla v Rakousku-Uhersku provedena měnová reforma. Místo zlatky byla zavedena koruna. Zlatky ovšem platily ještě řadu let dál. Převod byl 1 zlatka = 2 koruny. To vysvětluje celkem nepochopitelné názvy pětka pro desetikorunu a desítka pro dvacetikorunu. Tahle pojmenování se u nás udržela i po sto letech. Sto krejcarů se tehdy převádělo na dvě stě haléřů. Reforma byla signálem, že s hospodářstvím v Rakousku-Uhersku něco není v pořádku. Vítr v „portmonkách“ (peněženkách) Rakušáků a Uheráků ovšem udělala Světová válka.

0108
Když se řekne vteřina…
Když jsem rok za rokem navštěvoval rozmanité druhy školních zařízení, dozvídal jsem se důležité věci, například co je to vteřina. Jednotka času. Poměrně nevelká. Když řeknete pomalým hlasem jednadvacet. To bylo trochu nevhodné, protože vzápětí nám v českém jazyce řekli, že je to germanismus (einundzwanzig). Ale v prvouce, jak se ten předmět jmenoval, na nás vysypali všechny jednotky času. Nebylo to nic složitého, žádné libry minut neexistovaly. Dozvěděli jsme se, že minuta má šedesát vteřin, hodina 3600. A že rok má 365 dní, ale přestupný je nemá. Už před nástupem do školy jsme ovládali analogové hodinky s velkou a malou ručičkou (digitálky ještě neexistovaly). Poněkud nás mátlo (a dodneška mě to mate), proč se všechno na světě měří a počítá v desítkové soustavě, zatímco čas se měří po šedesáti nebo po dvanácti, ale nikdo nám to nebyl schopen vysvětlit. Sami jsme se také museli prokousat faktem, že světelný rok není časová míra ale délková, naše paní učitelka to nepochopila dodnes.
Ověnčen maturitním vysvědčením a diplomem jsem vstoupil do života a zrovna to začalo. Byla zrušena vteřina a nahrazena sekundou. Časově byly stejně dlouhé, aspoň nikdo netvrdil opak. Ale v době, kdy se Sovětským svazem bylo na věčné časy a cizácká slova byla nahrazována slovanskými, se najednou vykopne česká vteřina a nahradí ji latinská sekunda. Někdo vysvětloval, že sekunda je druhým – sekundárním dělením hodiny (minuta že je první dělení, ale té prima nikdo neříkal). Ona ta druhost visela ve vzduchu, vteřina byla taky druhá (rusky je druhý vtoroj, a nakonec i v češtině se ví, že úterý – kdysi prý vterý – je druhý den v týdnu.
A ještě jeden důvod asi byl, proč vědci tak vehementně prosazovali sekundu. Se slovem vteřina žádnou sprosťárnu ani vtípek nevytvoříte.

3107
Léto, čas dovolených. Skoro celý svět se přesouvá někam jinam a potom zase zpátky. Auty, busy, vlaky, loděmi a hlavně letadly. Lidé se cpou v dopravních prostředcích, zírají na odletové tabule a ono nic neletí, jejich kufry cestují do úplně jiné země, teroristé přeřezávají dráty od TGV a tam, kam cestovatelé míří, může zítra vypuknout válka nebo revoluce. Planeta tím trpí ještě víc, než když se papaláši sjíždějí na ekologický summit. Řadoví ekoaktivisté dostanou enviromentální žal a lepí se k rozjezdovým drahám na letištích. Což je z provozního hlediska hodně nebezpečné. Protože když startující boeing přejede v plné rychlosti aktivistu, drncnutím si mohou nepřipoutaní cestující v letadle rozbít hlavu o příruční zavazadlo.
Tohle všechno je neúnosné a musí to co nejdřív skončit. Začněme dovolenkovat virtuálně! V katalogu cestovky si vyberete, kam chcete cestovat, co tam budete dělat (válet se u moře, poznávat památky, lézt po horách, ochutnávat místní delikatesy a piva, zašpásovat si s místní erosenkou, vezete sebou i ženskou nebo vám máme nějakou nachystat, nehodící se škrtněte). Cestovka vám sestaví program snů a přidělí vám virtuální brýle nebo luxusnější virtuální skafadr. Zažijete čtrnáct dnů nejskvělejší dovolené, projedete půl světa, nafotíte pár snímků z vrcholu Eifelovky, v Las Vegas vyhrajete nějakou drobnou částku a seznámíte se spoustou nových virtuálních lidí. Nikde neuvíznete v zácpě nebo v letištní hale, nikdo vás v cizině nepřepadne nebo neznásilní, leda si to objednáte jako zážitek. Všechno nesrovnatelně levněji než ve skutečnosti. A nad tím vším ještě skvělý pocit, že jste při tom všem ohromně pomohli naší planetě. Z vlastního obýváku. Po pár dovolených z vás může být druhá Greta. Tak se vydejte na cesty svých snů.

3007
Dlouhá staletí jsme si my lidé mysleli, že počasí a vůbec celé klima dělá Bůh. Tento náš nematerialistický meteorologický názor byl utvrzován hlavně tím, že jmenovaný všechny ty elementy, co dělají počasí, jako slunce, pršení, větry, rosu, náledí a duhu (mraky taky) vlastně stvořil. A je tedy logické, že je odpovědný i za jejich provoz. Překvapovalo nás ovšem to, že někdo tak serózní, moudrý a důstojný může mít v provozování povětrnosti takový hokej. Přemýšleli jsme o tom, že takhle se to počasí dělat nedá, a tak se z nás stali ateisti. Tím ovšem po Bohu vznikla v meteorologii a dalších klimatických naukách díra. Potřebovali jsme nutně někoho nového, kdo za to může. Přispěchali vědci a přivedli oxida uhličitého. Byli jsme rádi, že našli viníka. Jenže. Pámbú měl v počasí bordel, ale dalo se v tom žít, kdežto kysličník otepluje a otepluje. Tudíž ho musíme zrušit, zlikvidovat, rozložit na atomy a uložit do podzemí.
Vědci udělali ještě jeden důležitý objev. Všechno souvisí se vším a cokoliv má vliv na cokoliv. Třeba někde na Sumatře zamává motýl křídly a v Kalifornii napadne metr sněhu nebo ve Vlašimi vichřice odnese střechu městské knihovny. Někteří s tím byli hned hotovi: Tak vyvraždíme motýly! Jenže to by byl velký zločin na krásnu. A taky – ti největší motýli žijí v rovníkové džungli na Sumatrách, Kongách a Amazoniích a kdo tam za nimi do toho neprostupna poleze.
A ještě něco: existuje nějaký el Niňo (v překladu miminko) a ten to klima dělá. Zapomeňte na oxida! Miminko oteplí vodu v Tichém oceánu, ta se šíří Panamským průplavem do Atlantiku, ohřeje Golfský proud a v Praze máme od dubna klimatizace a větráky na max. To se děje pár let po sobě. A pak šlus. Na scénu přichází Niňova parťačka la Niňa (ta miminka), která to dělá zase několik let naopak. Ochlazuje. A furt se to střídá.
Vrátili jsme se zas k tomu božskému vlivu na povětrnost, aspoň ta ňunata jsou roztomilejší.
Ale stejnak: za všechno to oteplování prej můžou krávy, protože prděj metan.

2907
Umělá inteligence.
Náš život se mění. Výrazná změna přišla s Googlem. Předtím vaše vzdělání, práce a tvůrčí schopnosti závisely na tom, co vás škola (a další instituce i vy sami) naučila a co jste si stihli zapamatovat. I tehdy jste mohli zjistit to, co jste nevěděli nebo zapomněli. Knihy, slovníky, informace od jiných lidí. Pracné a pomalé. S Googlem jeden klik a správně položené heslo či dotaz. Můžete z objevených článků rovnou kopírovat do svého dílka.
Pak přišla AI. Umělá inteligence. Napíšete jí, jaké máte zadání, a během pár sekund vám vyplivne hotový článek. (Nevymýšlí to. Jen projede celý internet a ze všeho, co tam najde, vybere jakýs takýs učesaný sumář.) Zkopírujete, možná trochu upravíte a hotové někam odešlete. Je to pohodlné a vy zpohodlníte. Kdežto umělá inteligence bude na sobě pracovat a bude stále lepší. Bude čerpat informace z jiných umělých inteligenci a ze sebe. Takový uzavřený kruh.
Za nějaký čas z toho řetězce vypadneme my. Na naše zadání už nikdo nebude zvědavý. Uzlový tazatel se bude těch umělých inteligencí ptát sám. A jemu bude ta zadání vymýšlet nějaká další umělá inteligence. Časem i on bude zbytečný. Umělá inteligence bude svět řídit sama. Kdo by chtěl pořád zjišťovat, co je pravda a co je umělá pravda?
A co budou dělat lidé, jistě se zeptáte. Nic. Budou se bavit a pak odpočívat, cestovat po světě (samozřejmě virtuálně), navazovat vztahy, konzumovat vše od pokrmů až po zážitky a lásku.
Nuda, řeknete a budete mít pravdu. To by vás bavilo jen chvilku. Tudy cesta nevede, tak jinak. Lidi budou dělat to, co jim umělá inteligence nařídí.
A to přes všechno ujišťování expertů, ajťáků, scifi spisovatelů, politiků a všelijakých proroků, že počítače nikdy nebudou chytřejší než lidé.

2607
Devětačtyřicátý ročník… Mnoho festivalů, pokud by vůbec dospěly k takové číslici, by zavánělo neměnností, stagnací, opakováním téhož. Jiné by se ani k polovině nedobraly, nepřekonaly by překážky, protivenství od někdejších cenzorů a pozdějších závistivců i těch, kteří by na akci chtěli něco přirejžovat.
My, pořadatelé z Folk & Country Klubu, jsme se před klacky pod nohama obvykle s festivalem přenesli do jiného místa, kde bylo líp. Tak se stěhovala Porta, Slunovrat i Zahrada. Ústeckoorlický rodák a patriot Slávek Janoušek takovou možnost neměl a zůstával svému městu věrný. S vytrvalostí a neústupností. Devětačtyřicet ročníků, měnily se prostory, ale stále „nad Orlicí“.
Ten začátek si asi už nikdo nepamatuje. Většina dnešních návštěvníků ještě nebyla na světě a ti nejstarší chodí už docela dlouho na pivo s kolegou Alzeheimerem. I tak je to festival mladý i s jeho diváky, pořadateli, a nakonec i s jeho vynálezcem a udržovatelem. Jak mohu osobně potvrdit (ano pamatuji), je tam cítit ten dávný pocit lidí, co mají k sobě blízko.
(leták)

2407
Pater noster.

To je latinsky a každý inteligent a každý dobrý křesťan ví, co to znamená. Zbytku populace se to překládá v národním jazyce, u nás Otčenáš. Dobrý křesťan, když něco potřebuje, tak vznese žádost. Modlitbičku okolkuje ještě několika Zdrávasy, aby se paní Matka přimluvila. Křesťané ke svému Bohu vznášejí žádosti ve tvaru Otčenáše. Židé a muslimové (nehodící se škrtněte) se modlí k tomu samému Bohu, jenže jinak.
Ten, kdo v modlitebních žádostech vytrvá, může vystoupat k nebeským výšinám. Většinou po smrti. Aby to neměl tak obtížné, neboť nebe je až ve výši družicových drah, vymysleli lidi takové dopravní zařízení. Aby každému bylo jasné, na co to je, říká se tomu taky pater noster. Překvapivě se neumísťuje do chrámů a katedrál (památkáři by to nepovolili), ale do úřadů, škol a dalších veřejných budov, s výjimkou veřejných domů.
Jedná se o dvě vertikální šachty, v jedné stoupá a v druhé klesá nekonečný počet vozíků, co stále jedou. Můžete si vybrat. Když vlezete do toho „nahoru“ vyveze vás to volným pohybem a bez drncání až do nebe. Druhá šachta vás sveze přímo do pekla, tam je to taky pěkné. Tak to stoupá a klesá od doby, kdy ty veřejné budovy postavili, a bude to klesat a stoupat do skonání věků. Jedna věc mi vrtá hlavou. Kam dávají v nebi ty kabiny, co jim tam v nekonečné řadě přijíždějí? Copak v nebi. Tam mohou mít odstavná nádraží ve stanicích Mléčné dráhy. Ale v pekle to asi bude problém. Peklo není nijak velké, při tvoření světa se s ním vlastně ani nepočítalo, a tak se šouplo pod zem. Je tam dost tma, hemží se to zástupy hříšníků a když nedodržují bezpečnostní předpisy, může tam klidně některý spadnout do kotle. Kam dávají ty nekonečně řady přibývajících kabin, to asi ani bůhneví. 2307
Sen je synonymum k něčemu krásnému. Něčemu, co není, ale mělo by být. Přiznejme si ale, že tyhle nádherné nebo aspoň učesané obrazy v drtivé většině nejsou sněné ale bděné. „Zdají“ se nám věci, které moc chceme. Ale jsme při tom vzhůru a naše snění se snaží promítat svět tak, jak by se nám to líbilo. To jsou sny neskutečné.
Skutečné sny se nám zdají, když opravdu spíme. A protože spíme, nemůžeme jejich námět, scénář a režii nijak ovlivňovat. Většina takových snů dopadá špatně, odehrávají se tam nehezké věci, a dřív, než by vyústily do nějakého pozitivního happyendu, se stihnete se probudit. Nepamatuji si, že by mi někdo vyprávěl o svém snu jako o komedii. (Fraška možná.) Skutečné sny se převalují mezi dramatem, tragédií, thrillerem a hororem. Nebo nezáživným opakováním stále stejného nudného příběhu.
Usedáte do vlaku a ten se vydá úplně jinam, než kam jste chtěli cestovat. Taháte za záchrannou brzdu, ale z trubek systému na vás začne stříkat horká voda. Nebo máte na rande s nejkrásnější holkou z gymplu a na chodníku se místo ní na vás zubí ta odporná profesorka chemie, co ráčkuje. Sedíte doma a jste rádi, že jste rádi, někdo zvoní a ve dveřích předáci toho nejodpornějšího hnutí z celého volebního spektra, bez pozvání se vám nasáčkují do obýváku a neodejdou, dokud jim neslíbíte, že budete volit právě je. Po sté se vám opakuje sen, jak stojíte před maturitní komisí, vůbec nic nevíte, je to strašnej trapas, ale ani ve sté repríze se nedozvíte, jestli jste tu maturitu udělali nebo ne.
Všechny ty vaše spací sny jsou hrozné a nepřátelské. Nejlepší je se jim vyhnout. To se dělá tak, že v posteli neusnete a budete si snít ty krásné sny podle vašich přání a představ. Akorát budete ráno dost nevyspalí.

1907
Právem každého člověka je věřit v cokoliv. Třeba v to, že Zeměkoule je placatá, že dopravní letadla na nás sypou prášek nebo že vakcíny obsahují čipy. Společnost to obtěžuje a zdržuje, moudří lidé obracejí oči v sloup, ale to je daň za tento druh svobody.
Problém nastává tehdy, když tihle lidé začnou vydávat placatost Zeměkoule za jediný správný názor. K jejich výbavě patří agrese, ukřičenost, vulgarita a taky stádnost. A netolerance k jakémukoliv jinému názoru. Omílají listinu práv a svobod a žádají svobody pro sebe. Svoboda druhých je nezajímá, stejně jako to, že kromě nějakých práv i oni mají nějaké povinnosti. Zajímá je jen jejich pravda.
Mají své mluviče s dlouhým seznamem dluhů, které jim svými dary dotují. Mají své narudlé vůdkyně, ať už blondýny nebo zrzky. Ti všichni jim slibují, že až budou do té EU zvoleni, tak ji zruší. Nezrušili, jak můžete sledovat, ta hnusná Unie je financuje královskými platy a o ty by nebylo rozumné přijít.
K podpoře svého názoru nosí na demonstrace státní vlajky (oni jediní jsou přece vlastenci), transparenty psané špatnou češtinou a šibenice (chystají se pověsit ty, kteří byli demokraticky zvoleni, ale nesdílí hlasitě jejich názor). Hltají sdělení východních dezinformačních webů a řídí se jimi. A hlavně jsou PROTI. Proti všemu a všem. Proti každé vládě, ať je složena jakkoliv. Když vybledne téma jejich protestů, najdou si vzápětí jiné.
Kde se berou tihle lidé? Jsou opomíjení a frustrovaní. Neúspěšní, někdy chudí. Málo se o ně starala rodina, škola i společnost. Není proč jim závidět jejich šedý a zpackaný život, zatímco oni mají mnoho důvodů závidět úspěšným. Nebo těm spokojeným. Svoje ublíženectví vykřičí na ulici nebo na internetu.
Když je budete přesvědčovat o tom, že Zeměkoule je kulatá, znepřátelíte si je. Můžete se o ně přestat zajímat a říct si, že i ty šibenice patří ke svobodě názoru. Jenže se pak můžete divit.

1807
V posledních evropských volbách vyhrál málokdo. Nejhůř asi dopadl Tomio Okamura a Svědci Přímé Demokracie. Ukázalo se, že když deset let hlásáte jenom to, že jste proti (a ani pro to proti kromě keců neděláte nic) předběhne vás někdo s aspoň jednobodovou nabídkou. Voliče nezajímá tolik vystoupení z EU a z NATO, jako zachování spalováků. A proti nelegální imigraci jsou dnes už asi všechna politická hnutí a strany a taky není vůbec zásluhou SPD, že v Česku skoro žádní imigranti z blízkovýchodu a černokontinentu nejsou. V západnějších zemích se totiž pobírají mnohem vyšší dávky než u nás. Takže možná zase jedno protestní hnutí směřuje do zapomenutí.

1607
V životě člověka byl a je takový zvláštní zlom, kdy skončí škola a začíná práce. Někdy se taky tvrdívalo, že začíná život, což byla hrubá nepravda, protože život s volností, kterou mu dávala škola naopak končil a nastala dřina, která trvala od šesti ráno až do důchodu. V novinách v čele s Rudým právem jste se sice dozvídali, že naše práce je na rozdíl od minula konečně svobodná, ale v praxi se to moc nepoznalo. Místo zlého kapitalisty jste pracovali pro stejně přísný stranostát. Vašich osm hodin z každého dne si přivlastnil ten první i ten druhý. Za to vám platili mizernou mzdu. Když byla mizerná moc, mohli jste za kapitalisty stávkovat; od toho jste měli odbory. Za stranostátu byly zase odbory pro to, abyste na Vánoce dostávali krabici čokoládových figurek na stromeček.
Za nás ještě začátek a konec pracovní doby ohlašovaly sirény na střechách fabrik. Ale nejdůležitější věcí socialistického zaměstnávání byly píchačky. Nenápadný hodinový stroj na zdi vrátnice. Do toho jste strčili papírovou kartu s vaším jménem, zatáhli jste za páku a mašina udělala cink. To byla zpráva o tom, že už jste v zaměstnání a že za to od této chvíle berete prachy. Když jste si píchli až minutu po šesté, měli jste průser. Každou minutu pozdního příchodu jste museli napracovat, obvykle půl hodiny. Naopak už čtvrt hodiny před koncem pracovní doby stála u píchaček už čtvrt hodiny fronta všech zaměstnanců, aby si mohli píchnout ve 14:00. Tomu vedení závodu nijak moc nebránilo, ale na stránkách satirického časopisu Dikobraz se to často kritizovalo.
Od okamžiku, kdy vám cinkla píchačka, byli jste v procesu. Od šesti do dvou jste budovali socialismus a bránili světový mír. Když jste v té práci nedělali vůbec nic, někde se zašívali a v nejhorším jen dělali, že něco děláte, nikomu to moc nevadilo. A to byla ta největší přednost socialismu.

Někdy se stávalo, že váš podnik (tenkrát se neříkalo firma) byl na píchačky nedostatečně velký. Když jste byli namačkáni ve třech kancelářích, vrátnice už se vám nikam nevešla. Typická situace v kulturních domech, odtamtud to znám. Místo vrátnice se sehnal stolek, na něm ležel tlustý sešit a tužka na provázku. Každý, kdo přišel, se tam zapsal, a kdo odešel, taky. A napsal nebo si vymyslel čas té události. Jednou za čas si vedoucí přivstal a udělal tlustou čáru. Kdo se následně zapsal až pod ní, byl opozdilec. Naštěstí měl člověk kamarády, kteří chodili včas a nad svým jménem nechávali pro vás volný řádek. Někdy se taková problematická docházková kniha dokázala i ztratit, což u těch, kterým ve škole mizely třídní knihy, nebyl zas takový problém.

1507
České dějiny plní řada velikánů. Je třeba připustit, že mnoho těch českých géniů byli buď Němci nebo Židé. Takový Jára Cimrman byl zcela jistě obojí. Ale i tak nám dělají pýchu a národní hrdost.
S úžasnými českými ženami to tak slavné nebylo. Sklodowská byla Polka, i když ji ozářil materiál z českého Jáchymova. Babičku přeložili. Do řady jazyků. A babička slavné české spisovatelky, pokud jste to četli, byla vlastně Kladka. Z kraje historicky českého. Ale když babička na důchod imigrovala na Staré bělidlo, to už nám – Rakušanům a Uherákům – Kladsko nepatřilo. Popruštělo. Emu Destinovou máme na bankovce a tím to pomalu končí.
Branná síla. Českých vojevůdců bylo taky dost. Husité sice vítězili, ale taky vraždili civilisty a bořili kulturní hodnoty. Pak ta slavná porážka na Bílé hoře. Co tam máte dál? Takovej Valdštejn (klávesnice mi odmítá napsat „takový Valdštýn) byl celkem kvalitní voják, ale na blbý straně třicetiletý války, chystal se na zradu, tak ho zapíchli. V Chebu. Je to na obraze, což je nespravedlnost, protože žádný vojevůdce by neměl vykrvácet v noční košili. Po něm maršálek Radetzský, chtěj mu teď vrátit pomník před Malostranskou besedu, legionáři v Rusku, co málem porazili bolševiky, Kubiš s Gabčíkem a samozřejmě hrdina největší – dobrý voják Josef Švejk.
Bratranci Veverkové. Před nimi se pole jen rozrývala, jako když za sebou táhnete kramli. Jejich pluh půdu obracel. Ty hektarové výnosy! Jakou díru do světa dokáže udělat kus vohnutýho plechu! Josef Božek, co postavil první české auto na páru. U toho jsme měli zůstat, nemuseli bychom dnes vymýšlet auta na baterky. Když postavíte na kamna hrnec s vodou, páru máte zadarmo. Prokop Diviš byl sice jezuita, ale to se vynálezcům promíjí. Vymyslel bleskosvod. Plno lidí si myslí, že vynalezl hromosvod, ale to se mu nepodařilo. Je to slyšet, když přijde pořádná bouřka. Vynálezce Josef Ressel z Chrudimi vynalezl lodní šroub. Chrudim neleží u moře, a tak ten objev působí, jako kdyby Kryštof Kolumbus vynalezl horolezecké karabiny a cepíny. Nicméně kolesové parníky to poslalo do penze, o plachetnicích a veslicích ani nemluvě.
Albert Einstein. Taky ne úplně Čech, ale učil tu na vysoký škole, hrál tu na housle a vymyslel v Praze to Emc na druhou nebo jak to je. A chodil do kavárny s jiným slavným Čechem Františkem Kafkou, kterého nám závidí celý svět.

1107
Co by bylo léto bez veselé vodácké historky.

MADLA

Moje milovaná Madlo
Do vody ti pádlo spadlo

Bez pádla je loď jak živá
Tichý večer, už se stmívá

Netáhly tě přátel svody
Nešla’s s nimi do hospody

Zatím pluješ po hladině
Ale jez je zrádná svině

Pohltí tě pod ním vracák
ráno najdou prázdný spacák

Marně tvá dlaň vodu víří
Tvá loď do propasti míří

Dopadne to s tebou špatně
Jez tě zhltne neodvratně

Kamarádi rozžnou svíčku
Vodník dá tě do hrníčku

1007
Do Evropy se přivalila relativně levná čínská elektroauta. I když si to asi neradi připouštíme, Číňané jsou v tomto oboru dál než my. Zvládli technologie, včas si ve světě zajistili materiálové zdroje a mají úspornější pracovní sílu. Pro evropské obyvatelstvo to byl příslib finančně rozumné možnosti, jak k elektrovozu přijít. Auta evropských výrobců jsou zatím podstatně dražší. A tak Evropská unie zavádí na vozy z Číny vysoká cla. O ochranu přírody asi tolik nejde, zato o ochranu zisku evropských výrobců ano. Ostrouhají evropští zákazníci.

0907
Předpokládám, že vám v mladém věku četli, vyprávěli či vysílali pohádky. A když už, určitě vám neunikla scéna, kdy postava (vedu v sobě vnitřní boj, jestli čert nebo vysloužilý voják) vyřkne slova: „tisíc láter!“ Čert to asi nebyl, protože rohatí nepoužívají vulgarity, a už vůbec ne v pohádkách. Tak asi ten militant, ti si servítky nikdy moc nebrali. Prostě jen tak láteřil.
Slovo látro můžete použít klidně i před dvaadvacátou hodinou. Dokonce ani když tisíc láter poskládáte jedno vedle druhého. Látro je stará míra a je dlouhé 2,39 metru. Kdesi jsem se dočetl, že když jste vzpažili, byla to vzdálenost od palce u nohy až po natažené prsty u ruky. Nevím, k čemu by takhle odvozená délková jednotka byla. Jedině snad pro truhláře, co vyráběli rakve.
Dost blbě se to asi měřilo, a hlavně každý měl látro jinak. Nastávaly dohady! Loket taky nemají všichni stejný, a aby se na tržišti neprodávalo na (různě) dlouhé lokte, byl úřední loket každého města připevněn na fasádě radnice, a všichni si to mohli ověřit. Normované látro jsem na žádné radnici viset neviděl, takže nesrovnalosti mohly vznikat.
Tisíc láter je 2,39 kilometru, což je docela příjemná procházka. Takže místo láteření se jdete projít a pak zahnete do hospůdky na žejdlík, máz nebo holbu piva.

0807
Přijela k nám pouť.
Děje se to rok co rok ve stejný čas. Kolotočstvo rozestaví atrakce na louce u mostu, připojí se na elektriku a začne blikat všelijakými světly a dělat hudební kravál. Do toho kdosi, zřejmě ředitel kolotoče, vydává zvuky artikulované i méně artikulované. Ty druhé jsou rozmanité, připomínají třeba kloktání ústní vody nebo pád člověka do Macochy. Artikulovaným nerozumím vůbec, je to za řekou, takže nemohu mluvčímu odezírat ze rtů. Ale všechny mají podnítit okolní diváctvo, aby vyndalo peněženky a nastoupilo na atrakce. Diváctvo ovšem škudlí, ceny jsou značné, a když ta všemi barvami hýřící plechová kavalérie po třech dnech opouští naše město, smutní její kapitáni, že je to rok od roku horší.
Později narození asi přesně takhle vnímají slovo pouť. Ti starší a sečtělejší tuší, že pouť je slavnost v určitém místě, kde je kostel zasvěcen svatému, co má zrovna v kalendáři svátek. V našem městě je to svatý Prokop, to je ten, co zachránil českého knížete Oldu, který si vyjel na lov jen tak, nevybaven a bez navigace. A taky ten, co zapřáhl čerta do pluhu a vyoral s ním brázdu až do… no stejně nemáte tušení, kde ta Chotouň leží. A máme tu po něm klášter, kostel a zámek v jednom, kde se nějaký čas liturgovalo slovansky, než to z Říma zakázali.
A ke klášteru a kostelu patřila i ta pouť. Slavné mše, hromady družiček, oornátovaní kněží domácí i vypůjčení, kočáry honorace. A venkované ve svátečním ze široka i daleka, pouť od toho, že putovali (to se jim to krásně šlapalo, když neexistovaly autobusové linky). Kde bylo po cestě nějaké Boží muko, dali pauzu, pomodlili se za úrodu a tak, posvačili a pokračovali k cíli. V místních domácnostech se zase peklo, vařilo, smažilo a uklízelo, nějaká ta husa dostala na pekáči poslední podmazání, vytahoval se sváteční ubrus a někdy i sváteční porcelán.
Na místě nebylo pro lidi kam šlápnout. Ty církevní věci už jsem pojmenoval. Ale byl to i světský svátek. Hostince přetékaly lidmi, pivo se vysudovávalo do žejdlíků, holeb, mázů či dokonce věder, pestrá nabídka všeho jedlého i praktického. Selka si koupila nový šátek a svatý obrázek do kuchyně, hospodář kosiště, děti dostaly po krejcaru na turecký med a kyselé okurky. Nějaké atrakce a zábavy taky byly.
Když jsem byl malý, bylo to dost hustý, ale říkali, že dřív to bylo lepší a mohutnější, stánky se vším možným stály v řadě až daleko za klášter. V dalších letech už mě to nebralo, ale stejně jsem sledoval, jak to všechno slábne a mizí a jediné, co bobtnalo, byly kolotoče, houpačky a střelnice. A ty se nakonec staly moderním synonymem slova pouť.

0207
Vláda připravuje zvýšení poplatku za veřejnoprávní televizi a rozhlas o patnáct a deset korun měsíčně. V poslanecké sněmovně z toho jistě bude hádání, mrzení a zalézání do spacáku. Těžko by se hledala lepší munice pro opozici než to, že obyvatelstvo bude ožebračeno o necelé jedno pivo v restauraci měsíčně. Snad to ale voliči včetně důchodců přežijí.
Co na tom návrhu skutečně vadí, je úprava seznamu platičů poplatků. Přibudou všichni, co mají chytrý mobil nebo počítač „s připojením“. Platba za veřejnoprávnost se změní na daň – nedaň, protože platit budou úplně všichni. Těžko si představit občana, který nemá chytrý telefon (starší důchodkyně snad) a přitom mu v obýváku chybí televizor. To už opravdu bude poctivější mít ta sdělovadla státní a financovat je z vybraných daní. My, odpůrci takového řešení budeme ale hlasitě vzývat veřejnoprávní nezávislost na státu. Jenže jaká nezávislost, když politici si do mediálních rad navolí své xavery?

0107
Myslím, že holky dost tápou, když se zeptáte, co je to imbus. Naopak my kluci jsme okamžitě v obraze, já dokonce netápu dvojnásobně, protože na tohle mám školy. Ve slovníku výraz nenajdete, to slovo neexistuje! Správně je to totiž inbus, převzaté z jiného jazyka. Českým jazýčkům to s M asi znělo nějak méně německy, my jsme takoví vlastenci.
Teď už asi tušíte, že to má něco společného s městskou hromadnou dopravou. Inbusy jsou autobusy, co vozí cestující do města. A to jste na omylu! To by musely existovat taky exbusy, které by vozily lidi z města ven. To by městská správa potřebovala dvakrát tolik autobusů a představte si ten rozpočet.
Imbus je šroub. Ale žádný takový se šlicem, křížovou drážkou, šestihrannou hlavou nebo s podivnými náhlavními zašroubovátky, které si vymýšlejí výrobci v Číně a v té druhé Číně. Imbus má takovou roztomilou válcovou hlavičku s uprostřed vyvrtanou dírkou. Divili byste se jako já, jak ji vyvrtali, protože je šestihranná. Do toho otvoru strčíte takovou šestihrannou tyčku a dál už pracujete jako se šroubovákem.
Ještě vám dlužím informaci, proč im/inbus. Je to německý vynález a naši sousedi mají v oblibě slova složená, někdy dost dlouhá. Takže Innensechskantschlüsselbsurtundshaurte. Česky asi šestihranný klíč, co se strká někam dovnitř. Posledních čtrnáct písmen je název fabriky, která to první začala vyrábět už před Druhou světovou.

2806
Chorvatsko nebrat! Na dovolenou na Jadran ani omylem. Nevím, jestli to taky sledujete na sociálních sítích a skoro ve všech médiích. Snad to ani není ruská propaganda, ale skutečné vlastenectví našich občanů a novinářů. Začalo to už brzy z jara a teď začátkem léta to bude úspěšně pokračovat. Ucpané dálnice tam i zpět. Vysoké pokuty na chorvatských silnicích, ale jen na Čechy, domácí tam od rána jezdí ožralí a nic. Slibovali hotel s výhledem na moře, a kulový. Jídlo drahý a nestojí za nic. Smažák si nikde v hospodě dát nemůžete. Všude lidí jak nas… Otočit se na pláži na druhý bok je skoro nemožné. Žena vstává ráno v pět a jde položit ručníky na lehátka.
A teď: olejové skvrny u pláží v okolí Rieky. Prudce jedovaté ryby si našly cestu z Oceánie až na jaderské pobřeží. Vedle v kempu duní diskotéka, nedá se usnout. U Zadaru maniak přepadává ženy. V moři u pláží se objevili jedovatí ohniví červi. Teď zrovna říkali v televizi, že Chorvatsko, Bosnu a Černou Horu postihl obrovský blekaut. Na Hvaru hoří. Žraloka, co sežere českou učitelku, si na ostrově Krk schovávají až na půlku prázdnin.
Říkali, že máme raději jet do Itálie nebo do Řecka. Jenže víte, jak to tam je drahý? A nikdo tam nemluví česky! Takže, mámo letos Slapy.

2606
Mladý muž včelařem (3).
Jednoho dopoledne přiběhla za dědečkem sousedka: „Pane řídící, pane řídící, (on totiž dědeček, než se stal dědečkem, něco řídil), pane řídící, uletěly vám včely!“ Dědeček se zatvářil zakaboněně, aby to vypadalo, že mu opravdu uletěly včely, poděkoval sousedce, vstal a ve spolupráci s mladým mužem odešel na zahradu. A ejhle! Na větvi jabloně visel takový divný hrozen. Nepatrně se hýbal a nevraživě bzučel. Dědeček to okoukl a pak požádal mladého muže, aby včely pohlídal, kdyby náhodou chtěly někam odletět. Zatímco mladý muž hlídal, co mu síly stačily, dědeček se vrátil se žebříkem a větší bedničkou. Vylezl po žebříku, na skoro osmdesát slušný výkon, a bednu zavěsil pod ten včelí hrozen. Potom zatřepal větví tak silně, že se včely neudržely a spadly do bedny. Jen menší množství jich ještě poletovalo kolem. Dědeček slezl a položil bednu do trávy. Mladý muž se nechal poučit, že teď už neuletěj, protože jejich královna je vevnitř v té bedně a včely ji neopustí.
Tak je odneseme zpátky do toho úlu, navrhl mladý muž. To nejde, nesouhlasil dědeček, tam jsou teď mladé i s mladou královnou. Ta stará odletěla na větev a celý starý roj za ní, aby mladým udělali místo. Mladý muž nervózně koukal do bedny, co si s takovou hromadou včel počnou. Vzadu mám ještě jeden úl prázdný, informoval dědeček.
Tak tam spolu ty včely nasypali. Ale to už je babička volala k obědu.
*
Mladý muž rostl. Dědeček stárnul a nastal čas předat všechny úly i se včelami někomu ze svých známých. Mladý muž u toho nebyl, ale to stěhování třiceti úlů muselo probíhat nějak podobně jako stěhování kostela v Mostu. Zbyla budova včelína, vlastně kůlna stlučená z trámků a prken, už tehdy dost omšelá. Bez včel trpěla neobydleností a chátrala čím dál víc, až šla k zemi. Mladému muži zbyla po včelách jen nostalgie, ale po zbytek života se včelařství nevěnoval. Ono taky pěstovat včely v paneláku je kravina. Mladý muž rostl, žil a stárnul, až si vystárnul vnuka. Vnuk – Úplně mladý muž – někdy ve dvaceti pojal nápad pěstovat včely. Pro začátek jen dva úly. Všichni kolem mu tvrdili, že pěstovat včely na zahradě padesát kiláků od domova není nejlepší nápad. Změnili názor, když se po první sklizni pochlubil dvanácti kily medu.
Na závěr by to asi chtělo nějakou sentenci o dědičnosti genů, jenže to bych si zapatlal klávesnici medem.

2506
Mladý muž včelařem (2).
Když přišli s dědečkem do včelína, vyfasoval mladý muž kuklu na hlavu. Kdyby se mohl na sebe podívat do zrcadla, zjistil by, že vypadá jako sportovní šermíř. Skrz drátěnou síť před obličejem ho nikdo nemohl zasáhnout kordem, ale taky mu včely nemohly lézt po obličeji. Díval se na svět drátěným průhledem, ale nejvíc ho zaujal otvor v síti překrytý plechovou zástrčkou. Bylo mu dědečkem vysvětleno, že by si tou dírou mohl protáhnout cigaretu a dýmat a dýmat, neboť včely kouř moc nemilovaly. Protože mladý muž i dědeček byli nekuřáci, museli držet včely ve zdvořilé vzdálenosti jinak. Dědeček vzal takový podivný přístroj, vložil do něj kousky ztrouchnivělého dřeva a zapálil. Když pak mladý muž na té věci mačkal připojený měch, vypouštěla věc oblaka dýmu, mnohem vydatnější, než kdyby mladý muž vykouřil celou krabičku cigaret.
O včelách se toho dozvěděl mladý muž od dědečka mnoho. Třeba že mají královnu, která nepracuje jako včelí dělnice, ale klade vajíčka jako slepice. A ještě v úlu žijí trubci. Ti jsou vlastně úplně k ničemu. Jen jednou za čas vyletí s královnou na výlet a tam ji oplodňují. Mladý muž si nedokázal představit, jak moc je královna od těch ničemů oplodněná, ale věděl, že když se vrátí do úlu, tak klade a klade a klade. Přemýšlel, jestli by se ta nakladená vajíčka dala vařit na hniličko. Ale otázky přehlušil smutek nad osudem trubců, kteří jsou před zimou vyháněni z úlu na mráz, kde bídně zahynou.

2406
Mladý muž včelařem (1).
Dědeček choval včely. Mladý muž, kdykoliv se vyskytl u babičky a u dědečka, mu se včelami pomáhal. Bylo to jeho vůbec nejlepší zaměstnání, jaké tam na chalupě měl.
Včel měl dědeček hodně. Včel v jednom úlu bylo tak moc, že se to nedalo ani spočítat. Hlavně proto, že se pořád hemžily. Mladému muži připadalo, že se v úlu jen tak motají sem a tam, ale dědeček informoval, že pracují. Především na výrobě medu.
Každý včelí národ bydlel v jednom úlu a všechny úly bydlely v krásném dřevěném domečku, kterému se říkalo včelín. Byly v přízemí a v prvním patře a mladý muž si prohlížel jejich vchody v přízemí, protože do patra ještě nedohlédl. Až vyroste, bude koukat hlavně na ty horní. Vepředu měl každý úl česno. Takovou škvíru. Přesně tak velkou, aby tudy prošla včela a dost malou na to, aby se do úlu nevetřel vetřelec. Třeba chroust nebo žížala, o medvědech ani nemluvě. Tím česnem včela vylezla ven, přimhouřila oči, protože v úlu byla tma a tady prudké světlo. Pak popošla několik kroků po takové plošince, co byla před česnem. Na kraji se zastavila, rozhlédla se kolem a pak udělala to, co dělají vrtulníky, když startují z letadlové lodi: vznesla se a odletěla sbírat sladkou šťávu ze všech květů, co jich na zahradě bylo. Musela při tom dávat velký pozor, aby se nesrazila se včelou, která právě přistávala.
Podobná turistika se odehrávala před všemi úly a mladý muž přemýšlel, jak včely při návratu trefí domů a nehrnou se k sousedům. Ale tohle měl dědeček dávno vyřešené. Jednotlivé úly byly natřené – bíle, modře, žlutě, zeleně a tak dál. Mladý muž už uměl tiskací písmena, a tak ho napadlo, že jednotlivé úly by mohly být označeny písmeny abecedy. Nakonec ale uznal, že pro negramotné včely jsou ty barvy vhodnější.

2006
Mluvení, psaní a čtení.
Respekt ke spisovnému jazyku českému by měl patřit k našemu národnímu vědomí. Tedy jak u někoho.
Pod tím respektem si nepředstavujte, že bych chtěl „mluviti spisovnými výrazy“. Tak dnes hovoří čteči veřejnoprávních zpráv, možná nějaký učitel ze staré školy. Na mluvení máme obecnou češtinu. Všimněte si: to důležité čím mezi sebou komunikujeme a čemu normální cizinec nerozumí, se nazývá řeč, mluva nebo jazyk. Když češtinou píšeme nebo (častěji) tiskneme či šmejdíme po klávesnici, nejmenuje se to nijak. Psaný jazyk je úplně jiný než ten mluvený. Někdy lepší (literatura), jindy horší (sociální sítě). Při mluvení si my Češi rozumíme. Tedy pokud jeden z nás není tupoň, ajťák nebo z Jablunkova. Když píšeme, rádi bychom, aby nám všichni rozuměli nebo aby nám nerozuměl nikdo. Častěji se samozřejmě dostavuje ta druhá možnost. Například když nabízíte humor a čtou to lidi, kteří mají pro humor nesmysl.
My, co píšeme, buď z touhy po slávě nebo že nás připravili o hlasivky (můj případ), jsme psáči (to je nehezké, dál), písmáci (na to musíte být pár desítek let mrtví, abyste zlegendovatěli), psavci (slyšíte to udýchané vršení stránek, aby už ta kniha byla hotová), písaři (kancelářské krysy nebo ti, co jen opisují cizí texty za účelem krádeže) a nakonec spisovatelé (to je dnes skoro každý, kdo má v kompu nainstalovaný Word).
K psaní vás žene chuť, úsilí a někdy i nápady. Na rozdíl od předchozích autorských generací nejste rušeni okolními vlivy. Pravopis vám ohlídá textový editor, náměty dodá AI, přiučit se můžete v prázdninových kurzech tvůrčího psaní.
Naopak ke čtení – pokud jste už opustili školní lavice a nenaučili se to sami – vás, až na výjimky – nenutí nikdo a nic. Chytří tvůrci se s tím více či méně úspěšně perou. Ti geniální (doufám, že mě občas čtete), dokáží zkoncentrovat celý příběh nebo myšlenku do dvou řádků. Kapitoly jsou krátké, knížky štíhlé.
Abyste nemuseli číst vůbec, vymysleli nejdřív rádio a potom televizi. Můžete si koupit namluvené celé knihy. Je to dobré za volantem, do vlaku nebo k usínání. Také to za vás večer poví dětem pohádku. Tištěné noviny se postupně ubírají do hrobu. Všechny weby i rozhlasové kanály teď hrnou podcasty. Zmáčknete tlačítko a jen posloucháte. Někteří přiloží pro staromilné fandy čtení i tištěný výcuc. Na sociálních sítích občas něco napsat musíte. Hodně věcí se ovšem už dá nahradit smajlíky.
Co ještě musíme udělat, aby nás čtení už neobtěžovalo?

1704
Nenechme se oblbnout.
Valilo a pořád se na nás valí ze všech stran. Spousta lidí i institucí se nám snaží zkazit náladu. Už dlouho a čím dál se to stupňuje. Úřady, mezinárodní spolky, sdružení původně založená pro to, aby lidem pomáhala, media všeho druhu a barev, některá ovšem zvláště. I různí „přátelé“, hlavně ti internetoví.
Kolikrát už jste slyšeli, že se blíží konec světa, do týdne nebo do deseti let, jestli něco neuděláme? Kolik mediálních lhářů vám nabízelo překroucené informace a nepravdy? A kolik pitomců to na sítích radostně posílalo dál? Kolikrát vám před volbami nadbíhali ti, co mínili zatočit s korupcí, aby pak mohli sami korumpovat? Kolik nýmandů vám slibovalo, že když je zvolíte do Bruselu, vystoupí nás z EU, a když se tam náhodou dostali, sedí tam přilepeni ke statisícovým platům, které jim stejně platíte vy ze svých daní? Kolik továren na lži na vás mířilo ze suterénů petrohradských paláců, aby vás přesvědčily, že černá je bílá a že za jejich lumpárny může někdo jiný? Kolikrát se někdo chystal vás zabít, zničit a okupovat, i když sliboval, že vás osvobodí? A kolikrát už vám někdo sliboval, že se budete mít líp, když mu dáte hlas?
Jasně, tohle nepatří vám, ale těm druhým. Jenže ti by nejdřív museli přestat věřit, že Země je placatá…

1406
Deset vteřin
Možná se vám to taky někdy stane: Ráno si uvědomíte, že jste o den starší než včera. Na tom ještě není nic tak strašného. Jeden den je nic. Dokonce i jeden rok nemusí být mnoho.
Stárnutí přináší kromě řady skvělých důsledků taky jednu nepříjemnost. Čím jste starší, tím jste moudřejší. I za ten jeden den. Vy si to za těch čtyřiadvacet hodin možná ani neuvědomíte. Ale vaše okolí si většinou všimne. Ten je chytrej jak rádio, zní potichu za vašimi zády. (Nevím proč se držíme skoro sto let starého přirovnání. Současnější by bylo rčení Ten je chytrej jako Google.) Existují lidé, kteří se rostoucí moudrosti související s věkem dokáží úspěšně bránit. Jak to dělají, se mi ještě nepodařilo zjistit.
Škodlivost růstu vaší moudrosti je prokázaná a souvisí s vaší mozkovou kapacitou. Ta je omezena jen na několik terabajtů a víc se vám do tý kebule prostě nevejde. Nepotkal jsem zatím člověka, který by nosil po kapsách externí harddisky ke své mozkovně.
Abyste z té své mohutnějící moudrosti úplně nezblbli, musíte od určitého věku začít zapomínat. Vzpomínek na dětství se asi zbavovat nebudete. Ale mazání těch dalších informací ze školy, ze života, z knížek a filmů a časopisů necháte svůj paměťový systém klidně provádět. Někdy zruší celé měsíce a roky, jindy jen malou informaci, když má pocit, že už ji nebudete potřebovat.
A do těch uvolněných sektorů strká věci, které ještě považuje za důležité. Akorát vám dost často zapomene sdělit, kam je dal. A vy pak zoufale přemýšlíte, jak se jmenovala ta holka, co jste s ní…, jestli je správné, když se leje kyselina do vody nebo naopak či kam jste si zapsali heslo k vašemu běžnému účtu.
Nebojte se, dáte to. Mně například věci, na které si usilovně nemohu vzpomenout, vytanou už za deset sekund. To je pak radosti!

1306
Země v Karpatech.
Užhorod, Mukačevo, Berehovo, Chust, Jasiňa, Koločava… První čtyři jsou jména nejvýznamnějších měst v tom regionu. Koločavu známe všichni z Olbrachtova a Uhdeho příběhu o Nikolaji Šuhajovi Loupežníkovi. A Jasiňa je nejvýchodnější bod kraje i někdejšího Československa, spíš kopec než město, ale konečná legendární Baťovy dálnice, která sem měla vést až z Aše, celým tím nesmyslně protáhlým státem, slepeným ze střepů rozkotaného Rakouska-Uherska. Jasiňa jako symbol největší představitelné dálky, něco na způsob Kamčatky. Ještě nedávno jsme byli takhle malí pod Vídní a teď na konec ani nedohlédnem.
Podkarpatská Rus po našem nebo Zakarpatská Ukrajina po sovětsky. Země stejně nádherná jako chudá a zanedbaná. Sdílela osud podobných krajin na konci světa, ovládaných vzdálenými mocenskými centry. Velká Morava, Kyjevská Rus, Maďaři, čeští králové, a tak pořád dokola, podle toho, jak dopadla která bitva nebo co se získalo královskou manželskou smlouvou. Postupem času až do konce 1. světové války tu převládala moc Budapešti. Převažující obyvatelstvo slovanské – Rusíni. Ale taky Židé, Maďaři, Němci, Poláci i Rumuni. Prostě křižovatka. Nebo spíš hraniční kámen. Za té války tu hodně přecházely fronty tam a zase zpátky, ruské a rakousko-uherské, ale nemělo to velký vojenský ani politický význam. Uhry potom, jako část poraženého Rakouska-Uherska, řešily vítězné mocnosti roku 1920 Trianonskou smlouvou a z rozlehlého Uherska bylo najednou docela malé Maďarsko. „Horní země“ od Prešpurku (maďarsky Poszóny) až po Košice byla najednou v Československu. Transylvanie se stala součástí Rumunska a jižní kraje připadly novému Království SHS (Srbové, Hrvati, Slovinci). Zbývalo nějak dořešit ten kousek pod Karpaty, a protože nikdo lepší nebyl po ruce, vyfasovala ho nakonec Praha. Češi se ale snažili a za dvě desetiletí nějaké výsledky tu měli, hlavně ve školství, lékařství a věcech správních. Role nového státu zůstávala v rovině osvěty. Hospodářsky nula. Jen les a dřevo, jenže jak ho přivezete z té hrozné dálky? V hodině Mnichovské dohody a rozkrajování Československa tady Češi ještě chvíli něco vojensky bránili. Pak vznikl stát Rusínů – Karpatská Rus. Vydržel pět dní, načež přišli a zabrali všechno Maďaři. Vládli až do příchodu Rudé armády. Pak že se to vrátí zase Československu, dokonce se vylepšovaly hranice, aby byla nějaká železniční síť. Jenže to už se šuškalo, o daru Prahy Sovětskému svazu, taky jo, a Podkarpatská Rus se stala Zakarpatskou Ukrajinou. Nějaké mizení do gulagů a ekonomicky další mínus, zase kraj na konci světa, daleko od mocenských center.
Když v devadesátkách přijížděli lidé z Chustu a Mukačeva do Česka za prací, vyprávěli nám vzpomínky svých rodičů: V čase Československa se jim žilo nejlíp.

1206
RÁNO V DESET
V některých situacích se člověk stane básníkem.

VORVAŇ MÁ VANU NA VORU
Vorvaň si pluje na moři
Nespěchá, přece nehoří.
Vorvaň je velmi bystrý tvor.
Od jara vlastní velký vor
Představte si tu nádheru.
Vorvaň má vanu na voru.
Vorvaň se v té vaně koupe.
Vám by to připadlo hloupé.
Nikoliv ovšem vorvani
ve vaně je jak na dlani.
Zažívá koupací orgie
Aspoň se při tom umyje.
Když nemá vodu ve vaně
působí vorvaň vorvaně.

1006
Obyčejné české slovo prdel.
Jeho hutnost se postupem času a generací vyvíjí.
Naši předkové ho tehdá neměli za vulgární. Možná ho ještě ani neznali. Když chtěli vyřknout něco opravdu sprostého, napadaly je výrazy odposlechnuté na mši a řešící věci svaté: Sakra!; Proboha!; Panenkomaria skákavá.; Prokristapána! Krucifix! Bylo to to nejvíc, jak jste mohli někoho nejvyššího urazit. Když jste šli s nadáváním o schod níž a urazili jste třeba císaře, už vás vedli za katr. A urážet třeba nejnižší úřední osobu – místního policajta, si nedovolil vůbec nikdo.
Jak se národ ateizoval, ježíškem už jste nemohli nikoho urazit. Ani šmarjájosefem.
Na čelné místo nastoupila prdel. Ale nastal problém. Vyslovená s nádechem, zahrčením a zaobleným koncem slova to byla paráda. Ale napsaná kdekoliv – v krásné literatuře, vyrytá do školní lavice, zřetelně umístěná nad žlábkem pro pány či v diplomatické odpovědi znepřáteleného státníka znepřátelenému státníkovi – jaksi to nevypadalo dobře. Jazykovědci si zoufali, tvůrci slovníků jako by zapomínali a korektoři v novinách si nevěděli rady. Zakázat nejnabušenější nadávku taky nešlo.
Zkoušelo se to vyiksovat. Jenže zkuste pak to slovo vyřknout před plnou posluchárnou: pxdel! Přečíst se to bez koktání nedalo. A to x někomu připomínalo Twitter, kde by vám s nějakou vulgaritou neotiskli ani to x.
Pak kdosi vymyslel hvězdičku. To jsme uvítali my pamětníci, protože hvězdičkou se odjakživa označovaly mládeži nepřístupné filmy a později vůbec všechno nepřístupné. Slovo p*del už je čitelné skoro mezinárodně. A chcete-li se zabezpečit vůči cenzorům ještě neprolomitelněji, můžete v kryptografii přidat: p**el.
A napíšete-li *****, bude už úplně všem jasné, o co kráčí.

0506
Ono to s tou kometou, ohlašovatelkou příchodu spasitele, bylo ňáký divný. Možná to popletli astronomové, když ji vročili do roku mínus sedm. Svět byl ještě v klidu, hlavně Římsko, postupně se připravoval na to, co přijde v roce nula. Jenže ta kometa zfamfrněla všechny ty tři krále, všichni tři vsedli na osel nebo na velbloud, vsedat na kůň se začalo až ve středověku. A jeli se klanět. Mohlo se to ještě zastavit a počkat na přelom přednašeho a našeho letopočtu, jenže už té tříkrálové pouti byla plná media, tak se s tím nedalo nic dělat a Ježíšek se musel narodit už v tom roce mínus sedm. Šoupat se s tím dalo, ona ta Mariina gravidita se dala asi i normálně posouvat. A hlavně: Kristus se nemohl narodit sedm let před Kristem, to by bylo trochu na palici, ale musel se narodit přesně na Vánoce roku nula. Protože to je datum sčítání lidu na Blízkém východě a historicky ověřený termín, zatímco kometa… Nějakou si může každý astronom objevit a pojmenovat po sobě. Jak se pak dopátráte, že to bylo boží znamení?

0306
V ráji bylo příjemně.
Bylo teplo, na stromech rostly všechny druhy ovoce, tráva byla vhodná k povalování, všude byla pítka, mýtka i brodítka. Ať šel Adam kterýmkoliv směrem, nikdy nedošel na konec. Žádné ploty nevidět, vypadalo to, že ráj je celý svět a celý svět je ráj.
Chvíli se Adam pošťuchoval s tygrem, potom se svezl na hřbetu žirafy nebo chytal hady a zkoušel na nich dělat uzly. Ale celkově nuda. Když nemáte vůbec nic na práci, začnete se nudit ukázkově. Adam bezcílně bloumal po ráji a koukal kolem sebe. A pozoroval, jak levharti a levhartice spolu dovádějí, jeleni vydávají toužebné zvuky, slon leze slonici na záda, a ptáci spolu v hnízdě cosi kutí, a pak se po čase z vajec vyklovou další ptáci. A všiml si, že všichni živočiši mají dvě pohlaví. Ne jenom jedno, ale ani ne víc.
„Jsem taky živočich a mám jen jedno!“, zformuloval tu strašnou nespravedlnost. A rozhodl se, že to tak nenechá a bude se u Boha reklamovat. Věřil, že je pořád ještě v záruce.
Vševědoucí stvořitel věděl, že ho Adam shání (a taky, co po něm bude chtít), tak se nechal Adamem potkat pod nejvyšším stromem ráje. Napřed si vyměnili několik zdvořilostních frází, jak se mají, jak ten druhý dobře vypadá a jestli Adamovi není v ráji moc teplo. A šli na věc. Adam, že všichni tady někoho mají, jen já jsem tady sám samojediný, nikoho tu nemám, s kým bych si pokecal, potřebuji kamaráda nebo spíš partnerku. Bůh chtěl namítnout, že on je taky jenom jeden, protože je představitel monoteistického kultu. Ale rozhodl se, že Adamovi tu radost udělá.
Zeptal se ho, jestli snáší narkózu. Adam nevěděl co to je, tak řekl, že snáší. Ale to už ležel v trávě, oči zavřené a byl v narkóze. Pohodlně se do ní vešel. Bůh mohl okamžitě přistoupit k operaci, protože v celém ráji byla tráva aseptická. Adam byl stvořen (je mi žinantní napsat uplácán) z hlíny, tak se Bůh rozhodl, že mu partnerku udělá z kosti. Teď už šlo jen o to, kterou kost mohl Adam postrádat, aby zůstal funkční. Taky nechtěl, aby v Adamově ženě byl nějaký morek. Tak zvolil žebro.
Za chvíli byl hotov. Zalátal Adamovi otvor v žebroví a probudil ho. Před ním stála žena. Byla úplně nahá a úplně krásná. Dali jí jméno Eva. Mohli být originálnější. S tímhle jménem dnes pobíhá po světě spousta holek.
Adam ji vzal za ruku a šel jí ukázat cestu rájem.
Stvořitel jim požehnal. To bohové v takových situacích dělají.
Vlastně jenom řekl: „Milujte se a množte se!“

3105
Lidé stárnou a stárne i naše doba. A je v tom unikání času trocha smutku. Čím jsme starší, tím jsou věci kolem nás přehlednější a definovanější, ubývá místa na tajemno i romantiku.
Vzpomněl jsem si, jak jsem učil své vnuky hodiny. Mladý člověk už zná nějaká písmena a číslice. Pojem čas ho v jeho šťastném mládí zcela míjí. Nic nemusí, škola je ještě v dalekém budoucnu. Z časových jednotek zná jenom den – to je to, co končí, když jde spát. O nanosekundách nic neslyšel a nezajímá ho proč má únor někdy 28 a jindy 29 dní. Ale ví, že k času patří hodiny, nejlépe ty velké na zdi, které kyvadlují, a občas bimbnou nebo zakukají.
Prarodič vyšle vnuka do vedlejšího pokoje na bojový průzkum. Dotyčný vyrazí a vrátí se s informací, že malá ručička je na trojce. Pro velký úspěch jde na obhlídku ještě jednou a vrátí se se zjištěním, že ta delší je na osmičce. Je pochválen a náležitě pyšen na své objevitelství, zatímco vy víte, že je přibližně 14:40. Další výuku časovědy necháte na jindy, protože kdybyste to opakovali hned, dozvíte se nanejvýš, že je 14:42. Postupně budete spolu na hodinách a na čase objevovat mnoho dalších zajímavostí. Ale s časovými pásmy, nekonečnými spory o letní čas a časováním nepravidelných sloves nezačínejte příliš brzy.

3005
Chutná vám víc kotlet nebo kotleta?
Čeština je jazyk genderově vyvážený. Všech svých rodů si hledí. Většinou se nemůžeme splést. Je jasné, že drn je mužský, zatímco piksla je ženská. Tedy samozřejmě mluvnicky. Ale jsou slova, před kterým zaváhají í ostřílení jazykoborci. Já vždycky znejistím, když jedu na Moravu a před městem tipuji, je-li to ta nebo ten: Litovel, Kroměříž, Třebíč… V nouzi použiji pomůcku: je-li ve městě průmysl, tak podle vzoru stroj, pokud je tam víc kultury, tak píseň. Akorát Olomouc je tak velká, že mě to musí trknout.
Laskavá čeština nám někdy dává vybrat. Existují dvojice brambor – brambora, okurka – okurek nebo kotlet – kotleta. Která z těch slov jsou bližší vám? A napadají vás další dvoukolejnosti?

2805
Na začátku byl opatrný optimismus: aspoň bronz kdyby vyšel. Ale po řadě neúspěšných let už jsme na to přestávali myslet. Navíc doma není nikdo prorokem. Ale když už jsme postoupili do semifinále a naklepali to Švédům, s kterými od Třicetileté války pravidelně prohráváme, začínali se o hokej zajímat i ti, kteří během mistrovství raději nezapínají televizor, aby jim z obrazovky nepřiletěl puk do obýváku. Příslušná dávka nervozity a zlato! Kdy naposledy… Kolik let jsme čekali… Síla paměti se nejvíc obracela k Naganu. To tenkrát… Teď znovu… Znovu ten výtrysk radosti. Jen… jen jsme o devatenáct let starší. A svět kolem nás se za tu dobu podivně změnil.
Je další týden. Novináři budou ještě chvíli analytikovat. Hospodští přepočítají prázdné sudy, my zaženeme děti brzo do postele, aby to dospaly, a v televizi budou dál padat rakety, hořet obchoďáky a umírat rukojmí. Sedadla na stadionech si pošeptají, že na všech se sedělo. Tři čtvrtě milionu to vidělo zblízka! Zajímavé, jindy a jinde by BISky a další bezpečnostní složky velmi zostražitěly při takových návalech. Nestalo se nic nepatřičného. Jenom radost. Nemohl by se ten hokej hrát častěji? Většina by se jistě raději dívala na Pastrňáka než na Vrábela.

2705
Někdy před pár lety jsem narazil na článek o vědci, který předpovídal, že místo dnešních osmi miliard lidí, zůstanou na konci jednadvacátého století na planetě jenom čtyři miliardy. Vypadalo to jako scifi vymačkané z tuby. Čtenář si řekl, že nic takového se stát nemůže, ledaže by vypukla třetí světová válka se zbraněmi hromadného ničení nebo celosvětová pandemie. Jenže potom svět zaskočil Covid a na dohled máme Kreml se zásobami starých, ale stále asi funkčních jaderných raket. Takže možné je všechno.
Teorie o zmenšování populace za tři čtvrtě století vedla jinudy. Málo souložíme. Průzkumy mezi mladými Američany (jinde podobně) zjistily, že vysoké procento z nich v posledním roce nemělo pohlavní styk. Řada dívek dává přednost sblížení s kamarádkou před randěním s klukem. A kluci si zase užívají pohodlí při sledování porna na počítači. A když už normální sex, tak i přístupná a spolehlivá antikoncepce.
Roste počet žen a rodin, které nechtějí mít děti. Důvody jsou vzdělání, kariéra, u méně zajištěných i ekonomická situace.
V lépe situovaných a vzdělaných společnostech se oproti minulosti počet dětí v rodině snižuje. Evropané v tomhle s přehledem vedou. Ale dá se čekat, že i na odlehlejších kontinentech v závislosti na národních důchodech, růstu životní úrovně a rozšíření informovanosti to půjde podobnou cestou. Ví se, že jakmile se migranti v Evropě usídlí, jejich natalita postupně klesá na úroveň starých Evropanů.
Neberme toho vědce s jeho extrémními teoriemi za slovo. Těch vlivů může být mnoho a o některých z nich zatím třeba vůbec nevíme. Nemusí to být na konci století přesně ty čtyři miliardy. Možná bude stačit, když populace na planetě proti dnešku jen trochu poklesne.
Nebo aspoň nebude stoupat…

2505
Někdo už léta shromažďuje bitcoiny. Nám důvěřivějším musela stačit víčka.
Léta to fungovalo a všichni byli spokojení. Spotřebitelé proto, že měli vždy po ruce dostatek slazených i neslazených nápojů. Charitativně smýšlející lidé, že sbíráním víček od PET lahví mohli pomáhat spoluobčanům v jejich nelehké situaci. Děti s radostí, jak jim sbírky víček postupně narůstaly. Výrobci nápojů, protože se jim zvyšovala výroba a rostl zisk. A konečně vozíčkáři s tím, jak se jim zvyšovala naděje, že jednou usednou na moderní elektrický vozík.
Teď je všechno jinak. Zmizela radost z pomoci potřebným a vozíčkáři se vysněných dopravních prostředků nedočkají. Kdosi vymyslel, že víčka PET lahví budou pevně připojena k láhvi. Už je nepůjde vzít, vhodit do krabice a radovat se z rostoucí sbírky.
Tak se ptám: Komu a proč vadila ta solidarita a pomoc druhým? Někomu sbírání víček zkřížilo obchodní plány? Pro víčka už není místo ve světě pokropeném chemitrails?
Nebojte se, my určitě zase vymyslíme nějakou jinou ptákovinu!

2405
Tak se to povedlo. Po loňském přijímacím průšvihu se letos poprvé mohlo přihlašovat na střední školy elektronicky. Software se překvapivě podařilo sestavit a odzkoušet za pár měsíců a fungovalo dokonce i v reálu. Uchazeči měli dokonce tři přihlášky na výběr a byla i větší šance, protože zřizovatelé škol dokázali na poslední chvíli i rozšířit kapacity. Objevila se ale jiná zajímavost, která některé adepty těžce pošramotila. Přijímací testy byly hodnoceny stupnicí do sta možných bodů. Podle získaných bodů a podle toho, jaký byl o jednotlivé školy přihláškový zájem. Tak se stalo, že v Praze nebyl přijat student s 92 body (což je lehce nad hranicí geniality), zatímco třeba v Bruntále stačilo k přijetí jen 29 bodů. I tak jim tam na gymnáziu zůstala volná kapacita pro přijetí.
Co s tím? Budou ti výborní z Prahy dojíždět do školy v Bruntále?

2305
Bydlíme u lesa. Našel jsem na zahradě poblíž domovní zdi mrtvou kočku. Následně jsem byl poučen, že to není kočka, nýbrž kuna. Zesnulá byla, to ano. Dlouhý čas jsem tvrdil, že u nás na zahradě kuny nežijí. Mí automobiloví přátelé se poměrně často chlubili, že kuny jim sežraly kabely ke svíčkám. Nám nesežraly nic. Možná nebyly na škodovky.
Naše kuna přebývala na půdě chalupy. Vždycky přišla z lesa, vyšplhala po stromě, přeskočila na střechu a už bydlela. Její pohyb vydával zvuky. Spolubydlící to snášeli různě. Někdo ji ignoroval, další byl rušen, a byli i tací, co se trochu báli. Kuna si ve skelné vatě, nebo čím jsme tu střechu izolovali, vyhrabala noru a žilo se jí tam náramně.
Ten strom u domu, o kterém byla řeč, rostl jak z vody a začal se větvemi otírat o zeď a zanášet okapy. Na jaře rodinná úderka snesla na hromadu pily, sekery, háky, lana a další mountfíldové věci a pustila se do odvětvování. Ve finále byla nejagresívnější zbylá větev vzdálena od domu přes dva metry.
Kuna to sledovala s nelibostí, ale rozhodně nechtěla přijít o dobré bydlo. Začala trénovat skok daleký a zpočátku se jí dařilo. Veverky takové věci hravě zvládají, tak proč ne kuna.
Jednou jí podklouzla noha či co, špatný odraz, a bylo! O zbytek se postarala gravitace a ostrý kámen u paty stromu. Přírodní zákony neošálíš, ani když jsi predátor. Mrtvou kunu jsme důstojně zakopali vzadu u plotu a vzpomněli přitom na zástup lesních živočichů, které už teď neměl kdo lovit, vraždit a konzumovat.
Ovšem to harašení pod střechou v naší jinak poklidné chalupě nám brzy začalo scházet.

2105
Někdy překvapivě unijní legislativa EUobčana potěší. Europarlament schválil pravidla pro udržitelnější spotřebu a proti plýtvání. Všichni víme, že výrobci složitějších zařízení vybavují svoje výtvory „kurvítkem“, tedy součástkou, která v jistém okamžiku (obvykle těsně po záruční době) uvede výrobek do stavu nepoužitelnosti, ztráty některých funkcí nebo aspoň zpomalení. S tím je teď – díky námi voleným europarlamentářům – konec! Už si nepoběžíte koupit nový telefon protože škodič se zapnul a oprava by stála víc než nová věc.

2005
Konec světa.
I když se nám to asi líbit nebude, taková věc jednou nastane. Smiřujeme se s tou myšlenkou neradi, když na světě je tak krásně. Prostě jednou bude konec. Jasně, vesmír je nekonečný, možná je ve vesmíru nekonečný počet vesmírů, ale o tom to není. Svět je to, co nás obklopuje, mraky na obloze, žížaly v oraništi, modrý portugal ročník 2001, ale i myšlenky a nápady lidí, co na tom světě bydlí. Je zajímavé, že mimo svět nikdo nebydlí. Namítnete, že dávní předci a předpředci bydlí na onom světě, ale bavíme se o živolách, mrtvoly do toho netahejte.
Všechno, i svět musí mít nějaký konec, když měl začátek. Jenže i ten začátek si každý představujeme jinak. Třeba jako první vteřinu Velkého třesku. Akorát si neklademe odpovědi, co bylo před tou první vteřinou a proč to vlastně třesklo. Podle dalších mudrců sem přiletěli mimozemšťané, všechno tu zasadili, vysypali semínka lidí a zase odfrčeli. Nejoblíbenější teorie je, že svět někdo stvořil. Nejčastěji nějaký bůh, jenže na tvoření světa mají živnosťák opravdu jen někteří. Jeden to prokazatelně dokázal za šest dní, což je v tvoření světa světový rekord. (Ukončit ten svět, zrušit ho a zbourat by prý dokázal v ještě kratším čase.)
Většina si ho za těch šest pracovních směn taky považuje. A snaží se ho přivlastnit. Ten bůh je jen jeden, ale v každé ulici jiné náboženství. Hádají se spolu pravoslavní a levoslavní, protestanti a protitestanti, muslimové i nemuslimové. Hádají se a perou a někdy to vypadá, že ten konec světa zvládnou sami, bez boží pomoci.
Což je nespravedlivé vůči ateistům. Protože ten bůh je taky jejich. Kdyby nebyl, neměli by v koho nevěřit.

1705
Každý člověk má prý svou třináctou komnatu. I mladý, co bydlí zatím u rodičů, i nebohatý, co se tísní v podnájmu. Nevím, jak to mají rozvedení. Možná si svou třináctou komnatu rozhodnutím soudu rozdělili napůl. Nebo už nesnesou pomyšlení, že by s tím druhým měli něco společného, a mají každý svou: třináctou a čtrnáctou. Taky mohou mít tu komnatu ve střídavé péči. Ale nechtělo by se mi každou neděli večer místnost vyklízet, aby se tam nacpal ten druhý. A za týden zase naopak.
Nevím, jestli musí mít každý takovou cimru v čase, kdy se platí nájem a další položky od metru čtverečního. Jestli by nestačil třeba třináctý kumbálek. Jenže to byste museli mít nejdřív těch dvanáct kumbálků a co byste si s nimi počali? Kdežto když jste při penězích, můžete mít luxusní byt o dvanácti komnatách a tu třináctou už tam nějak vecpete.
Ještě, než začnete zoufat nad úklidem takového kvartýru a tolika ratejnami, pokusím se vás uklidnit. Ta třináctá komnata je jenom jako. Slouží k umístění našich problémů, neřešitelností a průserů, vlastností, co vám neslouží ke cti, zálib, podivností a ulítlostí, obvykle vykonávaných lidmi poněkud pošahanými. A samozřejmě nevěry a tutlané vztahy, drobné sexuální úchylky a vůbec věci, které okolní prudérnici prohlašují za divné a nemístné.
Až se jednou stanete celebritou (ale může se to stát i to, že nějaká vaše nejapnost pronikne z třinácté místnosti na veřejnost), začnete se chlubit věcmi, které teď máte ještě někde pod zámkem. Slídilové, šmíráci a bulváři se na vás nějaký čas popasou. Zatímco přátelé a lidé blízcí budou vědět, že jste skoro ve všem víceméně normální, většinově úspěšní a někdy prohrávající s vašimi emocemi, příběhy i strachy, láskami a starostmi. Jenže koho by tohle na obrazovce zajímalo, že.

1405
Možná nejpřevratnější událostí současnosti není umělá inteligence, ale vynález dronu. Války se začínají provozovat jinak. Už nemusí stát někde v poli muž se samopalem, dělat hrozný kravál a ve vteřině ticha vyměňovat zásobníky za plné. Ohňostrůjce sedí někde v bezpečném bunkru, zadává hodnoty GPS a mačká tlačítka „Left“ a „Right“. Cil je zničen a jeho řidič eliminován. Humanizace válečného běsnění bylo dosaženo na 50 %. Jeden živý dronista a jeden mrtvý tankista. Pokrok ve vedení války bude ovšem dosažen, až když i ty tanky se budou řídit a bojovat samy. Nebudou žádní mrtví a kdo vyhrál, se zjistí až po sečtení materiálních ztrát na obou stranách.
Armádu válčící strany bude tvořit jeden generál plus několik techniků, obsluhujících tlačítka. Válčení tak vyjde mnohem levněji. Ušetří se za stravu a oblečení vojáků. Za rakve. Ušetří se i za nárameníky s hvězdičkami, protože žádní vojáci nebudou, a i kdyby byli, nikdo nebude nikomu nadřízen. Zruší se ošetřovny, odvšivovací stanice a polní nemocnice. Nebude polní pošta, neexistující vojáci nebudou nikomu psát ani dostávat balíky.
A na vítězných přehlídkách budou jezdit tanky ovládané tlačítky z tribuny.

1305
To, že tropický den (den, kdy maximální teplota dosáhne minimálně 30 °C) udeří ve střední Evropě už na začátku dubna, je nebývalé. Lepší by asi bylo napsat šokující. Případně nebývale šokující. Začínají nervoznět i lidé, co doteď tvrdili, že na větší teplo se těší a nemají s tím problém.
Oteplovat se začalo mnohem rychleji, než se předpokládalo. Vědci jsou zmateni. Grafy globálního oteplování, které vytvářeli a cizelovali po několik dekád, jim zatím plus mínus vycházely. Teď ale teploty dosahují stupňů, jaké se předpokládaly tak někdy za patnáct let. Grafy růstu teplot se obracejí prudce nahoru a vědci nemají tušení proč. Vysvětlit dosavadními teoriemi založenými na céódvě se to nedá; to by musel ten oxid najednou odněkud přitékat, což se neděje. Jeho množství v atmosféře se naopak zvolna snižuje.
Jsou tu ale jiné teorie, co způsobuje růst oteplování. Metan. Prdí ho krávy z celého světa v celkem slušném množství. Necháme tedy stát uhelné elektrárny a zbouráme kravíny. Všechno kravstvo vyhubíme a po následné žranici bifteků se staneme vegany. Voliči stran za zachování masa budou ale oponovat, že céódvě uvolňuje a vypouští rozmrzající permafrost. Ještě nedávno jsme si mysleli, že tundra daleko na severu nerozmrzne nikdy a plyn v ní zůstane zakletý. Jenže rozmrzá tím víc, čím víc se globálně otepluje. Dalším kandidátem naší nevraživosti je vodní pára. Taky otepluje atmosféru a je jí mnohem víc než oxidu a metanu dohromady. Čím se jí víc teplem odpaří, tím víc otepluje. Co teď? Budeme se méně sprchovat? Přestaneme zalévat záhony, napouštět bazény a zakryjeme moře neprůhlednou stříškou, aby se tolik neodpařovalo?
Můžeme vymýšlet i další příčiny zrychleného oteplování. Oteplování celogalaktické, útok mimozemšťanů nebo přehnané množství chemtrails, šířeného na planetu z letadel.
Možná bude lepší přiznat si, že grýndýlem oteplování nezastavíme (zvlášť když jiní na to kašlou) a napřeme síly, prostředky a finance k přizpůsobení se faktu, že se otepluje. Budeme třeba zvyšovat hráze, stěhovat města, co leží skoro na mořské hladině, změníme strukturu zemědělství, ozeleníme města, lépe se postaráme o zdroje vody a o lesy. Určitě ještě není pozdě.

1005
Dva snímky vedle sebe zaujaly na sítích. Na prvním se píše rok asi 1934, před vchodem na univerzitu v Německu stojí kordon Hitlerových SA-manů a brání vstupu do školy jakémukoliv Židovi. Na druhém obrázku je neprostupná skupina mladých – asi progresívních – studentů univerzity v Kalifornii. Semknutými těly brání vstupu židovského studenta. Nemusí to být přesně tam, podobné scény se mohou odehrávat i jinde ve Státech, v Německu nebo ve Francii. Svět už je příliš daleko od tragédie Druhé světové války a ti nejmladší nevědí vůbec nic.
Tu a tam sice už policie proti výtržníkům zasáhne, ale celkově se politici probouzejí hodně pomalu. Měli by si v první řadě zalistovat v legislativě. Aby se nestalo, že ve svobodném Západě, nenápadně začnou znovu platit Norimberské zákony.

0805
Po velkém reklamním úvodu jaro zamrzlo. Jednoho dubnového rána fakt podnulno a sněhová pokrývka skoro na celém území, někde až čtyřicet čísel. Teplotní rekordy na většině měřících stanic rychle zapomenuty.
V takové situaci vás popadne chandra a stesk. Stesk na ty kamarády, s kterými jsme byli každý rok touhle dobou dávno vyražený ven. A taky jsme s dalšími na festivalech, na těch vlastnoručních i tam, kam nás přátelé zvali, popili nejednu skleničku a zazpívali nejednu píseň do nejednoho rána. (Stejně bych dneska došel sotva na nádraží.) A je jich dost tam nahoře, no víte kde. Aspoň chvíli si s nimi pokecat a zazpívat. Třeba se tam smí i kouřit, když je tam tak vzdušno. (Ty bys toho nazpíval, vole, když nemáš hlasivku! Sklapnul jsem teda.) Ale zvědavost je strašná svině. Tak jsem po projetí Gůglu další den čekal na ambasádě ve frontě na vízum. Velvyslanectví to bylo velmi pohledné, zvenku i zevnitř. Ve frontě jsem měl čas prohlížet křížovou klenbu na stropě a tipovat, jestli ji navrhl Petr Parléř nebo Jan Blažej Santini. Koukali tam všichni, křesťani hleděli k nebi a ti ostatní aspoň obraceli oči v sloup. Koukal jsem taky. Jsem sice pokřtěný jako Michal, ale to bylo skoro všechno, co jsem pro křesťanství a pro Boha udělal. (Ale hezky jsem o něm psal, to stvoření světa se mu dost povedlo.) A najednou jsem stál před komisí, nějaký světec mě prokoukl skrz naskrz, abych nahoru nezanesl nějakou virózu. Šlo to velmi rychle, nikdo se mě na nic neptal, protože všichni v komisi byli vševědoucí. Buh, pardon buch, a měl jsem razítko. Komise byla dohromady pro křesťany, Židy, muslimy a ateisty. Nahoře je to všechno jenom jedno náboženství.
Propustku jsem měl na krátkou dobu, jen tam všechny pozdravit a pokecat, moc tam nezdržovat, aby si mě tam nakonec nechtěli nechat. Čeká mě tady dole ještě hodně práce, co musím dodělat. Znáte to: Když je člověk v důchodu, tak se nezastaví ani o víkendu.

0605
Jednoho dne v lednu roku 1953 nám žákům páté á národní školy v Litoměřicích soudružka učitelka nařídila, abychom si druhý den na hodinu dějepisu přinesli lepidlo a štětec. Vyvolalo to v nás radostné očekávání, že místo dějepisu budeme mít oblíbené ruční práce. Soudružka učitelka se k naší radosti moc nepřipojila.
Štětce jsme všichni vlastnili kvůli Kreslení a lepidlo bylo v každé domácnosti, protože když jste něco chtěli poslat tetě do Nymburka, museli jste to pořádně zabalit do balícího papíru a zalepit. A ještě převázat motouzem, jak se tenkrát říkalo provazům. Naopak, když někdo dostal provaz, vůbec to neznamenalo, že by si mohl na kousku špagátku zkoušet vázat nějaké skautské, promiňte, pionýrské uzly. Ve škole nás nabádali k bedlivosti. Kolem nás – nejen v Litoměřicích, ale v celém táboru míru a socialismu zuřil třídní boj. Z východu se přes nás probíjeli Banderovci, kterým se už definitivně rozplynul sen o svobodné Ukrajině. Z druhé strany se k nám hrnuli přes Šumavu západní agenti, aby u nás rozvraceli a taky zapalovali stohy. Šikovně využívali toho, že na naší hranici ještě nebyl dostavěn plot z ostnatého drátu napuštěný elektrickým proudem. A ze vzduchu na nás Američani sypali mandelinky bramborové, aby nám zničily veškerou úrodu.
Druhý den začal zklamáním. Otevřete si učebnice dějepisu na straně 52. Na té straně byl obrázek nějakých partyzánů, jak jdou pěšky po zasněženém horském hřebenu, na druhé straně byla skupina mužů, co jako by vyšli na terasu horského hotelu nadýchat se čerstvého vzduchu. Jeden měl dokonce jen polobotky. Soudružka učitelka k nám měla projev. Žáci (normálně nám říkala děcka), tohle je hrdina soudruh Jan Šverma, který řídil Slovenské národní povstání, a museli ustupovat před nacisty a… (ještě nějaké problémy měli, říkala, ale to jsem vytěsnil, protože se mi zazdálo, že na té fotografii z lesa vykoukla hlava srnky. Blbost srnka, opravil jsem se, dyk se tam ve dne v noci střílelo) …a soudruh Jan Šverma měl jenom polobotky, protože ten bídák vedle, Slánský, mu nepůjčil svoje boty. Takže soudruhu Švermovi umrzly nohy a pak tam v horách statečně zmrzl celý. Takže si, žáci, ty dvě stránky slepíme dohromady, abychom se na to nedívali.
Přestal jsem si představovat, jak Slánský ťape Ďumbierem dolů jenom v ponožkách, ale napadlo mě něco jiného: Soudružko učitelko, ale když to zalepíme, tak už neuvidíme ani toho soudruha Švermu. Otázka ji viditelně zaskočila, to asi neprobírali ani na stranickém školení. Zachránil ji Ludva ve druhé lavici, převrhl lahvičku lepidla, a to plynule stékalo po nábytku i po blůze předsedící Horáčkové. Úča k němu přiskočila a mlátila ho po hlavě (to se tenkrát ještě smělo, byl třídní boj) a s každým jejím rozmachem lepivá tekutina cákala na další žáky a jejich školní potřeby.
Výklad skončil. Zmrzlý Šverma byl jako zalepovací argument pro páťáky dostatečný.
Pro ostatní to hlásalo rádio: Nějaké rozvracení hospodářství, mezinárodní vztahy, konec kamarádství s Izraelem, který od tábora míru uhnul doprava a neustálé opakování, že my přece nejsme antisemité ale antisionisté, a proto jsme museli jedenáct Židů z vrcholu politiky popravit a další tři odsoudit na doživotí.
Vzal jsem svůj štětec a opustil třídu, abych ho na záchodě opláchl. Stejně mi nešlo do hlavy, proč mu ty svoje boty nepůjčil. Vždyť dnes už je nepotřebuje, když je mrtvý. Popravený.

0405
Vojta Zícha
(1.2.1952 – 3.5.2024)
Když vystoupil poprvé s kapelou Blátotlačky v Malostranské besedě na prvním koncertu pořadu Písně dlouhejch cest (tak náš FOLK & COUNTRY KLUB v roce 1972 vlastně začal), věděli jsme, že se jmenuje Vojta, ale všichni mu říkali Kuře. Patřil k nejmladším, ale většinu tehdy nejúspěšnějších banjistů strčil do kapsy. Hrál na banjo folk, nikoliv bluegrass, i když ani ten mu nedělal problémy. Věhlas získávalo trio Blátotlačky svou strhující muzikou nejen v Praze a bonbónkem každého vystoupení byl banjový majstrštyk z vlastní autorské dílny. Dílka se jmenovala postupně Trhanec, Mazanec, Lívanec a tak dál.
Střih – druhá půle sedmdesátých let. Stěhuje se z Prahy do České Lípy, tam se seznámí se svou budoucí ženou Mílou a zakládají kapelu Studio PF. Zisk Porty a dalších ocenění, vystoupení v klubech a pak rozchody spíš lidské než muzikantské.
Nakonec muzika přitáhla Vojtu do jižních Čech. Zřídlo, Minnesengři, Semtam, Žalman a spol, Druhá míza Vojty Zíchy, Třetí míza… To jihočeské hemžení muzikantů by bylo na knihu a Vojta byl u všech nových projektů a zpravidla byl jejich duší. Nenapodobující a nenapodobitelný. Vynikající muzikant, teď už nejen s banjem. Přátelský, klidný a moudrý. Vytočit jste ho neměli šanci. Mladý do folkové země vstoupil a mladý ji kvůli nemoci opustil.

0205
SKLENIČKY
Dáme do myčky
všechny skleničky
z horní poličky
naší babičky.
Ještě vázičky
taky lahvičky.
Pozor: do myčky!
Dát je do pračky
tak jsou na sračky.

3004
Tak mi přišla skvělá zpráva. V emailu mi někdo píše, že je pro mě připraven dar 2 000 000 € (slovy dvamilionyeuro). Potěšilo mě, že někdo ocenil moje zásluhy a chce mě obdarovat. Nežijeme si s Hankou špatně, ale peníze se hoděj vždycky. Příjemný je, že to je v Eurech, když pojedem někam do ciziny, nebudeme muset stát frontu v bance. Kdyby to bylo v korunách, bylo by to padesát mega, a lidi by si pomysleli. Taky nevím, kde by ten člověk z Nigerie vzal takový ranec korun.
Nějak ty peníze snad utratíme. Něco si odložíme na stáří, na mládí už našetřeno máme. Koupíme tank pro Ukrajinu. Když nám dají množstevní slevu, koupíme tanky dva. Obnovíme festival Zahrada a budeme tam každý rok jezdit jako VIP. Koupím si na chalupu novou cirkulárku. Popelnice je taky už dost prorezlá. A napadá mě dalších asi padesát věcí, co se s těma Eurama dá udělat.
Blbý je, že ten člověk z Nigerie, co mi ty prachy posílá, je podvodník. Chce mě naopak o nějaké peníze připravit. Vím to. On ví, že to vím, a přesto to dělá. Tiše doufá, že jsem blbec a že mu na to skočím. Nejsem a neskočím. Ale až mi ty eurový dvě mega přistanou na mém účtu, napíšu mu děkovný email.

2604
FOLK & COUNTRY FESTIVAL Lucerna 1970.
Dodnes nechápu, jak jsme mohli tenkrát takovou obří akci vyprodat do posledního místa. Z dnešního pohledu internetového uživatele byly tehdejší propagační možnosti menší než malé. Plakáty byly hlavním a často jediným nositelem informací. Pomáhali spřátelení novináři z deníků, týdeníku Mladý Svět i z Českého rozhlasu. Oslovovali jsme trampy i studenty na školách. Nakonec to všechno docela vyšlo. Musíte si uvědomit, že tehdy žádné velké festivaly neexistovaly, snad jedině jazzový festival v Praze. A folková a country scéna neměla kromě Porty skoro žádné další akce. Ale celková návštěva v Lucerně byla asi tak osmkrát vyšší, než tehdejší návštěva na Portě.
V té době přibývaly další nové kapely. Všechno se odehrávalo ve vysokých obrátkách. Vždyť těm nejstarším a nejslavnějším skupinám bylo teprve několik let. A za nimi se řadily už velice dobré a šikovné mladší kapely druhého sledu. I ty měly na festivalu své místo.Velmi silná byla sestava bluegrassových formací: pražská kapela Blizzardi nebo Colorado z Úval, Colorado Fiddlers z Jablonce nad Nisou či ústecká skupina Riders. Taky ve folku už bylo nabito, představily se tady skupiny Cukrátka, Kaskády, Perpetual Vagabonds, Drnkači, odkud pocházela zpěvačka Helena Maršálková a konečně Folk Singers, tam zase zpívala Zuzana Michnová s Václavem Prejzkem ještě předtím, než si sestavila Marsyas.
Taky písničkářská scéna byla reprezentativní. Jaroslav Hutka tenkrát vystupoval s Hvězdoněm Cígnerem, Vladimír Merta, Paleček s Janíkem a pak písničkáři, o kterých už dnes prakticky nic nevíme: Samuel Ivaška, Švarc a Máňa nebo skupina Vosy. Další písničkáři se etablovali někde na pomezí folku a popu. Třeba brněnský Bob Frídl nebo bratislavský Pavol Hammel. Z Ostravy přijela skupina Bukanýři, o které bychom řekli, že se už tenkrát pokoušela o etno. Trochu se podobala Čechomoru, ale byla víc pop.
Na festivalu se objevila i skupina zakladatele Porty Jiřího Šosvalda, jmenovala se Strangers. Country zastupoval samozřejmě také Country Beat Jiřího Brabce. Z Ústí přijela ještě jedna kapela, Bluegrass Hoppers, která už tenkrát byla špičkovou bluegrassovou formací. Po několika letech se musela vzdát anglického názvu a přejmenovala se na Fešáky.
Trampskou píseň zastupovaly skupiny Hoboes a Scarabeus, věční rivalové na Portě. A z těch už „licencovaných“ kapel tu byli Greenhorni, Rangers a Spirituál kvintet. Koncerty uváděli Eda Hrubeš a Mirek Kovářík.
Muzikantská F&C rodina se postupně začala rozrůstat. Klubů bylo málo, pokud vůbec nějaké byly a na vznik Malostranské Besedy si museli muzikanti i diváci ještě rok počkat. Během roku ohraničovaly dění v žánru dvě velké události: v létě Porta v Ústí nad Labem a v prosinci FOLK & COUNTRY FESTIVAL. Kromě nich existoval ještě Sokolovský dostavník a pak už nic.

2504
Pamatuji si to jako dnes. Betlémská kaple v polovině šedesátých let. Možná si myslíte, že jsem tam přijímat pod obojí, ale nebylo tomu tak.
Na piedestalu několik postarších směšně oděných pánů, opatřených zlatými řetězy a třímajících podivné předměty. Pod podiem houfec slušně oděných mladých mužů, sem tam i žena. Nervózně jsme očekávali. V kostelních lavicích hromady rodičů, sourozenců, přátel a vůbec lidí ještě více nervózně očekávajících. Konala se promoce budoucích strojních inženýrů.
Stále jsem nemohl uvěřit, že jsem tu školu dal. Po maturitě jsem se hlásil na slaboproud, ale tam byl moc velký převis. Ovšem nic jiného, než slaboproudy jsem za celou další dobu inženýrování nedělal. Kdybych u toho býval zůstal, z Československa by dnes byla počítačová velmoc. Na vysokou školu dopravní mě taky nevzali, chtěli nulové dioptrie. Co byla třetí přihláška si už nepamatuji. Ale zasáhl stát, který potřeboval strojaře (strana s vedoucí úlohou chtěla mít největší množství železa na hlavu). Tak nás prostě přeřadili na Karlovo náměstí, kde tenkrát ten inkubátor strojních inženýrů byl. Začínalo nás v ročníku osmnáct set a promovalo asi sedmdesát. Nebyla to zrovna lehká škola. Moc mě to kovoobrábění, pružnost a pevnost a kreslení parních turbín v řezu nebralo. Ale furt lepší než na vojnu na dva. Navíc jsme tam měli skvělou partu, jezdili jsme na vandry, dělali muziku a obráželi koncerty, právě vzniklý Semafor, výstavy a v malostranských hospůdkách chlastali s dalšími mladými básníky.
I když mě moje srdce i mozek nakonec odtáhly zcela jiným směrem, na strojařská léta docela rád vzpomínám.

2304
20. srpna 1845 přijel na právě dostavěné pražské nádraží (dnes Masarykovo) první vlak tažený parní lokomotivou. Byl uvítán nadšenými davy. Pražská honorace, C&K úředníci, páni v cylindrech, dámy v krinolínách, regiment vojska i drážní zaměstnanci. Po kolejích, které tady končily (a dodnes končí) přivezl první cestující až z Moravy. Právě byl zahájen provoz na C&K Severní státní dráze.
Nádraží státní dráhy bylo postaveno na periferii města, poblíž hradeb. Ty musely být proraženy a průjezdy byly opatřeny branami, které se na noc zamykaly. Praha byla tehdy ještě pevnostním městem. Pravidelný veřejný provoz začal na C&K Severní státní dráze Olomouc – Praha (přes Českou Třebovou, Pardubice a Kolín) 1. září 1845.
Evropské státy po počátečních rozpacích nad železnicemi si brzy uvědomily, že to je důležité propojení pro hospodářství, a především pro dopravu vojsk v případě války. Rakousko-Uhersko zahájilo v roce 1837 stavbu C&K Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Krakova přes Břeclav, Přerov a Ostravu, s odbočkami do Brna, Olomouce a Opavy.
Pro spojení Prahy s Vídní se zvažovalo několik variant, nakonec byla vybrána trasa přes Olomouc. Projektem a vedením stavby byl pověřen Jan Perner. Absolvent pražské techniky měl zkušenosti s výstavbou železnic v Rusku a poté řídil práce na moravských úsecích „Ferdinandovy“ trati. Trasu Vídeň – Praha přes Olomouc se mu podařilo prosadit. Byla sice nejdelší (409,8 km), ale jako jediná nevedla příliš členitým terénem. Po schválení císařem Ferdinandem se mohl pustil se do stavby. Za tři roky byla v roce 1845 zprovozněna včetně výstavby pražského nádraží. Úspěšného projektanta a stavitele čekala další zářná kariéra. Do roku 1845 ještě stihl vyprojektovat pokračování trati z Prahy do Drážďan.
Jen několik dní po zahájení provozu na olomoucko-pražské trati – 9. září 1845 se vracel z kontrolní cesty na Moravu v prvním voze za lokomotivou. Po projetí choceňským tunelem sestoupil na poslední stupeň schůdků vagónu. Nejspíš chtěl něco zkontrolovat na trati nebo pod vlakem a narazil hlavou na návěstní sloupek. Ještě se stihl vrátit do vagónu, ale pak ho už jen převezli do domu jeho rodičů, kde druhý den zemřel.
Jan Perner byl mimořádnou osobností v budování dopravy v Českém království. V Pardubicích a v České Třebové najdete jeho sochy na po něm pojmenovaných náměstích. V Praze jeho ulice vede podle trati „jeho“ železnice.

2204
Jednou se to možná stane.
Všichni si všechny vymažeme z přátel
a zůstaneme sami.
Budeme virtuálně nenávidět
a virtuálně milovat.
Už není co objevovat
všechny myšlenky už byly vymyšleny.
Stačí si myslet encyklopedické heslo
a hned bude myšlenka na obrazovce.
Přeměřili jsme už nekonečno
a známe rozměry Boha.
Každé ráno na sebe vezmeme
nové pohlaví
a večer ho zase odložíme do skříně.
Nebudeme se už nikdy courat po zeměkouli
celý svět se vejde do naší obrazovky.
V barevném rozlišení jednoho milionu a čtyřiceti osmi barev
Tam uvidíme
ptáky
a včely
a pyramidy
a vodopády
a deprese a bolesti.
Nebudou už žádná auta
ale prstem po monitoru budeme docela svištět.
Budeme si servírovat jen zdravé pokrmy
a k nim prášky nejexotičtějších chutí.
Budeme zdraví a dlouhověcí
a kromě svého pokoje se už nikam nevejdeme.
Tolik nás bude.
A pak se někdo naštve
zmáčkne nějaký čudlík
A najednou bude na světě strašně moc volného místa.
Jednou se to možná stane
a zůstaneme sami.

2004
Určitě vás zajímá, jak bude v příštím roce vypadat pražské metro.
Plánek vznikl v polovině sedmdesátých let minulého století.

1904
PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ
FOLK & COUNTRY FESTIVAL, Lucerna
(1970-1972, 1989)

Stáli tam proti sobě v zákulisí Lucerny jako dva rozzuření kohouti. Doktor Jiří Tichota a Honza Vyčítal. Skupinku dotvářel ještě výhružně vytrčený Dušan Vančura, zatímco Marko Čermák vztekle okopával omítku.
Můj první festival, první velký festival v roli dramaturga a zatím šlo všechno jako na drátkách. Čtyři večery, čtyři vyprodané koncerty. Asi deset tisíc diváků v Lucerně celkem, tehdy největší akce v žánru i vůbec. Až teď se to zadrhlo. Nikdo nechtěl jít na scénu první. Závěrečný koncert byl samozřejmě koncipován ze všech tehdy nejvýznamnějších hvězd, takže se dostalo i na tyto dvě kapely. Ale na každém koncertě přece někdo hrát první musí. Do začátku večera chybělo pět minut a vypadalo to, že žádný koncert nebude. Poprvé v životě vyprodaná Lucerna a hned průser!
Nevím, jak se mi nakonec podařilo všechny uchlácholit. Myslím, že se tenkrát mezi Greenhorny a Spirituál kvintetem losovalo a tak mohl poslední koncert FOLK A COUNTRY FESTIVALU začít.
*
Abych mohl vysvětlit, proč tenhle festival vůbec vznikl a proč jsme ho dělali od roku 1970 právě my, musím se vrátit o pár měsíců zpátky. V roce 1969 nám jako jeden z prvních normalizačních kousků zakázali časopis, který jsme vydávali. Byl to první časopis, na kterém jsem se podílel, jmenoval se Dostavník a navzdory názvu nebyl o country, ale o kultuře a životním stylu vůbec. Vyšla celkem čtyři čísla. Potom zákaz. Normalizace nejprve likvidovala všechno, co vzniklo v letech 1968-69. A my byli bez práce. Tak jsme si založili agenturu Fortuna (tehdy se neříkalo agentura, ale obchodní kancelář, protože agentury byly státní instituce na „provozování“ a sledování umělců, bez nichž si žádný umělec neškrtl). Ve Fortuně pracovalo hodně zajímavých lidí, třeba Vladimír Bystrov, Ruda Slánský ml., prostě lidi, kteří už tenkrát byli vyhozeni z pozic po osmašedesátém roce a teď hledali nějakou náhradní práci stejně jako my. Například právníkem naší firmy byl jistý doktor Pavel Rychetský. Měli jsme nejrůznější sekce, třeba filmovou výrobu, reklamy, vydávání knih, výrobu hraček, a každý se zabýval určitým oborem.
Jednoho dne za námi přišla dvojice mladých mužů, kteří se pochlubili tím, že v roce 1969 dělali v Lucerně festival. On to tedy nebyl ještě festival, spíš takové dva menší koncerty. A že by nám ten festival prodali. Moc jsme nechápali, proč bychom ho měli kupovat. Ale později vyšlo najevo, že i když ten nultý ročník vlastně dopadl celkem slušně, chlapci během roku stihli nadělat obrovské dluhy, například se byli podívat na Portě v Ústí nad Labem, aby si tam vybrali nějaké kapely, ubytovali se v nejluxusnějším hotelu a pak neměli na zaplacení.
Nakonec jsme si tedy značku festivalu a celý festival samotný od nich koupili tím, že jsme ty dluhy za ně zaplatili. Já jsem tehdy celou výrobní linku ježků v kleci a dalších hraček s radostí předal Rudovi Slánskému a sám jsem se pustil do tvorby hudebního oddělení.
Ačkoliv se dnes může zdát, že to tenkrát v roce 1970 s folkem a s country nemohlo vypadat moc slavně, opak je pravdou. Mohli jsme si vybírat už z dost širokého spektra kapel i písničkářů a nakonec jsme vybrali to nejlepší: dvaatřicet titulů, po osmi na každý ze čtyř koncertů. Někdo vykřikl slogan „dvaatřicet trumfů“ a hned od toho se odpíchl další nápad: vydat knihu, která by představila nejen všech těch 32 účastníků festivalu, ale pojednala by o českém i zahraničním folku a country. Knížka byla napsána a hlavně vyrobena na poměry té doby velmi rychle. I výtvarně se povedla. Nepamatuji se, že by minimálně dalších třicet let něco podobného v našem žánru vyšlo.
Nebylo to jediné, čím jsme festival ozdobili. Spojili jsme hudbu s kresleným humorem a první výstava Salonu kresleného humoru byla otevřena 1. prosince 1970 před začátkem festivalu v prostorách pražského Savarinu na Příkopech. Jako první vůbec se v Salonech představil Honza Vyčítal a k jeho výstavě se podařilo vydat rozsáhlý barevný katalog, vzhledem k celkovému tehdejšímu stavu polygrafie v Čechách bomba. Byla to Honzova první výstava a muzikanti z kapely ho ještě dlouho potom oslovovali Mistře. Salony se potom s námi přenesly přes Divadlo Atelier do Malostranské Besedy. Nějaký čas se taky vystavovalo v Mánesu a na dalších místech. Zásluhou našeho parťáka, kreslíře, galeristy a humoristy Josefa Kobry Kučery, který byl u našeho konání od začátku, se jich uskutečnilo několik set. „Salony“ se probíhaly až do února 2015. Teď už pořádá výstavy kresleného humoru na nebeských klenbách.

1804
INTERPUNKCE
Tečka neteče.
Čárka nekouzlí.
Pomlčka moc mluví.
Vykřičník je potichu.
Středník je trochu výstřední.
Háček nepádluje.
Uvozovky žádná auta nestojí.
Zavináč se rozvinul.
A závorky už na hranicích nejsou.

1704
O tom člověku se píše už ve Fredegardově kronice. A nebýt toho, že je mu tam věnována celá osmačtyřicátá kapitola, asi bychom se my Češi nikdy nedozvěděli, že nějaká Fredegardova kronika vůbec existovala.
Ten muž se jmenoval Sámo a původním povoláním byl francký kupec. Netušíme, kdy se narodil, jeho úmrtí známe už podstatně přesněji: někdy mezi roky 658 – 661. Našeho letopočtu, aby bylo jasno. Sámo pocházel z Francké říše, která se zformovala a sílila v západní části Evropy po největších zmatcích při stěhování národů a po postupném rozpadu říše Západořímské.
Francká říše zřejmě čile obchodovala se středoevropským prostorem, který už v té době byl vyplněn slovanskými kmeny. Slované sem přišli ze startovací pozice na dnešní Ukrajině a obsadili půl Evropy od Baltu až k Jadranu a na Balkán.
Sámo shromáždil větší počet kupců a se silným ozbrojeným doprovodem se vydal na východ. Ta jeho mise nemusela být čistě obchodní. Mohl provádět průzkum hospodářství i vojenské síly a rozložení Slovanstva. Jenže… V té době na právě tady usazené slovanské kmeny z východu naléhali kočovní Avaři. Nějaký pronárod odkudsi z Asie. Nejvíc to odnášeli Slované na jihu Moravy a Panonii, což je část dnešního Maďarska tak asi kolem Balatonu.
Sámo (asi to opravdu nebyl jen kupec) se Slovanům nabídl, že je povede do vítězného boje s Avary. Tak se také stalo a Avaři dostali přes čumák. Slovanům se to líbilo a zvolili Sáma za svého představitele. Sámova říše obsahovala Čechy, Moravu, západ Slovenska, Panonii a postupně se přidávali Lužičtí Srbové a další slovanské kmeny v dolním Polabí.
Sílící soused se asi moc nelíbil Francké říši. Její král Dagobert první sebral vojsko a vytáhl na trestnou výpravu. To se ale přepočítal! Došel až k českému hradu Vogastisburku. On to v té době vlastně nemohl být hrad, ale staroslovanské hradiště na placatém kopci, kolem hliněný val a špičaté kůly. Taky nikdo dodnes neví, kde ten hrad ležel. Snad někde u Žatce či u Kadaně nebo někde úplně jinde.
Několik dní prý Franckové předstírali obléhání, ale pak došlo k rozhodné bitvě. Dagobertovo vojště bylo na hlavu poraženo, rozprášeno a s ostudou prchalo k západu. Sámo se stal slavným a jeho říše nakrátko mocnou. Po jeho smrti se ale rozpadla, protože žádný druhý Sámo se nenašel, a kde není velení, není ani spojení. V následující půldruhém století se dějepisně nedělo prakticky nic, dokud se další stát nezačal klubat na Velké Moravě. My si ovšem můžeme vyplnit ten čas legendárními Nezamysly, Křesomysly, Mnaty, Vojny a Hostivíty. A pro zpestření třeba Dívčí válkou nebo skoky koněm z Vyšehradu až do Vltavy.

1604
Pak se předlouhá staletí nic nedělo a Beringova úžina zajímala nanejvýš tuleně. Až v osmnáctém století se ruští námořníci vydali hledat, kde ta jejich zem vlastně končí a jestli vůbec. A objevili za průlivem zajímavou zemi, co zatím nikomu nepatřila, neboť to odevšad bylo hrozně daleko. A tak ji zrekvírovali pro báťušku cara, protože Rusko mělo zatím kolonie jen v Asii a Evropě. Nazvali ji Aljaška. A hned vypluli oznámit carovi, že mu významně zvětšili území. Cesta trvala dlouho, kolem Afriky a taky čekání na správné větry. Car je pochválil a vypravil další lodě do té dálavy. Cesta trvala dlouho. Když tam konečně dopluli, vyvěsili ruskou vlajku a založili nějaké stanice.
To bylo tak všechno, co se dalo s tou studenou, bílou a nevlídnou zemí dělat. Leda kožešiny, jenže kdo by se s tím vozil přes půl světa. Stanice chřadly a jejich strážcům dávno došla samohonka. Mezitím se Rusko v roce 1853 ocitlo v Krymské válce. Po bok Turků v Osmanské říši se postavili Francouzi, Britové, Rakousko, Prusko a ještě Sardinské království. Válka trvala čtyři roky, bojovalo se nejen na Krymu, ale všude kolem Černého moře a Rusko dostalo významně na frak. Po prohrané válce každé zemi chybí prachy, a tak se vymýšlelo, co s tím. Přišel nápad prodat někomu to území v Americe. Kupec se našel. Na jaře 1867 Spojené státy americké koupily od Ruska Aljašku za 7,2 mil. dolarů (5 centů za hektar), což činí přibližně směšných 145 milionů v současné hodnotě. Aljaška se ukázala jako naleziště uhlí a ropy, rozlehlé lesy nabízely nekonečné množství dřeva a u pobřeží se dařilo rybolovu. A hlavně se v údolích řek Yukon a Klondike nacházelo velké množství zlata. Na konci devatenáctého století tam propukla zlatá horečka. Mnoho lidí zázračně zbohatlo, jiní přišli o všechno a někdy i o život.
Aljaška se postupně rozvíjela a prosperovala, zatímco chudé Rusko se chystalo na další válku. Aljaška se v roce 1959 stala devětačtyřicátým státem USA, což hezky zarovnalo 7 x 7 hvězdiček na americké vlajce.

1504
Před nějakými čtyřiceti tisíci lety bylo v oceánech a mořích o dost míň vody než dnes. Jak by ne, když byla doba ledová. Voda vyskytující se v přírodním koloběhu padala na pevninu, hned mrzla a za staletí vytvářela pevninské ledovce nevídané tloušťky. Ta voda potom chyběla v mořích a leckde se začala vynořovat souš. Do Anglie jste tenkrát došli suchou nohou a podobné sucho bylo mezi Euroasií a Amerikou. Přesně v místě, kde je dnes Beringova úžina, mezi Čukotkou a Aljaškou. Což bylo praktické pro pračlověky, protože většina z nich neuměla plavat. Ale putovali všichni. Někteří za teplem, jiní za lovem. Prostě to odjakživné lidské uvažování, že až přelezou za ten kopec, bude tam život radostnější. Někteří došli po té Beringově suché stezce až na Aljašku. A byli prvními lidmi na americkém kontinentu, protože před nimi tam žádný hominid nebyl. (To mě napadá, když kdekdo tvrdí, že Indiáni jsou původními obyvateli Ameriky, kecá. Byli to imigranti, kteří touto cestou přivandrovali z Afriky, Blízkého východu nebo kýho čerta.)
Šli dál, od Aljašky furt na jih, až došli do Ohňové země, dál už to nešlo, ale foukalo to tam a byla zima, tak se otočili zase na sever, kde bylo tepleji.
My ovšem víme, že mezitím skončila doba ledová. Tálo tak mocně, že pevninská propojení, včetně „Beringa“ byla zaplavena, a zpátky na Sibiř to už – běda – nešlo. Tak si ti přistěhovalci postavili wigwamy a prostě zůstali Američany.

1204
Všichni ministři a odborníci na vzdělávání nás opakovaně ubezpečují, že naše školství musí vychovávat samostatně uvažující jedince schopné přemýšlet a řešit věci, s kterými se setkají. Nevím. Třeba taková škola a takoví učitelé někde v Česku existuje.
Jaro je každoročně časem, kdy se blíží přijímací zkoušky. Přípravě na ně vládnou testy. Přišlo to možná z autoškol. Nebo z Ameriky. Dvacet otázek, zatrhnout správně á nebo bé nebo cé. Proti autoškole, která se kromě testu snaží zákazníky aspoň trochu naučit jezdit, v normální škole jsou ty testy vlastně jediný cíl. Příslušný program zjistí všechny správné odpovědi, sečte body a seřadí adepty na přijetí na vejšku od nejlepšího po nejhorší. Z celé republiky. Příslušná fakulta zjistí, že může přijmou dvacet uchazečů a v seznamu udělá pod dvacítkou tlustou čáru. A je vymalováno. Nikdo se nezabývá tím, jaké jsou jejich celkové znalosti nebo jak umějí tvůrčím způsobem řešit různé problémy.
Kdo má v testu nejvíc bodů, vyhrává. Ale ten, kdo chce mít bodů ještě víc, zaplatí si pětikilo za každé sobotní dopoledne na semináři, kde se správné odpovědi řeší. To, že se třeba na internetu objeví i správné odpovědi aktuální sady testů, je už jen borůvka na dortu.
Samozřejmě možná trochu přeháním. Ovšem i kdyby to platilo jen částečně, není se nad čím radovat.
Jenže co když se na našich školách to biflování předpokládá a naučené testy jsou pro to nejlepší průpravou?

0904
Ve středověku měli všichni lidé nějaké zaměstnání. Králové měli povinnost vládnout, šlechtičny se šlechtily, aby dobře vypadaly, vojáci buď strážili nebo válčili, soudci soudili, kněží kněžili a kati katovali. Jen tuláci nedělali nic a dost často na to doplatili. Všichni ostatní lidé se museli živit prací. A práce bylo dost, protože středověk ještě neznal pojmy inovace a zvyšování produktivity. Ideální bylo dělat všechno jako předchozí generace a předpředchozí generace a nic neměnit.
Na pořádek a další pracovní záležitosti dohlížely ve městech cechy. Každý cech sdružoval všechny pracovníky stejné profese. Řemeslník, který nebyl přijat do cechu, jako by nebyl. Každý cech měl svůj erb a standartu, všichni cechníci museli mít uniformu, ve které chodili do průvodu o Božím těle a dalších význačných svátcích. Taky pořádali svoje merendy a slavnosti a nechyběli ani na pohřbu zesnulého člena.
Každý cech ovládal ve městě celý svůj obor. Různých profesí a podprofesí existovalo tolik, že cech musel mít sekce a podcechy. Tak třeba truhlář dělal truhly, stolař stoly, bečvář sudy a bečky, neckář necky a troky, kolebkář lože pro nemluvňata, řebříkář žebříky. Rourník neboli trubák dlouhým nebozezem vrtal dřevěné roury k vedení vody. Ty nebozezy pro něj vyráběl špulíř. Spojovací materiál pro všechny dodával hřebičník. Přesličník většinou nebyl sličný, ale soustružil přeslice pro případ, že by nějaký rod vymřel po meči.
Koštýř neboli ochutnávač si užil výtečného jídla a přitom ochraňoval pomazané hlavy před rizikem, že budou tráveny. Mlynář, který mlel zrní na kroupy byl krupník. Ale pozor: sváděč krup neměl s jídlem nic. To byl zaklínač bouřkových mračen. Brtník provozoval podobnou činnost jako medvěd stejného jména. Bloumal po lese a kradl medové plásty lesním včelám. Caltář netrampoval ani nevyráběl plachty, ale pekl koláče. Erteplář nebyl příslušníkem mnišského řádu, nýbrž dodavatelem brambor. Kokotář se staral o dodávky drůbeže, herynkář vládl rybami. Aby se všem dobře vařilo a peklo, kachlář stavěl kamna, pecivál je vymetal, hajcr v nich přikládal.
Nádeníka jste si mohli objednat na den k všelikterým pracem a když jste se potřebovali rozptýlit, objednali jste si harapannu, ta stačila na hodinu. Přes boty byl čižmář, na hlavy zase helméř nebo biretník. Knoflíky vyráběl čamrdář, vějíře z ptačích per dělal oháněčník.
Na to, co vyráběl ratištník, toulař, dratevník, šlichtýř a scankář, musíte přijít sami.

0804
Je to rozšířená představa všech tuzemských politiků, prognostiků, futurologů a projektantů, že Češi cestují výhradně z Prahy do Brna a z Brna do Prahy. Kdykoliv se zjeví jakákoliv idea skvělé, pohodlné a velmi rychlé dopravy, vždycky je její trasa umisťována mezi Brno a Prahu. Teď je v plánech vysokorychlostní trať, a že povede mezi jmenovanými městy, je už dávno na stole. Zakresluje se do plánů, vytyčuje, budou se vykupovat pozemky a někde už se houfuje k protestům obyvatelstvo kolem té pomyslné čáry.
Novináři jako obvykle píšou nadšené články a nejvíc je oslavována ta půlhodina (možná i 40 minut), o kterou to zkrátí cestování z Prahy do Brna. Stejně jsme kdysi četli oslavy železničních koridorů, které se u nás budovaly v minulých dekádách a leckde ještě dobudovávají. Také se čekalo významné zrychlení železnice, ale skutečnost se nakonec pohybovala jen mírně nad nulou. Teď se jako děti těšíme na nové vláčkoviště, když jsme roky slýchali o francouzské TGV nebo o japonském šikanzenu. Rychlé a pohodlné, kde pražce už nedrncaj.
Nalejme si ale čistého vína v některém z jídelních vozů: Ta ušetřená půlhodina bude mít citelný dopad pro toho, kdo bude (obrazně řečeno) bydlet v Praze na hlaváku a bude dojíždět do zaměstnání na brněnském nádraží. Pro toho, kdo se vydá z bohnického sídliště autobusem a metrem na rychlovlak a po výstupu se bude drkat šalinou někam na Krpole nebo ještě dál, už ta ušetřená půlhodina bude mít pranepatrný význam. A to nemluvím o těch, co se vydají s použitím „českomoravského šikanzenu“ třeba z Rakovníku do Vyškova.
Přesto věřím, že naši vnuci budou s tou rychlotratí spokojeni. Ovšem futurologové mezi nimi už budou vymýšlet nový projekt ještě lepší, pohodlnější a hlavně o hodně rychlejší dopravy, v první řadě z Prahy do Brna.

0604
V New Yorku by chtěl žít každý! Tento týden to ale asi tolik neplatí. Město N.Y. postihlo zemětřesení. Ztráty na životech nebyly zaznamenány, ani větší škody. Mrakodrapy na Manhatanu mají dobré základy. Vysoko nahoru, hluboko dolů. Zkoumá se jenom, jestli nedošly k úhoně tunely metra nebo kabelová vedení. Zemětřesení, které patří spíš do Kalifornie nebo Japonska, Newjorčany dost překvapilo. Ve stejně době v New Yorku a kolkolem prý napadlo půl metru sněhu. Sníh určitě zapadal i do zemětřesných trhlin. Ale to ještě není všechno. Ruská raketa dopadla na New York. Neděste se, třetí světová válka nezačíná. To jen raketa zabloudila ke vsi Ňjů Jork, která leží v Donbaské oblasti a opravdu se tak jmenuje.

0504
Hady nemusím, víceméně vůbec. Jako poučený laik poznám podle obrázků jedovatého chřestýše, mambu, kobru a kobru královskou, ze škrtičů pak hlavně krajtu, hroznýše a anakondu. Hadice zahradní, kterou řada lidí mylně považuje za samičku hada, je neškodná, neuštkává ani neškrtí.
Důležitou schopností hadů je svlékání z kůže. Dělají to minimálně jednou za rok. Jiní živočiši třeba shazují parohy, kůži nikoliv. Kdybyste se po světě plazili na břiše, taky byste si ji časem odřeli a museli si opatřit novou. Hadům za rok nová kůže doroste. Kdyby nesvlékli tu starou, byli by po několika letech dost obézní.
Na naší zahradě, sluncem ozářené kamenité stráni uprostřed lesa se to kdysi plazilo ostošest. Časem jsem si jako kluk vytvořil zdvořilý odstup. Slepýše jsem odnášel do kompostu, protože to nejsou hadi. Užovka žila dlouhá léta u našeho okrasného bazénku a nijak jsme si nevadili. Ovšem zmije jsem – když se to ještě smělo – systematicky vraždil. Hrozil jsem se představy, že na té zahradě položím nějakou holku něžně do trávy, a až budeme v nejlepším, ta svině se v serpentinách připlazí a vyděsí ji. Dneska tam zmije nejsou a já už taky žádné holky do trávy nepokládám, protože je tam plno infikovaných klíšťat.

0404
Slunce je naše, je to miláček.
Co bychom si bez Slunce počali? Bez Slunce by nebylo ani uhlí ani zemní plyn, o solárních panelech nemluvě. Bez Slunce by neměla Země větry. Bez Slunce by nemohla sněmovna hlasovat a nevyplácely by se důchody. A nikde by nebyl žádný stín.
Namítnete, že někde na konci vesmíru jsou taky obyvatelné planety, které mají svoji hvězdu a mají ji rádi. Ale ty jsou tak daleko, že tam ani žádná cestovka necestuje a my nevíme, jak to tam vypadá. A jaký tam jsou vlastně lidi, když to třeba vůbec lidi nejsou.
My máme svoje Slunce moc rádi. Na tom se asi shodneme na Zemi úplně všichni. Trochu mě mrzí, jak se čeština k tomu zdroji všeho zachovala. Nějaké to Slunce! Dávat mu střední rod jen proto, že je uprostřed své planetární soustavy, je nehorázné. Podle mého názoru je Slunce žena. Zahřívá nás svoji mateřskou láskou a taky je dost vrtošivá. Někdy se jí nechce, zaleze za mraky a solární panely pláčou, ale nevypláčou ani Volt.
A taky má ta Slunce svoje cykly. Vědci ty cykly odedávna zkoumají a zatím zjistili, že ta naše Slunce má jedenáctiletý, dvaadvacetiletý, osmdesátiletý, dvousetletý a osmsetletý. Určitě má i nějaké periody delší, ale žádný vědec tak dlouho nežil, aby to mohl zjistit. Když ji popadne ten jedenáctiletý, na jeho konci má skvrny a taky dělá erupce, prostě prudce vypouští plyny nad to, co my vidíme jako kružnici (ale nemá se na to čučet dlouho, protože to kazí oči). Odborně se tomu říká protuberance. Já nevím, co to je, ale zní to hrozně, jako něco se souchotinami.
Cyklus dvaadvacetiletý je zase pod diktátem módy. Ona je Slunce velmi přitažlivá, dá se říci magnetická. Na konci těch dvaceti dvou let si dá nahoru jižní pól a ten severní musí holt na stranu dolní. Tak se to teď nosí a v dalším kole zase naopak. Co dělají ty delší cykly, nikdo zatím moc neví. Třeba někdy ochlazují a někdy oteplují. Až se to zjistí přesně, Evropská komise to zakáže a bude klid.

0204
Všeobecná jubilejní zemská výstava.
V polovině devatenáctého století si svět všiml, že už je světový a že by to měl někde ukázat. Tak vznikla myšlenka světové výstavy. Ta se konala postupně v různých městech převážně západních zemí: Londýn, Paříž, Vídeň, Filadelfie… Všichni zúčastnění se chtěli předvést v nejlepším světle a ukázat své výdobytky hospodářské a kulturní i zázraky moderní techniky. V roce 1889 Francie slavila sto let od dobytí Bastily, a tak se Paříž nechala vidět. Postavila Eiffelovu věž a další skvělé budovy a světová výstava (už desátá) to byla fakt velkolepá.
Naši podnikatelé, politici a umělci mínili, že by se něco takového menšího mohlo udělat i v Království českém, aby svět viděl, že Čechy a Morava jsou nejvyspělejší zprůmyslněnou částí Rakouska-Uherska. Co mají všichni pořád koukat na Vídeň!
Při přípravách se vyskytly překážky. Němečtí podnikatelé v Čechách a na Moravě se po úvodní spolupráci rozhodli z účasti vycouvat. S o to větší vervou se do práce pustili Češi. Horší byla povodeň, která přišla v září 1890. Nejen že poničila Karlův most. Voda zaplavila téměř třetinu Prahy, zatopila čtyři tisíce domů a sahala až ke Staroměstskému náměstí. Také zaplavila větší část budovaného výstaviště.
Přesto se v květnu 1891 otevřela „Všeobecná jubilejní zemská výstava v Praze“. Trvala až do října a navštívilo ji dva a půl milionu lidí. Jako hlavní výstavní areál byla zvolena část Královské obory, kde se tyčila rozměrná budova Průmyslového paláce s dvěma rozlehlými křídly a řada menších stylových pavilonů kolem. Ale akcí žila celá Praha. Byla postavena pražská Eiffelova věž, o něco menší, ale zase na kopci. Aby ctěné návštěvnictvo nemuselo Petřín šlapat, byla zřízena lanová dráha až k patě rozhledny. Měla dva propojené vozy a zajímavý pohon. Prázdný vůz v horní stanici se naplnil takovým množstvím vody, že převážila hmotnost cestujících, nastupujících dole. Pak se lanovka dala do pohybu a dole se všechna voda vypustila do kanálu. Za většinou toho, co zavánělo elektřinou, stál vynálezce a podnikatel František Křižík. Famózní elektrické osvětlení, osvětlená Křižíkova fontána, první elektrická tramvay v Praze, vedoucí z Letné až do centra Výstaviště. I venkovní plochy výstavního areálu překypovaly čerstvými vynálezy, produkty českých továren a statků i všemožné umění. Občerstvení pro unavené návštěvníky, bohatou krmi a české pivo nachystali potravináři a hospodští.
Záštitu nad výstavou (jak se tehdy říkalo protekci) převzalo Jeho veličenstvo císař František Josef První, a také se přijelo na zahájení podívat. Bylo to vlídné veličenstvo, pár let před tím významně přispělo na stavbu Národního divadla. Akorát se nechtělo nechat korunovat za českého krále. Což se nakonec ukázalo jako dobře, protože České království neskončilo – tak jako Uhry – v poli poražených v První světové válce.

2803
Pavel Aligátor Nenkovský.
Když se má podařit dílo, třeba velký hudební festival, chce to člověka v čele, který všechno vymýšlí, dává dohromady a řídí. Člověka průbojného ale taky uvážlivého, hrnoucího před sebou nápady ale taky vzdorujícího překážkám a často i nelibosti mocných. Taky nabitého entuziasmem, kterým strhne i všechny kolem sebe a vznikne tak dílo lepší, než se původně myslelo.
Člověk, s kterým mě spojuje přátelství let a celých dekád byl (strašně se všechno vzpouzí to slovo napsat) Pavel Aligátor Nenkovský. Na počátku byly jeho lásky muzika a film. Se svou kapelou založili hudební akci původně docela skromnou – festival Mohelnický dostavník. Pro svou kvalitu a pověst se stával festivalem stále větším a významnějším. V nejlepších ročnících se v hledištích mohelnického parku stěží dalo mezi diváky vůbec projít a muzikanti zvučných jmen se ucházeli rok dopředu o účast. Druhou částí události byla soutěž Mohelnická filmová písnička, která zase soustřeďovala to nejlepší od amatérských filmařů se zájmem o muziku.
Jenom výčet zajímavostí, který se na Mohelnickém dostavníku odehrával a který ho zařazoval mezi jedinečné festivaly, by zabral několik stran. Aligátor chrlil stále nové nápady (a nerad zapomínal na ty staré); tak byl Dostavník vždycky obrovským kaleidoskopem zážitků. 44 ročníků to bylo!
V posledních letech ho zdraví upozornilo, že by měl trochu zvolnit. A taky neblahá ekonomická situace nakonec přispěla k rozhodnutí festival ukončit. Co bychom si vykládali, mnozí pořadatelé festivalů jsme skončili také a ještě dřív.
16. března 2024 se Aligátor odebral na nebeskou hudební pouť. Smutnění není na místě, když za tak plným a všestranným člověkem zbude tak velké dílo. Jen je mi hodně líto, že odešel kamarád.

2603
Léto 1989 v Československu už bylo cítit svobodou. Málokdo z obyčejných lidí si bral servítky, na koncertech a festivalech bylo na repertoáru hodně protirežimních songů, media se ovšem zatím držela zpátky. Lidé všech generací posedávali v parku s tranzistorákem u ucha a poslouchali teď už nerušenou Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Do prostoru obtížně, ale přece, začínala prosakovat Gorbačovova perestrojka a glasnosť. V Polsku i v Maďarsku už se poměry uvolňovaly, ale v Československu a Německé demokratické republice bylo stále zatuhlo. Východní Němci věděli, kam emigrovat a teď už dokonce věděli kudy.
V pražských ulicích a parcích začalo přibývat opuštěných trabantů. Majitelé je nechávali otevřené a jen s příruční taškou se všichni vydali na Malou Stranu k sídlu velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Jeho vchod ovšem hlídala česká policie a dovnitř nikoho nepouštěla. Ale za rohem všichni lezli po desítkách přes vysokou zeď, těm starším a méně pohyblivým ostatní pomáhali. Do večera jich bylo na zahradě velvyslanectví stovky a v dalších dnech už tisíce. Spali, kde se dalo, stáli dlouhé fronty na záchod, zaměstnanci jim zajistili nějaké jídlo, ale všichni byli šťastní, že první krok v cestě za svobodou se jim podařil. Co bude dál, se nevědělo, otázka byla, jak se zachovají československé úřady. Situace hrozila hygienickou katastrofou a přes zeď přelézaly stovky dalších.
30. září do Prahy přiletěl západoněmecký ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher a začal vyjednávat s československou vládou. Nakonec se podařilo dohodnout, že všichni nastoupí do vlaku a odjedou do západního Německa. Východoněmecká vláda však trvala na tom, že vlak pojede přes NDR. To byly nervy jak pro přepravované, tak pro Čechy, kteří to celé sledovali v mediích v přímém přenosu. Na nádraží přistupovali ještě další němečtí uprchlíci. Na konec vlak (vlastně spíš několik vlaků) vyjel a po pár hodinách vyklopil šťastné utečence na Západě. Jen za pár týdnů se začala bourat Berlínská zeď.
A 17. listopadu se zvedli i Češi a Slováci. Jiní Češi stihli ještě očesat stěrače a další vybavení z těch opuštěných trabantů.

2203
Námi volení poslanci a senátoři se vesměs domnívají, že za svůj plat musí vymyslet, připravit a schválit co nejvíc zákonů pro naše dobro. Tak se stává, že náš právní systém je postupně zaplevelován blbostmi. Máme třeba zákon, že o NĚKTERÝCH svátcích musí být NĚKTERÉ obchody zavřené. Které svátky to jsou, si musí občan pamatovat, aby v určitý den nejel nakupovat zbytečně. Poslanectvo nám ani nevytvořilo nějakou mnemotechnickou pomůcku typu befelemepeseveze. Musíme zapojit Google a tam to luštit. Které obchody mají v dané sváteční dny právo vás obsloužit, zjistíte snadněji. Jsou to všechny, které mají plochu menší než 200 m². To odhadnete už spíš, i když netušíte, jestli do těch dvou stovek se započítává třeba výkup lahví, skladové prostory nebo WC pro zaměstnance. To je pak kruté, nemáte doma ani půlku rohlíku, vyrazíte na nákup a ejhle – ten krámek má 201,37 m². Smůla, zavřeno!
Naši zastupitelé prý byli vedeni úmyslem, aby si zaměstnanci obchodů odpočinuli. Někteří to kvitují, jiní se zlobí, že přicházejí o příplatky za svátky. A protože – jako obvykle – v parlamentu na to byly různé názory, vznikl – jako obvykle – kočkopes. Teď se objevila poslanecká iniciativa, že by se to mělo opravit a ten nesmysl zrušit. Buď prodávat vždycky nebo všechny zavřít. Žádné někomu ano, jinému nic. Já vím, takový Jan Hus bojoval a trpěl za naši pravdu a svobodu. Ale kvůli tomu přece nemusí mít kdejaký krám šestého července staženou roletu.

2103
LIŠÍ A SUDÍ
Liší se liší.
Sudí se neliší.
Když se sudí liší,
Tak to nikdo neodliší.

Dne 2003
Bydlení české středostavovské rodiny se nejméně do poloviny dvacátého století neměnilo. Byt se skládal z kuchyně, příslušenství, ložnice, dětského pokoje a parádního pokoje. V kuchyni se stále bydlelo. Kachlový sporák už vystřídal sporák železný a čím dál víc se vařilo na elektřině. Hlavní místo v kuchyni zabíral stůl, na kterém se připravovalo jídlo, jedlo, opravovaly se poškozené věci (stůl měl zásuvku, ve které byly, kleště, šroubovák, svidřík, klovatina a staré porcelánové pojistky), děti na něm psaly úkoly nebo lepily vystřihovánky. Taky se u něj přijímaly méně důležité návštěvy, probíraly se věci rodinné i sousedské a poslouchalo se rádio. K vybavení kuchyně ještě patřil příborník čili kredenc a mycí stůl s dvěma výsuvnými dřezy. Někde to měli tak, že kredenc s denně používaným otlučeným nádobím byla (nebo byl – kredenc je totiž nebinární nábytek) v kuchyni, zatímco příborník naplněný sadami krásného nádobí získaného nejčastěji jako svatební dary stál v parádním pokoji a otvíral se tak dvakrát do roka. Do myčáku hospodyně po obědě nalila horkou vodu, v jednom dřezu nádobí myla a v druhém oplachovala. Vedle ní stál vybraný potomek s utěrkou. Na hrnce byla červená, na jídelní nádobí zelená a na sklenice modrá. Voda z nádobí se pak vylila do kýblu a použila na splachování.
Jak jste si všimli, výkladní skříní takového bytu byl parádní pokoj, kde se nebydlelo, kam se nechodilo, ale kde se pravidelně utíral prach. Výjimkou byly Vánoce, vzácné návštěvy a mimořádná rodinná jubilea.
Centrem parádního pokoje byl masivní a pravděpodobně i krásný stůl. Pravděpodobně proto, že ho nikdo neviděl. Byl pokryt těžkým ubrusem vínové nebo tmavomodré barvy s třásněmi splývajícími skoro se zemí. Na něm ležel velikánský kruh háčkované dečky, dílo paní domu z let, kdy byla ještě slečnou. Kolem stolu židle s polstrováním. To bylo překryto textilními útvary, na nichž se nedalo poznat, jestli jsou ochranou proti prachu nebo přidanou ozdobou. Když se sešlo víc lidí, musely se stejně přinést ty hnusné židle z kuchyně. Květinový stolek se sukulenty, který na Štědrý den udělal místo vánočnímu stromku. Nějaká masivní skříň, lustr a pár obrazů v pozlacených rámech. Prostě pokoj pro reprezentaci. Vzorně uklizené místo. Zcela nemyslitelné, že by si tam děti někdy rozložily hračky.

1903
V době, kdy v Jeruzalémě na vršíku Golgota popravovali Ježíše, my jsme tady v Čechách a na Moravě byli národem Markomanů. On to byl národ germánský a přitoulal se sem od severu. Předtím tady žili spokojeně a docela dlouho Kelti, zanechali po sobě hodně hradištních pozůstatků a pojmenovali nám většinu řek a hor. Jenže ti Markomani je vytlačili. Jestli se válčilo, rabovalo a znásilňovalo, to dnes už nikdo neví. Možná si čeští Kelti řekli, že tohle nemají zapotřebí a vydali se na západ, že tam to bude určitě lepší. Markomani se u nás nechtěli ani moc zdržovat, táhlo je to na jih, za teplem a za bohatstvím Římanů. V té době se Římská říše nacházela v největším rozkvětu a jak to v historii bývá, když jste na vrcholu, další cesta už vede jen dolů. Zpohodlněli patriciové v luxusu a vojenské centurie taky už nebyly, co dřív. Výboje vystřídala obrana. Na severní hranici vystavěli Limes Romanus, takovou parodii na Velkou čínskou zeď (ta taky nakonec útočníky nezastavila). A protože v Euroasii byly chudé národy a rozneslo se, že západněji je země bohatější, zvedli ti lidé kotvy a začalo stěhování národů (to si pamatujme). Evropou se toulali Ostrogoti, Vizigoti, Hunové, Longobardi, Vandalové a plno dalších, všichni barbaři z východu. Přitom rozorávali území, místní uspořádání a vztahy i lokální genofond. Na západ se vydali z prostoru mezi řekami Dněstrem a Dněprem (dnes západ Ukrajiny) i slovanské kmeny: Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Lužičtí Srbové, Polabští Slované a Pobaltští Slované. Ti první, až k Řípu dojdoucí, naložili s místními Markomany podobně jako předtím Markomané s Kelty. Každopádně v povodí Labe a Moravy vznikl obrovský národnostní mix a zmatek. Ale nakonec Češi díky svému válečnickému i jinému umu všechno ovládli a v této části Evropy se mohly začít psát Staré pověsti české.

1803
Palcát.
Palcát zná každý, kdo viděl někdy obrázek s Janem Žižkou. Tedy vlastně každý, kdo chodil do školy.
Palcát je jednoruční úderná zbraň. Vypadá to, že je to na parádu – on se taky používal jak ve středověku, tak v Rusku (což je skoro totéž) jako velitelská, hejtmanská nebo atamanská insignie. V tom případě býval bohatě zdobený. Jako bojový prostředek se moc nezkrášloval, protože údery do nepřátel by zdobení přicházelo vniveč.
Když jste dostali palcátem do hlavy, už jste toho pak moc nenabojovali. Palcát dokázal prorazit i brnění nebo aspoň v něm udělal prohlubeň, po které se pak plech brnění špatně vyndával z bojovníkových jater. Zajímavé musely být souboje dvou palcátníků, ale žádné popisy ani vyobrazení se nedochovaly.
Palcát se skládal z rukojeti a konce na udeření. To byla původně jen kovová koule, později vylepšovaná malými sekyrkami kolem dokola, případně opatřená hroty na všech stranách.
Větší, už dvouruční, varianta palcátu s hroty kolem celé hlavy byl kropáč. Proč se tak jmenuje, je záhadou. Snad, že tvarem připomíná kropenku, kterou užívají kněží k cákání svěcené vody na lidi i věci za účelem požehnání nebo vyhánění ďábla. K tomuto kropicímu nástroji se váže lidové úsloví „tumáš, čerte, kropáč“ značící, že některé předměty, postupy a myšlenky se nemají dostat do rukou nepatřičných osob.

1603
RÁNO V DESET

PROGRAM NA VÍKEND PRO CELOU RODINU.
Pojedeme do Billy, dobijem tam mobily.
Pojedeme do Teska, dnes tam běží groteska.
Pojedeme do Globusu, prý tam dneska pečou husu.
Pojedeme do Lídlu, hlavně kvůli povidlu.
Pojedeme do OBI, kdo si hraje nezlobí.
Zastavíme u Makra, koupit slipy pro švagra.
Stavíme se v IKEA s tetou, co k nám přijela
chvíli tam s ní pobudem, pak to doma smontujem.
Potom v Penny Marketu, koupíme si raketu.
Stavíme se v Kauflandu, to už jenom pro srandu.
Využijem všechny slevy. Ať tam jede, kdo to neví.

1403
ROZHOVOR O TOM, JAK TO BYLO
„Všechny ty, co podepsali spolupráci s StB, když už je nemůžeme vyloučit ze společnosti, bych aspoň poplival.“
„A co když to podepsali pod nátlakem?“
„Jakej nátlak? Znám lidi, kteří to podepsat odmítli.“
„Někteří ale aktivně vystupovali proti režimu před podpisem a někdy i po něm…“
„ Byla to jenom zástěrka. Měli tak od StB za úkol provokovat a odhalit další lidi.“
„Víte o někom takovém konkrétně?
„A jak, prosím vás! Vždyť to bylo všechno utajený. Až na ten seznam, ten zveřejnil Cibulka, a tomu já věřím, to je slušnej člověk.“
„A neměl by se zveřejnit nějaký hlavní seznam? Seznam těch důstojníků StB, kteří tohle všechno dělali, řídili a sepsali!“
„Proč? To bylo jejich zaměstnání, oni přece dělali jen svou práci!“

1303
Slovní zásoba češtiny je nesmírně pestrá. Má přibližně 250 000 slov. Ta jsou umístěna ve dvou slovnících. Je to Slovník spisovného jazyka českého a Příruční slovník jazyka českého. Když je oba přečtete, dost vás to obohatí.
Obyčejný Čech z toho čtvrtmilionu slov ovšem zná pouhý zlomek. Průměrný český rodilý mluvčí prý umí aktivně používat asi 3 000 – 10 000 slov, průměr se pohybuje kolem 5 000 slov. Pasivní slovní zásoba (u kterých slov chápete jejich význam) je ovšem asi šestkrát větší než zásoba aktivní.
Můžete si to ve slovnících spočítat, abyste měli jistotu. Ovšem budete se divit, co všechno tam najdete. Já tam například hledám kuriozity do svých podivných literárních útvarů. Lidé pak tvrdí, že jsem si ta slova vymyslel. Není to pravda, vymýšlím si jen slova, která tam nenajdu. Také s Hankou hrajeme každý večer Scrabble a tam je třeba vymýšlet slova stále. Hledání ve slovníku ale zdržuje. Tak jsem vymyslel jinou fintu. Uplatňuji tvary přechodníků minulých, které Hanka moc nepoužívá, zatímco my vzděláním strojaři je máme v malíku.

1203
Mladý muž u babičky – II.
Mladý muž to dění na babiččině dvoře sledoval s mimořádným zájmem. Povětšinou se tady vyskytoval jen houf slepic. Jejich celodenním pracovním programem (pokud zrovna neměly službu v kukani), bylo flákání a potulování po dvoře. Taky se jim dařilo za jediný den celý dvůr neprůchodně posrat. Sem tam některá objevila zrnko nebo jiný předmět k okamžité konzumaci a rychle ho sezobla, protože blížestojící kolegyně se vrhly vpřed, aby se s ní o to popraly. Fungovala mezi těmi slepicemi nepřehlédnutelná rivalita a nenávist.
Kohouta se to jakoby netýkalo.
Mladý muž od babičky věděl, že kohout vajíčka nesnáší. Nebylo tedy, proč ho mít na dvoře, leda že budil. Ale to by přece stačilo dát do kurníku natažený budík a slípky by probral k životu. Jenže kohout někdy kokrhal i odpoledne, když bylo po dešti.
(Vědci se později domnívali, že kohout je na fotobuňku, a když přibývá množství světla, tak to kohouta rozkokrhá. Tato teorie se jim ale sama smetla se stolu, když se zjistilo, že kohouti se čas od času ztopoří a s leskem v oku se začnou bez jakéhokoliv důvodu vykokrhávat. Snad aby si načechrali vlastní důležitost. To bude asi tím pohlavím, stejně jako u jiných živočišných druhů.)
Ještě dvě věci mladého muže na kohoutovi zaujaly.
Jednak měl ocas ve stylu souboru lidových tanců ze Slovácka. Aspoň jedno takové péro by si mladý muž přál. Ale kdykoliv se ke kohoutovi přikradl zezadu, pták rychle uskočil nebo dokonce napodobil nepovedený start letadla. Takže zase nic.
Druhá věc byla dost dramatická: najednou kohouta něco popadlo, skočil nejbližší slípce na záda a tvrdě ji deptal. A nebylo jasné, čím se ta nebohá provinila a za co ji trestá.
A to mně všichni vykládaj, že s holkama se neperem. Povzdechl si mladý muž a odešel s dědečkem na zahradu pozorovat včely.

1103
Mladý muž u babičky – I.
Mladý muž ve svých pěti letech, pobýval často na dvoře u babičky. Pobýval tam rád, neboť dvůr mu poskytoval množství nových poznatků a informací. Babička třeba ráno vypouštěla kachny z jejich příbytku (kachník byl hned vedle kurníku). Kachny se na dvoře seřadily do zástupu, babička jim otevřela vrátka, a ony se vydaly k řece. Nějakých 300 metrů a přes železniční trať (!). Mladého muže to překvapovalo, neboť jeho rodiče ho vytrvale upozorňovali, že ke kolejím se nesmí ani přiblížit. A kachnám se to dovolovalo!
Navečer se kachny vracely ve stejném pochodovém útvaru. Před brankou zastavily a čekaly. Když nebyla babička nablízku, začaly vydávat zvuky. Spokojeně se navečeřely a šly spát. Chodily spát se slepicemi, ale vedle. Mladý muž, když pozoroval jejich žravost, ptal se, proč nezajdou taky na oběd. Dozvěděl se, že přes den se kachny živí lovem. Přesvědčil se u řeky na vlastní oči, když kachny každou chvíli strčily zobák pod hladinu. Bylo to tak časté, že to nemohla být jenom žízeň nebo osobní hygiena.
Se slepicemi to bylo jiné. Přestože je kohout budil po celé kuropění (možná právě proto), když vešla babička do kurníku, ještě chrněly. Tak brala z hřadu jednu slípku za druhou, znaleckým hmatem ji osahala, jestli dotyčná bude mít vajíčko, a pak ji velkým obloukem vyhodila na dvůr. Slepici ten prudký let probudil. Babička následně rozhodila hrnek pšenice a na ploše dvora se strhl boj o zrno. Zbytek slepičího dne probíhal v ospalém nicnedělání. Několik pozitivně prohmataných slípek zalezlo do kukaní kukat, a když vykukaly vejce, běžely to oznámit to světu kdákotem. Mladý muž k večeru oběhl všechny kukaně a vejce opatrně vložil do košíku. Někdy – snad aby jich měl víc – sebral i podkladky. (Podkladek – pro městské čtenáře – je předmět vejcovitého tvaru z porcelánu nebo sádry, který hloupou slepici ošálí sdělením, že tady už se snášelo. Ta vedena hejním pudem (ptačí varianta pudu stádního), to zaleze udělat taky.
Mladý muž, napůl lovec napůl sběratel, navečer vítězoslavně přines domů plný koš vajec. Babička z něj vytřídila všechny podkladky a roznesla je zpátky do kukaní, protože jinak by se zítra nemohlo kukat.

0903
Tohle jsem našel někde na internetu. Co je dezinformace, by si měl možná přečíst každý. I vaše babička nebo sousedka.
1) Když tam je „tohle před vámi tají“, je to dezinformace.
2) Když tam je „nezávislá“, „bez cenzury“, „nekorektní“, „svobodná“, bude to dezinformace.
3) Když tam je „sdílejte“, je to dezinformace.
4) Když to přišlo jako dvacátá kopie, poslaná na dalších třicet lidí, je to dezinformace.
5) Podívej se na hoax.cz. Je to tam? Tak je to dezinformace.
6) Že je něco na fotce, neznamená, že je to realita.
7) Gatesovi je úplně jedno, co děláš. Ani ti nechce dát peníze.
8) Když je to napsané podezřelou češtinou, jsou tam desítky vykřičníků, jsou tam pasáže VELKÝMI PÍSMENY a pravopisné chyby, je to dezinformace.
9) Útočí to na emoce? Je tam „Tohle si nenecháme líbit“, „Jakou budoucnost připravují pro naše děti?“ nebo „Tohle už nikdo nezastaví“? Je to dezinformace.
10) Když chtějí, abys někam klikla nebo někam poslala peníze, není to dezinformace, je to podvod.
11) Když to nikomu nepošleš, nic se nestane.
12) Když nevíš, jestli to je dezinformace, tak to asi bude dezinformace.

0603
O té vojně s Prusem,
Uvědomil jsem si ten problém nedávno. Přítel z mé věkově geologické vrstvy se rozhořčil, že „dávali ňákou anketu v televizi a ti mladí neměli tušení, co se stalo v roce 1968, dokonce možná ani neznají příběh roku 1989“. Namítl jsem, že všech šest mých vnoučat tohle všechno dobře ví, a dokonce umí o tom i zajímavě vyprávět. Ale že každý pochopitelně nemá geniálního dědečka, co se navíc o historii odjakživa zajímá. A taky jsem mu – sedmdesátníkovi – řekl, že to asi nebude s tou dnešní mladou generací tak moc špatné jako s generací jejich rodičů a s generací prarodičů, kterým toho ve škole, v knihovnách a v mediích hodně zatajovali.
Dál už jsme vedli věcnou a zajímavou debatu. Ona bratrská tanková pomoc pěti států Varšavské smlouvy v osmašedesátém je těm studentům časově vzdálená, jako nám předhrobním intelektuálům Prusko-rakouská válka. A tak jsme nad pivem skládali dohromady, co nám z té vojny s Prusem naskočilo. Hrnuli se roku osmnáctistéhošedesátéhošestého do Čech kolem Žacléře. Prušáci jízdní i pěší. Kyrysníci, kopiníci a karabiníci, huláni a husaři, infanteristé a kanonýři, vozatajové a felčaři, zbrojíři a kvartýrmajstři, zákopníci a sapéři, kuchtíci, markytánky a samozřejmě i profousové a generalita. Postupovaly k nám tři pruské armády. Rakousko-Uhersko na tom nebylo moc nejlíp, protože zároveň vedlo války v Itálii, proti Prusům jim měla pomoci Saská armáda, ale to taky moc slávy nebylo.
Válečné strany si vybraly ke střetu místo s poetickým názvem Sadová. Pokud netušíte, kde Sadová leží, tak se té bitvě říká taky bitva u Hradce Králové. Byla to řežba strašlivá, nejen u Sadové, ale v celém Královéhradeckém kraji a s nad i v kousku Pardubického. Pomníčky padlých Rakušanů i Prusů najdete i v dosti vzdáleném Českém ráji. Když máte spolehlivého koně, můžete se nechat zabít i mnoho mílí od centra dění.
Rakousko tahalo v bitvě za kratší konec. Prušáci měli lepší výcvik, po nich se tomu začalo říkat dril, více bojových zkušeností a snad i mírnou převahu. Nejdůležitější ovšem bylo, že než šli Prusi do války, přezbrojili na ručnice zadovky. Strčíš do hlavně zezadu patronu, zamíříš a bác! Vyhodíš patronu, vrazíš tam další, zamíříš a bác! Rakušané byli naopak za vývojem pozadu a měli předovky. Nasypeš do hlavně předem trochu prachu, strčíš tam kouli, udusáš to – pak jsme se oba v tom nějak ztratili, vybavovala se nám slova jako lunt nebo křesadlo, perkuse prachovnice a nabiják. Prokecali jsme spoustu času než vyšel výstřel, ale ten stál za to. Možná jsme i stihli mířit. Teď už jsme to měli promyšlené, do dalšího výstřelu nám stačily čtyři minuty. Ale ten hajzl prušácká za tu dobu po nás střelil asi šestkrát.
Rakušáci prchali jak zběsilí. Pod záminkou, že musí chránit hlavní město Vídeň nechali Čechy na pospas. Zatímco pruská armáda dopochodovala v pohodě až do Prahy. A bylo po válce, sepsal se mír a rakouský císař a král František Josef První přišel o horní zbytek Slezska. Nepleťte si to prosím s císařovnou Marií Terezií, ta přišla o dolnější kus Slezska o století dřív.
Tak se to mohutné a bohaté soustátí, které vybudoval Lucemburk Karel IV., začalo v rukou neschopných Habsburků postupně rozpadat, což bylo dokončeno příští velkou válkou, v níž byli poraženi rakouský a pruský (německý) císařové rukou společnou a nerozdílnou.
To Slezsko dnes leží v Polsku, kdežto Sadová je stále v Královéhradeckém kraji. Ale to už jsme zaplatili pivo a cestou na tramvaj jsme řešili, co si asi budou za sto let mladí pamatovat z naší bouřlivé doby.

0503
Umělá inteligence Gemini má dočasně zaracha. Byla „vychovávána“ v korektně progresivním prostředí, a to se projevilo v jejím „myšlení“. Když dostala za úkol nakreslit lidi v uniformě Wehrmachtu, rozhodně nemohla vojáky malovat jen jako bílé muže. Tak se v německé uniformě objevili perfektně namalovaní mladá žena a černoch.
Pokud budete AI někdy k něčemu potřebovat, nejdřív si ji nenápadně prověřte, abyste pak nebyli za blbce. V tomhle případě to bylo jen k úsměvu. Ale nechci si představovat, že jejími konzumenty budou nějací méně rozumově vybavení jedinci a budou to třeba dál šířit řetězovými emaily.

0403
Příběh kluka Jakuba.
Dočetl jsem knihu „Soukromá trestní obžaloba.“ Vydalo ji nakladatelství Akropolis a autorem je spisovatel a filmový režisér Zeno Dostál. Kniha měla hodně složitou cestu ke čtenářům. První díl napsal Dostál na konci osmdesátých let, v době, kdy už se i problematické tituly trochu mohly, a nakladatelé se pouštěli do neprobádaných cest. Vydání se blížilo, kniha už byla vysázena. Do toho přišel Listopad a s ním společenský a kulturní vír. Ale pro většinu nakladatelů také začal zápas s ekonomikou, zvlášť když šlo spolu se záplavou nových i dřív nepřístupných titulů o knížku s nižším nákladem. Nakonec z vydání sešlo a autor už dost nemocný stihl v roce 1991 dokončit i druhý díl. Po jeho smrti se s rukopisem dlouho nedělo nic. Až po několika dekádách jeho žena Olga začala Soukromou trestní obžalobu připravovat k vydání a hledat nakladatele. Stálo to za to, protože tahle knížka je asi nejvýznamnější z rozsáhlé literární tvorby Zeno Dostála. Vše se nakonec podařilo a na počátku letošního roku se díky vydavatelství Akropolis objevila na knižních pultech.
Je to kniha výjimečná z několika důvodů. Četl jsem řadu knih (a viděl filmů) o holokaustu, z nichž většina se odehrává v beznadějnosti koncentráku nebo strachu a zoufalství ukrývaných Židů a jejich ochránců. Tohle je dětský příběh (vlastně popis dětství autora). Desetiletý Jakub ze smíšeného manželství prožívá ústrky, omezení, ponížení a strachy několika málo židovských rodin v malém hanáckém městě Konice, a potom i pobyt na vsi u tety, když je otec zatčen a zbytek rodiny odvezen do Terezína. Snaží se desetiletým rozumem pochopit to všudypřítomné zlo, jeho rozměry a příčinu i jednání lidí statečných, zbabělých, lhostejných i zaprodaných. Právě ten příběh z malého městečka a vesnice je jedinečný. Vše se promítá na pozadí jeho snění a fantazií, dětských nápadů, jak zachránit celou rodinu. Ale ústřední myšlenkou jeho uvažování není zoufalství, ale vzdor a jasný cíl, že (po vzoru svého otce, který je advokátem) jednou sepíše obžalobu na ty, co všechnu tu bolest a nesvobodu nejen jeho blízkým způsobili. Není to o zoufalém unikání odnikud nikam, ale o stísněném životě mezi lidmi blízkými i cizími, z nichž většina je schopna bez ohledu na riziko pomáhat.
Když jsem knihu dočítal, napadlo mě, že tohle by byl hodně silný a nečernobílý filmový příběh. Třeba se najde někdo z filmových tvůrců, kteří by dokázali tohle poselství života převyprávět i obrazem.

Obchod Jakubova (vlastě autorova) dědečka v Konici.

2802
Nedávno se někde na internetu vedla debata o samoobslužných pokladnách v hyper-super marketech. Kromě námitek stran spotřebitelské přítulnosti se řešily otázky hlavně technické. Ale objevily se i názory, že tyhle mašiny připravují prodavačky o práci.
Nevím, kde se tohle znovu a znovu objevuje. Každá novinka, vylepšení, inovace nebo vynález nám berou práci. Stejně jako pracovníci odjinud. To vše v situaci, kdy má Česko dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii, kdy si firmy přetahují nejen schopné, ale vůbec nějaké zaměstnance. A kde obchodníci zoufale inzerují, aby v sámošce získali někoho do kasy.
Remcá se tu vždycky, když přichází nějaká novinka. Časem se zvykneme, nebude to už pro nikoho problém, protože se jinde objeví něco nového, proti čemu se dá remcat. Ty prodavačky se přeorientují na jinou smysluplnější práci a bude to dobře jak pro ně, tak pro společnost.
Dnes se nepozastavujeme nad tím, že si sami tankujeme benzín, že si v samoobsluze z regálu vybíráme zboží, že si vybíráme peníze z bankomatu, že se tramvaje obejdou bez průvodčích nebo že když chceme telefonovat meziměstsky, nezastrkuje slečna na poště kolíčky do příslušných zdířek. Věci, které si naši prarodiče nedokázali představit a taky v době zavádění se proti nim remcalo.
18. června 1844 rozbili tiskařští dělníci v pražské továrně bratří Porgesů tiskařský stroj na textil. Bouře se rozjela po všech pražských textilních továrnách a byly způsobeny rozsáhlé škody. Dělníci byli přesvědčeni, že stroje je připravují o práci. Myslím že v české duši ten pocit, že je někdo nebo něco připravuje o práci, žije dodnes.

2702
Stroj času – 2.
Tak raději otočíme volantem druhým směrem – do minulosti.
Tam to bude o dost zajímavější. Mluvím za kluky. Když se někdo z nás přesune třeba do husitských válek, je tam za hvězdu. Určitě si sebou donese nějakou špičkovou zbraň ze současnosti, třeba kulomet nebo tank. Rakety spíš ne, aby se to zas moc nepřehánělo. Se svou výzbrojí likviduje nepřátele v bitvách nebo je jenom obrací na útěk. Nemusí zabíjet. Stačí, když na bitevní pole přiveze z dneška reproduktory. Pustí nahrávku metalu, volume napravo, a křižácké šiky začnou v hrůze prchat. Naopak všichni podobojí k němu hledí s úctou a největší práci mu dá vysvětlit jim, že není bůh.
Časem mu ovšem dojde, že nemůže takhle svévolně měnit historii, protože v dějinách všechno navazuje na všechno. Třeba by se pak vrátil do svého současna a strašně by se divil, jak by tu všechno bylo jinak.
Přesun našince do minulosti není bez komplikací. Třeba komunikace. Vaše slovní zásoba se liší od té středověké, často nevíte, o čem mluví a oni zas nerozumějí vám. V mluvě používají všelijaké aoristy, což je slovesný čas, o kterém nemám potuchu ani já. Nadto nemáte přehled, čím se to vlastě živili: co dělá takový bečvář, bradýř, jirchář, brtník, cvočkář, hadrník…
Když zajdete do města (musíte za světla, večer už budou brány zavřené), pozvou vás třeba někam do rodiny a nachystají vám opulentní krmi (pozor, před jídlem se modlí!). U hostiny se cpěte, co se do vás vejde, jinak byste urazili. Opatrně při popíjení. Je pravděpodobné, že hostitel se namete dřív než vy. Ovšem nebylo by dobré opileckou mluvou hostitelům vykládat, že za pět století už vůbec lidé nebudou potřebovat koně.
S prostým lidem, tovaryši i měšťany si tykáte, V jiném kraji nebo v němčině to může být ale klidně jinak. Taky pozor při návštěvě hlavy státu. Platí pravidlo, že když si panovník myká, my mu vykáme.

2602
Stroj času – 1.
Jedním z nejčastějších zařízení používaném v dětských snech a v dětském snění za probuzena je stroj času. Řada z nás romantiků zůstává dětmi napořád a cestuje ve snech do jiných století i v pokročilejším věku.
Zajímavé je, že se cestuje častěji do minulosti než do budoucnosti. Dá se to pochopit. O minulosti máte aspoň nějakou představu, něco do vás natlačili ve škole, možná jste si i něco přečetli. Když nic, aspoň film se třemi mušketýry jste zkoukli. Ale o budoucnosti nevíte zhola nic. Z medií tak akorát, že bude tepleji než dnes a že už nebudou uhelné elektrárny, což zase tolik nevadí, když bude tepleji. V čase budoucím budeme jíst více hmyzu a méně hovězího, protože brouci neprděj tolik metanu jako krávy. Nějaké války taky budou, protože lidé, co chtějí zachránit planetu a mír, potřebují cizí zdroje surovin třeba na nějaké baterie. Ale to všechno nejsou věci, o kterých byste nutně potřebovali snít. Pro sny vám zbývají nanejvýš cesty do vesmíru. Jste velitelem mezihvězdné rakety a míříte za nepoznaným dobrodružstvím. Ale letíte a letíte stále vpřed, nudíte se u automatického řízení, a víte, že to dobrodružství možná zažije až váš vnuk, co se v té raketě narodí. Vás nic zajímavého nečeká, ledaže vás vcucne nějaká černá díra a pak už nic. To se taky špatně dostává do snu.
Tak stroj času raději obrátíme do minulosti, tam to bude možná zajímavější. Příště.

2402
*Dnes je to dva roky od vpádu Putinovského Ruska do sousední země. Jen díky statečnosti Ukrajinců a neschopnosti ruských generálů se nepovedl Putinův plán okupace celé Ukrajiny za několik dní. Dva roky stojíme za Ukrajinou a podporujeme jejich armádu i válečné uprchlíky. A budeme to dělat i dál.
Víme, kdo je agresor, kdo ničí, bombarduje, vraždí, znásilňuje a unáší. Pamatujeme si taky ruské tanky s bílým pruhem v Praze roku 1968 a dvacet let okupace.
A dnes by se agresor na Ukrajině nezastavil. Chcimírům a dezolátům by se to líbilo. Nám ostatním ne. Pro toho, kdo potřebuje připomenout, že Rusko (Sovětský svaz) je vytrvalým agresorem, je tu přehled většiny ruských útoku na sousedy i na docela vzdálené země.

1917 Říjnová revoluce

1917-1922 Ruská občanská válka

1917-1921 Ukrajinská válka za nezávislost

1917-1920 Kazachstánská kampaň

1918 Finská občanská válka

1918-1920 Estonská válka za nezávislost

1918-1920 Lotyšská osvobozenecká válka

1918-1919 Litevsko-sovětská válka

1918-1920 Gruzínsko-osetský konflikt

1919–1921 Sovětsko-polská válka

1919–1923 Turecká válka za nezávislost

1920–1933 boje s Basmači ^[1]

1920 Invaze Rudé armády do Ázerbájdžánu

1920 Invaze Rudé armády do Arménie

1921 Invaze Rudé armády do Gruzie

1921 Sovětská intervence v Mongolsku

1921 Sovětské potlačení arménského povstání

1921–1922 Sovětské potlačení povstání v Karélii

1924 Srpnové povstání v Gruzii

1925–1926 Urtatagaiský konflikt

1929 Čínsko-sovětský konflikt ^[2]^:s.15–14

1929–1930 Intervence Rudé armády v Afghánistánu ^[2]^:s.16–17

1932 Čečenské povstání

1938 až 1945 Sovětsko-japonské pohraniční konflikty ^[2]^:s.28–31

1937 Muslimské povstání v Sin-ťiangu

1939 Invaze do Polska ^[2]^:s.32–33

1939–1940 Zimní válka ^[2]^:s.33–37

1940 Sovětská okupace pobaltských zemí

1940 Sovětská okupace Besarábie a severní Bukoviny

1941–1945 Pokračovací válka

1944–1945 Laponská válka

1939–1945 Druhá světová válka

1944–1956 Partyzánská válka v Pobaltí (Lotyšsko, Litva, Estonsko)

1944-1953 Partyzánská válka na Ukrajině

1944-1953 Protikomunistický odboj v Polsku

1945 Sovětsko-japonská válka

1946-1954 Válka v Indočíně

1950–1953 Korejská válka

1953 Východoněmecké povstání

1953–1972 Laoská občanská válka

1955-1975 Vietnamská válka

1956 Maďarské povstání

1968 Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

1969 Čínsko-sovětské konflikty

1961–1991 Eritrejská válka za nezávislost

1975–2002 Občanská válka v Angole
1977–1978 Etiopsko-somálská válka
1979–1989 Sovětská válka v Afghánistánu
1992 Válka v Podněstří
1992 Konflikt v Osetii
1992–1997 Občanská válka v Tádžikistánu
1991-1993 Válka v Abcházii
1991–1993 Občanská válka v Gruzii
1993 Přelévání Ruska do Ázerbájdžánu
1994–1996 První čečenská válka
1999 Válka v Dagestánu
1999–2009 Druhá čečenská válka
2008 Válka v Jižní Osetii
od 2009 Povstání na severním Kavkaze
2014-současnost Válka na východní Ukrajině
od 2015 Ruská vojenská intervence v Sýrii
od února 2022 ruská invaze na Ukrajinu)

2202
*V sobotu 24. února se Měsíc odzemí. Nemusíte mít strach, nechystá se nás opustit. Ale náš satelit krouží po eliptické dráze kolem Země, stejně jako planety kolem Slunce. O těch planetách jsme se to ve škole učili. Že měsíc taky elipsuje, nám zamlčeli. Už několikrát se nám zdál hodně velký, protože byl v přízemí, tedy k nám nejblíž, v sobotu bude naopak v odzemí. Na obloze bude menší než malý, ale nebojte, i tak bude na obloze patrný pouhým okem.
Asi jste už slyšeli, že planeta Saturn přijde o své prstence. Byla by to škoda, protože takovou turistickou atrakci hned tak některá galaxie nemá. Zániku prstenců by se snad dalo zabránit, kdyby se prohlásily kulturní památkou. Ale musíme si pospíšit, prstence mají zmizet už za sto milionů let.
A nezapomeňte na 29. únor. Plno lidí má tendenci na něj zapomínat a nadělají si tak binec v kalendáři, protože jsou celý březen o den napřed. Navíc je to nešlechetné vůči lidem, co se devětadvacátého února narodili. Závidí nám, že můžeme slavit narozeniny každý rok. My zase našim vrstevníkům můžeme závidět oslavu jejich patnáctin v čase, kdy my ostatní už jsme v důchodu. Nechápu, proč to takhle někdo nastavil. Vždyť přece stačilo každý rok přidat čtvrt dne a nenastaly by tyhle přestupné zmatky.

2102
Někdy si člověk má udělat svátek. Klidně i v neděli. Vydali jsme se s částí naší široké rodiny na výstavu.
Jan Blažej Santini-Aichel (1677-1723) byl česko-italský barokní architekt, jedna z nejvýznačnějších osobností baroka v Čechách a na Moravě. Pro svůj tělesný hendikep nemohl převzít otcovu kamenickou dílnu v Praze, stal se tedy architektem. Pracoval od roku 1700, a je neuvěřitelné co za pouhých 23 let až do své smrti dokázal vyprojektovat a postavit. Navrhoval, kreslil, plánoval a dohlížel na impozantní církevní i světské stavby. Byla to doba rekatolizace, církev potřebovala oslňující stavby a pobělohorská šlechta zase stavěla pohodlné zámky a paláce. Objednávky se Santinimu jen hrnuly. Proslavil se svým osobitým stylem nazývaným barokní gotika. Asi nejznámější je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, zařazený do souboru světového kulturního dědictví UNESCO. Přestavěl zbraslavský klášter a následně se pustil do přestavby kostela v Sedlci u Kutné Hory (další památka UNESCO), až do dvacátého století největší kostel u nás. Monumentální klášterní kostel v západočeských Kladrubech, areál v Plasích nebo poutní kostel ve Křtinách. Více než stovka dalších rozsáhlých i drobnějších staveb za pouhých třiadvacet let práce. Kdo z dnešních architektů vybavených počítačovými programy, internetem a tvůrčím týmem by dnes dokázal jen zlomek z toho.
Národní technické muzeum nabízí výstavu výběru z prací geniálního barokního tvůrce k tři sta letům od jeho úmrtí až do konce roku 2024. Nenechte si ji ujít. A ještě silnější je dojem z návštěv jeho staveb a jejich vzájemného tvůrčího propojení. Budete ohromeni tím příběhem.

2002
Na mnoha pražských výpadovkách stoji podivné domy. V základní konstrukci jsou si podobné jako vejce vejci, což nezakryje ani pozdější přeštukování, přetaškování nebo přemístění oken.
Napsal jsem na pražských výpadovkách, jenže ono se dnes z naší přerostlé stolice (míněno sídelní město) vypadává o dost kilometrů dál. Ale tak před sto a více lety se z města vypadávalo zrovna tady u těch domů.
Říká se jim akcíz. Wikipedie tvrdí, že „Potravní daň na čáře neboli akcíz byla daň z dovozu zboží, převážně potravin, za tzv. „potravní čáru“ vytvářenou od 25. června 1829 na přístupových cestách okolo velkých uzavřených měst Rakouska-Uherska.“ Potravní čára byla do mapy zakreslená linie, za kterou každá potravina nesená nebo vezená Prahy musela být zdaněna, což se dělo právě u budovy akcízu.
Představte si to jako takovou daň z přidané hodnoty. Zaplatili jste obolus a mohli jste potravinu prodávat přímo v Praze, kde vám hospodyně a služky mohly ruce utrhat. Zatímco na venkově jste prodali prd, protože lidi tam byli chudí a taky k nějaké potravině tu a tam přišli. U akcízu jste to neošulili, ale přes tu pomyslnou potravní čáru jste mohli ledacos přenést, když jste se vyhnuli bystrým očím žandárů s kohoutími péry na helmě, co tu čáru strážili.
Akcíz byla taková rakousko-uherská vymoženost, ale i Československu se to hodilo. Potravní daň skončila v roce 1942, to už Němci zrekvírovali a poslali na frontu vše dávno předtím, než by to doputovalo k akcízu.
Zkouším si představovat, jak by se to tenkrát dalo ofixlovat. Třeba tak, že skupina Pražáků by se v neděli vydala za tu čáru, dohodnutá s nějakým venkovským řezníkem. Když došli někam k stinnému remízku, čekaly je tam vuřty, špekáčky a taliány, nakrájená tlačenka, křupavé houstičky a naražené pivo. Vše za nezdaněné „středočeské ceny“. To, co jste si k večeru do Prahy nesli v žaludku, už vám žádný akcíz nezdanil.

1902
Dobře bylo v Evropě na začátku dvacátého století. První dekádě se říkalo belle epoque, všechno se rychle zlepšovalo, vynálezů přibývalo tak, že na patentním úřadě se stály fronty. Bohatí si stavěli luxusní vily, střední třída se soustřeďovala v nových činžácích s pseudobarokními fasádami a pracující bydleli v dělnických koloniích.
Ne všichni však měli kolonií dostatek. Státy na západě Evropy, které měly velká loďstva obchodní i válečná, si rozdělili zaoceánské državy. Přiváželi z nich kovy, dřevo, kaučuk i koření. Atlas světa byl celý pokryt majetnickými barvami, co jak komu patřilo. Jen na Německo, které se v silný stát zformovalo mnohem později než ostatní, toho v zámoří moc nezbylo. O Rakousku-Uhersku a Itálii raději ani nemluvě. Tak tyhle tři země uzavřely Trojspolek, že jako nějaké kolonie taky musí mít. Jenže to neokecáte. Trojspolek nazřel, že državy se dají nabýt jedině válkou. A začali zbrojit. Jejich případní protivníci zbrojili taky, ale poněkud liknavěji. Ovšem všem bylo jasné, že po čtyřiceti letech evropského míru k nějaké válce dojít musí.
První výstřely přišly dřív, než se kdo nadál. Sedm kulí v Sarajevu! Rakousko-Uhersko vydobylo na Turcích jedinou kolonijku – Bosnu a Hercegovinu. Zkouknout, jaký je tam pořádek, vyjel na služební cestu František Ferdinand d’Este z Benešova u Prahy. Jinak následník habsursko-lotrinského trůnu. I s chotí. To si vyčíhl terorista (nebo chcete-li odbojář) srbské národnosti Gavrilo Princip a následníka zastřelil. I s chotí.
Císař a Král Rakouska-Uherska František Josef První (vládnoucí v té době soustátí už šedesát šest let) se hodně rozzlobil. Pro R-U dynastii už tak pronásledovanou smůlou (v úvahu předcházející následník se i s milenkou zasebevraždil a manželku císařovnu Sisi zase propíchli v lázních pilníkem). František Josef po krátkém přemýšlení vyhlásil za trest válku Srbsku. Za Srbsko se postavilo Rusko, tomu vyhlásilo válku Německo. To byly ještě doby, kdy se války vyhlašovaly, o dvacet let později už se přepadávalo bez vyhlášení. Postupně válčila většina evropských států a řada přespolních, trvalo to přes čtyři roky a bylo to příšerné jako nikdy předtím.

1702
Český mediální svět týden zaplavovala kauza Cermat a dvoudenní zpoždění rozjezdu internetových přihlášek na střední školy. Servítky si nikdo nebral, mediální ulice žádala hlavu ředitele Cermatu nebo celou tu firmu okamžitě zrušit.
Nikdo už si nepamatoval, že rozjezd digitalizace přihlášek letos slíbilo ministerstvo po obrzmatcích s loňskými přihláškami papírovými. A jak to v Česku chodí, vyhlásila se soutěž na zhotovitele programu, ten byl vybrán, ale jiná nevybraná firma podala odvolání a soutěž se zrušila. Vypadalo to, že nebude zas nic, ale Cermat se rozhodl, že to s přizvanými experty dá v šibeničním čase do kupy. Což se povedlo s tím dvoudenním zpožděním.
Češi se ale nezapřeli: mnohem víc než honění termínů a nefunkčnost přetížených serverů jim vadil fakt, že na práci se podílel i programátor, shodou okolností syn ředitele Cermatu. A co strašnějšího, on za tu práci dostal i peníze. Neslýchané! Experti z branže tvrdí, že za tu práci by měl dostat mnohem víc. Ale my v Česku víme, že zaměstnat odborníka, který je příbuzný, je nestydatý zločin a mělo by se za to zavírat.

1602
Patřím k lidem, kterým v zimě, víc než chlad, vadí tma. To se mi to kecá, že mi nevadí nízké teploty, když je to globální oteplení (když jsme u toho: mráz mi tolik nevadí jako závěje, čvachtanice, náledí, ledovka, mlha a trakaře).
Spíš bych uvítal globální osvětlení. Vím, že je to astronomicky i opticky pitomost. Ale kdyby se Slunce nepohybovalo od obratníku k obratníku, ale jen od Obratníku Kozoroha k rovníku a zase zpátky, a tak pořád, střídaly by se na severní polokouli roční období jaro – léto – podzim – léto – jaro – léto – … Taky pořád! Bylo by na světě světleji, a teplotně by to taky šlo, protože by se během roku střídalo teplo – akorát – teplo – akorát. Mohli bychom zapomenout na střídání letních a středoevropských časů.
Jediné, co by se muselo, přeemigrovat Australany, Argentince a Čilany na sever, protože na jižní půlkouli by se střídala roční období zima – zima – zima – zima. Ani v Antarktidě by se už moc bádat nedalo a každej tučňák by musel nafasovat baterku.
Pokud jste celou tu astronomicko-meteorologicko-zesvětlovací revoluci z mého zmateného popisu nepobrali, nechte si to vysvětlit vnoučaty, která to určitě zrovna teď ve fyzice řeší. Vás teplomilné jsem určitě potěšil, pokud se naopak cítíte lépe na opačném konci Celsiovy stupnice, vězte, že v Austrálii už se chystají projekty sjezdovek, obřích můstků, bobových drah a bruslařských stadionů.

1502
Jednoho rána vešel do Evropy novověk. Málokdo si toho zatím všiml, ale státy nejsilnější chytily dobu za pačesy. Měnily se vztahy i myšlení, klubal se průmysl a všude se objevovaly nějaké vynálezy. Amerika a další vzdálené končiny byly už objeveny, obsazeny a kolonizovány. Všichni silní začali přemýšlet o světovládě. Nejdřív Španělsko a Portugalsko. Přidala se Francie a Velká Británie. Taky trochu Holanďané a Belgičané. Německo bylo ještě rozstátečkované na malé kousky a k hodovnímu stolu přišlo poslední. Kdo měl silné loďstvo, obchodní i válečné, mohl ovládat svět.
Pak tu bylo ještě Rusko, velké, neobratné a zaostalé. Loďstvo taky. I když se car Petr Veliký snažil ztrátu na peloton dohnat, nikdy se to nepodařilo. Kromě nemoderních lodí a přitroublé admirality měli Rusové ještě jeden problém: museli své lodě roztrousit do tří a později i do čtyř moří. Nejvíc jich bylo v Baltu. Ovšem nepřítel mohl zablokovat úžinu mezi Dánskem a Švédskem a Rusové se nikam nedostali. Stejné to bylo s černomořskou flotilou. Když Turci blokli Bospor, tak Rusové taky nikam. A pak ten Dálný východ, nezamrzající ruský přístav Port Artur. Jenže ten byl trnem v oku vzmáhajícímu se Japonsku. O Murmansku a Archangelsku na severu radši ani nemluvit.
Na moři carové prohráli, co se dalo. Porážka v krymské válce byla potupná. A na začátku dvacátého století válka s Japonskem. Flotila v Port Arturu byla zle tísněna námořníky vycházejícího slunce. Aby se tam pomohlo, vydala se celá baltská flotila v počtu asi třiceti lodí kolem Afriky. Na řadě míst se muselo zastavit a kupovat uhlí, což japonští agenti bedlivě sledovali. Nakonec Japonci schovali děla na obrněncích za cípek ostrova Cušima a v zástupu plující ruské lodě potápěli jednu za druhou. Jediná loď, která z bitvy utekla a vrátila se do Petrohradu, byl – bohužel – křižník Aurora.
Ale o tom snad až někdy jindy.

1402
BLUES SMUTNÉHO LYŽAŘE
Na sjezdovce
stojej ovce.
Nemohu sjet
dolů z kopce,
ač jsem v právu,
když tam ovce
na sjezdovce
žerou trávu.

1302
Od chvíle, kde se smělo říkat, že je země kulatá, a přestalo se za to upalovat, mnozí dobrodruzi a vykukové začali kout plány, že by možná šlo doplout do Indie druhou stranou. Jeden z nich, jistý Ital Kryštof Kolumbus, to měl ze všech nejlíp logisticky vymakaný. Když zjistil, že Apeninci o jeho nápady nestojí, obrátil se na španělského krále a uspěl. Dostal tři lodě i s posádkami, větší počet soudků z půlky se střelným prachem a z druhé poloviny s rumem. Bylo jim požehnáno a vypluli. Stále na západ. Plachetnicová plavba nebyla nic pohodlného ani rychlého. Za bezvětří je vám naprd, že máte trojstěžník. Ale pluli. Když už skepse se na palubách měnila v přesvědčení, že žádná Indie neexistuje, začal ten nahoře ve strážním koši něco španělsky hulákat, což v překladu mohlo znamenat „Země!“ A vskutku! Všichni se radovali, že do té Indie dorazili. Akorát ti indičtí domorodci vypadali dost divně, což ale nevadilo, protože nikdo z námořníků neměl tušení, jak vlastně ti indičtí indiáni vlastně vypadat mají. Pobyli, skamarádili se s domorodci, vyměnili si dárky, doplnili zásoby a vydali se na zpáteční cestu. Všechno španělskému králi vyprávěli, barvitě líčili a přeháněli, u dvora měli velký úspěch. Snad i nějaké zlato přivezli, brambory zatím ještě ne.
Rozkřiklo se to, kdekdo vystrojoval lodě, sháněl posádky, kupoval kompasy a vyplouval na západ. Je to v historii tak povždycky: první vyrážejí objevovat, ti další drancovat. Kolumbus absolvoval ještě tři výlety na západ, a pak už se na něj začalo zapomínat. Dokonce, když se zjistilo, že to je kontinent a žádná Indie, ani ho po objeviteli nepojmenovali. Dostal jméno po nějakém Amerigo Vespuccim. Cestovatel a kartograf. Nakonec Ital jako Ital.
Ale stejně, kdybyste se dnes zeptali někoho v Americe, kdo ten světadíl objevil, možná byste se dozvěděli – že nějaký Američan.

1202
Měnová reforma.
30. května 1953 byla sobota. Komunisté na ten den připravili dárek pro český a slovenský národ. Byla vyhlášena rozsáhlá měnová reforma. Pro společnost to byl šok. Nový prezident republiky Antonín Zápotocký, který nastoupil do úřadu krátce předtím po smrti Klementa Gottwalda, ujistil v pátek v rozhlasovém projevu všechny, že žádná měnová reforma nebude. Že jsou to fámy a hlasy odpůrců lidově demokratického zřízení a angloamerických imperialistů. Měly pravdu. V sobotu ráno oznámil reformu Československý rozhlas.
Ve svých jedenácti jsem měl ještě ekonomické mléko na bradě, ale to jsem pochopil, že budou od teď nové peníze a všechny finanční deriváty v mé kasičce a na vkladní knížce „Mladý střádal“ budou v niveči. Jediné, co mě trochu uklidnilo byla zpráva, že ještě celou sobotu se dají ty staré peníze utrácet v restauracích a v prodejnách novin. Tak jsme s rodinou vyrazili na opulentní oběd do nejlepší restaurace v Litoměřicích, táta si dal koňak a já dva zmrzlinové poháry. A pak jsem udělal průvan v místní trafice. Odnášel jsem si tři kila časopisů, čteního to bylo asi na rok. Dál už to tak zábavné nebylo. V pondělí jsme s mámou stáli ve frontě na výměnu peněz. Dostali jsme jako rodina nových pět stovek v přepočtu 1:5. Všechny ostatní peníze, co kdo měl, se měnily jedna nová koruna za padesát starých. Za to, kolik dřív stály boty, jste si teď mohli koupit nanuka. Lidé, co šetřili na oblečení pro děti nebo na zadní kolečka, přišli prakticky o všechno. Moc se jim nelíbilo, remcali. Na 130 místech v republice proběhly protesty a demonstrace. V Plzni protestovalo 20 000 dělníků ze Škodovky, tvrdě proti nim zasáhla policie a Lidové milice.
Nová koruna měla jednu zajímavost: byly zavedeny tříhaléře, tříkoruny a pětadvacetikoruny (ty s Žižkou). Bylo to nepraktické a nikdo nevěděl, proč to tak je. Pak se to vysvětlilo. Stejnou posloupnost měly tříkopějky a tříruble v SSSR.

0702
Bastila.
Když se chystáte dělat revoluci nebo jiné převraty, snažte se ubrat na emocích a promýšlejte věci dopředu. V opačném případě to může mít nedozírné následky.
14. července 1789 francouzský lid dobyl Bastilu. Nenáviděné pařížské vězení, kde rovněž nenáviděná monarchie věznila všechny nepohodlné, nesympatické a vůbec nepřátele trůnu. Pevnost a šatlava v jednom byla ztečena (to je starý český výraz, ve Francii se dobývalo suchou cestou), stráže pobity nebo tak něco, vězni vypuštěni a nošeni na ramenou. Emoce cloumaly francouzskou metropolí, někdo navíc přikulil na náměstí soudky s nejlepšími francouzskými víny. Kohosi v tom lidu napadlo, že by se ta nenáviděná Bastila měla zbourat, aby už nikdy…
Jak řekli, tak udělali. Ten den se ještě nevědělo, že je revoluce a že se bude vyhlašovat republika. Ale bourat už se začalo. Když demolice skončila a žádná další práce už nebyla, našel se chytrolín, a přihlásil se, že lid povede. A hned se vědělo, co se bude ještě bourat a kdo všechno bude popraven, pověšen nebo prostě jenom zabit. Jenže těch chytrolínů bylo najednou víc. Každý chtěl něco jiného, ale všichni chtěli okamžitě vládnout. Vyvolávali půtky, povykovali, navzájem se osočovali a mlátili. Najednou zjistili, že bourat Bastilu nebyl dobrý nápad, protože všechny ostatní chytrolíny by tam bývali mohli zavřít, aby jim do vládnutí nemohli kecat. Tak co teď?
Nakonec přišel s nápadem chytrý pán, doktor Guillotin. Vymyslel (prý spíše jen vylepšil a propagoval) mašinku, která všechny odpůrce dokázala snadno odstranit. Bezpečně a rychle. Všichni republikáni si tak postupně navzájem usekali hlavy. Ti, co zbyli, ještě stihli popravit krále, ale pak najednou koukali, že jim vládne císař. Jakýsi chlapík z Korsiky. Novou Bastilu už ovšem nikdo stavět nepotřeboval. Guillotina byla šikovná a pro všechny případy vždycky po ruce. Na dlouho se stala symbolem nejen revoluce, ale celé Francie.

0602
Nevím, jak by tohle pochopili lidé, co zažili jen svobodný čas naší přítomnosti. Asi by to bylo složité vysvětlit i těm, co reálně zažili to „zakomunistů“ v druhé půlce osmdesátých let minulého století. Tedy v době, kdy komunistický režim ve světě už chatrněl a postupně se rozpadal.
V letech padesátých to bylo jiné, a dětské oči to viděly. Nás děti do toho nikdo nezatahoval, ale když je vám deset nebo jedenáct, vnímáte, co se mluví doma a co tušíte kolem. Ve společnosti se usídlil strach. Strach obyvatel z komunistické vlády a strach komunistů z občanů. Podezřelý byl každý, koho sousedé detailně neznali. Co kdyby se v naší ulici zčistajasna objevil nějaký americký agent, diverzant s vysílačkou a ostře nabitým Coltem pod bundou. Někdejší emigranti se vraceli přes zelenou hranici, připravení narušovat budovatelské úsilí našeho lidu. Někde něco vybouchlo, jinde shořel stoh. StB zatýkala, vyslýchala, mučila a střílela. Za kecy v hospodě nebo poslech Svobodné Evropy jste šli sedět. Ještě víc jste šli sedět, když vás navštívil dávný kamarád a pak se z něj vyklubal americký agent. Nebo si to StB o něm myslela. Tak se zavedla přísná kontrola všeho.
Každá domácnost měla Domovní knihu. Ať vás navštívil kdokoliv, třeba vaše babička, museli jste ji tam zapsat, že u vás byla. Jméno a příjmení, narození, stav, povolání, vztah k vaší osobě, odkud přijela, čím přijela a kam potom pojede, kolik nocí u vás pobude a co je účelem její návštěvy. Kdybych tvrdil, že tam byla otázka, co vám přivezla, asi bych si vymýšlel, ale jenom trochu. To nebylo všechno. Ještě jste museli všechny ty údaje vyplnit na zvláštní kartu, tu podepsal „přednosta domácnosti“ nebo jeho zástupce (jednou k nám přijela teta z Boleslavi, rodiče nebyli doma, tak jsem se mohl podepsat jako „zástupce domácnosti“). Hned potom jste vystartovali na úřad (už nevím na který) a tam jste tu kartu odevzdali. Když přijela babička půlnočním rychlíkem, směli jste kartu donést na úřad až druhý den ráno. Pokud jste dokumenty nevyplnili nebo jste kartu donesli až po odjezdu dotyčného, riskovali jste v nejlepším případě popotahování a tučnou pokutu.

0502
Když se řekne fotografování, nemám na mysli aktivity našich předpředků, co do velké krabice na stativu, zahaleni i s vlastní hlavou černým ubrusem fotili jiné předpředky, tvářící se vážně a strnule, protože několik sekund expozice nezbytných. Také bych pomlčel o své mladistvé amatérské nerozvážnosti, kdy se moje zašedlé a rozmazané záběry z laciného fotoaparátu rodily až potmě ve vývojce a ustalovači, což trvalo dlouho a byla to celkem pruda. S první kytarou padla představa, že by ze mě mohl být fotografický umětel. A tak jsem s kytarou hrál holkám na city, a fotografovali místo mě kamarádi.
Po každé zdařilé akci nám přinášeli hromádky svých výtvorů. Bylo jich hodně a doma se jimi plnily šuplíky a krabice. Žili jsme rychle, poslouchali Elvise, jezdili na vandry, balili holky a občas i zašli do školy. Na uspořádávání a archivaci nebyl čas, na nějaké lepení do alb, kterým se zabavovali ještě naši rodiče, už nedošlo. A tak to šlo dál: gympl, vejška, rodina, děti, dovolené, zážitky, prostě ze všeho po troškách padaly do krabice další a další fotky.
Mohlo to tak zůstat, kdyby nevymysleli digitální fotoaparáty. Od té doby mohl konečně fotit každý blbec. Například já. Ceny zařízení i paměťových karet klesaly stejně rychle, jako rostly jejich kapacity. Tak jako dřív musely stačit čtyři políčka na kinofilmu, teď jste mohli napráskat klidně padesát obrázků a dva tři se vám určitě povedly. Tak rychle copy na harddisk a s prázdnou kartou znovu vzhůru do fotogenního světa. Dnes máte terabajty neroztříděných fotek někde na disku, těch pár povedených mezi haldami smetí a zkaženin. A vlastně ani moc nevíte, kdy, kde a s kým jste to cvakali. Ale ujišťujete se, že až budete v důchodu, sednete na to a všechno uspořádáte.
Jenže pak si uvědomíte, že v tom důchodu už vlastně jste, a že času máte ještě míň, než když jste poslouchali toho Elvise.
No tak snad někdy až po tom důchodu…

0102
Pater noster.
To je latinsky a každý inteligent a každý dobrý křesťan ví, co to znamená. Zbytku populace se to překládá v národním jazyce, u nás Otčenáš. Dobrý křesťan, když něco potřebuje, tak vznese žádost. Modlitbičku okolkuje ještě několika Zdrávasy, aby se paní Matka přimluvila. Křesťané ke svému Bohu vznášejí žádosti ve tvaru Otčenáše. Židé a muslimové (nehodící se škrtněte) se modlí k tomu samému Bohu, jenže jinak.
Ten, kdo v modlitebních žádostech vytrvá, může vystoupat k nebeským výšinám. Většinou po smrti. Aby to neměl tak obtížné, neboť nebe je až ve výši družicových drah, vymysleli lidi takové dopravní zařízení. Aby každému bylo jasné, na co to je, říká se tomu taky pater noster. Překvapivě se neumísťuje do chrámů a katedrál (památkáři by to nepovolili), ale do úřadů, škol a dalších veřejných budov, s výjimkou veřejných domů.
Jedná se o dvě vertikální šachty, v jedné stoupá a v druhé klesá nekonečný počet vozíků, co stále jedou. Můžete si vybrat. Když vlezete do toho „nahoru“ vyveze vás to volným pohybem a bez drncání až do nebe. Druhá šachta vás sveze přímo do pekla, tam je to taky pěkné. Tak to stoupá a klesá od doby, kdy ty veřejné budovy postavili, a bude to klesat a stoupat do skonání věků. Jedna věc mi vrtá hlavou. Kam dávají v nebi ty kabiny, co jim tam v nekonečné řadě přijíždějí? Copak v nebi. Tam mohou mít odstavná nádraží ve stanicích Mléčné dráhy. Ale v pekle to asi bude problém. Peklo není nijak velké, při tvoření světa se s ním vlastně ani nepočítalo, a tak se šouplo pod zem. Je tam dost tma, hemží se to zástupy hříšníků a když nedodržují bezpečnostní předpisy, může tam klidně některý spadnout do kotle. Kam dávají ty nekonečně řady přibývajících kabin, to asi ani bůhneví.

3101
Kdo sleduje mediální průzkumy, dozví se, že ve většině zemí světa včetně Česka klesá zájem o zpravodajství tradičních i online médií. Mediální experti kroutí hlavou a sami novináři se cítí být ohroženým druhem.
Za to, že lidé nesledují média, nejspíš mohou v první řadě MÉDIA. Zkuste si vzít jedno vydání novin, jeden web, jeden TV zpravodajský pořad. A spočítejte, kolik je tam negativních informací a názorů, kolik je neutrálních a kolik pozitivních. Většinou všude jen ty negativní. Prý špatné zprávy prodávají! Ale po nich prahnou zase jen negativně naladění čtenáři. A ti, co by chtěli dobré zprávy, jsou unaveni z jejich vyzobávání v záplavě bahna.
Svět je zahlcen informacemi. 24 hodin, 7 dní v týdnu. Vznikají další a další čistě zpravodajská média. Informace se opakují, prolínají, opisují, rozmělňují. Všude mají potřebu slyšet dva protichůdné názory. Konzumente, vyber si, jestli chceš pravdu nebo lež! Či pravdu nebo korektnost.
Prakticky všechna média nějakým způsobem stojí peníze. V trafice, v předplatném, v poplatcích, v odemykání zpravodajských webů. „Posílejte nám pravidelně peníze, děláme to pro vás!“ A taky ta, co kradou náš čas vysíláním reklam. Ceny stoupají, leckdo si dávku informací odřekne. Mít na pivo je důležitější.
Spotřebitelé zpráv mají dnes ještě sociální sítě. Buď se uzavřete do sociální bubliny a sdílíte informace s lidmi názorově blízkými a vytváříte tak svůj svět v bavlnce. Nebo se zanoříte do bahna ještě hlubšího, než je bahno mediální a zoufáte si, kam se ten svět řítí. V sociálních sítích se může projevit každý. To v některých médiích ale také, a výsledek se pak může lišit jen počtem gramatických chyb v jedné řádce.

3001
Člověk si má plnit sny, i když se zdají být nesplnitelné. Nedávno jsem našel obrázek krásného místa, které je hodně daleko, ale kde bych se cítil úplně jako doma. Krásné místo a skvělá, trochu dobrodružná atmosféra. Je to hotel v Kolumbii, stranou civilizace, na ten hukot bych si určitě zvykl. Vypravil bych se tak na půl roku, seděl bych v tom nejvyšším pokoji, koukal z oken na krajinu a psal bych vám každý den nějaké novinky. Abyste je měli ráno v deset, musel bych to v Kolumbii mít dopsané ve čtyři ráno. Ale to nevadí, protože se tam opravdu budu cítit jako doma.

2901
Baťova dálnice 4.
Na světě existuje jen pár dvoupatrových mostů, a to ještě v jednom patře bydlí železnice. Tenhle most má dvě patra pro auta a je monumentální. Nahoře dálnice spojující republiku, dole silnička z vesnice do vesnice na obou březích Želivky.
To bylo tak: To patro, co vidíte dole, byl most na svou dobu skvělý. A skoro hotový. Jenže pak přišla válka a další nepříjemné věci. Dál už se nestavělo. Když se v sedmdesátých letech stavbaři k projektu vraceli, zjistilo se že na to, aby ta dálnice měla evropské parametry, byly sklony terénu směrem k mostu příliš strmé. Znamenalo to buď most zbourat a postavit nový, vyšší. Nebo prokopat statisíce kubíků skály.
Bláznivý nápad se podařilo prosadit a dobudovat. A tak zatím, co nahoře sviští tisíce kamionů do celé Evropy, o patro níž traktory převážejí náklady slámy a zvědaví turisté se kochají krajinou. A když je v zimě ledovka – což je na Vysočině poměrně často – dají se kamiony beznadějně stojící ve stoupání objet po té dolní silničce.

2601
k*Baťova dálnice 3.
První byl nedokončený most u obce Borovsko. Ta stavba fascinovala kdekoho, hlavně trampy, sjížděli se sem od Prahy i z Moravy, taky v Borovsku byla vyhlášená trampská hospoda. V šedesátých letech se ale začala budovat přehradní nádrž na Želivce kvůli vodě pro Prahu. Po napuštění byl most částečně zatopen a množství vyčuhující hmoty nad hladinou záviselo na množství srážek i na tom, kolik se v Praze vypilo. To by tak nevadilo provozu, ale moderní výstavba dálnic vyžadovala mírnější sklon dálnic do údolí k mostu. Tak se trasa dé jedničky posunula asi o tři kilometry jižněji a na původním místě zůstal pomník v jezeru.
Pamatuji se, jak se naše objevitelská parta v parném dni roztrhla ve dví. My první jsme došli až k mostu, všechno jsme prozkoumali, jenže most neměl konec. Vlastně měl, ale ten beton končil patnáct metrů nad terénem. Překonali jsme údolí s potokem, vylezli na protější svah a vyhlíželi kamarády. Ti byli po bloudění prosluněnou neznámou krajinou a návštěvě hospody značně zteřelí. Když došli na konec mostu (viz foto) a zjistili, že se musí vrátit, museli dávat kamarádu Samovi umělé dýchání.

2501
Baťova dálnice 2.
Do českého slovníku vstoupilo slovo dálnice oficiálně v prosinci 1938. Autorství je přisuzováno jistému Ing. Karlu Chmelovi, stavebnímu projektantovi v rámci VSDS (Velitelství stavby dálkových silnic), v sobě přitom kombinuje právě výrazy silnice a dálková. Až do roku 1938 se totiž v Čechách užívalo slovo autostráda nebo magistrála.
Ta stavba „Baťovy dálnice“ byla nemírně zajímavá a tajemná. Jednoho letního dne jsem se vydal po dálnici z pražského Spořilova, kde stavba začínala. Nějakých patnáct kilometrů jsem šel po hotovém betonovém povrchu. Dál byl jen upravený terén dálničního tělesa a sem tam nějaký propustek nebo most. Potom už nebylo nic, jen cesta přes pole a les. Objevem byl impozantní dálniční most u Senohrab, po kterém se později jezdilo přes čtyřicet let a teprve dnes se rekonstruuje. Pak už zas jen neporušená příroda až k řece Sázavě. Na vlakové zastávce v Choceradech skončila moje první etapa.
Šedesátá léta byla dobou dálkových pochodů, nejen Praha – Prčice, ale i brouzdání neznámými končinami. V menze jednou visel plakátek „100 km po trase dálnice Humpolec – Praha“. (To se ještě nestavělo, ale už se o dálnici dost mluvilo.) Měl jsem na ten víkend jiný program, ale brzy jsme se s partou vydali objevovat další úseky. Opět sem tam mostek, pruh odstraněné ornice, nějaké vytyčovací kůly. A hlavně další dva obrovské mosty, něco velikostí a architekturou v Česku dosud neviděného. O těch příště.

„Senohrabský“ most Šmejkala stojí na km 24. Stavěl se s válečnými přestávkami v letech 1939 – 1949. Používá se od roku 1977 a teprve v roce 2024 se bude rekonstruovat. Na druhém snímku je pohled na jeho stavbu.

2401
Baťova dálnice.
Když jsme zbourali Rakousko i s Uherskem, přišli jsme k Československé republice, která byla příšerně dlouhá. Čechy, Morava, kousek Slezska, Slovensko a Podkarpatská Rus. Ty dva poslední subjekty vítězné mocnosti uzmuly poraženým Uhrům, dokonce se o ně bojovalo, zejména když v roce 1919 v Maďarsku krátce vládli komunisté. Vyhráli jsme a měli jsme republiku strašně dlouhou, něco jako Chile. Zemský ráj to byl na pohled, ale ta doprava! Na západě byl průmysl, dál pak zemědělství a úplně na východě hlavně dřevo. Tomáš Baťa, nejslavnější český švec, kapitalista a vizionář, měl spoustu nápadů. Jeden z nich byl postavit dálnici přes celou republiku. Měla vést z Aše až do Jasiny, což bylo městečko v úplně nejvýchodnějším cípu. Měla mít celkem 1380 kilometrů. V jiných vyspělých státech už se autostrády stavěly, a protože Československo k nim patřilo, vláda na ten nápad kývla. Po drobných úpravách trasy (ta původní čára nevedla do Prahy, ale míjela ji kolem Votic; přes Zlín pochopitelně vedla) se začalo stavět. V druhé půlce třicátých let se víc betonu lilo do pohraničních opevnění. Přišla německá okupace, okupanti ve stavbě pokračovali, směrově by se jim hodila k příštím výbojům. Pak začala válka a dálnice šla k ledu. Přes třicet let zarůstaly rozpracované úseky křovím a podruhé se koplo až v šedesátých letech. V roce 1971 se slavně otevřel kousek do Mirošovic a sedmnáct nadlouho jediných kilometrů národ přejmenoval na „dál nic“. <pokračování>

Dobová mapa silniční sítě.

2201
Prarodič číslo dvě. Mám dvě vnučky a čtyři vnuky. Musíte uznat, že v tomto ohledu mám být proč na sebe pyšný. (Číslo šest jsem si stanovil jako limitní, a tak si od jisté doby už dávám pozor.) Snažíme se být řádným dědečkem a babičkou, i když nikdo z nich nás tak neoslovuje. Říkají nám Juppe a Hanko. Ale to nevadí, všichni vědí, že jsem jejich děda. Dokonce jediný. Jak tak sleduji zprávy ze světa, dozvěděl jsem se, že ve Francii (a možná už i někde jinde na Západě, nebo se to aspoň chystá) se už nějakou vyhláškou nebo nařízením neříká père a mère, totiž táta a máma. Správně je teď RODIČ 1 A RODIČ 2. Proč to tak je, je asi všem jasné. Mère může být klidně chlap, kdežto père ženská. A nakonec proč by táta nemohl být mámou a máma tátou, že? Je ovšem taky klidně možné, že ti dva povivší dítko, nejsou ani to, ani to druhé. Uvědomil jsem, že nové pojmy zavádějí ve věci jasno, systém a pořádek. A že je jen otázkou času, kdy to moudré opatření zavítá i k nám. Určitě nepřijde samo. Příkladmo – když se drobeček narodí do rodiny, kde už bude mít bráchu a ségru. Od nyní ovšem Sourozenec 1 a Sourozenec 2. A taky mi docvaklo, že už vlastně nejsem děda, ale PRARODIČ číslo to a to. My jsme s Hankou docela prověřená sestava, takže se o prvočíslo určitě nebudeme hádat. Já budu Prarodič číslo dvě. Jednak číslo jedna má mnohem větší zodpovědnost, a pak taky moudřejší ustoupí. Číslo jedna bude s vnoučaty jedna až šest řešit zdravé a chutné stravování, dodržování základních hygienických návyků nebo krácení zlomků. A taky foukání na bebíčka nebo zvládání emocí a vůbec vztahové záležitosti. A Prarodič 2 bude na blbinky, lepení modelu Karlštejna nebo vyprávění, jak to bylo, když jsme na vandru v Rumunských horách potkali medvěda. Prostě všechno bude harmonicky vyváženo podle genderově korektních pravidel. Budu DVOJKA!

2101
Nejlepší přátelé jsou ti neživí.
Žula tě neožulí.
Pískovec tě neodpíská.
Slída po tobě neslídí.
Znělec nevydává zvuky.
Čedič nečedí.
Olivín není k jídlu.
Kazivec nic nezkazí.

1901
Země koruny české pod vládou polovičního Lucemburka a polovičního Přemyslovce. Erby kterých zemí jsou na státním znaku té doby?

1801

Během středečního večera a dnešního dopoledne se celá Česká republika pokryla ledem. To se naposledy stalo – pokud se pamatuji – před dvanácti tisíci lety, když končila poslední doba ledová. Doba Věstonické Venuše a mamutů. Tentokrát to nebylo tak intenzivní, neříká se tomu zalednění, ale ledovka. Přímo to vybízelo ke klouzání. Kdosi tvrdil, že by se dalo i bruslit, ale ostrými hranami by se mohl poškrábat asfalt v místech, kde je ledu nedostatečná vrstva. Tak jedině na inlajnech, ale když si představíte na ledovce brzdícího inlajnéra, tak se přírodní katastrofa mění v grotesku.
Jinak nic moc. Pangejty kolem dálnic vyplněné převrácenými kamiony, důchodce popadané na chodnících odvážely sanitky a nemohly vyjet do kopce. Ještě že pavilon zlomenin je v nemocnici hned za bránou. Na globální oteplování to moc nevypadalo, spíš na klimatické kotrmelce jak teploměrů, tak občanů. Tak jsme s Hankou zrušili všechny výjezdy až do dubna včetně. A pěšky budeme chodit nejdál do schránky pro časopis.
Koukali jsme z okna na zaledněnou ulici. Nikdy k nám ticho tak hlasitě nedoléhalo. Ani živáčka, ani autíčka, o burácejících motocyklech nemluvě. V televizi Babiš urážel Rakušany a auta se převracela na střechu. Šli jsme tedy spát. Otevřel jsem okno do ticha, ale brzy jsem ho musel zavřít, aby se nám ledovka netvořila na koberci.
Od rána jsou zprávy o počasí dobré. Ledovka brzy skončí a v celém Česku bude až do pátečního večera náledí.

1701
V prosinci jsme si připomněli, že Česko v roce 2007 vstoupilo do Schengenského prostoru. Mohli jsme cestovat ze země do země, projíždět bez zastavení a bez kolon bývalé celnice. A celý ten prostor byl na vnější hranici ochraňován, aby do něho nevstupoval někdo nevyžádaný. To první bylo skvělé, nejvíc pro nás, co jsme se krátce předtím zbavili ostnatých drátů socialistického koncentráku. To druhé nenastalo nikdy. Hlavně proto, že se na to politici všech barev vykašlali. Některým to byl fuk, jiní to přímo nechtěli. Následky se dostavily. Nejdřív to odskákal ostrov Lampedusa, potom celá Itálie, zástupy migrantů tudy mířily, nikým nezastavovány, nejčastěji do Německa nebo do Švédska. Přišly boje v Sýrii jako závažnější důvody k migraci a po balkánské cestě šlo množství. Nějaký Schengen už nikoho nezajímal. Maďaři si vzpomněli na závazky, které přijali po vstupu do EU. Na Schengenské hranici začali stavět plot. A byli za to ostatními evropskými politiky popliváni. Angela pak pravila, že to zvládnem, a měli jsme v Evropě za jedno léto o milion migrantů víc.
Pokračovalo to dál. Vznikl převaděčský průmysl. Aktivisté najali lodě, u lybijských břehů nabírali migranty z člunu a vykládali je v Itálii. Bylo z toho mrzení, ale nejslavnější kapitánka pašerácké lodi byla v německém parlamentu oceněna ovacemi ve stoje.
Problémy hlavně v západoevropských městech rostly. Politici Evropy si začali všímat, až když rostly preference Vilderse, Marie Le Pen, AfD i vyostřených stran ve Švédsku, Belgii nebo Itálii.
Tak teď na konci roku 2023 začali politici něco s tou migrací a Schengenem vymýšlet. Jenže vymysleli věci, které už v EU dávno platí, jen nebyla politická vůle je realizovat. Pesimisté tvrdí, že za rok se zase všichni EUdůležití sejdou, vydají prohlášení, a zase nic. Tak to v politice chodí, COP28 je náš vzor. Uprchlíci z teritorií zasažených válkou se budou právem hlásit v Evropě o azyl, ti, co migrují za lepší životní úrovní – a těch bude většina, budou dál nastupovat do člunů.

1601
Tak mi přišla skvělá zpráva. V emailu mi někdo píše, že je pro mě připraven dar 2 000 000 € (slovy dvamilionyeuro). Potěšilo mě, že někdo ocenil moje zásluhy a chce mě obdarovat. Nežijeme si s Hankou špatně, ale peníze se hoděj vždycky. Příjemný je, že to je v Eurech, když pojedem někam do ciziny, nebudeme muset stát frontu v bance. Kdyby to bylo v korunách, bylo by to padesát mega, a lidi by si pomysleli. Taky nevím, kde by ten člověk z Nigerie vzal takový ranec korun.
Nějak ty peníze snad utratíme. Něco si odložíme na stáří, na mládí už našetřeno máme. Koupíme tank pro Ukrajinu. Když nám dají množstevní slevu, koupíme tanky dva. Obnovíme festival Zahrada a budeme tam každý rok jezdit jako VIP. Koupím si na chalupu novou cirkulárku. Popelnice je taky už dost prorezlá. A napadá mě dalších asi padesát věcí, co se s těma Eurama dá udělat.
Blbý je, že ten člověk z Nigerie, co mi ty prachy posílá, je podvodník. Chce mě naopak o nějaké peníze připravit. Vím to. On ví, že to vím, a přesto to dělá. Tiše doufá, že jsem blbec a že mu na to skočím. Nejsem a neskočím. Ale až mi ty eurový dvě mega přistanou na mém účtu, napíšu mu děkovný email.

1501
Ostrev.
Středověk byl bohatý na půtky, šarvátky a války. To takhle přitrhlo cizí vojsko k městu s dobyvačným úmyslem. Pokud se dobytí zdařilo, bylo město vyplundrováno, obránci zabiti, ženy a dívky znásilněny, movitý majetek odvezen do pryč a nemovitosti proměněny ve spáleniště.
To přitrhnutí nebylo zas tak rychlé, obránci hradili přístupové komunikace záseky a útočníci museli nejdřív povraždit, vybrakovat a lehnout popelem okolní vesnice. Poté došlo k obležení. Nemyslete si, že vojáci leželi kolem města v kruhu jeden vedle druhého. Tolik jich nikdy nebylo. Prostě postavili u města ležení čili tábor. Vrchní velitel ležel v největším stanu, zemani v menších stanech a vojíni pod širákem. Hlídky neležely vůbec a dbaly, aby z města nechodil nikdo dovnitř ani ven. Město svíral hlad a chudší obyvatelé hynuli jak mouchy.
Obležení moc práce nedalo; s dobýváním to bylo složitější. V průběhu míru měšťané vždy opravovali, a hlavně zvyšovali hradby, takže pro útočníky byl čím dál větší problém ty hradby ztéci. Na ztékání opevnění byly potřebné žebříky. A to byl úzký profil, žebřík vojáci v plné polní neměli. Nahradila ho zhusta ostrev. To jste porazili nějaký strom a při osekávání větví jste jich u kmenu kus nechali. Přirazili jste k hradbě, vztyčili ostrev a lezli nahoru. Museli ti útočníci vypadat jako opičáci, ale šlo to. Drobnou komplikací bylo, že obránci na ně shora házeli šutráky, stříleli z kuší a polévali je vařící vodou nebo horkou smůlou. Dost adrenalin.
Když už se někomu podařilo vyšplhat až nahoru na předprseň, pobil tam obránce a město mělo smůlu. Vítěz si k bohaté kořisti přibalil na památku tu ostrev a na znamení úspěšnosti si ji přikreslil do svého erbu.

1101
Včely
Taky jste si určitě všimli. Ubývá hmyzu. Je docela příjemné, že mouchy už zdaleka neusedají na váš oběd, když před tím usedaly – no víte kam. V našich bydlištích ubývá pavučin. Na ováda jsem už řadu let nenarazil. Jenže kdy jste naposledy viděli nějakého otakárka?
Jinak je ovšem hmyz poměrně užitečný. Med je dobrý a zdravý. A hlavním úkolem některých hmyzů je opylovačství.
Včely prý nestíhají. Nevím, jakou mají dělnice normu na počet opylených květů. Podle znalců jsou prý na vině krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Ale řepka (a kdeco) se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu.
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se prý chrání životní prostředí. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje.
„Zahynou-li včely, brzy potom zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².

0801
Ocitli jsme se – ne vlastní vinou – v přestupném roce. Stvořitel při stavbě sluneční soustavy blbě počítal a něco sem tam zaokrouhlil. Tak se stalo, že Země neobtočila Slunce přesně za 365 dní, ale asi o čtvrt dne víc. Už staří Římané na to přišli a každý čtvrtý rok jeden den do kalendáře přidali. Den přestupný. Šoupli ho na konec posledního měsíce jejich roku, což byl únor. Proč měli únor poslední, se neví. Možná proto, že měli březen první. Mars, měsíc boha války.
Existence přestupného dne je ale velká nespravedlnost. Lidé, co 29. února přišli na svět, mají narozeniny jen jednou za čtyři roky. Na druhou stranu jim můžeme závidět my ostatní. Zatímco my se v šedesáti pomalu chystáme do důchodu, tihle naši vrstevníci slaví patnáctiny a jdou si pro svůj první občanský průkaz.

0401
Zkouška sirén.
První středa v měsíci je zkouškou sirén. U nás se v pravé poledne rozezní tři. Ty dvě normální ve fabrice a na hasičárně, ta třetí nově v městském rozhlase. Ta je divná, protože nekolísá. Správná siréna musí kolísat, aby budila hrůzu. Vzpomínám si na ustaranou tvář mé mámy, když začali nad Benešovem, kde jsme tenkrát bydleli, houkat, strhla z věšáku něco teplého na mě, popadla mě a šup se mnou přes ulici naproti do pivovaru. Táta někdy za námi doběhl z náměstí, kde pracoval, Benešov není velký a hlavně pivovar je kousek od centra. Většinou ale byl táta skoro pravidelně doma na oběd, protože US Air Force bombardovali v poledne. Jejich zájmem ale byla převážně válečná výroba v říši, rozhodně ne benešovský pivovar. Po doznění sirén se vždycky čekalo u vchodu do pivovarských sklepů, kdyby něco. Nás dvouletou omladinu nechali pobíhat po pivovarském dvoře, vždycky měli připraveny nějaké špunty do sudů, za kterými jsme se honili. Válka byla docela zábavná. Pak odhoukali, což z pohledu z vesmíru znamenalo, že Amíci, ti nesestřelení a přeživši, otočili Liberatory s vidinou, že večer budou kolem piána popíjet whisky. Z našeho pohledu to znamenalo návrat domů na vystydlý oběd. Do večera už byla nuda; Britové bombardovali až o půlnoci, ale ti by Benešov nenašli ani s baterkou.
Dalších pět desetiletí, když někde hořelo, vždycky uváděly moji mámu kolísavé zvuky sirén do stavu podivného strachu. Zatímco já jsem vždycky čekal, jestli se odněkud nepřikutálí pivovarský špunt.

0401
Pes v peřiňáku.
Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2023 23:59:59 a najednou je 01.01.2024 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes zalezlý v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové. Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji.
Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, který jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2023 24:17:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2023 jsou Hromnice a že bude o hodinu více.

0301
Popelnice.
Popelnice je nádoba na popel. V té vznešenější podobě se jí říká urna, ale té plechové příšerce, co stojí u nás v předzahrádce a hlasitě klape svým víkem, neřekne urna nikdo ani omylem. Popel už do ní dávno nedáváme. Žijeme v době plynové. Po vytřídění papíru, plastů a jiných recyklátů ji plníme ji převážně odpadem, zbytky a jiným neřádstvem. Prostě co dům dal. Stejně se jí ale dál říká popelnice, protože zvyk je železná košile.
Jednou za týden přijíždějí zástupci našeho města s velikánskou železnou nádobou na kolech. Říká se jim popeláři. Taky ze zvyku. Do nádoby naši popelnici překotí. Levý zadák elegantně seskočí ze stupátka a polaská světelným perem naši popelnici na boku, kde má dotyčná nálepku s čárkovým kódem. Údaje světelného pera se někde v centrálním počítači promění na bity a kilobajty a všichni vědí, kolik mám za odvoz odpadu zaplatit. Pracovník pak s kolegou přinutí naši popelnici udělat stojku… a je po aktu. Já pak pro ni dojdu a odnesu ji do vrátek, aby se venku nenastydla.
Když je zima, mráz, sníh a náledí, popeláři k nám do vršku nevyjedou. Ani k jiným kopcovitým sousedům. A tak se už vpředvečer několik popelnic k sobě tulí dole na křižovatce a povídají si.
Jednou, popeláři už odjeli, já se někde zdržel přes půlnoc a ráno koukám: naše popelnice nikde. Zběhal jsem celé městečko, volal, nadával a… nic. Vymýšlel jsem katastrofické scénáře, jak ji zloději v kuklách cpou do dodávky nebo jak ji chuligáni kopou a kutálejí dolů ze svahu.
Následující týden jsme se cítili osamělí. Padly i úvahy, že si pořídíme novou, ale jednak to stojí peníze a jednak jsme se s touhle už docela sžili. Po týdnu jdu ráno pro noviny a hele: stála tam před vrátky smutná a promrzlá. Něžně jsem ji odnesl do zahrady a už jsme zase byli kompletní.
Rozuzlení je prozaické. I soused se osudné noci vracel domů a v náladě, nějak to popletl a milou popelnici vzal k sobě domů. Teprve po týdnu mu došlo, že má doma vlastně dvě.

0201
Máme my lidstvo fůru starostí. Třeba v Pákistánu nebo v Česku povodně, na Islandu znovu bouří sopka, Venezuela chce napadnout sousední zemi a rok 2023 byl nejteplejší od začátku měření (možná by byl nejteplejší, i kdyby se neměřilo).
Ale to jsou naše malé problémy ve srovnání se starostmi, které má vesmír. Kdesi daleko v prostoru se srazily dvě černé díry. Větší katastrofu si lze jen stěží představit, přesahuje to všechna lidská měřítka. Stalo se to ve vzdálenosti jedné miliardy světelných let od Země. Zkusme si tu dálku představit:
Světlo se pohybuje rychlostí 300 tisíc kilometrů za sekundu.
Rok (nepřestupný) má 31 536 000 sekund.
Světelný rok, tedy vzdálenost, kterou světlo urazí za rok, je devět a půl bilionu kilometrů. Těch světelných roků byla jedna miliarda. Znamená to tedy, že ony nabourané černé díry byly od nás vzdálené
9 500 000 000 000 000 000 000 kilometrů.
Stejně nevím, co vlastně astronomové v teleskopu viděli, když obě ty černé díry byly černé.
Ale ta srážka se stala před miliardou let a teď už nám nic nehrozí.
A voda v Ústí nad Labem už taky opadává.

2023

0101

Ticho.

Taky vás na Nový rok budí ticho? Někdy tak hodinu po půlnoci bouchla poslední petarda. Pak už vůbec nic. Někdo by řekl ticho velebné, mně spíš připadá děsivé. Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.
Dokonce ani sněhové vločky nepadají hlasitě. Nepadají totiž vůbec. Přemýšlím, kdy naposledy na Silvestra padal sníh. To jste většinově ještě nebyli na světě.
Zima letos, vlastně loni, už asi skončila. Doufám, že lyžaři si ty tři dny pořádně užili. zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Připravil jsem nám tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se nám těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak aspoň na Štědrý den si dáme bramborový salát.

3112

Dušíni vymřeli, jsme národ kočičí pracky.
Co myslíte, existuje české příjmení Rádsetoulalová? Ale ano existuje. Dokonce v Česku žije 17 jeho držitelek. Nejvíc na Brněnsku.
Prohrabávat se příjmeními deseti milionů Čechů je zajímavá hra. Každý ví, že nejvíc je Nováků (dohromady i s Novákovou 69 400) a Novotných. To znamenalo, že v časech, kdy kvetla imigrace do českých vesniček, každou chvíli tam přibyl někdo nový. Vidíte Přibyl a Nový. Další četná jména Svoboda a Dvořák souvisí s výrobními vztahy v zemědělství. Černých je zhruba desetkrát víc než bílých, i když v populaci je tomu zatím naopak.
Počet lidí stejného příjmení se v čase nijak dramaticky nemění. Ale české jméno Ngyuen se pomalu vytrácí. Ještě v roce 2011 jich tu žilo 21 110, ale loni už jen 937. Kam mohli tak rychle zmizet?
Rádi žijeme nahoře. Horáků je 12 220, kdežto Doláků jen 609. Žijeme poměrně zdravě. Kouřilů je jen 1472, Pijáků dokonce jen 79 a Pijanů jen 10. Víme, co nás čeká: Smrt – 81, Rubáš – 486, Mára – 411 , Krchov 125.
Hříbků je 214, nejvíc jich roste na Vsetínsku. Klouzků je jen devatenáct, a nejlíp se jim daří kolem Nového Bydžova. Kozáků tu žije 3615, ale vůbec se jim nevede na Vysočině. Co Liška? 4841, nejvíc v Plzni a jednoho tam dokonce znám. Myslíte si, že když sečtete tato čísla, vyjde vám počet lidí se jménem Houba? Houbelec. Jen 231 a nejvíc podle Berounky.
Bohužel v Česku nežije žádný Dušín, ale ani Mažňák. A když už jsme u těch rychlých šípů, jméno Rychlý nosí 643 mužů, jméno Šíp 847. Bidlo je příjmení 146 lidí, ovšem délka není u nikoho z nich uvedena. Červenáček, Rychlonožka, Losna a Tleskač nejsou zastoupeni ani omylem.

3012
Pes v peřiňáku.
Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2023 23:59:59 a najednou je 01.01.2024 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes zalezlý v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové. Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji.
Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, který jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2023 24:17:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2023 jsou Hromnice a že bude o hodinu více.

2812
Za humny.
Každý Čech ví přesně, co je za humny. Ale málokterý tuší, co jsou to humna. Proč to množné číslo? Určitě žádný sedlák nebyl tak chudý, aby měl jen jedno humno. I když… za hospodářské krize leckomu muselo stačit i půl humna.
Humna byl prázdný prostor za statkem. Usedlost měla zdobná přední vrata, co vedla na náves. Vzadu měla ještě jedny vrata, už žádná lidová architektura, která vedla na humna. Tam byl takový plac, zdánlivě k ničemu, kde se prováděl výmlat obilí. Podle staré slovanské technologie tam vyhnali volky, kteří nevolky obilí podupali, čímž bylo vymláceno. Nevýhodou bylo, že volci při tom občas i srali a následné oddělování obou substancí bylo dost pracné. Proto se obilí začalo cepovat. Cep každý z vás zná z filmů o husitech. Mírová verze nástroje nebyla okovaná, ale když jste takovým cepem dostali po hlavě, pamatovali jste si to do konce života, který přišel vzápětí. Vycepované zrno se pak pytlovalo. Urodilo-li se dost, byly veselé dožínky, neurodilo-li se dost, byly selské bouře.
V literatuře se občas mylně uvádí, že za humny začínal svět. Není to pravda. Za humny byl ovocný sad a někdy záhumenek i jiné polnosti. Dál už se nikdo neodvažoval. A pokud přece jen, došel se skývou v uzlíku pěšky až do Hamburku, kde nasedl na loď. Doplul až do Ameriky a následně tam zbohatl.

2712
Den před Štědrým dnem začal padat sníh. V nížinách samozřejmě déšť se sněhem. Dost nás to překvapilo, i když po předcích máme zakódováno, že Vánoce na sněhu jsou fajn. Ale rozsněžilo se trochu víc. Schytaly to hlavně vyšší polohy. Přes jednu takovou vyšší polohu vede dálnice, co spojuje Moravu se Západem a Čechy s Východem. A zrovna den před Ježíškem se spousta obyvatelstva rozhodla po ní cestovat. Pražáci na Moravu, protože tam mají všechny příbuzné a hlavně přivézt si moravské uzené a slivovici. Moraváci asi dát si trdelník a svářo v Praze pod orlojem. A rychle zpátky. Kamiony uvízlé v zasněženém stoupání napříč všemi pruhy jim ono „rychle“ znemožnili. Stálo se tam osm hodin.
Naštvalo to všechny. Ty na dálnici a hlavně ty, co sledovali katastrofu z gauče. Nadávalo se silničářům, kamioňákům i Fialovi. Tomu, který to všechno způsobil – pánubohu – si nikdo nadávat netroufl. A pak že jsme neateističtější národ.
Ale Bůh si uvědomil, že tohle přepískl, a okamžitě zvýšil teplotu. Začalo tát a do toho pršet, a od pětadvacátého už jsme mezi pohádkami mohli sledovat druhé a třetí povodňové stupně.

2112
Z tisku: „Přestože anglický deník The Times zařadil vánoční městečka v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově na deváté místo z celého světa, jihem Čech hýbe úplně jiná diskuse. V sobotu odpoledne předčasně skončil na žádost pořadatele na adventním pódiu v Budějovicích koncert poprockové kapely One Spirit, podle pořadatelů prý kazil předvánoční atmosféru.“
Není úplně jedno, co se na vánočních trzích hraje? Hlavně když se trdelníky točí a svářo chlastá. Ale každá metalová kapela by pro jistotu měla mít v repertoáru „Tichá noc, sva-atá noc…“

1912
Tak nám před časem zrušili poštu u nás v ulici. Uvědomil jsem si, jak málo poštu k životu potřebuji. Losy nekupuji. S přáteli, kamarády i s institucemi koresponduji emailem nebo Messengerem. Fotky posílám WhatsUpem. Svoje knížky rozesílám přes Zásilkovnu. Mám zřízenu datovou schránku. Pokud mi chce nějaký úřad něco sdělit, musí tam. To by tak hrálo, aby utrácel peníze daňových poplatníků za doporučené dopisy. Některé úřady to ale stejně dělají. Přijde mi pak takový dopis, jsme většinu dne doma, ale pošťák nezazvoní. Možná nás nechce budit. Vhodí jen upoutávku do schránky, že dopis bude odtehdy dotehdy uložen na poště tam a tam. Sedm stanic tramvají tam a sedm zpátky. K tomu čtyři sta kroků k poště tam a stejně zpět.
Nejedu nikam. Po uplynutí uložení mi to stejně hoděj do schránky.
Když probírám všechna ta PPL, DHL, DPD, Zásilkovnu, které jsou žhavé na to posílat moji korespondenci sem i tam, vychází mi Česká pošta na posledním místě. Prostě zaspala.
Zbyl jen kousíneček nostalgie, jak ten poštovský panáček sedí na kozlíku, troubí na trubku a Jedééé!

1712
Někdy mě to napadne, možná, že vás taky: Kde se to bere? Kdo to šíří a kdo to řídí? To všude se plížící nego. Pesimismus. Strach. Blbá nálada. Všechno je špatně, líp už bylo, životní úroveň klesá. Politici, hlavně opozice. Ta to má v popisu práce. Ale táhne se to medii, sdělují nám to mluvící hlavy, akademici, spisovatelé, ekonomové. Ještě k tomu sociální sítě. Rajchlovi mávači s českými vlajkami kolem pasu. Proruské weby a řetězové emaily. Čekám, kdy začnou chodit péefka s dovětkem, že ten příští rok bude horší.
Možná to tak bude.
Ale bude to tak jistě, když tomu začneme věřit.

1412
Tři rektorky univerzit v USA byly předvolány do Kongresu, aby vysvětlily, jak se současné volání studentů po genocidě Židů slučuje s etickým kodexem univerzity. Šéfka prestižní Pensylvánské státní univerzity Liz Magillová vysvětlila, že záleží na kontextu. Kongresmany to nadzvedlo natolik, že v sobotu rezignovala na svou funkci.
Protiizraelské demonstrace jsou v USA nebo v Londýně mohutné. V Německu je zatím klid; Němci si nesou těžké břímě holokaustu. U nás demonstrují proti Židům jen malé skupiny. Všimněte si ale na fotkách z malých i velkých demonstrací: tři čtvrtiny účastníků jsou mladé ženy. Vysvětlí mi někdo, čím to může být?

1312
+ Jednání na klimatické konferenci COP28 v Dubaji zatím dohodu nepřinesla, píšou agentury. Hlavní spor se týká toho, zda a jak omezit těžbu a využití fosilních paliv.+ V návrhu nové dohody o klimatu, který byl předložen na summitu COP28, není uveden postupný odklon od fosilních paliv. Obsahuje pouze jiné možnosti, jak země mohou emise skleníkových plynů omezit.
+ Celosvětové emise oxidu uhličitého v letošním roce stoupnou o 1,1 procenta v porovnání s rokem 2022. Hlavním tahounem tohoto nárůstu je Čína, Indie a letecká doprava.
Možná je někde chyba…

1212
„Správa železnic výrazně omezí provoz na Výtoňském mostě. Změna bude platit od 10. prosince stejně jako nový jízdní řád. Dojde ke snížení provozu zhruba o dvě třetiny. Konstrukce podle Správy železnic unese už pouze jednu vlakovou soupravu“.
„Centrum světového dědictví UNESCO napsalo v dopise českému ministerstvu kultury, že by měl v Praze být zachován železniční most na Výtoni. Důvodem je podle centra fakt, že most je důležitou součástí panoramatu Prahy a jeho význam je daný i jeho prohlášením za kulturní památku ČR“.
Stávající výtoňský most jednoznačnou součástí vltavského panoramatu je a těžko si představit nějakou pohlednici bez něj. Na druhé straně existuje v plném provozu 122 let a většina jeho konstrukčních prvků je za hranicí životnosti a bylo by nutné rekonstruovat vlastně celou mostní konstrukci. Za třetí – stávající dvoukolejný most už dávno nevyhovuje současnému a hlavně budoucímu provozu. Nyní po něm jezdilo tři sta vlaků za den; do budoucna by to mělo být přes pět set. On je to vlastně most do západních Čech a západní Evropy.
Tyhle malé války my fakt umíme!

1112
Pamatuji se, že když jsme byli malí, vyprávěli nám/četli/vysílali/možná i v divadle dávali pohádku O dvanácti měsíčcích. Zlá macecha dostala chuť na jahody, a přestože byl leden, chudák Maruška musela na sebe vzít chatrný kabátek, šálu a čepici a vyrazit do nehostinných hor. Měla kliku, dvanáct měsíčků tam mělo zrovna potlach, posedávali kolem velikánské vatry a klábosili o počasí. Přednesenou Maruščinu prosbu vyslechli a provedli kouzlo. Maruška hezky poděkovala a s miskou jahod odkráčela do nížin.
Pohádka i náš praktický život nás utvrzovaly v tom, že čerstvé jahody mít v lednu nelze, protože v zimě nerostou, nezrají a nečervenají se. Jedině kouzlem nebo zázrakem, které se v normálním životě nekonají. Tak jsme přijali jako fakt, že v lednu jahody nejsou.
Současný mladý člověk při poslechu té pohádky položí otázku, proč Maruška místo brodění sněhem nezajede raději do hypermarketu jahody koupit. Žije od narození s vědomím, že jahody může získat v kteroukoliv roční a dokonce v kteroukoliv denní dobu. Je to sice trochu luxus, který si možná nemůže dovolit každý den, ale občas ano.
Takový kus cesty jsme ušli za tři čtvrtě století a nijak moc to nezměnily hospodářské krize, pandemie a války kolem.
Zatím.
Vnímáme ten zázrak, nebo to bereme my dospělí jako samozřejmost?
A půjdeme stávkovat, až v lednu jahody v hypermarketu nebudou?

0912
Sexuální dusno postihlo pražskou Vysokou školu zemědělskou. Studentky se před zkouškou musely svléknout. Na vině nebyla lascívnost examinátorů, ale přísnost bezpečnostního rámu. Kovové kostice podprsenek způsobovaly varovný signál. Zkoušelo se pak výhradně bez podprsenky. Kolegové následně o budoucích zemědělských inženýrkách tvrdili, že jim pípaly kozy.

0712
A máme odmikulášováno. U nás nebyli. Senioři se prý nemají strašit. To hravě zvládnou media, opozice a vůbec pesimisté.
Ani malé děti se nemají strašit. Diskutovali o tom v televizi. Čerti mají přinášet radost. Stejně jako v minulosti v podobě uhlí. To bude čím dál vzácnější a zakázanější komoditou. Představuji si, že každé dítko bude vlastnit krabičku poslední záchrany. Tam si bude ukládat uhlí od čertů. Kouskem uhlí přispěje o narozeninách i babička a další příbuzní. Z každého mladého člověka se postupně stane energetický magnát. A my už se nebudeme muset stydět, že jsme jejich energetickou budoucnost prožrali a protopili.

0612
Po masakrech Hamásu v izraelských kibucech 7. října se na Západě demonstruje. V Londýně, Paříži nebo Madridu se scházejí statisíce lidí. Jeden den na podporu Izraele, podruhé zas ze sympatií k Palestincům. Češi se do masívních politických mítinků tolik nehrnou. Několikrát se sešli příznivci Izraele a Židů na tiché akci. Malá skupina propalestinců se objevovala v Praze častěji a teď se chystala na něco většího 5. prosince na Václaváku. Narazili. Magistrát demonstraci nepovolil. Příčinou byl známý slogan, kolem kterého se vše točilo: „From the River to the Sea Palestine will be free“ (Od řeky k moři Palestina bude svobodná). Hodně známý a hojně užívaný slogan sděluje, že Palestina bude svobodná, až tam nebude ani jeden Žid. Nebo chcete-li „až je všechny zaženeme do moře“. Taková mírumilovná výzva ke genocidě.
Magistrát, policie i ministerstvo vnitra nikomu najednou nestraní, ale daly najevo, že zákony je u nás nutno ctít. A to je velmi dobrá zpráva.

0512
Vždyť létat je tak snadné.
V mládí jsem nalétal spoustu vzduchokilometrů. Dokonce pamatuji ještě letadla Iljušin-14, co držela pohromadě silou vůle a s drncavou ladností dosedala na travnaté letiště v Holešově. A pak taky pařížské Orly a pár dalších evropských velkoletišť, v krátkém čase šedesátých let, kdy se to na chvíli mohlo. Pak jsem absolvoval jednu cestu z Kyjeva s Aeroflotem, a od té doby jsem do letadla už nikdy nevkročil. Ale to je jiná historka, nebudu vám kazit dopoledne vyprávěním, jak mi šlo o život. Na nic se mě neptejte.
Tak jsem se stal uzemněným pozorovatelem létání a život mne vysadil do místa, nad kterým jako by se sbíhaly všechny vzdušné trajektorie. Nad naší chalupou plují cestující do Athén a Istanbulu, přes Emiráty až po Ceylon a Sydney. Nezávidím. Jednak nesnáším organizované zájezdy ani to, že musíte vstát za svítání, abyste obsadili dobré místo na pláži. Dlouhodobé válení na písku už vůbec ne. Někdy se ve mně probere i docela normální lidský soucit, když si představuji, jak jim během dovolené zkrachovala cestovka a oni trčí v nějaké přímořské špeluňce bez naděje na návrat.
Ale to není typická situace. Za letních nedělí se nad naší chalupou prohýbají břicha Boeingů a Airbusů s vracejícími se turisty. Co dvě minuty jeden průlet. Když uvidí ten náš barák, jdou na klesání, protože Letiště Václava Havla už není daleko.
Samý civilní provoz. To za minulého času bylo jinak. Z letiště v Čáslavi nám těsně nad komínem obden burácely Migy 21 a chránily tak náš ničím nerušený spánek. To Gripeny si nad námi dovolí přeletět jednou za maďarský rok.
I jinak je na obloze živo. Když letí vrtulník směrem na jihovýchod, bude nabírat zraněné z nějaké havárky na dálnici D1. Z východu na západ vozí vojenskou poštu z Čáslavi do Tábora. A když zakrouží a dosedne, přiletěl multimiliardář, který má u nás taky chalupu. Malá letadélka z civilního letiště ve Vlašimi, ještě menší motorová rogala, a pak jednou na konci léta kolem nás majestátně propluje skupina horkovzdušných balonů. A tím se vracíme zpátky v letu času až někam k Ikarovi.

0412
Skončila architektonická soutěž na úpravu pražského hlavního nádraží. Vlastně spíš přednádraží. Byl představen vítězný návrh a jak je v Česku samozřejmé, vzbudil vášně. Mně se ten návrh – cosi jako obrovská pergola – docela líbí. Otázkou bude praktická stránka. Nádraží se nebuduje proto, abyste se kochali, ale abyste mohli někam odjíždět a odněkud přijíždět. A byli přitom spokojení, ošetření vybavení, najedení i vyčůraní a měli nějaké čtení do vlaku. No uvidíme. Jo a k tomu kochání: Projekt řeší obslužné a přístupové cesty k vlakům včetně zapojení parku řečeného Sherwood. Aby se tady nepotloukaly nežádoucí existence, tomu sebekrásnější projekt nezabrání. Tady se musí projevit úřady a ty, myslím, žádnými nápady zatím nedisponují.
Jako při každém architektonickém řešení v Praze se otevírají nožíky v kapsách tradicionalistů a ctitelů moderny. Tentokrát ze zvláštního důvodu. Zástupci tradic nechtějí bourat tu betonovou střechu, co po ní jezdí magistrála a houfně se na ní parkuje. Dokonce jsme svědky jednoho legračního ze strany podvůdku státní instituce. Tradicionalisté tři dny po vyhlášení výsledků soutěže požadovali, aby se ta betonová střecha stala národní kulturní památkou. Ministerstvo kultury zalhalo, že už památkou je, alebrž je stavebně spojena s historickou Fantovou budovou (!).
A to je teprve začátek. Doufejme, že se zase nevynoří nějaký strejda, který se bude připoutávat řetězem k bagru, aby se nic nepostavilo. Jako tenkrát v případě Kaplického knihovny.

3011
K Evropě patří 313 ostrovů větších než 50 km². To už jsou docela slušní mackové, které hned tak nepřejdete. Menších je nespočítatelně. Většina větších, než jsou ty úplně nejmenší, má samozřejmě i své jméno. Jméno má i největší ostrov Evropy – Velká Británie.
Je zajímavé, jak se v evropských jazycích pojmenovává území, které je od ostatní pevniny odděleno vodou. Jazyky ovlivněné latinou zdůrazňují izolaci těchto prostor od pevniny Euroasie: island anglicky, die Insel německy, ile francouzsky, isola italsky, isla španělsky, insulă rumunsky. Slovanské kmeny doputovaly do Evropy z východních plání, kde nebyla žádná voda, natož moře. Většinou to i dnes mají k mořím daleko. Všimli si ale souší uprostřed řek a toho, že bývají na obou koncích špičaté, protože proud je tvaruje. Takže ostrov máme my i Rusové, ostriv Ukrajinci a ostrvo Srbové. Chorvati zvolili takový kompromis: otoků mají docela hodně. Jen Poláci tomu říkají wyspa, což už zní trochu námořnicky. Dánsky se ostrov řekne ø (pozor na výslovnost) a Maďaři říkají ostrovům sziged po svém slavném hudebním festivalu, který začínal původně na ostrově v Dunaji.

2911
Buďte pozitivní! S optimismem se prodírejte životem. To vám poradí mnohé příručky nebo osobnostní kurzy s nápady, jak být úspěšný, spokojený, vztahově uspořádaný, oblíbený, nehodící se škrtněte.
Skutečný život vám ale občas padá na hlavu, je v něm zima a lidi vás serou, ale to už se v příručkách nedočtete. Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že pozitivně vnímat svět jde i bez nich.
Chce to mít skvělého partnera, práci, která vás baví a chcete v tom něco dokázat (pokud vás to i uživí, je to příjemný bonus), skutečné přátele (takové, kterých je jen několik), dohodu s vaším zdravím, že se o vás bude starat a vy mu nebudete házet klacky pod nohy. Chuť a vůli něco udělat pro jiné a samozřejmě svobodu, kterou si musíme pořád připomínat.
Prostě být pozitivní.
Pak je vám jeden den hodně blbě, kašlete, smrkáte, bolí vás hlava i celý člověk, jste celý umámený a vůbec nic vám nejde. Všichni kolem vás si myslí, že je to jenom rýmička, zatímco vy přemýšlíte, komu co odkážete.
Tak si uděláte test na Covid, … a jste pozitivní!

2711
Pokoj pro sluhu.
My s Hankou rádi přijímáme návštěvy. V každém ročním období. V tom chladnějším návštěvy přijdou převážně zachumlány. I my chodíme na návštěvy zachumláni. Já často nedostatečně, a pak trpí moje už tak zdevastované horní cesty dýchací.
Někde si tu odložte, zní součást pozvání dál. Kabát přes židli, šála spadlá na zem. My jsme ale spořádaná rodina: máme v předsíni věšákovou stěnu. Není to ideální, ale postačí. Mým snem byl vždycky takový ten rozložitý stojanový věšák značky Thonet. Jenže ho zkuste postavit do panelákové předsíně. Už k vám žádná návštěva nepřijde, protože kvůli věšáku neotevře dveře. Tak máme ten věšák na chalupě, což mi nepřipadá moc patřičné.
Takový věšák by měl stát v předpokoji. Představuji si sebe jako pána domu v rozlehlém měšťanském bytě kolem roku 1900, tedy před válkou, kdy svět byl ještě světem. Návštěva přichází, použije nástroj zvaný klepadlo (to jste asi nikdy v životě neviděli). Já otevírám dveře a vítám návštěvu společně s Hankou. Promiňte. Vítám návštěvu společně s mojí chotí, která je obšťastněna krásnou kyticí. Návštěva se pak svlékne a pověsí… Zpět, takhle by to nešlo! Přichází sluha. Odebírá návštěvě svrchník a klobouk a umístí je na věšák. Pokud je návštěva u nás prvně, sluha odkudsi vyloví stříbrný tácek na položení navštívenky. V případě návštěvy osoby vojenské sluha umístí na věšák šavli i s řemením. Vojenská osoba klást navštívenky nemusí, pán domu by měl poznat hodnost podle distinkcí, zatímco paní domu stačí, že ten oficír je pohledný. V letním období bude sluha o poznání méně zaneprázdněn. Na věšák umístí nanejvýš slamák a špacírku, dámě zavěsí jen slunečník. Mohl by za ty letní měsíce dostávat nižší plat? Obávám se, že na to by služebnické odbory nepřistoupily.
Zatím jsem se nerozhodl, jestli bychom měli mít sluhu nebo nikoliv. Ani jsem to s mou chotí nestihl probrat. Jde o to, jestli by k nám chodil do zaměstnání nebo by tu byl ubydlen. Pro druhou možnost hovoří to, že by byl kdykoliv k dispozici (ovšem pozor na sjednanou pracovní dobu a přesčasové hodiny). Zase bychom ovšem s milostivou paní přicházeli o část soukromí, což je stejně jedno, když už máme služku. Ovšem s ubytováním sluhy by asi mohl nastat problém. Drtivá většina měšťanských bytů měla pokojík pro služku. Ale o pokoji pro sluhu jsem nikdy neslyšel.

2611
Radovali jsme se, globálně oteplováni. Dřevo do krbu zlevnilo a plynoměry se začaly točit pomaleji. Slibovali nám, že na Moravě se budou rodit pomeranče a mikulovské odrůdy vína se budou pěstovat někde u Stockholmu.
A bác, spadl sníh. V listopadu! Když jsou v Praze dva centimetry, znamená to celostátní kalamitu. Kamiony nedokloužou z Tanvaldu do Kořenova. Některé vlaky nedojedou, na trať popadají stromy. V ortopedických ambulancích dojde sádra.
Ale nezoufejte, je teprve sobota. V pondělí už vás tramvaje do práce dovezou. Sedněte si ke krbu, ke kamnům nebo k radiátoru, nalejte si něco dobrého a otevřete knížku, na kterou jste se už dlouho chystali. V televizi stejně budou jen kalamity, bouračky, obětaví silničáři a reklamy na Vánoce.
A pro vaši informaci: jaro bude už za 115 dní.

2311
Tahle vláda
určitě v řadě věcí dělá chyby.
Ale
Tahle vláda půl roku úspěšně předsedala EU od února 2022, snaží se bojovat s nesmysly Evropské komise, řeší problémy kolem války na Ukrajině, s energiemi a inflací.
Tahle vláda podědila dluhy a roze…ané finance po vládě předcházející.
Tahle vláda podědila mnoho úředníků od předchozí vlády, kteří – zdvořile řečeno – nechtějí žádné změny.
Tahle vláda ztrácí mnoho času s obstruující opozicí, která se řídí starým bolševickým pravidlem: čím na tom bude společnost hůř, tím líp.
Tahle vláda doktorům v této chvíli nemůže splnit všechny jejich požadavky.
Taky nemůže zrovna teď zvyšovat zvýšené platy ve školství.
Leda by ty peníze sebrala někomu jinému.
Je překvapivé, kolik vzdělaných Čechů si myslí, že peníze rostou na stromech.
Nezbývá, než tuto vládu pořádně kopat do kotníků.
A odborářským bossům popřát, aby si své platy a teplá místečka udrželi i další roky.

2211
Cop v (populární) ráži.
Bylo to, jako když přijdete do hospůdky na setkání s nejbližšími přáteli. Lucerna 20. listopadu 2023 byla plná, polovinu lidí jsem od pohledu znal nebo aspoň oni znali mě. Natěšení všichni. Unavená paměť si nemůže vzpomenout, kolikrát jsme do toto sálu vstupovali (Folk & Country Klub) jako pořadatelé koncertu nebo festivalu, kolikrát z toho na pódiu zářila skupina Cop a kolik jsme jí tady pořádali samostatných koncertů. To je ovšem dávnověk, a to co my pořadatelsky prokopávali jako cestičky a cesty, následovníci staví s kvalitní technikou i organizací. A pořadatel akce „Cop 45“ – Ságl production k profesionalitě přidává ještě něco navíc. Ostatně bylo to k vidění už na nekončícím řetězci koncertů Spirituál kvintetu.
Ani pětačtyřicetiletý Cop už není statisticky nejmladší. Ale od prvního akordu, od prvního pozdravu Míši Leichta bylo jasné, že to je kapela nestydatě mladá a energie z ní jde na všechny strany a do lidí. A pak už to jenom gradovalo. Přemýšlel jsem při té smršti, kdo z našich hudebních legend v čase pětačtyřicátin měl takovou energii spojenou s jistotou, radostí a lehkostí. Když jsem před závorku vytkl ty Spirituály, v závorce nezbyl nikdo.
Rychlý sled písní velmi známých (publikum zpívalo sebou a někdy i úplně samo) méně známých, vykopávek z nejstarších dob i skladby – jak pravil Míša – úplně nejmladší, asi tak sedm let staré. Mezi tím představování hostů včetně videopozdravu zakladatele zpoza oceánu Bohouše Chaloupka. Jarda Štěrba, Vláďa Ptáček, Míša Röhrich, Zdeněk Fík, Slávek Hanzlík, Petr Nowack, Honza Šavel, snad jsem na nikoho nezapomněl. Co jméno, to příběh, vzpomínky a zážitky, které jsme si s touhle formací užívali. Taky kapela Blue Gate, což je bluegrassová formace manažerky Copu a Míšovy skvělé ženy Ilon. A za zvukovým pultem seděl Honza Friedl.
Dobře bylo. K jubileu se Cop dokonce zmohl na zpěvník o 101 písních. A producent Tomáš Ságl přispěchal na jeviště s čerstvou informací, že koncert k padesátinám skupiny Cop se bude konat v Lucerně ve čtvrtek 16. listopadu 2028. Budeme se těšit.
Míša Leicht – kytara, zpěv * Jiří Vopava – mandolína, housle, zpěv * Petr Sláma – dobro * Ondra Jukl – baskytara, zpěv * Martin Fridrich – banjo, zpěv.

2111
Čudlík
Někdy mám chuť vytrhnout kabel ze zásuvky a úplně se odpojit od internetu. A to nejen proto, že je to žrout času. A taky nejen proto, že skóre internetových informací je v relaci pravda:lež asi tak 1:3,5 v neprospěch pravdy. Ostatně kdo hodně přemýšlí, tak ta zrnka nepravd celkem rychle najde. Nejhorší je reklama. Ona je totiž adresná. V televizi nebo v novinách nabízejí auta za půldruhého mega jak lidu zazobanému, tak téměř bezdomovcům. Internet nabídne přesně to, co potřebujete nebo co by se vám zrovna hodilo. Někdy si myslím, že zná moje rodinné poměry, čistý měsíční příjem, ví kolik mám dioptrií a že sbírám mapy všeho druhu.
Na druhou stranu musím přiznat, že na síti se dá najít spousta legrace a zábavy. A také můžete tohle spojení využívat k praktickým věcem. Hodí se, když něco sháníte. Pro lidi jako já, co bydlí celý rok na chalupě v lese, k nezaplacení.
To se vám třeba ulomí takový čudlíček u domovní vodárny čili česky u Darlingu. A jste bez vody. Normální muž se nemusí mýt sedm dní. Ale kafe z něčeho udělat musíte. Přitom jde o banalitu: vyšroubovat, utěsnit (po našem zapakovat), našroubovat. Celou vodárnu vám prodají v okresním městě. Samotný čudlíček až ve specializovaném kšeftu ve Valašském Meziříčí. Brr!
Ale máme internet. Vygůglit, vybrat ten pravý, vybrat zásilkový obchod, objednat, zaplatit, emailem dostat potvrzení, tři dny číst emaily, kde zrovna váš čudlíček sviští správným směrem. Už ho máte v ruce, napakujete a rovnou se můžete jít sprchovat. Pak už jen v návalu radosti odpovědět dodavateli, že všechno úplně fajn.
Druhý den si čtete na internetu o situaci v Arménii. A prsk – mezi odstavci je reklama na váš čudlíček. Spokojeně zamumláte, už ho mám. Přepnete na počasí a tam nabídka na řadu podobných čudlíčků. Počet obyvatel New Yorku: sada čudlíčků ve slušivém balení. A s jídlem roste chuť. Zjišťujete, jak moc se přestala prodávat auta v časech koronakrize: kompletní čerpadlo, a nakonec celý darling. Takhle to běhá tak měsíc, dva. Chtěli byste napsat panu Internetovi, ať toho nechá, že už ten čudlík máte. Jenže žádný pan Internet neexistuje, respektive nikdo ho neviděl, nikdo s ním nemluvil. Je to trochu podobné jako s bohem. Jenže žádný bůh vám nenabízí čudlíky.

2011
Určitě pamatujete, jak asi před patnácti lety jezdily po českých tratích zoufale posprejované vagony. Časem takové obludy mizely. Není moc věcí, za které by se daly chválit České dráhy, ale postupné zhezčování vlakových souprav jim celkem jde. Zajímalo by mě, jestli sprayeři, co se za tmy plížili odstavnými nádražími, už odrostli, zmoudřeli nebo železničáři dávají větší pozor. Možná sprayují své už dospělé malůvky po zdech, kterým to sluší. Což by bylo docela fajn.

1711
*Existují kapely, které navzdory svému nestydatému mládí, nikdy nezapomenou zmínit svá významná jubilea. Patří k nim i plzeňský COP, který se k podobným oslavám uchyluje do velkého sálu Lucerny. Letos se chlapci také dožili a slavit se bude toto pondělí 20. listopadu 2023 od 19 hodin. U toho byste neměli chybět. Pokud by vás zajímalo, kolik jim je let, tak slavit se bude „populární ráže“.
VOLTE COP!

1611
Možná si myslíte, že mám ve znaku folk a country. Jenže já vyrůstal na tuzemském folklóru. Tenkrát jediná hudební kultura, kterou si mladý člověk mohl dopřávat bylo rádio. To vysílalo mezi závazky pracovních kolektivů sovětské melodie, dechovku – zejména budovatelské pochody – a pak už jen ten folklór. Ze všeho nejhorší byl rozhlasový pořad „Hrají vám Plzeňáci“ (kamarádi Západočeši prominou). Vysílalo se to každý všední den. Máma se divila, z čeho mám pořád kopřivku. Slovenský folklór byl nejmíň o koňskou délku lepší. Vlastně všechen zařekoMoravský. Cimbál mi zněl nějak podobně jako později banjo. Asi nejslavnější píseň těch časů se jmenovala „Okolo Suče voděnka teče“. Vsadil bych se, že ji nazpívala Jarmila Šuláková, s kterou jsem o půl století později v zákulisí našich festivalů vypil nejednu skleničku. Ale jistý si nejsem (dnes jsem sice našel, jak to zpívá na You Tube, ale to asi za mého rozhlasového dětství ještě neexistovalo). Neodvážil jsem se jí na to zeptat. Ona se mě taky neptala, kdy mě přijali do Pionýra. Ale to už jsme my nadšení obdivovatelé muziky dávno věděli, že folklór se cizím slovem řekne folk, a že všechny ty krásné songy z daleké země, které jsme zpívali u ohňů a potom i na pódiích, jsou vlastně taky folklór.

1511
Je něco nedobrého v české justici. I když jsme doufali, že se s novou vládou něco změní, dál se brodíme zatuchlým močálem utajených, dlouho neřešených a odkládaných případů.
Dozvěděli jsme se například, že se Bečva asi otrávila sama. Policie i státní zástupce navršili spoustu nepravd, soudní znalec lži přímo chrlil, soud na těchto základech našel viníka (prokazatelně nepravého), ale žádný zločin se nestal. Jen přestupek a ten bude s údajným viníkem řešit instituce, která by měla na lavici obžalovaných sedět jako první. To vše proto, aby se nikdo ani nezmínil o Babišově firmě Deza, kde se údajně nějaká havárie tu noc stala a otrávené ryby začaly umírat až pod její výpustí. Vypadá to, jako by všechny ty orgány činné v trestním řízení měly z někoho strach nebo dostaly zaplaceno a ani v nových politických podmínkách se to už nedá měnit.
V Brně je stok a tunelů prý ještě víc než v Gaze. Taky se tam nic nehýbe. Prý v těch kanálech je nad stojatou vodou vidět duch současného ministra spravedlnosti. Toho, co tak rád slaví s agenty Kremlu z pražského hradu.
Případ dezolátní sirény Jany Peterkové vyšetřovatel odložil, tvrzení, že ji v nemocnici chtěli zavraždit, prý byla recese. Ode dneška jsou tedy z pohledu justice srandičky všechno, i když bude někdo hlásat třeba, vás chce zabít. Dezolát Čermák, co dostal pět let natvrdo, se skrýval v lese u Holýšova a vysílá odtamtud posměšná videa. Všichni to vědí, jen policie netuší, kde ho má hledat (po uzávěrce: našli ho Poláci a posílají nám ho). Kdežto dezoláta Zítka chytili, protože mu na dálnici naměřili rychlost S těmi občany současného Československa to vůbec není jednoduché.
Zato kauza Dozimetr bublá a bobtná. Že by to skončilo zase nějakými nezdaněnými kabelkami?
P.S. V úplně nové olomoucké kauze teď říkali v rádiu, že ze všech třinácti obviněných se jich patnáct přiznalo.

1411
Bylo to tu s námi od nepaměti. Starší si pamatují, jak komunistické noviny ve všech světových i nesvětových jazycích šířily lži vyráběné v Kremlu. Technické prostředky i barvy praporů se změnily, ale Putinovo novinářstvo drží vlajku dál.
Ovšem i ten nejzačátečničtější novinář ví, že jeden obrázek vydá za třicet vět. Nejlepší jsou fotografie z válek, z rozvalin a operačních sálů, z protiválečných demonstrací, pochodů a stávek i hesly anglicky popsaných zbytků kartonů od ledniček a televizorů. Na síti je toho nekonečně, můžete vybírat. Hlavní je, aby bylo z fotografie patrné, že ta zvěrstva a teror páše oběť, zatímco chudák agresor musí vyhrabávat a pohřbívat civilisty. Důležité je probudit soucit, ale nepřehnat to. Rozmetané končetiny mezi troskami jsou už trochu za, ideál je plačící chlapeček mezi rozvalinami. I tady musíte být při výběru obezřetní. Kdekdo už dnes dokáže na internetu odhalit i zdroj té fotografie. A když chlapeček sedí v rozvalinách Gaza City, je trochu blbé, že ta fotka pochází z loňského zemětřesení v Turecku. Ale většině čtenářů je to jedno, rozhořčení a soucit jsou dnes levné. A jak chcete přesvědčit někoho, kdo má svoji jedinou pravdu a „mě teda nepřesvědčíš“.

1311
Před časem jsem se na tomto místě zeptal svých soufejzbuků, jestli by nebožtíci mohli volit v urnovém háji. Reakce byly rozmanité, od rozesmátých až po ty pohoršené. Ale převážná většina přistupovala k problému zcela věcně.
První námitka byla, že nebožtíci volit nemohou, a že přece nebudeme dělat z Ústavy trhací kalendář.
Opačný názor tvrdil, že nebožtíci celý život pracovali a vychovávali potomky a nemůžeme je omezovat v základním demokratickém právu.
Si mohou zatelefonovat, aby někdo z komise přijel s přenosnou urnou.
To teda v žádným, ještě by ta komise pošlapala rozptylovou loučku!
Tak teda jo, říkal další hlas, ale muselo by se to pečlivě ošetřit, aby někdo nemohl přičítat k výsledkům nějaké mrtvé duše.
Kolektivní fejsbúk se postupně dobíral k jasnějším obrysům. Nebožtíci v háji budou muset mít samostatnou komisi. Ta by mohla být složena z části také z umřelých. Doplnit by ji mohli živci a živice, vybraní například z nějakých politických mrtvol. Tak jsme to společnými silami dovalili do uspokojivého tvaru a zbývalo sehnat nějaké právníky, aby to vtělili do paragrafů.
Jenže pak se ozval známý prudič a bouratel diskusí pan Iks. Tentokrát výjimečně se smysluplnou poznámkou, že o našem světě, politice a potřebách rozhodují hlavně nebožtíci nebo staří božtíci. (Mě kupodivu nejmenoval.) Že na ty mladé se kašle, nemohou o své budoucnosti rozhodovat. A že by měli volit. No dobře. Jenže on šel ještě dál: volební právo by měli mít i prenatálci. Ti zatím nenarození. V debatě projevovala většina souhlas, jen se diskutovalo o tom, od kterého týdne těhotenství by mohl takový prenatálek dostat voličský průkaz.
Zbaběle jsem opustil diskusi, vypnul počítač a otevřel láhev. Přemýšlím, na co bych se mohl zeptat příští týden.

1211
Podle ankety chystalo asi 70 % českých rodin na tento víkend Svatomartinskou husu. Ale ti, co neobjednali dostatečně předem tuzemského opeřence v cenách cca 1100 Kč – 1750 Kč podle váhy, se museli spokojit s ptákem z Maďarska. Pokud ani tak neuspěli, měli ještě možnost dát si husu v restauraci v cenách kolem 700 Kč za jednu porci. A takhle chudě si tu my Češi žijeme. (Uznávám, že SKUTEČNÉ samoživitelky si tu husu dovolit nemohou.)

0911
V neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy byla svedena významná epizoda třicetileté války – Bitva na Bílé Hoře. Střetly se česká stavovská armáda a dvě armády katolické. Povstání českých stavů proti Habsburkům, které začalo tradičně defenestrací na Pražském hradě, kulminovalo v létě a na podzim roku 1620. Armády obou soupeřů se proháněly po Čechách, aniž by se kdekoliv jen zahlédly. Konečně se potkaly západně od Prahy u konečné stanici tramvajové linky 25. Stavovská armáda byla znevýhodněna tím, že měla v předvečer za zády město s množstvím krčem a nevěstinců.
Katolické armády méně početnou a oslabenou stavovskou armádu zdolaly po dvou hodinách. Její příslušníci hromadně utíkali svahem kolem Motolské nemocnice a podle potoka přes Košíře až k Vltavě. Jen malá skupina Moravanů se postavila tak blbě, že měla za zády zeď obory Hvězda a neměla kam utéct. Byla po právu zcela zmasakrována a od té doby se traduje, že jediní, kdo hájil Prahu, byli stateční Moravané.
Tak skončilo stavovské povstání a habsburská poroba potom trvala od 8. listopadu až do 28. října.

0811
RÁNO V DESET (NEBO V JEDENÁCT?)
Posunuli jsme čas o hodinu.
Za ta dlouhá léta časozměn si dodnes nepamatuji, kdy se hodina ubírá a kdy přidává. Klidně spím i po celou tu hodinu, která buď neexistuje nebo se opakuje. Ráno zapnu počítač, kouknu, jaký čas má Bil Gates a podle něj seřídím zbylé přístroje v domácnosti. Dokud vylezu na židli, abych dosáhl na hodiny na zdi, může se čas měnit do alelujá.
Asi není správné říkat, že jsme posunuli čas, protože my jenom postrkujeme ručičky na časoměřičích. Čas za nás mění jiní. Naši zvolení zástupci. Nevím, co je na tom pořád baví. Spíš myslím, že mají strach ze změny. Kdyby se změnila změna času na nezměnu, změnilo by se tím milion věcí v oblastech, kam laikovo oko nedohlédne. Náhlá nezměna času by mohla způsobit sociální pnutí, revoluci, případně rozpad Evropské unie. A škody vzniklé z té změny by napravovali ještě naši pravnuci. Tak raději tu změnu měnit nebudem.

0711
Poláci jsou přeborníci ve stavbě dálnic. V rozlehlém státě mají prakticky dobudovanou základní síť a doplňují ji o lahůdky. Nedávno dokončili dálnici až na českou hranici u Trutnova. Na naší straně se mělo začít stavět na D11 už letos. Ještě dlouho nebude. Těsně před zahájením prací podalo rozklad sdružení Děti země. Smutně pikantní na celé věci je to, že Děti země neudaly důvod rozkladu. Ten budou zřejmě vymýšlet až dodatečně nebo je to jen chuť záležitost protahovat. Přitom je spolek Děti země patrně spolkem jediného člověka – Miroslava Patrika. Ten podobných zdržovaček podal za třicet let několik desítek.
Asi se taky nedivíte, že zelení politici a ekologické organizace mají v Česku podporu blížící se nule? O ochranu přírody nejde v tomto případě ani omylem.

0611
Chcimírům se na Blízkém východě otevřel nový prostor, mají novou munici. Výzvy k míru na ruskoukrajinské frontě už zněly z jejich úst trochu ošuntěle. To volání po míru je vlastně takovým uhlazeným projevem sympatií k agresorovi. Berličky nestrannosti a nenásilí dopadají k uším nevědomých snadněji než protižidovská hesla. Ta znějí z pouličních demonstrací. Od toho, že mezi Jordánem a mořem není pro Židy místo až po ono staré známe Židi do plynu! Ve výsledku se to chcimírství nijak neliší od té ulice. Levicové ulice všech barev od zelené až po rudou.
Od roku 1948 tam mohly fungovat dva státy. I OSN si to tak přálo. Arabové si to nepřáli. Vlastně nechtěli svůj stát, jeden ze dvou, chtěli zabít Židy a vyhnat je do moře. Několikrát zaútočily arabské státy na Izrael a pokaždé prohrály. Postupně je přestávalo bavit krvácet za ideu palestinské nenávisti. Jedna část území pracovala, bohatla a měnila poušť v úrodnou zemi (i když na vojnu musely i holky). Druhá se nořila do bídy, opájela se nenávistí, učila děti od mala s kalašnikovy a výbušninami a všechny prostředky investovala do raket létajících do Izraele. Levicový svět vždy mlčel až do chvíle, kdy Izrael vojensky odpověděl. Pak začal volat o míru.
Vlastně je to chcimírství součástí ideologického boje proti Západu. Stejně jako na Ukrajině a jako kdekoliv jinde. Jednejte s Ruskem, jednejte s Hamásem, křičí se na náměstích. Jednejte s Hitlerem, volalo se v roce 1938.
S tím mírem nebo příměřím a výzvami k jednání je to takhle:
Když Hamás složí zbraně, bude klid. Když Izrael složí zbraně, přestane existovat. To se ví už tři čtvrtě století.

0311
*Slovo týden se prý do češtiny dostalo proto, že každý nový sedmidenní cyklus začínal „týmž dnem“. Sedmidenní proto, že sedm dní je přibližně čtvrtinou měsíčního cyklu od úplňku do úplňku. Tak to používali už staří Babyloňané. Židé to zřejmě od nich přejali a tu sedmičku podpořili informací, že Bůh stvořil svět za sedm dní – šest dní pracoval a sedmý odpočíval a slavil. Mohlo to být samozřejmě i obráceně: Židé nejdřív vymysleli sedmidenní týden a Bůh se pak musel s celým světotvořením do něj vejít. Každopádně židovský týden končí sobotou čili šábesem, kdy je ze všeho nejdůležitější nepracovat. Následuje první pracovní den jménem neděle. Křesťani od Židů okopčili, co se dalo, i ten týden. Taky jim týden začínal nedělí, kterou ale protestně určili za sváteční den. Snad teprve komunisté zahajovali týden pondělím jako prvním pracovním dnem, protože práce je matka pokroku.
Postupně si lidstvo nadělalo v časomírách strašlivý binec. Sedmidenní týden, měsíce od 28 do 31 dní, roky 365 nebo 366. Akorát Francouzi si to po dobytí Bastily troufli změnit. Vymysleli desetidenní týden. Nevím, kolik v něm bylo volných dní a jestli vůbec. Taky vymysleli úplně nové názvy měsíců v kalendáři. Ale po Waterloo s tím byl konec.
Ze všech jejich revolučních vymožeností nám zbyl snad jen metr. Aspoň už nemusíme měřit na dlouhé lokte.

0111
Připadá mi zvláštní, že se dnes tak málo mluví a píše o konci poslední doby ledové, kdy souvislé zalednění pokrývalo skoro celou Moravu, o Slezsku ani nemluvě. Ledovec ležel na krajině jak špatné svědomí, příkrov začínal hned za Děčínem a končil, co já vím, někde u Žiliny. Do naší vlasti (pardon – do našeho budoucího obytného prostoru) se valily bludné balvany a vršily se morény a z borů šumících po skalinách málem nezbývalo skoro nic. Přitom je jasné, že na vině byl pravěký člověk, který si před tím osvojil používání ohně k ochraně před chladem, dravou zvěří a k moderní přípravě potravy. Kvůli značnému počtu ohníčků stoupla teplota na povrchu planety o několik stupňů. Většina ledovců roztála, dramaticky se zvýšila hladina moří tak, že už nešlo do Anglie přejít suchou nohou, mastodonti se vlastní vahou zadupávali do tekutého permafrostu, bájná Atlantida zmizela pod vodou a z úrodné Sahary se stala neobyvatelná poušť. To vše kvůli zpovykaným neandrtálcům, kromaňoncům a vůbec všem mladopaleolitickým Homo sapiensům, co si neodpustili teplo v jeskyni a grilované stejky z mamutů.

3110
Víte, která je nejvyšší stavba v Česku? Výškou 335 metrů je to rozhlasový vysílač Liblice nedaleko Českého Brodu. Stojí tam už od roku 1925. (Mezitím byl několikrát upravován a zvýšen.) Je symbolem stanice Praha, v pozdější době stanice Český rozhlas Dvojka. Právě veřejnoprávní rozhlas před časem ukončil vysílání na středních vlnách a uvažovalo se, že legendární stavba půjde k zemi. Ale přežije, začne z něj vysílat Country radio. Dnes už prakticky všechna radia vysílají na velmi krátkých vlnách (FM), na středních vlnách se šíří kromě Country radia už jen druhý program Radia Impuls a Radio Dechovka. Vysílání z českobrodského stožáru by mělo být slyšitelné po celé republice, i když se bude vysílat jen výkonem 20 kilowatů (Čro Dvojka se odtud šířil výkonem 750 kW).

3010
Snad nebudu považován za chytrého, když napíšu, že v pěti už jsem znal písmena. Albert Einstein jistě psal o něco dřív, ale vsadím se, že neuměl napsat Ř. Představuji si, že všichni mladí lidé začínali velkými tiskacími písmeny. Lidé tomu říkají hůlkové písmo, my odborníci „verzálky“. Na rozdíl od malých tiskacích písmen, kterým se říká „mínusky“.
Mladý člověk si nejdříve osvojuje písmena, která se mu hodí do důležitých slov: MÁMA, TÁTA, BABI a tak. Takové Q a X si nechává na pozdějc. Jeho písmo je zatím nevázané. Jednak proto, že písmena se podobají grafickému projevu těžkého opilce. Jednak to znamená, že písmena nejsou k sobě přilepená do slov. To ho budou učit ve škole a vázané psací písmo mu na dlouho znechutí jak psaní, tak školu vůbec. To krasopisné psaní zůstalo našemu školství z časů Rakouska-Uherska.
Jako mnozí jiní jsem někdy od sedmé třídy přestal psát psace a vrátil se k velkým tiskacím písmenům. Bylo to čitelnější, méně pracné a překvapivě i rychlejší. Dnes už to má mladý člověk jednodušší. Už při nástupu do školy tuší, že až do konce života bude jeho kamarádkou klávesnice počítače, nebo něco ještě sofistikovanějšího, a že na nějaké krasopisné psaní se může zvysoka.
Já osobně používám psací písmo v jediném slavnostním případě: když píšu věnování do svých knih. K mému překvapení je to čitelné. 2610
EU je mnohonárodní společenství obyvatel Evropy se společnými zájmy, volným obchodem a volným pohybem občanů mezi státy v celém teritoriu. Vnější obvod tvoří hranice Schengenského prostoru, který bezpečně brání celou Unii před nelegálním vnikáním cizích jedinců.
Takový obrázek by si mohli udělat kosmonauti z Marsu, pokud by přistáli někde u Humpolce. Jenže Schengenskou hranici nikdo nechrání. O tom by mohli vyprávět obyvatelé italského ostrova Lampedusa nebo Řekové u hranice s Tureckem. Žádosti o pomoc přicházejí opakovaně od Itálie, Řecka nebo Španělska, ale vlády zbývajících států sedmadvacítky nic neslyší. Fráze o evropské jednotě zní hlasitě, unijní politici debatují a nezapomenou se u toho společně vyfotit.
V praxi Německo hlídá před průnikem migrantů hranice s Českem a Polskem. Česko a Polsko hlídají své hranice se Slovenskem. Slovensko možná s Maďarskem. Itálie zavedla kontroly na hranici se Slovinskem. A Slovinsko zase na pomezí s Chorvatskem a Maďarskem. Dost možná čeští policisté chrání svou hranici s Rakouskem a rakouští hranici s Českem. Je to jako hra na slepou bábu, kterou nikdo neřídí a nekoordinuje. Každý na svém malinkatém pískovišti. A přes Schengenskou linii se každým dnem do Unie dostávají další a další nelegálové. Těžko se dá posoudit, kdo z běženců je ve své zemi ohrožen na životě, kdo se jen vydal za vidinou západního standardu a kdo je třeba potencionálním teroristou. Příslušníkem Islámského džihádu, Hamásu a kdovíjakých dalších spolků.
Evropští politici zatím nic neřeší. Třeba s tím ani nic dělat nechtějí nebo spíš neumí. Možná by stačilo víc spolupráce a jednotný názor. Na rozdíl od Blízkého Východu se uvnitř Schengenu nic tak strašného neděje.
Zatím.

2610
EU je mnohonárodní společenství obyvatel Evropy se společnými zájmy, volným obchodem a volným pohybem občanů mezi státy v celém teritoriu. Vnější obvod tvoří hranice Schengenského prostoru, který bezpečně brání celou Unii před nelegálním vnikáním cizích jedinců.
Takový obrázek by si mohli udělat kosmonauti z Marsu, pokud by přistáli někde u Humpolce. Jenže Schengenskou hranici nikdo nechrání. O tom by mohli vyprávět obyvatelé italského ostrova Lampedusa nebo Řekové u hranice s Tureckem. Žádosti o pomoc přicházejí opakovaně od Itálie, Řecka nebo Španělska, ale vlády zbývajících států sedmadvacítky nic neslyší. Fráze o evropské jednotě zní hlasitě, unijní politici debatují a nezapomenou se u toho společně vyfotit.
V praxi Německo hlídá před průnikem migrantů hranice s Českem a Polskem. Česko a Polsko hlídají své hranice se Slovenskem. Slovensko možná s Maďarskem. Itálie zavedla kontroly na hranici se Slovinskem. A Slovinsko zase na pomezí s Chorvatskem a Maďarskem. Dost možná čeští policisté chrání svou hranici s Rakouskem a rakouští hranici s Českem. Je to jako hra na slepou bábu, kterou nikdo neřídí a nekoordinuje. Každý na svém malinkatém pískovišti. A přes Schengenskou linii se každým dnem do Unie dostávají další a další nelegálové. Těžko se dá posoudit, kdo z běženců je ve své zemi ohrožen na životě, kdo se jen vydal za vidinou západního standardu a kdo je třeba potencionálním teroristou. Příslušníkem Islámského džihádu, Hamásu a kdovíjakých dalších spolků.
Evropští politici zatím nic neřeší. Třeba s tím ani nic dělat nechtějí nebo spíš neumí. Možná by stačilo víc spolupráce a jednotný názor. Na rozdíl od Blízkého Východu se uvnitř Schengenu nic tak strašného neděje.
Zatím.

2510
Léto asi tak 1947. S houbami má člověk začít brzy. Když je malý má dobré oči, nemusí se tolik shýbat a taky proleze každé houští, které by moudrý dospělec samozřejmě minul. Nejlepší je, když můžete jako školou nepovinný trávit léto na chalupě s babičkou a dědečkem. S babičkou je to na houby nejlepší. Dědeček vás naučí hrát šachy, můžete se s ním starat o včely nebo opravovat zahradní pumpu. Ale s babičkou (sedmdesát plus) vyrazíte do lesa, co je dva metry za chalupou. Lezete do takového krpálu, vy i babička, že by tam měla být značka „Nebezpečné stoupání“. Sem tam nějaký osamělý houba, ale to už jste vylezli na kopec, rovinka, mech, šumění modřínů a smrků. Z minula a předminula máte uložena v paměti místa, a vstupujete na ně rychle, ale opatrně. Jeden, čtyři, támhle ti dva, devět, jedenáct, a ještě támhleten malinkatej. Mýtinka, vysoký les vedle mlází, tam se cesta stáčí ke stromu s obrázkem. Vracíte se s naducanými koši, dědeček je u vytržení a říká, že teď po válce rostou hodně, za okupace se jim tolik nechtělo.

2410
Valašský právní stát.
Po více než třech letech od havárie na Bečvě soud ve Vsetíně vynesl rozsudek. Označil viníka, ale nepotrestal ho, protože nemá důkazy.
*
„Soudní znalci i Česká inspekce životního prostředí vyloučili, že by původcem otravy Bečvy mohla být chemička Deza, která je součástí Agrofertu.“
Dalo by se to číst i takhle:
„Soudní znalci i Česká inspekce životního prostředí vyloučili, že by původcem otravy Bečvy mohla být chemička Deza, protože je součástí Agrofertu.“

2310
k*Zase už se přemnožili. Jsou všude. V Ústí nad Labem se houfují na sídlišti. Obyvatelé přízemí, co mají balkon v úrovni terénu, musí zamykat. Potulují se kolem kontejnerů i kolem trafostanic. Sežerou, na co přijdou. Pohamtají trávník a rozryjí ho.
Bachyně a selata taky.
Možná jsem sobec, ale v Ústí nad Labem mi to tolik nevadí. Ale že se shromažďují u nás za barákem, mě ….! Vás by to sralo taky. Ti, co mě znají, mohou namítnout, že žijeme v lese. Mají v podstatě pravdu, ale v lese žijeme jen ze tří stran. Ze čtvrté strany žijeme v krásném, upraveném a malebném středočeském městě. Máme tu náměstí, železniční trať, autobusové spoje, velkou továrnu, kadeřnictví, kulturní dům, tři kostely, velkosklady a bronzovou plaketu, že tady Voskovec s Werichem napsali svou první hru West Pocket Revue.
Teď ti kanci. Chovají se jako prasata. Dělají chrochtung hned za našimi vrátky. Nechci domýšlet, co by se dělo, kdyby tudy třeba o půlnoci procházelo nezletilé dítě! Kanci si vyhlédli místo na historické cestě z jedenáctého století, která vede podle našeho plotu (ten tam pochopitelně v roce 1050 ještě nestál). Prý ta cesta vedla z Hradce Králové až do Českých Budějovic a snad i do Lince a do Pasova. A ryjí a ryjí svými rypáky. Ryjí hlučně.
Když už se to nedalo vydržet, napsal jsem na úřad města. Za dva dny přijel nějaký stroj a tu rozrytost zválcovat. A přišla úřední odpověď, že bude jednáno s myslivci, neboť ti mají jak ručnice, tak i právo použít je proti divočákům. Musím naši radnici pochválit. Stát se to někde v Praze, ještě dnes by se o odstranění jednalo a hlasovalo.
Včera jsme se byli projít do lesa. A do pr..! Už je to tam zase.

1910
Všeználkové.
Určitě s nimi máte také hafo zkušeností.
Vzpomínám si na příběh Mikiho Ryvoly. Jel někam vlakem a v sousedním oddílu mladí trampíci drhli Bednu vod whisky. S nesmyslně jinými akordy. Autora to rozesmutnělo, vstal a šel jim říct, co by tam jako správné hmaty měli dát. „Kecáš, vole. Ty akordy nám nadiktoval přímo Miki Ryvola.“
Všeználkové vědí všechno nejlíp. V muzice, politice, ekonomii i v životě. Sází to jak bochníky do pece a jejich údaje jsou ty jediné správné. Dnes ale stačí naťukat v Google několik kláves, a na displeji jim ukázat, že se mýlí. Reakce jsou různé. Jedni se uraženě stáhnou a v koutku drmolí, že na ty internety se dá dneska napatlat cokoliv. Druzí rovnou řeknou, ať si ty informace strčím někam do finálového úseku zažívacího traktu, protože oni vědí, jak to je.
Každý víme z celého vesmíru jen malý kousek. Nejsem všeználek. Ale když něco nevím, tak si to vymyslím. Časem si přestanu pamatovat, co je fakt a co jsem si vymyslel. To mě baví. Snad to baví i ty, co tyhle moje neználkoviny čtou.

1810
k*Představte si, že jste námořníkem na lodi. Třeba kolem roku 1490, Amerika bude objevena až za dva roky cestou do Indie. Abyste to měli trochu příjemnější, dám vás na trojstěžník. Říká se tomu fregata. Větší loď – menší mořská nemoc. Ale zase víc stěžňů, víc ráhen a plachet, větší paluba na drhnutí. Námořnictví není zrovna snadná práce. Když je vítr, furt lezete nahoru a dolů, kasat plachty. Když se žene bouře, to se nezastavíte. Vlastně zastavíte, plavete na tom trámu, co zbyl z lodi, držíte se ho jako klíště a mračíte se na žraloky, co se motají kolem.
Když je bezvětří, je na lodi nuda. Výrazně tu chyběj ženský. V roce 1490 ještě není internet, kdyby byl, nemuseli byste jet objevit Ameriku, prostě byste si ji našli na gůglu. Vlastně jediné, co na lodi je, a v míře dostatečné, je chlast. A když se podíváte do prázdné flašky, napadne vás nestřízlivý nápad, že do té lahvice by se dala postavit loď. Fregata. Když vystřízlivíte, už jste na to zapomněli, ale kolegové spolulodníci se ptají, jak bude ta loď vypadat. Tak vyndáte nůž, jediný nástroj, který máte na vaši uměleckou činnost, a pustíte se do díla.
A nezačínejte vlajkou! Jak jsem se dočetl v literatuře o stavbě lodí válečných i obchodních a vůbec o práci v loděnicích, nejdřív musíte založit kýl.

1710
RÁNO V DESET
Příval běženců z Afriky do Evropy zase už významně roste. Skoro každý den se ve zprávách dozvídáme, kolik lidí bylo zachráněno z přeplněných gumových člunů. Čteme, jak byli naloženi na lodě mladých levicových Evropanů a dopraveni k břehům Itálie. Tam se to na čas zadrhne, přístavní úřady a vláda brání, ale za pár dní přijdou humanitární důvody a všichni zachránění jsou vyloženi do Evropy. Stačí se dál posunout do vysněné země. Pak přichází zklamání, zloba a konflikty. Drtivá většina příchozích přes moře se nedostala do Evropy legálně. Vlády se snaží nelegály vracet. Nikde se však nedočteme, kolik jich bylo skutečně vráceno zpět. Německo – místo pomoci chránit Schengenský prostor – si hlídá svoje hranice. Po něm to dělají další. Společná Evropa – každý po svém.
A všechny xenofobní strany typu Okamurovy SPD mají o čem hulákat a získávat další hlasy.

1610
Deset vteřin
Možná se vám to taky někdy stane: Ráno si uvědomíte, že jste o den starší než včera. Na tom ještě není nic tak strašného. Jeden den je nic. Dokonce i jeden rok nemusí být mnoho.
Stárnutí přináší kromě řady skvělých důsledků taky jednu nepříjemnost. Čím jste starší, tím jste moudřejší. I za ten jeden den. Vy si to za těch čtyřiadvacet hodin možná ani neuvědomíte. Ale vaše okolí si většinou všimne. Ten je chytrej jak rádio, zní potichu za vašimi zády. (Nevím proč se držíme skoro sto let starého přirovnání. Současnější by bylo rčení Ten je chytrej jako Google.) Existují lidé, kteří se rostoucí moudrosti související s věkem dokáží úspěšně bránit. Jak to dělají, se mi ještě nepodařilo zjistit.
Škodlivost růstu vaší moudrosti je prokázaná a souvisí s vaší mozkovou kapacitou. Ta je omezena jen na několik terabajtů a víc se vám do tý kebule prostě nevejde. Nepotkal jsem zatím člověka, který by nosil po kapsách externí harddisky ke své mozkovně.
Abyste z té své mohutnějící moudrosti úplně nezblbli, musíte od určitého věku začít zapomínat. Vzpomínek na dětství se asi zbavovat nebudete. Ale mazání těch dalších informací ze školy, ze života, z knížek a filmů a časopisů necháte svůj paměťový systém klidně provádět. Někdy zruší celé měsíce a roky, jindy jen malou informaci, když má pocit, že už ji nebudete potřebovat.
A do těch uvolněných sektorů strká věci, které ještě považuje za důležité. Akorát vám dost často zapomene sdělit, kam je dal. A vy pak zoufale přemýšlíte, jak se jmenovala ta holka, co jste s ní…, jestli je správné, když se leje kyselina do vody nebo naopak či kam jste si zapsali heslo k vašemu běžnému účtu.
Nebojte se, dáte to. Mně například věci, na které si usilovně nemohu vzpomenout, vytanou už za deset sekund. To je pak radosti!

1310
„Bude zima,“ řekla Hanka.
Mohlo by vám to připadat jako banalita, ale Hanka nikdy neříká věci jen tak.
„Určitě,“ souhlasil jsem, i když nerad. „Začne 22. prosince a bude nejteplejší od začátku měření.“
„Ne, začne teď o víkendu!“
„Jak to víš? Říkali to ve dvacet čtyři?“
ČT 24 je kanál, který já – člověk, co se NIKDY nedívá na televizi – mám docela v oblibě. Ale počasí od nich neberu, protože k meteorologickým hlášením přidávají takovou příšernou hudební skladbu. Mám na internetu asi osmnáct počasových linků, muziku mi necpou a některé mi předpovídají i počasí v obýváku.
„To taky. Ale berušky!“
A je to tady! Chalupa dvojitá skoro starožitná okna, špaletová se to jmenuje. Přes svých 110 let vypadají stále mladě a když vyleštíme mosazné kliky, hrdě září do místnosti. Ale sem tam škvíra, to víte, věkem. Škvíra akorát, aby prolezla beruška.
Celé léto berušku nevidíme. Máme velkou zahradu, v letních měsících se pasou tam.
Slunečný den v říjnu, dvacet sedm celsia, ale berušky se cpou škvírou do meziokenní. Třetího dne jsou jich tam stovky. A hned další ráno se ohlásí přízemní mrazík.
Berušky mezi okny přezimují. Na jaře je nameteme na lopatku a vyneseme ven. Některé jsou zesnulé, jiné se pouze tváří být mrtvým broukem. Přírodní cyklus se opakuje.

1010
Kdyby to nebylo tak absurdní a tragické, dalo by se tomu možná zasmát.
Vzor: Ovce nadšeně chválí vlčí smečku. Nechybí rudé praporky a komunisticky zatnuté pěsti.
Blbý je, že populistům to pomáhá vyhrávat volby.

0910
Přijeli se radovat, poslouchat muziku, najít nové přátele. Měli své životy, své kamarády, svou rodinu, svou školu, svou budoucnost. Teď už nemají nic.
Na místě festivalu na jihu Izraele se našlo po útoku Hamásu 250 těl.
Ti druzí tam vtrhli s kalašnikovy v ruce a zabíjeli každého, do koho se dokázali strefit.
Od malička byli vychováváni v nenávisti a k zabíjení. Stejně jako jejich palestinští otcové a dědové. Mohli mít už přes půl století vlastní stát. Žít v míru a zlepšovat svoje životy. Měli ale jednu podmínku: Nejdřív musí všechny Izraelce povraždit nebo zahnat do moře. Tak nic.
Zkuste si to představit u nás doma: Jedete se radovat na festival a nějaký třeba Prigožin přiletí se svým komandem a všechny postřílí.
Musíme tomu bránit na izraelském jihu i na Donbasu a třeba i u nás. Prostě je zastavit všemi způsoby.
Zase se objeví zástupy chcimírů, že by se mělo jednat. Že by se neměli při odvetném úderu ohrozit civilisté v Gaze. Jenže tihle civilisté po celý život vychovávali a vychovávají mladé muže s kalašnikovy k nenávisti a k zabíjení.

0710
ODVĚTVOVÁNÍ
V tom sadařském odvětví
dobrý dřevař odvětví
všechny stromy od větví.
Pak se stará o jabka.
O dvě tvý.

0510
Mladí muži jsou zvídaví. S tím nic nenaděláte. Ta zvídavost je velké plus pro společnost a poměrně značné mínus pro rodiče a zákonné zástupce. Mužské objevování se vyvíjí v čase. Nejdřív jde o zvídání, co vše lze rozkousat a co vše se dá vyhodit z postýlky na podlahu. A taky lze zjišťovat, za jak dlouho to milující máma z té podlahy sebere a když ne opláchlé tak aspoň otřené vrátí do postýlky k dalšímu vrhu. V rámci genderově korektního přístupu je nutné říct, že holčičky tohle dělají taky. Rozdíl je asi jen v četnosti a ve vzdálenosti odhozu. Dál už se to s věkem vyvíjí různými směry. Do děje vstupuje tatínek. Sám je znalcem Hegelových myšlenek nebo řešitelem binomických rovnic, ale trápí ho pocit, že v manuálním životě je hrozný nešika a nechce, aby syn dopadl stejně. A tak jednoho dne přinese dítku kladivo, šroubovák, kleště a nevím, co ještě (dláto opatrná maminka chlapům sebere a ukryje ho do prádelníku mezi podprsenky). Tatínek ukáže mladému člověku v rámci svých chatrných schopností, jak se s čím zachází. Potomek se jme okamžitě ukájet svou zvídavost i tatínkovo nadšení, jak mu to jde. Domácí a jiné spotřebiče rozšroubuje, oddělí, vytrhne a co se brání rozdělením na prvočinitele, roztluče kladivem. Nějak se potom společnými silami rodiny a přátel věci dají zas do kupy. Když to nejde, koupí se nové.
Pamatuji se na podobné příběhy svého mládí. Asi jsem byl trochu divnej. Když jsem něco rozmontoval, chtěl jsem to následně zase smontovat. Když jsem obě ty operace provedl, například s budíkem, na konci procesu byl zase dokonalý stroj, který ukazoval správný čas i zvonil. Ale na stole zůstala hromádka šroubků, ozubených koleček, matek a osiček.

0410
Oškobrh.
Nádherné jméno! Kde se vzalo v češtině, nikdo neví. I jazyk po něm zaškobrtá a napsané se tváří záhadně. Někdo tvrdí, že je z keltštiny. No proč ne, Keltové tu nějaký čas žili, i my všichni jsme částečně Keltové. Protože přišedši nevyháněli ty zdebydlivši, pravda, někdy došlo na sekeromlaty, oštěpy a bronzové meče, ale většinou se to řešilo hlavně znásilňováním. A důsledek jsme my.
Od Keltů máme i zeměpisné názvy: Jizera, Ohře, Vltava, Morava… Horstva určitě taky měli pojmenovaná, moc mě toho zrovna nenapadá, ale třeba Říp. No a ten Oškobrh.
Ano, Oškobrh je kopec. Ve skutečnosti trochu parodie na ten Říp. Ještě nevýraznější plochý kopeček. Jeho výhodou je, že když vylezete nahoru, uvidíte krajinu od Kladna až po Ústí nad Orlicí. Taková polabská placka se vůkol rozprostírá.
Určitě tady taky nějaký praotec vystoupal, a dál se nejde, ty Krkonoše stačily a tady by šlo dobře vařit pivo.
Dnes už tu fičí dálnice, ale kdysi se jezdilo po staré hradecké, zrovna v těchto místech silnice rovná jako přímka, no prostě úsek častých i vážných nehod. Taky tu příslušníci Veřejné bezpečnosti, ti v bílých čepicích, vybírali pokuty. V nejvyšším místě silnice najednou obec: Vlkov pod Oškobrhem. Od cedule k ceduli asi sto metrů, v takových se měřilo především. Moje rychlost se od povolené významně lišila, tak jsem zahnul do vsi, která pro mě do té doby byla jen legračním jménem.
Zaparkoval jsem a vydal jsem se k lesu na vršku. Žádné obtížné stoupání, ale nohám se moc nechtělo. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že vstupuji na místa prapředků a do sídla pohanských bohů. Ale něco božského ve vzduchu cítit bylo. Došel jsem až k tabuli o dávném hradišti a několika cedulím o zákazu vstupu. Vyhodnotil jsem to tak, že rušit bohy na jejich místě by bylo nezdvořilé. A protože jsem z vrchu měl krajinu jak na dlani, sledoval jsem, že příslušníci Veřejné bezpečnosti právě končí svoji práci. Byl čas pokračovat v cestě.

0310
Lež a pravda na číselné ose.
Že pravda není lež, zpíval už kdysi dávno Jiří Suchý. Starobylec by řekl, že lež a pravda jsou protivy, že stojí proti sobě v opozici. Novobylec to tak složitě nevnímá. Prostě pravda je pravda a lež je lež. A kdo lže, ten krade a neoprávněně si přivlastňuje dotace. Je ovšem fakt, že pravda i lež jsou věci relativní. Jako takové mohou klidně nabývat různých hodnot a někdy se může pravda změnit v lež a lež v pravdu. Což se v naší době dost vehementně děje. Existují jedinci, jejichž posláním je měnit lež na pravdu. Takto nově vytvořenou pravdu zkušený pozorovatel snadno pozná. Je to pravda menší postavy, protože má krátké nohy. Když má kratší jenom jednu nohu, je to polopravda.
Také můžeme dnes tvrdit, že lež je druh pravdy. Akorát se záporným znaménkem. Představte si to na číselné ose. Napravo je pravda, čím víc vzdálená od nuly, tím víc pravda. A právě tak na levé straně je lež… pardon, záporná pravda. Znaménko mínus se v životě snadno přehlédne, a potom už je pravda jako pravda. Kdo by si s tím lámal kebuli.

0210
Někdy v roce 1964 proběhla architektonická soutěž na dostavbu Staroměstské radnice, zničené nacisty při Pražském povstání v roce 1945. Hodně to obyvatelstvo zajímalo, nás studenty nevyjímaje. Nebyla to soutěž první a zdaleka ne poslední. Ale nikdy se nic nevybralo a nepostavilo. Do určité míry to zavinilo socialistické hospodářství. V té době se stavěly přehrady, hutě a desetitisíce bytů pro horníky na Ostravsku. Na onačejší záležitosti, jakou byla rekonstrukce památek, už nezbývalo moc peněz ani cementu.
Do soutěže se sešlo a bylo vystaveno mimořádné množství návrhů. Některé ulítlé až ufounské, jiné se spoustou cingrlátek na fasádách ve stylu z východu importovaného stylu socialistického realismu. Jiné hladce strohé až do naha a další věcné, respektující to, pro co se ten dům bude stavět. A nakonec několik návrhů, které s malými obměnami kopírovaly tu původní budovu. To nebyl nedostatek invence a tvůrčích nápadů (i když trochu asi ano), ale nostalgie po všem starém. A zrovna tahle dílka dostávala nejvíc hlasů od lidí. Chceme to, jak jsme zvyklí, žádné změny. Lidé s moderním cítěním se taky hlasitě ozývali, chtěli něco současného, světového a užitečného. Další by brali nějakou extravaganci, prostě úlet. Nevybralo se nic.
A tak je to skoro se vším. Permanentní válka mezi modernisty a staromilci nás provází nejméně půl druhého století. Václav Klaus se přivazuje k bagru, aby zabránil stavbě Kaplického knihovny. Na druhé straně padne developerům za oběť unikátní kousek brutalistní architektury nad Národním muzeem. A Tančících domů máme stále málo.
Už minulý brutalismus kousek nad Muzeem.

3009
Někdy se neplánovaně uděje mejdan, večírek nebo párty. To hlavně když rodiče odjedou na chalupu. Pak potřebujete nějakou obrovskou nádobu pro donesení piva z hospody. Koule lustru se nedávno rozbila, kanystr je pořád cítit benzínem, a šílenci, co dokázali přinést pivo – za soustředěného zájmu veřejnosti na ulici – v prezervativu, se už dnes nerodí.
Mám historku. V Lahovicích jsme s kamarády slušně zapařili a střídali jsme se v jízdě na kole se starou konví na řídítkách do hospody v Chuchli. Bylo to přes přejezd hlavní trati z Norimberku a Plzně. Měl jsem „plnou“ na řídítkách, když šly šraňky dolů. Doufal jsem, že to stihnu, ale před spadlou závorou jsem šel do smyku. Všechno pivo v pryču. Tak jsem otočil do hospody znovutankovat. Musel jsem s barvou ven, aby to nevypadalo, že tak rychle chlastáme.
Když tam jel kamarád pro další náplň, celá hospoda se tím ještě bavila.

2909
Devětadvacáté září mě každý rok zaskočí. Přeje mi mnoho přátel, sem tam i nějaký nepřítel převlečený pro ten den za přítele. Nevím, jestli si tolik přízně najednou zasloužím. Ano jsem pokřtěný Michal. Obřad proběhl v kostele sv. Apolináře, ale po pravdě moc se na to nepamatuji. Měl jsem v té době úplně jiné zájmy. Kostel vybrali proto, že byl hned vedle Zemské porodnice u svatého Apolináře v Praze na Karlově, která vypadá jak hrůzný hrad někde ve Skotsku. Takže mě nemuseli nosit moc daleko. Na Michalovi se moji příbuzní skoro všichni shodli, jen strýc ze Staré Boleslavi chtěl Josefa, ale to bylo tak blbý, že se nikdo nepřidal.
Tak jsem Michal. Já mě znám spíš jako Juppa, moje široké okolí taky, ale Jupp nemá v kalendáři svátek, tak se mi holt gratuluje devětadvacátého devátý. Já si to datum nepamatuji, a jsem z těch ovací pokaždé vyveden z míry. Tak to napravuji aspoň tak, že blahopřeji k svátku všem Michalům, co znám. Báječně si to užijte, jmenovci!

2809
k*28. září je státní svátek. To si pamatuje každý, ale jen menší procento Čechů tuší, co se vlastně slaví. Je to Den české státnosti. To zní velmi důstojně. Ve skutečnosti slavíme, že brácha vládnoucího knížete nechal dotyčného zapíchnout a dosedl na trůn místo něj. Oba Přemyslovci. Přihodilo se to ve Staré Boleslavi-Brandýse nad Labem, což je české město s nejdelším názvem a mají tam na vratech kostela od roku 935 kruh, kterého se kníže Václav chytal, když už měl oštěp v ledvinách.
Každoročně se nad tím příběhem dojímáme, vytváříme průvody a arcibiskup nosí lebku světce na tácku. Jen nevím, co to přesně má s tou českou státností. Jestli ta státnost souvisí se zavražděným. Stalo se v českém dějepise takovou zvláštností, že když někdo byl násilně odstraněn, má zásluhy o stát. Drobnou kaňkou v životopise svatého Václava je skutečnost, že byl přizpůsobivý a snažil se vyhovět Němcům. Dnes by se v politice jako mírotvorce celkem uplatnil. Dokonce prý nechal do Němec posílat každoročně 200 volů. I to by se teď hodilo. Každopádně spojovat státnost s tím, že někdo skončil, je trochu unfér. Leda by se ta státnost odvíjela od toho, že moc přebral vrah, Boleslav I., Ukrutný. To by taky bylo docela České. Nevím, proč se mu říká Ukrutný, když se další Přemyslovci chovali podobně. Vraždili se, kastrovali a oslepovali navzájem, o cizích ani nemluvě. Až k přemyslovskému konci se to trochu uklidnilo, to už jen padali na Moravském poli nebo byli zavražděni v Olomouci, čímž zůstali jenom po přeslici.
A ještě jedno osmadvacáté září na mě z dějin vyskočilo. Toho dne v roce 995 byli na svém hradišti v Libici (to je kousek od Kolína) povražděni všichni Slavníkovci. Konkurenční rod vyhubili včetně kojenců „ti z Prahy“, pořád Přemyslovci. Příkaz k tomu musel dát Boleslav II, syn toho zmíněného prvního. Řečený Pobožný. Kam ti vladykové na ty přezdívky chodili, bůhví.
Ale ten masakr v Libici by mohl s tou státností nějak souviset.
Mimochodem „Přemyslovec po přeslici“ se jmenoval Karel IV, přišel do Prahy z Paříže, z úplně jiného civilizačního okruhu, a budoval z toho, co jeho předci napáchali, moderní feudální stát. Bohužel ne na dlouho.
Hradiště Libice nad Cidlinou

2609
RÁNO V DESET
Asi jste se s tím osobně nikdy nesetkali a dost možná jste o tom ani neslyšeli. Poste restante. Služba, kterou využijete, když nemáte poštovní schránku a nechcete, aby vám listonoš házel dopisy jen tak přes plot do zahrady, kde by mohly zmoknout. Raději nezmiňuji extrémní situaci, kdy máte bydliště pod mostem a připevňovat schránku na pilíř historické památky je přísně zakázáno.
Prostě si dojdete na příslušný poštovní úřad a u přepážky se zeptáte, jestli vám něco nepřišlo. Milá úřednice se podívá nejdřív na vaši občanku a potom do složky s restantovanou poštou. Nic nepřišlo. Tak se zeptáte druhý den, a tak pořád, dokud vám listovní zásilka nepřijde. To, když něco čekáte. V opačném případě chodíte na poštu jen tak, ale pravidelně každý den, protože procházka na čerstvém vzduchu prospívá zdraví. Vaše totožnost už nikoho nezajímá a pracovnice – jak vás zahlédne oknem – se už přehrabuje v posterestantové krabici.
Dnes už se to moc nepoužívá, ale dřív to bylo dost žádané. Třeba když jsme kdysi dojeli vandrem až na Vihorlat, a tam nám došly prachy, poslali jsme telegram rodičům „DOŠLY POŠLI“ a máma poslala poste restante dvě stovky. Dneska už by to nešlo, protože telegramy už byly zrušeny. Možná to čeká i celé slavné poste restante. I když, techniku nezastavíte ničím. Napadlo mě, že byste si mohli nechat posílat poste restante emaily a chodili si je na poštu přečíst.

2509
Kdy zanikne český národ?
Statistika je bestie, zvlášť když si hraje s demografickými údaji.
Prostá reprodukce obyvatelstva vyžaduje minimálně 2,1 dítěte na matku. Aktuálně je to v Česku 1,53? dítěte na matku. Při stejném poměru holčiček a chlapečků to znamená, že se narodí jedné matce jen 0,76 holčičky a v další generaci bude už matek jen 76% dnešního stavu. Pokud se nic nezmění, budou mít tyto matky 58% holčiček dnešního počtu žen. Znamená to, že za dvě generace, tedy za padesát let, se počet Čechů sníží na polovinu. A za století na méně než čtvrtinu.
Je třeba ale vzít v úvahu i to, že řada párů se bude marně pokoušet o přirozené oplodnění. Částečně pomůže oplodňování umělé. Ale jisté to není.
Je pravděpodobné, že řada žen nebo i párů se rozhodne zůstat bezdětná. Nad důvody nebádejme. Žena má právo se rozhodnout, jestli bude mít děti nebo ne. Kdyby tohle neplatilo, tak si můžete všechny ty Istanbulské úmluvy strčit, víte kam. Ale lidskoprávní hledisko se tady střetává s pohledem demografickým. Svoboda jednotlivce je neoddiskutovatelnou prioritou. Je ovšem možné, že tím pádem český národ za oněch sto let přestane existovat nebo to bude už jen defilé nevrlých gerontů. Jasně, takhle už zmizelo ze světa mnoho národů. Etruskové, Féničané, Mayové nebo Polabští Slované. Svět se vyvíjí. Prostor mezi Šumavou a Beskydem se i potom jistě nějak migračně vyplní. Jen zanikne jazyk, zanikne kultura, Čapka a Vančuru už nikdo nebude číst. Tak jako my se jezdíme dívat na keltské oppidum na Zbraslavi, ti, co tu budou žít třeba za dva tisíce let budou obdivovat archeologické vykopávky panelových sídlišť. Smutnit není nezbytné. I potom tady budou žít lidé a budou se mít rádi. Teda pokud nějaký šílenec chtivý světovlády nezmáčkne to červené tlačítko.

1909
Ekologičtí aktivisté se zlobí, že po dálnicích jezdí mnoho aut.
Vlastně mají pravdu.
Každých několik kilometrů se staví dálniční přivaděče, které ta auta na dálnice přivádějí.
Aut na dálnicích je tím pádem čím dál víc.
Vytvářejí kolony, skrumáže a zácpy.
Náprava je při tom velmi jednoduchá.
Stačilo by postavit přiměřený počet dálničních odvaděčů.

1809
k*Karla IV považujeme za nejvýznamnějšího českého vladaře. Právem. Je obtížné si pamatovat všechno, co založil, postavil a vybudoval. Univerzita první na východě Evropy. Nový kamenný most postavený poté, co předchozí Juditin sebrala velká voda. Založení Nového Města Pražského, čímž se Praha stala velikostí a významem srovnatelná s Paříží. Karlštejn jako trezor na královské poklady a listiny…
Ovšem za Karla IV země koruny české dosáhly nejvýše jak rozsahem, tak mocí a vlivem. Karel jenom nerozšiřoval svoje teritorium způsobem svého otce Jana Lucemburského, který v brnění snad i spal a hrnul se do každé bitvy, až z toho úplně oslepl. Ke Království českému a Markrabství moravskému přidal Karlův otec válečnými výboji a šikovnými sňatky Slezsko, Horní Lužici a Chebsko. Karel IV rozšířil impérium ještě o Dolní Lužici, markrabství Braniborské, vévodství Svídnické a Javorské a Horní Falc. A nesmíme zapomenout na Lucembursko, původní sídlo vládnoucího rodu. (To vše v době, kdy Karel IV byl také zvolen králem německým a králem římským.) Ve všech těch zemích převažovalo Slovanstvo hovořící příbuznými západoslovanskými jazyky. Bylo nakročeno k tomu, aby se Čechy staly natrvalo evropskou velmocí a jedním ze světových jazyků byla čeština.
Nestalo se. Po Karlově smrti se stal králem Václav IV. Byl slabý a nerozhodný, podrážela ho domácí šlechta i vlastní příbuzní – uherský král Zikmund a brněnský markrabě Jošt (to je ten, co si jeho jezdeckou sochu všichni fotí zespoda). Pak přišly husitské války a po nich to šlo dalších pět století většinou už jen z kopce.

Kostkovanou moravskou a černou slezskou orlici poznáte. Kus hradby patří k Horní Lužicí, skot s dlouhým ocasem zase k Lužici Dolní. A Braniborsko reprezentuje orlice zlatá.

1509
Po druhé světové se významnou zálibou žen stalo pletení. Vlastně už dřív s tím začaly Němky. Ukázalo se, že blitzkrieg německých branných sil neskončí už na podzim pádem Moskvy. Na letně oblečený wehrmacht dolehly ruské mrazy. Celé Německo se pustilo do pletení a svetry, šály, kukly a rukavice plnily vlaky směr východ. Ofenzívě to moc nepomohlo, ale morálně to posílilo hlavně Němce doma.
Po válce byly obchody u nás vybílené, všechno bylo na lístky (textil na „šatenky“), ale stejně jste si toho moc nekoupili. Tak se babičky, matky i dcery pustily do pletení. Pletlo se z vlny, která ovšem taky nebyla. Musel se sehnat a rozpárat nějaký starý svetr. Páraná (nepleťte si to slovo s jihoamerickým veletokem) vlna se motala do klubíčka. Když bylo naklubíno, sehnal se nějaký člen rodiny a kolem jeho roztažených rukou se namotávala nekonečná smyčka. Ta se prala, barvila, věšela, sušila a nakonec se znovu potupně smotala do klubíčka. Nastalo pletení. Pletení ze všeho nejvíc připomíná souboj dvou šermířů. Dvě dlouhé špičaté jehlice jako kordy, střídající se ve výpadu. Výpady jsou dva: hladce a obrace. Samozřejmě netuším, čím se od sebe liší, ale po každém takovém kroku přibude v pletenině oko. (Tady si uvědomuji, že přirovnání k šermu kulhá; tam může po výpadu nějaké oko ubýt.)
Pletánky byly osoby vesměs tiché a skromné; ani žádnou mimořádnou intelektuální výbavu pletení nevyžadovalo. Stačilo si pamatovat, kdy hladce a kdy obrace, kde končí řádek, a když se toho napletlo moc, tak se zas kus upáral.
Hlavními nosiči těch výtvorů jsme byli my děti. Po ulici jsme běhali v teplákových soupravách, ale na lepší jsme měli svetr. Bylo v něm teplo, ale vypadali jsme příšerně. Jak ostatně vypovídají dobové fotografie. Naštěstí nejsou barevné.

1409
Letošní meteorologické léto (červen, červenec a srpen) bylo nejteplejší za celou historii měření. Nemuseli to snad ani měřit. My si všimli. Globálně se otepluje. Tají ledovce arktické, velehorské i antarktické. Hladina moří tím pádem roste. Zatím to na Hvaru nepostřehnete, ale měřitelné to je. Nízkopoložené státy jsou v nebezpečí. Holandsko jako vyspělá země si s tím poradí. Se stavbou hrází mají velké zkušenosti. Tak je o kousek zvýší. A postaví ještě víc větrných mlýnů, což vůbec nejsou mlýny, ale čerpadla. Ta čerpají vodu ze záporně položených částí státu, protože hráze nehráze, nějaká voda tam přece jen prosákne. Horší je na tom stát jménem Bangladéš. Tam žijí na malém kousku země v deltě řek Ganga a Brahmaputra miliony lidí, hráze žádné a jen když se rozvodní ty řeky, je to katastrofa. A země je to z nejchudších.
Ještě hůř jsou na tom obyvatelé tichomořských korálových útesů. Ty vystupují nad hladinu dva tři metry a budou první, kdo se bude muset stěhovat. Svět se tím zatím moc nezabývá. Nestane se to zítra, a hlavně se na tom nedá vydělat.
Ono by se obecně mělo investovat do ochrany lidí na planetě před různými důsledky globálního oteplování. Zatím ty potřebné peníze někde vrážíme do boje s oxidem uhličitým, který vzniká spalováním fosilních paliv. Jinde kašlem i na to a otvíráme další uhelné elektrárny. A přitom zatím nemáme spočítáno ani změřeno, jakým procentem se tohle lidské spalování na oteplování planety vlastně podílí.

1309
Naši dezoláti zase po sobě metají špínu. Po Vrábelovi přední dezol Žarko Jovanovič z Raptor TV útočí na hnutí PRO a jeho předsedu Raichla a vyzývá, aby nikdo nechodil na jeho sobotní demonstraci. Má pro to zásadní argumenty:
1. PRO naše členství v EU podporuje a naopak nepodporuje czexit;
2. vystoupení z NATO PRO také nepodporuje;
3. za „prorusky“ smýšlející spoluobčany se PRO stydí a na svých akcích je nechce a je připraveno spolupracovat s bezpečnostními složkami na jejich „potírání“;
4. PRO považuje SPD za svoji přímou konkurenci, chce ji porazit, ne s ní spolupracovat;
5. PRO je ortodoxní pravicová strana, nechce spolupracovat ani s komunisty, ani s dalšími levičáky.
Chlapci, takhle s tou demisí vlády asi neuspějete.

1109
Mohl bych napsat knihu o všech nebezpečných, bláznivých, riskantních a šílených akcích, kterých jsem se v životě, nejčastěji se svými přáteli, dopustil. Teď už jsem dospěl do věku, kdy je pro mě vrcholným dobrodružstvím lézt na žebřík.
Přesto mě udivují lidé, kteří kvůli adrenalinu popírají přírodní zákony. Před nedávnem se lidé potápěli v ponorce k vraku Titaniku. Moře vyvrhlo jen úlomky ponorky. Američan sestrojil raketu a vydal se s ní na oběžnou dráhu. Raketa i její konstruktér skončili ve výši několika set metrů. Právě probíhá záchrana speleologa, který ochořel v hloubce tisíc metrů. Skok ze střechy mrakodrapu s vlastnoručně vyrobenými křídly, připevněnými na pažích. A tak podobně. Uznávám, že i tito lidé přispěli lidstvu a vědeckému pokroku tím, že ukázali, kudy cesta nevede. Ale je to poměrně extrémní způsob, jak se zabavit ve volném čase.
Opačným extrémem je vydat se na dovolenou s cestovní kanceláří. Pokud možno all inklusive, last minute a letecky, okno s výhledem na moře a bazén přímo u hotelu.
Jenže. Trčíte na letišti už druhý den, letadla by létala, piloti pilotovali, stevardky by na vás byly milé, ale je stávka letových dispečerů. Nakonec doletíte do Řecka, kde váš hotel mezitím shořel i s celým ostrovem a jinde stoupla voda při povodních, protože asi všichni místní prosili Boha, aby ty ohně už skončil. V Hughardě vás sežere žralok. Libyi se raději vyhneme. Tak Maroko. Jak vylezete z letadla, zemětřesně se zatřese hlavní pohoří Velký atlas. Ve Španělsku 43 ve stínu. V Portugalsku žahavé medúzy. V Itálii možná Vesuv nebo Etna, račte si vybrat. V Kanadě taky hoří a čoudí to až do New Yorku. Ve Státech s vysokou pravděpodobností vyhraje buď Biden nebo Trump. A kandidovat se chystá taky Pelosiová, které už je taky 83.
Takže pomáhat, kde se dá, nebo aspoň zbytečně nepřekážet.

0809
Ještě k těm sirénám. Jak válečné hrůzy rostly přes faul cvaj a Hirošimu až k dnešním červeným tlačítkům, mohlo se čím dál lépe škodit civilnímu obyvatelstvu různými prostředky. Bylo nutno rozlišit, jakými kravály se bude varovat, aby civilní obyvatelé věděli, jak se zařídit. Vy starší nezapřete, že jste na branném cvičení určitě aspoň jednou leželi patami k výbuchu, aspoň jednou oblékali atombordel a běhali kolem tělocvičny s nasazenou plynovou maskou.
Určitě jste se tam také dozvídali, který zvuk hlásá které nebezpečí, a jak se máte v dané situaci zachovat. Já taky, a mnohokrát. Ale dočista jsem to zapomněl. Zaplaťpámbu. Snad bude mezi vámi někdo, kdo si to ještě pamatuje.
P.S. Zřejmě první, kdo se se sirénami setkal a přežil byl Odyseus z Ithaky na své komplikované cestě z pokořené Tróje. Byl včas varován bezpečnostními službami. Než přijeli k ostrovu Sirén zakapal podle pokynů celé posádce uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni. Pak slyšel jejich lákavý zpěv a viděl je nahé, tančící na břehu.
To, jak Sirény tančí nahé, se dá zvlášť dobře vychutnat při čtení starořeckého originálu.

0709
RÁNO V DESET
Včera proběhla každoprvostředová zkouška sirén. V našem městě bylo všechno v pořádku, siréna houkala, jak se patří. Četl jsem už mnoho japných i nejapných vtipů na toto téma. Ale já jsem spokojen: Jsme připraveni!
Za mého mladého věku se sirény používaly na ledacos. Za války oznamovaly možnost spojeneckého náletu. Naše rodina se moc nebála, nikdo si nemyslel, že by američtí letci mohli být tak blbí, aby bombardovali pivovar. Celá naše ulice se chodila naproti do pivovaru skrývat, dospělákům se ve sklepě natočil šnit piva a my špunti jsme dostali špunt od sudu na kutálení.
Později sirény ohlašovaly požáry. Zaplá siréna svolávala všechny dobrovolné hasiče v našem městečku, aby se seběhli do hasičárny a naskákali na auto, které si pak razilo cestu tehdy liduprázdnými ulicemi za zvuků čisté kvarty. Také naše fabrika měla sirénu, kterou nás děti budila ráno v šest, abychom věděli, že naši pracující už roztáčejí kola pětiletky. Ve čtrnáct hodin už doroztáčeli a siréna nám sdělovala, že všichni už čtvrt hodiny stepují ve frontě na píchačky. Potom kapitalismus začal šetřit elektřinu a nás důchodce už nebudí nic.

0509
Novým ředitelem České televize je Souček z Brna. První tiskovka. ČT24 bude vysílat mnohem víc zpráv z regionů, hlavně ze studií Brno a Ostrava. Do diskusních pořadů bude zvát lidi různých názorů. Česká televize by měla sloužit všem. Tak možná i Rajchlovi. Ale rozhodně už nebude na obrazovce tak málo Schillerové a Okamury jako dosud. Padesát procent žen a padesát procent mužů ve vysílání, a to na obrazovce i mimo ni. Vrací se kanál ČT3 pro seniory. Těšme se na Majora Zemana, Muže na radnici a Ženu za pultem. Novým šéfem ČT1 bude Jiří Kokmotos, nynější vedoucí programu Český rozhlas Brno. Takže asi i další Četnické humoresky. Velký důraz se klade na digitalizaci a archiv. Mnohé pořady z časů normalizace si zřejmě budeme moci najít a pustit kdykoliv.
A vedení ČT prý dluží omluvu pracovníkům pořadu Reportéři. Jak a komu, se dozvíme později.
Bojim,bojim…

0409
Fenomén Milion chvilek pro demokracii byl něčím úžasným a neopakovatelným v našich novodobých společenských dějinách. Myšlenka, nápady, směřování, vtip, oslovení celé veřejnosti, promyšlená organizace i práce se sociálními sítěmi, to vše bylo do té doby něčím nemyslitelným, něco, co dokázalo národ probudit. Statisícové demonstrace lidí z celé republiky, i setkání v městech i městečkách, podpisové akce i vrcholná setkání na Letenské pláni. Bezpochyby tohle přispělo k pozitivnímu výsledku parlamentních voleb a k nové vládě.
Doba i situace Milionu chvilek se změnila, hlavní představitelé odešli a spolek přešlapuje na místě. Zdá se, že chybí vůdčí osobnost, někdo ukazující směr i nová témata. Zatím sledujeme spíš nevýrazná prohlášení a akce na hranici trapnosti jako ta s klecí před soudní budovou při Babišově procesu.
Přitom proudy, které jsou stále nebezpečím pro demokracii, jsou tady, je jich celá řada. Jen vedení spolku na ně neumí reagovat. Už delší dobu je soustředěno jen na chyby ministra Blažka. Jeho kritika, případně požadavek jeho odvolání, je nepochybně na místě. Ale poslední akce na Klárově trpěla mnoha mínusy, od uspěchanosti, volby termínu, chabé propagace až po nepřipuštění nečekaně příchozího ministra k mikrofonu s odůvodněním, že „jsme na diskusi s ním nebyli připraveni“.
Přejme Milionu chvilek nové vůdčí osobnosti a nové nosné a humorné nápady.

3108
Každému se to někdy stane, neříkejte, že vám ne. Sní nebo přemýšlí o tom, jaké by to bylo a co by dělal, kdyby se přesunul v čase o nějakých sto a více let do minulosti. Zrovna nedávno se mi to přihodilo. Začátek dvacátého století, ty stojaté časy, miluju. Hledal jsem, čím bych tam mohl pomoci velkému počtu lidí. Třeba v oblasti umění. Vybral bych si nějakého mladého malíře a všestranně bych se mu věnoval. Pořádal bych mu výstavy, prodával jeho obrazy a sháněl mecenáše, dokud by se z něj nestal světově proslulý umělec. To by mu snad mohlo stačit. Ten malíř by se jmenoval Adolf Hitler.

3008
Ne každý je v české politice už třiatřicet let jako Marek Benda, ale několik politiků se tomuto číslu blíží. Často můžete na volební kandidátce číst stejná jména jako při volbách před čtyřmi a před osmi lety. A neplatí to jen na národní úrovni, ale dost často i v komunálu. Není to určitě jen o tom, že mladí do politiky nechtějí, že je ta aktivní neoslovuje, a dokonce když o ní slyší, dostávají vyrážku. Hlavní potíž bude ale v tom, že lidé ve stranické špici po změnách moc netouží. Někdo nový a mladý, co má charisma a nápady, by je časem mohl ohrozit. A tak jedinými přírůstky v reprezentaci jsou přeběhlíci z jiných stran. Nějak nám ta politika stárne.
Aby bylo jasno – to se nebavíme o hnutích, které patří svému majiteli a předsedovi zároveň.

2908
Úplně každý člověk má nějaké předky. Bez nich jako by nebyl. A každý má příbuzné. Někdo jich má zástupy, jiný jen dva bratrance. Můj táta si zaznamenal náš rod tak asi šest generací nahoru. Dobrý, no. Ale jednou jsem to ukázal svému synovi a spustil tím požár. Začal bádat. Pátrat po vlastní přízni je svérázná disciplína. Hledal v archívech, obhlížel pomníky na zarostlých hřbitovech, korespondoval s nově objevenými příbuznými, za kdekým zajel a skenoval prastaré fotografie a záznamy.
Většina amatérských genealogů postupuje jen směrem vzhůru. Rodiče, rodiče rodičů a tak dál, a v devátém koleně už se vám to nevejde na stůl.
Michal si bádání rozšířil i vodorovně. Sourozenci předků, jejich partneři a děti a děti těch dětí… Čím dál víc nacházel příbuzné úplně živé. Vytvořil rodokmen naší pokrevní bubliny a ten má na šířku nějakých třicet metrů. A pokračuje to.
Občas ho napadne se s některým segmentem našeho příbuzenstva setkat. Nedávno se tak potkali všichni identifikovaní příbuzní mojí babičky, jeho prababičky, která byla z dvanácti dětí. Jméno Rohlík, domicil Slatiňany u Chrudimi. V nedaleké výletní restauraci se nás sešlo asi čtyřicet, povídali, popili, pokoušeli se zjistit, kdo je kdo a dost nového jsme se dozvěděli.
Michal přivezl výsek z rodokmenu pro tuto sekci příbuzných, šířka byla pouhých tři a půl metru. Zlatý hřeb setkání: potkali se tu dva letití přátelé, kteří do té chvíle neměli tušení, že jsou navzájem příbuzní.

2408
Já, čtenář.
Nevím, jak jste na tom s knihami vy. Mě málokdy opouštěly. V nejranějším čtenářském období mě bavily válečné a historické romány. Jirásek a spol. Pak jsem zjistil, že moji rodiče mají hodně zajímavou knihovnu. Začal jsem s Karlem Čapkem a bral jednu knihu za druhou, jak stály v polici. Ona celá ta meziválečná produkce vydavatelství Lidové noviny stála za to. Po válce to ještě šlo, ale už to bylo složitější. Ze sovětské literatury jsem přečetl Čuk a Gek a Timur a jeho parta. Žil jsem na Čukotce a Daleko od Moskvy sice voněly dálkou, ale blbým směrem. Jak se kalila ocel mě taky minula, to jsme jako kluci ještě nekalili. A to si představte, že my jsme z ruského jazyka a literatury maturovali. Půjčovali jsme si výpisky z povinné četby od těch rok před námi. Ale Šolochovův Tichý Don jsem sjel celý. No válečná literatura. Ta strašná krutost bolševiků mě zaskočila. Později přišel Solženicinův Jeden den Ivana Děnisoviče a čas čtenářského procitnutí. Šedesátá léta úlevně nabízela americké beatniky a Kerouacka a taky Hemingwaye. Tehdy zavedené čtvrtky, kdy se pouštěly do oběhu novinky, vršily na pultech světovou literaturu, a študák řešil, kde na to vzít nebo od koho si to půjčí. Romány z války, nesvobody i z boje, dost jiné než Němá barikáda. Erich Maria Remarque jako pilíř našeho poznání a prožívání.
Ještě pár nádherných knih stihlo vyjít, než to sovětské tanky rozjezdily. Ukrývali jsme je a zachraňovali, když je normalizační cenzura vyřazovala z knihoven. Pak už jen knížky, která nějak protekly železnou oponou. A ty skvělé holky z kanceláří, co to přepisovaly, sedm průklepů pro přátele a zničit pak kopíráky, kdyby se někdo nevhodný pídil.
Přišla radostnější doba a s ní lavina četby. Nepoznané nebo dřív zakázané. Orwelova Farma zvířat nebo 1984, kterými jsem předtím listoval v samizdatech, teď už byly zařazeny v knihovně. Mnoho autorů vysypalo šuplíky a hrnuly se na nás věci moudré i docela plytké. A věda i úhledné monografie, cestopisy, paměti. Samozřejmě i Rodokapsy a Červená knihovna a porno i nabídka šílených konspiračních teorií. Bylo by neupřímné tvrdit, že tohle nás v letech devadesátých minulo. Byla svoboda, trh a bylo fajn. Ať už člověk v deset večer zavíral dveře své budované firmy nebo končil v pět ráno v rockovém klubu, kdo chtěl, čas na čtení našel.
Čtenářův čas i vkus se od té doby vyvíjel, bylo nesnadné neutopit se v nabídce televizí, muziky a internetu. Objevila se záplava nových autorů, někteří výborní, někteří zbyteční. Vydat dnes knihu může fakt úplně každý. Stejně mám ale pocit, že nejkupovanější odrůdou knížek jsou dnes kuchařky.

2308
Právo na placatou Zemi.
Právem každého člověka je věřit v cokoliv. Třeba v to, že Zeměkoule je placatá, že letadla na nás shazují chemitrails nebo že vakcíny obsahují čipy. Společnost to obtěžuje a zdržuje, moudří lidé obracejí oči v sloup, ale to je daň za tento druh svobody.
Problém nastává tehdy, když tihle lidé začnou vydávat placatost Zeměkoule za jediný správný názor. K jejich výbavě patří agrese, ukřičenost, vulgarita a taky stádnost. A netolerance k jakémukoliv jinému názoru. Omílají listinu práv a svobod a žádají svobody pro sebe. Svoboda druhých je nezajímá, stejně jako to, že kromě nějakých práv i oni mají nějaké povinnosti. Zajímá je jen jejich pravda.
K podpoře svého názoru nosí na demonstrace státní vlajky (oni jediní jsou přece vlastenci) a šibenice (chystají se pověsit ty, kteří byli demokraticky zvoleni, ale nesdílí hlasitě jejich názor). Šíří výzvy k zahlcení pošty nebo parlamentu. Hltají sdělení východních dezinformačních webů a řídí se jimi. A hlavně jsou PROTI. Proti všemu a všem. Proti každé vládě, ať je složena jakkoliv. Když vybledne téma jejich protestů, najdou si vzápětí jiné.
Kde se berou tihle lidé? Jsou opomíjení a frustrovaní. Neúspěšní, většinou chudí. Málo se o ně starala rodina, škola i společnost. Není proč jim závidět jejich šedý a zpackaný život, zatímco oni mají mnoho důvodů závidět úspěšným. Nebo těm spokojeným. Svoje ublíženectví vykřičí na ulici nebo na internetu.
Když je budete přesvědčovat o tom, že Zeměkoule je kulatá, znepřátelíte si je. Můžete se o ně přestat zajímat a říct si, že i ty šibenice patří ke svobodě. Jenže to se pak můžete divit.

2108
21. srpen 1968, ráno. Stojím na zastávce autobusu 125 a se mnou hromada lidí. Mlčíme. Všichni víme, co se v noci stalo. Všichni jsme slyšeli přistávat letadla nad našimi hlavami. Nikdo z nás neví, co bude dál.
Autobus nejede. Třeba nejezdí vůbec nic. Naproti přes ulici se před obchodem tvoří fronta důchodkyň. Přišly pro válečné zásoby. Noviny si nikdo nekupuje. Nic v nich nebude, měly uzávěrky ještě před půlnocí.
Konečně! Ze zatáčky od Julisky vyjíždí… Polopásový obrněný transportér s bílým pruhem po celé délce. Kulomet míří přímo na nás.
Zvláštní pocit, když můžete za vteřinu buď být, nebo nebýt. Transportér nás míjí, nevyšla ani rána. No asi celé Československo nemůžou vystřílet najednou. Autobus se připlazí hned za nestvůrou, snažíme se do něj všichni nacpat. Napadá mě nesmyslná úvaha, že v autobusu je bezpečněji než na ulici. Spíš, že člověk nestojí sám. Ale zase by kulometčík nemusel tolik mířit. Jsme tělo na tělo. Holky se slzami na krajíčku, s nasraným pohledem starší lidé – vždyť oni ten CCCP dřív tolik milovali…
Bus se brodí městem zaplněným válečným materiálem. U sovětské ambasády asi patnáct tanků. Dál už jen tak po dvou nebo po třech na hlavních křižovatkách a na mostě. Zatím na nikoho nestřílejí a nepřekážejí dopravě. Jen tam zarytě trčí.
Konečná u kavárny Vltava, dál už pěšky. Všude jen tanky a ótéčka (pro čtenářky obrněný transportér), sem tam nějaký gazík. Žádná pěchota. Na Náměstí Republiky zase nejmíň tanková četa. Stroje rozestavěny, aby mohly střílet všemi směry. Procházím mezi nimi a mizím v pasáži. Zatím dobrý.
Pasáž vede na Náměstí Maxima Gorkého, předtím Senovážné, a teď když to píšu, zase Senovážné. Konečně mi to sevře půlky. Kulomet v bojové poloze je zamířen do pasáže. No jasně, odkud jinud by útočili ozbrojení kontrarevolucionáři? Míjím kulometčíka a píšu si další bod mého šestadvacetiletého přežití.
klouznu do budovy. Uf! Ale teď problém. Naše organizace Svaz klubů mládeže je tady krátce, nikdo mě tu po týdnu ještě nezná a jediný kolega je někde na dovolené. Ani ještě nemám průkazku ke vstupu. Nějak to ukecám a jedu nahoru do naší jediné kanceláře. Co dál? Volám na všechny strany. Krajánkům z naší organizace, lidem z divadla, známým trampům. Nikdo telefon nebere. Zavolám ještě domů, jestli to všechno není ustřižený, ale není a doma všechno v pořádku. Zamknu kancelář a vydám se na ulici. Živo. Lidé procházejí, provolávají a nesou vlajky. Po Praze jezdí náklaďáky obsypané lidmi a vlajkami. Všichni se skoro až radostně zdraví, jako by to nebyla válka, ale městské slavnosti.
Střelbu není slyšet. Až když se blížím k Rozhlasu, kam mě nese dav. Tam je to zlé. Barikády z tramvají. Domy naproti radiu hoří. A zmatení Sověti, co chvíli vystřelí dávku. Jeden tank hoří. Připadám si tady přespočetný a mizím směrem k Václaváku. Tam naši osvoboditelé už kulomety upravili štukaturu Národního muzea (nechali jsme to tam na fasádě na věčnou paměť bratrství). Ještě drobné potyčky, ale vyvíjí se to směrem k dialogu. V tom jsme my Češi machři, a navíc všichni umíme obstojně rusky. Oslovuji mladého poručíka na tanku, s nižšími šaržemi se nemá cenu bavit, navíc někteří národnostně vypadají, že ani ruštinu moc neovládají. Pořád tvrdí, že přijeli zachránit socialismus a potlačit kontrarevoluci. Já zas, že tu žádná kontrarevoluce není, a tak pořád dokola. Vojíni se snaží poslouchat útržky rozhovoru, překvapeni, že se slovansky bavíme, protože si myslí, že jsou v Západním Německu.
Přileze únava po probdělé noci a po celém tom dni, rozjedu se domů, tramvaje nevnímají jízdní řád, ale nějak, a hlavně někam jedou.
(Z knihy Průlety folkovou pamětí)

2008
V přdvečer pondělního 55. výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy vylézají z děr všelijaké síly, a nejen ty rudé. Maďarský provládní deník Magyar Nemzet tvrdí, že Maďarsko na rozdíl od Sovětů de facto Československo neokupovalo. „Maďarští vojáci na základě historického práva a spravedlnosti nemohli být z maďarského pohledu okupanty na Maďary obývaných a v Trianonu odtržených územích Horních Uher, kde drtivá většina občanů vítala maďarské chlapce s radostí jako osvoboditele,“ píše list. „Problém nebyl v tom, že maďarská armáda s okupací přišla, ale v tom, že v říjnu 1968 odešla, aniž by připojila obsazená území k Maďarsku.“ Pro neznalce historie: Trianon je zámek nedaleko Paříže, kde byla v roce 1920 uzavřena mírová smlouva vítězných států s poraženým Uherskem (součástí Rakouska-Uherska), kterou Uhry přišly o Slovensko, Chorvatsko a Sedmihradsko v Rumunsku. Spojenectví s Hitlerem přnesl Maďarsku návrat části území, ale na konci Druhé světové války se vše vrátilo zpět. Idea velkého Uherska je v Budapešti stále živá, a poněkud to kazí spolupráci Visegradské čtyřky.

1708
Čtenář.
Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.
Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku sejmu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.

1608
Janouškovo Ústí.
Začalo „Imaginární hospodou“ a bylo po třicáté osmé. Festivalový věk, kterého se většina hudebních setkání nedožije a pokud ano, většinou už jen oprašuje svou zajímavější minulost. Jenže Slávek Janoušek jako pořadatel myslí mladě. Navzdory tomu, že z pódia mu bylo gratulováno k sedmdesátinám. Další písničkářský kmet. No co, bývalí dramaturgové taky nemládnou. Folk žije a lidé jako Slávek pro to docela dost dělají. Počínaje jeho už legendární textařskou dílnou a nekonče festivalovým výběrem špiček mladých muzikantů. Kromě Slávkových kulatin bylo letos dalším tématem vzpomínání na festival Zahrada. Kolektivní nápad písničkářů, prý jim tam bylo dobře. Tak jsme s Hankou a dcerou Niki přijali pozvání a na Zahradu se Slávkem vzpomínali taky. Jak víte, vůbec nemluvím, byl jsem tišší než Tichá Orlice, co tekla vedle scény a na otázky odpovídala Veronika, která četla moje myšlenky.
Vodácké tábořiště Cakle je úhledný plácek, na který se vejde všechno, co středně velký festival potřebuje k životu. Jen čas od času museli konferenciéři přemísťovat blbě zaparkovaná auta. Příjemné pro nás bylo setkání s pořadateli Zahrady, kteří dodnes pořadatelsky fungují nejen tady, ale i na dalších hudebních setkáních. Pohodové místo, ale když jsme vzpomínali na dramatické stěhování Zahrady, Slávek přiznal, že svoje Ústí musel v rámci Ústí stěhovat dvakrát. Majitelé pro festival vhodných ploch jsou někdy nenažraní.
Hudební reportáž nečekejte. Byli jsme jen v pátek, nejvíc jsme se těšili na Žambochy a na Epy de Myji, ti byli na konci večera, ale my museli odjet dřív. Tak jindy. Ale potěšilo nás najazzlé teď už trio Hořký kafe a hlavně skvělý, všestranný a strhující Ivo Cicvárek.
A ještě výstava: fotograf Miloš Truhlář – který z dvaceti dvou ročníků Zahrady chyběl jen na jednom – přivezl kolekci fotografií o dění, vývoji a atmosféře festivalu (fotil i tuhle Cakli). Kdyby vás napadlo, kde by se tahle výstava mohla ještě objevit, dejte vědět.

1008
Jsem pro digitalizaci.
Všemi deseti. Nechci žít v zemi, kde o něco žádající občan musí oběhnout dvacet institucí pro dvacet razítek. V zemi, kde postavit kousek dálnice trvá dvanáct let a z toho devět připadá na to shánění razítek.
Digitalizaci si představuji asi takhle: Ráno si udělám kafe a zapnu počítač. Něco chci. Tak se přihlásím svým kódem. Formulář okamžitě sám doplní všechny potřebné údaje o mně. Napíšu, co potřebuji a dám, Enter. Centrální počítač „proklepne“ všechny instituce, kterých by se to mohlo týkat. Za chvíli se na mé obrazovce objeví sdělení, že všechno je vyřízeno. To kafe jsem ještě nedopil, ale už můžu začít. Třeba stavět dům.
Taky by se vám to líbilo? Určitě. Ale bojím se, že lidí, kteří to budou brzdit a bojkotovat bude mnohem víc.
Občané. Nechtějí, aby o nich stát všechno věděl. Jenže to už stát ví, ví toho daleko víc než všechno, a hlavně ví to nejen stát, ale různí soukromníci – podnikatelé, obchodníci, statistici, bankéři a kampeličkáři, bulvární novináři a vůbec kdekdo. Bez digitalizace.
Úředníci. Všech možných institucí a jejich pater. Při dokonané digitalizaci by většina z nich přišla o práci. Ty zbylí by se museli učit něco nového.
Ajťáci. Ti, kteří digitalizaci vytvářejí. Dělají to už dlouho, pro firmy a taky pro úřady. Slušnej vejvar. Stát prý úřaduje asi na 6000 různých softwarových řešeních. Různé je jejich zaměření, doba vzniku, schopnost fungovat na různé technice. Ale hlavně si můžete být jisti, že žádné spolu navzájem nekomunikují.
Kde začít? Vše vyhodit (hodně utopených miliard) a začít znovu na centrální zelené louce? Nebo některé projekty jen začít upravovat, aby vyhověly celkové digitalizaci státu?
x
Že by se v minulosti pro digitalizaci státu udělalo málo? Naopak, ale možná čím víc, tím hůř. Příklad: datové schránky. Má je dnes kdekdo, orgány státu, firmy, podnikatelé, kterým se cizím slovem říká osvč, i obyčejní občané, kteří buď jdou s dobou nebo nechtějí platit šílené peníze za poštovné. Za pár let si datovky prodělaly hodně dětských nemocí. Byly složité a málo srozumitelné (každý ajťák je přesvědčen, že každý bagrista nebo servírka musí chápat to, co ajťák). Dnes napíšete nějakou žádost nebo hlášení, připojíte to jako přílohu k datovce a tu pošlete na příslušný úřad. Jehož adresa je dk9jjm6 a tu musíte někde pracně najít. Úředník si to tam otevře a vaši zprávu přeťuká do nějaké tabulky. Pravda, nemusíte běžet na poštu, ale jinak tohle nemá s digitalizací státu společného lautr skoro nic.

0908
Vědci z univerzity v Curychu přišli s novým řešením v boji s klimatickou krizí a globálním oteplováním. Podle jejich výzkumu by bylo potřeba vysadit bilion nových stromů, v přepočtu na rozlohu by se jednalo o velikost území USA a Číny dohromady.
To je nápad, který je smysluplný a logický, proveditelný a bez zjevných vedlejších negativních důsledků. A také téma, na němž se většina populace shodne. Znamená to, že by každý člověk na planetě zasadil 148 stromů. Samozřejmě ne za týden, ale za život. Vzhledem k tomu, že umělá inteligence asi zruší mnoho pracovních míst, hlavně málo kvalifikovaných, mohla by vzniknout skupina milionů sazečů, aby celý proces probíhal rychleji a brzy byl funkční. A céódvě by byl takhle malinkej.
O Švýcarsku víme, že tamní vědci nejsou blbci, když dokázali postavit metro pro částice atomů. Připadá vám sázení stromů ulítlé? Mně mnohem míň, než celosvětová výměna vozového parku, německé rušení jaderných elektráren nebo lepení se k asfaltu.

0808
Můj táta byl naprostý technický antitalent, ale velký fanda automobilismu. Původně jsme měli (to jsme ještě neměli mě) Aerovku cililink, auto pro dva na balení holek, a když se chtěl někdo svézt navíc, musel se nasoukat to takového vysouvacího kufru. Pak už jsme měli Škodu Popular, vozítko lidové nejen podle názvu. Ale skutečné auto. Polokabriolet se stahovací střechou, která k posledku šla sice stáhnout, ale už ne natáhnout zpátky, zejména za vydatného deště. Jako ročník 1936 měl volant na pravé straně. U nás se vpravo začalo jezdit až s Hitlerem.
Řízení vpravo mi vyhovovalo. Od dětství jsem totiž blbě viděl. Pravé dobré oko si hlídalo krajnici a levé si plulo, kam chtělo. Tak jsem se držel u pangejtu a doufal, že protijedoucí auta se mi vyhnou. (Po sedmdesátém roce života mi obě oči operovali, takže teď vidím skvěle na levé a pravé si kamsi pluje.)
Jinak to bylo auto z našeho pohledu bezpečné, mělo jen tři dopředné rychlosti, a když jsem jel 70, táta se chytal za hlavu. Nové pneumatiky se nikdy nekupovaly. Jednak po válce žádné nebyly, jezdilo se až „na galusky“ a teprve pak se přilepil vzorek a jelo se dál. Jako válečné dítě jsem nechápal, co mají ty protektory společného s Reinhardem Heydrichem. Co delší cesta, to aspoň jedna píchlá. Když jste sjeli z hlavní, jezdilo se výhradně na štěrkových a výmolových silnicích a zlé jazyky dokonce tvrdily, že vesničtí kováři, co mívali opravy pneumatik jako vedlejšák, v noci rozhazovali po silnici hřebíky. To pak nastupoval můj nešikovný táta na akci s heverem. Později jsem se k přezouvání auta raději hlásil sám.
Ale jinak se o bezpečnosti nedalo moc mluvit. Dveře se špatně zavíraly a jednou při cestě z Prahy moje babička v zatáčce vypadla a kutálela se málem až do rybníka. Ale vůbec nic se jí nestalo. Benzínová nádrž trůnila v motorovém prostoru, množství se měřilo klacíkem. Něco jako bezpečnostní pásy, vnější zrcátka nebo ostřikovače neexistovalo.
A ještě něco měla ta stará škodovka, s kterou táta jezdil až do sedmdesátých let. Ukazatele odbočení! Žádné blinkry. Na postranním sloupku karoserie byla nenápadná svislá krabička. Když jste se rozhodli odbočit a zapnuli vypínač na palubní desce, z krabičky elegantně vystoupala červená svítící tyčka, aby všichni věděli. Předtím, než tuhle krásnou věc začali do aut montovat, musel řidič – i v zimě – otevřít okno a ukázat rukou doleva. Při odbočování doprava otvíral okno spolujezdec. Nebylo-li spolujezdce, ukazoval řidič rukou zalomenou nad střechou směrem doprava. Později začali takové tyčky montovat i do autobusů, náklaďáků a sentinelů a tam to bylo vylepšeno tím, že během vysunutí se tyčka kývala nahoru a dolů. To nás kluky fascinovalo.

0708
Posejpátko.
Baví mě číst staré knihy. Nemám na mysli knihy autorů, co je napsali tak před dvěma sty lety a dnes vycházejí ve slušivém přebalu, graficky vystajlované, a hlavně zkorigované a pečlivě upravené do srozumitelné dnešní češtiny. Zajímají mě ty vonící prachem, zatuchlostí, prastarými slovy a zastaralými mluvnickými obraty. Takové, které vyšly třeba v roce 1882, ale spíš s vročením neuvedeným, takže stáří můžete jen odhadovat a vymýšlet. Ale vyšlé už dávno po Gutenbergovi, který vynálezem knihtisku převrátil svět mnohem víc než Jan Žižka s Napoleonem dohromady.
Před tímhle pánem s tiskařskou černí za nehty i za ušima bylo vše jinak.
Středověk znal jenom pergamen – papír uměli výhradně v Číně a tenkrát nebyly velké kontejnerové lodě, které by ho do Evropy dovezly. Pergamen je z kůže oslů. Kolika těmto lichokopytníkům vzaly život ostré nóty panovníků jiným panovníkům, než, na štěstí pro osly, došlo k válce. Na pergamen se psalo brkem neboli perem. Brk výhradně husí. Jistě se dělaly i pokusy s brky jiných ptáků, ale ty nezaručovaly potřebnou pevnost a pružnost.
Brk dostal do ruky písař, člověk s vláčným zápěstím pravé ruky a přiměřenou znalostí češtiny, latiny a němčiny. Trocha francouzštiny se také hodila.
Písař vlastnil perořízek. Nožík, kterým brk seřízl šikmo a potom ještě prořízl špičku. A bylo už co namáčet do inkoustu. Ten se vyráběl z duběnek, což jsou takové ošklivé výrůstky na dubových listech. V dnešních časech smrkových monokultur by se toho moc nenapsalo.
Pak už mohl panovník začít diktovat a jeho výhrůžný hlas se mísil se skřípáním brku po pergamenu. Když se brk zlomil, i panovník musel s urážkami kolegy panovníka chvíli počkat.
Bylo dopsáno a text se musel ještě posypat posejpátkem, aby se nerozmazal. Zbývalo přivěsit pečetě, rychlý posel vsedl na kůň a odfrčel do cizí země odevzdat ruličku pergamenu s ostrou nótou a vyčkat na stejně hrubou odpověď.

0508
RÁNO V DESET
Nepodmíněný příjem.
Nikdo už nebude muset pracovat, všichni lidé budou dostávat stejný základní příjem.
Lidé, kterým to nebude stačit, nebo pro které je práce koníčkem, si vydělají prací další peníze.
To se časem zruší, protože by to dělalo zlou krev.

0308
Finsko spustilo Olkiluoto 3, největší jaderný redaktor v Evropě. Zahájení výroby má 14 let zpoždění. Elektřinu má vyrábět nejméně 60 let. Zatímco Německo ukončilo provoz posledních tří jaderných elektráren a spotřebu bude zatím vykrývat fosilními palivy. * Balt brázdí maskované ruské špionážní lodě. Mají hledat zranitelná místa elektráren, kabelů nebo potrubí. Doufejme tedy, že Evropa si to ohlídá a bude vědět, že i ruské ponorky jsou zranitelné. * Dodavatel fotovoltaiky holding Malina Group podal insolvenční návrh. Věří, že ho to udrží v chodu. Jeden z největších dodavatelů solárních panelů a tepelných čerpadel v Česku je v problémech. Ve hře je ale i případný konkurz. Už dřív se přitom objevily informace, že firma není schopná dokončit všechny zakázky, které si nasmlouvala. * Na pravidelné průvody Poslední generace po pražské magistrále už jsme si zvykli. Zatímco ti poslední žádají všude v Praze třicítku, přidružila se k nim jiná skupina, která chce v Praze rychlost 120 km/hodině s heslem „Absurditou proti absurditě.“ Vše ve vzájemné toleranci a pohodě, průvod doprovází policie i s antikonfliktním týmem. Ona ale ta třicítka na sídlištích, vilových čtvrtích, u škol nebo v uličkách starého města vůbec není od věci a v některých částech Prahy už funguje. Je s podivem, proč ekoaktivisté dělají vše pro to, aby se zbytek populace naštval.

0208
V Druhé světové válce byly ponorky ceněny jako významná zbraň Třetí říše. Většina podvodních plavidel měla jako patrona některé německé město. Jedinou ponorkou, která získala patronát města neněmeckého byla U-209. Ta měla na přídi erb Brna. Německým obyvatelstvem města byla oslavována každá jí potopená civilní loď, přepočítávaná na bruto registrované tuny. Posádce se při návštěvách dostávalo radostného vítání a pohoštění. V posledních měsících války už jen unikala před honičkou spojeneckých torpedoborců a letadel. Její stopa končí kdesi u Islandu. Podle fámy zmizela, když našla vstup do nitra Země. (Teorii o dutozemi prý věřil i Adolf Hitler.) Kdoví. Třeba se někdy vynoří na hladině brněnské přehrady. (čas.II.světová, duben 2020)

3107
Small Britain
„Mami, kdy pojedeme do Izraelska?“
Nejsem mami, jsem tati a nikdo další v naší obytné bublině není. V tříletém věku už by mladá dáma měla mít stran genderu trochu jasno. Musíme na tom usilovně pokročit. Za chvíli půjde do školy, a co když vedle ní do lavice posadí nějakého nebinárního kluka. Nebinární kluk je blbost, uvědomuji si. Trochu v tom plavu sám. Moje žena taky nic moc. Na intimnosti je dobrá akorát se mnou, ale mluvit o tom s vlastním dítětem, je jí cizí.
„Kuželko, do Izraelska letos nepojedeme, protože pojedeme do Británie.“
„Jaká Británie zase?“ řekne větu, která je o hodně starší, než Kuželka sama.
„Velká, kamarádko. Velká Británie!“
„Proč nejedeme do Malé Británie?“
No nevím. To, že Malá Británie neexistuje, není důvod, proč bychom tam nemohli jet. Zdůraznění příjde okamžitě: „Ale já chci jet do Malé Británie!“
„A proč?“
„Protože jsem malá!“
Celý život obdivuji ženskou logiku. Navíc tříleté osobě to můžete prominout. Kdežto těm starším… no vlastně taky.
„Mám nápad. Počkáme na mámu, ať řekne, do které Británie pojedeme.“
Kuželka souhlasí. Uvědomuji si, že je to ode mě nesportovní postup. Ale správně tuším, že máma rozhodne, že pojedeme do Malé Británie. Protože tam je mnohem větší legrace.
Jak já tyhle dvě miluju!

2807
Úmorné léto si dalo pauzu, červenec už teď před koncem vystoupal na bednu vítězů jako nejteplejší měsíc od začátku měření. Ale ten dnes začatý podzim je tady v Posázaví taky krásný. Houby zatím nic, bestie výtrusnatý zřejmě čekají, až to šílenec z Kremlu spustí; pak budou krásně světélkovat. Z nejnovějších novinek je nové to, že Milan Medvěd Kolář má narozeniny, celých sedmdesát kousků, máme radost, protože ho máme rádi, tak mu taky přejte, ale s rozumem, abyste v Telči nepřefoukli gratulacemi náměstí. Telčské prázdniny začínají taky dnes, dneska to bude velký, ale my si k návštěvě vybereme nějaké klidnější datum. Vzpomenu si vždycky na rok 1983, vraceli jsme se z Telče někdy před třetí ráno, děti spaly na zadních sedadlech, bylo 21. srpna, dokonce kulaté výročí, na každé návsi plná noc hlídajících ozbrojenců, v Horní Cerekvi příslušník Veřejné bezpečnosti na nás mířil odjištěným samopalem a zajímal se, jestli nevezeme nějaké protistátní letáky. Nevezli jsme, ale stejně bych tu dobu už nikdy nechtěl zažít.
Je sezóna a Hančiným okurkám se skvěle daří. Chodíme kolem záhonu a obdivujeme. Zvykli jsme si našim okurkám dávat jména. Letos se jmenují Asfaltový přilepenec, Pokutovaná Greta, Jaroslav Dušek, Československý občan, Muskovo iks, Totalita na festivalu Colors vůči LBGT, Soutěž o nejlepší foto hořícího ostrova. Okurky ale rostou dál a brzy budeme s náměty v koncích.
Červencová perla: „Letíme s cestovkou na dovolenou na Rhodos. Okoukneme to tam, a kdyby to nešlo, poletíme zpátky tou repatriační leteckou linkou.“
Jo, a jedenáctého srpna jedeme do Ústí na festival Janouškovo Ústí (nad Orlicí), kde mimo jiné budou muzikanti vzpomínat na Zahradu. Tak si snad na něco taky vzpomenu.

2607
Jedna z věcí, které mě v českém jazyce fascinují, jsou slova pomnožná. Jsou trochu exotická a mají zvláštní postavení. Všechna ostatní slova jsou pojedná. Mít i jednotné číslo není žádná velká zásluha, takových slov jsou veletucty.
Pomnožná slova se určitě nenarodila v množném čísle. Vyvinula se, nějaký singulárek tam na začátku jistě musel být. Ale nikdo si už nepamatuje, kdy se to zmnožilo a proč.
Možná některým věcem bylo samotným smutno, a tak začaly vystupovat v kolektivu, aby se nebály. Taková housle: Jedna housle symfonii neudělá. Tak se začaly housle spojovat, v orchestru začaly být první housle a druhé housle. Ty housle! Podobně varhany. Jeden varhan s jednou píšťalou je nic; kdyby zahudl, vypadalo by to spíš jako zkouška sirén než křesťanský obřad. Tam, kde se nástroj skládá ze dvou stejných věcí a smysl má jen jejich celek, nastupuje taky pomnožnost. Jak byste chtěli pracovat s jednotlivou kleští nebo nůžkou?
Na lidském těle je hodně věcí v páru: oči, ruce, ledviny a tak dál. Jak se to hromadně pojmenovávalo, připletly se i věci, které jsou na člověku jen jednou: játra, záda, ústa. Nemůže se říct ústo, protože by okamžitě vytanula otázka, jestli ústo horní nebo dolní.
Nikde vám neprodají jednu kalhotu. Plavky tvoří dohromady horní plavka a dolní plavka. Když je plavecký úbor jednodílný, případně pánský, je výhradně pomnožný. Také některé události zmnožňujeme, asi že si přejeme, aby trvaly dlouho: Vánoce (mimochodem Ježíšek se narodil v jesličkách), Velikonoce, prázdniny nebo narozeniny.
Když nemáte žádnou financi, nekoupili byste si ani tištěnou novinu v trafice.
Pojednání o pomnožných slovech je u konce. Snad se nám příliš nepomnoží.

2507
Označit mě jako člověka, který rozumí počítačům, by zavánělo pomluvou. Ale jako šéfredaktor jsem měl na našem pracovišti vedlejší povinnost řešit drobné kazy na našich mnoha počítačích až do hraniční situace, kdy na drobný kaz bylo nutné volat nějakého experta. Dnes chovám k hardware i software sympatie i bázlivou úctu. Není to jako tenkrát v devadesátkách, kdy stačilo opravit dvě písmenka v prográmku operačního systému DOS, a ono to začalo chodit. V té době jste stávkujícímu autu taky jen profoukli určitou trysku v karburátoru, když jste věděli kterou, a ono to jelo.

2407
Omlouvám se, ale mám na vás velice intimní dotaz: Měli jste v některém bytě, co jste kdy bydleli, pokoj pro služku? Nemusíte se za to stydět. Byt s pokojíkem pro služku nemusel znamenat vaši zazobanost. Prostě vám úřad takový byt přidělil nebo jste měli jen zazobané rodiče. U mě to byl ten první případ, dosídloval jsem totiž sudetské pohraničí. Nebyl to vůbec problém, Litoměřice byly před válkou hodně německé, asi jako Brno. Za války ještě víc. V procesu odsunu německého obyvatelstva jsem měl funkci mladistvého čumila. Volné byty byly na ukázání prstem. Ten, co nám přidělili, nebyl náš litoměřický první. Před tím jsme měli krásný byt na kopci nad městem s výhledem až na Alpy. Museli jsme ho spěšně opusit, protože se řítil. To víte, tektonické České středohoří. Pamatuji se, jak na pošmourné ulici byl náš nábytek, máminy utěrky a moje hračky, a čekalo se na stěhovací vůz. Na vlastní bezdomovectví nezapomenete nikdy, i když trvalo jen asi šest hodin. Ještě o tom někdy povyprávím. Ale dalších padesát let jsem Alpy neviděl.
Nově přidělený byt byl taky na dobré adrese: naproti věznici. Nový byt byl…, prostorný je hodně slabé slovo. Byl sjízdný na koloběžce, a když jsem povyrostl, i na kole. Čtyři velké pokoje navzájem průjezdné s kachlovými kamny jako na zámku. Jeden z nich jedináčkův, který si ho vytapetoval mapami a plakáty. Obrovská kuchyně 3x 220 V a plyn. Záchod překvapivě dlouhý šest metrů, zato chodba dvanáct. Malá komůrka bez oken na různé kraviny, například na ostré náboje, co jsem nacházel v okolních lesích nebo vyšmelil s klukama. Svítící střely nikdo kromě mne neměl. Balkón jsme nevlastnili, protože ve zvýšeném přízemí by k nám přes něj lezli lidi. A pak ten POKOJ PRO SLUŽKU. Nemuseli jsme odevzdávat nějaké čestné prohlášení, že služku máme. Možná stačilo jen říct, že si nějakou časem opatříme. Tenkrát už se na to tolik nekoukalo, blížil se únor 1948.
Ale stejně: když žádnou služku nemáte, můžete celé dny vymýšlet, k čemu se takový pokoj pro služku dá použít.

2307
*Naše první letošní úroda. Normálně nám cukety dozrávají až koncem srpna, ale letos je všechno nějak šílený. Hanka prostě zase „rozhodila semínka“. Ta největší má čtyřicet cm, a jak vidíte, pojali jsme to trochu multikulturně, když je ten Colours of. Jinak už asi není, čím se chlubit, leda to, že Jáchym, jeden ze série našich vnuků, byl v Paříži na mezinárodní houslové soutěži a dostal druhou cenu. Doma diplom hodil na postel a teď už se ségrou sjíždí v Černé Hoře divoké řeky.

2207
Stupňů Celsia.
Je vedro. To svět nepamatuje, koukněte na ty grafy, říkají jedni. Za našeho dětství taková léta byla skoro vždycky, tvrdí druzí. Ty vystrašení z oteplování, co měli navíc krásné dětství, mohou hlásit obojí najednou. Skutečnost je taková, že el Ňiňo se naštval na lidi, že mu ubírají zásluhy a svádějí to na nějaké globální oteplování. Ale lidé už konečně začali s klimatem něco dělat. Třeba Rusko. Po odchodu Mac Donaldu zřídilo takový ruský mekáč. Vyjetý olej z hamburgerů shromažďuje a nabídlo ho k pohonu nákladních lodí, které vozí úplně všechno z Číny do světa. Krásný příklad ekologického myšlení! * Náš stát, jak je směrem k zahraničí poměrně aktivní, doma dělá slepého mládence. Nechat skupiny lidí házet kameny do oken, a ignorovat to, je trestuhodné. Já vím, kdyby policie zasáhla, bude rasistická. Je zajímavé, jak rozesrávači společnosti vymysleli nové téma a jak jim na to někteří spoluobčané skáčou. * Asfalt je teď hodně horký, není snadné na něm dlouho sedět, ani když chováte silné antipatie k CO dvě. Ekoví aktivisté teď zřejmě odletěli nízkonákladovkami do ještě teplejších destinací. Zbytek národa odjel do Chorvatska, aby mohl nadávat na drahotu, žraloky, žahavky, 40 °C, pokuty a fronty na dálnicích. A taky proto, že to je jediné moře na světě, kde se Češi jakž takž domluví. * Zemí se šíří rada, že pokud byste chtěli dlouho sedět, vezměte si za obhájce Norberta Naxeru. Dezoláta Tomáše Čermáka se mu podařilo dostat za mříže na pět a půl roku. Uvidíme, jak to skoulí s Peterkovou.

2007
Onehdy se mě ptalo jedno z mých přemýšlivých vnoučat, jaký je rozdíl mezi předákem a zadákem. Přistih jsem se, že ani já nemám v tak zásadní věci úplně jasno. A začal jsem usilovně leštit svou prestiž, protože u nás v rodině se ví, že ze všech lidí na severní polokouli je nejchytřejší náš děda Jupp. Na jihu na tom tak moc nezáleží, protože tam je hlavně neobydlená Antarktida. A porovnávat mě s tučňákama se dá tak maximálně postavou.
Předák je celkem jasnej. To je ten kovboj, co jede vepředu, protože jedinej zná cestu a stádo cupitá nebo se řítí za ním. Je ze všech těch honáků nejlíp placenej, všechny krávy to nějakým šestým smyslem vycejtěj a jsou mu po vůli. Ostatní honáci jedou na boku nebo vzadu za stádem, polykají prach a na to mají ty náherný barevný šátky. Takhle nějak si to představuji, ale marně se snažím vzpomenout na nějaký kovbojkový film, kde by to tak bylo. Scénárista to jistě barvitě napíše, ale když přijde za producentem, tomu zduří kakaová skvrna nad levým spánkem. „Tisícihlavé stádo, vy jste se zbláznil, víte, kolik by to stálo?“ Scéna je promptně škrtnuta a místo ní hrdina vyznává lásku nějaké ženské u studny, která jí patří a o kterou ji chtějí připravit padouši.
Pojmenováním zadák byste urazili všechny ty statečné a pracovité muže, co ženou stádo na jeho konci. Stejně jako je nevhodné říkat zadák monarchovi tmavé pleti (ty černej vzadu!) z delegace tří králů, kteří se přijeli poklonit oslíkovi a telátku za to, že dýchají v prosincových mrazech na Ježíška.
Zadák je populární spíš na fotbalovém hřišti. Ale tam si na pečlivě udržovaný trávník žádný majitel klubu krávy a voly nepustí, leda na tribuny.
Tak jsem to snad vysvětlil. Možná by se dalo ještě doplnit, že předák může být taky odborářský. Jenže stěží si představíte třeba Josefa Středulu v čele stáda, jak žene své svěřence někam na nádraží, aby je všechny výhodně prodal.
A někam se nám v tom příběhu ztratil ještě jeden: prostřeďák.

1907
Viděli to asi všichni: Řidič kamionu vyleze a odtahuje ze silnice kluky, co sedí před nárazníkem. Udělá to několikrát, a je to jako když se někdo snaží tlupu koťat dostat do krabice a ona mu druhou stranou lezou ven. Tím ale všechna zábavnost končí. Řidič nastartuje, popojede asi tři metry a tlačí kluky před sebou. Situace na hraně. Řidič riskuje, kluci riskují, společnost se dělí na dvě části. Mohlo by se stát… Někdo by to odskákal… Řidič veze něco důležitého a spěchá to. Chlapci se rozhodli na téhle silnici zachránit planetu. Ta blbá hra začíná eskalovat a je vedro. Příště někomu fakt rupnou nervy a něco se stane. Volili jsme politiky, aby takové věci řešili. Dřív, než se dostanou ke slovu basebalové pálky. Máme nějaké politiky? Já vím, je vedro.

1707
Moje babička měla jako každá hospodyně na venkově pestré portfolio hospodářských zvířat: kachny, kozu a pašíka. A samozřejmě slepice. Kachny byly zajímavé tím, že se každé ráno seřadily u vrat do zástupu, babička jim otevřela a ony kachním krokem ušly nějakých tři sta metrů k řece. Cestou musely překonat nechráněný železniční přejezd. V řece se celý den rochnily, blátily a něco lovily a večer pak zase v zástupu dorazily k vratům. Jiná doba, no.
Slepice se u babičky měly docela královsky, jak na stravu, tak na byt. Vybílený kurník a elegantní – i když poněkud posraný – hřad. Vy možná netušíte, co je to hřad. Taková vodorovná tyč přes metr vysoko, na které slepice spí. Od slepic to je podle mě docela výstřelek, ale bylo mi vysvětleno, že slepice je pták. To mi moc neštymovalo. Už jsem tehdy věděl, že pták za á létá a za bé si staví hnízdo. Slípka popolétla tak maximálně dva metry, když ji někdo honil. A hnízdo nestavěla, protože hřadovala. Fakt je, že taková umělá hnízda jsme v našem hospodářství taky měli. Říkalo se tomu kukaň a jednotlivá slepice se tam uchýlila, když se rozhodla snášet. Nechápu proč se říká snášet. (Statistici také používají termín snůška.) V praxi jsem viděl, jak se slepice navzájem nesnášejí. Zejména když vpodvečer nastal boj o zrno, měl jsem misku a házel plnými hrstmi a slípky se rvaly o každé zrníčko. I vejce jsem vlastně snášel já. S ošatkou v ruce jsem obešel všechny kukaně a vejce vybral. Jedno vejce v kukani muselo zůstat, aby blbá slepice viděla, že je to snesitelné místo. Říkalo se mu podkladek a bylo ze sádry. To jsem si poměrně brzo osvojil a gypsová vejce do kuchyně nenosil.
Měli jsme samozřejmě i kohouta. Na kokrhání. Chodil spát se slepicemi, ale ráno prudil už za prvního rozbřesku. V kurníku byla naprostá tma a nechápal jsem, jak pozná, že už je ráno. Asi byl digitální. Taky několikrát za den kokrhal za světla. Asi odkokrhovával celé hodiny. A byl agresivní. I na mě, ale na slepice nejvíc. Občas některé skočil na záda, a to pak lítalo peří. Ptal jsem se, nač takového surovce máme a babička neurčitě řekla, že kohout je potřeba. Myslel jsem si to. Na slepice musí být přísnost. Ale stejně jsme měli dvůr celej posranej.

1407
Domácí tvorba a editace hoaxů. Zkuste to s námi:
Evropská komise má před schválením předpis o bezpečnostních rámech na letištích. Budou se zužovat, aby neprošli tlouštíci, kteří svou váhou způsobují vyšší spotřebu paliva a tím víc COdvě. Tak i na ně dopadne jejich Green díl.

1107
V Česku studuje střední školu se všeobecným vzděláním (gymnázium) jen 29,5 % studentů. Jsme předposlední, o tři desetiny procenta je za námi už jen Slovinsko. Průměr EU je 51,3 %. A to chtějí někteří naši mudrci gymnázia – hlavně víceletá – rušit. Prostě jsme taková vzdělávací montovna.

1007
Holding Agrofert loni více než zdvojnásobil zisk na 12,97 miliardy korun. Tržby skupiny meziročně vzrostly o 33 procent na 245 miliard korun. Stejně jako další zemědělsko-potravinářské holdingy toho dosáhl soustavným zdražováním potravin. Hlavně to způsobilo nekontrolovatelný růst inflace, jeden z nejvyšších v celé EU.
Máte-li ve svém okolí někoho, kdo za inflaci nadává současné vládě, vysvětlete mu prosím, kam má zamířit své protesty případně co nemá kupovat.

0907
Do první třídy národní školy jsem nastoupil v září 1948 pár měsíců po únorovém vítězství pracujícího lidu. Z dnešního pohledu to bylo od začátku něco příšerného, ale prvňáčci to tak nebrali, protože neměli srovnání. Prvních pět ročníků jsem projel jako nůž máslem. Logicky se předpokládalo, že jako jedničkář přejdu plynule do sousední budovy na gymnázium. Jenže režim stihl akorát do roku 1953 zrušit všechny střední školy. Tak jsem nenastoupil na gymnázium ale na osmiletou základní školu. Pět tříd národní plus 6, 7 a 8. Pak stačilo přejít ve stejné budově o patro výš na jedenáctiletku (9, 10 a 11). Končilo to maturitou (povinně ve svazáckých košilích), takže jsme si mohli myslet, že studujeme gympl. Ale proti bývalému gymnáziu to bylo o dva roky kratší. Socialismus potřeboval mladé lidi do výroby.
Hned po naší maturitě se osmiletka změnila na devítiletku a jedenáctiletka na dvanáctiletku. V uvolněnějších šedesátých letech už se na stavby socialismu tolik nemyslelo. O deset let později přišla normalizace, a aby těch intelygentů bylo o trochu míň, devítiletka se zase zkrátila na osmiletku. Jak a kdy si nepamatuji, to budou vědět ti z vás, co to utrpěli. Po revoluci byla v roce 1990 osmiletka změněna na devítiletku, což trvá dodnes. A právě dnes se začíná ústy nového ministra a dalších expertů mluvit o zkrácení na osm let. Důvodem už nejsou žádné stavby socialismu, ale stárnutí populace. Poslat ročník mladých a zdravých o rok dřív do pracovního procesu má větší smysl, než tam držet před důchodem houf utrápených osmašedesátiletých. A obecně se taky soudí, že ten devátý ročník vlastně nikdy nebyl tak velkým vzdělanostním přínosem.

0607
Křesťanství většinou vnímáme jako něco tradičního a konzervativního a pokud nějaké změny, tak hodně pomalé. Nebylo tomu tak vždycky.
Čtvrtého července poustevník Prokop v Sázavě pohostil zbloudilou hlavu státu a dostal za to stavební povolení k vybudování kláštera kolem té jeskyně. Obě strany se dohodly, že se v klášteře bude liturgovat nelatinsky, tedy nezápadně. Sociální sítě to roznesly do celého tehdy známého světa. Patriarcha východní křesťanské církve v Konstantinopoli (dnes Istanbul) začul vítr a okamžitě žhavil dráty do Soluně (dnes Thesaloniké v Řecku). Tamní braši Cyril a Metoděj to měli k Sázavě nejblíž. Vyrazili na letiště, ale problém byl, že tenkrát v Sázavě ještě nebylo letiště. Tož přistáli 5. července ve velkomoravských Mikulčicích, a to bylo do Sázavy už jen kousek. Šli pěšky a všude na Moravě vyučovali tu jejich azbuku. To velmi znervóznilo západní křesťany, kteří se zrovna sjeli do Kostnice usnášet. Pozvali tedy pražského duchovního Jana Husa, aby jim to vysvětlil. Nedokázal. Tak ho – jak bylo v Evropě té doby zvykem – 6. července upálili. Tři dny (4. 5. a 6. července) a hotovo.
Čekám až tady pedanti a chytrolíni začnou harašit nějakými letopočty.
Ale uznejte, že náboženské dějiny nejateističtějšího evropského národa jsou půvabné.

0407
František.
Můj dědeček byl dílem umělec a dílem kapitalista. Narodil se, když devatenácté století právě začínalo poslední čtvrtinu. Byl to šikovný klučina, učitelé obdivovali jeho výtvarný talent. Jeho táta byl truhlář a řezbář, a očekávalo se, že František půjde v jeho stopě. Do učení ho rodiče vyslali do Vídně. Tam mohl nasbírat nejlepší zkušenosti uměleckého truhlářství z celého Rakouska i z celého Uherska. Nevím, jak na tom byl s jazyky, ale problém to asi nebyl; odborné názvosloví všech oborů bylo tehdy výhradně německé.
Po vyučení se vrátil do rodných Slatiňan u Chrudimě a pracoval v otcově firmě, kterou později převzal. Začátek dvacátého století byla laskavá doba, ta slavná belle epoque zavála okrajem až do podunajské monarchie. Svět už byl dost dlouho bez válek, páru pomalu začala střídat elektřina i výbušné motory, a lidstvo se začínalo cpát mezi ptáky. Movitější lidé si mohli dopřávat umění včetně užitého. Evropou prolétla secese, ale české země zatím stále ovlivňovaly retrostyly jako pseudorenesance nebo pseudobaroko. Nejen v architektuře, ale samozřejmě i v tvorbě nábytku a vybavení. Dědeček to měl dobré, ta doba – která měla už zanedlouho skončit – jeho podnikání přála. Šlechta v celém Rakousku-Uhersku přestavovala svá sídla a podobně se zařizovali noví kapitáni průmyslu nebo bankéři. Typickými produkty té doby byly třeba zámky Hluboká nebo Žleby přestavované do historizujícího hávu. A k tomu bylo potřeba i „historické“ vybavení. Řada zámeckých sálů i měšťanských salonů se pyšnila nábytkem, který měl na zadní straně nenápadnou cedulku: „František Jirouš, Slatiňany“. Dědeček si dopisoval s významnými magnáty z celého státu, tu s bankéři, tu s baronety. Objednávky chodily od Rothschildů, Schichtů nebo Larischů, někdo chtěl ložnici ve stylu Ludvíka XVI, jiný zas salon v anglickém slohu chippendale. Nabídky psal František německy, většina zákazníků byli Němci či Židé, Čechů poskrovnu.
Rodinný dům stál u mostu přes řeku Chrudimku (stojí tam dodnes). Největší prostor zabírala dílna. Nějaké stroje tehdejší truhláři neznali. Dílně vévodily tři velikánské truhlářské ponky (mrňousovi, co tam jezdil o prázdninách, se opravdu zdály obrovské). U nich truhláři připravovali díly budoucích skříní, stolů, ložnic, taburetů, knihoven a prádelníků. Poctivé dubové fošny, žádná dřevotříska, abyste si nemysleli. Vše většinou v rozměrech, které by do paneláku ani neprošly dveřmi.
Čtvrtý ponk byl menší, tam dědeček tvořil řezbářskou práci – květy, rostliny i postavy. Ty se pak staly hlavní výzdobou hotových nábytků. Na stěně nad ponkem měl dědeček asi tak sedmdesát různých dlát, do kterých jemně bušil dřevěnou paličkou. Tehdy mi bylo jasné, že až vyrostu, budu taky řezbářem. Doba mi to ale neumožnila, dalších čtyřicet let jsem si mohl vyřezávat tak maximálně po večerech na půdě. Několik dlát, dědictví po dědečkovi, pořád mám. Ale dnes už bych je neuměl ani nabrousit.
Hotové nábytky se pečlivě zabalily, naložily na vůz s koňským potahem a odjely do místa určení. Později už se to dalo svěřit nějaké zasilatelské firmě, která vlastnila sentinel, jestli teda víte, co to bylo.
Jako později narozený jsem z toho zas tak moc nestihl zažít. Z vyprávění vím, že dědeček byl veselý a společenský člověk. Před obědem pravidelně odcházel do hospůdky na čtvrtku vína. A taky prý hrál výborně na citeru. (To jsem nezažil, ale skoro osmdesátiletý mě bral sebou na dlouhé výlety po krajině Železných hor.)
Dědečkův život i podnikání časem krabatilo dvacáté století. Krajinou se přehnaly dvě války, šlechta zchudla, boháči přišli o fabriky, obyčejný lid postihla měnová reforma. Dědeček už neměl zakázky, sem tam restauroval nějakou sochu z kostelů. Přišli soudruzi, aby vstoupil do truhlářského družstva, že budou vyrábět kuchyňský nábytek. Dědeček nevstoupil. Sedával v létě v altánku na malé zahrádce a v zimě v kumbálku za opuštěnou dílnou. Když jsem tam v létě dorazil, trávil jsem většinu času s ním. Ač vyhlášený nemluva, spolu jsme toho napovídali strašně moc. On mezitím vlastně pořád bafal z fajfky s dlouhatánskou troubelí. Dozvídal jsem se o těch dávných nespěchavých časech. Byl hodně sečtělý, zajímal se o všechny obory, nejvíc o techniku a pokrok. Fascinoval mě časopis, co měl v altánku, list Epocha z roku tak 1911 o objevech a vynálezech. Skoro v každém čísle se psalo o nových vzducholodích, hlavně Zeppelinech.
Vždy, když se ocitnu v nějakém zámku nebo kostele, zírám na tu starodávnou krásu a říkám si, tohle klidně mohl vytvořit můj dědeček: František Jirouš, Slatiňany.

0307
Ráno otevřete jedno oko a můžete se začít bát o sebe, o blízké a o svět. Nabídka, proč se bát, je široká a portfolio možných a očekávaných hrůz se stále rozšiřuje. Někteří jedinci si kvůli tomu berou životy, ostatní se těmi strachy tetelí. A další skupina populace se tomu nepoddává a hází to za hlavu. Nic z toho asi není dobré.
V seznamu nabízených katastrof jsou i věci, kterých se už můžeme pomalu přestat bát. Menší meteorit, který by mířil na planetu asi dokážeme odklonit. Šílence, který bombami zabíjí děti v sousední zemi, protože si myslí, že má na ni právo, snad dokážeme nakonec odklonit taky. Zaskočeni můžeme být nějakou novou pandemií. Všelijakých Wuchanů s všelijakými laboratořemi je po světě plno. Apropo Číňani! Chtějí být nejsilnější zemí na světě, a přitom žerou netopýry.
Mění se klima kolem nás, planeta teplá. Zatím nevíme, jakým procentem se na tom podílí průmyslové lidstvo, ale přesto jsme proti lidstvu vytáhli do boje. Máme strach. Přesněji někteří mají strach a další mají strach z těch některých. Evropa si dává závazky dokdy zmizí z kontinentu CO2 a nechce vidět ani slyšet, že ostatní světadíly na to kašlou. Většina energie bude pocházet z obnovitelných zdrojů. (Jenže před nedávnem se v Česku vypínaly soláry, protože elektřinu vyrobenou Sluncem nebylo jak spotřebovat.) Zatím elektřinu vyvážíme do okolí. Odborníci ale spočítali, že za několik let budeme naopak elektřinu kupovat.
Nová vlna migrantské (nikoliv uprchlické) ofenzivy přes moře do Evropy, hořící auta a střelba v Paříži, Stockholmu i v Německu a doporučení do některých částí měst vůbec nechodit. A další připlouvají.
Novinkou mezi katastrofami je umělá inteligence (AI). Její první krůčky jsou venku pár měsíců a odborníci píší petice, aby se to aspoň na čas zastavilo a postavily se nějaké mantinely. Nejde ani tak o to, že by už nikdo živý nemusel nic psát (ovšem nemělo by smysl ani nic číst). Vážnější je to, že AI se učí tak rychle, že by časem mohla lidstvo ovládat. Nebo by ho mohlo jejím prostřednictvím ovládat pár zločinných hackerů.
Možná si řeknete, že se moc starám. Ano, hodně jsem toho odžil, něco i za mnou zůstává. Ovšem mám šest vnoučat. A zajímá mě, jak se JIM bude žít. Budou v pohodě? Čeká je vlna veder, nedostatek vody a třeba obrovská migrace? Nebo naopak chudoba, zelený rozval evropského hospodářství, nedostatek energie a blackouty? K umělé inteligenci zatím nemám ani ty správné otázky.
Tak co? Vzdáme to, nebo ne? A z které strany za to vezmeme?
Hulákání na Václaváku nechme hlupákům. Ale starejme se, abychom měli dobré vlády (nebo chcete-li servisní organizace) v Česku, v EU a nakonec i ve světě.

3006
Mluvní i písemná kultura češtiny se nepřetržitě mění a vyvíjí. Na jednu stranu jsme rádi, že stav „nejtěžšího jazyka na světě“ se postupně zjednodušuje. Stačí vzít do ruky knihu nebo noviny z minulého století nebo dokonce z věku devatenáctého. Na straně druhé nás pravopisné i stylistické prohřešky politiků i novinářů (o sociálních síťařích nemluvě) opakovaně štvou.
Řada věcí se přirozenou cestou v jazyce mění.
Infinitiv sloves na -ti najdeme dnes maximálně v nějaké křížovce.
Z češtiny zcela vymizelo spojení negace s druhým pádem. Píšeme „nemáme to zapotřebí“. Naši předci ještě nedávno říkali „nemáme toho zapotřebí“.
I když se v praktickém životě vymýšlejí nové a nové gendery, v jazyce už dlouho bojkotujeme střední rod. Je normální říkat „kuřata zobaly a děvčata za nimi běhaly“.
Vypadá to, že do módy se vrátily přechodníky. Bohužel si uživatelé pletou rody (-a, -ouc, -ouce) i přechodníky přítomné a minulé. Ještě že nemáme přechodníky budoucí.
Dost lidí, kteří se živí slovem mluveným nebo vytištěným asi chybělo, když se probírala dokonavá a nedokonavá slovesa. S hrůzou čteme „budeme se soustředit“ místo českého „soustředíme se“ nebo v nejhorším „budeme se soustřeďovat“.
Hodně nepříjemné je to, že naše slovní zásoba napříč obyvatelstvem krní. Podle Slovníku spisovného jazyka českého (1960-1971) má čeština přibližně na 250 000 slov. Průměrná pasívní slovní zásoba jednotlivce je asi 50 000 slov. Ale aktivně užívá maximálně tři až deset tisíc slov. Podle výzkumníků se situace zhoršuje tím, že lidé – zvláště mladá generace – nečtou a v komunikaci, především na sociálních sítích se čím dál víc užívá různých zkratek a zjednodušení.

2806
Dělají to už řadu týdnů. Malá skupina, která si říká Poslední generace, blokuje svým pochodem nejfrekventovanější část pražské magistrály v dopravní špičce. Dosud je doprovázela policie. Teď už s nimi nechodí. A Posledníci, zodpovědní za průběh jejich demonstrace, se na pravidla daná magistrátem jednoduše vybodli. Místo jednoho povoleného pruhu blokovali pruhy všechny. S jedoucími auty se přetlačovali a lehali si na ně. Dost otřesné obrázky, k nějaké nehodě byl jen krůček.
Svými protesty prý chtějí omezit v celé Praze (a v celé republice) rychlost na třicet kilometrů v hodině. Třicítka na sídlištích nebo ve vilových čtvrtích by byla celkem fajn. Ale na hlavních trasách by znamenala totální kolaps města. Bylo by asi normální, kdyby zašli na městské instituce a tam přednesli návrhy na třicítku. V řadě případů by se asi dohodli.
Ale o to možná Poslední generaci nejde. Potřebují být viditelní. Informovaní odborníci na terorismus tvrdí, že jejich hlavním cílem je zrušit kapitalismus. To už jsme taky zažili a těch mrtvých… Každopádně není v pořádku, když malá skupinka lidí omezuje a terorizuje obyvatele hlavního města. Vedení Prahy zatím dělá mrtvého brouka…

2706
Tak mi přišla skvělá zpráva. V emailu mi někdo píše, že je pro mě připraven dar 2 000 000 Eur. Potěšilo mě, že někdo ocenil moje zásluhy a chce mě obdarovat. Nežijeme si s Hankou špatně, ale peníze se hoděj vždycky. Příjemný je, že to je v Eurech, když pojedem někam do ciziny, nebudeme muset stát frontu v bance. Kdyby to bylo v korunách, bylo by to padesát mega, a lidi by si pomysleli. Taky nevím, kde by ten člověk z Nigerie vzal takový ranec korun.
Nějak ty peníze snad utratíme. Něco si odložíme na stáří, na mládí už našetřeno máme. Koupíme tank pro Ukrajinu. Když nám dají množstevní slevu, koupíme tanky dva. Obnovíme festival Zahrada a budeme tam každý rok jezdit jako VIP. Koupím si na chalupu novou cirkulárku. Popelnice je taky už dost prorezlá. A napadá mě dalších asi padesát věcí, co se s těma Eurama dá udělat.
Blbý je, že ten člověk z Nigerie, co mi ty prachy posílá, je podvodník. Chce mě naopak o nějaké peníze připravit. Vím to. On ví, že to vím, a přesto to dělá. Tiše doufá, že jsem blbec a že mu na to skočím. Nejsem a neskočím. Ale až mi ty eurový dvě mega přistanou na mém účtu, napíšu mu děkovný email.

2606
Jen málokdo z obyvatel měst neokusil přednosti paneláku. Bylo jedno, jestli trčel osm a víc pater do výšky nebo byl hezky jeden vedle druhého v řadě, která končila až na konci města. Jedno, jestli státní, družstevní či stavěné svépomocí budoucích bydlitelů, s lodžiemi nebo bez. Jedno měly vždy – suterén. Ten byl zaplněn společnými prostorami čili občanskou vybaveností. Byly tam hlavní uzávěry vody a plynu, od kterých měl klíče v naléhavém případě vždycky ten, kdo byl v práci nebo na dovolené. Dál tu byly miniaturní zamřížované kóje pro každou domácnost, ze kterých se po domě šířil od podzimu do dubna puch shnilých brambor. Zbytek vyplňovala prádelna a asi tak tři sušárny. Největší sušárna byla zároveň schůzovou místností všech obyvatel. Dominantou prádelny byla obrovská pračka. Žádná z mladých rodin ji nedokázala zaplnit, i kdyby prala svoje všecko. Po prvním nasazení, kdy byla obsazenost skoro každodenní, začaly prací návštěvy řídnout. Hospodyňky nahlédly složitost a nepohodlí systému. Nejdřív šmrdlaly svoje podprsenky v lavóru v koupelně. Pak už přibyla malá pračka a později i ždímačka. Žádná automatka v zemích na východ od Šumavy ještě neexistovala. Jak se to všechno do té mrňavoučké koupelny s umakartovými stěnami vešlo, si už nepamatuji. Možná se ždímalo v předsíni. Ale koupelna i lodgie se zaplnily prádelními šňůrami.
Mezitím prací místnosti v suterénu zely. Někde si chlapi udělali kutilský koutek, jinde se složili na pingpong. V nové době se o místnosti k pronájmu zajímaly různé firmy a peníze na opravy domu se vždycky hodí. Dnes je v každém bytě automatická pračka. Ideály socialistických plánovačů a projektantů lehly popelem.

2306
Jedno ze současných náboženství nabízí nebo přikazuje – kromě řady jiných zajímavých věcí – například „Nesesmilníš!“ Nesesmilňovat je poměrně rozumný požadavek, zvláště pokud by šlo o větší objem sesmilňování. To by narušovalo společenské klima a ohrožovalo zdraví jednotlivců. Ono celý ten soubor deseti paragrafů, který daroval Bůh Izraelitům, je plný rozumných požadavků, s kterými máme my lidé spoustu problémů.
Vyrostl jsem do prvňáčkovského věku těsně před tím, než komunistický režim začal potlačovat všechna náboženství kromě marxismu-leninismu. Takže jsem jako dítě z dobré rodiny stihl chodit na hodiny náboženství. Paní katechetka nám vyprávěla hezké příběhy o stvoření světa, Adamovi, Abrahámovi, králi Davidovi i o Ježíši a jeho dvanácti asistentech. Samozřejmě probírala i Desatero, podrobně jeden bod za druhým, až jich bylo celkem devět. To už jsem byl dostatečně zběhlý v počtech, abych věděl, že devět není desatero. Bližší analýzou se zjistilo, že paní katechetka jaksi vynechala nesesmilňování. Doplnil jsem si vzdělání individuálním studiem a o pár let později jsem přešel k praxi. Praktické sesmilňování se mi velmi líbilo. Myslím, že těm holkám taky.

2206
Mladý člověk má dnes asi problém s pochopením informace, že čumíme na bednu. Vzpomínám si, jak vypadal první televizní přijímač: obrovská bedna. Vážila asi třicet kilo a na přední straně se choulila malinkatá obrazovka s úhlopříčkou tak patnáct centimetrů.
Televizní vysílání bylo v Československu zahájeno 1. května 1953. Stalo se to přesně o měsíc dřív, než vláda provedla měnovou reformu a obyvatelstvo zchudlo ze dne na den tak, že si televizor stejně nikdo koupit nemohl. Pro televizi byl tenkrát připraven termín „rozvid“, ale nějak se neuchytil. Vysílalo se občasně vpodvečer, asi tak hodinu až dvě na jednom kanále. Po zbytek dne se vysílal „monitor“, změť čar a kruhů pro potřeby techniků, kteří lidem doma televizi instalovali, oanténovali a seřídili. Dalšími oblíbenými programy bylo zrnění na celé obrazovce, pruhy, linky a vlnovky. A taky „duchové“ – to stál vedle obrazu moderátora ještě jeden vybledlejší. Bylo nutno příjem seřídit, čehož jsem se jednou amatérsky zúčastnil. Stál jsem na střeše a otáčel anténou. Strejda stojící u televizoru hlásil výsledky mé aktivity na obrazovce otevřeným oknem Hance, která byla na zahradě a předávala mi informace nahoru. A já otáčel anténou tam a zase zpátky.
Rodiny bez bedny navštěvovaly rodiny s bednou na společné sledování, vybaveni papučemi a bábovkou. Pravidelné vysílání – ale zase ho nebylo o moc víc, myslím, že tři večery v týdnu – začalo v únoru 1954. Pořád černobíle. Taky pořád jen na jednom kanálu, což byla obrovská výhoda, protože jste nemuseli hledat to přepínátko, kterým dnes volíte kanálů tak asi sto osmdesát.

2106
Když máte tolik miliard, že nevíte, co s nimi, můžete mít nejrůznější nápady. Třeba podívat se zblízka na ztroskotaný Titanik. To si najmete ponorku a spustíte se s ní čtyři kilometry hluboko. Strefili jste se hned vedle nejslavnějšího vraku a můžete hned začít okénkem pozorovat, fotit a filmovat. No paráda. Pak se to stane. Ponorce, co se jí tak skvěle dařilo zanořování, najednou nejde vynoření. Zůstáváte na dně Atlantiku. Máte vzduchu už jen na několik hodin, které budou nejméně příjemnými chvílemi vašeho života. Potom už nic. Jen články v bulváru a možná v nějaké encyklopedii.
A přitom se to vůbec nemuselo stát, kdybyste neměli tolik peněz.

2006
Andělé. Eterické bytosti. Mají křídla a zřejmě nemají pohlaví. Asi ho nepotřebují. Na sex by stejně neměli čas a navíc v nebi je na všechno vidět.
Důležitější je, že andělů je obrovská až nepředstavitelná masa. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Každý má svého anděla strážného. I mimino, i masový vrah. Být strážným andělem masového vraha, měl bych asi smíšené pocity. Ale advokáti to taky nemaj lehký. Takže sedm miliard strážných andělů. K tomu si připočtěte anděly, co se starají o administrativu, nebeskou správu, logistiku, letový provoz, kontrolory andělů, kontrolory kontrolorů andělů, útvary rychlého nasazení proti pekelné hrozbě, kůry andělské a v neposlední řadě boží ochranku. To se suma sumárum už ani v miliardách nedá počítat. A jistě taky existuje početná masa andělů-důchodců, co se starali o lidi, kteří tu žili před námi. A o ty taky musí někdo pečovat v andělských domovech důchodců.
To všechno dohromady musí stát strašný prachy. Na druhou stranu andělé nemají základní lidské potřeby. Nepotřebují jíst, o sexu už jsem mluvil a ani se neoblékají. Andělé žijí a pracují nazí. To jen my lidé je zdvořile zobrazujeme v dlouhém rouše, on by také na takového nahého bezpohlavce nebyl moc zajímavý pohled. Na tom všem tedy nebeský rozpočet ušetří. Šetří se i na propagaci. Pánu Bohu je šumák, jestli v něj lidi věří nebo nevěří.
Strážní andělé vykonávají svou funkci většinou mlčky. Jen ve vypjatých situacích zvolí laskavé pokyny: „Hele, ty pitomečku, nelez k těm kamnům nebo se spálíš.“ „Vodlož ten mobil, kreténe, a věnuj se řízení!“
Andělé jsou, jak známo, nesmrtelní. Je evidován pouze jediný případ, kdy nešikovný anděl byl přeseknut na dvě půlky rotorem vrtulníku. Bohužel to byl strážný anděl pilota, a tak šel vrtulník k zemi.

1906
Zvláštní a nečekané. www.meteocentrum.cz: Ačkoliv v roce 2020 postihla celý svět pandemie koronaviru, která způsobila rapidní snížení objemu dopravy i průmyslu, množství hlavního skleníkového plynu v naší atmosféře výrazně vzrostlo. Na milion částic vzduchu přibylo za 2,46 částic CO2 a jeho celkový podíl tak dosáhl na 414 částic z milionu (ppm), tedy 0,0414 %. Vzestup koncentrace oxidu uhličitého je tak zhruba stejný jako v roce 2019 a i v předchozích letech. Útlum dopravy – především letecké – i průmyslu v roce 2020 tak měl na množství tohoto skleníkového plynu ve vzduchu jen zanedbatelný vliv.

1606
Svět se řítí do zkázy. Přírodní katastrofy, vraždy, znásilnění, únosy, válka, rakety, terorismus, migrace… To všechno se z medií dozvíte. Ten zlý svět dělají novináři. Ale ruku na srdce, koupil by si někdo noviny nebo zapnul televizi, aby se dozvěděl, že se nic mimořádného nestalo, všechno je v pohodě a všechno běží tak, jak má?

1506
Jak moc čučíme na bednu? Podle aktuálního průzkumu běžný český divák starší 15 let sleduje televizi 3 hodiny a 44 minut denně. Nevím, jestli ten průměr nekazím, když se na televizi koukám asi hodinu měsíčně. Ale určitě mě vyvažuje někdo, kdo na obrazovku hledí třeba osm nebo deset hodin každý den. Sociologové sice tvrdí, že prvenství sebraly televizím a rozhlasům sociální sítě. Jestliže TV zabírá lidem 3:44 hodiny, preferované socsítě k tomu přidají další čtyři hodiny, což už je dohromady celá pracovní směna. Optimisticky předpokládám, že lidé sledují na obrazovce hlavně filmy, seriály, fotbal, počasí a tah Sportky. Někdo třeba ještě čeká na index pé iks padesát.
Pak je tu nedělní poledne. Tříhodinový blok, nejdřív Prima, potom ČT. Na jednu stranu ve studiu usedají členové vlády. Naproti do opoziční židle Schillerová nebo Havlíček. Chybí-li Ála, je tam Karel. A naopak. Nejčastěji v jednom pořadu první, na druhé stanici druhý. Témata debaty se co týden mění, ale pokaždé se dozvím, že si mě vláda bere jako rukojmí.

1406
Kolo je tu s námi už od nepaměti, i když nejstarší Egypťané a taky Mayové ještě kolo neuměli. Jak na tom byli Češi, nevím. Existují ale slova, které mají kolo v základu a divíte se proč. Taková kolomaz s kolem aspoň nějakou souvislost má – kdyby se kolo uprostřed nenapatlalo, zadřelo by se. S kolotočem by to bylo to samé, Akorát při zadření by mohli cestující z kolotoče vypadávat nebo by se nemohli dostat dolů. Abychom byli o kolo napřed a nechodili jsme kolem horké kaše, napsal jsem pár slov, kterých se to týká.
Nejdřív ta skutečně kulatá: koloběžka, kolovrat, koláč, kolárek, kolař, kolář, koleso, koloběh, kolovadla, zákolníček, kolovat, kolová (sport)…
Aby tak kola měla po čem jezdit, máme kolejnici a kolejiště. Jdu kolem neznamená, že procházím loukotěmi, prostě jdu náhodou okolo. A žádný kolemjdoucí nebude asi chodit po kružnici, jejímž středem jste vy. Leda že vás miluje nebo se vás chystá zatknout.
Kol nás ale běhá plno slov na kol-, která se jako příbuzná s kolem jen tváří: koleno, kolektivní, kolaborace, kolaps, kolaudace, koleda, kolega, kolegium, kole41(ktiv, kolektivismus, kolekce, kolektor, kolchoz, kolokvium, kolombína, koloratura, kolorit, kolorovat, koloděj, kolosální, kolportér,
kolbiště, koliandr, kolie, kolik, kolík, kolika, kolikátý, Kolín, kolineární, skoliti, kolmý, kolmice, kolna, školník, kolohnát, kolona, kolonka, koloniál, kolonie, kolonialismus… Můžete bádat, jestli přece jen nemají s kolem něco společného. A můžete hledat další.
Ale co já vím, vůbec nic s kolem nemají slova koloušek, kolt ani Kolumbus.

1306
„Kam letos jedeš na dovolenou? Chystám se s přáteli na Mont Everest. Je dost daleko. Ale prej nádhernej výhled. Dáme na vrcholu tak dvě pivka a hned dolů, je tam moc řídkej vzduch…“
Jasně, že to je přepísklé, ale ne zase úplně. Kolik lidí se vydalo vylézt ten kopec! Stojí se tam fronty pod vrcholem, dál nemůžete, protože nahoře si všichni plní foťáky selfíčky. Mrtvoly těch, co nedošli nikdo neodklízí stejně jako odpadky a zbytky horolezeckých propriet.
Je to úžasné být nejdál, nejvýš nebo nejhlouběji, dokázat něco, co se předtím nepovedlo nikomu. Projít poušť nebo vyskočit o tyči. Vítězům sláva! Ale když se o to pokusí další a další a nakonec davy, ten úžasný výkon zplaní a ztuctovatí. A nejde jen o Everest. V každém oboru jsou průkopníci, co dokázali vylézt, objevit, sestrojit nebo napsat. Zaslouží potlesk. Ty, co byli druzí, si možná ještě zapamatujete. Ale ti dvoutisící čtyři sta padesátí sedmí? Ti už dostali příručky, co si vzít sebou a kam přesně šlápnout. Měli už mnohem lepší vybavení a možná na ten pomyslný kopec už vedla lanovka. Mezitím ti budoucí první hledají nové výzvy a vrcholy, kde nejsou davy. Časem o nich uslyšíme. Snad. Jestli se ta jejich vítězství nerozpustí ve stále hustší informační mlhovině kolem nás. A zpráva o jejich mimořádném objevu nezapadne vedle nových ňader nějaké třetiřadé modelky.

1206
* V dávných časech měli lidé jen křestní jméno. Muselo být vybráno podle nějakého křesťanského svatého, nemohli jste si ho jen tak vymýšlet. Ale byla to samá Marie nebo Josef a Jan a Eva, výjimečně Magdaléna. Lidé si jedince stejného jména pletli, tak se začalo s příjmeními. To už dneska máte ještě dřív, než se narodíte. Ale jméno se vám musí vymyslet. Máte-li tuctové rodiče, dostanete tuctové jméno. Romantičtěji založení předci vyberou něco onačejšího. A jsou-li vaši rodiče prdlí, nebudete se stačit divit. Jmen jsou plné kalendáře, zapíchnete tužku mezi listy, a máte to. Četnost různých jmen podléhá různým módním vlivům. Na vrcholu žebříčku se střídají jména podle postav z filmů, z textů písní, královniček krásy nebo slavných fotbalistů. Po politicích by volil jméno potomka asi jen idiot.
Máte-li tu možnost, vyberte si svoje jméno ještě dřív, než se narodíte. Určitě bude lepší než to, které vybrali rodiče nebo babičky.
Se jménem Medard si budou holky na rande s vámi zaručeně nosit deštník. Bonifác se skřípěním zubů snad, ale Pankrác nebo Servác je docela na zabití. Třaskavá jsou jména Timotej, Jitřenka, Bibiána, Xénie a Jarmil. Křestní jméno Den znárodnění dítěti nedávejte, protože ten svátek byl zrušen.
Ale napadá mě, že opravdu krásné jméno pro kluka je Michal.

0906
V šerém dávnověku byly taneční významnou a nezbytnou součástí gymnaziálního života. Z nejasných důvodů chodily holky z určitého ročníku učit se tanci o rok dřív než kluci. Nesli jsme to statečně a vnímali tak, že motýlek na krku je mnohem menší zlo, než několik přes sebe do široka nařasených spodniček. Spolužačky k nám byly shovívavé a vyprávěly, co nás za rok čeká. Nechyběly ani ukázky náročných kroků z poslední lekce. Jedna z aférek na našem gymnáziu nastala, když nám holky o přestávce ukazovaly kankán. Určitě to nebyla součást kurzu, někde to prostě pochytily. V nejlepším vešla do třídy ruštinářka. Skandál! Rozletělo se to po celé škole. Ale než informace o události doputovala až do ředitelny, nikdo už si nepamatoval, co nám vlastně ukazovaly.

0806
Možná přijde i průvodčí.
Vracím se do svého pražského dětství. Po městě tenkrát jezdily opravdové tramvaje. Měly většinou tři vozy a žádné dveře. Nastupovalo se předem i zadem, my mladí pasažéři jsme z otevřených vozů vyskakovali, kdykoliv se nám zachtělo, třeba když tramvaj zpomalila v zatáčce nebo když se blížil revizor.
V každém vlaku jeli řidič a dva nebo tři průvodčí. Průvodčí měl koženou brašnu na lístky a na drobné a kožený řemínek pod střechou celého vozu, za který zvonil, že se jako už může jet dál. Průvodčí zezadu cinkl jednou, ten prostřední dvakrát a průvodčí v motorovém voze cinkal, jak se mu to hodilo.
Úkolem průvodčího bylo prodávat lístky a vracet drobné, prodané lístky čtyřikrát proštípnout (linka, datum, hodina, pásmo na trase), cinkat na řemínek, přibržďovat takovým masívním kolem na plošině, když se jelo z kopce a vůbec dbát na bezpečnost a plynulost provozu. Průvodčí prvního vozu ještě tágem přehazoval vexly a pravidelně chodil nasazovat kladku, přes kterou tekl do tramvaje proud a která ustavičně vypadávala.
Trasy všech tramvají znali i všichni venkované, protože se měnily tak jednou za padesát let, a nikdo se po nich nemusel ropídit.
To byla minulost. Dnes máme moderní městskou dopravu, jízdní řády v mobilu. Celá souprava má jen řidiče, o provoz v zadním voze se starají bezdomovci. A nikdo nám do naší open karty nedělá díry kleštičkami.
Dnes už si zavřenými dveřmi z tramvaje jen tak nevyskočíte. Ale občas mě ten atavistický pocit ovládne a skočil bych si. Dodnes si pamatuji ta místa, kde tramvaj vhodně zvolňovala. Moje léty zmoudřelé končetiny už by se ale bránily. Stejně je mi líto všech mladších generací, které tenhle adrenalinový sport nemohly zažít.
Myslím, že ti průvodčí s kleštičkami by i dnes docela bodli. V tramvaji by byla pohoda, veselo, občas by pomohli mamině s kočárem, poradili venkovanům, kde přestoupit nebo zklidnili hormony puberťákům, co škrábou po sklech. Jen jsem zatím nevymyslel, jak by ti průvodčí dnes pracovali v home office.

0706
Možná by to zajímalo pana Guinesse a jeho knihu. Za posledních sedmnáct let mělo Česko sedmnáct ministrů školství. Pro úplnost dodám, že taky sedmnáct ministrů mládeže a ministrů tělovýchovy. O mládeži se na tomhle ministerstvu asi moc neví a mládež se bez úřadu taky obejde. A tělovýchova – ta v dnešních časech spíš spadá do resortu orgánů činných v…
Tak to školství. S každým novým ministrem někomu svitne naděje. A vzápětí zhasne, když se rozsvítí někomu v jiném vozíku té lochnesky. Levice chce rušit gymnázia, hlavně ta osmiletá, protože podporují elitářství. A je třeba podpořit učňovské školství. Ti napravo zas horují za všeobecné vzdělání pro větší počty, protože tak je to v civilizovaném světě. A mají pravdu, protože absolventka gymplu může bez problémů dělat prodavačku, zatímco vyučený zedník se těžko může stát chirurgem.
Jinak se nepřetržitě řeší maturity, jestli pro všechny stejné nebo rozdílné, jestli těžší nebo pohodovější. Školy minimálně poslední ročník nedělají nic jiného, než připravují maturanty. Aby toho nebylo málo: kdo má dost peněz, může si zaplatit předmaturitní kurzy, na kterých často ziskuje ten, kdo maturitní otázky připravuje. Roky se naše školství věnuje inkluzi, podporuje slabší a pomalejší žáky. V pořádku. Ale nikde není slyšet o podpoře těch nejbystřejších talentů. Dál se připravují síly na práci v montovnách, na nějaké české Sillicon Waley klidně zapomeňte. Učitelé dostali přidáno, ale zase budou přeplněné třídy, narodilo se moc dětí. Takže největším problémem českého školství jsou rodiče. Neměli tolik souložit.

0506
Ví prd! Celá ta slavná umělá inteligence je humbuk.
Zadal jsem ji naprosto banální dotaz: „Pod jakým úhlem dopadá sluneční paprsek na 50. rovnoběžku severní šířky 20. června v pravé poledne středoevropského letního času?“
Nápadně dlouhou chvíli mlčela, pak škytla a oznámila mi něco v tom smyslu, že je to nad její síly, a pokud budu chtít, napíše mi nějaké adresy, kde by to mohli vědět. To jsem si to mohl rovnou vygůglit! Což jsem obratem udělal. Informací jsem tam vylovil dost, i tu tázanou. Už se nepamatuji, jestli mi pan Google nabídl rovnou výsledek nebo postup, jak to mám vypočítat. Jako inženýr bych se musel strašně stydět, kdybych to nespočítal. Tak jsem to spočítal. Ale výsledkem vás nebudu zatěžovat, protože nevím, proč by vás taková kravina měla zajímat.

0106
*Je bezvadné, když člověk může být hrdý na své předky. (A taky se má snažit, aby i jeho zadky mohly být hrdy na něj.)
Nedávno jsem se tady chlubil svým pradědečkem, ředitelem školy obecné v Sázavě. A ukazoval jsem tu čtenářský deník z časů jeho studia. Jmenovitě stránku, kde popisuje knihu „Vypsání husitské války napsal Karel Vladislav Zap“. Pradědeček to přelouskal coby povinnou četbu někdy kolem roku 1860. Něco mě nutkalo tu knihu přečíst. Jednak jsem zatoužil poznat, co četla a jak se vzdělávala mládež poloviny devatenáctého století. A protože hltám historii a válečnou zejména, rozhodl jsem se knížku sehnat a přečíst. Byli jste mi při hledání nápomocní, jmenovitě děkuji Veronice Cihlářové za tip na antikvariát.
A teď čtu. Každou volnou chvíli. Jménu autora jsem do té doby neznal, ale už vím, že napsal o historii dvě desítky knih. Alois Jirásek si měl z čeho vypůjčovat a Zdeněk Nejedlý pak mohl husity socialisticky prznit. Dobře se to čte, krásně pomalu, vyprávění má tempo devatenáctého století. Nejzajímavější je pro mě ovšem jazyk knihy. Dávno zapomenutá slova, spousta přechodníků a jiných slovních tvarů, které neumím ani popsat, překotné slovosledy a vůbec archaismy. Stále na mě vyskakuje něco překvapivého. Příklad: Slovo našinci považujete za běžné. Ale slovo vašinci čtete určitě poprvé. Zajímavé ovšem je, že to vše dokážu přečíst a rozumím tomu. Možná, že ta čeština devatenáctého věku je nám stále relativně srozumitelná. Anebo i já jsem už taková fosilie, že bych si početl i v Kosmově kronice. Třeba jsem v minulém životě chodil do stejné školy s mým pradědečkem.

3005
Skoro všichni jsme muzikanti. Jedni skutečně hrají na nějaký nástroj nebo se věnují zpěvu. Druzí jsou já nic, já muzikant.
Je samozřejmé, že jsme vždy dobře naladěni. Pokud snad ne, musíme se doladit. S partnerkou musíme být dobře sladěni, jinak by nás to mohlo rozladit. Nikdy by nemělo docházet k nesouladu. Když se ocitneme v jiné situaci nebo s jinou partnerkou, musíme se rychle přeladit.
Kafe sladíme, ale nepijeme ho nikdy přeslazené. Dokud to jde, problémy necháváme ležet ladem a náladu nám nic nezkazí.

2905
Nejen skleníkové plyny a molekuly CO2 mění situaci na zeměkouli. Klimaslupka planety je tak křehká, že když někde na Filipínách zamává motýl křídly, způsobí to třeba v Kanadě záplavy a tajfuny. Možná jste to jméno už slyšeli: el Ňiňo. Hajzlík takový mrňavý. Funguje tak, že trochu víc ohřeje pacifické vody někde u Peru, a v důsledku jde ve zbytku světa teplota nahoru. Naštěstí má ještě sestřičku. El Ňiňa to dělá naopak, ochlazuje, takže se ti dva střídají.
Když má vládu El Ňiňo a připočítá se k němu vliv skleníkových plynů (což má podle meteorologů nastat právě teď a trvat zhruba pět let), ohřejeme se a budou padat rekordy. Pravděpodobně prý to bude nejteplejší pětileté období, co si pamatujeme, a jeden z těch roků bude skoro s jistotou vůbec nejteplejším rokem od prvního měření. Začíná to být sakra vážný problém a lidstvo i lidé s tím musí něco dělat. Jako člověk třídím plasty, snažím se šetřit vodou a hlasitě protestuji proti znečišťování fontán v Itálii. Nevím zatím, co s tím bude dělat lidstvo. Snad jeho cesty půjdou správným směrem, nepovedou slepými uličkami a budou účinné.

2605
*Neznám žádného Čecha, který by neměl rodné číslo. Všichni ho máme, to svoje umíme plynně odrecitovat a většinou tušíme, co se z něho dá vyčíst. Třeba kdy jste se narodili, jestli jste kluk nebo holka, ale taky třeba, že jste se narodili v cizině. Na svých deset číslic je každý občan patřičně hrdý (to, že je hodně starý, se pozná podle toho, že má číslic jen devět).
Kdosi vymyslel – nevím, jestli v nějakém belgickém městě nebo poblíž Karlova mostu – že vaše rodné číslo je tajná věc. Něco jako heslo k bankovnímu účtu. Nikdo ho po vás nesmí chtít. Je tudíž zvláštní, že vaše rodné číslo má kdejaká instituce nebo firma a k němu má vaši adresu, počet dětí, jméno manželky, případnou rozvedenost nebo ovdovělost, a tak dál. Nějakým úředníkům – nebo politikům, nevím, to se blbě rozlišuje – zničehonic začalo vadit, že se o vás ví rodné číslo. Ty ostatní informace o vás, chuj s tím, ale na rodné číslo nemá nikdo nárok.
Ihned začali konat a vymysleli toto:
Vaše rodné číslo se zruší, takže v budoucnu budete mít dost starostí dokázat, že jste se narodili.
Místo něj vám bude přiděleno číslo, které si nikdo nebude schopen zapamatovat, především ne vy. Možná ta změť číslic bude i něco znamenat, ale to se budou smět dozvědět jen úředníci státu s pověřením „Přísně tajné.“
Podle ohlasu veřejnosti to nikdo nechce a nepotřebuje. Přesto tato zcela zbytečná hovadnost vyjde minimálně na padesát šest miliard korun (je to vůbec možný?), což je pro vládní úsporný balíček zajímavý bonus. Na tohle si opasek utahovat nehodlám.

2505
Člověk má takové povšechné znalosti z historie, směs nezapomenutého ze školy a četby historických románů. Někdy se mu ale zachce detailu: jak se to přesně tenkrát odehrálo, kdo všechno u toho byl. To se ani gůgl moc nechytá. Hledat podrobnosti v nějakých zaprášených foliantech je k ničemu. Trochu se můžete poučit na místě činu, pokud to místo ještě existuje. Jenže pak zastihnete kombajn, jak pojíždí kolem pomníku, že tady byla roku nácet desát velká bitva. Tak zase nic.
Osobně mám na pídění po detailech historických zlomů svéráznou metodu. Před spaním začnu v duchu probírat, jak to asi mohlo být a stanu se účastníkem oněch dějů. Ráno sice netuším, jestli se mi to zdálo či jestli jsem to bděle vymýšlel, Případně jestli jsem to skutečně prožil. Náčrt těch dějů je ale po kupě a kdyby se to stalo někomu méně línému, mohla by z toho být poutavá kniha.
Tak vám aspoň budu někdy vyprávět, jak jsem měnil dějiny jako čelný revolucionář, úspěšný vojevůdce nebo plodný vynálezce.
To se to vynalézá, když víte! Třeba zajdete do laboratoře k Marii Sklodowské a vyložíte jí věci, nad kterými by ona ještě řadu let bádala, zatímco vy jste to probírali ve škole už před časem.

2405
Ekologičtí extremisté ze spolku Poslední generace zaneřádili legendární Fontánu di Trevi. Vlezli dovnitř, roztáhli transparent a obarvili vodu ve fontáně jakousi černou tekutinou. Přivolaná policie je vytáhla z vody, a ještě mokré zadržela. Město čeká sanace, vyčištění mramorových stěn a potrubí fontány a výměna 300 000 litrů vody.
Po řadě útoků na slavné obrazy v evropských galeriích je to už třetí římská fontána, kterou tito vandalové napadli. Pravděpodobně trpí nízkým IQ, pro které nepochopí, že podobnými aktivitami vyvolávají nenávist veřejnosti vůči normálním lidem, kteří se snaží přírodu chránit. Italská vláda už schválila dekret, na jehož základě je možné finančně i trestně postihovat lidí, kteří ničí, znečišťují nebo jinak poškozují kulturní památky. V italské Padově už probíhá trestní stíhání členů hnutí pro podezření ze zločinného spolčení. Skupina se od roku 2020 podílela na mnoha blokádách ulic a poškozování veřejného i soukromého majetku.
Vodu musíme chránit, na planetě začíná chybět. A fanatismus škodí, ať má barvu rudou, černou nebo zelenou.

2305
Psalo se o tom dlouho a dost a teď se to znásobilo, když to vyteklo z kanálu na ulici. Urodilo se zčistajasna plno dětí. Asi tak čtrnáct let to nikoho nezajímalo a najednou mladí začali sborově bušit na vrata středních škol. Silný ročník, pro většinu nebylo místo. I pro ty, co studovali s jedničkami a měli široký rozhled.
Politici měli těch čtrnáct let jiné starosti. Po čas našich levicových a pseudolevicových vlád o vzdělání nebyl moc zájem. Opakovaně jsme slyšeli a četli, že osmiletých gymnázií je příliš a budou se muset zredukovat a že je potřeba podpořit učňovské školství. Starého odboráře novým kouskům nenaučíš, a právě takoví přibývali mezi funkcionáři ČSSD. Oligarchu zase nejvíc zajímaly levné ruce na porcování vodňanských kuřat.
A šlo nejen o silné ročníky budoucích středoškoláků. Mladí, poučovaní ze všech stran o důležitosti a výhodách vzdělání a chovají se podle toho. I proto ten přetlak.
Uvidíme, jak se z příběhu poučí tato vláda, která vypadá dost rozumně, a jak připraví pro ty další vzdělanou budoucnost. Něco se ale bude muset podniknout s těmi, na které se letos nedostalo. Pomocných kuchařů s vyznamenáním zase tolik nepotřebujeme.

2205
Povídal můj nejmladší vnuk, že v jejich škole proběhne simulace zasedání Organizace spojených národů. Zachoval jsem prarodičovskou vážnost a nezačal mu hned z kraje vysvětlovat, že OSN je nezbytečnější instituce, co znám. Ale musel jsem ho informovat, že Radě bezpečnosti OSM předsedá stát, který sprostě napadl sousední zemi a vraždí tam civilisty a děti. To on samozřejmě ví. Ale v roli politika a státníka, který rozhoduje o celé planetě, musí myslet a mluvit diplomaticky. Napadlo mě, že tihle kluci z gymplu by se na tom skutečném valném shromáždění hodili lépe než ouřadové, co tam sedí teď. Chtěl jsem mu trochu píchnout s přípravou na zasedání a opsal jsem si body, které si bude připravovat jeho skupina.
Pak mě napadlo a zkusil jsem to. Jednotlivé body jsem proměnil v otázky a zadal je umělé inteligenci. Chvíli chroustala. Pak vyplivla odpověď na všechny otázky. Docela to má holka v hlavě srovnané a na to, jak zařídit svět z gymplu v Praze 10 by to mělo stačit. Ovšem moji zdravou ješitnost nepotěšil fakt, že ta dotyčná AI je evidentně chytřejší než já. No a co, má na to větší počítač.

1805
Každý rok se politici slétnou na nějaké místo na světě, nejlépe kde ještě nebyli. A s nimi novináři, televizní štáby, vědci, aktivisté, celebrity a protestující. Mají summit, kde se radí, jak zachránit planetu. Vždycky se jedná skoro týden a pokaždé se podaří (nebo nepodaří) schválit usnesení, jak s tou planetou dál.
Je úctyhodné, že tomu věnují tolik svého vzácného času a energie. Jedna věc mě na tom mrzí: všichni na ten summit přijedou – pardon přiletí vládními nebo soukromými tryskáči. Samozřejmě – abyste si nemysleli – každý jenom jedním. Ta letadla mají značnou uhlíkovou stopu a škodí přírodě. Překvapuje mě, že tam ještě nikdo na plénu nevystoupil a přítomným to nevysvětlil. Třeba by to dali do usnesení, že letadla škodí.
Na druhé straně mě potěšilo, že se objevili dva politici, kteří nemají ekologii v popisu práce, moc o tom nemluví a něco pro věc dělají. Velkou radost mi taky udělalo, že jeden z těch dvou je náš a toho druhého (druhou) máme rádi: Petr Pavel a Zuzana Čaputová. Létají už pravidelně spolu v jednom letadle, a rádi cestou přijmou i nějaké politiky stopaře z dalších zemí. Cestou si mají o čem povídat a oxid uhličitý je při tom rád, že byl ušetřen.

1705
„Chceme demisi Fialově vládě,“ napsal někdo na FB. Není to ojedinělý výkřik na sítích, zvláště v posledních dnech a hodinách. Když někdo chce pád vlády, neměl by si plést pády. Ale ona ta češtin některým vlastenecky cítícím občanům nepřirostla.
Tak proč ne. Na to, chtít něčí demisi, má každý volič právo. Horší už je to, když se demisionáře zeptáte, koho místo té fialové. Odpovědí je obvykle mlčení. Ti jednodušší vám odpovídat nebudou a méně zpozdilí tuší, že Babiš by to dělal hůř. Stárne, ztrácí energii a body. Hodně lidem už došlo, kdo jim zdražuje potraviny a zvyšuje inflaci. A taky už není z čeho rozdávat. O státnických schopnostech těch dalších si iluzi nedělá – krom křiklounů na náměstích – asi nikdo. Okamura, Majerová, Rajchl, Vrábel, Konečná, Středula, Dufek, a kdo dál?
Nikdo z nich nemá šanci nás z té šlamastiky po kovidu, válce a Babišově vládnutí vyvést. Fialova vláda komunikuje kostrbatě a určitě dělá i nějaké chyby. Ale má vůli i schopnost něco s tím udělat.
Ještě před kovidem jsme věděli, že se máme nejlíp ze všech generací, co tu byly před námi. I teď se máme dobře a ani úsporné balíčky nikoho nezašlapou do bláta. Jednou to skončí, myslím, že brzy.
Ale to jaro by už konečně mělo přijít. Těším se až holky vyrazej do ulic jen tak v tričku a na něm budou mít napsáno: Bez Babiše a Okamury bude líp!

1605
Silniční doprava, tak jak ji dnes máme a naříkáme, se vymýšlela zhruba před sto lety. To jsme měli fungl novou Československou republiku. Ta byla možná až zoufale protažena na východ. Na nějaké komunikace ze začátku nebylo ani pomyšlení. Bylo po válce a po španělské chřipce, Sudeťáci se bouřili, že nechtějí být Čechy, Maďaři útočili na Košice a v Praze se prali levičáci o Lidový dům. Ale pak se to trochu zvetilo, Mladá Boleslav, Kopřivnice a mnoho dalších začaly ve velkém vyrábět automobily a těm byly císařské silnice těsné. Ve světě začaly frčet dálnice a Čechoslováci začali taky chystat projekt. Velkým propagátorem dálnice byl Tomáš Baťa, což byl člověk s vizí a taky ta trasa měla vést kolem jeho fabriky. Naplánovaná byla z Aše až do Jasiny. Že je Aš až v nejzápadnějším výběžku, to víte. Jasina byla vesnice na nejzazším konci Podkarpatské Rusi, která k nám nějakým nedopatřením taky patřila. Nikdo z Pražáků ani z jiných Čechů v Jasině nikdy nebyl, a vlastně se moc nevědělo, jestli není už v Rumunsku nebo na Ukrajině. Ale je tam krásně, někdy si tam zajeďte. Dálnice byla takovým pokusem udělat z té debilní protaženosti mladého státu jakousi přednost.
A fakt se to začalo stavět. Šlo to ztuha, mezinárodní situace velela stavět pohraniční opevnění, ta nám byla později docela úplně nanic, ale na dálnici se ještě tu a tam koplo. Dokonce se to líbilo i Hitlerovi, ovšem nakonec dal přednost dálničnímu spojení tří německých měst Breslau (Wroclaw) – Brno – Vídeň. Z toho nám zbylo asi pět kilometrů u brněnské přehrady.
Po válce se budoval socialismus a na budování dálnic nebyl dvacet let čas, chuť ani prostředky. Ale už v roce 1970 byl otevřen první úsek dé jedničky Praha – Mirošovice.

1505
Pobřežní státy v čele s Německem chystají obří energetický projekt v Severním moři, který by využíval větrnou energii. Větrníků by tam mělo do roku 2050 stát tolik, že by měly dohromady sílu asi 150 Temelínů a zajistí proud pro více než půlku evropských domácností. Pobřeží se ale také musí víc propojit s vnitrozemím, aby zásobovalo i státy, které nemají moře, například Česko. Projekt je velkolepý, zároveň to ovšem znamená vybudovat obrovskou kapacitu záložních plynových elektráren, pro případ, kdy nebude foukat. A náročná bude taky ochrana systému před teroristy a Putinovými ponorkami.

1105
Strom života. Určitě jste takový graf někdy viděli. Obyvatelstvo určité země rozděleno podle věku a pohlaví. Všichni narození ve stejném roce zabírají jeden řádek. Nalevo muži, napravo ženy. Dole na tom nejdelším řádku všichni letos narození. Výš a výš se řádky krátí a nahoře už je jen taková nepatrná čárka stoletých.
Zdravá a spokojená společnost má coby graf takový hezký vánoční stromeček. Taková, které se posledních sto let, ale spíš víc, vyhýbaly války, pandemie, revoluce a jiné nepřístojnosti. Jenže taková společnost existuje leda někde na tichomořském ostrůvku. Strom života všech ostatních má zuby a vykousy. Každé společenství se těmi vykousy trápí. Na příklad: po skončení Druhé světové války se po dlouhém odříkání za krize a války rodilo fest. Dětí takto přivedené na svět (a že jich bylo hodně) rodily pak zhruba v sedmdesátkách . Co mohly taky jiného za normalizace dělat? Generace dětí hnusně pojmenovaných „Husákovy děti“ dospěla do nových časů, kdy mohla cestovat po světě, bavit se do rána nebo podnikat a pracovat až do noci. Děti byly odloženy až na potřicítku. A pak honem honem, nejvíc byly skloňovány tikající biologické hodiny. A máme tu další boom.
Tohle všechno a mnoho jiného měří statistici a zkoumají sociologové a pak malují ty vykousané stromečky. Aby vlády měly informace a mohly se připravit na moc nebo na málo dětí. Jenže dopadne to jako vždycky. Porodnice přetékaly. Nebyla místa ve školkách. Na základku museli všichni, třídy byly po čtyřiceti, aspoň se už neučilo na směny jako v sedmdesátkách. Přišly přijímačky na střední školy. Na gymnázia (zejména víceletá) a vůbec školy s maturitou byl přetlak přímo hysterický. Stát v jednom kuse mluví o důležitosti vzdělání, ale skutek utek. Naopak se vždycky ozve nějaký soudruh odborář, že je třeba posílit učňáky. A do toho reformy vzdělávání, inkluze, peníze na platy učitelů, zbytnělá byrokracie, a naopak skoro vůbec žádný zájem o mimořádně talentované.

1005
S překlady se dá leccos užít. Slovenštinu jsme ovládali až na pár záludností (dodnes si pletu kel a kaleráb) perfektně. Jednak obě celostátní media mluvila půl česky a půl slovensky, v televizi dávali každé pondělí slovenské divadelní hry, které by v Česku cenzoři určitě nepovolili, a skoro každé léto jsme vyráželi stopem na vandr na východ, kde byla krásná země a lidé tak nějak přívětivější. Rádi jsme pozorovali kraj a lidi v krčmách. Užasle (a trochu s odporem) jsme sledovali, jak si lili do piva malinovku. Tenkrát jsme netušili, že to bude o šedesát let později velký hit hlavních českých pivovarů. S domorodci jsme z úcty k bratranskému jazyku mluvili jen česky, mezi sebou jsme to zkoušeli slovensky. Jednou jsme jazykově méně zdatnou kamarádku přesvědčili, že hřbitov se slovensky řekne moratórium. A v nejbližší vesnici jsme ji vyslali poptat se, kde to tam maj. Asi tři babky jen kroutily hlavami. Pak narazila na českého turistu. Když se do sytosti vysmál, vysvětlil jí, co je moratorium a co je cintorín. Do večera s námi nepromluvila.

0905
S překlady se dá leccos užít. Slovenštinu jsme ovládali až na pár záludností (dodnes si pletu kel a kaleráb) perfektně. Jednak obě celostátní media mluvila půl česky a půl slovensky, v televizi dávali každé pondělí slovenské divadelní hry, které by v Česku cenzoři určitě nepovolili, a skoro každé léto jsme vyráželi stopem na vandr na východ, kde byla krásná země a lidé tak nějak přívětivější. Rádi jsme pozorovali kraj a lidi v krčmách. Užasle (a trochu s odporem) jsme sledovali, jak si lili do piva malinovku. Tenkrát jsme netušili, že to bude o šedesát let později velký hit hlavních českých pivovarů. S domorodci jsme z úcty k bratranskému jazyku mluvili jen česky, mezi sebou jsme to zkoušeli slovensky. Jednou jsme jazykově méně zdatnou kamarádku přesvědčili, že hřbitov se slovensky řekne moratórium. A v nejbližší vesnici jsme ji vyslali poptat se, kde to tam maj. Asi tři babky jen kroutily hlavami. Pak narazila na českého turistu. Když se do sytosti vysmál, vysvětlil jí, co je moratorium a co je cintorín. Do večera s námi nepromluvila.

0505
Trocha statistiky. Energie v Česku už příliš neovlivňují inflaci. Na vině jsou potraviny. Statistici a ekonomové hlásí, že už druhým rokem nejrychlejí zdražují naši zemědělci, následují je čeští potravináři a až poslední jsou obchodníci. Potraviny z dovozu jsou výrazně levnější než ty z tuzemska. Podobně když zajede na nákup do sousedních zemích a také vás překvapí nízké ceny v západní Evropě. Třeba se dožijeme situace, že pojedeme nakupovat s heslem „Bojkotujte české výrobky!“

0405
Čeština je docela bohatá na taková sousloví, jejichž význam je úplně jiný a většinou nemá souvislost s významem slov, která to sousloví tvoří. Člověk neznalý nebo cizinec před nimi stojí jako „nahý v trní“. Říká se jim idiom a naše řeč jich má tolik, že se z nich vytvářejí samostatné slovníky. A i v dnešní době další přibývají.
Třeba „kámen úrazu“, „jádro pudla“, „naběhl si na vidle“, „máslo na hlavě“, „pokusný králík“, „hadr na holi“.
Překvapí vás, v kolika takových spojeních funguje třeba slovo „slovo“. Opakoval to slovo od slova. * To je tedy slovo do pranice. * Všechno to byla slova do větru. * Někdy stačí dobré slovo. * Lidé si šli do kostela poslechnout boží slovo. * Dal mi na to čestné slovo. * Vždycky měl hlavní slovo. * Jak byste to vyjádřili jedním slovem? * Zkus to říct jinými slovy. * Neřekl o tobě ani jedno křivé slovo. * Byl to nemluva líný na slovo. * Nikdo nebyl mocen slova. * Opentlil to okřídlenými slovy. * V hádce padlo mnoho ostrých slov. * Zaznělo hodně planých slov a frází. * Byl skoupý na slovo. * Slyšeli jsme jenom velká slova, nic víc. * Byl to odborník na slovo vzatý. * Všichni přítomní to přijali beze slova. * Nebylo třeba žádných slov.
Zkuste si to taky. Kolik idiomů najdete třeba na slovo ruka nebo na slovo strana?

0305
Kino a já.
První kontakt s filmem mě dostihl na základce, to už bylo v Litoměřicích. Vybaví se jen dva záblesky. Obrázek Bratři v triku což bylo logo tvůrců dětských filmů. A potom film Pérák, který tenkrát ovládl všechny generace. Příběh jakéhosi českého supermana, který měl na botách péra z kanape a skákal na nich ze střechy na střechu. Přitom úspěšně škodil Němcům a ti z něj byli zoufalí, protože ho samozřejmě nemohli chytit. Jinak pro nás mladé diváky moc velká nabídka nebyla. A taky nebyl čas, s partou na kraji města jsme pobíhali po zahradách a konali výpravy do blízkého lesa. Jeden z těch kámošů se později stal slavnou postavou ve filmu Cesta do pravěku.
V Litoměřicích byla dvě kina: Máj a Beseda. Později se k nim přidalo ještě letní kino na Střeleckém ostrově, ale tam se moc často nepromítalo. Obě kina hrála každý den od půl šesté a od osmi. Někdy se ani mezi představeními nestihlo vyvětrat. Délka celého programu byla nadupaná, byla totiž padesátá léta. Začínalo se Československým filmovým týdeníkem. Po něm šel týdeník sovětský. Následoval krátký film o jedné z republik Sovětského svazu. Pak jsme se konečně dočkali hlavního filmu. Budovatelské příběhy ze staveb mládeže nás kluky moc nebraly. Zabíraly obvykle dlouhou řadu mladých lidí v modrých košilích, kteří podávali cihly jeden druhému. Jednomu se tam moc nelíbilo a ulejval se, ale ona ho přesvědčila, pak už pracoval dvojnásobným tempem a nakonec se vzali. Nás bavily víc filmy, kde se střílelo. Stalingradská bitva nebo Pád Berlína a tak. Druhá světová válka byla v kině jen Velká vlastenecká. Jinde se na plátně nebojovalo. Moc se nám líbil film Akce B. Fandili jsme našim esenbákům, kteří bránili Banderovcům, aby prošli naší zemí na Západ. Měli samopaly (ti esenbáci), někteří dokonce ty s talířovým zásobníkem a dobře to kosili.
V Litoměřicích jsem byl řadovým divákem, ale o prázdninách v Sázavě jsem se stal kolečkem filmového průmyslu. Můj dědeček byl totiž vedoucím kina, které promítalo každou středu, sobotu a neděli. Pomáhal jsem roznášet do vitrín plakáty a obrázky z filmů. Večer mě dědeček bral sebou, já trhal lístky a neproklouzla ani myš. Pak jsem se mohl pokaždé dívat na film. Můj vůbec první nepřístupný film byla Mzda strachu. To byla bomba, i když to blbě skončilo. Bylo mi jedenáct a vůbec jsem nechápal, co na tom bylo nepřístupného. A můj hodný dědeček na celé prázdniny objednával samé dobrodružné filmy přístupné od patnácti.
V Litoměřicích už jsme coby třináctiletí výrostci na nepřístupňák občas proklouzli. Vrcholem byli Tři mušketýři nebo Fanfán Tulipán. Stát tehdy rozhodl, že nám musí poskytnout víc osvěty a vymyslel slevy do kina pro školáky a studenty. Jednak proto, že Lenin řekl, že film je ze všech umění nejdůležitější a taky že se doufalo, že tím pádem uvidíme ještě víc Pádů Berlínů. Mohli jsme si za korunu dvacet koupit vstupenku na jakékoliv místo v biografu. První řada stála korunu a za káčees korunu dvacet si ji kupovali blbečci ze základky na Máchovce, kteří chodili do kina dělat hlavně bordel. Až do páté řady to bylo za dvě, dál za tři, zadní řady a balkon za čtyři. Samozřejmě jsme chodili za korunu dvacet do první řady na balkon. Jednak jsme si připadali jako honorace a hlavně tam byla stran nepřístupnosti přístupnější uvaděčka. Na gymplu zájem o kino postupně vlažněl. Přednost mělo randění, mejdany, hospody a taky výjezdy do divadla v krajském městě.
Na vejšce v Praze, to už byla šedesátá léta, takže nová vlna, alternativní snímky, filmové kluby a občas i soukromé promítání filmů, co nemohly do distribuce.
Později – to už bylo s Hankou – jsme zašli do filmového klubu na film Festival (Newport). Desetitisíce diváků, Dylan, Baezová, Peter, Paul & Mary a spousta dalších. Vyšli jsme z kina bez dechu a říkali jsme si, že takový festival bychom jednou chtěli zažít. Nebo udělat. Myslím, že se nám to povedlo.

0205
Češi byli v historii pověstní svou vlídnou až holubičí povahou a s jejich vládci z rodu Přemyslovců to nemohlo být jiné.
Trochu to kazil kníže Boleslav I, který nechal zavraždit svého bratra Václava, řečeného Svatý. Přihodilo se to ve Staré Boleslavi. Ve škole nám soudruzi učitelé vysvětlili, že to vlastně nebyl takový zločin, protože svatý Václav prý kolaboroval s Němci. Proto ho dnes máme za vrchního českého světce. Přímým opakem bratrovraha byl jeho syn Boleslav II, řečený Pobožný. Ten vládl laskavě a mírumilovně. Jeho nejdůležitějším státnickým krokem bylo vyvraždění konkurenčního rodu Slavníkovců. Druhý Boleslav měl tři syny: Boleslava III, Jaromíra a Oldřicha. Nový kníže Boleslav III měl jako prvorozený nástupnictví jasné, ale stejně se chtěl bratrů zbavit. Jaromíra nechal vykastrovat a Oldřicha chtěl zavraždit, což se nepovedlo. Oldřich s Jaromírem prchli do zahraničí, ale Boleslava třetího svrhla domácí šlechta a na trůn posadila Jaromíra. Ten vládl krátce a musel znovu prchat před Boleslavem, který se zase zmocnil trůnu. Jen tak mimochodem nechal vyvraždit další konkurenční rod Vršovců. Další vzpoura ho opět svrhla, skončil ve vězení, kde po třiceti letech zemřel. Na trůn byl znovu posazen Jaromír. To se nelíbilo třetímu bratru Oldřichovi, svrhl ho, Jaromír utekl do Němec a Oldřich vládl, poté, co nechal vyvraždit šlechtu, která stranila Jaromírovi. Pak se zamotal do mezinárodních problémů, císař (německý a římský) se naštval, Oldřich skončil ve vyhnanství a na trůně opět seděl Jaromír. Avšak Oldřich se z vyhnanství vrátil, Jaromíra zajal a oslepil. Jenže už po půl roce vlády byl otráven. Slepý bratr mu vystrojil pohřeb a vládnutí nad českými zeměmi svěřil synovci Břetislavovi.
Taky byste chtěli žít v Čechách v čase přemyslovských knížat?

0105
My Evropané jsme ze všech nejúžasnější, nejmoudřejší a nejpokrokovější a rádi nabízíme těm ostatním, že se za nás mohou zařadit do zástupu. Třeba v zeleném údělu. Až my zlikvidujeme svých 9 % CO2, tak ostatní kontinenty se zastydí a začnou likvidovat taky. Jenže možná je to trochu jinak. Máme za to, že třeba v elektromobilech umíme. Pravda je ale taková, že jsme nejlepší v zakazování a omezování vozidel neelektrických. V těch bateriových zatím vázne odbyt i infrastruktura. Zatímco Tesla i Číňani jedou. Malý příklad: my řešíme málo dobíjecích stanic, fronty u nich a dlouhou dobu dobíjení, Čína právě představila nový přístup k elektromobilitě: nové auto, které má dojezd asi 1000 km, zastaví u servisní stanice na dálnici, personál z vašeho auta vyndá jeřábem vybitou baterii a místo ní vloží stejnou nabitou. Asi tak jako dostavníky kdysi přepřahaly koně. Celá akce prý netrvá ani tak dlouho, jako natankovat plnou nádrž. Číňané ovšem vědí, že na převod celé silniční trakce na elektriku budou potřebovat hodně, opravdu hodně elektrické energie. A tak údajně uvádějí do provozu každý týden jednu novou uhelnou elektrárnu.

3004
Všichni víme, kdo je a jak zhruba vypadá takový čaroděj. Nikoho by asi nenapadlo říkat mu čarodej. Ale dostikrát jsem slyšet říkat čarodejnice. Nechápu proč se holkám upírá ten háček. Je to jasná genderová nespravedlnost. Jako by si někdo myslel, že ženský nedokážou tak kvalitní kouzla jako chlapi. A že je nakonec stejně upálej. Obojí je nesmysl. Jen si vzpomeňte, že ve škole v Bradavicích byly kladeny stejné nároky na studenty a studentky. Žádná adeptka kouzelnictví neměla šanci některého profesora okouzlit. Ale v upalování čarodějek jsme my ve střední Evropě fakt nejlepší.

2804
NA DEVADESÁTÉ ROVNOBĚŽCE SEVERNÍ ŠÍŘKY
Tučňáci maj po práci.
Medvědi si lebedí.
Vorvani jsou vorvaní.
Tuleni jsou zhulení.
Mroži ti se na kře páří.
Velebné je ticho vůkol.
Všichni zbožně čučí na pól.
Čekaj na polární záři.

2704 Šrouby nejsou bity!
Nevím, kdo první vynalezl šroub. (Pokud to byl někdo z vaší rodiny, dejte vědět.) Nemyslím lodní šroub, ten vynalezl Ressl, už podle jména Čech jako poleno. Suchozemské poleno. Nedivil bych se, kdyby Češi taky vynalezli ponorku, batyskaf a letadlovou loď. Ale lodní šroub není šroub na šroubování.
Šrouby pamatuju zastara, že měly takovou drážku na šroubovák, česky šlic. Pak přišly křížové šrouby a potom už si každá firma vymýšlela různosti, aby její produkty nikdo nemohl rozšroubovat. Bylo to poměrně moudré opatření, protože, když se vám podařilo rozšroubovat notebook, šli jste si pak rovnou koupit novej.
Každej šroub měl v hlavě něco jinýho: hvězdičky, hvězdičky s dírkou, šestihrany s dírkou a bez, čtyřhrany, dvojzubce, zubatá kolečka, kříže rovné a asymetrické, dvojháky a vrtuloidy.
Ale pak přišla firma, která všechny ty nástrčíčky na šroubohlavy dokázala vyrobit, narovnat do krabice a prodat vám, protože to je to, co potřebujete ze všeho na světě nejvíc.
Dostal jsem takovou sadu k Vánocům. Má 120 dílů. Bitů, jak se česky říká. Mohu teď rozmontovat všechno. Přesněji řečeno, netuším, co všechno. Počítačové firmy jistě už zase vymyslely nový druh šroubohlav, abych se jim do toho ani se svou bitosadou nehrabal. Ale jistě bych se mohl stát demontérem kosmických raket.
Doma mám bitosadu vždy v pohotovosti. Dilema je, zda ji mám brát sebou i na dovolenou. Žádné hotelové předpisy tomu, pokud vím, nebrání. Jeli jsme nakrátko, tak jsem ji nevzal.
Chyba! Byla neděle, uklizečky měly volno a v našem hotelovém pokoji byl zásobník na toaletní papír, otevíraný takovou zvláštní hvězdičkou.
Jasně, že ji doma mám. Ale tady v hotelu v cizí zemi mi to bylo prd platný.

2604 Přemysl Oráč s kněžnou Libuší vládli své zemi (což mohlo být tenkrát teritorium tak od Berouna k Uhříněvsi) celkem v pohodě. Narodil se jim synek Nezamysl. Těžko říct, jestli byl nezamýšlený nebo se málokdy zamyslel. Každopádně tím vznikla přemyslovská dynastie, do které patřili i skuteční panovníci, které už si kronikáři nemuseli vymýšlet jako Nezamysla. Potomků měli Přemysl s Libuší jistě víc, ale ti, co neusedli na knížecí stolec, byli nedůležití. Ani takový Kosmas si je zbytečně nevymýšlel, protože by s nimi měl víc práce. Ta další knížata známe jen podle jmen – tak málo se toho za jejich vlády odehrálo. Mnata • Vojen • Vnislav • Křesomysl • Neklan • Hostivít. Po Hostivítovi se zřejmě ujal vlády Bořivoj, který měl proti všem svým předchůdcům nespornou výhodu: skutečně existoval. To si pak dál už nemůžete vymýšlet blbosti, aby vám to kolegové historici neomlátili o hlavu.
Přesto se za smyšlených Přemyslovců pár věcí událo. Tak jako za panování Libuše hanba fackovala muže, kterým žena vládne, po Libušině skonu vládl Přemysl sám, což se zase nelíbilo ženským. Proběhla genderová revoluce, holky se ozbrojily, postavily si hrad naproti Vyšehradu přes řeku a vedly proti mužům guerilovou válku. Mužské bojovníky to nejdřív asi pobavilo, ale s tím Ctiradem to ženy trochu přepískly. Muži vyhlásili bojovou pohotovost, hrad Děvín rozmetali na prvočinitele a vzbouřenkyně odvedli zpátky k plotně. Feministické vzepětí předběhlo o půldruhého tisíciletí dobu.
Druhý příběh se odehrál za knížete Křesomysla. Zemědělec Horymír, enviromentální odpůrce důlní činnosti na Brdech se svým koněm přeskočil hradby Vyšehradu, přeplaval Vltavu a pelášil k rodným Neumětelům. Jiná verze příběhu sděluje, že dopadl s koněm na tramvajové koleje pod vyšehradskou skálou, kůň nepřežil a jezdec se se zlomenou nohou odbelhal někam k podolské vodárně.

2504 V době, kdy jsem dostal svou první aktovku (myslím, že tenkrát se ještě říkalo školní brašna), dolehla na naše školství vražedná kombinace rakousko-uherské minulosti a zavádění socialismu. Vzdělávání nás, budoucí generace, probíhalo dost pomalu. Máma má mísu a Ema jí maso se vytrvale opakovalo, už tenkrát se kladl důraz na nejpomalejší žáky. I v počtech jsme postupovali obezřetně. Prvních pět ročníků sčítání, odčítání, malá násobilka, násobení, jednoduché dělení. Banalita typu trojčlenky přišla až v šesté třídě. Ale všechno jsme museli sčítat a násobit v hlavě. První elektronickou kalkulačku jsem si přivezl ze světa na začátku osmdesátek a najednou nebylo potřeba počítat něco zpaměti. Moderní telefony nás svými předvolbami odnaučily pamatovat si čísla kamarádů. Pak už to šlo krok za krokem. Už první počítače zaplašily papír a pero i psací stroje s kopíráky. S digitálními foťáky už jste nemuseli běhat do temné komory. Google nám našel odjezdy autobusů do Kouřimi, založení Karlovy univerzity nebo jak hubnout při dietě. Přestalo se chodit s dopisy do schránky. Překlady do jiných jazyků, návod, jak opravit židli, nebo pravidla pozemního hokeje na vás taky vykouknou z internetu. A teď je tu ta umělá inteligence, co prý za nás dokáže úplně všechno.
Už si nemusíme pamatovat a vymýšlet, ono si to pamatuje a myslí za nás. Lenivíme, zapomínáme a degenerujeme. Už nepočítáme zpaměti. Pravopis za nás Word opraví automaticky. Nic už nemusíme nosit v hlavě. Stačí vědět, kam se podívat a jak správně položit otázku.
Naše pohoda, pohodlnost a nemusení rostou geometrickou řadou. Kam to směřuje, nevíme. Možná skončíme na odpočivných ostrovech, všechnu práci za nás budou dělat stroje.
Ovšem jen do té doby, než je to přestane bavit. Nebo jen dojde elektřina.

2404 Jsme proti!
Proti čemu?
Proti všemu!
Rajchlovy demonstrace mají stejně jako loni Vrábelovy lehce sestupný trend, co do počtu účastníků. V neděli bylo krásně, a přesto bylo na náměstí řídčeji než minule. Možná je chyba organizátorů v tom, že slibují nesplnitelné. Podpódioví lidé jsou ale věřiví, a berou si z těch slibů, že když to Rajchl řekl, příští měsíc vláda padne. Vláda nepadla ani se nic dalšího nestalo, příště bude možná pod tribunou lidí zas o trochu míň. Na Vrábelovu poslední demošku se sešla asi stovka. Nicméně stále to je slušný byznys, někdo pošle peníze na účet, někdo si koupí čepici za pětikilo nebo placku za osmdesát.
Stálo by za sociologickou studii, co za občany se tam pod koněm schází. Jsou opomíjení. Táhne jim na důchod nebo už tam spadli, život se jim prosmýkl mezi prsty, za jejich nedostatečnost může samozřejmě vždycky někdo jiný. V davu se mohou projevit, cítit se chvilku silní. První skupina je asi „tvrdé jádro“. Lidé, co protestují proti všemu. Za všech okolností a proti kterékoliv vládě. Poměrně velký podíl asi mají antivaxeři. Aktivizovali se při kovidu, dovedeni k protestu dezinformačními medii (čímž není řečeno, že druhá strana měla ve všem pravdu). Když pandemie odešla a nahradila ji válka, pod vlivem týchž webů přehopkali na téma „ne Ukrajina a chcimír“. Putina ve skutečnosti nijak moc nebaští, ovšem je nezbytné být na opačném pólu postojů státu. Jinou skupinu protestujících naštvaly chystané, smyšlené i skutečné a chabě vysvětlované kroky vlády. Stačí otevřít některý dezi server nebo se zastavit s kámoškou před sámoškou.
Troufnu si tvrdit, že bídou mnoho demonstrantů netrpí. Ti, co trpí, si nemohou dovolit pravidelné cestování na Václavák, spláchnutý po skončení několika pivy v hospodě na Zlatém kříži.

2204 Andrej Babiš nevyhrál hru o prezidenta, a tak se rozešel s Markem Prchalem a jeho týmem. Ten dostal obratem nabídku na spolupráci ze Slovenska. Nikým neřízený oligarcha se od té doby chová zmateně jak tornádo v krabici. Složení řečníků na demonstraci proti prázdné vládní budově je Babiš – Konečná – Středula. V mediích, jak Babišových, tak Síenen prímových exhibuje komické duo Alena – Havlíček. Ti aspoň trochu přemýšlející voliči si už uvědomili, že i kdyby se ANO dostalo k moci, bude to hodně strmá cesta do pekla. Andrej tedy zkouší oslovit Čechy proti bídě, přátele Putina a chce mír. Tím ale ohrožuje Okamuru, na jehož voliče si z druhé strany brousí zuby Rajchl. Čeká nás asi hodně divoké jaro.

2104 Zlatá bula sicilská. Většina Čechů to nikdy neslyšela, a pokud to slyšela ve škole, odložila to do zapomnění hned po prvním zkoušení. Malá vrstva obyvatel, které podlebeční buňky odumírají pomaleji, tuší, že je to něco pro český stát významného, ale nemá páru co, kdy, kdo a proč. Význam té zlaté buly (prosím, neplést s hokejovou rozehrávkou) je dvojí. Jednak se dobře hodí do historických testů v časopisech, kde vám sdělí, že z deseti otázek jste dvě odpověděli správně, že to je nic moc, ale můžete to studiem a pílí ještě dohnat. Za druhé nerudní vybraní stařešinové mohou zdůrazňovat, jak je ta dnešní mládež nevědomá, neb ani o bule nic neví.
Nejsem mládež a nevědomý být taky nepotřebuji. První nenapravím, od druhého mám knihovnu a Google.
Takže: psal se rok 1212. Mladé české kníže Přemysl Otakar první, si úspěšně vedlo nejen doma, ale i v zahraniční politice. Když se rozhořel zápas o římský trůn mezi rody Štaufů a Welfů, pomáhal diplomaticky i vojensky střídavě jedné i druhé straně. Když pak jedna z těch stran zvítězila, odměnila se Přemkovi udělením dědičného královského titulu pro české země. To vše potvrzeno pergamenem s přivěšenou pečetí, což byla právě ta Zlatá bula sicilská. Tak se stalo, že počínaje Přemyslem Otakarem prvním vládli králové naší zemi celých sedm století, než je vystřídali prezidenti.

2004 Být druhý je ostuda.
Naše společnost je umanutá prvenstvím. Vítěz bere vše, zní heslo úspěšných a dává zapomenout olympijskému Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Jenže i z poslední olympiády si většina pamatuje jen pár vítězů. Ani erudovaný sportovní novinář vám nevysype, kdo se té olympiády zúčastnil. Je to nespravedlivé, ale nic se s tím nedá dělat. Jedině ve fotbale, tenise nebo šachách se kromě vítěze dozvíte i jméno toho, nad kým vyhrál.
Ze sportu a vědy se tah na prvenství postupně přesunul do všech oblastí našeho života. V novinách se dočtete, kdo se u nás narodil v první vteřině Nového roku. Media už ale vůbec nezajímá, kdo se první narodil po třinácté hodině, třicáté sedmé minutě a dvanácté sekundě sedmnáctého července. Zlato je prostě zlato. Stříbro ani bronz není zlato.
A tak nám nikdo opitý jarem nesděluje, že už kvetou druhosenky. Učitelé matematiky ignorují druhočísla. V žádné špinavé louži, kde kypí primitivní život, nenajdete druhoka. Žádný chemický druhek není pro vědce zajímavý natolik, aby bádali, jestli je ný, natý nebo ičelý.
Taky jsem ještě nepotkal člověka, který absolvoval druhomájový průvod. Snad jen komunisté – vědomi si své určité nedostatečnosti – se neoslovují souprvi ale soudruzi.

1904 Úplně všechny zajímá nejvíc, novináře, pořadatele, příznivce, odpůrce a lidi taky, kolik bylo na té demonstraci lidí. Žurnalisté tuší, že kdyby se zeptali pořadatelů, dostanou počet zhruba pětinásobný. Obvykle se proto ptají policistů, kteří jsou přeci jen blíž realitě, i když si to taky cucají z prstu. Sami novináři to nedokážou, protože to fakt spočítat nejde, a navíc mají většinou jen humanitní vzdělání.
Každý ale chce vědět, kolik je tam lidí. Jsou-li na věci zainteresovaní, velmi se zlobí, když je to číslo malé. Když u nepřátelské demonstrace je číslo vysoké, naštve je to ještě víc. Každému radím, ať si to spočítá sám. Třeba tak, že si pořídí dron s kamerou, protože seshora se každá jednotlivá hlava počítá líp.
Tak kolik bylo teď o Rajchlově neděli na Václaváku lidí? Někdo tipoval 70 000, jiný oponoval, že maximálně 30 000. Policie prý hádat už odmítá. Dron nemám, ale fotografové si oblíbili snímky z kopule (nebo kupole?) Muzea. Zvětšil a vytiskl jsem si tu fotku. A počítal jsem hlavičky, když jich bylo sto, nakreslil jsem kolem nich obdélníček. Ten jsem pak opakovaně pokládal vedle sebe na fotku tam kde byla podobná hustota hlaviček. Ta byla až po ulici Opletalovu. Obdélníček jsem tam položil 17 x. Coby Rajchlův velký obdivovatel jsem těch sedmnáct stovek zaokrouhlil na 2500. Mezi Opletalkou a Jindřišskou to postupně řídlo, před tramvajovými kolejemi z Jindřišské ani noha. Přidal jsem za tu plochu 4000 obličejů. Takže ani sedmdesát ani třicet, ale šest a půl tisíce. Toť vše. Podle upraveného komunistického hesla z prvních májů: „Ten, kdo stojí na chodníku, nerozvrací republiku!“ To by se ani Jidřichovi nelíbilo, kdybych mu do součtu zahrnul i čumily.

1804 Rozhostilo se.
Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.
Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.
Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.
I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. A chudák matka by musela trpět silnou mateřskou láskou, optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.

1704 Jsem panáček!
Někdo mi nedávno vykládal, že neumřeme na nemoci ani na oteplenou planetu. Že prý nás zahubí přemíra informací. Media, sociální sítě, jednapanípovídala, a tak. Množství informací, které se na nás valí, násobně převyšuje jakýkoliv dřívější počet zpráv, komentářů, hoaxů či obrázků. Nově je tu internet a jiné vymoženosti. Ve většině zemí je svoboda šířit informace. A ve většině zemí je svoboda šířit lži.
Mezi informacemi zaujímají důležité místo zprávy o počasí. Zpravodajská radia a televize ho nabízejí co půl hodinu. Najdete ho v počítači, na mobilu nebo na světelných tabulích. Předpovědi jsou nejpodrobnější a nejpřesnější, meteorologové na to mají největší počítač ve státě (někteří jedinci věří spíše norské předpovědi, protože Noři mají počítač ještě větší). Navzdory obrovitosti kompjůtru prognózy většinou nevycházejí. Je omyl si myslet, že povětrnost si dělá, co chce. Počasí se chová přesně tak, jak meteorologové řeknou. Problém je v tom, že Česko je příliš rozlehlá země. Nejen že v Karlových Varech je jinak než v Jablunkově. Ale často je u pražského krematoria v Motole úplně jiné počasí než u krematoria ve Strašnicích. (A nebožtíkům to dopředu nikdo neřekne.)
Dá se říct, že v současných možnostech předvídačů počasí je poskytovat přesné předpovědi pro Andorru, San Marino nebo Vatikán. Počasí na Uhlířskojanovicku se dá už jen přibližně odhadovat.
Dost často slyším lidi vzdychat – jak jsme mohli žít bez… Ano jako děti jsme žili bez. Šli jsme ven a někdy jsme zmohli. Nebo jsme postavili sněhuláka a do rána někam odešel. Přesto lidé měli i různá prognostická zařízení. Na venkově rosničku v láhvi se žebříčkem. Když lezla po žebříku nahoru, bylo hezky. (Doufám, že tohle už ochránci zvířat zakázali.)
My měli doma mezi okny domeček. Když bylo hezky, vylezla panenka. Když se chystal déšť, sníh, blesky a krupobití, panenka zalezla, aby jí nezmokl účes. A protože tak to chodí i v životě, do nepohody vylezl panáček.
Domeček nepřežil zvídavost mladého člověka, který nutně potřeboval zjistit, jak to funguje. Myslím, že jsem to tenkrát svedl na nějakého svého sourozence. Ačkoliv jsem odjakživa jedináček. Ale myšlenka a kouzlo zůstalo. Kdykoliv vylezu z domu na zahradu s nadšenou představou, že tam budu pracovat, rozprší se.

1604 O Velikonočním pondělí svítilo slunce jako zběsilé. V solárech vyrábělo hodně elektřiny. Lidé se honili po koledě a spotřeba proudu v zemi byla nízká. Dokonce tak, že regulátor musel odpojit asi šestinu všech solárů v Česku. To se dá udělat otočením vypínačů. Uhelné ani jaderné elektrárny z minuty na minutu neodpojíte. Celkem je u nás „v solárech“ zatím 2469 Megawatů. Ale podaných žádostí o výstavbu nových slunečních parků i střech je asi za dalších 20 000 Megawatů. Musíme tedy předpokládat, že „vypínání Slunce“ bude probíhat v budoucnu mnohem častěji. Což není problém. Nepříjemnost je v tom, že za každé vypnutí solárních zdrojů musí distribuční firmy majitelům solárů finančně kompenzovat. To ve finále pocítí spotřebitelé v cenách elektřiny. Ale snad to vyjde levněji a ekošetrněji než kutání uhlí. Solárním baronům jsme už v minulosti zaplatili dost.

1404 Svět je složitý a propletený.
Nemáte tušení, co všechno může spolu souviset.

1304 Umělá inteligence (AI) se na nás začala valit ze všech stran. Jedni jsou naplněni nadšeným očekáváním, kam nás ta věc rychle posune. Spousty nedůležitých a zbytečně pracných činností by mohla dělat za nás. Druzí jsou vystrašeni. Může začít nahrazovat nejedno povolání. Kdekdo se z vytopené kanceláře může ocitnout na dlažbě. Nebo dokonce bude ta AI čím dál chytřejší, až nás úplně přechytračí a začne nás ovládat. Scifisté o tom už dávno napsali stohy knih.
Třetí skupina obyvatelstva, kamž se dovolím zařadit i mě, začne zjišťovat, jak to funguje. Nebudu vám vysvětlovat kudy jsem na to šel, protože když na to přijdete sami, může to být vaše poslední badatelská aktivita; všechno další už bude AI dělat za vás.
Uměle inteligentní osoba si říká Chatbot, a navzdory tomu, že se pohybuje na internetu, je zdvořilý, nepolemizuje s vašimi politickými názory a nepoužívá vulgární výrazy.

Napsal jsem Chatbotovi: Potřebuji vytvořit nekonvenční blahopřání k narozeninám příteli s dobrodružnou povahou.
Odpověděl obratem:
Dobře, zkusím vytvořit nekonvenční blahopřání k narozeninám příteli s dobrodružnou povahou. Tady je jeden návrh:

„Milý příteli,
dnes je tvůj velký den a já ti přeji všechno nejlepší. Máš rád dobrodružství a nebojíš se ničeho, takže ti přeji, aby sis v tomto roce užil spoustu vzrušujících zážitků. Ať tě provází štěstí, zdraví a láska. A hlavně ať se ti splní tvé sny, i ty nejdivočejší.
Měj se skvěle a užij si svůj den. Těším se na naše další společné dobrodružství.
S láskou,
tvůj kamarád.“

Vede si překvapivě dobře, i když nekonvenční gratulaci bych si představoval přece jen jinak. A taky to „s láskou“, no… Ale Chatbot vysvětluje, že to je první verze, z jedné vody na čisto, a naznačuje, že na dalších úpravách nebo verzích je ochoten se mnou spolupracovat.
Zatím tedy průměrně geniálního člověka mého typu nepřevyšuje, ale prý se velice rychle učí. A ani není daleká doba, kdy my novináři, úředníci, komentátoři, objevitelé a básníci budeme přebyteční. Ale všechna povolání nezahynou. Například do kopání příkopů se umělá inteligence zatím nehrne.

1204 *Evropská unie nás Čechy sice prudí řadou věcí, ale ve skutečnosti ji máme rádi (teda až na pár těch ukřičených Rajchlistů a Okamuristů). Hodně lidí včas pochopilo, že Unie je dojný skot (i když na krmení přispíváme taky sami). Do € se zatím moc nehrneme, ale rádi ho dotačně přijímáme. Nejedem v tom sami. Poláci i Maďaři za € postavili už skoro kompletní dálniční sítě. Nás stavět dálnice moc nebaví, ale máme onačejší projekty. Nemusí to být hned Čapí hnízdo. Kilometry cyklostezek, aquaparky, stezky v korunách, koupaliště, lyžoviště, linky na tousty a další nápady. S fištrónem to před časem pojali myslivci z Moravy. Za evropské peníze postavili několik rozhleden. Rozhled z nich moc nebyl, protože stály v údolí. Ale jako myslivecký posed se to hodí náramně.
Ještě originálnějším čerpačem se stal jeden maďarský podnikatel. Stezka v korunách stromů zaujme i v tamní rovině. Nevýhodou evropských grantů je, že k těm € musíte přidat nějaké svoje peníze. Ty podnikatel neměl, tak porazil ty stromy kolem, dřevo prodal a stezku na mýtině v oblacích postavil. A je to.

1104 Učitel matematiky zadal žákům slovní úlohu, jaké zadávají učitelé žákům už dlouhé desítky let:
Trať z Budče do Branišovic je dlouhá 90 kilometrů. Z Budče vyjede osobní vlak rychlostí 90 km/hod. Současně vyjede z Branišovic do Budče rychlík rychlostí 120 km/hod. Kde se vlaky potkají?
Zde jsou vybrané odpovědi některých žáků.
+ Zadání je špatně. Ta trať měří 94 km.
+ Staví ten osobní vlak ve všech stanicích a zastávkách?
+ Nikde. Na této trati rychlíky nejezdí.
+ Jaké má první a druhý vlak zpoždění?
+ Je to Budeč nad Blanicí nebo Budeč pod Smrkem?
+ Nevyjely. Železniční odbory stávkují.
+ Nemá řešení. Na nechráněný přejezd vjel řidič Oktávie, i když svítila varovná červená světla.
+ Nepotkají. Žádný rychlík v Česku nejezdí 120 km/hod.
+ Vygůglil jsem si, že ta trať byla loni zrušená.
+ Do takový prdele, jako je Budeč, nemůže jezdit žádnej vlak, natož rychlík.
+ Mimořádná událost! Vlaky se nepotkají. Trať je jednokolejná.

0804 Nerecenze.
S Malostranskou besedou mám propojený krevní oběh už přes padesát let. Jako zakladatel, dramaturg a organizátor. V posledních letech už spíš jako posluchač a divák se sem s Hankou dostávám vzácněji. Vybíráme si hlavně lahůdky a srdeční záležitosti. Koncert kapely Mrakoplaš takovou příležitostí byl.
Tahle formace existuje už čtvrt století a přišla pokřtít své třetí album Tichá radost. Honza Spálený na pódiu, za účasti zástupu na dílku zúčastněných, zaléval CD, ale muzikanti vyhrožovali, že na cestě je i elpíčko, akorát největší evropská elpíčkovna v Loděnici nestíhá.
V narvané Besedě po několika starších peckách a křtu došlo na jevišti k „živáku“ celého alba. Hudba Mrakoplaše se pohybuje pocitově někde mezi značkami „fakt hodně dobrý“ a „nenechá vás to v klidu“. Muzika je to hravá a zvedá ze židle. Pokud jste jen občasným návštěvníkem mrakoplaších koncertů, zjišťujete, že navzdory věku kapely se to stále někam posouvá. Nahrávku jsem zatím neslyšel, ale těším se.
Pavel Lipták a Martin Kalenda s laskavým humorem a s arzenálem kytar. Baskytara Petra Maršíka. Bubeník Pavel Douša se tenkrát prezentoval víc s berlemi než s paličkami a na větší část koncertu se musel nechat alternovat. A hosté, kteří se na albu podíleli hráčsky i mimohudebně. Mezi nimi hodně jmen od divadla. Jestli to nebude tím, že Pavel Lipták je dlouholetým kulisákem v Divadle v Dlouhé.
Taková tichá radost docela nahlas.
(foto Niki)

0604 Někdy se zamýšlím na tou naší českou státností a jejími počátky. Je jasné, že Slovanstvo se hemžilo někde na Rusi a už tenkrát to tam stálo za prd. Taky ty východní Slovani chtěli mermomocí všem vládnout, a tak se ti chytřejší zvedli a šli na západ. Vedl je nějaký Čech, neví se, jestli to bylo jeho skutečné jméno nebo jen přezdívka. Tvrdí se, že národ se jmenuje po něm, ale mohlo to být klidně naopak; i dnes je příjmení Čech velmi rozšířené, a nejvíc v Česku.
Došli až k řekám Labe a Vltava, a Čech, takto už skoro v důchodovém věku, řekl, že dál nejde. Samozřejmě že na ten kopec nelezl osobně. Vyslal tam průzkumnou delegaci. Rotunda na vršku byla sice zavřená, ale rozhled do kraje sliboval, že strdí je kolem všude. Tak pod tím kopcem zůstali.
Třeba je ten praotec vybájenej a ten výstup na Říp samozřejmě taky. Češi neměli tak vysoké cíle, Bílá hora by jim úplně stačila. Pak se odkudsi vynoří jakýsi Krok a začne vládnout. Zajímavý především tím, že měl tři dcery. Holky se po tatínkově smrti nějak domluvily, rozdělily si hrady, teritoria i zájmy. Vládnutí zbylo na nejmladší Líbuši. To byl úplně první český poKrok v dějinách. Jenže chlapům v podhradí se vůbec nelíbilo, že by jim vládla ženská. Tak Libuše poslala poselstvo za svým kamarádem, aby se vlády ujal. Poselstvo ho zastihlo na poli, které právě zvoral. Možná si poslové kladli otázku, jestli umí i jiné věci než zvorat. Ale zase se jim líbil, že je takovej lidovej.
Vzal si Libuši za ženu (nebo možná ona jeho) a založili první českou dynastii. A hned bylo zaděláno na problém: Stadice, odkud poselstvo Přemysla přivedlo, leží v Sudetech. Ale historici se dušují, že v Přemyslově době ještě žádné Stadice neexistovaly.

0504 Koupil jsem si chipsy. Česky brambůrky. Brambůrky byly z kukuřice, se šunkou a křenem. Zaujalo mě, že (jak stálo na pytlíku) se jedná o pufovaný výrobek. Nic pufovaného jsem až do té doby nejedl. Byl to tedy můj premiérový puf. Ve vedlejším pytlíku byly bramborové brambůrky. Ty pufované nebyly. Usoudil jsem proto, že potraviny se dělí na pufované a nepufované. Pufované jsou pravděpodobně lepší, protože na těch, co byly nepufované, se nepsalo, že jsou nepufované. Nebo to tam napsat zapomněli. Nebo je zapomněli napufovat.
Od teď se začnu stravovat výhradně pufovaně. Zítra zajdu do nějaké pufeterie.

0404 Dlouhá léta se nám obrozenci, národovci, literáti, Sokolové i komunisti snažili namluvit, že u Lipan jsme my Češi prohráli. Je to blbost a pěkně ideologická.
To bylo tak. V Kostnici, v nádherném prostředí na břehu Bodamského jezera, upálili kazatele Jana Husa. Čechy to strašně naštvalo a vypuklo husitství. Žižka vyhrával jednu bitvu za druhou. Žoldnéřské armády vysílané do Čech prohrávaly, protože je nikdo neučil bojovat proti sedlákům s cepy. Husité vypalovali kláštery a rabovali, kde se dalo. Když už nebylo co, vyjížděli šířit víru a rabovat do zahraničí. Doma nebylo co jíst, pole se neobdělávala, zemědělci byli všichni v táborském vojště. Už to trvalo čtvrt století a kališnickým měšťanům a šlechtě se to přestalo líbit.
Tak se stalo, že v květnu 1434, kousek od Kolína, v rovině příhodné k bitvě stály proti sobě vojsko Táboritů a vojsko umírněných kališníků. Prostě – jak už to v Čechách bývá – husité proti husitům. Umírnění začali s nemastným neslaným útokem, jak začaly létat první táboritské šípy, prchali zpět. Táboři se vyhrnuli z vozové hradby pronásledovat je, prostě to zbaštili i s navijákem. Ale to už se vyřítila jízda těch prvních a masakrovala a masakrovala. Z Táborských se zachránil málokdo. Ti, co zbyli, se běželi rychle zachránit k městu Táboru jako ta liška ze známé písně. Do večera byl konec. Kališničtí měšťané a šlechta byli spokojeni, jejich majetky i víra podobojí byly zachovány. S katolíky se domluvila oboustranně výhodná spolupráce. Z kalicha se v Čechách přijímalo ještě skoro dvě století. Ale to už se blížíme k další slavné bělohorské bitvě, která pro Česko byla na dlouho problémem poměrně značným. 0304 Tak nám budou rušit pobočku. Dalo se to čekat, a hned jak zveřejnili seznam těch tří set rušených, padla mi do oka. Byla taková malá, kousek od nás a hned u stanice tramvaje. Měla pět schodů, bezbariérový přístup, čtyři přepážky a stroj na vydávání pořadových lístků. Naše pošta. Nelezli nám do ní žádní Kobylisáci, natož Bohničáci. Teď budeme patřit asi na poštu do Libně, což je sedm stanic tramvají a ještě asi čtyři sta metrů. Nebo do Ďáblic, kam je to šest stanic a metrů tři sta.
Překvapilo mě, jak mě ta rušená pobočka nechala v klidu. Do teď jsme poštovní úřad už moc nepotřebovali. Naše komunikace probíhá telefonem, esemeskami, e-maily, datovou schránkou, WhatsAppem, Facebookem a Twiterem. Peníze, pokud nějaké, nám chodí na účet, a ten za nás taky všechno potřebné platí. Když budou někoho zajímat moje knížky, pošlu mu je přes Zásilkovnu. Ani pokuta za špatné parkování nechodí už v obálce. O Vánocích zaparkují dole ve schránce dvě až tři péefka, na která odpovídáme svým emailovým.
Česká pošta je už nejméně dvě desetiletí mrtvá. Všechny zajímavé aktivity si rozebraly soukromé firmy, tuzemské i zašumavské. Rušit pár poboček a myslet si, že to něco změní, je blbost. Smysl má zrušit nebo zprivatizovat celou poštu. Netvrďte mi, že posílání listovních zásilek musí dělat státní instituce. Nemusí! Soukromá firma to může dělat rychleji a spolehlivěji a nikdo už nebude ve schránce nacházet lístky „adresát nezastižen“, i když byl od rána až do večera doma. A stát nemusí prodávat losy ani plyšáky. I o tohle by mohl ten stát být štíhlejší.

0104 AI
*Signatáři otevřeného dopisu Future of Life Institute (Institut pro budoucnost života), který podepsal Elon Musk, spoluzakladatel Applu Steve Wozniak nebo vědci a experti na umělou inteligenci (AI). Iniciativa vyzývá „všechna výzkumná pracoviště AI, aby okamžitě alespoň na šest měsíců pozastavila strojové učení systémů umělé inteligence výkonnějších než GPT-4.0“. Pokud tak neučiní, „měly by vlády uvalit na tento výzkum moratorium“.
*Je nepochybné, že umělá inteligence přinese zánik řady pracovních míst, i když díky ní nová zase vzniknou a můžeme čekat i růst blahobytu. Jsou tu ovšem i jiná rizika. Chatboti reagující k nerozeznání od lidí se mohou stát nástrojem hackerů či různých dalších podvodníků či dezinformátorů. Umělá inteligence může zkrátka dále rozostřit naši představu o tom, co je pravda a co klam. Vzpomeňme jen na fotku papeže Františka v módní bundě nebo „zatýkání“ Trumpa, které nejsou dílem reality, nýbrž zdařilé obrazové AI.
*Třicetiletý Belgičan, otec dvou dětí, si vzal život po týdnech znepokojivé výměny názorů s chatbotem s umělou inteligencí jménem Eliza. Údajně našel útočiště v rozhovoru s chatbotem poté, co ho stále více znepokojovaly otázky globálního klimatu.

3003 Včely

Včely prý nestíhají. Nevím, jakou mají dělnice normu na počet opylených květů. Podle odborníků jsou prý na vině krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Řepka se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu.
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se chrání životní prostředí. Říká se to. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje.
„Zahynou-li včely, do několika let zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².
(Pro letošní sklizeň se plocha ozimé řepky meziročně rozšířila o 19 tisíc hektarů, to je +5,5 %.)

2903 Rodinnou předjarní selanku nám narušil nečekaný problém. Hance končí platnost občanského průkazu. Kdybychom chtěli v létě vyrazit do všech šestadvaceti zemí EU, tak by ji tam bez platné občanky nepustili. A samotného by mě to cestování moc nebavilo. Takže vyrazit na úřad Prahy 8 pro nový doklad totožnosti. Abychom nečekali, otevřu rezervační formulář. Kalendář nabízí množství bílých políček, kdy se ještě nelze objednat a množství hnědých políček, kdy už je ten den vše obsazeno. Možnost objednat se internetem nula. Takže do fronty. Prý tak dvě tři hodinky.
Tak jo, kdyžužtakuž. Nejen, že svoji ženu doprovodím a budu utěšovat její frustrace ze styku s úřady, ale vyřídím si i svoji polívčičku. Já mám občanku už několik let, i platná bude ještě dlouho. Ale když mi ji v roce 2015 vydávali, nabídli mi, že když zaplatím 500 Kč, dají mi do ní čip, přes který budu moci elektronicky komunikovat s úřady. A že příslušný software stát zprovozní později. Několikrát jsem se za dalších sedm let telefonicky dotazoval, jestli už je později. Nebylo. Naposledy jsem se dozvěděl, že později nebude nikdy, že se to státním ajťákům nějak nepovedlo. Na tu pětistovku jsem se už ani neptal.
Až teď jsem se náhodou dočetl, že mi tu moji občanku se zbytečným čipem (možná bych ho mohl nabídnout některé ze zoufalých automobilek) vymění bez doplatku za doklad s čipem údajně funkčním. Akorát si budu muset koupit čtečku čipů. Tak jo, světlo na konci tunelu. Prostudoval jsem několik stran pokynů, co vše budu muset učinit, aby to pak chodilo. Na konci byl dlouhý seznam úřadů státu, s kterými ta věc bude komunikovat. Například: Energetický regulační úřad, Drážní inspekce, Nemocnice Královské Vinohrady, Odbor osiv a sadby, Hotelová škola Velké Meziříčí, Město Chropyně, Mateřská škola Ostrov, Vinařský fond, Požární ochrana Nymburk a nějaké další.
Kdybych si nevěděl rady, zajdu na pivo s ministrem Ivanem Bartošem, co to má na triku.

2803 Jsou všude a používáme je všichni. Kdysi – v mladší době PC kamenné – jsme je lepili dohromady ze závorek, dvojteček, pomlček a apostrofů a jejich významu rozuměli jen zasvěcení. Dnes máme po ruce jejich zásobníky a databáze a můžeme najít a vybrat obrázek pro jakoukoliv situaci i atmosféru.
Emotikony.
Bývaly většinově vtipným doplněním slovního sdělení, kterým vám někdo poslal. Dnes to sdělení někdy už jen nahrazují.
Po třech tisíciletích se houfně vracíme k obrázkovému písmu, podobnému tomu, kterým staří Egypťané psali informace na monumentech na březích Nilu. Obrázky jsme si zamilovali. Možná, že některým jedincům by sestavení jednoduché věty dalo strašnou práci, tak to nahradí emotikonem. Nebo několika. Řádek obrázků vydá za celý odstavec. Nemůžete v nich udělat pravopisnou chybu a nikdo se vám nebude posmívat. Když navršíte v textu množství vulgárních slov, můžete dostat ban. Ale za zveřejnění obrázku hovna vás nikdo postihovat nebude.
Ještě jednu výhodu užívání roztomilých kresbiček má: Až veškerou komunikaci za nás převezme umělá inteligence, bude se jí s emotikony mnohem lépe pracovat.

2703 Na dnešní studenty se valí informace ze všech stran, násobně víc než třeba na jejich prarodiče. Stále odněkud slyšíme, že množství učiva se musí zmenšit a zjednodušit. Konec biflování, konec zbytečností! k* Je nezbytné a důležité pro mladého člověka a pro společnost, které je součástí, aby bezpodmínečně věděl, že ve slovech vlys, mykat, čepýřit se nebo kavyl se píše tvrdé y? Jediným důvodem je, že jsou to slova vyňatá, vyjmenovaná nebo nevím jak vyvolená. Přičemž se mladému člověku většinou ani nenabídne informace, co ta slova vlastně znamenají. Ani vysvětlení, proč v těch vyjmenovaných slovech není třeba symbol, symfonie a syfilis. To nemluvím o dalších záludnostech české mluvnice, která se minimálně po devět let školní docházky snaží mladému člověku zošklivit rodnou řeč.
Nabízí se hodně otázek. Je nezbytné udržovat ty archaismy v seznamu „tvrdých“ slov, aby byly opakovaně biflovány a známkovány? Nebylo by přirozenější všechna ta tvrdě vymezená slova zrušit a psát je s měkkým i? Že by to ve starší literatuře bylo psáno jinak než v současné úpravě? Vždyť i na to, že nepíšeme česká slova s w jako ve století devatenáctém, jsme si zvykli a psanému jazyku stále rozumíme. Nebyla by i další zjednodušení jazyka ku prospěchu moderní češtiny a jejích uživatelů?
Zastánci neměnnosti až posvátné tvrdě vystupují proti všem, co si řeč upravují a ohýbají nejen v mluvené ale i psané podobě. Veřejnost se celý život ta složitá pravidla učila, tak proč by to na jejich stará kolena mělo být jinak. A ještě víc všichni ti, co se jazykem živí, ať už jde o češtináře ve školách nebo dokonce vědce, kteří na všechna ta pravidla dozírají, a mohou, ale nechtějí je změnit či zjednodušit.
Nebylo by tedy rozumné přestat se zaobírat slovy babyka a vyžle a věnovat se něčemu užitečnějšímu?

2303 Moje problémy
Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se nikam vysoko nevstyčil a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.

Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam krásně.

U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Třeba je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.

Vždycky mě zajímalo, jak složité je to žít v Ekvadoru, který leží přesně na rovníku. Přestěhuješ se o dvě ulice dál a máš najednou z léta zimu a naopak.

Z šestého kontinentu záhadně zmizela druhá největší kolonie tučňáků. No řekněte mi, kam se dá z Antarktidy emigrovat?

2203 Zapomenutosti.
Příběhy z bezvýznamných, které rozvíří českou společnost i její sociální sítě. Palcové titulky medií. Na čtrnáct dní, na tři týdny. Pak se zapomene, protože na stole už je zase kauza jiná. A tak to s námi jde pořád dokola. Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Zapomínáme i to z blízké minulosti a stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Často to bylo takové malé nic, ale dva týdny tím žila celá země. A přesto se i tomu říká historie.
Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kdopak asi dal zabít podnikatele Mrázka? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Kde to vlastně byla ta anarchistická Klinika? * Jak se jmenuje parník, co bude plout Zemanovým kanálem z Děčína do Hodonína? * Jestlipak mají obyvatelé Prahy 7 stále ještě klimatickou nouzi? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdopak nám to tenkrát shodil české předsednictví Evropské unie? * Jak se jmenoval ten předseda strany důchodců, který po porážce své strany musel sníst chrousta? * Jak je to teda s tím lithiem? * Kde teď protestuje proti americkým konvojům Jiří Vyvadil? * Stávkují ještě studenti v pátek za klima? * Jakou značku mělo pero ukradené v Chile? * Kolik jsme to ušetřili po 30 korunách u lékaře? * Jak to nakonec bude s matematikou u maturity? * Už se vyjasnilo, že bombardování Srbska nepodepsal Václav Havel ale Miloš Zeman? * Kdypak se vláda konečně odstěhuje z Prahy do Letňan? * Jeli jste se podívat do Brna, jak Ježíš na jevišti znásilňuje muslimku? * Proč nemáme novou verzi hymny? * Kam se vytratil historik Pulman? * Víte, v kterých údolích stojí rozhledny, postavené z dotací Evropské unie? * Vzpomene si ještě někdo, jak anarchisti rozbíjeli Prahu a dobývali Palác kultury? * Pamatujete si ještě, co to byla vuvuzela? * Jak se má dnes ten důchodce, co kácel stromy na železniční trať? * Kdo to v Praze zamítal znovupostavení Mariánského sloupu? * Proč nechtěl Václav Klaus novou knihovnu na Letné? * Už policie dopadla ty, co zapalovali auta u restaurace Řízkárna? * Jak se cítí kuřáci na ulici před hospodou? * Copak to vlastně byla ta Holešovská výzva? * Kdo chtěl a kdo nechtěl americký radar na Brdech? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Kterýpak ministr to odkláněl peníze od manželky? * Víte, co to byla nemoc šílených krav? * Pamatujete ještě dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Už se dostavěl kanál Labe – Odra – Dunaj? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu Petra Nečase? * Kde se toulá milionář-zachránce a neúspěšný prezident Janeček? * A jsou ponožky v sandálech stále ještě zločin?

2103 Klub neblbé nálady.
Neříkejte mi, že takové lidi neznáte. „Všechno stojí za výkal. Dobře už bylo. V práci to stojí za starou belu. Děsím se důchodu. Zima je hnusná, protože padá sníh. Léto je hnusné, protože je vedro. Vláda by měla odstoupit. Všechny předchozí vlády měly taky odstoupit. I ta příští vláda by měla odstoupit. Stejně to všechno řídí svobodní zednáři a marťani.“
Ti lidé chtějí slyšet špatné zprávy. Je to jejich droga. A tak media plní stránky, kmitočty i obrazovky špatnými zprávami. Lidem to pomáhá. Snadněji se tím samonasírají.
Žije se nám daleko líp než dřív, tvrdí to statistiky i osobní zkušenost. Ale samonasírači budou vždycky tvrdit, že je hůř než dřív.
Pojďme založit Klub neblbé nálady. Kolem nás je spousta dobrých zpráv. Pojďme se o ně navzájem dělit. Dobré zprávy se budou dělením množit.
Ignorujme samonasírače a nepouštějme se s nimi do diskusí. Nevšímejme si nasíracích medií. Pojďme to zkusit. Uvidíte, že se budeme cítit mnohem líp.

2003 Před pár lety by mi připadalo dost pitomé psát banální pravdy o tom, že pedagog, státem placený funkcionář státní vzdělávací instituce propaguje nám nepřátelský stát a jeho aktivity proti naší zemi. Za posledních patnáct dvacet let se situace u nás natolik změnila, že je nutné být hodně nahlas. Celých dvacet let jsme měli prezidenty, kteří podporu Rusku prosazovali i prováděli a vlastně se s tím ani moc netajili. Taky jsme osm let měli vládu populistů, jejímž nejdůležitějším posláním bylo rozmnožovat zisky oligarchy ve vládní funkci. Za ty roky se do institucí na všech úrovních dostali lidé, kteří pracují pro jiné než naše zájmy.
Lidé, kteří se sešli na březnové demonstraci na Václavském náměstí mohli mít různé důvody, proč tam jít. Ti na rampě Národního muzea ale přišli podpořit Putina a jeho agresi. A akademický funkcionář, který se tam přišel poprat, nemůže na vysoké škole působit. Studenti to vědí a snad si to uvědomuje i vedení školy.
Jsme ve válce. Říká se jí hybridní a znamená to, že někde se střílí a někde se lže. Musíme se bránit, i když se to třeba chcimírům nebude moc líbit a nebudou to považovat za demokratické. Když to neuděláme, mohla by jednou naše města vypadat jako teď ta ukrajinská.

1703 TUHA JE TUHÁ.
Hrály si tuhy
první i druhý.
Čmáraly kruhy,
čáry a pruhy.
Všechny tuhy ztuhly
když kreslily úhly.
První, třetí, druhá
každá je teď tuhá.

1603 Já, čtenář.
Nevím, jak jste na tom s knihami vy. Mě málokdy opouštěly. V nejranějším čtenářském období mě bavily válečné a historické romány. Jirásek a spol. Pak jsem zjistil, že moji rodiče mají hodně zajímavou knihovnu. Začal jsem s Karlem Čapkem a bral jednu knihu za druhou, jak stály v polici. Ona celá ta meziválečná produkce vydavatelství Lidové noviny stála za to. Po válce to ještě šlo, ale už to bylo složitější. Ze sovětské literatury jsem přečetl Čuk a Gek a Timur a jeho parta. Žil jsem na Čukotce a Daleko od Moskvy sice voněly dálkou, ale blbým směrem. Jak se kalila ocel mě taky minula, to jsme jako kluci ještě nekalili. A to si představte, že my jsme z ruského jazyka a literatury maturovali. Půjčovali jsme si výpisky z povinné četby od těch rok před námi. Ale Šolochovův Tichý Don jsem sjel celý. No válečná literatura. Ta strašná krutost bolševiků mě zaskočila. Později přišel Solženicinův Jeden den Ivana Děnisoviče a čas čtenářského procitnutí. Šedesátá léta úlevně nabízela americké beatniky a Kerouacka a taky Hemingwaye. Tehdy zavedené čtvrtky, kdy se pouštěly do oběhu novinky, vršily na pultech světovou literaturu, a študák řešil, kde na to vzít nebo od koho si to půjčí. Romány z války, nesvobody i z boje, dost jiné než Němá barikáda. Erich Maria Remarque jako pilíř našeho poznání a prožívání.
Ještě pár nádherných knih stihlo vyjít, než to sovětské tanky rozjezdily. Ukrývali jsme je a zachraňovali, když je normalizační cenzura vyřazovala z knihoven. Pak už jen knížky, která nějak protekly železnou oponou. A ty skvělé holky z kanceláří, co to přepisovaly, sedm průklepů pro přátele a zničit kopíráky, kdyby se někdo nevhodný pídil.
Přišla radostnější doba a s ní lavina četby. Nepoznané nebo dřív zakázané. Orwelovou Farmou zvířat nebo 1984, kterými jsem předtím listoval v samizdatech, teď už byly zařazeny v knihovně. Mnoho autorů vysypalo šuplíky a hrnuly se na nás věci moudré i docela plytké. A věda i úhledné monografie, cestopisy, paměti. Samozřejmě i Rodokapsy a Červená knihovna a porno i nabídka šílených konspiračních teorií. Bylo by neupřímné tvrdit, že tohle nás v letech devadesátých minulo. Byla svoboda, trh a bylo fajn. Ať už člověk v deset večer zavíral dveře své budované firmy nebo končil v pět ráno v rockovém klubu, kdo chtěl, čas na čtení našel.
Čtenářův čas i vkus se od té doby vyvíjel, bylo nesnadné neutopit se v nabídce televizí, muziky a internetu. Objevila se záplava nových autorů, někteří výborní, někteří zbyteční. Vydat dnes knihu může fakt úplně každý. Stejně mám ale pocit, že nejkupovanější odrůdou knížek jsou dnes kuchařky.

1503 Březen patnáctého. * Nástup Hitlera k moci, hysterie sudetských Němců, jejich volání po připojení k Říši, Henleinova strana, terorizování a vyhánění Čechů z pohraničí, přestřelky a zabíjení českých strážců hranic. * Mnichovská dohoda. Připojení Sudet k Říši. Exodus českého obyvatelstva z pohraničí. Okleštěná a bezbranná republika. 15. březen 1939. A šest let nesvobody, rozvrácené hospodářství, uzavření škol, celé vyvražděné rodiny, mučení a věznění, Ležáky a Lidice, statisíce Židů na cestě do plynu, udavači a kolaboranti, hromadné popravy civilistů za Pražského povstání. Protektorát Böhmen und Mähren. Plány na vyhlazení slovanské rasy po konečném vítězství Velkoněmecké říše.
Dnes si o tom tolik nepřečtete. Zato často čtu o tom, jak ti Češi byli na Němce po válce oškliví. Dokonce je vyhnali ze Sudet.

1403 Je vám pětašedesát a víc. Procházíte bytem, něco hledáte, až dojdete do obýváku a marně vzpomínáte, co jste tam přišli hledat. Nemůžete si za nic na světě vzpomenout, jak se jmenoval váš oblíbený herec, co hrál Fanfána Tulipána. Někdy si vzpomenete za čtvrt hodiny, jindy vůbec. Odcházíte z bytu a vrátíte se přesvědčit, jestli jste zamkli. Pak si ve výtahu vzpomenete, že nemáte mobil a vracíte se pro něj. Chodíte stále ještě sám, nebo už s vámi chodí váš přítel Alzeheimer?
Nic takového. To jen věk si říká o pozornost. Pokud si uvědomujete, že jste něco zapomněli nebo mohli zapomenout, se vás tohle netýká. Skuteční vlastníci Alzeheimera často netuší, kde jsou, proč tam jsou, odkud přišli a kam by se měli vrátit.
Patříte k šťastným osmi procentům lidstva, těch, co jsou po pětašedesáti ještě na světě. Dvaadevadesát procent lidské populace mělo smůlu a vašeho věku se nedožilo. Nějakou chorobu určitě máte, co by ne, ale většinou se s tím dá žít. Už nemusíte pracovat, ale dost často ještě můžete. Máte nevelký důchod i to málo, co jste stihli našetřit, ale zase toho tak moc nepotřebujete. Konečně máte čas na všechny svoje záliby a nápady, a je jich tolik, že už to do konce života všechno nestihnete. Pár blízkých lidí, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Chmury světa vás tolik nerozhodí, tušíte, že než začne nějaký skutečný průšvih, už tu nebudete. Asi vás straší, co by mohlo potkat vaše děti a vnuky. Ale vy jste je dobře vychovali, a ještě v tom pokračujete. Tak si nalejte skleničku a buďte rádi, že patříte k těm osmi vyvoleným procentům.

1203 Bída proti Česku.
Blíží se jaro a po mírné zimě (nestihli jsme umrznout) se „pod koněm“ opět demonstrovalo pod heslem „Česko proti bídě“. Podzimní série protestů organizovaná Ladislavem Vrábelem měla sestupný trend účasti od nižších desítek tisíc až po zhruba dvě stovky na posledním. Od nového pořadatele advokáta a předsedy strany PRO Jindřicha Raichla se očekávala změna, ale dopadlo to jako vždycky. Dlouhá plejáda řečníků protestovala proti podpoře Ukrajiny, proti cenzuře (!), proti České televizi, proti proticovidovým opatřením (!!), za návrat dodávek ruského plynu, proti vládě, a neposlední řadě proti bídě a hladu. Odborář, teolog, imunolog, baleťák, nezbytná Zwyrtec Hamplová. Starosta obce Kozojídky. Student, který živí tuto vládu. Filmař Igor Chaun dává k lepšímu odpornou pomluvu nového prezidenta. Myšlenky projevů nic moc, pořadatel Raichl si při výběru řečníků dal záležet, aby ho nikdo z nich nezastínil. Proslovy tečou, ale je už chladněji a lidé se pomalu rozcházejí.
Jinak se demonstrace od těch předchozích moc nelišila. Transparentů míň, zato stejných českých vlajek na stejných žerdích opravdu hodně. Plus jedna moravská a jedna husitská.
Stejně jako na Vrábelových akcích se i tady nabízely těžko splnitelné sliby; třeba že pokud do desátého dubna vláda neodstoupí, zařídí Raichl permanentní blokádu státních úřadů a vyhlásí stávky po celé republice, možná i stávku generální. Asi i část účastníků pod podiem tuší, že to nejsou reálně dosažitelné věci.
Předseda strany PRO původně sliboval, že na Václavák dorazí tak 170 000 lidí. To se nestalo (taky by se na to náměstí nevešli), z dostupných fotografií se dá usuzovat na nějakých osm až deset tisíc. To Vrábel míval ze začátku víc.
Nejzajímavější byl závěr akce. Na muzeu visí ukrajinská vlajka. Po skončení projevů se část demonstrujících vydala vlajku strhnout. Mezi nimi například i děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík.(Rektor Vysoké školy ekonomické by měl rozhodně odstoupit, pokud ani po této události Ševčíka z funkce neodvolá.) Do budovy se díky hlídkujícím policistům nedostali, došlo k bitkám, které ukončili až přivolaní těžkooděnci.

1003 Každá revoluce v Česku má dvě roviny – něžnou a drsnou. V té něžné máme na klopě trikoloru nebo placku Občanského fóra a na všechny se usmíváme, protože nejsme jako oni. V té drsné porazíme Mariánský sloup nebo natřeme tank na růžovo a pak o tom dlouho, dlouho diskutujeme.

0903 Bylo nebylo.
Většina pohádek začíná takhle:
Bylo Nebylo.
Já sám jsem se s Nebylem nikdy nesetkal a nemám s ním žádnou osobní zkušenost. Předpokládám, že vy také ne. Možná jsem ještě nebyl, když Nebylo bylo.
Usuzuji z toho, že Nebylo není. Nebo se v přítomnosti skrývá. Nebylo bylo a už není. Ale možná zase bude.
Umíme si vůbec Nebylo představit? Šli bychom s ním klidně na pivo?
Ale třeba se s tím zbytečně trápíme a všechno je jinak. Prostě nebylo Bylo. (Bylo nebylo z úvodu.)
Jestli ale nebylo Bylo, je to o hodně závažnější problém než to, že bylo Nebylo. O Nebylu víme, že bylo. Avšak skousnout to, že Bylo nebylo?
Je Bylo a není Nebylo nebo je Nebylo a není Bylo? A jaké máme perspektivy. Bude Nebylo a nebude Bylo nebo naopak nebude Nebylo a bude Bylo?
Mnohá Byla možná nebyla. Ale co když nebyla ani žádná Nebyla? A co když Byla bila Nebyla a Nebyla se nebránila?
Nejlíp to asi řekl ten dánský princ s perfektní anglickou výslovností: That is the question.

0803 Každý rok jsme četli a slyšeli, jak jsme na tom my Češi demograficky blbě, že jako národ nerosteme, ale je nás naopak čím dál míň. A že na jednu matku by mělo připadat aspoň dva celí a dvě desetiny potomka, ale už dlouho se zmůžeme jen na jedna celá šest. A najednou nás zaskočí problém opačný. Nebojte se, matky nezačaly překračovat plán porodnosti. Matek je najednou o dost víc, protože jsou ze silných populačních ročníků. Otců je samozřejmě taky víc, ale ještě jsem nepotkal žádného statistika, který by se zajímal, kolik dětí připadá na jednoho otce.
Nejdřív byl přetlak v porodnicích, mimina stála ve frontách na inkubátory a porodníci šíleli. Po pár letech chyběla místa ve školkách a vzápětí došlo i na přeplněné třídy na základkách.
Jsme ve fázi, kdy se silné ročníky chystají ztéci střední školy. Přichází to do situace, kdy lidé nahoře za to zodpovědní se nemohou dohodnout, jak by to střední školství mělo vypadat. Jedni tvrdí, že by se mělo posílit učňovské školství, protože dneska sehnat instalatéra nebo vyučenou servírku je hodně pracné. A taky, že by se měla omezovat gymnázia, hlavně ta osmiletá. Druhá strana říká, že by se naopak všeobecné mělo rozšiřovat, protože v budoucnu možná některé úzce specializované obory zaniknou a všeobecně vzdělaní lidé se budou schopni přizpůsobit změnám. Experti se přou, ale nic se neřeší. Blíží se přijímačky a dá se čekat, že spousta i nadaných žáků se nedostane na žádanou školu, hlavně na ty gymply.
Že Česko bude zbytečně hloupnout je vlastně o dost vážnější problém než to, že Čechů ubývá.

0703 Umělá inteligence je v poslední době skloňována ve všech pádech. Gúgly a Majkrosofty ji zapojují do vyhledávání. Státy se těší, až bude schopna rozpoznat dezinformace a vyhodí je do koše. Umělá inteligence (UI) toho už dost umí, ale ještě mnohem víc toho neumí a dá se většinou poznat, že je umělá. Nějaký intelektuální sex zatím nečekejte. Taky ještě neumí sprostá slova. Ale umí už skládat hudbu. Docela si dokážu představit zděšení úředníků Ochranného svazu autorského, když vymýšlejí, jak teď budou vybírat tantiémy. Třeba jim začnou naskakovat na konto nějaké umělé peníze.

0603 Čtenář.
Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.
Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku sejmu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.

0403Na planetě Zemi je 3,4 milionu jezer. Ta tvoří 2,2 % rozlohy zemské souše a jejich plocha překvapivě roste. Jezera ale vypouštějí skleníkové plyny, jejichž množství se rovná asi dvaceti procentům množství těchto plynů, které vytváří civilizace.

0303 Byl to tenkrát takový nesplnitelný sen: zajet si do Benátek, projet se v gondole. Zastavit se na Náměstí svatého Marka, kde se po dlažbě procházeli turisté a přikrmovali holuby, kteří už tenkrát byli ekologickým problémem. Pak skončila éra výjezdních doložek, ale já jsem do Benátek zase nejel – neměl jsem totiž holínky. Moře stoupalo a vylévalo se i na to slavné náměstí, holubi někam zmizeli a turisté brodili. Chodilo se tam po lávkách a někdy nestačily ani ty. Pro záchranu perly Jadranu se stavěly kolem města hráze. Výsledek se podle reportáží mohl označit za „jakž takž“. V několika posledních letech se ale Evropou prohánělo sucho a nejvíc si zasedlo na sever Itálie. Asi si pamatujete na loňské obrázky řeky Pád, která se změnila z veletoku na stružku. Ani Benátkám se prý meteorologické nevlídno nevyhnulo. Po náměstí se sice zas projdete suchou nohou, ale kanály vysychají, bláto páchne a gondolou se všude projet nedá. Takže se tam ani letos na dovolenou nechystám.

0203 Víra a rozum jsou nejdůležitějšími hybateli lidské společnosti. Působí-li společně a v rovnováze, je lidstvo v pohodě. Pokud jedno z těch dvou převáží nebo se stává jedinou pravdou, přichází krize. Římská říše už byla za vrcholem své moci a slávy, ale ti nahoře si stále užívali rozmařilost. Stát už byl ve fázi rozpadu, když císař Konstantin I. ve čtvrtém století našeho letopočtu přijal křesťanství za státní náboženství. Důležitá pro něj byla křesťanská askeze a umírněnost. Tak začal Římany přeformátovávat. Pád Říše západořímské to oddálilo o hezkých pár desetiletí. Nakonec skončila pod kopyty barbarských kmenů, zatímco církev se svou vírou zůstala a sílila. Rozum přestal mít místo, všechny výdobytky předchozí společnosti byly zapomenuty. V rámci středověku byly myšlenky, objevy a vůbec věda potlačovány. Kdo se protivil mocné církvi, skončil v na hranici. Renesance objevila mnohé vymoženosti starověku. Zámořské objevy překreslovaly mapu světa a už bylo těžké ututlat, že Slunce neobíhá kolem Země. Osvícenci pak postavili rozum na vrchol a následné revoluce črtaly víru v pokrok. Ale kdykoliv nastaly těžkosti, objevila se nová víra a shodila rozum z podstavce. Kdo se protivil Národně socialistické německé straně pracujících, skončil v koncentráku. Kdo se protivil učení Marxe a Lenina, skončil v gulagu.
Prožili jsme střídavé období víry a rozumu, ale dnes to vypadá, že smyčka se vrací a pomalu utahuje. Přichází progresivní (genderová, antirasová, zelená) víra jako nový systém jediné pravdy a rozum už zase nemá místo. Kdo se proviní jiným názorem, skončí zesměšněn nebo dokonce na dlažbě. Vyřazují se knížky z knihoven a některé myšlenky se nemají říkat. Namítnete, že tak hrozné nebo horší to zatím není, a máte pravdu. Ale v časech, kdy byl Hitler ve vězení nebo když Lenin dlel v emigraci ve Švýcarsku, to taky ještě hrozné nebylo.

0103 S fyzikou jde všechno líp.
„Skupenské teplo tuhnutí je teplo, které odevzdá kapalina svému okolí při přechodu na pevnou látku během tuhnutí.“
Když zamrzne rybník, uvolní se určité množství skupenského tepla.
Musel by to být ovšem hodně velký rybník, aby se to dalo průmyslově využít.
Ale zkusme to globálně: Když přijde doba ledová a zamrznou kontinenty i oceány, uvolní se tak obrovské množství skupenského tepla, že dojde ke globálnímu oteplení.

2802 Nejsem ekonom, je dost jiných oborů, které mě baví. Ale když hoří chalupa, musí i obyčejného nájemníka zajímat, kdo to zapálil, odkud přitéká benzín a jak by se mělo hasit. Snažím se číst a poslouchat slovutné ekonomy a třídit si jejich názory, a i tady v bublině mám přátele, kteří mě když tak opraví.
Počítáme dny, po které nad pražským hradem budou ještě vlát červené trenky a doufáme, že v posledním týdnu už jeho obyvatel neprovede nějakou poslední lumpárnu v neprospěch občanů této země. Jedna věc se mu ale podařila. Jmenoval guvernéra České národní banky a další členy bankovní rady. Na to, že nový guvernér se marně skoro rok snaží získat bezpečnostní prověrku, jsme si už zvykli.
Nemá ji Mynář ani Nejedlý a nad Ovčáčkem drží ochranou ruku jenom Bůh.
Naše země už delší dobu zápasí s nevídanou inflací, která lidem zdražuje život a žere úspory. (Hezky jsme za minulé vlády rozhazovali plnými hrstmi prachy naše i našich vnuků.) Hůř s inflací je na tom snad jen Maďarsko, a to dobře víme, proč.
Většina expertů tvrdí, že s inflací se dá bojovat zvýšením úrokové sazby, za kterou ČNB půjčuje dalším bankám a ty zas firmám a lidem. Předchozí bankovní rada krok za krokem tu sazbu zvyšovala, ale s nástupem Zemanem jmenovaných bankéřů jako když utne. Proč tak najednou nikdo neví. Ale takový Agrofert je prý dost zadlužen (i) u českých bank a rostoucí úroky by svěřenským fondům významně snižovaly zisky.
Inflace nám tudíž stále krouží kolem dvaceti procent. Asi to není jediný důvod její výše, ale určitě je podstatný. Jiné státy EU jsou na tom násobně lépe. Možná nám pan dosluhující prezident koupil jízdenku na skluzavku, po které před lety tak krásně sjíždělo Řecko.

2702 I když si jezdíte na chalupu hlavně odpočinout, práce je tam vždycky dost. Například ta omítka vzadu potřebuje opravit. Samozřejmě žádný omítač není na blízku nebo nemá čas. Zmítáte se při představě, že budete muset omítat sám. Namítnete, že to neumíte, že jste ještě nic neomítli a nápad zamítnete. Jenže omítnutí nepočká. Řeknete si, že snad by stačilo jen některá místa přemítnout. To ale odmítnete a jdete na to. Celou zeď je nutné odmítnout. Kladivem. To jde překvapivě rychle. Tak si honem připravíte maltu a jdete na to. Pro začátečníka je dobré pod stěnu přisunout nějaké prkno, kam bude padat většina malty, kterou jste házením v dobrém úmyslu postupně namítali. Vaše úspěšnost časem poroste, nakonec bude víc namítáno na stěně než podmítáno pod ní. Záleží na tom, jak kvalitní maltu jste namíchali a taky jestli máte lepší bekhend nebo forhend. Když malta trochu zavadne (neznamená to, že je závadná), strhnete ji latí. Tím se taky nemyslí, že ji všechnu vyhodíte. Jen ji srovnáte do latě. Pak už ji rozmítáte krouživým pohybem, aby byla hladká a rovná. To se vám určitě nepovede. Ale co. Je to jen zadní stěna chalupy. Ještě přetřít vápnem a můžete sezvat sousedy a něco jim promítat.

2502 My pokrokoví Evropané se moc stydíme za to, že jsme kdysi měli kolonie v Africe i jinde a drancovali jsme tamní krajinu. Omluvili jsme se, polepšili se a začali něco dělat proto, abychom chránili přírodu. Vymysleli auta na elektriku. Mají velké baterie, jezdí velmi tiše a občas nejdou uhasit. S těmi velkými bateriemi je trochu problém. Je v nich hodně kobaltu. Ten se těží hlavně v Africe. Až ho tam vydrancujeme, zase se hezky omluvíme.

2402 Někdy vznikne dezinformace ani ne ze zlého úmyslu, spíš z nedorozumění. Elon Musk dal ihned po začátku ruského vpádu Ukrajincům zdarma přístup k jednomu ze svých úžasných projektů, kterým je komunikační družicový systém Starlink. Kromě parametrů družic dodal na Ukrajinu i velké množství pozemních terminálů. Systém zajišťuje spojení armádních a civilních složek a má významný podíl pro obranu země a neúspěšnost ruské armády, která chtěla souseda pokořit v několika dnech. Elon Musk byl za svou pomoc oslavován celým světem.
Loni na podzim došlo ke změně, Musk oznámil, že s podporou končí. Celý svět se nechápavě naštval. Musk následně provoz Starlinku obnovil (možná, že vůbec nebyl přerušen) a věci se vysvětlily. Musk systém Ukrajině nabídl k obraně země. Armádní odborníci ale zjistili, že pozemní terminály velikosti krabic od bot se dají montovat na drony a přesně je zaměřovat na cíle hluboko v ruském týlu. Nám všem by se určitě líbil přímý zásah Kremlu, ale nejspíš by to znamenalo třetí světovou. Obě strany se dohodly na zmrazení dálkových operací a systém Starlink dál naplno pomáhá ukrajinské obraně i civilnímu sektoru.

2302 Kolik jazyků neumíš, tolikrát jsi člověkem.
Tak jako se mí vnuci od útlého věku učili angličtinu, která jim otevřela cestu do světa, mojí generaci se přihodila v podobném věku ruština. Trvala osm školních let a drhlo to. Jednak příliš vnucovaný krajíc nechutná a ruský jazyk žádnou cestu do světa neotvíral. Leda do pionýrského tábora Artěk na Krymu, kamž se mi nechtělo. Moje spolužačky si dopisovaly s děvočkami z nějakého města za Uralem, i toho jsem zůstal ušetřen. Můj prospěch osciloval mezi trojkou a čtyřkou, až u maturity mi dali za dva, aby mi nekazili vyznamenání. V praktickém životě jsem ruštinu použil jen jednou; na Václavském náměstí stály sovětské tanky a na nich seděli zmatení vojáci. Vysvětloval jsem s dalšími Čechy mladému poručíkovi, že tady žádná kontrarevoluce není. Ale on měl svoje informace.
Další řeč, s kterou jsem měl nechráněný styk, byla němčina. Gymnázium přinášelo druhý světový jazyk. Němčina byla bohužel jedinou volbou. Generace mých rodičů uměla protektorátně německy, navíc ten můj gympl byl v Sudetech. K míře odporu přispěl plešatý profesor, který si při zkoušení sedl vedle spolužačky s největšími kozami a přitom, víte co! Ani němčina neotvírala cestu do světa; soudruzi z NDR byli sice kamarádi, ale vycestovat se tenkrát nemohlo ani tam.

2202
YAK TO VŠECHNO NENÍ
Rys nic nerýsuje.
Žádný pták se neptá.
Kde nic není, ani beran nebere.
S potkany se nepotkávám.
Lišky se od sebe neliší.
Mýval se míval, ale už se nemá.
Jelen nikam nejel.
Zebru nezebe.
Lama se neláme.
Med Věd není akademický titul.

2002 Jezte české potraviny. Oblíbené heslo v druhé půli devatenáctého století a za první republiky. A dobré heslo i v časech putinotoče. Ale které to jsou? Ačkoliv žiju na venkově, české zemědělce malopěstitele neznám. Teda znám dva. Jeden nabízí med, druhý prodává palivové dřevo. Tak teda české firmy: Penam, Olma, Kostelecké uzeniny, Hamé, Vitana,… První tři patří Slovákovi. Hamé prý náleží Islanďanům a Vitanu koupili Norové.
Pročpak ignorujeme české pěstitele cibule a vozíme ji – považte – až z Nového Zélandu? Česká cibule vydrží po sklizni měsíc, dva. Pak už je shnilá, neprodejná, na vyhození. Čeští cibuláři nemají totiž sklady a další zařízení, z kterých by mohli zavážet obchody po celý rok. Novozélanďané to dokážou i přesto, že cibulové lodě plují přesně na opačný konec zeměkoule. A tak je to skoro se vším. Naši ovocnáři ruší sady. Zemědělci pěstují řepku. Ve zbylém čase sepisují žádosti o dotace. Minulá vláda dávala dotace hlavně velkým agrofirmám. Všichni víme, komu a proč. Když nová vláda začala podporovat ty menší, velcí začali demonstrovat.
I když ceny energií se začaly umoudřovat, inflace je cenami potravin postrkována stále vzhůru. Obří agrární firmy vytrvale zdražují a obchodní řetězce se k nim rády přidávají.
Jezte české potraviny. Ať dělám, co dělám, vychází mi z toho, že podpořit české potraviny mohu jedině tak, že budu pít pivo Bernard. Na zdraví!

1702 Chraňme si zdraví. Nejzdravější je nekouřit, nepít alkohol, nepít kávu, nejíst příliš, nejíst maso a vůbec živočišné produkty, nesolit, nejíst sladké, nepít sladké, nejezdit autem, souložit s mírou, nepoužívat chemii, nedýchat zamořený vzduch, nestresovat se v práci, nestresovat se, když nemáte práci, neponocovat, každý den běhat, žít na venkově a chodit všude pěšky. Jen to je zdravý život. Akorát mi není jasné, jestli by po takovém zdravém životě byla poptávka.

1602 Někdy kolem třináctého roku jsem nutně potřeboval nějakou holku k chození. Hledal jsem, vybíral, všechny chodily kolem mě, ale ne se mnou. Žádná mě ani neoslovila. Tak jsem se rozhodl, že začnu sám, až se osmělím. Ve škole se nejlíp osmělíte, když si pod umyvadlem na sebe pustíte ledovou vodu. Moje křivolace mokrá stopa vedla od toalet skoro přímo k ní. Usmívala se na mě! Následně se mě zeptala, proč jsem mokrý. Odpověděl jsem skoro popravdě, že prší. Zamířila oči do venku a zjistila, že tam nespadla ani kapka. Uvědomil jsem si, že bych mohl působit nedůvěryhodně. Rychle jsem to napravil: Právě jsem se vrátil ze Šumavy. A tam prší skoro pořád. Taky jsem mohl říct, že jsem se vrátil z Konga. Tam prší ještě mnohem víc než na Šumavě. Ale na to jsem byl poměrně málo opálený.
Vypadalo to, že mi věří a že jsem ji pobavil. Tak jsem to na ni vybalil: Nepotřebuješ nějakého kluka k chození? Zamrkala, rozveselila se a kývla, že jako jo. Systémem opatrných dotazů jsme dospěli k tomu, že ten kluk bych mohl být já. Cítil jsem, jak mi začíná stoupat sebevědomí. Jenže čekala mě ještě druhá, obtížnější, půlka úkolu. Bylo nutné zjistit, jestli bude ochotná být holkou k chození pro mě. Chvilku o tom přemýšlela, zdálo se, že na to nemá názor. Ale nakonec řekla, že by bylo divné, kdybych já s ní chodil a ona se mnou ne. A že by se to vlastně technicky dost špatně provádělo. Takže ano.
Dohodnuto. Řekli jsme si, že spolu začneme chodit hned po vyučování, a že to bude tajné. Odpoledne jsme se sešli na rohožkách a vyrazili. K večeru už to věděla celá škola.

1502 Nestavme žádné pomníky. Stavme koncertní síně, divadla, galerie, knihovny, sportovní haly. Můžeme je po někom pojmenovat. Když se změní režim, přejmenujeme je po někom jiném, ale nebudeme je bourat. U sochy Klementa Gottwalda byste těžko tvrdili, že je to Božena Němcová.

1402 V šedesátých letech se v našich knihkupectvích objevily první knížky amerických a britských autorů. My mladí čtenáři jsme hltali vše, hlavně detektivky a dobrodružnou literaturu. Tam hrdina příliš neoplývající dolary nebo librami zašel na levný oběd do čínské restaurace. V Praze, a tím pádem v celé republice, byla tou dobou čínská restaurace jediná. Byla ve Vodičkově ulici, v tom vykousu naproti národnímu výboru a vedle dietní jídelny, která byla do Února 48 slavnou Akademickou kavárnou a po Listopadu 89 Mac Donaldem. Ta čínská restaurace byla normálním návštěvníkům nedostupná. Jednak na to neměli a druhak tam byla místa na dlouhou dobu dopředu rezervována pro celebrity, papaláše, věhlasné umělce a zahraniční klientelu. Lid se o menu a dění uvnitř občas dozvídal z útržků povídání oněch slavných v radiu nebo v barevných týdenících.
V devadesátých letech rychle vznikaly čínské stravovny všude po Česku. Aspoň jedna je v každém okresním městě a v Praze o ně přímo zakopáváte, od rychlého občerstvení až po luxusní podniky. Dnes už má asi každý svou oblíbenou a v ní ty nejchutnější položky. Taky můžete narazit na restaurant indický, vietnamský, thajský a ještěnevímjaký.
Jsou symbolem chuťové pestrosti. Většinově snad přežily všechny lockdowny a snaží se vydržet i v čase, kdy kvůli inflaci moc hospody neobrážíme, ale držíme se naděje, že to zas nastane a že třeba budou „číny“ tak levné jako v těch amerických detektivkách.

1302 Už jsem někde asi psal, že media by měla sdělovat i dobré zprávy. Jenže kdyby těch dobrých zpráv bylo dost, občané a voliči by si takové noviny nekupovali, radia neposlouchali, na televizi nekoukali a sítě nevyhledávali. Lidé se chtějí dozvědět všechny špatné zprávy. Chtějí se bát a být strašeni. Media jim nutně musí vyhovět, jinak by nepřežila. Media, co jsou ve svěřenských fondech, by přežila, ale straší nejvíc, jenže to je zase jiný příběh.
K nám přicházejí zprávy pravdivě hrozné – a že je jich hodně. Dále zprávy částečně upravené, aby vypadaly strašidelněji, a zprávy zcela vymyšlené a lživé. Některé si novináři vymýšlejí sami, jiné jim dodají všichni ti miláčci, Lavrovem počínaje přes Foldynu, Zwyrtek, Ševčíka až po rozdělené Vrábela a Havla. Ale taky lidé, co to myslí dobře, ale mají negaci a pesimismus v genech. Možná jen nemají dost informací, ani potřebu se po nich pídit. Nepřemýšlí, přebírají nejjednodušší hesla, jasní jsou viníci – za všechny jejich problémy může ta současná vláda, i když předtím za všechno mohla ta bývalá „současná“ vláda. Žijí jen v přítomnosti. Nepamatují si minulost a budoucnost je nezajímá. Klidně za přešlapy ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha obviňují současnou vládu a požadují její demisi.
Těžko lze pochopit, že třicet tisíc lidí aplauduje dezolátovi za mikrofonem a půjde s ním na Hrad vysvětlit prezidentovi, že musí odvolat vládu. A pak se velmi diví, že je na Hradě nikdo nepřijme, dokonce ani Ovčáček.
Tohle všechno funguje proto, že Rusko proti nám vede surovou informační válku. Spravedlivě nás rozhořčí každá raketa dopadlá v Ukrajině. Ale to stejné zlo probublává naší zemí a zmocňuje se čím dál více lidí. Většinou to přecházíme jen posměšky.
Jsme demokraté, ale útoky nepřátelské země nemůžeme přehlížet. Druhá strana na nějakou demokracii a svobodu slova kašle. Stopro vás umlčí, až k tomu bude mít příležitost. Poučme se, jak dopadli demokraté v únoru 1948. Ale co když nezajímat se o historii není jen vlastnost dezolátů…

1002 BLUES SMUTNÉHO LYŽAŘE
Na sjezdovce–
stojej ovce.
Nemohu sjet
dolů z kopce
ač jsem v právu.
Ty ovce tam
na sjezdovce
žerou trávu.

0802 Došla nám vejce. Nám dochází vejce dost pravidelně. Tak jako někomu dochází vtipy a k někomu učitelka na klavír. Museli jsme si nákupem opatřit vejce nová. Slepičí. Jiná jsme nezkoušeli. Pštrosí vejce je pro nás moc, jsme jen dva a jíme střídmě. Naopak křepelčí jsme bez brýlí špatně hledali.
Když byla nová vajíčka doma, všiml jsem si úhledné krabičky s nápisem PODESTÝLKOVÁ. Lekl jsem se. To bylo v rozporu s původním plánem vejce konzumovat. Ještě tak malovat kraslice by se daly, ale podestýlat pod sebe čerstvými vejci… Jsem nadváhovec, a žádná pode mě podestlaná vejce by nevydržela. Ani představa, že bych se pak celou noc válel ve žloutcích, mě příliš nelákala.
Pro jednou jsme to zkousli a snědli. Příště budu kupovat jen vejce, co budou mít na krabičce „Vejce k jídlu.“

0702 Čeho se Češi nejvíc bojí, zjišťoval průzkum pro Český rozhlas. První příčku bezpečně obsadilo zdražování. Kromě pohledu na cenovky je v tom nejistota a strach z budoucnosti. Media všech odstínů přehání v tom, jak občany co nejvíc postrašit. Ti ovšem začínají tušit, že kromě cenovek jim inflace požírá i úspory. Ceny energií začaly klesat, ale ceny potravin, zvláště těch z holdingů rostou pořád.
Druhý největší strach mají lidé z možného rozpadu demokracie, z extremismu, dezinformací a autoritářství. Houštiny dezinformačních webů a dezoláti s vlajkami pod Koněm svádějí k nejistotě. (I když Vrábel prý všechny plánované demonstrace zrušil, protože mu na ně nechodili lidi.) Téměř stejně se občané bojí na třetí příčce války, hlavně té radioaktivní, i toho že by se časem nemusela vyhnout ani nám. Žebříček obav pokračuje možností havárii elektráren černobylského typu, které s válkou vlastně taky souvisí. Strach je i z migrace, ale lidé ji vnímají tak, že jsme zatím jen tranzitní zemí. Není takový strach jako v roce 2015, i když ta dnešní migrace je možná pro Evropu nebezpečnější. Covid už tolik nestraší, zvykli jsme si na něj a máme ho za chřipku. Možná nějaká nová epidemie… A jen 18 % obyvatel Česka má významné obavy ze změn klimatu. Ne, že by si to jako hrozbu nevnímali. Ale na rozdíl od evropských politiků si zřejmě uvědomují, že Green Deal a astronomické náklady s ním spojené nejsou v současné ekonomické a politické situace světa na pořadu dne.

0602 * Naše doba je překotná. Ještě se sice nepřekotila, ale má k tomu slušně našlápnuto. Mění se lidé – sami můžete posoudit, jak moc jste jiní, než třeba vaši prarodiče, nakolik máte jiné myšlení i chování. Ale mění se i věci kolem nás, jejich účel a smysl. My přitom nejsme ochotni po ně vymýšlet nové názvy, když ty původní byly po generace zaběhané.
Tak třeba popelnice. Naše doba ji změnila: už ji neplníme popelem. Plynové kotle, přímotopy a tepelná čerpadla popel neplodí a tou troškou dřevěného popela z krbu rádi pohnojíme záhony i trávník. A pokud jste si koupili moderní plastovou popelnici a nasypali jste do ní žhavý popel, okamžitě jste ji znepoužitelnili.
Z popelnice se v nové době stala nádoba na směsný odpad. (A to ještě stojí na hanbě vedle svých krásněbarevných kolegyň, co do dálky volají třeba: Ze mě bude krásná knížka!). Je to je označení neohrabané a těžko vžitelné. A vůči samotné popelnici velmi nekorektní a nezdvořilé po tolika desetiletích, kdy nám věrně sloužila. Ta nádoba dnes zažívá společenský propad a sociální trauma. Buďme k ní laskaví a vymysleme pro ni nové přiléhavé a krásné jméno.
Namítnete možná, že popel se dá sypat i do urny. Ovšem to není úplně přesné. Do urny se dávají především volební lístky. A to někdy i lístky politiků, kteří by si zasloužili být zpopelněni už dávno.

0302 Češi jsou národem hrdinů.
V roce 1918 jsme strhávali orlíčky a zpívali vlastenecké písně.
V roce 1945 jsme strhávali hakenkrajce a zamazávali německé nápisy. Někdo si myslí, že jsme s tím mohli dva tři dny počkat.
V roce 1989 jsme zazvonili klíči a šli jsme do hospody.
Mezitím tu leckdo tvrdil, že jsme nemuseli to Rakousko rozbíjet, v roce 1938 nás přece zradili spojenci, nechápali jsme proč atentát na Heydricha, Sudeťáky jsme neměli odsunovat, pliveme na Mašíny a leckdo se jezdil kamarádit do Milovic a měnit s okupanty pár kanystrů benzínu za flašku vodky.

0202 Od února stojí známka na obyčejný dopis či pohled 23 korun, ještě v říjnu to bylo 19 korun. Doporučený dopis zdražil na 62 korun. Česká pošta zdražení zdůvodňuje růstem nákladů, hlavně na pohonné hmoty a energie. Nikdo už si nepamatuje, kolikáté zdražení to už je, a nikdo neodhadne, kolik jich nás ještě čeká. A je otázka, jestli další zdražení služeb poště zvedne skomírající tržby nebo bude znamenat odchod zákazníků jinam.
Větší zásilky spolehlivě dodávají dopravní firmy typu PPL nebo DHL. V každém městečku roste síť zásilkoven, kde vám balík nechají, když vás nezastihnou. Nebo je rovnou v zásilkovně ukládají. Lidé si rychle zvykli a moc neslyšíme stížnosti. Žádná soukromá firma si nedovolí měnit své služby na šlendrián.
Na posílání dopisů a pohlednic má Česká pošta stále monopol. Nechápu proč. V Česku má přes 85 % obyvatel internet a jejich počet roste. Asi vás nenapadne psát dopis, nosit ho někam do schránky, a ještě za to platit 23 Kč. Všichni posíláme emaily, SMS, domlouváme se WhatsAppem. Vše zdarma nebo v rámci nějakých dalších služeb. Kdo často komunikuje s úřady, pořídí si datovou schránku a může korespondovat s kterýmkoliv byrokratem v zemi. A je naděje, že tato vláda konečně zařídí všechen styk mezi občany a státem elektronicky.
Co bude dělat státní Česká pošta potom? Bude dál a dál zdražovat posílání dopisů. Bude šetřit likvidací poboček v menších obcích, zkracováním provozní doby. Bude žádat na daňových poplatnících další a další dotace na svůj ztrátový provoz. A vy budete pořád stát ve frontě u přepážky, protože vám pošta doručovala doporučený dopis v době, kdy jste normálně v práci nebo se vám „nedozvonili“.

0102 Lidé už od pravěku měli raději teplo než chlad. I proto si přivlastnili oheň, který hřál a poskytoval chutnější stravu. Když nelovili, vysedávali před jeskyní na sluníčku. V noci zalezli do jeskyně, protože tam byla stejná tma jako venku, a aspoň je tam nenapadali komáři, medvědi a jiná havěť. Později si začali všímat, že v noci je chladněji než ve dne, v lednu je větší zima než v létě. Ještě později chtěli vědět, jak veliké je to chladno a to teplo. Tak vznikla věda a oni začali měřit.
To už byl začátek osmnáctého století. Francouz René-Antoine Ferchault de Réaumur rozdělil stupnici na osmdesát dílů mezi tuhnutím vody v led a jejím varem. Švédský vědec Anders Celsius navrhl stupnici stodílkovou. Z neznámého důvodu ji nakreslil obráceně: nula °C znamenala bod varu a 100°C bod tuhnutí vody v led. Ale hned po jeho smrti to obrátili. Svět se nemohl dohodnout, kterou metodou teplotu měřit. Až do dvacátého století se používaly obě. Pak se na Réaumura postupně zapomínalo, Celsius se stal oblíbenějším, asi proto, že měl víc čárek. (Jen ve Spojených státech a dalších krajích mají Fahrenheity a dobře jim tak.) Tehdy ještě měly teploměry obě stupnice: °C a °R. Dodnes máme jeden doma. Jako dítě jsem každému na potkání sděloval, že dnes je 20° Reomíra a 25°Celsija. Dohromady to bylo docela hodně. O Fahrenheitech jsem ovšem tenkrát neměl tušení a nepřilnul jsem k nim ani později. Proč by se měl někdo zabývat stupnicí, která říká, že voda se vaří při 212 stupních? To je dobré jen pro Američany, kteří tím nesmyslem měří. Celý civilizovaný svět používá °C!

3101 Vedle zatmění Slunce a polární záře je duha jedním z nejdůležitějších úkazů na obloze. Řada odborníků soudí – a já se k nim přikláním – že duha je projev boží ješitnosti. Něco ve smyslu „to čumíte, lidičky, jaké krásné věci umím!“ Duha je úchvatná věc, a když se na ni Ten Nahoře dívá svrchu, to musí být ještě nádhernější. Kosmonauti by mohli povídat. Ty tvary a barvy! Firma Kodak to barevné spektrum tiše závidí.
Nám lidem se duha taky líbí, ale hodnotíme ji tak trochu pozemskými měřítky. Jenom, co to muselo stát peněz!, říkají jedni. Druzí na to: Když už je to takové monstrum, mohlo by se to třeba ještě otáčet. Nám člověkům se prostě nezavděčíš.
Do toho přicházejí vědci matematici. Je to dokonalý oblouk. Kruhový. Dala by se vytvořit duha jako přímka? Jako čtverec? Nebo duha jako kosočtverec! Zatím se ale omezují na popis té pestrobarevné kružnice. Měří poloměry, vytvářejí duhové výseče a duhové úseče a mají na všechno vzorečky. A vědí něco, co nám obyčejným smrtelníkům s humanitním nebo žádným vzděláním zůstalo utajeno. Každá duha je totiž celá kružnice, ze které vidíme jenom půlku. Ta druhá polovina je pod zemí a my ji nevidíme. Abychom ji spatřili, museli bychom vykopat strašně velkou díru do země. To by bylo ještě mnohem dražší než ta horní půlka duhy. A stejně – než bychom to vykopali, ona by se dávno vytratila. Musíme se tedy spokojit s informacemi speleologů a horníků. Když duha prochází tou jejich dírou, kousek se jim tam v podzemí objeví.
Duha je obnovitelný zdroj krásy. Její praktické využití je ale nevelké. Pokusy konstruktérů s duhovými mosty nedopadly. Blázni na duhy šplhají furt a nikdy nespadnou. Umělci i příroda si tam nahoru už celá staletí chodí pro barvy. A lidé, co to mají s milováním trochu jinak než my standardní, si nosí kousky duhy sebou po kapsách.

3001 Ale že to byly nervy! Je to drama při každých volbách, letos o trochu víc. A dopadlo to skvěle.
Zvykli jsme si, že žijeme v rozdělené české společnosti. Levice proti pravici. Nevzdělaní proti vzdělancům. Binární proti nebinárním. Staří proti mladým s mladí proti starým. Progresivisté proti konzervativcům. Kolaři proti motoristům. Vesnice kontra město (před nedávnem kdosi vymyslel sice vtipné, ale jinak idiotské heslo: „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávisti“).
Většina voleb končívala špatně a zpravidla rozdílem 1,5 % hlasů. Tentokrát to skončilo dobře pro Česko a rozdíl byl přes 16 %.
Něco se mění v této zemi.
Hodně zajímavý je geografický pohled na mapu vítězů v jednotlivých okresech. Stručně se to dá vyjádřit: Petr Pavel vyhrál Česko. Andrej Babiš vítězil v Sudetech. Dlouhý pruh Babišových „okresních“ vítězství se táhne podle hranic od západu k východu: Tachov, Cheb, Sokolov, Chomutov, Most, Teplice, Louny, Ústí nad Labem, Děčín, Česká Lípa. Dál Jeseník, Bruntál, Opava, Ostrava, Karviná. Na jihu další pohraniční okres Znojmo. Babišovy zářezy doplňuje vnitrozemský Přerov. Nad šedesát procent dostal oligarcha v Karviné a v Bruntálu. V řadě jiných „sudetských“ okresů byly jeho zisky jen těsně nad padesáti procenty. Nějak ta mapa volebních zisků připomíná obrysy teritoria, které chtěl Československé republice vyrvat Adolf Hitler.
Co s tím? Jak změnit život i pohled na něj těch, co tam žijí? Jak pomoci krajině nad kterou už od dlouha visí temný mrak, je otázka na sociology a ekonomy. A vlastně taky na obyvatele samotné. Žádní populisté jim totiž nepomohou.

2901 Večer v neděli 22. ledna mě odvezli do nemocnice. Bylo to trochu dramatické. Zkoumali na mně kdeco i kdeneco. Člověk si rád někde poleží, ale zase ne celý druhý týden druhého kola. Naštěstí oba kandidáti byli se mnou solidární a těch TV debat na čas taky nechali. Jeden byl taky chorý, a po tom druhém snad házeli jeho prejt, který jim Monike ve stánku rozdávala. To víte, Brňáce!
V sobotu už jsem byl doma a asi zdráv a jeli jsme volit. Koho jsem volil, nemůžu říct, volby jsou tajné, ale vy to stejně víte. Ve volební třídě to vypadalo úplně jinak než jindy, komisionáři byli veselí a radostní, taky nesměli říct, jak to dopadá, ale čišelo jim to z očí. Tak jsem lístek s AB vrazil do kapsy a lístek s PP vurnil. Moji rodilí příbuzní – a že jich mám – stejně.
Doma jsme se s Hankou pochválili a pak už jsme otevřeli lahvinku a koukali v TV, jak to celé dopadlo. A po čtyřech pětiletkách ostudy na Hradčanech jsme se radovali. Jo a náš Michal tvrdil, že v Praze je hospoda, kde když tam odevzdáte lístek s AB, dostanete pivo zadarmo. Asi to je hoax, protože, kdyby tam dorazily ty statisíce voličů, ta hospoda by minimálně nestihla ani narážet.
Ale to víte, Pražáke!

2701 Člověk si na začátku musí udělat jasno, jestli to přímé hlasování je dobré nebo hrozné. A když už se sám se sebou o tom dohodne a neštítí se masakru, který přímá volba přináší, začne přemýšlet, jestli ta dvě kola nejsou náhodou moc. V prvním kole prohádáme s přáteli i neznámými lidmi, kdo z kandidátů je lepší a nejlepší, v kole druhém už stojíme skoro všichni svorně proti těm, co jsou na opačné straně. A abychom si nezadali, tvrdíme, že jdeme volit menší zlo. Protože přece všichni víme, že politika je hnusná, a proto nevybíráme někoho, kdo je dobrý, ale toho, kdo je méně špatný. S velkým nasazením poznáváme, kdo je skutečně lepší a kdo jen od rána lže. Potřebujeme k tomu hodně talentu, intuice a hlavně prověřených informací. Bohužel mnoho vlastníků volebního práva těmito přednostmi nedisponuje. Někteří tomu říkají, že volí srdcem. Jiní chtějí volit mír a toho, kdo jim ho slíbí. Některým stačí slib, že dostanou přisypání do korýtka.

Tak pojďme správnými dveřmi do volební místnosti a vsuňme správný lístek do správného otvoru. Proto, abychom se FAKT měli časem líp. Ono to vlastně není tak špatné heslo. Akorát jsme ho dost dlouho slyšeli z nesprávných úst.

1901 Válka se nás týká stejně jako celé Evropy i našich spojenců v atlantické alianci. Pocit kremelských bláznů, že Rusko nikde nekončí, je taky bez konce. Kdyby se Putinovi podařilo na Ukrajině vyhrát, byli bychom další na řadě. Pokud se nestane něco zásadního, může válka trvat třeba dalších pět let. Těch pět let, na které teď volíme budoucího prezidenta.
Potřebujeme v čele státu někoho rozhodného, zkušeného v diplomacii, s dobrými kontakty v NATO a schopností skutečně vykonávat funkci vrchního velitele naší armády.
Nepotřebujeme v čele státu někoho, kdo prokázal, že se umí za všech okolností starat o své vlastní zájmy, kdo lže už od rána a mění svoje názory a sliby, jak se to hodí. Kdo vede populistické řeči o tom, že dojedná mír s agresorem.
Dnes už asi skoro všichni víme, že přímá volba prezidenta nebyla moc chytrým nápadem. Na dlouhé roky pokřivila naši státnost a přidělala starosti. Ale když už to tak je, vybírejme s rozumem a bez emocí. (V první řadě je také samozřejmě nutné, aby z pražského hradu neřídil někdo stát jako firmu.)

1801 Přepadl mě nápad:
Kdyby byl Silvestr svátek,
který by nepatřil do žádného roku ani měsíce,
měl by rok stejný počet týdnů
364 : 7 = 52.
Začátek každého roku by bylo pondělí a nemusely by se tisknout znovu a znovu kalendáře.
Velikonoční pondělí by mohlo být každý rok v pondělí a Husa by upálili každý rok ve stejný den.
A jednou za čtyři roky by byl Silvestr přestupný a dvoudenní.
No není to na Nobelovu cenu?

1701 „Inter arma silent Musae“. Volně přeloženo z latiny: Ve válce jsou múzy poněkud mlčenlivé. Staří Římané, byli-li vojáky řezali se s celým okolně známým světem. Byli-li politiky, strašně toho nažvanili. Zejména v senátu. Mezi nepřeberným množstvím blábolů a kravin se ovšem tu a tam zaskvěla skvělá myšlenka. Jako taková byla poměrně často zaznamenána pro budoucí pokolení, což jsme de facto trochu i my. Dnes, v době zvlčilé počítačové mluvy, se dají použít jako myšlenkové perly, přirovnání, přísloví a citáty. Zvláště, když se chcete někde blýsknout, aby si protiřečník všiml, že jste inteligent. No nemá se to přehánět a taky byste při používání měli vědět, co to přesně znamená.
Tak třeba: „Elefantem e musca facere.“ Hned první slovo: určitě pochopíte, že se nejedná o vlakovou soupravu příměstské železnice, ale o živočicha ze ZOO. Staří Římané totiž žádné příměstské železnice neměli, používali spíš nosítka. Musca je latinský výraz pro mouchu, podle vzoru muška. Celé to v překladu zní: Nedělejte z mouchy slona. Samozřejmě vám hned naskočí české přísloví „Nedělej z komára velblouda“. Budeme velkorysí a přiznáme, že Římany napadla tahle myšlenka dřív. Navíc sloni se v českém prostředí nevyskytovali (nepleťte s mamuty, ti byli vyhubeni ještě před příchodem Praotce). Zato s velbloudy – naše varianta pro hodně velké zvíře – se mohli potkat i na Staromáku, když tam zavítal nějaký arabský kupec.
To Římani znali slony dobře a měli z nich hrůzu. Kartágo, jejich konkurent v zápase o obchodní monopol v celém Středomoří, s nimi vedlo Punské války. Ty války byly tři a ze začátku se výhra neklonila ani na jednu stranu. Potom Puňan – no bylo by asi vhodnější říkat Kartaginec – Hanibal naložil na lodě vojsko a taky slony a doplul někam do Francie. A pak se i se zvířaty vydal přes Alpy směr Itálie. Římská zpravodajská služba ostudně selhala a probudila se až tehdy, když už sloni očumovali římské hradby. „Hanibal ante portas!“, křičela teď legijní i civilní rozvědka. Nepřítel před branami! Nevím, jak to tenkrát dopadlo, nebyl jsem tam. Možná byla bitva, možná to Římané ukecali, možná byli sloni nepoužitelní, protože pro svou velikost neprošli branami věčného města. Třeba by tenkrát byli vhodnější ti velbloudi. Ale to věděli jen Češi.

1401 Pátek, třináctého a prezidentská volba, byla dost třaskavá kombinace. Nedivil bych se, kdyby kolem prolétalo ještě něco jako kometa. Náš program byl nabit. Vyrazili jsme v poměrně netypickém čase – tedy dopoledne – na koncert do Rudolfina. Hrál symfonický orchestr, Česká studentská filharmonie. Filiálka té velké filharmonie, něco jako dorostenecká sestava nejslavnějšího fotbalového klubu. Na repertoáru George Gershwin, náš vnuk v prvních houslích. Úžasný zážitek, skvělý orchestr a sólisté a taky skvělé publikum. Asi jsem vám zapomněl říct, že to byl výchovňák; ale kvůli té časné hodině jste na to mohli přijít sami. Diváctvo, samý student, soustředěné, vnímavé a bouřlivě aplaudující. Je to dobré, mladá generace a hudba a nejen hudba. Pak jsme šli na oběd s rodiči umělce a jeho babičkou Olgou, což je moje a Hančina protitchýně. Výborně jsme pojedli, jen pštrosí játra neměli. A k pivu se mi lepily esemesky o tom, že ruští hackeři napadli webové stránky generála (žádný Rus se přece nemůže jmenovat Prchal) nebo že Wollner odchází z České televize. Začínám váhat, jestli tam má zůstávat můj koncesionářský poplatek.
Vydali jsme se volit a lidí tam bylo opravdu dost, k urně jsme se museli prodírat. Voliči vypadali rozhodně a myslím, že natěšeně. Teda u nás v Kobylisích. Někde v příhraničí to možná vypadá jinak.
Ušle jsme dorazili domů, odhodil jsem sako, ve kterém jsem si už od rána připadal, že nepatřím do své rodiny, a padl jsem na postel. Hanka mě probudila se soumrakem, u nás se stmívá brzo i třináctého. Pamatujete se, jak jsem vám nedávno popisoval, jak se my dva předháníme ve vymýšlení slov do Scrabble? Tak mě probudila a že má nové slovo: babišit.

1301 Podle hlasování diváků předposlední televizní debaty je Petr Pavel dvaapůlkrát vhodnější kandidát na prezidenta. Mě zase zaujal jeho smysl pro humor a klid hráče pokeru. A taky si myslím, že až se Putin zblázní úplně, potřebujeme někoho, kdo má na to (nebo nato?) schopnost a zkušenost vést obranu naší země (a nedopadne to jako v minulosti vždycky).
Ale o tom jsem ani psát nechtěl. Volte dnes a zítra demokratického kandidáta, který je vám nejvíc sympatický. V druhém kole budeme nejspíš volit všichni shodně proti zlu, i když možná někdo při tom zatne zuby.

1201 Je den mínus jeden. A ještě je leden, i když do pokoje pere ostré slunce. Jakoby říkalo pojďte ven, sedněte si na lavičku a tam si můžete na mobilu číst o svých hyperdebatách, statistikách a dalších lžích které zase vypustí AB. Ráno byla lednovka a bouračky na dálnicích u Vyškova, Tábora a Mladé Boleslavi. Vesmírný teleskop Jamese Webba svou první planetu, která obíhá kolem jiné hvězdy než Slunce. Jaké tam asi mají politické strany? Komise ČT zjistila, že Marek Wolner se žádného trestného činu nedopustil a zrušila se. Zájem o volbu z auta ze strany nakažených covidem-19 byl po celém Česku malý. I zájem covidu o voliče je zatím malý. A v některých školách už se třídy přestavují na volební místnosti.

1101 Scrabble považuji za nejúžasnější deskovou hru. Hrajeme s Hankou téměř každý podvečer už dlouhou řadu let. Je to skoro vždycky lítý boj, nikoho nešetříme. Tvoříme slova po celé hrací ploše a náš originální přístup k češtině objevuje výrazy a tvary nevídané. Slovní tvary jsou dovoleny v libovolném pádu, osobě, čísle, stupni, způsobu a rodu. Slova z jiných mateřštin jsou schválena, pokud už v českém jazyce zapustila kořínek. Vlastní jména jsou zakázaná, protože to by si každý mohl vymýšlet do aleluja, že jo! Rovněž citoslovce se nesmí. Což je poněkud nepříjemné, když nemáte ve svém výtahu z pytlíku žádné kostičky se samohláskou. To se nechytáte, ani když máte slovní zásobu Vladislava Vančury. Takové cvrnk Hanka jako citoslovce rezolutně zamítla. Musel jsem jí vysvětlit, že cvrnk je zároveň podstatné jméno (úspěšným cvrnkem, málo cvrnků). A tato teorie se dá uplatnit skoro u všech citoslovcí. O některá slova a jejich tvary se často hádáme jako koně. To dojde na Slovník spisovné češtiny nebo Google. Zrovna nedávno jsme se přeli, je-li spisovný tvar středního rodu přechodníku minulého „vyprděvši“ nebo vyprdivši. No najděte si to sami nebo se na to vykašlete.
Scrabble je nádherná hra. A víte, co je na ní nejtěžší? Naklonit hrací plochu a vysypat všechna písmenka zpátky do pytlíku a nehledat pak některé pod nábytkem.

1001 Češi dostali úžasnou hračku. Potřeba být ve válce s druhou půlkou Čechů je zase naplněna. Už dlouho se nehádáme o tom, jestli vakcíny pomáhají nebo zabíjejí. Taky nějak vyšuměly hádky o to, na kterém místě má být Česká republika. Reprezentanti jedné strany sporu, co ji chtěli na prvním, se rozhádali mezi sebou, poté, co se zjistilo, že na prvním místě jsou peníze.
Situace hrozila těžkou krizí, že se nebudeme mít o co hádat. Zachránily nás prezidentské volby. Řada lidí sice tvrdí, že přímá volba nebyl šťastný nápad, a dokonce i politici, co to tenkrát vymysleli, si sypou popel. Ale není to pravda. Prezidentské klání je pro národ něco mezi Zlatým slavíkem a zápasem Sparty se Slávií. Tyhle volby jsou dokonce světový unikát: mohli jsme mít jako první země na planetě prezidenta trestně stíhaného člověka. Teď už je s možná nejvyššími preferencemi jenom lhář, podvodník a zloděj, a to trestné u nás není. Ovšem je to jenom názor.
Uvidíme, co proti tomu dokážeme udělat.

0901 Lidé si vymysleli poledníky a polednice. Polednice je pohádkové strašidýlko, které umisťujeme tam, kde dřív stála lednice. Naproti tomu poledník není měsíc, co přichází po lednu čili únor.
Poledník je čára, která spojuje všechna místa, kde je poledne. Ovšem jenom v poledne. V jiných částech dne mají ta místa stejnou část dne. Například o půlnoci mají všechna půlnoc. Měly by se tedy potmě jmenovat půlnočníky (ty poledníky), jenže to by se musely dvakrát denně přejmenovávat a vznikal by maglajz astronomických rozměrů.
Poledník je čára ve tvaru poloviny kružnice, co vede od pólu k pólu. Namítnete, že úspornější by bylo vést poledník mezi póly po přímce. Jenže pak by všechny poledníky byly jeden, vedly by středem Země a poledne by bylo jenom v tom prostředku, kde je jinak vedro a tma.
Poledníků je mnoho a aby se nepletly, uvádějí se, stejně jako pivo, ve stupních. Běžný český občan zná maximálně dva. Nultý na hvězdárně v Grenwiche u Londýna, kde se můžete postavit každou nohou na jinou polokouli. A potom patnáctý, který prochází Jindřichovým Hradcem. Když tam přesně v poledne zajdete ke kostelu, tak je přesně poledne. To už ale neplatí v jiných městech. V Brně můžete chodit na náměstí každý den, ale to přesné poledne tam v poledne nikdy nenastane. Inu v Jindřichově Hradci by chtěl žít každý.

0601 Globální oteplování je – jak sledujeme i kolem sebe – asi realita. Měli bychom ekonomické a organizační kapacity lidstva spíše investovat do odstraňování ekologické zátěže (CO2 a metan, uhelné elektrárny, doprava, přechod na elektromobilitu, prdící krávy, aj.) nebo dopady klimatických změn včas řešit (mořské hráze, přesun obyvatel z nízko položených oblastí, radikální změny zemědělství nebo staveb budov a sídel, starost o dostatek a čistotu vody)? Obávám se, že na obojí dohromady prostě nemáme.

0501 Tak už jsme o slepičí krok a zítra na Tři krále budeme o krok dále. Pak už to bude s přírodní osvětou čím dál lepší. Je zajímavé, jak moc se teď radujeme, že dnes je o několik vteřin delší než včera. Zatímco na začátku jara, kdy se rozedňuje daleko nejvíc, si toho už moc nevšímáme. Na první jarní den je zítra o několik minut delší než dnes.
Nevím jak vy, ale mně na zimním čtvrtletí nevadí tolik chladno (v posledních letech skoro vůbec). Zato tahle zimní tma mi vadí velmi. Určitě jste si taky všimli, že existuje celá řada tem. Tma sklepa bez oken. Tma jeskynní. Tma, když se zhasne v kině. Tma, když se dva mají rádi a nevidí je přitom ani kytka v květináči. Tma krásné komtesy zazděné pro nevěru. Tma tmoucí. Tma na mořském dně Mariánského příkopu. Black out. Tma v hlavách zfanatizovaného davu. Tma nenarozeného…
Jenže ona ta přírodní tma, co nastane, když se večer vypne Slunce, už taky není předpisová, jaká bývala ještě před narozením Tomáše A. Edisona. Osvětlené billboardy, dálková světla aut, co hledají nekonečno, ozářená náměstí a celou noc barvami hýřící hypermarkety, červené lucerny na komínech, aby si letadla nepolámala křídla a malé světélko v dětském pokoji, aby se mrňousi potmě nebáli.
Tohle všechno může k naší radosti zítra svítit o trochu kratší dobu. Pojďme se těšit na větší dlouhost slunečního svitu. Doufám, že nikoho nenapadne zatroubit do boje proti globálnímu osvětlování.

0401 Čeština vlastní krásné slovo vzdutí. Například zpráva, že došlo k vzdutí hladin na horních tocích, vás přiměje minimálně ke zdvihnutí obočí, pakliže jste na tocích dolních. Následně byste totiž mohli být vzdutí rovněž. Nevím, co jiného kromě hladiny je náchylné ke vzdutí. Možná emoce. Takové letadlo se nevzdutí, letadlo startuje.
Zajímavé je sledovat celý fyzikální proces vzdutí. Předpokladem je, že hladina má někde duť. To nás ve škole neučili. Naopak nám tvrdili, že hladina je vodorovná. Proto se taky podle ní libeluje. Ale hladina vodorovná není. Vůbec! Jak víme my globalisti, hladina má tvar koule. Pravda, místy zbytečně přerušovaná pevninami.
Duť leží pod hladinou a když za vhodných podmínek expanduje, dochází ke vzdutí. Hladina zůstává hladinou, je vyvzduťována zespoda. Příčiny mohou být různé. Buď praskne vodovodní potrubí položené na dně řeky. Nebo ze dna vyhřezne silný pramen. Na horních tocích týden vytrvale prší. Praskne přehrada. To všechno může způsobit vzdutí. Pod hladinou se hromadí cizí voda a hladina chtě nechtě musí stoupat, nebo chcete-li vzduje se. Často u toho nadělá víc kraválu než symfonický orchestr hrající fortissimo.

0301 Švýcarský Curych zavádí do škol genderově neutrální toalety. Třetina WC v nových školních budovách bude v budoucnu genderově neutrální. Ve starých budou postupně přirekonstruovány. Všichni studenti je mohou používat bez rozdílu pohlaví. Současně se budou rušit pisoáry.
To vše v čase, kdy jinde na kontinentu zuří válka, migranti bloudí krajinou nebo se topí ve Středomoři a Evropa zápasí s nedostatkem a cenami energií. Toho si už všimli i zmínění Švýcaři. Pokud by elektřiny bylo málo a byla by krize, zakážou ve své zemi jízdu elektr oauty.

0201(2023) V dětství jsme se dozvídali, že Ježíšek se narodil v noci ze Štědrého dne na Boží hod vánoční roku nula. My dříve narození jsme to nesměli říkat ve škole, protože soudruzi komunisté věřili, že se narodil Děda Mráz, a to někde na Čukotce.
Teprve později různí počtáři, telepati, astronomové a poťouchlíci začali tvrdit, že to nebylo v roce nula, ale o šest let dřív. Samotné vánoční datum nezpochybňovali, protože se vědělo, že před Ježíškovým narozením se Vánoce ještě neslavily.
A že tři králové a Kumránské svitky a římští letopisci. A navíc ta kometa, co byla buď kometa nebo skrumáž nebeských těles Měsíc/Jupiter/a ještě něco, která se potom zase zázrakem rozptýlila. To všechno o dost dřív.
Šest let by se vešlo do statistické chyby.
Jenže to můžeme tvrdit my, to mínus šest. Římští patriciové, blízkovýchodní farizejové a Pilát s Herodesem nemohli tušit, že je záporný rok šest a někdo se narodil.
Ukažte mi nějaké záporné římské číslo!
Vždyť je to celé blbost, aby se Kristus narodil šest let před Kristem!

2022

3012 Češi jsou povahy mírné. Někdo dokonce říká, že jsou holubičí povahy. To bych sem ovšem netahal; holubi jsou většinově neoblíbení, protože poserou, co se dá i co se nedá. Kálí dokonce i na naše velikány, ať už povahy mírné nebo bojovné. To my Češi nakonec taky. Na nikom nenecháme nit suchou, čím větší a významnější, tím víc toho na něj vyhrabeme.
Češi jsou povahy mírné a šest století už nebojovali. Snad se lekli toho, co napáchali jako husité. Armádu jsme ovšem měli. Výměny stráží u Matyášovy brány byly vždycky úžasné. Jinak ovšem major Terazky, vojín Jasánek a hlavní velitelství v Moskvě. Ale teď už NA TO jdeme jinak a lépe.
Každý den se dozvídáme, kde v USA někdo vystřílel celou školu, koho islamisté někde vyhodili do povětří nebo jak se jeden šílenec snaží vraždit a ničit druhý národ, dokud mu nedojdou rakety.
Češi jsou mírné povahy a tohle je neláká. Těch pár vražd u nás je většinou z vilnosti. V hospodě už se ani pořádně nepopereme, když na to máme sociální sítě. A vysoké procento obyvatelstva si v životě nevystřelilo ani ze vzduchovky. Uvědomte si, že frustrace z toho všeho se v některých jedincích hromadí, štosuje a stoupá po celý rok a vyhřezne v poslední den roku. To je pak kravál a bengál jak za světové války, od horizontu k horizontu se to blyští, prská, rozkvétá a září. Té radosti, hluku a rozsvícených dětských i dětinských očí. Zabitých nepatrně, sem tam nějaký utržený prst. Pak opět následuje 364 dní mírné povahy Čechů.
Snad nám to psi ještě jednou prominou. Když ne, budou nám 364krát za rok znečišťovat chodníky.

2912 Andělé. Éterické bytosti. Mají křídla a zřejmě nemají pohlaví. Asi ho nepotřebují. Na sex by stejně neměli čas, a navíc v nebi je na všechno vidět.
Důležitější je, že andělů je obrovská až nepředstavitelná masa. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Každý má svého anděla strážného. I mimino, i masový vrah. Být strážným andělem masového vraha, měl bych asi smíšené pocity. Ale advokáti to taky nemaj lehký. Takže sedm miliard strážných andělů. K tomu si připočtěte anděly, co se starají o administrativu, nebeskou správu, logistiku, letový provoz, kontrolory andělů, kontrolory kontrolorů andělů, útvary rychlého nasazení proti pekelné hrozbě, kůry andělské a v neposlední řadě boží ochranku. To se suma sumárum už ani v miliardách nedá počítat. A jistě taky existuje početná masa andělů-důchodců, co se starali o lidi, kteří tu žili před námi. A o ty taky musí někdo pečovat v andělských domovech důchodců.
To všechno dohromady musí stát strašný prachy. Na druhou stranu andělé nemají základní lidské potřeby. Nepotřebují jíst, o sexu už jsem mluvil a ani se neoblékají. Andělé žijí a pracují nazí. To jen my lidé je zdvořile zobrazujeme v dlouhém rouše, on by také na takového nahého bezpohlavce nebyl moc zajímavý pohled. Na tom všem tedy nebeský rozpočet ušetří. Velký prachy nejdou ani na propagaci. Pánu Bohu je šumák, jestli v něj lidi věří nebo nevěří.
Strážní andělé vykonávají svou funkci většinou mlčky. Jen ve vypjatých situacích zvolí laskavé pokyny: „Hele, ty pitomečku, nelez k těm kamnům nebo se spálíš.“ „Vodlož ten mobil, kreténe, a věnuj se řízení!“
Andělé jsou, jak známo, nesmrtelní. Je evidován pouze jediný případ, kdy nešikovný anděl byl přeseknut na dvě půlky rotorem vrtulníku. Bohužel to byl strážný anděl pilota, a tak šel vrtulník k zemi.

2812 Čas mezi listopadem a prosincem je takový přestupní. Zahrada už je uklizená, listí sfoukáno, hadice stočeny a uklizeny. Houby, co sbíráme my nemykologové, už dávno nerostou. A taky mě nerozptyluje výčitka, co jsem letos na chalupě nestihl a teď už nestihnu. Je čas na čtení. Knihovny, kam se podíváš. Jsme pátá generace, která knížky hromadí a čte. Stačí sáhnout.
Zrovna jsem narazil na knihu Karla Čapka, kterou jsem – asi jedinou – od něj nečetl: Obyčejný život. Krásná a taky smutná. Možná jeho poslední, vyšla v roce 1939 až po jeho smrti. Čapek asi sám účtoval se svým životem. To ještě netušil, jak odporná bude Druhá republika i jak budou na něj útočit probuzení čeští fašisté a katoličtí konzervativci až k jeho smrti. Nejvíc jim vadilo, že se kamarádil s Masarykem a že byl humanista.
Z knížky vypadl coby záložka tramvajový lístek Pražského dopravního podniku. Představoval jsem si, kdo asi tu knížku četl v tramvaji, odkud kam asi jel a za kým. Trochu mi pomohly moje klukovské cestovatelské výlety v pražských tramvajích. Průvodčí (v každém ze dvou nebo tří vozů soupravy byl jeden) vám prodal jízdenku, do které předtím procvakl čtyři dírky. Byla to krásná procvakovací práce. Až je mi líto, že dneska už jezdím městskou dopravou zadarmo a nikdo mi lístek neprocvakne.
Tenhle lístek je ale něco jako poštovní známka Modrý Mauritius s posunutým zoubkováním, za kterou byste někde na aukci zaplatili dlouhé miliony dolarů. Tenhle lístek má – chyba! – jen tři dírky. Ta nahoře říká, že ten čtenář nastoupil do vozu elektrické dráhy někde v centru, tedy asi v polovině trasy příslušné linky. Nastoupil v 10:45 (prostřední dírka), což asi znamená, že nehákoval někde ve fabrice, když se mohl toulat dopoledne po městě. A bylo to třicátého dne v měsíci (dolní dírka). Necestoval tedy v únoru. Čtvrtá dírka chybí. Možná se průvodčímu zrovna udělalo nevolno nebo se mu rozsypaly drobné, kterých měl od rána už plnou tramvajáckou brašnu. Takže netušíme, kterou linkou čtenář jel, to by byla ta chybějící dírka. Víme v kolik hodin a který den v měsíci, ale neznáme období. Na zadní straně jízdenky je poučení, že s ní je možné přestupovat i na trolejbusy. Takže milí šotouši z naší bubliny – do kterého roku jezdily v Praze trolejbusy? Ale nemusíte to hledat, je tu přesnější vodítko. Lístek stál tři koruny. V červnu 1953 udělali soudruzi měnovou reformu v poměru pět ku jedné, po ní pak dlouhá léta stál lístek 60 haléřů. A ten neznámý čtenář byl dospělý. Dítě by totiž platilo korunu padesát, a navíc by ta Čapkova knížka byla pro něj dost nesrozumitelná.

2712 Někdy vás mohou překvapit i vaši nejbližší, které znáte už spoustu let.
Prostřední svátek vánoční, pětadvacátého. Po luxusní snídani Hanka vstane a oznámí: „Jdu na ryby.“ Jsem zmaten. Všechny porce kapra, jí s láskou připravené, jsme zkonzumovali už večer a do mě by se teď po snídani nevešla ani ploutev. Pak mi to spojilo. Půjde nakupovat. Pětadvacátého už musí být všude kapři ve slevě. Překvapilo mě, že si nebrala ani tašku. No jasně, koupí živého kapra. Ten by mohl z tašky vyskočit a kdo ho pak bude honit po chodníku. Donese ho v ruce. Od kádě k výtahu je to jen kousek.
Po tom bramborovém salátu mi to nemyslí příliš hbitě. Neřekla „Jdu pro ryby,“ ale „Jdu na ryby!“ Třeba má pruty připravené a chodbě. Nebo v autě. Asi nejsem moc pozorný manžel, když jsem si za tolik let nevšiml, že má pruty. A určitě i rybářský lístek!
Odešla, že se vrátí brzy.
Vrátila se asi za tři minuty.
Naše sousedka odjela na svátky a poprosila Hanku, aby jí krmila rybičky.
To by nám sousedka na oplátku mohla, když někam pojedeme, nakrmit kanárka.
Jenže to si budeme muset nejdřív nějakého kanárka koupit.

2612 Věřím, že by se vám moc líbilo žít na začátku minulého století a být příslušníkem vysoké šlechty. Dělat si, co se vám líbí, jezdit v kočáře a teď už i v automobilu, mít početné služebnictvo a soukromé učitele, takže byste nemuseli chodit do školy. Bydlet v nádherném zámku, kolem krásný park s krásným rybníkem. Jenže tohle všechno může být úplně naprd.
Jste tři sourozenci, Žofie, Maxmilián a Arnošt, dvanáct, jedenáct a devět. Váš táta Ferdinand, když všechno dobře dopadne, se stane císařem. Teda až starý pán umře, což už bude asi docela brzy. Jenomže zádrhel. Tatínek se zamiloval do maminky, která byla tak o tři stupně urozenosti níž. Starý pán nechtěl dovolit sňatek, i když ho ukecávali papež, císař Vilém i car Mikuláš. Nakonec se ukecat nechal, přidělil mamince o dvě šajby vyšší urozenost a mohla být svatba. Akorát si nechal podepsat, že tatínkovi potomci – to jako vy tři – nebudou mít žádný nárok na trůn. Byl to už trochu senila, neuvědomil si, že až by třeba váš tatínek umřel, neměl by už kdo v tom císařství císařovat. Ale když jste z dobré rodiny, tak se na nějaký trůn můžete vykašlat. Mocnářství už to stejně mělo dost nahnutý.
Dětství jste měli celkem fajn, u aristokracie je vždycky všechno trochu složitější, ale něco za něco, že. Rodiče vás měli rádi, ale hlavně táta byl pořád někde v luftě; společenské záležitosti, politika, cestování, několik panství, občas bylo zapotřebí je objet. A hony: chodby na zámku byly plné vycpaností, každou chvíli tam přibyl nějaký muflon.
Taky byl vrchním velitelem všech vojáků mocnářství, muselo se rozhodovat, schvalovat, povyšovat a udílet medaile. A taky kontrolovat regimenty na manévrech.
Jednou se rodiče s vámi rozloučili, nasedli do vlaku… a už jste je nikdy neviděli. Někde v daleké zemi se to stalo. Sirotkům rodiče nikdo nevrátí, ale hodně lidí ta střelba naštvala, státy si navzájem vyhlašovaly válku. Válka byla dlouhá a strašná, trvala čtyři roky, lidé umírali po milionech. Říše, co válku rozpoutaly, se rozpadly. A po válce už nic nebylo jako dřív.
Vás vystěhovali ze zámku, žili jste někde v ústraní a všichni na vás zapomněli. Vlastně ani já si nevzpomínám, co s vámi bylo potom.

2212 Domácí kulturní hladinu rozčeřila pozoruhodná nevědomost jednoho kandidáta na prezidenta. Navzdory značným dotacím směřujícím do zemědělských částí jeho koncernu neví, v kterém žaludku vyrábí kráva mléko. Neví nic ani o nápisu ve Zlaté kapličce, což by se dalo omluvit, když chodil do školy jen v Bratislavě a ve Švýcarsku. Ale na to zase jiní namítají, tak proč sem teda leze.
S tím nápisem v Národním je to složitější. „Národ sobě“ je vlastně logo sponzora, který do té budovy investoval, a to pro velký úspěch hned dvakrát. Moc se ale nemluví o dalším sponzorovi, i když byl ještě štědřejší. Byl to jistý František Josef První. Ale jistě uznáte, že s ohledem na jeho zaměstnání se moc nehodí ho nějak preferovat ve svatostánku národa. Ani korunovat se v Praze nedal!
Tak ten Národ sobě: Většina Čechů – pokud tedy vůbec tuší, že mají nějaké divadlo – se domnívá, že ten nápis je vyveden na slavné Hynaisově oponě. Není! Ne že by tenkrát vadilo kazit umělecké dílo nějakým logem. Ale když se opona zvedla, nápis by nebyl vidět. A nezvednout oponu, zase by nebylo vidět, co se v tom Národním hraje. Moudří projektanti umístili nápis nad oponu, a bylo. Nalevo i napravo od lva. A je tam po všechny časy, i v dobách, kdy národ zajímaly úplně jiné věci než nějaké jeho divadlo.
Jen tak mimochodem: Národní má opon celkem pět, z toho dvě železné. Ale co je má, tak tam ještě nehořelo.

2112 Miluju vědomostní testy. Jsou úžasnou příležitostí, jak uplatnit přebytečné znalosti a náhodou nezapomenuté informace. Přesněji vše, co jste do sebe nasoukali během dlouhé školní docházky nebo četby, a co jste nikdy k ničemu nepotřebovali. Teď se můžete sami před sebou blýsknout. I v tomhle jsou ve výhodě internetové magazíny. U tištěných časopisů se musely správné odpovědi tisknout za otázkami vzhůru nohama nebo až na straně třicet dva. Na internetu jenom vyberete, kliknete a už jste obodováni. Na konci testu najdete i zprávu, jak si stojíte. 0-2 body – měli byste si o tom ještě něco přečíst; 3-5 bodů – vedete si slušně, ale můžete se ještě trochu zlepšit; 6-8 – vaše znalosti jsou velmi dobré a příště to bude určitě skvělé; 9-10 – geniální, máte to v malíku, to se moc často nevidí. Deset bodů za evropská hlavní města, to je brnkačka. A jdete na další test. Ten je z biologie, skončíte s odřeným sebevědomím se třemi body. Já, když je test ze sportu, končím s jedním nebo dvěma. Nepovažuji to za svoji chybu, nýbrž za chybu časopisu, že tam takové blbosti dávají. Ze stejného důvodu jsem se nestal Milionářem. Ani jsem se do té televize nehlásil. Projedete prvními devíti otázkami jako nůž máslem, a na desátou tam skočí: Které mužstvo se stalo mistrem světa v pozemním hokeji v roce 1926? Jediné, co víte, je, že přítel na telefonu to taky netuší. Tak něco plácnete a odcházíte zadním vchodem bez fanfár a bez milionu.

2012 Bitva u Lipan. Byla to národní tragédie nebo konec vraždění a ničení ve jménu náboženství? Nám absolventům komunistického dějepisu bylo vnucováno to první, dnes si spíš myslíme, že to druhé.
V tom vzedmutí celého národa po zprávě z Kostnice stáli v jednom šiku sedláci z Tábora, kališnická města i část šlechty. Zbytek panstva a samozřejmě katolická církev byly na opačném břehu a brzy na to doplácely. Husitské útvary táhly krajem, porážely slabé odpůrce, vraždily a vypalovaly a neměly slitování s nikým, kdo se nepřidal. Nic nezmohly ani křižácké výpravy. Časem už to přestalo bavit i města a šlechtu podobojí. To „táborské“ zabíjení a ničení majetků se jich začalo také dotýkat. Nakonec došlo ke spojení s vojsky katolíků a schýlilo se k rozhodujícímu střetu.
K tomu si obě strany vybraly louku u Lipan. Táboři postavili vozovou hradbu výhodně na kopci, koalice umírněných měla zase malou početní převahu. A přidala lest. Malý oddíl postupoval proti Táborským pozicím, ti otevřeli hradbu a velká síla vyrazila k boji. „Útočníci“ se dali na ústup postupně změněný v úprk a Táborští, jako už mnohokrát předtím, je pronásledovali. Prostě to zbaštili. Jejich protivníci vyrazili ze záloh a nastala mela. Navíc kališnicko-katolická jízda pronikla otevřenou vozovou hradbou do nitra tábora Táboritů a tam masakrovala, co se dalo. Bitva za krátký čas skončila. Množství bylo zabito, zajatci nahnáni do stodol a ty zapáleny. Zbytek prchal všemi směry, největší skupina se snažila zachránit útěkem do města Tábora. Byla ale zaskočena a zmasakrována v místech kde dnes stojí vesnice Křeč a Hroby. Občanská válka v Čechách skončila. Obě náboženství potom vedle sebe žila v míru skoro dvě století, až do bitvy na Bílé hoře.

1912 Majitel jihočeské restaurace dostal vysokou pokutu za uveřejnění inzerátu, že shání servírku. Z hlediska genderové správnosti bylo totiž nutné, aby sháněl servírku nebo servíra. Nebo chcete-li číšníka či číšnici.
Připadá mi hloupé, že se stát montuje podnikateli do toho, koho si chce vybrat jako zaměstnance. Ten restauratér má asi nějaký důvod, proč chce právě ženu na tuto funkci. Do toho, jak si představuje svoje podnikání, je nám nic a státu zrovna tak. Pokud své zaměstnance neokrádá na mzdě, platí za ně pojištění nebo je nenutí pracovat od nevidim do nevidim, mělo by to, koho zaměstnává, být jeho věc. Úředník by rozhodně neměl mít právo na takovou věc zvednout obočí nebo dokonce pokutovat.
Měli bychom státu všemi silami bránit, aby strkal čenich do záležitostí, které se týkají výhradně domluvy lidí. Mohli bychom se taky dočkat genderově korektního inzerátu majitele dolu, který by hledal „horníka nebo hornici“.

1512 Vedro k zalknutí… Veder jste si v životě určitě užili dost. Ale pochybuji, že jste se u toho někdy zalkli. Zalklým se člověk může stát, když hltá o překot. Napadnou vás souboje postpubertálních mužů, kdo rychleji do sebe převrátí půllitr piva. Dělat to s pivem, je hovadina. Dělat to s něčím jiným, je o život. Zvláštní druh zalknutých lidí jsou utopenci. Topí se v úplně klidné vodě, křičí o pomoc na oba břehy a při tom polykají vodu. Do plic se ale vejde jen určité množství, a tak chudáky vyloví z řeky až někde v Magdeburku. Jak se tam domluvíte německy, když máte vodu ve všech orgánech?

1412 Vývoj komputerizace v Česku se do shrnout do takové posmutnělé věty: „Tak dlouho jsme pokukovali po počítačích ze Západu, až je máme všechny z Východu.“ V době počátku osobních počítačů jsme ještě žili za železnou oponou, u nás se nic podobného nevyvíjelo ani nevyrábělo. A kapitalistický západ si embargem hlídal vše, co by se tu mohlo použít pro vojáky. I kdyby ta bariéra nebyla, stejně nám chyběly valuty.
Přesto se u nás dal v osmdesátých letech sehnat počítač Atari, taková lepší hračka, na které se daly hrát hry a psát texty po způsobu psacího stroje. Ale ani Východ nezahálel. Naše firmy kupovaly sovětský stroj, myslím, že Minsk se jmenoval. Počítač to byl sálový, velikosti autobusu. Diskety, které se do něj vkládaly, museli nosit muži, protože na ženy byly moc těžké. Dobře si to pamatuji; moje žena matematička-analytička Hanka pracovala ve výpočetním středisku firmy, kde byli zaměstnáni i mnohem větší disidenti než ona.
PéCé normální velikosti i funkcí dorazily přes Šumavu na začátku devadesátých let. Takový stolní IBM byl za cenu nové škodovky. V té době už fungovaly výrobní kapacity v celé jihovýchodní Asii a východní Evropané přišli s křížkem po funuse. Pár firem se u nás pokoušelo aspoň montovat počítače z dovezených dílů, ale brzy to zabalily. Stali jsme se čistými konzumenty, i když schopných ajťáků prý máme dost. Dál už to znáte: síla procesorů i kapacita pevných disků se každé tři roky zdvojnásobují a dnes dáte za počítač míň než kdysi za menší harddisk. Vaše IT znalosti se smrskly na to, kde se to zapíná, a svá data posíláte do mraků.
Jo, a málem bych zapomněl: první české stolní počítače vyráběli ještě za hlubokého socíku zemědělci v JZD Slušovice.

1312 Za humny.
Každý Čech ví přesně, co je za humny. Ale málokterý tuší, co jsou to humna. Proč to množné číslo? Určitě žádný sedlák nebyl tak chudý, aby měl jen jedno humno. I když… za hospodářské krize leckomu musel stačit i půl humna.
Humna byl prázdný prostor za statkem. Usedlost měla zdobná přední vrata, co vedla na náves. Vzadu měla ještě jedny vrata, už žádná lidová architektura, která vedla na humna. Tam byl takový plac, zdánlivě k ničemu, kde se prováděl výmlat obilí. Podle staré slovanské technologie tam vyhnali volky, kteří nevolky obilí podupali, čímž bylo vymláceno. Nevýhodou bylo, že volci při tom občas i srali a následné oddělování obou substancí bylo dost pracné. Proto se obilí začalo cepovat. Cep každý z vás zná z filmů o husitech. Mírová verze nástroje nebyla okovaná, ale když jste takovým cepem dostali po hlavě, pamatovali jste si to do konce života, který přišel vzápětí. Vycepované zrno se pak pytlovalo. Urodilo-li se dost, byly veselé dožínky, neurodilo-li se dost, byly selské bouře.
V literatuře se občas mylně uvádí, že za humny začínal svět. Není to pravda. Za humny byl ovocný sad a někdy záhumenek i jiné polnosti. Dál už se nikdo neodvažoval. A pokud přece jen, došel se skývou v uzlíku pěšky až do Hamburku, kde nasedl na loď. Doplul až do Ameriky a následně tam zbohatl.

1212 Nevím kolik kilometrů jste už vzdáleni od své školní docházky a nedovolil bych si vás zkoušet. Jak byste asi obstáli, kdybyste měli vyjmenovat vyjmenovaná neboli vybraná slova po bfmlpsvz. Přiznám se, že já jsem pohořel. Vzpomněl jsem si na kobyla, býk a lyšaj. Ne, že bych v těch nejdůležitějších českých slovech chyboval, na to mám nějakou virtuální paměť. Ale vyjmenovat ani omylem.
Já vím, existují na to mnemotechnické pomůcky, pár jsem jich taky vytvořil: Vyplýtvaný plyn neplynul plynovodem do plynojemu. Nebo: Slyšel jsem, jak olysalý plyšák s natrženým lýtkem z lyžování vzlyká ve mlýně. Pokud oplýváte plynulou znalostí češtiny, můžete si podobných kravin navymýšlet, kolik chcete.
Potom si pamatuji už jen nesmysly jako myš, hlemýžď, hmyz. Mýdlo tam za mé školní docházky určitě nebylo. Jako kluci jsme se moc nemydlili. Když tak mezi sebou. Vymydlení jsme byli, až když jsme začali chodit za holkama.

0812 V Praze na Letné, tam, kde zbourali největší pomník Evropy a kde se dnes kýve metronom, přibyly obrovské světelně digitální hodiny. Odpočítávají, kolik má lidstvo ještě času. Prý je to sedm let a když nic nepodnikneme, stoupne do té doby teplota planety o jeden a půl stupně Celsia. Původně se předpokládalo, že půldruhého stupně padne někdy na konci jednadvacátého století. A najednou za sedm let!
Pak už to bude s klimatem nevratné. Přijedou jezdci Apokalypsy. Stane se to už koncem roku 2029, tvrdí někteří vědci. Jiní vědci to popírají.
Je tahle světelná forma upozornění lepší než přilepení vteřinovým lepidlem k obrazům slavných mistrů? Ne o moc.
Máme už jen sedm let. Marně přemítám, co se dá v boji s CO2 za těch sedm let udělat. Zuří válka a energetická krize a je najednou potřeba každý kilogram vytěženého uhlí. Jadernou elektrárnu za sedm let nepostavíte. Postavit na střeše soláry je skvělé, ale musíte mít ještě nějakou rezervní nejlépe plynovou elektrárnu pro podzim, zimu, kus jara, večery a noci a taky oblačné dny.
Co bude za těch sedm let, až cvakne poslední vteřina? Zvolí se nějaký náhradní termín konce a hodiny se přenastaví? Nebo získají lidé pocit, že už jsme závod s klimatem prohráli a dál něco dělat už nemá cenu?

0712 Tušíte, co je to sologamie? Je to akt, kdy osoba uzavře sňatek a žije v manželství sama se sebou. U nás na to zatím nenarazíte, ale na Západě se sologamie objevuje stále častěji. V drtivé většině do takového svazku vstupují ženy. Muži se obecně do manželství nehrnou, tedy ani do jednočlenného. Zdá se, že ženy přes všechnu průbojnost a samostatnost nějak touží být pod čepcem. Může to být z nedostatku partnerů jakéhokoliv pohlaví, ale nejčastěji je prý žene do společného života se sebou samotnou láska k vlastní osobě. Když má holka ze všech lidí na světě nejraději sebe, tak proč by bydlela a milovala se s někým dalším.
Svatba může probíhat ve velkém stylu nebo jen s pár přáteli. Složitější je to s rozvodem. Majetek nabytý v manželství se rozdělí, ale když se nedohodnete, počítejte s tím, že se vyhodíte z bytu. Není to pak žádné terno být rozvedená pod mostem. Jinak má sologamie řadu výhod. Nemusíte vařit pro dva, pohádat se můžete, jak chcete, a snadněji se domluvíte, kam pojede vaše rodina na dovolenou. Nikdo ze známých si na vás po straně nebude ukazovat, že jste single. A když náhodou zemřete, budete po sobě pobírat vdovský důchod.

0612 Márnice je dům na skladování nebožtíků. Když nebožtíci dojdou, je márnice dobré místo k bydlení pro lidi, kteří mají rádi ticho a klid. Kolem márnice je živo jen mezi půlnocí a jednou. V ostatním čase je kolem márnice mrtvo. Nanejvýš některé babce upadne s rachotem konvička. Ani s tou půlnocí už to není moc žhavé, strašidla totiž jen líně posedávají na hrobech.
Márnici si k obývání můžete příjemně zútulnit. Stačí pár veselých obrázků na stěnách, ubrus a vázu s květinami z nejbližšího hrobu. Říká se ale, že v zimě se nedá márnice vytopit. Bude to asi pravda, protože hřbitovy a márnice se většinou staví na kopci, kde žádné záplavy nehrozí.

0512 Je to vlastně jedna z důležitých demokratických výhod. Máme ho úplně všichni. Pokud ho někdo nemá, jako by nebyl. Dostáváme ho hned po narození a člověk s ním hrdě kráčí až do svého skonu. Proslýchá se, že někteří jedinci ho protekčně dostali už dávno před narozením, ale to bude asi fáma. Po smrti dotyčného člověka se zruší a přestane existovat. Představuji si to tak, že je v krematoriu položeno na rakev a odjede i s nebožtíkem do technologické části spalovny. Rodné číslo.
Je naprosto jedinečné, nemůže ho mít nikdo druhý. Nikdo si nemůže ubírat roky; z rodného čísla vyčtete přesně věk dotyčného. A taky okamžitě poznáte, jestli je kluk nebo holka, aniž byste ho museli nějak prohmatávat. Jen u nebinárních osob je s tím zatím trochu problém. Rodné číslo je přehledné a srozumitelné a znám i pár lidí, kteří si to svoje dokonce pamatují.
Příslušné instituce ale usoudily, že věk a pohlaví jsou záležitosti velmi soukromé a nikdo se na ně nesmí ptát. Proto se ptá každý. A to vaše číslo mají úplně všichni. Instituce se tedy rozhodly, že rodná čísla se zruší a nahradí je kód vygenerovaný z náhodných čísel. Ta nebudou nic znamenat, nikdo si je nezapamatuje a nikdo nezjistí, že jste to vy. A dokonce pro každou událost, platbu pojišťovny, vydání pasu nebo pobyt ve vězení, bude ten kód vždycky jiný.
Naše vnitro na té změně prý už řadu let pracuje a bude pracovat i nadále. Ale jednou to přijde. To pak někde narazím na třicetimístný číselný kód a nepodaří se mi zjistit, jestli jsem to opravdu já, nebo jsem někdo úplně jiný.

3011 * Přítmí.
Co si pod tím představíte? Něco, co je hned vedle, co se přimyká (taky krásné slovo) ke tmě. Jak vypadá nevíme, ale asi to nebude sršet světlem. Zřejmě je to umístěno hned vedle tmy. Tak jako přístavek je vedle stavby. Asi byl ke stavbě přistaven později, je blbost, aby se barák lepil k přístavku. Ale když nemáte dům, stačí jedna zeď, dokonce jen její jedna stěna. K té můžete přistavět přístěnek. Geometricky i stavitelsky je to hodně velká zvláštnost, když neexistuje zeď ale jenom stěna, ovšem přístěnku je to jedno.
Příkop: někde se kopalo a kopalo a pak se ještě něco přikopalo. Příděl je munice umístěná vedle děla. Vystřílená munice se ukládá odděleně od nevystřílené, takže je to odděl. Příbor je zase vedle lesa. Borového. Příležitost je možnost pro mladé muže k nějaké slečně přilehnout. Buď bude přítulná nebo odtulná. Jistě vás napadne mnoho dalších slov na pří. Mě napadli už jenom kapříci.

2911 * Napadají mě jen málo schůdné cesty, co a jak do budoucna s automobilismem. Spalovací motory nechtějí odpůrci céódvě. Elektromobily daleko nedojedou, spotřebovávají vzácné lithium a kobalt a elektřinu a když náhodou začnou hořet, tak hoří. A hoří. Vodík, zdá se, je záležitostí daleké budoucnosti.
Ať hledám, jak hledám, moc ekologických pohonů mě nenapadá.
->> Automobil opatřit plachtami a počkat na příhodný vítr. Silnice by musely být širší, aby protijedoucí vozidla o sebe nezavadily kosatkami. Nebo rovnou jednosměrky, protože kdo by jezdil proti větru, že?
->> Auta bez motoru by mohla jezdit po silnicích, které mají spád směrem dolů. Musela by mít hlavně kvalitní brzdy. Bohužel by se dole pod kopcem hromadila. Takže tento způsob alternativního pohonu potřebuje ještě trochu domyslet.
->> Auta na setrvačník. Vozidla z předchozího příkladu by cestou z kopce rozběhala obrovský setrvačník, který by vůz dokázal vytlačit až do protikopce. Tato alternativa by možná vyhovovala Nepálcům a Bhútáncům, v Holandsku by se moc nechytal.
->> Asi poslední možností je auto na klíček. Tedy spíš na klíč. Kolikrát byste otočili, tak daleko byste dojeli. Někde zůstat trčet není problém, vezmete klíč, pokud jste ho nezapomněli v garáži, párkrát otočíte a pokračujete do cíle.

2411 * Pořád fňukáme, jak pomalu stavíme dálnice a jak je složité a pomalé dostat se z jedné části republiky do jiné. My dřívnarozenci ovšem pamatujeme, když ještě v Československu žádné rychlé cesty snů nebyly. Zdědili jsme stavbu „Baťovy“ dálnice v trase budoucí dé jedničky. Přerušila ji válka a komunistickému režimu pak trvalo přes třicet let, než se vůbec rozhoupal pokračovat.
Dnes jsme na tom o trochu lépe a rychleji. Trasy vedou krásnou krajinou, a pokud není na cestě moc zácep (tyjo, to jsem zase utrousil slovo!), můžeme se kochat okolím. Teda donedávna. Z dopravních staveb se teď asi nejvíc budují protihlukové stěny. Celou cestu čučíte do zdi, vlastně jedete takovým tunelem bez střechy. To v době předdálniční toho bylo k pokoukání! Cesta z Prahy do Brna vedla Českým Brodem a náměstími v Kolíně i Čáslavi. Z náměstí v Jihlavě se vyjíždělo tou myší dírou dole a ani jste nemuseli objíždět ten úžasný Prior uprostřed, co tam postavili později. Pak už byly samé moravské vesničky a Velká Bíteš, kde jste zaparkovali před hospodou slavnou už za totáče. S plným žaludkem jste minuli brněnský hřbitov a byli jste v cíli.
Po cestě toho bylo k vidění! V rozhledu nepřekážely žádné billboardy; jen takové betonové zrůdičky se srpem a kladivem nebo nápisy, že své závazky k výročí Vítězného února splníme. A benzínové pumpy: starodávný stojan s benzínem na chodníku před drogistickým obchodem, bez střechy a bez samoobsluhy a bez rychlého občerstvení. Jen plechová skříňka, kde měli oleje, brzdovou kapalinu a ventilky do duší nebezdušových pneumatik

2311 * Okupační stávka.
Dělejme pro planetu co možná nejvíc. Ale zasadit strom trvá stejně dlouho jako namalovat transparent. Obojím můžete pomáhat přírodě. Nebo si to aspoň myslíte. Jenže o strom se musíte i nadále starat, zalévat, okopávat, možná i přihnojit, transparent po skončení demošky zmuchláte a hodíte do kontejneru (samozřejmě té správné barvy). Při tom sázení se možná trochu zapotíte a umažete od hlíny, ale taky máte dobrý pocit, že jste pro přírodu – nebo když chcete hodně velký dobrý pocit, pro planetu – něco udělali. Po demonstraci s hesly, proslovy, kapelami a transparenty namířenými směrem, odkud práskají blesky fotoaparátů, máte pocit, jak jste to nandali těm, kteří podle vašeho názoru pro tu přírodu dělají málo.
Přírodě taky pomůžete, když přespíte ve škole.
Rozmohl se nám tu v poslední době takový nešvar, že za všechno, co je špatně, může vláda. Může i za to, co jí nadrobila minulá vláda. Na co všechno nemá peníze a proč je nedává lidem.
Chcete, aby vlády (nebo někdo) snižovaly urychleně uhlíkovou stopu. A pokud by to snižování stálo nějaké peníze, tak ať si je ty vlády někde seženou.
„Pane Fialo, plyn, uhlí, ropa je zlo,“ stojí na vašem transparentu. Zrušme to zlo. Pece v pekárnách přestavíme na soláry, chleba budou rozvážet do obchodů mladí lidé na bicyklech. V chalupách si budeme topit v krbech, v panelácích vůbec. Zimy budou asi trochu mrazivější, když zabrzdíme globální oteplování. Na úsporné žárovky, domácnosti, školy i nemocnice budou za slunečna a větrna stačit soláry a větrníky. Na tramvaje, vlaky, elektromobily, osvětlení ulic a všechny fabriky asi ne. Absolvent vysoké školy si dokáže možnosti elektrické spotřeby spočítat. Pokud vám ovšem na střední škole nezrušili matematiku.
A ještě jiná čísla: v Česku studuje asi 300 000 vysokoškoláků. Stávky se zúčastnila necelá pětistovka.

221122 * Banální situace. Elektřinu, která teče z Temelína do vašeho obýváku, musíte rozdělit, abyste oživili vícero elektrických přístrojů. Nejčastěji jsou přístroje dva, takže použijete rozDVOJku. Vrazíte ji do zásuvky (elektrické samozřejmě; do jiné ji dáváte jen v případě, že ji nepotřebujete). Do rozdvojky pak zastrčíte zástrčky těch přístrojů. Které přístroje zastrčíte, nechám na vás. Sami to brzy zjistíte. Například poslouchat rádio a k tomu pustit mixér není moc komfortní, i když to rádio můžete trochu ztlumit.
Jen velmi chudé domácnosti mají pouze dva přístroje. Vy určitě máte aspoň tři. V takovém případě je vám rozdvojka na nic. Zajděte si koupit roztrojku a celý proces opakujte od bodu jedna. Dál už je to složitější. Rozčtyřky a rozvícky neexistují. Musíte si koupit psa. Nebojte se, že s ním budete muset chodit na cvičák a neutratíte všechny vaše pracně získané bitcoiny za psí žrádlo. Pes je slangový výraz pro zařízení, na kterém je řada zásuvek. Tím se od živého psa liší. Neliší se tím, že je na šňůře. Šňůra končí zástrčkou, ta se zastrčí do zásuvky na zdi a je to. Upozornění: Může se vám stát, že zapojíte zástrčku psa do zásuvky psa. Úraz elektrickým proudem vám nehrozí, ale budete za pitomce.

2111 V egyptském letovisku Šarm aš-Šajch proběhla světová klimatická konference (COP27), během které zástupci 195 států a vlád společně s odborníky a zástupci nevládních organizací mluvili o dalším postupu v boji proti globálnímu oteplování. Na konferenci se sjelo na 45 000 účastníků na jednání, která trvaly dva týdny.
Šéfka německé diplomacie Annalena Baerbocková prohlásila: „Lidstvo směřuje do propasti – k oteplení o více než 2,5 stupně Celsia, které bude mít ničivé dopady na naše životy na jediné planetě, kterou máme. Udržet nárůst teploty o 1,5 °C je důležité i při probíhající válce na Ukrajině.“
Dosavadní opatření však nejsou dostatečná a zdá se, že udržet růst teplot pod stanoveným limitem se nepodaří. Světová meteorologická organizace (WMO) nedávno varovala, že hranice globálního oteplení o 1,5 stupně by mohla být překročena ne na konci století, ale už roku 2026.
Konference skončila po přijetí ostře diskutovaného textu o pomoci chudým zemím postiženým změnou klimatu, ale bez nových závazků ke snížení emisí skleníkových plynů.
Taky máte pocit, že si z nás představitelé 195 států dělají srandu a že o nárůst teploty zas tak moc na konferenci nejde? Co všechno k ozdravění planety by se dalo udělat za ty prachy, které ta konference každý rok stojí.

1711 Sedmnáctého jedenáctý… Svátek, do kterého si řada z nás promítne kousek svého života, někteří dokonce svoje vlastní kroky a zážitky z tenkrát. Zatímco některý důchodce si po straně uplivne „za komunistů bylo líp“. A možná se najde středoškolák, co nebude mít tušení, co se toho listopadového dne vlastně stalo. V Praze a velkých městech se bude radovat, koncertovat, přinášet projevy nebo klást květiny. V menších obcích se to možná ani nepřipomene. Dezoláti se s vlajkami pohrnou dobýt Kavčí hory a levicoví studenti budou okupačně chránit planetu a bourat kapitalismus.
Je tenhle svátek připomínkou především naší vlastní zkušenosti nebo zkušenosti našich rodičů. Na rozdíl od 28. října, který je moc oficiální, vzdálený a poslední roky i umazaný metály pro nezasloužilé. Zářijový den české státnosti je pro nás těžko uchopitelný, nevíme si s tím rady.
Ten sedmnáctý je asi nejvíc náš. Užijme si ho, a hlavně chraňme všechno dobré, co nám přinesl.

1611 * Před čtyřmi lety se V Murmansku potopil plovoucí dok a místo opravy poškodil jedinou ruskou letadlovou loď. Asi by v této souvislosti nebyla příliš vhodná informace o tom, kolik letadlových lodí má USA.
Rusko jako námořní velmoc vůbec nemá štěstí. V Krymské válce v předminulém století to moc nedopadlo. A když v roce 1904 japonské loďstvo začalo deptat ruskou dálněvýchodní flotilu, vydala se celá baltská sestava na pomoc kolem Afriky a Asie. Japonci si na ni počíhali u ostrova Cušima, a tak, jak ruské lodě pluly v řadě za sebou, likvidovaly je jednu za druhou. Jediná loď se z toho masakru bohužel vrátila. Jmenovala se Aurora. Bolševický režim se mimo jiné opíral o baltické námořníky, ale když se vzbouřili, rozstřílel je. V druhé světové se hlavně vyznamenaly evakuační lodě, které vozily vojáky i civilisty z Krymu na Kavkaz. A úspěchy Putinova námořnictva můžeme sledovat v přímém přenosu.

1511 Podivný spor. Bohužel v Evropské unii není první a zřejmě ani poslední.
Vznikla krize mezi Francií a Itálií kvůli lodi Ocean Viking, která do francouzského přístavního města Toulon přivezla 234 migrantů. Itálie plavidlu nedovolila zakotvit u svých břehů (když předtím údajně umožnila na pevninu vystoupit nezletilým).
Není to jen spor mezi dvěma členy Unie. Hádá se tady právo a humanita. Sedmadvacet států se zavázalo pravidla dodržovat a prosazovat, pokud jde o ochranu a neprostupnost Schengenské vnější hranice. Itálie už skoro dvě desetiletí nejvíc trpí přívalem nelegálních imigrantů z Afriky a Blízkého východu. Ostatní státy unie se k tomu staví vlažně, některých, jako Česka, se to skoro netýká. A Francie obviňuje Italy z nehumánnosti a loď s imigranty přijala.
Loď Ocean Viking migranty „zachránila“ nedaleko libyjských břehů a kapitána nenapadlo, že by je tam také mohl vyložit. Vezla je přes celé moře do Itálie. A nová italská premiérka řekla Už ne!
Celá událost odhaluje vnitrounijní válku mezi progresivními levičáky a konzervativními politiky. Ta se vine i Evropskou komisí a Evropským parlamentem.
Řešení a jednotný postup je zatím v nedohlednu. Snad Evropa tohle sebevražedné hašteření přežije.

1411 Jděte už někam s těmi nekonečnými debatami, jestli letní nebo zimní čas, jestli střídat nebo nestřídat. Vymyslel jsem variantu, která by měla vyhovovat všem. Světlo bude každý den od šesti ráno do dvaadvaceti večer. V zimě i v létě. Po zbytek dne bude tma. Posílám svůj návrh do Bruselu. A jestli nám EU nevyhoví, tak z ní po víkendu vystoupím.

0911 Průměrná nadmořská výška v Čechách je 465 m nad mořem. Průměrná výška na Moravě a ve Slezsku je 416 m/n.m. Tady je viditelný nesoulad mezi úrovní jednotlivých českých zemí. A nespravedlnost! Jako v mnohém jiném jsou Čechy výš. Leckdo by si myslel, že za to povyšování může Praha. Vůbec ne! Průměrná nadmořská výška Prahy činí 235 m n. m.
Jak tu situaci vyřešit, aby bylo celé Česko v jedné rovině? Připojit k Moravě kus Šumavy by bylo nepraktické z administrativních a dopravních důvodů, ani se tam moc nedaří vínu. Jediné skutečně proveditelné řešení je sice dost pracné, ale spravedlivé: Čechy bagrovat a Moravu zasypávat.
Až se tato akce dokončí, bude možné konečně zahájit stavbu kanálu Labe-Odra-Dunaj. Lodě už nebudou mít po cestě žádné převýšení ani plavební komory.

0811 Za svůj život jsem nikdy nepotkal dívku jménem Venuše. A přitom musí být úžasné, mít tak krásné venerické jméno.
Ani v jihomoravské obci Věstonice nežije žádná žena s křestním jménem Venuše. Zato v Lovosicích jich bydlí 67. Převládající většina Venuší žije v Ústeckém kraji a nejvíc Venuší se u nás narodilo v roce 1955.
A vlastně neznám ani žádného kluka s křestním jménem Mars.

0711 The Ocean Cleanup. Netušíte, o co jde? Vlastně o co plave? Tak si to rychle vygůglete. Myslím, že to je zatím nejúžasnější projekt, který pomáhá planetě. Fakt jako skutečně pomáhá!
„Každý rok se do oceánů dostanou miliony tun plastů, z nichž většina vyteče z řek. Část tohoto plastu putuje do oceánských odpadků, kde se zachytí ve víru cirkulujících proudů spolu s plasty z jiných zdrojů (např. rybolovné činnosti na moři). Pokud nebudou přijata žádná opatření, plasty budou mít stále větší dopad na naše ekosystémy, zdraví a ekonomiky.“
Na začátku – před pár lety – byl nápad jednoho mladého Nizozemce. Ten se proměnil ve start-up, jehož ideou bylo vymyslet, jak čistit moře a oceány od plastů. Není tajemstvím, že nejvíc tohoto sajrajtu přináší do moře několik asijských a afrických řek. Mořské proudy ten humus posunují a někde vytvářejí plastové ostrovy. Největší (prý asi jako dvě Česka) je v severní části Pacifiku, západně od Los Angeles.
Parta kolem toho holandského mladíka se rozhodla, že budou ten oceán od plastů čistit. Myšlenka prostá, dva parníčky táhnou obrovskou síť. Je to skoro stejné jako rybařit, ale stahují se plasty. Ze začátku to dost drhlo, sítě se trhaly, vypadalo to na odpísk. Ale teď už je to vymazlené, a skutečně zařízení sbírá plasty po tunách. Namítnete, že to je jako plivnout do oceánu, což je pravda, taky náklady na ty lodě a tak, jsou zatím určitě vyšší než celkový efekt. Ale ukazuje se, že to je zřejmě cesta. Navíc ta parta vymyslela vylepšení: chtějí „zasíťovat“ ty nejplastovější řeky, aby se odpad do moře vůbec nedostal.
Počkáme si, jak to poběží ve velkém. Ostatně je to i neziskovka, kam může kdokoliv přispět. Jestli tohle nebude na Nobelovku, tak už nic.
A teď si vedle toho postavte ty idioty, co „chrání přírodu“ tím, že cákají sračky na nejvzácnější obrazy v galeriích a lepí se vteřinovým lepidlem ke zdi. Nebo taky k asfaltu na hlavní silnici, pročež nemůže projet ani sanitka k havárii s těžkým zraněním.
Stručně: Dělejme maximum pro planetu. Ale bez blbců!

0311 Občas si přečtu na obou stranách voličského spektra výkřik typu: “Jestli ty volby dopadnou takhle, budu emigrovat!“
Nikdo už nedodá, KAM bude emigrovat. Až na nečetné výjimky lze odejít do
– zemí, kde je totalita a bude tam ještě velmi dlouho
– zemí demokratických, kde vyhrává progresivismus, který tu totalitu možná brzy nastolí
– zemí, kde je společnost nejistá a revoluce nebo palácové převraty mohou časem společnost dovést k totalitě
– zemí, kde není mobilní signál ani splachovací záchody

0211 * My demokraté ve vášnivých sporech, jestli by jako prezident byl lepší tenhle nebo támhleten, zadupeme všechny přijatelné kandidáty do bažiny mínusů a plusů, pomluv, obran a útoků. Zvlášť ty, co mají šanci AB porazit.
Měli bychom se teď ohlédnout zpátky. A zjišťovat, proč jsme vlastně ty dvě předchozí volby prohráli. V podstatě ze stejných důvodů. Vlastně vždy chtěl každý někoho jiného. Na rozdíl od protistrany stojící pevně jako jedna kobliha se naše síla rozdrobila. Předstírali jsme diskusi a hlásali jsme, že „můj náhled má větší morální váhu než názor kolegy Pytlíka“. Někteří i naskakovali na útočné lži protivníků. Prohráli jsme tak Schwarzenberga i Drahoše. A míříme k další porážce. Ještě dva měsíce budeme očerňovat kandidáty co se nám nelíbí. Srazíme jim pár bodíků, ale těm „našim“ žádné nepřibydou. Ti nejzásadovější zase nepůjdou volit v druhém kole, protože se tam nedostal jejich vyvolený kandidát. A stejně jako při dvou předchozích volbách, bude mít Andrej Babiš cestu na Hrad vydlážděnou.

0111 Význam každé demonstrace se vyhodnocuje délkovou mírou. Lidi stáli * po Krakovskou * k Opletalce * ke Štěpánské * až k tramvajovým kolejím z Vodičkovy do Jindřišské * až na Můstek * až na Můstek i s napěchovanými chodníky a hrdly připojených ulic. Slyšíte třeba větu: „Lidé stáli až do poloviny náměstí ke kolejím z Vodičkovy ulice“. Ta horní „polovina“ Václaváku ale měří 570 metrů, od Vodičkovy na Můstek je to 250 metrů. Předpokládejme, že mapy Google měří trasu střízlivého chodce.
Plocha celého náměstí je podle Wikipedie 48 750 m2. Ochranný svaz autorský, který vybírá peníze i za hudební akce na náměstí (hymen se to netýká), tvrdí, že na jeden čtvereční metr se vejdou dva lidé. Budiž. Vyzkoušeli jsme to a na náměstí se to dá. Když odečteme magistrálu, sochu koně a trávníky budeme na nějakých 45 tisících čtverečních metrů. Takže při té poslední variantě zaplněnosti je to 90 000 lidí.
Když někoho přijímají do Policie CZ, asi nemusí skládat zkoušku z matematiky. Na policejních odhadech poštu účastníků demonstrací je to trochu znát. Odhad Vrabelova večírku 3/9 byl 70 000. Akce Milionu chvilek prý na náměstí přivedla nižší desítky tisíc. Splést se může každý, blbý je, pokud se plete záměrně. Ale nakonec 90 by mohla být ta nižší desítka.

3110 Medii a hlavně sociálními sítěmi proběhla nedávno zpráva, že sochu Rudoarmějce v litoměřických Jiráskových sadech někdo polil rudou barvou. A nejen to: podstavec sochy byl přemalován jako automatická pračka s předním plněním.
Nejsem rozhodně příznivcem ničení a bourání soch a pomníků. Dělali to nacisté i komunisté. A dělali to v roce 1918 i Češi (Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Pomník maršála Radeckého přemístěný z náměstí Malostranského do lapidária).
V těch Litoměřicích jsem coby kluk bydlel hned vedle a pamatuji se, jak přesně na stejném místě byl někdy kolem roku 1950 s velkou slávou vybudován pomník Josifa Visarionoviče Stalina. Letná to nebyla, ale obrovské to bylo stejně dost. Potom na sklonku let padesátých se už bez oslav zboural. Nebo ho jen sundali z podstavce, už si to přesně nepamatuji, jako gymnasisti jsme měli úplně jiné zájmy. Podstavec tam asi trčel, tak tam za nejhlubší normalizace postavili toho rudoarmějce. Je tam dodnes.
A teď střih: v roce pětačtyřicet Koněvovy tanky (vidíte – další socha s pohnutou historií) Litoměřice objely velkým obloukem. Ale pak se pochlapilo letectvo Rudé armády. 10. května 1945 (!) bombardovalo Mladou Boleslav, Mělník a Litoměřice. Trosky Wehrmachtu už tou dobou spěchaly k Plzni do US zóny, tak to schytalo jen obyvatelstvo těch měst. Tohle Rusům zůstalo dodnes. Měli jsme na základce spolužáka, on byl takový, no – mešuge. Někteří spolužáci se mu posmívali. Ale jen do chvíle, než jsme se dozvěděli, že ta sovětská bomba spadla na jeho dům, zasypala ho ve sklepě a on se z toho normálně zcvoknul.
Aby se to zesoučasnilo: rudoarmějce bych tam nechal i s tou automatickou pračkou z kdovíkteré ukrajinské vesnice.

3010 RÁNO V DESET (nebo v devět?)
Tak si zase zanadáváme na změnu času.
Přitom my Češi máme jen dva časy: středoevropský a středoevropský letní.
To takové Rusko má deset časových pásem.
Není divu, že v takové zemi vládne bezčasí.
Nejstarší Češi si ještě pamatují pozdrav ruských vojáků v pětačtyřicátém: “Davaj časy!“
Nejhůř je na tom naše planeta.
Ta má tolik časů, že se jí z toho často točí hlava.
My jsme dnes v nočním čase změnili jeden náš čas na druhý náš čas.
„Už bylo na čase!“, hartusí jedni.
„Všeho do času“, usmívají se druzí. „Za pět měsíců budeme mít zase jiné časy.“
Teď nás ovšem čeká pořádný nečas.
Možná nebude tak zle, v časech našeho dětství bývala solidní zima i čas na sáňkování.
Po čase se pak zase vyčasí a počasí bude pěkné.
Někteří Češi by byli rádi, kdyby se vrátily staré časy.
Tehdy jsme byli se Sovětský svazem na věčné časy.
Sovětská armáda, co u nás byla dočasně.
Toho času už u nás není.
Byla tu jen na čas.
Potom čas oponou trhnul.
Užívejte si času.
Třeba k tomu máte nejvyšší čas.
Až tu za čas nebudete, už vám na to čas nezbude.
Buďte všude včas.
V pravý čas.
A nenadávejte na změny času.
Jak svého času zpíval klasik:
„Časy se mění!“

261022 * Sedmidenní týden nemáme proto, že Bůh šest dní makal a sedmý den odpočíval. Všemohoucí mohl odpočívat, kdy chtěl a jak chtěl. Klidně se mohl natáhnout na gauč třeba ve středu. Ale jako vševědoucí věděl, co lidi můžou a nemůžou, a když je teda tvořil, tak je tak vytvořil (energie standardně na šest dní a sedmý den odpočinek). A sám se tomu pracovně přizpůsobil, aby nevyčníval.

2510 Vím, že si nabíhám, protože teď se vztyčí všechny moje facebookové přítelkyně a svorně jako jedna žena zvolají: to já teda ne! Ale napsat to musím.
Holky píšou mnohem krasopisněji než kluci. Není to asi důležité, ale je to zajímavé. My kluci to odjakživa mastíme, drápem a znečitelňujeme. Holky píšou úhledným rukopisem, vhodným do holčičích památníčků, které – myslím – přežijí i svět gigabajtů.
V době vymazlených mobilů a tabletů, na kterých se dá nejen pařit, ale i psát, vás stejně nějaká čůza učitelka nutí učit se psát ručně. Bylo i hůř, někdy v druhohorách, kdyý jsem chodil na základku já. Nejen že jsme neměli ani kalkulačky, ale propisky ještě neexistovaly a plnící péro měl z celé školy tak nanejvýš ředitel. My ostatní jsme se oháněli ocelovým pérem na dřevěné násadce, které jsme namáčeli do nádoby s inkoustem, zvané kalamář. Což nabízelo spoustu legrace a katastrof a lumpáren, třeba namáčení předsedícím holkám copy do inkoustu. Z toho jsme vyrostli a psali jsme hrozně. Vzpomínám si, že někdy před maturitou jsem svůj rukopis nevyluštil a musel jsem přejít na psaní velkými tiskacími písmeny. Což mi vydrželo další desítky let, než mě zachránily počítačové klávesnice.
Jenže… Ty holky se nám po čase vrátily do zorného pole psaly nám psaníčka pořád tím úhledným rukopisem. Ale zkuste někomu vyznat lásku tiskace. Šel jsem do sebe a začal vykružovat obloučky v textu. Dokonce jsem zdobil velká písmena. Fakt! I verše jsem psal úhledným rukopisem. Mělo to vstřícnou odezvu. Krásným písmem dnes píšu už jenom jedné a přátelům věnování do mých knih. Holčičí památníčky už mě zřejmě minuly. Ale třeba ho nějaká pravnučka přinese.

2410 Nošení svetrů doma u televize by možná energetickou náročnost trochu snížilo. Ovšem přestaňte si, milí politici, dělat iluze. Většina domácností své zvyky měnit nebude (Starého psa novým kouskům nenaučíš), ba určitě se najdou jedinci, kteří budou na protest proti vládě ještě přetápět. Zvlášť, až zjistí, že to nebude na účtech až taková hrůza, jak nás teď straší media dezinformační i ta obyčejná.
Daleko víc by se dalo ušetřit posunem pracovní doby a školního vyučování. Češi jsou stále ještě dobrými poddanými císaře Františka Josefa Prvního, co blbě spal a vstával za tmy. A tím se řídilo celé mocnářství. I dnes firmy hlavně na našem venkově začínají ráno v šest. A to je ložená energetická špička. Jedni zapínají stroje, další jsou na cestě ve vlaku nebo v tramvaji, třetí vstali, sprchují se a vaří kafe. Svítí všechno doma i na ulici. A děti pod lustrem dopisují úkoly, na které včera zapomněly. Lidé v elektrárně hypnotizují pohledem jističe, ale není jim to nic platné. Půlka Evropy je energeticky zobnovitelněná, jenže soláry potmě odmítají pracovat. A vrtule někdy jo a jindy ne. Ve špičce se musí zapnout další zdroj. Uhelky ani jaderky za čtvrhodinku nenakopnete, to dá rozum. Zbývají elektrárny plynové. A plyn je ze všeho nejdražší, jedno odkud.
A teď přijde ta hovadnost: Denní ceny elektřiny na burze se nestanovují – jak byste si rozumně mysleli – průměrem všech elektřin, co na burzu dotečou, ale cenou té nejdražší. Té z plynu, i když tekla jen chvilku. To se pak nedivte cenám. Proč to tak je, nikdo neví. Výrobci energie nestydatě bohatnou, žádný stát nemiluje revoluce, tak lidem ty ceny kompenzuje „ze svého“, tedy z peněz všech lidí, co ten stát tvoří. A tím ti lidé, co jsou ten stát, vlastně chudnou, protože za ty prachy mohly být nové dálnice, lepší zdravotnictví nebo nové divadlo. Jak z téhle šlamastyky ven, zatím nevím. Určitě by s tím mohla udělat něco Evropa. Třeba už minulý týden na Hradčanech něco vymyslela. Je fajn, že už zase v Evropě něco znamenáme a že za nás už s EU nekomunikuje dotační podvodník.
I tak by se kromě toho něco dalo. Kdybychom posunuli začátky pracovního procesu i nástup do školy, o hodinu, o hodinu a půl či o dvě, vlastně celý život společnosti včetně začátků Televizních novin, nic tak strašného by se nám nestalo. Ráno by nás většinou vítalo světlo. A možná by se ty drahé plynové elektrárny vůbec nemusely spouštět.

2010 V Česku máme více než 15 000 zákonů a vyhlášek a každý měsíc přibývají další. Je v nich asi 1,6 milionu paragrafů, kterými bychom se měli řídit. Věděli jste, že jeden zákon například nařizuje podnikatelům, jak často mají vymalovat? Kdežto jiný upravuje to, jak se mají plašit hejna špačků? Žilo by se nám lépe, kdyby se tak 12 000 zákonů zrušilo. Jednou jsme to zažili, myslím v roce 1990, kdy šlo do stoupy množství zákonů jak totalitárních, tak úplně zbytečných. I dnes bychom našli mnoho kodexů nepotřebných nebo buzeračních. Taky se myslíte, že by to chtělo zase legislativní restart?

181022 * Sebevražedná sonda DART narazila do měsíce planetky Didymos vzdálené 11 milionů kilometrů od Země. Vědci teď měří, jak se dráha toho měsíce změnila. Jestli se tak dají ovlivnit dráhy těles, která by mohla ohrozit Zemi. Znáte to z řady katastrofických filmů: těleso se blíží, panika, prezidenti, vojáci, kosmické středisko, media, zmatek. Jeden vědec by věděl, jak na to, ale nikdo ho nebere vážně, a když už jo, zjistí, že jeho milovaná je zrovna na místě, kam to má dopadnout, on neví, jestli ji má jet zachraňovat nebo kontrolovat výpočty, ale asi sedm vteřin před okamžikem „O“ to dobře dopadne.
Je zajímavé, že nápady Leonarda da Vinci čekaly na realizaci půl tisíciletí, verneovky sto let a hýbání nebeskými tělesy od filmového scénáře do realizace proběhlo za čtvrt století. Už jsme schopni zachraňovat Zeměkouli, ale nejsme schopni chránit lidstvo před chorým šílencem, který zabíjí civilisty a děti, boří a ničí a krade zemi. Prohrává, ale pořád má červené tlačítko. Dokáží mu vědci včas přestřihnout dráty?

171022 * Hlemýždi, plži a šneky.
Když bylo jedno z vnoučat ještě nevelké, zeptalo se: „Juppe, šnek se narodí už s boudičkou?“
A lítáte v tom! Nejdřív si uvědomíte, že jste o tom dřív, ani teď v pokročilém věku, nikdy nepřemýšleli. Takže nemáte tušení. Zbabělec oddálí minutu pravdy poukazem na fakt, že se neříká šnek ale hlemýžď. A že šnek je vlastně ta boudička ve tvaru … no šneka.
Těkavý intelekt mi připomene, že jsme se na strojní fakultě učili o šnekových převodovkách. Taková převodovka se skládá z ozubeného kola a šneka. Žádný hlemýžď ale ozubené kolo nemá, alespoň ne viditelně. Takže zpátky do zoologie.
Má nebo nemá hlemýžď boudičku už při narození? That is the question! Třeba se narodí jen s takovými základy budoucí boudičky, trocha cementu na zádech. A když je pak jako kojenec živen mlékem, má dost vápníku na stavební materiál pro obydlí, neřešte, prosím, jak přesně je hlemýždě kojeno. Takže předpokládejme, že kolaudace probíhá někdy v hlemýždí pubertě. To už taky umí rychle zatáhnout všechna tykadla a hbitě se zasunout do ulity před deštěm nebo před vámi. Zasouvá se mu snadno, nemá totiž kosti. Na ně nezbylo, všechno vápno padlo na boudičku. Proto také nikdy nenajdete zemřelého hlemýždího kostlivce.
Z hlediska našeho pojetí architektury je hlemýžďův dům – přestaňme už konečně tomu stavebnímu objektu říkat boudička – poměrně avantgardní. Podobné stavby si občas nechají zpovykanými architekty realizovat zpovykaní milionáři. Proč si tito plži staví dům ve tvaru spirály, nikdo neví. Snad proto, že rádi bydlí stočení.
Dotazující se vnouče trpělivě vyčkávalo, až si to všechno přerovnám v hlavě. Tak jsem mu všechno, co jsem měl k problému, odpřednášel. Měl jsem nepříjemný pocit, že v tom má mnohem větší jasno než já.
Doplnil jsem, že existují i homeless plži, kteří nemají boudičku. Pardon, domeček. Sdělil mi, že ví. A že proto, že nemají domeček, lezou celý den na slunci a opálí se. Takže jsou ve výsledku buď červení, nebo černí. A že prababička všechny ty černé a rudé na záhonu topí ve sklenici s pivem.
Jestli ta naše prababička není náhodou rasistka.

131022 *Byla to tragédie holokaustu, která přiměla státy světa hlasovat pro vznik Izraele a zároveň – na to jako by Palestinci zapomněli – i samostatné Palestiny. Tu však arabské země tehdy odmítly a hned po vyhlášení nezávislosti na Izrael zaútočily. Kdyby rozhodnutí OSN z roku 1947 přijaly, mohli mít Palestinci svůj stát už 75 let.
Dodnes se nic nezměnilo. Izrael je úspěšná kvetoucí země. Patří mezi nejrozvinutější státy světa, i když obrana včetně žen v armádě něco stojí. Chudí Palestinci nemají vůbec nic. Ale asi se nikdy nespokojí s dávno nabízeným vlastním státem na polovině území biblické země. Jejich program je stále stejný, i když dnes už se to tolik nahlas nevyhlašuje: Zahnat všechny Židy do moře. Zatím jen zabíjejí civilisty, kopou tunely pro transport zbraní a vypouštějí rakety na izraelská města. Tuhle válku těžko mohou vyhrát. Mají ovšem podporovatele v řadách progresivních levičáků na našem kontinentu. A míří to až do vysokých pater Evropské unie. Dostává se jim povzbuzování, hlasování v OSN, Evropském parlamentu nebo v různých lidskoprávních platformách. A dostávají z Evropy peníze, které obratem mění na rakety a munici. Je to vlastně zvláštní forma antisemitismu, i když zcela zmatená, protože na Blízkém východě jsou Semité všichni. Tyhle Evropany holokaust nezajímá, je to dávná minulost, a kdoví jak to vůbec bylo. V tomhle si progresivní levičáci porozumí i s vyholenými pravičáky. A jak zní i z Ameriky: Kdo by se vlastně těch Židů zastával, když ani nemají černou pleť?

101022 * Polský nápad anexe Kaliningradské oblasti a její následné rozdělení na českou a polskou část baví, zdá se, oba národy. Češi mají po staletích přístup k moři, od US Navy dostaly letadlovou loď „Karel Gott“ a kdosi v Polsku hned napsal píseň „Česko nikdy neprohrálo žádnou námořní bitvu“. To je pravda, ovšem trochu jinak, než jak to myslel autor.
V jediné hladinové bitvě na jezeře Bajkal čeští legionáři porazili na hlavu Rudou armádu. „V srpnu roku 1918 českoslovenští legionáři pod velením plukovníka Gajdy bojovali o horské soutěsky kolem Bajkalského jezera. Ty byly velmi dobře chráněné. Gajdu znepokojovalo to, že Bajkal je úplně ovládán loděmi Rudých, což ohrožovalo týl československých jednotek. Českoslovenští legionáři při obsazování bajkalských přístavů získali výletní parníky Sibirjak, Burjat a Feodosia. Ty vyzbrojili čtyřmi houfnicemi a použili k výsadku do nepřátelského týlu.
15. srpna československé loďstvo vyplulo z Listvjanky. V poledne 16. srpna dospělo v mlze až asi 8 km před přístav v Mysové. Mlha v tu chvíli opadla a legionáři mohli Mysovou spatřit. Rudí si mysleli, že jde o lodě, které jim vezou proviant, což umožnilo Čechoslovákům se přiblížit na 4 km k přístavu. Tehdy Rudí poznali svůj omyl. Ledoborec Bajkal umístěný v přístavu se chystal zahájit palbu, ale Čechoslováci byli rychlejší. Spustili palbu, jak na Bajkal, tak i na přístav. Bajkal byl potopen přesnou ranou z vlečné lodi parníku Sibirjak (střílel legionář Kolín) a na nádraží v Mysové propukl zmatek. Nádraží i přístav byly v plamenech a Rudoarmějci prchali.“ (Wikipedie)
A legionáři mohli pokračovat dál na složité cestě do Vladivostoku.

061022 * Ti dva organizátoři posledních demonstrací na Václaváku – Vrábel a Havel – se spolu rozhádali. Přetahují se o statisíce, které jim poslali lidé, co jsou PROTI a chodí na náměstí mávat vlajkami. Teď si budou dělat naschvály a možná demošky organizovat ve stejném čase. Demonstrace proti vládě budou také pořádat sdružení Chcípl pes nebo nová stranička PRO a případně další. Ti všichni budou svrhávat vládu, vystupovat z EU a z NATO a žádat pro nás ruský plyn.
Teď v sobotu budou na Václavském náměstí odboráři. Co budou chtít se zatím neví, asi taky svrhnout vládu. Určitě budou požadovat vyšší platy po zaměstnavatelích, kteří neví, jestli budou muset propouštět hned nebo až po novém roce. A co čert nechtěl, odborový předák Josef Středula touží stát se prezidentem, tak ho mají sešlí odborově organizovaní zaměstnanci podpořit. Zatím se v průzkumech drží při zemi, slizouny občané za prezidenty moc nechtějí. Aby se odborářům dobře podporovalo, budou mít cestu zdarma a k tomu 500 Kč na občerstvení. Za to se dá nakoupit ve vlaku z Ostravy do Prahy velmi slušná opice.

051022 * Připadá mi zvláštní, že se dnes tak málo mluví a píše o konci poslední doby ledové, kdy souvislé zalednění pokrývalo skoro celou Moravu, o Slezsku ani nemluvě. Přitom je jasné, že na vině je pravěký člověk, který si před tím osvojil používání ohně k ochraně před chladem, dravou zvěří a k moderní přípravě potravy. Kvůli značnému počtu ohníčků stoupla teplota na povrchu planety o několik stupňů. Většina ledovců roztála, dramaticky se zvýšila hladina moří tak, že už nešlo do Anglie přejít suchou nohou, bájná Atlantida zmizela pod vodou a z úrodné Sahary se stala neobyvatelná poušť. To vše kvůli zpovykaným neandrtálcům, kromaňoncům a vůbec všem mladopaleolitickým Homo sapiensům, co si neodpustili teplo v jeskyni a grilované stejky z mamutů.

041022 * My jsme proti!
Proti čemu?
Proti všemu!
Možná byli proti už za Husáka. Ale neříkali to nahlas, to by mohli mít problémy.
Hned po Listopadu měli jasno: chceme (socialisticky) pracovat jako dřív a kapitalisticky žít jako Němci s jejich platy.
Jenže to nějak nešlo. Byli zklamaní. Začali závidět a nenávidět úspěšné.
Byli proti Havlovi. Proti demokracii. Proti zaměstnavatelům. Proti novým spojencům. Proti radaru. Proti NATO. Proti EU. Proti rouškám. Proti vakcinaci. Proti pravici. Proti Babišovi. Proti Sorošovi. Proti uprchlíkům. Proti Ukrajině. Proti obraně Ukrajiny. Proti chudobě. Proti energiím. Proti svetrům. Proti všem našim vládám.
Byli se všemi, kdo jsou proti. Vděčně naslouchali východním hlasům, že je všechno špatně. Obdivují Putina. Hlásí se k Rusku, ale žít by tam nechtěli. Nakonec se sešli pod koněm, záda zabalená do české vlajky, protože v září už bývá navečer chladno.
Přišli svrhnout vládu. Akorát netuší, co pak. Jaká vláda by měla přijít. Žádná z možných by se jim taky nelíbila. Přijdou znovu křičet, mávat a svrhávat.
A až jednou nastoupí jiná vláda, půjdou ji svrhnout taky.
Jenže kdo ví, co teď bude dál. Dva hlavní svolavatelé a organizátoři demonstrací, pánové Vrabel a Havel se právě rozešli ve zlém.

031022 * Historie je bestie. Kdyby byl v Německu na začátku třicátých let internet, viděli bychom řvoucí, hnusné, dementní, ale vlastně legrační postavičky s fanglemi a transparenty. Nejspíš na nějakém náměstí pod jezdeckou sochou. Tenkrát tím byli demokraté znechuceni. Ale protože to byli demokraté, tak u toho znechucení zůstalo. Výsledek znají všichni. Teda vlastně jen ti, co to přežili.

300922 * OTÁZKA V DESET: Co myslíte, že by mohlo být hlavní a nejpravděpodobnější příčinou zániku naší civilizace?

290922 * O RYBÁCH
Měli jsme k obědu rybí prsty.
Nevěděl jsem, že ryby mají prsty.
Když mají prsty, musí mít taky ruce.
Ale na žádné rybě, ani v řece ani v akvárku, jsem prsty nebo ruce neviděl.
Asi je mají zatahovací jako letadla podvozek.
Chtěl bych toho o rybách vědět víc.
Třeba ve které řece nebo v kterém moři žije takový zavináč, uzenáč, očko nebo filé

280922 * Jako vždy jsem si připravil na dnešní RÁNO příspěvek. Podtitul rubriky končí „…a úplné kraviny“, tedy oblast, kde jsem doma. Někdy ovšem skutečnost násobně překoná fantazii, humor i přehánění. Všiml jsem si informace, že v plynovodu Nord Stream poklesl tlak. Zpráva uváděla, že na německé straně je jen sedm barů. Jistě uznáte, že na tak velkou zemi je to zoufale málo. Jako pravděpodobnou příčinu jsem odhadl díru v rouře. Moje technické vzdělání mě zavedlo až k nedbalé práci svářečů. Takový prasklý svar může propouštět slanou vodu do potrubí a Balt naopak plnit plynem. Měl jsem jasno.
Jenže juppozřivý červík zahlodal: Zkus něco konspiračního! Nemusel mě moc nutit. Za chvíli jsem měl na klávesnici sedm různých konspiromat. Některým jsem málem sám uvěřil. Pak jsem si večer přečetl zprávy. Vše, co jsem si vymyslel, bylo ve hře. Mohlo se to přihodit! Tak jsem rychle vzal zpátečku a nic nepublikoval. Ještě by si někdo mohl myslet, že jsem to celé zosnoval (ježiš to je krásný slovo!). Nebydlím sice v jedenáctém patře, ale člověk si má dávat pozor.

270922 * Cestou z cizích zemí jsme se na skok stavili ve Vídni. Neřídil jsem tentokrát já, který po stovkách kilometrů za volantem kouká projet okružní estakády a tunely co nejrychleji a najít výpadovku do Mikulova. Veronika s námi projela a prošla centrem a ukázala všechno významné a pozoruhodné. Do krásy Prahy má rakouská metropole hodně daleko, ale je to město výstavné, ušlechtilé a čisté. Jak stylem, tak ulicemi. Všimli jsme si pohody v dopravě. Vozovky hlavních tříd nebyly přehnaně široké, na nich i tramvajové koleje. Posouvali jste se za tramvají a nikoho nenapadlo ji objíždět. Možná se to ani nesmí. Vedle stromořadí, za ním široký pás pro kola, koloběžky a další odrážedla. Pak další stromořadí a chodník pro opěšalé. Nikdo tu nikomu nepřekáží ani neubírá místo, místa křížení různých doprav jsou osemaforovaná. A hlavně nikdo tu nikoho neštve a na nikoho nenadává. Možná to tak není všude, periferie jsme neviděli, ale snaha dělat město pro lidi z toho dýchne.
Vzpomněl jsem si na Prahu, která se stala válečným polem mezi cyklisty a automobily, mezi cyklisty a chodci. Prostě boj každého s každým. Ve městě, kde různé dopravní spolky, iniciativy, neziskovky a politická hnutí se snaží získat hlasy jedněch a sočí na ty druhé.
Ty všelijaké pruhy malované na pražských vozovkách nejsou pohodové ani bezpečné a někdy to vypadá, že je politici a úředníci nekreslí pro pohodlí cyklistů, ale aby naštvali motoristy. A politici, co vzešli z nových voleb, je budou zase rychle gumovat. Přitom by stačilo, aby se zajeli podívat do některého evropského velkoměsta a pak přemýšleli nikoliv ideologicky, ale ku prospěchu všech obyvatel i návštěvníků.
Ve Vídni určitě nemají žádný spolek Automat ani stranu Motoristé sobě.

260922 * Byla to nádhera! I já civěl. Oni ti za kanálem dobře vědí, proč si monarchii pořád piplají. U nás republikánů je všechno takové šedivé, bezbarvé, nudné a hádavé. Ani jsme si nedokázali představit tolik nádherných uniforem. Kolik barev, kolik různých brigadýrek, helmic a chocholů, kiltů i tropických přileb, kolik všelijakých epolet, metálů a ozdob. Takové epolety u nás nemá ani ministryně obrany!
Mojí ženě zemřela královna. Hanka se totiž narodila v Londýně, konkrétně v porodnici ve Wembley, pokud to potřebujete vědět přesně. Když se totiž rozhodnete narodit na území Velké Británie, stáváte se automaticky poddaným britského panovníka. Tedy pokud chcete. Za vlády krále Jiřího byla Hanka ještě kojenec, ale po celý další život byla podřízenou Alžběty druhé. Hanka odchod královny nesla statečně. Ani neuronila. My tady ve Středoevropě jsme na odcházení zvyklí. Třeba já se už brzy budu loučit s desátým prezidentem. Blbý je, že z těch deseti jsem si mohl vážit jen jednoho.

230922 * Lidská nepoctivost získala s vynálezem internetu a sociálních sítí úžasný nástroj. Ne, že by nám politici, novináři i obchodníci předtím nelhali. Ale elektronická komunikace jim v tom nabídla zcela netušené možnosti. Například zrovna běží volby. Známí i neznámí politici vám slibují, co všechno postaví nebo čemu v postavení rozhodně zabrání. Nebo cokoliv dalšího. Zkušený člověk to zahlédne, vyhodnotí jako slib, který splnit nelze či rovnou jako sprostou lež a klikne jinam. Ale málo zběhlý poživatel informací může být chycen do osidel nepravdy.
Někdo vám na monitor cpe politiku, jiný doporučuje nákupy bezcenných mincí. Starší čtenáře kdosi oslovuje starostí o jejich zdraví a na „doporučení“ nějakého špičkového chirurga nebo urologa (s jeho upytlačenou fotkou) nabízí „zázračný“ preparát. Jako čerstvá novinka se objevily falešné stránky se záhlavím známých medií, třeba Aktuálně.cz nebo E15, kde se to podvodnými nabídkami jen hemží.
Určitě se najdou jedinci, co na ten špek skočí. Což se nedozvíte, nikdo se nepochlubí. Doufám, že snad už nikdo neotevírá emaily z Nigerie, s nabídkou deseti milionů dolarů z pozůstalosti. Ani nečte výhrůžky údajných hackerů, kteří zveřejní vaše pornomateriály, pokud jim nepošlete určitou částku Bitcoinů.
Tak tohle čtěte pozorně a hlavně rychle, než to smažou!

220922 * Co to teda obíhá?
Možná je to horší než drogy, alkohol a hazard dohromady. Droga zvaná informace. Lidstvo na tom ujíždí od začátku. Každý – tedy skoro každý – chce být informován, chce vědět víc. Řeknete si, co je na tom špatně? Vždyť informace posunují člověčí společenství daleko víc než třeba sex, jídlo nebo války. Nic bych nenamítal, pokud by tohle končilo někde na sklonku devatenáctého století. Jak převratný byl objev, že Slunce neobíhá, ale Země obíhá. Nebo že pára skoro sama dojede z Prahy až do Olomouce. Dynamit a penicilín. Rakety ke hvězdám a rakety, co zabíjejí.
Naše doba se závratně zrychlila. Informace začaly chrlit další informace a objevy nové objevy. Naši dědové v silozpytu – jak se tenkrát ten předmět jmenoval – vystačili s Leydenskou lahví, my máme kvantovou fyziku, které vůbec nerozumíme. Každý den na světě vychází tisíce knih, které nikdy nepřečteme.
Někde jsem se dočetl, že za mého života přibylo stejné množství informací, jako za celé předchozí lidské dějiny. To jsem teda fakt dobrej!
Jsou nám ty informace k něčemu? Nezaplaví nás a nezpůsobí nám informační smrt? Naštěstí dnes máme takové ty šikovné věcičky, které nám informace najdou i roztřídí. Třeba gůgly. Najdi, co potřebuješ. K hledaným informacím ovšem přidají spoustu dalších, a jsme zase… tam.
Ne všechny informace říkají pravdu. Některé z neznalosti a naivity, jiné ze zlého úmyslu a další z obyčejné lidské hlouposti lžou. Človíček infopříjemce má už spoustu starostí s tím, která fakta má zaznamenat a která nechat odplout. A teď ještě aby rozlišoval, která pravda je pravda a která pravda je lež. Je ovšem fakt, že čím má člověk víc informací, je vzdělaný a hlavně moudrý, dokáže rozlišit pravdu od lži snadněji.
Možná, že část lidstva to unaví, na informace rezignuje a nebude chtít vědět vůbec nic. Nanejvýš, jak ulovit medvěda a jak ho na ohni upéct. Pak se ovšem bude lidstvo znovu klopotně dobírat k tomu, že – Země obíhá.

200922 * Dálnice D1. Z Prahy až na polské hranice. Není to pravda, už mnoho let. Dálnice končí před Přerovem a pokračuje zase hned za Přerovem. Letos se po letech dohadů a soudů má začít stavět. Je vydáno stavební povolení, vykoupeny pozemky, zajištěna stavební firma. Kamiony a další doprava budou projíždět centrem města na Hané ještě pár roků, co se bude stavět. Děti, co se odmala dusily zplodinami, jako plnoleté už budou moci dýchat.
Jenže to není pravda. Další napadení, další soud. Stavět se nebude. Hledá se někdo, kdo by konečně poslal Děti Země do prdele.

190922 * Mám jednu zvláštnost, výchylku, anomálii. Nerad poslouchám. Nepředstavujte si hned třídního zlobila, nezvladatelné dítě s poruchou ADHněco. Což je diagnóza, na kterou vám možná přidělí i asistenta. To vůbec ne. Já byl ve škole spíš ten, kdo lumpárny vymýšlel a realizovali je ostatní.
Ale taky mě postihlo, že jsem byl vášnivý čtenář. Možná, to bylo tím, že jsem se narodil dřív, než se narodila televize. A rodiče i prarodiče měli rozsáhlé a dobře vypravené knihovny. Ani se neptejte, co všechno jsem nacházel v zadních řadách za sebranými Jirásky a Verneovkami. Zjistil jsem, že mnohem raději čtu než poslouchám nějaký příběh. Při čtení jsem se mohl zastavit, polaskat se slovy nebo myšlenkou, pouštět si fantazii na dálkový pochod. A když v knize kráčeli mušketýři uličkami Paříže, promýšlel jsem, jestli měli měšťané za časů třináctého Ludvíka už na dveřích poštovní schránky. Tohle všechno nemůžete, když vám to čte vyškoleným hlasem nějaký herec. To se příběh valí jako lavina, nemůžete uhnout nebo zastavit se. Někam se z toku nezastavitelného děje na chvilku uchýlit. Ano, uchýlit se, to bude asi to správné slovo! Takže míjím rádio (o televizi raději nemluvě), ani nevyhledávám příběhy namluvené s láskou osobnostmi, které mám jinak rád. Podcasty nemusím.
Prostě jsem víc čtenář než posluchač. Máme doma rozsáhlou a dobře vypravenou knihovnu…

160922 * Platíme korunou. Za korunu si toho dnes moc nekoupíme, ale je to základ a symbol českého peněžního systému. I dítě si poměrně brzy zvykne na naši soustavu: 1 – 2 – 5 – 10 – 20 – 50 – 100 – 200 – 500 – 1000 – 2000 – 5000. Je to hezky seřazené – jedna, dvě, pět – dobře se s tím počítá, vrací a vyměňuje. Funguje to stejně dlouho jako naše Československá či Česká republika. Tedy od roku 1918. S jednou přestávkou.
1. června 1953 proběhla měnová reforma. To už komunisté u nás vládli celých pět let a hospodářství se trochu rozpadalo. Strana a vláda se rozhodly, že obyvatelstvu seberou skoro všechny úspory, už tak dost otřesené předchozím válečným hospodářstvím. Lhali. Ještě 30. května oznamoval prezident Antonín Zápotocký, že žádná měnová reforma nebude. A 1. června byla.
To už byly vyrobeny nové mince a bankovky a s nimi přišla i nová řada. Zcela nesmyslná, jak se hned ukazovalo. Ale v Sovětském svazu to tak měli, tak jsme se museli – jako ve spoustě dalších věcí – přiopičit. Zrušily se dvou a dvacetikoruny. Byly zavedeny tříhaléře, tříkoruny a pětadvacetikorunové bankovky s Janem Žižkou na koni. Kupující i prodávající byli zmateni, ale „Sovětské peníze – náš vzor“. Teprve po devatenácti letech napadlo někoho tuhle blbost odstranit a vrátit se k původní sestavě. Od té doby zase platíme ve „dvojkové“ soustavě (2,20,200,2000 Kč). A mnozí z nás se těšíme na Euro.

150922 * Tak Babiš konečně před soudem. Po sedmileté přípravě; v tom je sama justice většinou nevinně, i když strach vyšetřovatelů věc jistě neurychlí. Polovina národa je přesvědčena, že AB zloděj je. Ale má kliku, že nečórnul dvacet tisíc, to by sedět šel, ale kvůli blbejm padesáti mega vás za katr nepošlou. Uzavírají se sázky, jestli bude soudem osvobozen nebo dostane tři měsíce podmínku. Zpestřením dopravního provozu před Městským soudem byla cela-klec. Určitě by si to obžalovaný zasloužil, většinou to tak morálně cítíme. Podle práva to ale musíme nechat na soudu. Ulítlý nápad nějakých recesistů, řeknete si. Jenže vzpomínka na šibenici před sněmovnou ještě nevybledla. A pak se dozvíte, že tohle má na triku spolek, který v zápase za demokracii a svobodu s přirozenou a nepodbízivou noblesou dokázal shromáždit na Letné nějakých tři sta tisíc lidí. Milion chvilek. Gól do vlastní brány. Možná by se chvilkaři měli zas vydat po své původní cestě. Možná i s novými osobnostmi.

140922 * Když se mladý muž rozhodne, že se bude věnovat umění, nedá se tomu nijak zabránit. To byl i můj případ. Z první výplaty jsem si pořídil psací stroj. Asi z páté magnetofon (kytaru jsem měl odmala). Na fotoaparát už nezbylo. Žádná škoda. Když jsem si foťák od někoho půjčil, z šestatřiceti políček kinofilmu se tak devatenáct mohlo vyhodit. Na vině byla zapomenutá krytka na objektivu, nevhodné zaostření, skutečnost, že objekt odešel z obrazu dřív, než jsem zmáčkl spoušť. Kolem mě rostli a špičkovatěli kamarádi fotografové, co v duchu čekali na svůj životní záběr. Já věděl, že mě nic takového nečeká. Možná jsem čekal na vynález digitální fotografie.
Až jednou můj životní záběr nastal. Jdu takhle po vltavském nábřeží, zrovna v době, kdy probíhala rekonstrukce Národního divadla. Byla zevrubná, místo hlediště, jeviště a Hynaisovy opony zela obrovitánská jáma. Což nebylo z nábřeží vidět, ale vidět byl obrovský jeřáb, který měl vysoko nad jámou národa sobě na háku – považte – buldozer. Patrně bylo nutné ještě dovybuldozerovat budku nápovědy.
Byl to záběr pro bohy. Jenže já neměl žádný foťák, a tak jsem se nestal držitelem World Press Foto nebo jiné podobně významné světové ceny. Škoda. Musíte se spokojit s tím, že vám i ty nejdramatičtější obrazy a situace budu dál popisovat jen slovy.

130922 * Nevím přesně, co si myslí pesimisté, nebude to určitě nic pěkného. Ale optimisté vidí vyvrcholení ruské zvláštní vojenské operace asi takhle: Putin padne. Ruská federace se rozpadne. Na jejím území žije početná řada národů a národností, které se cítí utlačovány a vykořisťovány Moskvou. Ruské koloniální panství nebylo nikdy tak patrné, jako zámořské državy třeba Velké Británie a Francie. Ale bylo největší na světě. Větší část ruských kolonií se osvobodila rozpadem Sovětského svazu (patnáct dříve svazových republik) a oddechly si i bývalé ruské satelity – třeba státy Varšavské smlouvy v Evropě. Dnes dochází k dalším snahám o drobení Ruské federace a Moskva asi už kvůli válce na Ukrajině a dalšímu oslabení by neměla dost sil na udržení národů a národností pohromadě. Tataři, Burjati, Baškirové, Dagestánci, Jakuti, Čerkasové, Čečenci, Inguši a mnoho dalších teď přemýšlí o své samostatnosti. Dokonce se zástupci národů ruské federace před nedávnem sjeli do Prahy, aby se o tom poradili. Rozpad říše by určitě neprobíhal hladce a podle východních zvyklostí by přitom teklo dost krve. Ale zbytkový stát, menší a slabší Rusko, by už nemohl strašit a ohrožovat své sousedy.

120922 * Pamatujeme si to z hodin češtiny. V paměti vám asi uvízl termín čistonosoplena. Nadšenci z řad národních obrozenců chtěli vylepšit český jazyk vymýšlením novoslov. Těžko si dnes představíme rozsah jejich úkolu i to, s jakou vervou se do toho pustili. Některé jejich výmysly zapadly skoro okamžitě. Jiné přetrvaly v užívání jen krátkou dobu. A dalšími mluvíme dodnes.
Když jsem listoval gymnaziálními vysvědčeními svého dědečka, našel jsem tam například silozpyt nebo lučbu. Při troše přemýšlení přijdete na to, že se jedná o fyziku a chemii. A pro teologii měli jazykočističi krásné slovo bohozpyt. I já mám mezi přáteli několik bohozpytců.
Úchyl vůbec není to, co si myslíte, ale jiný výraz pro skloňování. I jednotlivé pády tu mají svá jména: jmenovatník, plodník, dávatník, žalovatník, volatník, odnášetník a společník.
Ubezdušiti někoho znamená zbaviti ho života.
Z půvabné knížky „Slova v zapomenutí daná“ Patrika Ouředníka.

090922 * V 6. století před naším letopočtem tvrdil Pythagoras, že Země je kulatá. Další vzdělaní Řekové s ním ten nápad sdíleli. Ale svět měl potom celá dvě tisíciletí jiné starosti: války, mor, náboženství a tak. Musel si počkat až na Mikuláše Koperníka a jeho kolegy. Ty dva tisíce let mezitím vládla placatost. Přesto se našli jedinci, kteří na kulatost věřili. Třeba jeden bláznivý italský námořník: tvrdil, že když s lodí vyrazí na západ, bude v Indii dřív než všichni, co obeplouvali Mys dobré naděje. V Itálii se mu všichni smáli, ale mocné Španělsko ho zasponzorovalo, protože taková věc by se v byznysu mohla hodit.
A tak Kryštof vyrazil se třemi lodicemi. Dlouho se plavili atlantickými vodami – najednou „země na obzoru“ a byli v Indii. Možná dřív, než Kryštof čekal. Byli tam i Indové, vypadali trochu divně, ale nikdo z námořníků v Indii nebyl, tak nebylo co porovnávat. Velká sláva na Pyrenejském poloostrově, Itálie ostrouhala. A ti domorodí „Indové“, zřejmě zblblí četbou Dänikena, považovali Kryštofovy námořníky za bohy a obdarovali je drahými kovy. Čímž si zadělali na obrovský průser.
Kryštof zvaný Kolumbus byl genius i popleta zároveň. Do žádné Indie se nedostal, objevil jen Malé a Velké Antily, a nakonec i břehy neznámého kontinentu. Takže tu kulatost Země neprokázal. Zemřel chudý a v ústraní, ale možná do smrti věřil tomu, že doplul do Indie. A Ameriku objevil kdo? Že by Amerigo Vespucci? No nakonec Ital jako Ital.

080922 * V 6. století před naším letopočtem tvrdil Pythagoras, že Země je kulatá. Další vzdělaní Řekové s ním ten nápad sdíleli. Ale svět měl potom celá dvě tisíciletí jiné starosti: války, mor, náboženství a tak. Musel si počkat až na Mikuláše Koperníka a jeho kolegy. Ty dva tisíce let mezitím vládla placatost. Přesto se našli jedinci, kteří na kulatost věřili. Třeba jeden bláznivý italský námořník: tvrdil, že když s lodí vyrazí na západ, bude v Indii dřív než všichni, co obeplouvali Mys dobré naděje. V Itálii se mu všichni smáli, ale mocné Španělsko ho zasponzorovalo, protože taková věc by se v byznysu mohla hodit.
A tak Kryštof vyrazil se třemi lodicemi. Dlouho se plavili atlantickými vodami – najednou „země na obzoru“ a byli v Indii. Možná dřív, než Kryštof čekal. Byli tam i Indové, vypadali trochu divně, ale nikdo z námořníků v Indii nebyl, tak nebylo co porovnávat. Velká sláva na Pyrenejském poloostrově, Itálie ostrouhala. A ti domorodí „Indové“, zřejmě zblblí četbou Dänikena, považovali Kryštofovy námořníky za bohy a obdarovali je drahými kovy. Čímž si zadělali na obrovský průser.
Kryštof zvaný Kolumbus byl genius i popleta zároveň. Do žádné Indie se nedostal, objevil jen Malé a Velké Antily, a nakonec i břehy neznámého kontinentu. Takže tu kulatost Země neprokázal. Zemřel chudý a v ústraní, ale možná do smrti věřil tomu, že doplul do Indie. A Ameriku objevil kdo? Že by Amerigo Vespucci? No nakonec Ital jako Ital.

070922 * Šetřit neznamená obírat se o radosti, ale škrtnout všechny zbytečnosti, které platit nemusíme. Například značnou sumu za měsíční výpis od SIPO (vlastně ho ani k ničemu nepotřebuji). Ten mi Česká pošta posílala dopisem. Email nic nestojí. Zašel jsem na poštovní úřad a domluvil se, že mi teď budou posílat výpis elektronicky. Neminul ani týden. Od pošty přišlo oznámení, že jim narostly náklady a za emailovou zprávu o SIPO mi budou účtovat pět korun českých.

060922 * Slavní i neslavní vojevůdci měli mnoho vítězství, ale těch bylo v dějinách tolik, že nám to začne splývat. Možná jsou zajímavější porážky. Nejspíš si je pamatujeme podle toho, co kdo provedl nebo pronesl před svým vojštětem i mimo vojště.
Tak například Alexandr Veliký. Tento mladý Makedonec, povoláním dobyvatel, si to valil Blízkým i Středním východem, až stanul – tenkrát ještě vojevůdci stanuli, nebyli zalezlí za dlouhým stolem jako dnes – došel až k městu Gordion. Tam měli takovou zajímavost: v chrámu stál sluneční vůz jejich boha, připoutaný ke sloupu a byl uvázán uzlem, který by nerozvázal ani žádný skaut. Prostě Gordický uzel. S pověstí, že když ho někdo rozváže, království mu padne v plen. Alexandr se s tím neprděl, vytáhl meč, uzel přesekl, a bylo.
Kostky jsou vrženy! To pravil Caesar, vládce tehdejšího známého světa. Nebyl to hazardní hráč, jak by z citátu vyplývalo, ale římský císař a velitel Legií. Po něm si po dvě tisíciletí všichni nejvyšší potentáti světa dávali titul. Akorát v Rusku a Bulharsku se to zkrátilo na car. Znám ten citát i latinsky: Alea iacta est! Ne proto, že bych seděl vedle něj, když to vyřkl, brali jsme to na gymplu. Když kostky vrhl, musel zároveň Překročit Rubikon!, což je řeka někde v Galii a taky vlastně citát. Vyprovokoval tím občanskou válku celého Říma, kterou vyhrál, stal se císařem, načež ho před senátem zapíchli. Tak se tenkrát dělala politika.
Další vojevůdce a tyrany někdy příště.

050922 * Napsat článek, fejeton, sloupek, esej nebo úvahu je brnkačka. Ale pak přijde to nejtěžší: vymyslet titulek. Podobnou zkušenost mají i další autoři. Určité množství lidí totiž text nečte. Jenom zkoukne titulek a hurá na diskusi, důrazně upozornit na to, že autor je blbec. Takže proto ta titulkopéče.
Mně to dá vždycky dost zabrat. Přiznám se, že kvůli tvorbě titulků vykořisťuji svou ženu. Hanka nadpisy pálí od boku. Já tiše mlčím. Vyklopí jich na mě tak pět. Na šestém už se shodneme a ten sedí jak policajt za radarem. Naši nejbližší přátelé vesměs vědí, kdo je autorem toho, o co zavadí i oko ignoranta. Zbytek veřejnosti ocení titulek u mého textu a znovu si potvrdí, že jsem geniální. A tak je to v pořádku.

020922 * Kdysi, když se mladý čtenář poprvé setkal s žánrem, kterému se říkalo braková literatura, obvykle ho to zasáhlo a hltal a hltal. Při čtení asi patnáctého sešitu postřehl, že příběh je jeden: se srdcem na dlani a správnými názory hlavní hrdina uteče všem nástrahám a protivenstvím, aby v závěru promluvily jeho pistole. Vystřílí všechny padouchy, městečko jásá, whisky teče, místní truhlář pobíhá po place a přeměřuje mrtvoly, jestli má dost rakvového dřeva. Kdežto hlavní hrdina jede za zlatovlasou Maud, která je sirotkem a majitelkou ranče, s cílem pojmout ji za choť.
Mladý čtenář byl vtažen do mixu dějů všech patnácti sešitů, a vytvářel si z nich obrazy toho vzrušivého světa. A chca nechca – ale spíš chca – se sám stavěl do role hlavního hrdiny. A bude samozřejmě pistolníkem.
Jak mladý čtenář postupně nabýval rozumu, začalo mu pistolnické zaměstnání připadat poněkud riskantní. Co teď? Živočišná výroba ho nikdy nepřitahovala, cowboy ne! Barman, bankéř nebo poštmistr jsou povolání dost nudná a taky se tam občas střílí. Hrobník (je tam moc kamenitá půda), šerif (toho papírování!). Povolání cizinec je ze všech nejnebezpečnější, tak si v zoufalství vybral tu výrobu rakví.
A jak praví klasik, „holky těžší to maj“. Mladá čtenářka měla vlastně jen dvě možnosti: buď se stát členkou Armády spásy nebo prostitutkou.

010922 * Statek rodiny Mašínů ve středočeských Lošanech byl po letech váhání a přešlapování restituován a následně přebudován na Památník tří odbojů. Před několika dny byl otevřen. Málokdo asi pochybuje o hrdinovi protifašistického odboje Josefu Mašínovi. V pohledu na boj jeho dvou synů a jejich přátel je ale naše společnost ostře rozdělena.
Hrdinové nebo vrazi? Je ovšem potřeba se poohlédnout po skutečném viníkovi. Tím byl komunistický režim.
Kdyby Mašínové (a desetitisíce dalších) mohli svobodně opustit tuto zemi, nebyli by žádní mrtví. S tím snad budou souhlasit všichni.
Kdyby se neozbrojení vydali přes hranice, skončila by jejich život dávka ze samopalu nebo elektrické dráty. (Zločin komunismu.)
Museli tedy získat zbraně. Kdyby je udal a popsal přeživší policajt, zřejmě by je chytili a po krutém mučení by byli nakonec popraveni.
Jo a taky mohli nikam necestovat a prožít s námi 40 let ve lži.
Tak si vyberte.

310822 * Severní magnetický pól, jak známo, rád cestuje. Jako školáci jsme ho vídali na nejsevernějším severu Kanady. O té doby putuje, minul Grónsko i severní zeměpisný pól. Zhruba před třemi lety vznikla mediální panika. Že prý se jeho pohyb zrychluje a míří na Sibiř. Jak známe Putina, Rusko by si ho okamžitě přivlastnilo a nastala by magnetická zápletka. V Česku by to asi velký problém nebyl, některým tuzemcům ukazuje kompas na Moskvu vytrvale. Teď se ale zjistilo, že magnetismus Země jen mění tekuté železo, co si šplouchá mezi křemíko-hlinitou slupkou Země a železně niklovým jádrem. A prý už to šplouchá zase obráceně. Ono kdoví, kde se to globální oteplení vlastně bere.

300822 * …si děláš prdel, reagoval známý, když jsem mu hlásil, že se letos scházím se spolužáky z gymplu šedesát tři let od maturity. Scházíme se každý rok, přijdou a přijedou všichni, co jsou naživu, a je s nimi (spolužáky a spolužačkami) docela sranda. Profesory chceme pozvat až na sedmdesáté výročí.

290822 * Co všechno musíme vrátit. Restituce u nás proběhly poměrně liknavě, a my samozřejmě víme proč. Na řadu restituentů se nedostalo nebo se vracení majetku táhne.
Jedním z nejkřiklavějších příkladů je skutečnost, že panu Hrochovi dosud nebyl navrácen Týnec. Podobně byla postižena rodina pana Heřmana, která se zatím nedočkala vrácení Městce. Na Městec má samozřejmě nárok i pan Vojna, zatímco pan Vlach čeká, kdy dostane zpět své Březí.
Tak bychom mohli pokračovat. Kdy se konečně vrátí panu Golčovi jeho Jeníkov? Pan Kropáč se marně dožaduje své Vrutice, stejně jako pan Sezima svého Ústí nebo pan Kardaš Řečice. Pan Karel už velmi dlouho čeká na své Vary. A snad nejhůř je na tom paní Králová. V restituční tahanici se pře o Hradec s panem Jindřichem. Snad se alespoň dočká vrácení svého Městce a svého Dvora nad Labem.

260822 * Juliánský kalendář je kalendář, který v roce 46 př. n. l. zavedl Gaius Julius Caesar. Byl to dost idiotský nápad začínat počítání roků od mínus 46. Ale protože byl císař, tak mu ta blbost prošla. Ostatně kdo ví, kvůli čemu ho pak vlastně zapíchli. Ale přihlouplí Římané tak počítali i po jeho smrti. Teprve když se blížil rok nula, začal římský senát řešit co dál. Někteří navrhovali, že by se to začalo počítat zpátky do mínusu, ale ti rozumnější mínili, že by se to pletlo s těmi roky, které už se konaly, a že by v tom pak historici měli betlém. A protože Židi byli chytřejší než Římani a zrovna organizovali nějaké sčítání lidu, tak se rozhodli, že od toho sčítání se budou roky počítat do kladna. Dobrý nápad se ujal, postupně to od nich přejalo celé Středomoří a pak i katolíci, protestanti, mormoni a ateisti. Akorát Rusové vystřelili z Aurory o čtrnáct dní později a my jsme se díky nim zase dostali do těch záporných roků.

250822 * Možná si vy starší vzpomenete. Nejen v Praze na Žofíně ale skoro v každém městě s pořádnou řekou byla plovárna. Nemyslím koupaliště nebo plavecký bazén. Normální palubovka, která spočívala na velkém množství plechových sudů, do kterých se dával vzduch. Ty sudy jsme měli po válce z americké pomoci „UNRA“ ještě předtím, než ji Stalin zakázal. Tenkrát se dalo do Vltavy vlézt bez rizika, že byste z té vody něco chytli. Později se začal budovat socialistický průmysl, odpady vytékaly do řek a v těch se koupali jenom dobrodruzi. Dneska už by to možná šlo, ale co si budeme povídat, bazén za chalupou je pohodlnější a termální koupaliště v blízkém zahraničí teplejší. Taky se dnes jezdí k moři, ale koupe se tam v hotelovém bazénu.
K takové plovárně patřily dvě věci: spousty dobře rostlých holek v úsporných plavkách a plavčík. Ten měl dvě funkce: jednak zachraňovací (a mladé slečny velice rády tonuly) a za druhé vyučovací. To vás ovázali pásem s korkových špalíků. Od nich vedl provaz vzhůru a plavčík vás měl na tyči jako na udici. Když se vám dařilo, provaz trochu povolil, pak už se postupně snižoval počet korků, až z vás byl plavec. To byl dávnověk. Pak se korek nahradil polystyrenem, protože vzácné korkové duby životní prostředí a tak dál. Zatímco polystyrenu doplave do moře docela dost. Někdy i s tím nedoučeným plavcem.

240822 * Tu větu vymyslel už kdosi někdy dávno: „Chcete-li zapalovat, musíte sami hořet.“ Jedná se samozřejmě o myšlenky. A my sečtělí víme, kolik skvělých myšlenek nebo pojmů se už změnilo v popel. Třeba řeknete slovo „národní“ a hasiči už sjíždějí po tyči. Shořelo Národní divadlo, na které se sbírkoval celý český lid v čele s Františkem Josefem Prvním. Popelem lehla Národní galerie, jmenovitě Veletržní palác. Sám pamatuji, když hořelo v Národním muzeu. A teď nám vzplanul Národní park (je pravda, že jeho polovina patří Švýcarům). I naše národní mančafty většinou pohoří.
Poučení? Když se ve vás probudí vlastenectví, nikdy nenoste v kapse zápalky!

230822 * Koliště. Každej Brňák ví, kde má Brno ulici Koliště. (Praha má koliště taky, i když tam se to jmenuje SoKOLská a Legerova.) Barokní hradby měst a pevností měly vnější, tu nejvnějšnější část až za hlubokým a širokým příkopem zaplavovaným vodou z přilehlé řeky. Měly takový povlovný nástupní sklon, snad aby se útočníkům lépe dobývalo. V Čechách se do toho pásu ještě instalovaly zašpičatělé kůly. Proto se říká koliště. Koliště bylo ale další místo, taky za hradbami, kde se kolilo. To dělali količi neboli turnajníci. Na koni a s dlouhým bidlem (kůlem, na Moravě kólem) se snažili soupeře skolit, vyhodit ze sedla. Jezdilo se to na něKOLik KOL a vítězi se započítávalo KOLik KOLegů sKOLil.
Dnes si někde v kolišti můžete uschovat svůj velocipéd, třeba když se vydáváte na prohlídku města.

220822 * Stává se mi to poslední dobou dost často. Zase mě napadlo něco mimořádně geniálního. Rychle, než to zapomenu, jsem to ještě teplé vyklopil Hance. Většinou si to přesype ve své analytické hemisféře a přicházejí námitky. Nebo vylepšení. Tentokrát zcela spontánně zvolala: to je na Nobelovku! Samozřejmě mě to potěšilo. Ale hned jsem si to sám sobě začal vymlouvat. Co by s tím bylo práce a starostí! Tak například smokink. A v sandálech do Stockholmu taky nemůžu. A jak bych se tam vlastně…? Letadlo nesnáším. Nejde o mou ekologickou stopu. Když se slétávají tryskáči stovky politiků a vědců sympoziovat záchranu planety, proč by jednou nemohl letět čerstvý nobelik? Důvod je jiný. Před dávnými lety jsem letěl s Aeroflotem. Už jsme přistávali v Ruzyni, všiml jsem si, že už po čtvrté vidím areál kladenských hutí. Jsou jisté situace v letovém provozu, kdy musí letadlo vypotřebovat před přistáním co nejvíc benzínu. Na pátý pokus se podařilo podvozek vysunout. Takže pojedu autem. Ve staré oktávce aspoň nebudu vypadat jako nějaký nafoukaný genius. A těším se na trajekt z Dánska do Švédska, jede se kolem Hamletova hradu, celý ho zbarokizovali a už tam nikdo na cimbuří nestraší.
Měl bych si připravit nějakou děkovnou řeč. Jenže… já přece nemluvím, hlasivku nemaje. Vlastně je to skvělé. Aspoň nikdo nepozná, jak mizerně mluvím anglicky.

190822 * My moudří a moderní kroutíme hlavou nad těmi kretény a analfabety, komu to dávají hlasy, a volby pak dopadnou hanba povídat. Jenže my si tu zakazujeme nejen s nimi mluvit, my si zakazujeme je chápat. Ale pro tyhle, a nejen pro tyhle lidi je důležitější to, že k nim do vsi nejede autobus než to, jestli má v čítance vařit maminka nebo tatínek, jestli mají být všude tři záchody podle pohlaví a jestli máme pomáhat všem lidem ve vesmíru, když jim nedokážeme pomoci ani s tím blbým autobusem. Pak stačí nějakému Japonci to hezky zaobalit, naslibovat kde co, a je to v urně.

180822 * Český jazyk je složitý, a jak se denně ukazuje třeba na internetu, k některým uživatelům i nepřátelský. Nemyslím jen voliče přímé demokracie. Mně například pijí krev háčky, čárky, kroužek nad ů neboli nabodeníčka, která tu napáchal Mistr Jan (za to ho měli upálit). Hlaně když se musím v textu vracet, abych ty zapomenuté doplnil. Například ke slovu hňahňat se musím vracet nejméně dvakrát. Jsou jazyky, které si vystačily s normální latinskou abecedou, my musíme mít něco extra. Nejsme v tom sami, vezměte si třeba slovenské l‘ nebo německá ä, ö, a ü. Jiné jazyky mají zase jiné nesmysly, o kterých nikdo z nás netuší, co znamenají a jak se vyslovují. Třeba â ã å ì ç ñ œ ŕ ų ŵ a tak dál. Z šestadvaceti latinských písmen, která se v počátcích úspěšně používala i v kompjůtrech, se to dík jazykovému nacionalismu rozrostlo na nějaké dvě stovky.
Přitom by bylo v češtině tak jednoduché, kdyby se háčky nepoužívaly. Zdvojenými písmeny se to hemží v řadě jazyků a často to ani nic neznamená. My Češi bychom si tím pomohli: cc by znamenalo č, nn bude ň. Taky ee je é a eee znamená ě; uu je ú a uuu zase ů.
Asi takhle: Zdvojenyymi piismeny se to hemzzii v rradeee jazykuuu a ccasto to ani nic neznamenaa.
K tomu poslednímu: Nezdá se vám lehce perverzní, že máme pro jednu hlásku písmena ú a ů?

170822 * Po dvou letech covidových prázdnin se Evropa vydala na cesty. Letadla moc nelítají, není létající ani pozemní personál, za Covidu propouštěný. Takže autem. Hlavně směrem na jih se tvoří dlouhé a prý několikahodinové kolony. Především Maďaři hlídají hranici se Srbskem. Je to hranice Schengenu. Představuji si, jak v horku na čáře ze všech nejvíc nadávají ti, co žádné migranty ani uprchlíky v Evropě nechtějí.
Ale něco je lepší. Ještě před týdnem jste museli na cestě do Dubrovníku dvakrát vytahovat pas, i když jste jeli z EU do EU. Asi deset kilometrů jaderského pobřeží patří Bosně-Hercegovině, která v EU není. Chorvatsko zadalo čínské firmě stavbu 2,4 km dlouhého mostu na polostrov Pelješac, přes který dojedete z Chorvatska do Chorvatska a za chvíli jste v Dubrovníku. Dva roky a už stojí. Ten most. To my budeme po dálnici z Brna do Rakouska kolem Mikulova jezdit tak za třicet let.

160822 * Až se bojím pojmenovat, jaký je to sport a komu je určen. Každopádně se jedná o fyzické i sociální násilí. V minulosti galeje, dnes sport. Osmiveslice. Osm lidí sedí zády ke směru jízdy a šíleně maká. Devátý na ně řve. Těch osm nikdy neuvidí, kam vlastně jedou. Devátý se může kochat za jízdy a rozhoduje, kam bude loď mířit. Osm v cílové rovince potí krev a padá únavou. Devátý má nanejvýš namožené hlasivky, je to takové tintítko muší váhy, aby moc nezatěžoval loď. Je zajímavé, že veslaři jednotlivci nebo dvojice si neopatřují někoho, kdo by je buzeroval a řval na ně. Dokonce i čtyřveslaři většinou oželí tu protivnou zátěž na konci lodi. Pak je to „čtyřka bez kormidelníka“.
Přesto jsou závody osmiveslic olympijská disciplína. Ptejte se, proč to lidi baví, a najdete dost podobností v životě společnosti.

150822 * Na váze se neváží vážnost člověka, ale jeho hmotnost. A je s podivem, že pro přístroje na měření hmotnosti ještě nikdo nevymyslel název.
Když jsem byl malý, trávil jsem léto u babičky a dědečka, a ti dva mě pravidelně vážili. Jako všechny válečné děti jsem měl cejch podvyživeného a prarodiče posílali rodičům pravidelně koresponďák s údaji, jak se mám a kolik vážím. V souvislosti s touto kontrolou hmotnosti jsem byl soustavně přikrmován. Tím rostla moje neohrabanost, běhal jsem pomalu a nepřeskočil kozu. Nezbylo mi tedy než se stát intelektuálem.
U dědečka se vážilo na decimálce. Kdo ji neměl, nebyl vážený. Dědeček s babičkou patřili k dobré společnosti, takže decimálku měli. Princip decimální váhy je v tom deci. Na plošinu postavíte objekt vážení a na malou plošinku přidáváte postupně závaží a závažíčka desetkrát menší závažnosti tak dlouho, až se jazýčky obou stran ustálí proti sobě. Žádná velká digitalizace. Jako vážený jsem musel stát rovně, uprostřed plošiny, nehemžit se a nezpívat. Ale i tak mě to bavilo.
Kromě decimálních vah existovaly i centimální. Vážily se na nich povozy, fůry a náklaďáky, vyvažované stokrát lehčími závažíčky. Tak zazobaní dědeček s babičkou zase nebyli, aby měli doma i centimálku.

120822 * Středa je středa, protože je uprostřed týdne. Blbost, co? Uprostřed týdne je přece čtvrtek! Čtvrtý den ze sedmi. To snad umí spočítat i ti, co nematurovali z matematiky.Ono je to ale jinak. Sedmidenní týden začínal ve starozákonních společenstvech logicky první pracovní den. A to byla neděle. První den po svátku, tedy po šábesu. Křesťani se chtěli odjinačit, a tak spolu s Novým zákonem udělali svátek v neděli. A začátkem týdne v pondělí hupky do práce. Nastaly ovšem zmatky. Židi dál začínali týden v neděli a neobřezaný zbytek západního světa u toho zůstal taky, i když v neděli musel vysedávat v kostele. Ve dvacátém ateistickém století byl týden věcí pracovního nasazení, svátky nesvátky. Tak se začalo začínat od pondělí. Východní národy jako Rusové a Číňani to mají úplně jinak, takže jim nepřijde divné, že třeba Velká říjnová revoluce byla v listopadu. A klidně mohla proběhnout v úterý. Moderní elektronické diáře vám nabídnou tlačítko, jestli chcete začátek týdne v neděli nebo v pondělí. Takže všechno demokraticky v pohodě. Ovšem stačí, když kliknete na to vedlejší tlačítko, a uletí vám letadlo.

110822 * Určitě jste nevěděli, že v Česku je 609 měst. Největší je Praha (1 277 962 obyvatel), nejmenší Přebuz na Sokolovsku se 77 obyvateli. V půlce toho žebříčku je Bzenec. 4 303 obyvatel, ani velkej ani malej, ale samej vinař. Měst nad 100 000 lidí je pět. (Zajímá mě, jak byste je seřadili podle velikosti.)
*Hance se na monitoru rozprostřela mapa. Snaží se najít Kropáčovu Vrutici, kam jela naše vnučka na víkend. Vrutice se usilovně zatutlala. Ani kousek džípísíčka. „Hele tady je Kokotín.“ Zeměznalec já, k obrazovce zády, namítnu, že Kokotín je úplně jinde. Kropáčovka je zapomenuta, protože on je to Kokořín. Možná by s jednou dioptrií navíc byla ještě krásnější.Kokotín je totiž kousíček od Českého Krumlova.

100822 * Jupp není moje příjmení, jak jste si možná mysleli. Lidem se to dost plete. U nás v paneláku bydlí pan Juppa a všechny návštěvy, co jdou k nám, na něj zvoní. Asi předpokládají, že je to moje žena.Jmenuji se Konečný, tedy pokud byste to nevěděli. Zajímalo mě, kde jsem se s tímhle příjmením vzal uprostřed Čech, s dohledatelnými předky v Posázaví od Benešova až po Kutnou Horu a Čáslav. Místo mého narození Praha se nepočítá, protože tam jsem od narození pobyl jen týden (ovšem v pozdějším věku asi půl života). Zadal jsem si u pana Gůgla, kolik těch Konečných v Česku vlastně žije. A představte si: 6668! A to jen mužů nebo maximálně transsexuálů, kterým ještě nevyměnili občanku. Každý 1540. chlap v této zemi je Konečný.Udivilo mě to, když tady v Sázavě žádného neznám. Začal jsem zjišťovat, že Středočesko je na Konečné chudé. A představte si, drtivá většina z těch 6668 žije na Moravě. Konkrétně 5479! A to bych měl ještě připočítat těch 339 v Praze, protože když je někdo Konečný a bydlí v Praze, tak je tutově Moravák (samozřejmě kromě mě a třech mých pražských potomků). Nás Konečných v Čechách je velmi vzácně. Zato Konečných Moraváků je nekonečně.

090822 * My si myslíme, že v Holandsku se na každém kousku půdy pěstují tulipány. Není to pravda. Nizozemci jsou po USA druhým největším exportérem potravin. Mají obrovská stáda. A krávy prdí metan. Proti němu je nějaké céódvě takové skoro nic. A protože Green Deal, budou se holandská stáda rušit, vybíjet a omezovat. Případně se přesouvat pryč od chráněných přírodních území, kterých má Holandsko taky moc. Řada z nich je pozoruhodná tím, že má zápornou nadmořskou výšku. Nedivte se, kdyby byl okres Nymburk pod hladinou moře, také by byl chráněný. Zemědělci protestují, jen tulipány je neuživí. Protestují stejně jako všichni zemědělci na světě: mávají transparenty, traktory zablokují dálnice a hromady hnoje se nahrnou před vchody úřadů. Jsem zvědav, jak to dopadne. Buď vyhrají zemědělci nebo grýndýlové. V druhém případě se budeme muset naučit konzumovat ty tulipány.

080822 * Facebook bobtná pod rozhořčenou diskusí zklamaných výletníků, kteří se nedostali do Adršpašských skal. Hrůza první: vybírá se tam vstupné! Ochranáři už se před několika lety nemohli dívat, jak zástupy turistů (a mezi nimi sem tam vandal) pouhým množstvím ohrožují stav skalního areálu. Lidí je příliš, nejen tam, o poškozování přírody třeba na vrcholu Sněžky se v mediích píše aspoň jednou týdně. V Ádru to vyřešili omezením kapacity a vstupenkami. Samozřejmě umožnili zájemcům, aby si je dopředu opatřili přes internet. Do divadla nebo na koncert už se taky většinou nevydáte bez vstupenky. Zpravidla se na každý den vyprodalo v předprodeji a – hrůza druhá – ti co přijeli na blind, zůstali stát před branami. Diskuse na Facebooku byla zuřivá a dlouhá jak cesta z města až do skal. Jedni se divili, proč se tam vůbec vybírají peníze. Další volali, že skály jsou zas jen pro vybrané a pro obyčejné lidi už není ani kousek pískovce. Někteří podle svého zaměření ze všeho obvinili vládu Petra Fialy. Dostalo se jim poučení, že vstupné bylo zavedeno už za Babiše. Poslední se rozčílili, že tam vážili dlouhou cestu a že jim to nikdo dopředu neřekl. Snažil jsem se vymyslet, jak by se to těmto lidem dalo předem sdělit. Snad jedině titulkem přes první stranu Blesku. Můžeme to svádět na špatnou internetovou gramotnost. Připojeni jsme už dnes prakticky všichni. Jenže jak chcete vysvětlit lidem, co hodiny diskutují na Facebooku, že by se mohli taky podívat na web Adršpachu, jak to tam vlastně chodí.
Našlo se hodně lidí, kteří se těm rozčileným snažili vysvětlit, že skály a jejich příroda jsou vzácnost, a nemůže si tam dělat kdo chce co chce. Na to zareagoval diskutující s tím nejsprávnějším možným příjmením. Tom Vocas: Kdyby si každý mohl chodit kam chce a dělat tam co chce, tak by to byla SVOBODA !

Blog Michala Juppa Konečného

RÁNO V DESET

2023

O hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách

Listopad 2024
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
				1	2	3
4	5	6	7	8	9	10
11	12	13	14	15	16	17
18	19	20	21	22	23	24
25	26	27	28	29	30