Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a úplné kraviny.
Každý den mě něco napadne. Něco z toho si stihnu zapsat. O ten zbytek lidstvo bohužel přichází. Co si zapíšu, tady někdy publikuji v rubrice RÁNO V DESET. V Deset je přesný čas. To Ráno je doba, kdy už po probuzení vnímám. Ráno v deset tu tedy hledejte přesně mezi devátou a čtrnáctou hodinou.
PROSINEC
LISTOPAD
2911
Je osm týdnů po volbách, Babišova vláda mohla už dávno převzít otěže vlády a „napravovat všechny škody, které napáchala vláda Fialova“. Jenže zatím nenapravuje. Sama si nakladla překážky. Předsedu koaliční strany zaměstnává přidržování štaflí a škrtání poslaneckých výjezdů na zasedání NATO („z NATO jsem chtěl vystoupit, nevyšlo mi, tak aspoň budu podkopávat, kde to půjde. Nakonec my máme ministerstvo obrany“). Mezitím motorové uklidili nácka, co jim vyhrál volby, do životního prostředí (na tom zahraničí by to byla větší sranda a reputaci Česka by pak snad napravili naši pravnuci), naši krajinu a přírodu lze programově destruovat i s hajlováním. Ale nakonec, nebude-li premiér, nebude ani vláda. Jak se porovnat s tím střetem neví ani Babiš, kdyby věděl, už to dávno řekl. Co naděláme, tak ta Fialova vláda v demisi povládne ještě další čtyři roky do dalších voleb. Ale i kdyby se ty zájmy odstřetovaly, ještě tam máme nějaké soudy. A nejhorší, že Agrofert má strašný úvěry a dluhy a bez pořádných dotací to fakt nedá. V téhle konstelaci je potřeba aspoň veřejné mínění někam odklonit, a na to máme rozpočet.
Stará vláda ho připravila pro novou vládu, nová vláda ho nepotřebovala, ale pak ho zase potřebovala, tak jí ho stará vláda po tahanicích předala a nová vláda ho chce té staré vládě vrátit, aby ho předělala, ale stará vláda neví, proč by to dělala.
Ministryně financí nové vlády ten rozpočet nutně potřebuje, protože chce u Moravce ukázat všem, jak ho ta stará vláda udělala blbě, a že „nejpozději na podzim by přestaly chodit důchody, nemocenské nebo příspěvky na péči. Už v lednu by se musely zakonzervovat rozestavěné úseky dálnic a obchvatů, což by způsobilo obrovské škody a budoucí výdaje navíc.“
Ona vlastně přesně popsala, jak to dopadne, když ona bude ministryní financí. A bude na dárečky pro voliče, a hlavně na dotace pro Agrofert. Protože na to nám ta ošklivá EU nedá.
2711
Slovensko prožívá to, co nás s budoucí vládou teprve čeká. Premiér Fico není stíhaný, ale zase se občas po něm střílí. Jinak se netají příklonem k Putinovi, jaký mu může závidět snad i Viktor Orbán. Politické lapálie a utahování šroubů jsou na denním pořádku. Slovákům se to nelíbí, tedy hlavně těm z měst a těm mladým. I v tom je to nejiné, než u nás. Studenti na severu Slovenska demonstrativně opustili setkání s premiérem. A jeden student k tomu napsal heslo křídou na chodník. Z toho bylo popotahování, zapojena byla i policie. Což vyvolalo celoslovenský protest, křídovou revoluci. Studenti píšou na kdejaký chodník, leckde i na vozovku, vzkazy vládě.
Některé věci – když míříte do podobné situace – se dají klidně od sousedů převzít a kopírovat. Případně ještě něčím vylepšit. Nápady a humor my Češi umíme.
2611
Ukázka z webu, který jsem vytvářel od minulých Vánoc.
> PORTA-LOCHOTÍN. * Ročníky festivalu 1971–1989. * Od záchrany festivalu po jeho konci v Ústí nad Labem přes cestu po českých a moravských městech až na amfiteátr Lochotín v Plzni. <
Link: https://porta-lochotin.cz
Historka z ročníku 1982, už v Plzni, rok předtím, než se festival stěhoval do amfiteátru Lochotín:
Bob Dylan, Žalman, Vítek Zicha a průtrž. Po bitvě většinou každý generálem, fotograf Franta Heřman zůstal fotografem.
Kdo nezažil, neuvěří: Pavel Žalman Lohonka na jaře ukončil spolupráci s Minnesegry. Pozval jsem ho, aby na Portu přijel sám jako písničkář. To si netroufal, a tak přizval ke společnému hraní Pavlínu Jíšovou a Tondu Hlaváče. Necháme vyprávět Žalmana:
„Zlej a krutej déšť – Dylanův Hard Rain mi přinesl v českém překladu Vítek Hrubín a prý by bylo fajn, kdyby to zpíval malý kluk. Mně se do toho moc nechtělo. Ale v roce 1982 jsme jeli s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem na Portu, chtěli jsme tam předvést něco neobvyklého, a tak jsme vzali s sebou malého Vítka Zichu, který se tuhle sedmiminutovou písničku naučil nazpaměť. Když jsme ji pak začali hrát na plzeňském Výstavišti, spustil se zničehonic déšť, opravdu zlej a krutej. Rok nato se neplánovaná show s deštěm opakovala, takže spousta lidí začala věřit, že to nemůže být náhoda. Nějakou dobu mi přezdívali Šaman.“
Déšť byl tak krutej, že vyplavil aparaturu a přerušil koncert. Než se postavila aparatura náhradní, přišli Brontosauři a bez mikrofonů zpívali s publikem asi půl hodiny. Chudák šestiletý Vítek (syn basisty Minnesengrů Ivana Zichy) si asi dodnes myslí, že tu katastrofu zavinil.
2511
Vím, že existují jedinci, kterým vadí lidé z jiných národů, jiné barvy pleti, jiné společenské třídy, jiné úrovně vzdělání nebo bez hudebního sluchu. Ale zatím nikdy jsem se nesetkal s někým, komu by vadili protinožci. Berme to jako určitý civilizační pokrok.
Leda, že má Donald Trump něco proti protinožcům a potápí jim lodě.
2411
Konají se někdy klání tak významného sportu a na mezinárodní úrovni, že se po zápase hraje vítězova hymna a vlajka stoupá na stožár. Je to chvíle slavnostní, pokud tedy popleta pořadatel nezahraje Litevcům lotyšskou hymnu nebo naopak. Taky je to okamžik (protože častěji vyhrávají jiní než my), kdy si můžete poslechnout všelijaké cizí hymny a porovnávat. Podle melodiky můžete usuzovat na charakter příslušného národa. Jsou hymny států, co jsou silné a veliké od někam až do někam, „a kdyby to nestačilo, tak tam pošlem tanky“. Pak jsou hymny o svobodě a boji za ni, „za vlast položíme i život, pokud by to bylo nezbytně nutné“.
Česká hymna je jiná, taková klidná a pomalá. Žádný kravál, žádné fortissimo a nebubnovat, aby bylo slyšet, jak bory šumí. Dřív, za hymny československé aspoň ta druhá půlka zaburácela hromy nad Tatrami, teď po konci tónů zůstane na lučinách ticho velebné, ale trochu rozpačité. Takoví jsme my Češi. Máme svůj klid, chceme mír, máme to v genech, pět století jsme až na nepatrní výjimky s nikým nebojovali, když tak se mezi sebou řezalo jen panstvo. Útočníkovi ustoupíme, nějak se dohodneme a uskrovníme. Ono se to začas nějak změní, agresor nebo diktátor si nabije držku, bude zase líp. A pravda zvítězí!
Co to zkusit jednou jinak…
2211
Tak je to ochotný agent KGB přestrojený představitele zatím nejsilnějšího státu nebo jen byznysmen hrabající se přes mrtvoly celého světa? Kroky momentálního nájemce Bílého domu (vlastně zatím jeho nezbourané části) jsou nám stále nejasné. Má poslání za úkol oslabit USA a zbytek světa? To je příliš odvážná konspirativní možnost. Spíš máme před sebou obchodníka, který usiluje o úspěšné dealy, nebo spíš takové o nichž si sám myslí, že úspěšné jsou.
Zkusme si propojit různé střípky končícího roku vládnutí nového amerického prezidenta. DT uzavřel smlouvu se Zelenským o americkém kutání vzácných zemin na Ukrajině. Dost dobrej byznys. Co za to Ukrajincům nabídl? V zásadě závazek, že Rusko nebude na Ukrajinu útočit, dokud Putin nebude chtít. Jenže ten obchod má aktuální háček: těžit suroviny během války je nemožné. Tak musí Trump usilovat o mír. Zjistil ovšem, že jednat s Moskvou nemá cenu. Zkouší tedy na stříbrném podnose nabídnout Kyjevu mírovou smlouvu sestavenou z Putinových požadavků, ozvláštněných malou domů do americké kapsy. Ztrátu území, de facto ztrátu suverenity a ohrožení evropského míru. Záruky čistá nula, podobné jako dostala Ukrajina „záruky“, když se stala státem bez jaderných zbraní. Možná už Donald vybírá sál v Mnichově, kde by se ta smlouva dala podepsat.
Nebo bude už zítra či za týden zase všechno jinak, a svět bude na tento mírový návrh vzpomínat jako na projekt vystěhování dvou milionů Palestinců a zřízení středomořské riviéry v Gaze?
2111
Možná končí jedna etapa světové politiky. Jednání konference COP30 v brazilském Belému bylo přerušeno před koncem, když mělo být projednáno a schváleno závěrečné usnesení. Nejprve do jednacího areálu vtrhli domácí obyvatelé Amazonie, aby protestovali proti jednání světa „o nás bez nás“. Nakonec v hlavním jednacím sále vypukl požár a schvalování muselo být přerušeno. Jsou to překážky skoro symbolické. Tentokrát řada států ani nevyslala své delegace; po předchozích ročnících se jim konference jeví jako neužitečná. Málokdo z velkých a bohatých států se totiž cítí zavázán pokyny předchozích ročníků plnit. A obyvatelé zemí s obavami z rostoucího sucha nebo ostrovů, kterým hrozí zatopení, už vědí, že žádná konference jim nepomůže. Dokonce i Evropská unie otáčí a dá se čekat, že další COP už ani nebude. Třeba už většina chápe, že ochrana přírody stojí na drobné neokázalé práci, a nikoliv na létání politiků soukromými tryskáči po světě.
2011
Jsme s mojí ženou Hankou docela vyvážená dvojka, Hanka je spíš rozvážnější a opatrnější, já se naopak hrnu do věcí neprobádaných a neozkoušených, občas jdu do rizika, nečtu návody a nelpím tolik na pravidlech. Někteří kluci a některý holky to tak maj.
Stejně tak na síti. Moje žena je natolik obezřetná, že není ani na Facebooku, a tak soustavně k jeho sledování používá můj účet. Že všechny solární panely čínské výroby mají v sobě zabudovaný čip, kterým se to dá na dálku vypnout, vnímáme jako hoax, ale jeden nikdy neví, že. Taky firma Temu je u nás na Blacklistu. Tak jen smutně prohlížím reklamy na spoustu šikovných udělátek třeba do dílny nebo do kuchyně.
Temu teda ne! Až jednou narazím na nečínskou firmu, která má podobné věci, začnu objednávat. Zajímavý věcičky a není to drahý. Odesílám objednávku. Druhý den se dočtu, že ta firma je čínská a ve Francii zakázaná, protože nabízela nafukovací panny dětské velikosti na… no víte na co! Ty jsem si naštěstí neobjednal, nejsem zahnědlý český politik. Zásilka dojde za pár dní a je v pořádku. Objednal jsem si mimo jiné takové miniaturní redukce do mobilu, aby se dal dobíjet připojením k libovolnému kabelu USB. Jen jsem zastrčil tu věc do nabíjecí dírky, z bezpečnostních důvodů jsem ji do elektřiny nepřipojoval. Po zastrčení se na mobilu objevil vzkaz: „Firma Shein vám děkuje za nákup, nyní můžete svůj přístroj užívat bezpečně a bez obav“.
1811
Zas bylo o něco víc lidí na Národní než loni, změřili to telefonní operátoři, nejen Pražáci, dost lidí přijelo do Prahy slavit, manifestovat, demonstrovat, být při tom, podle toho jak jste se cítili, přišli politici, jen Okamura s Rajchlem plivali sliny přes internet a Turek zase dokazoval na Národní, jaký je hlupák, sešli se lidi taky ve městech, těch velkých, venkov neslaví ani neprotestuje, venkovu je to šumák, kam byste taky chodili s trikolorou na náves, to na Slovensku, kde jim Fico zrušil svátkoden, se sešli spousty lidí navzdory, oni už jsou v tom průseru víc, nás to teprv čeká, i na Staromáku bylo nabito, Milion chvilek se s novostarým předsedou probouzí, budeme to potřebovat, media o všem podrobně referovala, v alejích jiných medií bude ovšem dnes s zítra zase nablito, prezident měl na Národní do televize hodně dobrou řeč, máme skvělého prezidenta, bylo by k nesnesení, kdybychom k Babišově vládě měli na Hradě ještě nějakého Zemana…
1211
„Světová poptávka po elektřině v příštím desetiletí vzroste o 30 procent kvůli zvýšení počtu elektromobilů, datových center, požadavkům umělé inteligence a potřebám vytápění a chlazení budov, odhaduje analytická a poradenská společnost zaměřená na energetický sektor Rystad Energy.“
Poradenská společnost si asi moc nevymýšlí. Globálně se otepluje, takže se bude víc chladit. V domácnostech i v průmyslu. Když se přestane oteplovat, bude se víc topit. Počet elektromobilů asi neporoste tak rychle, jak se plánovalo, ale každopádně budou přibývat. Datová centra: Každý měsíc se dočítáme o dalším modelu umělé inteligence i o tom, jakou mají tyto systémy enormní spotřebu. A to nemluvíme o tom, že kdejaký strejda dnes čerpá proud při těžbě bitcoinů.
Svět se na to připravuje. Evropa nikoliv. Stále se drží Green Dealu se vším, co je třeba vybojovat proti CO2 a vůbec fosilům. Elektrárnu na uhlí by dnes stavěl jen sebevrah. Elektrárny na plyn bychom stavět měli, kvůli vyrovnávání kolísavosti obnovitelných zdrojů. Ale nestavíme. Němci bourají své odstavené jaderné elektrárny.
Evropanů naštěstí ubývá. Třeba na Maltě připadá na jednu matku 1,06 potomka. Takže to nějak přežijem. A pokud se neprobudíme, poslední zhasne.
1111
Mega.
Staří antici měli rozmanité filosofické školy, slavné Platóny a Aristotely, Euklides uměl geometrii a další zase fyziku. Ale vlastně neuměli moc počítat. Jejich matematika končila v dost nízkých řádech. Víme to podle římských číslic: M rovná se tisíc, a víc už nic. Pro všechno nad to, pro všechna ta moc, hodně, velké, obrovský, příliš, hafo, a tak podobně měli slovo mega.
Tak to bylo i v dalších staletích. Snad až novověk, ve kterém se musely počítat námořní míle až do Ameriky, náklady lodí v žocích a librách nebo akry či lány rozlohy polí v zámořských državách, přinesl změnu. S metrickou soustavou přišly metry a gramy a s nimi deka, hekto a kilo. I to bylo málo, přišlo mega coby milion. Už dlouho žijeme s megaohmy, megapixely nebo megabajty.
Nicméně mega zlidovělo. Novináři píší o megatunách přemístěného materiálu při stavbách (pro vaši plastičtější představu: megatuna se rovná bilionu gramů), archeologové objevují megalytycké stavby, kde jediný šutrák je vyšší než dva na sobě stojící vědci. Megastar nehledejme ani tak na obloze, jako spíš v megafilmech s megavýpravou a megarozpočty nebo na megakoncertech v megastadionech. V různých zemích bují megakorupce, kdekdo připravuje megapodvody, což vše způsobuje megainflaci, kterou můžeme pocítit v megamarketech a megastorech, které ovšem dosahují megaobratu. Nejen v Česku existují megazemědělci, pobírající megadotace.
Všechno je dnes mega, dávno to vytlačilo slova grand, grandiózní, obrovský, obrovitánský a nepřelédnutelný. Všechno je teď „deset na šestou“. Jediné, co snad ještě vzdoruje, je „rozhodně ne malý“.
Ale technický vývoj je krutý a mega je najednou takhle maličké. Bavíme se v gigabajtech. Domácí počítače už mají harddisky v terabajtech, což je milionkrát víc než mega. Kdejaký centrální computer už je osazován petabajty. V blízké době nás možná čekají kotouče (či co) v exabajtech. Zkuste si sami spočítat, kolik se vám na takový exabajtový disk vejde hudebních skladeb. Ale nezblázněte se z toho.
1011
Vážení všichni!
Jak jsem už od léta vyhrožoval, podařilo se mi zase sepsat kus hudební historie. Tentokrát to není kniha, ale web.
Historie folku, country a trampské písně je bohatá a stále bublající, archivy sice (zdvořile řečeno) neuspořádané, ale překvapivě zachovalé a paměť, ani ne ta moje, spíš muzikantů a návštěvníků klubu a festivalů je zatím snad ještě vydolovatelná. Na rozdíl od knížky je web neuzavřený, může se stále dál doplňovat a rozšiřovat. Kdybych neměl dost sil, mohou pokračovat další.
Sestavil jsem (po dost dlouhých přípravách) letos základ toho vyprávění. Další by mělo postupně následovat. Buďte zatím shovívaví ke grafice a technické stránce webu. Jsem samouk a určitě se obojí bude časem zlepšovat. A taky jsem trochu spěchal se spuštěním s ohledem na pamětníky těch dějů, aby na to svýma starobylýma očima ještě viděli.
Ten web se jmenuje:
PORTA LOCHOTÍN
podtitul:
Ročníky festivalu 1971 – 1989 – Od záchrany festivalu po jeho konci v Ústí nad Labem přes cestu po českých a moravských městech až na amfiteátr Lochotín v Plzni.
Link:
https://porta-lochotin.cz
Proč zrovna tyhle ročníky? Je to čas, po který jsem u Porty byl a snažil jsem se pomáhat udržet ji naživu a potom rozvíjet. Aby nedošlo k omylu: Není to zdaleka jen o těch koncertech na Lochotíně, ale především o cestě od nicoty až na největší amfiteátr v naší zemi.
Druhý důvod je, že to bylo asi nejdramatičtější období festivalu, kterému postupně rostly tisíce muzikantů i posluchačů, nové kapely a taky řádka festivalových sourozenců.
Byla to hodně hnusná doba, ale odmítám lidi, co tvrdí, že se v těch časech nedalo nic dělat.
Do třetice proto, že jsem celou dobu věřil, že o tom jednou napíšu a schraňoval jsem vzpomínky i dokumenty. Po půl století to plním.
Další kapitoly by se měly věnovat lidem, co festival společně tvořili, hudebním osobnostem, které Porta objevila nebo příběhům a událostem.
Děkuji všem, co mi s tím pomáhali, rodinou počínaje, děkuji fotografům i těm, co přispěli (a ještě přispějí), vzpomínáním, historickými materiály nebo radami.
Celé to berte jako poděkování všem, co Portu připravovali, pomáhali a nenechali se tou dobou odradit, všem, co hráli třeba i na tom nejzapadlejším oblastním předkole, i všem, co v hledištích trnuli i jásali a věděli, že jsou na cestě.
Michal Jupp Konečný,
-pište mi: juppfolk@gmail.com nebo přímo lochotin@jupp.cz.
-netelefonujte, nemluvím, přišel jsem o hlasivku. 0511
Osobně mám podobné zkušenosti. Jak jste na tom vy?
„Až 45 % odpovědí AI asistentů obsahovalo chyby ve výstupech při práci s informacemi z oblasti
zpravodajství. Uvádí to studie EBU a BBC. Pětina vykazovala faktické nepřesnosti i úplné nesmysly.“
A je to tady: Nedá se jí věřit té holce prolhané! Co jste očekávali? Mysleli jste, že jí nacpeme o jakékoliv věci pravdu a čistě jenom pravdu, a ona ji potom na požádání vychrlí?
Takhle ta ženská nefunguje. Projde na internetu všechna zákoutí, kde může o vaší otázce něco zjistit. Pak si to statisticky zprůměruje a vychrlí na vás nepravděpodobnější odpověď. Nejpravděpodobnější, nikoliv zaručeně pravdivou. V případě, že se ptáte, co takový „součet čtverců nad odvěsnami“ nebo kdy se narodil Karel čtvrtý, vám odpoví s vysokou spolehlivostí pravdivě. V těch zákoutích najde jen nepatrně nepravdivých, blbých a zhůvěřilých odpovědí, takže jí to nakonec vyjde dobře.
Ne tak ve věci zpravodajství, kde se informace velmi často upravují, obrušují, případně zatajují nebo se rovnou napíšou lži. Když potom zprůměruje všechny pravdy, polopravdy a lži, mohou jako výsledek vylézat pěkné hovadiny.
Takže buďte opatrní, když si žádáte její odpovědi na něco o politice. Ona ta Ajka dělá jen to, co je naučená a nedisponuje zdravým rozumem. A ten bychom my lidé nikdy vypínat neměli.
0411
Jdu takhle po ránu odnést roztříděné nepotřebnosti do barevných kontejnerů za domem. Před vchodem narazím na Arnoštova venčeného psa. Arnošt jde vzápětí a huláká: Už máš nakoupeno? V první chvíli se nerozhodnu, jestli to patří psovi nebo mně. Ale žádný pes určitě nechodí takhle brzo po ránu nakupovat. Takže to je na mě! Urazí mě to. Ráno nikdy nepiju žádný alkohol a Arnošt to ví. To má asi nakoupeno on, když nerozezná, že jdu s tříděným, a nikoliv z Lídlu.
Ignoruje můj nasupený výzor a povídá: Putin dost prohrává.
To už přehání. Já s odpadem a bez nákupu a on do toho s mezinárodní politikou. Asi jo, reaguji podrážděně, ale co já s tím?
Nakoupil jsi trvanlivé potraviny? A balenou vodu a baterie a svíčky, a tak vůbec?
Ujistím ho, že to všechno už doma máme. Akorát jsme ještě nevyrobili dětem cedulky se jménem, adresou a telefonními čísly na rodiče, jak radí ministerstvo vnitra. Snad to tolik nevadí, když je jim oběma přes padesát.
Nikdo netušíme, jestli to Vladimír spustí nebo nespustí, když prohrává. Osobně si myslím, že spíš ne. Když Německo prohrávalo Druhou na všech frontách a spojenci už překračovali Odru i Rýn, tvrdil Adolf, že má zázračnou zbraň. Nikdo ji neviděl, žádná neexistovala a Třetí říše prohrála. Nějak podobně by to mohlo být i s tou Putinovou zázračnou raketou Burevěstnik. Možná taky neexistuje. O zbrani, která by obrátila válku, se obvykle netlachá na internetu.
Každopádně, jak to dopadne, nevíme nikdo. Tak si přece jen jděte nakoupit ty baterie a powerbanky. A já jdu napsat ty cedulky.
0311
Momentka z řeky Otavy pod hradem Rábí. Majitel malé vodní elektrárny pustil všechnu vodu z řeky do náhonu na výrobu elektřiny. Sucho pod jezem zahubilo ryby, raky i škeble. Výrobou OZE elektřiny majitel vydělal peníze, a především chránil přírodu. No nezasluhuje pochvalu?
0111
Programové prohlášení budoucí vlády:
Léky budou mít nulovou daň.
Propad státního rozpočtu ve vyšších desítkách Kč.
A Babiš o tom nic neví.
No – byl na dovolené.
To tam určitě napsala ta nejlepší účetní z Brna.
říjen
3010
„Přepište dějiny!“,
zvolal tenkrát moderátor televizního přenosu.
Bylo Nagano, naši zlatí hoši vyhráli olympiádu a národ z toho byl v povětří skoro tak, jako když jsme v devětašedesátém porazili ve dvou zápasech Rusáky.
Narvaný Staromák, hokejisti vyskákali z autobusu rovnou na pódium, zpíval k tomu Michal David a spíkři to hezky zarámovali dalším sloganem: „Kdo neskáče, není Čech.“
Právě propojení těch dvou hesel mi připadá dost případné. Komunismus přepisoval dějiny přímo ukázkově, my v tom žili, někteří těm nafouknutým goebelsovským lžím uvěřili, jedni protože pravdu nebylo kde brát, druzí proto, že tomu věřit chtěli. Některé historické postavy jsme museli vytrhávat z učebnic, knihy se vyřazovaly z knihoven a jejich autoři se zavírali nebo se vyštvali do emigrace. Stalin byl náš hodný táta, Plzeň osvobodila slavná sovětská armáda a žádná měnová reforma u nás nebude (byla až druhý den). Češi podle toho skákali, kdo neskákal, měl problémy. Jen menší část Čechů neskákala.
I dnes někteří politici a jimi zaměstnaní novináři přepisují dějiny, klidně i děje, co se staly včera. I to, co je dnes, se podává v obalu buď navoněném nebo protaženém výkaly.
Přepsané dějiny dál vycházejí v učebnicích i novinách, málokoho pohoršuje, když pohrobci vrahů kandidují do parlamentu. A když to něco hodí, kdo je Čech, skáče.
2910
Moderátor.
Kdysi jsme jako pořadatelé, organizátoři, tvůrci nebo posluchači, diváci, konzumenti říkávali těm mluvícím mužům a ženám na pódiu říkali všelijak. Konferenciér, uvaděč, průvodce, hlasatel, spíkr.
Zčista jasna se pak objevilo slovo moderátor. My muzikanti víme, že moderato znamená v hudebním názvosloví pomalu. Je tedy mluvící a uvádějící člověk na pódiu zpomalovač. Někdo vysvětlil, že původně moderátor řídil politické debaty (všechny televize v neděli v poledne) a „zpomaloval“ vášně, aby si diskutující nevjeli do vlasů. Ale že by dotyčný jedinec brzdil a zpomaloval koncert, by bylo trochu na palici.
Ona ani ta další označení mluvičů nejsou moc přiléhavá. Diváci se nesjíždějí do amfiteátrů a koncertních hal na nějaké konference. Uvaděč, obvykle nejspíš -ka, vám v divadle ukáže sedadla, která odpovídají číslům na vašich vstupenkách, a vyhodí z nich lidi, co si sedli do špatné řady nebo měli správné lístky, ale na úterý. Hlasatelé hlásají spíš nějaké ideje, nebo z nádražního rozhlasu. Zbyl nám nakonec termín spíkr. Což je výraz krátký a hezký, ale cizojazyčný. Nesluší se jím plevelit rodnou mateřštinu. Tak si ho přeložíme. Co byste třeba řekli slovu kecálek?
2810
S houbami má člověk začít brzy. Když je malý má dobré oči, nemusí se tolik shýbat a taky proleze každé houští, které by moudrý dospělec samozřejmě minul. Nejlepší je, když můžete jako školou nepovinný trávit léto na chalupě s babičkou a dědečkem. S babičkou je to na houby nejlepší. Dědeček vás naučí hrát šachy, můžete se s ním starat o včely nebo opravovat zahradní pumpu. Ale s babičkou (sedmdesát plus) vyrazíte do lesa, co je dva metry za chalupou. Lezete do takového krpálu, vy i babička, že by tam měla být značka „Nebezpečné stoupání“. Sem tam nějaký osamělý houba, ale to už jste vylezli na kopec, rovinka, mech, šumění modřínů a smrků. Z minula a předminula máte uložena v paměti místa, a vstupujete na ně rychle, ale opatrně. Jeden, čtyři, támhle ti dva, devět, jedenáct, a ještě támhleten malinkatej. Mýtinka, vysoký les vedle mlází, tam se cesta stáčí ke stromu s obrázkem. Vracíte se s naducanými koši, dědeček je u vytržení a říká, že teď po válce rostou hodně, za okupace se jim tolik nechtělo. (Léto asi tak 1947.)
2710
Nejužší veřejnost (zejména ta, co se mnou bydlí) mne považuje za manuálně zručného. Je to ten druh pochlebování spojený s faktem, že je občas potřeba v baráku něco udělat. Kutím, opravuji a sestrojuji rád, v řadě případů i úspěšně.
Zrovna nedávno jsem byl nucen zasádrovat díru ve stěně. Nebyla sice tak rozsáhlá, že by nám s podzimem profukovalo z ulice, ale esteticky se taková díra k naší domácnosti nehodí. Přistoupil jsem k akci čelně, vyňav (přechodník minulý mužský čísla jednotného slova vyjmouti) z příslušných úkrytů gumovou misku, špachtli (česky stěrka) a pytlík sádry (mám raději tu bílou než šedou a nehledejte v tom nic rasistického).
Nyní přichází nejdůležitější krok: správně namíchat, množství sádry a kolik vody. A jestli sádru do vody nebo vodu do sádry. Neznalost správného postupu jsem vyřešil tak, že jsem za stálého míchání střídavě přisypával sádru a přicmrndával vodu. Když se mi konzistence zdála, vydal jsem se k díře. Ale ouha! Rušený otvor je třeba nejdřív navlhčit, aby to přilnulo. Došel jsem do koupelny pro vodu a chrstl (hezké slovo bez samohlásek) ji do díry. Tak jsem si uvědomil, že trocha vody na koberci nevadí, ale popadané kousky sádry v jeho vysokém vlasu ano. Došel jsem pro kus igelitu a zakryl místa, kde by mohl materiál skončit.
Teď bylo na čase korunovat dílo. Sádra byla už krásně tuhá. Ovšem v misce.
Odešel jsem do kuchyně a vyďoubal sádru z misky mezi odpadky. Zítra se zeptám AI, co se má přidat, aby sádra tuhla pomaleji.
2310
Na naší zahradě roste mladý strom.
Jeho kmínek už má skoro čtyři metry.
Do jaké výšky asi roste kmín?
2210
Sociální zařízení.
Těžko říct, odkud to spojení slov vykouklo. Patrně tvořivý byrokrat potřeboval důležitě vypadající výraz. Záchod nebo toaleta nebylo dost důstojné. Nebo – probůh – hajzl! WC taky ne, v čase, kdy se to vymýšlelo, ještě všechny záchody nebyly na „water“.
Sociální zařízení mate. To si můžete představit třeba domov důchodců. Rehabilitační ústav, záchytku nebo protimrazovou útulnu pro bezdomovce. Je to instituce socializační čili zespolečenšťující. Splachovací sociální zařízení (nesplachovací už prakticky vymizely a když ne, tak je to latrína) nezespolečenšťuje, tam míří většinou každý sám.
Doma provádíme socializaci většinou v obýváku, případně v kuchyni. Jíme, pijeme kafe, píšeme úkoly, čučíme na bednu a někdy si i povídáme. Prostě obýváme. Do sociálního zařízení přicházíme jen v případě potřeby.
Někdy je sociálním zařízením míněno širší vybavení bytů. Podle toho, jak je určitá domácnost movitá nebo čistotná, obsahuje záchod, umyvadlo, sprchu, vanu, kohout na pračku a případně bidet. Takové sociální zařízení, zvané sociálka nebo sociálky pro permanentní udržovaní obyvatelstva v čistotě, je třeba udržovat permanentně v čistotě. K tomu se váže hláška jedné naší kamarádky: „Měla k nám přijít návštěva, tak jsem musela rychle celou sociálku oblíznout.“
2110
Války bez vojáků.
Technický pokrok a vůbec vynalézavost lidstva nás postupně zbavila fyzické práce a ve značné míře duševní práce, té zatím na nižší úrovni. Prostě se nadřeme o hodně méně než naši předci včetně těch nejbližších. (Šťouralové ovšem vyhrožují, že s nedostatkem práce budeme krnět, až třeba úplně zanikneme. Uvědomělí jedinci už teď před hrozbou krnění chodí pravidelně do posilovny a luští křížovky.)
Můžeme také sledovat (zatím naštěstí jen mediálně), že i války jsou vedeny čím dál vynalézavěji. V minulém století svět vyzkoušel spoustu nových nápadů, jak ničit lidskou sílu nepřítele mnohem efektivněji než dřív. Kulomety tanky, letadla, otravné plyny… Dnešní doba je ovšem dál. Bylo drahé a nepraktické nahrazovat zlikvidované vojáky stále novými. Jdeme cestou válek bez vojáků. Nač zabíjet stovky až miliony lidí v uniformách, když půjde válku vyhrát bez toho. Nasadíme drony, rakety a jiné samostříly, i takové, co ještě nebyly vymyšleny. Namačkáme několik čudlíků kdesi v odlehlém bunkru. Nepřítelova zem lehne popelem, hořící vesnice a se zemí srovnaná města, protržené přehrady a střepiny granátů v záhonech mrkve. A velké množství zabitých civilistů: žen, dětí, důchodců, strojvůdců v metru, učitelek chemie, sociologů, opravářů výtahů i bezdomovců.
Ale budou to války bez mrtvých vojáků. No není to skvělá perspektiva?
2010
Rozhodl jsem se ještě jednou vydat do hudební historie (folkové, country a trampské) a sepsat, co si ještě pamatuji a co v archivu nesežraly myši. Po třech knížkách o muzice to tentokrát nebude kniha, ale web. Bude zasazen do 70. a 80. let minulého století. Základní tvar už se začíná rýsovat, ten se mi snad to už v řádu týdnů podaří zveřejnit. Dám vědět.
Na rozdíl od knížky má web výhodu, že nebude uzavřen, protože se stále objevují (a budou doplňovat) další věci z archivu a další vzpomínky, nejen moje. Jako obvykle popisuji věci a události, u kterých jsem byl a snažil se jim pomáhat na svět. Pamětníky snad potěším a nepamětníci si přečtou, jak to bylo, když ještě nebyli na světě.
1510
V odborné, a hlavně laické veřejnosti se vedla dlouhá otevřená válka o to, zda starý železniční most na Výtoni rekonstruovat a přistavit k němu další most se třetí kolejí (o potřebě tří kolejí přes Vltavu snad nikdo soudný nepochybuje) nebo postavit podle vítězného návrhu nový.
Bezpochyby by starý i nový most byl krásný. O funkčnosti obou i jejich stavu za 120 dalších nemohu napsat nic, nejsem konstruktér ani inženýr dopravního provozu.
Ale teď aktuální rozhodnutí: „Státní správa železnic nebude pokračovat v přípravě nahrazení mostu na pražské Výtoni novou konstrukcí. Vypíše novou mezinárodní architektonickou soutěž na jeho rekonstrukci spolu s dostavbou dalšího mostu se třetí kolejí.“
Vůbec nechci psát o tom která z variant je lepší. Jde o něco jiného. Autor vítězného návrhu si po letech úsilí může vylepit ten obrázek doma v předsíni. Hlas lidu, hlas boží. Ale budou se špičkoví světoví architekti chtít účastnit soutěží v Česku, když mohou klidně dopadnout podobně?
A ještě obecnější úvaha: naše doba s pietou, s dobrým vkusem a řemeslnou kvalitou udržuje, opravuje a restauruje hodnoty dob minulých. Ale co zbyde po naší době nově vytvořeného pro příští časy? Panelová sídliště to asi nebudou…
1310
Rusko vlastní 11 časových pásem. Od enklávy Kaliningrad až po poloostrov Čukotka. Je to jeden z pozůstatků velmocenského postavení Ruska. I když představitelé Kremlu tvrdí, že Rusko je silné a nic neprodá, z kuloárů se dozvídáme, že vzhledem k tíživé ekonomické situaci může dojít k odprodeji některých časových pásem vybraným zájemcům. Pokud jde o čas, Moskva už přestala být světovou mocností.
Kontrolní otázka: Která zem se rozkládá na větším počtu časových pásem než Rusko?
1210
Všichni bychom se měli omluvit Jiřímu Paroubkovi za to, že jsme se mu posmívali, když tvrdil, že bude vládnout i s Marťany. To nebylo nic proti Andreji Babišovi, který teď bude muset vládnout s Okamurou a Turkem. Ti Marťani by asi tolik nevadili…
1010
Lidé, a taky politici, věří pohádce, že když se něco jednou povedlo, může se podařit znovu.
Před čtyřmi lety byly volby do Sněmovny u nás docela drama. Nikdo si moc nemyslel, že by šlo Babiše porazit. Teda až do 98 % sečtených hlasů. Pak se to obrátilo. Jako když v poslední minutě třetí třetiny vstřelíte rozhodující branku a stanete se mistry světa.
Třeba si někdo z politiků myslel, že zázrak se dá opakovat. Nedal. Jednak teď koalice neútočila z opozičních řad, druhak na rozdíl od tehdy ještě jedna sestava (Motoristé) do Sněmovny prolezla a hlasů spadlých na koberec (Stačilo!, Šlachta a samozřejmě Cibulka) nebylo zdaleka tolik.
Nedalo se s tím moc dělat. Ledaže by vládní politici šli všichni jako koalice a ANO by (nejspíš) přečíslili. Ale to byste chtěli po politicích na pravostředu asi příliš.
0910
Politik míní a lidi mění. Andrej Babiš si poměrně dlouho představoval (a volební průzkumy to napovídaly), že by mohl po volbách sestavit jednobarevnou vládu. Nedopadlo to. Ve sněmovně usedne celkem 13 stran a hnutí.
(ANO, SPD, Trikolora, PRO, Svobodní, Motoristé, Soukromníci, ODS, TOP09, KDU-ČSL, Starostové a nezávislí, Piráti, Zelení).
Prostě pytel blech.
Ještě zajímavější je fakt, že ve vládě bude sedm uskupení. Taková sedmikolka. Duhová vláda! Ještě se ani všechny urny neodvezly do skladu a už se mezi sebou perou. Motoristé mají problém s Okamorou, jeden politik se nesnáší s jinou političkou. A každý chce ministrovat v nějaké silovém rezortu. Budoucí premiér z toho má neklidné spaní (o tomhle rozhodně nesní, když náhodou spí). Předsevzetí, že jasné obrysy vlády oznámí už tento pátek, je v troskách.
Tak uvidíme.
Ministr obrany možná bude nominovaný stranou, která chce vystoupit z NATO.
Ale zase z našeho ministra zahraničí bude mít srandu celá planeta.
0610
Je-li v Česku něco významně typického, je to doufání, že se dostaví nějaký mesiáš. Někdo, kdo nás vyvede z otroctví nebo aspoň zlepší materiálno, hlavně že bude líp. Důležitou podmínkou onoho zlepšení je, abychom pro to nemuseli skoro nic nebo vůbec nic dělat. Že se někdo postará. Někdy se dokonce to, co nás tíži nebo obtěžuje, samo rozsype. Na nás pak je, abychom brblali, že se věci nevyvíjejí dost rychle nebo žádoucím směrem.
Pořád doufáme, že se konečně objeví nějaká ideální strana. Nová, s úplně novými lidmi, která půjde přesně tím směrem, co se nám líbí. Mazlíme se s tou představou ideálu, jenže rozum namítá: Ideální strana pro mě se nebude možná líbit sousedovi. A hlavně kde se vezmou ideální lidé, moudří s nápady, mladí duchem, nezkorumpovaní a odolní proti lákadlům židlí nahoře… Proč ten Kalousek nakonec stranu nezaložil, když jsme na ni čekali, ale zase – Kalouska plno lidí nesnáší…
Tak probíhá naše snění a najednou koukáme – volby za bukem. Už nehledáme ideál, ale stranu, co nás nejmíň se*e. Prostě menší zlo. A teď se koukněme: Komunisty jsme si úředně zakázali a oni pod srpem a kladivem míří (naštěstí jen mířili) ke sněmovně. O okamurech radši nemluvit, to už spíš hranáče, co jezdí po Česku dvě stě, ještě se s tím chlubí, a taky má doma sbírku podivných symbolů. Menším zlem je najednou ANO. Po tom, jak vláda úspěšně tajila, kolik dobrého toho za čtyři roky udělala, a jak se nechala ze všech stran okopávat, se moc nedivme.
0310
Už za čtyři hodiny…
Do volební místnosti vstupujte pravou nohou.
Nemusíte se tam přezouvat.
Nezapomeňte sebou vzít občanku. (I ženy mají totiž volební právo.)
Volby jsou tajné. Neptejte se členů volební komise, koho budou volit oni, ani co by vám poradili.
Za plentou určitě tužky budou. Ale vezměte si raději tužku, na kterou jste zvyklí. Vaši tužku vám nikdo nemůže zfalšovat.
Kroužky malujte úhledně. Šišaté by komise nemusela uznat.
Nepoužité hlasovací lístky ANO, Stačilo! a SPD odneste domů a uschovejte. Vnuci se vás jednou budou ptát, koho jste nevolili.
0210
Ve volbách budou mít Češi dvě možnosti:
Buď prosperující stát
nebo prosperující Agrofert.
0110
Napsal jsem na sociální síti, že jsem spokojenej důchodce, protože jsem byl dopoledne v lese, houby rostou jak po Černobylu, mám plnej košík, hlavně bedly a ty já nejradši.
Odpověděl mi automat ze sklepa jedné budovy v Petrohradu, co je v tom sklepě plno počítačů, že on je českej důchodce a není spokojenej, a že u nás žijou důchodci v bídě, kterou třou s nouzí, kromě těch, co si stihli nakrást, jako zřejmě já, když jsem spokojenej.
A že šedesát procent Čechů dostává minimální mzdu. Napsal jsem mu, že na tu dálku nemůže znát ta čísla přesně, že minimální mzdu u nás bere 3,2 % pracujících. Vrátil se k těm důchodcům, že za minulýho režimu se u nás měli královsky. Namítl jsem, že moje babička měla důchod 90 korun československých a jako královna si nežila. Tak jsme si asi hodinu psali o všem možným. Politoval jsem ho, že asi nic moc, když sedí dvanáct hodin denně ve sklepě u počítače a přesvědčuje Čechy, aby volili Tomia nebo Kateřinu. Zželelo se mi ho, tak jsem ho pozval na ty bedly. Ale hned jsem ro pozvání zrušil, protože by k nám mohl přijet v tanku.
září
3009
„Propalestinští aktivisté (v čele Gretou Thurnberg) z flotily směřující do Pásma Gazy v uvedli, že se u řeckého pobřeží stali terčem několika bezpilotních letounů. ‚Několik dronů, neidentifikované předměty shozené z výšky, rušené komunikace a výbuchy slyšitelné z několika lodí. Právě teď jsme přímými svědky těchto psychologických operací, nenecháme se ale zastrašit,‘ uvedla v prohlášení Global Sumud Flotilla.“
Jsou to statečné dívky a stateční kluci. Jistě se sami obdivují. Po celé plavbě Středozemním mořem na ně číhají nebezpečí. Na každém kroku je pronásledují drony nebo podmořské čluny, padají na ně předměty z nebe, slyší výbuchy, vidí záblesky a pociťují psychologické operace. Na začátku plavby se museli dokonce vrátit do Barcelony, protože zafoukal vítr. A někdy na širém moři dokonce ani nemají signál v mobilu. Aby se jim nic nestalo, doprovází je cestou italská válečná loď. To vše, aby s největším úsilím dovezli pár kilo mouky.
2409
Máme se docela dobře. Ale nemáme se tak dobře, jako Němci.
Ovšem stýskáním, že se nemáme tak, jako Němci, nic nezlepšíme.
Lepší by bylo přemýšlet, proč se nemáme jako Němci.
A vůbec nejlepší bude pro to, abychom se měli tak jako Němci, začít něco dělat.
Nebo počkat, až se ti Němci zhorší natolik, že budou s námi vystejnění.
2309
Alexandr Veliký a vůbec Ptolemaiovci založili druhé největší město v Egyptě – Alexandrii. Byl to dost dobrý nápad, dobrá půda v deltě Nilu, rybolov v moři, centrum obchodu a nějaké sportovní či kulturní vyžití pro velmože taky. Akorát jejich demografové tenkrát neodhadli, že tam bude v aglomeraci žít šest milionů obyvatel a jejich váha bude město vtlačovat do té úrodné země. Každý rok prý město klesne asi o jeden a půl centimetru, slaná spodní voda rozežírá základy a jednou se celá slavná Alexandrie sesype do moře. Bude to ještě větší katastrofa, než když shořela legendární Alexandrijská knihovna, největší bibliotéka starého světa, plná vzácných svitků papyru.
2209
Neříká se mi to snadno, jako člověku, který většinu života strávil a tráví v mediích a s medii.
Jenže z vnějšku to vypadá, že svět, státy, společenství a vztahy lidí se poněkud hroutí, a prohlášení, že „všechno je vprde*i“ už není ani sprosté a má nárok na to, se s ním vážně zabývat.
Za prvé: Nepodléhejme tomu, protože spousta zkušeností a pocitů našich vlastních i našich blízkých svědčí o opaku.
Za druhé: pokusme se hledat odkud to velké NEGO kolem vyrůstá. Jeden možný tip mám.
Za posledních sto let se množství informací šíří exponenciální řadou, útočí a zatěžují nás, ztrácíme se v nich. Způsobují nám tiky a deprese.
Všechna media – od státních televizí, přes bulvár až po tichou poštu – se šířením informací živí. V tvrdém konkurenčním boji musí zaujmout – rychlostí, atraktivností, prošťourováním intimit a třeba i klouzáním po lince pravda-nepravda. Čtenář, divák, posluchač, prostě informační konzument chce vzrušení. A to je boj, válka, střety a záludnosti, hádky, krádeže, lži, podrazy, rozchody i vraždy. Media se snaží, když budete psát o tom, jak věci fungují, jak se lidi domluví a mají se rádi a neškodí si, nikdo to číst nebude.
Informačními spotřebiteli se plošně šíří strach a nenávist. Jedinec čte a slyší, jak si vede společnost v bídě a zločinu, a protože i on je částí té společnosti, sugeruje si, že on je tou obětí, okrádanou a utlačenou. A tak i on šíří dál strach, nenávist a závist.
2109
Dějiny SSSR v kostce – osmdesátá léta
1980 – Do vyhnanství (v Gorkém) byl vypovězen atomový fyzik Andrej Sacharov
1981 – Sovětské vedení zrušilo plán na okupaci Polska Sovětskou armádou kvůli rostoucí síle polského hnutí Solidarita
1983 – Zemřel Leonid Iljič Brežněv, do čela nastoupil Jurij Andropov
1984 – Zemřel Jurij Andropov, do čela nastoupil Konstantin Černěnko
1985 – Zemřel Konstantin Černěnko do čela nastoupil Michail Gorbačov
1986 – Zemřelo mnoho lidí, když vybouchla jaderná elektrárna v Černobylu, uvolněné radioaktivní záření bylo čtyřicetkrát vyšší než v Hirošimě a nikdo o tom nevěděl…
1987 – Oslavy 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce
1988 – Opatrně začínala „perestrojka“
1989 – Odešel poslední sovětský voják z Afgánistánu
1990 – Samostatnost Litvy, Lotyšska a Estonska
1991 – Odešel poslední sovětský voják z Československa
1991 – Rozpadl se Sovětský svaz
1809
Možná jednou, až zanikne Hamás, budou chtít i Palestinci žít v míru a nebudou mít potřebu zahnat Židy do moře.
Nikdo už nebude nic bourat živá rukojmí se vrátí domů.
Ale to nemohou přátelé Palestinců po světě připustit.
Protože by neměli za koho bojovat.
A museli by vymýšlet něco nového, proč nenávidět Židy.
1609
Zatímco světem to lítá všem směry, u nás v hospodě bylo včera poměrně klidno. Povídal Standa Horáček: “Vony jsou ty provokační papírový drony vlastně hodně levný. Žádný výbušniny to nenese, a je otázka, jestli to má vůbec nějakej motor. Elektronika je tak jednoduchá, že čipy můžou vyrábět i Severní Korejci. A posílá se to podle hesla > Spadni komu spadni <. Rusové zatloukaj – žádný drony jsme nevyslali a ten počet taky nesouhlasí. Prostě to jen tak zkusili. Chtěli vědět, co nato NATO, a taky co nato český chcimírové.
Horší bude, kdyby to zkusili dovopravdy. Rovnou do Česka a na barák nějakýho dezoláta. Ten by ještě v rakvi vykřikoval, že to udělalo NATO.“
1509
Když jsme na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začínali organizovat muziku, fungovaly kapely The Rangers a The Greenhorns (ještě White Stars, abych nezapomněl). Někde mezi záplavou jazzu se prodíral Spirituál kvintet. V daleké Ostravě Bukanýři a Ulrychovi v Brně směšovali rock s folklorem a lezl jim z toho folk, ale o tom ještě nevěděli. Všechno, co tu znělo, byla „westernová“ hudba.
Samozřejmě pár dalších formací, ale o těch veřejnost ještě moc nevěděla. A trampové. A písničkáři na Karlově mostě. Byl to ještě krásný svobodný čas (aspoň v Praze) i když kolem už duněly sovětské tanky a kolaboranti začali zvedat hlavy.
Jedna z mála scén, kde se tomu FCT (folk, country, trampská, jak jsme začínali říkat) ještě dařilo, byla na Staroměstském náměstí v sále Ministerstva obchodu. Na večerech „Trail Songs“, které pořádala zatím ještě existující Česká tábornická unie. Pak tam někdo napsal zezadu na portál jeviště „Běž domů, Ivane!“, což bylo klasifikováno jako kontrarevoluce. A byl konec. Ale v zrovna v té době se vynořily nějaké volné termíny v Malostranské besedě na Malostranském náměstí. Kus pořadatelské ješitnosti a taky fakt, že moje (už druhá) kapela, neměla kde hrát, způsobily, že už v listopadu 1971 náš FOLK & COUNTRY KLUB (ze začátku asi ve třech lidech) pořádal pravidelné týdenní programy s připomínajícím názvem „Písně dlouhejch cest“.
Vlastně se pletu. V tom listopadu jsme to pořádali ještě pod názvem Folk Music Club. Tím FCK jsme byli až od ledna 1972, kdy už jsme v Besedě pokračovali třikrát týdně. Vydrželo nám to asi tři roky, než všechny kapely, projekty a pořady si musely odangličtit všechny názvy a my jsme se až do roku 1990 jmenovali Klub mladé tvorby. Soudruzi to vnímli jako takový „pokrokový“ název a my měli s přestávkami na dost dlouho klid. Lidé to brali (už podle těch písmen v oválku), jako dobrou adresu. A ty Písně dlouhejch cest, co stejně jako Porta strkaly mladé kapely dopředu, nám vydržely devatenáct ročníků.
Vzpomněl jsem si na to nedávno, když kapela, co to tenkrát vyjukaná v Malostranské besedě drhla na čtyři mikrofony, mi poslala pozvánku na oslavy padesáti let existence.
1309
Sociální sítě v sociálních bublinách bublají. Teď obzvlášť. Někdo napíše věcně podložený názor, třeba že tahle vláda se stará o tuto zemi a její lid lépe než ta Babišova. Někdo souhlasí, jiný má třeba opačný názor a přidává k tomu taky argumenty.
A pak je rozlehlá skupina komentářů, spíš jen výkřiků a nadávek. Všichni jsou přece zloději a korupčníci, taky neschopní břídilové a idioti, a vy jste blbci, že jim na to skáčete. Kdybyste s nimi začali polemizovat, zahrnou vás ještě větším přívalem nadávek.
Představuji si, že když jim bylo pět let, spadla jim jejich nejoblíbenější hračka do kanálu, a to zformovalo celý jejich další život. Komunismus nenáviděli a když to padalo, šli zazvonit klíči. Pak si v práci znovu umístili nohy na stůl a čekali na německý plat. Ten se nedostavil. Ani německý důchod. Nebo jsou to jejich děti, vychované v tom, že všechno je špatně. I to, že se mají dobře, je špatně, protože jiní se mají víc dobře. Jsou proti všem a všemu, a to vždy.
Proti vládě, proti Pražákům, proti těm, co se mají líp než oni, proti cizincům, proti miliardářům i bezdomovcům, proti policajtům, proti umělcům, proti motoristům a proti cyklistům, proti televizi, i proti Dagmar Honsové. Pokud by Babiš vyhrál volby, budou do čtrnácti dnů od jeho inaugurace vytrubovat proti němu.
Nemá smysl se těmito lidmi vůbec zabývat a diskutovat s nimi. Ten jejich kanál by stálo za to propláchnout. Ta jejich hračka už dávno odplavala, ale oni se v tom bahně budou rochnit dál, protože to je celý jejich svět.
1209
Ze všech armád v Evropě je nyní nejzkušenější a nejpohotovější armáda ukrajinská. Taky nejlépe ze všech ví, jak na Rusy. NATO by si mělo Ukrajinu předcházet. Aby Ukrajina se svou armádou do NATO co nejdříve vstoupila.
1009
Povídal včera v hospodě Standa Horáček: Tak jsem čet ten volební program ANO. Ano, ANO má volební program, což nebejvalo, vždycky jen pár hesel. Holt časy se mění. Když vemou důchodci do rukou berle, musí se jeden začít víc snažit. ANO tím vzalo vítr z plachet posměváčkům, že je hnutí bez programu. Program je to velmi pěknej. Ale ekonomové, co rozuměj ekonomii (ne ta Šichtařová), okamžitě spočítali, že by to zvýšilo státní dluh o dva biliony. Takže buď Babiš neříká pravdu (což si u politika jeho formátu lze těžko představit) a druhej den po volbách na všechny sliby zapomene. Nebo si ty dva biliony někde pučíme (teď nevim, jestli úroky a úroky z úroků jsou zahrnutý do těch dvou BEGA nebo ne) a zadlužíme nejen naše vnuky a pravnuky, ale i nás a naše staré rodiče. Jako to bylo v Řecku. Jiní zase říkaj, že nám na to nepučí nikdo nebo jen za krvežíznivý úroky, protože si všichni pučovatelé spočítali, že náš stát bude v bankrotu a Babiš bude trčet ve francouzským kriminálu, protože žádnej francouzskej soudce z něj nepadne na zadek.
0809
Ráno jsem otevřel počítač a ten mi předhodil „novou krásnou AI“ (jak by asi napsal Donald Trump, kdyby byl ajťák). A že ji mám hned vyzkoušet. Tak jsem zjistil, že krásná není, ale nová až příliš. Zeptal jsem se, co mě první napadlo, ne že bych to nevěděl: v kterých letech byla národní Porta v Olomouci. Něco mlela o oblastních kolech po roce 2000. Napadlo mě, že je ještě mladá a nedovzdělaná a napovídal jsem, že mě zajímají hlavně sedmdesátá léta minulého století. Dozvěděl jsem se, že v sedmdesátých letech probíhala Porta hlavně v Ústí nad Labem, kde festival vznikl. O třech ročnících v Olomouci ani dalších místech nevěděla nic. Tak jsem se rozloučil.
Vyděsilo mě to. Jestli takhle nedokáže odpovídat nebo hlásá nesmysly i v jiných, zásadnějších oborech, je to s námi dost zlé. Ona za to nemůže. Ona jen interpretuje všechno, co si kde přečte. Pravdy i nepravdy. A protože žijeme v době postfaktické a informační kanály se plní omyly, nepravdami nechtěnými i chtěnými i zlým lhaním, může její činnost a práce jejích sester umělých inteligencí ty nepravdy šířit geometrickou řadou.
0709
Německé instituce mají problém. Už delší dobu je v zemi vyžadováno genderistické oslovení Bürger und Bürgerinen (občané a občanky místo jednoduchého Občané). Některé úřady do odmítají, jiné na tom úpěnlivě trvají. V psaném projevu se dokonce objevilo grafické zjednodušení. To trojsloví pro oba gendery můžete napsat buď Bürger_inen nebo Bürger*inen nebo Bürger:inen. Prosím, aby se u nás nic podobného nezavádělo. Oslovení obč*anky pro oba gendery najednou nevypadá moc dobře.
0509
Zase se u mě stavoval soused a referoval, o čem se mluvilo včera v hospodě.
Povídal tam Standa Horáček: „Ta letošní předvolební kampaň je fakt dost divoká. Maso! Ale to je prd proti tomu, co se může odehrávat po volbách. Představte si, co by se stalo, kdyby všechny ty spolky, co tam kandidujou, se tam dostaly. Není to na tuty, ale šanci mají všichni a stát se to může. Tak by v tom parlamentu sedělo šestnáct stran a hnutí. Sám jsem tomu nevěřil, když jsem to spočítal: ANO * ODS * TOP09 * KDU-ČSL * Starostové a nezávislí * Piráti * Zelení * SPD * Trikolora * PRO * Svobodní * KSČM * Sociální demokraté * Česká strana národně sociální * Moravané * Přísaha. Všichni příznivci těch koalic a pseudokoalic budou kroužkovat jak divý, volební komise budou sčítat ještě v pondělí a okamžitě budou některé nebo všechny strany protestovat a žádat přepočítání. Do Vánoc mít řádnou vládu nebudem.“
0409
Koalice SPD, Trikolora, PRO a Svobodní není koalice a nemusí dosáhnout na 11 % hlasů, ale jen na 5 %, jako jednostrana. Rozhodl tak soud.
Koalice KSČM, Sociální demokracie, Česká strana národně sociální a Moravané není koalice a nemusí dosáhnout na 11 % hlasů, ale jen na 5 %, jako jednostrana. Rozhodl tak jiný soud.
Prý to JE koalice, ale nebudeme s tím nic dělat.
To by se dalo dovést k dokonalosti. Do parlamentu by šla jenom jedna strana a kandidáti všech ostatních stran a hnutí v Česku by šli do voleb pod její hlavičkou.
Taková malá národní frontička.
Taky vám připadá, že s naší justicí není úplně všechno v pořádku?
0309
Občas to slyším kolem sebe. Bylo to dobrý. Co dobrý, skvělý to bylo, co jsme s muzikou zažili. Stálo by připomínat si ty báječné události. A přiblížit to těm, co to nezažili. Někdo by to měl napsat. Jasně někdo by to měl napsat, říkám si v duchu. Těsně před tím, než si uvědomím, že od klávesnice vedou přes moje rameno do míst, kde si ještě něco pamatuju.
No chtělo by to, namítnu, ale nejsou lidi. A hlavně není čas.
A ten archiv koncertů a festivalů, co se povaluje na půdě, co s tím?, ozve se zas ten červíček provokatér.
Nedá mi to a otevřu první krabici. Prohlížím a vstanu od toho až večer. Vzpomínky jsou něco jako sirény, co se tě chystají omámit.
Druhý den už sedím u pí-sí a píšu a píšu. Je mi jedno, že venku je krásně, po deštích možná vyrostly houby a je potřeba opravit plot. Dávné příběhy se řadí na harddisk.
Bál jsem se, že už si nic nepamatuju, a zatím vzpomínky vyskakují jedna přes druhou. Štve mě, že píšu tak pomalu.
Skenuju fotky a hledám na internetu, jak se co dělá správně.
Že já blbec radši nešel do toho lesa, jak jsem si říkal ještě předevčírem…
(Vypadá to, že před Vánoci bych to mohl mít hotové, ale to už zase neporostou houby.)
0209
Odešla blízká kamarádka Hanka „Ušounka“ Rounová. Po těžké nemoci zemřela 28. srpna 2025. Byla dlouholetou členkou FOLK & COUNTRY KLUBU, a jeho významnou posilou. Na Zahradě a dalších našich festivalech řídila práci pokladen, což byla hodně náročná činnost. Byla členkou trampské osady Havaj, vychovala tři syny a byla i oporou svému muži Jirkovi „Ušounovi“ Rounovi.
Poslední rozloučení proběhne ve čtvrtek 4. září 2025 ve 12:15 v obřadní síni krematoria v Motole.
0209
Do hlavy ne! Slýchával jsem kdysi, když matky fackovaly nezvedené děti. Přestože se s Andrejem Babišem názorově rozcházím skoro ve všem (asi kvůli mně nekandiduje ve středních Čechách) a ačkoliv si mnohý z naší bubliny myslí, že pár facek za některé výroky dotyčného by vůbec nevadilo, politické násilí je nutné jednoznačně odmítnout.
Myšlenky se vrací k Trumpovu ustřelenému uchu a Ficovým prostřeleným vnitřnostem. Každé násilí povzbudí příznivce postiženého. A červík konspiračních pochybností vždycky zavrtá: s tím uchem to byla opravdu mistrovsky mířená rána. Kdyby poloslepý český důchodce střílel, stala by se dozajista tragédie. Francouzská hůl je jeho zbraní, skutečnou i symbolickou.
Když jsem pročítal ty první zprávy, čekal jsem, co k tomu řekne Karel. Neuplynulo ani šest minut a dvojministr se vyjádřil očekávaně: „Nebudu si brát servítky. Ten útok je přímým důsledkem nenávistné kampaně, kterou vede koalice Spolu, Piráti, a v posledních dnech opět i STAN.“
Navzdory nenávistné kampani jakékoliv násilí v politice odmítám. Andreji Babišovi přeji brzké uzdravení a věřím, že si s ním ještě užijeme předvolební legrace. A kdyby náhodou sestavoval vládu s Okamurou a komunisty, to bude teprve srandy kopec.
0109
Za minulého režimu špatně nebylo,
křičej vidláci ze Stačilo!
Tak třeba v osmdesátých letech, kdy už se to začínalo pomalu bortit. Ve Spálené ulici zabila spadlá římsa člověka na chodníku. Černá kronika v listu Večerní Praha měla Vánoce. Ono se tušilo, že to jednou přijde. Těm domům v centru bylo sto a více let. Omítka z fasád padala skoro všude. Neřešilo se, nebyli lidi. Vlastně řešilo: Všude se pověsily cedulky „Pozor, padá omítka!“. Kde to padalo víc, přehradil se chodník červenobílou latí s nápisem „Přejděte na druhý chodník!“. Když padající římsy zabily pátého a potom dvanáctého člověka, vystoupalo zděšení až k ÚV KSČ na nábřeží. Jenže víte, kolik je v Praze starejch baráků? A nebyli lidi. No lidi byli, zedníků byla spousta! Jenže po ránu (když nebylo pondělí) přišli do práce, něco rozklohnili, ale v devět už byli v hospodě na gáblu, kde setrvali u pivka až do oběda, mezitím přišla zpráva, že jim nedovezli cement, tak dopili a šli domů nebo na melouch. Cementu bylo málo, protože v té době se u nás budovala sila pro sovětské atomové rakety země – země, umístěné taky dočasně na našem území.
Takže dá rozum, že na ty fasády žádní zedníci nebyli. Ale řešilo se to. Kolem všech baráků, kterých se to týkalo, se postavil na chodníku masivní podchod z trámů a prken. Těch baráků přibývalo s každou zimou a těch dřevěných monster taky. Ale mrtví chodci už nebyli. Problém byl vyřešen, díky stranickému usnesení a jeho splnění.
srpen
3108
Týden po summitu na Aljašce unikly na veřejnost informace, že se Trump s Putinem společně zabývali dosud neprobádanou variantou urovnání konfliktu na Ukrajině: Rusko by mohlo vrátit Ukrajině okupovaná území výměnou za Slovensko a Maďarsko.
Dobrej fór, dodávám já. Jenže my Češi bychom se tomu teď smát moc neměli.
3008
Stejně jako existuje podnebí, je součástí našeho světa i nadpeklí.
Podnebí je pevný podklad pod nebem, aby Bůh nebo andělé nepropadli na zem.
A nadpeklí je střecha, aby čertům nepršelo do topenišť.
2908
Věřte Rajchlovi!
Už v létě 2022 předpovídal Jindřich Rajchl (PRO), že v důsledku sankcí proti Rusku bude cena za litr benzínu 100 Kč. Dnes dosahuje 35 Kč a zatím mírně klesá.
Ale věřte Rajchlovi. Až bude sedět v příští Babišově vládě, může stát litr benzínu klidně i víc než sto korun.
Leda že byste šli volit a zabránili tomu.
2808
k*Když někdo za našeho dětství šťastně ukončil základku (osm ročníků), mohl postoupit na průmku, zdravku, pajdák. nebo ekonomku. Když chtěl být vzdělán všeobecněji, hlásil se na gympl. Jenže za našeho dětství v komunistických padesátých letech bylo školství už nejedlé (podle jednoho už senilního ministra). Gymply byly zrušeny. Nejen ty osmileté, ale i všechny kratší. Místo toho jste nastupovali na tříletou Jedenáctiletou střední školu. Byli jsme generace, která stran vzdělání dostala největší ránu. Těm po nás to aspoň změnili na Dvanáctiletku.
Stejně jsme tomu říkali gympl a dodnes si nalháváme, že to byl gympl. Gympl totiž byla ta krásná budova, do které jsme chodili. Jako cizí jazyk jsme měli ruštinu. Už od čtvrté třídy základky až k povinné maturitě. Z volitelného dalšího jazyka jsme si mohli vybrat buď němčinu nebo němčinu. (Šťastnější spolužáci v některých městech měli na výběr i angličtinu, což bylo dost důležité v čase, kdy jsme všichni ladili na Rádiu Laxemberk Elvise.) My němčinu asi proto, že jsme sousedili s Německou demokratickou republikou a že německy tu po okupaci mohl učit kdejakej blbec (a ten náš němčinář byl obrovskej). A konečně že ten náš „gympl“ byl v Sudetech. V Litoměřicích.
Prostě naše Elfejahremitteschule.
Ale spoustu srandy, chtěné i nechtěné, jsme tam zažili.
To je ono, o 66 let později už opět gymnázium. Jak vypadala vaše škola a jaké to v ní bylo?
2708
Poté, co se různé ajťácké megakoncerny předhánějí, kdo vypustí do světa inteligentnější umělou inteligenci, hlásí se do závodu i biologové. Dozvídáme se, že už nejsou příliš daleko od vytváření umělého života. To není od věci, když z jiných informačních kanálů se dozvídáme, že lidstvo souloží výrazně méně, než dřív. Blíží se doba, kdy z nějakých uhlohydrátů a aminokyselin sestavíme umělého člověka. Přibližně po sto letech od R.U.R. Umělý člověk bude žít v umělém světě na umělé planetě, bude mluvit umělým jazykem a hrát umělou hudbu na umělé nástroje.
Jen mi není moc jasné, co pak budeme dělat my – neumělí lidé.
2608
Občas se u mě staví soused a poví mi, co bylo včera v hospodě a co tam Standa Horáček povídal.
Povídal Standa Horáček: Von ten Trump píše, aby Ukrajinci útočili na Rusko. Pročpak asi?
Jsou dvě možnosti. Trump je velkej obchodník. Když budou Ukrajinci útočit, potřebujou dobrý zbraně. Ty mu dodaj Evropani, který je koupěj v Americe a USA vydělá.
Možnost dvě: Trump je buď agent nebo Putin na něj něco strašnýho ví. Hele, Putine, já ty Ukrouše vyhecuju, oni vám to tam zplanýrujou, a ty spustíš velikánskou odvetu, neboj, zbraně ti tajně prodám a pošlu. Vždyť víš, že já chci jenom mír.
2508
Sběratelství je vášeň.
Jako kluci jsme sbírali cokoliv. Většinou samé neužitečné věci. Dnešní sběratelé tak rozsáhlé možností sbírání kravin už nemají. Třeba obaly od žiletek. Těm se správně říkalo holící čepelky, ale protože první se v oboru sebebradýřštví prosadil pan Gillette, byly to prostě žiletky. Stejně jako se všem vysavačům tenkrát říkalo lux. Žiletky byly takové plechové obdélníčky zabalené do krásných barevných obalů. Každý čekal, až si tatínek vybalí nové ostří, a šup, vzácný obal už putoval do sbírky. Z tátů se stávali sympatizanti, ostatně i oni byli v mládí sběrateli. Něčehokoliv. Můj táta měl v práci samé bezsynné kolegy, tak mi zorganizoval pravidelný přísun obalů. Zajímavé byly rozdíly mezi žiletkami. Lišily se tloušťkou plechu, nejtenčí samozřejmě nejlepší. 0,10 milimetrů byly šunty pro ty nejchudší. Vybíravější holenci (to čumíte, kde se to slovo vzalo) se zásobovali onačejšími 0,08 mm plechy a nula nula šestky byly podpultovky pro nejvzácnější klienty. Ty měly taky nejhezčí obaly ve svítivých barvách, pocházející z Liverpoolu nebo z Baltimoru, zatímco obaly na nula desítky se tiskly někde v Mníšku pod Brdy.
V životě se ale někdy stane takové neštěstí, že mladému muži začnou růst vousy. To jde zájem o žiletkové obaly najednou stranou. Ale nám se to stalo naštěstí v době, kdy už se v obchodech začaly objevovat elektrické strojky. Nad tloušťkou plechu jsme už nemuseli tolik přemýšlet. Jo a jednou jsem se děsivě pořezal dědovou břitvou, ale to už je úplně jiná historka.
P.S. Docela by měl zajímalo, co sbírají kluci dnes. Ale ještě víc bych chtěl vědět, co sbírají holky.
2025
22.08
RÁNO V DESET
Píše kamarád Juraj. Ruská raketa dopadla jen 70 kilometrů od jeho domova na východě Slovenska. Spadla do Mukačeva, což se – co si pamatuji – druhé nevětší město na Podkarpatské Rusi. Mukačevo leželo kdysi v Rakousku-Uhersku, dvacet let patřilo k Československu v jeho protáhlém tvaru, za války přišli Maďaři, potom Sovětský svaz, teď leží v Ukrajině. Ale Putin ho chce mít zase v CCCP, ovšem ještě předtím ho podle perverzní logiky musí vybombardovat.
Jaká drobná navigační chyba by stačila, aby to bouchlo na Slovensku nebo v tři sta kilometrů vzdáleném Zlíně? Uvědomují si obdivovatelé Putina na Slovensku i u nás, že už jim jde o kejhák?
2208
FALEŠNÁ UMĚLÁ INTELIGENCE
Trochu mě děsí představa, že se vynoří falešná umělá inteligence a začne s námi komunikovat. Například když se za umělou inteligenci bude vydávat neumělá inteligence. Nebo dokonce umělá neinteligence.
2108
RÁNO V DESET
Srpen, dvacet jedna.
Připomínejme to těm, co to nemohli zažít.
A říkejte jim, ať jdou volit.
Kdyby po volbách nastoupili do vlády Okamura a Konečná,
bude už poměrně snadné
napsat zase nějaký zvací dopis
Putinovi,
aby k nám znovu poslal ruské tanky.
O zbytek se zas postarají kolaboranti.
S českými vlaječkami na svých profilech.
008
Procházeli jsme v tom srpnu 68 mezi tanky okupantů rozežraní zlobou a nenávistí. Konečně jsme mohli uplatnit ten málo vítaný jazyk, vlastně jediný cizí, co nám byl školou ve velkém objemu dopřáván. Snažili jsme se s nimi diskutovat. Oni seděli na tanku, neteční a hladoví čučeli do prázdna. Tenkrát jsme ještě netušili, že nejde o nedorozumění, nikdo jim neřekl, kam jedou a proč, to se v Rusku těm dole těm bez frčky nikdy neříkalo, padej a nasedej, když se budeš ptát, postavíme tě ke zdi nebo pošlem do gulagu. Na těch tancích nás okupovali okupovaní, jejich předci, nějací Kyrgyzové, Arméni, Burjati, byli okupováni ruským zvířetem, které chce za každou cenu moc, krev a území, valili se přes jejich země vojáci báťušky cara, bolševici, bělogvardějci, pak zase bolševici, Hitler a nakonec Rudá armáda – to už vlastně okupovali sami sebe. Tihle už se narodili jako nesvobodní. Možná po návratu jeli rovnou do gulagu, protože tu viděli lidi, kteří se nebáli a dovolovali si mluvit a nesouhlasit.
Jediný velitel, nějaký lojtnant nám nepřesvědčivě vysvětloval, že u nás je kontrarevoluce. Mlel mantru naučenou v politických školeních, my zase to svoje, ale těžko mohl rozumět tomu, co chceme, přesněji tomu, co jsme chtěli ještě včera v horkém letním dvacátém srpnu. Nešlo to, protože pro tyhle věci a myšlenky ruština nemá slova.
On prostě jenom věděl vědět, že žádná země poblíž Ruska nemá právo být svobodná a jít svou vlastní cestou.
1908
Většina lidí zná provazochodce jen z filmu Rozmarné léto. My kluci už postarší jsme chození po provaze viděli naživo dokonce několikrát. Provazolezci přijížděli do Litoměřic každý rok a obsadili náměstí. Vytáhli své nádobíčko, a to bylo něco! Vztyčili dva obrovské ocelové sloupy a jistili je lany ukotvenými do všech směrů. Pak přidali to hlavní lano, co po něm lezli, a pod něj síť, do které padali, když ztratili rovnováhu.
Místo propagace v médiích se to rozkecalo, sousedka sousedce a ta další, tenkrát chodili všichni do města na procházky nebo aspoň nakupovat, do hypermarketů za městem se nejezdilo, auto měl maximálně pan doktor, po válce nebyl benzín, a dokonce ani ty hypermarkety neexistovaly.
V podvečer dne D se shromáždilo město dokola náměstí, krky vyvrácené nahoru a když muži a ženy činu vylezli nahoru, přestalo se dutat. Od sloupu ke sloupu přešel táta provazorodiny, přešla máma, přešly všechny děti. Pak vzal táta kluka na záda a přešel s ním. Někdo to celé přejel na kole bez pneumatik a zvonil při tom na zvonek. Onačejší byl přejezd na jednokolce, kde se nemáte čeho držet. Nakonec si někdo nechal zavázat oči a překráčel tak.
Náměstí obcházela vypěkněná provazochodkyně s pokladničkou a skoro všichni tam vhazovali mince i papírové. Jen někteří přecházeli rychle na druhý chodník. Netušili chudáci, že právě ušetřili peníze, které jim už za pár měsíců sežere měnová reforma. Na druhý večer natáhli umělci lano z kostelní věže doprostřed náměstí a vrchní borec to sjel na kladce, kterou držel ve stisknutých zubech.
Bylo to doopravdické a taky jediné hrdinství, co se dalo vidět naživo. V kině dávali jen „Daleko od Moskvy“ nebo „Odvážná školačka“.
Provazochodci, cirkus a pouť byla taková triáda, která občas protrhla ospalost města. Chození po provaze z těch atrakcí pro lid se z náměstí vytratilo jako první. Cirkusy ještě odolávaly nějaké roky, než si je našli ochránci zvířat. A jak vypadají pouti dnes? Obraťme list…
1808
Když byl náš první vnuk malý, hráli jsme si spolu na válku. Můžete být jakkoliv zásadový pacifista, ale hrát si s klukama na mír, setkáte se s oprávněným nezájmem. Na mír si můžete hrát jenom na konci, když už jste si všechny tanky navzájem postříleli, nemáte už nic, čím byste mohli tankovat, a tak je mír.
Pak se přihodí, že někam spolu jedete, musím tankovat, prohodíte, a zahnete ke stojanu. Vnuk je nadšený, že si tady dáte tankovou bitvičku, ale nic, jede se dál.
Je to nedorozumění a mohou za to Britové. Chtěli vyhrát nad němčourama první světovou, tak na to vymysleli novou zbraň. Bylo to obrovské, celé oplechované a housenkové pásy to mělo až na střeše. Po stranách byly takové obrněné arkýřky, v každém kulomet, to se to kosilo infanteristy! Ale jezdilo to hrozně pomalu, zapadlo do každé jámy a motoricky taky nic moc. Jenže kdo si počká, ten se dočká. Za dvě desetiletí už byl kdekterý stát obrněnou velmocí. Nejlepší tanky mělo prý Československo, však také německý generál Guderian s nimi projel Francií jako nůž máslem.
A proč vlastně tank? Nová zbraň musela být přísně tajná, tak to Britové vydávali za nádrže, což se britsky řekne tank. Ony ty první obrněnce vlastně o moc jinak ani nevypadaly.
1608
EXTRÉMNĚ PLODNÝ SUMMIT SKONČIL.
Uvítání agresora na červeném koberci.
Lavrov s nápisem CCCP.
Vyjednáno: Nula.
„Dokud dohoda není, tak není.“
„Příště v Moskvě!“
Donald Trump je špinavá onuce.
1508
V ČECHÁCH VEDRO, NA MORAVĚ DUSNO.
Zlínská poslankyně za ANO Margita Balaštíková se rozvedla s manželem a rozhodla se, že zničí jeho firmu. K zakleknutí vybrala krajskou hygienu. Její šéfová (která mimochodem bourala, srazila motorkáře a od nehody ujela, přestože je lékařka) pak posílala jednu kontrolu za druhou. Politické kruhy i vedení ANO to nechávalo v klidu. Teprve když se provalilo, že Balaštíková chtěla nechat zabít psa nové partnerky exmanžela, probral se předseda hnutí ANO k ráznému kroku. Margitu, navrhovanou kandidátku na ministryni zemědělství, okamžitě vymetl z kandidátky. Rozdílný přístup? Kdeže. Na zaklekávání Babiše na cizí firmy jsme už zvyklí. Ale zabíjet psy? Miliony přátel čtyřnohých miláčků za to Andrejovi zatleskají. Mezitím si policie si v Břeclavi došla pro dárce bitcoinové miliardy státu až na střechu jeho domu. Možná se provalí, že chtěl taky zavraždit nějakého psa.
1408
Trump pozval Putina na Aljašku. Nikdo neví, proč zrovna tam, ale snad doufá, že do toho nehostinného kraje se žádnému snipperovi nebude chtít. Škoda. Donald ví, že se nic stran války a Ukrajiny nedohodne, ale musí předstírat, že ten svět ovládá. Netuší, že pro ten svět je směšný. Bude nám zase vykládat, jak krásné a užitečné jednání to bylo.
Evropští politici budou halasně vyzývat, oznamovat a protestovat, ale neudělají nic. Neudělali nic, když Rusko obsadilo Krym, ani když Rusko zaútočilo na východ Ukrajiny. Budou jen čekat, co Donald zase naslibuje a navyhrožuje, ale i oni vědí, že nic ze slíbeného se nestane, že Amerusko o ten mír zas tolik nestojí.
Bude se jen čekat na další kola setkávání, jednání a proklamace. A někde v koutku se bude všemu pochechtávat nějaký Orbán.
Mají tyhle tanečky k válce asi tak stejně daleko jako mezinárodní klimatické konference k ochraně ovzduší a planety.
1408
Ptal jsem se AI, co nabízí prorok Nostradamus na dvacátá léta jednadvacátého století. Většinou jen běžné katastrofy: povodně, sucho, zemětřesení, pád ohně z nebes. A války a revoluce ve světě. Teda všechno věci, které už probíhají nebo to skoro všechno přijde. Prognostik na baterky, ten Nostráč.
Ovšem jednou věcí mě umělá inteligence zaskočila: podle Nostradama si máme dát pozor na umělou inteligenci, která by mohla pro lidstvo představovat hrozbu.
1208
Hlavním motorem pokroku je lidská lenost.
Předpředchozí generace, když potřebovala zjistit, jestli je venku teplo nebo zima, musela vyjít před dům a tam se tepelně vciťovat.
Předchozí generace vstala od stolu a šla k oknu podívat se na venkovní teploměr.
Naše generace už nevstává, má na stole meteorologický displej, který zobrazuje mimo jiné i teplotu čidla za oknem.
Případně nevylézá z postele a mrkne se do mobilu, jak je venku internetu teplo nebo zima.
1108
Deník N, 8. srpna 2025:
Některé snímky z Gazy vyvolávají kontroverze a obvinění, že jsou inscenované.
Některé fotografie hladovějících Palestinců, které se z Pásma Gazy dostávají do světových médií, se v poslední době staly předmětem kontroverzí. V souvislosti s některými snímky se v médiích objevila obvinění, že byly zinscenované či vytržené z kontextu.
Jedním z takových případů je fotografie palestinských dětí natahujících prázdné hrnce při čekání na potravinovou pomoc; další snímek ale ukázal, že natahují nádoby k fotografovi, jak upozornil německý list Süddeutsche Zeitung. Z dalších snímků, které se po kritice začaly šířit na sociálních sítích i na profilech některých palestinských novinářů, stojí fotograf před budovou s pomocí.
Některá média v souvislosti s těmito snímky varují před propagandou teroristického hnutí Hamás, které má stále pod kontrolou části Pásma Gazy a může se snažit ovlivňovat světové veřejné mínění ve svůj prospěch. Jiná média ovšem upozorňují, že skutečnost, že fotograf před objektiv naaranžuje skupinu lidí čekajících na jídlo, ještě neznamená, že v Pásmu Gazy není nedostatek potravy a že tam nepanuje hlad.
0808
Děkuji z celého srdce úplně všem za přání k narozeninám. Kdybych odpovídal každému jednotlivě, trvalo by to asi až do Dne znárodnění nebo byste se nedočkali. Navíc – prázdniny neprázdniny – kmitám teď jak veverka. Jednak se u nás střídá jedna příjemná návštěva za třetí, a taky jsem na sebe uvalil těžký úvazek. Rozhodl jsem se ještě jednou vydat do hudební historie a sepsat, co si ještě pamatuji a co v archivu nesežraly myši. Po třech knížkách o muzice to tentokrát nebude kniha, ale web. Mělo by se mělo objevit na podzim, něco už se začíná rýsovat. Materiálu spousty, ovšem jako neználek se zatím trochu potýkám se záludnostmi softvéru. Ale hodně mě to baví.
Ještě jednou díky všem za přání a podporu.
0708
JEŠTĚ JEDNOU O SUDOSTI A LICHOSTI
Jednou o Vánocích se Bohu narodil syn.
To bylo radosti!
Mladý Bůh rostl, dospíval a moudřel.
V boží rodině začalo docházet ke generačním střetům.
Ukazovalo se, že mladej má na spoustu věcí jiný názor než jeho táta.
Když potom ve třiatřiceti nastoupil v nebi do rodinné firmy, zhoršovalo se to.
Tak zaměstnali Ducha svatého.
Byli tři a mohli hlasovat!
(Poznámka: Generační střety mohl způsobovat mimo jiné velký věkový rozdíl. Když se mladý Bůh narodil, byl tady jeho otec už odjakživa.)
0408
Zhruba od šedesátých let minulého století, možná ještě dřív, čteme science fiction, úvahy, debaty a varování před útokem jiných vyspělejších civilizací z vesmíru. Pro své uklidnění jsme si je transformovali do podoby neškodných E.T., ale naše strachy trvají.
V poslední době už nepotřebujeme vesmírné lodě cizích škůdců, ničitele celého lidstva si dokážeme vyprodukovat sami. (Jen z toho uranu, co nám Rusáci ukradli v Jáchymově, by se prý celé lidstvo dalo zničit asi sedmsetdvacetšestkrát.)
Ale aktuálně na to jdeme jinudy. Vylepšujeme AI, a čím bude dokonalejší, tím se zvyšuje riziko, že tahle „nepřírodní“ inteligence lidstvo v lepším případě ovládne a zotročí, v tom horším vyhubí. Bude chytřejší než lidi, a to jí k tomu bude stačit. Otázka je, jestli ji vyšlechtíme natolik, že už se bude rozvíjet sama bez našeho přičinění. Nebo – to je ještě pravděpodobnější – jestli jejím užíváním my lidé myšlenkově zakrníme. Zhloupneme!
Malý příklad. Když vám bylo tak jedenáct, hravě byste zvládli spočítat na papíře 4821 krát 637. Dneska byste se o to ani nepokusili. Člověka nahradila malá kartička s tlačítky v dlani. Cestujeme s navigací a přestáváme se orientovat v mapách a vyhledávat v jízdních řádech. Nač biflovat praktické i encyklopedické znalosti, když několika stisky víte úplně všechno? Proč se ve škole mořit slohovými písemkami, rozvíjet formulace, souvislosti a nápady, když stačí zformulovat úkol umělé inteligenci?
Za pár let ta „mladá Chytráčková“ za nás zvládne skoro všechno. Budeme zakrňovat. Budeme mít málo práce a spoustu volného času. Budeme moci třeba vyrazit někam do přírody.
Jenže kam bychom chodili, když po pár zmáčknutích se nám objeví příroda daleko úžasnější než ta skutečná. Jen ta vůně bude chybět…
červenec
2907
VYSOKÉ DOMY
Až kam je to věžák
a odkud mrakodrap?
2807
Berou mi kus dětství. Od nejútlejšího JÁ snad první kresba, která se něčemu podobala, byl tank. Jsem válečné dítě. Pojezdová i hnací kola a pásy byly přesně rozkreslené, nad tím koruna celého díla věž a samozřejmě kanon.
Moc jsem nerozlišoval sovětský a americký tank, možná jsem si myslel, že ten americký s bílou hvězdou je vlastně sovětský na černobílé fotce. Pak už jsem dlouho žádný americký tank neviděl. Ale ve válečných filmech mého mládí bylo tanků habaděj. Všechny potyčky druhé světové jsme měli my kluci načtené a největší bitva té války byla u Kurska, protože tam se nejvíc tanků zničilo. Na vojně mi umožnili v tanku si zajezdit. Připadlo mi to zábavné.
Klukovský vztah k té oplechované nádheře se prudce změnil, na Václaváku a u Rozhlasu jsme mluvili do těch tanků a ony zarytě mlčely, občas si jen zastřílely, třeba na Muzeum, jen nějaký lojtnant blábolil cosi o kontrarevoluci. Pak už jsme jen sledovali, jak těch železných potvor čím dál přibývá a jak se naše životní úroveň rozplývá v obrněnosti Varšavské smlouvy. Potom další změna, tanky už nikdo tolik nechtěl, výroba nad Hronom skončila, a ještě dlouho jsme slýchali, jak Havel připravil dělníky o práci.
I teď se někde konají války a v bitvách bojují tanky. Tank za pár milionů je v pořádné bitvě zničen po třinácti minutách. Nebo po jedenácti? Ono se to s příchodem dronů bude muset přepočítat. Tank už nebude tím nejdůležitějším na bojišti. Možná časem zmizí ze všech bitev. Ale třeba zmizí všechny bitvy. To anglické slovo bude už zase znamenat jenom nádrž na tekutinu. A tank se zařadí do stejné kategorie jako sudlice nebo halapartna.
2407
Jana Maláčová (SOCDEM) po opakovaném vyhýbání přiznala, že by v referendu hlasovala pro setrvání ČR v EU a NATO. Spolupráci s hnutím Stačilo! a komunisty podmínila podporou obecného referenda – včetně možnosti hlasovat o vystoupení. Slovní kotrmelce vyvolaly kritiku i rozpaky. Sama dříve referendum o EU označila za „totální blbost“. * Maláčová je tak zoufalá, že už není ani směšná.
2307
Zase spadlo nějaké letadlo. Někteří lidé tvrdí, že je to s padáním letadel čím dál horší. Není to pravda. V šestnáctém století, kdy ještě nebyla televize ani internet, jste se o tom, že někde v Asii spadlo letadlo, vůbec nedozvěděli.
2207
Bylo to jenom varování. Stalo se v létě a za světla. Než jsme si stihli uvědomit, co všechno máme mít v krabičce poslední záchrany a nemáme, už to svítilo. Takový blackout nanečisto.
Sdělovali nám v červnu, že u nás se nemůže stát, co ve Španělsku. Ale stalo se to.
Zajímavější než to, že k nám domů pár hodin netekly elektrony a na křižovatkách nesvítily semafory, bylo všechno, co se odehrávalo následně. Strhly se diskuse, kdo za to může. Schillerová s Havlíčkem měli jasno hned: Fialova vláda! Mezi dalšími viníky byla Evropská unie, obnovitelná energie, průmysl v Česku, že málo šetříme energie, útoky hackerů, green deal, ČEZ, zanedbaná rozvodná síť, vedro, Německo, pomalé schvalování projektů nových elektráren, Merkelová, bezhlavé rušení jaderných zdrojů, Strana zelených, málo plynových elektráren, Trump, konec ruského plynu a globální oteplování.
Pak přišla zpráva, že se přetrhl kabel na vedení V 411 někde u Loun. Všechny informační kanály i Vysoká škola života se předháněly v informacích, že tenhle drát už se měl opravovat v roce 2016 a má se v nejbližších letech zesílit nebo dokonce zdvojit.
Zdroje sluneční i větrné energie mohou vytvářet přetoky. Aby přetoky moc nepřetokaly, musí mít podle energetiků každý zdroj nebo uzel sítě mařič, který přebytečnou energii zmaří. Energii s láskou vyrobenou a dobře obnovitelně zaplacenou. (Laicky si takový mařič představuji jako dva dráty zapíchnuté do země, pokud možno vlhké, kde maří a maří. Je to sice poněkud bezohledné vůči krtkům a žížalám, ale ochrana přírody za život nějakého hmyzožravce stojí.) Poděkujme tedy všem mařičům, že mařily ze všech sil, jinak bychom možná nesvítili ještě v srpnu.
Dnes po té zkušenosti už jsme na příští pořádný blackout lépe připraveni. Hlavně dobře víme, kdo za to může. Nás, co jsme zažili covidovou pandemii v České republice, ale budí ze snu představa, že by mohl nastat rozsáhlý blackout v době případné vlády v čele s Andrejem Babišem.
2107
Bylo to jenom varování. Stalo se v létě a za světla. Než jsme si stihli uvědomit, co všechno máme mít v krabičce poslední záchrany a nemáme, už to svítilo. Takový blackout nanečisto.
Sdělovali nám v červnu, že u nás se nemůže stát, co ve Španělsku. Ale stalo se to.
Zajímavější než to, že k nám domů pár hodin netekly elektrony a na křižovatkách nesvítily semafory, bylo všechno, co se odehrávalo následně. Strhly se diskuse, kdo za to může. Schillerová s Havlíčkem měli jasno hned: Fialova vláda! Mezi dalšími viníky byla Evropská unie, obnovitelná energie, průmysl v Česku, že málo šetříme energie, útoky hackerů, green deal, ČEZ, zanedbaná rozvodná síť, vedro, Německo, pomalé schvalování projektů nových elektráren, Merkelová, bezhlavé rušení jaderných zdrojů, Strana zelených, málo plynových elektráren, Trump, konec ruského plynu a globální oteplování.
Pak přišla zpráva, že se přetrhl kabel na vedení V 411 někde u Loun. Všechny informační kanály i Vysoká škola života se předháněly v informacích, že tenhle drát už se měl opravovat v roce 2016 a má se v nejbližších letech zesílit nebo dokonce zdvojit.
Zdroje sluneční i větrné energie mohou vytvářet přetoky. Aby přetoky moc nepřetokaly, musí mít podle energetiků každý zdroj nebo uzel sítě mařič, který přebytečnou energii zmaří. Energii s láskou vyrobenou a dobře obnovitelně zaplacenou. (Laicky si takový mařič představuji jako dva dráty zapíchnuté do země, pokud možno vlhké, kde maří a maří. Je to sice poněkud bezohledné vůči krtkům a žížalám, ale ochrana přírody za život nějakého hmyzožravce stojí.) Poděkujme tedy všem mařičům, že mařily ze všech sil, jinak bychom možná nesvítili ještě v srpnu.
Dnes po té zkušenosti už jsme na příští pořádný blackout lépe připraveni. Hlavně dobře víme, kdo za to může. Nás, co jsme zažili covidovou pandemii v České republice, ale budí ze snu představa, že by mohl nastat rozsáhlý blackout v době případné vlády v čele s Andrejem Babišem.
1107
Nahraďme fosilní paliva obnovitelnými zdroji energie.
Fosilní paliva potřebujeme na výrobu plastů.
Protože čím jiným bychom zaplnili hladiny moří a oceánů než plasty.
1007
ZPRÁVA O POČASÍ
Andrej Babiš nám zařídil déšť.
Petr Fiala způsobil povodně.
0907
Čtyři statistické údaje o České republice:
– Nejmenší procento lidí na světě ohrožené chudobou v EU.
– 12. nejbezpečnější země světa.
– 25. nejvíce prosperující země světa.
– 2. nejsilnější pocit obyvatel na světě, že se mají špatně.
0807
Jedna z nejdůležitějších myšlenek o válečné strategii tvrdí, že generálové se vždy připravují na minulou válku. A pak se všichni diví a zbytečně umírají. Nejvíc se to projevilo při první světové. Předtím téměř půlstoletí bez pořádné války. Ty poslední dvě evropské ještě předtím, (1866 Prusko-rakouská a 1870 Prusko-francouzská) si už nikdo v roce 1914 nepamatoval. Tam ještě infanterie útočila v sevřených řadách a kavalérie se šavlovala a proklávala kopími. Vynálezci a průmysl ale nespali na vavřínech a najednou tu byly kulomety, těžká děla a tanky a nákladní auta a letadla a plyn… A tak to šlo pořád dopředu. Nové nápady, lepší a rychlejší technika, větší hromady mrtvých, nejen těch v uniformě.
Současné světové konflikty, ten na Blízkém východě i ten na Ještě bližším východě mění zběsilou rychlostí podobu budoucích válek. Máme balistické rakety a máme drony. Pěchota už není královnou zbraní, tanky jsou přes tuny železa čím dál víc zranitelné. Ukazuje se, že likvidovat zázemí protivníka je účinnější, pohodlnější a většinou i bezpečnější než zápolení v zákopech.
Tak to bude i v příštích válkách. Nemyslete si, že války zmizí. Společnost národů po první a Organizace spojených národů po druhé světové taky jenom hlasují, odsuzují, vydávají prohlášení a dobře živí všechny delegáty. Jenže nikdo si z nich nic nedělá a taky nic nedokáže, když má agresor právo veta. Takže už žádné fronty, na vojnu vás vezmou jako odpalovače dronů někde v bunkru. Smyslem války je nepřítele ekonomicky porazit. Letadla na letištích, rafinerie, dopravu, zásobování. Budou menší ztráty v uniformách, o to víc mrtvých civilistů.
Jak z toho ven? Křikem o MÍRU dokážete jen to, že se agresorovi bude na vás lépe MÍŘIT. Takže možná vymyslet zbraň, která všechny zbraně na obou stranách v jednom okamžiku zničí. Jen ty zbraně!
S agresorem beze zbraní už si nějak poradíte.
0407
Jak soptí sopka.
Zase něco bouchlo. V Evropě a na Blízkém východě něco bouchá pořád. Donald Trump, který je v lichých dnech mírotvorcem, když kouká, že Írán prohrává, tak se do něj možná zítra pustí taky.
Ale na jihovýchodě Indonésie vybuchla před pár týdny sopka Lewotobi Laki-Laki a vyvrhla sloup popela až do výšky přesahující deset kilometrů. Vedli jsme v hospodě debatu, jestli sopka není taková tryska v tělese Země a jestli by to podle zákona akce a reakce nemohlo planetu vychýlit z dráhy. Nemohlo, zněl závěr. Sice trochu vychýlí, ale protože se Země za 24 hodin otočí, vychyluje ji to po celou tu dobu, až ji dovychýlí do původní polohy.
Jiná situace by ovšem nastala, kdybychom na vrchol sopky přidělali koleno jako od kamen. Spaliny z „trysky“ by pak tryskaly vodorovně, a při správném nastavení kolena by ta akce a reakce otáčení Země zrychlovala nebo brzdila. Tak bychom si mohli třeba prodlužovat krásné letní dny třeba až na 26 hodin. A v zimě bychom je zase krátili.
Sopky jsou ovšem užitečné i jinak. Pořádný výbuch zastíní Slunce široko daleko a podporuje tak náš boj proti globálnímu oteplování. Kromě plynů, popílku a balvanů každá sopka produkuje též lávu, která pomáhá v práci archeologům, když jako Vesuv zakonzervuje Pompeje a Herculaneum uprostřed večeře, a taky vytváří lávové kameny, hojně využívané v léčebnictví a při grilování.
Herculaneum:
0307
JAK TO TEDA JE?
Věřící lidé jsou přesvědčeni, že lidi stvořili bohové.
Ateisté jsou přesvědčeni, že bohy stvořili lidé.
0207
Bylo to dost příjemné setkání. Scházíme se každý rok na konci sezóny, původní malostranskobesední parta, tedy všichni pořadatelé, zvukaři, osvětlovači, fotografové, novináři a předáci FOLK & COUNTRY KLUBU, tím to všechno začalo.
Svolává Robert Radosta, duše a duch Besedy. Roberte, dík. Protože jsme s Hankou dva roky pauzírovali, obával se, že bude zase nejstarší. Je mladší o měsíc, tak jsem byl teď nestorem chvíli já. Bál jsem se, že budu muset mít projev, ale všichni pochopili, že bych jim ho – hlasivek maje málo – musel napsat a rozeslat do jejich mobilů. Tak Hanka trpělivě překládala do mluvštiny.
Některé židle už zůstávají prázdné, ale to tak chodí, když jste něco společně začínali před padesáti šesti lety. Na smutky ovšem není kdy, hlavní téma (krom výčtu vnuků) je, co děláme a na co se chystáme. A velká radost ze setkání.
Seznam účastníků po mně nechtějte, někteří vypadají dost jinak než když sedmdesátkách v Besedě pořadatelovali. Krom toho jsme se vlastně znali výhradně přezdívkami, takže možná některé mám na FB mezi přáteli a nevím o tom. Ale je s nimi pořád fajn.
Díky Michalovi a Deboře. Ti nás přivezli, odvezli, a jak tam setrvali, myslím, že se dost bavili. Jak by ne, když letos oslavili padesátiny.
Slogan večera:
„Nelíbej mě, ať nedostaneš Alzeheimera.“
0107
„Volte tak, aby vaše dluhy neplatili vaši vnuci.“
Slogan, který v různých obměnách běhá po mediích i sociálních sítích, opakováním ztrácí na své průbojnosti. Ostatně voliče, kteří téhle výzvě rozumí, není třeba příliš přesvědčovat. A ty druhé, co naskakují na sliby a lákání populistů na gauči s otevřeným lahváčem, nezajímá budoucí život jejich dětí. Natož nějací imaginární vnuci a vnučky, kteří budou někdy v časovém daleku splácet jistinu námi prožraného luxusu, na který si půjčí naše další slibotechnová vláda. Takhle nějak to možná fungovalo za krále Klacka, kdy byla ekonomika středně malého státu uprostřed Evropy relativně stabilní. Teď po pandemii, válce na Blízkém východě, válce v Blízkém zahraničí, válce proti oxidu uhlíku, energetické krizi, migrační krizi, demografické krizi a rostoucím výdajům na obranu, se to všechno trochu zrychlilo. Když se upíšeme do uren populistické vládě, která začne rozdávat dárečky a ve státní pokladně udělá průvan, může to, čím strašíme děti našich dětí, přijít třeba už po nejbližším silvestru. A spíš, než vnuky to postihne hlavně dnešní důchodce a ty, co se do penze teprve chystají. Rozhazování peněz z vrtulníku může ve svých důsledcích snížit reálnou i číselnou výši penzí, ubývání pracovních míst a rostoucí ceny všeličeho, od piva až po bydlení.
Že vnukům lidí čekajících pod tím vrtulníkem se bude dařit mizerně taky, o tom žádná.
červen
3006
Začaly prázdniny a v České televizi se můžeme těšit na dvěstěčtyřicátésedmé letní reprízy oblíbených pořadů. No co taky. Více peněz máme (v pořádku, ani Kavčím horám se inflace nevyhne), ale hlavně budou cálovat i vlastníci mobilů. Tedy všichni občané, protože tu malinkatou chytrou věc má dnes každý, a babičky, co ji nevlastní, maj zase televizor. Někdo z politiků nebo lobbistů vymyslel, že sledovat Star Dance na Samsungu je stejný kulturní zážitek jako na obrazovce přes celou stěnu v obýváku. Tak hlavně, že nemáme televizní daň, (to by mohli politici ovlivňovat, což je teď ani nenapadne) ale svobodně se rozhodujeme, že nebudeme mít ani bednu ani mobil.
Taky máme nového ředitele. Z domácích zaběhnutých zdrojů. Hlavně nic neměnit. Na tom se shoduje Rada i personál. I politici. Ono vlastně záleží hlavně na tom, jestli Tomio Okamura bude na obrazovce minimálně dvacetkrát za týden. Všechno ostatní je hokej.
2706
CHUDÁK PANÍ UČITELKA
Ti malí hajzlíci byli dnes k pomilování.
Přišli slušně oblečení, s obálkou na vysvědčení a každý/každá s velkým pugétem.
Teď se vleče domů, po tom školním roce sotva plete nohama, a ještě obrovskou náruč kytek.
Doma květiny na lince zaplní dřez.
Pak upadne na židli.
Ještě pár věcí dobalit, vypnout mrazák a hurá na chalupu.
No jo, a všechny ty kytky odnést do kontejneru.
Teď by si po tom všem spíš dala pořádnýho panáka.
Jenže to žádnou z těch hodných maminek nenapadlo.
2606
Přibližně po celou dosavadní dobu jednadvacátého století čteme prognózy zániku tištěných medií, diskutujeme o tom, a občas sledujeme v přímém přenosu pohřeb nějakých novin. Naštěstí převážně jenom deníků, časopisy mají přece jen ještě dost čtenářů zvědavých na úvahy, analýzy nebo rozhovory.
Teď se začíná ukazovat, že elektronické noviny a časopisy mohou mít časem taky na kahánku. Mladším generacím vyhovují, zdá se, víc sociální sítě. Rozmanitostí, rychlostí zpravodajství i názorů, svobodou vyjadřování a v neposlední řadě i tím, že jsou (zatím) zadarmo. Do hry vstoupili navíc inzerenti, kteří přelévají peníze na inzerci od medií směrem do sítí. I pro ně je to operativnější a svobodnější. Internetová media musí kvůli uživení přistupovat k placenému obsahu. Pokud si čtenář zaplatí jedno medium, asi ho to nepoloží, ale přikrývá se jednostranným pohledem na svět. Kdežto víc zaplacených medií už ho ruinovat může. Některá media se navíc brání diskusím, které by mohly rozvracet jejich názorový systém.
Pohled do informační budoucnosti nabízí několik otázek:
1. Jak dlouho bude trvat ta druhá etapa přechodu veřejnosti od medií k sociálním sítím?
2. Co později nahradí i ty sociální sítě?
3. Co v tom procesu napáchá AI?
4. Jak to všechno budou ovlivňovat státní, oligarchické nebo naopak anarchistické instituty?
2506
Báječné léto.
-U ostrova Korčula někdo zahlédl žraloka.
-U ostrova Korčula (a asi i u Hvaru) byl spatřen žralok.
-Kolem ostrovů u Splitu se pohybují žraloci.
-Nejezděte na chorvatské pobřeží, jsou tam žraloci.
-Vyhněte se Jadranu, je tam plno žraloků.
-Středozemní moře je zaplaveno žraloky.
-Nejezděte k moři, mohlo by vám jít o život.
-Varování! Letos o dovolené se vyhněte koupání.
-U ostrova Korčula někdo zahlédl žraloka. Nebyl to žralok, někomu uplavala matrace…
. . .
-U ostrova Korčula někdo zahlédl prázdnou matraci. Stáhl nebo nestáhl z ní člověka žralok?
2406
LOGICKÉ ZAŠKOBRTNUTÍ
„Komunisty nesnáším. Jejich Konečná snaha je zbavit nás svobody.“
„A jejich voliče taky nesnášíš?“
„Proč? Ti mají přece právo svobodně volit!“
1906
Jak nastane zebra.
To se kůň nebo jiný kopytník potlouká po lučinách a spásá trávu. Blbý ale je, že na lučinách žijí i lvi a podobná havěť a spásají kopytníky. Kůň přemýšlí, jak se ochránit, ale veškeré dohody s predátorem jsou na prd. Lev nic než maso. Kolem v krajině kůň vidí sluncem vybělené kostry zesnulých kopytníků. Koně napadne, že kdyby byl mrtvý, přestal by lva zajímat. Mění si kůži a bílé a tmavé pruhy po pár tisíciletích opravdu vypadají jako skelet zdechliny. A lvi to žerou.
18.06
Jak nastane žirafa.
To se kůň nebo jiný kopytník potlouká po lučinách a spásá trávu. Pak přijde změna klimatu, louka vyschne a trávy je míň a míň. Ale kolem rostou stromy, na stromech listí, a kůň zjistí, že je taky k jídlu. Okusuje spodní větve až kam dosáhne, natahuje krk, aby neumřel hlady. To dělá roky a staletí, celé generace. A pak kouká že už dosáhne až do koruny stromů. A tím dlouhatánským krkem dosáhne i na zem, protože tráva se tam už zase zelená.
1706
První světová válka se odehrála mezi 28. 7. 1914 a 11. 11. 1918. Trvala tedy 1567 dní. To je dost šílené.
Putinova Speciální vojenská operace zatím trvá 1200 dní. Čeká nás ještě 365 dní válečného šílenství? Leda že ještě neproběhlo těch Trumpových 24 hodin, během kterých tu třídenní vojenskou operaci ukončí.
1606
Nikdy jsem nechtěl být popelářem, jak se tvrdí o všech chlapečcích mezi druhým a čtvrtým rokem. Za mého dětství popelářství ještě nelákalo mladé muže elegancí zadního stupátka kuka vozu. Popelářský vůz byl obyčejný valník tažený koňmi té nejposlednější kvality, řízený věčně ožralým kočím. Kolem pobíhaly divné postavy a převracely na vůz kýble, hrnce a koše, co dům dal. Obávám se, že právě z těchhle lidí se pak za několik let stali ředitelé a kádrováci nových firem, tajemníci národních výborů a šéfredaktoři okresních novin.
Popelářem jsem být nechtěl. Mnohem víc se mi líbilo být pilotem stíhačky. Válka totiž ještě neskončila. Pro spojenecké letce byl Benešov u Prahy prd cílem. Největší průmysl tu byl pivovar. Ale kousek dál byla Vlašim s velkou produkcí munice. Poslední záchrana tisícileté říše. Jezdily odtamtud plné vlaky. Ta trať vedla blízko silničky do vesnice, kam jsme s tátou chodili pro mlíko a pro vajíčka, protože mladého muže bylo třeba nějak živit.
Jednou se na trati objevil narvaný nákladní vlak a na obloze kotlář. Měl ve stíhačce kulomet a šil to do výbušnin, které odletovaly až někam k Sedlčanům. Ještě lepší bylo, když lokomotivě provrtal kotel (proto kotlář), a výbušninu už pak neměl kdo vozit. Táta odhodil bandasku na vozovku, mě do příkopu a zalehl mě celým tátou. Já hrozně ječel, protože jsem to všechno chtěl vidět. Na rozdíl od vlaku jsme přežili. Ale bylo to dramatické, divoké a dobrodružné. Moc se mi to líbilo a rozhodl jsem se, že budu pilotem stíhačky. No nevyšlo to.
1206
Vzpomněl jsem si na jeden slovesný útvar, který byl u počátků mého seznamování s literaturou.
„Ententýky, dva špalíky
čert vyletěl z elektriky
bez klobouku, bos
natloukl si nos.“
Příslušníkům naší generace bylo všechno jasné. Zvlášť pokud byli z Prahy nebo jiného dopravně elektrifikovaného města. To, co jezdí po kolejích s drátem na sebou se jmenuje tramvaj. Jenže my tomu tenkrát říkali elektrika. Z jedoucí elektriky se vyletět dalo. I za jízdy. Dveře motorových i vlečných vozů totiž měly dveře trvale otevřené a v zimě to v nich pořádně profukovalo. Ale vyletět jste museli ve směru jízdy, jinak jste si ošklivě natloukli nos.
Což ovšem čerti netušili, když z elektriky vylétali. Předpokládám, že nevylétali dobrovolně, protože, když byli změněni z andělů na čerty, byla jim odebrána křídla. Bude asi rozumné předpokládat, že dotyčný čert byl vyhozen. V přepravním řádu Dopravních podniků jsem nikde nenašel zmínku o tom, že by přeprava čertů byla zakázána. Dá se předpokládat, že pana Františka Křižíka a další otce pražských tramvají taková možnost ani nenapadla. Můžeme se spíš domnívat, že Pražané byli natolik nesnášenliví, že čerta do tramvaje nepustili. A pokud už se nějaký čert přece jen chtěl svézt, se zlou se potázal. Vyletěl.
Třetí verš je zcela zbytečný. Viděli jste někdy rohatého v klobouku? A že byl bos? Spíše polobos. Ledaže by se nad ním ustrnul nějaký švec a ušil by mu jednu botu chodidlovou a druhou lichokopytní.
Zbývá dořešit, jak se do dramatického příběhu ze života přimotaly dva špalíky. Tedy dva dřevěné hranoly „En“ a „Ten“ z dřeva cizokrajného stromu teak.
1106
Odposlechnuto od vedlejšího stolu:
Povídá statný muž, který nezapře své moravanství: Vy tam v té Praze blbě vládnete.
Zareaguje člověk od Vltavy: V Praze sedí vláda, která je složená převážně z Moraváků. Tedy nejvíc z Brna.
Alternativou by bylo, že by vláda složená z Pražáků sídlila v Brně, tiše si myslím nad svým pivem já. Ale to by zas namítal kdekdo kdeco.
Tak nějaký kompromis, pokračuji ve svém mlčení. Aby to vládnutí bylo nějak napůl, někde, kam by to měli všichni spravedlivě blízko. Nebo stejně daleko. Třeba někde na dálnici D1 a poblíž té budoucí rychloželeznice. Konec přetahování a hrdlení!
Mám to: Sídlem české vlády by mohl být – Humpolec.
Pražáci i Brňáci by mohli konečně na něco nadávat společně.
1006
O vystupování písničkářů na Karlově mostě a později na nádvoří Platýzu se vyprávějí legendy. Ale především hráli v nejrůznějších klubech, kterých v té době v Praze i jinde vznikaly desítky. V létě byly v Divadle Ateliér ve Spálené ulici (dnes Ypsilonka) prázdniny, tak jsme se tam s pořádáním folkových koncertů uchýlili. A vzpomínám na jedno Folkové léto, které jsme pořádali v malostranském klubu Rubín. Celý měsíc koncertů. Jednou jsme dokonce zažili přepad komanda Veřejné bezpečnosti. To už bylo léto 1971, normalizace vystrkovala růžky i v Praze a na ty hašišáky bylo nutno dávat pozor. Paleček – Janík, Hutka – Hvězdoň, Merta, Třešňák a tehdy už vlastně i Petr Lutka nebo Dáša Voňková.
Policisté do sklepního klubu na udání, chtěli zastavit program, ale on už mezitím skončil. Všechny si nás zapsali, ale žádný další problém se nekonal. Hezké a dobrodružné začátky to tenkrát byly…
V listopadu toho roku jsme začali s pravidelnými pořady naproti v Malostranské besedě. To nám vydrželo deset let sedmkrát v týdnu. Folk, country, trampové, tradiční jazz a výstavy kresleného humoru. Pak zaúřadovala StB a „z technických důvodů“ byla Malostranská beseda uzavřena (stejně jako Baráčnická rychta nebo Divadlo v Nerudovce). Další desetiletí jsme ještě intenzívněji pokračovali v břevnovském Klubu Na Petynce.
0906
Korsičan v Rusku.
Slavný a zatím prakticky neporažený vojevůdce (a od roku 1804 i císař) NB ovládl skoro celou Evropu. V bitvě u Slavkova porazil spojená rakouská a ruská vojska. Rakušáky později dorazil v bitvě u Wagramu a s Rusy svedl několik bitev. Skončilo to francouzsko-ruskou smlouvou o míru, neútočení a snad i spolupráci. Británie zůstala za kanálem osamělá, ale Bonaparte měl z velkého Ruska pořád vítr. Tak se rozhodl, že zaútočí, cara porazí a Rusko roznese na kopytech francouzských koní. 24. června 1812 překročila La Grande armée hraniční řeku Němen a vydala se východním směrem. Zřejmě největší evropská armáda měla včetně týlových jednotek 675 tisíc mužů. Nebyli to jen Francouzi, své armády musely poslat státy podrobené i spojenecké. To samozřejmě snižovalo kvalitu a nadšení celého vojska.
Na úplném začátku postup zafungoval, ale Rusové brzy využili domácího hřiště. Rozhodli se, že to bude velká vlastenecká válka. V šarvátkách a menších bitvách Napoleonovu armádu zpomalovali, zastavovali a decimovali. Přidaly se i partyzánské jednotky kozáků a vůbec venkovanů.
Kdo chce porazit Rusko, musí dobýt Moskvu. (Přitom Moskva nebyla tak důležitá, hlavním městem byl už dávno Petrohrad, ale symbol je symbol.) Moskva byla pořád hrozně daleko a domácí praktikovali metodu spálené země. Nebylo co rabovat, města po cestě hořela, spálená pole. Koně Velké armády neměly co žrát a hynuli. Děla a munici neměl kdo tahat. I vojáci trpěli hladem, zimou (vydali se do Ruska jen v letních uniformách, že to bude chvilka), nemocemi a vyčerpáním. Taky nastala pravá ruská zima s -30°C, brodili se závějemi a překračovali ledové toky.
Nově jmenovaný vrchní velitel ruských vojsk Kutuzov na Frantíky počkal u vesničky Borodino a došlo k největšímu masakru celého tažení. Obě strany měly strašlivé ztráty, ale obě se prohlašovaly za vítěze. Pak Rusové vyklidili celou Moskvu a zapálili ji, když tam Napoleonovi vojáci doklopýtali. Zvláštní francouzské vítězství. Situace se zhoršovala, mít velkou ale hladovou armádu, je další mínus. Tak Grande armée začala s ústupem, který se postupně měnil na zoufalý útěk. Jenže prchejte, když je metr sněhu a vy jste několik dní nejedli. Vojáci umírali vestoje i vleže, šťastlivci si na dřevě z lafety děla upekli koňské maso a pak se ploužili dál. Na přechodech přes řeku jednotky za sebou pálily mosty, opozdilci měli smůlu.
Hlavní voj Rusové dostihli na řece Berezině a rozprášili ho. Bonaparte své vojáky nechal ve štychu a prchl směr Paříž. Ruské dobrodružství přežilo nanejvýš 70 tisíc mužů. (Chcete-li se o těch hrůzách dozvědět víc, obraťte se na Google nebo si přečtěte Vojnu a mír Lva Nikolajeviče Tolstého.)
Další Napoleonova cesta pak už vedla k Waterloo a na Ostrov svaté Heleny. Pozdější vojevůdci pečlivě studovali jeho „ruské“ chyby, aby se jich vyvarovali. Přesto se přesně po 129 letech našel jeden neúspěšný malíř, ale ctižádostivý politik, který většinu těch Napoleonových chyb zopakoval.
0506
Zajímavá vzpomínka. Dnes je to přesně 55 let. Čtvrtý a poslední ročník Porty v Ústí nad Labem, páteční večer country a folkových kapel. Pro nás s Hankou událost významná tím, že na Portě vystupovala (poprvé a naposled) naše kapela Kaskády. Porta v Ústí pak díky probíhající normalizaci a nově dosazenému soudruhu řediteli kulturního domu skončila. Tak jsem Wabimu Ryvolovi z České tábornické unie navrhl, že tu Portu uděláme jinde. Byl to hodně bláznivý nápad…
0406
Za humny.
Každý Čech ví přesně, co je za humny. Ale málokterý tuší, co jsou to humna. Proč to množné číslo? Určitě žádný sedlák nebyl tak chudý, aby měl jen jedno humno. I když… za hospodářské krize leckomu muselo stačit i půl humna.
Humna byl prázdný prostor za statkem. Usedlost měla zdobná přední vrata, co vedla na náves. Vzadu měla ještě jedny vrata, už žádná lidová architektura, která vedla na humna. Tam byl takový plac, zdánlivě k ničemu, kde se prováděl výmlat obilí. Podle staré slovanské technologie tam vyhnali volky, kteří nevolky obilí podupali, čímž bylo vymláceno. Nevýhodou bylo, že volci při tom občas i srali a následné oddělování obou substancí bylo dost pracné. Proto se obilí začalo cepovat. Cep každý z vás zná z filmů o husitech. Mírová verze nástroje nebyla okovaná, ale když jste takovým cepem dostali po hlavě, pamatovali jste si to do konce života, který přišel vzápětí. Vycepované zrno se pak pytlovalo. Urodilo-li se dost, byly veselé dožínky, neurodilo-li se dost, byly selské bouře.
V literatuře se občas mylně uvádí, že za humny začínal svět. Není to pravda. Za humny byl ovocný sad a někdy záhumenek i jiné polnosti. Dál už se nikdo neodvažoval. A pokud přece jen, došel se skývou v uzlíku pěšky až do Hamburku, kde nasedl na loď. Doplul až do Ameriky a následně tam zbohatl.
0306
Tak mám pocit, že se z nás někdo snaží dělat blbce. Otevřel jsem aplikaci Microsoft Word, abych něco napsal. Dělám to už řadu let a píšu věci, co mě baví, co mě napadnou, a co doufám, že budou bavit i čtenáře.
Tedy až do předvčerejška. To jsem otevřel ve Wordu „Nový soubor“. Obrazovka, na kterou se normálně píše, byla zaplněna tučnými větami. Byly to instrukce, co mám začít psát:
„Sestav seznam nápadů na dárky pro rodiče k Vánocům.“
„Vytvoř krátký matematického (!) kvíz pro žáka 5. třídy.“
„Sepiš bulletin o úspěšném kempování během období dešťů.“
„Vytvoř 3denní plán s nízkým rozpočtem pro Paříž.“
Vypadalo to na divoký sen o začátku maturitních lísemek. Ale nic z toho jsem psát nechtěl. Rodiče už nemám. Žáci páté třídy na blbosti nemají čas, chystají se zrovna na přestup na osmileté gymnázium. Na dovolenou jezdíme jenom za krásného počasí a stejnak někam pod střechu, ne do kempu. A kdyby hlavní město Francie mělo přežít tři dny dle mnou sestaveného rozpočtu, dopadlo by hůř než po blackoutu a skončilo by to minimálně dalším útokem na Bastilu.
Všichni tvrdili, že nám umělá inteligence bude k ruce, bude nám pomáhat. A hle, ona nařizuje, diktuje nám, co máme psát, jak to máme psát, a když to napíšeme jinak, změní to podle sebe.
Vzkypěl ve mně spravedlivý hněv. Já tomu Gatesovi ukážu! Už ani dolar na ty jeho sovtvéry. Ale hned jsem si představil, jak – stejně jako v době předkomputerové – píšu propiskou do bloku texty, které po mně nepřečte nikdo, a já už vůbec ne.
Pak mě napadlo otevřít nastavení Wordu a začít se tam prodírat všemi možnostmi i nemožnostmi. Dokráčel jsem až k položce Copilot a zrušil nastavení „Povolit Copilot“. Všechno je jako dřív a já jsem spokojený a začínám psát. Svoje letadla si chci napříště pilotovat sám!
0206
Naše země se stará, aby naše skvělá historická architektura a naše krásná příroda byly udržovány, opečovávány a chráněny pro nás i další generace. Nesmí se to přehánět, aby lidí neskončili až na posledním místě, ale i malý barokní patník nebo netuctová kytka si zaslouží naši péči.
O to víc člověku ukápne slza a pootevře se kudla v kapse, když se dozvídá, že úžasný soubor památek historických, technických, kulturních, společenských a vzhledem k umístění i přírodních právě v přímém přenosu zaniká a mizí. Jindřichohradecké úzkokolejné dráhy. Na začátku devadesátých let byly státem zrušeny, běžný provoz byl malý, Českým drahám se nerentovaly, kulturní přesah nikoho nezajímal. Spolek nadšenců šel do toho. Udržoval, opravoval tratě i vozidla, provozoval a dělal radost domácím i turistům, dospělým a nejvíc dětem. Radost byla projet se s naleštěnou parní mašinkou až na konec a zase zpátky, někde vystoupit a poslechnout si kulturní program na rampě malinkatého nádraží, zajít třeba na houby a pak zas jet dál.
Bylo jasné, že jízdné na všechno nevydělá. Organizátoři hledali cesty a programy, kde najít peníze. Od institucí nepřicházely, kraje se taky ku pomoci nehrnuly, v každém ze dvou krajů je těch pražců jenom část. Sponzorů a mecenášů bylo málo. Několikrát se to zhouplo směrem k insolvenci a krachu, vždycky se to nějak ještě zachránilo, jezdilo to, ale dluhy rostly a finanční úřad zaklekával.
Teď už je tečka definitivní. Konkursní řízení na všechno: na obě trati do Nové Bystřice a do Obrataně, koleje, pražce, výhybky, nádraží, vagony a lokomotivy… Konkursní správce by za to vše chtěl tak sto mega, ví, že celek si nikdo nekoupí, natož aby to dál provozoval. Bude se to dražit po částech, takové nádraží se dá koupit na originální chalupu nějakého zbohatlíka, koleje do hutí, pražce na otop. (Trampové by si mohli třeba koupit nějaký čtverečný metr nástupiště na legendární zastávce Kaproun.)
Víc než slzy vztek na sebe: měli jsme tušit, že to takhle dopadne, a stát s transparenty před Ministerstvem kultury a hledat řešení. Měli jsme plno jiných starostí.
Řeknete: co s nějakými vláčky ve světě, kde jsou války, kde se vraždí, mučí, unáší a znásilňuje, kde se strašně lže z nejvyšších míst a kde představitelé těch velkých zemí jsou prokazatelní šílenci. Jenže všechny ty malé škody, co jsme nechali jen tak, časem dorostou do škod obrovských. Mysleme na to, až se bude něco dalšího krásného likvidovat.
P.S. Navzdory chystanému konkursu úzkokolejní nadšenci a jejich příznivci stále věří že se železnice dá ještě zachránit a podnikají k tomu rozmanité kroky. Loni po dvouleté pauze zprovoznili v létě aspoň úsek Nová Bystřice – Hůrky a letos počítají s dalším rozšířením. Držme jim palce, propagujme jejich aktivity a třeba přidejme pomocnou ruku. (https://uzkokolejky.cz/)
k
2905
K tomu, aby nastal mír nebo aspoň příměří, jsou vždy potřeba dva. Pokud jeden mír nechce a má potřebu dál vraždit civilisty, jako Vladimír Vladimírovič, je zbytečné o míru jednat. (Výjimečně to možná smysl má proto, aby si celý svět mohl všimnout, kdo ten mír nechce.) Tanečky Donalda Trumpa během dalších a dalších prohlášení a vymýšlení dalších schůzek, myslím, smysl nemají. Stačilo by, aby Ukrajině Spojené a další státy poskytly dost zbraní na to, aby agresor mohl být brzy poražen.
Putin mír nechce a hraje na zdržovanou. Když už nemůže Ukrajinu porazit, chce zabít aspoň co nejvíc civilistů a ničit, co se dá. Jenže co když Trump ve skutečnosti taky žádný mír nechce…
2805
Jednou za hodně dávného mlada jsem zašel do železářství (to se tenkrát socialisticky jmenovalo Kovomat) koupit šroubky či co. Jenže u pultu dlouhatánská fronta. Jedna za druhou ženy v nejlepším věku, jak se z hovorů ukázalo všechno matky dívek právě před začátkem tanečních kurzů.
To se najednou objevil nový módní trend, který z Prahy rychle prošustil až do našeho okresního města. Sukně jako zvon. Nebo jako poklop na sýry. Široké a už ne moc dlouhé, v podstatě krinolíny. Nemusíte být ani zasvěceni do tajů ženské módy, ale tušíte, že žádný hadřík z dívčí garderoby dobrovolně neodstává, musí být něčím podepřen. A ty gardedámy v železářství kupovaly drátěnou síť do oken, tu, aby nám dovnitř nelítaly mouchy. Každá brala deset běžných metrů. Doma se to tvarovalo, naohýbalo, sešilo a zdrátovalo, několikrát kolem dokola železo a pak ještě spodničky a sukně. Vypadalo to na holkách impozantně, jestli teda takové slovo už tenkrát bylo oběhu. My kluci v saku s motýlkem jsme o detailech samozřejmě neměli tušení. Ale moje tanečnice byla sdílná, podrobně mi celou konstrukci při slowfoxu popsala, dokonce cípek té kovové nádhery ukázala. Uznal jsem, že žádná moucha by jí tam nevletěla ani náhodou.
2605
Těšili jsme se na umělou inteligenci. Už je mezi námi, tykáme si s ní, vymýšlíme, jak bychom ji mohli využít nebo zneužít. Objevují se i otazníky a pochybnosti jako u všeho, co je nové a neodzkoušené.
Mysleli jsme, že AI bude jenom jedna. A najednou koukáme – už je jich několik. Každý, kdo má peníze a vliv, už tu svou sestrojil, a my přestáváme mít jasno, která je která. Teď naposledy Elon Musk, a ten, když se do něčeho pustí, je to velké dobrodružství pro celý svět. Ta jeho ajka se jmenuje Grok a hned jak byla uvedena do života, začala trousit nesmysly. Zrovna Muska prý povýšila na vrchního šiřitele dezinformací, což se, uznejte, majiteli a mecenáši nedělá. Pak třeba označila předchozí bělošskou vládu v Jihoafrické republice za „bílou genocidu“, což nebyla úplně nepravda, ale nehodí se to. Když ji opravili, začala zase tvrdit, že žádný holocaust neproběhl a šest milionů Židů nezahynulo.
Mohli bychom se tím bavit, ale zas taková sranda to není. Vzhledem k tomu, že velká většina lidí věří všemu, co najde na internetu, stává se z toho dost velké nebezpečí pro planetu a její obyvatele. Někdo by měl lidi chránit před nepravdivými informacemi. Jenže kdo, nějaká vyšší umělá nadinteligence? A zase narazíte na problém, jak rozlišit pravdivé a nepravdivé informace. Taky hned vyskočí ochránci svobody slova a budou tvrdit, že právo šířit nepravdy, lži a blbosti musí být zakotveno ve všech ústavách.
Taky je otázka, jak se musí s příchodem AI proměnit naše školství. S radostí posloucháme příslušné ministry, že se ve výuce všechno od základu změní. Už žádné biflování, memorování, žádné letopočty, tabulky prvků, nerostné bohatství Brazílie a vyňatá slova po p. Škola bude mladé lidi učit, na co se zeptat a jak se zeptat umělé inteligence. Věřím, že žáci si tyto dovednosti osvojí snadno. Větší strach mám o ty, kteří jim tyhle schopnosti budou předávat. O učitele. Ti vyrostli ve staré době, učili ty staré věci, na to učení se připravovali starými způsoby na starých fakultách, kde jim to vtloukali do hlavy staří profesoři.
Takže asi bude nutné, aby se teď narodily děti, z nichž se stanou noví profesoři, co budou učit nové kantory, kteří to budou učit nové děti novým věcem. Jenže tou dobou bude už ta nová umělá inteligence vlastně stará. Budeme děti učit něco novějšího, třeba nějakou umělou hyperinteligenci.
2305
Od Slunovratu k Letorostu – 5.
V sobotu 3. září 1983 se už v poledne hlediště zcela zaplnilo a Svojšický letorost mohl začít. Karel Plíhal, Wabi Ryvola, Ivo Jahelka, Jarek Nohavica, kterého jsem objevil na ostravském Folkovém kolotoči a už jsem ho předtím stihl pozvat na Portu, Marek Eben s bratry, Dáša Voňková, Paleček s Janíkem, Žalman, Wabi Daněk, Zuzana Hanzlová, Míla Zíchová, Honza Nedvěd,… Jako průvodci Honza Dobiáš a Dušan Vančura. Tuším, že to byl právě ten rok, kdy si Vašek Souček způsobil folkově-pracovní úraz a s nohou v sádře byl do zákulisí soucitně přivezen na vozíku. Atmosféra byla stejně vřelá a hustá jako na Slunovratu, ale bylo tady ještě něco navíc. Publikum, stále ještě převážně trampské, začalo poslouchat texty. Písničkáři si nebrali moc servítky, takový klub pro deset tisíc. Festival balancoval na hraně. Kontroly, když už dorazily do toho vzdáleného konce pardubického okresu, byly včas odvedeny do restaurace nebo zákulisí, pohoštěny a zabaveny. Bylo fernetové období.
Termín Letorostu byl vybrán na začátek září a skoro pravidelně v tento čas nastávalo to nejhorší počasí. Mezi všemi našimi festivaly byl tenhle nejvíc pronásledován povětrností a vyneslo mu to přezdívku Ledorost. Teploty často šplhaly směrem k nule a do toho pršelo. Ale diváci byli úžasní a nepromokaví. Zahřívalo je vědomí, že „…je nás víc než loni“. V dalších ročnících se už nedalo procházet, a kdo se opozdil, našel místa až někde u plotu.
Svojšický letorost se stále rozrůstal v dalších ročnících tak, jak to kapacita svojšického kotle umožňovala. Ale také přibývalo nových tváří na jevišti. Nejen mlaďoši, ale i legendy z jiných žánrů. Nerozhodoval styl, nástroj, doprovodné seskupení, často sestavené na místě. Rozhodující bylo sdělení. A měl jsem z čeho vybírat. Někteří protagonisté folkových i rockových kapel si tu také vyzkoušeli, jak zaujmou sólovým provedením. A ovšem nebyli tu členové Šafránu, Karel Kryl nebo Bohdan Mikolášek. Zatímco na pódiu chyběli, jejich písně zněly v noci na tábořišti u mnoha ohníčků.
Písničkářský protest byl rok od roku silnější, a tak jsme se dovalili až ke Svojšickému letorostu 1989. To už jsme měli za sebou Portu na Lochotíně s její slavnou Dvoranou 89 jako výrazný protestní festival. Plzeň byla na začátku července a Letorost 9. září. Bylo zajímavé zjišťovat, co všechno se za tu dobu ve společnosti i v nových písních posunulo. Ale o tomhle ročníku víc v kapitole „Léto 1989 je už dost horké“.
Po Listopadu Letorost ještě pokračoval, ale my i muzikanti jsme cítili, že náboj toho festivalu se postupně vytrácí. Folk musel dostat čas, aby se vyrovnal s novou dobou. A i když návštěvníků bylo stále hodně, ten narvaný amfiteátr už byl jen vzpomínkou. Poslední Letorost jsme pořádali v roce 1994. Slunovrat ještě pokračoval, ale když se ve Svojšicích rozpadla Osvětová beseda a spolupořadatelství skřípalo, přestěhovali jsme (dost nešťastně) festival na pardubické koupaliště. Svojšická kapitola dospěla ke svému konci. V Pardubicích se Slunovrat konal v letech 2001 až 2005, kdy skončil definitivně.
2205
Mezi Slunovratem a Letorostem – 3.
Pod logo festivalu Svojšický letorost se zeleným lístkem jsme na leták napsali jakousi preambuli:
„Sóloví zpěváci se na Portě neuplatní skoro vůbec, na ostatních festivalech jen docela málo. Zkušenosti FOLK & COUNTRY KLUBU z folkového krumlovského Letokruhu (s dalšími ročníky se v Českém Krumlově zatím nepočítá pro malou kapacitu, která neodpovídá zájmu o folk) i zkušenost Mladého světa ze soutěže „Písničky na teď“ (tu jsme taky pořádali) mluví pro to, aby se zpěváci s kytarou všech žánrů, zaměření i ročníků sešli na jednom přehlídkovém pódiu. Protože bychom rádi pořádali přehlídku každý rok na sklonku léta, nazvali jsme ji Letorost. Společně s vámi budeme sledovat každoroční přírůstky písničkářského stromu.“
K tomu vysvětlení. Na letáku samozřejmě nebyl FOLK & COUNTRY KLUB, ten název jsme nesměli používat a lidé si už několik let zvykali na Klub mladé tvorby. Logo KMT nacházeli ve stejném oválku jako předtím FCK, takže lidé věděli. Vznik a konec festivalu Letokruh v Českém Krumlově (1981) je zajímavou kapitolou. Konal se jen jednou, nebyl překvapivě zakázán, ale zrušili jsme ho my, protože množství příznivců se do malých sálů v Českém Krumlově prostě nevešlo. Bylo to takové intermezzo, po Listopadu jsme zase obnovili legendární Českokrumlovský folkový festival, zakázaný v roce 1976. A Písničky na teď byl projekt časopisu Mladý svět, který jsme s FCK proměnili ve festiválek na pražském Žofíně.
Oslovit zájemce nebylo složité. Řeklo se to deseti tisícům návštěvníků na Slunovratu, stejně jsme propagovali na Portě, tou dobou už dokonce poprvé větší než Slunovrat. Letáky šly do celé republiky hlavně na adresy fanoušků, z medií vystačil pro začátek Mladý svět. Pro dnešní pořadatele, kteří vydávají statisíce za propagaci, neuvěřitelný sen. Největším propagačním mediem bylo ústní podání. Navíc události, které neměly nic společného s oficiální kulturou, tehdy vyhledávali všichni.
2105
Mezi Slunovratem a Letorostem – 2.
Slunovrat byl na začátku léta a v hlavě se usazoval nápad, že by se něco hodilo i na závěr sezóny. Svojšický areál, budovaný původně kvůli festivalu dechovek a později rozšiřovaný a zvelebovaný námi, muzikanty a trampy společně s místním obyvatelstvem, byl jinak po celý rok prázdný. Časem skončily i ty dechovky.
Tenkrát přijít s novým festivalem znamenalo mít nějakou ideu. Aspoň třeba prezentaci nějaké žánrové suboblasti která ještě neměla místo, kam se sjíždět. Třeba takhle jsme se postarali o kapely z resortu moderní – tedy především elektrifikované – country. Paradoxem bylo, že kvůli tomuto žánru vznikla Porta. Zakladatel Jirka Šosvald pro takové kapely v Ústí nad Labem festival prosadil a labská soutěska Porta Bohemica jí dala jméno. Ale byly obavy, že by to nemuselo naplnit velký sál v Domě kultury. Tak organizátoři prostřednictvím Kapitána Kida přizvali i trampské sbory. Ze začátku obě hudební složky na Portě spokojeně vegetovaly, ale postupem času vznikl pocit, že Porta je trampský festival a že tam country s elektrickými nástroji nemá co dělat. Nejdřív byla upozaďována a potom i vypískávána, až z Porty nakonec zmizela úplně. A tak jsme v roce 1988 zorganizovali pro tyhle muzikanty na nádvoří strakonického zámku festival Country rumpál. Proběhly celkem tři ročníky.
Ale byla tu i další větev žánrového společenství, která se – mimo jiné i díky vývoji ve společnosti – drala kupředu. Písničkáři. Měli místo v klubech, na festivalech pro ně bylo prostoru málo. Na Portě, která byla primárně soutěží, vystupovaly do té doby pouze skupiny podle odjakživného portovního pravidla „Tres faciunt colegiam“. Sólisty i dvojice se mi dařilo zařazovat do recitálů a nesoutěžních pořadů a nakonec i hlavních večerních programů. To vše bylo ovšem ještě před námi a trampští tradicionalisté podobné snahy usilovně brzdili pod heslem „Folk Portu spolk!“ (Autorem sloganu byl Kapitán Kid.) Nejčastější větou v diskusích v kuloárech a hledištích bylo „Tohle na Portu nepatří“, ať už šlo nástrojové obsazení nebo hudební postupy. V osmdesátých letech se to už lámalo, ale byl to těžký porod.
Když nám zakázali Českokrumlovský folkový festival, prostor pro písničkáře prakticky zmizel. Šafrán byl estébáky rozprášen a osobnosti byly buď zakázány nebo vyemigrovány. A někteří skončili za hranicemi dobrovolně. Brzy se ale noví písničkáři objevili na Prázdninách v Telči, ostravském Folkovém kolotoči i jinde. Stále však nebylo místo, kde by se písničkáři sešli na jednom pódiu všichni nebo aspoň ti nejvýznamnější.
Když to zatím nešlo na Portě či jinde, museli jsme to udělat na zelené louce. A ve Svojšicích taková byla. (POKRAČOVÁNÍ)
2005
Svojšický slunovrat byl vedle Porty největší jistotou osmdesátých let a po Portě také druhým největším festivalem. V jeho druhém ročníku se na něj sjelo dokonce víc návštěvníků než na Portu, teď už pevně usazenou v Plzni. Porta v dalších letech rostla, Slunovrat si udržoval stálou návštěvnost kolem deseti tisíc lidí. Víc už se do toho dolíčku za vesničkou se sto dvaceti šesti obyvateli nevešlo. Lidé se sjížděli z celé republiky. Většina v Pardubicích přestupovala z vlaků na kyvadlové autobusy. Další šlapali pěšky z Přelouče nebo dojeli lokálkou do nedalekých Choltic či Heřmanova Městce. Často trampové začínali na Slunovratu svůj letní vandr. Příroda Železných hor byla pro čundrování ideální. V prvních ročnících se stávalo, že neznalí místo do Svojšic u Přelouče zabloudili do Svojšic u Kolína. (Mapa Československa nabízela další Svojšice u Příbrami a na Šumavě, tam snad nikdo nejel.) Nejvíc bylo diváků z Prahy a východních Čech. Fanoušci vystupujících kapel, trampové i milovníci muziky vůbec. Mnoho nadšenců přijíždělo i ze Slovenska, měli to přece jen blíž než do Plzně. Pravidelně jezdily dva plné autokary z Trnavy. Zvláštní atmosféru mělo obrovské tábořiště. Nic podobného tomu, co znáte z dnešních vymazlených festivalových kempů. U mnoha ohníčků se hrálo a zpívalo od konce koncertu v 01:00. Konec jsem naplánoval o hodinu dřív, ale diváci si vynucovali další a další přídavky. U ohňů se sesedli lidé, kteří se předtím nikdy neviděli, ale uměli společně množství písní. A mezi nimi i účinkující. Repertoár Brontosaurů, Spirituál kvintetu, Rangers, Greenhornů, Wabiho Daňka, ale i mladých právě na Slunovratu se prosazujících kapel. A leckde se to blýsklo Písněmi od Kryla nebo Hutky. Byla radost toulat se od hloučku k hloučku, přidat se a taky potkávat muzikanty, kteří přijeli už v pátek a té náladě podlehli.
Moderátorský tým se ustálil na trojici Vašek Souček, Dušan Vančura a Honza Dobiáš. Kvalitních trampských kapel bylo dost na to, aby zaplnily dvanáctihodinový program. A hlásily se mi stále nové. Pro staré trampské bardy byl festival moc rozlehlý, přijížděli spíše sporadicky. Mladých muzikantů ale bylo čím dál víc. Postupně jsem do programu přidával víc titulů z folku a publikum to skouslo. Sehraní spíkři dokázali zapojit diváky do akce v soutěžích a hrách. Pro každý ročník jsme připravovali nové. Přebíjely se divácké vědomosti, nápady i vymýšlení ptákovin.
Sami jsme zírali, jak se ten původní nápad společně si zazpívat chytil a vlastně nám přerost přes hlavu. Kromě ojedinělých pokusů v sedmdesátých letech, třeba koncertu písničkářů v Pezinoku nebo neuskutečněné protože zakázané přehlídky v amfiteátru v Náměšti na Hané, to byl první masový open air festival. Porta si na venkovní prostory tou dobou teprve zvykala. Důležité bylo, že jsme si my pořadatelé, muzikanti i návštěvníci ověřili, že něco takového je organizačně možné i u nás a že nemusíme jen pokukovat přes oceán na festivaly typu Woodstock nebo Newport. A ti co přijížděli, si začali uvědomovat sounáležitost s masou lidí stejně naladěných a stejně smýšlejících. Aspoň na víkend bylo možné hodit za hlavu normalizační šeď a všechny buzerace i zákazy a tady společně s ostatními dýchat a zpívat svobodně. Na Slunovratu se nezakazovalo a pravidla si stanovovalo to soudržné společenství lidí v hledišti a na pódiu samo. Radost z toho, že je něco takového vůbec možné zažít, prakticky vyloučila excesy. To byla pro nás odměna za to, že jsme s tím začali. Sedmdesátá léta byla pro nás Z FOLK & COUNTRY KLUBU kromě množství úspěšných akcí a nádherných zážitků také řadou festivalů mocí zakázaných a udupaných. Teď jsme začínali mít pocit, že věci se vyvíjejí lepším směrem a že festival, na který přijede deset tisíc lidí, se už hůř zakazuje. A i kdyby ho někdo z mocných zrušil, lidi by do svojšického ďolíku přijeli stejně.*Svojšický slunovrat byl vedle Porty největší jistotou osmdesátých let a po Portě také druhým největším festivalem. V jeho druhém ročníku se na něj sjelo dokonce víc návštěvníků než na Portu, teď už pevně usazenou v Plzni. Porta v dalších letech rostla, Slunovrat si udržoval stálou návštěvnost kolem deseti tisíc lidí. Víc už se do toho dolíčku za vesničkou se sto dvaceti šesti obyvateli nevešlo. Lidé se sjížděli z celé republiky. Většina v Pardubicích přestupovala z vlaků na kyvadlové autobusy. Další šlapali pěšky z Přelouče nebo dojeli lokálkou do nedalekých Choltic či Heřmanova Městce. Často trampové začínali na Slunovratu svůj letní vandr. Příroda Železných hor byla pro čundrování ideální. V prvních ročnících se stávalo, že neznalí místo do Svojšic u Přelouče zabloudili do Svojšic u Kolína. (Mapa Československa nabízela další Svojšice u Příbrami a na Šumavě, tam snad nikdo nejel.) Nejvíc bylo diváků z Prahy a východních Čech. Fanoušci vystupujících kapel, trampové i milovníci muziky vůbec. Mnoho nadšenců přijíždělo i ze Slovenska, měli to přece jen blíž než do Plzně. Pravidelně jezdily dva plné autokary z Trnavy. Zvláštní atmosféru mělo obrovské tábořiště. Nic podobného tomu, co znáte z dnešních vymazlených festivalových kempů. U mnoha ohníčků se hrálo a zpívalo od konce koncertu v 01:00. Konec jsem naplánoval o hodinu dřív, ale diváci si vynucovali další a další přídavky. U ohňů se sesedli lidé, kteří se předtím nikdy neviděli, ale uměli společně množství písní. A mezi nimi i účinkující. Repertoár Brontosaurů, Spirituál kvintetu, Rangers, Greenhornů, Wabiho Daňka, ale i mladých právě na Slunovratu se prosazujících kapel. A leckde se to blýsklo Písněmi od Kryla nebo Hutky. Byla radost toulat se od hloučku k hloučku, přidat se a taky potkávat muzikanty, kteří přijeli už v pátek a té náladě podlehli.
Moderátorský tým se ustálil na trojici Vašek Souček, Dušan Vančura a Honza Dobiáš. Kvalitních trampských kapel bylo dost na to, aby zaplnily dvanáctihodinový program. A hlásily se mi stále nové. Pro staré trampské bardy byl festival moc rozlehlý, přijížděli spíše sporadicky. Mladých muzikantů ale bylo čím dál víc. Postupně jsem do programu přidával víc titulů z folku a publikum to skouslo. Sehraní spíkři dokázali zapojit diváky do akce v soutěžích a hrách. Pro každý ročník jsme připravovali nové. Přebíjely se divácké vědomosti, nápady i vymýšlení ptákovin.
Sami jsme zírali, jak se ten původní nápad společně si zazpívat chytil a vlastně nám přerost přes hlavu. Kromě ojedinělých pokusů v sedmdesátých letech, třeba koncertu písničkářů v Pezinoku nebo neuskutečněné protože zakázané přehlídky v amfiteátru v Náměšti na Hané, to byl první masový open air festival. Porta si na venkovní prostory tou dobou teprve zvykala. Důležité bylo, že jsme si my pořadatelé, muzikanti i návštěvníci ověřili, že něco takového je organizačně možné i u nás a že nemusíme jen pokukovat přes oceán na festivaly typu Woodstock nebo Newport. A ti co přijížděli, si začali uvědomovat sounáležitost s masou lidí stejně naladěných a stejně smýšlejících. Aspoň na víkend bylo možné hodit za hlavu normalizační šeď a všechny buzerace i zákazy a tady společně s ostatními dýchat a zpívat svobodně. Na Slunovratu se nezakazovalo a pravidla si stanovovalo to soudržné společenství lidí v hledišti a na pódiu samo. Radost z toho, že je něco takového vůbec možné zažít, prakticky vyloučila excesy. To byla pro nás odměna za to, že jsme s tím začali. Sedmdesátá léta byla pro nás Z FOLK & COUNTRY KLUBU kromě množství úspěšných akcí a nádherných zážitků také řadou festivalů mocí zakázaných a udupaných. Teď jsme začínali mít pocit, že věci se vyvíjejí lepším směrem a že festival, na který přijede deset tisíc lidí, se už hůř zakazuje. A i kdyby ho někdo z mocných zrušil, lidi by do svojšického ďolíku přijeli stejně.
1605
Přijmou vás na střední školu?
Slovní úloha.
Stojíte s kamarádem Honzou na rovníku. 20. března ve 12:00 hodin se vydáte každý svým směrem. Vy jdete ve směru poledníku směrem na Severní pól. Honza jde stejným způsobem na Pól jižní. Vy jdete celou cestu konstantní rychlostí 5 kilometrů za hodinu. Honza jde rychlostí o polovinu vyšší než vy až k dosažení Obratníku Kozoroha. Zbytek cesty jde stejnou rychlostí jako vy. Země se otočí za 24 hodin kolem své osy. Z pohledu osoby na Zemi směřuje její otáčení východním směrem. Obratník Kozoroha je od rovníku vzdálen stejně jako Obratník Raka. Nic vás nezdržuje, doprovodné týmy zajišťují vše, co k cestě potřebujete.
Pokud se vám podaří dojít až na Severní pól, kolik milimetrů jste na své cestě celkem ušli? (Výpočet zaokrouhlete na celé desítky milimetrů).
1405
Vykřikují, že nemáme pomáhat Ukrajině. Není to naše věc, máme se starat o naše lidi. Jejich rozhořčení ale vybledne při debatě o tom, jak nás v osmatřicátém zradily Francie a Anglie. To byla přece jejich povinnost, pomoci nám! A při tom jejich politici tenkrát svému lidu přivezli z Mnichova MÍR! Ti pokrytci! Ani rok neuplynul a začala Druhá světová.
Je to prosté. Když nebudeme (my Západ) Ukrajině pomáhat, Rusko nakonec vyhraje. Části ukrajinské země se přivlastní, zbytek okupuje. A bude tam vyrábět zbraně pro ruský boj „proti fašistům na celém světě“, jak řekl devátého pátý dvatisícedvacetpět Vladimír Putin.
Po porážce země budou miliony Ukrajinců emigrovat. Nejvíc na Západ, a ještě nejvíc k nám. Bude jich tu mnohem víc než dnes. Tolik, že už to bude problém. Sociální, společenský i bezpečnostní.
A Rusko bude zbrojit a vyhrožovat. Tihle naši spoluobčané neuvěří, že by Rusko někoho napadlo. Na Ukrajinu přece Putin taky vstoupil jen kvůli boji proti fašismu. Neuvěří ještě, ani když Rusko napadne Estonsko. Nebo Finsko. Nebo Polsko. Budou se divit, i když budou ruské bomby dopadat k nám a ruská armáda překročí naše hranice. Buča náš vzor – muže zastřelit, ženy znásilnit, děti na převýchovu, – ať jsi byl proti Rusku nebo obdivovatel Putina.
Nikdo nám nepřijde na pomoc. Taky jsme nikomu nepomáhali…
1305
Inter arma silent Musae. Za války jsou Múzy zticha, přeložili bychom tu pravdu. Múz bylo devět, samý holky a všechny nemanželský. Otec, nejvyšší bůh z Olympu, známý proutník, půlka řecké mytologie je o tom, kterou bohyni, polobohyni nebo obyčejnou ženskou kdy svedl a co z toho bylo. Těch devět mu porodila Mnémosyné, bohyně paměti. Její jméno si nikdo nepamatuje, ale pro Dia to musely být nezapomenutelné zážitky. Kalliopé, Euterpé, Erató, Thalie, Melpomené, Terpsichoré, Kleió, Úrania a Polyhymnia. Každá z těch devíti měla na starosti jedno umění, ten seznam žánrů byl trochu jiný než dnes, Řekové například vůbec neměli Múzu pro film. Nemusíte si to pamatovat, stejně byste nedali dohromady, co která, snad aspoň tu Erató pro milostnou poezii. Ale třeba Thalie není Múzou divadla, jak si myslí čeští udělovači ceny toho jména, ale pouze Múzou komedie.
Řekové už věděli, že za války to s kulturou moc nefunguje. Kupříkladu když válčili s Peršany, a nastala ta slavná bitva u Marathonu, všechna divadla byla zavřená a nikde se moc netančilo. A tak je to i v dalších třech tisíciletích. Když se válčí, padají bomby do galerií, střílejí se básníci, pálí knihy a bourají se architektonické skvosty z minula. Takže je lepší neválčit. Jenže on se ňákej idiot, co nemá rád kulturu a radši střílí, vždycky najde. 0805
Chvalitebný.
Řada civilizovaných zemí už nehodnotí ve škole znalosti, úroveň a píli žáků Numerickou řadou jedna až pět. Vypadá to, že i nás zdravý rozum od tohoto zvyku odpoutává. Máme, jako mnozí jiní stupnici 1-5. Jsou země, kde to mají obráceně.
Třeba v Rusku; jenže v Rusku je obráceně skoro všechno, takže vlastně v pořádku. Z nižší školní docházky vzpomínám na situace, kdy si školáci dobrovolněpovinně dopisovali s žáky ze Sovětského svazu (nikam jinam to nešlo). Když kluk napsal, že má samé jedničky, pionýrka z Leningradu s blbcem, který propadá ze všech předmětů, korespondovat odmítla.
Pojmenování klasifikačních stupňů je celkem srozumitelné: výborná, dobrý, dostatečný a nedostatečný. Vymyká se dvojka. Chvalitebný. Zní to trochu jako jazyk z dob Petra Chelčického blahé paměti. Do češtiny bychom to překládali jako hodný chvály, chvályhodný. Známka neoblíbená mezi matkami, co si myslí, že mají doma genia, a pokud není ze všech nejchytřejší, musí se k té genialitě dodřít. Měl jsem spolužačku, brečela na schodech před barákem, protože s dvojkou z diktátu domů nemohla.
Mimochodem: slovo chvalit-ebný. Kolik znáte v čeština slov, končících příponou -ebný?
0705
Osmdesát let… To je už tak dávno. Pro většinu živých současníků pravěk, co nezažili. A pak hrstka „pamětníků“, my, co tenkrát tahali po dvoře kačera, ty události prožívali, ale moc jim nerozuměli.
Každý z těch historických příběhů není vnímán jak ucelený film, ale jako směs útržku paměti, informací, pravd a lží, které se k nám za ta léta navrtaly.
Co s tím květnem pětačtyřicátého?
Byli jsme osvobozeni od nacistických hrůz nebo jedna nesvoboda byla plynule nahrazena jinou?
Na každém kousku těch front se to dalo vnímat trochu jinak. Ostravu osvobodila Rudá armáda. Brno taky, společně s armádou rumunskou, která zdravě obrátila strany, když už její bývalý spojenec zkomíral. O Brno se fakt bojovalo, z našich měst asi nejvíc, byli mrtví i mezi civilisty. A německému obyvatelstvu Brna se to osvobození nemuselo moc líbit (však ho taky čeští „vlastenci“ hned odsunuli pochodem smrti až za hranice). Plzeň osvobodil generál Patton (ale dlouhé roky se o tom nesmělo mluvit). Praha povstala, stavěla barikády a bojovala, ale před tanky SS ji zachránili Vlasovci (ale dlouhé roky se o tom nesmělo mluvit a taky do jednoho skončili v sibiřském gulagu). Rudá armáda slavně dorazila do metropole 9. května ráno, když už tam nebyli žádní němečtí vojáci. Oběti v Praze mohli zachránit američtí vojáci, z Plzně to měli kousek, Patton zuřil, ovšem Stalin to zakázal (ale dlouhé roky se o tom nesmělo mluvit, a taky nám souška učitelka říkala, že Plzeň osvobodila Rudá armáda).
Dnes je to jinak, v Plzni každý rok probíhají milé a velkolepé oslavy, ve zbytku státu je to vlažné a trochu z povinnosti, český lid si už nespojuje sovětská vojska s květnovým osvobozením ale se srpnovou okupací, a tam opravdu není co slavit. Je to škoda, zásluhy i oběti obyčejných rudoarmějců by bylo dobré připomínat. Jenže my nejsme ti, kdo paměť na tu válku a osvobození změnil.
0605
Když se zeptáte kytary, co má za lubem, většinou vám odpoví, že jí tam spadlo trsátko, nebo že tam je zaschlá krev a kousky nehtů z akce, kdy se po pár panácích v pět ráno s vervou hrály písně… no takové ty spíše ostřejší.
Nemuzikantům vysvětlíte, že lub je všelijak zakroucená dýha, která drží pohromadě horní a spodní ozvučnou desku. A abychom nezůstali jen u kytar: lub mají i housle, viola, violoncello, basa nebo mandolína. Jen banjo je bezlubé. Luby pomáhají také držet tvar různým řešetům, futrálům nebo krytům. Lub byl kdysi v mlýnici kryt na mlýnský kámen, aby se namletá mouka nerozfoukala všude kolem. Co mlynář klientovi namlel z jeho obilí, to mu vrátil jako mouku. Ale trocha mu vždycky zůstala za lubem.
Člověk, který má dnes něco za lubem, něco skrývá. Za lub se klidně vejde nějaká nepravost, podraz nebo záludnost (další otazník: co je to „lud“?), ale spíše jen lumpárnička, kulišárna, piškuntalita, vtípek nebo překvapení.
Váš přítel, například, má vždycky po ruce nějaký nápad nebo vtip. Nepochybujete o tom, že spoustu dalších má za lubem. Jenže kde má člověk vlastně ten lub?
0505
Volební průzkumy jsou jen volební průzkumy a nějaká výchylka jaro nedělá. Ale když už sedmý průzkum v řadě sděluje, že podpora ANO plynule klesá (někdy i pod třicet procent), o něčem to vypovídá.
I někteří voliči Babišova hnutí si stihli všimnout, že ten houfec politiků vsadil vše na jednu kartu: úplně všechno a za všech okolností negovat. Cokoliv vláda přinesla, vždy byli zásadně proti. Pozvánky na jednání k závažným tématům odmítali, při důvodně utajeném jednání sněmovny opustili sál, nesedí tam aby věci řešili, sedí tam kvůli kamerám. Větší část poslaneckého jednání promrhali nekonečnými nevěcnými bláboly těch s přednostním právem. Přijímání důležitých zákonů se zpožďuje nebo neuskuteční. A od Babiše slyšíme, jak ta Fialova vláda v legislativě nic nestihla.
Snad ani jednou nepřišli s nějakým konstruktivním vlastním návrhem. Je jasné, že žádné vlastní návrhy nedokážou ani zformulovat, pokud se nejedná o negaci návrhů koaličních. Co byste taky čekali, když šéf jakousi praslovanštinou diskutuje s kohoutem a o finance této země by měla pečovat bramborový hranolek.
0205
KALENDARIUM 2. květen
Ahoj Zikmunde! Odolal jsem pokušení přát včera k svátku Práci, protože bych byl asi mnohými z vás vymazán z přátel. Zas je blbý, že na Zikmundův svátek musím být už v práci. Osobně bych nejraději zavedl princip, že když má někdo svátek, tak bude Svátek a pracovat nebudeme. * Významné Zikmundy znám dva: 1. Český král, poslední Lucemburk a tedy taky s trochou přemyslovské krve. Tatíček Karel IV. ho poslal vládnout do Uher, zatímco starší bráška Václav se zvolna uchlastával na pražském hradě, a když mu husité vyházeli konšely z oken radnice na náměstí (míněno největší české náměstí Karlovo), klepla ho z toho pepka. To byl čas pro Zikmunda, aby se ujal vlády i nad Vltavou. Ale v Čechách zuřila revoluce, bojovalo se, vraždilo, pálilo a rozkrádalo po celé zemi, a když už tady nebylo co ukrást, jezdilo se spanile loupit za hranice. Proto se husitské revoluční hnutí tak líbilo komunistům. Zikmundovi nepomohly ani křižácké výpravy, a ještě mu ti kacíři nadávali do šelmy ryšavé. Teprve, když se roku 1434 poprali mezi sebou, nastala konečně jeho vláda. * 2. Ten Zikmund od Hanzelky, co spolu sjezdili celý svět, a já, malý kluk, byl každý podvečer přilepen k rádiu a na velké mapě světa, co jsem měl nad postelí, jsem kontroloval, kam právě dorazili. Hanzelka a Zikmund byli asi poslední cestovatelé, než se z cestovatelství stala turistika. * Ještě si vzpomínám na sociologa Zygmunta Baumana, jehož knihy mě trápily při zkouškách ze sociologie, ale toho vy jste neznali. * 2. května 1926 se narodil Hurvínek. Zanedlouho bude kluk slavit stovku. * 1939 – Začala se stavět „Baťova“ dálnice (dnes D1) Praha-Brno-Zlín. Druhá světová válka stavbu dálnice nejprve zpomalila a potom, v roce 1942, zcela ukončila. * 1945: Zatímco Rudá armáda dobyla Berlín, Adolf Hitler měl už dva dny po svatbě a taky po smrti. V terezínské pevnosti tou dobou ale nacisté stihli popravit 56 členů českého odboje. * 1955: Pro změnu na Pankráci popravili komunisté příbuzné a známé bratří Mašínů. * 2005: Začalo vysílání zpravodajského kanálu ČT24. * 2011: V Pakistánu byl zabit Usáma bin Ládin. * Svátek má kromě Zikmunda ještě Anastázie a Rita a hlavně – dnes je Světový den tuňáků (pozor – ne tučňáků) a Mezinárodní den ptačího zpěvu. Tak se zaposlouchejte.
duben
3004
Asi nebudete protestovat, zvlášť pokud váš věk už šel delšími cestami, že vaše babička měla kredenc. Kredenc byla nezbytnost pro hospodyni, která kromě ní (případně něho, rod kredence se prý ještě nestihl ustálit, ale doporučuje se spíš ženský, protože ve společnosti žen byla k vidění častěji, já to píši, jak mě zrovna napadne) měla ještě myčák s dvěma vyjímatelnými okrouhlými nádobami, kuchyňským stolem (u kterého se jedlo, připravovaly pokrmy, šilo, zašívalo nebo přešívalo, opravovaly se věci denní potřeby, četlo se, psaly domácí úkoly a tak) a nějakým topeništěm, nejspíš kachlovým sporákem.
Kredenc, z latinského credere – důvěřovat, byl původně stůl. Na něm stály poháry, z nichž za královy peníze popíjely víno osoby. Když osoby víno dopily a zůstaly naživu, král pojal důvěru, že nápoj nebyl otráven a napil se taky. Postupem času se z kredence stal nábytek na ukládání kuchyňských potřeb a trvanlivých pokrmů. V královských pitevnách (od slova pít) byl velmi zdobný, v chudých chaloupkách jednoduchý, skrovný, ale vždy čistý.
Moje první seznámení s kredencí bylo velmi časné. Už jsem lezl a ještě nestál. Otevřel jsem spodní patro nábytku a postupně jsem rachotivě vyndával jeden kus hrnců, rendlíků, pánviček, lívanečníků, struhadel a pokliček za druhým. Prostě všechno plechové, odborně žesťové, nádobí. Kravál náramný, zvlášť když jsem našel ještě paličku na maso. Dědeček psychicky na zhroucení, zbytek osazenstva se radoval, jak je to dítě šikovné.
Šikovné dítě se stalo školou povinným, tam se dozvědělo, že se neříká kredenc ale správně česky příborník, v kebuli si to srovnalo snadno, protože babička měla v kuchyni kredenc na běžné použití a v parádním pokoji příenborník na štědrovečerní prostírání (a kousky úžasné předválečné čokolády).
Slovu příborník se v nové roli moc nevedlo, všechny mladší babičky mají v kuchyni linku (i ta je ve spodních patrech jenom na plech nebo konzervy) a příborník se říká takové plastové roztřiďovačce, kde mají vidličky, nože, lžíce a malé lžičky svoje místo, z kterého je nikdo nevyhazuje.
2904
Nevěděli jsme kdy a kde to přijde, ale věděli jsme, že to přijde. Blackout! Už to nebyl výpadek proudu v pěti sousedních ulicích. Bez proudu najednou bylo celé Španělsko a Portugalsko a část Francie. Země slunného jihu s logickou převahou solární a vůbec obnovitelné energie.
Žádné tramvaje ani metro. Vlaky zastavily někde v polích, lidé v nich trčeli bez možnosti dostat se do práce, domů nebo kamkoliv. Řeknete si, ještě máme dieslové lokomotivy. Jenže k čemu by byly, když na tratích nefunguje zabezpečovací elektrotechnika. Všichni nasednou do aut, pokud nejsou elektrická, a vyrazí, ale nefungují semafory, doprava kolabuje, kolony prý dosahovaly až 17 kilometrů. Sanitka se k vám nedostane, a když jo, vyklopí vás v potemnělé nemocnici, kde vám kromě postele nemůžou nic dalšího nabidnout. Nic nevíte, k mobilu máte power banku, jenže nejdou sítě. Nefungují platební karty, je dobré mít u sebe peníze, jenže bankomat taky nefunguje. Nenakoupíte, na jídlo a všechno ostatní zapomeňte. Letiště, jaderné elektrárny a operační sály mají náhradní agregáty. Ale to je tak všechno.
Mnozí tohle předpovídali, nikoliv jako katastrofické verze, ale jako důsledek honění se za obnovitelnou energií a bojem s CO2. Druzí to označovali za zpátečnické kecy sobců, co jim na planetě nezáleží. Dál se ve velkém budovaly solární parky a ledy větrníků, aniž by byla současně budována energetická infrastruktura, rozvody, zálohování a tak dál. Energie podražila, koncernům se zvedly zisky.
Teď tu máme blackout, naštěstí zatím ne u nás a zatím ne v zimním období. Co uděláme dál? Noviny to rozeberou, politici okecají, Babiš z blackoutu obviní Fialovu vládu, Evropský parlament vydá nějaké prohlášení, budeme poučeni, že máme mít plnou nádrž a náhradní baterie a na podzim se jako každý rok dostaví tryskáči někam do Rio de Janeira 50 000 politiků, novinářů, vědců a demonstrantů na ekologickém summitu, aby se ujistili, že se nic z ekologických závazků od minula nesplnilo a globální teplota zase stoupla.
2804
Spojené státy ovládl chaos, zmatek a bordel. Donald v pondělí něco vyhlásí a v úterý to zruší, ve středu něco z toho zase zavede, ve čtvrtek to zmírní a v pátek už nikdo neví, jak to vlastně je. Sto osmdesáti zemím světa zvedne cla, pak je zase ruší. Nevíte, jestli je duševně pohmožděný, pracuje jako agent cizí mocnosti, koná k zániku civilizace, nebo jen zlobivý chlapeček všem ostatním rozšlapává bábovičky.
Co bude dál, netušíme. Víme ale, že za tři měsíce ve funkci dokázal udělat několik kroků, kterými zázračně zbohatli miliardáři a významně zchudla střední třída.
Doma ve Státech i ve světě už má hodně nepřátel, ale také dost příznivců. Také Andrej Babiš v červené kšiltovce neskrývá obdiv k Donaldu Trumpovi. Hodně věcí je spojuje: po prvním období vlády přišlo zklamání z poměrně těsné prohry na další čtyři roky (a ještě větší při prezidentských volbách). Stejně jako Donald jde do dalšího klání s kolty proklatě nízko.
Současný americký chaos je nezměrný. Jenže vzpomeňme si na čas Covidu s třemi ministry zdravotnictví za týden, s kafem, které vám prodali okénkem hospody, ale nesměli jste ho tam pít, i s povolením večerní procházky v parku, jedině když vám soused na ni půjčil psa. Že by příští premiér Babiš se státní hotovostí naložil, stejně jako jeho vzor, bohatým (včetně nenasytného Agrofertu) dával a potřebným bral, na to vemte jed.
Můžeme si z každodenních zpráv z USA modelovat, jak to bude vypadat v Česku 2026. Velká trojka Orbán – Fico – Babiš nás nablíží na východ, a těch pár Čechů, které ještě budou zajímat věci jako svoboda, zjistí, že emigrovat už vlastně není kam.
2504
Podle sociologů klesá v česku podpora přijetí eura s rostoucím věkem. Zvyšuje se s rostoucím stupněm vzdělání a zlepšujícím se hodnocením životní úrovně domácnosti a spokojeností s politickou a ekonomickou situací.
Pro euro jsou lidé s maturitou nebo VŠ, mladší, spíše obyvatelé měst.
Proti přijetí eura jsou ve zvýšené míře důchodci, pracovníci v nekvalifikovaných dělnických profesích, lidé z venkova a voliči ANO, KSČM a SPD.
Někteří lidé nechtějí € proto, že obrázky na korunových bankovkách jsou hezčí než na těch eurových.
Žádná ze zemí, kde se platí eurem, neměla v nedávné době tak vysokou inflaci jako Česko.
2404
KALENDÁRIUM: 24. duben
Konečně někdo, komu mohu přát k svátku naplno, protože Jiřích, Jirků, Jiříčků, Džordžů, Georgů znám plno. Dokonce ho znám v mnoha exemplářích a taky si myslím, že nějakého Jiřího zná úplně každý. V časech, kdy naše generace si začala se školní docházkou, bylo Jirků nejvíc. Jiná jména byla mnohem vzácnější, já jako Michal jsem byl na škole jediný. Zatímco každá třetí holka se jmenovala Jana. Taky znám Jirkov a Jiříkov, Horní Jiřetín, Ostrov krále Jiřího v Antarktidě (tam jsem zatím ještě nebyl), Suchého a Šlitra, Voskovce,Korna, Ortena a toho z Poděbrad, jednoho z Bítlsáků, ovšem i ptáky jiřičky a kytky jiřiny. Jirků je v Česku 296090. Jiřiny holky se do toho nepočítají, ty mají svátek 15. února. * Na svatého Jiří vylézají ze země hadi a štíři. No nevím. U nás na zahradě narazím z hadů jedině na slepýše, což žádný had není. A zmiji jsem v našem lese viděl naposled tak před čtyřiceti lety. A chtěl bych vidět někoho, kdo viděl vylézat nějakého štíra. Na štěstí u nás se štíři moc nešíří. Leda jako znamení zvěrokruhu. I tak jsem radši Lev než Štír. * Hodně blízko to máme na Konopiště, které mají Jirků sbírku. Tedy svatých Jiří, kteří všichni bojují s draky. Z hlediska vyššího principu přírodního si myslím, že kdyby bylo bývalo méně svatých Jiří, nemuseli draci vyhynout. Sběratel Ferdinand d Este si to myslel naopak a kdoví, kolik Jiříků mohl ještě nashromáždit, kdyby nejel do toho Sarajeva. * Jinak má den 24. dubna pověst dost nevalnou: V roce 1731 umírá Daniel Defoe, autor Robinsona Crusoe. * 1938 – V Karlových Varech vyhlásila Sudetoněmecká strana tzv. karlovarský program, nepřijatelný pro Čechy a československou vládu. * 1949 – V Československu vzniká mládežnická organizace Pionýr, která měla nahradit komunisty zakázané skauty, kterých je svatý Jirka patron. * 1974 – Při důlním neštěstí na Dole Doubrava v Orlové zahynuli 4 horníci. * V roce 1967 Kosmonaut Vladimír Komarov umírá v přistávacím pouzdře rakety Sojuz 1, protože se mu neotevírá jeho padák. * Zachraňuje to královna Alžběta druhá, která v roce 1953 Winstona Churchilla pasuje na rytíře. * A ještě přísloví: Na svatého Jiří když prší, nejsou na stromech žádné vlky. (Jestli chcete, tak si to opravte: …žádni vlci.)
2304
Karel Havlíček rád vaří.
V lednu se zhrozil toho, kolik utratí za Fijalovy bídy, když se rozhodne vařit lečo.
Hospodyňky mu vysvětlily, že v lednu vaří lečo hlavně miliardáři a aňáci. A že i Maruška z pohádky musela v lednu na kopec za Měsíčky, aby dostala jahody.
Ale Karel vařil dál a neobešlo se to bez následků. Tak si postěžoval na drahotu toaletního papíru. Opět mu bylo vysvětleno, že hajzlpapír je levnější než za Babiše a že deníky DNES a Lidové noviny dál píší pro ANO, a na Karlovu potřebu by mohly stačit.
Teď nás ale opravdu vystrašil, když hrozil, že nás čekají nejdražší Velikonoce. Čtenáři ho zase vyvedli z omylu, protože dřív za Babiše bylo na Velikonoce hůř.
Čekáme, s čím inženýr Havlíček přijde dál. Tipoval bych si, že litrovka Tuzemáku za Fialy je o hodně dražší než byl půllitr za Babišovy vlády.
2204
Skupina expertů složená z futurologů, sociologů a odborníků na umělou inteligenci vydala jakýsi manifest, ve kterém se vší vážností varuje: když si do budoucna nepodržíme kontrolu nad vývojem AI, může to být v krátké době pro lidstvo existenční problém. Možností je řada. Buď AI dosáhne časem takových schopností sebeučení a replikací, kterým příslušní ajťáci už nebudou umět zabránit. Inteligence (roboti) pak lidstvo buď vyhubí nebo ovládne a zotročí. Může to být samozřejmě i tak, že vysoce pokročilé AI se zmocní nějaký politik nebo jiný zločinec a začne zotročovat, vybaven „inteligentními“ s pojistkami proti jakémukoliv demokratickému nebo revolučnímu odporu. Nemusí dojít k jaderné apokalypse nebo zhoubné pandemii, bude stačit na přesložité sociální a ekonomické procesy jen přivěsit nějaké škodlivé kódy.
Ještě před pár lety bych vstal a křičel, přestaňte blbnout a strašit lidi. Ale události poslední dekády ukázaly a hlavně ukazují, že takové věci klidně mohou nastat, ačkoliv jsme dlouhou dobu věřili v jejich nemyslitelnost. Pandemie, několik současných válek, z toho dvě zásadní, rozlehlá migrace, teplo, nedostatek surovin, různá politická náboženství a skorošílenec v čele donedávna nejdemokratičtější země světa. Asi bychom měli být opatrní v jásání nad tím, co ta Ajka už zase nového dokáže, a měli bychom se hodně zajímat o kontrolu všech těch procesů.
A nejmladší generace by se měla méně lepit k asfaltu, a naopak se více odlepovat od informačních zařízení, jejichž periferiemi se stále víc stáváme.
2104
Velikonoční týden.
Šedivé úterý (všichni před svátky uklízí jako diví nebo jen víří prach).
Škaredá středa (rychle do Lídlu, snad ještě všechna vejce nevyprodali).
Zelený čtvrtek (všechno raší, pupence pupají, pestíky se předhánějí, který dřív, ráj alergiků; hospody točí zelené pivo).
Černý pátek (aktuálně na burze v New Yorku).
Bílá sobota (někdy i na Velikonoce nasněží).
Neděle – Boží hod (všichni se k hodování přidáme; nevíte, čím to Bůh vlastně hází?).
Modré pondělí (holky mají pozadí krásně vybarvené).
1604
Nejlepší přátelé jsou ti neživí.
Žula tě neožulí.
Pískovec tě neodpíská.
Slída po tobě neslídí.
Znělec nevydává zvuky.
Čedič nečedí.
Olivín není k jídlu.
Kazivec nic nezkazí.
1504
K Evropě patří 313 ostrovů větších než 50 km2. To už jsou docela slušní mackové, které hned tak nepřejdete. Menších je nespočítatelně. Většina větších, než jsou ty úplně nejmenší, má samozřejmě i své jméno. Jméno má i největší ostrov Evropy – Velká Británie.
Největší ostrov v Česku je Lužecký ostrov s 857 hektary. Je ovšem umělý, leží mezi Vltavou a Hořínským kanálem. A vlastně i Labem, protože je to u Mělníka.
Je zajímavé, jak se v evropských jazycích pojmenovává území, které je od ostatní pevniny odděleno vodou. Jazyky ovlivněné latinou zdůrazňují izolaci těchto prostor od pevniny Euroasie: island anglicky, die Insel německy, ile francouzsky, isola italsky, isla španělsky, insulă rumunsky. Slovanské kmeny doputovaly do Evropy z východních plání, kde nebyla žádná voda, natož moře. Většinou to i dnes mají k mořím daleko. Všimli si ale souší uprostřed řek a toho, že bývají na obou koncích špičaté, protože proud je tvaruje. Takže ostrov máme my i Rusové, ostriv Ukrajinci a ostrvo Srbové. Chorvati zvolili takový kompromis: otoků mají docela hodně. Jen Poláci tomu říkají wyspa, což už zní trochu námořnicky. Dánsky se ostrov řekne ø (pozor na výslovnost) a Maďaři říkají ostrovům sziged po svém slavném hudebním festivalu, který začínal původně na ostrově v Dunaji.
Ostrov Grónsko geograficky do Evropy nepatří. Státotvorně ano, Donalde!
1404
Přáli byste si mít ve svém domě, ve své domácnosti sluhu? Z toho, jak opatrně ty otázky formuluji, už jste možná vytušili, že ten dotaz je určen hlavně mužům. S dámami ten problém proberu jindy a v důvěrnějším módu.
První, co z vás vyskočí, že by to bylo docela fajn. Pod pojmem sluha si většinově představíte Saturnina. Decentní, rozvážný, splní jakýkoliv požadavek a v případě potřeby dokáže elegantně zpacifikovat tetu Kateřinu. A je s ním docela sranda. Se Saturninem by to šlo. Jenže s přihlédnutím k zákoníku práce vyvstává otázka, jak byste zaměstnávali literární postavu. Potřebujete sluhu z masa a kostí. Mohli byste ho vybírat podle příkladů z okolí, jenže kolik vašich kamarádů sluhu má?
První otázkou je, zdali váš sluha bude u vás bydlet nebo bude docházet. Přítomnost sluhy 24 hodin/7 dní ve vaší domácnosti bude velmi příjemná, jenže někde spát musí. Máte-li velkou vilu se zahradou, jistě najdete v přízemí pokojík, případně poslouží domek pro zahradníka. V panelovém bytě 2 + kk bude řešení mnohem obtížnější. Časem se vám může i zajídat, že vám někdo celodenně dýchá na záda, aby okamžitě splnil všechna vaše přání.
Zvolíte tedy sluhu docházejícího. Samozřejmě i tady se vyskytnou problémy. Dostaví se přesně v 7:00 zatímco vy byste si ještě rád trochu přispal. Nevadí, zavřete zase oko, on zatím odejde připravit vám snídani do postele. Jenže z dospání už se stane jen bdělé povalování. Časem si sluha na váš životní režim zvykne a budete snídani dostávat až po obědě.
1104
Všeho do času. Vojevůdce Alexandr Veliký jedinou válečnou výpravou vytvořil obrovskou říši v Asii. Po jeho smrti z ní nezbylo nic. Nad zeměmi po celém světě které patřily španělskému králi, Slunce nikdy nezapadalo. Už dlouho zapadá. Křesťani se zdraví „až na věky“. Komunisté to rozšířili „na věčné časy a nikdy jinak“. Hitlerovo Německo mělo být „tisíciletou říší“. Armáda SSSR byla u nás dočasně rozmístěna na období „jeden furt“. Furt skončil, když skončil SSSR.
1004
Mašíni.
Jednou z nejsložitějších událostí českých dějin je příběh bratří Mašínů a jejich přátel. Opentlený ideologickým balastem ze všech stran a nánosem literárních zpracování. Někdy fakt nevíme, jde o skutečné kluky nebo umělecké obrázky?
Pro většinu Čechů to zas tak moc složitý příběh není. Buď hrdinové nebo vrazi.
„Stateční bojovníci proti nové totalitě, která přišla hned po nacistech. Světlá stopa v naší minulosti, škoda, že se nenašlo víc takových, nemuselo to s námi být tak zlé.“
„Nebo ještě horší. Vzpomeňte na Lidice. Toho účetního vraždit nemuseli.“
„Kdyby ho nezabili, udal by je, byli ve válce. To samé ten spoutaný zabitý esenbák. Chytili by je a po strašlivém mučení by je zabili. Tak to v padesátkách bylo.“
Rozhodující postavou je ale Mašín otec. To je hrdina pro všechny (pro komunisty zas tak moc ne, ale úplně ho vymazat nemohli), bojoval proti nacistům a ty jsme porazili, tak je pravda i na jeho straně. Byl to čestný člověk a vlastenec. Kluci si ho moc neužili, po většinu okupace bojoval v ilegalitě. Ale byl jejich supervzorem. S hlavní myšlenkou boj proti zlu. Bojoval proti zlu hnědému, a je zaskočilo zlo rudé. Byla to po válce divoká, rozlítaná doba a oni tušili, že se to valí nedobrým směrem.
„Kdyby aspoň podnikli proti režimu něco významného. Třeba zastřelit Gottwalda!“
Možná to zvažovali. Ale k tomu potřebovali aspoň pistoli toho účetního.
Byli to mladí kluci, nezkušení a moc se neorientovali v detailech. Pár chyb a omylů. Granát schovaný pod gaučem nebo co to bylo. A hned poznali hrůzu Bartolomějské a Jáchymov. Když vyšli na svobodu, bylo jim jasné, že tady to nepůjde. Utečou na Západ a budou bojovat v západní armádě proti komunismu.
Tady je otázka za milion: Měli právo proti režimu, proti totalitě, proti nesvobodě bojovat? Jakýmikoliv prostředky? Nebo: Měli právo nesvobodnou zemi opustit?
Žili tak, jak byli vychováni. Jejich táta byl pro je hrdina a vzor. A měl vůbec ten táta právo bojovat předtím proti jiné totalitě?
Připravovali se už s větší rozvahou. Západním směrem to nešlo. Tam byly elektřinou nabité dráty a psi a samopaly. Tak jedné noci překročili hranici do Německé demokratické republiky. Strastiplná cesta, strach, pronásledování, únava a hlad. Nakonec se prostříleli až do Západního Berlína. Možná i ta jejich cesta přispěla k rozhodnutí postavit Berlínskou zeď.
Západ jásal, komunisté zuřili. Podobně jako nacisté za Heydrichiády trestali celá příbuzenstva. Už se tolik nepopravovalo, ale bylo jasné, že kdyby kluky dostali, šibenice by je neminula.
Mělo to celé smysl? Ta kapka v moři nesvobody? Na to si musí každý odpovědět sám.
Kdyby Mašínové (a desetitisíce dalších) mohli svobodně opustit tuto zemi, nebyli by žádní mrtví. S tím snad budou souhlasit všichni.
Kdyby se neozbrojení vydali přes hranice, ukončila by jejich život dávka ze samopalu nebo elektrické dráty (zločin komunismu).
Museli tedy získat zbraně. Kdyby je udal a popsal ten účetní nebo přeživší esenbák, zřejmě by je chytili a po krutém mučení by byli nakonec popraveni.
Taky mohli nikam necestovat a prožít s námi 40 let ve lži.
Tak si vyberte.
0904
Celá Akropolis zpívala nejen refrény.
Přáli jsme si s Hankou pod stromeček koncert Epydemye a dárek se dostavil.
Lucka, Honza, Mirek, Tomáš. Hosté, kmotři a v první řadě úžasné publikum, které zpívá s nimi a jede celý koncert na vlně.
Křtilo se album a připomenulo se výročí. Dvacet let (překvapení, že může tak mladé kapele být už dvacet).
Před těmi dvaceti lety jsme se viděli poprvé na Konkursu Zahrady. Připadali mi hodně dobrý (to si pamatuji já) a když jsem se dozvěděl, že končí společné studium, zeptal jsem se v obavách, kdy se rozpadnou (to si pamatovala Lucka).
Nerozpadli se, a těch dvacet let naplnili spoustou dobrých věcí.
Energie a radost na druhou. Hromada koncertů a nějaká alba. Muzika, zpívání, nápady, humor. Texty o důležitém v životě a ve světě, které vás dostanou.
Dvě a půl hodiny v jednom tahu síla a radost.
Jestli bude za rok Ježíšek ještě naživu, přál bych si koncert téhle skupiny v Lucerně.
P.S. ještě pochválit: Kája Dřínek zvuk, Lukáš Patzenhauer světla, David Němeček produkce. Album: Dosebe.
0804
k*V roce 1948 komunisty zakázaný Skaut přesně po dvaceti letech v čase Pražského jara zázračně ožil. Přicházeli ti dávní i zcela noví vedoucí a dětí se hlásily mraky. Obnovovaly a rodily se oddíly, skauti žili v kolektivech a vyráželi do přírody. Nevydrželo to dlouho, přijely tanky a vstali noví kolaboranti. Normalizátoři rušili všechno nově vzniklé i obnovené: spolky, časopisy i akce. Samozřejmě i skauting byl znovu zakázán. Pro členy to bylo buď anebo. Někteří činovníci rezignovali, uzavřeli se v sobě a všechno zahodili. Ale jiní se snažili děti, oddíly i činnost udržet. Prakticky jediná možnost, jak věci zachránit, bylo s celým oddílem vstoupit pod Socialistický svaz mládeže nebo Pionýr (nebo Svazarm nebo Turistický oddíl nebo cokoliv, co smělo mít razítko. V drtivé většině se podařilo skautskou činnost a myšlenky udržet, i když navenek se to muselo jmenovat jinak. Za dvacet let vyrostla celá jedna generace dětí prosycených ideály. Některé formální skautské znaky musely zmizet.
Po Listopadu 89 se skauting obnovil potřetí. Znovu to provázelo nadšení, ale probublávaly rozdílné pohledy těch navrátivších se starých skautů a těch, co celý ten dvacetiletý proces prožili a dokázali vydržet. Stejně jako v jiných oblastech ti, co tenkrát odešli, aby si zachovali čistý štít, ukazovali na ty zaprodané „svazáky“.
Jenom pro vysvětlení pro ty později narozené, co měli štěstí, že tohle nezažili: Za komunistické vlády jste na jakoukoliv aktivitu, koncert, výlet do přírody, posezení v klubovně museli mít zastřešení správnou organizací a správné razítko. Možná, že vám to přijde stejně nepochopitelné jako třeba to, že kapely musely odevzdávat ke schválení texty písní, s kterými chtěly vystupovat. A v obou případech vám mohl příslušný úředník všechno zakázat.
0704
Generace Z. Obvykle se tam zařazují mladí zhruba od 17 do 29 let. Generace, která nepoznala život bez chytrých telefonů… Vystrašená a zoufalá generace, myslí si o nich často generace starší.
Všechno, co natropilo dvacáté století, dostali jako hodně hustou kaši k snídani. Svět různých obav a strachů. Strach z oteplení planety. Strach z války. Z nezastavitelného přílivu migrantů z jiných kulturních okruhů. Z nedostatku energií. Z nedostatku surovin. Z nedostatku potravin. Z odcizení. Ze stárnutí populace. Z vlastního stárnutí. Z rozpadu rodiny, rodu, party, kolektivu. Z nástupu extrémistů. Z hroutících se biologických vazeb a vztahů. Z blackoutu. Z rychlého vymírání živočišných druhů. Z nových nemocí a pandemií. Z léků proti novým nemocem a pandemiím. Ze zločinu ve velkoměstě. Z osamělosti ve velkoměstě. Z osamělosti na světě. Z nemožnosti najít dobrého partnera. Z péče o budoucí vlastní děti. Z neschopnosti vnímat svůj život jako něco báječného…
Přesně takhle vidí možná ty mladé Zetáky někteří z generace boomerů, tedy jejich dědů, případně pradědů. Co měli strach z války. Z té první a druhé i té třetí světové. Z válek ve světě kolem nás. Z německých okupantů. Z ruských okupantů. Z politických procesů. Z udavačů. Z uliční důvěrnice. Z kádrováka na pracovišti. Z vyhození z práce. Z měnové reformy. Z toho, že se děti nedostanou na vejšku. Z toho, že nebudou moct odmítnout přihlášku do KSČ. Z donucení podepsat spolupráci StB. Z toho, že kromě Balatonu a Varny nikdy neuvidí žádné zahraničí. Z nedostatku vitamínů pro nemocné děti. Z třiceti let dělání stejné práce za stejný prachy. Z toho že pytel cementu, na který měli políčeno, už ukradl někdo jiný. Z toho že v každý hospodě dostanou pivo pod míru. Z toho, že někdo senilní má prst na červeném tlačítku. Z toho, že v trafice dojdou tvrdý Sparty…
0304
Na jednu baterii k elektromobilu je potřeba vytěžit: 12 tun lithiových solí, 15 tun rudy kobaltu, 3 tuny niklové rudy, 12 tun rudy mědi a překopat 250 tun zemské kůry! Automobilů je na světě asi 1,5 miliardy, tak si to laskavě vynásobte, kolik toho všeho bude třeba, až budou všechna auta elektrická a posuďte, jak dlouho vydrží NEobnovitelné zdroje těchto surovin!
Asi to nebude trvat dlouho a planeta nepřežije. Tak aspoň začneme těžit v zemích, které jsou někde daleko. Třeba v Grónsku nebo na Ukrajině…
0204
Pamatuji se, že když jsme byli malí, vyprávěli nám/četli/vysílali/možná i v divadle dávali pohádku O dvanácti měsíčcích. Zlá macecha dostala chuť na jahody, a přestože byl leden, chudák Maruška musela na sebe vzít chatrný kabátek, šálu a čepici a vyrazit do nehostinných hor. Měla kliku, dvanáct měsíčků tam mělo zrovna potlach, posedávali kolem velikánské vatry a klábosili o počasí. Přednesenou Maruščinu prosbu vyslechli a provedli kouzlo. Maruška hezky poděkovala a s miskou jahod odkráčela do nížin.
Pohádka i náš praktický život nás utvrzovaly v tom, že čerstvé jahody mít v lednu nelze, protože v zimě nerostou, nezrají a nečervenají se. Jedině kouzlem nebo zázrakem, které se v normálním životě nekonají. Tak jsme přijali jako fakt, že v lednu jahody nejsou.
Současný mladý člověk při poslechu té pohádky položí otázku, proč Maruška místo brodění sněhem nezajede raději do hypermarketu jahody koupit. Žije od narození s vědomím, že jahody může získat v kteroukoliv roční, a dokonce v kteroukoliv denní dobu. Je to sice trochu luxus, který si možná nemůže dovolit každý den, ale občas ano.
Takový kus cesty jsme ušli za tři čtvrtě století a nijak moc to nezměnily hospodářské krize, pandemie a války kolem.
Zatím.
Vnímáme ten zázrak, nebo to bereme my dospělí jako samozřejmost?
A půjdeme stávkovat, až v lednu jahody v hypermarketu nebudou?
0104
Středočeským vědcům se pomocí nanovláken podařilo částečně zalátat ozonovou díru na Antarktidou. Vědci doufají, že díru se podaří uzavřít úplně, až budou vlákna víc nano. * První domácnosti na severu Čech už topí ve svých kotlích lithiem. Obyvatelé si to pochvalují. Jednak je čistší provoz, a hlavně ke spalování lithia není potřeba žádný kyslík. * Evropská komise zrušila letní i zimní čas. Nadále se ve všech zemích sedmadvacítky bude používat čas pololetní. Občané Unie ale mohou za malý poplatek užívat svůj vlastní osobní čas. * Ve středoafrickém Mali a Čadu bylo v poslední v posledních letech nalezeno několik pozůstatků mamutů. Fosílie jsou vysušeny sluncem, podle místních je jejich maso stále chutné a vědci si lámou hlavu, jak se chobotnatci žijící v sibiřských pláních dostali až do centra Afriky. Profesor Bierhanzel přišel s teorií, že v poslední době ledové byla zaledněna i celá střední Afrika. Proto se také zdejší homo sapiens sapiens začali stěhovat až na jižní Moravu. * Od začátku roku 2019 budou u nás rodiny s více dětmi dostávat elektromobily zcela zdarma. Zatím není upřesněno, co je to více. * V podolské porodnici se minulý týden narodila krásná dvojčátka. Zvláštní je, že každé se narodilo jiné matce. * Vědci vědí, že všichni živočichové vysílají vlnění. Zjistili, že i mravenci. Mravenci vysílají mnohem kratší vlny než lidé. Vědci toho využili a vyrobili mikromikrovlnnou troubu. Skládá se ze dvou uzavřených prostor. Do spodní uzavřeli větší množství mravenců. Ti vysílali HKV (hodně krátké vlny) a zahřívali tím minipokrmy v horní části trouby. * V Česku proběhne referendum o tom, zda se občané s nižším IQ, než určitá mez, smějí účastnit referend.
březen
2803
GENDEROVĚ LAMINAČNÍ
Jeden lama
žil si sama.
Jednou v jejich ulici
potkal mladou lamici.
Pár panáků po kině.
Teď už mají lamině.
2603
Strana SocDem (nepleťte si to s ČSSD, to byli dřív, než jim tu značku ukradl Paroubek) oznámila svůj volební program. Vede to už zase Jana Maláčová, nikdo další na funebrální tanečky asi nezbyl. Do „Husté dvojky“ jí chybí ještě Matěj Stropnický. Ale srandičky stranou. Nově zvolená Jana by bývala ráda přivedla svůj zkomírající houfec (vidouc, že postavení SocDem už bude jen a jen horší) ke komoušům do Stačila!. Byla vypoklonkována. (Dvě slepice na jednom smetišti je moc.)
Tak teď přichází volební program.
Program snů. Překonává sliby všech Babišů, Okamurů Rajchlů a dalších populistů. Ti musí své nápady stavět aspoň na trochu uvěřitelných slibech, aby jim to hodili nějací našpekskoci. To Maláčová nemusí. Může slibovat cokoliv, protože ví, že strana-pohrobek se nikam nedostane. Může tedy slíbit:
* každý rok zvýšit minimální mzdu o 3000 (a ostatní všechny platy zvyšovat podle toho)
* úplně každému, kdo pracuje, snížit daň o 1000
* každému dítěti dát každý rok 10 000 na kroužky, tábory, lyžařské kurzy nebo taneční
* státem postavit nebo nakoupit (?) 100 000 bytů s regulovaným nájemným
* zestátnit ČEZ (vykoupit všechny akcie soukromých držitelů) a nabízet elektřinu za nízké regulované ceny
* důchodcům dát každý rok třináctý důchod.
Někdo z ekonomů nahrubo spočítal, že by tyhle dárečky vyšly státní rozpočet za volební období na jeden a tři čtvrtě bilionu Kč. Jen tak mimochodem roční výdaje státního rozpočtu (od dálnic a armády, přes celé školství a zdravotnictví až po platy státních zaměstnanců a důchody ve stávající výši a plno dalších věcí) činí přibližně 2,2 bilionu Kč.
Kde by se na to vzalo, správný socan nikdy neřeší podle dávného Špidlova hesla „Zdroje jsou“.
2503
k*Dějiny byly samej vojevůdce, plno divných týpků toužilo vyhrávat, takže byly furt války. V dějepise se o válkách a vojevůdcích píše nejvíc; co byste taky chtěli pořád psát o tom, že na jaře zaseli a v srpnu sklidili. Pravda je, se hodně píše a točej filmy o vojevůdcích, co vyhrávali. O těch poraženejch se píše míň, když tak o té jejich bitvě poslední, kdy hrdě zemřeli, protože proti mnohonásobné přesile nic chytřejšího nevymysleli.
Vždycky se v historii vynořil vojevůdce, kterej vyhrával pořád. Nebo skoro. Alexandr Veliký. Cézar. Žižka. Napoleon. Hitler, ale to nebyl vojevůdce, jen Vůdce.
Rozdíl mezi vojevůdcem a vůdcem. Vojevůdce musí mít voj. To může být horda, pluk nebo armáda, podle velikosti a množství finančních prostředků. Armádu nemůže mít každej, ale voj je pospolitost libovolné velikosti. Armáda se řídí pomocí drilu a disciplíny. Dril se trénuje roky, disciplína trvá až do chvíle, kdy všichni vojáci zahynou nebo se celá armáda vzdá.
Vůdce armádu nemá, ale někdy má národ. (Nebo třídu.) Ten musí všechny totálně zblbnout, a oni pak za ním jdou jak umanutý. Když má vůdce moc, začne se háčkovat i do armády, a to pak prohrává mnohem častěji a úspěšněji než kterýkoliv vojevůdce. A je z toho pak spousty mrtvých, i těch, co jenom šli okolo.
Ale, jak bylo napsáno výše, někteří vojevůdci vyhrávají furt. Nenechte se zmást povídačkama o boji za správnou věc a tak. Dotyční vyhrávají, když mají nápady nebo zbraně, které ten Druhý nemá nebo neumí. Hanibal a sloni. Jenže to bylo nedotažený. Hanibal ante portas!, volali zoufalí a vystrašení Římané. Jenže sloni byli vypasení a do portas se nevešli, protože ty brány věčného města byly úzké. (Jen poznámka pro mladší, kteří už to nezažili: Hanibal byl národností Pun, což je totéž jako Kartaginec, Kártágo leželo v dnešním Tunisu, Punské války byly tři a sloni účinkovali v té prostřední. My bychom dnes asi nahradili slony drony.)
Žižka měl vozovou hradbu. Na ní sedláky se zemědělským náčiním. Plechová kavalerie křižáků si s tím nevěděla rady. Všichni začali potom vozové hradby stavět a nakonec se stávalo, že stály dvě hradby proti sobě a nic, žádná bitva se nekonala. Táboriti u Lipan nedbali, vylezli ven, padli do léčky, a to byl konec všemu. Prušáci 1866 měli pušky zadovky jako první, Rakušáci nabíjeli předovky několikrát pomaleji a jaký masakr to nakonec byl!
2403
Tak nám před časem zrušili poštu u nás v ulici. Uvědomil jsem si, jak málo poštu k životu potřebuji. Losy nekupuji. S přáteli, kamarády i s institucemi koresponduji emailem nebo Messengerem. Fotky posílám WhatsUpem. Svoje knížky rozesílám přes Zásilkovnu. Mám zřízenu datovou schránku. Pokud mi chce nějaký úřad něco sdělit, musí tam. To by tak hrálo, aby utrácel peníze daňových poplatníků za doporučené dopisy. Některé úřady to ale stejně dělají. Přijde mi pak takový dopis, jsme většinu dne doma, ale pošťák nezazvoní. Možná nás nechce budit. Vhodí jen upoutávku do schránky, že dopis bude odtehdy dotehdy uložen na poště tam a tam. Sedm stanic tramvají tam a sedm zpátky. K tomu čtyři sta kroků k poště tam a stejně zpět.
Nejedu nikam. Po uplynutí uložení mi to stejně hoděj do schránky.
Když probírám všechna ta PPL, DHL, DPD, Zásilkovnu, které jsou žhavé na to posílat moji korespondenci sem i tam, vychází mi Česká pošta na posledním místě. Prostě zaspala. Přestali jsme ji nějak potřebovat.
Zbyl jen kousíneček nostalgie, jak ten poštovský panáček sedí na kozlíku, troubí na trubku a Jedééé!
2103
Žijeme v době, která se občas kutálí v kotrmelcích a s ní nejen lidé, ale i místa a stavby, o nichž si jejich autoři a stavitelé představovali, že budou věčné. Naštěstí si dnes poměrně vážíme památek. Nebylo jen výsadou minulého století budovat dálnice centrem Prahy. Už vašnostové z radnice ještě o století dřív plánovali dálniční průjezd od Olšanských hřbitovů přes Floru a Václavák, rozkutat uličky a domy gotického centra, profrčet kolem orloje Pařížskou na most a průkopem nebo tunelem vystoupat na Letenskou pláň. Kam dál už se nedozvíme, rozpočtové nedostatky a války všechno pohřbily, a tak dálnice nefrčí mezi Husovým pomníkem a morovým sloupem. Zato nestojí magistrály a okruhy tam, kde je nutně potřebujeme.
Ale mění se i místa bez velkého strategického významu, zato ukládaná do paměti lidí živých i dávno zmizelých. Ve Vodičkově ulici stávala Akademická kavárna. Takových bylo kdysi v neuspěchané Praze plno. Každá kavárna měla svého ducha, svůj styl a svoje návštěvníky. Moji sázavskou babičku můj táta čas od času přivezl do Prahy, usadil ji v „Akademické“ na celé odpoledne a šel za obchody i za zábavou. Pro babičku to bylo šťastné místo, ten příjemný pocit z toho přetéká až do našich dnů.
Trhlo to oponou, komunisté kavárnu zrušili a místo změnili na dietní jídelnu. Zdraví pracujících je pro budování socialistické společnosti jedno z nejdůležitějších. Sacherovy dorty nahradily nemastné a neslané výrobky. Můj táta, účastník té doby, si tam chodil napravovat stresem poškozený žaludek. Ta druhá instituce tam vytrvala dlouhých čtyřicet let. Já jsem vypadl z posloupnosti; mě zajímaly úplně jiné věci než nějaké místo naproti národnímu výboru. (Dietní stravovna bylo ještě z lepších řešení. Všude v centru mizely soukromé obchůdky, kavárničky a hospůdky. Za staženými zaprášenými roletami byly místo nich jen sklady čehosi.)
Se zazvoněním přiklusal Mc Donald. Moje babička by si asi BigBurger nedala, naši vnuci tam možná občas zajdou.
Jak to píšu, dostal jsem chuť na zákusek se šlehačkou. Naštěstí kaváren a cukráren je v metropoli už znovu docela dost. Jako tenkrát.
2003
RÁNO V DESET NULA JEDNA ZAČÍNÁ JARO.
1803
Jsem jedináček! V mém věku už to tolik nevadí, ale dřív, hlavně v dětství, to bylo dost nepříjemné. Tak za prvé: musíte si hrát sám. Když stavíte něco z kostek, ještě to jde. Když právě dostavěnou věž, někdo shodil, víte, že jste to mohl být jenom vy, a je nesmysl, zlobit se sám na sebe. S kolektivními hrami je to složitější. To musíte být minimálně vy a ten druhý. Což jste zase vy. Je potřeba si věci navzájem vyříkat, občas se o ně pohádat. A když se něco nepovede, máte to na koho svést. Takový kolektivismus vám může vydržet do vyššího věku, ale to už si lidi začnou myslet, že jste mešuge.
Zažil jsem dobu (na začátku budování socialismu), kdy jedináčci nebyli oblíbeni. Společnost potřebovala víc pracovních sil a perspektivně také víc lidí do armády. Bylo to takové podprahové, ale cítili jste to. No jo, jedináček, myslela si soudružka učitelka poté, co absolvovala stranické školení.
Chtěli jste křičet, že vy za to přece nemůžete, ale nikdo vás neslyšel. Do toho všeho jste byli nemocní a neduživí (válečné dítě), zakázali vám všechny sporty a vykrmovali vás vším, co bylo po ruce (doba poválečná), čímž jste se stali nepřehlédnutelně tlustými.
Nakonec jste rezignovali. Postupně jste zjišťovali, že ta věc má i nějaké výhody. Nemuseli jste se doma s nikým hádat, po nikom nosit odložené svršky, ani nikoho vodit do školky. A když ještě přešla doba „být nejlepší v běhu“ a nastalo období „být nejlepší s holkama“, uvědomili jste si, že je fajn mít jako jedináček vlastní pokojík, kam jste si mohli ty holky tajně vodit.
1603
Generální ředitel České televize Jan Souček na jednání Rady ČT oznámil zrušení několika pořadů. Po vyhození Marka Wolnera, zrušení pořadu 168 minut a odchodu Nory Fridrichové teď likviduje sedm dalších publicistických pořadů. Na prvním místě je to skvělý pořad Václava Moravce Fokus. Dále jsou určeny k likvidaci Archiv ČT24, Interview Speciál, Týden v politice, Zkraje, Regiony ČT 24 a nedělní vysílání pořadu 90′ (Devadesát minut). Naopak uřvaný bulvár Michaely Jílkové, která nenechá nikoho domluvit, „Máte slovo“ samozřejmě zůstává. Pikantní je, že rušení pořadů Souček zdůvodňuje úsporami poté, co Sněmovna televizi přisypala zvýšení koncesionářských poplatků. Takže důvody likvidace jsou asi v něčem jiném.
P.S. Na podporu pořadu Fokus Václava Moravce vznikla petice. Najdete ji na https://www.petice.com/petice_za_zachovani_poadu_fokus_vaclava_moravce?fbclid=IwY2xjawJCB2RleHRuA2FlbQIxMQABHWiWcggZlwL59nhvSdNVC9qGFEd1hzHw5nUV-ZwNSdwDEuqNsOFPsnLehw_aem_2MWiidbX-YjFS6I4eroSPQ
My s Hankou a několik tisíc dalších už jsme podepsali.
13/03
Někdy máme my Češi mindrák stran vlastního jazyka. Je hodně složitý a spousta Čechů česky neumí. Prý jaký je rozdíl mezi češtinou a angličtinou. V angličtině jedno slovo označuje asi dvacet věcí, zatímco v češtině pojmenujeme jednu věc přibližně dvaceti různými výrazy. Nevím; zatímco česky se mi občas pro něco podaří najít řádku synonym, v jazyce anglickém mě už druhý význam slova zaskočí a zmate. Ale v košatosti to není, spíš v mluvení (by mě zajímalo, kolik dalších jazyků má souhlásku ř) a nejvíc ve psaní. Stydíme se za ty háčky a čárky, myslíme si, že už jsme mohli zůstat u spřežek (dvě stejná písmena za sebou napíšete rychleji než dvě různá). A nejlepší je samozřejmě zase ten jazyk anglický a jazyk americký, z huby jim sice lezou hrozné zvuky, ale na papíře všechna písmena hezky podle latiny bez háčků a jiných kravin.
Ale když si otevřete tabulku všech různých písmenek, třeba ve Wordu, vysype se jich na vás hromada divně zaháčkovaných, s vlnkami a stříškami, s malým pinďourkem dole nebo jinak znetvořených. A to jsou jen ta, co používají jazyky odvozené z latiny. Nejsme v tom sami a jiní to mají ještě horší. Tady je jen malá ukázka zajímavostí z naší jazykové hroudy. A to jsem ještě vynechal všechny klikyháky, které jsou písmeny, ale jako písmena vůbec nevypadají.
À Á Â Ã Ä Å Æ Ç È É Ê Ë Ě Ì Í Î Ï Ð Ñ Ć Ğ Ġ Ģ Ĥ IJ Ķ Ĺ Ļ Ľ Ŀ Ł Ń Ņ Ň Ő Ò Ó Ô Õ Ö Ø Ŕ Ŗ Ř Ś Ŝ Ş Š Ť Ú Ù Ũ Ū Û Ü Ŭ Ů Ű Ų Ŵ Ý Ŷ Ÿ Ź Ż Ž
12/03
Libri prohibiti.
Vzpomínky pamětníků na totalitu jsou dobré k tomu, že pamětníky každé ráno potěší, že žijí ve svobodě. Náročnější bývá tuhle radost těm, co žádnou totalitu nezažili.
Pomineme-li hladomory, epidemie a technické vynálezy, dějiny se mění puči, převraty a jinými katastrofami. To se vždycky najde nějaký opomíjený ale sebevědomý jedinec, nedosti krásný, aby mohl hrát ve filmu, a nedosti chytrý, aby vysílal předměty do vesmíru. Soustředí kolem sebe houfec podobných pitomců, jednoho dne všichni vyrazí do ulic, pověsí svoje vlajky na důležité budovy (někdy i nejviditelnější představitele starého režimu) a začnou vládnout. Nebo naopak: ti, co tu revoluci prohráli, si počkají na vhodné počasí, strhnou moc třeba s přispěním cizích armád zpátky na sebe a začnou vládnout. Zpravidla nastolí dusno, temno a nesvobodno.
Všeobecný lid se trochu přikrčí, někdo si tiše v hospodě zanadává. Zatím ti odmocnění jsou zavřeni bez soudu nebo se soudem, to je fuk, jsou odstaveni, vyhozeni, vyemigrováni, zahnáni do káznic nebo kotelen, potrestány jejich děti i švagrové. Vše proto, aby se na ně zapomnělo. Nešikovné je, že někteří z nich napsali nějaké knihy. Tak zákaz vydávání, jenže lidi je mají doma a čtou si v nich. Myšlenky o svobodě, a tak vůbec. Páter Koniáš ví, že je nutné, aby se zakázaly, prohledaly se půdy a almary, a nakonec se zorganizovalo na náměstí velké knižní autodafé. Dnes už se široké klobouky jezuitské nenosí a lidem se do almar většinou neleze. Projdou se všechna knihkupectví a všechny knihovny. Nevhodné knihy se zabaví, někam odvezou, už se nepálí ale likvidují se bez kouře.
Zakázané knihy. Libri prohibiti. Jenže těch knih je hodně a dost lidí musí ty knihy sesbírat, odnést a zlikvidovat. Ti lidé s tím nesouhlasí. Jednak považují ničení knih za nekulturní zvěrstvo a taky si chtějí v těch knihách dál číst. Každý strčí tři čtyři z té hromady pod kabát a doma je opatrně zastrkává do knihovny. Zrovna přišly děti ze školy. Souška učitelka jim v dějepise vykládala, jak v době temna ti jezuité pálili zakázané knihy na náměstí.
1103
Sodoma a taky Gomora.
Abrahám bydlel se Sárou ve stanu. Oni Izraelité byli vůbec takoví trampové, to měli z té čtyřicetileté turistiky, co provozovali předtím, když prchali z Egypta do země zaslíbené. Ten stan postavil na moc hezkém místě, tak hezkém, že Bůh, když měl po šichtě, tak se u něj stavil. Taky protože pokaždé dostal výtečnou svačinku a do třetice proto, že Abrahám se Sárou byli vyvolený národ. Jednou takhle přikvačí, sedne si a tváří se jako kakabus. Co se divíte, když Bůh může někdy vypadat jako hořící keř, proč by jindy nemohl být kakabusem? Abrahám se zdvořile zeptá, co ho tak se… Rozesmutňuje, opraví se. Ále, stojí to za prd, praví nejvyšší. V jednom městě kousek vodsud se lidi spustili a smilněj jako diví. Ani ti nebudu vykládat, co všechno vyváděj. I zvířata tím trpí. Musím zítra celý to město zničit.
Ab je hrozně zvědavý, které že to město lehne popelem, ale ví, že není slušné se ptát na takové vošajstlich záležitosti. Vševědoucí ví, co si Ab myslí, a procedí: Sodoma!
Abovi spadne srdce někam ke kyčli; v Sodomě má příbuzenstvo. Lota a jeho rodinu. A okamžitě začne smlouvat: A kdyby tam byli aspoň nějací spravedliví, tak to město nezničíš? Takhle licitují celé odpoledne, uhraje se to na plichtu – Lot a jeho přízeň bude zachráněna. Pak se Bůh rozloučí a Ab hned pošle rychlého posla do Sodomy, aby Lota varoval.
Lot podle pokynů čeká v městské bráně zachránce a za soumraku si je přivede domů. Za kuropění průvodci shromáždí Lota, jeho ženu a dvě dcery a vyvádějí je z města. Pospěšme si, vybízejí je. Akce záchrany je samozřejmě koordinována s procesem likvidace, ovšem pro pozdější záznam události ve Starém zákoně je nutné popis zdramatizovat, aby bavil čtenáře ještě za několik tisíc let.
Tak opouští Lotova rodina v hloučku město, sprosťáci ze Sodomy na ně ještě chvíli dělají oplzlá gesta. Na víc si netroufnou, protože vpředu anděl, vzadu anděl s automatickou útočnou puškou, v historických pramenech to hledejte pod „meč plamenný“. A do omrzení opakují „Neotáčet se!“ Vzadu začne hvízdat a bouchat a hrčet a chrastit, to padají hradby a padají domy, i lidé jako podťatí, je v tom rachotu slyšet i lomení rukama a bučení dobytka, který od rána nebyl ukojen.
Taky byste se možná po očku koukli, ač byste věděli, že se to nesmí. A vysvětlujte to zvědavé ženské. Lotova žena se ohlédne. Na vteřinku. A hned stojí jak tvrdé Y, prostě solný sloup. Lotovi je to líto, docela hezký život spolu žili, kus soli by si rád odloupl. Jednak jako vzpomínku a taky tam, co je vedou, určitě nebude čím solit. Ale průvodci je ženou dál, Lota a ty dvě poloviční siroty.
Může vám jich být trochu líto, ale furt je lepší být zachráněný než sežehnutý peklem na zemi. Co je ale na pováženou a donebevolající je tohle: Že a proč bylo zničeno město Sodoma, jsme už řekli. Ale současně bylo zlikvidováno i město Gomora. Nikde není zmiňováno, že gomorské obyvatelstvo bylo zlé a božích příkazů nedbající a všelijaké čuňačinky páchající. Možná jenom Sodoma a Gomora byla města těsně vedle sebe, takové souměstí se společným národním výborem. Třeba jako Frýdek-Místek. A tak už to někdy dopadne, v dějinách i v Bibli: Když se kácí les, lítají třísky.
1003
Donald Trump… Můžeme si říkat, že je šílený, že je blázen, že nenávidí Ameriku a demokracii a obojí chce rozvrátit. Ale co když je to jinak?
Rusko na tom po třech letech války (8.2.2025) není nejlíp. Secvičené gardové brigády dávno zmizely v čmoudu ukrajinského kotle. Místo nich nováčci, Rusové za peníze (ti mohou chybět v pracovním procesu), vězňové a Korejci. Na podzim Rusové všude, sice pomalu, ale postupovali, teď se to zastavilo a trochu jdou dopředu Ukrajinci. Obsazená krajina hodně připomíná Verdun, jen miny a nevybuchlé granáty. Ruské tanky na záběrech moc nevidět. Váleční blogeři žertují, že se zprovozňují už i ty, které čekaly ve skladech na natáčení filmů o Druhé světové. Logistiku místo kamionů prý zajišťují osobáky a osli (!). Určitě to tak špatné nebude, ale vojáci bez výcviku, s nedostatkem materiálu a málo schopným velením asi nemají velkou chuť pokládat životy. Putin to ví, sleduje to v čase a už si nenechá od podřízených věšet bulíky. Vzpomene si na svého přítele, kterému často pomáhal v jeho neúspěšných obchodech a taky mu asi pomohl do Bílého domu. A teď je čas splácet.
Nebo jak si dokážete vysvětlit, že DT jedná, tak jak jedná?
0703
Čtenář.
Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.
Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku svléknu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na jinou. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.
0603
Jeden z nejvýraznějších přátel Vladimíra Putina, Viktor Orbán, nepojede v květnu do Moskvy na oslavy 80. výročí konce Velké vlastenecké války. Pokud vám to připadá divné, musíte zabrousit hlouběji do historie. Po První světové válce bylo poražené Uhersko nejvíc zdeptáno vítěznou Dohodou. Smlouvou ze zámku Trianon přišlo o víc než polovinu území (Slovensko a Podkarpatská Rus připadly Československu, Sedmihradsko Rumunsku a jižní oblasti Jugoslávii.) Nezabránilo tomu ani koketování s posledním habsburským císařem Karlem I, ani komunistický puč, kdy maďarské rudé formace nakrátko dobyly Košice a Prešov. Před Druhou světovou se znovu přidalo k Německu s nadějí, že by došlo i na jeho záměry obnovit velké Uhry. Stejně jako Itálie, Slovensko a Rumunsko vytáhlo i Maďarsko po boku Wehrmachtu na Sovětský svaz. Když se situace na frontách obrátila, Itálie to zabalila, Slovensko se tvářilo jako nic a Rumunsko změnilo válečnou stranu a dokonce pak pomáhalo osvobozovat Brno. Jen Maďaři v tom zůstali a Rudá armáda demolovala obklíčenou Budapešť. (Sovětské potlačení maďarské revoluce v roce 1956 už byla jen taková tečka.)
Takže žádné důvody k oslavám a Viktor nikam nejede.
0503
Někdy se to přihodí, že se, neradi, dostanete do debaty o politice. Známý, který vůbec není dezolát ani přítel Putina, říkal, že by nechtěl, aby jeho děti musely narukovat do války proti Rusku. Vyprávěl jsem mu svůj příběh. Na vojnu jsem nastoupil do Plzně na Slovany. Byl jsem příslušníkem Československé lidové armády, která byla nerozbornou součástí Varšavské smlouvy. Ta Plzeň ležela na samém okraji té nerozbornosti, každou chvíli jsme měli poplach někam hrčeli s tanky. Já tolik nepoplachoval, byl jsem sice záklaďák, ale strojař-expert. Tak jsem se občas dostal do místnosti štábu pluku. Tam byla obrovská mapa kusu Evropy. Na ní takové ty šipky a křížky, jak to válečných mapách bývá. Náš pluk se měl za osm dní útoku dostat až na břeh Rýna. Jako prvosledová jednotka jsme měli šanci na přežití asi stejnou, jako Korejci u Kurska. Sovětská armáda šla za námi v druhém sledu a dobytá území dočišťovala. Ale válka se nakonec nekonala a já přežil.
Řekl jsem známému ještě, že když v tom necháme Ukrajinu, budou po čase muset bránit jeho děti naše území. A až to tady Rusové zase vítězně okupují, zřídí se tu znovu armáda a jeho vnuci budou bojovat a umírat západním směrem. Až k tomu Rýnu.
0403
Bublina splaskla. Možná opravíme posměšný slogan o sedlácích u Chlumce. „Dopadli jak Severní Korejci u Kurska“. Padali v sevřených formacích v krajině, o které ani neměli tušení kde to je a proč tam jsou. Pokud se někteří vrátí zpátky na polostrov, možná tam zmizí beze stopy, protože ta hanba nesmí na světlo. Ke smrti byli určeni všichni. Armáda, která se po léta cvičila na válku před sedmdesáti roky, je nepoužitelná. Je k ničemu, války se dnes vedou jinak. Korejští důstojníci si někde vzadu pečlivě dělali poznámky, co a jak příště jinak. Nelze dopustit, aby se začal rozpadat obraz neporazitelného Kima. Stejně se někdy ten režim sesype. SSSR taky skončil po zbabrané válce v Afganistánu.
A Kim teď posílá další zásilku určenou k likvidaci.
únor
2802
Tak nám zase zemědělci ukázaly své velké…traktory.
Vždycky se najde skupina obyvatel, která není dost oceňovaná, někdo ji ohrožuje nebo aspoň má ten pocit. A pokaždé stát někde najde prachy a za velkého úpění je té skupině nasype. Hned potom nastoupí další skupina obyvatel a představení se opakuje.
Když stát rozdává dotace, žádná hodnota se tím nevytváří. Každá rozdávací vláda má jen dvě možnosti. Buď uspokojí onu skupinu obyvatel a nutně tím poškodí jiné skupiny. Nebo, aby na to měla, zvýší daně, čímž poškodí de facto všechny.
Společnost nezbohatne státním rozdáváním peněz v dotacích, ale podporou podnikání, dobrými zákony a snižováním daní. Ale lid, jeho představitelé a vláda (každá) nakonec sklouznou k tomu vyžadovat a rozdávat peníze za nic. A pak jsou všichni udivení, že nemáme platy aspoň tak veliké jako Německo.
2702
Letos nepřestupný měsíc za pouhý den končí. Ti, co vytrvale chlastají po zbytek roku, si oddechnou: letos už nebude žádný suchý měsíc ani suchý den. Možná ten končící měsíc ani nebude nejteplejší v dějinách měření. To se zatím ještě neví, ale vědci, aktivisté a politici, co bijí na poplach si to určitě nenechají ujít. Vlády nad světem se na další období ujala el ňiňa, ta nás asi pořádně zchladí. Třeba teď budou takové další zimy, že vlekaři už nebudou uměle zasněžovat. Naopak meteorologická zima zítra končí, to jsme moc rádi prosinec, leden a únor jsou za námi a dokonce i v Praze letos napadaly dva cenťáky. Ale žádní mrtví, jen pomačkané plechy. Taky bezdomovci byli letos někde v teple. Nebo se o nich tolik nepsalo, media měla jiné starosti.
Připomnělo se nám výročí Únorového vítězství pracujícího lidu nad demokracií a svobodou lidí a taky tři roky Speciální vojenské operace. I já musím přijít s obligátním příspěvkem: Zítra už bude astronomické jaro za dvacet dní. Těšme se na postupné oteplování a taky na to, co nového zase Donald přejmenuje.
2602
Kain a Ábel.
Adam a Eva, první lidé a emigranti z ráje, měli dva syny: Kaina a Ábela. Po svém neúspěchu ve firmě Ráj, sro v oblasti ovocnářství byli rozhodnuti svým synům vybrat nějaké seriózní povolání. Aby se synci o své rodiče ke stáru dokázali postarat. Dalo se čekat, že budou mít Adam a zejména Eva velmi nízký důchod, protože období povalování v ráji se do penzijního výměru nezapočítávalo.
Ale co jim vybrat? Průmyslové obory nepřipadaly v úvahu, oba kluci na matiku moc nebyli, a taky se to tenkrát nezdálo perspektivní. Učit se na kněze taky nešlo, kvůli rodičům měli pošramocený kádrový profil (porušení smlouvy a odcizení ovoce).
Zbývaly zemědělské obory. Kain byl silný, ramenatý a hlučný, ale zase ne moc inteligentní, tak šel do rostlinné výroby. Na Ábela, který byl malý, křehčí a mámin mazlík, zbyly živočišné obory. Oba dostali od táty spoustu zbytečných rad, od mámy mošnu se svačinou, a šli do práce. Kain makal v potu tváře, orat v kamenité půdě nebyla žádná selanka. Byl začátek neolitu a půda se kypřila akorát dřevěným hákem. Rádlo nebo pluh se tomu říkalo. Ábel dostal na triko stádečko ovcí, i nějaká koza tam byla. Měl chytrého psíka, když se ovce rozběhly do pryč, pes je zaštěkal zase zpátky. Když přišla dravá zvěř a nějaký kus si odnesla, započítalo se to do provozních ztrát. Pasáčkovi Ábelovi nezbývalo než ležet na zádech, koukat do mraků a být pyšný na svou pasteveckou hůl. U rodičů to měli oba dobrý, ale spravedlnost to žádná nebyla. Navíc, aby se jim dařilo, museli čas od času přinést oběť Bohu. Kain přinesl zlatavý snop obilí, Ábel zase upekl jehně. Skopové pánubohu moc chutnalo, kůrčička byla dobře propečená. Ale to obilí, s tím by měl spoustu zbytečné práce. Prostě Bůh Ábelovu oběť přijal Kainovu ne. A Kain začal mít pocit, že se sympatie moc nehrnou na jeho stranu. Probublávalo to v něm jak v ucpaném sifonu. Jedním slovem závist. Tenkrát to v něm vzkypělo, zas tahal z pole nějaký velký kamen, a tak s ním Ábela majznul po palici. Bráchovy biologické pochody se v tu ránu staly neslučitelné se životem, honem ještě stihl vypustit duši.
Byla to první smrt v dějinách, první zabití, první vražda, první bratrovražda.
Bůh za to Kainovi udělil Kainovo znamení. Nevím, jestli ho pak udělil někomu dalšímu, protože kandidátů by byla spousta. Kain odešel Bohu z očí až do země Nód. Tam poznal svoji budoucí ženu. Tady pozor! Kde se vzala ta žena, když Adam a Eva a Kain a Ábel – ten už teda ne – byli jedinými lidmi na Zemi? A to není všechno: Ta žena mu porodila syna Enocha. Když potom sledujeme jejich rodokmen, skončíme až u manželky Noema, která se taky zachránila před potopou a jsme tedy všichni jejími potomky. Takže jsme i potomky bratrovraha Kaina a potomky pramáti Evy, co v ráji ukradla jablko. A kvůli tomu ovoci máme všichni od Evy dědičný hřích. Teda křesťané a Židi, ale muslimové určitě taky. Akorát ateisti naštěstí žádný dědičný hřích nemají.
2502
Smetanovy opery
Vzpomínka na invazi německých bakelitových dvoutaktů. (Braniboři v Čechách)
Zeď ve vlastnictví zaměstnance firmy Peklo. (Čertova stěna)
Bezúplatně někomu převedli borovicový les. (Dalibor)
Někomu zase upadlo písmeno k. (Prodaná nevěsta)
Kazí ji teta. (Libuše)
To se nejdřív rozkecá. (Tajemství)
Tak by Češi rádi viděli paní Babišovou a paní Okamurovou. (Dvě vdovy)
Deratizační pracovnice. (Hubička)
2402
Bylo to tu s námi od nepaměti. Starší si pamatují, jak komunistické noviny ve všech světových i nesvětových jazycích šířily lži vyráběné v Kremlu. Technické prostředky i barvy praporů se změnily, ale Putinovo novinářstvo drží vlajku dál.
Ovšem i ten nejzačátečničtější novinář ví, že jeden obrázek vydá za třicet vět. Nejlepší jsou fotografie z válek, z rozvalin a operačních sálů, z protiválečných demonstrací, pochodů a stávek i hesly anglicky popsaných zbytků kartonů od ledniček a televizorů. Na síti je toho nekonečně, můžete vybírat. Hlavní je, aby bylo z fotografie patrné, že ta zvěrstva a teror páše oběť, zatímco chudák agresor musí vyhrabávat a pohřbívat civilisty. Důležité je probudit soucit, ale nepřehnat to. Rozmetané končetiny mezi troskami jsou už trochu za, ideál je plačící chlapeček mezi rozvalinami. I tady musíte být při výběru obezřetní. Kdekdo už dnes dokáže na internetu odhalit i zdroj té fotografie. A když chlapeček sedí v rozvalinách Gaza City, je trochu blbé, že ta fotka pochází z předloňského zemětřesení v Turecku. Ale většině čtenářů je to jedno, rozhořčení a soucit jsou dnes levné. A jak chcete přesvědčit někoho, kdo má svoji jedinou pravdu a „mě teda nepřesvědčíš“.
Podporujeme Ukrajinu, podporujeme Izrael a všechny, kdo jsou oběti a lháři se z nich snaží dělat agresory; někdy za prachy, někdy kvůli byznysu, někdy pro politické body, ale skoro vždycky ze zloby a blbosti.
2022
Ptá se mně kamarád, proč publikuji zprávy o tom, kdy a kam dopadne velký meteorit, který míří na planetu Země, a že umělá inteligence se už umí sama replikovat a bude nezničitelná, až vytlačí lidi z řízení všeho.
Odpověď: Snažím se šířit nějaké lepší zprávy, než jsou ty ze současné politiky.
2002
Slunovrat ve Svojšicích (pokračování)
Svojšický slunovrat byl vedle Porty největší jistotou osmdesátých let a po Portě také druhým největším festivalem. V jeho druhém ročníku se na něj sjelo dokonce víc návštěvníků než na Portu, teď už pevně usazenou v Plzni. Porta v dalších letech rostla, Slunovrat si udržoval stálou návštěvnost kolem deseti tisíc lidí. Víc už se do toho dolíčku za vesničkou se sto dvaceti šesti obyvateli nevešlo. Lidé se sjížděli z celé republiky. Většina v Pardubicích přestupovala z vlaků na kyvadlové autobusy. Další šlapali pěšky z Přelouče nebo dojeli lokálkou do nedalekých Choltic či Heřmanova Městce. Často trampové začínali na Slunovratu svůj letní vandr. Příroda Železných hor byla pro čundrování ideální. V prvních ročnících se stávalo, že neznalí místo do Svojšic u Přelouče zabloudili do Svojšic u Kolína. (Mapa Československa nabízela další Svojšice u Příbrami a na Šumavě, tam snad nikdo nejel.) Nejvíc bylo diváků z Prahy a východních Čech. Fanoušci vystupujících kapel, trampové i milovníci muziky vůbec. Mnoho nadšenců přijíždělo i ze Slovenska, měli to přece jen blíž než do Plzně. Pravidelně jezdily dva plné autokary z Trnavy. Zvláštní atmosféru mělo obrovské tábořiště. Nic podobného tomu, co znáte z dnešních vymazlených festivalových kempů. U mnoha ohníčků se hrálo a zpívalo od konce koncertu v 01:00. Konec jsem naplánoval o hodinu dřív, ale diváci si vynucovali další a další přídavky. U ohňů se sesedli lidé, kteří se předtím nikdy neviděli, ale uměli společně množství písní. Repertoár Brontosaurů, Spirituál kvintetu, Rangers, Greenhornů, Wabiho Daňka, ale i mladých právě na Slunovratu se prosazujících kapel. A leckde se to blýsklo Písněmi od Kryla nebo Hutky. Byla radost toulat se od hloučku k hloučku, přidat se a taky potkávat muzikanty, kteří přijeli už v pátek a té náladě podlehli.
Moderátorský tým se ustálil na trojici Vašek Souček, Dušan Vančura a Honza Dobiáš. Kvalitních trampských kapel bylo dost na to, aby zaplnily dvanáctihodinový program. A hlásily se mi stále nové. Pro staré trampské bardy byl festival moc rozlehlý, přijížděli spíše sporadicky. Mladých muzikantů ale bylo čím dál víc. Postupně jsem do programu přidával víc titulů z folku a publikum to skouslo. Sehraní spíkři dokázali zapojit diváky do akce v soutěžích a hrách. Pro každý ročník jsme připravovali nové. Přebíjely se divácké vědomosti, nápady i vymýšlení ptákovin.
Sami jsme zírali, jak se ten původní nápad společně si zazpívat chytil a vlastně nám přerost přes hlavu. Kromě ojedinělých pokusů v sedmdesátých letech, třeba koncertu písničkářů v Pezinoku nebo neuskutečněné, protože zakázané přehlídky v amfiteátru v Náměšti na Hané, to byl první masový open air festival. Porta si na venkovní prostory tou dobou teprve zvykala. Trampskou písní nebyl myšlenkou tak výrazný jako festivaly, které přišly vzápětí. Důležité bylo, že jsme si my pořadatelé, muzikanti i návštěvníci ověřili, že něco takového je organizačně možné i u nás a že nemusíme jen pokukovat přes oceán na festivaly typu Woodstock nebo Newport. A ti co přijížděli, si začali uvědomovat sounáležitost s masou lidí stejně naladěných a stejně smýšlejících. Aspoň na víkend bylo možné hodit za hlavu normalizační šeď a všechny buzerace i zákazy a tady společně s ostatními dýchat a zpívat svobodně. Na Slunovratu se nezakazovalo a pravidla si stanovovalo to soudržné společenství lidí v hledišti a na pódiu samo. Radost z toho, že je něco takového vůbec možné zažít, prakticky vyloučila excesy. To byla pro nás odměna za to, že jsme s tím začali. Sedmdesátá léta byla pro nás Z FOLK & COUNTRY KLUBU kromě množství úspěšných akcí a nádherných zážitků také řadou festivalů mocí zakázaných a udupaných. Teď jsme začínali mít pocit, že věci se vyvíjejí lepším směrem a že festival, na který přijede deset tisíc lidí, se už hůř zakazuje. A i kdyby ho někdo z mocných zrušil, lidi by do svojšického dolíku přijeli stejně.
(Z knihy „Průlety folkovou pamětí“, vydalo nakladatelství Galén.)
1902
Slunovrat ve Svojšicích 1980 (pokračování)
Prolistuji svůj adresář a najdu dvacítku nejlepších trampských kapel. Nikdo neodmítne. Kobra namaluje nejkrásnější znak – sluníčko s dvanácti ručičkama (původně bylo ručiček šestnáct a to sluníčko vypadalo dost invalidně). Dneska byste to, že se chystá nový festival, hodili na facebook, ale tenkrát byly k propagaci jen plakáty, letáčky, článek v Mladém světě, zprávička v okresních novinách a hlavně tichá pošta mezi kamarády. My měli ve FOLK & COUNTRY KLUBU skoro tři tisíce členů. V rozpuku normalizace jsme ho museli přejmenovat na KLUB MLADÉ TVORBY, zpravodaje, Portýry a zpěvníky už nám zakázali, ale informace jsme rozesílat mohli. To byl dobrý základ do začátku.
Diváckou základnu měl Slunovrat v rozlehlé trampské komunitě. Tramping byl tenkrát móda, způsob smysluplného naplnění i forma protestu. Trampingem probíhaly různé spory (i nesmyslné šarvátky a hašteření). Hlavní dělicí čára byla generační. Již usazení staří trampové se svými legálními osadami a písněmi, pravidly a rituály v neměnné podobě. Proti tomu mladí bouřliváci, kteří skutečně trampovali a cestovali. Pokud už se někde usadili a zbudovali si tam přístřešek, policajti jim ho většinou se škodolibou chutí vyhodili do povětří. A bylo těch trampů tolik odnoží. Skauti, tuláci, indiáni, vojáci Severu a Jihu, zakladatelé nepionýrských dětských táborů, pochodníci, horolezci, vodáci. Ti všichni se těšili na trampský festival v přírodě.
Jezdili jsme do Svojšic na dva víkendy před festivalem a společně s domácími a muzikanty i dalšími jsme stavěli a brigádničili. Areál rostl a krásněl. Atmosféra pravidelné velké open air akce se přenášela na diváky a na okolí. Z Pardubic jezdila autobusová kyvadlovka, někteří chodili od vlaku pěšky až z Přelouče. Návštěvníci přijížděli ze všech končin, hodně jich bylo i ze Slovenska.
Napoprvé jich přijede hned tři a půl tisíce. Třikrát tolik, co tehdy na Portě. 14. červen 1980 je horký slunečný den a na pódiu defilují kapely, jejichž názvy už dnes osloví většinou jen pamětníky. Stopa, Peklo, Chudinkové, Karabina, Wabi Ryvola, Chrpa, Touláci, Topas, Cestáři, Střepy, Úsvit, Ženáči, Příboj, Wabi Daněk, Rychtáři, Ozvěna, Louisiana, Vodáci a Brontosauři. Moderují Vašek Souček a František Nedvěd, za zvukařským pultem sedí Karel Šafránek.
Souček asi nepřekvapí. Frantu Nedvěda jsem za mikrofon prosadil s pocitem, že se nachází v hlubokém stínu svého bratra v době jeho počínající společenské a mediální expanze. Asi se to nepovedlo, v dalších letech už měl Vašek jiné parťáky.
(pokračování)
1802
Slunovrat ve Svojšicích (1980)
Psal se rok 1976 a normalizační tuhost dosahovala vrcholu. Týkalo se to i Porty, kterou jsme před pěti lety zachránili z nicoty a pět let s ní putovali po českých městech. Jenže teď náš tým obětavých lidí z FOLK & COUNTRY KLUBU byl prakticky rozprášen. SSM si začal nárokovat takřka majetnictví festivalu. Už mu nestačila jen hlavička a logo na scéně. Místo zkušených členů týmu byli nasazováni pracovníci SSM. Hlavně na produkci festivalu. Do dramaturgie, kde bylo potřeba celoročně sledovat celý žánr, se ale moc necpali.
Byl desátý ročník, a někdo prosadil, že by se festival mohl aspoň na jeden rok vrátit do Ústí nad Labem, kde byl po roce 1970 zakázán. Vlastně téhle myšlence jste do té doby věřili všichni. Portu jsme zachraňovali hlavně proto, aby se mohla slavně vrátit do svého rodiště v Ústí. Po tom, co se to konečně podařilo, už si to nikdo z nás nemyslel.
Hodně to drhlo neprofesionalitou. Dusno doléhalo i na muzikanty a myslím, že i na diváky. Seděl jsem večer po koncertě s členy skupiny Stopa. Nálada na bodu mrazu. Po třetím panáku někoho napadlo, že bychom si měli udělat vlastní festival, jiný než Porta a v mezích tehdejších možností nezávislý. Namítl jsem, že vím jak, ale nevím kde. Prý znají takový hezký amfiteátřík v lese kousek od Pardubic.
Ta myšlenka zapadla pod jinými starostmi. Porta se stěhovala do Olomouce, která se ukázala jako daleko vlídnější destinace, a k organizaci festivalu se vrátila staronová sestava. Jednou jsme jeli s rodinou někam na Moravu. Dupnul jsem na brzdu, když vidím odbočku Svojšice 2 km. Za chvilku už naše děti pobíhají po obrovském, tehdy ještě nezastřešeném jevišti. Kapacitu amfiteátru odhaduji tak na 4 000 lidí. Když se jich pak na Letorost v roce 1989 vešlo 12 000, musel jsem uznat, že nejsem v odhadech přesný.
Hned v pondělí telefonát do Pardubic a už vyjíždíme do perníkového města projektovat celou záležitost se Stopou a Františkem Rulíkem ze zdejšího Parku kultury a oddechu. A pak už do Svojšic, kde se seznámíme s panem řídícím Lipavským, šéfem svojšické Osvětové besedy, co dokázal celou obec o 96 duších včetně kojenců zbláznit do festivalu dechovek, pro který tady místní rok po roku brigádnicky upravovali koncertní areál.
Jezdíme pomáhat taky, z Prahy celý FOLK & COUNTRY KLUB spolu se Stopou a dalšími pardubickými kapelami. Je jasné, že ten náš nový festival bude trampský. A protože v červnu, bude se jmenovat Svojšický slunovrat.
(pokračování)
1702
Jonáš a velryba v reálu.
„Chilský mladík měl neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Na moři ho totiž i s kajakem nabral keporkak do své obrovské tlamy. Zjevně to však nebylo sousto, na jaké měl zrovna chuť, a tak jej zase vyplivl, aniž by kajakáře jakkoliv zranil.“
Tolik zpráva, která od media k mediu k nám doputovala až z katolické jižní Ameriky. Možná šlo o experiment, který měl potvrdit možnost nebo pravděpodobnost příběhu biblického Jonáše. Ten byl schlamstnut velrybem (možná keporkakem, možná vorvaněm) a v zažívacím traktu zmíněného savce strávil celé tři dny. Ovšem bez kajaku! A třeba chtěli otec se synem ten zázrak zopakovat, nebo dokonce povýšit na vyšší level, kdy se polyká námořník i s lodí. Jenže kajak není vhodné plavidlo na polykání, především svou špičatostí. Velryb se začal dávit a mladého hrdinu i s lodí a pádlem vrhl. Všichni tři, otec, syn i keporkak, skončili bez úhony, a křesťanské autority se mohly sejít, aby zázrak potvrdily.
A přátelé, ten příběh je pravdivý. Vyprávěl mi ho A. I. Chatbot.
1602
Planeta Země se 22. prosince 2032 srazí s meteoritem. Pravděpodobnost je asi 1,5 %, ale vědci to ještě nemohli spočítat přesněji. Předmět se teď od nás vzdaluje a objeví se hvězdářům až v roce 2028. To už bude možné odhadnout, jestli ano a možná i kam dopadne. Bude-li to do moře, tak takovou vlnu tsunami jste ještě neviděli. Spadne-li někam do Spojených států nebo do Indie, bude to tam asi vypadat jako tenkrát v roce 1908 na Sibiři. A možná tomu tělesu nebude připadat planeta Země dost přitažlivá a odpluje vesmírem dokamsi. Těch 1,5 % je ještě dobré. Že vyhrajete miliony někde v loterii, máte naději mnohonásobně nižší.
1402
Moc jsem se teda nevyspal. Klouzalo mi to i ve snu. Navíc se mi zdály ještě letní gumy, takže nic moc. Stavěli mě policajti, plavmo jsem se opřel do jejich auta, a protože ho neměli zabržděný, tak jsem je tlačil před sebou z kopečka. Policajti skončili v potoce a na střeše, já se naštěstí probudil.
Přesněji probudily mě esemesky od rodinných příslušníků. Že mám být na home office a nechodit ani se smetím. To smetí prý platí na území celé České republiky. Tak jsem uposlechl; když jsem vzhůru, tak to v posteli neklouže.
Pohled z okna meteorologické anomálii nasvědčuje. V naší ulici, vždy tak živé, nevidím žádného jdoucího chodce. Dokonce ani ležícího či jinak upadlého chodce. Vyřešila se také hustota automobilového provozu, je v záporných číslech. Psa by nevyhnal, páníčci musí. Ale pejsánkům to klouže dvakrát víc, když mají čtyři nohy.
Praha se nám nějak odlidštila.
Prostě ladovská zima.
1302
V neposlední řadě.
V dobách naší pubertální slávy byla nejhlavnější zábavou návštěva kina. U nás v okresním městě byly biografy dva. V obou se promítalo každý den a někdy i odpoledne. Pouštěly se v drtivé většině úplně blbé filmy, protože naše pubertální éra se kryla s padesátými lety. Třeba budovatelské snímky ze staveb mládeže, mixované zamilovaným vztahem dvou mladých, pokrokových lidí v modrých košilích. Nebo jak naše socialistická armáda zdolávala Banderovce pokoušející se probít přes nás na západ. O statečných pohraničnících, kterým přes čáru nepronikla ani myš. Mnoho filmů bylo „sdělano v CCCP“. Žádné z nich si už nepamatuji, snad jen několikadílnou Stalingradskou bitvu a Pád Berlína. To nás kluky bavilo, protože se tam v jednom kuse střílelo. Taky si pamatuji, jak Hitler nechal před Rudoarmějci zatopit tunely podzemní dráhy, kde se skrývalo civilní obyvatelstvo a krásně se tam potom topilo.
Každé kino se, kromě pokladny, bufetu s bonbony (tenkrát) a promítacího plátna, skládá ještě z řady řad. Čím dál jste seděli od plátna, tím rostla vaše prestiž. Odpovídaly tomu i cenové relace. První řada za 2 Kč, poslední za čtyři a všechny mezi tím za trojku. Do první brázdy chodili pitomečci rušit a povykovat. Snažili se ve výskoku dosáhnout dlaní do světelného proudu, poskakovali, pobíhali a tlemili se. V některé neposlední řadě, měli lístek všichni, co přišli na film. A vzadu u zdi trůnili ti vyvinutí s holkama po boku. Ještě před týdeníkem se tvářili jakoby nic, ale když se zhaslo, začali rozepínat knoflíčky. Patřil jsem zaměřením k nim. Ale můj problém byl v tom, že jsem si chtěl užít, a ještě taky vidět ten film. Z toho kina jsem si odnesl, že když se snažíte o dvě věci najednou, nestihnete pořádně ani jednu.
1202
Respekt ke spisovnému jazyku českému by měl patřit k našemu národnímu vědomí. Teda jak u koho. Pod tím respektem si nepředstavujte, že bych chtěl „mluviti spisovnými výrazy“. Tak dnes mluví čteči veřejnoprávních zpráv, možná nějaký učitel ze staré školy. Na mluvení máme obecnou češtinu. Všimněte si: to důležité čím mezi sebou komunikujeme a čemu normální cizinec nerozumí, se nazývá řeč, mluva nebo jazyk. Když češtinou píšeme nebo (častěji) tiskneme či šmejdíme po klávesnici, nejmenuje se to nijak. Psaný jazyk je úplně jiný než ten mluvený. Někdy lepší (literatura), jindy horší (sociální sítě). Při mluvení si my Češi rozumíme. Tedy pokud jeden z nás není tupoň, ajťák nebo z Jablunkova. (To je nádherný hraniční česko-polsko-slovenský kout, kde se nemluví ani polsky, ani slovensky, ani česky, nýbrž gorolštinou.)
Když píšeme, rádi bychom, aby nám všichni rozuměli nebo aby nám nerozuměl nikdo. Častěji se samozřejmě dostavuje ta druhá možnost. Například když nabízíte humor a čtou to lidi, kteří pro něj mají nesmysl. My, co píšeme, buď z touhy po slávě nebo že nás připravili o hlasivky (můj případ), jsme psáči (to je nehezké, dál), písmáci (na to musíte být pár desítek let mrtví, abyste zlegendovatěli), psavci (slyšíte to udýchané vršení stránek, aby už ta kniha byla hotová), písaři (kancelářské krysy nebo ti, co jen opisují cizí texty za účelem krádeže) a nakonec spisovatelé (to je dnes skoro každý, kdo má v kompu nainstalovaný Word).
K psaní vás žene chuť, úsilí a někdy i nápady. Na rozdíl od předchozích autorských generací nejste rušeni okolními vlivy. Pravopis vám ohlídá textový editor, náměty dodá AI, přiučit se můžete v prázdninových kurzech tvůrčího psaní.
Naopak ke čtení – pokud jste už opustili školní lavice a nenaučili se to sami – vás, až na výjimky nenutí nikdo a nic. Chytří tvůrci se s tím více či méně úspěšně perou. Ti geniální (doufám, že mě občas čtete), dokáží zkoncentrovat celý příběh nebo myšlenku do dvou řádků. Kapitoly jsou krátké, knížky štíhlé. Abyste nemuseli číst vůbec, vymysleli nejdřív rádio a potom televizi. Můžete si koupit namluvené celé knihy. Je to dobré za volantem, do vlaku nebo k usínání. Také to za vás večer poví dětem pohádku. Tištěné noviny se postupně ubírají do hrobu. Všechny weby i rozhlasové kanály teď hrnou podcasty. Zmáčknete tlačítko a jen posloucháte. Někteří přiloží pro staromilné fandy čtení i tištěný výcuc podcastu. Na sociálních sítích občas něco napsat musíte. Ovšem hodně věcí se už dá nahradit smajlíky.
Co ještě musíme udělat, aby nás čtením nikdo a nic neobtěžovalo?
1102
k*Mezinárodní den čehokoliv. pokračování
Nedávno byla řeč o mezinárodních dnech všeho možného. Některé internacionálně i státně ošéfované MD se usadily v našem kalendáři už před desítkami let, jak bylo zmíněno. Ten kalendář ale měl velké množství dnů k zaplnění něčím mezinárodním. To probudilo aktivitu mnoha jednotlivců i korporací a nasměrovalo je k prosazení dalších mezinárodních dnů pro určitou profesi, společný zájem nebo jen normální kokotinu.
Mezinárodní den míru je pro všechny, nejen pro chcimíry. Den rotace Země je taky užitečný. Kdyby přestala rotovat, za rok už nic neoslavíte.
Máme rádi zvířata. Mezinárodní den tuleňů, lachtanů a velryb. To jsou naši kamarádi, tak je oslavme. Také morčata mají svůj mezinárodní den. Slaví se Světový den vrabců a Světový den žab. Mezinárodní den krys.
Ekologickým snažením dokážeme naplnit půl kalendáře. Mezinárodní den divoké přírody, Světový den mokřadů, Mezinárodní den čisté energie, Mezinárodní den akcí proti přehradám, pro řeky, vodu a život, Mezinárodní den lesů, Mezinárodní den vody, Mezinárodní den nulového odpadu, Den Země, Evropský den parků, Světový den životního prostředí, Mezinárodní den oceánů.
My lidé jsme kulináři: Mezinárodní den ostrých a pikantních jídel, Den milovníků sýru, Den koláčů, Světový den luštěnin.
Jsme ovšem i velmi kulturní planeta. Mezinárodní den hudby, poezie, Mezinárodní den divadla, Mezinárodní den loutkového divadla, Světový den umění, tance, jazzu, knihy, autorských práv, duševního vlastnictví. I nějaké památky se během roku zmiňují.
Nejméně jednou za měsíc si připomínáme Mezinárodní den nulové diskriminace. Pokaždé něčeho jiného.
Slavíme Mezinárodní den menstruace, brambor, bez tabáku, porodních asistentek, mléka, jízdních kol, prostitutek, větrů, afrického dítěte, trpaslíků, jógy, humanistů, vdov, námořníků, asteroidů, bez plastových tašek, nebinárních lidí, tygrů, suchého zipu, leváků, slonů, a to jsme došli teprve na začátek srpna.
V ročním seznamu je kupodivu ještě asi patnáct dní, neobsazených žádným světovým svátkem. Takže pokud máte nějaký tip na mezinárodní slavení Něčeho, pospěšte si. Počítám, že brzy už bude všechno obsazené.
Možná jste ještě potřebovali vědět, že Mezinárodní den bez kalhotek se slaví na celém světě 22. června.
1002
Mezinárodní den čehokoliv.
Když má něco mezinárodní svátek, je to věc důležitá. A naopak: Když je něco všeobecně uznáváno a ctěno, má to mít mezinárodní den.
Ženy jsou pro nás ostatní lidi důležité v mnoha směrech, tak mají svůj osmý březen. V nás dřív narozených má ten svátek trochu pachuť komunistických karafiátů, ale snad to čas z nás opláchne. Dlouho se myslelo, že muži nejsou tak důležití, tak svátek neměli. Někteří z nich si ale mysleli, že ho mít mají, tak už se dnes slaví taky. Zatím dost sporadicky, my ostatní chlapi máme za to, že opíjet se můžeme třistašedesátpětkrát v roce.
Mezinárodní den dětí je fajn, děti máme rádi všichni a slavba nás zas tolik nestojí. Vyluxovat cukrárnu a někam na skákací hrad. Za nás se 1. června závodilo v pytlích, což mi připadalo už jako dítěti pitomé.
Mezinárodní den studenstva byl komunistickou vládou taky dost dopředu vystrkovaný svátek, až na to ten režim v roce osmdesát devět dojel.
Pokud nechci, abyste mě přestali číst, nebudu vyjmenovávat Mezinárodní den práce. Průvody, transparenty, alegorické vozy. A pak setkávání na Petříně u Máchy, což už nebyla práce, snad proto nás v minulosti esenbáci rozháněli pendreky.
Tím jsme s těmi nej mezinárodními dny pomalu u konce. Slavit 25. prosinec jako Mezinárodní den narození Ježíše Krista by bylo trochu divné.
Nenechte se mýlit – mezinárodních dnů něčeho je ve skutečnosti víc než dnů v roce. Na některé datumy připadají i tři mezinárodní dny. Ale protože vám nechci dělat v hlavě betlém, necháme to na jindy.
0602
All left! (Nebojte se, nebude to o politice.)
Nevím, v anglickém slovníku jsem to slovní spojení nenašel. Ani jsem ho neslyšel, i když spojení z opačné strany melou všichni ještě než otevřou cizojazyčnou učebnici. Přitom by se to do českého jazyka a české mentality tak krásně překládalo: „Všechno je na levačku!“
Netuším, který bůh si tohle vymyslel. Všichni jsme symetričtí, máme spoustu věcí dvojmo. Oči, uši, levé a pravé malíčky, plíce, ledviny, někteří i ňadra, dokonce nehet na pravém nebo levém palci u nohy. Všechny ty věci jsou zrcadlově symetrické (nebo jak se to v geometrii říká) jsou tedy vlastně stejné, rovnocenné a stejnohodnotné.
A teď přijde to ale.
Jsem levák, narodil jsem se tak, nebyl k tomu žádný zvláštní důvod. Narozen za války, možná mě prozřetelnost ochránila před vysláním na frontu, žádnou flintu pro leváky jsem v životě neviděl. Navíc válka brzy skončila a květnovou revoluci jsem zvládl i bez kvéru.
Následně bylo rodičům opilým svobodou úplně jedno, jestli jejich potomek nabírá lopatičkou písek do kyblíčku pravou nebo levou rukou. Pak přišel náraz v instituci jménem škola. Nikdo nekontroloval, jestli čtu levým nebo pravým okem. Ale psát se muselo pravou! Všechny leváky přeučit. Mýmu dědečkovi, zasloužilému řediteli školy, by něco takovýho, co psalo levačkou, nesmělo do baráku. Píšu tedy pravou (neptejte se jak). Předpisově i stoluji. Na piano hraju pravou na pravé straně klávesnice a levou na druhé. Tím přeučování skončilo. Prášky na duši stejně beru většinu života. Ale stříhat nůžkama umím jenom levou rukou, a ještě si při tom pomáhám pohyby jazyka. To je úplně na levačku.
0402
Když se člověk narodí, není to vlastně nic příjemného. Pro ty okolo určitě jo. Pan primář si pyšně spočítá, že jste jeho tři sta dvacátý sedmý úspěšný porod, maminka odrozená, vyčerpaná a šťastná, tatínek nepřestává kolem poskakovat v jedné ruce kameru a v druhé foťák a na chodbě zdravotnického zařízení houf příbuzných, čekajících až jim vás ukážou a budou na vás moct dělat ťuťuňuňu.
Vás už odstřihli, vykoupali a zabalili, což jsou na dlouho jediné příjemné věci. Ne že by se vám do života nechtělo. Tušíte, že se tam budou odehrávat věci méně příjemné, jako chození do školy, nebo báječné, třeba chození za holkama. Jenže to je všechno strašně daleko a než nastanou ty časy, budete se muset spoustu věcí naučit. Je divný, že většina jiných lidí to všechno umí, tak proč ne vy? Čučíte do stropu, protože vás položili na záda, zatím se neumíte ani otočit na břicho a zvednout hlavu, abyste viděli svět kolem. Někdy potom začnete plížení plazením, časem se posadíte, to už budete velkej malej king.
Naučit se jíst a pít nebude tak velkej problém, postup prso – flaška – plastovej hrníček, kadit a čůrat budete umět bez problémů a hned.
Ovšem největší problém je v komunikaci. Zvládnout ten jejich jazyk, nevíte, proč se tomu říká rodná řeč, když to nemáte od narození. Nějaké přechodníky, vyňatá slova a odborné termíny byste se doučil později, ale aspoň základní komunikaci by chtělo mít zvládnutou od vstoupení do světa. Zatím si všechno, co potřebujete, musíte vyřvat. Je to strašně namáhavé a depresívní a štve vás, že ti vaši blízcí, nedokážou rozeznat, že řvete kvůli hladu, žízni, že vás něco bolí, jste posraní, je vám vedro, zima, nebo jen máte depresi z toho, že jste se narodili do tohohle blbýho světa. Nebo máte prostě potřebu takový lidský komunikace.
Řvete pokaždý úplně jinak a oni vůbec nepoznaj, co potřebujete. Jako by byl tak velkej problém, aby se všichni naučili aspoň základy kojeneckého jazyka!
0302
Vstupovali jsme do nového světa s představou, že pravda zvítězí nad lží. Snažili jsme se, chvílemi se nám dařilo, jindy jsme zase prohrávali. Tak jsme se do toho pořádně obuli a už to zas bylo lepší. Po čase jsme zjistili, že tohle je podobná válka jako ta s lidskou blbostí. Vlastně ji nemůžete vyhrát, ale smyslem života je stále s nimi bojovat (s blbostí i lží), protože jinak by vás zaplavily.
Vždycky to nějak šlo, až ti mizerové, co lži šíří, přikvačili s novou zbraní. Zaplavili svět obrovským množstvím informací, pravd, polopravd, pololží i lží, že se v tom jeden těžko vyzná. Méně přemýšlivý člověk neověřuje, uvěří prvnímu, co z té záplavy na něj dopadne. Kdo se nedá opít rohlíkem, hledá. Od toho má třeba i internet. Jenže co najde, je ještě zašmodrchanější, protože ti syčáci mají celé zástupy počítačových dělníků, kteří tam ty pololži a nesmysly cpou.
To pak můžete narazit na teorie, že pravda neexistuje nebo že je mnoho různých (a třeba protichůdných) pravd. A to není pravda!
My starší jsme dlouho žili ve světě, kde se směla říkat a psát jenom jejich pravda. Dnes žijeme ve svobodě, můžeme hlásat cokoliv a za pravdu nás nebude nikdo upalovat. Ale pokud budeme naskakovat na všelijaké nepravdy, můžeme nakonec přijít i o tu svobodu. Jak můžete dnes pozorovat, to může být docela ficák.
leden
3101
Nedávno, když jsem vedl nějaké futurologické řeči (čemuž se v trumpoidních časech dost obtížně vyhnete), zeptal se mě můj protiřečník, jestli mám křišťálovou kouli.
Odpověděl jsem po pravdě, že ano. Mám jich po svém dědečkovi několik. V tom městě, co máme chalupu, je od nepaměti velká sklárna, dnes dokonce tak velká, že se říká sklárny. Můj dědeček se kamarádil s panem továrníkem, chodili na pivo ještě s lékařem, lékárníkem, přednostou stanice a s dalšími místními celebritami. Taky spolu možná hráli ochotnické divadlo. V té sklárně se vyrábělo běžné zboží i světoznámé sklo chemické na školní pokusy. Občas jim taky zbyla chvilka na onačejší věci. Třeba křišťálové koule. Pan továrník s aristokratickým jménem Kavalier měl koule jako prezent pro obchodní partnery a taky pro kamarády.
Tu kouli měl v našem městě leckdo. Ale ke koukání do budoucnosti to moc nepoužívali. Takže byli překvapeni, že vypukla První světová, potom že přišel Hitler a následně komunisti. Možná koule z našeho města blbou budoucnost ukazovat neuměly. Zkoušel jsem to později i já. A nic. A to trochu senzibilní jsem. Machroval jsem s proutkem, povedlo se mi to jen jednou, a to vám fakt rve ruce směrem k vodě v podzemí. Profesionální proutkař našel pramen na stejném místě jako já, vrtná souprava zajela skoro až do Austrálie, a my, co jsme na chalupě měli vodu tak na vyčištění zubů, mohli jsme ji teď klidně plnit do plastu a distribuovat všem vodyžádostivým.
Kdežto na křišťálové koule na naší půdě pořád jen usedá prach.
3001
Tisková zpráva: „V Praze vznikne obří podzemní centrální stanice pod hlavním nádražím, v níž se budou křížit dva železniční tunely o celkové délce 10,6 kilometru s pěti podzemními stanicemi. Stát tak chce reagovat na stále větší množství lidí, kteří do české metropole přijíždějí v příměstských vlacích.“
Jako hrdého pražského narozence mě to moc potěšilo. Pásky se budou stříhat v roce 2047, to mi bude 105, tak předpokládám, že to bude bezbariérové, s eskalátory a pohyblivými chodníky, kdyby mi to hůř chodilo. Podle připojené mapky je projekt zamýšlen velkoryse. Centrum naší stolice bude vytunelováno mnoha směry, tunely Vršovice – Holešovice a Smíchov – Libeň se budou mimoúrovňově křížit na Hlaváku, tam budou tři patra železnic pod sebou. Jedno, co už tam je, a dvě patra pod ním. Vzniknou i podzemní železniční stanice Karlovo náměstí, Václavské náměstí, Florenc a Karlín.
Třeba si zamanete zajet na koncert vaší oblíbené kapely, vystoupíte z vlaku, projdete dveřmi a budete ve velkém sále Lucerny. To už budou v provozu vysokorychlostní tratě, superrychlé vlaky snad v té stanici u Lucerny stihnou ubrzdit.
2901
Jedním z dnes nejvíc frekventovaných výrazů jsou „vnuci“. Ta naše generace si prožila divoký život, svět se nevídaně měnil a většina z nás dodnes neví, jestli se má z toho radovat nebo děsit.
Těmi vnuky se ale zaklíná úplně každý. Ten, co na ně myslí a něco pro ně dělá. I ten, co vykřikuje, že ti mladí jsou úplně nemožní, vůbec nic neuměj a prachy, co tenhle stát má, by se měly co nejrychleji rozdat a prožrat.
Oligarchovo nejsilnější hnutí předstírá starost o seniory a schramstává jejich hlasy. I další strany těm starším nadbíhají. O mladé se nezajímá prakticky nikdo. Znejisťují je jejich perspektivy, dlouhá léta se nikdo nestará, kde a jak budou bydlet, jak založí rodinu, jaká je jejich profesní budoucnost a budoucnost jejich dětí.
Založme nějakou stranu, která bude mít starost o mladé lidi, o jejich potřeby a možnosti. To je, co tu chybí. Nejde o to stavět nějaké mezigenerační ploty, ale dejme budoucnosti naší společnosti, co potřebuje. Budou to oni, kdo se budou starat o nás, až zestárneme.
2801
Který je nejvyšší kopec Česka, ví úplně každý. Je to taky nejvyšší kopec Slezska, na vršku má poštovnu (to jiný kopec u nás nemá) a když silněji zafouká, horní úsek lanovky přestává jezdit. Ale který je nejmenší kopec v Česku, to jste bez šance. Maximálně by se dalo kličkovat otázkou, jak se to myslí. Hledali byste asi kopec s nejnižší nadmořskou výškou. Nejspíš u Hřenska nebo u města Lanžhot, kde Moravu opouští řeka Morava.
Kdyby se vás někdo snažil testovat otázkou, které je největší město v Česku, pomysleli byste si. Ovšem ptát se, které české město je nejmenší, to už je jiná liga. Dlouho byl jako nejmenší zmiňován Rabštejn nad Střelou v západních Čechách. Tohle pidiměsto má i dnes dvacet trvale žijících obyvatel. Ovšem v roce 1980 byl připojen k sousednímu Manětínu, takže o statut města de facto přišel. Naopak v roce 2007 byl navrácen městský titul obci Přebuz na Karlovarsku. Ta městem (hornickým) kdysi byla, akorát komunisti jí ten titul sebrali. Dnes má nejmenší město u nás 73 obyvatel. Snad se moc nerozroste.
2701
Někdy se to přihodí, že i člověk mimořádně činorodý a pracovitý (jako třeba já), najednou zleniví a zastaví se. Nic se mu nechce, nic ho nenapadá, šmátrá se od ničeho k ničemu, že by šel někam na výstavu, na poštu (s tou už ovšem skoncoval dávno) nebo do parku, nepřipadá v úvahu, se smetím ho taky nevyženete, aktivity dne skončily ráno, když si vyčistil zuby, ani to nebylo moc pečlivé, teď už se jenom plouží, i biologické procesy se nějak zpomalily, zastaví se s pohledem do nikam, stihne si to ještě omlouvat, tvrdí si, že si potřebuje všechno promyslet, utřídit si myšlenky, ale pak už se do něčeho pořádného pustí, jenže do čeho, valí se to na něho ze všech stran, všechno jak olověná závaží, ani myšlenku neuzvedne, směruje ho to do postele, klidně i teď před polednem, a taky jo, ulehnutí je jedna z mála aktivit, které zvládá, a tak leží s očima pootevřenýma, chtěl by usnout, nejde to, i usínání je práce, a na tu prostě dnes nemá, nic po něm nechtějte, leží, a i kdyby usnul, špatně by se mu potom vzhůrovalo, kdyby byl židem a byla sobota, nedělal by nic, jako křesťan by mohl proflákat celou neděli, ale nejlepší by bylo být ateistou, to by mohl pronevnímat i všechny všední dny.
2501
Není sporu o tom, že vyrábět elektřinu větrnou nebo solární je výhodnější než z fosilních paliv. Lidstvo bude ještě potřebovat velké množství plastů, které se umísťují do moří a oceánu. A ty z ničeho jiného než z ropy nebo z uhlí nevyrobíte.
2401
Evropská část Ruska je převážně placka, leží zde obrovská Východoevropská rovina s několika sotva postřehnutelnými pahorkatinami. Za Uralem to není o moc lepší, navíc miliardy komárů a občas tam padají i meteority. To až na Kamčatce trčí nějaké vrcholy sopek.
Být Rusem, asi bych taky trpěl komplexem placatosti. Většina Rusů miluje hory. Jenže k nějakému pořádnějšímu vrcholu je to z Moskvy tisíce kilometrů. Většina Rusů se za život nepodívá dál než do sousední vesnice, ledaže zabíjí civilisty v nějaké cizí zemi. Kdepak nějaké kopce. A přece si pamatuji jednoho, o kterém se dalo říct, že byl náruživý horolezec. Jmenoval se Uljanov a narodil se ve městě Uljanovsku, když se ještě Uljanovsk nejmenovalo. Dlouho taky pobýval na Sibiři (zřejmě se moc nesnášel s carskými úředníky). Bydlel na Sibiři u řeky Leny, což je velmi velký veletok. Řeku si oblíbil tak, že se podle ní přejmenoval na Lenin. Tím zmátl carské policisty a mohl vycestovat. Mířil do Švýcarska, protože tam jsou vysoké hory. Ale cestou ještě vylezl na Rysy. To je takový tatranský kopec. Dalo se na něj tenkrát vylézt buď ze Zakopaného v Předlitavsku nebo z Popradu v Zalitavsku. Čili buď z Rakouska nebo z Uherska. Nevím, z které strany lezl, a je to jedno. Hlavně že vylezl. Psal se rok 1905. Hned jak byl dole na úpatí, vydal se do toho Švýcarska. To se mu asi hodně líbilo, byly tam ještě vyšší hory. Vydržel tam dvanáct let. Pak dostal z Berlína slušně honorovanou nabídku, která se neodmítá: Udělat v Rusku revoluci. Tak si sbalil všechny Leninovy spisy a vydal se oklikami do té placaté rodné země. Průser lidstva mohl začít.
2301
V roce 2024 poprvé překročila průměrná globální teplota hodnotu 1,5 °C nad předindustriální úrovní (tj. průměrem let 1850–1900). Každý měsíc roku 2024 byl buď nejteplejší, nebo druhý nejteplejší za celou dobu systematických měření.
Vás by možná zajímalo, jak se taková věc ví. Po pravdě odpovídám, že nevím. Představuji si, že se změří teplota v Antarktidě, v Kongu a v Pardubicích a z těch hodnot se vypočítá průměr.
Důležitější je, že čím nás ekologičtí aktivisté a novináři a Greta strašili, už je tady: jeden a půl stupně Celsia. Ta věc je nevratná, lidstvo teplem vyhyne. Nebojovali jsme dostatečně proti oxidu. Kdybychom teď nasadili všechny síly, myšlenky a prostředky, možná by to ještě šlo vrátit. Ale nejdřív tak za sto let.
Možná jsme uvěřili pochybovačům, co tvrdili, že za celým tím jedním stupněm a půlkou není jen oxid, ale něco taky přidává Slunce svými výboji a skvrnami a že v celé historii se střídaly časy teplé i chladnější. Že se to všechno opakuje a vrací v cyklech, které ještě úplně neznáme. Pračlověci neznali teploměr, ale halili se do kožešin. Další okopávači oteplovacích teorií zase říkají, že peníze na boj s oxidem jdou do vniveče, protože jednotlivá lidstva na planetě se na společném postupu nikdy nedohodnou. A někteří dokonce tvrdí, že když už je to s tím céódvě nevratně prohraný, měli by se obyvatelé planety věnovat spíš přizpůsobení vzniklé situaci. Třeba zvyšovat mořské hráze a stěhovat města na břehu do vyšších poloh, starat se o vodu, o lesy a vůbec o krajinu, vybírat rostliny, které ve změněných podmínkách uživí lidstvo. Nebo hledat ve Švédsku vhodné pozemky na vinice, kde se budou pěstovat moravské odrůdy vína. A při té společné starosti o planetu nepoužívat ideologické myšlení a fanatismus.
Ale svět se zdá být v pohybu. Třeba se i my, lidé evropští, obrátíme k rozumu.
2201
Jako předpubertální školáci i později jako už vyzrálí puberťáci jsme si pohrávali se skupinou slov, kterých mělo být údajně patnáct. Společným znakem těch slov byla přípona -del. Byla to výzva a rozšiřovalo to naše kulturní obzory. Dověděli jsme se třeba, že pedel je školník na vejšce. Hnědel byla ta druhá železná ruda než krevel. Technicky jsme byli zdatní, když jsme rozebrali starý budík, zbyla nám hromada koleček a hřídel. Později jsme lepili modely letadýlek. Naše školní kresby podle modelů se jim vůbec nepodobaly. Věděli jsme, že koudelníkův syn je z Kutné Hory. Instalatéři používali koudel, kterou „pakovali“ potrubí (to fakt říkali). Když se koudel zašmodrchala, byl z ní chundel. Dozvídali jsme se taky, že mandel je jiná kusová míra než kopa nebo veletucet. Socialistické obchody tenkrát nepřekypovaly. Proto jsme ještě netušili, jak chutná jádel. O sardeli jsme věděli jen to, že když ji obalíte plechem, je z ní sardinka. A zatímco střechy chudých v minulosti zdobily došky ze slámy, když jste byl někdo, měl jste na střeše šindele. Rondel byl kulatý barák, něco jako rotunda. Nejhezčí rondel mají na zámku v Jindřichově Hradci. Původně to byla hradební bašta, ale když zjistili urození majitelé, že zámek je nedobytný, přebudovali baštu na koncertní sál.
Ti nejpídivější z nás už věděli, že bordel není jen mimořádně velký nepořádek. A celé to naše pátrání po del-slovech byla vlastně velká prdel.
2101
Česko se od včerejšího večera rozdělilo tradičně na dvě nesmiřitelné půlky. Část je z Donalda znechucena a druhá část nadšena.
Zkusme připustit, že mezi jeho nápady řada věcí špatných a řada věcí dobrých.
Teda jestli to ještě dokážeme…
2001
Povídá můj známý: „Tenhle víkend byl první a určitě taky poslední, kdy mělo smysl vyrazit na lyže!“ Asi trochu nadsázka, ale na globálním oteplením ohrožovaný čas zimy docela případné. Je pravda, že ve Špindlu i v Peci, v Alpách i v Monínci se sjíždělo, běžkovalo nebo se aspoň stavěli sněhuláci o sto sedm. Sníh pro jednou informačně zasypal příměří v Gaze, trumpinauguraci i vraždy na Spiši. A to je svět v pohybu, jak nikdy nebýval. Většinou řešíme v poslední době průraznější témata než klima. Spory mezi zelenými aktivisty a jejich odpůrci jako by utichaly. Ti první dostali před víkendem trumf v podobě toho, že teplota světa od začátku průmyslové revoluce už dostoupala o ten zásadní jedenapůlstupeň (mnohem dřív, než se slibovalo), už jsme to prohráli a řítíme se do zkázy (jestli teď hned nezačneme…). Druzí zase namítají, že řícení do zkázy způsobené gryndýlem a zákazem spalováků musíme zabránit za každou cenu a planetární teplotě se máme spíš přizpůsobit (a počítat s výdaji na to přizpůsobování).
Asi nás tento rok čekají prudké spory o klima a změny postojů, jak doma v obýváku, tak na úrovni vlád a nadnárodních institucí. Než k tomu dojde, jděte s dětmi postavit aspoň jednoho malého sněhuláka. Třeba ještě bude sněhu dost. Vždyť i to Aralské jezero (čtvrté největší na světě), kvůli globálnímu oteplení už téměř vyschlé, se najednou začalo plnit vodou.
1901
Andrej Babiš řekl, že pokud by byl premiérem, americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi by vysvětlil, že výdaje pět procent HDP na obranu jsou v Česku nereálné. Dvě procenta jsou podle expremiéra Babiše dostatečná. Řekl to v pořadu Partie Terezie Tománkové na CNN Prima News.
Jak jednoduché. Koblihy se dozvěděly, že je pro mír a že ušetří za zbraně. Až tím premiérem bude, slíbí Trumpovi klidně procent třeba osm. Kdyby měla vládní koalice taky tak šikovného blábolila, měla by mnohem vyšší preference. Možná by stačilo, kdyby měla taky nějakou svou CNN televizi.
1701
Jak se žije u pólu.
Tučňáci maj po práci.
Medvědi si lebedí.
Vorvani jsou vorvaní.
Tuleni jsou zhulení.
Mroži ti se na kře páří.
Velebné je ticho vůkol.
Všichni zbožně čučí na pól.
Čekaj na polární záři.
1601
Rozhostilo se.
Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.
Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.
Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.
I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. Chudák matka by musela trpět silným optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.
1501
Zelené město Kocourkov.
Možná ve vás tahle informace potlačí další díl pozitivního vnímání boje proti globálnímu oteplování. Přesněji způsobu toho boje v současné Evropě.
Výroba obnovitelné energie, ať už ze slunce nebo z větru, je ekonomicky podporována, a to i v případech, kdy tu energii nikdo v síti nepotřebuje a neodebírá. Ale obnovitelní výrobci by byli blbí, kdyby své mašiny v takové situaci vypnuli, čímž by o tu podporu přišli. Energie je tedy v kritických okamžicích nadbytek a odběratelé tu nespotřebovanou vracejí do sítě. Za vracení ovšem platí nemalé pokuty. Aby neměli škodu, požádají velko- a středněodběratelé o připojení „mařičů elektřiny“. Jedná se obvykle o takové obrovské fény, které maří elektřinu ohříváním vzduchu. Trochu se při tom, pravda, ohřeje planeta, ale proč ne, když bojujeme proti ohřívání planety.
Zatím jsou prý v Česku v provozu nebo jsou podány žádosti na mařiče o výkonu zhruba 1000 MW, což odpovídá jednomu temelínskému bloku. S rostoucím počtem obnovitelných instalací poroste i výkon zařízení, která budou v potřebné chvíli jejich práci muset mařit.
To je situace, kdy svítí a fouká hodně. Pokud fouká a svítí málo nebo vůbec, spouštějí se místo obnovitelných zdrojů elektřiny (OZE) náhradní plynové elektrárny. Jedině ty se dají spustit okamžitě. Na rozdíl od uhelných a jaderných.
Problém kolem obnovitelného kolísání výkonu trochu souvisí s tím, že v Evropě se zatím plynové elektrárny prakticky žádné nestaví. Snad se s tím naši vnuci nějak poperou.
(více https://www.irozhlas.cz/ekonomika/v-cesku-maji-vyrust-obri-feny-na-mareni-prebytecne-energie-neco-je-tu-hodne_2501100615_jaf )
1401
Nakloněná rovina.
Tady si neporozuměla fyzika s matematikou. V geometrii může každá rovina být nakloněna, a některé opravdu jsou. Není tedy důvod o některé tvrdit, že je nakloněná. Skutečná nakloněná rovina svírá nenulový úhel s vodní hladinou. A to i když tam široko daleko žádná voda není. Prostě svírá úhel s vodorovnou rovinou. Také může svírat úhel se silnicí před hospodou. Proč před hospodou vyplyne z dalšího. Nejčastější využití, které je vštěpováno žákům už na druhém stupni, je doprava sudů z náklaďáku do hostince. To je dobrý způsob, jak udržet pozornost žáků, když je tématem pivo. Zařízení k této akci určené se jmenuje staročesky líha. Zajímavé je, že toto slovo nemá v jazyce žádného příbuzného. Jedině snad lidová poezie může tvrdit, že někdo s někým líhal, Ale to jim muselo na nakloněné rovině dost ujíždět.
Nakloněná rovina rozhodně nevznikla klonováním jiné roviny. V pivním pravěku se sudy po líze opatrně kutálely nahoru i dolů. Ale pivovarským bednářům a jejich krásné práci s obručemi a zahnutými prkénky už odzvonilo. Dnes můžete kovový sud shodit z auta na chodník.
Čemuž by ale žádná rovina nakloněna být neměla.
1411
Tak nám hlavní město namalovalo před barákem modré čáry. Což znamená, že bydlící a zaplatící mohou na modré být i parkující. Jeden vtipálek poučil sousedku, že na modré budou smět stát jen voliči ODS. Chvíli jsme ji museli uklidňovat. Auto tu má každý, cyklistu byste v naší ulici nenašli ani v poledne s baterkou. Už dávno se modraly ulice v Kobylisích i dole v Libni, my jsme takový vykous, kde mohl parkovat úplně kdekdo. Každé ráno u nás zaparkovali z Roudnice, Ústí, Drážďan a třeba i Stockholmu, zaplnili každičké místečko a dál pokračovali prostřednictvím MHD. Našinec, co se vrátil z nákupu, parkoval v křižovatce a z lístků za stěračem si dělal sbírku. Ovšem ani Švédi ani Ústečáci nejsou v Praze voliči, tak jsme konečně dostali přednost. Město dostane naše peníze a my snad klid a pohodlí.
Ale někde jsem četl, že Praha už vydala mnohem víc parkovacích oprávnění, než je míst na modrých a smíšených zónách.
1311
Potopa světa. (polračování)
Pohled z malého okna archy vyvolává smutek. Kam pohlédneš, voda. Kam se podíváš, moře. Stojaté bez pohybu. Tam kde dřív moře burácelo a vlny se tříštily o břeh, jen mrtvé ticho. A dole pod námi ticho ještě mrtvější. Bývali tam lidé, žili, radovali se a hřešili. Teď už jen občas vykoukne na hladinu mrtvola. Poslední rozloučení s těmi tam dole.
Když čtyřicet dní pršelo a voda stoupala, bylo to zlé. Čím dál vyšší hory mizely pod hladinou. Teď už dlouho neprší, na klidnou hladinu svítí slunce a nic se neděje. Pro duši nejistota ještě daleko horší. Noemova rodina za to všechno snažení, hoblování prken a krmení zvířat získala život. Ale bude ho možné žít? Odteče všechna ta voda vůbec někdy? A bude to v tom blátě dole vůbec k životu?
Žádné zprávy nejsou. Nemá je kdo vysílat a vlastně ani přijímat. Noema něco napadne. Přinese černého ptáka a vypustí ho oknem ven. Zamávání křídly, pak už jen tečka a potom nic. Nekonečné zdlouhavé nic. Pták se nevrací už několik dní. Neměl kde spočinout, aby si oddechl a vrátil se. Deprese si zgustnou na všech přítomných. Noe se rozhodne k pokusu číslo dvě. Mění i barvu nosiče. Teď letí bílá holubice. A druhý den se vrátí a má něco v hubě. Jo! Snítka, krásně zelená! Holubice objevila pevnozem. Archou se rozlehne jásot a přítomná fauna odpovídá.
Teprve za nějaký čas archa troskotá na úpatí Araratu. Všechna zvířata sestupují do nížin, kde se hned začnou množit. Noemova rodina sejde taky do údolí, někde se usalaší a založí nové lidstvo. Noe – na oslavu toho, že všichni přežili – zasadí větévku vinné révy. Té se v půdě zúrodněné tragédií velmi daří. Za čas Noe ochutná první víno, a to je tak dobré, že se Noe zpije, jak pánbůh káže. A to je ten nejlepší konec povídání o potopě.
1111
V poslední době stále častěji čtu a slyším, že máme myslet na budoucnost našich vnuků. Mám šest vnoučat, tak se mě to zatraceně týká. Ten střední rod mi začíná připadat trochu infantilní – poslední dva si letos dělají řidičáky. Takže dvě vnučky a čtyři vnuky. Na pravnuky zatím ještě nepomýšlím, ale tuším, že i jejich budoucnost musím mít na zřeteli už teď.
Hlasatelé z obvyklých protisoběstojících táborů společnosti se na zájmy vnukstva odvolávají vždycky. Ono je to logické: ti nejmladší, případně nenarození se tomu nemohou nijak bránit a taky hájení drobotiny přistane vždycky nejlíp v citlivých duších ochotných za všech okolností páchat dobro.
Přiznám se, mám to trochu složité s Evropskou unií. Je pro nás důležitá a potřebná. Představuje hospodářskou sílu tak nutnou ve chvíli, kdy se na kopec dere Čína nebo Indie a ohrožuje nás Rusko. Na druhé straně všichni ti aparáti s nesmyslnými nápady a regulacemi i v nové sestavě stojaté zapáchající vody ani nečeří. Unii chci, nehodlám z ní vystupovat (to bychom se stali Bangladéšem, nikoliv Švýcarskem), ale chci ji kritizovat a změnit. A tady je ten problém: jak má slušný, proevropsky myslící člověk řešit EU kriticky, a nebýt tím stavěn do jedné řady s Okamurou, Konečnou a Raichlem?
0711
Trump prezidentem. Neřízená střela. Bude to pro nás asi hodně velká změna. I když si něco pamatujeme z předminulého prezidentského období, možná se dost změnil, taky je starší, což bývá většinou mínus.
+ Za Trumpovy předchozí vlády Spojené státy odstoupily od Pařížské klimatické dohody. Biden později zase přistoupil. Dá se předpokládat, že Trump i teď od dohody odstoupí. Rozhodně bude podporovat ropný průmysl a ‚špinavou‘ energetiku.
Takové Trumpovy kroky oslabí v Evropě příznivce Green Dealu a povedou k jeho dalšímu rozvolnění nebo až zrušení. V EU se tím sníží síla zemí, které „jedou na slunce a vítr“ a třeba jádro přestane být sprosté slovo.
+ Trump se ostře vymezoval vůči imigraci. Zásadní pro něj byla výstavba zdi na hranici s Mexikem. Rozhodně se stavěl i proti imigraci muslimů, občanům některých muslimských zemí zakázal vstup do USA.
Možná se mu teď podaří zeď dostavět nebo migraci jinak omezit, případně začít s deportací nelegálů. Neznamená to, že by se migranti z latinské Ameriky přesouvali do Evropy, ale EU se bude muset přidat k důslednější (a hlavně společné) kontrole imigrace.
+ Už za své první vlády Trump upozorňoval na členy NATO, kteří neplnili své závazky, a zmiňoval možné vystoupení USA z aliance.
Postoj USA teď donutí státy dodržovat závazky vůči NATO, především v oblasti rozpočtu. Bude to pro Evropu složité, ovšem náklady Evropanů na společnou obranu v případě přerušení transatlantického spojení aliance by byly násobně vyšší.
+ Ale jak ukončí válku na Ukrajině za 24 hodin, to se teda fakt nechám překvapit.
0611
Když vás pomlouvají, je to dobré.
Když vám nadávají, ještě to jde.
Nejhorší je, když se o vás mlčí.
0511
Byla to dlouhá léta největší pražská „přesvltavní“ stavba. „Most inteligence“ (pro mladší ročníky železniční most v Bráníku; název vyjadřuje skutečnost, že ho šalovali, armovali a betonovali úředníci, právníci, profesoři, novináři a někdy i lékaři, vyhození v padesátých letech ze svých pracovišť) je po šedesáti letech dokončen. Přidala se druhá kolej a může se po něm jezdit z Hlaváku do Berouna i Paříže a zpátky taky.
Díky tomu železniční most pod Vyšehradem, co oslavil už stopětadvacáté narozeniny, pak dostane důchodový výměr a na jeho místě bude stát nový, ještě krásnější a dokonce tříkolejný. Ještě si ale určitě užijeme článků, otevřených dopisů a petic za záchranu toho starého. A teď se vynořila ještě další varianta: zahraniční experti navrhují zachovat historický most, vyměnit jen narušené součásti konstrukce a v těsné blízkosti postavit na samostatných pilířích další most pro třetí kolej.
0411
Rozum do čepice.
Někdy se v debatě dostanete do situace, kdy ten druhý něco průzračného nechápe. Případně vy to vykládáte tak neučesaně, že to snad ani pochopit nemůže. „To dá rozum do čepice,“ vyklouzlo ze mě během našeho dialogu. Nevím, kde se to vzalo, normálně lidová moudra v podobných situacích nepoužívám. Hanka si všimla, chvíli to v sobě promlčovala, a pak se zeptala: „Jak se dává rozum do čepice?“ Vypadala dost rozhodně, bylo jasné, že si nenechá věšet bulíky na nos a bude vyžadovat podrobný technologický postup. Začalo jít do tuhého. Věděl jsem, že jsem to nevěděl. Sám jsem si rozum do čepice nikdy nedával z jednoduchého důvodu, že čepici nevlastním. Na ulici ani v metru nikoho s čepicí nevídám, i když podle inteligentního vzezření dotyčných dost často vidím, že mají pod čepicí. Jak to tam dostali, nikdo neví.
I čepičářské řemeslo postupně zaniká. Nehubí ho umělá inteligence, mizí kvůli globálnímu oteplení. Možná se vrátí, až nastane nová doba ledová. Poraďte mi, prosím, kdo s tím máte zkušenosti, jak se do čepice dává rozum.
0311
Konec Druhé světové války je spojen s vynálezem a praktickým vyzkoušením atomové zbraně. Měly ji brzy v arzenálech rozhodující velmoci a svět měl strach z ještě strašnější války, než byly ty dvě, a to války definitivní a likvidační. Lidé se báli a protestovali. Někteří upřímně, jiným dal majitel těch arzenálů do ruky klacek s holubicí na konci, aby s ní šli mávat za mír a proti těm druhým majitelům arzenálů. Taky jsme se strašili na besídkách s plynovými maskami, pláštěnkami a nohama v igelitových pytlících. Věděli jsme, že patama k výbuchu. A taky jsme věděli, že bezpečné kryty proti těm smrtícím zbraním stačí jen pro malou část obyvatel. V podstatě pro ty majitele arzenálů. Ale nemohli jsme tenkrát vědět, že tyhle věcičky má jedna i druhá strana k odstrašení té druhé a první strany. I ten největší jestřáb měl jasno, že kdyby ten čudlík zmáčknul, bylo by to poslední, co by udělal.
Doba se změnila, na chvíli se zdálo, že přicházela k rozumu. Ale dědicové těch věcí chtěli udržet svou moc a používat je k odstrašování dál. Teď někteří znovu straší. Přitom dnes netušíme, v jakém technickém stavu je ten půl století starý matroš a co všechno se může při neodborné manipulaci stát. Taky nevíme, jak nebezpečné jsou duševní choroby těch, co mají ten čudlík hned vedle ruky.
Někdo to zmáčkne omylem nebo bude prohrávat a celý svět vezme sebou. I to se může stát a my budeme odcházet s pocitem, že na světě bylo vlastně fajn, škoda že zbytečně krátce.
Já myslím, že to dopadne jinak. Lidé, co se motají v blízkosti toho čudlíku, nebudou chtít skoncovat se svým vlastním životem (na jiných jim samozřejmě nezáleží). Ten, co má právo tlačítko mačkat, ti, co mu v tom budou zabraňovat třeba násilím, nebo hackeři, kteří to i na dálku dokáží zablokovat, aby to spustit nešlo. Ti všichni by tím mačknutím přišli o svůj moc a vliv, majetek a peníze, a protože už by neexistoval nikdo, kdo by o nich psal, nakonec i o věhlas.
Státům v Asii, Africe a ostatní Americe je asi fuk, že se Putin mydlí s Ukrajinou. Ale pokud by někdo do té půtky přidal jaderné zbraně, to už by se týkalo úplně všech a celý svět by zakročil.
Takže rozhodně nebuďme vystrašení!
0111
Zajímavá statistika: kolik měsíčních platů musíte obětovat, abyste si mohli pořídit vlastní byt. Taky vás jistě potěšilo, že nejsme poslední. Ale Moldavanům, Bosňákům a Severním Makedoncům můžeme tiše závidět. Proč si Dánové bydlení pořídí dvaapůlkrát rychleji než my (kromě toho že si za plat víc koupí)? Mají přísnější zákony a boháči z Ruska tam nemohou skupovat byty pro podnikání ve velkém. A taky mají mnohem rychlejší stavební řízení. My teď budeme nejméně tři roky čekat na jeho „odzačátku“ digitalizaci. Všichni, kterým to přinese tři roky možných úplatků, budou jistě spokojeni.
3110
Prezident rozdal vyznamenání, bylo jich tentokrát míň, o to lepší výběr. Nekoukal jsem na to, o obrázek, jak Benda se Schillerovou maj hlavy u sebe, jako to dělaj ve sněmovně jsem nestál. Začal bych se obávat, jak to dopadne po volbách za rok. Tak jsem si jen projel seznam těch, kterým bylo propůjčeno a pak diskusi na Novinkách.cz, ta je vždycky výživná. Ale tentokrát lidé prezidenta vesměs oceňovali za výběr, protestů bylo minimálně. Nejvíc potěšil diskutér, co se rozčiloval, proč se vůbec udělují vyznamenání za to, že někdo píše knihy nebo je světově uznávaný tanečník. A proč se statečným sestřeleným letcům v Druhé světové dávají metály až in memoriam. Napsal jsem mu, že by bylo lepší, kdyby byl sestřelen, než kdyby napsal knihu. Na odpověď jsem nečekal, vypnul jsem zařízení a šel spát.
3010
Přišel mi email od Franty. Jednou za čas si napíšeme, pozdravíme se, prostě víme o sobě. Většinou píšu já, když něco potřebuji. Teď se podařilo zrušit podzimní smutky jemu:
„Na Instagramu jsem začal uveřejňovat fotky z mého archivu. Jen výběr, asi by se to nevešlo. Ale postupně budu přidávat. Jsou to na začátku opravdu archivní věci. Tak se podívejte, a když tak řekněte kamarádům.
Takže: https://www.instagram.com/refo.fh/
Franta Heřman“
Franta je Fotograf s velkým F. To F má dva významy: jednak dělat obrázky Fakt umí a za druhé byl s námi vlastně od začátku, když se „F“olk&country scéna narodila a začala s naší pomocí a k naší radosti růst.
Otevřel jsem na instáči první várku a zjihl (to je opak k výrazu zesevernět, abyste věděli). Ti nejstarší z vás budou zřejmě jihnout taky. Ti, co se ještě nenarodili, když Franta u všeho mačkal spoušť, budou koukat! Dokonce ani já na některých snímcích nepoznávám kapely, ale mohu se kouknout do archivů a vylučovací metodou identifikovat. Většina dalších je mi blízká, a hned mi vyskakují události a příběhy. Seriál slibuje pokračování, tak se těšme. Zasloužil by si, chlapec, taky nějaký metál. Nebo možná spíš knihu svých hudebních obrázků.
2910
Uf! Tak zase k soustruhům. Tyhle víkendy přilepený ke státnímu svátku jsou tak rozlehlý, že snad i Židi maj prodlouženej šábes. Ale hezky bylo, slunečno, v poledne jsem vyrazil jen v tričku. Hanka se oblékla tepleji, protože ve stínu u popelnic bude chladno. Ovšem právě přirazil kukavůz, ohřáli jsme se od motoru. Nebylo kam co odpadat. Jak v Neapoli během stávky. Hanka tvrdila, že přijeli až dneska, protože mají příplatky za svátek, ale já jsem věděl z médií, že pražské odpadové firmě hackeři napadli počítače, takže popeláři nevěděli, kam mají jet a kde už byli. Jenže takovou blbost nemůžou udělat ani hackeři z Ruska. Možná mířili na banku, ale popletli hesla. Třeba to provedl někdo Brna, protože Pražáci na moravskou metropoli dělaj pořád nějaký legrace.
Jak vám z předchozího textu vysvitlo, jsme zrovna v hlavním městě. V Sázavě máme popelnici od pátku novou. Té staré, co jsme ji milovali a o níž jsem napsal i fejeton do Mladého světa (to jen abyste věděli, jak stará byla), se urvalo dno, a tamní popeláři ji bez něj neuměli vyprazdňovat. Nová popelnice svítí novotou, až se žinýrujeme do ní něco dávat. Jo, ty pražský odpadlíci vyvezli jenom směsnej. Modrej a žlutej kontejner zůstaly zasypaný. Hlavně krabicema, asi všichni sousedi dávali neexistující republice k svátku nějaké dárky. Jen my blbci jsme už od pátku třídili papír a plasty.
2710
Včera jsem psal o změně času. Zvládli jsem to na jedničku. Pečlivci si dali budík na třetí, a když zazvonil, přetočili ho v polospánku na druhou, ale zapomněli ho zamáčknout, takže jim za hodinu zvonil znova. Přetočili ho v polospánku na druhou. My ostatní jsme si večer dali panáka, aby se nám v té neexistující hodině dobře spalo.
Taky se nám prodloužil víkend, o ten svátek, co už se neznárodňuje, a o podzimní prázdniny. Vraceli jsme se v pátek po D1 do Prahy proti nám se vinul (převážně stojící) had. Metropole se vylidňovala, potěšitelné, u nás v Kobylisích na koupališti už nebude tak narváno. Tipovali jsme si, kdo z těch pojíždějících míří zazimovat chalupu, koho zlákaly václavky, kdo jede na hroby, kdo za staroušky, udělat jim na zimu trochu dřeva a kdo s potomky slepí draka. Ideální čas na podzimní cestování, mokré listí už leží na vozovkách a ke hrobům jedou hlavně ti, co vyjíždějí jenom na Velikonoce a v týdnu do železářství. Dopravní statistika nás na konci toho podzimního víkendu zaskočí jako obvykle.
2610
Nikdo vlastně ty změny nechce, většina dvakrát za rok nadává, ale nemůžeme se dohodnout, jestli furt letní nebo napořád zimní. Ono to není jenom tak, to by se musela dohodnou celá EU, a to se nikdy nestane. Taky s vlaky by byly problémy, dojedete na hranice a tam by ty různě změněné časy dál nikoho nepustily. A změna utužuje přátelské vztahy mezi lidmi. Třeba když vidím souseda nad hrobem, jak vleče štafle, aby upravil čas hodin vysoko na stěně, můžeme společně ponadávat. Softvéry nás té zábavy postupně zbavují, počítače a telefony si to udělají samy. Ale když na starých budících a tlačítkových Nokiích nemáte zrovna čas měnit čas, můžete to nechat být. On bude ten na vašem displeji za půl roku zase správný.
2210
Americký kontinent se nám vytrvale vzdaluje. Není to ovšem zpráva politického nebo ekonomického rázu. Celý světadíl od nás „zbytku světa“ odplouvá. Podle posledních měření se Amerika od Euroasioafriky vzdálí o 2 až 4 centimetry za rok. Děje se to už dlouho. Původně na planetě existovala jen jedna obrovská pevnina jménem Pangea. Ta se jednoho dne rozlámala na kusy. Jednotlivé díly světa dostaly svá jména (samozřejmě až když je někdo objevil). A začaly se od sebe vzdalovat. To dlouhé, čemu říkáme Amerika, si to hnalo na západ. Antarktida si to hrnula na jižní pól, čímž se připravila o své původní tropické podnebí. Od Afriky si to zase jedna pevninská kra namířila k severovýchodu, narazila do Asie, vyvrásnila Himaláj a stala se indickým subkontinentem. Později se od Evropy ještě utrhlo Grónsko a žene k západu mnohem rychleji než Amerika, takže do ní jednou narazí. Co dělala Austrálie si už nepamatuji, měl jsem v těch dobách jiné starosti.
Zůstaňme u té Ameriky. Nejen světadíly, ale i oceány mají své kry. Jak se americká kra tlačila furt na západ, tichooceánská kra neměla kam uhnout a začala se zasouvat pod ni. Neobešlo se to bez nějakých strkanic a rámusů a po celé délce západního břehu Ameriky vyrostly vysoké hory. Na tom kalifornském pobřeží se to mele už desítky milionů let a zemětřesení střídají jiné přírodní katastrofy. Přesto tam lidé žijí, pěstují pomeranče a když nestávkují, tak i točí filmy.
2110.
Všichni si kladou otázku, jak je to možný, že lidi to hoděj tomu, kdo je už delší čas okrádá, a není to žádné tajemství, všichni to vědí nebo tuší. Ale je to svoboda. Svoboda, tak ji oni vnímají. Svoboda být proti. Nejen posledních čtyřicet let, ale i předchozí staletí. Byli proti. Mlčky, se sklopenou hlavou, s předstíráním loajality byli nesvobodní a byli proti. Proti vládě, proti moci. Vytkněte před závorku obrozence, pokrokáře, intelektuály, človíčky z barikád i disidenty. Zbytek národa byl proti, potichu a neznatelně. Pak se něco zadřelo v zemské ose, svět se zacukal, uhynula Varšavská smlouva a najednou byli všichni svobodní. Věděli to, říkalo se jim to ráno i večer. Moc netušili, co s tou svobodou. Podnikat nebo tvořit je moc práce. Cestovat je blbost, když neznáte žádný jazyk a ty zajímavé věci si už můžete koupi i doma. Ale pochopili, že svoboda je možnost být nahlas proti. Proti čemukoliv a třeba proti všemu. To se dřív za nesvobody nemohlo.
Žije se jim dobře, nestrádají. Ale mohou hlásat, jak se mají mizerně. Nebo to za ně hlásají jiní a oni vděčně naslouchají. Utvrzeni ve svém pocitu života v bídě jsou svobodní, protože mohou být proti. Proti vládě. Určitě byli proti Babišově vládě, za lockdownů zcela jistě, a před tím třeba proti vládě Topolánka, ale dnes jsou proti té současné, protože každá současná vláda může za všechno, i za to, co se stalo v dávné minulosti.
Třeba ve svém protivenství pomohou do Strakovy akademie někomu hodně odpornému. Můžeme si být jisti, že jakmile tam dosedne, budou ze všech sil proti.
1610
Modrá je dobrá!
Když končila Druhá světová, nebyl benzín a autem se nejezdilo, takže jsem nemusel sledovat barvy na semaforu. Navíc v Benešově tenkrát vůbec žádný semafor nebyl. Ale základní barvy jsem už znal. Kdosi mi nakukal, že existují barvy klučičí (modrá a zelená) a holčičí (červená a žlutá). Nějak jsem to zbaštil a bral dost vážně. S nástupem do první třídy se některá babička praštila přes kapsu a koupila mi nádhernou plechovou krabici s dvaceti pastelkami. Vědom si genderového významu barev, měnil jsem s holkama barvy. Nakonec jsem měl v soupravě asi šest modrých a čtyři zelené pastelky, zato žádnou červenou ani žlutou. A tak se ze mě žádný národní umělec nestal.
Ale modrou jsem si oblíbil. Pro modříny jsem neviděl les. Cpal jsem se v létě borůvkami a hrozny jsem konzumoval převážně modré. Později přišel na řadu červený Modrý portugal a samozřejmě švestky, v tekutém skupenství. Jedna z prvních písní, co jsem hrál na kytaru, byl Ježkův Tmavomodrý svět. Ochutnal jsem kapra na modro, někdy přišel domů s modřinami, modré pondělí se mi teď v důchodu někdy protáhne až do středy. Navštívil jsem Modřany, Modřice a Modru u Bratislavy. A vážně jsem uvažoval o transfuzi pro případ, že by se mi někde podařilo sehnat pět litrů modré krve.
Prostě modrá je dobrá! A nejenom jedna. Těch modrých je spousta. Všechny je znám jménem, i když váhám, jestli bych je ve skutečnu rozeznal. No sledujte:
šmolkově modrá * azurově modrá * blankytně modrá * námořnická modř * blue * indigo * kobaltově modrá * tyrkysově modrá *borůvková * safírově modrá * smrkově modrá * modřínová * egejská modř * holubí modř * královská modř * admirálská modř * bleděmodrá * paví modř * pomněnková * švestkově modrá *nebesky modrá * …
1510
Statistika je neúprosná. Třeba zajímavá čísla nabízí o tom, jak národy v Evropě úspěšně vymírají. Nejen ze statistických pouček, ale i z prosté úvahy je jasné, že národ nevymírá (je na svých), když každá matka porodí aspoň 2,1 dítěte. (Nevím sice v které porodnici se dá porodit desetina dítěte, ale bude úplně stačit, když devět žen porodí dvě děti a desátá tři). Kde je celonárodní průměr vyšší než 2,1, příslušníků národa přibývá.
V Evropě jsou na tom nejlíp Francouzi a Britové (kolem 2,0). Ostatní Evropanky si pořizují kolem jednoho a půl dítěte, v některých zemích už se to kloní k jedináčkům.
To jsou čísla porodnosti. Imigrace je v jiné statistice a celkový počet příslušníků jednotlivých států tím pádem spíš roste.
V minulosti se počet dětí snižoval v čase válek, epidemií a hospodářských krizí a po nich zase rostl. Jak je to v Evropě dnes? 1410
Vyšehradský železniční most, kterým jezdily vlaky od Plzně a Smíchova a od Evropy až na nádraží Františka Josefa prvního (dnes Wilsonovo čili Praha-hl.n.) byl dokončen v roce 1872. Ale povodeň z roku 1890 ho pocuchala natolik, že na přelomu století tam byl postaven nový. Ten, jehož křivky nás hladí dodnes a z něj nebo skrz něj se krásně kouká na panorama Hradčan. Jenže století a čtvrt je i na most vysoké stáří a postupně se objevovaly neduhy. Na mostě se omezoval provoz a snižovala rychlost, směl na něj jen jeden vlak a začínalo to být na štíru s bezpečností nejen cestujících. Experti tedy rozhodli a byl navržen most nový. Širší, tříkolejný a pevnější.
Ale promluvili do toho občané. Články a petice žádaly, aby se nic nebouralo, jen se opravily nejhorší závady, ale panorama zůstalo zachováno. Plynuly měsíce a jak už to bývá, ani jedna strana nebyla ochotna ustoupit. V poslední době se na mostě objevily nebezpečné trhliny. Byl sestaven plán: všechny rychlíky pojedou přes branický „Most inteligence“ a krčským údolím až na nádraží Františka Josefa. Většina dalších vlaků bude končit na Smíchovském nádraží, které se zrovna rekonstruuje a jen ty nejlehčí příměstské vláčky budou smět na Vyšehradský alias Výtoňský most.
Co bude dál, se neví. Projekt nového mostu je připraven. Doufám, že o bezpečnosti a modernosti železniční dopravy nebudeme hlasovat v nějakém referendu. Naši pravnuci si na nový most jistě zvyknou a bude se jim moc líbit. A až se jednou naplní jeho čas, budou vlastními těly bránit jeho zbourání.
1010
- RÁNO V DESET
- Evropská unie je v čele snah o zlepšení prostředí na planetě.
- Hlavním úkolem je omezení CO2, který je skleníkovým plynem.
- CO2 při lidské činnosti vzniká hlavně při spalování fosilních paliv.
- Aby se omezilo spalování uhlí a ropa v elektrárnách a v autech, zřídila EU emisní povolenky.
- Povolenky zdražují výrobcům elektřinu.
- Výrobci zdraží zboží spotřebitelům.
- Spotřebitelé hledají levnější zboží.
- Levnější zboží dodá do Evropy Čína.
- Spotřebitelé pak kupují jen to levné zboží.
- Čína dodá do Evropy další levnější zboží.
- Zboží se vozí do Evropy velkými nákladními loděmi.
- Velké nákladní lodě produkují velké množství CO2.
- Ty, co plují z Číny do Evropy, vyfouknou přibližně takové množství jako evropské fosilní elektrárny a auta v celé Evropě.
- A to ještě škodí přírodě tím, že teď vypouštějí z výfuků méně síry.
0910
Náš průměrný věk se v posledních třiceti letech prodlužuje. Může za to více životního optimismu (u někoho), lepší zdravotní péče nebo lepší prostředí k životu. Statistici dnes umějí taky odhadnout jakého průměrného věku se dožijeme a kolik času si užijeme v důchodu.
Napadlo mě, že být důchodcem v seniorském věku není úplně ideální. Už toho moc nestíháte, fyzička nic moc, zapomínáte a trápí vás rozličné neduhy. Šlo by to i jinak. Po ukončení vašeho vzdělávání někdy po dvacítce nastoupíte do důchodu a strávíte v něm oněch zprůměrovaných a radostných pětadvacet let. Víc si užijete cestování, adrenalinových sportů, více času bude na čtení a vůbec kulturu, víc mejdanů a výběr zábavy, líp vám to půjde s holkama. Po stanoveném čase nastoupíte do práce a budete v ní už pořád.
Já vím, ta poslední věta není žádná sláva. Ale zase ty vzpomínky, jak jste si ten důchod v mládí užili…
0710
Trdlo.
Máme doma trdlo. Nemyslím nikoho z naší domácnosti. Trdlo, co visí u nás na zdi vedle dveří, je nástroj. Je to dědictví. Moje prababička si koupila trdlo někde ve stánku na pouti. Nebo jí ho vysoustružil dědeček, on byl umělecký truhlář. Je to na té věcičce znát: hbité pohyby dlátem a láska.
Trdlo je taková palice na roztloukání a drcení plodin a dalších věcí v hmoždíři nebo stoupě. To jsme si, koukám, moc nepomohli. Určitě víte, co je to hmoždíř, že to má co do činění s dělostřelectvem. Co největší ráže, kterou se bouraly hradby obležených měst a taky se z toho střílelo o Božím těle. Taky si vzpomenete na tu krásnou mosaznou věc, co měla babička na kredenci, a když vám to na chvilku půjčila, krásně to zvonilo. Stoupa je taková díra v zemi, případně kdekoliv. Nad ní visí na kladce těžká kláda nebo jiné beranidlo. To se nechá „vystoupat“ (vytáhnout) až nahoru, pak se pustí na „teď“ a je slyšet kravál, jak se dole všechno rozbíjí, praská a zaniká. Dnes už stoupy používáme málo, máme hydraulické lisy, které ze zánovního auta udělají malou krabičku plechu.
Vše, co tady bylo řečeno, dělaly hospodyně v malém. Tloukly s ním, šoupaly a točily, jako se trdluje při tanci, až bylo vše na prášek. Oříšky, koření a kde co. To nakupovaly v „obchodu s koloniálním zbožím“, kde se prodávaly věci dovezené z kolonií.
Pokud náhodou narazíte někdy na trdelník, tak vězte, že ten se vším zde popsaným nemá lautr vůbec nic společného.
0310
Štucel.
Vy mladší už to nemůžete pamatovat. Ale kdysi bylo v zimě chladno. Tedy kromě spoust sněhu, zamrzlých rybníků a řek, náledí, jinovatky, ledovky, vánic, meluzín, sněhuláků, hladových ptáčků a uhelných prázdnin.
Když už se do školy nebo na klouzačku muselo, maminky dozorovaly zimní ústroj školáků. To jste mohli vyrazit, jen když jste měli čepičku, šáličku a rukavičky. Za našich časů nosili kluci na hlavě kulicha s bambulí, děvčátka jakousi pletenou přilbu kosmonautů s anténami ukončenými chlupatými koulemi. Z rukavic se nosily palčáky i prsťáky. Všechen tento zimní nadstandard byl předmětem častých ztrát. Něco bylo nalezeno (obvykle až v květnu) nebo babičkou doupleteno. Aby se rukavice neztrácely jednotlivě, ale v celých párech, bývaly propojeny provázkem. Ani to moc nepomáhalo.
Když byly rukavice ztracené, strčili kluci ruce do kapes. Ale co měly dělat holky, když neměly kapsy? Tady se otevírala tlama té nejhroznější genderové nerovnosti: Holky a ani slečny a dospělé ženy neměly kapsy! Když měly naše spolužačky rýmu, strkaly si kapesník do rukávu. A to si ani nedovedu představit, jak to dělaly v létě, když měly rukávy krátké!
Generace narozené před námi byly vůči ženám v zimě pozornější. Vymyslely totiž štucel. Česky se to jmenovalo rukávník, ale to nikdo neříkal. Štucel byl takový tunýlek, který dívky nosily před tělem a měly v něm schované ruce před mrazem. Když něco potřebovaly, musely ruku vyndat. Někdy potřebovaly obě ruce, a aby štucel nespadl do bláta, měly ho na šňůrce na krku.
Štucel byl pletený nebo s kožešinou, často zdobený a do jeho útrob se vešly i věci jinak nošené v kabelce. S rukávníkem na rukou se holky nemohly koulovat, zato mohly být koulovány. Štucel se pak mohl využít i jako štít.
0110
Lorňon.
Naši předkové a předkyně si pěstovali úplně jiné choroby než my. Zatímco dnes trpíme kardiovaskulárními příhodami nebo novotvary a hýčkáme si deprese či bipolární poruchy, u nich převažovaly úbytě, psotník nebo horečka omladnic. Pokud byl jejich život rozmarnější, mohli si opatřit i příjici nebo tu nemoc s kapáním.
Co provázelo předky stejně jako nás, byly vady zraku. Muselo to být tenkrát nepříjemné žít v mihotavém světle svící. Od jeskynních dob až do konce devatenáctého věku žili tak trochu potmě, do které plamínky světla pronikaly jen s ručením omezeným. Tomáš Alva Edison se ještě nenarodil a o úsporných žárovkách a náležitém osvětlení pracoviště se ještě nemělo tušení. Páni v úřadě studovali málo čitelná lejstra a doma v matném svitu četli noviny. Jejich choti ve chvílích volna sáhly po vyšívání, háčkování a paličkování. Představte si, že máte třeba tři dcery, každá už má textilní výbavu ve veletuctech a na každý kousek musíte vyšít monogram majitelky. Je jasné, že mladé ženy sleply ještě před svatbou.
Žádné kontaktní čočky ani oční kliniky. A nosit „skla“ se hlavně dámy styděly. Pan přednosta si na nos nasadil skřipec (jako kluk jsem to s dědečkovým zkusil a vůbec nic příjemného). Jiní úřadové dokázali udržet záhadným způsobem dioptrické sklíčko namáčklé na oko. Brýle nikdo neznal. Dámy, které nepotřebovaly ruce na práci, měly lorňon.
(Lorňon (francouzsky lorgnette) jsou mono nebo binokulární brýle s delší šikmou rukojetí, určené především pro příležitostné prohlížení nebo krátké čtení a také jako módní doplněk oděvu nošený na řetízku.)
Používaly ho spíš jako lupu, když potřebovaly prozkoumat nějaký detail nebo přečíst kousek textu. Lorňon jako miniaturní dalekohled nosily do divadla. Dáma s lorňonem, patřila do vyšší společnosti. Později lorňony vystřídala divadelní kukátka nošená míň na parádu a víc na koukání. Ta už nosily v kabelce i ženy ze střední třídy.
3009
Šmolka.
Možná jste to někdy slyšeli, třeba ne. Modrý jako šmolka. To patří do časů, kdy ještě existovalo „velké prádlo“. Obřad, co se opakoval pravidelně jednou za čtyři týdny (nebo za šest?). Pralo se všechno, včetně ložního. Hospodyně nebo paní domu si na ten důležitý den přizvala profesionální pradlenu, ale přicmrndávat u toho musely všechny ženské z baráku, dcery, snacha, služka, ba i babička. Hlavní pracovní nástroje byly necky a valcha. V předvečer začínala událost namáčením. To se dělo v neckách, které stály na kozách nebo štokrlatech a ve většině případů tekly. Dalo se tomu částečně předejít předvečerní namáčkou: mokrá prkna zvětšila objem a spárami už jen kapalo. Předpokládám, že valchu jste zahlédli v nějaké jazzové kapele. Byl to dost kraválový hudební nástroj, kdežto pradleny dřely prádlo tiše, maximálně si u toho prozpěvovaly národní píseň.
Po praní se máchalo a pak ždímalo usilovným kroucením kusů prádla, znova máchalo a znova ždímalo, a tak ještě několikrát. Možná jsem něco vynechal, ale pak se věšelo. Nebylo-li na co věšet, prádlo se bělilo. To se rozložilo na trávu posranou od housat a nechalo se na pospas slunečnímu svitu. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, k čemu je to dobré. Někdy v průběhu celého procesu se použila šmolka pro zkvalitnění postupu praní. Šmolka byl prášek, modrý jako šmolka. Šmolkovou barvu měla krev šlechticů, absence pracovníků v pondělí, barevné skvrny pod očima bojovníků na sobotní tancovačce i lidová hudba bluegrass přistěhovalců v americkém státě Tennessee. Ti si mohli někde ve stodole zatančit čtverylku, zatímco ženy v naší domácnosti čekaly hory suchého prádla, které bylo nutné nakropit, vyžehlit, poskládat a uložit do prádelníků.
Záhadou pro mě bylo, že po použití šmolky prádlo nikdy nezmodralo.
2809
A tak je to se vším.
Už delší čas nám jsou představovány budoucí výhody umělé inteligence. První krůčky byly malinko legrační, ale rychlý vývoj naznačoval, že v AI je budoucnost. Nejenže udělá plno věcí za vás, v první řadě ty nudné a rutinní, ale nahradí i spoustu zaměstnanců, lidé už nebudou muset tolik pracovat. Skeptici jako vždy kladli všelijaké otázky. Nezmění nás to, když nebudeme mít tolik práce? Co budou dělat ti umělou inteligencí nahrazení? A neujme se AI nakonec vlády na lidmi? Nebo ji nějaký člověk zneužije, aby získal moc? Optimisté tvrdí, že pozitivní přínos novinky převažuje.
Dnes jsme se dozvěděli o možnostech nového využití umělé inteligence. Bude sama projektovat, řídit a cílit pohyb dronů s výbušninami směrem do nepřátelských řad. Už nebudou potřeba žádní vojáci, kteří dnes drony ovládají. Drony budou inteligentně ničit, bořit a zabíjet, žádní vojáci už nebudou potřeba. No není to úžasné?
2609
I ti, kterým připadal český jazyk vtipný a zajímavý, trpěli v okamžicích, kdy to jejich češtináře popadlo, a začali řešit problém i/y. Co naší intelektuální energie se vyplýtvalo na memorování vyňatých slov nebo na i/y-zákeřnosti v gramatice, způsobené různými gendery (a to jsme tenkrát znali jen dva!). Nebo třeba že ve slově brzy se po z píše tvrdé y (jako by se v tom slově mohlo psát jinde než po z), ale brzičko je měkké. Neustálé upozorňování na ptáka, co měl na nějakém bidle dobré bydlo. Nebo slovesa bít a být, přičemž anglický překlad k tomu být se čte bí.
Nebo si myslíte, že slovo ližina (pokud jste o něm vůbec někdy slyšeli) je odvozeno od slova lyže, protože ližina je část zahrádky na střeše auta a na té zahrádce se přece lyže vozí. Není tomu tak. Neboť ližina je od líha, což už vůbec nevíte, co to je. Pravěké školní generace, kterým veškerá věda o fyzice končila kladkou, pákou a kolem na hřídeli, si možná vzpomene na obrázek nakloněné roviny, po které se kutálí z vozu na chodník sud s pivem a sud bez piva zase nahoru. Tak to je líha a ta se skládá Ze dvou ližin, samá měkká i!
Napadá mě, že bychom aspoň jedno z těch i/y mohli zrušit. Dětem ve škole by se ulevilo a na fejzbúk by mohli bez ostudy psát i nedoukové. Bylo by to krásné, najednou tolik času na zajímavější věci. Ale tuším, že to neprojde. Rozhodovali by o tom starší lidé, protože skoro o všem ve společnosti rozhodují starší lidé. A ti se to, pochopte, na stará kolena nebudou přeučovat!
2509
Dětské sny mohou být různé. Někdo by chtěl elektrický vláček, jiný, aby se jeho rodiče nerozváděli. Vláček jsem měl jen na klíček a rodiče se mi rozvedli, až když mi bylo dvaadvacet, ale udělali by líp, kdyby to stihli dřív.
Můj dětský sen se rodil asi takhle: Můj dědeček hrál při mších a podobných příležitostech na varhany v kostele toho slavného sázavského kláštera. Střídal se tam s kolegou panem Wachsmannem, který se do Sázavy přestěhoval z Ruska, kde měl nějakou kapelu, a taky měl syna Jiřího Voskovce, který se kamarádil s mým tátou, ale to jsem ještě nebyl na světě. Když jsem na svět vylezl, to už byl Voskovec i s Werichem a Ježkem v Americe a tátovi bylo líto, že mi nemůžou jít za kmotra, protože to Hitler nedovolil. Tak jsem se s Jiřím Voskovcem celej život nesešel, ale aspoň jsem se potkával s Janem Werichem v sázavský sámošce, co je teď vietnamskej obchod.
Dědeček mě občas vzal do kostela na kůr. Lezl jsem za ním po úzkých schůdkách a postavil se tak, abych nepřekážel šlapačům měchů. Tenkrát ještě nebyla náboženská hudba na elektriku. Vždycky jsem celou mši prozíral na tu nádheru. Když je vám tak šest, nemáte vůbec jasno, jestli jste křesťan nebo ateista, a můžete se soustředit jen na tu nádheru. A ta dědečkova hudba! Tenkrát jsem pojal rozhodnutí, že můj největší dětský sen je zahrát si někdy na varhany.
Byla to dlouhá cesta. Asi rok po Únoru nám zrušili náboženství. Do kostelů už se moc nechodilo a když už, mohli jste si je prohlížet jenom zezdola. Ale při výběru nástroje v hudební škole, mi bylo jasné, že jediná cesta k varhanům vede přes klavír. A tak mám sedm ročníků piána. Ale hrnout etudy mě moc nebralo a logicky nastal úkrok k jazzu, rock‘n’rollu, Osvobozenému divadlu a Semaforu. V trampské osadě jsem se s piánem moc nechytal, jenže hudba folková a country mě směrovala usilovně, až jsem se stal šéfem pražského hudebního klubu. Ten naplno folkový klub v ulici Na Petynce měl tu zvláštnost, že kdysi byl kaplí kláštera a jako takový měl funkční varhany. Skoro každé odpoledne byla taková chvíle neprovozu, ještě dřív, než přišli před večerem barmani a pořadatelé. Vylezl jsem po schůdcích na balkon nebo chcete-li na kůr, zapnul jsem motory a spustil. Co hudebních žánrů znělo z těch píšťal! Můj největší dětský sen se splnil a deset let mi to vydrželo. Doba se pak změnila a já odešel zakládat hudební časopis a jiné zajímavosti. Dobře jsem udělal. Klášter i s kaplí byl vrácen řádu jeptišek a nevím, co by ctihodné sestry říkaly na rock‘n’roll, který by se linul z kůru jejich staronového svatostánku.
2409
V poslední době kráčí světem nový fenomén. Státy, města i jednotlivé školy vyhlašují zákazy užívání mobilních telefonů ve škole. Masívnost kampaně naznačuje, že mobily v rukou žactva jsou vážný problém. Mobily žáky rozptylují, ruší při výkladu, dají se použít k napovídání.
Někde se to řeší tak, že se přístroje vypnou a odevzdají na začátku hodiny. Jinde jsou studenti bez mobilů po celý pobyt ve školní budově. Důsledky opatření se projevila hned. Zvýšila se soustředěnost při hodinách a během přestávek se studenti opět baví mezi sebou místo dosavadního čučení na malou obrazovku. Kantoři situaci chválí, na druhé straně se už ozývají ochránci lidských práv, poukazující na právo mít u sebe a používat svůj majetek. Všechny strany se ale shodují na užitečnosti mobilních telefonů ve vyučovacím procesu. Uvidíme, jak se tahle válka vyvine.
2309
Volby dopadly. Už tolik občanů nepíše, že budou emigrovat, protože jednak jsou to jen krajské volby a za druhé už všichni zjistili, že emigrovat není kam. Ohromení z volebních čísel postupně opadá, stejně jako před týdnem ta velká voda. My, co si pamatujeme, víme, že i v minulých volbách do krajů vyhrálo ANO v deseti, a nakonec vládne nebo spoluvládne ve třech. Teď se rozbíhají veřejná i zákulisní jednání – kdo s kým, kdo s kým určitě ne a kdo s kým jen přes jejich mrtvolu.
Pětikoaliční vyvolenci budou někde tvořit krajskou koalici rozhodně bez ANO, jinde přijmou aňáckou nabídku na společné vládnutí. Ti pak budou příště překvapeni, že jim klesají preference. Jenže voliči nebudou mít potřebu volit někoho, komu dali hlas a on pak podporoval přesný opak.
Babiš vytrvale vyzobával hlasy pro jiné opozičníky a najednou má vysoké skóre, ale nulový koaliční potenciál, čili nulovou možnost sestavovat krajskou vládu.
S podzimem se parlamentní volby 2025 nebezpečně přiblížily. Uvidíme. Můj přítel Vladimír to očekávání docela rozštípl: „Už aby byl Babiš zase ve Strakovce, jen tam se může definitivně historicky znemožnit.“
1909
YAK
Jak se váží Yak?
Prostě jenom tak.
Když se vážil grizly
Všichni kolem zmizli.
Vážili jsme bobry
Výsledek byl dobrý.
Vážili jsme ptáky
Kosy, vrány, straky.
Vážili jsme raky
Kapry, štiky taky.
Vážili jsme vorvaně
Jak jinak než ve vaně.
1809
Ve středověku neexistovala pošta. Dokonce ani poštovní směrovací čísla. Čím se bavili tenkrát filatelisté, fakt netuším.
I přes tyto skutečnosti se muselo někam něco posílat. Vzkaz, milostný list, vyhlášení války. Posílal řemeslník, když něco vyrobil. Aby to nosil někam do horoucích pekel a práce mu doma stála, to opravdu nešlo. Posílat jste mohli málo kvalifikovanou sílu, chuďase, nezaměstnaného nebo kluka od vedle. Ve městech na to byla úřední osoba s titulem obecní slouha.
Posílaná osoba se jmenovala poslanec. (To jsem si nevymyslel, jak se mi podobné věci občas stávají, ale vyčetl v historických análech.) Takového poslance jste mohli poslat úplně kamkoliv. Kromě Ameriky, ta ve středověku ještě neexistovala. Za svůj úkol dostával poslanec drobný peníz. Obvykle ještě menší než nádeník.
1709
Člověk má přátele. Netvrdím, že každý má přátele, někteří lidé mohou mít jen nepřátele, ale to pak není ani přátelský život.
Kdo je na Facebooku, má fejsbúkové přátele. Kdyby žádné neměl, tak nevím, proč by tam lezl. Zajímavé je, že nemůžete mít fejsbúkové nepřátele. To by pak byla krásná pohádáníčka! Kdežto spory s přáteli nejsou nikdy moc vražedné a končí tím, že si vzájemně nasypete nějaké lajky.
Nikdo se vám nepřizná, že hromadit fbpřátele je jeho prvořadým posláním na síti. Ale každému občas unikne chlubení, kolik těch přátel má.
Někdo za přítele sbírá kohokoliv. Jiný oslovuje zajímavé osobnosti nebo lidi, co zná. Další čeká, až ho někdo osloví a pak si ho přidá. Přemýšlivci si projedou zeď žadatele a rychle zjistí, že dotyčný „není náš“ a přijetí se zamítá. Mí přátelé, například, a přátele mých přátel nefandí Okamurovi, Putinovi nebo Hamásu. Někdy takové kritérium nestačí a člověk si musí klást otázku, jestli by s žadatelem našel vůbec nějaký společný zájem. Zasněné krásky s málooblečenými fotografiemi asi hledají mladého sympatického miliardáře. To zatím ještě nejsem. Ale nedávno se mi hlásily – jedna za druhou – úřednice nějaké významné turecké banky, Samá account manager (ka) nebo salles manager (ka). Česká bankovní úřednice žádná. Zřejmě jsem na Blízkém východě víc bonitní než doma. Ale asi by to taky nebyla cesta, o tureckém hospodářství se vyjadřoval posměšně už můj dědeček.
1609
Skopčáci.
Čechy i Morava byly a pořád jsou v prostředku nížina, rovina sem tam zvlněná nějakými pahorky. Do hor okolo, které Česko obepínaly a výborně chránily, se Češi moc nehrnuli. Hory byly neúrodné a zarostlé pralesem (o divokých šelmách a hejkalech ani nemluvě) a musely se nejdřív vyklučit. Češi se v klučení moc nevyznali, tu nížinu už jim dřív vyklučili jejich předobyvatelé, Keltové, Germáni, Markomani, Kvádové, kdo ví, kdo ještě.
Češi měli málo důvodů se do hor cpát, odvaha i boj nebyly jejich šálky čaje, a taky jich bylo tak akorát do té roviny. Hory osídlovali Němci. Od jakživa, za Přemyslů Otakarů, za Karlů Čtvrtých, zkrátka imrwére a furt. Po Bílé hoře jsme si to ještě vylepšili cizojazyčnou šlechtou.
Po staletí v České kotlině Češi a Němci spolu soužili a nijak moc se tím nesoužili. Pak rakouský císař a uherský král (oba dva jeden monarcha, Habsburg Karel I.) prohrál světovou válku (a Němci vůkol taky). Ve vznikajícím Československu Češi s těmi náhorními Němci poněkud vydrbali. Ti se probrali až když je soused Hitler upozornil na jejich právo sebeurčení. Příhraniční Němci volili jako své bydlo Velkoněmeckou říši a světové velmoci jim to v osmatřicátém v Mnichově potvrdili. Dál už to znáte.
A pokračuji jako pětiletý osídlovatel Sudet, konkrétně Litoměřic. Krásné město obklopené věncem hor, kde žili němečtí starousedlíci. V té chvíli ještě před odsunem. Ukázkově chudí horalé. (Sudetské bohatství se předvádělo jinde. Teplice-Šanov, Děčín-Podmokly, Most, Cheb, Liberec…) Na jednom z největších českých náměstí se každý týden konaly trhy. Selky přicházely na trh S KOPCŮ (správně česky z kopců), a prodávaly sýry, zeleninu nebo horské bylinky, jaké středočeské oko nikdy předtím nevidělo. Takže skopčáci. Selky scházely „s kopců“ na trhy i v jiných sudetských městech, to slovo zdomácnělo i jako nadávka, ačkoliv později už tu nikdo toho jména nežil.
1109
Měli jsme zachovat Rakousko-Uhersko?
28. července 1914 začala Světová válka. Neříkalo se jí tehdy První světová, protože se ještě nevědělo, že bude i Druhá světová.
Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku kvůli Sarajevskému atentátu. Nesrovnatelně slabší soupeř se statečně bránil a rakousko-uherské armády na konci roku 1914 byly na srbské frontě stále ve výchozí pozici, zatímco v Haliči prohrávaly.
Mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko sestávalo z 21 různých království, vévodství, arcivévodství, knížectví, markrabství a dalších celků. Ve většině těch částí už v době před válkou se řešila témata autonomie, federalistického uspořádání i odtržení. V roce 1867 došlo ale ke vzniku dvoustátí se společnou obranou a zahraniční politikou a s „hranicí“ na přítoku Dunaje Litavě. Zalitavsko tvořily velké Uhry a také Chorvatsko-slavonské království. Předlitavsko zahrnovalo vše ostatní. Řešilo se i postavení Českých zemí, dokonce i císař František Josef první s Čechy jednal, ale neprošlo to přes odpor Němců jak vídeňských, tak sudetských, a především kvůli nesouhlasu Maďarů, kteří neskousli, že by Češi mohli mít v říši stejné postavení jako oni. Rakousko-Uhersko tak zůstalo duální. To nás zachránilo po skončení Světové války, nepatřili jsme k poraženým jako Vídeň a jako Uhry, které přišly Trianonskou smlouvou o víc než polovinu svého území a dodnes se z toho nevzpamatovaly.
Vyhlašovat tu válku byl příznak státní demence. Armáda byla zkostnatělá, nezajímala se o prudký technický a taktický vývoj, důstojnický sbor čím urozenější, tím tupější, mnohonárodnostní mužstvo málo vhodné na útočnou válku. Armáda bojovala naposledy v roce 1866 s Pruskem a slavně prohrála. Od té doby žádná válečná akce, anexe Bosny a Hercegoviny byla spíš taková policejní záležitost. Postavit takovou armádu proti těm, co bránili svou vlast, nebylo zrovna rozumné.
František Josef postupně senilněl na trůnu ve Vídni, následník trůnu Rudolf spáchal sebevraždu, dalšího Ferdinanda zastřelili v Sarajevu. Ta válka by stejně asi vypukla jinde a pod jinou záminkou, centrální mocnosti, hlavně císař Vilém, ji moc chtěli kvůli postavení v Evropě a přerozdělení kolonií, jenže ti císařové, Vilém a František Josef, už na to prostě neměli. Počínající válka byla o technice, o nové strategii, o síle zázemí a hospodářství. A ve všem tom tahalo hlavně Rakousko-Uhersko za kratší konec.
Už před válkou bylo RU staré a nemocné. Válkou si zorganizovalo vlastní pohřeb.
Světová válka způsobila miliony mrtvých, pád monarchií a zánik států, Hitlera, Lenina, hospodářský a kulturní kolaps a totální změnu evropského myšlení. A další, ještě mnohem horší válku.
Dnes znějí výkřiky typu „Neměli jsme to Rakousko bourat“ poněkud komicky. Odstředivých tendencí bylo na začátku dvacátého století už dost a s válkou rostly. Ano, byli jsme nejprůmyslovější částí RU, i když převážná část průmyslu byla v Čechách a na Moravě v německých rukou. V zachovaném soustátí by ale stále převládal německý hlas, zatímco slovanské hlasy by měly spíš zájem se odtrhnout. A ze sousedství by hlas Německa taky postupně sílil.
1009
RÁNO V DESET
Když se řekne Ty jsi pako…
Tak co vlastně jsi? Je míněno, že dotyčný je pytlík, trumbera, trubka, prostě neználek. To ovšem spíš platí, když „on je pako“. Tedy informace o někom, kdo je takový blbec, že by se s ním mluvčí nekamarádil a nemluvil ani omylem. „Ty jsi pako“ je spíš oslovení kamaráda, který právě provedl nebo proslovil mimořádnou hovadinu, která je tak blbá, až je krásná.
Odkud se pako vzalo, když pronikalo do mladočeštiny? Podle domnívky některých jazykozpytců mohlo pako dorazit z němčiny, kde das Paket znamená balík. (V ruštině je to taky tak, jenom bez toho das.) Možné to je, ale v češtině už balík jako nadávka moc nefunguje. To spíš vidlák nebo kobliha. Ostatně posílání balíků už mizí, dnes se spíš posílají zásilky, a to ještě nadávka není.
Možná i francouzské slovo package může kromě samotného sakypaku označovat lidi, co ty balíky, nosí, hlídají, přemísťují, nakládají, přebírají, opečovávají a zapomínají. Ti také většinou nesršeli inteligencí, prostě pakáž. Nebo paka.
Je tu ovšem další cesta odkud se tento významový etalon snad dostal k nám. Pako je druh jihoamerické lamy. Většina z nás lamu nikdy neviděla. Ani v ZOO; míjeli jsme lamí výběhy, protože děti nás hnaly ke slonům a k opicím. Protože lamy neznáme, vytvořili jsme si představu, že lamy jsou tvoři líní, pomalí a hloupí, vesměs mimořádně. Pako je pak nejhloupější lama ze všech lam. A máme to!
0909
RÁNO V DESET
Jak rozdělit den 4.
Večer začíná společným usednutím k obrazovce. Někdo usedá ke zprávám, další až k „zábavnému“ pořadu, jiný celorodinně sleduje i podvečerní soutěžní pořady. Většina domácích aktivit už je odložena na zítra, něco se ale může ještě stihnout. Žehlit u televize lze, vrtat do panelu nikoliv.
Mladí a bezdětní žijí samostatně, mají-li kde. Že mají taky televizor, ve své bublině tají, ale na čem by sjížděli novinky z Netflixu? Taky vyrážejí na párty, do posilovny, nebo do hospy, a když má jejich byt aspoň trochu metrů čtverečních, pořádají akce i doma. Když nežijí samostatně, mají smůlu. Nebo vyčkávají, až rodina odjede na chalupu.
Usnutím zúčastněných končí večer a začíná noc. Někdo si před spaním ještě chvíli čte, nejčastěji nějakou odpočinkovou literaturu. Křesťané, kteří se pomodlili už ráno, se na to večer většinou vykašlou. Před spaním si všichni čistíme zuby. Ti, co zapomněli se nenápadně vytratí z postele a v koupelně to napraví.
Co se odehrává v noci, netušíme. Ale s největší pravděpodobností NIC. Dobrou!
0609
Jak rozdělit den 3.
Přečkat v práci nebo ve škole je děs. Když odhouká a zazvoní, už je to fajn. Upracovaný otec rodiny si po příchodu z práce otevře lahváč, usedne před televizi a přikryje se novinami (oprava: nějakou dobu čučí do mobilu). Pak si na chvíli zdřímne.
Upracovaná matka rodiny vymění pracovní kostýmek za pracovní domácí oblečení, uloží nákup do lednice (ta smetana zase vytekla!), naskládá nádobí od snídaně do myčky a jde si do ložnice pustit druhou televizi. Zásadně dávají seriál ve stejnou jako fotbal. Do mobilu nečučí, na to měla dost času v práci.
Děti (v počtu 1 kus, jsme normální česká rodina) se domů moc nehrnou, někde se potloukaj s dalšími podobnými. Obvykle sedí na klandru před supermarketem a čučí do mobilů.
„Co bylo ve škole,“ řekne, a nezvedne oči od fotbalu. „Všechno jsem uměl, a stejně mi ta kráva zeměpisářka dala čtyřku.“ „Hmrrm…,“ ozve se rodič a není jasné, jestli reaguje na ten zeměpis nebo na chybu obránce. Ve vedlejší místnosti to ale vytočí matku, obrazně prokopne otevřené dveře a zahájí své obvyklé ciráty. Syn si z jejího projevu evidentně nic nedělá, což ona mezi řečí zdůrazní třikrát. Asi po třech minutách už to je trapné druhému rodiči. „On si to opraví!“, řekne zavřenému oknu. „Na to jsem teda zvědavá! A teď padej dělat úkoly.“ Potomek odchází do svého pokoje. Ví, že má zbytek odpoledne jen pro sebe a oblíbené influencery, matka ví, že nebude dělat nic, že to potom s řevem napíšou spolu, ale to už odpoledne končí. Vlastně skončit musí, i kdyby Slunce nepřestávalo spalovat celý byt vedrem. Za pět minut totiž začíná další seriál.
0509
Jak rozdělit den 2.
Jak jsem naznačil, nejhorší ze všech částí dne je dopoledne. Kafe v zaměstnání dopito, internet zkouknut, z kolegy už jste probrali jak události v rodině, tak mezinárodní situaci. Nepříjemné přichází, teď musíte chvíli pracovat. Ožijete, až když vám ze žaludku dorazí informace, že se blíží čas oběda. Pak už nemáte stání, práce se stává těkavou, vyhlížíte kolegu, který se zvedne první. Hromadně odcházíte na oběd. Do závodní jídelny, restaurace, bistra, Macu, pro dva chlebíčky v lahůdkách. Nebo si na pracovišti ohřejete v kastrůlku nějaký blaf přinesený z domova.
Ti, co pracují u pásu, po odhoukaném začátku pracovní doby vezmou akušroubovák do pravé ruky, matici a podložku do ruky levé a přišroubují šroub M8x20 k osobnímu automobilu Škoda Octavia. Mezitím, co najdou další matici a podložku, Škoda popojede. Tak to pokračuje až do chvíle, kdy zahouká oběd.
Někteří lidé do práce nechodí. Někdo z principu nebo je vydržován. Bezdomovci docházejí někam na polévku. Nezapomínejme na penzisty. Přicházejí o tu krásnou cestu z práce na jídlo a pak zase zpátky. Ale o to víc práce za tu dobu stihnou. Nikdy v životě totiž nepracovali tolik, jako v důchodu. Musí teď udělat všechno, co jako mladší nestihli. A to všechno je teď trochu pomalejší. I to jídlo s nově zakoupeným chrupem.
Obědem každé dopoledne končí. I pro ty, co právě vstávají.
0309
Jak rozdělit den 1.
Otázka: Odkdy dokdy máte ráno vy? Ráno je totiž část dne poměrně důležitá, protože do rána se budíte. Bez ohledu na to, jestli se budíte ještě za tmy nebo až po obědě, vždycky je to pro vás ráno. Někdo si ještě poleží. Někdo nemůže dospat a vstává brzy. Třeba takový František Josef První a podle něj celé Rakousko-Uhersko, tedy vlastně jenom Předlitavsko, jak to měli se vstáváním zalitavští Maďaři, fakt nevím. K ránu patří řada příjemných věcí, například zjistíte, že poté, co jste vykonali nejzákladnější potřeby, vážíte o trošičku míň. Horká sprcha je zážitek, ale když můžete přímo z balkonu skočit do řeky, tak taky dobrý. Vrcholem rána je samozřejmě opulentní snídaně, někdo dá ovšem jen trochu müsli a mrkvový nápoj, ten třetí rozžvýká půlku rohlíku mezi oblékáním a zamykáním bytu.
Dál už to není ráno, co bychom si kazili dojem ze vstupu do nového dne, když pak vlečete neprobuzeného předškoláka do jeho vzdělávacího ústavu, tlačíte se v hromadném prostředku nebo zápasíte s motorem škodovky, který asi chce taky dospat. A nakonec ty kyselé xichty už od vrátnice. Ještě že máte čas vypít kafe a pokecat s kolegy. Ale to už je dopoledne, které zdaleka není tak zajímavé, jako začátek dne.
Faktem je, že každý má to ráno jinak. Ten, kdo vstává i v létě za tmy, je buditel, zatímco ten, komu končí ráno až po obědě, je lenoch.
2908
V roce 2023 přišlo v Česku na svět o dvacet tisíc dětí méně než v roce 2021, což je téměř pětinový úbytek (18,5 %). Zmizelo jedno středně velké okresní město. Dětí se rodí pořád méně, ale takový pokles tu prý ještě nebyl.
Je otázka, co pro zvýšení české porodnosti může udělat generace dříve narozených. Já osobně mám splněno, přivedl jsem na svět šest vnoučat a všechna se mi povedla. Takže si teď už dávám pozor. Jinak potencionální prarodiče moc možností nemají. Matky případných matek, mohou v rámci přesvědčování nabízet, že následníka pohlídají a po víkendu ho v pořádku vrátí. Trochu to komplikuje zvyšující se čas odchodu do důchodu. Případné hlídací babičky budou ještě dlouho zařezávat v pracovním procesu. Mnohem zajímavější pro zvyšování počtu narozených Češek a Čechů by bylo, kdyby „prarodič“ mohl zazvonit mladým klíči. Od nového bytu.
2808
Když máte na stole v restauraci dvě piva a požádáte o přinesení stejného počtu piv, budete mít potom na stole čtyři piva. A to bez ohledu na to, jestli budete chtít „jednou tolik piv“ nebo „dvakrát tolik piv“. (Připusťte alespoň akademicky, že je nechcete pít, ale míníte řešit gramaticko-matematickou záhadu.)
V prvním případě máte na stole tolik piv (matematici říkají x piv) a přičítáte k nim stejný počet toliků. V závěru tedy máte na stole dva toliky, tedy čtyři piva. Když chcete dvakrát tolik, tak ten tolik, co máte na stole násobíte dvěma opět dostanete dva toliky, čili čtyři piva.
Zkuste to někdy v hospodě, kde je obsluhujícím personálem cizinec, a poreferujte, jaký byl výsledek.
2708
Přijedete třeba do Benátek nebo do Florencie, vrážíte do lidí a oni do vás, prodíráte se zástupy a přes lidi skoro nevidíte památky. Z domácích přijdete do styku jen s těmi, kteří obchodují s turismem. A to ještě – protože je sezóna – v restauraci vám víno přináší brigádnice-studentka z Berlína. Normální obyvatele, co tady žijí nevidíte, nic se o nich nedozvíte. O jejich názorech tušíte asi to, že je ten hektický turismus dost štve, ale to vás vlastně taky. Svůj vlastní život tu mohou provozovat leda v únoru, ale to už se zas musí chystat na příští sezónu.
Když už jste na místě, platí to samé. V Paříži musíte okouknout Louvre, Vítězný oblouk, Montmartre a Moulin rouge (ten už je opravený) a můžete pokračovat jinam. Ve Vídni Štěpánský dóm a Schönbrun, když holdujete lidovější zábavě, ještě Prátr. V Bruselu čůracího panáčka. Do konce dovolené stihnete dalšího ještě hodně. Nebo ji proválíte na přeplněné pláži a ve stejně přeplněném kempu večer zapíjíte z domova přivezeným Bráníkem v Pet lahvích. Když máte na víc, vycházíte z prostoru „all inclusiv“ tak dvakrát za den na pět minut, abyste se smočili v bazénu před hotelem nebo vyfotili západ slunce nad mořem.
Hlasy v médiích bubnují na poplach: hledejte destinace, kde není tolik turistů, kde se potkáte s normálním životem, kde je relativní klid. Ale druhou rukou vám cpou reportáže míst-legend, které musíte vidět a musíte ochutnat, na co si dát pozor, kudy tam nejlépe dojet (dost často jsou to reportáže zaplacené nebo sponzorované). Už nemusíte nic vymýšlet ani objevovat. Dostanete návod, trasu, itinerář, pokyny a upozornění na zvlášť zajímavé zajímavosti. Stačí zařadit se do stáda. Je to pro všechny podobné a je to trochu nuda.
2208
NAVIGACE PODRUHÉ.
Když se řekne slovo navigace, je to taky něco podél řeky. Tak jako navigace v telefonu vede řidiče po správné cestě, tak se lidé rozhodli přikazovat správnou cestu řekám. Řeky se dřív klikatily a vylévaly se z břehů, zvlášť když u nás existoval ještě sníh. Ten musel na jaře rychle roztát a odtéct, protože příští zimu už by nebylo kam ho dávat. Řeky se všelijak zatáčely a meandrovaly, rozlévaly se po kraji, lidé přicházeli o majetek a někdy i o životy.
Tak se narovnala koryta a podél řek se stavěla navigace, taková šikmá zeď s pěšinkou nahoře a s bíle vyznačenými kilometrovníky, aby ta voda věděla, jak daleko to má ještě do Hamburgu. Bohatá města si místo navigace stavěla nábřeží, vybavené na kraji chodníkem, abyste se na tu prudkou vodu mohli podívat a zábradlí, abyste tam nespadli. Menší města měla dostatek pytlů, hromady písku, lopaty a občany na pytlování. Čím víc bylo protipovodňových opatření zbudováno, tím začaly ty povodně být větší a větší. Třeba u nás ve městě po těch tisíciletých – moravské 1997 a české 2002 – povodních se postavila dvoutisíciletá zeď. Když se toky srovnaly a Česko vybetonovalo, zjistilo se, že se voda rychle řítí do Němec, případně do Rumunska a do Baltu, nám jí tu zbývá málo a trpíme suchem a vedrem.
Za naši blbost trpí vždycky další generace. Naše děti a vnuci budou ty zdi a navigace bourat a řeky znovu zatáčkovat, aby nám tu nějaká voda zůstávala. Tomu se říká koloběh člověka v přírodě.
2108
Soukromý pohled na „vlastenecké setkání v Příčovech“.
Odpověď Liborovi na otázku o Příčovech: Když dovolíš, nepřijmu pozvání k honitbě, ke které se jistě schyluje. „…co se musí člověku stát, aby dokázal žít s💩 v hlavě?“
Odpověz si pravdivě na otázku, – když ti, co Jarkovi tak tleskali, zapomněli na vše, co proti režimu dělal, říkal, zpíval a riskoval a viděli jen to, že podepsal – co dělali ti slušní, moudří a znalí situace v osmdesátkách? Skoro nikdo z intelektuální elity se ho nezastal, neřešil, prostě plul v proudu. Ostatně leckdo měl taky svoje máslo na temeni.
Byly desítky umělců, co něco podepsali (taky nikoho neudávali), a nikdo si jich příliš nevšiml. Málo slin se na ně sneslo, neměli ten věhlas. Jen Nohavica byl velký terč. Celá intelektuální elita po něm plivala, nikdo by si kůrku od něj nevzal. Tak šel tam, kde to nevadilo a kde ho plácali po zádech.
Cesta od Baníčku až do Příčov byla klikatá, ale vlastně krátká.
Je pravda, že cestou se dopustil řady pitomostí, ale to už byl asi hlavně vzdor, a to už byl zcela na opačném břehu.
Teď přijel do Příčov. Sem ho zvali, zatímco jinde mu i rušili koncerty. Možná si až na místě uvědomil, do jaké pasti vlezl. Promlčel to tam a rychle odjel. Tím naštval i tyhle „vlastence“ a přátele Ruska.
O vlasteneckém setkání v Příčovech novináři – kromě těch z Parlamentních listů – nikdy moc nepsali. Obvykle zmínili par nejkřiklavějších jmen, o ostatních nic. Mohlo to být stejné i letos. Teď tam přijel Nohavica, a o tom přece musí napsat s odporem každý. Takhle se v Příčovech dělá PR!
2108
Když někde řeknete slovo navigace, celá společnost vytáhne mobily, zmáčkne ikonu a zeptá se vás, kam chcete navigovat. Takový elektronický navigátor je moc chytrá věcička, s kterou nikdy nemůžete zabloudit. Je mnohem praktičtější, než býval navigátor na sedadle spolujezdce. Nejčastěji to byla vaše choť s automapou na klíně, a tím pádem docházelo za jízdy k řadě konfliktních situací. Vy jste z dosavadního soužití věděl, že zeměpis neumí, netuší, kde je Srí Lanka a kterými státy protéká řeka Zambezi. Tak jste si před jízdou projel celou cestu v atlasu, co máte na záchodě. Do cíle jste dořídil jako po másle navzdory zmateným pokynům, které odezírala z mapy. Většinou, zahleděna do mapy, si ani nevšimla, že jste odbočil úplně jinam, než kam vám doporučovala.
Ta mechanická paní na vás teď z přístroje mluví vlídně, ale je neošálitelná. Když nastane rozpor mezi jejím příkazem a vaší reakcí, jste za blbce vy. Ona velkoryse přehlédne vaši chybu a klidně vyhledává novou trasu, která vás různými zábližkami navede na původní cestu. Nikdy vám nenařídí, abyste se otočili a jeli zpátky. Jednak vás nechce ponížit a za druhé ví, že na dálnici se nesmí přejíždět středový pás, kde vás napadne.
1908
PROTIKLADY.
Protikladem maskulina je femininum. I neutrum má svůj opak: utrum.
Ve světě i v životě je lepší utralita než neutralita. Když jste neutrální, nemůžete se moc bránit a ostatní si vás rozporcují. Pokud jste utrální, můžete se s někým spojit a agresorovi nabít hubu.
Namítnete: Švýcaři jsou neutrální, přesto si na ně nikdo netroufne. Tak za prvé: Každý Švýcar má v baráku kulomet a v garáži tank. Za druhé: Každá armáda, která by lezla do těch kopců, by tam zkolabovala dřív, než by padl první výstřel.
V naší středoevropské krajině nemá utrum příjemný zvuk.
„Pokud si nezlepšíš známku z matiky, máš utrum s lítáním za holkama“.
Jedinec v pubertě to klidně pochopí tak, že může lítat za klukama.
Ať tak nebo tak, jednou ve značně zralém věku dospěje do stavu, kdy už nemá proč lítat.
Má utrum!
1608
(Páteční trocha poezie)
ŽELEZNICE
Nahoře jsou koleje
kdežto pražec dole je
Vlaky nejely však tmou by
kdyby nebyly tu šrouby
1408
Nedávno jsem četl větu „Naše školství je jako za Marie Terezie.“ Přemýšlel jsem, co tím autor myslel. Jestli je naše školství tak pokrokové jako za Marie Terezie, nebo že se od té doby obsahem i způsobem vyučování od toho osmnáctého století moc neposunulo.
Všeobecnou povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie 6. prosince 1774. Docházka umožnila rodičům s odpovídajícími finančními možnostmi, aby si vydržovali vlastního domácího učitele, všechny ostatní děti musely od šestého roku svého věku plnit nejméně šestiletou školní docházku. Byla to úžasná věc proti předchozím časům. Záleželo jistě na tom, co tehdejší myslitelé a vědátoři dokázali do projektu vměstnat a jak to poslední kantor z vesnické jednotřídky zvládl realizovat. Každopádně můžeme císařovně poděkovat za nakročení k vzdělanému národu. Naše další kroky byly střídavé; někdy dopředu, jindy na místě. Ale naopak: množství znalostí a informací přibývalo rychlostí povodně.
Občas zazní stesk, jak jsou ti dnešní mladí nedovzdělaní a hloupí. Nemyslím, že to tak je, a pokud ano, přiznejme si, že za špatné školství mohou jejich rodiče a zejména prarodiče. Výchovou, organizací vzdělávání a často nedobrým příkladem.
Možná bychom se divili, kdyby se testovala dovzdělanost, znalosti a schopnosti těch stěžovatelů.
1308
Předsevzetí… Zvláštní české slovo, které nás uvádí do rozpaků. Nebudete-li o jeho významu vědět nic, představíte si padoucha, ozbrojeného nelegálně drženou krátkou střelnou zbraní. Policisté už na něj míří, ale on se nehodlá vzdát. PŘED SEBE SI VZAL (staročeštinsky „před se vzal“) nějakou bezbrannou dívku nebo mladou ženu a skrývá se za ní, čímž znemožňuje policistům zahájit střelbu. Vhodnější asi bude, že dívku představil (před sebe), ovšem zasahující policisty bude v té chvíli málo zajímat, jak se děvče jmenuje, kolik je jí (tomu děvčeti) let a jestli je ve vztahu nebo ne. Nejsrozumitelnější popis situace bude asi ten, že se padouch dívkou zaštítil.
Předsevzetí je spíš vhodné v případě, že máte nějakou neřest, slabost, úchylku či nejapnost, a potřebuje se toho zbavit. Nebo máte potřebu výrazně zvýšit svůj intelektuální, fyzický či estetický potenciál. Předsevzetí se dost obtížně dává jiným osobám, přirozenější je, když si člověk předse vezme něco sám.
Ideální čas pro předsevzetí je první leden. Je třeba využít chvíle, než vyprchá zbytkový alkohol v krvi, protože později už by člověka taková blbost nenapadla. Přestat kouřit, nepít tolik, najít si ženskou, rozejít se s klukem, zhubnout o 15 kilo, naučit se italsky, dávat včas blinkry, přečíst Marxův Kapitál, míjet v ledničku velkým obloukem…
Možností, co si všechno předse vzít, je téměř nekonečně mnoho. Rozhodně by každému takovému závazku neměl chybět ještě druhý bod. Například že ho neporušíme dřív než za čtrnáct dní.
0908
Říkáme, že máme rozsvíceno, ale ve skutečnosti máme rozžárovkováno. Rovněž posvícení se dnes nevyznačuje počtem svíček, ale nadměrným množstvím jídla a pití. Dnes už se svíčkami svítí málo, buď na hrobech nebo v případě výpadku Temelína. Kdysi bylo svíčkařství solidním zaměstnáním. Tenkrát se ještě svíčky odlévaly z poctivého vosku. Dnes se musíme spokojit s náhražkami z parafínu.
Svíčky pro náboženské účely bývaly dlouhé, aby vydržely, někdy i přes metr. Svítily na oltářích a používaly se i při biřmování (to byl takový církevní dekret na dospělost a chudák biřmovanec ji musel držet během dlouhého obřadu, zatímco žhavý vosk mu kapal na ruku).
Jiné svíčky byly hromničkami. Ty si opatřovali chalupníci a vždycky v únoru, druhého, jim je pan farář posvětil. Druhého února proto, že svátek toho dne se jmenoval Hromnice. (Vždycky mě v dětství překvapovalo, že žádnou holku jménem Hromnice neznám.) Posvěcené svíce se za bouřky rozsvěcovaly v okně chalupy, aby ji nezapálil blesk. Někdy se ovšem stalo, že ji zapálila ta svíčka.
0808
Oslovujete-li pohlavně smíchané auditorium, máte řadu možností. Dámy a pánové. Děvčata a chlapci. Kluci a holky. Pojmenování Soudruzi a soudružky snad už Konečně Stačilo! zmizet ze slušného světa. A na oslovení Ženy a muži! Jsem zatím nikde nenarazil. Když vám na segregačním zvýraznění pohlaví tolik nezáleží, můžete na úvod pronést Přátelé! Nebo Vážení! Nebo jen druhové označení Lidé! Můj přítel Vladimír jednou naopak použil oslovení dvoudílné: Člověkové a člověky!
Když popisujeme nějakou skupinu osob, snažíme se vymáknout jejich důležitou společnou vlastnost, a tou nemusí být pohlaví. Říkáme jenom Britové, a ne Britové a Britky, lékaři, a ne lékaři a lékařky, houbaři, a ne houbaři a houbařky. Sjednocení pod jedním vůdčím mluvnickým rodem probíhalo celý starověk, středověk a novověk a my to za pár týdnů našeho života nezměníme. Netýká se to jen lidí a taky ten dominantní rod nemusí být jen mužský. Říkáme sice psi, ale myslíme psy i feny. Pod kočky zahrnujeme i kocoury a na louce se pasou krávy, přičemž z toho nevyčleňujeme ani býky ani voly.
Řidiče rozlišujeme většinou jen tehdy, když chceme zdůraznit, že řidičky řídí bezpečněji než řidiči. Pro zemědělce zatím ženský rod nemáme a slovo instalatérka nám zní poněkud neobvykle. Učitelský stav jsou učitelé, i když víme, že učitelek je mnohem víc a když chceme rozlišovat, napíšeme, že učitelů-mužů by mohlo být víc.
Navzdory tomu všemu se budeme i nadále setkávat s požadavky, aby se vždy psalo hvězdáři a hvězdářky, a ne jenom astronomové. Gramatičtí feministé a feministky se nerodí, ti se přechylují.
0608
„Jak jsme mohli žít bez mobilů?“ Tuto větu slýchám poměrně často. Kdykoliv moji vrstevníci začnou vzpomínat na něco ze svého dávna. Moji vnuci podobnou otázku nekladou. Fakt, že jejich rodiče a prarodiče neměli přístroj do kapsy, kterým se mohli dovolat z vrcholku Eiffelovy věže nebo ze dna Macochy komukoliv a kdykoliv, je mimo jejich chápací schopnosti. Dokonce se spokojí s odpovědí: „do Paříže nás bolševik nepustil, na dně Macochy na tebe mohl spadnout sebevrah“.
Naskočily prázdniny a jako študáci jsme měli dva měsíce k volnému použití. Dohodnout s kamarády, sbalit nejnutnější, doma na otázky, kam jedem a kdy se vrátíme, byla odpověď nevím. Kam nás to zavane. Nejčastěji na Slovensko. Dopravní prostředek autostop. Nocleh pod širákem nebo v nejlepším případě v nějakém seníku. Medvědi v Tatrách byli i tenkrát, ale asi se před námi styděli. Několik dlouhých týdnů o nás svět nevěděl a my nevěděli o něm. Kdyby vypukla Třetí světová, za čas by k nám ta informace doputovala, ale zase proč by někdo bombardoval lesy na Velké Fatře? A než bychom stopem dojeli k příslušné vojenské správě, abychom narukovali, bylo by po válce.
Komunikace s rodiči a dalším příbuzenstvem sestávala z jedné pohlednice jako písemného dokladu, že jsme ještě na živu, a kromě peněz nám nic nechybí. Telefon: budky sloužily jen pro místní hovory a když jste chtěli meziměsto, strávili jste několik hodin v čekárně pošty, než slečna spojovatelka strčila správné dráty do správných zdířek (a po celé telefonní trase to udělalo několik dalších slečen spojovatelek). Dokud nešlo o život, jsme takové komunikační operace neprováděli.
I dnes můžete na vandru spát kdesi v horách pod širákem, setkání s medvědem si můžete užít mnohem víc než tenkrát (kdyby vás chtěl napadnout, musíte mít rolničku, to ho odradí, nevím nezkoušel jsem to). Nejtěžší položkou ve vašem báglu bude silná powerbanka, která udrží pod napětím všechny vaše mobilní přístroje. Ne každý operátor má signál v každém zákoutí lesa i hor.
No řekněte, jak byste mohli žít bez mobilů?
0508
Po předolympijských atentátech na francouzské rychloželeznice a rozpacích ze zahajovacího programu má světové sportovní klání další aféru v ženském boxu. Statná alžírská závodnice nařezala drobné Italce, co se do ní vešlo. Tu to donutilo k pláči. Alžírská boxerka je zvláštní, má ženské orgány ale mužnou postavu a údajně sílu dvaapůlkrát větší než obyčejná žena. Prostě nějak zpřeházené chromozomy. Většina hlasů kritizuje Mezinárodní olympijský výbor, že Alžířanku neměl do ringu vpustit (MOV je prý navíc nějak rozhádaný s boxerskou asociací, která sympatizuje s agresívním Ruskem – až tam vedou „nepolitické“ sportovní ideály). Druhá strana se zase diví, proč by nějaká menšina – třeba nepřesně definované ženy – měla být v něčem omezována. Třetí diskutéři míní, že těm odlišným ženám (a samozřejmě i mužům) by se měla zřídit samostatná kategorie s udělováním medailí, ale těm oponují čtvrtí, že to by najednou bylo kategorií, až by nestačilo všechno zlato světa.
Inu, zase máme co probírat. Pokud vás zajímá můj názor, navrhuji celý ženský box zrušit. Boxerský sport se od počátku vedl hlavně údery do hrudi soupeře (i když někdy netrefa znamenala pár vyplivnutých zubů). Jak známo, tam, kde muži mají hruď, mají ženy ňadra. Potřebujete ještě nějaký silnější argument?
0208
2. srpna 1892 byla v Rakousku-Uhersku provedena měnová reforma. Místo zlatky byla zavedena koruna. Zlatky ovšem platily ještě řadu let dál. Převod byl 1 zlatka = 2 koruny. To vysvětluje celkem nepochopitelné názvy pětka pro desetikorunu a desítka pro dvacetikorunu. Tahle pojmenování se u nás udržela i po sto letech. Sto krejcarů se tehdy převádělo na dvě stě haléřů. Reforma byla signálem, že s hospodářstvím v Rakousku-Uhersku něco není v pořádku. Vítr v „portmonkách“ (peněženkách) Rakušáků a Uheráků ovšem udělala Světová válka.
0108
Když se řekne vteřina…
Když jsem rok za rokem navštěvoval rozmanité druhy školních zařízení, dozvídal jsem se důležité věci, například co je to vteřina. Jednotka času. Poměrně nevelká. Když řeknete pomalým hlasem jednadvacet. To bylo trochu nevhodné, protože vzápětí nám v českém jazyce řekli, že je to germanismus (einundzwanzig). Ale v prvouce, jak se ten předmět jmenoval, na nás vysypali všechny jednotky času. Nebylo to nic složitého, žádné libry minut neexistovaly. Dozvěděli jsme se, že minuta má šedesát vteřin, hodina 3600. A že rok má 365 dní, ale přestupný je nemá. Už před nástupem do školy jsme ovládali analogové hodinky s velkou a malou ručičkou (digitálky ještě neexistovaly). Poněkud nás mátlo (a dodneška mě to mate), proč se všechno na světě měří a počítá v desítkové soustavě, zatímco čas se měří po šedesáti nebo po dvanácti, ale nikdo nám to nebyl schopen vysvětlit. Sami jsme se také museli prokousat faktem, že světelný rok není časová míra ale délková, naše paní učitelka to nepochopila dodnes.
Ověnčen maturitním vysvědčením a diplomem jsem vstoupil do života a zrovna to začalo. Byla zrušena vteřina a nahrazena sekundou. Časově byly stejně dlouhé, aspoň nikdo netvrdil opak. Ale v době, kdy se Sovětským svazem bylo na věčné časy a cizácká slova byla nahrazována slovanskými, se najednou vykopne česká vteřina a nahradí ji latinská sekunda. Někdo vysvětloval, že sekunda je druhým – sekundárním dělením hodiny (minuta že je první dělení, ale té prima nikdo neříkal). Ona ta druhost visela ve vzduchu, vteřina byla taky druhá (rusky je druhý vtoroj, a nakonec i v češtině se ví, že úterý – kdysi prý vterý – je druhý den v týdnu.
A ještě jeden důvod asi byl, proč vědci tak vehementně prosazovali sekundu. Se slovem vteřina žádnou sprosťárnu ani vtípek nevytvoříte.
3107
Léto, čas dovolených. Skoro celý svět se přesouvá někam jinam a potom zase zpátky. Auty, busy, vlaky, loděmi a hlavně letadly. Lidé se cpou v dopravních prostředcích, zírají na odletové tabule a ono nic neletí, jejich kufry cestují do úplně jiné země, teroristé přeřezávají dráty od TGV a tam, kam cestovatelé míří, může zítra vypuknout válka nebo revoluce. Planeta tím trpí ještě víc, než když se papaláši sjíždějí na ekologický summit. Řadoví ekoaktivisté dostanou enviromentální žal a lepí se k rozjezdovým drahám na letištích. Což je z provozního hlediska hodně nebezpečné. Protože když startující boeing přejede v plné rychlosti aktivistu, drncnutím si mohou nepřipoutaní cestující v letadle rozbít hlavu o příruční zavazadlo.
Tohle všechno je neúnosné a musí to co nejdřív skončit. Začněme dovolenkovat virtuálně! V katalogu cestovky si vyberete, kam chcete cestovat, co tam budete dělat (válet se u moře, poznávat památky, lézt po horách, ochutnávat místní delikatesy a piva, zašpásovat si s místní erosenkou, vezete sebou i ženskou nebo vám máme nějakou nachystat, nehodící se škrtněte). Cestovka vám sestaví program snů a přidělí vám virtuální brýle nebo luxusnější virtuální skafadr. Zažijete čtrnáct dnů nejskvělejší dovolené, projedete půl světa, nafotíte pár snímků z vrcholu Eifelovky, v Las Vegas vyhrajete nějakou drobnou částku a seznámíte se spoustou nových virtuálních lidí. Nikde neuvíznete v zácpě nebo v letištní hale, nikdo vás v cizině nepřepadne nebo neznásilní, leda si to objednáte jako zážitek. Všechno nesrovnatelně levněji než ve skutečnosti. A nad tím vším ještě skvělý pocit, že jste při tom všem ohromně pomohli naší planetě. Z vlastního obýváku. Po pár dovolených z vás může být druhá Greta. Tak se vydejte na cesty svých snů.
3007
Dlouhá staletí jsme si my lidé mysleli, že počasí a vůbec celé klima dělá Bůh. Tento náš nematerialistický meteorologický názor byl utvrzován hlavně tím, že jmenovaný všechny ty elementy, co dělají počasí, jako slunce, pršení, větry, rosu, náledí a duhu (mraky taky) vlastně stvořil. A je tedy logické, že je odpovědný i za jejich provoz. Překvapovalo nás ovšem to, že někdo tak serózní, moudrý a důstojný může mít v provozování povětrnosti takový hokej. Přemýšleli jsme o tom, že takhle se to počasí dělat nedá, a tak se z nás stali ateisti. Tím ovšem po Bohu vznikla v meteorologii a dalších klimatických naukách díra. Potřebovali jsme nutně někoho nového, kdo za to může. Přispěchali vědci a přivedli oxida uhličitého. Byli jsme rádi, že našli viníka. Jenže. Pámbú měl v počasí bordel, ale dalo se v tom žít, kdežto kysličník otepluje a otepluje. Tudíž ho musíme zrušit, zlikvidovat, rozložit na atomy a uložit do podzemí.
Vědci udělali ještě jeden důležitý objev. Všechno souvisí se vším a cokoliv má vliv na cokoliv. Třeba někde na Sumatře zamává motýl křídly a v Kalifornii napadne metr sněhu nebo ve Vlašimi vichřice odnese střechu městské knihovny. Někteří s tím byli hned hotovi: Tak vyvraždíme motýly! Jenže to by byl velký zločin na krásnu. A taky – ti největší motýli žijí v rovníkové džungli na Sumatrách, Kongách a Amazoniích a kdo tam za nimi do toho neprostupna poleze.
A ještě něco: existuje nějaký el Niňo (v překladu miminko) a ten to klima dělá. Zapomeňte na oxida! Miminko oteplí vodu v Tichém oceánu, ta se šíří Panamským průplavem do Atlantiku, ohřeje Golfský proud a v Praze máme od dubna klimatizace a větráky na max. To se děje pár let po sobě. A pak šlus. Na scénu přichází Niňova parťačka la Niňa (ta miminka), která to dělá zase několik let naopak. Ochlazuje. A furt se to střídá.
Vrátili jsme se zas k tomu božskému vlivu na povětrnost, aspoň ta ňunata jsou roztomilejší.
Ale stejnak: za všechno to oteplování prej můžou krávy, protože prděj metan.
2907
Umělá inteligence.
Náš život se mění. Výrazná změna přišla s Googlem. Předtím vaše vzdělání, práce a tvůrčí schopnosti závisely na tom, co vás škola (a další instituce i vy sami) naučila a co jste si stihli zapamatovat. I tehdy jste mohli zjistit to, co jste nevěděli nebo zapomněli. Knihy, slovníky, informace od jiných lidí. Pracné a pomalé. S Googlem jeden klik a správně položené heslo či dotaz. Můžete z objevených článků rovnou kopírovat do svého dílka.
Pak přišla AI. Umělá inteligence. Napíšete jí, jaké máte zadání, a během pár sekund vám vyplivne hotový článek. (Nevymýšlí to. Jen projede celý internet a ze všeho, co tam najde, vybere jakýs takýs učesaný sumář.) Zkopírujete, možná trochu upravíte a hotové někam odešlete. Je to pohodlné a vy zpohodlníte. Kdežto umělá inteligence bude na sobě pracovat a bude stále lepší. Bude čerpat informace z jiných umělých inteligenci a ze sebe. Takový uzavřený kruh.
Za nějaký čas z toho řetězce vypadneme my. Na naše zadání už nikdo nebude zvědavý. Uzlový tazatel se bude těch umělých inteligencí ptát sám. A jemu bude ta zadání vymýšlet nějaká další umělá inteligence. Časem i on bude zbytečný. Umělá inteligence bude svět řídit sama. Kdo by chtěl pořád zjišťovat, co je pravda a co je umělá pravda?
A co budou dělat lidé, jistě se zeptáte. Nic. Budou se bavit a pak odpočívat, cestovat po světě (samozřejmě virtuálně), navazovat vztahy, konzumovat vše od pokrmů až po zážitky a lásku.
Nuda, řeknete a budete mít pravdu. To by vás bavilo jen chvilku. Tudy cesta nevede, tak jinak. Lidi budou dělat to, co jim umělá inteligence nařídí.
A to přes všechno ujišťování expertů, ajťáků, scifi spisovatelů, politiků a všelijakých proroků, že počítače nikdy nebudou chytřejší než lidé.
2607
Devětačtyřicátý ročník… Mnoho festivalů, pokud by vůbec dospěly k takové číslici, by zavánělo neměnností, stagnací, opakováním téhož. Jiné by se ani k polovině nedobraly, nepřekonaly by překážky, protivenství od někdejších cenzorů a pozdějších závistivců i těch, kteří by na akci chtěli něco přirejžovat.
My, pořadatelé z Folk & Country Klubu, jsme se před klacky pod nohama obvykle s festivalem přenesli do jiného místa, kde bylo líp. Tak se stěhovala Porta, Slunovrat i Zahrada. Ústeckoorlický rodák a patriot Slávek Janoušek takovou možnost neměl a zůstával svému městu věrný. S vytrvalostí a neústupností. Devětačtyřicet ročníků, měnily se prostory, ale stále „nad Orlicí“.
Ten začátek si asi už nikdo nepamatuje. Většina dnešních návštěvníků ještě nebyla na světě a ti nejstarší chodí už docela dlouho na pivo s kolegou Alzeheimerem. I tak je to festival mladý i s jeho diváky, pořadateli, a nakonec i s jeho vynálezcem a udržovatelem. Jak mohu osobně potvrdit (ano pamatuji), je tam cítit ten dávný pocit lidí, co mají k sobě blízko.
(leták)
2407
Pater noster.
To je latinsky a každý inteligent a každý dobrý křesťan ví, co to znamená. Zbytku populace se to překládá v národním jazyce, u nás Otčenáš. Dobrý křesťan, když něco potřebuje, tak vznese žádost. Modlitbičku okolkuje ještě několika Zdrávasy, aby se paní Matka přimluvila. Křesťané ke svému Bohu vznášejí žádosti ve tvaru Otčenáše. Židé a muslimové (nehodící se škrtněte) se modlí k tomu samému Bohu, jenže jinak.
Ten, kdo v modlitebních žádostech vytrvá, může vystoupat k nebeským výšinám. Většinou po smrti. Aby to neměl tak obtížné, neboť nebe je až ve výši družicových drah, vymysleli lidi takové dopravní zařízení. Aby každému bylo jasné, na co to je, říká se tomu taky pater noster. Překvapivě se neumísťuje do chrámů a katedrál (památkáři by to nepovolili), ale do úřadů, škol a dalších veřejných budov, s výjimkou veřejných domů.
Jedná se o dvě vertikální šachty, v jedné stoupá a v druhé klesá nekonečný počet vozíků, co stále jedou. Můžete si vybrat. Když vlezete do toho „nahoru“ vyveze vás to volným pohybem a bez drncání až do nebe. Druhá šachta vás sveze přímo do pekla, tam je to taky pěkné. Tak to stoupá a klesá od doby, kdy ty veřejné budovy postavili, a bude to klesat a stoupat do skonání věků. Jedna věc mi vrtá hlavou. Kam dávají v nebi ty kabiny, co jim tam v nekonečné řadě přijíždějí? Copak v nebi. Tam mohou mít odstavná nádraží ve stanicích Mléčné dráhy. Ale v pekle to asi bude problém. Peklo není nijak velké, při tvoření světa se s ním vlastně ani nepočítalo, a tak se šouplo pod zem. Je tam dost tma, hemží se to zástupy hříšníků a když nedodržují bezpečnostní předpisy, může tam klidně některý spadnout do kotle. Kam dávají ty nekonečně řady přibývajících kabin, to asi ani bůhneví. 2307
Sen je synonymum k něčemu krásnému. Něčemu, co není, ale mělo by být. Přiznejme si ale, že tyhle nádherné nebo aspoň učesané obrazy v drtivé většině nejsou sněné ale bděné. „Zdají“ se nám věci, které moc chceme. Ale jsme při tom vzhůru a naše snění se snaží promítat svět tak, jak by se nám to líbilo. To jsou sny neskutečné.
Skutečné sny se nám zdají, když opravdu spíme. A protože spíme, nemůžeme jejich námět, scénář a režii nijak ovlivňovat. Většina takových snů dopadá špatně, odehrávají se tam nehezké věci, a dřív, než by vyústily do nějakého pozitivního happyendu, se stihnete se probudit. Nepamatuji si, že by mi někdo vyprávěl o svém snu jako o komedii. (Fraška možná.) Skutečné sny se převalují mezi dramatem, tragédií, thrillerem a hororem. Nebo nezáživným opakováním stále stejného nudného příběhu.
Usedáte do vlaku a ten se vydá úplně jinam, než kam jste chtěli cestovat. Taháte za záchrannou brzdu, ale z trubek systému na vás začne stříkat horká voda. Nebo máte na rande s nejkrásnější holkou z gymplu a na chodníku se místo ní na vás zubí ta odporná profesorka chemie, co ráčkuje. Sedíte doma a jste rádi, že jste rádi, někdo zvoní a ve dveřích předáci toho nejodpornějšího hnutí z celého volebního spektra, bez pozvání se vám nasáčkují do obýváku a neodejdou, dokud jim neslíbíte, že budete volit právě je. Po sté se vám opakuje sen, jak stojíte před maturitní komisí, vůbec nic nevíte, je to strašnej trapas, ale ani ve sté repríze se nedozvíte, jestli jste tu maturitu udělali nebo ne.
Všechny ty vaše spací sny jsou hrozné a nepřátelské. Nejlepší je se jim vyhnout. To se dělá tak, že v posteli neusnete a budete si snít ty krásné sny podle vašich přání a představ. Akorát budete ráno dost nevyspalí.
1907
Právem každého člověka je věřit v cokoliv. Třeba v to, že Zeměkoule je placatá, že dopravní letadla na nás sypou prášek nebo že vakcíny obsahují čipy. Společnost to obtěžuje a zdržuje, moudří lidé obracejí oči v sloup, ale to je daň za tento druh svobody.
Problém nastává tehdy, když tihle lidé začnou vydávat placatost Zeměkoule za jediný správný názor. K jejich výbavě patří agrese, ukřičenost, vulgarita a taky stádnost. A netolerance k jakémukoliv jinému názoru. Omílají listinu práv a svobod a žádají svobody pro sebe. Svoboda druhých je nezajímá, stejně jako to, že kromě nějakých práv i oni mají nějaké povinnosti. Zajímá je jen jejich pravda.
Mají své mluviče s dlouhým seznamem dluhů, které jim svými dary dotují. Mají své narudlé vůdkyně, ať už blondýny nebo zrzky. Ti všichni jim slibují, že až budou do té EU zvoleni, tak ji zruší. Nezrušili, jak můžete sledovat, ta hnusná Unie je financuje královskými platy a o ty by nebylo rozumné přijít.
K podpoře svého názoru nosí na demonstrace státní vlajky (oni jediní jsou přece vlastenci), transparenty psané špatnou češtinou a šibenice (chystají se pověsit ty, kteří byli demokraticky zvoleni, ale nesdílí hlasitě jejich názor). Hltají sdělení východních dezinformačních webů a řídí se jimi. A hlavně jsou PROTI. Proti všemu a všem. Proti každé vládě, ať je složena jakkoliv. Když vybledne téma jejich protestů, najdou si vzápětí jiné.
Kde se berou tihle lidé? Jsou opomíjení a frustrovaní. Neúspěšní, někdy chudí. Málo se o ně starala rodina, škola i společnost. Není proč jim závidět jejich šedý a zpackaný život, zatímco oni mají mnoho důvodů závidět úspěšným. Nebo těm spokojeným. Svoje ublíženectví vykřičí na ulici nebo na internetu.
Když je budete přesvědčovat o tom, že Zeměkoule je kulatá, znepřátelíte si je. Můžete se o ně přestat zajímat a říct si, že i ty šibenice patří ke svobodě názoru. Jenže se pak můžete divit.
1807
V posledních evropských volbách vyhrál málokdo. Nejhůř asi dopadl Tomio Okamura a Svědci Přímé Demokracie. Ukázalo se, že když deset let hlásáte jenom to, že jste proti (a ani pro to proti kromě keců neděláte nic) předběhne vás někdo s aspoň jednobodovou nabídkou. Voliče nezajímá tolik vystoupení z EU a z NATO, jako zachování spalováků. A proti nelegální imigraci jsou dnes už asi všechna politická hnutí a strany a taky není vůbec zásluhou SPD, že v Česku skoro žádní imigranti z blízkovýchodu a černokontinentu nejsou. V západnějších zemích se totiž pobírají mnohem vyšší dávky než u nás. Takže možná zase jedno protestní hnutí směřuje do zapomenutí.
1507
České dějiny plní řada velikánů. Je třeba připustit, že mnoho těch českých géniů byli buď Němci nebo Židé. Takový Jára Cimrman byl zcela jistě obojí. Ale i tak nám dělají pýchu a národní hrdost.
S úžasnými českými ženami to tak slavné nebylo. Sklodowská byla Polka, i když ji ozářil materiál z českého Jáchymova. Babičku přeložili. Do řady jazyků. A babička slavné české spisovatelky, pokud jste to četli, byla vlastně Kladka. Z kraje historicky českého. Ale když babička na důchod imigrovala na Staré bělidlo, to už nám – Rakušanům a Uherákům – Kladsko nepatřilo. Popruštělo. Emu Destinovou máme na bankovce a tím to pomalu končí.
Branná síla. Českých vojevůdců bylo taky dost. Husité sice vítězili, ale taky vraždili civilisty a bořili kulturní hodnoty. Pak ta slavná porážka na Bílé hoře. Co tam máte dál? Takovej Valdštejn (klávesnice mi odmítá napsat „takový Valdštýn) byl celkem kvalitní voják, ale na blbý straně třicetiletý války, chystal se na zradu, tak ho zapíchli. V Chebu. Je to na obraze, což je nespravedlnost, protože žádný vojevůdce by neměl vykrvácet v noční košili. Po něm maršálek Radetzský, chtěj mu teď vrátit pomník před Malostranskou besedu, legionáři v Rusku, co málem porazili bolševiky, Kubiš s Gabčíkem a samozřejmě hrdina největší – dobrý voják Josef Švejk.
Bratranci Veverkové. Před nimi se pole jen rozrývala, jako když za sebou táhnete kramli. Jejich pluh půdu obracel. Ty hektarové výnosy! Jakou díru do světa dokáže udělat kus vohnutýho plechu! Josef Božek, co postavil první české auto na páru. U toho jsme měli zůstat, nemuseli bychom dnes vymýšlet auta na baterky. Když postavíte na kamna hrnec s vodou, páru máte zadarmo. Prokop Diviš byl sice jezuita, ale to se vynálezcům promíjí. Vymyslel bleskosvod. Plno lidí si myslí, že vynalezl hromosvod, ale to se mu nepodařilo. Je to slyšet, když přijde pořádná bouřka. Vynálezce Josef Ressel z Chrudimi vynalezl lodní šroub. Chrudim neleží u moře, a tak ten objev působí, jako kdyby Kryštof Kolumbus vynalezl horolezecké karabiny a cepíny. Nicméně kolesové parníky to poslalo do penze, o plachetnicích a veslicích ani nemluvě.
Albert Einstein. Taky ne úplně Čech, ale učil tu na vysoký škole, hrál tu na housle a vymyslel v Praze to Emc na druhou nebo jak to je. A chodil do kavárny s jiným slavným Čechem Františkem Kafkou, kterého nám závidí celý svět.
1107
Co by bylo léto bez veselé vodácké historky.
MADLA
Moje milovaná Madlo
Do vody ti pádlo spadlo
Bez pádla je loď jak živá
Tichý večer, už se stmívá
Netáhly tě přátel svody
Nešla’s s nimi do hospody
Zatím pluješ po hladině
Ale jez je zrádná svině
Pohltí tě pod ním vracák
ráno najdou prázdný spacák
Marně tvá dlaň vodu víří
Tvá loď do propasti míří
Dopadne to s tebou špatně
Jez tě zhltne neodvratně
Kamarádi rozžnou svíčku
Vodník dá tě do hrníčku
0907
Předpokládám, že vám v mladém věku četli, vyprávěli či vysílali pohádky. A když už, určitě vám neunikla scéna, kdy postava (vedu v sobě vnitřní boj, jestli čert nebo vysloužilý voják) vyřkne slova: „tisíc láter!“ Čert to asi nebyl, protože rohatí nepoužívají vulgarity, a už vůbec ne v pohádkách. Tak asi ten militant, ti si servítky nikdy moc nebrali. Prostě jen tak láteřil.
Slovo látro můžete použít klidně i před dvaadvacátou hodinou. Dokonce ani když tisíc láter poskládáte jedno vedle druhého. Látro je stará míra a je dlouhé 2,39 metru. Kdesi jsem se dočetl, že když jste vzpažili, byla to vzdálenost od palce u nohy až po natažené prsty u ruky. Nevím, k čemu by takhle odvozená délková jednotka byla. Jedině snad pro truhláře, co vyráběli rakve.
Dost blbě se to asi měřilo, a hlavně každý měl látro jinak. Nastávaly dohady! Loket taky nemají všichni stejný, a aby se na tržišti neprodávalo na (různě) dlouhé lokte, byl úřední loket každého města připevněn na fasádě radnice, a všichni si to mohli ověřit. Normované látro jsem na žádné radnici viset neviděl, takže nesrovnalosti mohly vznikat.
Tisíc láter je 2,39 kilometru, což je docela příjemná procházka. Takže místo láteření se jdete projít a pak zahnete do hospůdky na žejdlík, máz nebo holbu piva.
0807
Přijela k nám pouť.
Děje se to rok co rok ve stejný čas. Kolotočstvo rozestaví atrakce na louce u mostu, připojí se na elektriku a začne blikat všelijakými světly a dělat hudební kravál. Do toho kdosi, zřejmě ředitel kolotoče, vydává zvuky artikulované i méně artikulované. Ty druhé jsou rozmanité, připomínají třeba kloktání ústní vody nebo pád člověka do Macochy. Artikulovaným nerozumím vůbec, je to za řekou, takže nemohu mluvčímu odezírat ze rtů. Ale všechny mají podnítit okolní diváctvo, aby vyndalo peněženky a nastoupilo na atrakce. Diváctvo ovšem škudlí, ceny jsou značné, a když ta všemi barvami hýřící plechová kavalérie po třech dnech opouští naše město, smutní její kapitáni, že je to rok od roku horší.
Později narození asi přesně takhle vnímají slovo pouť. Ti starší a sečtělejší tuší, že pouť je slavnost v určitém místě, kde je kostel zasvěcen svatému, co má zrovna v kalendáři svátek. V našem městě je to svatý Prokop, to je ten, co zachránil českého knížete Oldu, který si vyjel na lov jen tak, nevybaven a bez navigace. A taky ten, co zapřáhl čerta do pluhu a vyoral s ním brázdu až do… no stejně nemáte tušení, kde ta Chotouň leží. A máme tu po něm klášter, kostel a zámek v jednom, kde se nějaký čas liturgovalo slovansky, než to z Říma zakázali.
A ke klášteru a kostelu patřila i ta pouť. Slavné mše, hromady družiček, oornátovaní kněží domácí i vypůjčení, kočáry honorace. A venkované ve svátečním ze široka i daleka, pouť od toho, že putovali (to se jim to krásně šlapalo, když neexistovaly autobusové linky). Kde bylo po cestě nějaké Boží muko, dali pauzu, pomodlili se za úrodu a tak, posvačili a pokračovali k cíli. V místních domácnostech se zase peklo, vařilo, smažilo a uklízelo, nějaká ta husa dostala na pekáči poslední podmazání, vytahoval se sváteční ubrus a někdy i sváteční porcelán.
Na místě nebylo pro lidi kam šlápnout. Ty církevní věci už jsem pojmenoval. Ale byl to i světský svátek. Hostince přetékaly lidmi, pivo se vysudovávalo do žejdlíků, holeb, mázů či dokonce věder, pestrá nabídka všeho jedlého i praktického. Selka si koupila nový šátek a svatý obrázek do kuchyně, hospodář kosiště, děti dostaly po krejcaru na turecký med a kyselé okurky. Nějaké atrakce a zábavy taky byly.
Když jsem byl malý, bylo to dost hustý, ale říkali, že dřív to bylo lepší a mohutnější, stánky se vším možným stály v řadě až daleko za klášter. V dalších letech už mě to nebralo, ale stejně jsem sledoval, jak to všechno slábne a mizí a jediné, co bobtnalo, byly kolotoče, houpačky a střelnice. A ty se nakonec staly moderním synonymem slova pouť.
0207
Vláda připravuje zvýšení poplatku za veřejnoprávní televizi a rozhlas o patnáct a deset korun měsíčně. V poslanecké sněmovně z toho jistě bude hádání, mrzení a zalézání do spacáku. Těžko by se hledala lepší munice pro opozici než to, že obyvatelstvo bude ožebračeno o necelé jedno pivo v restauraci měsíčně. Snad to ale voliči včetně důchodců přežijí.
Co na tom návrhu skutečně vadí, je úprava seznamu platičů poplatků. Přibudou všichni, co mají chytrý mobil nebo počítač „s připojením“. Platba za veřejnoprávnost se změní na daň – nedaň, protože platit budou úplně všichni. Těžko si představit občana, který nemá chytrý telefon (starší důchodkyně snad) a přitom mu v obýváku chybí televizor. To už opravdu bude poctivější mít ta sdělovadla státní a financovat je z vybraných daní. My, odpůrci takového řešení budeme ale hlasitě vzývat veřejnoprávní nezávislost na státu. Jenže jaká nezávislost, když politici si do mediálních rad navolí své xavery?
0107
Myslím, že holky dost tápou, když se zeptáte, co je to imbus. Naopak my kluci jsme okamžitě v obraze, já dokonce netápu dvojnásobně, protože na tohle mám školy. Ve slovníku výraz nenajdete, to slovo neexistuje! Správně je to totiž inbus, převzaté z jiného jazyka. Českým jazýčkům to s M asi znělo nějak méně německy, my jsme takoví vlastenci.
Teď už asi tušíte, že to má něco společného s městskou hromadnou dopravou. Inbusy jsou autobusy, co vozí cestující do města. A to jste na omylu! To by musely existovat taky exbusy, které by vozily lidi z města ven. To by městská správa potřebovala dvakrát tolik autobusů a představte si ten rozpočet.
Imbus je šroub. Ale žádný takový se šlicem, křížovou drážkou, šestihrannou hlavou nebo s podivnými náhlavními zašroubovátky, které si vymýšlejí výrobci v Číně a v té druhé Číně. Imbus má takovou roztomilou válcovou hlavičku s uprostřed vyvrtanou dírkou. Divili byste se jako já, jak ji vyvrtali, protože je šestihranná. Do toho otvoru strčíte takovou šestihrannou tyčku a dál už pracujete jako se šroubovákem.
Ještě vám dlužím informaci, proč im/inbus. Je to německý vynález a naši sousedi mají v oblibě slova složená, někdy dost dlouhá. Takže Innensechskantschlüsselbsurtundshaurte. Česky asi šestihranný klíč, co se strká někam dovnitř. Posledních čtrnáct písmen je název fabriky, která to první začala vyrábět už před Druhou světovou.
2806
Chorvatsko nebrat! Na dovolenou na Jadran ani omylem. Nevím, jestli to taky sledujete na sociálních sítích a skoro ve všech médiích. Snad to ani není ruská propaganda, ale skutečné vlastenectví našich občanů a novinářů. Začalo to už brzy z jara a teď začátkem léta to bude úspěšně pokračovat. Ucpané dálnice tam i zpět. Vysoké pokuty na chorvatských silnicích, ale jen na Čechy, domácí tam od rána jezdí ožralí a nic. Slibovali hotel s výhledem na moře, a kulový. Jídlo drahý a nestojí za nic. Smažák si nikde v hospodě dát nemůžete. Všude lidí jak nas… Otočit se na pláži na druhý bok je skoro nemožné. Žena vstává ráno v pět a jde položit ručníky na lehátka.
A teď: olejové skvrny u pláží v okolí Rieky. Prudce jedovaté ryby si našly cestu z Oceánie až na jaderské pobřeží. Vedle v kempu duní diskotéka, nedá se usnout. U Zadaru maniak přepadává ženy. V moři u pláží se objevili jedovatí ohniví červi. Teď zrovna říkali v televizi, že Chorvatsko, Bosnu a Černou Horu postihl obrovský blekaut. Na Hvaru hoří. Žraloka, co sežere českou učitelku, si na ostrově Krk schovávají až na půlku prázdnin.
Říkali, že máme raději jet do Itálie nebo do Řecka. Jenže víte, jak to tam je drahý? A nikdo tam nemluví česky! Takže, mámo letos Slapy.
2606
Mladý muž včelařem (3).
Jednoho dopoledne přiběhla za dědečkem sousedka: „Pane řídící, pane řídící, (on totiž dědeček, než se stal dědečkem, něco řídil), pane řídící, uletěly vám včely!“ Dědeček se zatvářil zakaboněně, aby to vypadalo, že mu opravdu uletěly včely, poděkoval sousedce, vstal a ve spolupráci s mladým mužem odešel na zahradu. A ejhle! Na větvi jabloně visel takový divný hrozen. Nepatrně se hýbal a nevraživě bzučel. Dědeček to okoukl a pak požádal mladého muže, aby včely pohlídal, kdyby náhodou chtěly někam odletět. Zatímco mladý muž hlídal, co mu síly stačily, dědeček se vrátil se žebříkem a větší bedničkou. Vylezl po žebříku, na skoro osmdesát slušný výkon, a bednu zavěsil pod ten včelí hrozen. Potom zatřepal větví tak silně, že se včely neudržely a spadly do bedny. Jen menší množství jich ještě poletovalo kolem. Dědeček slezl a položil bednu do trávy. Mladý muž se nechal poučit, že teď už neuletěj, protože jejich královna je vevnitř v té bedně a včely ji neopustí.
Tak je odneseme zpátky do toho úlu, navrhl mladý muž. To nejde, nesouhlasil dědeček, tam jsou teď mladé i s mladou královnou. Ta stará odletěla na větev a celý starý roj za ní, aby mladým udělali místo. Mladý muž nervózně koukal do bedny, co si s takovou hromadou včel počnou. Vzadu mám ještě jeden úl prázdný, informoval dědeček.
Tak tam spolu ty včely nasypali. Ale to už je babička volala k obědu.
*
Mladý muž rostl. Dědeček stárnul a nastal čas předat všechny úly i se včelami někomu ze svých známých. Mladý muž u toho nebyl, ale to stěhování třiceti úlů muselo probíhat nějak podobně jako stěhování kostela v Mostu. Zbyla budova včelína, vlastně kůlna stlučená z trámků a prken, už tehdy dost omšelá. Bez včel trpěla neobydleností a chátrala čím dál víc, až šla k zemi. Mladému muži zbyla po včelách jen nostalgie, ale po zbytek života se včelařství nevěnoval. Ono taky pěstovat včely v paneláku je kravina. Mladý muž rostl, žil a stárnul, až si vystárnul vnuka. Vnuk – Úplně mladý muž – někdy ve dvaceti pojal nápad pěstovat včely. Pro začátek jen dva úly. Všichni kolem mu tvrdili, že pěstovat včely na zahradě padesát kiláků od domova není nejlepší nápad. Změnili názor, když se po první sklizni pochlubil dvanácti kily medu.
Na závěr by to asi chtělo nějakou sentenci o dědičnosti genů, jenže to bych si zapatlal klávesnici medem.
2506
Mladý muž včelařem (2).
Když přišli s dědečkem do včelína, vyfasoval mladý muž kuklu na hlavu. Kdyby se mohl na sebe podívat do zrcadla, zjistil by, že vypadá jako sportovní šermíř. Skrz drátěnou síť před obličejem ho nikdo nemohl zasáhnout kordem, ale taky mu včely nemohly lézt po obličeji. Díval se na svět drátěným průhledem, ale nejvíc ho zaujal otvor v síti překrytý plechovou zástrčkou. Bylo mu dědečkem vysvětleno, že by si tou dírou mohl protáhnout cigaretu a dýmat a dýmat, neboť včely kouř moc nemilovaly. Protože mladý muž i dědeček byli nekuřáci, museli držet včely ve zdvořilé vzdálenosti jinak. Dědeček vzal takový podivný přístroj, vložil do něj kousky ztrouchnivělého dřeva a zapálil. Když pak mladý muž na té věci mačkal připojený měch, vypouštěla věc oblaka dýmu, mnohem vydatnější, než kdyby mladý muž vykouřil celou krabičku cigaret.
O včelách se toho dozvěděl mladý muž od dědečka mnoho. Třeba že mají královnu, která nepracuje jako včelí dělnice, ale klade vajíčka jako slepice. A ještě v úlu žijí trubci. Ti jsou vlastně úplně k ničemu. Jen jednou za čas vyletí s královnou na výlet a tam ji oplodňují. Mladý muž si nedokázal představit, jak moc je královna od těch ničemů oplodněná, ale věděl, že když se vrátí do úlu, tak klade a klade a klade. Přemýšlel, jestli by se ta nakladená vajíčka dala vařit na hniličko. Ale otázky přehlušil smutek nad osudem trubců, kteří jsou před zimou vyháněni z úlu na mráz, kde bídně zahynou.
2006
Mluvení, psaní a čtení.
Respekt ke spisovnému jazyku českému by měl patřit k našemu národnímu vědomí. Tedy jak u někoho.
Pod tím respektem si nepředstavujte, že bych chtěl „mluviti spisovnými výrazy“. Tak dnes hovoří čteči veřejnoprávních zpráv, možná nějaký učitel ze staré školy. Na mluvení máme obecnou češtinu. Všimněte si: to důležité čím mezi sebou komunikujeme a čemu normální cizinec nerozumí, se nazývá řeč, mluva nebo jazyk. Když češtinou píšeme nebo (častěji) tiskneme či šmejdíme po klávesnici, nejmenuje se to nijak. Psaný jazyk je úplně jiný než ten mluvený. Někdy lepší (literatura), jindy horší (sociální sítě). Při mluvení si my Češi rozumíme. Tedy pokud jeden z nás není tupoň, ajťák nebo z Jablunkova. Když píšeme, rádi bychom, aby nám všichni rozuměli nebo aby nám nerozuměl nikdo. Častěji se samozřejmě dostavuje ta druhá možnost. Například když nabízíte humor a čtou to lidi, kteří mají pro humor nesmysl.
My, co píšeme, buď z touhy po slávě nebo že nás připravili o hlasivky (můj případ), jsme psáči (to je nehezké, dál), písmáci (na to musíte být pár desítek let mrtví, abyste zlegendovatěli), psavci (slyšíte to udýchané vršení stránek, aby už ta kniha byla hotová), písaři (kancelářské krysy nebo ti, co jen opisují cizí texty za účelem krádeže) a nakonec spisovatelé (to je dnes skoro každý, kdo má v kompu nainstalovaný Word).
K psaní vás žene chuť, úsilí a někdy i nápady. Na rozdíl od předchozích autorských generací nejste rušeni okolními vlivy. Pravopis vám ohlídá textový editor, náměty dodá AI, přiučit se můžete v prázdninových kurzech tvůrčího psaní.
Naopak ke čtení – pokud jste už opustili školní lavice a nenaučili se to sami – vás, až na výjimky – nenutí nikdo a nic. Chytří tvůrci se s tím více či méně úspěšně perou. Ti geniální (doufám, že mě občas čtete), dokáží zkoncentrovat celý příběh nebo myšlenku do dvou řádků. Kapitoly jsou krátké, knížky štíhlé.
Abyste nemuseli číst vůbec, vymysleli nejdřív rádio a potom televizi. Můžete si koupit namluvené celé knihy. Je to dobré za volantem, do vlaku nebo k usínání. Také to za vás večer poví dětem pohádku. Tištěné noviny se postupně ubírají do hrobu. Všechny weby i rozhlasové kanály teď hrnou podcasty. Zmáčknete tlačítko a jen posloucháte. Někteří přiloží pro staromilné fandy čtení i tištěný výcuc. Na sociálních sítích občas něco napsat musíte. Hodně věcí se ovšem už dá nahradit smajlíky.
Co ještě musíme udělat, aby nás čtení už neobtěžovalo?
1704
Nenechme se oblbnout.
Valilo a pořád se na nás valí ze všech stran. Spousta lidí i institucí se nám snaží zkazit náladu. Už dlouho a čím dál se to stupňuje. Úřady, mezinárodní spolky, sdružení původně založená pro to, aby lidem pomáhala, media všeho druhu a barev, některá ovšem zvláště. I různí „přátelé“, hlavně ti internetoví.
Kolikrát už jste slyšeli, že se blíží konec světa, do týdne nebo do deseti let, jestli něco neuděláme? Kolik mediálních lhářů vám nabízelo překroucené informace a nepravdy? A kolik pitomců to na sítích radostně posílalo dál? Kolikrát vám před volbami nadbíhali ti, co mínili zatočit s korupcí, aby pak mohli sami korumpovat? Kolik nýmandů vám slibovalo, že když je zvolíte do Bruselu, vystoupí nás z EU, a když se tam náhodou dostali, sedí tam přilepeni ke statisícovým platům, které jim stejně platíte vy ze svých daní? Kolik továren na lži na vás mířilo ze suterénů petrohradských paláců, aby vás přesvědčily, že černá je bílá a že za jejich lumpárny může někdo jiný? Kolikrát se někdo chystal vás zabít, zničit a okupovat, i když sliboval, že vás osvobodí? A kolikrát už vám někdo sliboval, že se budete mít líp, když mu dáte hlas?
Jasně, tohle nepatří vám, ale těm druhým. Jenže ti by nejdřív museli přestat věřit, že Země je placatá…
1406
Deset vteřin
Možná se vám to taky někdy stane: Ráno si uvědomíte, že jste o den starší než včera. Na tom ještě není nic tak strašného. Jeden den je nic. Dokonce i jeden rok nemusí být mnoho.
Stárnutí přináší kromě řady skvělých důsledků taky jednu nepříjemnost. Čím jste starší, tím jste moudřejší. I za ten jeden den. Vy si to za těch čtyřiadvacet hodin možná ani neuvědomíte. Ale vaše okolí si většinou všimne. Ten je chytrej jak rádio, zní potichu za vašimi zády. (Nevím proč se držíme skoro sto let starého přirovnání. Současnější by bylo rčení Ten je chytrej jako Google.) Existují lidé, kteří se rostoucí moudrosti související s věkem dokáží úspěšně bránit. Jak to dělají, se mi ještě nepodařilo zjistit.
Škodlivost růstu vaší moudrosti je prokázaná a souvisí s vaší mozkovou kapacitou. Ta je omezena jen na několik terabajtů a víc se vám do tý kebule prostě nevejde. Nepotkal jsem zatím člověka, který by nosil po kapsách externí harddisky ke své mozkovně.
Abyste z té své mohutnějící moudrosti úplně nezblbli, musíte od určitého věku začít zapomínat. Vzpomínek na dětství se asi zbavovat nebudete. Ale mazání těch dalších informací ze školy, ze života, z knížek a filmů a časopisů necháte svůj paměťový systém klidně provádět. Někdy zruší celé měsíce a roky, jindy jen malou informaci, když má pocit, že už ji nebudete potřebovat.
A do těch uvolněných sektorů strká věci, které ještě považuje za důležité. Akorát vám dost často zapomene sdělit, kam je dal. A vy pak zoufale přemýšlíte, jak se jmenovala ta holka, co jste s ní…, jestli je správné, když se leje kyselina do vody nebo naopak či kam jste si zapsali heslo k vašemu běžnému účtu.
Nebojte se, dáte to. Mně například věci, na které si usilovně nemohu vzpomenout, vytanou už za deset sekund. To je pak radosti!
1306
Země v Karpatech.
Užhorod, Mukačevo, Berehovo, Chust, Jasiňa, Koločava… První čtyři jsou jména nejvýznamnějších měst v tom regionu. Koločavu známe všichni z Olbrachtova a Uhdeho příběhu o Nikolaji Šuhajovi Loupežníkovi. A Jasiňa je nejvýchodnější bod kraje i někdejšího Československa, spíš kopec než město, ale konečná legendární Baťovy dálnice, která sem měla vést až z Aše, celým tím nesmyslně protáhlým státem, slepeným ze střepů rozkotaného Rakouska-Uherska. Jasiňa jako symbol největší představitelné dálky, něco na způsob Kamčatky. Ještě nedávno jsme byli takhle malí pod Vídní a teď na konec ani nedohlédnem.
Podkarpatská Rus po našem nebo Zakarpatská Ukrajina po sovětsky. Země stejně nádherná jako chudá a zanedbaná. Sdílela osud podobných krajin na konci světa, ovládaných vzdálenými mocenskými centry. Velká Morava, Kyjevská Rus, Maďaři, čeští králové, a tak pořád dokola, podle toho, jak dopadla která bitva nebo co se získalo královskou manželskou smlouvou. Postupem času až do konce 1. světové války tu převládala moc Budapešti. Převažující obyvatelstvo slovanské – Rusíni. Ale taky Židé, Maďaři, Němci, Poláci i Rumuni. Prostě křižovatka. Nebo spíš hraniční kámen. Za té války tu hodně přecházely fronty tam a zase zpátky, ruské a rakousko-uherské, ale nemělo to velký vojenský ani politický význam. Uhry potom, jako část poraženého Rakouska-Uherska, řešily vítězné mocnosti roku 1920 Trianonskou smlouvou a z rozlehlého Uherska bylo najednou docela malé Maďarsko. „Horní země“ od Prešpurku (maďarsky Poszóny) až po Košice byla najednou v Československu. Transylvanie se stala součástí Rumunska a jižní kraje připadly novému Království SHS (Srbové, Hrvati, Slovinci). Zbývalo nějak dořešit ten kousek pod Karpaty, a protože nikdo lepší nebyl po ruce, vyfasovala ho nakonec Praha. Češi se ale snažili a za dvě desetiletí nějaké výsledky tu měli, hlavně ve školství, lékařství a věcech správních. Role nového státu zůstávala v rovině osvěty. Hospodářsky nula. Jen les a dřevo, jenže jak ho přivezete z té hrozné dálky? V hodině Mnichovské dohody a rozkrajování Československa tady Češi ještě chvíli něco vojensky bránili. Pak vznikl stát Rusínů – Karpatská Rus. Vydržel pět dní, načež přišli a zabrali všechno Maďaři. Vládli až do příchodu Rudé armády. Pak že se to vrátí zase Československu, dokonce se vylepšovaly hranice, aby byla nějaká železniční síť. Jenže to už se šuškalo, o daru Prahy Sovětskému svazu, taky jo, a Podkarpatská Rus se stala Zakarpatskou Ukrajinou. Nějaké mizení do gulagů a ekonomicky další mínus, zase kraj na konci světa, daleko od mocenských center.
Když v devadesátkách přijížděli lidé z Chustu a Mukačeva do Česka za prací, vyprávěli nám vzpomínky svých rodičů: V čase Československa se jim žilo nejlíp.
1206
RÁNO V DESET
V některých situacích se člověk stane básníkem.
VORVAŇ MÁ VANU NA VORU
Vorvaň si pluje na moři
Nespěchá, přece nehoří.
Vorvaň je velmi bystrý tvor.
Od jara vlastní velký vor
Představte si tu nádheru.
Vorvaň má vanu na voru.
Vorvaň se v té vaně koupe.
Vám by to připadlo hloupé.
Nikoliv ovšem vorvani
ve vaně je jak na dlani.
Zažívá koupací orgie
Aspoň se při tom umyje.
Když nemá vodu ve vaně
působí vorvaň vorvaně.
1006
Obyčejné české slovo prdel.
Jeho hutnost se postupem času a generací vyvíjí.
Naši předkové ho tehdá neměli za vulgární. Možná ho ještě ani neznali. Když chtěli vyřknout něco opravdu sprostého, napadaly je výrazy odposlechnuté na mši a řešící věci svaté: Sakra!; Proboha!; Panenkomaria skákavá.; Prokristapána! Krucifix! Bylo to to nejvíc, jak jste mohli někoho nejvyššího urazit. Když jste šli s nadáváním o schod níž a urazili jste třeba císaře, už vás vedli za katr. A urážet třeba nejnižší úřední osobu – místního policajta, si nedovolil vůbec nikdo.
Jak se národ ateizoval, ježíškem už jste nemohli nikoho urazit. Ani šmarjájosefem.
Na čelné místo nastoupila prdel. Ale nastal problém. Vyslovená s nádechem, zahrčením a zaobleným koncem slova to byla paráda. Ale napsaná kdekoliv – v krásné literatuře, vyrytá do školní lavice, zřetelně umístěná nad žlábkem pro pány či v diplomatické odpovědi znepřáteleného státníka znepřátelenému státníkovi – jaksi to nevypadalo dobře. Jazykovědci si zoufali, tvůrci slovníků jako by zapomínali a korektoři v novinách si nevěděli rady. Zakázat nejnabušenější nadávku taky nešlo.
Zkoušelo se to vyiksovat. Jenže zkuste pak to slovo vyřknout před plnou posluchárnou: pxdel! Přečíst se to bez koktání nedalo. A to x někomu připomínalo Twitter, kde by vám s nějakou vulgaritou neotiskli ani to x.
Pak kdosi vymyslel hvězdičku. To jsme uvítali my pamětníci, protože hvězdičkou se odjakživa označovaly mládeži nepřístupné filmy a později vůbec všechno nepřístupné. Slovo p*del už je čitelné skoro mezinárodně. A chcete-li se zabezpečit vůči cenzorům ještě neprolomitelněji, můžete v kryptografii přidat: p**el.
A napíšete-li *****, bude už úplně všem jasné, o co kráčí.
0506
Ono to s tou kometou, ohlašovatelkou příchodu spasitele, bylo ňáký divný. Možná to popletli astronomové, když ji vročili do roku mínus sedm. Svět byl ještě v klidu, hlavně Římsko, postupně se připravoval na to, co přijde v roce nula. Jenže ta kometa zfamfrněla všechny ty tři krále, všichni tři vsedli na osel nebo na velbloud, vsedat na kůň se začalo až ve středověku. A jeli se klanět. Mohlo se to ještě zastavit a počkat na přelom přednašeho a našeho letopočtu, jenže už té tříkrálové pouti byla plná media, tak se s tím nedalo nic dělat a Ježíšek se musel narodit už v tom roce mínus sedm. Šoupat se s tím dalo, ona ta Mariina gravidita se dala asi i normálně posouvat. A hlavně: Kristus se nemohl narodit sedm let před Kristem, to by bylo trochu na palici, ale musel se narodit přesně na Vánoce roku nula. Protože to je datum sčítání lidu na Blízkém východě a historicky ověřený termín, zatímco kometa… Nějakou si může každý astronom objevit a pojmenovat po sobě. Jak se pak dopátráte, že to bylo boží znamení?
0306
V ráji bylo příjemně.
Bylo teplo, na stromech rostly všechny druhy ovoce, tráva byla vhodná k povalování, všude byla pítka, mýtka i brodítka. Ať šel Adam kterýmkoliv směrem, nikdy nedošel na konec. Žádné ploty nevidět, vypadalo to, že ráj je celý svět a celý svět je ráj.
Chvíli se Adam pošťuchoval s tygrem, potom se svezl na hřbetu žirafy nebo chytal hady a zkoušel na nich dělat uzly. Ale celkově nuda. Když nemáte vůbec nic na práci, začnete se nudit ukázkově. Adam bezcílně bloumal po ráji a koukal kolem sebe. A pozoroval, jak levharti a levhartice spolu dovádějí, jeleni vydávají toužebné zvuky, slon leze slonici na záda, a ptáci spolu v hnízdě cosi kutí, a pak se po čase z vajec vyklovou další ptáci. A všiml si, že všichni živočiši mají dvě pohlaví. Ne jenom jedno, ale ani ne víc.
„Jsem taky živočich a mám jen jedno!“, zformuloval tu strašnou nespravedlnost. A rozhodl se, že to tak nenechá a bude se u Boha reklamovat. Věřil, že je pořád ještě v záruce.
Vševědoucí stvořitel věděl, že ho Adam shání (a taky, co po něm bude chtít), tak se nechal Adamem potkat pod nejvyšším stromem ráje. Napřed si vyměnili několik zdvořilostních frází, jak se mají, jak ten druhý dobře vypadá a jestli Adamovi není v ráji moc teplo. A šli na věc. Adam, že všichni tady někoho mají, jen já jsem tady sám samojediný, nikoho tu nemám, s kým bych si pokecal, potřebuji kamaráda nebo spíš partnerku. Bůh chtěl namítnout, že on je taky jenom jeden, protože je představitel monoteistického kultu. Ale rozhodl se, že Adamovi tu radost udělá.
Zeptal se ho, jestli snáší narkózu. Adam nevěděl co to je, tak řekl, že snáší. Ale to už ležel v trávě, oči zavřené a byl v narkóze. Pohodlně se do ní vešel. Bůh mohl okamžitě přistoupit k operaci, protože v celém ráji byla tráva aseptická. Adam byl stvořen (je mi žinantní napsat uplácán) z hlíny, tak se Bůh rozhodl, že mu partnerku udělá z kosti. Teď už šlo jen o to, kterou kost mohl Adam postrádat, aby zůstal funkční. Taky nechtěl, aby v Adamově ženě byl nějaký morek. Tak zvolil žebro.
Za chvíli byl hotov. Zalátal Adamovi otvor v žebroví a probudil ho. Před ním stála žena. Byla úplně nahá a úplně krásná. Dali jí jméno Eva. Mohli být originálnější. S tímhle jménem dnes pobíhá po světě spousta holek.
Adam ji vzal za ruku a šel jí ukázat cestu rájem.
Stvořitel jim požehnal. To bohové v takových situacích dělají.
Vlastně jenom řekl: „Milujte se a množte se!“
3105
Lidé stárnou a stárne i naše doba. A je v tom unikání času trocha smutku. Čím jsme starší, tím jsou věci kolem nás přehlednější a definovanější, ubývá místa na tajemno i romantiku.
Vzpomněl jsem si, jak jsem učil své vnuky hodiny. Mladý člověk už zná nějaká písmena a číslice. Pojem čas ho v jeho šťastném mládí zcela míjí. Nic nemusí, škola je ještě v dalekém budoucnu. Z časových jednotek zná jenom den – to je to, co končí, když jde spát. O nanosekundách nic neslyšel a nezajímá ho proč má únor někdy 28 a jindy 29 dní. Ale ví, že k času patří hodiny, nejlépe ty velké na zdi, které kyvadlují, a občas bimbnou nebo zakukají.
Prarodič vyšle vnuka do vedlejšího pokoje na bojový průzkum. Dotyčný vyrazí a vrátí se s informací, že malá ručička je na trojce. Pro velký úspěch jde na obhlídku ještě jednou a vrátí se se zjištěním, že ta delší je na osmičce. Je pochválen a náležitě pyšen na své objevitelství, zatímco vy víte, že je přibližně 14:40. Další výuku časovědy necháte na jindy, protože kdybyste to opakovali hned, dozvíte se nanejvýš, že je 14:42. Postupně budete spolu na hodinách a na čase objevovat mnoho dalších zajímavostí. Ale s časovými pásmy, nekonečnými spory o letní čas a časováním nepravidelných sloves nezačínejte příliš brzy.
3005
Chutná vám víc kotlet nebo kotleta?
Čeština je jazyk genderově vyvážený. Všech svých rodů si hledí. Většinou se nemůžeme splést. Je jasné, že drn je mužský, zatímco piksla je ženská. Tedy samozřejmě mluvnicky. Ale jsou slova, před kterým zaváhají í ostřílení jazykoborci. Já vždycky znejistím, když jedu na Moravu a před městem tipuji, je-li to ta nebo ten: Litovel, Kroměříž, Třebíč… V nouzi použiji pomůcku: je-li ve městě průmysl, tak podle vzoru stroj, pokud je tam víc kultury, tak píseň. Akorát Olomouc je tak velká, že mě to musí trknout.
Laskavá čeština nám někdy dává vybrat. Existují dvojice brambor – brambora, okurka – okurek nebo kotlet – kotleta. Která z těch slov jsou bližší vám? A napadají vás další dvoukolejnosti?
2805
Na začátku byl opatrný optimismus: aspoň bronz kdyby vyšel. Ale po řadě neúspěšných let už jsme na to přestávali myslet. Navíc doma není nikdo prorokem. Ale když už jsme postoupili do semifinále a naklepali to Švédům, s kterými od Třicetileté války pravidelně prohráváme, začínali se o hokej zajímat i ti, kteří během mistrovství raději nezapínají televizor, aby jim z obrazovky nepřiletěl puk do obýváku. Příslušná dávka nervozity a zlato! Kdy naposledy… Kolik let jsme čekali… Síla paměti se nejvíc obracela k Naganu. To tenkrát… Teď znovu… Znovu ten výtrysk radosti. Jen… jen jsme o devatenáct let starší. A svět kolem nás se za tu dobu podivně změnil.
Je další týden. Novináři budou ještě chvíli analytikovat. Hospodští přepočítají prázdné sudy, my zaženeme děti brzo do postele, aby to dospaly, a v televizi budou dál padat rakety, hořet obchoďáky a umírat rukojmí. Sedadla na stadionech si pošeptají, že na všech se sedělo. Tři čtvrtě milionu to vidělo zblízka! Zajímavé, jindy a jinde by BISky a další bezpečnostní složky velmi zostražitěly při takových návalech. Nestalo se nic nepatřičného. Jenom radost. Nemohl by se ten hokej hrát častěji? Většina by se jistě raději dívala na Pastrňáka než na Vrábela.
2705
Někdy před pár lety jsem narazil na článek o vědci, který předpovídal, že místo dnešních osmi miliard lidí, zůstanou na konci jednadvacátého století na planetě jenom čtyři miliardy. Vypadalo to jako scifi vymačkané z tuby. Čtenář si řekl, že nic takového se stát nemůže, ledaže by vypukla třetí světová válka se zbraněmi hromadného ničení nebo celosvětová pandemie. Jenže potom svět zaskočil Covid a na dohled máme Kreml se zásobami starých, ale stále asi funkčních jaderných raket. Takže možné je všechno.
Teorie o zmenšování populace za tři čtvrtě století vedla jinudy. Málo souložíme. Průzkumy mezi mladými Američany (jinde podobně) zjistily, že vysoké procento z nich v posledním roce nemělo pohlavní styk. Řada dívek dává přednost sblížení s kamarádkou před randěním s klukem. A kluci si zase užívají pohodlí při sledování porna na počítači. A když už normální sex, tak i přístupná a spolehlivá antikoncepce.
Roste počet žen a rodin, které nechtějí mít děti. Důvody jsou vzdělání, kariéra, u méně zajištěných i ekonomická situace.
V lépe situovaných a vzdělaných společnostech se oproti minulosti počet dětí v rodině snižuje. Evropané v tomhle s přehledem vedou. Ale dá se čekat, že i na odlehlejších kontinentech v závislosti na národních důchodech, růstu životní úrovně a rozšíření informovanosti to půjde podobnou cestou. Ví se, že jakmile se migranti v Evropě usídlí, jejich natalita postupně klesá na úroveň starých Evropanů.
Neberme toho vědce s jeho extrémními teoriemi za slovo. Těch vlivů může být mnoho a o některých z nich zatím třeba vůbec nevíme. Nemusí to být na konci století přesně ty čtyři miliardy. Možná bude stačit, když populace na planetě proti dnešku jen trochu poklesne.
Nebo aspoň nebude stoupat…
2505
Někdo už léta shromažďuje bitcoiny. Nám důvěřivějším musela stačit víčka.
Léta to fungovalo a všichni byli spokojení. Spotřebitelé proto, že měli vždy po ruce dostatek slazených i neslazených nápojů. Charitativně smýšlející lidé, že sbíráním víček od PET lahví mohli pomáhat spoluobčanům v jejich nelehké situaci. Děti s radostí, jak jim sbírky víček postupně narůstaly. Výrobci nápojů, protože se jim zvyšovala výroba a rostl zisk. A konečně vozíčkáři s tím, jak se jim zvyšovala naděje, že jednou usednou na moderní elektrický vozík.
Teď je všechno jinak. Zmizela radost z pomoci potřebným a vozíčkáři se vysněných dopravních prostředků nedočkají. Kdosi vymyslel, že víčka PET lahví budou pevně připojena k láhvi. Už je nepůjde vzít, vhodit do krabice a radovat se z rostoucí sbírky.
Tak se ptám: Komu a proč vadila ta solidarita a pomoc druhým? Někomu sbírání víček zkřížilo obchodní plány? Pro víčka už není místo ve světě pokropeném chemitrails?
Nebojte se, my určitě zase vymyslíme nějakou jinou ptákovinu!
2405
Tak se to povedlo. Po loňském přijímacím průšvihu se letos poprvé mohlo přihlašovat na střední školy elektronicky. Software se překvapivě podařilo sestavit a odzkoušet za pár měsíců a fungovalo dokonce i v reálu. Uchazeči měli dokonce tři přihlášky na výběr a byla i větší šance, protože zřizovatelé škol dokázali na poslední chvíli i rozšířit kapacity. Objevila se ale jiná zajímavost, která některé adepty těžce pošramotila. Přijímací testy byly hodnoceny stupnicí do sta možných bodů. Podle získaných bodů a podle toho, jaký byl o jednotlivé školy přihláškový zájem. Tak se stalo, že v Praze nebyl přijat student s 92 body (což je lehce nad hranicí geniality), zatímco třeba v Bruntále stačilo k přijetí jen 29 bodů. I tak jim tam na gymnáziu zůstala volná kapacita pro přijetí.
Co s tím? Budou ti výborní z Prahy dojíždět do školy v Bruntále?
2305
Bydlíme u lesa. Našel jsem na zahradě poblíž domovní zdi mrtvou kočku. Následně jsem byl poučen, že to není kočka, nýbrž kuna. Zesnulá byla, to ano. Dlouhý čas jsem tvrdil, že u nás na zahradě kuny nežijí. Mí automobiloví přátelé se poměrně často chlubili, že kuny jim sežraly kabely ke svíčkám. Nám nesežraly nic. Možná nebyly na škodovky.
Naše kuna přebývala na půdě chalupy. Vždycky přišla z lesa, vyšplhala po stromě, přeskočila na střechu a už bydlela. Její pohyb vydával zvuky. Spolubydlící to snášeli různě. Někdo ji ignoroval, další byl rušen, a byli i tací, co se trochu báli. Kuna si ve skelné vatě, nebo čím jsme tu střechu izolovali, vyhrabala noru a žilo se jí tam náramně.
Ten strom u domu, o kterém byla řeč, rostl jak z vody a začal se větvemi otírat o zeď a zanášet okapy. Na jaře rodinná úderka snesla na hromadu pily, sekery, háky, lana a další mountfíldové věci a pustila se do odvětvování. Ve finále byla nejagresívnější zbylá větev vzdálena od domu přes dva metry.
Kuna to sledovala s nelibostí, ale rozhodně nechtěla přijít o dobré bydlo. Začala trénovat skok daleký a zpočátku se jí dařilo. Veverky takové věci hravě zvládají, tak proč ne kuna.
Jednou jí podklouzla noha či co, špatný odraz, a bylo! O zbytek se postarala gravitace a ostrý kámen u paty stromu. Přírodní zákony neošálíš, ani když jsi predátor. Mrtvou kunu jsme důstojně zakopali vzadu u plotu a vzpomněli přitom na zástup lesních živočichů, které už teď neměl kdo lovit, vraždit a konzumovat.
Ovšem to harašení pod střechou v naší jinak poklidné chalupě nám brzy začalo scházet.
2105
Někdy překvapivě unijní legislativa EUobčana potěší. Europarlament schválil pravidla pro udržitelnější spotřebu a proti plýtvání. Všichni víme, že výrobci složitějších zařízení vybavují svoje výtvory „kurvítkem“, tedy součástkou, která v jistém okamžiku (obvykle těsně po záruční době) uvede výrobek do stavu nepoužitelnosti, ztráty některých funkcí nebo aspoň zpomalení. S tím je teď – díky námi voleným europarlamentářům – konec! Už si nepoběžíte koupit nový telefon protože škodič se zapnul a oprava by stála víc než nová věc.
2005
Konec světa.
I když se nám to asi líbit nebude, taková věc jednou nastane. Smiřujeme se s tou myšlenkou neradi, když na světě je tak krásně. Prostě jednou bude konec. Jasně, vesmír je nekonečný, možná je ve vesmíru nekonečný počet vesmírů, ale o tom to není. Svět je to, co nás obklopuje, mraky na obloze, žížaly v oraništi, modrý portugal ročník 2001, ale i myšlenky a nápady lidí, co na tom světě bydlí. Je zajímavé, že mimo svět nikdo nebydlí. Namítnete, že dávní předci a předpředci bydlí na onom světě, ale bavíme se o živolách, mrtvoly do toho netahejte.
Všechno, i svět musí mít nějaký konec, když měl začátek. Jenže i ten začátek si každý představujeme jinak. Třeba jako první vteřinu Velkého třesku. Akorát si neklademe odpovědi, co bylo před tou první vteřinou a proč to vlastně třesklo. Podle dalších mudrců sem přiletěli mimozemšťané, všechno tu zasadili, vysypali semínka lidí a zase odfrčeli. Nejoblíbenější teorie je, že svět někdo stvořil. Nejčastěji nějaký bůh, jenže na tvoření světa mají živnosťák opravdu jen někteří. Jeden to prokazatelně dokázal za šest dní, což je v tvoření světa světový rekord. (Ukončit ten svět, zrušit ho a zbourat by prý dokázal v ještě kratším čase.)
Většina si ho za těch šest pracovních směn taky považuje. A snaží se ho přivlastnit. Ten bůh je jen jeden, ale v každé ulici jiné náboženství. Hádají se spolu pravoslavní a levoslavní, protestanti a protitestanti, muslimové i nemuslimové. Hádají se a perou a někdy to vypadá, že ten konec světa zvládnou sami, bez boží pomoci.
Což je nespravedlivé vůči ateistům. Protože ten bůh je taky jejich. Kdyby nebyl, neměli by v koho nevěřit.
1705
Každý člověk má prý svou třináctou komnatu. I mladý, co bydlí zatím u rodičů, i nebohatý, co se tísní v podnájmu. Nevím, jak to mají rozvedení. Možná si svou třináctou komnatu rozhodnutím soudu rozdělili napůl. Nebo už nesnesou pomyšlení, že by s tím druhým měli něco společného, a mají každý svou: třináctou a čtrnáctou. Taky mohou mít tu komnatu ve střídavé péči. Ale nechtělo by se mi každou neděli večer místnost vyklízet, aby se tam nacpal ten druhý. A za týden zase naopak.
Nevím, jestli musí mít každý takovou cimru v čase, kdy se platí nájem a další položky od metru čtverečního. Jestli by nestačil třeba třináctý kumbálek. Jenže to byste museli mít nejdřív těch dvanáct kumbálků a co byste si s nimi počali? Kdežto když jste při penězích, můžete mít luxusní byt o dvanácti komnatách a tu třináctou už tam nějak vecpete.
Ještě, než začnete zoufat nad úklidem takového kvartýru a tolika ratejnami, pokusím se vás uklidnit. Ta třináctá komnata je jenom jako. Slouží k umístění našich problémů, neřešitelností a průserů, vlastností, co vám neslouží ke cti, zálib, podivností a ulítlostí, obvykle vykonávaných lidmi poněkud pošahanými. A samozřejmě nevěry a tutlané vztahy, drobné sexuální úchylky a vůbec věci, které okolní prudérnici prohlašují za divné a nemístné.
Až se jednou stanete celebritou (ale může se to stát i to, že nějaká vaše nejapnost pronikne z třinácté místnosti na veřejnost), začnete se chlubit věcmi, které teď máte ještě někde pod zámkem. Slídilové, šmíráci a bulváři se na vás nějaký čas popasou. Zatímco přátelé a lidé blízcí budou vědět, že jste skoro ve všem víceméně normální, většinově úspěšní a někdy prohrávající s vašimi emocemi, příběhy i strachy, láskami a starostmi. Jenže koho by tohle na obrazovce zajímalo, že.
1305
To, že tropický den (den, kdy maximální teplota dosáhne minimálně 30 °C) udeří ve střední Evropě už na začátku dubna, je nebývalé. Lepší by asi bylo napsat šokující. Případně nebývale šokující. Začínají nervoznět i lidé, co doteď tvrdili, že na větší teplo se těší a nemají s tím problém.
Oteplovat se začalo mnohem rychleji, než se předpokládalo. Vědci jsou zmateni. Grafy globálního oteplování, které vytvářeli a cizelovali po několik dekád, jim zatím plus mínus vycházely. Teď ale teploty dosahují stupňů, jaké se předpokládaly tak někdy za patnáct let. Grafy růstu teplot se obracejí prudce nahoru a vědci nemají tušení proč. Vysvětlit dosavadními teoriemi založenými na céódvě se to nedá; to by musel ten oxid najednou odněkud přitékat, což se neděje. Jeho množství v atmosféře se naopak zvolna snižuje.
Jsou tu ale jiné teorie, co způsobuje růst oteplování. Metan. Prdí ho krávy z celého světa v celkem slušném množství. Necháme tedy stát uhelné elektrárny a zbouráme kravíny. Všechno kravstvo vyhubíme a po následné žranici bifteků se staneme vegany. Voliči stran za zachování masa budou ale oponovat, že céódvě uvolňuje a vypouští rozmrzající permafrost. Ještě nedávno jsme si mysleli, že tundra daleko na severu nerozmrzne nikdy a plyn v ní zůstane zakletý. Jenže rozmrzá tím víc, čím víc se globálně otepluje. Dalším kandidátem naší nevraživosti je vodní pára. Taky otepluje atmosféru a je jí mnohem víc než oxidu a metanu dohromady. Čím se jí víc teplem odpaří, tím víc otepluje. Co teď? Budeme se méně sprchovat? Přestaneme zalévat záhony, napouštět bazény a zakryjeme moře neprůhlednou stříškou, aby se tolik neodpařovalo?
Můžeme vymýšlet i další příčiny zrychleného oteplování. Oteplování celogalaktické, útok mimozemšťanů nebo přehnané množství chemtrails, šířeného na planetu z letadel.
Možná bude lepší přiznat si, že grýndýlem oteplování nezastavíme (zvlášť když jiní na to kašlou) a napřeme síly, prostředky a finance k přizpůsobení se faktu, že se otepluje. Budeme třeba zvyšovat hráze, stěhovat města, co leží skoro na mořské hladině, změníme strukturu zemědělství, ozeleníme města, lépe se postaráme o zdroje vody a o lesy. Určitě ještě není pozdě.
1005
Dva snímky vedle sebe zaujaly na sítích. Na prvním se píše rok asi 1934, před vchodem na univerzitu v Německu stojí kordon Hitlerových SA-manů a brání vstupu do školy jakémukoliv Židovi. Na druhém obrázku je neprostupná skupina mladých – asi progresívních – studentů univerzity v Kalifornii. Semknutými těly brání vstupu židovského studenta. Nemusí to být přesně tam, podobné scény se mohou odehrávat i jinde ve Státech, v Německu nebo ve Francii. Svět už je příliš daleko od tragédie Druhé světové války a ti nejmladší nevědí vůbec nic.
Tu a tam sice už policie proti výtržníkům zasáhne, ale celkově se politici probouzejí hodně pomalu. Měli by si v první řadě zalistovat v legislativě. Aby se nestalo, že ve svobodném Západě, nenápadně začnou znovu platit Norimberské zákony.
0805
Po velkém reklamním úvodu jaro zamrzlo. Jednoho dubnového rána fakt podnulno a sněhová pokrývka skoro na celém území, někde až čtyřicet čísel. Teplotní rekordy na většině měřících stanic rychle zapomenuty.
V takové situaci vás popadne chandra a stesk. Stesk na ty kamarády, s kterými jsme byli každý rok touhle dobou dávno vyražený ven. A taky jsme s dalšími na festivalech, na těch vlastnoručních i tam, kam nás přátelé zvali, popili nejednu skleničku a zazpívali nejednu píseň do nejednoho rána. (Stejně bych dneska došel sotva na nádraží.) A je jich dost tam nahoře, no víte kde. Aspoň chvíli si s nimi pokecat a zazpívat. Třeba se tam smí i kouřit, když je tam tak vzdušno. (Ty bys toho nazpíval, vole, když nemáš hlasivku! Sklapnul jsem teda.) Ale zvědavost je strašná svině. Tak jsem po projetí Gůglu další den čekal na ambasádě ve frontě na vízum. Velvyslanectví to bylo velmi pohledné, zvenku i zevnitř. Ve frontě jsem měl čas prohlížet křížovou klenbu na stropě a tipovat, jestli ji navrhl Petr Parléř nebo Jan Blažej Santini. Koukali tam všichni, křesťani hleděli k nebi a ti ostatní aspoň obraceli oči v sloup. Koukal jsem taky. Jsem sice pokřtěný jako Michal, ale to bylo skoro všechno, co jsem pro křesťanství a pro Boha udělal. (Ale hezky jsem o něm psal, to stvoření světa se mu dost povedlo.) A najednou jsem stál před komisí, nějaký světec mě prokoukl skrz naskrz, abych nahoru nezanesl nějakou virózu. Šlo to velmi rychle, nikdo se mě na nic neptal, protože všichni v komisi byli vševědoucí. Buh, pardon buch, a měl jsem razítko. Komise byla dohromady pro křesťany, Židy, muslimy a ateisty. Nahoře je to všechno jenom jedno náboženství.
Propustku jsem měl na krátkou dobu, jen tam všechny pozdravit a pokecat, moc tam nezdržovat, aby si mě tam nakonec nechtěli nechat. Čeká mě tady dole ještě hodně práce, co musím dodělat. Znáte to: Když je člověk v důchodu, tak se nezastaví ani o víkendu.
0605
Jednoho dne v lednu roku 1953 nám žákům páté á národní školy v Litoměřicích soudružka učitelka nařídila, abychom si druhý den na hodinu dějepisu přinesli lepidlo a štětec. Vyvolalo to v nás radostné očekávání, že místo dějepisu budeme mít oblíbené ruční práce. Soudružka učitelka se k naší radosti moc nepřipojila.
Štětce jsme všichni vlastnili kvůli Kreslení a lepidlo bylo v každé domácnosti, protože když jste něco chtěli poslat tetě do Nymburka, museli jste to pořádně zabalit do balícího papíru a zalepit. A ještě převázat motouzem, jak se tenkrát říkalo provazům. Naopak, když někdo dostal provaz, vůbec to neznamenalo, že by si mohl na kousku špagátku zkoušet vázat nějaké skautské, promiňte, pionýrské uzly. Ve škole nás nabádali k bedlivosti. Kolem nás – nejen v Litoměřicích, ale v celém táboru míru a socialismu zuřil třídní boj. Z východu se přes nás probíjeli Banderovci, kterým se už definitivně rozplynul sen o svobodné Ukrajině. Z druhé strany se k nám hrnuli přes Šumavu západní agenti, aby u nás rozvraceli a taky zapalovali stohy. Šikovně využívali toho, že na naší hranici ještě nebyl dostavěn plot z ostnatého drátu napuštěný elektrickým proudem. A ze vzduchu na nás Američani sypali mandelinky bramborové, aby nám zničily veškerou úrodu.
Druhý den začal zklamáním. Otevřete si učebnice dějepisu na straně 52. Na té straně byl obrázek nějakých partyzánů, jak jdou pěšky po zasněženém horském hřebenu, na druhé straně byla skupina mužů, co jako by vyšli na terasu horského hotelu nadýchat se čerstvého vzduchu. Jeden měl dokonce jen polobotky. Soudružka učitelka k nám měla projev. Žáci (normálně nám říkala děcka), tohle je hrdina soudruh Jan Šverma, který řídil Slovenské národní povstání, a museli ustupovat před nacisty a… (ještě nějaké problémy měli, říkala, ale to jsem vytěsnil, protože se mi zazdálo, že na té fotografii z lesa vykoukla hlava srnky. Blbost srnka, opravil jsem se, dyk se tam ve dne v noci střílelo) …a soudruh Jan Šverma měl jenom polobotky, protože ten bídák vedle, Slánský, mu nepůjčil svoje boty. Takže soudruhu Švermovi umrzly nohy a pak tam v horách statečně zmrzl celý. Takže si, žáci, ty dvě stránky slepíme dohromady, abychom se na to nedívali.
Přestal jsem si představovat, jak Slánský ťape Ďumbierem dolů jenom v ponožkách, ale napadlo mě něco jiného: Soudružko učitelko, ale když to zalepíme, tak už neuvidíme ani toho soudruha Švermu. Otázka ji viditelně zaskočila, to asi neprobírali ani na stranickém školení. Zachránil ji Ludva ve druhé lavici, převrhl lahvičku lepidla, a to plynule stékalo po nábytku i po blůze předsedící Horáčkové. Úča k němu přiskočila a mlátila ho po hlavě (to se tenkrát ještě smělo, byl třídní boj) a s každým jejím rozmachem lepivá tekutina cákala na další žáky a jejich školní potřeby.
Výklad skončil. Zmrzlý Šverma byl jako zalepovací argument pro páťáky dostatečný.
Pro ostatní to hlásalo rádio: Nějaké rozvracení hospodářství, mezinárodní vztahy, konec kamarádství s Izraelem, který od tábora míru uhnul doprava a neustálé opakování, že my přece nejsme antisemité ale antisionisté, a proto jsme museli jedenáct Židů z vrcholu politiky popravit a další tři odsoudit na doživotí.
Vzal jsem svůj štětec a opustil třídu, abych ho na záchodě opláchl. Stejně mi nešlo do hlavy, proč mu ty svoje boty nepůjčil. Vždyť dnes už je nepotřebuje, když je mrtvý. Popravený.
0405
Vojta Zícha
(1.2.1952 – 3.5.2024)
Když vystoupil poprvé s kapelou Blátotlačky v Malostranské besedě na prvním koncertu pořadu Písně dlouhejch cest (tak náš FOLK & COUNTRY KLUB v roce 1972 vlastně začal), věděli jsme, že se jmenuje Vojta, ale všichni mu říkali Kuře. Patřil k nejmladším, ale většinu tehdy nejúspěšnějších banjistů strčil do kapsy. Hrál na banjo folk, nikoliv bluegrass, i když ani ten mu nedělal problémy. Věhlas získávalo trio Blátotlačky svou strhující muzikou nejen v Praze a bonbónkem každého vystoupení byl banjový majstrštyk z vlastní autorské dílny. Dílka se jmenovala postupně Trhanec, Mazanec, Lívanec a tak dál.
Střih – druhá půle sedmdesátých let. Stěhuje se z Prahy do České Lípy, tam se seznámí se svou budoucí ženou Mílou a zakládají kapelu Studio PF. Zisk Porty a dalších ocenění, vystoupení v klubech a pak rozchody spíš lidské než muzikantské.
Nakonec muzika přitáhla Vojtu do jižních Čech. Zřídlo, Minnesengři, Semtam, Žalman a spol, Druhá míza Vojty Zíchy, Třetí míza… To jihočeské hemžení muzikantů by bylo na knihu a Vojta byl u všech nových projektů a zpravidla byl jejich duší. Nenapodobující a nenapodobitelný. Vynikající muzikant, teď už nejen s banjem. Přátelský, klidný a moudrý. Vytočit jste ho neměli šanci. Mladý do folkové země vstoupil a mladý ji kvůli nemoci opustil.
0205
SKLENIČKY
Dáme do myčky
všechny skleničky
z horní poličky
naší babičky.
Ještě vázičky
taky lahvičky.
Pozor: do myčky!
Dát je do pračky
tak jsou na sračky.
3004
Tak mi přišla skvělá zpráva. V emailu mi někdo píše, že je pro mě připraven dar 2 000 000 € (slovy dvamilionyeuro). Potěšilo mě, že někdo ocenil moje zásluhy a chce mě obdarovat. Nežijeme si s Hankou špatně, ale peníze se hoděj vždycky. Příjemný je, že to je v Eurech, když pojedem někam do ciziny, nebudeme muset stát frontu v bance. Kdyby to bylo v korunách, bylo by to padesát mega, a lidi by si pomysleli. Taky nevím, kde by ten člověk z Nigerie vzal takový ranec korun.
Nějak ty peníze snad utratíme. Něco si odložíme na stáří, na mládí už našetřeno máme. Koupíme tank pro Ukrajinu. Když nám dají množstevní slevu, koupíme tanky dva. Obnovíme festival Zahrada a budeme tam každý rok jezdit jako VIP. Koupím si na chalupu novou cirkulárku. Popelnice je taky už dost prorezlá. A napadá mě dalších asi padesát věcí, co se s těma Eurama dá udělat.
Blbý je, že ten člověk z Nigerie, co mi ty prachy posílá, je podvodník. Chce mě naopak o nějaké peníze připravit. Vím to. On ví, že to vím, a přesto to dělá. Tiše doufá, že jsem blbec a že mu na to skočím. Nejsem a neskočím. Ale až mi ty eurový dvě mega přistanou na mém účtu, napíšu mu děkovný email.
2604
FOLK & COUNTRY FESTIVAL Lucerna 1970.
Dodnes nechápu, jak jsme mohli tenkrát takovou obří akci vyprodat do posledního místa. Z dnešního pohledu internetového uživatele byly tehdejší propagační možnosti menší než malé. Plakáty byly hlavním a často jediným nositelem informací. Pomáhali spřátelení novináři z deníků, týdeníku Mladý Svět i z Českého rozhlasu. Oslovovali jsme trampy i studenty na školách. Nakonec to všechno docela vyšlo. Musíte si uvědomit, že tehdy žádné velké festivaly neexistovaly, snad jedině jazzový festival v Praze. A folková a country scéna neměla kromě Porty skoro žádné další akce. Ale celková návštěva v Lucerně byla asi tak osmkrát vyšší, než tehdejší návštěva na Portě.
V té době přibývaly další nové kapely. Všechno se odehrávalo ve vysokých obrátkách. Vždyť těm nejstarším a nejslavnějším skupinám bylo teprve několik let. A za nimi se řadily už velice dobré a šikovné mladší kapely druhého sledu. I ty měly na festivalu své místo.Velmi silná byla sestava bluegrassových formací: pražská kapela Blizzardi nebo Colorado z Úval, Colorado Fiddlers z Jablonce nad Nisou či ústecká skupina Riders. Taky ve folku už bylo nabito, představily se tady skupiny Cukrátka, Kaskády, Perpetual Vagabonds, Drnkači, odkud pocházela zpěvačka Helena Maršálková a konečně Folk Singers, tam zase zpívala Zuzana Michnová s Václavem Prejzkem ještě předtím, než si sestavila Marsyas.
Taky písničkářská scéna byla reprezentativní. Jaroslav Hutka tenkrát vystupoval s Hvězdoněm Cígnerem, Vladimír Merta, Paleček s Janíkem a pak písničkáři, o kterých už dnes prakticky nic nevíme: Samuel Ivaška, Švarc a Máňa nebo skupina Vosy. Další písničkáři se etablovali někde na pomezí folku a popu. Třeba brněnský Bob Frídl nebo bratislavský Pavol Hammel. Z Ostravy přijela skupina Bukanýři, o které bychom řekli, že se už tenkrát pokoušela o etno. Trochu se podobala Čechomoru, ale byla víc pop.
Na festivalu se objevila i skupina zakladatele Porty Jiřího Šosvalda, jmenovala se Strangers. Country zastupoval samozřejmě také Country Beat Jiřího Brabce. Z Ústí přijela ještě jedna kapela, Bluegrass Hoppers, která už tenkrát byla špičkovou bluegrassovou formací. Po několika letech se musela vzdát anglického názvu a přejmenovala se na Fešáky.
Trampskou píseň zastupovaly skupiny Hoboes a Scarabeus, věční rivalové na Portě. A z těch už „licencovaných“ kapel tu byli Greenhorni, Rangers a Spirituál kvintet. Koncerty uváděli Eda Hrubeš a Mirek Kovářík.
Muzikantská F&C rodina se postupně začala rozrůstat. Klubů bylo málo, pokud vůbec nějaké byly a na vznik Malostranské Besedy si museli muzikanti i diváci ještě rok počkat. Během roku ohraničovaly dění v žánru dvě velké události: v létě Porta v Ústí nad Labem a v prosinci FOLK & COUNTRY FESTIVAL. Kromě nich existoval ještě Sokolovský dostavník a pak už nic.
2504
Pamatuji si to jako dnes. Betlémská kaple v polovině šedesátých let. Možná si myslíte, že jsem tam přijímat pod obojí, ale nebylo tomu tak.
Na piedestalu několik postarších směšně oděných pánů, opatřených zlatými řetězy a třímajících podivné předměty. Pod podiem houfec slušně oděných mladých mužů, sem tam i žena. Nervózně jsme očekávali. V kostelních lavicích hromady rodičů, sourozenců, přátel a vůbec lidí ještě více nervózně očekávajících. Konala se promoce budoucích strojních inženýrů.
Stále jsem nemohl uvěřit, že jsem tu školu dal. Po maturitě jsem se hlásil na slaboproud, ale tam byl moc velký převis. Ovšem nic jiného, než slaboproudy jsem za celou další dobu inženýrování nedělal. Kdybych u toho býval zůstal, z Československa by dnes byla počítačová velmoc. Na vysokou školu dopravní mě taky nevzali, chtěli nulové dioptrie. Co byla třetí přihláška si už nepamatuji. Ale zasáhl stát, který potřeboval strojaře (strana s vedoucí úlohou chtěla mít největší množství železa na hlavu). Tak nás prostě přeřadili na Karlovo náměstí, kde tenkrát ten inkubátor strojních inženýrů byl. Začínalo nás v ročníku osmnáct set a promovalo asi sedmdesát. Nebyla to zrovna lehká škola. Moc mě to kovoobrábění, pružnost a pevnost a kreslení parních turbín v řezu nebralo. Ale furt lepší než na vojnu na dva. Navíc jsme tam měli skvělou partu, jezdili jsme na vandry, dělali muziku a obráželi koncerty, právě vzniklý Semafor, výstavy a v malostranských hospůdkách chlastali s dalšími mladými básníky.
I když mě moje srdce i mozek nakonec odtáhly zcela jiným směrem, na strojařská léta docela rád vzpomínám.
2304
20. srpna 1845 přijel na právě dostavěné pražské nádraží (dnes Masarykovo) první vlak tažený parní lokomotivou. Byl uvítán nadšenými davy. Pražská honorace, C&K úředníci, páni v cylindrech, dámy v krinolínách, regiment vojska i drážní zaměstnanci. Po kolejích, které tady končily (a dodnes končí) přivezl první cestující až z Moravy. Právě byl zahájen provoz na C&K Severní státní dráze.
Nádraží státní dráhy bylo postaveno na periferii města, poblíž hradeb. Ty musely být proraženy a průjezdy byly opatřeny branami, které se na noc zamykaly. Praha byla tehdy ještě pevnostním městem. Pravidelný veřejný provoz začal na C&K Severní státní dráze Olomouc – Praha (přes Českou Třebovou, Pardubice a Kolín) 1. září 1845.
Evropské státy po počátečních rozpacích nad železnicemi si brzy uvědomily, že to je důležité propojení pro hospodářství, a především pro dopravu vojsk v případě války. Rakousko-Uhersko zahájilo v roce 1837 stavbu C&K Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Krakova přes Břeclav, Přerov a Ostravu, s odbočkami do Brna, Olomouce a Opavy.
Pro spojení Prahy s Vídní se zvažovalo několik variant, nakonec byla vybrána trasa přes Olomouc. Projektem a vedením stavby byl pověřen Jan Perner. Absolvent pražské techniky měl zkušenosti s výstavbou železnic v Rusku a poté řídil práce na moravských úsecích „Ferdinandovy“ trati. Trasu Vídeň – Praha přes Olomouc se mu podařilo prosadit. Byla sice nejdelší (409,8 km), ale jako jediná nevedla příliš členitým terénem. Po schválení císařem Ferdinandem se mohl pustil se do stavby. Za tři roky byla v roce 1845 zprovozněna včetně výstavby pražského nádraží. Úspěšného projektanta a stavitele čekala další zářná kariéra. Do roku 1845 ještě stihl vyprojektovat pokračování trati z Prahy do Drážďan.
Jen několik dní po zahájení provozu na olomoucko-pražské trati – 9. září 1845 se vracel z kontrolní cesty na Moravu v prvním voze za lokomotivou. Po projetí choceňským tunelem sestoupil na poslední stupeň schůdků vagónu. Nejspíš chtěl něco zkontrolovat na trati nebo pod vlakem a narazil hlavou na návěstní sloupek. Ještě se stihl vrátit do vagónu, ale pak ho už jen převezli do domu jeho rodičů, kde druhý den zemřel.
Jan Perner byl mimořádnou osobností v budování dopravy v Českém království. V Pardubicích a v České Třebové najdete jeho sochy na po něm pojmenovaných náměstích. V Praze jeho ulice vede podle trati „jeho“ železnice.
2204
Jednou se to možná stane.
Všichni si všechny vymažeme z přátel
a zůstaneme sami.
Budeme virtuálně nenávidět
a virtuálně milovat.
Už není co objevovat
všechny myšlenky už byly vymyšleny.
Stačí si myslet encyklopedické heslo
a hned bude myšlenka na obrazovce.
Přeměřili jsme už nekonečno
a známe rozměry Boha.
Každé ráno na sebe vezmeme
nové pohlaví
a večer ho zase odložíme do skříně.
Nebudeme se už nikdy courat po zeměkouli
celý svět se vejde do naší obrazovky.
V barevném rozlišení jednoho milionu a čtyřiceti osmi barev
Tam uvidíme
ptáky
a včely
a pyramidy
a vodopády
a deprese a bolesti.
Nebudou už žádná auta
ale prstem po monitoru budeme docela svištět.
Budeme si servírovat jen zdravé pokrmy
a k nim prášky nejexotičtějších chutí.
Budeme zdraví a dlouhověcí
a kromě svého pokoje se už nikam nevejdeme.
Tolik nás bude.
A pak se někdo naštve
zmáčkne nějaký čudlík
A najednou bude na světě strašně moc volného místa.
Jednou se to možná stane
a zůstaneme sami.
2004
Určitě vás zajímá, jak bude v příštím roce vypadat pražské metro.
Plánek vznikl v polovině sedmdesátých let minulého století.
1904
PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ
FOLK & COUNTRY FESTIVAL, Lucerna
(1970-1972, 1989)
Stáli tam proti sobě v zákulisí Lucerny jako dva rozzuření kohouti. Doktor Jiří Tichota a Honza Vyčítal. Skupinku dotvářel ještě výhružně vytrčený Dušan Vančura, zatímco Marko Čermák vztekle okopával omítku.
Můj první festival, první velký festival v roli dramaturga a zatím šlo všechno jako na drátkách. Čtyři večery, čtyři vyprodané koncerty. Asi deset tisíc diváků v Lucerně celkem, tehdy největší akce v žánru i vůbec. Až teď se to zadrhlo. Nikdo nechtěl jít na scénu první. Závěrečný koncert byl samozřejmě koncipován ze všech tehdy nejvýznamnějších hvězd, takže se dostalo i na tyto dvě kapely. Ale na každém koncertě přece někdo hrát první musí. Do začátku večera chybělo pět minut a vypadalo to, že žádný koncert nebude. Poprvé v životě vyprodaná Lucerna a hned průser!
Nevím, jak se mi nakonec podařilo všechny uchlácholit. Myslím, že se tenkrát mezi Greenhorny a Spirituál kvintetem losovalo a tak mohl poslední koncert FOLK A COUNTRY FESTIVALU začít.
*
Abych mohl vysvětlit, proč tenhle festival vůbec vznikl a proč jsme ho dělali od roku 1970 právě my, musím se vrátit o pár měsíců zpátky. V roce 1969 nám jako jeden z prvních normalizačních kousků zakázali časopis, který jsme vydávali. Byl to první časopis, na kterém jsem se podílel, jmenoval se Dostavník a navzdory názvu nebyl o country, ale o kultuře a životním stylu vůbec. Vyšla celkem čtyři čísla. Potom zákaz. Normalizace nejprve likvidovala všechno, co vzniklo v letech 1968-69. A my byli bez práce. Tak jsme si založili agenturu Fortuna (tehdy se neříkalo agentura, ale obchodní kancelář, protože agentury byly státní instituce na „provozování“ a sledování umělců, bez nichž si žádný umělec neškrtl). Ve Fortuně pracovalo hodně zajímavých lidí, třeba Vladimír Bystrov, Ruda Slánský ml., prostě lidi, kteří už tenkrát byli vyhozeni z pozic po osmašedesátém roce a teď hledali nějakou náhradní práci stejně jako my. Například právníkem naší firmy byl jistý doktor Pavel Rychetský. Měli jsme nejrůznější sekce, třeba filmovou výrobu, reklamy, vydávání knih, výrobu hraček, a každý se zabýval určitým oborem.
Jednoho dne za námi přišla dvojice mladých mužů, kteří se pochlubili tím, že v roce 1969 dělali v Lucerně festival. On to tedy nebyl ještě festival, spíš takové dva menší koncerty. A že by nám ten festival prodali. Moc jsme nechápali, proč bychom ho měli kupovat. Ale později vyšlo najevo, že i když ten nultý ročník vlastně dopadl celkem slušně, chlapci během roku stihli nadělat obrovské dluhy, například se byli podívat na Portě v Ústí nad Labem, aby si tam vybrali nějaké kapely, ubytovali se v nejluxusnějším hotelu a pak neměli na zaplacení.
Nakonec jsme si tedy značku festivalu a celý festival samotný od nich koupili tím, že jsme ty dluhy za ně zaplatili. Já jsem tehdy celou výrobní linku ježků v kleci a dalších hraček s radostí předal Rudovi Slánskému a sám jsem se pustil do tvorby hudebního oddělení.
Ačkoliv se dnes může zdát, že to tenkrát v roce 1970 s folkem a s country nemohlo vypadat moc slavně, opak je pravdou. Mohli jsme si vybírat už z dost širokého spektra kapel i písničkářů a nakonec jsme vybrali to nejlepší: dvaatřicet titulů, po osmi na každý ze čtyř koncertů. Někdo vykřikl slogan „dvaatřicet trumfů“ a hned od toho se odpíchl další nápad: vydat knihu, která by představila nejen všech těch 32 účastníků festivalu, ale pojednala by o českém i zahraničním folku a country. Knížka byla napsána a hlavně vyrobena na poměry té doby velmi rychle. I výtvarně se povedla. Nepamatuji se, že by minimálně dalších třicet let něco podobného v našem žánru vyšlo.
Nebylo to jediné, čím jsme festival ozdobili. Spojili jsme hudbu s kresleným humorem a první výstava Salonu kresleného humoru byla otevřena 1. prosince 1970 před začátkem festivalu v prostorách pražského Savarinu na Příkopech. Jako první vůbec se v Salonech představil Honza Vyčítal a k jeho výstavě se podařilo vydat rozsáhlý barevný katalog, vzhledem k celkovému tehdejšímu stavu polygrafie v Čechách bomba. Byla to Honzova první výstava a muzikanti z kapely ho ještě dlouho potom oslovovali Mistře. Salony se potom s námi přenesly přes Divadlo Atelier do Malostranské Besedy. Nějaký čas se taky vystavovalo v Mánesu a na dalších místech. Zásluhou našeho parťáka, kreslíře, galeristy a humoristy Josefa Kobry Kučery, který byl u našeho konání od začátku, se jich uskutečnilo několik set. „Salony“ se probíhaly až do února 2015. Teď už pořádá výstavy kresleného humoru na nebeských klenbách.
1804
INTERPUNKCE
Tečka neteče.
Čárka nekouzlí.
Pomlčka moc mluví.
Vykřičník je potichu.
Středník je trochu výstřední.
Háček nepádluje.
Uvozovky žádná auta nestojí.
Zavináč se rozvinul.
A závorky už na hranicích nejsou.
1704
O tom člověku se píše už ve Fredegardově kronice. A nebýt toho, že je mu tam věnována celá osmačtyřicátá kapitola, asi bychom se my Češi nikdy nedozvěděli, že nějaká Fredegardova kronika vůbec existovala.
Ten muž se jmenoval Sámo a původním povoláním byl francký kupec. Netušíme, kdy se narodil, jeho úmrtí známe už podstatně přesněji: někdy mezi roky 658 – 661. Našeho letopočtu, aby bylo jasno. Sámo pocházel z Francké říše, která se zformovala a sílila v západní části Evropy po největších zmatcích při stěhování národů a po postupném rozpadu říše Západořímské.
Francká říše zřejmě čile obchodovala se středoevropským prostorem, který už v té době byl vyplněn slovanskými kmeny. Slované sem přišli ze startovací pozice na dnešní Ukrajině a obsadili půl Evropy od Baltu až k Jadranu a na Balkán.
Sámo shromáždil větší počet kupců a se silným ozbrojeným doprovodem se vydal na východ. Ta jeho mise nemusela být čistě obchodní. Mohl provádět průzkum hospodářství i vojenské síly a rozložení Slovanstva. Jenže… V té době na právě tady usazené slovanské kmeny z východu naléhali kočovní Avaři. Nějaký pronárod odkudsi z Asie. Nejvíc to odnášeli Slované na jihu Moravy a Panonii, což je část dnešního Maďarska tak asi kolem Balatonu.
Sámo (asi to opravdu nebyl jen kupec) se Slovanům nabídl, že je povede do vítězného boje s Avary. Tak se také stalo a Avaři dostali přes čumák. Slovanům se to líbilo a zvolili Sáma za svého představitele. Sámova říše obsahovala Čechy, Moravu, západ Slovenska, Panonii a postupně se přidávali Lužičtí Srbové a další slovanské kmeny v dolním Polabí.
Sílící soused se asi moc nelíbil Francké říši. Její král Dagobert první sebral vojsko a vytáhl na trestnou výpravu. To se ale přepočítal! Došel až k českému hradu Vogastisburku. On to v té době vlastně nemohl být hrad, ale staroslovanské hradiště na placatém kopci, kolem hliněný val a špičaté kůly. Taky nikdo dodnes neví, kde ten hrad ležel. Snad někde u Žatce či u Kadaně nebo někde úplně jinde.
Několik dní prý Franckové předstírali obléhání, ale pak došlo k rozhodné bitvě. Dagobertovo vojště bylo na hlavu poraženo, rozprášeno a s ostudou prchalo k západu. Sámo se stal slavným a jeho říše nakrátko mocnou. Po jeho smrti se ale rozpadla, protože žádný druhý Sámo se nenašel, a kde není velení, není ani spojení. V následující půldruhém století se dějepisně nedělo prakticky nic, dokud se další stát nezačal klubat na Velké Moravě. My si ovšem můžeme vyplnit ten čas legendárními Nezamysly, Křesomysly, Mnaty, Vojny a Hostivíty. A pro zpestření třeba Dívčí válkou nebo skoky koněm z Vyšehradu až do Vltavy.
1604
Pak se předlouhá staletí nic nedělo a Beringova úžina zajímala nanejvýš tuleně. Až v osmnáctém století se ruští námořníci vydali hledat, kde ta jejich zem vlastně končí a jestli vůbec. A objevili za průlivem zajímavou zemi, co zatím nikomu nepatřila, neboť to odevšad bylo hrozně daleko. A tak ji zrekvírovali pro báťušku cara, protože Rusko mělo zatím kolonie jen v Asii a Evropě. Nazvali ji Aljaška. A hned vypluli oznámit carovi, že mu významně zvětšili území. Cesta trvala dlouho, kolem Afriky a taky čekání na správné větry. Car je pochválil a vypravil další lodě do té dálavy. Cesta trvala dlouho. Když tam konečně dopluli, vyvěsili ruskou vlajku a založili nějaké stanice.
To bylo tak všechno, co se dalo s tou studenou, bílou a nevlídnou zemí dělat. Leda kožešiny, jenže kdo by se s tím vozil přes půl světa. Stanice chřadly a jejich strážcům dávno došla samohonka. Mezitím se Rusko v roce 1853 ocitlo v Krymské válce. Po bok Turků v Osmanské říši se postavili Francouzi, Britové, Rakousko, Prusko a ještě Sardinské království. Válka trvala čtyři roky, bojovalo se nejen na Krymu, ale všude kolem Černého moře a Rusko dostalo významně na frak. Po prohrané válce každé zemi chybí prachy, a tak se vymýšlelo, co s tím. Přišel nápad prodat někomu to území v Americe. Kupec se našel. Na jaře 1867 Spojené státy americké koupily od Ruska Aljašku za 7,2 mil. dolarů (5 centů za hektar), což činí přibližně směšných 145 milionů v současné hodnotě. Aljaška se ukázala jako naleziště uhlí a ropy, rozlehlé lesy nabízely nekonečné množství dřeva a u pobřeží se dařilo rybolovu. A hlavně se v údolích řek Yukon a Klondike nacházelo velké množství zlata. Na konci devatenáctého století tam propukla zlatá horečka. Mnoho lidí zázračně zbohatlo, jiní přišli o všechno a někdy i o život.
Aljaška se postupně rozvíjela a prosperovala, zatímco chudé Rusko se chystalo na další válku. Aljaška se v roce 1959 stala devětačtyřicátým státem USA, což hezky zarovnalo 7 x 7 hvězdiček na americké vlajce.
1504
Před nějakými čtyřiceti tisíci lety bylo v oceánech a mořích o dost míň vody než dnes. Jak by ne, když byla doba ledová. Voda vyskytující se v přírodním koloběhu padala na pevninu, hned mrzla a za staletí vytvářela pevninské ledovce nevídané tloušťky. Ta voda potom chyběla v mořích a leckde se začala vynořovat souš. Do Anglie jste tenkrát došli suchou nohou a podobné sucho bylo mezi Euroasií a Amerikou. Přesně v místě, kde je dnes Beringova úžina, mezi Čukotkou a Aljaškou. Což bylo praktické pro pračlověky, protože většina z nich neuměla plavat. Ale putovali všichni. Někteří za teplem, jiní za lovem. Prostě to odjakživné lidské uvažování, že až přelezou za ten kopec, bude tam život radostnější. Někteří došli po té Beringově suché stezce až na Aljašku. A byli prvními lidmi na americkém kontinentu, protože před nimi tam žádný hominid nebyl. (To mě napadá, když kdekdo tvrdí, že Indiáni jsou původními obyvateli Ameriky, kecá. Byli to imigranti, kteří touto cestou přivandrovali z Afriky, Blízkého východu nebo kýho čerta.)
Šli dál, od Aljašky furt na jih, až došli do Ohňové země, dál už to nešlo, ale foukalo to tam a byla zima, tak se otočili zase na sever, kde bylo tepleji.
My ovšem víme, že mezitím skončila doba ledová. Tálo tak mocně, že pevninská propojení, včetně „Beringa“ byla zaplavena, a zpátky na Sibiř to už – běda – nešlo. Tak si ti přistěhovalci postavili wigwamy a prostě zůstali Američany.
1204
Všichni ministři a odborníci na vzdělávání nás opakovaně ubezpečují, že naše školství musí vychovávat samostatně uvažující jedince schopné přemýšlet a řešit věci, s kterými se setkají. Nevím. Třeba taková škola a takoví učitelé někde v Česku existuje.
Jaro je každoročně časem, kdy se blíží přijímací zkoušky. Přípravě na ně vládnou testy. Přišlo to možná z autoškol. Nebo z Ameriky. Dvacet otázek, zatrhnout správně á nebo bé nebo cé. Proti autoškole, která se kromě testu snaží zákazníky aspoň trochu naučit jezdit, v normální škole jsou ty testy vlastně jediný cíl. Příslušný program zjistí všechny správné odpovědi, sečte body a seřadí adepty na přijetí na vejšku od nejlepšího po nejhorší. Z celé republiky. Příslušná fakulta zjistí, že může přijmou dvacet uchazečů a v seznamu udělá pod dvacítkou tlustou čáru. A je vymalováno. Nikdo se nezabývá tím, jaké jsou jejich celkové znalosti nebo jak umějí tvůrčím způsobem řešit různé problémy.
Kdo má v testu nejvíc bodů, vyhrává. Ale ten, kdo chce mít bodů ještě víc, zaplatí si pětikilo za každé sobotní dopoledne na semináři, kde se správné odpovědi řeší. To, že se třeba na internetu objeví i správné odpovědi aktuální sady testů, je už jen borůvka na dortu.
Samozřejmě možná trochu přeháním. Ovšem i kdyby to platilo jen částečně, není se nad čím radovat.
Jenže co když se na našich školách to biflování předpokládá a naučené testy jsou pro to nejlepší průpravou?
0904
Ve středověku měli všichni lidé nějaké zaměstnání. Králové měli povinnost vládnout, šlechtičny se šlechtily, aby dobře vypadaly, vojáci buď strážili nebo válčili, soudci soudili, kněží kněžili a kati katovali. Jen tuláci nedělali nic a dost často na to doplatili. Všichni ostatní lidé se museli živit prací. A práce bylo dost, protože středověk ještě neznal pojmy inovace a zvyšování produktivity. Ideální bylo dělat všechno jako předchozí generace a předpředchozí generace a nic neměnit.
Na pořádek a další pracovní záležitosti dohlížely ve městech cechy. Každý cech sdružoval všechny pracovníky stejné profese. Řemeslník, který nebyl přijat do cechu, jako by nebyl. Každý cech měl svůj erb a standartu, všichni cechníci museli mít uniformu, ve které chodili do průvodu o Božím těle a dalších význačných svátcích. Taky pořádali svoje merendy a slavnosti a nechyběli ani na pohřbu zesnulého člena.
Každý cech ovládal ve městě celý svůj obor. Různých profesí a podprofesí existovalo tolik, že cech musel mít sekce a podcechy. Tak třeba truhlář dělal truhly, stolař stoly, bečvář sudy a bečky, neckář necky a troky, kolebkář lože pro nemluvňata, řebříkář žebříky. Rourník neboli trubák dlouhým nebozezem vrtal dřevěné roury k vedení vody. Ty nebozezy pro něj vyráběl špulíř. Spojovací materiál pro všechny dodával hřebičník. Přesličník většinou nebyl sličný, ale soustružil přeslice pro případ, že by nějaký rod vymřel po meči.
Koštýř neboli ochutnávač si užil výtečného jídla a přitom ochraňoval pomazané hlavy před rizikem, že budou tráveny. Mlynář, který mlel zrní na kroupy byl krupník. Ale pozor: sváděč krup neměl s jídlem nic. To byl zaklínač bouřkových mračen. Brtník provozoval podobnou činnost jako medvěd stejného jména. Bloumal po lese a kradl medové plásty lesním včelám. Caltář netrampoval ani nevyráběl plachty, ale pekl koláče. Erteplář nebyl příslušníkem mnišského řádu, nýbrž dodavatelem brambor. Kokotář se staral o dodávky drůbeže, herynkář vládl rybami. Aby se všem dobře vařilo a peklo, kachlář stavěl kamna, pecivál je vymetal, hajcr v nich přikládal.
Nádeníka jste si mohli objednat na den k všelikterým pracem a když jste se potřebovali rozptýlit, objednali jste si harapannu, ta stačila na hodinu. Přes boty byl čižmář, na hlavy zase helméř nebo biretník. Knoflíky vyráběl čamrdář, vějíře z ptačích per dělal oháněčník.
Na to, co vyráběl ratištník, toulař, dratevník, šlichtýř a scankář, musíte přijít sami.
0804
Je to rozšířená představa všech tuzemských politiků, prognostiků, futurologů a projektantů, že Češi cestují výhradně z Prahy do Brna a z Brna do Prahy. Kdykoliv se zjeví jakákoliv idea skvělé, pohodlné a velmi rychlé dopravy, vždycky je její trasa umisťována mezi Brno a Prahu. Teď je v plánech vysokorychlostní trať, a že povede mezi jmenovanými městy, je už dávno na stole. Zakresluje se do plánů, vytyčuje, budou se vykupovat pozemky a někde už se houfuje k protestům obyvatelstvo kolem té pomyslné čáry.
Novináři jako obvykle píšou nadšené články a nejvíc je oslavována ta půlhodina (možná i 40 minut), o kterou to zkrátí cestování z Prahy do Brna. Stejně jsme kdysi četli oslavy železničních koridorů, které se u nás budovaly v minulých dekádách a leckde ještě dobudovávají. Také se čekalo významné zrychlení železnice, ale skutečnost se nakonec pohybovala jen mírně nad nulou. Teď se jako děti těšíme na nové vláčkoviště, když jsme roky slýchali o francouzské TGV nebo o japonském šikanzenu. Rychlé a pohodlné, kde pražce už nedrncaj.
Nalejme si ale čistého vína v některém z jídelních vozů: Ta ušetřená půlhodina bude mít citelný dopad pro toho, kdo bude (obrazně řečeno) bydlet v Praze na hlaváku a bude dojíždět do zaměstnání na brněnském nádraží. Pro toho, kdo se vydá z bohnického sídliště autobusem a metrem na rychlovlak a po výstupu se bude drkat šalinou někam na Krpole nebo ještě dál, už ta ušetřená půlhodina bude mít pranepatrný význam. A to nemluvím o těch, co se vydají s použitím „českomoravského šikanzenu“ třeba z Rakovníku do Vyškova.
Přesto věřím, že naši vnuci budou s tou rychlotratí spokojeni. Ovšem futurologové mezi nimi už budou vymýšlet nový projekt ještě lepší, pohodlnější a hlavně o hodně rychlejší dopravy, v první řadě z Prahy do Brna.
0604
V New Yorku by chtěl žít každý! Tento týden to ale asi tolik neplatí. Město N.Y. postihlo zemětřesení. Ztráty na životech nebyly zaznamenány, ani větší škody. Mrakodrapy na Manhatanu mají dobré základy. Vysoko nahoru, hluboko dolů. Zkoumá se jenom, jestli nedošly k úhoně tunely metra nebo kabelová vedení. Zemětřesení, které patří spíš do Kalifornie nebo Japonska, Newjorčany dost překvapilo. Ve stejně době v New Yorku a kolkolem prý napadlo půl metru sněhu. Sníh určitě zapadal i do zemětřesných trhlin. Ale to ještě není všechno. Ruská raketa dopadla na New York. Neděste se, třetí světová válka nezačíná. To jen raketa zabloudila ke vsi Ňjů Jork, která leží v Donbaské oblasti a opravdu se tak jmenuje.
0504
Hady nemusím, víceméně vůbec. Jako poučený laik poznám podle obrázků jedovatého chřestýše, mambu, kobru a kobru královskou, ze škrtičů pak hlavně krajtu, hroznýše a anakondu. Hadice zahradní, kterou řada lidí mylně považuje za samičku hada, je neškodná, neuštkává ani neškrtí.
Důležitou schopností hadů je svlékání z kůže. Dělají to minimálně jednou za rok. Jiní živočiši třeba shazují parohy, kůži nikoliv. Kdybyste se po světě plazili na břiše, taky byste si ji časem odřeli a museli si opatřit novou. Hadům za rok nová kůže doroste. Kdyby nesvlékli tu starou, byli by po několika letech dost obézní.
Na naší zahradě, sluncem ozářené kamenité stráni uprostřed lesa se to kdysi plazilo ostošest. Časem jsem si jako kluk vytvořil zdvořilý odstup. Slepýše jsem odnášel do kompostu, protože to nejsou hadi. Užovka žila dlouhá léta u našeho okrasného bazénku a nijak jsme si nevadili. Ovšem zmije jsem – když se to ještě smělo – systematicky vraždil. Hrozil jsem se představy, že na té zahradě položím nějakou holku něžně do trávy, a až budeme v nejlepším, ta svině se v serpentinách připlazí a vyděsí ji. Dneska tam zmije nejsou a já už taky žádné holky do trávy nepokládám, protože je tam plno infikovaných klíšťat.
0404
Slunce je naše, je to miláček.
Co bychom si bez Slunce počali? Bez Slunce by nebylo ani uhlí ani zemní plyn, o solárních panelech nemluvě. Bez Slunce by neměla Země větry. Bez Slunce by nemohla sněmovna hlasovat a nevyplácely by se důchody. A nikde by nebyl žádný stín.
Namítnete, že někde na konci vesmíru jsou taky obyvatelné planety, které mají svoji hvězdu a mají ji rádi. Ale ty jsou tak daleko, že tam ani žádná cestovka necestuje a my nevíme, jak to tam vypadá. A jaký tam jsou vlastně lidi, když to třeba vůbec lidi nejsou.
My máme svoje Slunce moc rádi. Na tom se asi shodneme na Zemi úplně všichni. Trochu mě mrzí, jak se čeština k tomu zdroji všeho zachovala. Nějaké to Slunce! Dávat mu střední rod jen proto, že je uprostřed své planetární soustavy, je nehorázné. Podle mého názoru je Slunce žena. Zahřívá nás svoji mateřskou láskou a taky je dost vrtošivá. Někdy se jí nechce, zaleze za mraky a solární panely pláčou, ale nevypláčou ani Volt.
A taky má ta Slunce svoje cykly. Vědci ty cykly odedávna zkoumají a zatím zjistili, že ta naše Slunce má jedenáctiletý, dvaadvacetiletý, osmdesátiletý, dvousetletý a osmsetletý. Určitě má i nějaké periody delší, ale žádný vědec tak dlouho nežil, aby to mohl zjistit. Když ji popadne ten jedenáctiletý, na jeho konci má skvrny a taky dělá erupce, prostě prudce vypouští plyny nad to, co my vidíme jako kružnici (ale nemá se na to čučet dlouho, protože to kazí oči). Odborně se tomu říká protuberance. Já nevím, co to je, ale zní to hrozně, jako něco se souchotinami.
Cyklus dvaadvacetiletý je zase pod diktátem módy. Ona je Slunce velmi přitažlivá, dá se říci magnetická. Na konci těch dvaceti dvou let si dá nahoru jižní pól a ten severní musí holt na stranu dolní. Tak se to teď nosí a v dalším kole zase naopak. Co dělají ty delší cykly, nikdo zatím moc neví. Třeba někdy ochlazují a někdy oteplují. Až se to zjistí přesně, Evropská komise to zakáže a bude klid.
0204
Všeobecná jubilejní zemská výstava.
V polovině devatenáctého století si svět všiml, že už je světový a že by to měl někde ukázat. Tak vznikla myšlenka světové výstavy. Ta se konala postupně v různých městech převážně západních zemí: Londýn, Paříž, Vídeň, Filadelfie… Všichni zúčastnění se chtěli předvést v nejlepším světle a ukázat své výdobytky hospodářské a kulturní i zázraky moderní techniky. V roce 1889 Francie slavila sto let od dobytí Bastily, a tak se Paříž nechala vidět. Postavila Eiffelovu věž a další skvělé budovy a světová výstava (už desátá) to byla fakt velkolepá.
Naši podnikatelé, politici a umělci mínili, že by se něco takového menšího mohlo udělat i v Království českém, aby svět viděl, že Čechy a Morava jsou nejvyspělejší zprůmyslněnou částí Rakouska-Uherska. Co mají všichni pořád koukat na Vídeň!
Při přípravách se vyskytly překážky. Němečtí podnikatelé v Čechách a na Moravě se po úvodní spolupráci rozhodli z účasti vycouvat. S o to větší vervou se do práce pustili Češi. Horší byla povodeň, která přišla v září 1890. Nejen že poničila Karlův most. Voda zaplavila téměř třetinu Prahy, zatopila čtyři tisíce domů a sahala až ke Staroměstskému náměstí. Také zaplavila větší část budovaného výstaviště.
Přesto se v květnu 1891 otevřela „Všeobecná jubilejní zemská výstava v Praze“. Trvala až do října a navštívilo ji dva a půl milionu lidí. Jako hlavní výstavní areál byla zvolena část Královské obory, kde se tyčila rozměrná budova Průmyslového paláce s dvěma rozlehlými křídly a řada menších stylových pavilonů kolem. Ale akcí žila celá Praha. Byla postavena pražská Eiffelova věž, o něco menší, ale zase na kopci. Aby ctěné návštěvnictvo nemuselo Petřín šlapat, byla zřízena lanová dráha až k patě rozhledny. Měla dva propojené vozy a zajímavý pohon. Prázdný vůz v horní stanici se naplnil takovým množstvím vody, že převážila hmotnost cestujících, nastupujících dole. Pak se lanovka dala do pohybu a dole se všechna voda vypustila do kanálu. Za většinou toho, co zavánělo elektřinou, stál vynálezce a podnikatel František Křižík. Famózní elektrické osvětlení, osvětlená Křižíkova fontána, první elektrická tramvay v Praze, vedoucí z Letné až do centra Výstaviště. I venkovní plochy výstavního areálu překypovaly čerstvými vynálezy, produkty českých továren a statků i všemožné umění. Občerstvení pro unavené návštěvníky, bohatou krmi a české pivo nachystali potravináři a hospodští.
Záštitu nad výstavou (jak se tehdy říkalo protekci) převzalo Jeho veličenstvo císař František Josef První, a také se přijelo na zahájení podívat. Bylo to vlídné veličenstvo, pár let před tím významně přispělo na stavbu Národního divadla. Akorát se nechtělo nechat korunovat za českého krále. Což se nakonec ukázalo jako dobře, protože České království neskončilo – tak jako Uhry – v poli poražených v První světové válce.
BŘEZEN
2603
Léto 1989 v Československu už bylo cítit svobodou. Málokdo z obyčejných lidí si bral servítky, na koncertech a festivalech bylo na repertoáru hodně protirežimních songů, media se ovšem zatím držela zpátky. Lidé všech generací posedávali v parku s tranzistorákem u ucha a poslouchali teď už nerušenou Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Do prostoru obtížně, ale přece, začínala prosakovat Gorbačovova perestrojka a glasnosť. V Polsku i v Maďarsku už se poměry uvolňovaly, ale v Československu a Německé demokratické republice bylo stále zatuhlo. Východní Němci věděli, kam emigrovat a teď už dokonce věděli kudy.
V pražských ulicích a parcích začalo přibývat opuštěných trabantů. Majitelé je nechávali otevřené a jen s příruční taškou se všichni vydali na Malou Stranu k sídlu velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Jeho vchod ovšem hlídala česká policie a dovnitř nikoho nepouštěla. Ale za rohem všichni lezli po desítkách přes vysokou zeď, těm starším a méně pohyblivým ostatní pomáhali. Do večera jich bylo na zahradě velvyslanectví stovky a v dalších dnech už tisíce. Spali, kde se dalo, stáli dlouhé fronty na záchod, zaměstnanci jim zajistili nějaké jídlo, ale všichni byli šťastní, že první krok v cestě za svobodou se jim podařil. Co bude dál, se nevědělo, otázka byla, jak se zachovají československé úřady. Situace hrozila hygienickou katastrofou a přes zeď přelézaly stovky dalších.
30. září do Prahy přiletěl západoněmecký ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher a začal vyjednávat s československou vládou. Nakonec se podařilo dohodnout, že všichni nastoupí do vlaku a odjedou do západního Německa. Východoněmecká vláda však trvala na tom, že vlak pojede přes NDR. To byly nervy jak pro přepravované, tak pro Čechy, kteří to celé sledovali v mediích v přímém přenosu. Na nádraží přistupovali ještě další němečtí uprchlíci. Na konec vlak (vlastně spíš několik vlaků) vyjel a po pár hodinách vyklopil šťastné utečence na Západě. Jen za pár týdnů se začala bourat Berlínská zeď.
A 17. listopadu se zvedli i Češi a Slováci. Jiní Češi stihli ještě očesat stěrače a další vybavení z těch opuštěných trabantů.
2203
Námi volení poslanci a senátoři se vesměs domnívají, že za svůj plat musí vymyslet, připravit a schválit co nejvíc zákonů pro naše dobro. Tak se stává, že náš právní systém je postupně zaplevelován blbostmi. Máme třeba zákon, že o NĚKTERÝCH svátcích musí být NĚKTERÉ obchody zavřené. Které svátky to jsou, si musí občan pamatovat, aby v určitý den nejel nakupovat zbytečně. Poslanectvo nám ani nevytvořilo nějakou mnemotechnickou pomůcku typu befelemepeseveze. Musíme zapojit Google a tam to luštit. Které obchody mají v dané sváteční dny právo vás obsloužit, zjistíte snadněji. Jsou to všechny, které mají plochu menší než 200 m2. To odhadnete už spíš, i když netušíte, jestli do těch dvou stovek se započítává třeba výkup lahví, skladové prostory nebo WC pro zaměstnance. To je pak kruté, nemáte doma ani půlku rohlíku, vyrazíte na nákup a ejhle – ten krámek má 201,37 m2. Smůla, zavřeno!
Naši zastupitelé prý byli vedeni úmyslem, aby si zaměstnanci obchodů odpočinuli. Někteří to kvitují, jiní se zlobí, že přicházejí o příplatky za svátky. A protože – jako obvykle – v parlamentu na to byly různé názory, vznikl – jako obvykle – kočkopes. Teď se objevila poslanecká iniciativa, že by se to mělo opravit a ten nesmysl zrušit. Buď prodávat vždycky nebo všechny zavřít. Žádné někomu ano, jinému nic. Já vím, takový Jan Hus bojoval a trpěl za naši pravdu a svobodu. Ale kvůli tomu přece nemusí mít kdejaký krám šestého července staženou roletu.
2103
LIŠÍ A SUDÍ
Liší se liší.
Sudí se neliší.
Když se sudí liší,
Tak to nikdo neodliší.
Dne 2003
Bydlení české středostavovské rodiny se nejméně do poloviny dvacátého století neměnilo. Byt se skládal z kuchyně, příslušenství, ložnice, dětského pokoje a parádního pokoje. V kuchyni se stále bydlelo. Kachlový sporák už vystřídal sporák železný a čím dál víc se vařilo na elektřině. Hlavní místo v kuchyni zabíral stůl, na kterém se připravovalo jídlo, jedlo, opravovaly se poškozené věci (stůl měl zásuvku, ve které byly, kleště, šroubovák, svidřík, klovatina a staré porcelánové pojistky), děti na něm psaly úkoly nebo lepily vystřihovánky. Taky se u něj přijímaly méně důležité návštěvy, probíraly se věci rodinné i sousedské a poslouchalo se rádio. K vybavení kuchyně ještě patřil příborník čili kredenc a mycí stůl s dvěma výsuvnými dřezy. Někde to měli tak, že kredenc s denně používaným otlučeným nádobím byla (nebo byl – kredenc je totiž nebinární nábytek) v kuchyni, zatímco příborník naplněný sadami krásného nádobí získaného nejčastěji jako svatební dary stál v parádním pokoji a otvíral se tak dvakrát do roka. Do myčáku hospodyně po obědě nalila horkou vodu, v jednom dřezu nádobí myla a v druhém oplachovala. Vedle ní stál vybraný potomek s utěrkou. Na hrnce byla červená, na jídelní nádobí zelená a na sklenice modrá. Voda z nádobí se pak vylila do kýblu a použila na splachování.
Jak jste si všimli, výkladní skříní takového bytu byl parádní pokoj, kde se nebydlelo, kam se nechodilo, ale kde se pravidelně utíral prach. Výjimkou byly Vánoce, vzácné návštěvy a mimořádná rodinná jubilea.
Centrem parádního pokoje byl masivní a pravděpodobně i krásný stůl. Pravděpodobně proto, že ho nikdo neviděl. Byl pokryt těžkým ubrusem vínové nebo tmavomodré barvy s třásněmi splývajícími skoro se zemí. Na něm ležel velikánský kruh háčkované dečky, dílo paní domu z let, kdy byla ještě slečnou. Kolem stolu židle s polstrováním. To bylo překryto textilními útvary, na nichž se nedalo poznat, jestli jsou ochranou proti prachu nebo přidanou ozdobou. Když se sešlo víc lidí, musely se stejně přinést ty hnusné židle z kuchyně. Květinový stolek se sukulenty, který na Štědrý den udělal místo vánočnímu stromku. Nějaká masivní skříň, lustr a pár obrazů v pozlacených rámech. Prostě pokoj pro reprezentaci. Vzorně uklizené místo. Zcela nemyslitelné, že by si tam děti někdy rozložily hračky.
1903
V době, kdy v Jeruzalémě na vršíku Golgota popravovali Ježíše, my jsme tady v Čechách a na Moravě byli národem Markomanů. On to byl národ germánský a přitoulal se sem od severu. Předtím tady žili spokojeně a docela dlouho Kelti, zanechali po sobě hodně hradištních pozůstatků a pojmenovali nám většinu řek a hor. Jenže ti Markomani je vytlačili. Jestli se válčilo, rabovalo a znásilňovalo, to dnes už nikdo neví. Možná si čeští Kelti řekli, že tohle nemají zapotřebí a vydali se na západ, že tam to bude určitě lepší. Markomani se u nás nechtěli ani moc zdržovat, táhlo je to na jih, za teplem a za bohatstvím Římanů. V té době se Římská říše nacházela v největším rozkvětu a jak to v historii bývá, když jste na vrcholu, další cesta už vede jen dolů. Zpohodlněli patriciové v luxusu a vojenské centurie taky už nebyly, co dřív. Výboje vystřídala obrana. Na severní hranici vystavěli Limes Romanus, takovou parodii na Velkou čínskou zeď (ta taky nakonec útočníky nezastavila). A protože v Euroasii byly chudé národy a rozneslo se, že západněji je země bohatější, zvedli ti lidé kotvy a začalo stěhování národů (to si pamatujme). Evropou se toulali Ostrogoti, Vizigoti, Hunové, Longobardi, Vandalové a plno dalších, všichni barbaři z východu. Přitom rozorávali území, místní uspořádání a vztahy i lokální genofond. Na západ se vydali z prostoru mezi řekami Dněstrem a Dněprem (dnes západ Ukrajiny) i slovanské kmeny: Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Lužičtí Srbové, Polabští Slované a Pobaltští Slované. Ti první, až k Řípu dojdoucí, naložili s místními Markomany podobně jako předtím Markomané s Kelty. Každopádně v povodí Labe a Moravy vznikl obrovský národnostní mix a zmatek. Ale nakonec Češi díky svému válečnickému i jinému umu všechno ovládli a v této části Evropy se mohly začít psát Staré pověsti české.
1803
Palcát.
Palcát zná každý, kdo viděl někdy obrázek s Janem Žižkou. Tedy vlastně každý, kdo chodil do školy.
Palcát je jednoruční úderná zbraň. Vypadá to, že je to na parádu – on se taky používal jak ve středověku, tak v Rusku (což je skoro totéž) jako velitelská, hejtmanská nebo atamanská insignie. V tom případě býval bohatě zdobený. Jako bojový prostředek se moc nezkrášloval, protože údery do nepřátel by zdobení přicházelo vniveč.
Když jste dostali palcátem do hlavy, už jste toho pak moc nenabojovali. Palcát dokázal prorazit i brnění nebo aspoň v něm udělal prohlubeň, po které se pak plech brnění špatně vyndával z bojovníkových jater. Zajímavé musely být souboje dvou palcátníků, ale žádné popisy ani vyobrazení se nedochovaly.
Palcát se skládal z rukojeti a konce na udeření. To byla původně jen kovová koule, později vylepšovaná malými sekyrkami kolem dokola, případně opatřená hroty na všech stranách.
Větší, už dvouruční, varianta palcátu s hroty kolem celé hlavy byl kropáč. Proč se tak jmenuje, je záhadou. Snad, že tvarem připomíná kropenku, kterou užívají kněží k cákání svěcené vody na lidi i věci za účelem požehnání nebo vyhánění ďábla. K tomuto kropicímu nástroji se váže lidové úsloví „tumáš, čerte, kropáč“ značící, že některé předměty, postupy a myšlenky se nemají dostat do rukou nepatřičných osob.
1603
RÁNO V DESET
PROGRAM NA VÍKEND PRO CELOU RODINU.
Pojedeme do Billy, dobijem tam mobily.
Pojedeme do Teska, dnes tam běží groteska.
Pojedeme do Globusu, prý tam dneska pečou husu.
Pojedeme do Lídlu, hlavně kvůli povidlu.
Pojedeme do OBI, kdo si hraje nezlobí.
Zastavíme u Makra, koupit slipy pro švagra.
Stavíme se v IKEA s tetou, co k nám přijela
chvíli tam s ní pobudem, pak to doma smontujem.
Potom v Penny Marketu, koupíme si raketu.
Stavíme se v Kauflandu, to už jenom pro srandu.
Využijem všechny slevy. Ať tam jede, kdo to neví.
1403
ROZHOVOR O TOM, JAK TO BYLO
„Všechny ty, co podepsali spolupráci s StB, když už je nemůžeme vyloučit ze společnosti, bych aspoň poplival.“
„A co když to podepsali pod nátlakem?“
„Jakej nátlak? Znám lidi, kteří to podepsat odmítli.“
„Někteří ale aktivně vystupovali proti režimu před podpisem a někdy i po něm…“
„ Byla to jenom zástěrka. Měli tak od StB za úkol provokovat a odhalit další lidi.“
„Víte o někom takovém konkrétně?
„A jak, prosím vás! Vždyť to bylo všechno utajený. Až na ten seznam, ten zveřejnil Cibulka, a tomu já věřím, to je slušnej člověk.“
„A neměl by se zveřejnit nějaký hlavní seznam? Seznam těch důstojníků StB, kteří tohle všechno dělali, řídili a sepsali!“
„Proč? To bylo jejich zaměstnání, oni přece dělali jen svou práci!“
1303
Slovní zásoba češtiny je nesmírně pestrá. Má přibližně 250 000 slov. Ta jsou umístěna ve dvou slovnících. Je to Slovník spisovného jazyka českého a Příruční slovník jazyka českého. Když je oba přečtete, dost vás to obohatí.
Obyčejný Čech z toho čtvrtmilionu slov ovšem zná pouhý zlomek. Průměrný český rodilý mluvčí prý umí aktivně používat asi 3 000 – 10 000 slov, průměr se pohybuje kolem 5 000 slov. Pasivní slovní zásoba (u kterých slov chápete jejich význam) je ovšem asi šestkrát větší než zásoba aktivní.
Můžete si to ve slovnících spočítat, abyste měli jistotu. Ovšem budete se divit, co všechno tam najdete. Já tam například hledám kuriozity do svých podivných literárních útvarů. Lidé pak tvrdí, že jsem si ta slova vymyslel. Není to pravda, vymýšlím si jen slova, která tam nenajdu. Také s Hankou hrajeme každý večer Scrabble a tam je třeba vymýšlet slova stále. Hledání ve slovníku ale zdržuje. Tak jsem vymyslel jinou fintu. Uplatňuji tvary přechodníků minulých, které Hanka moc nepoužívá, zatímco my vzděláním strojaři je máme v malíku.
1203
Mladý muž u babičky – II.
Mladý muž to dění na babiččině dvoře sledoval s mimořádným zájmem. Povětšinou se tady vyskytoval jen houf slepic. Jejich celodenním pracovním programem (pokud zrovna neměly službu v kukani), bylo flákání a potulování po dvoře. Taky se jim dařilo za jediný den celý dvůr neprůchodně posrat. Sem tam některá objevila zrnko nebo jiný předmět k okamžité konzumaci a rychle ho sezobla, protože blížestojící kolegyně se vrhly vpřed, aby se s ní o to popraly. Fungovala mezi těmi slepicemi nepřehlédnutelná rivalita a nenávist.
Kohouta se to jakoby netýkalo.
Mladý muž od babičky věděl, že kohout vajíčka nesnáší. Nebylo tedy, proč ho mít na dvoře, leda že budil. Ale to by přece stačilo dát do kurníku natažený budík a slípky by probral k životu. Jenže kohout někdy kokrhal i odpoledne, když bylo po dešti.
(Vědci se později domnívali, že kohout je na fotobuňku, a když přibývá množství světla, tak to kohouta rozkokrhá. Tato teorie se jim ale sama smetla se stolu, když se zjistilo, že kohouti se čas od času ztopoří a s leskem v oku se začnou bez jakéhokoliv důvodu vykokrhávat. Snad aby si načechrali vlastní důležitost. To bude asi tím pohlavím, stejně jako u jiných živočišných druhů.)
Ještě dvě věci mladého muže na kohoutovi zaujaly.
Jednak měl ocas ve stylu souboru lidových tanců ze Slovácka. Aspoň jedno takové péro by si mladý muž přál. Ale kdykoliv se ke kohoutovi přikradl zezadu, pták rychle uskočil nebo dokonce napodobil nepovedený start letadla. Takže zase nic.
Druhá věc byla dost dramatická: najednou kohouta něco popadlo, skočil nejbližší slípce na záda a tvrdě ji deptal. A nebylo jasné, čím se ta nebohá provinila a za co ji trestá.
A to mně všichni vykládaj, že s holkama se neperem. Povzdechl si mladý muž a odešel s dědečkem na zahradu pozorovat včely.
1103
Mladý muž u babičky – I.
Mladý muž ve svých pěti letech, pobýval často na dvoře u babičky. Pobýval tam rád, neboť dvůr mu poskytoval množství nových poznatků a informací. Babička třeba ráno vypouštěla kachny z jejich příbytku (kachník byl hned vedle kurníku). Kachny se na dvoře seřadily do zástupu, babička jim otevřela vrátka, a ony se vydaly k řece. Nějakých 300 metrů a přes železniční trať (!). Mladého muže to překvapovalo, neboť jeho rodiče ho vytrvale upozorňovali, že ke kolejím se nesmí ani přiblížit. A kachnám se to dovolovalo!
Navečer se kachny vracely ve stejném pochodovém útvaru. Před brankou zastavily a čekaly. Když nebyla babička nablízku, začaly vydávat zvuky. Spokojeně se navečeřely a šly spát. Chodily spát se slepicemi, ale vedle. Mladý muž, když pozoroval jejich žravost, ptal se, proč nezajdou taky na oběd. Dozvěděl se, že přes den se kachny živí lovem. Přesvědčil se u řeky na vlastní oči, když kachny každou chvíli strčily zobák pod hladinu. Bylo to tak časté, že to nemohla být jenom žízeň nebo osobní hygiena.
Se slepicemi to bylo jiné. Přestože je kohout budil po celé kuropění (možná právě proto), když vešla babička do kurníku, ještě chrněly. Tak brala z hřadu jednu slípku za druhou, znaleckým hmatem ji osahala, jestli dotyčná bude mít vajíčko, a pak ji velkým obloukem vyhodila na dvůr. Slepici ten prudký let probudil. Babička následně rozhodila hrnek pšenice a na ploše dvora se strhl boj o zrno. Zbytek slepičího dne probíhal v ospalém nicnedělání. Několik pozitivně prohmataných slípek zalezlo do kukaní kukat, a když vykukaly vejce, běžely to oznámit to světu kdákotem. Mladý muž k večeru oběhl všechny kukaně a vejce opatrně vložil do košíku. Někdy – snad aby jich měl víc – sebral i podkladky. (Podkladek – pro městské čtenáře – je předmět vejcovitého tvaru z porcelánu nebo sádry, který hloupou slepici ošálí sdělením, že tady už se snášelo. Ta vedena hejním pudem (ptačí varianta pudu stádního), to zaleze udělat taky.
Mladý muž, napůl lovec napůl sběratel, navečer vítězoslavně přines domů plný koš vajec. Babička z něj vytřídila všechny podkladky a roznesla je zpátky do kukaní, protože jinak by se zítra nemohlo kukat.
0903
Tohle jsem našel někde na internetu. Co je dezinformace, by si měl možná přečíst každý. I vaše babička nebo sousedka.
1) Když tam je „tohle před vámi tají“, je to dezinformace.
2) Když tam je „nezávislá“, „bez cenzury“, „nekorektní“, „svobodná“, bude to dezinformace.
3) Když tam je „sdílejte“, je to dezinformace.
4) Když to přišlo jako dvacátá kopie, poslaná na dalších třicet lidí, je to dezinformace.
5) Podívej se na hoax.cz. Je to tam? Tak je to dezinformace.
6) Že je něco na fotce, neznamená, že je to realita.
7) Gatesovi je úplně jedno, co děláš. Ani ti nechce dát peníze.
8) Když je to napsané podezřelou češtinou, jsou tam desítky vykřičníků, jsou tam pasáže VELKÝMI PÍSMENY a pravopisné chyby, je to dezinformace.
9) Útočí to na emoce? Je tam „Tohle si nenecháme líbit“, „Jakou budoucnost připravují pro naše děti?“ nebo „Tohle už nikdo nezastaví“? Je to dezinformace.
10) Když chtějí, abys někam klikla nebo někam poslala peníze, není to dezinformace, je to podvod.
11) Když to nikomu nepošleš, nic se nestane.
12) Když nevíš, jestli to je dezinformace, tak to asi bude dezinformace.
0603
O té vojně s Prusem,
Uvědomil jsem si ten problém nedávno. Přítel z mé věkově geologické vrstvy se rozhořčil, že „dávali ňákou anketu v televizi a ti mladí neměli tušení, co se stalo v roce 1968, dokonce možná ani neznají příběh roku 1989“. Namítl jsem, že všech šest mých vnoučat tohle všechno dobře ví, a dokonce umí o tom i zajímavě vyprávět. Ale že každý pochopitelně nemá geniálního dědečka, co se navíc o historii odjakživa zajímá. A taky jsem mu – sedmdesátníkovi – řekl, že to asi nebude s tou dnešní mladou generací tak moc špatné jako s generací jejich rodičů a s generací prarodičů, kterým toho ve škole, v knihovnách a v mediích hodně zatajovali.
Dál už jsme vedli věcnou a zajímavou debatu. Ona bratrská tanková pomoc pěti států Varšavské smlouvy v osmašedesátém je těm studentům časově vzdálená, jako nám předhrobním intelektuálům Prusko-rakouská válka. A tak jsme nad pivem skládali dohromady, co nám z té vojny s Prusem naskočilo. Hrnuli se roku osmnáctistéhošedesátéhošestého do Čech kolem Žacléře. Prušáci jízdní i pěší. Kyrysníci, kopiníci a karabiníci, huláni a husaři, infanteristé a kanonýři, vozatajové a felčaři, zbrojíři a kvartýrmajstři, zákopníci a sapéři, kuchtíci, markytánky a samozřejmě i profousové a generalita. Postupovaly k nám tři pruské armády. Rakousko-Uhersko na tom nebylo moc nejlíp, protože zároveň vedlo války v Itálii, proti Prusům jim měla pomoci Saská armáda, ale to taky moc slávy nebylo.
Válečné strany si vybraly ke střetu místo s poetickým názvem Sadová. Pokud netušíte, kde Sadová leží, tak se té bitvě říká taky bitva u Hradce Králové. Byla to řežba strašlivá, nejen u Sadové, ale v celém Královéhradeckém kraji a s nad i v kousku Pardubického. Pomníčky padlých Rakušanů i Prusů najdete i v dosti vzdáleném Českém ráji. Když máte spolehlivého koně, můžete se nechat zabít i mnoho mílí od centra dění.
Rakousko tahalo v bitvě za kratší konec. Prušáci měli lepší výcvik, po nich se tomu začalo říkat dril, více bojových zkušeností a snad i mírnou převahu. Nejdůležitější ovšem bylo, že než šli Prusi do války, přezbrojili na ručnice zadovky. Strčíš do hlavně zezadu patronu, zamíříš a bác! Vyhodíš patronu, vrazíš tam další, zamíříš a bác! Rakušané byli naopak za vývojem pozadu a měli předovky. Nasypeš do hlavně předem trochu prachu, strčíš tam kouli, udusáš to – pak jsme se oba v tom nějak ztratili, vybavovala se nám slova jako lunt nebo křesadlo, perkuse prachovnice a nabiják. Prokecali jsme spoustu času než vyšel výstřel, ale ten stál za to. Možná jsme i stihli mířit. Teď už jsme to měli promyšlené, do dalšího výstřelu nám stačily čtyři minuty. Ale ten hajzl prušácká za tu dobu po nás střelil asi šestkrát.
Rakušáci prchali jak zběsilí. Pod záminkou, že musí chránit hlavní město Vídeň nechali Čechy na pospas. Zatímco pruská armáda dopochodovala v pohodě až do Prahy. A bylo po válce, sepsal se mír a rakouský císař a král František Josef První přišel o horní zbytek Slezska. Nepleťte si to prosím s císařovnou Marií Terezií, ta přišla o dolnější kus Slezska o století dřív.
Tak se to mohutné a bohaté soustátí, které vybudoval Lucemburk Karel IV., začalo v rukou neschopných Habsburků postupně rozpadat, což bylo dokončeno příští velkou válkou, v níž byli poraženi rakouský a pruský (německý) císařové rukou společnou a nerozdílnou.
To Slezsko dnes leží v Polsku, kdežto Sadová je stále v Královéhradeckém kraji. Ale to už jsme zaplatili pivo a cestou na tramvaj jsme řešili, co si asi budou za sto let mladí pamatovat z naší bouřlivé doby.
0503
Umělá inteligence Gemini má dočasně zaracha. Byla „vychovávána“ v korektně progresivním prostředí, a to se projevilo v jejím „myšlení“. Když dostala za úkol nakreslit lidi v uniformě Wehrmachtu, rozhodně nemohla vojáky malovat jen jako bílé muže. Tak se v německé uniformě objevili perfektně namalovaní mladá žena a černoch.
Pokud budete AI někdy k něčemu potřebovat, nejdřív si ji nenápadně prověřte, abyste pak nebyli za blbce. V tomhle případě to bylo jen k úsměvu. Ale nechci si představovat, že jejími konzumenty budou nějací méně rozumově vybavení jedinci a budou to třeba dál šířit řetězovými emaily.
Obchod Jakubova (vlastě autorova) dědečka v Konici.
ÚNOR
2802
Nedávno se někde na internetu vedla debata o samoobslužných pokladnách v hyper-super marketech. Kromě námitek stran spotřebitelské přítulnosti se řešily otázky hlavně technické. Ale objevily se i názory, že tyhle mašiny připravují prodavačky o práci.
Nevím, kde se tohle znovu a znovu objevuje. Každá novinka, vylepšení, inovace nebo vynález nám berou práci. Stejně jako pracovníci odjinud. To vše v situaci, kdy má Česko dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii, kdy si firmy přetahují nejen schopné, ale vůbec nějaké zaměstnance. A kde obchodníci zoufale inzerují, aby v sámošce získali někoho do kasy.
Remcá se tu vždycky, když přichází nějaká novinka. Časem se zvykneme, nebude to už pro nikoho problém, protože se jinde objeví něco nového, proti čemu se dá remcat. Ty prodavačky se přeorientují na jinou smysluplnější práci a bude to dobře jak pro ně, tak pro společnost.
Dnes se nepozastavujeme nad tím, že si sami tankujeme benzín, že si v samoobsluze z regálu vybíráme zboží, že si vybíráme peníze z bankomatu, že se tramvaje obejdou bez průvodčích nebo že když chceme telefonovat meziměstsky, nezastrkuje slečna na poště kolíčky do příslušných zdířek. Věci, které si naši prarodiče nedokázali představit a taky v době zavádění se proti nim remcalo.
18. června 1844 rozbili tiskařští dělníci v pražské továrně bratří Porgesů tiskařský stroj na textil. Bouře se rozjela po všech pražských textilních továrnách a byly způsobeny rozsáhlé škody. Dělníci byli přesvědčeni, že stroje je připravují o práci. Myslím že v české duši ten pocit, že je někdo nebo něco připravuje o práci, žije dodnes.
2702
Stroj času – 2.
Tak raději otočíme volantem druhým směrem – do minulosti.
Tam to bude o dost zajímavější. Mluvím za kluky. Když se někdo z nás přesune třeba do husitských válek, je tam za hvězdu. Určitě si sebou donese nějakou špičkovou zbraň ze současnosti, třeba kulomet nebo tank. Rakety spíš ne, aby se to zas moc nepřehánělo. Se svou výzbrojí likviduje nepřátele v bitvách nebo je jenom obrací na útěk. Nemusí zabíjet. Stačí, když na bitevní pole přiveze z dneška reproduktory. Pustí nahrávku metalu, volume napravo, a křižácké šiky začnou v hrůze prchat. Naopak všichni podobojí k němu hledí s úctou a největší práci mu dá vysvětlit jim, že není bůh.
Časem mu ovšem dojde, že nemůže takhle svévolně měnit historii, protože v dějinách všechno navazuje na všechno. Třeba by se pak vrátil do svého současna a strašně by se divil, jak by tu všechno bylo jinak.
Přesun našince do minulosti není bez komplikací. Třeba komunikace. Vaše slovní zásoba se liší od té středověké, často nevíte, o čem mluví a oni zas nerozumějí vám. V mluvě používají všelijaké aoristy, což je slovesný čas, o kterém nemám potuchu ani já. Nadto nemáte přehled, čím se to vlastě živili: co dělá takový bečvář, bradýř, jirchář, brtník, cvočkář, hadrník…
Když zajdete do města (musíte za světla, večer už budou brány zavřené), pozvou vás třeba někam do rodiny a nachystají vám opulentní krmi (pozor, před jídlem se modlí!). U hostiny se cpěte, co se do vás vejde, jinak byste urazili. Opatrně při popíjení. Je pravděpodobné, že hostitel se namete dřív než vy. Ovšem nebylo by dobré opileckou mluvou hostitelům vykládat, že za pět století už vůbec lidé nebudou potřebovat koně.
S prostým lidem, tovaryši i měšťany si tykáte, V jiném kraji nebo v němčině to může být ale klidně jinak. Taky pozor při návštěvě hlavy státu. Platí pravidlo, že když si panovník myká, my mu vykáme.
2602
Stroj času – 1.
Jedním z nejčastějších zařízení používaném v dětských snech a v dětském snění za probuzena je stroj času. Řada z nás romantiků zůstává dětmi napořád a cestuje ve snech do jiných století i v pokročilejším věku.
Zajímavé je, že se cestuje častěji do minulosti než do budoucnosti. Dá se to pochopit. O minulosti máte aspoň nějakou představu, něco do vás natlačili ve škole, možná jste si i něco přečetli. Když nic, aspoň film se třemi mušketýry jste zkoukli. Ale o budoucnosti nevíte zhola nic. Z medií tak akorát, že bude tepleji než dnes a že už nebudou uhelné elektrárny, což zase tolik nevadí, když bude tepleji. V čase budoucím budeme jíst více hmyzu a méně hovězího, protože brouci neprděj tolik metanu jako krávy. Nějaké války taky budou, protože lidé, co chtějí zachránit planetu a mír, potřebují cizí zdroje surovin třeba na nějaké baterie. Ale to všechno nejsou věci, o kterých byste nutně potřebovali snít. Pro sny vám zbývají nanejvýš cesty do vesmíru. Jste velitelem mezihvězdné rakety a míříte za nepoznaným dobrodružstvím. Ale letíte a letíte stále vpřed, nudíte se u automatického řízení, a víte, že to dobrodružství možná zažije až váš vnuk, co se v té raketě narodí. Vás nic zajímavého nečeká, ledaže vás vcucne nějaká černá díra a pak už nic. To se taky špatně dostává do snu.
Tak stroj času raději obrátíme do minulosti, tam to bude možná zajímavější. Příště.
2402
*Dnes je to dva roky od vpádu Putinovského Ruska do sousední země. Jen díky statečnosti Ukrajinců a neschopnosti ruských generálů se nepovedl Putinův plán okupace celé Ukrajiny za několik dní. Dva roky stojíme za Ukrajinou a podporujeme jejich armádu i válečné uprchlíky. A budeme to dělat i dál.
Víme, kdo je agresor, kdo ničí, bombarduje, vraždí, znásilňuje a unáší. Pamatujeme si taky ruské tanky s bílým pruhem v Praze roku 1968 a dvacet let okupace.
A dnes by se agresor na Ukrajině nezastavil. Chcimírům a dezolátům by se to líbilo. Nám ostatním ne. Pro toho, kdo potřebuje připomenout, že Rusko (Sovětský svaz) je vytrvalým agresorem, je tu přehled většiny ruských útoku na sousedy i na docela vzdálené země.
1917 Říjnová revoluce1917-1922 Ruská občanská válka
1917-1921 Ukrajinská válka za nezávislost
1917-1920 Kazachstánská kampaň
1918-1920 Estonská válka za nezávislost
1918-1920 Lotyšská osvobozenecká válka
1918-1919 Litevsko-sovětská válka
1918-1920 Gruzínsko-osetský konflikt
1919–1921 Sovětsko-polská válka
1919–1923 Turecká válka za nezávislost
1920 Invaze Rudé armády do Ázerbájdžánu
1920 Invaze Rudé armády do Arménie
1921 Invaze Rudé armády do Gruzie
1921 Sovětská intervence v Mongolsku
1921 Sovětské potlačení arménského povstání
1921–1922 Sovětské potlačení povstání v Karélii
1924 Srpnové povstání v Gruzii
1925–1926 Urtatagaiský konflikt
1929 Čínsko-sovětský konflikt[2]:s.15–14
1929–1930 Intervence Rudé armády v Afghánistánu[2]:s.16–17
1932 Čečenské povstání
1938 až 1945 Sovětsko-japonské pohraniční konflikty[2]:s.28–31
1937 Muslimské povstání v Sin-ťiangu
1939 Invaze do Polska[2]:s.32–33
1939–1940 Zimní válka[2]:s.33–37
1940 Sovětská okupace pobaltských zemí
1940 Sovětská okupace Besarábie a severní Bukoviny
1941–1945 Pokračovací válka
1944–1945 Laponská válka
1939–1945 Druhá světová válka
1944–1956 Partyzánská válka v Pobaltí (Lotyšsko, Litva, Estonsko)
1944-1953 Partyzánská válka na Ukrajině
1944-1953 Protikomunistický odboj v Polsku
1946-1954 Válka v Indočíně
1950–1953 Korejská válka
1953–1972 Laoská občanská válka
1955-1975 Vietnamská válka
1956 Maďarské povstání
1968 Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
1969 Čínsko-sovětské konflikty
1961–1991 Eritrejská válka za nezávislost
1975–2002 Občanská válka v Angole
1977–1978 Etiopsko-somálská válka
1979–1989 Sovětská válka v Afghánistánu
1992 Válka v Podněstří
1992 Konflikt v Osetii
1992–1997 Občanská válka v Tádžikistánu
1991-1993 Válka v Abcházii
1991–1993 Občanská válka v Gruzii
1993 Přelévání Ruska do Ázerbájdžánu
1994–1996 První čečenská válka
1999 Válka v Dagestánu
1999–2009 Druhá čečenská válka
2008 Válka v Jižní Osetii
od 2009 Povstání na severním Kavkaze
2014-současnost Válka na východní Ukrajině
od 2015 Ruská vojenská intervence v Sýrii
od února 2022 ruská invaze na Ukrajinu)
2202
*V sobotu 24. února se Měsíc odzemí. Nemusíte mít strach, nechystá se nás opustit. Ale náš satelit krouží po eliptické dráze kolem Země, stejně jako planety kolem Slunce. O těch planetách jsme se to ve škole učili. Že měsíc taky elipsuje, nám zamlčeli. Už několikrát se nám zdál hodně velký, protože byl v přízemí, tedy k nám nejblíž, v sobotu bude naopak v odzemí. Na obloze bude menší než malý, ale nebojte, i tak bude na obloze patrný pouhým okem.
Asi jste už slyšeli, že planeta Saturn přijde o své prstence. Byla by to škoda, protože takovou turistickou atrakci hned tak některá galaxie nemá. Zániku prstenců by se snad dalo zabránit, kdyby se prohlásily kulturní památkou. Ale musíme si pospíšit, prstence mají zmizet už za sto milionů let.
A nezapomeňte na 29. únor. Plno lidí má tendenci na něj zapomínat a nadělají si tak binec v kalendáři, protože jsou celý březen o den napřed. Navíc je to nešlechetné vůči lidem, co se devětadvacátého února narodili. Závidí nám, že můžeme slavit narozeniny každý rok. My zase našim vrstevníkům můžeme závidět oslavu jejich patnáctin v čase, kdy my ostatní už jsme v důchodu. Nechápu, proč to takhle někdo nastavil. Vždyť přece stačilo každý rok přidat čtvrt dne a nenastaly by tyhle přestupné zmatky.
2102
Někdy si člověk má udělat svátek. Klidně i v neděli. Vydali jsme se s částí naší široké rodiny na výstavu.
Jan Blažej Santini-Aichel (1677-1723) byl česko-italský barokní architekt, jedna z nejvýznačnějších osobností baroka v Čechách a na Moravě. Pro svůj tělesný hendikep nemohl převzít otcovu kamenickou dílnu v Praze, stal se tedy architektem. Pracoval od roku 1700, a je neuvěřitelné co za pouhých 23 let až do své smrti dokázal vyprojektovat a postavit. Navrhoval, kreslil, plánoval a dohlížel na impozantní církevní i světské stavby. Byla to doba rekatolizace, církev potřebovala oslňující stavby a pobělohorská šlechta zase stavěla pohodlné zámky a paláce. Objednávky se Santinimu jen hrnuly. Proslavil se svým osobitým stylem nazývaným barokní gotika. Asi nejznámější je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, zařazený do souboru světového kulturního dědictví UNESCO. Přestavěl zbraslavský klášter a následně se pustil do přestavby kostela v Sedlci u Kutné Hory (další památka UNESCO), až do dvacátého století největší kostel u nás. Monumentální klášterní kostel v západočeských Kladrubech, areál v Plasích nebo poutní kostel ve Křtinách. Více než stovka dalších rozsáhlých i drobnějších staveb za pouhých třiadvacet let práce. Kdo z dnešních architektů vybavených počítačovými programy, internetem a tvůrčím týmem by dnes dokázal jen zlomek z toho.
Národní technické muzeum nabízí výstavu výběru z prací geniálního barokního tvůrce k tři sta letům od jeho úmrtí až do konce roku 2024. Nenechte si ji ujít. A ještě silnější je dojem z návštěv jeho staveb a jejich vzájemného tvůrčího propojení. Budete ohromeni tím příběhem.
1902
Dobře bylo v Evropě na začátku dvacátého století. První dekádě se říkalo belle epoque, všechno se rychle zlepšovalo, vynálezů přibývalo tak, že na patentním úřadě se stály fronty. Bohatí si stavěli luxusní vily, střední třída se soustřeďovala v nových činžácích s pseudobarokními fasádami a pracující bydleli v dělnických koloniích.
Ne všichni však měli kolonií dostatek. Státy na západě Evropy, které měly velká loďstva obchodní i válečná, si rozdělili zaoceánské državy. Přiváželi z nich kovy, dřevo, kaučuk i koření. Atlas světa byl celý pokryt majetnickými barvami, co jak komu patřilo. Jen na Německo, které se v silný stát zformovalo mnohem později než ostatní, toho v zámoří moc nezbylo. O Rakousku-Uhersku a Itálii raději ani nemluvě. Tak tyhle tři země uzavřely Trojspolek, že jako nějaké kolonie taky musí mít. Jenže to neokecáte. Trojspolek nazřel, že državy se dají nabýt jedině válkou. A začali zbrojit. Jejich případní protivníci zbrojili taky, ale poněkud liknavěji. Ovšem všem bylo jasné, že po čtyřiceti letech evropského míru k nějaké válce dojít musí.
První výstřely přišly dřív, než se kdo nadál. Sedm kulí v Sarajevu! Rakousko-Uhersko vydobylo na Turcích jedinou kolonijku – Bosnu a Hercegovinu. Zkouknout, jaký je tam pořádek, vyjel na služební cestu František Ferdinand d’Este z Benešova u Prahy. Jinak následník habsursko-lotrinského trůnu. I s chotí. To si vyčíhl terorista (nebo chcete-li odbojář) srbské národnosti Gavrilo Princip a následníka zastřelil. I s chotí.
Císař a Král Rakouska-Uherska František Josef První (vládnoucí v té době soustátí už šedesát šest let) se hodně rozzlobil. Pro R-U dynastii už tak pronásledovanou smůlou (v úvahu předcházející následník se i s milenkou zasebevraždil a manželku císařovnu Sisi zase propíchli v lázních pilníkem). František Josef po krátkém přemýšlení vyhlásil za trest válku Srbsku. Za Srbsko se postavilo Rusko, tomu vyhlásilo válku Německo. To byly ještě doby, kdy se války vyhlašovaly, o dvacet let později už se přepadávalo bez vyhlášení. Postupně válčila většina evropských států a řada přespolních, trvalo to přes čtyři roky a bylo to příšerné jako nikdy předtím.
1702
Český mediální svět týden zaplavovala kauza Cermat a dvoudenní zpoždění rozjezdu internetových přihlášek na střední školy. Servítky si nikdo nebral, mediální ulice žádala hlavu ředitele Cermatu nebo celou tu firmu okamžitě zrušit.
Nikdo už si nepamatoval, že rozjezd digitalizace přihlášek letos slíbilo ministerstvo po obrzmatcích s loňskými přihláškami papírovými. A jak to v Česku chodí, vyhlásila se soutěž na zhotovitele programu, ten byl vybrán, ale jiná nevybraná firma podala odvolání a soutěž se zrušila. Vypadalo to, že nebude zas nic, ale Cermat se rozhodl, že to s přizvanými experty dá v šibeničním čase do kupy. Což se povedlo s tím dvoudenním zpožděním.
Češi se ale nezapřeli: mnohem víc než honění termínů a nefunkčnost přetížených serverů jim vadil fakt, že na práci se podílel i programátor, shodou okolností syn ředitele Cermatu. A co strašnějšího, on za tu práci dostal i peníze. Neslýchané! Experti z branže tvrdí, že za tu práci by měl dostat mnohem víc. Ale my v Česku víme, že zaměstnat odborníka, který je příbuzný, je nestydatý zločin a mělo by se za to zavírat.
1602
Patřím k lidem, kterým v zimě, víc než chlad, vadí tma. To se mi to kecá, že mi nevadí nízké teploty, když je to globální oteplení (když jsme u toho: mráz mi tolik nevadí jako závěje, čvachtanice, náledí, ledovka, mlha a trakaře).
Spíš bych uvítal globální osvětlení. Vím, že je to astronomicky i opticky pitomost. Ale kdyby se Slunce nepohybovalo od obratníku k obratníku, ale jen od Obratníku Kozoroha k rovníku a zase zpátky, a tak pořád, střídaly by se na severní polokouli roční období jaro – léto – podzim – léto – jaro – léto – … Taky pořád! Bylo by na světě světleji, a teplotně by to taky šlo, protože by se během roku střídalo teplo – akorát – teplo – akorát. Mohli bychom zapomenout na střídání letních a středoevropských časů.
Jediné, co by se muselo, přeemigrovat Australany, Argentince a Čilany na sever, protože na jižní půlkouli by se střídala roční období zima – zima – zima – zima. Ani v Antarktidě by se už moc bádat nedalo a každej tučňák by musel nafasovat baterku.
Pokud jste celou tu astronomicko-meteorologicko-zesvětlovací revoluci z mého zmateného popisu nepobrali, nechte si to vysvětlit vnoučaty, která to určitě zrovna teď ve fyzice řeší. Vás teplomilné jsem určitě potěšil, pokud se naopak cítíte lépe na opačném konci Celsiovy stupnice, vězte, že v Austrálii už se chystají projekty sjezdovek, obřích můstků, bobových drah a bruslařských stadionů.
1502
Jednoho rána vešel do Evropy novověk. Málokdo si toho zatím všiml, ale státy nejsilnější chytily dobu za pačesy. Měnily se vztahy i myšlení, klubal se průmysl a všude se objevovaly nějaké vynálezy. Amerika a další vzdálené končiny byly už objeveny, obsazeny a kolonizovány. Všichni silní začali přemýšlet o světovládě. Nejdřív Španělsko a Portugalsko. Přidala se Francie a Velká Británie. Taky trochu Holanďané a Belgičané. Německo bylo ještě rozstátečkované na malé kousky a k hodovnímu stolu přišlo poslední. Kdo měl silné loďstvo, obchodní i válečné, mohl ovládat svět.
Pak tu bylo ještě Rusko, velké, neobratné a zaostalé. Loďstvo taky. I když se car Petr Veliký snažil ztrátu na peloton dohnat, nikdy se to nepodařilo. Kromě nemoderních lodí a přitroublé admirality měli Rusové ještě jeden problém: museli své lodě roztrousit do tří a později i do čtyř moří. Nejvíc jich bylo v Baltu. Ovšem nepřítel mohl zablokovat úžinu mezi Dánskem a Švédskem a Rusové se nikam nedostali. Stejné to bylo s černomořskou flotilou. Když Turci blokli Bospor, tak Rusové taky nikam. A pak ten Dálný východ, nezamrzající ruský přístav Port Artur. Jenže ten byl trnem v oku vzmáhajícímu se Japonsku. O Murmansku a Archangelsku na severu radši ani nemluvit.
Na moři carové prohráli, co se dalo. Porážka v krymské válce byla potupná. A na začátku dvacátého století válka s Japonskem. Flotila v Port Arturu byla zle tísněna námořníky vycházejícího slunce. Aby se tam pomohlo, vydala se celá baltská flotila v počtu asi třiceti lodí kolem Afriky. Na řadě míst se muselo zastavit a kupovat uhlí, což japonští agenti bedlivě sledovali. Nakonec Japonci schovali děla na obrněncích za cípek ostrova Cušima a v zástupu plující ruské lodě potápěli jednu za druhou. Jediná loď, která z bitvy utekla a vrátila se do Petrohradu, byl – bohužel – křižník Aurora.
Ale o tom snad až někdy jindy.
1402
BLUES SMUTNÉHO LYŽAŘE
Na sjezdovce
stojej ovce.
Nemohu sjet
dolů z kopce,
ač jsem v právu,
když tam ovce
na sjezdovce
žerou trávu.
1302
Od chvíle, kde se smělo říkat, že je země kulatá, a přestalo se za to upalovat, mnozí dobrodruzi a vykukové začali kout plány, že by možná šlo doplout do Indie druhou stranou. Jeden z nich, jistý Ital Kryštof Kolumbus, to měl ze všech nejlíp logisticky vymakaný. Když zjistil, že Apeninci o jeho nápady nestojí, obrátil se na španělského krále a uspěl. Dostal tři lodě i s posádkami, větší počet soudků z půlky se střelným prachem a z druhé poloviny s rumem. Bylo jim požehnáno a vypluli. Stále na západ. Plachetnicová plavba nebyla nic pohodlného ani rychlého. Za bezvětří je vám naprd, že máte trojstěžník. Ale pluli. Když už skepse se na palubách měnila v přesvědčení, že žádná Indie neexistuje, začal ten nahoře ve strážním koši něco španělsky hulákat, což v překladu mohlo znamenat „Země!“ A vskutku! Všichni se radovali, že do té Indie dorazili. Akorát ti indičtí domorodci vypadali dost divně, což ale nevadilo, protože nikdo z námořníků neměl tušení, jak vlastně ti indičtí indiáni vlastně vypadat mají. Pobyli, skamarádili se s domorodci, vyměnili si dárky, doplnili zásoby a vydali se na zpáteční cestu. Všechno španělskému králi vyprávěli, barvitě líčili a přeháněli, u dvora měli velký úspěch. Snad i nějaké zlato přivezli, brambory zatím ještě ne.
Rozkřiklo se to, kdekdo vystrojoval lodě, sháněl posádky, kupoval kompasy a vyplouval na západ. Je to v historii tak povždycky: první vyrážejí objevovat, ti další drancovat. Kolumbus absolvoval ještě tři výlety na západ, a pak už se na něj začalo zapomínat. Dokonce, když se zjistilo, že to je kontinent a žádná Indie, ani ho po objeviteli nepojmenovali. Dostal jméno po nějakém Amerigo Vespuccim. Cestovatel a kartograf. Nakonec Ital jako Ital.
Ale stejně, kdybyste se dnes zeptali někoho v Americe, kdo ten světadíl objevil, možná byste se dozvěděli – že nějaký Američan.
1202
Měnová reforma.
30. května 1953 byla sobota. Komunisté na ten den připravili dárek pro český a slovenský národ. Byla vyhlášena rozsáhlá měnová reforma. Pro společnost to byl šok. Nový prezident republiky Antonín Zápotocký, který nastoupil do úřadu krátce předtím po smrti Klementa Gottwalda, ujistil v pátek v rozhlasovém projevu všechny, že žádná měnová reforma nebude. Že jsou to fámy a hlasy odpůrců lidově demokratického zřízení a angloamerických imperialistů. Měly pravdu. V sobotu ráno oznámil reformu Československý rozhlas.
Ve svých jedenácti jsem měl ještě ekonomické mléko na bradě, ale to jsem pochopil, že budou od teď nové peníze a všechny finanční deriváty v mé kasičce a na vkladní knížce „Mladý střádal“ budou v niveči. Jediné, co mě trochu uklidnilo byla zpráva, že ještě celou sobotu se dají ty staré peníze utrácet v restauracích a v prodejnách novin. Tak jsme s rodinou vyrazili na opulentní oběd do nejlepší restaurace v Litoměřicích, táta si dal koňak a já dva zmrzlinové poháry. A pak jsem udělal průvan v místní trafice. Odnášel jsem si tři kila časopisů, čteního to bylo asi na rok. Dál už to tak zábavné nebylo. V pondělí jsme s mámou stáli ve frontě na výměnu peněz. Dostali jsme jako rodina nových pět stovek v přepočtu 1:5. Všechny ostatní peníze, co kdo měl, se měnily jedna nová koruna za padesát starých. Za to, kolik dřív stály boty, jste si teď mohli koupit nanuka. Lidé, co šetřili na oblečení pro děti nebo na zadní kolečka, přišli prakticky o všechno. Moc se jim nelíbilo, remcali. Na 130 místech v republice proběhly protesty a demonstrace. V Plzni protestovalo 20 000 dělníků ze Škodovky, tvrdě proti nim zasáhla policie a Lidové milice.
Nová koruna měla jednu zajímavost: byly zavedeny tříhaléře, tříkoruny a pětadvacetikoruny (ty s Žižkou). Bylo to nepraktické a nikdo nevěděl, proč to tak je. Pak se to vysvětlilo. Stejnou posloupnost měly tříkopějky a tříruble v SSSR.
0702
Bastila.
Když se chystáte dělat revoluci nebo jiné převraty, snažte se ubrat na emocích a promýšlejte věci dopředu. V opačném případě to může mít nedozírné následky.
14. července 1789 francouzský lid dobyl Bastilu. Nenáviděné pařížské vězení, kde rovněž nenáviděná monarchie věznila všechny nepohodlné, nesympatické a vůbec nepřátele trůnu. Pevnost a šatlava v jednom byla ztečena (to je starý český výraz, ve Francii se dobývalo suchou cestou), stráže pobity nebo tak něco, vězni vypuštěni a nošeni na ramenou. Emoce cloumaly francouzskou metropolí, někdo navíc přikulil na náměstí soudky s nejlepšími francouzskými víny. Kohosi v tom lidu napadlo, že by se ta nenáviděná Bastila měla zbourat, aby už nikdy…
Jak řekli, tak udělali. Ten den se ještě nevědělo, že je revoluce a že se bude vyhlašovat republika. Ale bourat už se začalo. Když demolice skončila a žádná další práce už nebyla, našel se chytrolín, a přihlásil se, že lid povede. A hned se vědělo, co se bude ještě bourat a kdo všechno bude popraven, pověšen nebo prostě jenom zabit. Jenže těch chytrolínů bylo najednou víc. Každý chtěl něco jiného, ale všichni chtěli okamžitě vládnout. Vyvolávali půtky, povykovali, navzájem se osočovali a mlátili. Najednou zjistili, že bourat Bastilu nebyl dobrý nápad, protože všechny ostatní chytrolíny by tam bývali mohli zavřít, aby jim do vládnutí nemohli kecat. Tak co teď?
Nakonec přišel s nápadem chytrý pán, doktor Guillotin. Vymyslel (prý spíše jen vylepšil a propagoval) mašinku, která všechny odpůrce dokázala snadno odstranit. Bezpečně a rychle. Všichni republikáni si tak postupně navzájem usekali hlavy. Ti, co zbyli, ještě stihli popravit krále, ale pak najednou koukali, že jim vládne císař. Jakýsi chlapík z Korsiky. Novou Bastilu už ovšem nikdo stavět nepotřeboval. Guillotina byla šikovná a pro všechny případy vždycky po ruce. Na dlouho se stala symbolem nejen revoluce, ale celé Francie.
0602
Nevím, jak by tohle pochopili lidé, co zažili jen svobodný čas naší přítomnosti. Asi by to bylo složité vysvětlit i těm, co reálně zažili to „zakomunistů“ v druhé půlce osmdesátých let minulého století. Tedy v době, kdy komunistický režim ve světě už chatrněl a postupně se rozpadal.
V letech padesátých to bylo jiné, a dětské oči to viděly. Nás děti do toho nikdo nezatahoval, ale když je vám deset nebo jedenáct, vnímáte, co se mluví doma a co tušíte kolem. Ve společnosti se usídlil strach. Strach obyvatel z komunistické vlády a strach komunistů z občanů. Podezřelý byl každý, koho sousedé detailně neznali. Co kdyby se v naší ulici zčistajasna objevil nějaký americký agent, diverzant s vysílačkou a ostře nabitým Coltem pod bundou. Někdejší emigranti se vraceli přes zelenou hranici, připravení narušovat budovatelské úsilí našeho lidu. Někde něco vybouchlo, jinde shořel stoh. StB zatýkala, vyslýchala, mučila a střílela. Za kecy v hospodě nebo poslech Svobodné Evropy jste šli sedět. Ještě víc jste šli sedět, když vás navštívil dávný kamarád a pak se z něj vyklubal americký agent. Nebo si to StB o něm myslela. Tak se zavedla přísná kontrola všeho.
Každá domácnost měla Domovní knihu. Ať vás navštívil kdokoliv, třeba vaše babička, museli jste ji tam zapsat, že u vás byla. Jméno a příjmení, narození, stav, povolání, vztah k vaší osobě, odkud přijela, čím přijela a kam potom pojede, kolik nocí u vás pobude a co je účelem její návštěvy. Kdybych tvrdil, že tam byla otázka, co vám přivezla, asi bych si vymýšlel, ale jenom trochu. To nebylo všechno. Ještě jste museli všechny ty údaje vyplnit na zvláštní kartu, tu podepsal „přednosta domácnosti“ nebo jeho zástupce (jednou k nám přijela teta z Boleslavi, rodiče nebyli doma, tak jsem se mohl podepsat jako „zástupce domácnosti“). Hned potom jste vystartovali na úřad (už nevím na který) a tam jste tu kartu odevzdali. Když přijela babička půlnočním rychlíkem, směli jste kartu donést na úřad až druhý den ráno. Pokud jste dokumenty nevyplnili nebo jste kartu donesli až po odjezdu dotyčného, riskovali jste v nejlepším případě popotahování a tučnou pokutu.
z0502
Když se řekne fotografování, nemám na mysli aktivity našich předpředků, co do velké krabice na stativu, zahaleni i s vlastní hlavou černým ubrusem fotili jiné předpředky, tvářící se vážně a strnule, protože několik sekund expozice nezbytných. Také bych pomlčel o své mladistvé amatérské nerozvážnosti, kdy se moje zašedlé a rozmazané záběry z laciného fotoaparátu rodily až potmě ve vývojce a ustalovači, což trvalo dlouho a byla to celkem pruda. S první kytarou padla představa, že by ze mě mohl být fotografický umětel. A tak jsem s kytarou hrál holkám na city, a fotografovali místo mě kamarádi.
Po každé zdařilé akci nám přinášeli hromádky svých výtvorů. Bylo jich hodně a doma se jimi plnily šuplíky a krabice. Žili jsme rychle, poslouchali Elvise, jezdili na vandry, balili holky a občas i zašli do školy. Na uspořádávání a archivaci nebyl čas, na nějaké lepení do alb, kterým se zabavovali ještě naši rodiče, už nedošlo. A tak to šlo dál: gympl, vejška, rodina, děti, dovolené, zážitky, prostě ze všeho po troškách padaly do krabice další a další fotky.
Mohlo to tak zůstat, kdyby nevymysleli digitální fotoaparáty. Od té doby mohl konečně fotit každý blbec. Například já. Ceny zařízení i paměťových karet klesaly stejně rychle, jako rostly jejich kapacity. Tak jako dřív musely stačit čtyři políčka na kinofilmu, teď jste mohli napráskat klidně padesát obrázků a dva tři se vám určitě povedly. Tak rychle copy na harddisk a s prázdnou kartou znovu vzhůru do fotogenního světa. Dnes máte terabajty neroztříděných fotek někde na disku, těch pár povedených mezi haldami smetí a zkaženin. A vlastně ani moc nevíte, kdy, kde a s kým jste to cvakali. Ale ujišťujete se, že až budete v důchodu, sednete na to a všechno uspořádáte.
Jenže pak si uvědomíte, že v tom důchodu už vlastně jste, a že času máte ještě míň, než když jste poslouchali toho Elvise.
No tak snad někdy až po tom důchodu…
2501
Baťova dálnice 2.
Do českého slovníku vstoupilo slovo dálnice oficiálně v prosinci 1938. Autorství je přisuzováno jistému Ing. Karlu Chmelovi, stavebnímu projektantovi v rámci VSDS (Velitelství stavby dálkových silnic), v sobě přitom kombinuje právě výrazy silnice a dálková. Až do roku 1938 se totiž v Čechách užívalo slovo autostráda nebo magistrála.
Ta stavba „Baťovy dálnice“ byla nemírně zajímavá a tajemná. Jednoho letního dne jsem se vydal po dálnici z pražského Spořilova, kde stavba začínala. Nějakých patnáct kilometrů jsem šel po hotovém betonovém povrchu. Dál byl jen upravený terén dálničního tělesa a sem tam nějaký propustek nebo most. Potom už nebylo nic, jen cesta přes pole a les. Objevem byl impozantní dálniční most u Senohrab, po kterém se později jezdilo přes čtyřicet let a teprve dnes se rekonstruuje. Pak už zas jen neporušená příroda až k řece Sázavě. Na vlakové zastávce v Choceradech skončila moje první etapa.
Šedesátá léta byla dobou dálkových pochodů, nejen Praha – Prčice, ale i brouzdání neznámými končinami. V menze jednou visel plakátek „100 km po trase dálnice Humpolec – Praha“. (To se ještě nestavělo, ale už se o dálnici dost mluvilo.) Měl jsem na ten víkend jiný program, ale brzy jsme se s partou vydali objevovat další úseky. Opět sem tam mostek, pruh odstraněné ornice, nějaké vytyčovací kůly. A hlavně další dva obrovské mosty, něco velikostí a architekturou v Česku dosud neviděného. O těch příště.
„Senohrabský“ most Šmejkala stojí na km 24. Stavěl se s válečnými přestávkami v letech 1939 – 1949. Používá se od roku 1977 a teprve v roce 2024 se bude rekonstruovat. Na druhém snímku je pohled na jeho stavbu.
2401
Baťova dálnice.
Když jsme zbourali Rakousko i s Uherskem, přišli jsme k Československé republice, která byla příšerně dlouhá. Čechy, Morava, kousek Slezska, Slovensko a Podkarpatská Rus. Ty dva poslední subjekty vítězné mocnosti uzmuly poraženým Uhrům, dokonce se o ně bojovalo, zejména když v roce 1919 v Maďarsku krátce vládli komunisté. Vyhráli jsme a měli jsme republiku strašně dlouhou, něco jako Chile. Zemský ráj to byl na pohled, ale ta doprava! Na západě byl průmysl, dál pak zemědělství a úplně na východě hlavně dřevo. Tomáš Baťa, nejslavnější český švec, kapitalista a vizionář, měl spoustu nápadů. Jeden z nich byl postavit dálnici přes celou republiku. Měla vést z Aše až do Jasiny, což bylo městečko v úplně nejvýchodnějším cípu. Měla mít celkem 1380 kilometrů. V jiných vyspělých státech už se autostrády stavěly, a protože Československo k nim patřilo, vláda na ten nápad kývla. Po drobných úpravách trasy (ta původní čára nevedla do Prahy, ale míjela ji kolem Votic; přes Zlín pochopitelně vedla) se začalo stavět. V druhé půlce třicátých let se víc betonu lilo do pohraničních opevnění. Přišla německá okupace, okupanti ve stavbě pokračovali, směrově by se jim hodila k příštím výbojům. Pak začala válka a dálnice šla k ledu. Přes třicet let zarůstaly rozpracované úseky křovím a podruhé se koplo až v šedesátých letech. V roce 1971 se slavně otevřel kousek do Mirošovic a sedmnáct nadlouho jediných kilometrů národ přejmenoval na „dál nic“. <pokračování>
Dobová mapa silniční sítě.
2201
Prarodič číslo dvě. Mám dvě vnučky a čtyři vnuky. Musíte uznat, že v tomto ohledu mám být proč na sebe pyšný. (Číslo šest jsem si stanovil jako limitní, a tak si od jisté doby už dávám pozor.) Snažíme se být řádným dědečkem a babičkou, i když nikdo z nich nás tak neoslovuje. Říkají nám Juppe a Hanko. Ale to nevadí, všichni vědí, že jsem jejich děda. Dokonce jediný. Jak tak sleduji zprávy ze světa, dozvěděl jsem se, že ve Francii (a možná už i někde jinde na Západě, nebo se to aspoň chystá) se už nějakou vyhláškou nebo nařízením neříká père a mère, totiž táta a máma. Správně je teď RODIČ 1 A RODIČ 2. Proč to tak je, je asi všem jasné. Mère může být klidně chlap, kdežto père ženská. A nakonec proč by táta nemohl být mámou a máma tátou, že? Je ovšem taky klidně možné, že ti dva povivší dítko, nejsou ani to, ani to druhé. Uvědomil jsem, že nové pojmy zavádějí ve věci jasno, systém a pořádek. A že je jen otázkou času, kdy to moudré opatření zavítá i k nám. Určitě nepřijde samo. Příkladmo – když se drobeček narodí do rodiny, kde už bude mít bráchu a ségru. Od nyní ovšem Sourozenec 1 a Sourozenec 2. A taky mi docvaklo, že už vlastně nejsem děda, ale PRARODIČ číslo to a to. My jsme s Hankou docela prověřená sestava, takže se o prvočíslo určitě nebudeme hádat. Já budu Prarodič číslo dvě. Jednak číslo jedna má mnohem větší zodpovědnost, a pak taky moudřejší ustoupí. Číslo jedna bude s vnoučaty jedna až šest řešit zdravé a chutné stravování, dodržování základních hygienických návyků nebo krácení zlomků. A taky foukání na bebíčka nebo zvládání emocí a vůbec vztahové záležitosti. A Prarodič 2 bude na blbinky, lepení modelu Karlštejna nebo vyprávění, jak to bylo, když jsme na vandru v Rumunských horách potkali medvěda. Prostě všechno bude harmonicky vyváženo podle genderově korektních pravidel. Budu DVOJKA!
2101
Nejlepší přátelé jsou ti neživí.
Žula tě neožulí.
Pískovec tě neodpíská.
Slída po tobě neslídí.
Znělec nevydává zvuky.
Čedič nečedí.
Olivín není k jídlu.
Kazivec nic nezkazí.
1901
Země koruny české pod vládou polovičního Lucemburka a polovičního Přemyslovce. Erby kterých zemí jsou na státním znaku té doby?
1801
Během středečního večera a dnešního dopoledne se celá Česká republika pokryla ledem. To se naposledy stalo – pokud se pamatuji – před dvanácti tisíci lety, když končila poslední doba ledová. Doba Věstonické Venuše a mamutů. Tentokrát to nebylo tak intenzivní, neříká se tomu zalednění, ale ledovka. Přímo to vybízelo ke klouzání. Kdosi tvrdil, že by se dalo i bruslit, ale ostrými hranami by se mohl poškrábat asfalt v místech, kde je ledu nedostatečná vrstva. Tak jedině na inlajnech, ale když si představíte na ledovce brzdícího inlajnéra, tak se přírodní katastrofa mění v grotesku.
Jinak nic moc. Pangejty kolem dálnic vyplněné převrácenými kamiony, důchodce popadané na chodnících odvážely sanitky a nemohly vyjet do kopce. Ještě že pavilon zlomenin je v nemocnici hned za bránou. Na globální oteplování to moc nevypadalo, spíš na klimatické kotrmelce jak teploměrů, tak občanů. Tak jsme s Hankou zrušili všechny výjezdy až do dubna včetně. A pěšky budeme chodit nejdál do schránky pro časopis.
Koukali jsme z okna na zaledněnou ulici. Nikdy k nám ticho tak hlasitě nedoléhalo. Ani živáčka, ani autíčka, o burácejících motocyklech nemluvě. V televizi Babiš urážel Rakušany a auta se převracela na střechu. Šli jsme tedy spát. Otevřel jsem okno do ticha, ale brzy jsem ho musel zavřít, aby se nám ledovka netvořila na koberci.
Od rána jsou zprávy o počasí dobré. Ledovka brzy skončí a v celém Česku bude až do pátečního večera náledí.
1701
V prosinci jsme si připomněli, že Česko v roce 2007 vstoupilo do Schengenského prostoru. Mohli jsme cestovat ze země do země, projíždět bez zastavení a bez kolon bývalé celnice. A celý ten prostor byl na vnější hranici ochraňován, aby do něho nevstupoval někdo nevyžádaný. To první bylo skvělé, nejvíc pro nás, co jsme se krátce předtím zbavili ostnatých drátů socialistického koncentráku. To druhé nenastalo nikdy. Hlavně proto, že se na to politici všech barev vykašlali. Některým to byl fuk, jiní to přímo nechtěli. Následky se dostavily. Nejdřív to odskákal ostrov Lampedusa, potom celá Itálie, zástupy migrantů tudy mířily, nikým nezastavovány, nejčastěji do Německa nebo do Švédska. Přišly boje v Sýrii jako závažnější důvody k migraci a po balkánské cestě šlo množství. Nějaký Schengen už nikoho nezajímal. Maďaři si vzpomněli na závazky, které přijali po vstupu do EU. Na Schengenské hranici začali stavět plot. A byli za to ostatními evropskými politiky popliváni. Angela pak pravila, že to zvládnem, a měli jsme v Evropě za jedno léto o milion migrantů víc.
Pokračovalo to dál. Vznikl převaděčský průmysl. Aktivisté najali lodě, u lybijských břehů nabírali migranty z člunu a vykládali je v Itálii. Bylo z toho mrzení, ale nejslavnější kapitánka pašerácké lodi byla v německém parlamentu oceněna ovacemi ve stoje.
Problémy hlavně v západoevropských městech rostly. Politici Evropy si začali všímat, až když rostly preference Vilderse, Marie Le Pen, AfD i vyostřených stran ve Švédsku, Belgii nebo Itálii.
Tak teď na konci roku 2023 začali politici něco s tou migrací a Schengenem vymýšlet. Jenže vymysleli věci, které už v EU dávno platí, jen nebyla politická vůle je realizovat. Pesimisté tvrdí, že za rok se zase všichni EUdůležití sejdou, vydají prohlášení, a zase nic. Tak to v politice chodí, COP28 je náš vzor. Uprchlíci z teritorií zasažených válkou se budou právem hlásit v Evropě o azyl, ti, co migrují za lepší životní úrovní – a těch bude většina, budou dál nastupovat do člunů.
1601
Tak mi přišla skvělá zpráva. V emailu mi někdo píše, že je pro mě připraven dar 2 000 000 € (slovy dvamilionyeuro). Potěšilo mě, že někdo ocenil moje zásluhy a chce mě obdarovat. Nežijeme si s Hankou špatně, ale peníze se hoděj vždycky. Příjemný je, že to je v Eurech, když pojedem někam do ciziny, nebudeme muset stát frontu v bance. Kdyby to bylo v korunách, bylo by to padesát mega, a lidi by si pomysleli. Taky nevím, kde by ten člověk z Nigerie vzal takový ranec korun.
Nějak ty peníze snad utratíme. Něco si odložíme na stáří, na mládí už našetřeno máme. Koupíme tank pro Ukrajinu. Když nám dají množstevní slevu, koupíme tanky dva. Obnovíme festival Zahrada a budeme tam každý rok jezdit jako VIP. Koupím si na chalupu novou cirkulárku. Popelnice je taky už dost prorezlá. A napadá mě dalších asi padesát věcí, co se s těma Eurama dá udělat.
Blbý je, že ten člověk z Nigerie, co mi ty prachy posílá, je podvodník. Chce mě naopak o nějaké peníze připravit. Vím to. On ví, že to vím, a přesto to dělá. Tiše doufá, že jsem blbec a že mu na to skočím. Nejsem a neskočím. Ale až mi ty eurový dvě mega přistanou na mém účtu, napíšu mu děkovný email.
1501
Ostrev.
Středověk byl bohatý na půtky, šarvátky a války. To takhle přitrhlo cizí vojsko k městu s dobyvačným úmyslem. Pokud se dobytí zdařilo, bylo město vyplundrováno, obránci zabiti, ženy a dívky znásilněny, movitý majetek odvezen do pryč a nemovitosti proměněny ve spáleniště.
To přitrhnutí nebylo zas tak rychlé, obránci hradili přístupové komunikace záseky a útočníci museli nejdřív povraždit, vybrakovat a lehnout popelem okolní vesnice. Poté došlo k obležení. Nemyslete si, že vojáci leželi kolem města v kruhu jeden vedle druhého. Tolik jich nikdy nebylo. Prostě postavili u města ležení čili tábor. Vrchní velitel ležel v největším stanu, zemani v menších stanech a vojíni pod širákem. Hlídky neležely vůbec a dbaly, aby z města nechodil nikdo dovnitř ani ven. Město svíral hlad a chudší obyvatelé hynuli jak mouchy.
Obležení moc práce nedalo; s dobýváním to bylo složitější. V průběhu míru měšťané vždy opravovali, a hlavně zvyšovali hradby, takže pro útočníky byl čím dál větší problém ty hradby ztéci. Na ztékání opevnění byly potřebné žebříky. A to byl úzký profil, žebřík vojáci v plné polní neměli. Nahradila ho zhusta ostrev. To jste porazili nějaký strom a při osekávání větví jste jich u kmenu kus nechali. Přirazili jste k hradbě, vztyčili ostrev a lezli nahoru. Museli ti útočníci vypadat jako opičáci, ale šlo to. Drobnou komplikací bylo, že obránci na ně shora házeli šutráky, stříleli z kuší a polévali je vařící vodou nebo horkou smůlou. Dost adrenalin.
Když už se někomu podařilo vyšplhat až nahoru na předprseň, pobil tam obránce a město mělo smůlu. Vítěz si k bohaté kořisti přibalil na památku tu ostrev a na znamení úspěšnosti si ji přikreslil do svého erbu.
1101
Včely
Taky jste si určitě všimli. Ubývá hmyzu. Je docela příjemné, že mouchy už zdaleka neusedají na váš oběd, když před tím usedaly – no víte kam. V našich bydlištích ubývá pavučin. Na ováda jsem už řadu let nenarazil. Jenže kdy jste naposledy viděli nějakého otakárka?
Jinak je ovšem hmyz poměrně užitečný. Med je dobrý a zdravý. A hlavním úkolem některých hmyzů je opylovačství.
Včely prý nestíhají. Nevím, jakou mají dělnice normu na počet opylených květů. Podle znalců jsou prý na vině krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Ale řepka (a kdeco) se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu.
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se prý chrání životní prostředí. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje.
„Zahynou-li včely, brzy potom zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².
0801
Ocitli jsme se – ne vlastní vinou – v přestupném roce. Stvořitel při stavbě sluneční soustavy blbě počítal a něco sem tam zaokrouhlil. Tak se stalo, že Země neobtočila Slunce přesně za 365 dní, ale asi o čtvrt dne víc. Už staří Římané na to přišli a každý čtvrtý rok jeden den do kalendáře přidali. Den přestupný. Šoupli ho na konec posledního měsíce jejich roku, což byl únor. Proč měli únor poslední, se neví. Možná proto, že měli březen první. Mars, měsíc boha války.
Existence přestupného dne je ale velká nespravedlnost. Lidé, co 29. února přišli na svět, mají narozeniny jen jednou za čtyři roky. Na druhou stranu jim můžeme závidět my ostatní. Zatímco my se v šedesáti pomalu chystáme do důchodu, tihle naši vrstevníci slaví patnáctiny a jdou si pro svůj první občanský průkaz.
0401
Pes v peřiňáku.
Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2023 23:59:59 a najednou je 01.01.2024 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes zalezlý v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové. Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji.
Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, který jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2023 24:17:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2023 jsou Hromnice a že bude o hodinu více.
0301
Popelnice.
Popelnice je nádoba na popel. V té vznešenější podobě se jí říká urna, ale té plechové příšerce, co stojí u nás v předzahrádce a hlasitě klape svým víkem, neřekne urna nikdo ani omylem. Popel už do ní dávno nedáváme. Žijeme v době plynové. Po vytřídění papíru, plastů a jiných recyklátů ji plníme ji převážně odpadem, zbytky a jiným neřádstvem. Prostě co dům dal. Stejně se jí ale dál říká popelnice, protože zvyk je železná košile.
Jednou za týden přijíždějí zástupci našeho města s velikánskou železnou nádobou na kolech. Říká se jim popeláři. Taky ze zvyku. Do nádoby naši popelnici překotí. Levý zadák elegantně seskočí ze stupátka a polaská světelným perem naši popelnici na boku, kde má dotyčná nálepku s čárkovým kódem. Údaje světelného pera se někde v centrálním počítači promění na bity a kilobajty a všichni vědí, kolik mám za odvoz odpadu zaplatit. Pracovník pak s kolegou přinutí naši popelnici udělat stojku… a je po aktu. Já pak pro ni dojdu a odnesu ji do vrátek, aby se venku nenastydla.
Když je zima, mráz, sníh a náledí, popeláři k nám do vršku nevyjedou. Ani k jiným kopcovitým sousedům. A tak se už vpředvečer několik popelnic k sobě tulí dole na křižovatce a povídají si.
Jednou, popeláři už odjeli, já se někde zdržel přes půlnoc a ráno koukám: naše popelnice nikde. Zběhal jsem celé městečko, volal, nadával a… nic. Vymýšlel jsem katastrofické scénáře, jak ji zloději v kuklách cpou do dodávky nebo jak ji chuligáni kopou a kutálejí dolů ze svahu.
Následující týden jsme se cítili osamělí. Padly i úvahy, že si pořídíme novou, ale jednak to stojí peníze a jednak jsme se s touhle už docela sžili. Po týdnu jdu ráno pro noviny a hele: stála tam před vrátky smutná a promrzlá. Něžně jsem ji odnesl do zahrady a už jsme zase byli kompletní.
Rozuzlení je prozaické. I soused se osudné noci vracel domů a v náladě, nějak to popletl a milou popelnici vzal k sobě domů. Teprve po týdnu mu došlo, že má doma vlastně dvě.
2023
0101
Taky vás na Nový rok budí ticho? Někdy tak hodinu po půlnoci bouchla poslední petarda. Pak už vůbec nic. Někdo by řekl ticho velebné, mně spíš připadá děsivé. Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.
Dokonce ani sněhové vločky nepadají hlasitě. Nepadají totiž vůbec. Přemýšlím, kdy naposledy na Silvestra padal sníh. To jste většinově ještě nebyli na světě.
Zima letos, vlastně loni, už asi skončila. Doufám, že lyžaři si ty tři dny pořádně užili. zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Připravil jsem nám tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se nám těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak aspoň na Štědrý den si dáme bramborový salát.
3112
Dušíni vymřeli, jsme národ kočičí pracky.
Co myslíte, existuje české příjmení Rádsetoulalová? Ale ano existuje. Dokonce v Česku žije 17 jeho držitelek. Nejvíc na Brněnsku.
Prohrabávat se příjmeními deseti milionů Čechů je zajímavá hra. Každý ví, že nejvíc je Nováků (dohromady i s Novákovou 69 400) a Novotných. To znamenalo, že v časech, kdy kvetla imigrace do českých vesniček, každou chvíli tam přibyl někdo nový. Vidíte Přibyl a Nový. Další četná jména Svoboda a Dvořák souvisí s výrobními vztahy v zemědělství. Černých je zhruba desetkrát víc než bílých, i když v populaci je tomu zatím naopak.
Počet lidí stejného příjmení se v čase nijak dramaticky nemění. Ale české jméno Ngyuen se pomalu vytrácí. Ještě v roce 2011 jich tu žilo 21 110, ale loni už jen 937. Kam mohli tak rychle zmizet?
Rádi žijeme nahoře. Horáků je 12 220, kdežto Doláků jen 609. Žijeme poměrně zdravě. Kouřilů je jen 1472, Pijáků dokonce jen 79 a Pijanů jen 10. Víme, co nás čeká: Smrt – 81, Rubáš – 486, Mára – 411 , Krchov 125.
Hříbků je 214, nejvíc jich roste na Vsetínsku. Klouzků je jen devatenáct, a nejlíp se jim daří kolem Nového Bydžova. Kozáků tu žije 3615, ale vůbec se jim nevede na Vysočině. Co Liška? 4841, nejvíc v Plzni a jednoho tam dokonce znám. Myslíte si, že když sečtete tato čísla, vyjde vám počet lidí se jménem Houba? Houbelec. Jen 231 a nejvíc podle Berounky.
Bohužel v Česku nežije žádný Dušín, ale ani Mažňák. A když už jsme u těch rychlých šípů, jméno Rychlý nosí 643 mužů, jméno Šíp 847. Bidlo je příjmení 146 lidí, ovšem délka není u nikoho z nich uvedena. Červenáček, Rychlonožka, Losna a Tleskač nejsou zastoupeni ani omylem.
3012
Pes v peřiňáku.
Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2023 23:59:59 a najednou je 01.01.2024 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes zalezlý v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové. Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji.
Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, který jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2023 24:17:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2023 jsou Hromnice a že bude o hodinu více.
2812
Za humny.
Každý Čech ví přesně, co je za humny. Ale málokterý tuší, co jsou to humna. Proč to množné číslo? Určitě žádný sedlák nebyl tak chudý, aby měl jen jedno humno. I když… za hospodářské krize leckomu muselo stačit i půl humna.
Humna byl prázdný prostor za statkem. Usedlost měla zdobná přední vrata, co vedla na náves. Vzadu měla ještě jedny vrata, už žádná lidová architektura, která vedla na humna. Tam byl takový plac, zdánlivě k ničemu, kde se prováděl výmlat obilí. Podle staré slovanské technologie tam vyhnali volky, kteří nevolky obilí podupali, čímž bylo vymláceno. Nevýhodou bylo, že volci při tom občas i srali a následné oddělování obou substancí bylo dost pracné. Proto se obilí začalo cepovat. Cep každý z vás zná z filmů o husitech. Mírová verze nástroje nebyla okovaná, ale když jste takovým cepem dostali po hlavě, pamatovali jste si to do konce života, který přišel vzápětí. Vycepované zrno se pak pytlovalo. Urodilo-li se dost, byly veselé dožínky, neurodilo-li se dost, byly selské bouře.
V literatuře se občas mylně uvádí, že za humny začínal svět. Není to pravda. Za humny byl ovocný sad a někdy záhumenek i jiné polnosti. Dál už se nikdo neodvažoval. A pokud přece jen, došel se skývou v uzlíku pěšky až do Hamburku, kde nasedl na loď. Doplul až do Ameriky a následně tam zbohatl.
0405
Čeština je docela bohatá na taková sousloví, jejichž význam je úplně jiný a většinou nemá souvislost s významem slov, která to sousloví tvoří. Člověk neznalý nebo cizinec před nimi stojí jako „nahý v trní“. Říká se jim idiom a naše řeč jich má tolik, že se z nich vytvářejí samostatné slovníky. A i v dnešní době další přibývají.
Třeba „kámen úrazu“, „jádro pudla“, „naběhl si na vidle“, „máslo na hlavě“, „pokusný králík“, „hadr na holi“.
Překvapí vás, v kolika takových spojeních funguje třeba slovo „slovo“. Opakoval to slovo od slova. * To je tedy slovo do pranice. * Všechno to byla slova do větru. * Někdy stačí dobré slovo. * Lidé si šli do kostela poslechnout boží slovo. * Dal mi na to čestné slovo. * Vždycky měl hlavní slovo. * Jak byste to vyjádřili jedním slovem? * Zkus to říct jinými slovy. * Neřekl o tobě ani jedno křivé slovo. * Byl to nemluva líný na slovo. * Nikdo nebyl mocen slova. * Opentlil to okřídlenými slovy. * V hádce padlo mnoho ostrých slov. * Zaznělo hodně planých slov a frází. * Byl skoupý na slovo. * Slyšeli jsme jenom velká slova, nic víc. * Byl to odborník na slovo vzatý. * Všichni přítomní to přijali beze slova. * Nebylo třeba žádných slov.
Zkuste si to taky. Kolik idiomů najdete třeba na slovo ruka nebo na slovo strana?
0205
Češi byli v historii pověstní svou vlídnou až holubičí povahou a s jejich vládci z rodu Přemyslovců to nemohlo být jiné.
Trochu to kazil kníže Boleslav I, který nechal zavraždit svého bratra Václava, řečeného Svatý. Přihodilo se to ve Staré Boleslavi. Ve škole nám soudruzi učitelé vysvětlili, že to vlastně nebyl takový zločin, protože svatý Václav prý kolaboroval s Němci. Proto ho dnes máme za vrchního českého světce. Přímým opakem bratrovraha byl jeho syn Boleslav II, řečený Pobožný. Ten vládl laskavě a mírumilovně. Jeho nejdůležitějším státnickým krokem bylo vyvraždění konkurenčního rodu Slavníkovců. Druhý Boleslav měl tři syny: Boleslava III, Jaromíra a Oldřicha. Nový kníže Boleslav III měl jako prvorozený nástupnictví jasné, ale stejně se chtěl bratrů zbavit. Jaromíra nechal vykastrovat a Oldřicha chtěl zavraždit, což se nepovedlo. Oldřich s Jaromírem prchli do zahraničí, ale Boleslava třetího svrhla domácí šlechta a na trůn posadila Jaromíra. Ten vládl krátce a musel znovu prchat před Boleslavem, který se zase zmocnil trůnu. Jen tak mimochodem nechal vyvraždit další konkurenční rod Vršovců. Další vzpoura ho opět svrhla, skončil ve vězení, kde po třiceti letech zemřel. Na trůn byl znovu posazen Jaromír. To se nelíbilo třetímu bratru Oldřichovi, svrhl ho, Jaromír utekl do Němec a Oldřich vládl, poté, co nechal vyvraždit šlechtu, která stranila Jaromírovi. Pak se zamotal do mezinárodních problémů, císař (německý a římský) se naštval, Oldřich skončil ve vyhnanství a na trůně opět seděl Jaromír. Avšak Oldřich se z vyhnanství vrátil, Jaromíra zajal a oslepil. Jenže už po půl roce vlády byl otráven. Slepý bratr mu vystrojil pohřeb a vládnutí nad českými zeměmi svěřil synovci Břetislavovi.
Taky byste chtěli žít v Čechách v čase přemyslovských knížat?
0105
My Evropané jsme ze všech nejúžasnější, nejmoudřejší a nejpokrokovější a rádi nabízíme těm ostatním, že se za nás mohou zařadit do zástupu. Třeba v zeleném údělu. Až my zlikvidujeme svých 9 % CO2, tak ostatní kontinenty se zastydí a začnou likvidovat taky. Jenže možná je to trochu jinak. Máme za to, že třeba v elektromobilech umíme. Pravda je ale taková, že jsme nejlepší v zakazování a omezování vozidel neelektrických. V těch bateriových zatím vázne odbyt i infrastruktura. Zatímco Tesla i Číňani jedou. Malý příklad: my řešíme málo dobíjecích stanic, fronty u nich a dlouhou dobu dobíjení, Čína právě představila nový přístup k elektromobilitě: nové auto, které má dojezd asi 1000 km, zastaví u servisní stanice na dálnici, personál z vašeho auta vyndá jeřábem vybitou baterii a místo ní vloží stejnou nabitou. Asi tak jako dostavníky kdysi přepřahaly koně. Celá akce prý netrvá ani tak dlouho, jako natankovat plnou nádrž. Číňané ovšem vědí, že na převod celé silniční trakce na elektriku budou potřebovat hodně, opravdu hodně elektrické energie. A tak údajně uvádějí do provozu každý týden jednu novou uhelnou elektrárnu.
3004
Všichni víme, kdo je a jak zhruba vypadá takový čaroděj. Nikoho by asi nenapadlo říkat mu čarodej. Ale dostikrát jsem slyšet říkat čarodejnice. Nechápu proč se holkám upírá ten háček. Je to jasná genderová nespravedlnost. Jako by si někdo myslel, že ženský nedokážou tak kvalitní kouzla jako chlapi. A že je nakonec stejně upálej. Obojí je nesmysl. Jen si vzpomeňte, že ve škole v Bradavicích byly kladeny stejné nároky na studenty a studentky. Žádná adeptka kouzelnictví neměla šanci některého profesora okouzlit. Ale v upalování čarodějek jsme my ve střední Evropě fakt nejlepší.
2804
NA DEVADESÁTÉ ROVNOBĚŽCE SEVERNÍ ŠÍŘKY
Tučňáci maj po práci.
Medvědi si lebedí.
Vorvani jsou vorvaní.
Tuleni jsou zhulení.
Mroži ti se na kře páří.
Velebné je ticho vůkol.
Všichni zbožně čučí na pól.
Čekaj na polární záři.
2704 Šrouby nejsou bity!
Nevím, kdo první vynalezl šroub. (Pokud to byl někdo z vaší rodiny, dejte vědět.) Nemyslím lodní šroub, ten vynalezl Ressl, už podle jména Čech jako poleno. Suchozemské poleno. Nedivil bych se, kdyby Češi taky vynalezli ponorku, batyskaf a letadlovou loď. Ale lodní šroub není šroub na šroubování.
Šrouby pamatuju zastara, že měly takovou drážku na šroubovák, česky šlic. Pak přišly křížové šrouby a potom už si každá firma vymýšlela různosti, aby její produkty nikdo nemohl rozšroubovat. Bylo to poměrně moudré opatření, protože, když se vám podařilo rozšroubovat notebook, šli jste si pak rovnou koupit novej.
Každej šroub měl v hlavě něco jinýho: hvězdičky, hvězdičky s dírkou, šestihrany s dírkou a bez, čtyřhrany, dvojzubce, zubatá kolečka, kříže rovné a asymetrické, dvojháky a vrtuloidy.
Ale pak přišla firma, která všechny ty nástrčíčky na šroubohlavy dokázala vyrobit, narovnat do krabice a prodat vám, protože to je to, co potřebujete ze všeho na světě nejvíc.
Dostal jsem takovou sadu k Vánocům. Má 120 dílů. Bitů, jak se česky říká. Mohu teď rozmontovat všechno. Přesněji řečeno, netuším, co všechno. Počítačové firmy jistě už zase vymyslely nový druh šroubohlav, abych se jim do toho ani se svou bitosadou nehrabal. Ale jistě bych se mohl stát demontérem kosmických raket.
Doma mám bitosadu vždy v pohotovosti. Dilema je, zda ji mám brát sebou i na dovolenou. Žádné hotelové předpisy tomu, pokud vím, nebrání. Jeli jsme nakrátko, tak jsem ji nevzal.
Chyba! Byla neděle, uklizečky měly volno a v našem hotelovém pokoji byl zásobník na toaletní papír, otevíraný takovou zvláštní hvězdičkou.
Jasně, že ji doma mám. Ale tady v hotelu v cizí zemi mi to bylo prd platný.
2604 Přemysl Oráč s kněžnou Libuší vládli své zemi (což mohlo být tenkrát teritorium tak od Berouna k Uhříněvsi) celkem v pohodě. Narodil se jim synek Nezamysl. Těžko říct, jestli byl nezamýšlený nebo se málokdy zamyslel. Každopádně tím vznikla přemyslovská dynastie, do které patřili i skuteční panovníci, které už si kronikáři nemuseli vymýšlet jako Nezamysla. Potomků měli Přemysl s Libuší jistě víc, ale ti, co neusedli na knížecí stolec, byli nedůležití. Ani takový Kosmas si je zbytečně nevymýšlel, protože by s nimi měl víc práce. Ta další knížata známe jen podle jmen – tak málo se toho za jejich vlády odehrálo. Mnata • Vojen • Vnislav • Křesomysl • Neklan • Hostivít. Po Hostivítovi se zřejmě ujal vlády Bořivoj, který měl proti všem svým předchůdcům nespornou výhodu: skutečně existoval. To si pak dál už nemůžete vymýšlet blbosti, aby vám to kolegové historici neomlátili o hlavu.
Přesto se za smyšlených Přemyslovců pár věcí událo. Tak jako za panování Libuše hanba fackovala muže, kterým žena vládne, po Libušině skonu vládl Přemysl sám, což se zase nelíbilo ženským. Proběhla genderová revoluce, holky se ozbrojily, postavily si hrad naproti Vyšehradu přes řeku a vedly proti mužům guerilovou válku. Mužské bojovníky to nejdřív asi pobavilo, ale s tím Ctiradem to ženy trochu přepískly. Muži vyhlásili bojovou pohotovost, hrad Děvín rozmetali na prvočinitele a vzbouřenkyně odvedli zpátky k plotně. Feministické vzepětí předběhlo o půldruhého tisíciletí dobu.
Druhý příběh se odehrál za knížete Křesomysla. Zemědělec Horymír, enviromentální odpůrce důlní činnosti na Brdech se svým koněm přeskočil hradby Vyšehradu, přeplaval Vltavu a pelášil k rodným Neumětelům. Jiná verze příběhu sděluje, že dopadl s koněm na tramvajové koleje pod vyšehradskou skálou, kůň nepřežil a jezdec se se zlomenou nohou odbelhal někam k podolské vodárně.
2504 V době, kdy jsem dostal svou první aktovku (myslím, že tenkrát se ještě říkalo školní brašna), dolehla na naše školství vražedná kombinace rakousko-uherské minulosti a zavádění socialismu. Vzdělávání nás, budoucí generace, probíhalo dost pomalu. Máma má mísu a Ema jí maso se vytrvale opakovalo, už tenkrát se kladl důraz na nejpomalejší žáky. I v počtech jsme postupovali obezřetně. Prvních pět ročníků sčítání, odčítání, malá násobilka, násobení, jednoduché dělení. Banalita typu trojčlenky přišla až v šesté třídě. Ale všechno jsme museli sčítat a násobit v hlavě. První elektronickou kalkulačku jsem si přivezl ze světa na začátku osmdesátek a najednou nebylo potřeba počítat něco zpaměti. Moderní telefony nás svými předvolbami odnaučily pamatovat si čísla kamarádů. Pak už to šlo krok za krokem. Už první počítače zaplašily papír a pero i psací stroje s kopíráky. S digitálními foťáky už jste nemuseli běhat do temné komory. Google nám našel odjezdy autobusů do Kouřimi, založení Karlovy univerzity nebo jak hubnout při dietě. Přestalo se chodit s dopisy do schránky. Překlady do jiných jazyků, návod, jak opravit židli, nebo pravidla pozemního hokeje na vás taky vykouknou z internetu. A teď je tu ta umělá inteligence, co prý za nás dokáže úplně všechno.
Už si nemusíme pamatovat a vymýšlet, ono si to pamatuje a myslí za nás. Lenivíme, zapomínáme a degenerujeme. Už nepočítáme zpaměti. Pravopis za nás Word opraví automaticky. Nic už nemusíme nosit v hlavě. Stačí vědět, kam se podívat a jak správně položit otázku.
Naše pohoda, pohodlnost a nemusení rostou geometrickou řadou. Kam to směřuje, nevíme. Možná skončíme na odpočivných ostrovech, všechnu práci za nás budou dělat stroje.
Ovšem jen do té doby, než je to přestane bavit. Nebo jen dojde elektřina.
2404 Jsme proti!
Proti čemu?
Proti všemu!
Rajchlovy demonstrace mají stejně jako loni Vrábelovy lehce sestupný trend, co do počtu účastníků. V neděli bylo krásně, a přesto bylo na náměstí řídčeji než minule. Možná je chyba organizátorů v tom, že slibují nesplnitelné. Podpódioví lidé jsou ale věřiví, a berou si z těch slibů, že když to Rajchl řekl, příští měsíc vláda padne. Vláda nepadla ani se nic dalšího nestalo, příště bude možná pod tribunou lidí zas o trochu míň. Na Vrábelovu poslední demošku se sešla asi stovka. Nicméně stále to je slušný byznys, někdo pošle peníze na účet, někdo si koupí čepici za pětikilo nebo placku za osmdesát.
Stálo by za sociologickou studii, co za občany se tam pod koněm schází. Jsou opomíjení. Táhne jim na důchod nebo už tam spadli, život se jim prosmýkl mezi prsty, za jejich nedostatečnost může samozřejmě vždycky někdo jiný. V davu se mohou projevit, cítit se chvilku silní. První skupina je asi „tvrdé jádro“. Lidé, co protestují proti všemu. Za všech okolností a proti kterékoliv vládě. Poměrně velký podíl asi mají antivaxeři. Aktivizovali se při kovidu, dovedeni k protestu dezinformačními medii (čímž není řečeno, že druhá strana měla ve všem pravdu). Když pandemie odešla a nahradila ji válka, pod vlivem týchž webů přehopkali na téma „ne Ukrajina a chcimír“. Putina ve skutečnosti nijak moc nebaští, ovšem je nezbytné být na opačném pólu postojů státu. Jinou skupinu protestujících naštvaly chystané, smyšlené i skutečné a chabě vysvětlované kroky vlády. Stačí otevřít některý dezi server nebo se zastavit s kámoškou před sámoškou.
Troufnu si tvrdit, že bídou mnoho demonstrantů netrpí. Ti, co trpí, si nemohou dovolit pravidelné cestování na Václavák, spláchnutý po skončení několika pivy v hospodě na Zlatém kříži.
2204 Andrej Babiš nevyhrál hru o prezidenta, a tak se rozešel s Markem Prchalem a jeho týmem. Ten dostal obratem nabídku na spolupráci ze Slovenska. Nikým neřízený oligarcha se od té doby chová zmateně jak tornádo v krabici. Složení řečníků na demonstraci proti prázdné vládní budově je Babiš – Konečná – Středula. V mediích, jak Babišových, tak Síenen prímových exhibuje komické duo Alena – Havlíček. Ti aspoň trochu přemýšlející voliči si už uvědomili, že i kdyby se ANO dostalo k moci, bude to hodně strmá cesta do pekla. Andrej tedy zkouší oslovit Čechy proti bídě, přátele Putina a chce mír. Tím ale ohrožuje Okamuru, na jehož voliče si z druhé strany brousí zuby Rajchl. Čeká nás asi hodně divoké jaro.
2104 Zlatá bula sicilská. Většina Čechů to nikdy neslyšela, a pokud to slyšela ve škole, odložila to do zapomnění hned po prvním zkoušení. Malá vrstva obyvatel, které podlebeční buňky odumírají pomaleji, tuší, že je to něco pro český stát významného, ale nemá páru co, kdy, kdo a proč. Význam té zlaté buly (prosím, neplést s hokejovou rozehrávkou) je dvojí. Jednak se dobře hodí do historických testů v časopisech, kde vám sdělí, že z deseti otázek jste dvě odpověděli správně, že to je nic moc, ale můžete to studiem a pílí ještě dohnat. Za druhé nerudní vybraní stařešinové mohou zdůrazňovat, jak je ta dnešní mládež nevědomá, neb ani o bule nic neví.
Nejsem mládež a nevědomý být taky nepotřebuji. První nenapravím, od druhého mám knihovnu a Google.
Takže: psal se rok 1212. Mladé české kníže Přemysl Otakar první, si úspěšně vedlo nejen doma, ale i v zahraniční politice. Když se rozhořel zápas o římský trůn mezi rody Štaufů a Welfů, pomáhal diplomaticky i vojensky střídavě jedné i druhé straně. Když pak jedna z těch stran zvítězila, odměnila se Přemkovi udělením dědičného královského titulu pro české země. To vše potvrzeno pergamenem s přivěšenou pečetí, což byla právě ta Zlatá bula sicilská. Tak se stalo, že počínaje Přemyslem Otakarem prvním vládli králové naší zemi celých sedm století, než je vystřídali prezidenti.
2004 Být druhý je ostuda.
Naše společnost je umanutá prvenstvím. Vítěz bere vše, zní heslo úspěšných a dává zapomenout olympijskému Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Jenže i z poslední olympiády si většina pamatuje jen pár vítězů. Ani erudovaný sportovní novinář vám nevysype, kdo se té olympiády zúčastnil. Je to nespravedlivé, ale nic se s tím nedá dělat. Jedině ve fotbale, tenise nebo šachách se kromě vítěze dozvíte i jméno toho, nad kým vyhrál.
Ze sportu a vědy se tah na prvenství postupně přesunul do všech oblastí našeho života. V novinách se dočtete, kdo se u nás narodil v první vteřině Nového roku. Media už ale vůbec nezajímá, kdo se první narodil po třinácté hodině, třicáté sedmé minutě a dvanácté sekundě sedmnáctého července. Zlato je prostě zlato. Stříbro ani bronz není zlato.
A tak nám nikdo opitý jarem nesděluje, že už kvetou druhosenky. Učitelé matematiky ignorují druhočísla. V žádné špinavé louži, kde kypí primitivní život, nenajdete druhoka. Žádný chemický druhek není pro vědce zajímavý natolik, aby bádali, jestli je ný, natý nebo ičelý.
Taky jsem ještě nepotkal člověka, který absolvoval druhomájový průvod. Snad jen komunisté – vědomi si své určité nedostatečnosti – se neoslovují souprvi ale soudruzi.
1904 Úplně všechny zajímá nejvíc, novináře, pořadatele, příznivce, odpůrce a lidi taky, kolik bylo na té demonstraci lidí. Žurnalisté tuší, že kdyby se zeptali pořadatelů, dostanou počet zhruba pětinásobný. Obvykle se proto ptají policistů, kteří jsou přeci jen blíž realitě, i když si to taky cucají z prstu. Sami novináři to nedokážou, protože to fakt spočítat nejde, a navíc mají většinou jen humanitní vzdělání.
Každý ale chce vědět, kolik je tam lidí. Jsou-li na věci zainteresovaní, velmi se zlobí, když je to číslo malé. Když u nepřátelské demonstrace je číslo vysoké, naštve je to ještě víc. Každému radím, ať si to spočítá sám. Třeba tak, že si pořídí dron s kamerou, protože seshora se každá jednotlivá hlava počítá líp.
Tak kolik bylo teď o Rajchlově neděli na Václaváku lidí? Někdo tipoval 70 000, jiný oponoval, že maximálně 30 000. Policie prý hádat už odmítá. Dron nemám, ale fotografové si oblíbili snímky z kopule (nebo kupole?) Muzea. Zvětšil a vytiskl jsem si tu fotku. A počítal jsem hlavičky, když jich bylo sto, nakreslil jsem kolem nich obdélníček. Ten jsem pak opakovaně pokládal vedle sebe na fotku tam kde byla podobná hustota hlaviček. Ta byla až po ulici Opletalovu. Obdélníček jsem tam položil 17 x. Coby Rajchlův velký obdivovatel jsem těch sedmnáct stovek zaokrouhlil na 2500. Mezi Opletalkou a Jindřišskou to postupně řídlo, před tramvajovými kolejemi z Jindřišské ani noha. Přidal jsem za tu plochu 4000 obličejů. Takže ani sedmdesát ani třicet, ale šest a půl tisíce. Toť vše. Podle upraveného komunistického hesla z prvních májů: „Ten, kdo stojí na chodníku, nerozvrací republiku!“ To by se ani Jidřichovi nelíbilo, kdybych mu do součtu zahrnul i čumily.
1804 Rozhostilo se.
Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.
Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.
Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.
I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. A chudák matka by musela trpět silnou mateřskou láskou, optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.
1704 Jsem panáček!
Někdo mi nedávno vykládal, že neumřeme na nemoci ani na oteplenou planetu. Že prý nás zahubí přemíra informací. Media, sociální sítě, jednapanípovídala, a tak. Množství informací, které se na nás valí, násobně převyšuje jakýkoliv dřívější počet zpráv, komentářů, hoaxů či obrázků. Nově je tu internet a jiné vymoženosti. Ve většině zemí je svoboda šířit informace. A ve většině zemí je svoboda šířit lži.
Mezi informacemi zaujímají důležité místo zprávy o počasí. Zpravodajská radia a televize ho nabízejí co půl hodinu. Najdete ho v počítači, na mobilu nebo na světelných tabulích. Předpovědi jsou nejpodrobnější a nejpřesnější, meteorologové na to mají největší počítač ve státě (někteří jedinci věří spíše norské předpovědi, protože Noři mají počítač ještě větší). Navzdory obrovitosti kompjůtru prognózy většinou nevycházejí. Je omyl si myslet, že povětrnost si dělá, co chce. Počasí se chová přesně tak, jak meteorologové řeknou. Problém je v tom, že Česko je příliš rozlehlá země. Nejen že v Karlových Varech je jinak než v Jablunkově. Ale často je u pražského krematoria v Motole úplně jiné počasí než u krematoria ve Strašnicích. (A nebožtíkům to dopředu nikdo neřekne.)
Dá se říct, že v současných možnostech předvídačů počasí je poskytovat přesné předpovědi pro Andorru, San Marino nebo Vatikán. Počasí na Uhlířskojanovicku se dá už jen přibližně odhadovat.
Dost často slyším lidi vzdychat – jak jsme mohli žít bez… Ano jako děti jsme žili bez. Šli jsme ven a někdy jsme zmohli. Nebo jsme postavili sněhuláka a do rána někam odešel. Přesto lidé měli i různá prognostická zařízení. Na venkově rosničku v láhvi se žebříčkem. Když lezla po žebříku nahoru, bylo hezky. (Doufám, že tohle už ochránci zvířat zakázali.)
My měli doma mezi okny domeček. Když bylo hezky, vylezla panenka. Když se chystal déšť, sníh, blesky a krupobití, panenka zalezla, aby jí nezmokl účes. A protože tak to chodí i v životě, do nepohody vylezl panáček.
Domeček nepřežil zvídavost mladého člověka, který nutně potřeboval zjistit, jak to funguje. Myslím, že jsem to tenkrát svedl na nějakého svého sourozence. Ačkoliv jsem odjakživa jedináček. Ale myšlenka a kouzlo zůstalo. Kdykoliv vylezu z domu na zahradu s nadšenou představou, že tam budu pracovat, rozprší se.
1604 O Velikonočním pondělí svítilo slunce jako zběsilé. V solárech vyrábělo hodně elektřiny. Lidé se honili po koledě a spotřeba proudu v zemi byla nízká. Dokonce tak, že regulátor musel odpojit asi šestinu všech solárů v Česku. To se dá udělat otočením vypínačů. Uhelné ani jaderné elektrárny z minuty na minutu neodpojíte. Celkem je u nás „v solárech“ zatím 2469 Megawatů. Ale podaných žádostí o výstavbu nových slunečních parků i střech je asi za dalších 20 000 Megawatů. Musíme tedy předpokládat, že „vypínání Slunce“ bude probíhat v budoucnu mnohem častěji. Což není problém. Nepříjemnost je v tom, že za každé vypnutí solárních zdrojů musí distribuční firmy majitelům solárů finančně kompenzovat. To ve finále pocítí spotřebitelé v cenách elektřiny. Ale snad to vyjde levněji a ekošetrněji než kutání uhlí. Solárním baronům jsme už v minulosti zaplatili dost.
1404 Svět je složitý a propletený.
Nemáte tušení, co všechno může spolu souviset.
1304 Umělá inteligence (AI) se na nás začala valit ze všech stran. Jedni jsou naplněni nadšeným očekáváním, kam nás ta věc rychle posune. Spousty nedůležitých a zbytečně pracných činností by mohla dělat za nás. Druzí jsou vystrašeni. Může začít nahrazovat nejedno povolání. Kdekdo se z vytopené kanceláře může ocitnout na dlažbě. Nebo dokonce bude ta AI čím dál chytřejší, až nás úplně přechytračí a začne nás ovládat. Scifisté o tom už dávno napsali stohy knih.
Třetí skupina obyvatelstva, kamž se dovolím zařadit i mě, začne zjišťovat, jak to funguje. Nebudu vám vysvětlovat kudy jsem na to šel, protože když na to přijdete sami, může to být vaše poslední badatelská aktivita; všechno další už bude AI dělat za vás.
Uměle inteligentní osoba si říká Chatbot, a navzdory tomu, že se pohybuje na internetu, je zdvořilý, nepolemizuje s vašimi politickými názory a nepoužívá vulgární výrazy.
Napsal jsem Chatbotovi: Potřebuji vytvořit nekonvenční blahopřání k narozeninám příteli s dobrodružnou povahou.
Odpověděl obratem:
Dobře, zkusím vytvořit nekonvenční blahopřání k narozeninám příteli s dobrodružnou povahou. Tady je jeden návrh:
„Milý příteli,
dnes je tvůj velký den a já ti přeji všechno nejlepší. Máš rád dobrodružství a nebojíš se ničeho, takže ti přeji, aby sis v tomto roce užil spoustu vzrušujících zážitků. Ať tě provází štěstí, zdraví a láska. A hlavně ať se ti splní tvé sny, i ty nejdivočejší.
Měj se skvěle a užij si svůj den. Těším se na naše další společné dobrodružství.
S láskou,
tvůj kamarád.“
Vede si překvapivě dobře, i když nekonvenční gratulaci bych si představoval přece jen jinak. A taky to „s láskou“, no… Ale Chatbot vysvětluje, že to je první verze, z jedné vody na čisto, a naznačuje, že na dalších úpravách nebo verzích je ochoten se mnou spolupracovat.
Zatím tedy průměrně geniálního člověka mého typu nepřevyšuje, ale prý se velice rychle učí. A ani není daleká doba, kdy my novináři, úředníci, komentátoři, objevitelé a básníci budeme přebyteční. Ale všechna povolání nezahynou. Například do kopání příkopů se umělá inteligence zatím nehrne.
1204 *Evropská unie nás Čechy sice prudí řadou věcí, ale ve skutečnosti ji máme rádi (teda až na pár těch ukřičených Rajchlistů a Okamuristů). Hodně lidí včas pochopilo, že Unie je dojný skot (i když na krmení přispíváme taky sami). Do € se zatím moc nehrneme, ale rádi ho dotačně přijímáme. Nejedem v tom sami. Poláci i Maďaři za € postavili už skoro kompletní dálniční sítě. Nás stavět dálnice moc nebaví, ale máme onačejší projekty. Nemusí to být hned Čapí hnízdo. Kilometry cyklostezek, aquaparky, stezky v korunách, koupaliště, lyžoviště, linky na tousty a další nápady. S fištrónem to před časem pojali myslivci z Moravy. Za evropské peníze postavili několik rozhleden. Rozhled z nich moc nebyl, protože stály v údolí. Ale jako myslivecký posed se to hodí náramně.
Ještě originálnějším čerpačem se stal jeden maďarský podnikatel. Stezka v korunách stromů zaujme i v tamní rovině. Nevýhodou evropských grantů je, že k těm € musíte přidat nějaké svoje peníze. Ty podnikatel neměl, tak porazil ty stromy kolem, dřevo prodal a stezku na mýtině v oblacích postavil. A je to.
1104 Učitel matematiky zadal žákům slovní úlohu, jaké zadávají učitelé žákům už dlouhé desítky let:
Trať z Budče do Branišovic je dlouhá 90 kilometrů. Z Budče vyjede osobní vlak rychlostí 90 km/hod. Současně vyjede z Branišovic do Budče rychlík rychlostí 120 km/hod. Kde se vlaky potkají?
Zde jsou vybrané odpovědi některých žáků.
+ Zadání je špatně. Ta trať měří 94 km.
+ Staví ten osobní vlak ve všech stanicích a zastávkách?
+ Nikde. Na této trati rychlíky nejezdí.
+ Jaké má první a druhý vlak zpoždění?
+ Je to Budeč nad Blanicí nebo Budeč pod Smrkem?
+ Nevyjely. Železniční odbory stávkují.
+ Nemá řešení. Na nechráněný přejezd vjel řidič Oktávie, i když svítila varovná červená světla.
+ Nepotkají. Žádný rychlík v Česku nejezdí 120 km/hod.
+ Vygůglil jsem si, že ta trať byla loni zrušená.
+ Do takový prdele, jako je Budeč, nemůže jezdit žádnej vlak, natož rychlík.
+ Mimořádná událost! Vlaky se nepotkají. Trať je jednokolejná.
0804 Nerecenze.
S Malostranskou besedou mám propojený krevní oběh už přes padesát let. Jako zakladatel, dramaturg a organizátor. V posledních letech už spíš jako posluchač a divák se sem s Hankou dostávám vzácněji. Vybíráme si hlavně lahůdky a srdeční záležitosti. Koncert kapely Mrakoplaš takovou příležitostí byl.
Tahle formace existuje už čtvrt století a přišla pokřtít své třetí album Tichá radost. Honza Spálený na pódiu, za účasti zástupu na dílku zúčastněných, zaléval CD, ale muzikanti vyhrožovali, že na cestě je i elpíčko, akorát největší evropská elpíčkovna v Loděnici nestíhá.
V narvané Besedě po několika starších peckách a křtu došlo na jevišti k „živáku“ celého alba. Hudba Mrakoplaše se pohybuje pocitově někde mezi značkami „fakt hodně dobrý“ a „nenechá vás to v klidu“. Muzika je to hravá a zvedá ze židle. Pokud jste jen občasným návštěvníkem mrakoplaších koncertů, zjišťujete, že navzdory věku kapely se to stále někam posouvá. Nahrávku jsem zatím neslyšel, ale těším se.
Pavel Lipták a Martin Kalenda s laskavým humorem a s arzenálem kytar. Baskytara Petra Maršíka. Bubeník Pavel Douša se tenkrát prezentoval víc s berlemi než s paličkami a na větší část koncertu se musel nechat alternovat. A hosté, kteří se na albu podíleli hráčsky i mimohudebně. Mezi nimi hodně jmen od divadla. Jestli to nebude tím, že Pavel Lipták je dlouholetým kulisákem v Divadle v Dlouhé.
Taková tichá radost docela nahlas.
(foto Niki)
0604 Někdy se zamýšlím na tou naší českou státností a jejími počátky. Je jasné, že Slovanstvo se hemžilo někde na Rusi a už tenkrát to tam stálo za prd. Taky ty východní Slovani chtěli mermomocí všem vládnout, a tak se ti chytřejší zvedli a šli na západ. Vedl je nějaký Čech, neví se, jestli to bylo jeho skutečné jméno nebo jen přezdívka. Tvrdí se, že národ se jmenuje po něm, ale mohlo to být klidně naopak; i dnes je příjmení Čech velmi rozšířené, a nejvíc v Česku.
Došli až k řekám Labe a Vltava, a Čech, takto už skoro v důchodovém věku, řekl, že dál nejde. Samozřejmě že na ten kopec nelezl osobně. Vyslal tam průzkumnou delegaci. Rotunda na vršku byla sice zavřená, ale rozhled do kraje sliboval, že strdí je kolem všude. Tak pod tím kopcem zůstali.
Třeba je ten praotec vybájenej a ten výstup na Říp samozřejmě taky. Češi neměli tak vysoké cíle, Bílá hora by jim úplně stačila. Pak se odkudsi vynoří jakýsi Krok a začne vládnout. Zajímavý především tím, že měl tři dcery. Holky se po tatínkově smrti nějak domluvily, rozdělily si hrady, teritoria i zájmy. Vládnutí zbylo na nejmladší Líbuši. To byl úplně první český poKrok v dějinách. Jenže chlapům v podhradí se vůbec nelíbilo, že by jim vládla ženská. Tak Libuše poslala poselstvo za svým kamarádem, aby se vlády ujal. Poselstvo ho zastihlo na poli, které právě zvoral. Možná si poslové kladli otázku, jestli umí i jiné věci než zvorat. Ale zase se jim líbil, že je takovej lidovej.
Vzal si Libuši za ženu (nebo možná ona jeho) a založili první českou dynastii. A hned bylo zaděláno na problém: Stadice, odkud poselstvo Přemysla přivedlo, leží v Sudetech. Ale historici se dušují, že v Přemyslově době ještě žádné Stadice neexistovaly.
0504 Koupil jsem si chipsy. Česky brambůrky. Brambůrky byly z kukuřice, se šunkou a křenem. Zaujalo mě, že (jak stálo na pytlíku) se jedná o pufovaný výrobek. Nic pufovaného jsem až do té doby nejedl. Byl to tedy můj premiérový puf. Ve vedlejším pytlíku byly bramborové brambůrky. Ty pufované nebyly. Usoudil jsem proto, že potraviny se dělí na pufované a nepufované. Pufované jsou pravděpodobně lepší, protože na těch, co byly nepufované, se nepsalo, že jsou nepufované. Nebo to tam napsat zapomněli. Nebo je zapomněli napufovat.
Od teď se začnu stravovat výhradně pufovaně. Zítra zajdu do nějaké pufeterie.
0404 Dlouhá léta se nám obrozenci, národovci, literáti, Sokolové i komunisti snažili namluvit, že u Lipan jsme my Češi prohráli. Je to blbost a pěkně ideologická.
To bylo tak. V Kostnici, v nádherném prostředí na břehu Bodamského jezera, upálili kazatele Jana Husa. Čechy to strašně naštvalo a vypuklo husitství. Žižka vyhrával jednu bitvu za druhou. Žoldnéřské armády vysílané do Čech prohrávaly, protože je nikdo neučil bojovat proti sedlákům s cepy. Husité vypalovali kláštery a rabovali, kde se dalo. Když už nebylo co, vyjížděli šířit víru a rabovat do zahraničí. Doma nebylo co jíst, pole se neobdělávala, zemědělci byli všichni v táborském vojště. Už to trvalo čtvrt století a kališnickým měšťanům a šlechtě se to přestalo líbit.
Tak se stalo, že v květnu 1434, kousek od Kolína, v rovině příhodné k bitvě stály proti sobě vojsko Táboritů a vojsko umírněných kališníků. Prostě – jak už to v Čechách bývá – husité proti husitům. Umírnění začali s nemastným neslaným útokem, jak začaly létat první táboritské šípy, prchali zpět. Táboři se vyhrnuli z vozové hradby pronásledovat je, prostě to zbaštili i s navijákem. Ale to už se vyřítila jízda těch prvních a masakrovala a masakrovala. Z Táborských se zachránil málokdo. Ti, co zbyli, se běželi rychle zachránit k městu Táboru jako ta liška ze známé písně. Do večera byl konec. Kališničtí měšťané a šlechta byli spokojeni, jejich majetky i víra podobojí byly zachovány. S katolíky se domluvila oboustranně výhodná spolupráce. Z kalicha se v Čechách přijímalo ještě skoro dvě století. Ale to už se blížíme k další slavné bělohorské bitvě, která pro Česko byla na dlouho problémem poměrně značným. 0304 Tak nám budou rušit pobočku. Dalo se to čekat, a hned jak zveřejnili seznam těch tří set rušených, padla mi do oka. Byla taková malá, kousek od nás a hned u stanice tramvaje. Měla pět schodů, bezbariérový přístup, čtyři přepážky a stroj na vydávání pořadových lístků. Naše pošta. Nelezli nám do ní žádní Kobylisáci, natož Bohničáci. Teď budeme patřit asi na poštu do Libně, což je sedm stanic tramvají a ještě asi čtyři sta metrů. Nebo do Ďáblic, kam je to šest stanic a metrů tři sta.
Překvapilo mě, jak mě ta rušená pobočka nechala v klidu. Do teď jsme poštovní úřad už moc nepotřebovali. Naše komunikace probíhá telefonem, esemeskami, e-maily, datovou schránkou, WhatsAppem, Facebookem a Twiterem. Peníze, pokud nějaké, nám chodí na účet, a ten za nás taky všechno potřebné platí. Když budou někoho zajímat moje knížky, pošlu mu je přes Zásilkovnu. Ani pokuta za špatné parkování nechodí už v obálce. O Vánocích zaparkují dole ve schránce dvě až tři péefka, na která odpovídáme svým emailovým.
Česká pošta je už nejméně dvě desetiletí mrtvá. Všechny zajímavé aktivity si rozebraly soukromé firmy, tuzemské i zašumavské. Rušit pár poboček a myslet si, že to něco změní, je blbost. Smysl má zrušit nebo zprivatizovat celou poštu. Netvrďte mi, že posílání listovních zásilek musí dělat státní instituce. Nemusí! Soukromá firma to může dělat rychleji a spolehlivěji a nikdo už nebude ve schránce nacházet lístky „adresát nezastižen“, i když byl od rána až do večera doma. A stát nemusí prodávat losy ani plyšáky. I o tohle by mohl ten stát být štíhlejší.
0104 AI
*Signatáři otevřeného dopisu Future of Life Institute (Institut pro budoucnost života), který podepsal Elon Musk, spoluzakladatel Applu Steve Wozniak nebo vědci a experti na umělou inteligenci (AI). Iniciativa vyzývá „všechna výzkumná pracoviště AI, aby okamžitě alespoň na šest měsíců pozastavila strojové učení systémů umělé inteligence výkonnějších než GPT-4.0“. Pokud tak neučiní, „měly by vlády uvalit na tento výzkum moratorium“.
*Je nepochybné, že umělá inteligence přinese zánik řady pracovních míst, i když díky ní nová zase vzniknou a můžeme čekat i růst blahobytu. Jsou tu ovšem i jiná rizika. Chatboti reagující k nerozeznání od lidí se mohou stát nástrojem hackerů či různých dalších podvodníků či dezinformátorů. Umělá inteligence může zkrátka dále rozostřit naši představu o tom, co je pravda a co klam. Vzpomeňme jen na fotku papeže Františka v módní bundě nebo „zatýkání“ Trumpa, které nejsou dílem reality, nýbrž zdařilé obrazové AI.
*Třicetiletý Belgičan, otec dvou dětí, si vzal život po týdnech znepokojivé výměny názorů s chatbotem s umělou inteligencí jménem Eliza. Údajně našel útočiště v rozhovoru s chatbotem poté, co ho stále více znepokojovaly otázky globálního klimatu.
3003 Včely
Včely prý nestíhají. Nevím, jakou mají dělnice normu na počet opylených květů. Podle odborníků jsou prý na vině krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Řepka se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu.
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se chrání životní prostředí. Říká se to. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje.
„Zahynou-li včely, do několika let zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².
(Pro letošní sklizeň se plocha ozimé řepky meziročně rozšířila o 19 tisíc hektarů, to je +5,5 %.)
2903 Rodinnou předjarní selanku nám narušil nečekaný problém. Hance končí platnost občanského průkazu. Kdybychom chtěli v létě vyrazit do všech šestadvaceti zemí EU, tak by ji tam bez platné občanky nepustili. A samotného by mě to cestování moc nebavilo. Takže vyrazit na úřad Prahy 8 pro nový doklad totožnosti. Abychom nečekali, otevřu rezervační formulář. Kalendář nabízí množství bílých políček, kdy se ještě nelze objednat a množství hnědých políček, kdy už je ten den vše obsazeno. Možnost objednat se internetem nula. Takže do fronty. Prý tak dvě tři hodinky.
Tak jo, kdyžužtakuž. Nejen, že svoji ženu doprovodím a budu utěšovat její frustrace ze styku s úřady, ale vyřídím si i svoji polívčičku. Já mám občanku už několik let, i platná bude ještě dlouho. Ale když mi ji v roce 2015 vydávali, nabídli mi, že když zaplatím 500 Kč, dají mi do ní čip, přes který budu moci elektronicky komunikovat s úřady. A že příslušný software stát zprovozní později. Několikrát jsem se za dalších sedm let telefonicky dotazoval, jestli už je později. Nebylo. Naposledy jsem se dozvěděl, že později nebude nikdy, že se to státním ajťákům nějak nepovedlo. Na tu pětistovku jsem se už ani neptal.
Až teď jsem se náhodou dočetl, že mi tu moji občanku se zbytečným čipem (možná bych ho mohl nabídnout některé ze zoufalých automobilek) vymění bez doplatku za doklad s čipem údajně funkčním. Akorát si budu muset koupit čtečku čipů. Tak jo, světlo na konci tunelu. Prostudoval jsem několik stran pokynů, co vše budu muset učinit, aby to pak chodilo. Na konci byl dlouhý seznam úřadů státu, s kterými ta věc bude komunikovat. Například: Energetický regulační úřad, Drážní inspekce, Nemocnice Královské Vinohrady, Odbor osiv a sadby, Hotelová škola Velké Meziříčí, Město Chropyně, Mateřská škola Ostrov, Vinařský fond, Požární ochrana Nymburk a nějaké další.
Kdybych si nevěděl rady, zajdu na pivo s ministrem Ivanem Bartošem, co to má na triku.
2803 Jsou všude a používáme je všichni. Kdysi – v mladší době PC kamenné – jsme je lepili dohromady ze závorek, dvojteček, pomlček a apostrofů a jejich významu rozuměli jen zasvěcení. Dnes máme po ruce jejich zásobníky a databáze a můžeme najít a vybrat obrázek pro jakoukoliv situaci i atmosféru.
Emotikony.
Bývaly většinově vtipným doplněním slovního sdělení, kterým vám někdo poslal. Dnes to sdělení někdy už jen nahrazují.
Po třech tisíciletích se houfně vracíme k obrázkovému písmu, podobnému tomu, kterým staří Egypťané psali informace na monumentech na březích Nilu. Obrázky jsme si zamilovali. Možná, že některým jedincům by sestavení jednoduché věty dalo strašnou práci, tak to nahradí emotikonem. Nebo několika. Řádek obrázků vydá za celý odstavec. Nemůžete v nich udělat pravopisnou chybu a nikdo se vám nebude posmívat. Když navršíte v textu množství vulgárních slov, můžete dostat ban. Ale za zveřejnění obrázku hovna vás nikdo postihovat nebude.
Ještě jednu výhodu užívání roztomilých kresbiček má: Až veškerou komunikaci za nás převezme umělá inteligence, bude se jí s emotikony mnohem lépe pracovat.
2703 Na dnešní studenty se valí informace ze všech stran, násobně víc než třeba na jejich prarodiče. Stále odněkud slyšíme, že množství učiva se musí zmenšit a zjednodušit. Konec biflování, konec zbytečností! k* Je nezbytné a důležité pro mladého člověka a pro společnost, které je součástí, aby bezpodmínečně věděl, že ve slovech vlys, mykat, čepýřit se nebo kavyl se píše tvrdé y? Jediným důvodem je, že jsou to slova vyňatá, vyjmenovaná nebo nevím jak vyvolená. Přičemž se mladému člověku většinou ani nenabídne informace, co ta slova vlastně znamenají. Ani vysvětlení, proč v těch vyjmenovaných slovech není třeba symbol, symfonie a syfilis. To nemluvím o dalších záludnostech české mluvnice, která se minimálně po devět let školní docházky snaží mladému člověku zošklivit rodnou řeč.
Nabízí se hodně otázek. Je nezbytné udržovat ty archaismy v seznamu „tvrdých“ slov, aby byly opakovaně biflovány a známkovány? Nebylo by přirozenější všechna ta tvrdě vymezená slova zrušit a psát je s měkkým i? Že by to ve starší literatuře bylo psáno jinak než v současné úpravě? Vždyť i na to, že nepíšeme česká slova s w jako ve století devatenáctém, jsme si zvykli a psanému jazyku stále rozumíme. Nebyla by i další zjednodušení jazyka ku prospěchu moderní češtiny a jejích uživatelů?
Zastánci neměnnosti až posvátné tvrdě vystupují proti všem, co si řeč upravují a ohýbají nejen v mluvené ale i psané podobě. Veřejnost se celý život ta složitá pravidla učila, tak proč by to na jejich stará kolena mělo být jinak. A ještě víc všichni ti, co se jazykem živí, ať už jde o češtináře ve školách nebo dokonce vědce, kteří na všechna ta pravidla dozírají, a mohou, ale nechtějí je změnit či zjednodušit.
Nebylo by tedy rozumné přestat se zaobírat slovy babyka a vyžle a věnovat se něčemu užitečnějšímu?
2303 Moje problémy
Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se nikam vysoko nevstyčil a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.
Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam krásně.
U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Třeba je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.
Vždycky mě zajímalo, jak složité je to žít v Ekvadoru, který leží přesně na rovníku. Přestěhuješ se o dvě ulice dál a máš najednou z léta zimu a naopak.
2203 Zapomenutosti.
Příběhy z bezvýznamných, které rozvíří českou společnost i její sociální sítě. Palcové titulky medií. Na čtrnáct dní, na tři týdny. Pak se zapomene, protože na stole už je zase kauza jiná. A tak to s námi jde pořád dokola. Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Zapomínáme i to z blízké minulosti a stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Často to bylo takové malé nic, ale dva týdny tím žila celá země. A přesto se i tomu říká historie.
Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kdopak asi dal zabít podnikatele Mrázka? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Kde to vlastně byla ta anarchistická Klinika? * Jak se jmenuje parník, co bude plout Zemanovým kanálem z Děčína do Hodonína? * Jestlipak mají obyvatelé Prahy 7 stále ještě klimatickou nouzi? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdopak nám to tenkrát shodil české předsednictví Evropské unie? * Jak se jmenoval ten předseda strany důchodců, který po porážce své strany musel sníst chrousta? * Jak je to teda s tím lithiem? * Kde teď protestuje proti americkým konvojům Jiří Vyvadil? * Stávkují ještě studenti v pátek za klima? * Jakou značku mělo pero ukradené v Chile? * Kolik jsme to ušetřili po 30 korunách u lékaře? * Jak to nakonec bude s matematikou u maturity? * Už se vyjasnilo, že bombardování Srbska nepodepsal Václav Havel ale Miloš Zeman? * Kdypak se vláda konečně odstěhuje z Prahy do Letňan? * Jeli jste se podívat do Brna, jak Ježíš na jevišti znásilňuje muslimku? * Proč nemáme novou verzi hymny? * Kam se vytratil historik Pulman? * Víte, v kterých údolích stojí rozhledny, postavené z dotací Evropské unie? * Vzpomene si ještě někdo, jak anarchisti rozbíjeli Prahu a dobývali Palác kultury? * Pamatujete si ještě, co to byla vuvuzela? * Jak se má dnes ten důchodce, co kácel stromy na železniční trať? * Kdo to v Praze zamítal znovupostavení Mariánského sloupu? * Proč nechtěl Václav Klaus novou knihovnu na Letné? * Už policie dopadla ty, co zapalovali auta u restaurace Řízkárna? * Jak se cítí kuřáci na ulici před hospodou? * Copak to vlastně byla ta Holešovská výzva? * Kdo chtěl a kdo nechtěl americký radar na Brdech? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Kterýpak ministr to odkláněl peníze od manželky? * Víte, co to byla nemoc šílených krav? * Pamatujete ještě dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Už se dostavěl kanál Labe – Odra – Dunaj? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu Petra Nečase? * Kde se toulá milionář-zachránce a neúspěšný prezident Janeček? * A jsou ponožky v sandálech stále ještě zločin?
2103 Klub neblbé nálady.
Neříkejte mi, že takové lidi neznáte. „Všechno stojí za výkal. Dobře už bylo. V práci to stojí za starou belu. Děsím se důchodu. Zima je hnusná, protože padá sníh. Léto je hnusné, protože je vedro. Vláda by měla odstoupit. Všechny předchozí vlády měly taky odstoupit. I ta příští vláda by měla odstoupit. Stejně to všechno řídí svobodní zednáři a marťani.“
Ti lidé chtějí slyšet špatné zprávy. Je to jejich droga. A tak media plní stránky, kmitočty i obrazovky špatnými zprávami. Lidem to pomáhá. Snadněji se tím samonasírají.
Žije se nám daleko líp než dřív, tvrdí to statistiky i osobní zkušenost. Ale samonasírači budou vždycky tvrdit, že je hůř než dřív.
Pojďme založit Klub neblbé nálady. Kolem nás je spousta dobrých zpráv. Pojďme se o ně navzájem dělit. Dobré zprávy se budou dělením množit.
Ignorujme samonasírače a nepouštějme se s nimi do diskusí. Nevšímejme si nasíracích medií. Pojďme to zkusit. Uvidíte, že se budeme cítit mnohem líp.
2003 Před pár lety by mi připadalo dost pitomé psát banální pravdy o tom, že pedagog, státem placený funkcionář státní vzdělávací instituce propaguje nám nepřátelský stát a jeho aktivity proti naší zemi. Za posledních patnáct dvacet let se situace u nás natolik změnila, že je nutné být hodně nahlas. Celých dvacet let jsme měli prezidenty, kteří podporu Rusku prosazovali i prováděli a vlastně se s tím ani moc netajili. Taky jsme osm let měli vládu populistů, jejímž nejdůležitějším posláním bylo rozmnožovat zisky oligarchy ve vládní funkci. Za ty roky se do institucí na všech úrovních dostali lidé, kteří pracují pro jiné než naše zájmy.
Lidé, kteří se sešli na březnové demonstraci na Václavském náměstí mohli mít různé důvody, proč tam jít. Ti na rampě Národního muzea ale přišli podpořit Putina a jeho agresi. A akademický funkcionář, který se tam přišel poprat, nemůže na vysoké škole působit. Studenti to vědí a snad si to uvědomuje i vedení školy.
Jsme ve válce. Říká se jí hybridní a znamená to, že někde se střílí a někde se lže. Musíme se bránit, i když se to třeba chcimírům nebude moc líbit a nebudou to považovat za demokratické. Když to neuděláme, mohla by jednou naše města vypadat jako teď ta ukrajinská.
1703 TUHA JE TUHÁ.
Hrály si tuhy
první i druhý.
Čmáraly kruhy,
čáry a pruhy.
Všechny tuhy ztuhly
když kreslily úhly.
První, třetí, druhá
každá je teď tuhá.
0103 S fyzikou jde všechno líp.
„Skupenské teplo tuhnutí je teplo, které odevzdá kapalina svému okolí při přechodu na pevnou látku během tuhnutí.“
Když zamrzne rybník, uvolní se určité množství skupenského tepla.
Musel by to být ovšem hodně velký rybník, aby se to dalo průmyslově využít.
Ale zkusme to globálně: Když přijde doba ledová a zamrznou kontinenty i oceány, uvolní se tak obrovské množství skupenského tepla, že dojde ke globálnímu oteplení.
2802 Nejsem ekonom, je dost jiných oborů, které mě baví. Ale když hoří chalupa, musí i obyčejného nájemníka zajímat, kdo to zapálil, odkud přitéká benzín a jak by se mělo hasit. Snažím se číst a poslouchat slovutné ekonomy a třídit si jejich názory, a i tady v bublině mám přátele, kteří mě když tak opraví.
Počítáme dny, po které nad pražským hradem budou ještě vlát červené trenky a doufáme, že v posledním týdnu už jeho obyvatel neprovede nějakou poslední lumpárnu v neprospěch občanů této země. Jedna věc se mu ale podařila. Jmenoval guvernéra České národní banky a další členy bankovní rady. Na to, že nový guvernér se marně skoro rok snaží získat bezpečnostní prověrku, jsme si už zvykli.
Nemá ji Mynář ani Nejedlý a nad Ovčáčkem drží ochranou ruku jenom Bůh.
Naše země už delší dobu zápasí s nevídanou inflací, která lidem zdražuje život a žere úspory. (Hezky jsme za minulé vlády rozhazovali plnými hrstmi prachy naše i našich vnuků.) Hůř s inflací je na tom snad jen Maďarsko, a to dobře víme, proč.
Většina expertů tvrdí, že s inflací se dá bojovat zvýšením úrokové sazby, za kterou ČNB půjčuje dalším bankám a ty zas firmám a lidem. Předchozí bankovní rada krok za krokem tu sazbu zvyšovala, ale s nástupem Zemanem jmenovaných bankéřů jako když utne. Proč tak najednou nikdo neví. Ale takový Agrofert je prý dost zadlužen (i) u českých bank a rostoucí úroky by svěřenským fondům významně snižovaly zisky.
Inflace nám tudíž stále krouží kolem dvaceti procent. Asi to není jediný důvod její výše, ale určitě je podstatný. Jiné státy EU jsou na tom násobně lépe. Možná nám pan dosluhující prezident koupil jízdenku na skluzavku, po které před lety tak krásně sjíždělo Řecko.
0802 Došla nám vejce. Nám dochází vejce dost pravidelně. Tak jako někomu dochází vtipy a k někomu učitelka na klavír. Museli jsme si nákupem opatřit vejce nová. Slepičí. Jiná jsme nezkoušeli. Pštrosí vejce je pro nás moc, jsme jen dva a jíme střídmě. Naopak křepelčí jsme bez brýlí špatně hledali.
Když byla nová vajíčka doma, všiml jsem si úhledné krabičky s nápisem PODESTÝLKOVÁ. Lekl jsem se. To bylo v rozporu s původním plánem vejce konzumovat. Ještě tak malovat kraslice by se daly, ale podestýlat pod sebe čerstvými vejci… Jsem nadváhovec, a žádná pode mě podestlaná vejce by nevydržela. Ani představa, že bych se pak celou noc válel ve žloutcích, mě příliš nelákala.
Pro jednou jsme to zkousli a snědli. Příště budu kupovat jen vejce, co budou mít na krabičce „Vejce k jídlu.“
0702 Čeho se Češi nejvíc bojí, zjišťoval průzkum pro Český rozhlas. První příčku bezpečně obsadilo zdražování. Kromě pohledu na cenovky je v tom nejistota a strach z budoucnosti. Media všech odstínů přehání v tom, jak občany co nejvíc postrašit. Ti ovšem začínají tušit, že kromě cenovek jim inflace požírá i úspory. Ceny energií začaly klesat, ale ceny potravin, zvláště těch z holdingů rostou pořád.
Druhý největší strach mají lidé z možného rozpadu demokracie, z extremismu, dezinformací a autoritářství. Houštiny dezinformačních webů a dezoláti s vlajkami pod Koněm svádějí k nejistotě. (I když Vrábel prý všechny plánované demonstrace zrušil, protože mu na ně nechodili lidi.) Téměř stejně se občané bojí na třetí příčce války, hlavně té radioaktivní, i toho že by se časem nemusela vyhnout ani nám. Žebříček obav pokračuje možností havárii elektráren černobylského typu, které s válkou vlastně taky souvisí. Strach je i z migrace, ale lidé ji vnímají tak, že jsme zatím jen tranzitní zemí. Není takový strach jako v roce 2015, i když ta dnešní migrace je možná pro Evropu nebezpečnější. Covid už tolik nestraší, zvykli jsme si na něj a máme ho za chřipku. Možná nějaká nová epidemie… A jen 18 % obyvatel Česka má významné obavy ze změn klimatu. Ne, že by si to jako hrozbu nevnímali. Ale na rozdíl od evropských politiků si zřejmě uvědomují, že Green Deal a astronomické náklady s ním spojené nejsou v současné ekonomické a politické situace světa na pořadu dne.
0602 * Naše doba je překotná. Ještě se sice nepřekotila, ale má k tomu slušně našlápnuto. Mění se lidé – sami můžete posoudit, jak moc jste jiní, než třeba vaši prarodiče, nakolik máte jiné myšlení i chování. Ale mění se i věci kolem nás, jejich účel a smysl. My přitom nejsme ochotni po ně vymýšlet nové názvy, když ty původní byly po generace zaběhané.
Tak třeba popelnice. Naše doba ji změnila: už ji neplníme popelem. Plynové kotle, přímotopy a tepelná čerpadla popel neplodí a tou troškou dřevěného popela z krbu rádi pohnojíme záhony i trávník. A pokud jste si koupili moderní plastovou popelnici a nasypali jste do ní žhavý popel, okamžitě jste ji znepoužitelnili.
Z popelnice se v nové době stala nádoba na směsný odpad. (A to ještě stojí na hanbě vedle svých krásněbarevných kolegyň, co do dálky volají třeba: Ze mě bude krásná knížka!). Je to je označení neohrabané a těžko vžitelné. A vůči samotné popelnici velmi nekorektní a nezdvořilé po tolika desetiletích, kdy nám věrně sloužila. Ta nádoba dnes zažívá společenský propad a sociální trauma. Buďme k ní laskaví a vymysleme pro ni nové přiléhavé a krásné jméno.
Namítnete možná, že popel se dá sypat i do urny. Ovšem to není úplně přesné. Do urny se dávají především volební lístky. A to někdy i lístky politiků, kteří by si zasloužili být zpopelněni už dávno.
0302 Češi jsou národem hrdinů.
V roce 1918 jsme strhávali orlíčky a zpívali vlastenecké písně.
V roce 1945 jsme strhávali hakenkrajce a zamazávali německé nápisy. Někdo si myslí, že jsme s tím mohli dva tři dny počkat.
V roce 1989 jsme zazvonili klíči a šli jsme do hospody.
Mezitím tu leckdo tvrdil, že jsme nemuseli to Rakousko rozbíjet, v roce 1938 nás přece zradili spojenci, nechápali jsme proč atentát na Heydricha, Sudeťáky jsme neměli odsunovat, pliveme na Mašíny a leckdo se jezdil kamarádit do Milovic a měnit s okupanty pár kanystrů benzínu za flašku vodky.
0202 Od února stojí známka na obyčejný dopis či pohled 23 korun, ještě v říjnu to bylo 19 korun. Doporučený dopis zdražil na 62 korun. Česká pošta zdražení zdůvodňuje růstem nákladů, hlavně na pohonné hmoty a energie. Nikdo už si nepamatuje, kolikáté zdražení to už je, a nikdo neodhadne, kolik jich nás ještě čeká. A je otázka, jestli další zdražení služeb poště zvedne skomírající tržby nebo bude znamenat odchod zákazníků jinam.
Větší zásilky spolehlivě dodávají dopravní firmy typu PPL nebo DHL. V každém městečku roste síť zásilkoven, kde vám balík nechají, když vás nezastihnou. Nebo je rovnou v zásilkovně ukládají. Lidé si rychle zvykli a moc neslyšíme stížnosti. Žádná soukromá firma si nedovolí měnit své služby na šlendrián.
Na posílání dopisů a pohlednic má Česká pošta stále monopol. Nechápu proč. V Česku má přes 85 % obyvatel internet a jejich počet roste. Asi vás nenapadne psát dopis, nosit ho někam do schránky, a ještě za to platit 23 Kč. Všichni posíláme emaily, SMS, domlouváme se WhatsAppem. Vše zdarma nebo v rámci nějakých dalších služeb. Kdo často komunikuje s úřady, pořídí si datovou schránku a může korespondovat s kterýmkoliv byrokratem v zemi. A je naděje, že tato vláda konečně zařídí všechen styk mezi občany a státem elektronicky.
Co bude dělat státní Česká pošta potom? Bude dál a dál zdražovat posílání dopisů. Bude šetřit likvidací poboček v menších obcích, zkracováním provozní doby. Bude žádat na daňových poplatnících další a další dotace na svůj ztrátový provoz. A vy budete pořád stát ve frontě u přepážky, protože vám pošta doručovala doporučený dopis v době, kdy jste normálně v práci nebo se vám „nedozvonili“.
1212 Nevím kolik kilometrů jste už vzdáleni od své školní docházky a nedovolil bych si vás zkoušet. Jak byste asi obstáli, kdybyste měli vyjmenovat vyjmenovaná neboli vybraná slova po bfmlpsvz. Přiznám se, že já jsem pohořel. Vzpomněl jsem si na kobyla, býk a lyšaj. Ne, že bych v těch nejdůležitějších českých slovech chyboval, na to mám nějakou virtuální paměť. Ale vyjmenovat ani omylem.
Já vím, existují na to mnemotechnické pomůcky, pár jsem jich taky vytvořil: Vyplýtvaný plyn neplynul plynovodem do plynojemu. Nebo: Slyšel jsem, jak olysalý plyšák s natrženým lýtkem z lyžování vzlyká ve mlýně. Pokud oplýváte plynulou znalostí češtiny, můžete si podobných kravin navymýšlet, kolik chcete.
Potom si pamatuji už jen nesmysly jako myš, hlemýžď, hmyz. Mýdlo tam za mé školní docházky určitě nebylo. Jako kluci jsme se moc nemydlili. Když tak mezi sebou. Vymydlení jsme byli, až když jsme začali chodit za holkama.