Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a úplné kraviny.
Každý den mě něco napadne. Něco z toho si stihnu zapsat. O ten zbytek lidstvo bohužel přichází. Co si zapíšu tady někdy publikuji v rubrice RÁNO V DESET. V Deset je přesný čas. To Ráno je doba, kdy už po probuzení vnímám. Ráno v deset tu tedy hledejte přesně mezi devátou a čtrnáctou hodinou.
RÁNO V DESET 2023
3112
Dušíni vymřeli, jsme národ kočičí pracky.
Co myslíte, existuje české příjmení Rádsetoulalová? Ale ano existuje. Dokonce v Česku žije 17 jeho držitelek. Nejvíc na Brněnsku.
Prohrabávat se příjmeními deseti milionů Čechů je zajímavá hra. Každý ví, že nejvíc je Nováků (dohromady i s Novákovou 69 400) a Novotných. To znamenalo, že v časech, kdy kvetla imigrace do českých vesniček, každou chvíli tam přibyl někdo nový. Vidíte Přibyl a Nový. Další četná jména Svoboda a Dvořák souvisí s výrobními vztahy v zemědělství. Černých je zhruba desetkrát víc než bílých, i když v populaci je tomu zatím naopak.
Počet lidí stejného příjmení se v čase nijak dramaticky nemění. Ale české jméno Ngyuen se pomalu vytrácí. Ještě v roce 2011 jich tu žilo 21 110, ale loni už jen 937. Kam mohli tak rychle zmizet?
Rádi žijeme nahoře. Horáků je 12 220, kdežto Doláků jen 609. Žijeme poměrně zdravě. Kouřilů je jen 1472, Pijáků dokonce jen 79 a Pijanů jen 10. Víme, co nás čeká: Smrt – 81, Rubáš – 486, Mára – 411 , Krchov 125.
Hříbků je 214, nejvíc jich roste na Vsetínsku. Klouzků je jen devatenáct, a nejlíp se jim daří kolem Nového Bydžova. Kozáků tu žije 3615, ale vůbec se jim nevede na Vysočině. Co Liška? 4841, nejvíc v Plzni a jednoho tam dokonce znám. Myslíte si, že když sečtete tato čísla, vyjde vám počet lidí se jménem Houba? Houbelec. Jen 231 a nejvíc podle Berounky.
Bohužel v Česku nežije žádný Dušín, ale ani Mažňák. A když už jsme u těch rychlých šípů, jméno Rychlý nosí 643 mužů, jméno Šíp 847. Bidlo je příjmení 146 lidí, ovšem délka není u nikoho z nich uvedena. Červenáček, Rychlonožka, Losna a Tleskač nejsou zastoupeni ani omylem.
3012
Pes v peřiňáku.
Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2023 23:59:59 a najednou je 01.01.2024 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes zalezlý v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové. Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji.
Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, který jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2023 24:17:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2023 jsou Hromnice a že bude o hodinu více.
2812
Za humny.
Každý Čech ví přesně, co je za humny. Ale málokterý tuší, co jsou to humna. Proč to množné číslo? Určitě žádný sedlák nebyl tak chudý, aby měl jen jedno humno. I když… za hospodářské krize leckomu muselo stačit i půl humna.
Humna byl prázdný prostor za statkem. Usedlost měla zdobná přední vrata, co vedla na náves. Vzadu měla ještě jedny vrata, už žádná lidová architektura, která vedla na humna. Tam byl takový plac, zdánlivě k ničemu, kde se prováděl výmlat obilí. Podle staré slovanské technologie tam vyhnali volky, kteří nevolky obilí podupali, čímž bylo vymláceno. Nevýhodou bylo, že volci při tom občas i srali a následné oddělování obou substancí bylo dost pracné. Proto se obilí začalo cepovat. Cep každý z vás zná z filmů o husitech. Mírová verze nástroje nebyla okovaná, ale když jste takovým cepem dostali po hlavě, pamatovali jste si to do konce života, který přišel vzápětí. Vycepované zrno se pak pytlovalo. Urodilo-li se dost, byly veselé dožínky, neurodilo-li se dost, byly selské bouře.
V literatuře se občas mylně uvádí, že za humny začínal svět. Není to pravda. Za humny byl ovocný sad a někdy záhumenek i jiné polnosti. Dál už se nikdo neodvažoval. A pokud přece jen, došel se skývou v uzlíku pěšky až do Hamburku, kde nasedl na loď. Doplul až do Ameriky a následně tam zbohatl.
2712
Den před Štědrým dnem začal padat sníh. V nížinách samozřejmě déšť se sněhem. Dost nás to překvapilo, i když po předcích máme zakódováno, že Vánoce na sněhu jsou fajn. Ale rozsněžilo se trochu víc. Schytaly to hlavně vyšší polohy. Přes jednu takovou vyšší polohu vede dálnice, co spojuje Moravu se Západem a Čechy s Východem. A zrovna den před Ježíškem se spousta obyvatelstva rozhodla po ní cestovat. Pražáci na Moravu, protože tam mají všechny příbuzné a hlavně přivézt si moravské uzené a slivovici. Moraváci asi dát si trdelník a svářo v Praze pod orlojem. A rychle zpátky. Kamiony uvízlé v zasněženém stoupání napříč všemi pruhy jim ono „rychle“ znemožnili. Stálo se tam osm hodin.
Naštvalo to všechny. Ty na dálnici a hlavně ty, co sledovali katastrofu z gauče. Nadávalo se silničářům, kamioňákům i Fialovi. Tomu, který to všechno způsobil – pánubohu – si nikdo nadávat netroufl. A pak že jsme neateističtější národ.
Ale Bůh si uvědomil, že tohle přepískl, a okamžitě zvýšil teplotu. Začalo tát a do toho pršet, a od pětadvacátého už jsme mezi pohádkami mohli sledovat druhé a třetí povodňové stupně.
2112
Z tisku: „Přestože anglický deník The Times zařadil vánoční městečka v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově na deváté místo z celého světa, jihem Čech hýbe úplně jiná diskuse. V sobotu odpoledne předčasně skončil na žádost pořadatele na adventním pódiu v Budějovicích koncert poprockové kapely One Spirit, podle pořadatelů prý kazil předvánoční atmosféru.“
Není úplně jedno, co se na vánočních trzích hraje? Hlavně když se trdelníky točí a svářo chlastá. Ale každá metalová kapela by pro jistotu měla mít v repertoáru „Tichá noc, sva-atá noc…“
1912
Tak nám před časem zrušili poštu u nás v ulici. Uvědomil jsem si, jak málo poštu k životu potřebuji. Losy nekupuji. S přáteli, kamarády i s institucemi koresponduji emailem nebo Messengerem. Fotky posílám WhatsUpem. Svoje knížky rozesílám přes Zásilkovnu. Mám zřízenu datovou schránku. Pokud mi chce nějaký úřad něco sdělit, musí tam. To by tak hrálo, aby utrácel peníze daňových poplatníků za doporučené dopisy. Některé úřady to ale stejně dělají. Přijde mi pak takový dopis, jsme většinu dne doma, ale pošťák nezazvoní. Možná nás nechce budit. Vhodí jen upoutávku do schránky, že dopis bude odtehdy dotehdy uložen na poště tam a tam. Sedm stanic tramvají tam a sedm zpátky. K tomu čtyři sta kroků k poště tam a stejně zpět.
Nejedu nikam. Po uplynutí uložení mi to stejně hoděj do schránky.
Když probírám všechna ta PPL, DHL, DPD, Zásilkovnu, které jsou žhavé na to posílat moji korespondenci sem i tam, vychází mi Česká pošta na posledním místě. Prostě zaspala.
Zbyl jen kousíneček nostalgie, jak ten poštovský panáček sedí na kozlíku, troubí na trubku a Jedééé!
1712
Někdy mě to napadne, možná, že vás taky: Kde se to bere? Kdo to šíří a kdo to řídí? To všude se plížící nego. Pesimismus. Strach. Blbá nálada. Všechno je špatně, líp už bylo, životní úroveň klesá. Politici, hlavně opozice. Ta to má v popisu práce. Ale táhne se to medii, sdělují nám to mluvící hlavy, akademici, spisovatelé, ekonomové. Ještě k tomu sociální sítě. Rajchlovi mávači s českými vlajkami kolem pasu. Proruské weby a řetězové emaily. Čekám, kdy začnou chodit péefka s dovětkem, že ten příští rok bude horší.
Možná to tak bude.
Ale bude to tak jistě, když tomu začneme věřit.
1212
„Správa železnic výrazně omezí provoz na Výtoňském mostě. Změna bude platit od 10. prosince stejně jako nový jízdní řád. Dojde ke snížení provozu zhruba o dvě třetiny. Konstrukce podle Správy železnic unese už pouze jednu vlakovou soupravu“.
„Centrum světového dědictví UNESCO napsalo v dopise českému ministerstvu kultury, že by měl v Praze být zachován železniční most na Výtoni. Důvodem je podle centra fakt, že most je důležitou součástí panoramatu Prahy a jeho význam je daný i jeho prohlášením za kulturní památku ČR“.
Stávající výtoňský most jednoznačnou součástí vltavského panoramatu je a těžko si představit nějakou pohlednici bez něj. Na druhé straně existuje v plném provozu 122 let a většina jeho konstrukčních prvků je za hranicí životnosti a bylo by nutné rekonstruovat vlastně celou mostní konstrukci. Za třetí – stávající dvoukolejný most už dávno nevyhovuje současnému a hlavně budoucímu provozu. Nyní po něm jezdilo tři sta vlaků za den; do budoucna by to mělo být přes pět set. On je to vlastně most do západních Čech a západní Evropy.
Tyhle malé války my fakt umíme!
1112
Pamatuji se, že když jsme byli malí, vyprávěli nám/četli/vysílali/možná i v divadle dávali pohádku O dvanácti měsíčcích. Zlá macecha dostala chuť na jahody, a přestože byl leden, chudák Maruška musela na sebe vzít chatrný kabátek, šálu a čepici a vyrazit do nehostinných hor. Měla kliku, dvanáct měsíčků tam mělo zrovna potlach, posedávali kolem velikánské vatry a klábosili o počasí. Přednesenou Maruščinu prosbu vyslechli a provedli kouzlo. Maruška hezky poděkovala a s miskou jahod odkráčela do nížin.
Pohádka i náš praktický život nás utvrzovaly v tom, že čerstvé jahody mít v lednu nelze, protože v zimě nerostou, nezrají a nečervenají se. Jedině kouzlem nebo zázrakem, které se v normálním životě nekonají. Tak jsme přijali jako fakt, že v lednu jahody nejsou.
Současný mladý člověk při poslechu té pohádky položí otázku, proč Maruška místo brodění sněhem nezajede raději do hypermarketu jahody koupit. Žije od narození s vědomím, že jahody může získat v kteroukoliv roční a dokonce v kteroukoliv denní dobu. Je to sice trochu luxus, který si možná nemůže dovolit každý den, ale občas ano.
Takový kus cesty jsme ušli za tři čtvrtě století a nijak moc to nezměnily hospodářské krize, pandemie a války kolem.
Zatím.
Vnímáme ten zázrak, nebo to bereme my dospělí jako samozřejmost?
A půjdeme stávkovat, až v lednu jahody v hypermarketu nebudou?
0912
Sexuální dusno postihlo pražskou Vysokou školu zemědělskou. Studentky se před zkouškou musely svléknout. Na vině nebyla lascívnost examinátorů, ale přísnost bezpečnostního rámu. Kovové kostice podprsenek způsobovaly varovný signál. Zkoušelo se pak výhradně bez podprsenky. Kolegové následně o budoucích zemědělských inženýrkách tvrdili, že jim pípaly kozy.
0712
A máme odmikulášováno. U nás nebyli. Senioři se prý nemají strašit. To hravě zvládnou media, opozice a vůbec pesimisté.
Ani malé děti se nemají strašit. Diskutovali o tom v televizi. Čerti mají přinášet radost. Stejně jako v minulosti v podobě uhlí. To bude čím dál vzácnější a zakázanější komoditou. Představuji si, že každé dítko bude vlastnit krabičku poslední záchrany. Tam si bude ukládat uhlí od čertů. Kouskem uhlí přispěje o narozeninách i babička a další příbuzní. Z každého mladého člověka se postupně stane energetický magnát. A my už se nebudeme muset stydět, že jsme jejich energetickou budoucnost prožrali a protopili.
0712
A máme odmikulášováno. U nás nebyli. Senioři se prý nemají strašit. To hravě zvládnou media, opozice a vůbec pesimisté.
Ani malé děti se nemají strašit. Diskutovali o tom v televizi. Čerti mají přinášet radost. Stejně jako v minulosti v podobě uhlí. To bude čím dál vzácnější a zakázanější komoditou. Představuji si, že každé dítko bude vlastnit krabičku poslední záchrany. Tam si bude ukládat uhlí od čertů. Kouskem uhlí přispěje o narozeninách i babička a další příbuzní. Z každého mladého člověka se postupně stane energetický magnát. A my už se nebudeme muset stydět, že jsme jejich energetickou budoucnost prožrali a protopili.
0612
Po masakrech Hamásu v izraelských kibucech 7. října se na Západě demonstruje. V Londýně, Paříži nebo Madridu se scházejí statisíce lidí. Jeden den na podporu Izraele, podruhé zas ze sympatií k Palestincům. Češi se do masívních politických mítinků tolik nehrnou. Několikrát se sešli příznivci Izraele a Židů na tiché akci. Malá skupina propalestinců se objevovala v Praze častěji a teď se chystala na něco většího 5. prosince na Václaváku. Narazili. Magistrát demonstraci nepovolil. Příčinou byl známý slogan, kolem kterého se vše točilo: „From the River to the Sea Palestine will be free“ (Od řeky k moři Palestina bude svobodná). Hodně známý a hojně užívaný slogan sděluje, že Palestina bude svobodná, až tam nebude ani jeden Žid. Nebo chcete-li „až je všechny zaženeme do moře“. Taková mírumilovná výzva ke genocidě.
Magistrát, policie i ministerstvo vnitra nikomu najednou nestraní, ale daly najevo, že zákony je u nás nutno ctít. A to je velmi dobrá zpráva.
0512
Vždyť létat je tak snadné.
V mládí jsem nalétal spoustu vzduchokilometrů. Dokonce pamatuji ještě letadla Iljušin-14, co držela pohromadě silou vůle a s drncavou ladností dosedala na travnaté letiště v Holešově. A pak taky pařížské Orly a pár dalších evropských velkoletišť, v krátkém čase šedesátých let, kdy se to na chvíli mohlo. Pak jsem absolvoval jednu cestu z Kyjeva s Aeroflotem, a od té doby jsem do letadla už nikdy nevkročil. Ale to je jiná historka, nebudu vám kazit dopoledne vyprávěním, jak mi šlo o život. Na nic se mě neptejte.
Tak jsem se stal uzemněným pozorovatelem létání a život mne vysadil do místa, nad kterým jako by se sbíhaly všechny vzdušné trajektorie. Nad naší chalupou plují cestující do Athén a Istanbulu, přes Emiráty až po Ceylon a Sydney. Nezávidím. Jednak nesnáším organizované zájezdy ani to, že musíte vstát za svítání, abyste obsadili dobré místo na pláži. Dlouhodobé válení na písku už vůbec ne. Někdy se ve mně probere i docela normální lidský soucit, když si představuji, jak jim během dovolené zkrachovala cestovka a oni trčí v nějaké přímořské špeluňce bez naděje na návrat.
Ale to není typická situace. Za letních nedělí se nad naší chalupou prohýbají břicha Boeingů a Airbusů s vracejícími se turisty. Co dvě minuty jeden průlet. Když uvidí ten náš barák, jdou na klesání, protože Letiště Václava Havla už není daleko.
Samý civilní provoz. To za minulého času bylo jinak. Z letiště v Čáslavi nám těsně nad komínem obden burácely Migy 21 a chránily tak náš ničím nerušený spánek. To Gripeny si nad námi dovolí přeletět jednou za maďarský rok.
I jinak je na obloze živo. Když letí vrtulník směrem na jihovýchod, bude nabírat zraněné z nějaké havárky na dálnici D1. Z východu na západ vozí vojenskou poštu z Čáslavi do Tábora. A když zakrouží a dosedne, přiletěl multimiliardář, který má u nás taky chalupu. Malá letadélka z civilního letiště ve Vlašimi, ještě menší motorová rogala, a pak jednou na konci léta kolem nás majestátně propluje skupina horkovzdušných balonů. A tím se vracíme zpátky v letu času až někam k Ikarovi.
0412
Skončila architektonická soutěž na úpravu pražského hlavního nádraží. Vlastně spíš přednádraží. Byl představen vítězný návrh a jak je v Česku samozřejmé, vzbudil vášně. Mně se ten návrh – cosi jako obrovská pergola – docela líbí. Otázkou bude praktická stránka. Nádraží se nebuduje proto, abyste se kochali, ale abyste mohli někam odjíždět a odněkud přijíždět. A byli přitom spokojení, ošetření vybavení, najedení i vyčůraní a měli nějaké čtení do vlaku. No uvidíme. Jo a k tomu kochání: Projekt řeší obslužné a přístupové cesty k vlakům včetně zapojení parku řečeného Sherwood. Aby se tady nepotloukaly nežádoucí existence, tomu sebekrásnější projekt nezabrání. Tady se musí projevit úřady a ty, myslím, žádnými nápady zatím nedisponují.
Jako při každém architektonickém řešení v Praze se otevírají nožíky v kapsách tradicionalistů a ctitelů moderny. Tentokrát ze zvláštního důvodu. Zástupci tradic nechtějí bourat tu betonovou střechu, co po ní jezdí magistrála a houfně se na ní parkuje. Dokonce jsme svědky jednoho legračního ze strany podvůdku státní instituce. Tradicionalisté tři dny po vyhlášení výsledků soutěže požadovali, aby se ta betonová střecha stala národní kulturní památkou. Ministerstvo kultury zalhalo, že už památkou je, alebrž je stavebně spojena s historickou Fantovou budovou (!).
A to je teprve začátek. Doufejme, že se zase nevynoří nějaký strejda, který se bude připoutávat řetězem k bagru, aby se nic nepostavilo. Jako tenkrát v případě Kaplického knihovny.
3011
K Evropě patří 313 ostrovů větších než 50 km2. To už jsou docela slušní mackové, které hned tak nepřejdete. Menších je nespočítatelně. Většina větších, než jsou ty úplně nejmenší, má samozřejmě i své jméno. Jméno má i největší ostrov Evropy – Velká Británie.
Je zajímavé, jak se v evropských jazycích pojmenovává území, které je od ostatní pevniny odděleno vodou. Jazyky ovlivněné latinou zdůrazňují izolaci těchto prostor od pevniny Euroasie: island anglicky, die Insel německy, ile francouzsky, isola italsky, isla španělsky, insulă rumunsky. Slovanské kmeny doputovaly do Evropy z východních plání, kde nebyla žádná voda, natož moře. Většinou to i dnes mají k mořím daleko. Všimli si ale souší uprostřed řek a toho, že bývají na obou koncích špičaté, protože proud je tvaruje. Takže ostrov máme my i Rusové, ostriv Ukrajinci a ostrvo Srbové. Chorvati zvolili takový kompromis: otoků mají docela hodně. Jen Poláci tomu říkají wyspa, což už zní trochu námořnicky. Dánsky se ostrov řekne ø (pozor na výslovnost) a Maďaři říkají ostrovům sziged po svém slavném hudebním festivalu, který začínal původně na ostrově v Dunaji.
2911
Buďte pozitivní! S optimismem se prodírejte životem. To vám poradí mnohé příručky nebo osobnostní kurzy s nápady, jak být úspěšný, spokojený, vztahově uspořádaný, oblíbený, nehodící se škrtněte.
Skutečný život vám ale občas padá na hlavu, je v něm zima a lidi vás serou, ale to už se v příručkách nedočtete. Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že pozitivně vnímat svět jde i bez nich.
Chce to mít skvělého partnera, práci, která vás baví a chcete v tom něco dokázat (pokud vás to i uživí, je to příjemný bonus), skutečné přátele (takové, kterých je jen několik), dohodu s vaším zdravím, že se o vás bude starat a vy mu nebudete házet klacky pod nohy. Chuť a vůli něco udělat pro jiné a samozřejmě svobodu, kterou si musíme pořád připomínat.
Prostě být pozitivní.
Pak je vám jeden den hodně blbě, kašlete, smrkáte, bolí vás hlava i celý člověk, jste celý umámený a vůbec nic vám nejde. Všichni kolem vás si myslí, že je to jenom rýmička, zatímco vy přemýšlíte, komu co odkážete.
Tak si uděláte test na Covid, … a jste pozitivní!
2711
Pokoj pro sluhu.
My s Hankou rádi přijímáme návštěvy. V každém ročním období. V tom chladnějším návštěvy přijdou převážně zachumlány. I my chodíme na návštěvy zachumláni. Já často nedostatečně, a pak trpí moje už tak zdevastované horní cesty dýchací.
Někde si tu odložte, zní součást pozvání dál. Kabát přes židli, šála spadlá na zem. My jsme ale spořádaná rodina: máme v předsíni věšákovou stěnu. Není to ideální, ale postačí. Mým snem byl vždycky takový ten rozložitý stojanový věšák značky Thonet. Jenže ho zkuste postavit do panelákové předsíně. Už k vám žádná návštěva nepřijde, protože kvůli věšáku neotevře dveře. Tak máme ten věšák na chalupě, což mi nepřipadá moc patřičné.
Takový věšák by měl stát v předpokoji. Představuji si sebe jako pána domu v rozlehlém měšťanském bytě kolem roku 1900, tedy před válkou, kdy svět byl ještě světem. Návštěva přichází, použije nástroj zvaný klepadlo (to jste asi nikdy v životě neviděli). Já otevírám dveře a vítám návštěvu společně s Hankou. Promiňte. Vítám návštěvu společně s mojí chotí, která je obšťastněna krásnou kyticí. Návštěva se pak svlékne a pověsí… Zpět, takhle by to nešlo! Přichází sluha. Odebírá návštěvě svrchník a klobouk a umístí je na věšák. Pokud je návštěva u nás prvně, sluha odkudsi vyloví stříbrný tácek na položení navštívenky. V případě návštěvy osoby vojenské sluha umístí na věšák šavli i s řemením. Vojenská osoba klást navštívenky nemusí, pán domu by měl poznat hodnost podle distinkcí, zatímco paní domu stačí, že ten oficír je pohledný. V letním období bude sluha o poznání méně zaneprázdněn. Na věšák umístí nanejvýš slamák a špacírku, dámě zavěsí jen slunečník. Mohl by za ty letní měsíce dostávat nižší plat? Obávám se, že na to by služebnické odbory nepřistoupily.
Zatím jsem se nerozhodl, jestli bychom měli mít sluhu nebo nikoliv. Ani jsem to s mou chotí nestihl probrat. Jde o to, jestli by k nám chodil do zaměstnání nebo by tu byl ubydlen. Pro druhou možnost hovoří to, že by byl kdykoliv k dispozici (ovšem pozor na sjednanou pracovní dobu a přesčasové hodiny). Zase bychom ovšem s milostivou paní přicházeli o část soukromí, což je stejně jedno, když už máme služku. Ovšem s ubytováním sluhy by asi mohl nastat problém. Drtivá většina měšťanských bytů měla pokojík pro služku. Ale o pokoji pro sluhu jsem nikdy neslyšel.
2611
Radovali jsme se, globálně oteplováni. Dřevo do krbu zlevnilo a plynoměry se začaly točit pomaleji. Slibovali nám, že na Moravě se budou rodit pomeranče a mikulovské odrůdy vína se budou pěstovat někde u Stockholmu.
A bác, spadl sníh. V listopadu! Když jsou v Praze dva centimetry, znamená to celostátní kalamitu. Kamiony nedokloužou z Tanvaldu do Kořenova. Některé vlaky nedojedou, na trať popadají stromy. V ortopedických ambulancích dojde sádra.
Ale nezoufejte, je teprve sobota. V pondělí už vás tramvaje do práce dovezou. Sedněte si ke krbu, ke kamnům nebo k radiátoru, nalejte si něco dobrého a otevřete knížku, na kterou jste se už dlouho chystali. V televizi stejně budou jen kalamity, bouračky, obětaví silničáři a reklamy na Vánoce.
A pro vaši informaci: jaro bude už za 115 dní.
2311
Tahle vláda
určitě v řadě věcí dělá chyby.
Ale
Tahle vláda půl roku úspěšně předsedala EU od února 2022, snaží se bojovat s nesmysly Evropské komise, řeší problémy kolem války na Ukrajině, s energiemi a inflací.
Tahle vláda podědila dluhy a roze…ané finance po vládě předcházející.
Tahle vláda podědila mnoho úředníků od předchozí vlády, kteří – zdvořile řečeno – nechtějí žádné změny.
Tahle vláda ztrácí mnoho času s obstruující opozicí, která se řídí starým bolševickým pravidlem: čím na tom bude společnost hůř, tím líp.
Tahle vláda doktorům v této chvíli nemůže splnit všechny jejich požadavky.
Taky nemůže zrovna teď zvyšovat zvýšené platy ve školství.
Leda by ty peníze sebrala někomu jinému.
Je překvapivé, kolik vzdělaných Čechů si myslí, že peníze rostou na stromech.
Nezbývá, než tuto vládu pořádně kopat do kotníků.
A odborářským bossům popřát, aby si své platy a teplá místečka udrželi i další roky.
2211
Cop v (populární) ráži.
Bylo to, jako když přijdete do hospůdky na setkání s nejbližšími přáteli. Lucerna 20. listopadu 2023 byla plná, polovinu lidí jsem od pohledu znal nebo aspoň oni znali mě. Natěšení všichni. Unavená paměť si nemůže vzpomenout, kolikrát jsme do toto sálu vstupovali (Folk & Country Klub) jako pořadatelé koncertu nebo festivalu, kolikrát z toho na pódiu zářila skupina Cop a kolik jsme jí tady pořádali samostatných koncertů. To je ovšem dávnověk, a to co my pořadatelsky prokopávali jako cestičky a cesty, následovníci staví s kvalitní technikou i organizací. A pořadatel akce „Cop 45“ – Ságl production k profesionalitě přidává ještě něco navíc. Ostatně bylo to k vidění už na nekončícím řetězci koncertů Spirituál kvintetu.
Ani pětačtyřicetiletý Cop už není statisticky nejmladší. Ale od prvního akordu, od prvního pozdravu Míši Leichta bylo jasné, že to je kapela nestydatě mladá a energie z ní jde na všechny strany a do lidí. A pak už to jenom gradovalo. Přemýšlel jsem při té smršti, kdo z našich hudebních legend v čase pětačtyřicátin měl takovou energii spojenou s jistotou, radostí a lehkostí. Když jsem před závorku vytkl ty Spirituály, v závorce nezbyl nikdo.
Rychlý sled písní velmi známých (publikum zpívalo sebou a někdy i úplně samo) méně známých, vykopávek z nejstarších dob i skladby – jak pravil Míša – úplně nejmladší, asi tak sedm let staré. Mezi tím představování hostů včetně videopozdravu zakladatele zpoza oceánu Bohouše Chaloupka. Jarda Štěrba, Vláďa Ptáček, Míša Röhrich, Zdeněk Fík, Slávek Hanzlík, Petr Nowack, Honza Šavel, snad jsem na nikoho nezapomněl. Co jméno, to příběh, vzpomínky a zážitky, které jsme si s touhle formací užívali. Taky kapela Blue Gate, což je bluegrassová formace manažerky Copu a Míšovy skvělé ženy Ilon. A za zvukovým pultem seděl Honza Friedl.
Dobře bylo. K jubileu se Cop dokonce zmohl na zpěvník o 101 písních. A producent Tomáš Ságl přispěchal na jeviště s čerstvou informací, že koncert k padesátinám skupiny Cop se bude konat v Lucerně ve čtvrtek 16. listopadu 2028. Budeme se těšit.
Míša Leicht – kytara, zpěv * Jiří Vopava – mandolína, housle, zpěv * Petr Sláma – dobro * Ondra Jukl – baskytara, zpěv * Martin Fridrich – banjo, zpěv.
2011
Určitě pamatujete, jak asi před patnácti lety jezdily po českých tratích zoufale posprejované vagony. Časem takové obludy mizely. Není moc věcí, za které by se daly chválit České dráhy, ale postupné zhezčování vlakových souprav jim celkem jde. Zajímalo by mě, jestli sprayeři, co se za tmy plížili odstavnými nádražími, už odrostli, zmoudřeli nebo železničáři dávají větší pozor. Možná sprayují své už dospělé malůvky po zdech, kterým to sluší. Což by bylo docela fajn.
1711
*Existují kapely, které navzdory svému nestydatému mládí, nikdy nezapomenou zmínit svá významná jubilea. Patří k nim i plzeňský COP, který se k podobným oslavám uchyluje do velkého sálu Lucerny. Letos se chlapci také dožili a slavit se bude toto pondělí 20. listopadu 2023 od 19 hodin. U toho byste neměli chybět. Pokud by vás zajímalo, kolik jim je let, tak slavit se bude „populární ráže“.
VOLTE COP!
1611
Možná si myslíte, že mám ve znaku folk a country. Jenže já vyrůstal na tuzemském folklóru. Tenkrát jediná hudební kultura, kterou si mladý člověk mohl dopřávat bylo rádio. To vysílalo mezi závazky pracovních kolektivů sovětské melodie, dechovku – zejména budovatelské pochody – a pak už jen ten folklór. Ze všeho nejhorší byl rozhlasový pořad „Hrají vám Plzeňáci“ (kamarádi Západočeši prominou). Vysílalo se to každý všední den. Máma se divila, z čeho mám pořád kopřivku. Slovenský folklór byl nejmíň o koňskou délku lepší. Vlastně všechen zařekoMoravský. Cimbál mi zněl nějak podobně jako později banjo. Asi nejslavnější píseň těch časů se jmenovala „Okolo Suče voděnka teče“. Vsadil bych se, že ji nazpívala Jarmila Šuláková, s kterou jsem o půl století později v zákulisí našich festivalů vypil nejednu skleničku. Ale jistý si nejsem (dnes jsem sice našel, jak to zpívá na You Tube, ale to asi za mého rozhlasového dětství ještě neexistovalo). Neodvážil jsem se jí na to zeptat. Ona se mě taky neptala, kdy mě přijali do Pionýra. Ale to už jsme my nadšení obdivovatelé muziky dávno věděli, že folklór se cizím slovem řekne folk, a že všechny ty krásné songy z daleké země, které jsme zpívali u ohňů a potom i na pódiích, jsou vlastně taky folklór.
1511
Je něco nedobrého v české justici. I když jsme doufali, že se s novou vládou něco změní, dál se brodíme zatuchlým močálem utajených, dlouho neřešených a odkládaných případů.
Dozvěděli jsme se například, že se Bečva asi otrávila sama. Policie i státní zástupce navršili spoustu nepravd, soudní znalec lži přímo chrlil, soud na těchto základech našel viníka (prokazatelně nepravého), ale žádný zločin se nestal. Jen přestupek a ten bude s údajným viníkem řešit instituce, která by měla na lavici obžalovaných sedět jako první. To vše proto, aby se nikdo ani nezmínil o Babišově firmě Deza, kde se údajně nějaká havárie tu noc stala a otrávené ryby začaly umírat až pod její výpustí. Vypadá to, jako by všechny ty orgány činné v trestním řízení měly z někoho strach nebo dostaly zaplaceno a ani v nových politických podmínkách se to už nedá měnit.
V Brně je stok a tunelů prý ještě víc než v Gaze. Taky se tam nic nehýbe. Prý v těch kanálech je nad stojatou vodou vidět duch současného ministra spravedlnosti. Toho, co tak rád slaví s agenty Kremlu z pražského hradu.
Případ dezolátní sirény Jany Peterkové vyšetřovatel odložil, tvrzení, že ji v nemocnici chtěli zavraždit, prý byla recese. Ode dneška jsou tedy z pohledu justice srandičky všechno, i když bude někdo hlásat třeba, vás chce zabít. Dezolát Čermák, co dostal pět let natvrdo, se skrýval v lese u Holýšova a vysílá odtamtud posměšná videa. Všichni to vědí, jen policie netuší, kde ho má hledat (po uzávěrce: našli ho Poláci a posílají nám ho). Kdežto dezoláta Zítka chytili, protože mu na dálnici naměřili rychlost S těmi občany současného Československa to vůbec není jednoduché.
Zato kauza Dozimetr bublá a bobtná. Že by to skončilo zase nějakými nezdaněnými kabelkami?
P.S. V úplně nové olomoucké kauze teď říkali v rádiu, že ze všech třinácti obviněných se jich patnáct přiznalo.
1411
Bylo to tu s námi od nepaměti. Starší si pamatují, jak komunistické noviny ve všech světových i nesvětových jazycích šířily lži vyráběné v Kremlu. Technické prostředky i barvy praporů se změnily, ale Putinovo novinářstvo drží vlajku dál.
Ovšem i ten nejzačátečničtější novinář ví, že jeden obrázek vydá za třicet vět. Nejlepší jsou fotografie z válek, z rozvalin a operačních sálů, z protiválečných demonstrací, pochodů a stávek i hesly anglicky popsaných zbytků kartonů od ledniček a televizorů. Na síti je toho nekonečně, můžete vybírat. Hlavní je, aby bylo z fotografie patrné, že ta zvěrstva a teror páše oběť, zatímco chudák agresor musí vyhrabávat a pohřbívat civilisty. Důležité je probudit soucit, ale nepřehnat to. Rozmetané končetiny mezi troskami jsou už trochu za, ideál je plačící chlapeček mezi rozvalinami. I tady musíte být při výběru obezřetní. Kdekdo už dnes dokáže na internetu odhalit i zdroj té fotografie. A když chlapeček sedí v rozvalinách Gaza City, je trochu blbé, že ta fotka pochází z loňského zemětřesení v Turecku. Ale většině čtenářů je to jedno, rozhořčení a soucit jsou dnes levné. A jak chcete přesvědčit někoho, kdo má svoji jedinou pravdu a „mě teda nepřesvědčíš“.
1311
Před časem jsem se na tomto místě zeptal svých soufejzbuků, jestli by nebožtíci mohli volit v urnovém háji. Reakce byly rozmanité, od rozesmátých až po ty pohoršené. Ale převážná většina přistupovala k problému zcela věcně.
První námitka byla, že nebožtíci volit nemohou, a že přece nebudeme dělat z Ústavy trhací kalendář.
Opačný názor tvrdil, že nebožtíci celý život pracovali a vychovávali potomky a nemůžeme je omezovat v základním demokratickém právu.
Si mohou zatelefonovat, aby někdo z komise přijel s přenosnou urnou.
To teda v žádným, ještě by ta komise pošlapala rozptylovou loučku!
Tak teda jo, říkal další hlas, ale muselo by se to pečlivě ošetřit, aby někdo nemohl přičítat k výsledkům nějaké mrtvé duše.
Kolektivní fejsbúk se postupně dobíral k jasnějším obrysům. Nebožtíci v háji budou muset mít samostatnou komisi. Ta by mohla být složena z části také z umřelých. Doplnit by ji mohli živci a živice, vybraní například z nějakých politických mrtvol. Tak jsme to společnými silami dovalili do uspokojivého tvaru a zbývalo sehnat nějaké právníky, aby to vtělili do paragrafů.
Jenže pak se ozval známý prudič a bouratel diskusí pan Iks. Tentokrát výjimečně se smysluplnou poznámkou, že o našem světě, politice a potřebách rozhodují hlavně nebožtíci nebo staří božtíci. (Mě kupodivu nejmenoval.) Že na ty mladé se kašle, nemohou o své budoucnosti rozhodovat. A že by měli volit. No dobře. Jenže on šel ještě dál: volební právo by měli mít i prenatálci. Ti zatím nenarození. V debatě projevovala většina souhlas, jen se diskutovalo o tom, od kterého týdne těhotenství by mohl takový prenatálek dostat voličský průkaz.
Zbaběle jsem opustil diskusi, vypnul počítač a otevřel láhev. Přemýšlím, na co bych se mohl zeptat příští týden.
1211
Podle ankety chystalo asi 70 % českých rodin na tento víkend Svatomartinskou husu. Ale ti, co neobjednali dostatečně předem tuzemského opeřence v cenách cca 1100 Kč – 1750 Kč podle váhy, se museli spokojit s ptákem z Maďarska. Pokud ani tak neuspěli, měli ještě možnost dát si husu v restauraci v cenách kolem 700 Kč za jednu porci. A takhle chudě si tu my Češi žijeme. (Uznávám, že SKUTEČNÉ samoživitelky si tu husu dovolit nemohou.)
0911
V neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy byla svedena významná epizoda třicetileté války – Bitva na Bílé Hoře. Střetly se česká stavovská armáda a dvě armády katolické. Povstání českých stavů proti Habsburkům, které začalo tradičně defenestrací na Pražském hradě, kulminovalo v létě a na podzim roku 1620. Armády obou soupeřů se proháněly po Čechách, aniž by se kdekoliv jen zahlédly. Konečně se potkaly západně od Prahy u konečné stanici tramvajové linky 25. Stavovská armáda byla znevýhodněna tím, že měla v předvečer za zády město s množstvím krčem a nevěstinců.
Katolické armády méně početnou a oslabenou stavovskou armádu zdolaly po dvou hodinách. Její příslušníci hromadně utíkali svahem kolem Motolské nemocnice a podle potoka přes Košíře až k Vltavě. Jen malá skupina Moravanů se postavila tak blbě, že měla za zády zeď obory Hvězda a neměla kam utéct. Byla po právu zcela zmasakrována a od té doby se traduje, že jediní, kdo hájil Prahu, byli stateční Moravané.
Tak skončilo stavovské povstání a habsburská poroba potom trvala od 8. listopadu až do 28. října.
0811
RÁNO V DESET (NEBO V JEDENÁCT?)
Posunuli jsme čas o hodinu.
Za ta dlouhá léta časozměn si dodnes nepamatuji, kdy se hodina ubírá a kdy přidává. Klidně spím i po celou tu hodinu, která buď neexistuje nebo se opakuje. Ráno zapnu počítač, kouknu, jaký čas má Bil Gates a podle něj seřídím zbylé přístroje v domácnosti. Dokud vylezu na židli, abych dosáhl na hodiny na zdi, může se čas měnit do alelujá.
Asi není správné říkat, že jsme posunuli čas, protože my jenom postrkujeme ručičky na časoměřičích. Čas za nás mění jiní. Naši zvolení zástupci. Nevím, co je na tom pořád baví. Spíš myslím, že mají strach ze změny. Kdyby se změnila změna času na nezměnu, změnilo by se tím milion věcí v oblastech, kam laikovo oko nedohlédne. Náhlá nezměna času by mohla způsobit sociální pnutí, revoluci, případně rozpad Evropské unie. A škody vzniklé z té změny by napravovali ještě naši pravnuci. Tak raději tu změnu měnit nebudem.
0711
Poláci jsou přeborníci ve stavbě dálnic. V rozlehlém státě mají prakticky dobudovanou základní síť a doplňují ji o lahůdky. Nedávno dokončili dálnici až na českou hranici u Trutnova. Na naší straně se mělo začít stavět na D11 už letos. Ještě dlouho nebude. Těsně před zahájením prací podalo rozklad sdružení Děti země. Smutně pikantní na celé věci je to, že Děti země neudaly důvod rozkladu. Ten budou zřejmě vymýšlet až dodatečně nebo je to jen chuť záležitost protahovat. Přitom je spolek Děti země patrně spolkem jediného člověka – Miroslava Patrika. Ten podobných zdržovaček podal za třicet let několik desítek.
Asi se taky nedivíte, že zelení politici a ekologické organizace mají v Česku podporu blížící se nule? O ochranu přírody nejde v tomto případě ani omylem.
0611
Chcimírům se na Blízkém východě otevřel nový prostor, mají novou munici. Výzvy k míru na ruskoukrajinské frontě už zněly z jejich úst trochu ošuntěle. To volání po míru je vlastně takovým uhlazeným projevem sympatií k agresorovi. Berličky nestrannosti a nenásilí dopadají k uším nevědomých snadněji než protižidovská hesla. Ta znějí z pouličních demonstrací. Od toho, že mezi Jordánem a mořem není pro Židy místo až po ono staré známe Židi do plynu! Ve výsledku se to chcimírství nijak neliší od té ulice. Levicové ulice všech barev od zelené až po rudou.
Od roku 1948 tam mohly fungovat dva státy. I OSN si to tak přálo. Arabové si to nepřáli. Vlastně nechtěli svůj stát, jeden ze dvou, chtěli zabít Židy a vyhnat je do moře. Několikrát zaútočily arabské státy na Izrael a pokaždé prohrály. Postupně je přestávalo bavit krvácet za ideu palestinské nenávisti. Jedna část území pracovala, bohatla a měnila poušť v úrodnou zemi (i když na vojnu musely i holky). Druhá se nořila do bídy, opájela se nenávistí, učila děti od mala s kalašnikovy a výbušninami a všechny prostředky investovala do raket létajících do Izraele. Levicový svět vždy mlčel až do chvíle, kdy Izrael vojensky odpověděl. Pak začal volat o míru.
Vlastně je to chcimírství součástí ideologického boje proti Západu. Stejně jako na Ukrajině a jako kdekoliv jinde. Jednejte s Ruskem, jednejte s Hamásem, křičí se na náměstích. Jednejte s Hitlerem, volalo se v roce 1938.
S tím mírem nebo příměřím a výzvami k jednání je to takhle:
Když Hamás složí zbraně, bude klid. Když Izrael složí zbraně, přestane existovat. To se ví už tři čtvrtě století.
0311
*Slovo týden se prý do češtiny dostalo proto, že každý nový sedmidenní cyklus začínal „týmž dnem“. Sedmidenní proto, že sedm dní je přibližně čtvrtinou měsíčního cyklu od úplňku do úplňku. Tak to používali už staří Babyloňané. Židé to zřejmě od nich přejali a tu sedmičku podpořili informací, že Bůh stvořil svět za sedm dní – šest dní pracoval a sedmý odpočíval a slavil. Mohlo to být samozřejmě i obráceně: Židé nejdřív vymysleli sedmidenní týden a Bůh se pak musel s celým světotvořením do něj vejít. Každopádně židovský týden končí sobotou čili šábesem, kdy je ze všeho nejdůležitější nepracovat. Následuje první pracovní den jménem neděle. Křesťani od Židů okopčili, co se dalo, i ten týden. Taky jim týden začínal nedělí, kterou ale protestně určili za sváteční den. Snad teprve komunisté zahajovali týden pondělím jako prvním pracovním dnem, protože práce je matka pokroku.
Postupně si lidstvo nadělalo v časomírách strašlivý binec. Sedmidenní týden, měsíce od 28 do 31 dní, roky 365 nebo 366. Akorát Francouzi si to po dobytí Bastily troufli změnit. Vymysleli desetidenní týden. Nevím, kolik v něm bylo volných dní a jestli vůbec. Taky vymysleli úplně nové názvy měsíců v kalendáři. Ale po Waterloo s tím byl konec.
Ze všech jejich revolučních vymožeností nám zbyl snad jen metr. Aspoň už nemusíme měřit na dlouhé lokte.
3110
Víte, která je nejvyšší stavba v Česku? Výškou 335 metrů je to rozhlasový vysílač Liblice nedaleko Českého Brodu. Stojí tam už od roku 1925. (Mezitím byl několikrát upravován a zvýšen.) Je symbolem stanice Praha, v pozdější době stanice Český rozhlas Dvojka. Právě veřejnoprávní rozhlas před časem ukončil vysílání na středních vlnách a uvažovalo se, že legendární stavba půjde k zemi. Ale přežije, začne z něj vysílat Country radio. Dnes už prakticky všechna radia vysílají na velmi krátkých vlnách (FM), na středních vlnách se šíří kromě Country radia už jen druhý program Radia Impuls a Radio Dechovka. Vysílání z českobrodského stožáru by mělo být slyšitelné po celé republice, i když se bude vysílat jen výkonem 20 kilowatů (Čro Dvojka se odtud šířil výkonem 750 kW).
3010
Snad nebudu považován za chytrého, když napíšu, že v pěti už jsem znal písmena. Albert Einstein jistě psal o něco dřív, ale vsadím se, že neuměl napsat Ř. Představuji si, že všichni mladí lidé začínali velkými tiskacími písmeny. Lidé tomu říkají hůlkové písmo, my odborníci „verzálky“. Na rozdíl od malých tiskacích písmen, kterým se říká „mínusky“.
Mladý člověk si nejdříve osvojuje písmena, která se mu hodí do důležitých slov: MÁMA, TÁTA, BABI a tak. Takové Q a X si nechává na pozdějc. Jeho písmo je zatím nevázané. Jednak proto, že písmena se podobají grafickému projevu těžkého opilce. Jednak to znamená, že písmena nejsou k sobě přilepená do slov. To ho budou učit ve škole a vázané psací písmo mu na dlouho znechutí jak psaní, tak školu vůbec. To krasopisné psaní zůstalo našemu školství z časů Rakouska-Uherska.
Jako mnozí jiní jsem někdy od sedmé třídy přestal psát psace a vrátil se k velkým tiskacím písmenům. Bylo to čitelnější, méně pracné a překvapivě i rychlejší. Dnes už to má mladý člověk jednodušší. Už při nástupu do školy tuší, že až do konce života bude jeho kamarádkou klávesnice počítače, nebo něco ještě sofistikovanějšího, a že na nějaké krasopisné psaní se může zvysoka.
Já osobně používám psací písmo v jediném slavnostním případě: když píšu věnování do svých knih. K mému překvapení je to čitelné. 2610
EU je mnohonárodní společenství obyvatel Evropy se společnými zájmy, volným obchodem a volným pohybem občanů mezi státy v celém teritoriu. Vnější obvod tvoří hranice Schengenského prostoru, který bezpečně brání celou Unii před nelegálním vnikáním cizích jedinců.
Takový obrázek by si mohli udělat kosmonauti z Marsu, pokud by přistáli někde u Humpolce. Jenže Schengenskou hranici nikdo nechrání. O tom by mohli vyprávět obyvatelé italského ostrova Lampedusa nebo Řekové u hranice s Tureckem. Žádosti o pomoc přicházejí opakovaně od Itálie, Řecka nebo Španělska, ale vlády zbývajících států sedmadvacítky nic neslyší. Fráze o evropské jednotě zní hlasitě, unijní politici debatují a nezapomenou se u toho společně vyfotit.
V praxi Německo hlídá před průnikem migrantů hranice s Českem a Polskem. Česko a Polsko hlídají své hranice se Slovenskem. Slovensko možná s Maďarskem. Itálie zavedla kontroly na hranici se Slovinskem. A Slovinsko zase na pomezí s Chorvatskem a Maďarskem. Dost možná čeští policisté chrání svou hranici s Rakouskem a rakouští hranici s Českem. Je to jako hra na slepou bábu, kterou nikdo neřídí a nekoordinuje. Každý na svém malinkatém pískovišti. A přes Schengenskou linii se každým dnem do Unie dostávají další a další nelegálové. Těžko se dá posoudit, kdo z běženců je ve své zemi ohrožen na životě, kdo se jen vydal za vidinou západního standardu a kdo je třeba potencionálním teroristou. Příslušníkem Islámského džihádu, Hamásu a kdovíjakých dalších spolků.
Evropští politici zatím nic neřeší. Třeba s tím ani nic dělat nechtějí nebo spíš neumí. Možná by stačilo víc spolupráce a jednotný názor. Na rozdíl od Blízkého Východu se uvnitř Schengenu nic tak strašného neděje.
Zatím.
2610
EU je mnohonárodní společenství obyvatel Evropy se společnými zájmy, volným obchodem a volným pohybem občanů mezi státy v celém teritoriu. Vnější obvod tvoří hranice Schengenského prostoru, který bezpečně brání celou Unii před nelegálním vnikáním cizích jedinců.
Takový obrázek by si mohli udělat kosmonauti z Marsu, pokud by přistáli někde u Humpolce. Jenže Schengenskou hranici nikdo nechrání. O tom by mohli vyprávět obyvatelé italského ostrova Lampedusa nebo Řekové u hranice s Tureckem. Žádosti o pomoc přicházejí opakovaně od Itálie, Řecka nebo Španělska, ale vlády zbývajících států sedmadvacítky nic neslyší. Fráze o evropské jednotě zní hlasitě, unijní politici debatují a nezapomenou se u toho společně vyfotit.
V praxi Německo hlídá před průnikem migrantů hranice s Českem a Polskem. Česko a Polsko hlídají své hranice se Slovenskem. Slovensko možná s Maďarskem. Itálie zavedla kontroly na hranici se Slovinskem. A Slovinsko zase na pomezí s Chorvatskem a Maďarskem. Dost možná čeští policisté chrání svou hranici s Rakouskem a rakouští hranici s Českem. Je to jako hra na slepou bábu, kterou nikdo neřídí a nekoordinuje. Každý na svém malinkatém pískovišti. A přes Schengenskou linii se každým dnem do Unie dostávají další a další nelegálové. Těžko se dá posoudit, kdo z běženců je ve své zemi ohrožen na životě, kdo se jen vydal za vidinou západního standardu a kdo je třeba potencionálním teroristou. Příslušníkem Islámského džihádu, Hamásu a kdovíjakých dalších spolků.
Evropští politici zatím nic neřeší. Třeba s tím ani nic dělat nechtějí nebo spíš neumí. Možná by stačilo víc spolupráce a jednotný názor. Na rozdíl od Blízkého Východu se uvnitř Schengenu nic tak strašného neděje.
Zatím.
2510
Léto asi tak 1947. S houbami má člověk začít brzy. Když je malý má dobré oči, nemusí se tolik shýbat a taky proleze každé houští, které by moudrý dospělec samozřejmě minul. Nejlepší je, když můžete jako školou nepovinný trávit léto na chalupě s babičkou a dědečkem. S babičkou je to na houby nejlepší. Dědeček vás naučí hrát šachy, můžete se s ním starat o včely nebo opravovat zahradní pumpu. Ale s babičkou (sedmdesát plus) vyrazíte do lesa, co je dva metry za chalupou. Lezete do takového krpálu, vy i babička, že by tam měla být značka „Nebezpečné stoupání“. Sem tam nějaký osamělý houba, ale to už jste vylezli na kopec, rovinka, mech, šumění modřínů a smrků. Z minula a předminula máte uložena v paměti místa, a vstupujete na ně rychle, ale opatrně. Jeden, čtyři, támhle ti dva, devět, jedenáct, a ještě támhleten malinkatej. Mýtinka, vysoký les vedle mlází, tam se cesta stáčí ke stromu s obrázkem. Vracíte se s naducanými koši, dědeček je u vytržení a říká, že teď po válce rostou hodně, za okupace se jim tolik nechtělo.
2410
Valašský právní stát.
Po více než třech letech od havárie na Bečvě soud ve Vsetíně vynesl rozsudek. Označil viníka, ale nepotrestal ho, protože nemá důkazy.
*
„Soudní znalci i Česká inspekce životního prostředí vyloučili, že by původcem otravy Bečvy mohla být chemička Deza, která je součástí Agrofertu.“
Dalo by se to číst i takhle:
„Soudní znalci i Česká inspekce životního prostředí vyloučili, že by původcem otravy Bečvy mohla být chemička Deza, protože je součástí Agrofertu.“
2310
k*Zase už se přemnožili. Jsou všude. V Ústí nad Labem se houfují na sídlišti. Obyvatelé přízemí, co mají balkon v úrovni terénu, musí zamykat. Potulují se kolem kontejnerů i kolem trafostanic. Sežerou, na co přijdou. Pohamtají trávník a rozryjí ho.
Bachyně a selata taky.
Možná jsem sobec, ale v Ústí nad Labem mi to tolik nevadí. Ale že se shromažďují u nás za barákem, mě ….! Vás by to sralo taky. Ti, co mě znají, mohou namítnout, že žijeme v lese. Mají v podstatě pravdu, ale v lese žijeme jen ze tří stran. Ze čtvrté strany žijeme v krásném, upraveném a malebném středočeském městě. Máme tu náměstí, železniční trať, autobusové spoje, velkou továrnu, kadeřnictví, kulturní dům, tři kostely, velkosklady a bronzovou plaketu, že tady Voskovec s Werichem napsali svou první hru West Pocket Revue.
Teď ti kanci. Chovají se jako prasata. Dělají chrochtung hned za našimi vrátky. Nechci domýšlet, co by se dělo, kdyby tudy třeba o půlnoci procházelo nezletilé dítě! Kanci si vyhlédli místo na historické cestě z jedenáctého století, která vede podle našeho plotu (ten tam pochopitelně v roce 1050 ještě nestál). Prý ta cesta vedla z Hradce Králové až do Českých Budějovic a snad i do Lince a do Pasova. A ryjí a ryjí svými rypáky. Ryjí hlučně.
Když už se to nedalo vydržet, napsal jsem na úřad města. Za dva dny přijel nějaký stroj a tu rozrytost zválcovat. A přišla úřední odpověď, že bude jednáno s myslivci, neboť ti mají jak ručnice, tak i právo použít je proti divočákům. Musím naši radnici pochválit. Stát se to někde v Praze, ještě dnes by se o odstranění jednalo a hlasovalo.
Včera jsme se byli projít do lesa. A do pr..! Už je to tam zase.
1910
Všeználkové.
Určitě s nimi máte také hafo zkušeností.
Vzpomínám si na příběh Mikiho Ryvoly. Jel někam vlakem a v sousedním oddílu mladí trampíci drhli Bednu vod whisky. S nesmyslně jinými akordy. Autora to rozesmutnělo, vstal a šel jim říct, co by tam jako správné hmaty měli dát. „Kecáš, vole. Ty akordy nám nadiktoval přímo Miki Ryvola.“
Všeználkové vědí všechno nejlíp. V muzice, politice, ekonomii i v životě. Sází to jak bochníky do pece a jejich údaje jsou ty jediné správné. Dnes ale stačí naťukat v Google několik kláves, a na displeji jim ukázat, že se mýlí. Reakce jsou různé. Jedni se uraženě stáhnou a v koutku drmolí, že na ty internety se dá dneska napatlat cokoliv. Druzí rovnou řeknou, ať si ty informace strčím někam do finálového úseku zažívacího traktu, protože oni vědí, jak to je.
Každý víme z celého vesmíru jen malý kousek. Nejsem všeználek. Ale když něco nevím, tak si to vymyslím. Časem si přestanu pamatovat, co je fakt a co jsem si vymyslel. To mě baví. Snad to baví i ty, co tyhle moje neználkoviny čtou.
1810
k*Představte si, že jste námořníkem na lodi. Třeba kolem roku 1490, Amerika bude objevena až za dva roky cestou do Indie. Abyste to měli trochu příjemnější, dám vás na trojstěžník. Říká se tomu fregata. Větší loď – menší mořská nemoc. Ale zase víc stěžňů, víc ráhen a plachet, větší paluba na drhnutí. Námořnictví není zrovna snadná práce. Když je vítr, furt lezete nahoru a dolů, kasat plachty. Když se žene bouře, to se nezastavíte. Vlastně zastavíte, plavete na tom trámu, co zbyl z lodi, držíte se ho jako klíště a mračíte se na žraloky, co se motají kolem.
Když je bezvětří, je na lodi nuda. Výrazně tu chyběj ženský. V roce 1490 ještě není internet, kdyby byl, nemuseli byste jet objevit Ameriku, prostě byste si ji našli na gůglu. Vlastně jediné, co na lodi je, a v míře dostatečné, je chlast. A když se podíváte do prázdné flašky, napadne vás nestřízlivý nápad, že do té lahvice by se dala postavit loď. Fregata. Když vystřízlivíte, už jste na to zapomněli, ale kolegové spolulodníci se ptají, jak bude ta loď vypadat. Tak vyndáte nůž, jediný nástroj, který máte na vaši uměleckou činnost, a pustíte se do díla.
A nezačínejte vlajkou! Jak jsem se dočetl v literatuře o stavbě lodí válečných i obchodních a vůbec o práci v loděnicích, nejdřív musíte založit kýl.
1710
RÁNO V DESET
Příval běženců z Afriky do Evropy zase už významně roste. Skoro každý den se ve zprávách dozvídáme, kolik lidí bylo zachráněno z přeplněných gumových člunů. Čteme, jak byli naloženi na lodě mladých levicových Evropanů a dopraveni k břehům Itálie. Tam se to na čas zadrhne, přístavní úřady a vláda brání, ale za pár dní přijdou humanitární důvody a všichni zachránění jsou vyloženi do Evropy. Stačí se dál posunout do vysněné země. Pak přichází zklamání, zloba a konflikty. Drtivá většina příchozích přes moře se nedostala do Evropy legálně. Vlády se snaží nelegály vracet. Nikde se však nedočteme, kolik jich bylo skutečně vráceno zpět. Německo – místo pomoci chránit Schengenský prostor – si hlídá svoje hranice. Po něm to dělají další. Společná Evropa – každý po svém.
A všechny xenofobní strany typu Okamurovy SPD mají o čem hulákat a získávat další hlasy.
1610
Deset vteřin
Možná se vám to taky někdy stane: Ráno si uvědomíte, že jste o den starší než včera. Na tom ještě není nic tak strašného. Jeden den je nic. Dokonce i jeden rok nemusí být mnoho.
Stárnutí přináší kromě řady skvělých důsledků taky jednu nepříjemnost. Čím jste starší, tím jste moudřejší. I za ten jeden den. Vy si to za těch čtyřiadvacet hodin možná ani neuvědomíte. Ale vaše okolí si většinou všimne. Ten je chytrej jak rádio, zní potichu za vašimi zády. (Nevím proč se držíme skoro sto let starého přirovnání. Současnější by bylo rčení Ten je chytrej jako Google.) Existují lidé, kteří se rostoucí moudrosti související s věkem dokáží úspěšně bránit. Jak to dělají, se mi ještě nepodařilo zjistit.
Škodlivost růstu vaší moudrosti je prokázaná a souvisí s vaší mozkovou kapacitou. Ta je omezena jen na několik terabajtů a víc se vám do tý kebule prostě nevejde. Nepotkal jsem zatím člověka, který by nosil po kapsách externí harddisky ke své mozkovně.
Abyste z té své mohutnějící moudrosti úplně nezblbli, musíte od určitého věku začít zapomínat. Vzpomínek na dětství se asi zbavovat nebudete. Ale mazání těch dalších informací ze školy, ze života, z knížek a filmů a časopisů necháte svůj paměťový systém klidně provádět. Někdy zruší celé měsíce a roky, jindy jen malou informaci, když má pocit, že už ji nebudete potřebovat.
A do těch uvolněných sektorů strká věci, které ještě považuje za důležité. Akorát vám dost často zapomene sdělit, kam je dal. A vy pak zoufale přemýšlíte, jak se jmenovala ta holka, co jste s ní…, jestli je správné, když se leje kyselina do vody nebo naopak či kam jste si zapsali heslo k vašemu běžnému účtu.
Nebojte se, dáte to. Mně například věci, na které si usilovně nemohu vzpomenout, vytanou už za deset sekund. To je pak radosti!
1310
„Bude zima,“ řekla Hanka.
Mohlo by vám to připadat jako banalita, ale Hanka nikdy neříká věci jen tak.
„Určitě,“ souhlasil jsem, i když nerad. „Začne 22. prosince a bude nejteplejší od začátku měření.“
„Ne, začne teď o víkendu!“
„Jak to víš? Říkali to ve dvacet čtyři?“
ČT 24 je kanál, který já – člověk, co se NIKDY nedívá na televizi – mám docela v oblibě. Ale počasí od nich neberu, protože k meteorologickým hlášením přidávají takovou příšernou hudební skladbu. Mám na internetu asi osmnáct počasových linků, muziku mi necpou a některé mi předpovídají i počasí v obýváku.
„To taky. Ale berušky!“
A je to tady! Chalupa dvojitá skoro starožitná okna, špaletová se to jmenuje. Přes svých 110 let vypadají stále mladě a když vyleštíme mosazné kliky, hrdě září do místnosti. Ale sem tam škvíra, to víte, věkem. Škvíra akorát, aby prolezla beruška.
Celé léto berušku nevidíme. Máme velkou zahradu, v letních měsících se pasou tam.
Slunečný den v říjnu, dvacet sedm celsia, ale berušky se cpou škvírou do meziokenní. Třetího dne jsou jich tam stovky. A hned další ráno se ohlásí přízemní mrazík.
Berušky mezi okny přezimují. Na jaře je nameteme na lopatku a vyneseme ven. Některé jsou zesnulé, jiné se pouze tváří být mrtvým broukem. Přírodní cyklus se opakuje.
1010
Kdyby to nebylo tak absurdní a tragické, dalo by se tomu možná zasmát.
Vzor: Ovce nadšeně chválí vlčí smečku. Nechybí rudé praporky a komunisticky zatnuté pěsti.
Blbý je, že populistům to pomáhá vyhrávat volby.
0910
Přijeli se radovat, poslouchat muziku, najít nové přátele. Měli své životy, své kamarády, svou rodinu, svou školu, svou budoucnost. Teď už nemají nic.
Na místě festivalu na jihu Izraele se našlo po útoku Hamásu 250 těl.
Ti druzí tam vtrhli s kalašnikovy v ruce a zabíjeli každého, do koho se dokázali strefit.
Od malička byli vychováváni v nenávisti a k zabíjení. Stejně jako jejich palestinští otcové a dědové. Mohli mít už přes půl století vlastní stát. Žít v míru a zlepšovat svoje životy. Měli ale jednu podmínku: Nejdřív musí všechny Izraelce povraždit nebo zahnat do moře. Tak nic.
Zkuste si to představit u nás doma: Jedete se radovat na festival a nějaký třeba Prigožin přiletí se svým komandem a všechny postřílí.
Musíme tomu bránit na izraelském jihu i na Donbasu a třeba i u nás. Prostě je zastavit všemi způsoby.
Zase se objeví zástupy chcimírů, že by se mělo jednat. Že by se neměli při odvetném úderu ohrozit civilisté v Gaze. Jenže tihle civilisté po celý život vychovávali a vychovávají mladé muže s kalašnikovy k nenávisti a k zabíjení.
0710
ODVĚTVOVÁNÍ
V tom sadařském odvětví
dobrý dřevař odvětví
všechny stromy od větví.
Pak se stará o jabka.
O dvě tvý.
0510
Mladí muži jsou zvídaví. S tím nic nenaděláte. Ta zvídavost je velké plus pro společnost a poměrně značné mínus pro rodiče a zákonné zástupce. Mužské objevování se vyvíjí v čase. Nejdřív jde o zvídání, co vše lze rozkousat a co vše se dá vyhodit z postýlky na podlahu. A taky lze zjišťovat, za jak dlouho to milující máma z té podlahy sebere a když ne opláchlé tak aspoň otřené vrátí do postýlky k dalšímu vrhu. V rámci genderově korektního přístupu je nutné říct, že holčičky tohle dělají taky. Rozdíl je asi jen v četnosti a ve vzdálenosti odhozu. Dál už se to s věkem vyvíjí různými směry. Do děje vstupuje tatínek. Sám je znalcem Hegelových myšlenek nebo řešitelem binomických rovnic, ale trápí ho pocit, že v manuálním životě je hrozný nešika a nechce, aby syn dopadl stejně. A tak jednoho dne přinese dítku kladivo, šroubovák, kleště a nevím, co ještě (dláto opatrná maminka chlapům sebere a ukryje ho do prádelníku mezi podprsenky). Tatínek ukáže mladému člověku v rámci svých chatrných schopností, jak se s čím zachází. Potomek se jme okamžitě ukájet svou zvídavost i tatínkovo nadšení, jak mu to jde. Domácí a jiné spotřebiče rozšroubuje, oddělí, vytrhne a co se brání rozdělením na prvočinitele, roztluče kladivem. Nějak se potom společnými silami rodiny a přátel věci dají zas do kupy. Když to nejde, koupí se nové.
Pamatuji se na podobné příběhy svého mládí. Asi jsem byl trochu divnej. Když jsem něco rozmontoval, chtěl jsem to následně zase smontovat. Když jsem obě ty operace provedl, například s budíkem, na konci procesu byl zase dokonalý stroj, který ukazoval správný čas i zvonil. Ale na stole zůstala hromádka šroubků, ozubených koleček, matek a osiček.
0410
Oškobrh.
Nádherné jméno! Kde se vzalo v češtině, nikdo neví. I jazyk po něm zaškobrtá a napsané se tváří záhadně. Někdo tvrdí, že je z keltštiny. No proč ne, Keltové tu nějaký čas žili, i my všichni jsme částečně Keltové. Protože přišedši nevyháněli ty zdebydlivši, pravda, někdy došlo na sekeromlaty, oštěpy a bronzové meče, ale většinou se to řešilo hlavně znásilňováním. A důsledek jsme my.
Od Keltů máme i zeměpisné názvy: Jizera, Ohře, Vltava, Morava… Horstva určitě taky měli pojmenovaná, moc mě toho zrovna nenapadá, ale třeba Říp. No a ten Oškobrh.
Ano, Oškobrh je kopec. Ve skutečnosti trochu parodie na ten Říp. Ještě nevýraznější plochý kopeček. Jeho výhodou je, že když vylezete nahoru, uvidíte krajinu od Kladna až po Ústí nad Orlicí. Taková polabská placka se vůkol rozprostírá.
Určitě tady taky nějaký praotec vystoupal, a dál se nejde, ty Krkonoše stačily a tady by šlo dobře vařit pivo.
Dnes už tu fičí dálnice, ale kdysi se jezdilo po staré hradecké, zrovna v těchto místech silnice rovná jako přímka, no prostě úsek častých i vážných nehod. Taky tu příslušníci Veřejné bezpečnosti, ti v bílých čepicích, vybírali pokuty. V nejvyšším místě silnice najednou obec: Vlkov pod Oškobrhem. Od cedule k ceduli asi sto metrů, v takových se měřilo především. Moje rychlost se od povolené významně lišila, tak jsem zahnul do vsi, která pro mě do té doby byla jen legračním jménem.
Zaparkoval jsem a vydal jsem se k lesu na vršku. Žádné obtížné stoupání, ale nohám se moc nechtělo. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že vstupuji na místa prapředků a do sídla pohanských bohů. Ale něco božského ve vzduchu cítit bylo. Došel jsem až k tabuli o dávném hradišti a několika cedulím o zákazu vstupu. Vyhodnotil jsem to tak, že rušit bohy na jejich místě by bylo nezdvořilé. A protože jsem z vrchu měl krajinu jak na dlani, sledoval jsem, že příslušníci Veřejné bezpečnosti právě končí svoji práci. Byl čas pokračovat v cestě.
0310
Lež a pravda na číselné ose.
Že pravda není lež, zpíval už kdysi dávno Jiří Suchý. Starobylec by řekl, že lež a pravda jsou protivy, že stojí proti sobě v opozici. Novobylec to tak složitě nevnímá. Prostě pravda je pravda a lež je lež. A kdo lže, ten krade a neoprávněně si přivlastňuje dotace. Je ovšem fakt, že pravda i lež jsou věci relativní. Jako takové mohou klidně nabývat různých hodnot a někdy se může pravda změnit v lež a lež v pravdu. Což se v naší době dost vehementně děje. Existují jedinci, jejichž posláním je měnit lež na pravdu. Takto nově vytvořenou pravdu zkušený pozorovatel snadno pozná. Je to pravda menší postavy, protože má krátké nohy. Když má kratší jenom jednu nohu, je to polopravda.
Také můžeme dnes tvrdit, že lež je druh pravdy. Akorát se záporným znaménkem. Představte si to na číselné ose. Napravo je pravda, čím víc vzdálená od nuly, tím víc pravda. A právě tak na levé straně je lež… pardon, záporná pravda. Znaménko mínus se v životě snadno přehlédne, a potom už je pravda jako pravda. Kdo by si s tím lámal kebuli.
0210
Někdy v roce 1964 proběhla architektonická soutěž na dostavbu Staroměstské radnice, zničené nacisty při Pražském povstání v roce 1945. Hodně to obyvatelstvo zajímalo, nás studenty nevyjímaje. Nebyla to soutěž první a zdaleka ne poslední. Ale nikdy se nic nevybralo a nepostavilo. Do určité míry to zavinilo socialistické hospodářství. V té době se stavěly přehrady, hutě a desetitisíce bytů pro horníky na Ostravsku. Na onačejší záležitosti, jakou byla rekonstrukce památek, už nezbývalo moc peněz ani cementu.
Do soutěže se sešlo a bylo vystaveno mimořádné množství návrhů. Některé ulítlé až ufounské, jiné se spoustou cingrlátek na fasádách ve stylu z východu importovaného stylu socialistického realismu. Jiné hladce strohé až do naha a další věcné, respektující to, pro co se ten dům bude stavět. A nakonec několik návrhů, které s malými obměnami kopírovaly tu původní budovu. To nebyl nedostatek invence a tvůrčích nápadů (i když trochu asi ano), ale nostalgie po všem starém. A zrovna tahle dílka dostávala nejvíc hlasů od lidí. Chceme to, jak jsme zvyklí, žádné změny. Lidé s moderním cítěním se taky hlasitě ozývali, chtěli něco současného, světového a užitečného. Další by brali nějakou extravaganci, prostě úlet. Nevybralo se nic.
A tak je to skoro se vším. Permanentní válka mezi modernisty a staromilci nás provází nejméně půl druhého století. Václav Klaus se přivazuje k bagru, aby zabránil stavbě Kaplického knihovny. Na druhé straně padne developerům za oběť unikátní kousek brutalistní architektury nad Národním muzeem. A Tančících domů máme stále málo.
Už minulý brutalismus kousek nad Muzeem.
3009
Někdy se neplánovaně uděje mejdan, večírek nebo párty. To hlavně když rodiče odjedou na chalupu. Pak potřebujete nějakou obrovskou nádobu pro donesení piva z hospody. Koule lustru se nedávno rozbila, kanystr je pořád cítit benzínem, a šílenci, co dokázali přinést pivo – za soustředěného zájmu veřejnosti na ulici – v prezervativu, se už dnes nerodí.
Mám historku. V Lahovicích jsme s kamarády slušně zapařili a střídali jsme se v jízdě na kole se starou konví na řídítkách do hospody v Chuchli. Bylo to přes přejezd hlavní trati z Norimberku a Plzně. Měl jsem „plnou“ na řídítkách, když šly šraňky dolů. Doufal jsem, že to stihnu, ale před spadlou závorou jsem šel do smyku. Všechno pivo v pryču. Tak jsem otočil do hospody znovutankovat. Musel jsem s barvou ven, aby to nevypadalo, že tak rychle chlastáme.
Když tam jel kamarád pro další náplň, celá hospoda se tím ještě bavila.
2909
Devětadvacáté září mě každý rok zaskočí. Přeje mi mnoho přátel, sem tam i nějaký nepřítel převlečený pro ten den za přítele. Nevím, jestli si tolik přízně najednou zasloužím. Ano jsem pokřtěný Michal. Obřad proběhl v kostele sv. Apolináře, ale po pravdě moc se na to nepamatuji. Měl jsem v té době úplně jiné zájmy. Kostel vybrali proto, že byl hned vedle Zemské porodnice u svatého Apolináře v Praze na Karlově, která vypadá jak hrůzný hrad někde ve Skotsku. Takže mě nemuseli nosit moc daleko. Na Michalovi se moji příbuzní skoro všichni shodli, jen strýc ze Staré Boleslavi chtěl Josefa, ale to bylo tak blbý, že se nikdo nepřidal.
Tak jsem Michal. Já mě znám spíš jako Juppa, moje široké okolí taky, ale Jupp nemá v kalendáři svátek, tak se mi holt gratuluje devětadvacátého devátý. Já si to datum nepamatuji, a jsem z těch ovací pokaždé vyveden z míry. Tak to napravuji aspoň tak, že blahopřeji k svátku všem Michalům, co znám. Báječně si to užijte, jmenovci!
2809
k*28. září je státní svátek. To si pamatuje každý, ale jen menší procento Čechů tuší, co se vlastně slaví. Je to Den české státnosti. To zní velmi důstojně. Ve skutečnosti slavíme, že brácha vládnoucího knížete nechal dotyčného zapíchnout a dosedl na trůn místo něj. Oba Přemyslovci. Přihodilo se to ve Staré Boleslavi-Brandýse nad Labem, což je české město s nejdelším názvem a mají tam na vratech kostela od roku 935 kruh, kterého se kníže Václav chytal, když už měl oštěp v ledvinách.
Každoročně se nad tím příběhem dojímáme, vytváříme průvody a arcibiskup nosí lebku světce na tácku. Jen nevím, co to přesně má s tou českou státností. Jestli ta státnost souvisí se zavražděným. Stalo se v českém dějepise takovou zvláštností, že když někdo byl násilně odstraněn, má zásluhy o stát. Drobnou kaňkou v životopise svatého Václava je skutečnost, že byl přizpůsobivý a snažil se vyhovět Němcům. Dnes by se v politice jako mírotvorce celkem uplatnil. Dokonce prý nechal do Němec posílat každoročně 200 volů. I to by se teď hodilo. Každopádně spojovat státnost s tím, že někdo skončil, je trochu unfér. Leda by se ta státnost odvíjela od toho, že moc přebral vrah, Boleslav I., Ukrutný. To by taky bylo docela České. Nevím, proč se mu říká Ukrutný, když se další Přemyslovci chovali podobně. Vraždili se, kastrovali a oslepovali navzájem, o cizích ani nemluvě. Až k přemyslovskému konci se to trochu uklidnilo, to už jen padali na Moravském poli nebo byli zavražděni v Olomouci, čímž zůstali jenom po přeslici.
A ještě jedno osmadvacáté září na mě z dějin vyskočilo. Toho dne v roce 995 byli na svém hradišti v Libici (to je kousek od Kolína) povražděni všichni Slavníkovci. Konkurenční rod vyhubili včetně kojenců „ti z Prahy“, pořád Přemyslovci. Příkaz k tomu musel dát Boleslav II, syn toho zmíněného prvního. Řečený Pobožný. Kam ti vladykové na ty přezdívky chodili, bůhví.
Ale ten masakr v Libici by mohl s tou státností nějak souviset.
Mimochodem „Přemyslovec po přeslici“ se jmenoval Karel IV, přišel do Prahy z Paříže, z úplně jiného civilizačního okruhu, a budoval z toho, co jeho předci napáchali, moderní feudální stát. Bohužel ne na dlouho.
Hradiště Libice nad Cidlinou
2609
RÁNO V DESET
Asi jste se s tím osobně nikdy nesetkali a dost možná jste o tom ani neslyšeli. Poste restante. Služba, kterou využijete, když nemáte poštovní schránku a nechcete, aby vám listonoš házel dopisy jen tak přes plot do zahrady, kde by mohly zmoknout. Raději nezmiňuji extrémní situaci, kdy máte bydliště pod mostem a připevňovat schránku na pilíř historické památky je přísně zakázáno.
Prostě si dojdete na příslušný poštovní úřad a u přepážky se zeptáte, jestli vám něco nepřišlo. Milá úřednice se podívá nejdřív na vaši občanku a potom do složky s restantovanou poštou. Nic nepřišlo. Tak se zeptáte druhý den, a tak pořád, dokud vám listovní zásilka nepřijde. To, když něco čekáte. V opačném případě chodíte na poštu jen tak, ale pravidelně každý den, protože procházka na čerstvém vzduchu prospívá zdraví. Vaše totožnost už nikoho nezajímá a pracovnice – jak vás zahlédne oknem – se už přehrabuje v posterestantové krabici.
Dnes už se to moc nepoužívá, ale dřív to bylo dost žádané. Třeba když jsme kdysi dojeli vandrem až na Vihorlat, a tam nám došly prachy, poslali jsme telegram rodičům „DOŠLY POŠLI“ a máma poslala poste restante dvě stovky. Dneska už by to nešlo, protože telegramy už byly zrušeny. Možná to čeká i celé slavné poste restante. I když, techniku nezastavíte ničím. Napadlo mě, že byste si mohli nechat posílat poste restante emaily a chodili si je na poštu přečíst.
2509
Kdy zanikne český národ?
Statistika je bestie, zvlášť když si hraje s demografickými údaji.
Prostá reprodukce obyvatelstva vyžaduje minimálně 2,1 dítěte na matku. Aktuálně je to v Česku 1,53? dítěte na matku. Při stejném poměru holčiček a chlapečků to znamená, že se narodí jedné matce jen 0,76 holčičky a v další generaci bude už matek jen 76% dnešního stavu. Pokud se nic nezmění, budou mít tyto matky 58% holčiček dnešního počtu žen. Znamená to, že za dvě generace, tedy za padesát let, se počet Čechů sníží na polovinu. A za století na méně než čtvrtinu.
Je třeba ale vzít v úvahu i to, že řada párů se bude marně pokoušet o přirozené oplodnění. Částečně pomůže oplodňování umělé. Ale jisté to není.
Je pravděpodobné, že řada žen nebo i párů se rozhodne zůstat bezdětná. Nad důvody nebádejme. Žena má právo se rozhodnout, jestli bude mít děti nebo ne. Kdyby tohle neplatilo, tak si můžete všechny ty Istanbulské úmluvy strčit, víte kam. Ale lidskoprávní hledisko se tady střetává s pohledem demografickým. Svoboda jednotlivce je neoddiskutovatelnou prioritou. Je ovšem možné, že tím pádem český národ za oněch sto let přestane existovat nebo to bude už jen defilé nevrlých gerontů. Jasně, takhle už zmizelo ze světa mnoho národů. Etruskové, Féničané, Mayové nebo Polabští Slované. Svět se vyvíjí. Prostor mezi Šumavou a Beskydem se i potom jistě nějak migračně vyplní. Jen zanikne jazyk, zanikne kultura, Čapka a Vančuru už nikdo nebude číst. Tak jako my se jezdíme dívat na keltské oppidum na Zbraslavi, ti, co tu budou žít třeba za dva tisíce let budou obdivovat archeologické vykopávky panelových sídlišť. Smutnit není nezbytné. I potom tady budou žít lidé a budou se mít rádi. Teda pokud nějaký šílenec chtivý světovlády nezmáčkne to červené tlačítko.
1909
Ekologičtí aktivisté se zlobí, že po dálnicích jezdí mnoho aut.
Vlastně mají pravdu.
Každých několik kilometrů se staví dálniční přivaděče, které ta auta na dálnice přivádějí.
Aut na dálnicích je tím pádem čím dál víc.
Vytvářejí kolony, skrumáže a zácpy.
Náprava je při tom velmi jednoduchá.
Stačilo by postavit přiměřený počet dálničních odvaděčů.
1809
k*Karla IV považujeme za nejvýznamnějšího českého vladaře. Právem. Je obtížné si pamatovat všechno, co založil, postavil a vybudoval. Univerzita první na východě Evropy. Nový kamenný most postavený poté, co předchozí Juditin sebrala velká voda. Založení Nového Města Pražského, čímž se Praha stala velikostí a významem srovnatelná s Paříží. Karlštejn jako trezor na královské poklady a listiny…
Ovšem za Karla IV země koruny české dosáhly nejvýše jak rozsahem, tak mocí a vlivem. Karel jenom nerozšiřoval svoje teritorium způsobem svého otce Jana Lucemburského, který v brnění snad i spal a hrnul se do každé bitvy, až z toho úplně oslepl. Ke Království českému a Markrabství moravskému přidal Karlův otec válečnými výboji a šikovnými sňatky Slezsko, Horní Lužici a Chebsko. Karel IV rozšířil impérium ještě o Dolní Lužici, markrabství Braniborské, vévodství Svídnické a Javorské a Horní Falc. A nesmíme zapomenout na Lucembursko, původní sídlo vládnoucího rodu. (To vše v době, kdy Karel IV byl také zvolen králem německým a králem římským.) Ve všech těch zemích převažovalo Slovanstvo hovořící příbuznými západoslovanskými jazyky. Bylo nakročeno k tomu, aby se Čechy staly natrvalo evropskou velmocí a jedním ze světových jazyků byla čeština.
Nestalo se. Po Karlově smrti se stal králem Václav IV. Byl slabý a nerozhodný, podrážela ho domácí šlechta i vlastní příbuzní – uherský král Zikmund a brněnský markrabě Jošt (to je ten, co si jeho jezdeckou sochu všichni fotí zespoda). Pak přišly husitské války a po nich to šlo dalších pět století většinou už jen z kopce.
Kostkovanou moravskou a černou slezskou orlici poznáte. Kus hradby patří k Horní Lužicí, skot s dlouhým ocasem zase k Lužici Dolní. A Braniborsko reprezentuje orlice zlatá.
1509
Po druhé světové se významnou zálibou žen stalo pletení. Vlastně už dřív s tím začaly Němky. Ukázalo se, že blitzkrieg německých branných sil neskončí už na podzim pádem Moskvy. Na letně oblečený wehrmacht dolehly ruské mrazy. Celé Německo se pustilo do pletení a svetry, šály, kukly a rukavice plnily vlaky směr východ. Ofenzívě to moc nepomohlo, ale morálně to posílilo hlavně Němce doma.
Po válce byly obchody u nás vybílené, všechno bylo na lístky (textil na „šatenky“), ale stejně jste si toho moc nekoupili. Tak se babičky, matky i dcery pustily do pletení. Pletlo se z vlny, která ovšem taky nebyla. Musel se sehnat a rozpárat nějaký starý svetr. Páraná (nepleťte si to slovo s jihoamerickým veletokem) vlna se motala do klubíčka. Když bylo naklubíno, sehnal se nějaký člen rodiny a kolem jeho roztažených rukou se namotávala nekonečná smyčka. Ta se prala, barvila, věšela, sušila a nakonec se znovu potupně smotala do klubíčka. Nastalo pletení. Pletení ze všeho nejvíc připomíná souboj dvou šermířů. Dvě dlouhé špičaté jehlice jako kordy, střídající se ve výpadu. Výpady jsou dva: hladce a obrace. Samozřejmě netuším, čím se od sebe liší, ale po každém takovém kroku přibude v pletenině oko. (Tady si uvědomuji, že přirovnání k šermu kulhá; tam může po výpadu nějaké oko ubýt.)
Pletánky byly osoby vesměs tiché a skromné; ani žádnou mimořádnou intelektuální výbavu pletení nevyžadovalo. Stačilo si pamatovat, kdy hladce a kdy obrace, kde končí řádek, a když se toho napletlo moc, tak se zas kus upáral.
Hlavními nosiči těch výtvorů jsme byli my děti. Po ulici jsme běhali v teplákových soupravách, ale na lepší jsme měli svetr. Bylo v něm teplo, ale vypadali jsme příšerně. Jak ostatně vypovídají dobové fotografie. Naštěstí nejsou barevné.
1409
Letošní meteorologické léto (červen, červenec a srpen) bylo nejteplejší za celou historii měření. Nemuseli to snad ani měřit. My si všimli. Globálně se otepluje. Tají ledovce arktické, velehorské i antarktické. Hladina moří tím pádem roste. Zatím to na Hvaru nepostřehnete, ale měřitelné to je. Nízkopoložené státy jsou v nebezpečí. Holandsko jako vyspělá země si s tím poradí. Se stavbou hrází mají velké zkušenosti. Tak je o kousek zvýší. A postaví ještě víc větrných mlýnů, což vůbec nejsou mlýny, ale čerpadla. Ta čerpají vodu ze záporně položených částí státu, protože hráze nehráze, nějaká voda tam přece jen prosákne. Horší je na tom stát jménem Bangladéš. Tam žijí na malém kousku země v deltě řek Ganga a Brahmaputra miliony lidí, hráze žádné a jen když se rozvodní ty řeky, je to katastrofa. A země je to z nejchudších.
Ještě hůř jsou na tom obyvatelé tichomořských korálových útesů. Ty vystupují nad hladinu dva tři metry a budou první, kdo se bude muset stěhovat. Svět se tím zatím moc nezabývá. Nestane se to zítra, a hlavně se na tom nedá vydělat.
Ono by se obecně mělo investovat do ochrany lidí na planetě před různými důsledky globálního oteplování. Zatím ty potřebné peníze někde vrážíme do boje s oxidem uhličitým, který vzniká spalováním fosilních paliv. Jinde kašlem i na to a otvíráme další uhelné elektrárny. A přitom zatím nemáme spočítáno ani změřeno, jakým procentem se tohle lidské spalování na oteplování planety vlastně podílí.
1309
Naši dezoláti zase po sobě metají špínu. Po Vrábelovi přední dezol Žarko Jovanovič z Raptor TV útočí na hnutí PRO a jeho předsedu Raichla a vyzývá, aby nikdo nechodil na jeho sobotní demonstraci. Má pro to zásadní argumenty:
1. PRO naše členství v EU podporuje a naopak nepodporuje czexit;
2. vystoupení z NATO PRO také nepodporuje;
3. za „prorusky“ smýšlející spoluobčany se PRO stydí a na svých akcích je nechce a je připraveno spolupracovat s bezpečnostními složkami na jejich „potírání“;
4. PRO považuje SPD za svoji přímou konkurenci, chce ji porazit, ne s ní spolupracovat;
5. PRO je ortodoxní pravicová strana, nechce spolupracovat ani s komunisty, ani s dalšími levičáky.
Chlapci, takhle s tou demisí vlády asi neuspějete.
1109
Mohl bych napsat knihu o všech nebezpečných, bláznivých, riskantních a šílených akcích, kterých jsem se v životě, nejčastěji se svými přáteli, dopustil. Teď už jsem dospěl do věku, kdy je pro mě vrcholným dobrodružstvím lézt na žebřík.
Přesto mě udivují lidé, kteří kvůli adrenalinu popírají přírodní zákony. Před nedávnem se lidé potápěli v ponorce k vraku Titaniku. Moře vyvrhlo jen úlomky ponorky. Američan sestrojil raketu a vydal se s ní na oběžnou dráhu. Raketa i její konstruktér skončili ve výši několika set metrů. Právě probíhá záchrana speleologa, který ochořel v hloubce tisíc metrů. Skok ze střechy mrakodrapu s vlastnoručně vyrobenými křídly, připevněnými na pažích. A tak podobně. Uznávám, že i tito lidé přispěli lidstvu a vědeckému pokroku tím, že ukázali, kudy cesta nevede. Ale je to poměrně extrémní způsob, jak se zabavit ve volném čase.
Opačným extrémem je vydat se na dovolenou s cestovní kanceláří. Pokud možno all inklusive, last minute a letecky, okno s výhledem na moře a bazén přímo u hotelu.
Jenže. Trčíte na letišti už druhý den, letadla by létala, piloti pilotovali, stevardky by na vás byly milé, ale je stávka letových dispečerů. Nakonec doletíte do Řecka, kde váš hotel mezitím shořel i s celým ostrovem a jinde stoupla voda při povodních, protože asi všichni místní prosili Boha, aby ty ohně už skončil. V Hughardě vás sežere žralok. Libyi se raději vyhneme. Tak Maroko. Jak vylezete z letadla, zemětřesně se zatřese hlavní pohoří Velký atlas. Ve Španělsku 43 ve stínu. V Portugalsku žahavé medúzy. V Itálii možná Vesuv nebo Etna, račte si vybrat. V Kanadě taky hoří a čoudí to až do New Yorku. Ve Státech s vysokou pravděpodobností vyhraje buď Biden nebo Trump. A kandidovat se chystá taky Pelosiová, které už je taky 83.
Takže pomáhat, kde se dá, nebo aspoň zbytečně nepřekážet.
0809
Ještě k těm sirénám. Jak válečné hrůzy rostly přes faul cvaj a Hirošimu až k dnešním červeným tlačítkům, mohlo se čím dál lépe škodit civilnímu obyvatelstvu různými prostředky. Bylo nutno rozlišit, jakými kravály se bude varovat, aby civilní obyvatelé věděli, jak se zařídit. Vy starší nezapřete, že jste na branném cvičení určitě aspoň jednou leželi patami k výbuchu, aspoň jednou oblékali atombordel a běhali kolem tělocvičny s nasazenou plynovou maskou.
Určitě jste se tam také dozvídali, který zvuk hlásá které nebezpečí, a jak se máte v dané situaci zachovat. Já taky, a mnohokrát. Ale dočista jsem to zapomněl. Zaplaťpámbu. Snad bude mezi vámi někdo, kdo si to ještě pamatuje.
P.S. Zřejmě první, kdo se se sirénami setkal a přežil byl Odyseus z Ithaky na své komplikované cestě z pokořené Tróje. Byl včas varován bezpečnostními službami. Než přijeli k ostrovu Sirén zakapal podle pokynů celé posádce uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni. Pak slyšel jejich lákavý zpěv a viděl je nahé, tančící na břehu.
To, jak Sirény tančí nahé, se dá zvlášť dobře vychutnat při čtení starořeckého originálu.
0709
RÁNO V DESET
Včera proběhla každoprvostředová zkouška sirén. V našem městě bylo všechno v pořádku, siréna houkala, jak se patří. Četl jsem už mnoho japných i nejapných vtipů na toto téma. Ale já jsem spokojen: Jsme připraveni!
Za mého mladého věku se sirény používaly na ledacos. Za války oznamovaly možnost spojeneckého náletu. Naše rodina se moc nebála, nikdo si nemyslel, že by američtí letci mohli být tak blbí, aby bombardovali pivovar. Celá naše ulice se chodila naproti do pivovaru skrývat, dospělákům se ve sklepě natočil šnit piva a my špunti jsme dostali špunt od sudu na kutálení.
Později sirény ohlašovaly požáry. Zaplá siréna svolávala všechny dobrovolné hasiče v našem městečku, aby se seběhli do hasičárny a naskákali na auto, které si pak razilo cestu tehdy liduprázdnými ulicemi za zvuků čisté kvarty. Také naše fabrika měla sirénu, kterou nás děti budila ráno v šest, abychom věděli, že naši pracující už roztáčejí kola pětiletky. Ve čtrnáct hodin už doroztáčeli a siréna nám sdělovala, že všichni už čtvrt hodiny stepují ve frontě na píchačky. Potom kapitalismus začal šetřit elektřinu a nás důchodce už nebudí nic.
0509
Novým ředitelem České televize je Souček z Brna. První tiskovka. ČT24 bude vysílat mnohem víc zpráv z regionů, hlavně ze studií Brno a Ostrava. Do diskusních pořadů bude zvát lidi různých názorů. Česká televize by měla sloužit všem. Tak možná i Rajchlovi. Ale rozhodně už nebude na obrazovce tak málo Schillerové a Okamury jako dosud. Padesát procent žen a padesát procent mužů ve vysílání, a to na obrazovce i mimo ni. Vrací se kanál ČT3 pro seniory. Těšme se na Majora Zemana, Muže na radnici a Ženu za pultem. Novým šéfem ČT1 bude Jiří Kokmotos, nynější vedoucí programu Český rozhlas Brno. Takže asi i další Četnické humoresky. Velký důraz se klade na digitalizaci a archiv. Mnohé pořady z časů normalizace si zřejmě budeme moci najít a pustit kdykoliv.
A vedení ČT prý dluží omluvu pracovníkům pořadu Reportéři. Jak a komu, se dozvíme později.
Bojim,bojim…
0409
Fenomén Milion chvilek pro demokracii byl něčím úžasným a neopakovatelným v našich novodobých společenských dějinách. Myšlenka, nápady, směřování, vtip, oslovení celé veřejnosti, promyšlená organizace i práce se sociálními sítěmi, to vše bylo do té doby něčím nemyslitelným, něco, co dokázalo národ probudit. Statisícové demonstrace lidí z celé republiky, i setkání v městech i městečkách, podpisové akce i vrcholná setkání na Letenské pláni. Bezpochyby tohle přispělo k pozitivnímu výsledku parlamentních voleb a k nové vládě.
Doba i situace Milionu chvilek se změnila, hlavní představitelé odešli a spolek přešlapuje na místě. Zdá se, že chybí vůdčí osobnost, někdo ukazující směr i nová témata. Zatím sledujeme spíš nevýrazná prohlášení a akce na hranici trapnosti jako ta s klecí před soudní budovou při Babišově procesu.
Přitom proudy, které jsou stále nebezpečím pro demokracii, jsou tady, je jich celá řada. Jen vedení spolku na ně neumí reagovat. Už delší dobu je soustředěno jen na chyby ministra Blažka. Jeho kritika, případně požadavek jeho odvolání, je nepochybně na místě. Ale poslední akce na Klárově trpěla mnoha mínusy, od uspěchanosti, volby termínu, chabé propagace až po nepřipuštění nečekaně příchozího ministra k mikrofonu s odůvodněním, že „jsme na diskusi s ním nebyli připraveni“.
Přejme Milionu chvilek nové vůdčí osobnosti a nové nosné a humorné nápady.
3108
Každému se to někdy stane, neříkejte, že vám ne. Sní nebo přemýšlí o tom, jaké by to bylo a co by dělal, kdyby se přesunul v čase o nějakých sto a více let do minulosti. Zrovna nedávno se mi to přihodilo. Začátek dvacátého století, ty stojaté časy, miluju. Hledal jsem, čím bych tam mohl pomoci velkému počtu lidí. Třeba v oblasti umění. Vybral bych si nějakého mladého malíře a všestranně bych se mu věnoval. Pořádal bych mu výstavy, prodával jeho obrazy a sháněl mecenáše, dokud by se z něj nestal světově proslulý umělec. To by mu snad mohlo stačit. Ten malíř by se jmenoval Adolf Hitler.
3008
Ne každý je v české politice už třiatřicet let jako Marek Benda, ale několik politiků se tomuto číslu blíží. Často můžete na volební kandidátce číst stejná jména jako při volbách před čtyřmi a před osmi lety. A neplatí to jen na národní úrovni, ale dost často i v komunálu. Není to určitě jen o tom, že mladí do politiky nechtějí, že je ta aktivní neoslovuje, a dokonce když o ní slyší, dostávají vyrážku. Hlavní potíž bude ale v tom, že lidé ve stranické špici po změnách moc netouží. Někdo nový a mladý, co má charisma a nápady, by je časem mohl ohrozit. A tak jedinými přírůstky v reprezentaci jsou přeběhlíci z jiných stran. Nějak nám ta politika stárne.
Aby bylo jasno – to se nebavíme o hnutích, které patří svému majiteli a předsedovi zároveň.
2908
Úplně každý člověk má nějaké předky. Bez nich jako by nebyl. A každý má příbuzné. Někdo jich má zástupy, jiný jen dva bratrance. Můj táta si zaznamenal náš rod tak asi šest generací nahoru. Dobrý, no. Ale jednou jsem to ukázal svému synovi a spustil tím požár. Začal bádat. Pátrat po vlastní přízni je svérázná disciplína. Hledal v archívech, obhlížel pomníky na zarostlých hřbitovech, korespondoval s nově objevenými příbuznými, za kdekým zajel a skenoval prastaré fotografie a záznamy.
Většina amatérských genealogů postupuje jen směrem vzhůru. Rodiče, rodiče rodičů a tak dál, a v devátém koleně už se vám to nevejde na stůl.
Michal si bádání rozšířil i vodorovně. Sourozenci předků, jejich partneři a děti a děti těch dětí… Čím dál víc nacházel příbuzné úplně živé. Vytvořil rodokmen naší pokrevní bubliny a ten má na šířku nějakých třicet metrů. A pokračuje to.
Občas ho napadne se s některým segmentem našeho příbuzenstva setkat. Nedávno se tak potkali všichni identifikovaní příbuzní mojí babičky, jeho prababičky, která byla z dvanácti dětí. Jméno Rohlík, domicil Slatiňany u Chrudimi. V nedaleké výletní restauraci se nás sešlo asi čtyřicet, povídali, popili, pokoušeli se zjistit, kdo je kdo a dost nového jsme se dozvěděli.
Michal přivezl výsek z rodokmenu pro tuto sekci příbuzných, šířka byla pouhých tři a půl metru. Zlatý hřeb setkání: potkali se tu dva letití přátelé, kteří do té chvíle neměli tušení, že jsou navzájem příbuzní.
2408
Já, čtenář.
Nevím, jak jste na tom s knihami vy. Mě málokdy opouštěly. V nejranějším čtenářském období mě bavily válečné a historické romány. Jirásek a spol. Pak jsem zjistil, že moji rodiče mají hodně zajímavou knihovnu. Začal jsem s Karlem Čapkem a bral jednu knihu za druhou, jak stály v polici. Ona celá ta meziválečná produkce vydavatelství Lidové noviny stála za to. Po válce to ještě šlo, ale už to bylo složitější. Ze sovětské literatury jsem přečetl Čuk a Gek a Timur a jeho parta. Žil jsem na Čukotce a Daleko od Moskvy sice voněly dálkou, ale blbým směrem. Jak se kalila ocel mě taky minula, to jsme jako kluci ještě nekalili. A to si představte, že my jsme z ruského jazyka a literatury maturovali. Půjčovali jsme si výpisky z povinné četby od těch rok před námi. Ale Šolochovův Tichý Don jsem sjel celý. No válečná literatura. Ta strašná krutost bolševiků mě zaskočila. Později přišel Solženicinův Jeden den Ivana Děnisoviče a čas čtenářského procitnutí. Šedesátá léta úlevně nabízela americké beatniky a Kerouacka a taky Hemingwaye. Tehdy zavedené čtvrtky, kdy se pouštěly do oběhu novinky, vršily na pultech světovou literaturu, a študák řešil, kde na to vzít nebo od koho si to půjčí. Romány z války, nesvobody i z boje, dost jiné než Němá barikáda. Erich Maria Remarque jako pilíř našeho poznání a prožívání.
Ještě pár nádherných knih stihlo vyjít, než to sovětské tanky rozjezdily. Ukrývali jsme je a zachraňovali, když je normalizační cenzura vyřazovala z knihoven. Pak už jen knížky, která nějak protekly železnou oponou. A ty skvělé holky z kanceláří, co to přepisovaly, sedm průklepů pro přátele a zničit pak kopíráky, kdyby se někdo nevhodný pídil.
Přišla radostnější doba a s ní lavina četby. Nepoznané nebo dřív zakázané. Orwelova Farma zvířat nebo 1984, kterými jsem předtím listoval v samizdatech, teď už byly zařazeny v knihovně. Mnoho autorů vysypalo šuplíky a hrnuly se na nás věci moudré i docela plytké. A věda i úhledné monografie, cestopisy, paměti. Samozřejmě i Rodokapsy a Červená knihovna a porno i nabídka šílených konspiračních teorií. Bylo by neupřímné tvrdit, že tohle nás v letech devadesátých minulo. Byla svoboda, trh a bylo fajn. Ať už člověk v deset večer zavíral dveře své budované firmy nebo končil v pět ráno v rockovém klubu, kdo chtěl, čas na čtení našel.
Čtenářův čas i vkus se od té doby vyvíjel, bylo nesnadné neutopit se v nabídce televizí, muziky a internetu. Objevila se záplava nových autorů, někteří výborní, někteří zbyteční. Vydat dnes knihu může fakt úplně každý. Stejně mám ale pocit, že nejkupovanější odrůdou knížek jsou dnes kuchařky.
2308
Právo na placatou Zemi.
Právem každého člověka je věřit v cokoliv. Třeba v to, že Zeměkoule je placatá, že letadla na nás shazují chemitrails nebo že vakcíny obsahují čipy. Společnost to obtěžuje a zdržuje, moudří lidé obracejí oči v sloup, ale to je daň za tento druh svobody.
Problém nastává tehdy, když tihle lidé začnou vydávat placatost Zeměkoule za jediný správný názor. K jejich výbavě patří agrese, ukřičenost, vulgarita a taky stádnost. A netolerance k jakémukoliv jinému názoru. Omílají listinu práv a svobod a žádají svobody pro sebe. Svoboda druhých je nezajímá, stejně jako to, že kromě nějakých práv i oni mají nějaké povinnosti. Zajímá je jen jejich pravda.
K podpoře svého názoru nosí na demonstrace státní vlajky (oni jediní jsou přece vlastenci) a šibenice (chystají se pověsit ty, kteří byli demokraticky zvoleni, ale nesdílí hlasitě jejich názor). Šíří výzvy k zahlcení pošty nebo parlamentu. Hltají sdělení východních dezinformačních webů a řídí se jimi. A hlavně jsou PROTI. Proti všemu a všem. Proti každé vládě, ať je složena jakkoliv. Když vybledne téma jejich protestů, najdou si vzápětí jiné.
Kde se berou tihle lidé? Jsou opomíjení a frustrovaní. Neúspěšní, většinou chudí. Málo se o ně starala rodina, škola i společnost. Není proč jim závidět jejich šedý a zpackaný život, zatímco oni mají mnoho důvodů závidět úspěšným. Nebo těm spokojeným. Svoje ublíženectví vykřičí na ulici nebo na internetu.
Když je budete přesvědčovat o tom, že Zeměkoule je kulatá, znepřátelíte si je. Můžete se o ně přestat zajímat a říct si, že i ty šibenice patří ke svobodě. Jenže to se pak můžete divit.
2108
21. srpen 1968, ráno. Stojím na zastávce autobusu 125 a se mnou hromada lidí. Mlčíme. Všichni víme, co se v noci stalo. Všichni jsme slyšeli přistávat letadla nad našimi hlavami. Nikdo z nás neví, co bude dál.
Autobus nejede. Třeba nejezdí vůbec nic. Naproti přes ulici se před obchodem tvoří fronta důchodkyň. Přišly pro válečné zásoby. Noviny si nikdo nekupuje. Nic v nich nebude, měly uzávěrky ještě před půlnocí.
Konečně! Ze zatáčky od Julisky vyjíždí… Polopásový obrněný transportér s bílým pruhem po celé délce. Kulomet míří přímo na nás.
Zvláštní pocit, když můžete za vteřinu buď být, nebo nebýt. Transportér nás míjí, nevyšla ani rána. No asi celé Československo nemůžou vystřílet najednou. Autobus se připlazí hned za nestvůrou, snažíme se do něj všichni nacpat. Napadá mě nesmyslná úvaha, že v autobusu je bezpečněji než na ulici. Spíš, že člověk nestojí sám. Ale zase by kulometčík nemusel tolik mířit. Jsme tělo na tělo. Holky se slzami na krajíčku, s nasraným pohledem starší lidé – vždyť oni ten CCCP dřív tolik milovali…
Bus se brodí městem zaplněným válečným materiálem. U sovětské ambasády asi patnáct tanků. Dál už jen tak po dvou nebo po třech na hlavních křižovatkách a na mostě. Zatím na nikoho nestřílejí a nepřekážejí dopravě. Jen tam zarytě trčí.
Konečná u kavárny Vltava, dál už pěšky. Všude jen tanky a ótéčka (pro čtenářky obrněný transportér), sem tam nějaký gazík. Žádná pěchota. Na Náměstí Republiky zase nejmíň tanková četa. Stroje rozestavěny, aby mohly střílet všemi směry. Procházím mezi nimi a mizím v pasáži. Zatím dobrý.
Pasáž vede na Náměstí Maxima Gorkého, předtím Senovážné, a teď když to píšu, zase Senovážné. Konečně mi to sevře půlky. Kulomet v bojové poloze je zamířen do pasáže. No jasně, odkud jinud by útočili ozbrojení kontrarevolucionáři? Míjím kulometčíka a píšu si další bod mého šestadvacetiletého přežití.
klouznu do budovy. Uf! Ale teď problém. Naše organizace Svaz klubů mládeže je tady krátce, nikdo mě tu po týdnu ještě nezná a jediný kolega je někde na dovolené. Ani ještě nemám průkazku ke vstupu. Nějak to ukecám a jedu nahoru do naší jediné kanceláře. Co dál? Volám na všechny strany. Krajánkům z naší organizace, lidem z divadla, známým trampům. Nikdo telefon nebere. Zavolám ještě domů, jestli to všechno není ustřižený, ale není a doma všechno v pořádku. Zamknu kancelář a vydám se na ulici. Živo. Lidé procházejí, provolávají a nesou vlajky. Po Praze jezdí náklaďáky obsypané lidmi a vlajkami. Všichni se skoro až radostně zdraví, jako by to nebyla válka, ale městské slavnosti.
Střelbu není slyšet. Až když se blížím k Rozhlasu, kam mě nese dav. Tam je to zlé. Barikády z tramvají. Domy naproti radiu hoří. A zmatení Sověti, co chvíli vystřelí dávku. Jeden tank hoří. Připadám si tady přespočetný a mizím směrem k Václaváku. Tam naši osvoboditelé už kulomety upravili štukaturu Národního muzea (nechali jsme to tam na fasádě na věčnou paměť bratrství). Ještě drobné potyčky, ale vyvíjí se to směrem k dialogu. V tom jsme my Češi machři, a navíc všichni umíme obstojně rusky. Oslovuji mladého poručíka na tanku, s nižšími šaržemi se nemá cenu bavit, navíc někteří národnostně vypadají, že ani ruštinu moc neovládají. Pořád tvrdí, že přijeli zachránit socialismus a potlačit kontrarevoluci. Já zas, že tu žádná kontrarevoluce není, a tak pořád dokola. Vojíni se snaží poslouchat útržky rozhovoru, překvapeni, že se slovansky bavíme, protože si myslí, že jsou v Západním Německu.
Přileze únava po probdělé noci a po celém tom dni, rozjedu se domů, tramvaje nevnímají jízdní řád, ale nějak, a hlavně někam jedou.
(Z knihy Průlety folkovou pamětí)
2008
V přdvečer pondělního 55. výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy vylézají z děr všelijaké síly, a nejen ty rudé. Maďarský provládní deník Magyar Nemzet tvrdí, že Maďarsko na rozdíl od Sovětů de facto Československo neokupovalo. „Maďarští vojáci na základě historického práva a spravedlnosti nemohli být z maďarského pohledu okupanty na Maďary obývaných a v Trianonu odtržených územích Horních Uher, kde drtivá většina občanů vítala maďarské chlapce s radostí jako osvoboditele,“ píše list. „Problém nebyl v tom, že maďarská armáda s okupací přišla, ale v tom, že v říjnu 1968 odešla, aniž by připojila obsazená území k Maďarsku.“ Pro neznalce historie: Trianon je zámek nedaleko Paříže, kde byla v roce 1920 uzavřena mírová smlouva vítězných států s poraženým Uherskem (součástí Rakouska-Uherska), kterou Uhry přišly o Slovensko, Chorvatsko a Sedmihradsko v Rumunsku. Spojenectví s Hitlerem přnesl Maďarsku návrat části území, ale na konci Druhé světové války se vše vrátilo zpět. Idea velkého Uherska je v Budapešti stále živá, a poněkud to kazí spolupráci Visegradské čtyřky.
1708
Čtenář.
Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.
Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku sejmu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.
1608
Janouškovo Ústí.
Začalo „Imaginární hospodou“ a bylo po třicáté osmé. Festivalový věk, kterého se většina hudebních setkání nedožije a pokud ano, většinou už jen oprašuje svou zajímavější minulost. Jenže Slávek Janoušek jako pořadatel myslí mladě. Navzdory tomu, že z pódia mu bylo gratulováno k sedmdesátinám. Další písničkářský kmet. No co, bývalí dramaturgové taky nemládnou. Folk žije a lidé jako Slávek pro to docela dost dělají. Počínaje jeho už legendární textařskou dílnou a nekonče festivalovým výběrem špiček mladých muzikantů. Kromě Slávkových kulatin bylo letos dalším tématem vzpomínání na festival Zahrada. Kolektivní nápad písničkářů, prý jim tam bylo dobře. Tak jsme s Hankou a dcerou Niki přijali pozvání a na Zahradu se Slávkem vzpomínali taky. Jak víte, vůbec nemluvím, byl jsem tišší než Tichá Orlice, co tekla vedle scény a na otázky odpovídala Veronika, která četla moje myšlenky.
Vodácké tábořiště Cakle je úhledný plácek, na který se vejde všechno, co středně velký festival potřebuje k životu. Jen čas od času museli konferenciéři přemísťovat blbě zaparkovaná auta. Příjemné pro nás bylo setkání s pořadateli Zahrady, kteří dodnes pořadatelsky fungují nejen tady, ale i na dalších hudebních setkáních. Pohodové místo, ale když jsme vzpomínali na dramatické stěhování Zahrady, Slávek přiznal, že svoje Ústí musel v rámci Ústí stěhovat dvakrát. Majitelé pro festival vhodných ploch jsou někdy nenažraní.
Hudební reportáž nečekejte. Byli jsme jen v pátek, nejvíc jsme se těšili na Žambochy a na Epy de Myji, ti byli na konci večera, ale my museli odjet dřív. Tak jindy. Ale potěšilo nás najazzlé teď už trio Hořký kafe a hlavně skvělý, všestranný a strhující Ivo Cicvárek.
A ještě výstava: fotograf Miloš Truhlář – který z dvaceti dvou ročníků Zahrady chyběl jen na jednom – přivezl kolekci fotografií o dění, vývoji a atmosféře festivalu (fotil i tuhle Cakli). Kdyby vás napadlo, kde by se tahle výstava mohla ještě objevit, dejte vědět.
1008
Jsem pro digitalizaci.
Všemi deseti. Nechci žít v zemi, kde o něco žádající občan musí oběhnout dvacet institucí pro dvacet razítek. V zemi, kde postavit kousek dálnice trvá dvanáct let a z toho devět připadá na to shánění razítek.
Digitalizaci si představuji asi takhle: Ráno si udělám kafe a zapnu počítač. Něco chci. Tak se přihlásím svým kódem. Formulář okamžitě sám doplní všechny potřebné údaje o mně. Napíšu, co potřebuji a dám, Enter. Centrální počítač „proklepne“ všechny instituce, kterých by se to mohlo týkat. Za chvíli se na mé obrazovce objeví sdělení, že všechno je vyřízeno. To kafe jsem ještě nedopil, ale už můžu začít. Třeba stavět dům.
Taky by se vám to líbilo? Určitě. Ale bojím se, že lidí, kteří to budou brzdit a bojkotovat bude mnohem víc.
Občané. Nechtějí, aby o nich stát všechno věděl. Jenže to už stát ví, ví toho daleko víc než všechno, a hlavně ví to nejen stát, ale různí soukromníci – podnikatelé, obchodníci, statistici, bankéři a kampeličkáři, bulvární novináři a vůbec kdekdo. Bez digitalizace.
Úředníci. Všech možných institucí a jejich pater. Při dokonané digitalizaci by většina z nich přišla o práci. Ty zbylí by se museli učit něco nového.
Ajťáci. Ti, kteří digitalizaci vytvářejí. Dělají to už dlouho, pro firmy a taky pro úřady. Slušnej vejvar. Stát prý úřaduje asi na 6000 různých softwarových řešeních. Různé je jejich zaměření, doba vzniku, schopnost fungovat na různé technice. Ale hlavně si můžete být jisti, že žádné spolu navzájem nekomunikují.
Kde začít? Vše vyhodit (hodně utopených miliard) a začít znovu na centrální zelené louce? Nebo některé projekty jen začít upravovat, aby vyhověly celkové digitalizaci státu?
x
Že by se v minulosti pro digitalizaci státu udělalo málo? Naopak, ale možná čím víc, tím hůř. Příklad: datové schránky. Má je dnes kdekdo, orgány státu, firmy, podnikatelé, kterým se cizím slovem říká osvč, i obyčejní občané, kteří buď jdou s dobou nebo nechtějí platit šílené peníze za poštovné. Za pár let si datovky prodělaly hodně dětských nemocí. Byly složité a málo srozumitelné (každý ajťák je přesvědčen, že každý bagrista nebo servírka musí chápat to, co ajťák). Dnes napíšete nějakou žádost nebo hlášení, připojíte to jako přílohu k datovce a tu pošlete na příslušný úřad. Jehož adresa je dk9jjm6 a tu musíte někde pracně najít. Úředník si to tam otevře a vaši zprávu přeťuká do nějaké tabulky. Pravda, nemusíte běžet na poštu, ale jinak tohle nemá s digitalizací státu společného lautr skoro nic.
0908
Vědci z univerzity v Curychu přišli s novým řešením v boji s klimatickou krizí a globálním oteplováním. Podle jejich výzkumu by bylo potřeba vysadit bilion nových stromů, v přepočtu na rozlohu by se jednalo o velikost území USA a Číny dohromady.
To je nápad, který je smysluplný a logický, proveditelný a bez zjevných vedlejších negativních důsledků. A také téma, na němž se většina populace shodne. Znamená to, že by každý člověk na planetě zasadil 148 stromů. Samozřejmě ne za týden, ale za život. Vzhledem k tomu, že umělá inteligence asi zruší mnoho pracovních míst, hlavně málo kvalifikovaných, mohla by vzniknout skupina milionů sazečů, aby celý proces probíhal rychleji a brzy byl funkční. A céódvě by byl takhle malinkej.
O Švýcarsku víme, že tamní vědci nejsou blbci, když dokázali postavit metro pro částice atomů. Připadá vám sázení stromů ulítlé? Mně mnohem míň, než celosvětová výměna vozového parku, německé rušení jaderných elektráren nebo lepení se k asfaltu.
0808
Můj táta byl naprostý technický antitalent, ale velký fanda automobilismu. Původně jsme měli (to jsme ještě neměli mě) Aerovku cililink, auto pro dva na balení holek, a když se chtěl někdo svézt navíc, musel se nasoukat to takového vysouvacího kufru. Pak už jsme měli Škodu Popular, vozítko lidové nejen podle názvu. Ale skutečné auto. Polokabriolet se stahovací střechou, která k posledku šla sice stáhnout, ale už ne natáhnout zpátky, zejména za vydatného deště. Jako ročník 1936 měl volant na pravé straně. U nás se vpravo začalo jezdit až s Hitlerem.
Řízení vpravo mi vyhovovalo. Od dětství jsem totiž blbě viděl. Pravé dobré oko si hlídalo krajnici a levé si plulo, kam chtělo. Tak jsem se držel u pangejtu a doufal, že protijedoucí auta se mi vyhnou. (Po sedmdesátém roce života mi obě oči operovali, takže teď vidím skvěle na levé a pravé si kamsi pluje.)
Jinak to bylo auto z našeho pohledu bezpečné, mělo jen tři dopředné rychlosti, a když jsem jel 70, táta se chytal za hlavu. Nové pneumatiky se nikdy nekupovaly. Jednak po válce žádné nebyly, jezdilo se až „na galusky“ a teprve pak se přilepil vzorek a jelo se dál. Jako válečné dítě jsem nechápal, co mají ty protektory společného s Reinhardem Heydrichem. Co delší cesta, to aspoň jedna píchlá. Když jste sjeli z hlavní, jezdilo se výhradně na štěrkových a výmolových silnicích a zlé jazyky dokonce tvrdily, že vesničtí kováři, co mívali opravy pneumatik jako vedlejšák, v noci rozhazovali po silnici hřebíky. To pak nastupoval můj nešikovný táta na akci s heverem. Později jsem se k přezouvání auta raději hlásil sám.
Ale jinak se o bezpečnosti nedalo moc mluvit. Dveře se špatně zavíraly a jednou při cestě z Prahy moje babička v zatáčce vypadla a kutálela se málem až do rybníka. Ale vůbec nic se jí nestalo. Benzínová nádrž trůnila v motorovém prostoru, množství se měřilo klacíkem. Něco jako bezpečnostní pásy, vnější zrcátka nebo ostřikovače neexistovalo.
A ještě něco měla ta stará škodovka, s kterou táta jezdil až do sedmdesátých let. Ukazatele odbočení! Žádné blinkry. Na postranním sloupku karoserie byla nenápadná svislá krabička. Když jste se rozhodli odbočit a zapnuli vypínač na palubní desce, z krabičky elegantně vystoupala červená svítící tyčka, aby všichni věděli. Předtím, než tuhle krásnou věc začali do aut montovat, musel řidič – i v zimě – otevřít okno a ukázat rukou doleva. Při odbočování doprava otvíral okno spolujezdec. Nebylo-li spolujezdce, ukazoval řidič rukou zalomenou nad střechou směrem doprava. Později začali takové tyčky montovat i do autobusů, náklaďáků a sentinelů a tam to bylo vylepšeno tím, že během vysunutí se tyčka kývala nahoru a dolů. To nás kluky fascinovalo.
0708
Posejpátko.
Baví mě číst staré knihy. Nemám na mysli knihy autorů, co je napsali tak před dvěma sty lety a dnes vycházejí ve slušivém přebalu, graficky vystajlované, a hlavně zkorigované a pečlivě upravené do srozumitelné dnešní češtiny. Zajímají mě ty vonící prachem, zatuchlostí, prastarými slovy a zastaralými mluvnickými obraty. Takové, které vyšly třeba v roce 1882, ale spíš s vročením neuvedeným, takže stáří můžete jen odhadovat a vymýšlet. Ale vyšlé už dávno po Gutenbergovi, který vynálezem knihtisku převrátil svět mnohem víc než Jan Žižka s Napoleonem dohromady.
Před tímhle pánem s tiskařskou černí za nehty i za ušima bylo vše jinak.
Středověk znal jenom pergamen – papír uměli výhradně v Číně a tenkrát nebyly velké kontejnerové lodě, které by ho do Evropy dovezly. Pergamen je z kůže oslů. Kolika těmto lichokopytníkům vzaly život ostré nóty panovníků jiným panovníkům, než, na štěstí pro osly, došlo k válce. Na pergamen se psalo brkem neboli perem. Brk výhradně husí. Jistě se dělaly i pokusy s brky jiných ptáků, ale ty nezaručovaly potřebnou pevnost a pružnost.
Brk dostal do ruky písař, člověk s vláčným zápěstím pravé ruky a přiměřenou znalostí češtiny, latiny a němčiny. Trocha francouzštiny se také hodila.
Písař vlastnil perořízek. Nožík, kterým brk seřízl šikmo a potom ještě prořízl špičku. A bylo už co namáčet do inkoustu. Ten se vyráběl z duběnek, což jsou takové ošklivé výrůstky na dubových listech. V dnešních časech smrkových monokultur by se toho moc nenapsalo.
Pak už mohl panovník začít diktovat a jeho výhrůžný hlas se mísil se skřípáním brku po pergamenu. Když se brk zlomil, i panovník musel s urážkami kolegy panovníka chvíli počkat.
Bylo dopsáno a text se musel ještě posypat posejpátkem, aby se nerozmazal. Zbývalo přivěsit pečetě, rychlý posel vsedl na kůň a odfrčel do cizí země odevzdat ruličku pergamenu s ostrou nótou a vyčkat na stejně hrubou odpověď.
0508
RÁNO V DESET
Nepodmíněný příjem.
Nikdo už nebude muset pracovat, všichni lidé budou dostávat stejný základní příjem.
Lidé, kterým to nebude stačit, nebo pro které je práce koníčkem, si vydělají prací další peníze.
To se časem zruší, protože by to dělalo zlou krev.
0308
Finsko spustilo Olkiluoto 3, největší jaderný redaktor v Evropě. Zahájení výroby má 14 let zpoždění. Elektřinu má vyrábět nejméně 60 let. Zatímco Německo ukončilo provoz posledních tří jaderných elektráren a spotřebu bude zatím vykrývat fosilními palivy. * Balt brázdí maskované ruské špionážní lodě. Mají hledat zranitelná místa elektráren, kabelů nebo potrubí. Doufejme tedy, že Evropa si to ohlídá a bude vědět, že i ruské ponorky jsou zranitelné. * Dodavatel fotovoltaiky holding Malina Group podal insolvenční návrh. Věří, že ho to udrží v chodu. Jeden z největších dodavatelů solárních panelů a tepelných čerpadel v Česku je v problémech. Ve hře je ale i případný konkurz. Už dřív se přitom objevily informace, že firma není schopná dokončit všechny zakázky, které si nasmlouvala. * Na pravidelné průvody Poslední generace po pražské magistrále už jsme si zvykli. Zatímco ti poslední žádají všude v Praze třicítku, přidružila se k nim jiná skupina, která chce v Praze rychlost 120 km/hodině s heslem „Absurditou proti absurditě.“ Vše ve vzájemné toleranci a pohodě, průvod doprovází policie i s antikonfliktním týmem. Ona ale ta třicítka na sídlištích, vilových čtvrtích, u škol nebo v uličkách starého města vůbec není od věci a v některých částech Prahy už funguje. Je s podivem, proč ekoaktivisté dělají vše pro to, aby se zbytek populace naštval.
0208
V Druhé světové válce byly ponorky ceněny jako významná zbraň Třetí říše. Většina podvodních plavidel měla jako patrona některé německé město. Jedinou ponorkou, která získala patronát města neněmeckého byla U-209. Ta měla na přídi erb Brna. Německým obyvatelstvem města byla oslavována každá jí potopená civilní loď, přepočítávaná na bruto registrované tuny. Posádce se při návštěvách dostávalo radostného vítání a pohoštění. V posledních měsících války už jen unikala před honičkou spojeneckých torpedoborců a letadel. Její stopa končí kdesi u Islandu. Podle fámy zmizela, když našla vstup do nitra Země. (Teorii o dutozemi prý věřil i Adolf Hitler.) Kdoví. Třeba se někdy vynoří na hladině brněnské přehrady. (čas.II.světová, duben 2020)
3107
Small Britain
„Mami, kdy pojedeme do Izraelska?“
Nejsem mami, jsem tati a nikdo další v naší obytné bublině není. V tříletém věku už by mladá dáma měla mít stran genderu trochu jasno. Musíme na tom usilovně pokročit. Za chvíli půjde do školy, a co když vedle ní do lavice posadí nějakého nebinárního kluka. Nebinární kluk je blbost, uvědomuji si. Trochu v tom plavu sám. Moje žena taky nic moc. Na intimnosti je dobrá akorát se mnou, ale mluvit o tom s vlastním dítětem, je jí cizí.
„Kuželko, do Izraelska letos nepojedeme, protože pojedeme do Británie.“
„Jaká Británie zase?“ řekne větu, která je o hodně starší, než Kuželka sama.
„Velká, kamarádko. Velká Británie!“
„Proč nejedeme do Malé Británie?“
No nevím. To, že Malá Británie neexistuje, není důvod, proč bychom tam nemohli jet. Zdůraznění příjde okamžitě: „Ale já chci jet do Malé Británie!“
„A proč?“
„Protože jsem malá!“
Celý život obdivuji ženskou logiku. Navíc tříleté osobě to můžete prominout. Kdežto těm starším… no vlastně taky.
„Mám nápad. Počkáme na mámu, ať řekne, do které Británie pojedeme.“
Kuželka souhlasí. Uvědomuji si, že je to ode mě nesportovní postup. Ale správně tuším, že máma rozhodne, že pojedeme do Malé Británie. Protože tam je mnohem větší legrace.
Jak já tyhle dvě miluju!
2807
Úmorné léto si dalo pauzu, červenec už teď před koncem vystoupal na bednu vítězů jako nejteplejší měsíc od začátku měření. Ale ten dnes začatý podzim je tady v Posázaví taky krásný. Houby zatím nic, bestie výtrusnatý zřejmě čekají, až to šílenec z Kremlu spustí; pak budou krásně světélkovat. Z nejnovějších novinek je nové to, že Milan Medvěd Kolář má narozeniny, celých sedmdesát kousků, máme radost, protože ho máme rádi, tak mu taky přejte, ale s rozumem, abyste v Telči nepřefoukli gratulacemi náměstí. Telčské prázdniny začínají taky dnes, dneska to bude velký, ale my si k návštěvě vybereme nějaké klidnější datum. Vzpomenu si vždycky na rok 1983, vraceli jsme se z Telče někdy před třetí ráno, děti spaly na zadních sedadlech, bylo 21. srpna, dokonce kulaté výročí, na každé návsi plná noc hlídajících ozbrojenců, v Horní Cerekvi příslušník Veřejné bezpečnosti na nás mířil odjištěným samopalem a zajímal se, jestli nevezeme nějaké protistátní letáky. Nevezli jsme, ale stejně bych tu dobu už nikdy nechtěl zažít.
Je sezóna a Hančiným okurkám se skvěle daří. Chodíme kolem záhonu a obdivujeme. Zvykli jsme si našim okurkám dávat jména. Letos se jmenují Asfaltový přilepenec, Pokutovaná Greta, Jaroslav Dušek, Československý občan, Muskovo iks, Totalita na festivalu Colors vůči LBGT, Soutěž o nejlepší foto hořícího ostrova. Okurky ale rostou dál a brzy budeme s náměty v koncích.
Červencová perla: „Letíme s cestovkou na dovolenou na Rhodos. Okoukneme to tam, a kdyby to nešlo, poletíme zpátky tou repatriační leteckou linkou.“
Jo, a jedenáctého srpna jedeme do Ústí na festival Janouškovo Ústí (nad Orlicí), kde mimo jiné budou muzikanti vzpomínat na Zahradu. Tak si snad na něco taky vzpomenu.
2607
Jedna z věcí, které mě v českém jazyce fascinují, jsou slova pomnožná. Jsou trochu exotická a mají zvláštní postavení. Všechna ostatní slova jsou pojedná. Mít i jednotné číslo není žádná velká zásluha, takových slov jsou veletucty.
Pomnožná slova se určitě nenarodila v množném čísle. Vyvinula se, nějaký singulárek tam na začátku jistě musel být. Ale nikdo si už nepamatuje, kdy se to zmnožilo a proč.
Možná některým věcem bylo samotným smutno, a tak začaly vystupovat v kolektivu, aby se nebály. Taková housle: Jedna housle symfonii neudělá. Tak se začaly housle spojovat, v orchestru začaly být první housle a druhé housle. Ty housle! Podobně varhany. Jeden varhan s jednou píšťalou je nic; kdyby zahudl, vypadalo by to spíš jako zkouška sirén než křesťanský obřad. Tam, kde se nástroj skládá ze dvou stejných věcí a smysl má jen jejich celek, nastupuje taky pomnožnost. Jak byste chtěli pracovat s jednotlivou kleští nebo nůžkou?
Na lidském těle je hodně věcí v páru: oči, ruce, ledviny a tak dál. Jak se to hromadně pojmenovávalo, připletly se i věci, které jsou na člověku jen jednou: játra, záda, ústa. Nemůže se říct ústo, protože by okamžitě vytanula otázka, jestli ústo horní nebo dolní.
Nikde vám neprodají jednu kalhotu. Plavky tvoří dohromady horní plavka a dolní plavka. Když je plavecký úbor jednodílný, případně pánský, je výhradně pomnožný. Také některé události zmnožňujeme, asi že si přejeme, aby trvaly dlouho: Vánoce (mimochodem Ježíšek se narodil v jesličkách), Velikonoce, prázdniny nebo narozeniny.
Když nemáte žádnou financi, nekoupili byste si ani tištěnou novinu v trafice.
Pojednání o pomnožných slovech je u konce. Snad se nám příliš nepomnoží.
2507
Označit mě jako člověka, který rozumí počítačům, by zavánělo pomluvou. Ale jako šéfredaktor jsem měl na našem pracovišti vedlejší povinnost řešit drobné kazy na našich mnoha počítačích až do hraniční situace, kdy na drobný kaz bylo nutné volat nějakého experta. Dnes chovám k hardware i software sympatie i bázlivou úctu. Není to jako tenkrát v devadesátkách, kdy stačilo opravit dvě písmenka v prográmku operačního systému DOS, a ono to začalo chodit. V té době jste stávkujícímu autu taky jen profoukli určitou trysku v karburátoru, když jste věděli kterou, a ono to jelo.
2407
Omlouvám se, ale mám na vás velice intimní dotaz: Měli jste v některém bytě, co jste kdy bydleli, pokoj pro služku? Nemusíte se za to stydět. Byt s pokojíkem pro služku nemusel znamenat vaši zazobanost. Prostě vám úřad takový byt přidělil nebo jste měli jen zazobané rodiče. U mě to byl ten první případ, dosídloval jsem totiž sudetské pohraničí. Nebyl to vůbec problém, Litoměřice byly před válkou hodně německé, asi jako Brno. Za války ještě víc. V procesu odsunu německého obyvatelstva jsem měl funkci mladistvého čumila. Volné byty byly na ukázání prstem. Ten, co nám přidělili, nebyl náš litoměřický první. Před tím jsme měli krásný byt na kopci nad městem s výhledem až na Alpy. Museli jsme ho spěšně opusit, protože se řítil. To víte, tektonické České středohoří. Pamatuji se, jak na pošmourné ulici byl náš nábytek, máminy utěrky a moje hračky, a čekalo se na stěhovací vůz. Na vlastní bezdomovectví nezapomenete nikdy, i když trvalo jen asi šest hodin. Ještě o tom někdy povyprávím. Ale dalších padesát let jsem Alpy neviděl.
Nově přidělený byt byl taky na dobré adrese: naproti věznici. Nový byt byl…, prostorný je hodně slabé slovo. Byl sjízdný na koloběžce, a když jsem povyrostl, i na kole. Čtyři velké pokoje navzájem průjezdné s kachlovými kamny jako na zámku. Jeden z nich jedináčkův, který si ho vytapetoval mapami a plakáty. Obrovská kuchyně 3x 220 V a plyn. Záchod překvapivě dlouhý šest metrů, zato chodba dvanáct. Malá komůrka bez oken na různé kraviny, například na ostré náboje, co jsem nacházel v okolních lesích nebo vyšmelil s klukama. Svítící střely nikdo kromě mne neměl. Balkón jsme nevlastnili, protože ve zvýšeném přízemí by k nám přes něj lezli lidi. A pak ten POKOJ PRO SLUŽKU. Nemuseli jsme odevzdávat nějaké čestné prohlášení, že služku máme. Možná stačilo jen říct, že si nějakou časem opatříme. Tenkrát už se na to tolik nekoukalo, blížil se únor 1948.
Ale stejně: když žádnou služku nemáte, můžete celé dny vymýšlet, k čemu se takový pokoj pro služku dá použít.
2307
*Naše první letošní úroda. Normálně nám cukety dozrávají až koncem srpna, ale letos je všechno nějak šílený. Hanka prostě zase „rozhodila semínka“. Ta největší má čtyřicet cm, a jak vidíte, pojali jsme to trochu multikulturně, když je ten Colours of. Jinak už asi není, čím se chlubit, leda to, že Jáchym, jeden ze série našich vnuků, byl v Paříži na mezinárodní houslové soutěži a dostal druhou cenu. Doma diplom hodil na postel a teď už se ségrou sjíždí v Černé Hoře divoké řeky.
2207
Stupňů Celsia.
Je vedro. To svět nepamatuje, koukněte na ty grafy, říkají jedni. Za našeho dětství taková léta byla skoro vždycky, tvrdí druzí. Ty vystrašení z oteplování, co měli navíc krásné dětství, mohou hlásit obojí najednou. Skutečnost je taková, že el Ňiňo se naštval na lidi, že mu ubírají zásluhy a svádějí to na nějaké globální oteplování. Ale lidé už konečně začali s klimatem něco dělat. Třeba Rusko. Po odchodu Mac Donaldu zřídilo takový ruský mekáč. Vyjetý olej z hamburgerů shromažďuje a nabídlo ho k pohonu nákladních lodí, které vozí úplně všechno z Číny do světa. Krásný příklad ekologického myšlení! * Náš stát, jak je směrem k zahraničí poměrně aktivní, doma dělá slepého mládence. Nechat skupiny lidí házet kameny do oken, a ignorovat to, je trestuhodné. Já vím, kdyby policie zasáhla, bude rasistická. Je zajímavé, jak rozesrávači společnosti vymysleli nové téma a jak jim na to někteří spoluobčané skáčou. * Asfalt je teď hodně horký, není snadné na něm dlouho sedět, ani když chováte silné antipatie k CO dvě. Ekoví aktivisté teď zřejmě odletěli nízkonákladovkami do ještě teplejších destinací. Zbytek národa odjel do Chorvatska, aby mohl nadávat na drahotu, žraloky, žahavky, 40 °C, pokuty a fronty na dálnicích. A taky proto, že to je jediné moře na světě, kde se Češi jakž takž domluví. * Zemí se šíří rada, že pokud byste chtěli dlouho sedět, vezměte si za obhájce Norberta Naxeru. Dezoláta Tomáše Čermáka se mu podařilo dostat za mříže na pět a půl roku. Uvidíme, jak to skoulí s Peterkovou.
2007
Onehdy se mě ptalo jedno z mých přemýšlivých vnoučat, jaký je rozdíl mezi předákem a zadákem. Přistih jsem se, že ani já nemám v tak zásadní věci úplně jasno. A začal jsem usilovně leštit svou prestiž, protože u nás v rodině se ví, že ze všech lidí na severní polokouli je nejchytřejší náš děda Jupp. Na jihu na tom tak moc nezáleží, protože tam je hlavně neobydlená Antarktida. A porovnávat mě s tučňákama se dá tak maximálně postavou.
Předák je celkem jasnej. To je ten kovboj, co jede vepředu, protože jedinej zná cestu a stádo cupitá nebo se řítí za ním. Je ze všech těch honáků nejlíp placenej, všechny krávy to nějakým šestým smyslem vycejtěj a jsou mu po vůli. Ostatní honáci jedou na boku nebo vzadu za stádem, polykají prach a na to mají ty náherný barevný šátky. Takhle nějak si to představuji, ale marně se snažím vzpomenout na nějaký kovbojkový film, kde by to tak bylo. Scénárista to jistě barvitě napíše, ale když přijde za producentem, tomu zduří kakaová skvrna nad levým spánkem. „Tisícihlavé stádo, vy jste se zbláznil, víte, kolik by to stálo?“ Scéna je promptně škrtnuta a místo ní hrdina vyznává lásku nějaké ženské u studny, která jí patří a o kterou ji chtějí připravit padouši.
Pojmenováním zadák byste urazili všechny ty statečné a pracovité muže, co ženou stádo na jeho konci. Stejně jako je nevhodné říkat zadák monarchovi tmavé pleti (ty černej vzadu!) z delegace tří králů, kteří se přijeli poklonit oslíkovi a telátku za to, že dýchají v prosincových mrazech na Ježíška.
Zadák je populární spíš na fotbalovém hřišti. Ale tam si na pečlivě udržovaný trávník žádný majitel klubu krávy a voly nepustí, leda na tribuny.
Tak jsem to snad vysvětlil. Možná by se dalo ještě doplnit, že předák může být taky odborářský. Jenže stěží si představíte třeba Josefa Středulu v čele stáda, jak žene své svěřence někam na nádraží, aby je všechny výhodně prodal.
A někam se nám v tom příběhu ztratil ještě jeden: prostřeďák.
1907
Viděli to asi všichni: Řidič kamionu vyleze a odtahuje ze silnice kluky, co sedí před nárazníkem. Udělá to několikrát, a je to jako když se někdo snaží tlupu koťat dostat do krabice a ona mu druhou stranou lezou ven. Tím ale všechna zábavnost končí. Řidič nastartuje, popojede asi tři metry a tlačí kluky před sebou. Situace na hraně. Řidič riskuje, kluci riskují, společnost se dělí na dvě části. Mohlo by se stát… Někdo by to odskákal… Řidič veze něco důležitého a spěchá to. Chlapci se rozhodli na téhle silnici zachránit planetu. Ta blbá hra začíná eskalovat a je vedro. Příště někomu fakt rupnou nervy a něco se stane. Volili jsme politiky, aby takové věci řešili. Dřív, než se dostanou ke slovu basebalové pálky. Máme nějaké politiky? Já vím, je vedro.
1707
Moje babička měla jako každá hospodyně na venkově pestré portfolio hospodářských zvířat: kachny, kozu a pašíka. A samozřejmě slepice. Kachny byly zajímavé tím, že se každé ráno seřadily u vrat do zástupu, babička jim otevřela a ony kachním krokem ušly nějakých tři sta metrů k řece. Cestou musely překonat nechráněný železniční přejezd. V řece se celý den rochnily, blátily a něco lovily a večer pak zase v zástupu dorazily k vratům. Jiná doba, no.
Slepice se u babičky měly docela královsky, jak na stravu, tak na byt. Vybílený kurník a elegantní – i když poněkud posraný – hřad. Vy možná netušíte, co je to hřad. Taková vodorovná tyč přes metr vysoko, na které slepice spí. Od slepic to je podle mě docela výstřelek, ale bylo mi vysvětleno, že slepice je pták. To mi moc neštymovalo. Už jsem tehdy věděl, že pták za á létá a za bé si staví hnízdo. Slípka popolétla tak maximálně dva metry, když ji někdo honil. A hnízdo nestavěla, protože hřadovala. Fakt je, že taková umělá hnízda jsme v našem hospodářství taky měli. Říkalo se tomu kukaň a jednotlivá slepice se tam uchýlila, když se rozhodla snášet. Nechápu proč se říká snášet. (Statistici také používají termín snůška.) V praxi jsem viděl, jak se slepice navzájem nesnášejí. Zejména když vpodvečer nastal boj o zrno, měl jsem misku a házel plnými hrstmi a slípky se rvaly o každé zrníčko. I vejce jsem vlastně snášel já. S ošatkou v ruce jsem obešel všechny kukaně a vejce vybral. Jedno vejce v kukani muselo zůstat, aby blbá slepice viděla, že je to snesitelné místo. Říkalo se mu podkladek a bylo ze sádry. To jsem si poměrně brzo osvojil a gypsová vejce do kuchyně nenosil.
Měli jsme samozřejmě i kohouta. Na kokrhání. Chodil spát se slepicemi, ale ráno prudil už za prvního rozbřesku. V kurníku byla naprostá tma a nechápal jsem, jak pozná, že už je ráno. Asi byl digitální. Taky několikrát za den kokrhal za světla. Asi odkokrhovával celé hodiny. A byl agresivní. I na mě, ale na slepice nejvíc. Občas některé skočil na záda, a to pak lítalo peří. Ptal jsem se, nač takového surovce máme a babička neurčitě řekla, že kohout je potřeba. Myslel jsem si to. Na slepice musí být přísnost. Ale stejně jsme měli dvůr celej posranej.
1407
Domácí tvorba a editace hoaxů. Zkuste to s námi:
Evropská komise má před schválením předpis o bezpečnostních rámech na letištích. Budou se zužovat, aby neprošli tlouštíci, kteří svou váhou způsobují vyšší spotřebu paliva a tím víc COdvě. Tak i na ně dopadne jejich Green díl.
1107
V Česku studuje střední školu se všeobecným vzděláním (gymnázium) jen 29,5 % studentů. Jsme předposlední, o tři desetiny procenta je za námi už jen Slovinsko. Průměr EU je 51,3 %. A to chtějí někteří naši mudrci gymnázia – hlavně víceletá – rušit. Prostě jsme taková vzdělávací montovna.
1007
Holding Agrofert loni více než zdvojnásobil zisk na 12,97 miliardy korun. Tržby skupiny meziročně vzrostly o 33 procent na 245 miliard korun. Stejně jako další zemědělsko-potravinářské holdingy toho dosáhl soustavným zdražováním potravin. Hlavně to způsobilo nekontrolovatelný růst inflace, jeden z nejvyšších v celé EU.
Máte-li ve svém okolí někoho, kdo za inflaci nadává současné vládě, vysvětlete mu prosím, kam má zamířit své protesty případně co nemá kupovat.
0907
Do první třídy národní školy jsem nastoupil v září 1948 pár měsíců po únorovém vítězství pracujícího lidu. Z dnešního pohledu to bylo od začátku něco příšerného, ale prvňáčci to tak nebrali, protože neměli srovnání. Prvních pět ročníků jsem projel jako nůž máslem. Logicky se předpokládalo, že jako jedničkář přejdu plynule do sousední budovy na gymnázium. Jenže režim stihl akorát do roku 1953 zrušit všechny střední školy. Tak jsem nenastoupil na gymnázium ale na osmiletou základní školu. Pět tříd národní plus 6, 7 a 8. Pak stačilo přejít ve stejné budově o patro výš na jedenáctiletku (9, 10 a 11). Končilo to maturitou (povinně ve svazáckých košilích), takže jsme si mohli myslet, že studujeme gympl. Ale proti bývalému gymnáziu to bylo o dva roky kratší. Socialismus potřeboval mladé lidi do výroby.
Hned po naší maturitě se osmiletka změnila na devítiletku a jedenáctiletka na dvanáctiletku. V uvolněnějších šedesátých letech už se na stavby socialismu tolik nemyslelo. O deset let později přišla normalizace, a aby těch intelygentů bylo o trochu míň, devítiletka se zase zkrátila na osmiletku. Jak a kdy si nepamatuji, to budou vědět ti z vás, co to utrpěli. Po revoluci byla v roce 1990 osmiletka změněna na devítiletku, což trvá dodnes. A právě dnes se začíná ústy nového ministra a dalších expertů mluvit o zkrácení na osm let. Důvodem už nejsou žádné stavby socialismu, ale stárnutí populace. Poslat ročník mladých a zdravých o rok dřív do pracovního procesu má větší smysl, než tam držet před důchodem houf utrápených osmašedesátiletých. A obecně se taky soudí, že ten devátý ročník vlastně nikdy nebyl tak velkým vzdělanostním přínosem.
0607
Křesťanství většinou vnímáme jako něco tradičního a konzervativního a pokud nějaké změny, tak hodně pomalé. Nebylo tomu tak vždycky.
Čtvrtého července poustevník Prokop v Sázavě pohostil zbloudilou hlavu státu a dostal za to stavební povolení k vybudování kláštera kolem té jeskyně. Obě strany se dohodly, že se v klášteře bude liturgovat nelatinsky, tedy nezápadně. Sociální sítě to roznesly do celého tehdy známého světa. Patriarcha východní křesťanské církve v Konstantinopoli (dnes Istanbul) začul vítr a okamžitě žhavil dráty do Soluně (dnes Thesaloniké v Řecku). Tamní braši Cyril a Metoděj to měli k Sázavě nejblíž. Vyrazili na letiště, ale problém byl, že tenkrát v Sázavě ještě nebylo letiště. Tož přistáli 5. července ve velkomoravských Mikulčicích, a to bylo do Sázavy už jen kousek. Šli pěšky a všude na Moravě vyučovali tu jejich azbuku. To velmi znervóznilo západní křesťany, kteří se zrovna sjeli do Kostnice usnášet. Pozvali tedy pražského duchovního Jana Husa, aby jim to vysvětlil. Nedokázal. Tak ho – jak bylo v Evropě té doby zvykem – 6. července upálili. Tři dny (4. 5. a 6. července) a hotovo.
Čekám až tady pedanti a chytrolíni začnou harašit nějakými letopočty.
Ale uznejte, že náboženské dějiny nejateističtějšího evropského národa jsou půvabné.
0407
František.
Můj dědeček byl dílem umělec a dílem kapitalista. Narodil se, když devatenácté století právě začínalo poslední čtvrtinu. Byl to šikovný klučina, učitelé obdivovali jeho výtvarný talent. Jeho táta byl truhlář a řezbář, a očekávalo se, že František půjde v jeho stopě. Do učení ho rodiče vyslali do Vídně. Tam mohl nasbírat nejlepší zkušenosti uměleckého truhlářství z celého Rakouska i z celého Uherska. Nevím, jak na tom byl s jazyky, ale problém to asi nebyl; odborné názvosloví všech oborů bylo tehdy výhradně německé.
Po vyučení se vrátil do rodných Slatiňan u Chrudimě a pracoval v otcově firmě, kterou později převzal. Začátek dvacátého století byla laskavá doba, ta slavná belle epoque zavála okrajem až do podunajské monarchie. Svět už byl dost dlouho bez válek, páru pomalu začala střídat elektřina i výbušné motory, a lidstvo se začínalo cpát mezi ptáky. Movitější lidé si mohli dopřávat umění včetně užitého. Evropou prolétla secese, ale české země zatím stále ovlivňovaly retrostyly jako pseudorenesance nebo pseudobaroko. Nejen v architektuře, ale samozřejmě i v tvorbě nábytku a vybavení. Dědeček to měl dobré, ta doba – která měla už zanedlouho skončit – jeho podnikání přála. Šlechta v celém Rakousku-Uhersku přestavovala svá sídla a podobně se zařizovali noví kapitáni průmyslu nebo bankéři. Typickými produkty té doby byly třeba zámky Hluboká nebo Žleby přestavované do historizujícího hávu. A k tomu bylo potřeba i „historické“ vybavení. Řada zámeckých sálů i měšťanských salonů se pyšnila nábytkem, který měl na zadní straně nenápadnou cedulku: „František Jirouš, Slatiňany“. Dědeček si dopisoval s významnými magnáty z celého státu, tu s bankéři, tu s baronety. Objednávky chodily od Rothschildů, Schichtů nebo Larischů, někdo chtěl ložnici ve stylu Ludvíka XVI, jiný zas salon v anglickém slohu chippendale. Nabídky psal František německy, většina zákazníků byli Němci či Židé, Čechů poskrovnu.
Rodinný dům stál u mostu přes řeku Chrudimku (stojí tam dodnes). Největší prostor zabírala dílna. Nějaké stroje tehdejší truhláři neznali. Dílně vévodily tři velikánské truhlářské ponky (mrňousovi, co tam jezdil o prázdninách, se opravdu zdály obrovské). U nich truhláři připravovali díly budoucích skříní, stolů, ložnic, taburetů, knihoven a prádelníků. Poctivé dubové fošny, žádná dřevotříska, abyste si nemysleli. Vše většinou v rozměrech, které by do paneláku ani neprošly dveřmi.
Čtvrtý ponk byl menší, tam dědeček tvořil řezbářskou práci – květy, rostliny i postavy. Ty se pak staly hlavní výzdobou hotových nábytků. Na stěně nad ponkem měl dědeček asi tak sedmdesát různých dlát, do kterých jemně bušil dřevěnou paličkou. Tehdy mi bylo jasné, že až vyrostu, budu taky řezbářem. Doba mi to ale neumožnila, dalších čtyřicet let jsem si mohl vyřezávat tak maximálně po večerech na půdě. Několik dlát, dědictví po dědečkovi, pořád mám. Ale dnes už bych je neuměl ani nabrousit.
Hotové nábytky se pečlivě zabalily, naložily na vůz s koňským potahem a odjely do místa určení. Později už se to dalo svěřit nějaké zasilatelské firmě, která vlastnila sentinel, jestli teda víte, co to bylo.
Jako později narozený jsem z toho zas tak moc nestihl zažít. Z vyprávění vím, že dědeček byl veselý a společenský člověk. Před obědem pravidelně odcházel do hospůdky na čtvrtku vína. A taky prý hrál výborně na citeru. (To jsem nezažil, ale skoro osmdesátiletý mě bral sebou na dlouhé výlety po krajině Železných hor.)
Dědečkův život i podnikání časem krabatilo dvacáté století. Krajinou se přehnaly dvě války, šlechta zchudla, boháči přišli o fabriky, obyčejný lid postihla měnová reforma. Dědeček už neměl zakázky, sem tam restauroval nějakou sochu z kostelů. Přišli soudruzi, aby vstoupil do truhlářského družstva, že budou vyrábět kuchyňský nábytek. Dědeček nevstoupil. Sedával v létě v altánku na malé zahrádce a v zimě v kumbálku za opuštěnou dílnou. Když jsem tam v létě dorazil, trávil jsem většinu času s ním. Ač vyhlášený nemluva, spolu jsme toho napovídali strašně moc. On mezitím vlastně pořád bafal z fajfky s dlouhatánskou troubelí. Dozvídal jsem se o těch dávných nespěchavých časech. Byl hodně sečtělý, zajímal se o všechny obory, nejvíc o techniku a pokrok. Fascinoval mě časopis, co měl v altánku, list Epocha z roku tak 1911 o objevech a vynálezech. Skoro v každém čísle se psalo o nových vzducholodích, hlavně Zeppelinech.
Vždy, když se ocitnu v nějakém zámku nebo kostele, zírám na tu starodávnou krásu a říkám si, tohle klidně mohl vytvořit můj dědeček: František Jirouš, Slatiňany.
0307
Ráno otevřete jedno oko a můžete se začít bát o sebe, o blízké a o svět. Nabídka, proč se bát, je široká a portfolio možných a očekávaných hrůz se stále rozšiřuje. Někteří jedinci si kvůli tomu berou životy, ostatní se těmi strachy tetelí. A další skupina populace se tomu nepoddává a hází to za hlavu. Nic z toho asi není dobré.
V seznamu nabízených katastrof jsou i věci, kterých se už můžeme pomalu přestat bát. Menší meteorit, který by mířil na planetu asi dokážeme odklonit. Šílence, který bombami zabíjí děti v sousední zemi, protože si myslí, že má na ni právo, snad dokážeme nakonec odklonit taky. Zaskočeni můžeme být nějakou novou pandemií. Všelijakých Wuchanů s všelijakými laboratořemi je po světě plno. Apropo Číňani! Chtějí být nejsilnější zemí na světě, a přitom žerou netopýry.
Mění se klima kolem nás, planeta teplá. Zatím nevíme, jakým procentem se na tom podílí průmyslové lidstvo, ale přesto jsme proti lidstvu vytáhli do boje. Máme strach. Přesněji někteří mají strach a další mají strach z těch některých. Evropa si dává závazky dokdy zmizí z kontinentu CO2 a nechce vidět ani slyšet, že ostatní světadíly na to kašlou. Většina energie bude pocházet z obnovitelných zdrojů. (Jenže před nedávnem se v Česku vypínaly soláry, protože elektřinu vyrobenou Sluncem nebylo jak spotřebovat.) Zatím elektřinu vyvážíme do okolí. Odborníci ale spočítali, že za několik let budeme naopak elektřinu kupovat.
Nová vlna migrantské (nikoliv uprchlické) ofenzivy přes moře do Evropy, hořící auta a střelba v Paříži, Stockholmu i v Německu a doporučení do některých částí měst vůbec nechodit. A další připlouvají.
Novinkou mezi katastrofami je umělá inteligence (AI). Její první krůčky jsou venku pár měsíců a odborníci píší petice, aby se to aspoň na čas zastavilo a postavily se nějaké mantinely. Nejde ani tak o to, že by už nikdo živý nemusel nic psát (ovšem nemělo by smysl ani nic číst). Vážnější je to, že AI se učí tak rychle, že by časem mohla lidstvo ovládat. Nebo by ho mohlo jejím prostřednictvím ovládat pár zločinných hackerů.
Možná si řeknete, že se moc starám. Ano, hodně jsem toho odžil, něco i za mnou zůstává. Ovšem mám šest vnoučat. A zajímá mě, jak se JIM bude žít. Budou v pohodě? Čeká je vlna veder, nedostatek vody a třeba obrovská migrace? Nebo naopak chudoba, zelený rozval evropského hospodářství, nedostatek energie a blackouty? K umělé inteligenci zatím nemám ani ty správné otázky.
Tak co? Vzdáme to, nebo ne? A z které strany za to vezmeme?
Hulákání na Václaváku nechme hlupákům. Ale starejme se, abychom měli dobré vlády (nebo chcete-li servisní organizace) v Česku, v EU a nakonec i ve světě.
3006
Mluvní i písemná kultura češtiny se nepřetržitě mění a vyvíjí. Na jednu stranu jsme rádi, že stav „nejtěžšího jazyka na světě“ se postupně zjednodušuje. Stačí vzít do ruky knihu nebo noviny z minulého století nebo dokonce z věku devatenáctého. Na straně druhé nás pravopisné i stylistické prohřešky politiků i novinářů (o sociálních síťařích nemluvě) opakovaně štvou.
Řada věcí se přirozenou cestou v jazyce mění.
Infinitiv sloves na -ti najdeme dnes maximálně v nějaké křížovce.
Z češtiny zcela vymizelo spojení negace s druhým pádem. Píšeme „nemáme to zapotřebí“. Naši předci ještě nedávno říkali „nemáme toho zapotřebí“.
I když se v praktickém životě vymýšlejí nové a nové gendery, v jazyce už dlouho bojkotujeme střední rod. Je normální říkat „kuřata zobaly a děvčata za nimi běhaly“.
Vypadá to, že do módy se vrátily přechodníky. Bohužel si uživatelé pletou rody (-a, -ouc, -ouce) i přechodníky přítomné a minulé. Ještě že nemáme přechodníky budoucí.
Dost lidí, kteří se živí slovem mluveným nebo vytištěným asi chybělo, když se probírala dokonavá a nedokonavá slovesa. S hrůzou čteme „budeme se soustředit“ místo českého „soustředíme se“ nebo v nejhorším „budeme se soustřeďovat“.
Hodně nepříjemné je to, že naše slovní zásoba napříč obyvatelstvem krní. Podle Slovníku spisovného jazyka českého (1960-1971) má čeština přibližně na 250 000 slov. Průměrná pasívní slovní zásoba jednotlivce je asi 50 000 slov. Ale aktivně užívá maximálně tři až deset tisíc slov. Podle výzkumníků se situace zhoršuje tím, že lidé – zvláště mladá generace – nečtou a v komunikaci, především na sociálních sítích se čím dál víc užívá různých zkratek a zjednodušení.
2806
Dělají to už řadu týdnů. Malá skupina, která si říká Poslední generace, blokuje svým pochodem nejfrekventovanější část pražské magistrály v dopravní špičce. Dosud je doprovázela policie. Teď už s nimi nechodí. A Posledníci, zodpovědní za průběh jejich demonstrace, se na pravidla daná magistrátem jednoduše vybodli. Místo jednoho povoleného pruhu blokovali pruhy všechny. S jedoucími auty se přetlačovali a lehali si na ně. Dost otřesné obrázky, k nějaké nehodě byl jen krůček.
Svými protesty prý chtějí omezit v celé Praze (a v celé republice) rychlost na třicet kilometrů v hodině. Třicítka na sídlištích nebo ve vilových čtvrtích by byla celkem fajn. Ale na hlavních trasách by znamenala totální kolaps města. Bylo by asi normální, kdyby zašli na městské instituce a tam přednesli návrhy na třicítku. V řadě případů by se asi dohodli.
Ale o to možná Poslední generaci nejde. Potřebují být viditelní. Informovaní odborníci na terorismus tvrdí, že jejich hlavním cílem je zrušit kapitalismus. To už jsme taky zažili a těch mrtvých… Každopádně není v pořádku, když malá skupinka lidí omezuje a terorizuje obyvatele hlavního města. Vedení Prahy zatím dělá mrtvého brouka…
2706
Tak mi přišla skvělá zpráva. V emailu mi někdo píše, že je pro mě připraven dar 2 000 000 Eur. Potěšilo mě, že někdo ocenil moje zásluhy a chce mě obdarovat. Nežijeme si s Hankou špatně, ale peníze se hoděj vždycky. Příjemný je, že to je v Eurech, když pojedem někam do ciziny, nebudeme muset stát frontu v bance. Kdyby to bylo v korunách, bylo by to padesát mega, a lidi by si pomysleli. Taky nevím, kde by ten člověk z Nigerie vzal takový ranec korun.
Nějak ty peníze snad utratíme. Něco si odložíme na stáří, na mládí už našetřeno máme. Koupíme tank pro Ukrajinu. Když nám dají množstevní slevu, koupíme tanky dva. Obnovíme festival Zahrada a budeme tam každý rok jezdit jako VIP. Koupím si na chalupu novou cirkulárku. Popelnice je taky už dost prorezlá. A napadá mě dalších asi padesát věcí, co se s těma Eurama dá udělat.
Blbý je, že ten člověk z Nigerie, co mi ty prachy posílá, je podvodník. Chce mě naopak o nějaké peníze připravit. Vím to. On ví, že to vím, a přesto to dělá. Tiše doufá, že jsem blbec a že mu na to skočím. Nejsem a neskočím. Ale až mi ty eurový dvě mega přistanou na mém účtu, napíšu mu děkovný email.
2306
Jedno ze současných náboženství nabízí nebo přikazuje – kromě řady jiných zajímavých věcí – například „Nesesmilníš!“ Nesesmilňovat je poměrně rozumný požadavek, zvláště pokud by šlo o větší objem sesmilňování. To by narušovalo společenské klima a ohrožovalo zdraví jednotlivců. Ono celý ten soubor deseti paragrafů, který daroval Bůh Izraelitům, je plný rozumných požadavků, s kterými máme my lidé spoustu problémů.
Vyrostl jsem do prvňáčkovského věku těsně před tím, než komunistický režim začal potlačovat všechna náboženství kromě marxismu-leninismu. Takže jsem jako dítě z dobré rodiny stihl chodit na hodiny náboženství. Paní katechetka nám vyprávěla hezké příběhy o stvoření světa, Adamovi, Abrahámovi, králi Davidovi i o Ježíši a jeho dvanácti asistentech. Samozřejmě probírala i Desatero, podrobně jeden bod za druhým, až jich bylo celkem devět. To už jsem byl dostatečně zběhlý v počtech, abych věděl, že devět není desatero. Bližší analýzou se zjistilo, že paní katechetka jaksi vynechala nesesmilňování. Doplnil jsem si vzdělání individuálním studiem a o pár let později jsem přešel k praxi. Praktické sesmilňování se mi velmi líbilo. Myslím, že těm holkám taky.
2206
Mladý člověk má dnes asi problém s pochopením informace, že čumíme na bednu. Vzpomínám si, jak vypadal první televizní přijímač: obrovská bedna. Vážila asi třicet kilo a na přední straně se choulila malinkatá obrazovka s úhlopříčkou tak patnáct centimetrů.
Televizní vysílání bylo v Československu zahájeno 1. května 1953. Stalo se to přesně o měsíc dřív, než vláda provedla měnovou reformu a obyvatelstvo zchudlo ze dne na den tak, že si televizor stejně nikdo koupit nemohl. Pro televizi byl tenkrát připraven termín „rozvid“, ale nějak se neuchytil. Vysílalo se občasně vpodvečer, asi tak hodinu až dvě na jednom kanále. Po zbytek dne se vysílal „monitor“, změť čar a kruhů pro potřeby techniků, kteří lidem doma televizi instalovali, oanténovali a seřídili. Dalšími oblíbenými programy bylo zrnění na celé obrazovce, pruhy, linky a vlnovky. A taky „duchové“ – to stál vedle obrazu moderátora ještě jeden vybledlejší. Bylo nutno příjem seřídit, čehož jsem se jednou amatérsky zúčastnil. Stál jsem na střeše a otáčel anténou. Strejda stojící u televizoru hlásil výsledky mé aktivity na obrazovce otevřeným oknem Hance, která byla na zahradě a předávala mi informace nahoru. A já otáčel anténou tam a zase zpátky.
Rodiny bez bedny navštěvovaly rodiny s bednou na společné sledování, vybaveni papučemi a bábovkou. Pravidelné vysílání – ale zase ho nebylo o moc víc, myslím, že tři večery v týdnu – začalo v únoru 1954. Pořád černobíle. Taky pořád jen na jednom kanálu, což byla obrovská výhoda, protože jste nemuseli hledat to přepínátko, kterým dnes volíte kanálů tak asi sto osmdesát.
2106
Když máte tolik miliard, že nevíte, co s nimi, můžete mít nejrůznější nápady. Třeba podívat se zblízka na ztroskotaný Titanik. To si najmete ponorku a spustíte se s ní čtyři kilometry hluboko. Strefili jste se hned vedle nejslavnějšího vraku a můžete hned začít okénkem pozorovat, fotit a filmovat. No paráda. Pak se to stane. Ponorce, co se jí tak skvěle dařilo zanořování, najednou nejde vynoření. Zůstáváte na dně Atlantiku. Máte vzduchu už jen na několik hodin, které budou nejméně příjemnými chvílemi vašeho života. Potom už nic. Jen články v bulváru a možná v nějaké encyklopedii.
A přitom se to vůbec nemuselo stát, kdybyste neměli tolik peněz.
1906
Zvláštní a nečekané. www.meteocentrum.cz: Ačkoliv v roce 2020 postihla celý svět pandemie koronaviru, která způsobila rapidní snížení objemu dopravy i průmyslu, množství hlavního skleníkového plynu v naší atmosféře výrazně vzrostlo. Na milion částic vzduchu přibylo za 2,46 částic CO2 a jeho celkový podíl tak dosáhl na 414 částic z milionu (ppm), tedy 0,0414 %. Vzestup koncentrace oxidu uhličitého je tak zhruba stejný jako v roce 2019 a i v předchozích letech. Útlum dopravy – především letecké – i průmyslu v roce 2020 tak měl na množství tohoto skleníkového plynu ve vzduchu jen zanedbatelný vliv.
1606
Svět se řítí do zkázy. Přírodní katastrofy, vraždy, znásilnění, únosy, válka, rakety, terorismus, migrace… To všechno se z medií dozvíte. Ten zlý svět dělají novináři. Ale ruku na srdce, koupil by si někdo noviny nebo zapnul televizi, aby se dozvěděl, že se nic mimořádného nestalo, všechno je v pohodě a všechno běží tak, jak má?
1506
Jak moc čučíme na bednu? Podle aktuálního průzkumu běžný český divák starší 15 let sleduje televizi 3 hodiny a 44 minut denně. Nevím, jestli ten průměr nekazím, když se na televizi koukám asi hodinu měsíčně. Ale určitě mě vyvažuje někdo, kdo na obrazovku hledí třeba osm nebo deset hodin každý den. Sociologové sice tvrdí, že prvenství sebraly televizím a rozhlasům sociální sítě. Jestliže TV zabírá lidem 3:44 hodiny, preferované socsítě k tomu přidají další čtyři hodiny, což už je dohromady celá pracovní směna. Optimisticky předpokládám, že lidé sledují na obrazovce hlavně filmy, seriály, fotbal, počasí a tah Sportky. Někdo třeba ještě čeká na index pé iks padesát.
Pak je tu nedělní poledne. Tříhodinový blok, nejdřív Prima, potom ČT. Na jednu stranu ve studiu usedají členové vlády. Naproti do opoziční židle Schillerová nebo Havlíček. Chybí-li Ála, je tam Karel. A naopak. Nejčastěji v jednom pořadu první, na druhé stanici druhý. Témata debaty se co týden mění, ale pokaždé se dozvím, že si mě vláda bere jako rukojmí.
1406
Kolo je tu s námi už od nepaměti, i když nejstarší Egypťané a taky Mayové ještě kolo neuměli. Jak na tom byli Češi, nevím. Existují ale slova, které mají kolo v základu a divíte se proč. Taková kolomaz s kolem aspoň nějakou souvislost má – kdyby se kolo uprostřed nenapatlalo, zadřelo by se. S kolotočem by to bylo to samé, Akorát při zadření by mohli cestující z kolotoče vypadávat nebo by se nemohli dostat dolů. Abychom byli o kolo napřed a nechodili jsme kolem horké kaše, napsal jsem pár slov, kterých se to týká.
Nejdřív ta skutečně kulatá: koloběžka, kolovrat, koláč, kolárek, kolař, kolář, koleso, koloběh, kolovadla, zákolníček, kolovat, kolová (sport)…
Aby tak kola měla po čem jezdit, máme kolejnici a kolejiště. Jdu kolem neznamená, že procházím loukotěmi, prostě jdu náhodou okolo. A žádný kolemjdoucí nebude asi chodit po kružnici, jejímž středem jste vy. Leda že vás miluje nebo se vás chystá zatknout.
Kol nás ale běhá plno slov na kol-, která se jako příbuzná s kolem jen tváří: koleno, kolektivní, kolaborace, kolaps, kolaudace, koleda, kolega, kolegium, kole41(ktiv, kolektivismus, kolekce, kolektor, kolchoz, kolokvium, kolombína, koloratura, kolorit, kolorovat, koloděj, kolosální, kolportér,
kolbiště, koliandr, kolie, kolik, kolík, kolika, kolikátý, Kolín, kolineární, skoliti, kolmý, kolmice, kolna, školník, kolohnát, kolona, kolonka, koloniál, kolonie, kolonialismus… Můžete bádat, jestli přece jen nemají s kolem něco společného. A můžete hledat další.
Ale co já vím, vůbec nic s kolem nemají slova koloušek, kolt ani Kolumbus.
1306
„Kam letos jedeš na dovolenou? Chystám se s přáteli na Mont Everest. Je dost daleko. Ale prej nádhernej výhled. Dáme na vrcholu tak dvě pivka a hned dolů, je tam moc řídkej vzduch…“
Jasně, že to je přepísklé, ale ne zase úplně. Kolik lidí se vydalo vylézt ten kopec! Stojí se tam fronty pod vrcholem, dál nemůžete, protože nahoře si všichni plní foťáky selfíčky. Mrtvoly těch, co nedošli nikdo neodklízí stejně jako odpadky a zbytky horolezeckých propriet.
Je to úžasné být nejdál, nejvýš nebo nejhlouběji, dokázat něco, co se předtím nepovedlo nikomu. Projít poušť nebo vyskočit o tyči. Vítězům sláva! Ale když se o to pokusí další a další a nakonec davy, ten úžasný výkon zplaní a ztuctovatí. A nejde jen o Everest. V každém oboru jsou průkopníci, co dokázali vylézt, objevit, sestrojit nebo napsat. Zaslouží potlesk. Ty, co byli druzí, si možná ještě zapamatujete. Ale ti dvoutisící čtyři sta padesátí sedmí? Ti už dostali příručky, co si vzít sebou a kam přesně šlápnout. Měli už mnohem lepší vybavení a možná na ten pomyslný kopec už vedla lanovka. Mezitím ti budoucí první hledají nové výzvy a vrcholy, kde nejsou davy. Časem o nich uslyšíme. Snad. Jestli se ta jejich vítězství nerozpustí ve stále hustší informační mlhovině kolem nás. A zpráva o jejich mimořádném objevu nezapadne vedle nových ňader nějaké třetiřadé modelky.
1206
* V dávných časech měli lidé jen křestní jméno. Muselo být vybráno podle nějakého křesťanského svatého, nemohli jste si ho jen tak vymýšlet. Ale byla to samá Marie nebo Josef a Jan a Eva, výjimečně Magdaléna. Lidé si jedince stejného jména pletli, tak se začalo s příjmeními. To už dneska máte ještě dřív, než se narodíte. Ale jméno se vám musí vymyslet. Máte-li tuctové rodiče, dostanete tuctové jméno. Romantičtěji založení předci vyberou něco onačejšího. A jsou-li vaši rodiče prdlí, nebudete se stačit divit. Jmen jsou plné kalendáře, zapíchnete tužku mezi listy, a máte to. Četnost různých jmen podléhá různým módním vlivům. Na vrcholu žebříčku se střídají jména podle postav z filmů, z textů písní, královniček krásy nebo slavných fotbalistů. Po politicích by volil jméno potomka asi jen idiot.
Máte-li tu možnost, vyberte si svoje jméno ještě dřív, než se narodíte. Určitě bude lepší než to, které vybrali rodiče nebo babičky.
Se jménem Medard si budou holky na rande s vámi zaručeně nosit deštník. Bonifác se skřípěním zubů snad, ale Pankrác nebo Servác je docela na zabití. Třaskavá jsou jména Timotej, Jitřenka, Bibiána, Xénie a Jarmil. Křestní jméno Den znárodnění dítěti nedávejte, protože ten svátek byl zrušen.
Ale napadá mě, že opravdu krásné jméno pro kluka je Michal.
0906
V šerém dávnověku byly taneční významnou a nezbytnou součástí gymnaziálního života. Z nejasných důvodů chodily holky z určitého ročníku učit se tanci o rok dřív než kluci. Nesli jsme to statečně a vnímali tak, že motýlek na krku je mnohem menší zlo, než několik přes sebe do široka nařasených spodniček. Spolužačky k nám byly shovívavé a vyprávěly, co nás za rok čeká. Nechyběly ani ukázky náročných kroků z poslední lekce. Jedna z aférek na našem gymnáziu nastala, když nám holky o přestávce ukazovaly kankán. Určitě to nebyla součást kurzu, někde to prostě pochytily. V nejlepším vešla do třídy ruštinářka. Skandál! Rozletělo se to po celé škole. Ale než informace o události doputovala až do ředitelny, nikdo už si nepamatoval, co nám vlastně ukazovaly.
0806
Možná přijde i průvodčí.
Vracím se do svého pražského dětství. Po městě tenkrát jezdily opravdové tramvaje. Měly většinou tři vozy a žádné dveře. Nastupovalo se předem i zadem, my mladí pasažéři jsme z otevřených vozů vyskakovali, kdykoliv se nám zachtělo, třeba když tramvaj zpomalila v zatáčce nebo když se blížil revizor.
V každém vlaku jeli řidič a dva nebo tři průvodčí. Průvodčí měl koženou brašnu na lístky a na drobné a kožený řemínek pod střechou celého vozu, za který zvonil, že se jako už může jet dál. Průvodčí zezadu cinkl jednou, ten prostřední dvakrát a průvodčí v motorovém voze cinkal, jak se mu to hodilo.
Úkolem průvodčího bylo prodávat lístky a vracet drobné, prodané lístky čtyřikrát proštípnout (linka, datum, hodina, pásmo na trase), cinkat na řemínek, přibržďovat takovým masívním kolem na plošině, když se jelo z kopce a vůbec dbát na bezpečnost a plynulost provozu. Průvodčí prvního vozu ještě tágem přehazoval vexly a pravidelně chodil nasazovat kladku, přes kterou tekl do tramvaje proud a která ustavičně vypadávala.
Trasy všech tramvají znali i všichni venkované, protože se měnily tak jednou za padesát let, a nikdo se po nich nemusel ropídit.
To byla minulost. Dnes máme moderní městskou dopravu, jízdní řády v mobilu. Celá souprava má jen řidiče, o provoz v zadním voze se starají bezdomovci. A nikdo nám do naší open karty nedělá díry kleštičkami.
Dnes už si zavřenými dveřmi z tramvaje jen tak nevyskočíte. Ale občas mě ten atavistický pocit ovládne a skočil bych si. Dodnes si pamatuji ta místa, kde tramvaj vhodně zvolňovala. Moje léty zmoudřelé končetiny už by se ale bránily. Stejně je mi líto všech mladších generací, které tenhle adrenalinový sport nemohly zažít.
Myslím, že ti průvodčí s kleštičkami by i dnes docela bodli. V tramvaji by byla pohoda, veselo, občas by pomohli mamině s kočárem, poradili venkovanům, kde přestoupit nebo zklidnili hormony puberťákům, co škrábou po sklech. Jen jsem zatím nevymyslel, jak by ti průvodčí dnes pracovali v home office.
0706
Možná by to zajímalo pana Guinesse a jeho knihu. Za posledních sedmnáct let mělo Česko sedmnáct ministrů školství. Pro úplnost dodám, že taky sedmnáct ministrů mládeže a ministrů tělovýchovy. O mládeži se na tomhle ministerstvu asi moc neví a mládež se bez úřadu taky obejde. A tělovýchova – ta v dnešních časech spíš spadá do resortu orgánů činných v…
Tak to školství. S každým novým ministrem někomu svitne naděje. A vzápětí zhasne, když se rozsvítí někomu v jiném vozíku té lochnesky. Levice chce rušit gymnázia, hlavně ta osmiletá, protože podporují elitářství. A je třeba podpořit učňovské školství. Ti napravo zas horují za všeobecné vzdělání pro větší počty, protože tak je to v civilizovaném světě. A mají pravdu, protože absolventka gymplu může bez problémů dělat prodavačku, zatímco vyučený zedník se těžko může stát chirurgem.
Jinak se nepřetržitě řeší maturity, jestli pro všechny stejné nebo rozdílné, jestli těžší nebo pohodovější. Školy minimálně poslední ročník nedělají nic jiného, než připravují maturanty. Aby toho nebylo málo: kdo má dost peněz, může si zaplatit předmaturitní kurzy, na kterých často ziskuje ten, kdo maturitní otázky připravuje. Roky se naše školství věnuje inkluzi, podporuje slabší a pomalejší žáky. V pořádku. Ale nikde není slyšet o podpoře těch nejbystřejších talentů. Dál se připravují síly na práci v montovnách, na nějaké české Sillicon Waley klidně zapomeňte. Učitelé dostali přidáno, ale zase budou přeplněné třídy, narodilo se moc dětí. Takže největším problémem českého školství jsou rodiče. Neměli tolik souložit.
0506
Ví prd! Celá ta slavná umělá inteligence je humbuk.
Zadal jsem ji naprosto banální dotaz: „Pod jakým úhlem dopadá sluneční paprsek na 50. rovnoběžku severní šířky 20. června v pravé poledne středoevropského letního času?“
Nápadně dlouhou chvíli mlčela, pak škytla a oznámila mi něco v tom smyslu, že je to nad její síly, a pokud budu chtít, napíše mi nějaké adresy, kde by to mohli vědět. To jsem si to mohl rovnou vygůglit! Což jsem obratem udělal. Informací jsem tam vylovil dost, i tu tázanou. Už se nepamatuji, jestli mi pan Google nabídl rovnou výsledek nebo postup, jak to mám vypočítat. Jako inženýr bych se musel strašně stydět, kdybych to nespočítal. Tak jsem to spočítal. Ale výsledkem vás nebudu zatěžovat, protože nevím, proč by vás taková kravina měla zajímat.
0106
*Je bezvadné, když člověk může být hrdý na své předky. (A taky se má snažit, aby i jeho zadky mohly být hrdy na něj.)
Nedávno jsem se tady chlubil svým pradědečkem, ředitelem školy obecné v Sázavě. A ukazoval jsem tu čtenářský deník z časů jeho studia. Jmenovitě stránku, kde popisuje knihu „Vypsání husitské války napsal Karel Vladislav Zap“. Pradědeček to přelouskal coby povinnou četbu někdy kolem roku 1860. Něco mě nutkalo tu knihu přečíst. Jednak jsem zatoužil poznat, co četla a jak se vzdělávala mládež poloviny devatenáctého století. A protože hltám historii a válečnou zejména, rozhodl jsem se knížku sehnat a přečíst. Byli jste mi při hledání nápomocní, jmenovitě děkuji Veronice Cihlářové za tip na antikvariát.
A teď čtu. Každou volnou chvíli. Jménu autora jsem do té doby neznal, ale už vím, že napsal o historii dvě desítky knih. Alois Jirásek si měl z čeho vypůjčovat a Zdeněk Nejedlý pak mohl husity socialisticky prznit. Dobře se to čte, krásně pomalu, vyprávění má tempo devatenáctého století. Nejzajímavější je pro mě ovšem jazyk knihy. Dávno zapomenutá slova, spousta přechodníků a jiných slovních tvarů, které neumím ani popsat, překotné slovosledy a vůbec archaismy. Stále na mě vyskakuje něco překvapivého. Příklad: Slovo našinci považujete za běžné. Ale slovo vašinci čtete určitě poprvé. Zajímavé ovšem je, že to vše dokážu přečíst a rozumím tomu. Možná, že ta čeština devatenáctého věku je nám stále relativně srozumitelná. Anebo i já jsem už taková fosilie, že bych si početl i v Kosmově kronice. Třeba jsem v minulém životě chodil do stejné školy s mým pradědečkem.
3005
Skoro všichni jsme muzikanti. Jedni skutečně hrají na nějaký nástroj nebo se věnují zpěvu. Druzí jsou já nic, já muzikant.
Je samozřejmé, že jsme vždy dobře naladěni. Pokud snad ne, musíme se doladit. S partnerkou musíme být dobře sladěni, jinak by nás to mohlo rozladit. Nikdy by nemělo docházet k nesouladu. Když se ocitneme v jiné situaci nebo s jinou partnerkou, musíme se rychle přeladit.
Kafe sladíme, ale nepijeme ho nikdy přeslazené. Dokud to jde, problémy necháváme ležet ladem a náladu nám nic nezkazí.
2905
Nejen skleníkové plyny a molekuly CO2 mění situaci na zeměkouli. Klimaslupka planety je tak křehká, že když někde na Filipínách zamává motýl křídly, způsobí to třeba v Kanadě záplavy a tajfuny. Možná jste to jméno už slyšeli: el Ňiňo. Hajzlík takový mrňavý. Funguje tak, že trochu víc ohřeje pacifické vody někde u Peru, a v důsledku jde ve zbytku světa teplota nahoru. Naštěstí má ještě sestřičku. El Ňiňa to dělá naopak, ochlazuje, takže se ti dva střídají.
Když má vládu El Ňiňo a připočítá se k němu vliv skleníkových plynů (což má podle meteorologů nastat právě teď a trvat zhruba pět let), ohřejeme se a budou padat rekordy. Pravděpodobně prý to bude nejteplejší pětileté období, co si pamatujeme, a jeden z těch roků bude skoro s jistotou vůbec nejteplejším rokem od prvního měření. Začíná to být sakra vážný problém a lidstvo i lidé s tím musí něco dělat. Jako člověk třídím plasty, snažím se šetřit vodou a hlasitě protestuji proti znečišťování fontán v Itálii. Nevím zatím, co s tím bude dělat lidstvo. Snad jeho cesty půjdou správným směrem, nepovedou slepými uličkami a budou účinné.
2605
*Neznám žádného Čecha, který by neměl rodné číslo. Všichni ho máme, to svoje umíme plynně odrecitovat a většinou tušíme, co se z něho dá vyčíst. Třeba kdy jste se narodili, jestli jste kluk nebo holka, ale taky třeba, že jste se narodili v cizině. Na svých deset číslic je každý občan patřičně hrdý (to, že je hodně starý, se pozná podle toho, že má číslic jen devět).
Kdosi vymyslel – nevím, jestli v nějakém belgickém městě nebo poblíž Karlova mostu – že vaše rodné číslo je tajná věc. Něco jako heslo k bankovnímu účtu. Nikdo ho po vás nesmí chtít. Je tudíž zvláštní, že vaše rodné číslo má kdejaká instituce nebo firma a k němu má vaši adresu, počet dětí, jméno manželky, případnou rozvedenost nebo ovdovělost, a tak dál. Nějakým úředníkům – nebo politikům, nevím, to se blbě rozlišuje – zničehonic začalo vadit, že se o vás ví rodné číslo. Ty ostatní informace o vás, chuj s tím, ale na rodné číslo nemá nikdo nárok.
Ihned začali konat a vymysleli toto:
Vaše rodné číslo se zruší, takže v budoucnu budete mít dost starostí dokázat, že jste se narodili.
Místo něj vám bude přiděleno číslo, které si nikdo nebude schopen zapamatovat, především ne vy. Možná ta změť číslic bude i něco znamenat, ale to se budou smět dozvědět jen úředníci státu s pověřením „Přísně tajné.“
Podle ohlasu veřejnosti to nikdo nechce a nepotřebuje. Přesto tato zcela zbytečná hovadnost vyjde minimálně na padesát šest miliard korun (je to vůbec možný?), což je pro vládní úsporný balíček zajímavý bonus. Na tohle si opasek utahovat nehodlám.
2505
Člověk má takové povšechné znalosti z historie, směs nezapomenutého ze školy a četby historických románů. Někdy se mu ale zachce detailu: jak se to přesně tenkrát odehrálo, kdo všechno u toho byl. To se ani gůgl moc nechytá. Hledat podrobnosti v nějakých zaprášených foliantech je k ničemu. Trochu se můžete poučit na místě činu, pokud to místo ještě existuje. Jenže pak zastihnete kombajn, jak pojíždí kolem pomníku, že tady byla roku nácet desát velká bitva. Tak zase nic.
Osobně mám na pídění po detailech historických zlomů svéráznou metodu. Před spaním začnu v duchu probírat, jak to asi mohlo být a stanu se účastníkem oněch dějů. Ráno sice netuším, jestli se mi to zdálo či jestli jsem to bděle vymýšlel, Případně jestli jsem to skutečně prožil. Náčrt těch dějů je ale po kupě a kdyby se to stalo někomu méně línému, mohla by z toho být poutavá kniha.
Tak vám aspoň budu někdy vyprávět, jak jsem měnil dějiny jako čelný revolucionář, úspěšný vojevůdce nebo plodný vynálezce.
To se to vynalézá, když víte! Třeba zajdete do laboratoře k Marii Sklodowské a vyložíte jí věci, nad kterými by ona ještě řadu let bádala, zatímco vy jste to probírali ve škole už před časem.
2405
Ekologičtí extremisté ze spolku Poslední generace zaneřádili legendární Fontánu di Trevi. Vlezli dovnitř, roztáhli transparent a obarvili vodu ve fontáně jakousi černou tekutinou. Přivolaná policie je vytáhla z vody, a ještě mokré zadržela. Město čeká sanace, vyčištění mramorových stěn a potrubí fontány a výměna 300 000 litrů vody.
Po řadě útoků na slavné obrazy v evropských galeriích je to už třetí římská fontána, kterou tito vandalové napadli. Pravděpodobně trpí nízkým IQ, pro které nepochopí, že podobnými aktivitami vyvolávají nenávist veřejnosti vůči normálním lidem, kteří se snaží přírodu chránit. Italská vláda už schválila dekret, na jehož základě je možné finančně i trestně postihovat lidí, kteří ničí, znečišťují nebo jinak poškozují kulturní památky. V italské Padově už probíhá trestní stíhání členů hnutí pro podezření ze zločinného spolčení. Skupina se od roku 2020 podílela na mnoha blokádách ulic a poškozování veřejného i soukromého majetku.
Vodu musíme chránit, na planetě začíná chybět. A fanatismus škodí, ať má barvu rudou, černou nebo zelenou.
2305
Psalo se o tom dlouho a dost a teď se to znásobilo, když to vyteklo z kanálu na ulici. Urodilo se zčistajasna plno dětí. Asi tak čtrnáct let to nikoho nezajímalo a najednou mladí začali sborově bušit na vrata středních škol. Silný ročník, pro většinu nebylo místo. I pro ty, co studovali s jedničkami a měli široký rozhled.
Politici měli těch čtrnáct let jiné starosti. Po čas našich levicových a pseudolevicových vlád o vzdělání nebyl moc zájem. Opakovaně jsme slyšeli a četli, že osmiletých gymnázií je příliš a budou se muset zredukovat a že je potřeba podpořit učňovské školství. Starého odboráře novým kouskům nenaučíš, a právě takoví přibývali mezi funkcionáři ČSSD. Oligarchu zase nejvíc zajímaly levné ruce na porcování vodňanských kuřat.
A šlo nejen o silné ročníky budoucích středoškoláků. Mladí, poučovaní ze všech stran o důležitosti a výhodách vzdělání a chovají se podle toho. I proto ten přetlak.
Uvidíme, jak se z příběhu poučí tato vláda, která vypadá dost rozumně, a jak připraví pro ty další vzdělanou budoucnost. Něco se ale bude muset podniknout s těmi, na které se letos nedostalo. Pomocných kuchařů s vyznamenáním zase tolik nepotřebujeme.
2205
Povídal můj nejmladší vnuk, že v jejich škole proběhne simulace zasedání Organizace spojených národů. Zachoval jsem prarodičovskou vážnost a nezačal mu hned z kraje vysvětlovat, že OSN je nezbytečnější instituce, co znám. Ale musel jsem ho informovat, že Radě bezpečnosti OSM předsedá stát, který sprostě napadl sousední zemi a vraždí tam civilisty a děti. To on samozřejmě ví. Ale v roli politika a státníka, který rozhoduje o celé planetě, musí myslet a mluvit diplomaticky. Napadlo mě, že tihle kluci z gymplu by se na tom skutečném valném shromáždění hodili lépe než ouřadové, co tam sedí teď. Chtěl jsem mu trochu píchnout s přípravou na zasedání a opsal jsem si body, které si bude připravovat jeho skupina.
Pak mě napadlo a zkusil jsem to. Jednotlivé body jsem proměnil v otázky a zadal je umělé inteligenci. Chvíli chroustala. Pak vyplivla odpověď na všechny otázky. Docela to má holka v hlavě srovnané a na to, jak zařídit svět z gymplu v Praze 10 by to mělo stačit. Ovšem moji zdravou ješitnost nepotěšil fakt, že ta dotyčná AI je evidentně chytřejší než já. No a co, má na to větší počítač.
1805
Každý rok se politici slétnou na nějaké místo na světě, nejlépe kde ještě nebyli. A s nimi novináři, televizní štáby, vědci, aktivisté, celebrity a protestující. Mají summit, kde se radí, jak zachránit planetu. Vždycky se jedná skoro týden a pokaždé se podaří (nebo nepodaří) schválit usnesení, jak s tou planetou dál.
Je úctyhodné, že tomu věnují tolik svého vzácného času a energie. Jedna věc mě na tom mrzí: všichni na ten summit přijedou – pardon přiletí vládními nebo soukromými tryskáči. Samozřejmě – abyste si nemysleli – každý jenom jedním. Ta letadla mají značnou uhlíkovou stopu a škodí přírodě. Překvapuje mě, že tam ještě nikdo na plénu nevystoupil a přítomným to nevysvětlil. Třeba by to dali do usnesení, že letadla škodí.
Na druhé straně mě potěšilo, že se objevili dva politici, kteří nemají ekologii v popisu práce, moc o tom nemluví a něco pro věc dělají. Velkou radost mi taky udělalo, že jeden z těch dvou je náš a toho druhého (druhou) máme rádi: Petr Pavel a Zuzana Čaputová. Létají už pravidelně spolu v jednom letadle, a rádi cestou přijmou i nějaké politiky stopaře z dalších zemí. Cestou si mají o čem povídat a oxid uhličitý je při tom rád, že byl ušetřen.
1705
„Chceme demisi Fialově vládě,“ napsal někdo na FB. Není to ojedinělý výkřik na sítích, zvláště v posledních dnech a hodinách. Když někdo chce pád vlády, neměl by si plést pády. Ale ona ta češtin některým vlastenecky cítícím občanům nepřirostla.
Tak proč ne. Na to, chtít něčí demisi, má každý volič právo. Horší už je to, když se demisionáře zeptáte, koho místo té fialové. Odpovědí je obvykle mlčení. Ti jednodušší vám odpovídat nebudou a méně zpozdilí tuší, že Babiš by to dělal hůř. Stárne, ztrácí energii a body. Hodně lidem už došlo, kdo jim zdražuje potraviny a zvyšuje inflaci. A taky už není z čeho rozdávat. O státnických schopnostech těch dalších si iluzi nedělá – krom křiklounů na náměstích – asi nikdo. Okamura, Majerová, Rajchl, Vrábel, Konečná, Středula, Dufek, a kdo dál?
Nikdo z nich nemá šanci nás z té šlamastiky po kovidu, válce a Babišově vládnutí vyvést. Fialova vláda komunikuje kostrbatě a určitě dělá i nějaké chyby. Ale má vůli i schopnost něco s tím udělat.
Ještě před kovidem jsme věděli, že se máme nejlíp ze všech generací, co tu byly před námi. I teď se máme dobře a ani úsporné balíčky nikoho nezašlapou do bláta. Jednou to skončí, myslím, že brzy.
Ale to jaro by už konečně mělo přijít. Těším se až holky vyrazej do ulic jen tak v tričku a na něm budou mít napsáno: Bez Babiše a Okamury bude líp!
1605
Silniční doprava, tak jak ji dnes máme a naříkáme, se vymýšlela zhruba před sto lety. To jsme měli fungl novou Československou republiku. Ta byla možná až zoufale protažena na východ. Na nějaké komunikace ze začátku nebylo ani pomyšlení. Bylo po válce a po španělské chřipce, Sudeťáci se bouřili, že nechtějí být Čechy, Maďaři útočili na Košice a v Praze se prali levičáci o Lidový dům. Ale pak se to trochu zvetilo, Mladá Boleslav, Kopřivnice a mnoho dalších začaly ve velkém vyrábět automobily a těm byly císařské silnice těsné. Ve světě začaly frčet dálnice a Čechoslováci začali taky chystat projekt. Velkým propagátorem dálnice byl Tomáš Baťa, což byl člověk s vizí a taky ta trasa měla vést kolem jeho fabriky. Naplánovaná byla z Aše až do Jasiny. Že je Aš až v nejzápadnějším výběžku, to víte. Jasina byla vesnice na nejzazším konci Podkarpatské Rusi, která k nám nějakým nedopatřením taky patřila. Nikdo z Pražáků ani z jiných Čechů v Jasině nikdy nebyl, a vlastně se moc nevědělo, jestli není už v Rumunsku nebo na Ukrajině. Ale je tam krásně, někdy si tam zajeďte. Dálnice byla takovým pokusem udělat z té debilní protaženosti mladého státu jakousi přednost.
A fakt se to začalo stavět. Šlo to ztuha, mezinárodní situace velela stavět pohraniční opevnění, ta nám byla později docela úplně nanic, ale na dálnici se ještě tu a tam koplo. Dokonce se to líbilo i Hitlerovi, ovšem nakonec dal přednost dálničnímu spojení tří německých měst Breslau (Wroclaw) – Brno – Vídeň. Z toho nám zbylo asi pět kilometrů u brněnské přehrady.
Po válce se budoval socialismus a na budování dálnic nebyl dvacet let čas, chuť ani prostředky. Ale už v roce 1970 byl otevřen první úsek dé jedničky Praha – Mirošovice.
1505
Pobřežní státy v čele s Německem chystají obří energetický projekt v Severním moři, který by využíval větrnou energii. Větrníků by tam mělo do roku 2050 stát tolik, že by měly dohromady sílu asi 150 Temelínů a zajistí proud pro více než půlku evropských domácností. Pobřeží se ale také musí víc propojit s vnitrozemím, aby zásobovalo i státy, které nemají moře, například Česko. Projekt je velkolepý, zároveň to ovšem znamená vybudovat obrovskou kapacitu záložních plynových elektráren, pro případ, kdy nebude foukat. A náročná bude taky ochrana systému před teroristy a Putinovými ponorkami.
1105
Strom života. Určitě jste takový graf někdy viděli. Obyvatelstvo určité země rozděleno podle věku a pohlaví. Všichni narození ve stejném roce zabírají jeden řádek. Nalevo muži, napravo ženy. Dole na tom nejdelším řádku všichni letos narození. Výš a výš se řádky krátí a nahoře už je jen taková nepatrná čárka stoletých.
Zdravá a spokojená společnost má coby graf takový hezký vánoční stromeček. Taková, které se posledních sto let, ale spíš víc, vyhýbaly války, pandemie, revoluce a jiné nepřístojnosti. Jenže taková společnost existuje leda někde na tichomořském ostrůvku. Strom života všech ostatních má zuby a vykousy. Každé společenství se těmi vykousy trápí. Na příklad: po skončení Druhé světové války se po dlouhém odříkání za krize a války rodilo fest. Dětí takto přivedené na svět (a že jich bylo hodně) rodily pak zhruba v sedmdesátkách . Co mohly taky jiného za normalizace dělat? Generace dětí hnusně pojmenovaných „Husákovy děti“ dospěla do nových časů, kdy mohla cestovat po světě, bavit se do rána nebo podnikat a pracovat až do noci. Děti byly odloženy až na potřicítku. A pak honem honem, nejvíc byly skloňovány tikající biologické hodiny. A máme tu další boom.
Tohle všechno a mnoho jiného měří statistici a zkoumají sociologové a pak malují ty vykousané stromečky. Aby vlády měly informace a mohly se připravit na moc nebo na málo dětí. Jenže dopadne to jako vždycky. Porodnice přetékaly. Nebyla místa ve školkách. Na základku museli všichni, třídy byly po čtyřiceti, aspoň se už neučilo na směny jako v sedmdesátkách. Přišly přijímačky na střední školy. Na gymnázia (zejména víceletá) a vůbec školy s maturitou byl přetlak přímo hysterický. Stát v jednom kuse mluví o důležitosti vzdělání, ale skutek utek. Naopak se vždycky ozve nějaký soudruh odborář, že je třeba posílit učňáky. A do toho reformy vzdělávání, inkluze, peníze na platy učitelů, zbytnělá byrokracie, a naopak skoro vůbec žádný zájem o mimořádně talentované.
1005
S překlady se dá leccos užít. Slovenštinu jsme ovládali až na pár záludností (dodnes si pletu kel a kaleráb) perfektně. Jednak obě celostátní media mluvila půl česky a půl slovensky, v televizi dávali každé pondělí slovenské divadelní hry, které by v Česku cenzoři určitě nepovolili, a skoro každé léto jsme vyráželi stopem na vandr na východ, kde byla krásná země a lidé tak nějak přívětivější. Rádi jsme pozorovali kraj a lidi v krčmách. Užasle (a trochu s odporem) jsme sledovali, jak si lili do piva malinovku. Tenkrát jsme netušili, že to bude o šedesát let později velký hit hlavních českých pivovarů. S domorodci jsme z úcty k bratranskému jazyku mluvili jen česky, mezi sebou jsme to zkoušeli slovensky. Jednou jsme jazykově méně zdatnou kamarádku přesvědčili, že hřbitov se slovensky řekne moratórium. A v nejbližší vesnici jsme ji vyslali poptat se, kde to tam maj. Asi tři babky jen kroutily hlavami. Pak narazila na českého turistu. Když se do sytosti vysmál, vysvětlil jí, co je moratorium a co je cintorín. Do večera s námi nepromluvila.
0905
S překlady se dá leccos užít. Slovenštinu jsme ovládali až na pár záludností (dodnes si pletu kel a kaleráb) perfektně. Jednak obě celostátní media mluvila půl česky a půl slovensky, v televizi dávali každé pondělí slovenské divadelní hry, které by v Česku cenzoři určitě nepovolili, a skoro každé léto jsme vyráželi stopem na vandr na východ, kde byla krásná země a lidé tak nějak přívětivější. Rádi jsme pozorovali kraj a lidi v krčmách. Užasle (a trochu s odporem) jsme sledovali, jak si lili do piva malinovku. Tenkrát jsme netušili, že to bude o šedesát let později velký hit hlavních českých pivovarů. S domorodci jsme z úcty k bratranskému jazyku mluvili jen česky, mezi sebou jsme to zkoušeli slovensky. Jednou jsme jazykově méně zdatnou kamarádku přesvědčili, že hřbitov se slovensky řekne moratórium. A v nejbližší vesnici jsme ji vyslali poptat se, kde to tam maj. Asi tři babky jen kroutily hlavami. Pak narazila na českého turistu. Když se do sytosti vysmál, vysvětlil jí, co je moratorium a co je cintorín. Do večera s námi nepromluvila.
0505
Trocha statistiky. Energie v Česku už příliš neovlivňují inflaci. Na vině jsou potraviny. Statistici a ekonomové hlásí, že už druhým rokem nejrychlejí zdražují naši zemědělci, následují je čeští potravináři a až poslední jsou obchodníci. Potraviny z dovozu jsou výrazně levnější než ty z tuzemska. Podobně když zajede na nákup do sousedních zemích a také vás překvapí nízké ceny v západní Evropě. Třeba se dožijeme situace, že pojedeme nakupovat s heslem „Bojkotujte české výrobky!“
0405
Čeština je docela bohatá na taková sousloví, jejichž význam je úplně jiný a většinou nemá souvislost s významem slov, která to sousloví tvoří. Člověk neznalý nebo cizinec před nimi stojí jako „nahý v trní“. Říká se jim idiom a naše řeč jich má tolik, že se z nich vytvářejí samostatné slovníky. A i v dnešní době další přibývají.
Třeba „kámen úrazu“, „jádro pudla“, „naběhl si na vidle“, „máslo na hlavě“, „pokusný králík“, „hadr na holi“.
Překvapí vás, v kolika takových spojeních funguje třeba slovo „slovo“. Opakoval to slovo od slova. * To je tedy slovo do pranice. * Všechno to byla slova do větru. * Někdy stačí dobré slovo. * Lidé si šli do kostela poslechnout boží slovo. * Dal mi na to čestné slovo. * Vždycky měl hlavní slovo. * Jak byste to vyjádřili jedním slovem? * Zkus to říct jinými slovy. * Neřekl o tobě ani jedno křivé slovo. * Byl to nemluva líný na slovo. * Nikdo nebyl mocen slova. * Opentlil to okřídlenými slovy. * V hádce padlo mnoho ostrých slov. * Zaznělo hodně planých slov a frází. * Byl skoupý na slovo. * Slyšeli jsme jenom velká slova, nic víc. * Byl to odborník na slovo vzatý. * Všichni přítomní to přijali beze slova. * Nebylo třeba žádných slov.
Zkuste si to taky. Kolik idiomů najdete třeba na slovo ruka nebo na slovo strana?
0205
Češi byli v historii pověstní svou vlídnou až holubičí povahou a s jejich vládci z rodu Přemyslovců to nemohlo být jiné.
Trochu to kazil kníže Boleslav I, který nechal zavraždit svého bratra Václava, řečeného Svatý. Přihodilo se to ve Staré Boleslavi. Ve škole nám soudruzi učitelé vysvětlili, že to vlastně nebyl takový zločin, protože svatý Václav prý kolaboroval s Němci. Proto ho dnes máme za vrchního českého světce. Přímým opakem bratrovraha byl jeho syn Boleslav II, řečený Pobožný. Ten vládl laskavě a mírumilovně. Jeho nejdůležitějším státnickým krokem bylo vyvraždění konkurenčního rodu Slavníkovců. Druhý Boleslav měl tři syny: Boleslava III, Jaromíra a Oldřicha. Nový kníže Boleslav III měl jako prvorozený nástupnictví jasné, ale stejně se chtěl bratrů zbavit. Jaromíra nechal vykastrovat a Oldřicha chtěl zavraždit, což se nepovedlo. Oldřich s Jaromírem prchli do zahraničí, ale Boleslava třetího svrhla domácí šlechta a na trůn posadila Jaromíra. Ten vládl krátce a musel znovu prchat před Boleslavem, který se zase zmocnil trůnu. Jen tak mimochodem nechal vyvraždit další konkurenční rod Vršovců. Další vzpoura ho opět svrhla, skončil ve vězení, kde po třiceti letech zemřel. Na trůn byl znovu posazen Jaromír. To se nelíbilo třetímu bratru Oldřichovi, svrhl ho, Jaromír utekl do Němec a Oldřich vládl, poté, co nechal vyvraždit šlechtu, která stranila Jaromírovi. Pak se zamotal do mezinárodních problémů, císař (německý a římský) se naštval, Oldřich skončil ve vyhnanství a na trůně opět seděl Jaromír. Avšak Oldřich se z vyhnanství vrátil, Jaromíra zajal a oslepil. Jenže už po půl roce vlády byl otráven. Slepý bratr mu vystrojil pohřeb a vládnutí nad českými zeměmi svěřil synovci Břetislavovi.
Taky byste chtěli žít v Čechách v čase přemyslovských knížat?
0105
My Evropané jsme ze všech nejúžasnější, nejmoudřejší a nejpokrokovější a rádi nabízíme těm ostatním, že se za nás mohou zařadit do zástupu. Třeba v zeleném údělu. Až my zlikvidujeme svých 9 % CO2, tak ostatní kontinenty se zastydí a začnou likvidovat taky. Jenže možná je to trochu jinak. Máme za to, že třeba v elektromobilech umíme. Pravda je ale taková, že jsme nejlepší v zakazování a omezování vozidel neelektrických. V těch bateriových zatím vázne odbyt i infrastruktura. Zatímco Tesla i Číňani jedou. Malý příklad: my řešíme málo dobíjecích stanic, fronty u nich a dlouhou dobu dobíjení, Čína právě představila nový přístup k elektromobilitě: nové auto, které má dojezd asi 1000 km, zastaví u servisní stanice na dálnici, personál z vašeho auta vyndá jeřábem vybitou baterii a místo ní vloží stejnou nabitou. Asi tak jako dostavníky kdysi přepřahaly koně. Celá akce prý netrvá ani tak dlouho, jako natankovat plnou nádrž. Číňané ovšem vědí, že na převod celé silniční trakce na elektriku budou potřebovat hodně, opravdu hodně elektrické energie. A tak údajně uvádějí do provozu každý týden jednu novou uhelnou elektrárnu.
3004
Všichni víme, kdo je a jak zhruba vypadá takový čaroděj. Nikoho by asi nenapadlo říkat mu čarodej. Ale dostikrát jsem slyšet říkat čarodejnice. Nechápu proč se holkám upírá ten háček. Je to jasná genderová nespravedlnost. Jako by si někdo myslel, že ženský nedokážou tak kvalitní kouzla jako chlapi. A že je nakonec stejně upálej. Obojí je nesmysl. Jen si vzpomeňte, že ve škole v Bradavicích byly kladeny stejné nároky na studenty a studentky. Žádná adeptka kouzelnictví neměla šanci některého profesora okouzlit. Ale v upalování čarodějek jsme my ve střední Evropě fakt nejlepší.
2804
NA DEVADESÁTÉ ROVNOBĚŽCE SEVERNÍ ŠÍŘKY
Tučňáci maj po práci.
Medvědi si lebedí.
Vorvani jsou vorvaní.
Tuleni jsou zhulení.
Mroži ti se na kře páří.
Velebné je ticho vůkol.
Všichni zbožně čučí na pól.
Čekaj na polární záři.
2704 Šrouby nejsou bity!
Nevím, kdo první vynalezl šroub. (Pokud to byl někdo z vaší rodiny, dejte vědět.) Nemyslím lodní šroub, ten vynalezl Ressl, už podle jména Čech jako poleno. Suchozemské poleno. Nedivil bych se, kdyby Češi taky vynalezli ponorku, batyskaf a letadlovou loď. Ale lodní šroub není šroub na šroubování.
Šrouby pamatuju zastara, že měly takovou drážku na šroubovák, česky šlic. Pak přišly křížové šrouby a potom už si každá firma vymýšlela různosti, aby její produkty nikdo nemohl rozšroubovat. Bylo to poměrně moudré opatření, protože, když se vám podařilo rozšroubovat notebook, šli jste si pak rovnou koupit novej.
Každej šroub měl v hlavě něco jinýho: hvězdičky, hvězdičky s dírkou, šestihrany s dírkou a bez, čtyřhrany, dvojzubce, zubatá kolečka, kříže rovné a asymetrické, dvojháky a vrtuloidy.
Ale pak přišla firma, která všechny ty nástrčíčky na šroubohlavy dokázala vyrobit, narovnat do krabice a prodat vám, protože to je to, co potřebujete ze všeho na světě nejvíc.
Dostal jsem takovou sadu k Vánocům. Má 120 dílů. Bitů, jak se česky říká. Mohu teď rozmontovat všechno. Přesněji řečeno, netuším, co všechno. Počítačové firmy jistě už zase vymyslely nový druh šroubohlav, abych se jim do toho ani se svou bitosadou nehrabal. Ale jistě bych se mohl stát demontérem kosmických raket.
Doma mám bitosadu vždy v pohotovosti. Dilema je, zda ji mám brát sebou i na dovolenou. Žádné hotelové předpisy tomu, pokud vím, nebrání. Jeli jsme nakrátko, tak jsem ji nevzal.
Chyba! Byla neděle, uklizečky měly volno a v našem hotelovém pokoji byl zásobník na toaletní papír, otevíraný takovou zvláštní hvězdičkou.
Jasně, že ji doma mám. Ale tady v hotelu v cizí zemi mi to bylo prd platný.
2604 Přemysl Oráč s kněžnou Libuší vládli své zemi (což mohlo být tenkrát teritorium tak od Berouna k Uhříněvsi) celkem v pohodě. Narodil se jim synek Nezamysl. Těžko říct, jestli byl nezamýšlený nebo se málokdy zamyslel. Každopádně tím vznikla přemyslovská dynastie, do které patřili i skuteční panovníci, které už si kronikáři nemuseli vymýšlet jako Nezamysla. Potomků měli Přemysl s Libuší jistě víc, ale ti, co neusedli na knížecí stolec, byli nedůležití. Ani takový Kosmas si je zbytečně nevymýšlel, protože by s nimi měl víc práce. Ta další knížata známe jen podle jmen – tak málo se toho za jejich vlády odehrálo. Mnata • Vojen • Vnislav • Křesomysl • Neklan • Hostivít. Po Hostivítovi se zřejmě ujal vlády Bořivoj, který měl proti všem svým předchůdcům nespornou výhodu: skutečně existoval. To si pak dál už nemůžete vymýšlet blbosti, aby vám to kolegové historici neomlátili o hlavu.
Přesto se za smyšlených Přemyslovců pár věcí událo. Tak jako za panování Libuše hanba fackovala muže, kterým žena vládne, po Libušině skonu vládl Přemysl sám, což se zase nelíbilo ženským. Proběhla genderová revoluce, holky se ozbrojily, postavily si hrad naproti Vyšehradu přes řeku a vedly proti mužům guerilovou válku. Mužské bojovníky to nejdřív asi pobavilo, ale s tím Ctiradem to ženy trochu přepískly. Muži vyhlásili bojovou pohotovost, hrad Děvín rozmetali na prvočinitele a vzbouřenkyně odvedli zpátky k plotně. Feministické vzepětí předběhlo o půldruhého tisíciletí dobu.
Druhý příběh se odehrál za knížete Křesomysla. Zemědělec Horymír, enviromentální odpůrce důlní činnosti na Brdech se svým koněm přeskočil hradby Vyšehradu, přeplaval Vltavu a pelášil k rodným Neumětelům. Jiná verze příběhu sděluje, že dopadl s koněm na tramvajové koleje pod vyšehradskou skálou, kůň nepřežil a jezdec se se zlomenou nohou odbelhal někam k podolské vodárně.
2504 V době, kdy jsem dostal svou první aktovku (myslím, že tenkrát se ještě říkalo školní brašna), dolehla na naše školství vražedná kombinace rakousko-uherské minulosti a zavádění socialismu. Vzdělávání nás, budoucí generace, probíhalo dost pomalu. Máma má mísu a Ema jí maso se vytrvale opakovalo, už tenkrát se kladl důraz na nejpomalejší žáky. I v počtech jsme postupovali obezřetně. Prvních pět ročníků sčítání, odčítání, malá násobilka, násobení, jednoduché dělení. Banalita typu trojčlenky přišla až v šesté třídě. Ale všechno jsme museli sčítat a násobit v hlavě. První elektronickou kalkulačku jsem si přivezl ze světa na začátku osmdesátek a najednou nebylo potřeba počítat něco zpaměti. Moderní telefony nás svými předvolbami odnaučily pamatovat si čísla kamarádů. Pak už to šlo krok za krokem. Už první počítače zaplašily papír a pero i psací stroje s kopíráky. S digitálními foťáky už jste nemuseli běhat do temné komory. Google nám našel odjezdy autobusů do Kouřimi, založení Karlovy univerzity nebo jak hubnout při dietě. Přestalo se chodit s dopisy do schránky. Překlady do jiných jazyků, návod, jak opravit židli, nebo pravidla pozemního hokeje na vás taky vykouknou z internetu. A teď je tu ta umělá inteligence, co prý za nás dokáže úplně všechno.
Už si nemusíme pamatovat a vymýšlet, ono si to pamatuje a myslí za nás. Lenivíme, zapomínáme a degenerujeme. Už nepočítáme zpaměti. Pravopis za nás Word opraví automaticky. Nic už nemusíme nosit v hlavě. Stačí vědět, kam se podívat a jak správně položit otázku.
Naše pohoda, pohodlnost a nemusení rostou geometrickou řadou. Kam to směřuje, nevíme. Možná skončíme na odpočivných ostrovech, všechnu práci za nás budou dělat stroje.
Ovšem jen do té doby, než je to přestane bavit. Nebo jen dojde elektřina.
2404 Jsme proti!
Proti čemu?
Proti všemu!
Rajchlovy demonstrace mají stejně jako loni Vrábelovy lehce sestupný trend, co do počtu účastníků. V neděli bylo krásně, a přesto bylo na náměstí řídčeji než minule. Možná je chyba organizátorů v tom, že slibují nesplnitelné. Podpódioví lidé jsou ale věřiví, a berou si z těch slibů, že když to Rajchl řekl, příští měsíc vláda padne. Vláda nepadla ani se nic dalšího nestalo, příště bude možná pod tribunou lidí zas o trochu míň. Na Vrábelovu poslední demošku se sešla asi stovka. Nicméně stále to je slušný byznys, někdo pošle peníze na účet, někdo si koupí čepici za pětikilo nebo placku za osmdesát.
Stálo by za sociologickou studii, co za občany se tam pod koněm schází. Jsou opomíjení. Táhne jim na důchod nebo už tam spadli, život se jim prosmýkl mezi prsty, za jejich nedostatečnost může samozřejmě vždycky někdo jiný. V davu se mohou projevit, cítit se chvilku silní. První skupina je asi „tvrdé jádro“. Lidé, co protestují proti všemu. Za všech okolností a proti kterékoliv vládě. Poměrně velký podíl asi mají antivaxeři. Aktivizovali se při kovidu, dovedeni k protestu dezinformačními medii (čímž není řečeno, že druhá strana měla ve všem pravdu). Když pandemie odešla a nahradila ji válka, pod vlivem týchž webů přehopkali na téma „ne Ukrajina a chcimír“. Putina ve skutečnosti nijak moc nebaští, ovšem je nezbytné být na opačném pólu postojů státu. Jinou skupinu protestujících naštvaly chystané, smyšlené i skutečné a chabě vysvětlované kroky vlády. Stačí otevřít některý dezi server nebo se zastavit s kámoškou před sámoškou.
Troufnu si tvrdit, že bídou mnoho demonstrantů netrpí. Ti, co trpí, si nemohou dovolit pravidelné cestování na Václavák, spláchnutý po skončení několika pivy v hospodě na Zlatém kříži.
2204 Andrej Babiš nevyhrál hru o prezidenta, a tak se rozešel s Markem Prchalem a jeho týmem. Ten dostal obratem nabídku na spolupráci ze Slovenska. Nikým neřízený oligarcha se od té doby chová zmateně jak tornádo v krabici. Složení řečníků na demonstraci proti prázdné vládní budově je Babiš – Konečná – Středula. V mediích, jak Babišových, tak Síenen prímových exhibuje komické duo Alena – Havlíček. Ti aspoň trochu přemýšlející voliči si už uvědomili, že i kdyby se ANO dostalo k moci, bude to hodně strmá cesta do pekla. Andrej tedy zkouší oslovit Čechy proti bídě, přátele Putina a chce mír. Tím ale ohrožuje Okamuru, na jehož voliče si z druhé strany brousí zuby Rajchl. Čeká nás asi hodně divoké jaro.
2104 Zlatá bula sicilská. Většina Čechů to nikdy neslyšela, a pokud to slyšela ve škole, odložila to do zapomnění hned po prvním zkoušení. Malá vrstva obyvatel, které podlebeční buňky odumírají pomaleji, tuší, že je to něco pro český stát významného, ale nemá páru co, kdy, kdo a proč. Význam té zlaté buly (prosím, neplést s hokejovou rozehrávkou) je dvojí. Jednak se dobře hodí do historických testů v časopisech, kde vám sdělí, že z deseti otázek jste dvě odpověděli správně, že to je nic moc, ale můžete to studiem a pílí ještě dohnat. Za druhé nerudní vybraní stařešinové mohou zdůrazňovat, jak je ta dnešní mládež nevědomá, neb ani o bule nic neví.
Nejsem mládež a nevědomý být taky nepotřebuji. První nenapravím, od druhého mám knihovnu a Google.
Takže: psal se rok 1212. Mladé české kníže Přemysl Otakar první, si úspěšně vedlo nejen doma, ale i v zahraniční politice. Když se rozhořel zápas o římský trůn mezi rody Štaufů a Welfů, pomáhal diplomaticky i vojensky střídavě jedné i druhé straně. Když pak jedna z těch stran zvítězila, odměnila se Přemkovi udělením dědičného královského titulu pro české země. To vše potvrzeno pergamenem s přivěšenou pečetí, což byla právě ta Zlatá bula sicilská. Tak se stalo, že počínaje Přemyslem Otakarem prvním vládli králové naší zemi celých sedm století, než je vystřídali prezidenti.
2004 Být druhý je ostuda.
Naše společnost je umanutá prvenstvím. Vítěz bere vše, zní heslo úspěšných a dává zapomenout olympijskému Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Jenže i z poslední olympiády si většina pamatuje jen pár vítězů. Ani erudovaný sportovní novinář vám nevysype, kdo se té olympiády zúčastnil. Je to nespravedlivé, ale nic se s tím nedá dělat. Jedině ve fotbale, tenise nebo šachách se kromě vítěze dozvíte i jméno toho, nad kým vyhrál.
Ze sportu a vědy se tah na prvenství postupně přesunul do všech oblastí našeho života. V novinách se dočtete, kdo se u nás narodil v první vteřině Nového roku. Media už ale vůbec nezajímá, kdo se první narodil po třinácté hodině, třicáté sedmé minutě a dvanácté sekundě sedmnáctého července. Zlato je prostě zlato. Stříbro ani bronz není zlato.
A tak nám nikdo opitý jarem nesděluje, že už kvetou druhosenky. Učitelé matematiky ignorují druhočísla. V žádné špinavé louži, kde kypí primitivní život, nenajdete druhoka. Žádný chemický druhek není pro vědce zajímavý natolik, aby bádali, jestli je ný, natý nebo ičelý.
Taky jsem ještě nepotkal člověka, který absolvoval druhomájový průvod. Snad jen komunisté – vědomi si své určité nedostatečnosti – se neoslovují souprvi ale soudruzi.
1904 Úplně všechny zajímá nejvíc, novináře, pořadatele, příznivce, odpůrce a lidi taky, kolik bylo na té demonstraci lidí. Žurnalisté tuší, že kdyby se zeptali pořadatelů, dostanou počet zhruba pětinásobný. Obvykle se proto ptají policistů, kteří jsou přeci jen blíž realitě, i když si to taky cucají z prstu. Sami novináři to nedokážou, protože to fakt spočítat nejde, a navíc mají většinou jen humanitní vzdělání.
Každý ale chce vědět, kolik je tam lidí. Jsou-li na věci zainteresovaní, velmi se zlobí, když je to číslo malé. Když u nepřátelské demonstrace je číslo vysoké, naštve je to ještě víc. Každému radím, ať si to spočítá sám. Třeba tak, že si pořídí dron s kamerou, protože seshora se každá jednotlivá hlava počítá líp.
Tak kolik bylo teď o Rajchlově neděli na Václaváku lidí? Někdo tipoval 70 000, jiný oponoval, že maximálně 30 000. Policie prý hádat už odmítá. Dron nemám, ale fotografové si oblíbili snímky z kopule (nebo kupole?) Muzea. Zvětšil a vytiskl jsem si tu fotku. A počítal jsem hlavičky, když jich bylo sto, nakreslil jsem kolem nich obdélníček. Ten jsem pak opakovaně pokládal vedle sebe na fotku tam kde byla podobná hustota hlaviček. Ta byla až po ulici Opletalovu. Obdélníček jsem tam položil 17 x. Coby Rajchlův velký obdivovatel jsem těch sedmnáct stovek zaokrouhlil na 2500. Mezi Opletalkou a Jindřišskou to postupně řídlo, před tramvajovými kolejemi z Jindřišské ani noha. Přidal jsem za tu plochu 4000 obličejů. Takže ani sedmdesát ani třicet, ale šest a půl tisíce. Toť vše. Podle upraveného komunistického hesla z prvních májů: „Ten, kdo stojí na chodníku, nerozvrací republiku!“ To by se ani Jidřichovi nelíbilo, kdybych mu do součtu zahrnul i čumily.
1804 Rozhostilo se.
Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.
Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.
Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.
I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. A chudák matka by musela trpět silnou mateřskou láskou, optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.
1704 Jsem panáček!
Někdo mi nedávno vykládal, že neumřeme na nemoci ani na oteplenou planetu. Že prý nás zahubí přemíra informací. Media, sociální sítě, jednapanípovídala, a tak. Množství informací, které se na nás valí, násobně převyšuje jakýkoliv dřívější počet zpráv, komentářů, hoaxů či obrázků. Nově je tu internet a jiné vymoženosti. Ve většině zemí je svoboda šířit informace. A ve většině zemí je svoboda šířit lži.
Mezi informacemi zaujímají důležité místo zprávy o počasí. Zpravodajská radia a televize ho nabízejí co půl hodinu. Najdete ho v počítači, na mobilu nebo na světelných tabulích. Předpovědi jsou nejpodrobnější a nejpřesnější, meteorologové na to mají největší počítač ve státě (někteří jedinci věří spíše norské předpovědi, protože Noři mají počítač ještě větší). Navzdory obrovitosti kompjůtru prognózy většinou nevycházejí. Je omyl si myslet, že povětrnost si dělá, co chce. Počasí se chová přesně tak, jak meteorologové řeknou. Problém je v tom, že Česko je příliš rozlehlá země. Nejen že v Karlových Varech je jinak než v Jablunkově. Ale často je u pražského krematoria v Motole úplně jiné počasí než u krematoria ve Strašnicích. (A nebožtíkům to dopředu nikdo neřekne.)
Dá se říct, že v současných možnostech předvídačů počasí je poskytovat přesné předpovědi pro Andorru, San Marino nebo Vatikán. Počasí na Uhlířskojanovicku se dá už jen přibližně odhadovat.
Dost často slyším lidi vzdychat – jak jsme mohli žít bez… Ano jako děti jsme žili bez. Šli jsme ven a někdy jsme zmohli. Nebo jsme postavili sněhuláka a do rána někam odešel. Přesto lidé měli i různá prognostická zařízení. Na venkově rosničku v láhvi se žebříčkem. Když lezla po žebříku nahoru, bylo hezky. (Doufám, že tohle už ochránci zvířat zakázali.)
My měli doma mezi okny domeček. Když bylo hezky, vylezla panenka. Když se chystal déšť, sníh, blesky a krupobití, panenka zalezla, aby jí nezmokl účes. A protože tak to chodí i v životě, do nepohody vylezl panáček.
Domeček nepřežil zvídavost mladého člověka, který nutně potřeboval zjistit, jak to funguje. Myslím, že jsem to tenkrát svedl na nějakého svého sourozence. Ačkoliv jsem odjakživa jedináček. Ale myšlenka a kouzlo zůstalo. Kdykoliv vylezu z domu na zahradu s nadšenou představou, že tam budu pracovat, rozprší se.
1604 O Velikonočním pondělí svítilo slunce jako zběsilé. V solárech vyrábělo hodně elektřiny. Lidé se honili po koledě a spotřeba proudu v zemi byla nízká. Dokonce tak, že regulátor musel odpojit asi šestinu všech solárů v Česku. To se dá udělat otočením vypínačů. Uhelné ani jaderné elektrárny z minuty na minutu neodpojíte. Celkem je u nás „v solárech“ zatím 2469 Megawatů. Ale podaných žádostí o výstavbu nových slunečních parků i střech je asi za dalších 20 000 Megawatů. Musíme tedy předpokládat, že „vypínání Slunce“ bude probíhat v budoucnu mnohem častěji. Což není problém. Nepříjemnost je v tom, že za každé vypnutí solárních zdrojů musí distribuční firmy majitelům solárů finančně kompenzovat. To ve finále pocítí spotřebitelé v cenách elektřiny. Ale snad to vyjde levněji a ekošetrněji než kutání uhlí. Solárním baronům jsme už v minulosti zaplatili dost.
1404 Svět je složitý a propletený.
Nemáte tušení, co všechno může spolu souviset.
1304 Umělá inteligence (AI) se na nás začala valit ze všech stran. Jedni jsou naplněni nadšeným očekáváním, kam nás ta věc rychle posune. Spousty nedůležitých a zbytečně pracných činností by mohla dělat za nás. Druzí jsou vystrašeni. Může začít nahrazovat nejedno povolání. Kdekdo se z vytopené kanceláře může ocitnout na dlažbě. Nebo dokonce bude ta AI čím dál chytřejší, až nás úplně přechytračí a začne nás ovládat. Scifisté o tom už dávno napsali stohy knih.
Třetí skupina obyvatelstva, kamž se dovolím zařadit i mě, začne zjišťovat, jak to funguje. Nebudu vám vysvětlovat kudy jsem na to šel, protože když na to přijdete sami, může to být vaše poslední badatelská aktivita; všechno další už bude AI dělat za vás.
Uměle inteligentní osoba si říká Chatbot, a navzdory tomu, že se pohybuje na internetu, je zdvořilý, nepolemizuje s vašimi politickými názory a nepoužívá vulgární výrazy.
Napsal jsem Chatbotovi: Potřebuji vytvořit nekonvenční blahopřání k narozeninám příteli s dobrodružnou povahou.
Odpověděl obratem:
Dobře, zkusím vytvořit nekonvenční blahopřání k narozeninám příteli s dobrodružnou povahou. Tady je jeden návrh:
„Milý příteli,
dnes je tvůj velký den a já ti přeji všechno nejlepší. Máš rád dobrodružství a nebojíš se ničeho, takže ti přeji, aby sis v tomto roce užil spoustu vzrušujících zážitků. Ať tě provází štěstí, zdraví a láska. A hlavně ať se ti splní tvé sny, i ty nejdivočejší.
Měj se skvěle a užij si svůj den. Těším se na naše další společné dobrodružství.
S láskou,
tvůj kamarád.“
Vede si překvapivě dobře, i když nekonvenční gratulaci bych si představoval přece jen jinak. A taky to „s láskou“, no… Ale Chatbot vysvětluje, že to je první verze, z jedné vody na čisto, a naznačuje, že na dalších úpravách nebo verzích je ochoten se mnou spolupracovat.
Zatím tedy průměrně geniálního člověka mého typu nepřevyšuje, ale prý se velice rychle učí. A ani není daleká doba, kdy my novináři, úředníci, komentátoři, objevitelé a básníci budeme přebyteční. Ale všechna povolání nezahynou. Například do kopání příkopů se umělá inteligence zatím nehrne.
1204 *Evropská unie nás Čechy sice prudí řadou věcí, ale ve skutečnosti ji máme rádi (teda až na pár těch ukřičených Rajchlistů a Okamuristů). Hodně lidí včas pochopilo, že Unie je dojný skot (i když na krmení přispíváme taky sami). Do € se zatím moc nehrneme, ale rádi ho dotačně přijímáme. Nejedem v tom sami. Poláci i Maďaři za € postavili už skoro kompletní dálniční sítě. Nás stavět dálnice moc nebaví, ale máme onačejší projekty. Nemusí to být hned Čapí hnízdo. Kilometry cyklostezek, aquaparky, stezky v korunách, koupaliště, lyžoviště, linky na tousty a další nápady. S fištrónem to před časem pojali myslivci z Moravy. Za evropské peníze postavili několik rozhleden. Rozhled z nich moc nebyl, protože stály v údolí. Ale jako myslivecký posed se to hodí náramně.
Ještě originálnějším čerpačem se stal jeden maďarský podnikatel. Stezka v korunách stromů zaujme i v tamní rovině. Nevýhodou evropských grantů je, že k těm € musíte přidat nějaké svoje peníze. Ty podnikatel neměl, tak porazil ty stromy kolem, dřevo prodal a stezku na mýtině v oblacích postavil. A je to.
1104 Učitel matematiky zadal žákům slovní úlohu, jaké zadávají učitelé žákům už dlouhé desítky let:
Trať z Budče do Branišovic je dlouhá 90 kilometrů. Z Budče vyjede osobní vlak rychlostí 90 km/hod. Současně vyjede z Branišovic do Budče rychlík rychlostí 120 km/hod. Kde se vlaky potkají?
Zde jsou vybrané odpovědi některých žáků.
+ Zadání je špatně. Ta trať měří 94 km.
+ Staví ten osobní vlak ve všech stanicích a zastávkách?
+ Nikde. Na této trati rychlíky nejezdí.
+ Jaké má první a druhý vlak zpoždění?
+ Je to Budeč nad Blanicí nebo Budeč pod Smrkem?
+ Nevyjely. Železniční odbory stávkují.
+ Nemá řešení. Na nechráněný přejezd vjel řidič Oktávie, i když svítila varovná červená světla.
+ Nepotkají. Žádný rychlík v Česku nejezdí 120 km/hod.
+ Vygůglil jsem si, že ta trať byla loni zrušená.
+ Do takový prdele, jako je Budeč, nemůže jezdit žádnej vlak, natož rychlík.
+ Mimořádná událost! Vlaky se nepotkají. Trať je jednokolejná.
0804 Nerecenze.
S Malostranskou besedou mám propojený krevní oběh už přes padesát let. Jako zakladatel, dramaturg a organizátor. V posledních letech už spíš jako posluchač a divák se sem s Hankou dostávám vzácněji. Vybíráme si hlavně lahůdky a srdeční záležitosti. Koncert kapely Mrakoplaš takovou příležitostí byl.
Tahle formace existuje už čtvrt století a přišla pokřtít své třetí album Tichá radost. Honza Spálený na pódiu, za účasti zástupu na dílku zúčastněných, zaléval CD, ale muzikanti vyhrožovali, že na cestě je i elpíčko, akorát největší evropská elpíčkovna v Loděnici nestíhá.
V narvané Besedě po několika starších peckách a křtu došlo na jevišti k „živáku“ celého alba. Hudba Mrakoplaše se pohybuje pocitově někde mezi značkami „fakt hodně dobrý“ a „nenechá vás to v klidu“. Muzika je to hravá a zvedá ze židle. Pokud jste jen občasným návštěvníkem mrakoplaších koncertů, zjišťujete, že navzdory věku kapely se to stále někam posouvá. Nahrávku jsem zatím neslyšel, ale těším se.
Pavel Lipták a Martin Kalenda s laskavým humorem a s arzenálem kytar. Baskytara Petra Maršíka. Bubeník Pavel Douša se tenkrát prezentoval víc s berlemi než s paličkami a na větší část koncertu se musel nechat alternovat. A hosté, kteří se na albu podíleli hráčsky i mimohudebně. Mezi nimi hodně jmen od divadla. Jestli to nebude tím, že Pavel Lipták je dlouholetým kulisákem v Divadle v Dlouhé.
Taková tichá radost docela nahlas.
(foto Niki)
0604 Někdy se zamýšlím na tou naší českou státností a jejími počátky. Je jasné, že Slovanstvo se hemžilo někde na Rusi a už tenkrát to tam stálo za prd. Taky ty východní Slovani chtěli mermomocí všem vládnout, a tak se ti chytřejší zvedli a šli na západ. Vedl je nějaký Čech, neví se, jestli to bylo jeho skutečné jméno nebo jen přezdívka. Tvrdí se, že národ se jmenuje po něm, ale mohlo to být klidně naopak; i dnes je příjmení Čech velmi rozšířené, a nejvíc v Česku.
Došli až k řekám Labe a Vltava, a Čech, takto už skoro v důchodovém věku, řekl, že dál nejde. Samozřejmě že na ten kopec nelezl osobně. Vyslal tam průzkumnou delegaci. Rotunda na vršku byla sice zavřená, ale rozhled do kraje sliboval, že strdí je kolem všude. Tak pod tím kopcem zůstali.
Třeba je ten praotec vybájenej a ten výstup na Říp samozřejmě taky. Češi neměli tak vysoké cíle, Bílá hora by jim úplně stačila. Pak se odkudsi vynoří jakýsi Krok a začne vládnout. Zajímavý především tím, že měl tři dcery. Holky se po tatínkově smrti nějak domluvily, rozdělily si hrady, teritoria i zájmy. Vládnutí zbylo na nejmladší Líbuši. To byl úplně první český poKrok v dějinách. Jenže chlapům v podhradí se vůbec nelíbilo, že by jim vládla ženská. Tak Libuše poslala poselstvo za svým kamarádem, aby se vlády ujal. Poselstvo ho zastihlo na poli, které právě zvoral. Možná si poslové kladli otázku, jestli umí i jiné věci než zvorat. Ale zase se jim líbil, že je takovej lidovej.
Vzal si Libuši za ženu (nebo možná ona jeho) a založili první českou dynastii. A hned bylo zaděláno na problém: Stadice, odkud poselstvo Přemysla přivedlo, leží v Sudetech. Ale historici se dušují, že v Přemyslově době ještě žádné Stadice neexistovaly.
0504 Koupil jsem si chipsy. Česky brambůrky. Brambůrky byly z kukuřice, se šunkou a křenem. Zaujalo mě, že (jak stálo na pytlíku) se jedná o pufovaný výrobek. Nic pufovaného jsem až do té doby nejedl. Byl to tedy můj premiérový puf. Ve vedlejším pytlíku byly bramborové brambůrky. Ty pufované nebyly. Usoudil jsem proto, že potraviny se dělí na pufované a nepufované. Pufované jsou pravděpodobně lepší, protože na těch, co byly nepufované, se nepsalo, že jsou nepufované. Nebo to tam napsat zapomněli. Nebo je zapomněli napufovat.
Od teď se začnu stravovat výhradně pufovaně. Zítra zajdu do nějaké pufeterie.
0404 Dlouhá léta se nám obrozenci, národovci, literáti, Sokolové i komunisti snažili namluvit, že u Lipan jsme my Češi prohráli. Je to blbost a pěkně ideologická.
To bylo tak. V Kostnici, v nádherném prostředí na břehu Bodamského jezera, upálili kazatele Jana Husa. Čechy to strašně naštvalo a vypuklo husitství. Žižka vyhrával jednu bitvu za druhou. Žoldnéřské armády vysílané do Čech prohrávaly, protože je nikdo neučil bojovat proti sedlákům s cepy. Husité vypalovali kláštery a rabovali, kde se dalo. Když už nebylo co, vyjížděli šířit víru a rabovat do zahraničí. Doma nebylo co jíst, pole se neobdělávala, zemědělci byli všichni v táborském vojště. Už to trvalo čtvrt století a kališnickým měšťanům a šlechtě se to přestalo líbit.
Tak se stalo, že v květnu 1434, kousek od Kolína, v rovině příhodné k bitvě stály proti sobě vojsko Táboritů a vojsko umírněných kališníků. Prostě – jak už to v Čechách bývá – husité proti husitům. Umírnění začali s nemastným neslaným útokem, jak začaly létat první táboritské šípy, prchali zpět. Táboři se vyhrnuli z vozové hradby pronásledovat je, prostě to zbaštili i s navijákem. Ale to už se vyřítila jízda těch prvních a masakrovala a masakrovala. Z Táborských se zachránil málokdo. Ti, co zbyli, se běželi rychle zachránit k městu Táboru jako ta liška ze známé písně. Do večera byl konec. Kališničtí měšťané a šlechta byli spokojeni, jejich majetky i víra podobojí byly zachovány. S katolíky se domluvila oboustranně výhodná spolupráce. Z kalicha se v Čechách přijímalo ještě skoro dvě století. Ale to už se blížíme k další slavné bělohorské bitvě, která pro Česko byla na dlouho problémem poměrně značným. 0304 Tak nám budou rušit pobočku. Dalo se to čekat, a hned jak zveřejnili seznam těch tří set rušených, padla mi do oka. Byla taková malá, kousek od nás a hned u stanice tramvaje. Měla pět schodů, bezbariérový přístup, čtyři přepážky a stroj na vydávání pořadových lístků. Naše pošta. Nelezli nám do ní žádní Kobylisáci, natož Bohničáci. Teď budeme patřit asi na poštu do Libně, což je sedm stanic tramvají a ještě asi čtyři sta metrů. Nebo do Ďáblic, kam je to šest stanic a metrů tři sta.
Překvapilo mě, jak mě ta rušená pobočka nechala v klidu. Do teď jsme poštovní úřad už moc nepotřebovali. Naše komunikace probíhá telefonem, esemeskami, e-maily, datovou schránkou, WhatsAppem, Facebookem a Twiterem. Peníze, pokud nějaké, nám chodí na účet, a ten za nás taky všechno potřebné platí. Když budou někoho zajímat moje knížky, pošlu mu je přes Zásilkovnu. Ani pokuta za špatné parkování nechodí už v obálce. O Vánocích zaparkují dole ve schránce dvě až tři péefka, na která odpovídáme svým emailovým.
Česká pošta je už nejméně dvě desetiletí mrtvá. Všechny zajímavé aktivity si rozebraly soukromé firmy, tuzemské i zašumavské. Rušit pár poboček a myslet si, že to něco změní, je blbost. Smysl má zrušit nebo zprivatizovat celou poštu. Netvrďte mi, že posílání listovních zásilek musí dělat státní instituce. Nemusí! Soukromá firma to může dělat rychleji a spolehlivěji a nikdo už nebude ve schránce nacházet lístky „adresát nezastižen“, i když byl od rána až do večera doma. A stát nemusí prodávat losy ani plyšáky. I o tohle by mohl ten stát být štíhlejší.
0104 AI
*Signatáři otevřeného dopisu Future of Life Institute (Institut pro budoucnost života), který podepsal Elon Musk, spoluzakladatel Applu Steve Wozniak nebo vědci a experti na umělou inteligenci (AI). Iniciativa vyzývá „všechna výzkumná pracoviště AI, aby okamžitě alespoň na šest měsíců pozastavila strojové učení systémů umělé inteligence výkonnějších než GPT-4.0“. Pokud tak neučiní, „měly by vlády uvalit na tento výzkum moratorium“.
*Je nepochybné, že umělá inteligence přinese zánik řady pracovních míst, i když díky ní nová zase vzniknou a můžeme čekat i růst blahobytu. Jsou tu ovšem i jiná rizika. Chatboti reagující k nerozeznání od lidí se mohou stát nástrojem hackerů či různých dalších podvodníků či dezinformátorů. Umělá inteligence může zkrátka dále rozostřit naši představu o tom, co je pravda a co klam. Vzpomeňme jen na fotku papeže Františka v módní bundě nebo „zatýkání“ Trumpa, které nejsou dílem reality, nýbrž zdařilé obrazové AI.
*Třicetiletý Belgičan, otec dvou dětí, si vzal život po týdnech znepokojivé výměny názorů s chatbotem s umělou inteligencí jménem Eliza. Údajně našel útočiště v rozhovoru s chatbotem poté, co ho stále více znepokojovaly otázky globálního klimatu.
3003 Včely
Včely prý nestíhají. Nevím, jakou mají dělnice normu na počet opylených květů. Podle odborníků jsou prý na vině krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Řepka se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu.
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se chrání životní prostředí. Říká se to. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje.
„Zahynou-li včely, do několika let zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².
(Pro letošní sklizeň se plocha ozimé řepky meziročně rozšířila o 19 tisíc hektarů, to je +5,5 %.)
2903 Rodinnou předjarní selanku nám narušil nečekaný problém. Hance končí platnost občanského průkazu. Kdybychom chtěli v létě vyrazit do všech šestadvaceti zemí EU, tak by ji tam bez platné občanky nepustili. A samotného by mě to cestování moc nebavilo. Takže vyrazit na úřad Prahy 8 pro nový doklad totožnosti. Abychom nečekali, otevřu rezervační formulář. Kalendář nabízí množství bílých políček, kdy se ještě nelze objednat a množství hnědých políček, kdy už je ten den vše obsazeno. Možnost objednat se internetem nula. Takže do fronty. Prý tak dvě tři hodinky.
Tak jo, kdyžužtakuž. Nejen, že svoji ženu doprovodím a budu utěšovat její frustrace ze styku s úřady, ale vyřídím si i svoji polívčičku. Já mám občanku už několik let, i platná bude ještě dlouho. Ale když mi ji v roce 2015 vydávali, nabídli mi, že když zaplatím 500 Kč, dají mi do ní čip, přes který budu moci elektronicky komunikovat s úřady. A že příslušný software stát zprovozní později. Několikrát jsem se za dalších sedm let telefonicky dotazoval, jestli už je později. Nebylo. Naposledy jsem se dozvěděl, že později nebude nikdy, že se to státním ajťákům nějak nepovedlo. Na tu pětistovku jsem se už ani neptal.
Až teď jsem se náhodou dočetl, že mi tu moji občanku se zbytečným čipem (možná bych ho mohl nabídnout některé ze zoufalých automobilek) vymění bez doplatku za doklad s čipem údajně funkčním. Akorát si budu muset koupit čtečku čipů. Tak jo, světlo na konci tunelu. Prostudoval jsem několik stran pokynů, co vše budu muset učinit, aby to pak chodilo. Na konci byl dlouhý seznam úřadů státu, s kterými ta věc bude komunikovat. Například: Energetický regulační úřad, Drážní inspekce, Nemocnice Královské Vinohrady, Odbor osiv a sadby, Hotelová škola Velké Meziříčí, Město Chropyně, Mateřská škola Ostrov, Vinařský fond, Požární ochrana Nymburk a nějaké další.
Kdybych si nevěděl rady, zajdu na pivo s ministrem Ivanem Bartošem, co to má na triku.
2803 Jsou všude a používáme je všichni. Kdysi – v mladší době PC kamenné – jsme je lepili dohromady ze závorek, dvojteček, pomlček a apostrofů a jejich významu rozuměli jen zasvěcení. Dnes máme po ruce jejich zásobníky a databáze a můžeme najít a vybrat obrázek pro jakoukoliv situaci i atmosféru.
Emotikony.
Bývaly většinově vtipným doplněním slovního sdělení, kterým vám někdo poslal. Dnes to sdělení někdy už jen nahrazují.
Po třech tisíciletích se houfně vracíme k obrázkovému písmu, podobnému tomu, kterým staří Egypťané psali informace na monumentech na březích Nilu. Obrázky jsme si zamilovali. Možná, že některým jedincům by sestavení jednoduché věty dalo strašnou práci, tak to nahradí emotikonem. Nebo několika. Řádek obrázků vydá za celý odstavec. Nemůžete v nich udělat pravopisnou chybu a nikdo se vám nebude posmívat. Když navršíte v textu množství vulgárních slov, můžete dostat ban. Ale za zveřejnění obrázku hovna vás nikdo postihovat nebude.
Ještě jednu výhodu užívání roztomilých kresbiček má: Až veškerou komunikaci za nás převezme umělá inteligence, bude se jí s emotikony mnohem lépe pracovat.
2703 Na dnešní studenty se valí informace ze všech stran, násobně víc než třeba na jejich prarodiče. Stále odněkud slyšíme, že množství učiva se musí zmenšit a zjednodušit. Konec biflování, konec zbytečností! k* Je nezbytné a důležité pro mladého člověka a pro společnost, které je součástí, aby bezpodmínečně věděl, že ve slovech vlys, mykat, čepýřit se nebo kavyl se píše tvrdé y? Jediným důvodem je, že jsou to slova vyňatá, vyjmenovaná nebo nevím jak vyvolená. Přičemž se mladému člověku většinou ani nenabídne informace, co ta slova vlastně znamenají. Ani vysvětlení, proč v těch vyjmenovaných slovech není třeba symbol, symfonie a syfilis. To nemluvím o dalších záludnostech české mluvnice, která se minimálně po devět let školní docházky snaží mladému člověku zošklivit rodnou řeč.
Nabízí se hodně otázek. Je nezbytné udržovat ty archaismy v seznamu „tvrdých“ slov, aby byly opakovaně biflovány a známkovány? Nebylo by přirozenější všechna ta tvrdě vymezená slova zrušit a psát je s měkkým i? Že by to ve starší literatuře bylo psáno jinak než v současné úpravě? Vždyť i na to, že nepíšeme česká slova s w jako ve století devatenáctém, jsme si zvykli a psanému jazyku stále rozumíme. Nebyla by i další zjednodušení jazyka ku prospěchu moderní češtiny a jejích uživatelů?
Zastánci neměnnosti až posvátné tvrdě vystupují proti všem, co si řeč upravují a ohýbají nejen v mluvené ale i psané podobě. Veřejnost se celý život ta složitá pravidla učila, tak proč by to na jejich stará kolena mělo být jinak. A ještě víc všichni ti, co se jazykem živí, ať už jde o češtináře ve školách nebo dokonce vědce, kteří na všechna ta pravidla dozírají, a mohou, ale nechtějí je změnit či zjednodušit.
Nebylo by tedy rozumné přestat se zaobírat slovy babyka a vyžle a věnovat se něčemu užitečnějšímu?
2303 Moje problémy
Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se nikam vysoko nevstyčil a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.
Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam krásně.
U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Třeba je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.
Vždycky mě zajímalo, jak složité je to žít v Ekvadoru, který leží přesně na rovníku. Přestěhuješ se o dvě ulice dál a máš najednou z léta zimu a naopak.
2203 Zapomenutosti.
Příběhy z bezvýznamných, které rozvíří českou společnost i její sociální sítě. Palcové titulky medií. Na čtrnáct dní, na tři týdny. Pak se zapomene, protože na stole už je zase kauza jiná. A tak to s námi jde pořád dokola. Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Zapomínáme i to z blízké minulosti a stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Často to bylo takové malé nic, ale dva týdny tím žila celá země. A přesto se i tomu říká historie.
Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kdopak asi dal zabít podnikatele Mrázka? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Kde to vlastně byla ta anarchistická Klinika? * Jak se jmenuje parník, co bude plout Zemanovým kanálem z Děčína do Hodonína? * Jestlipak mají obyvatelé Prahy 7 stále ještě klimatickou nouzi? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdopak nám to tenkrát shodil české předsednictví Evropské unie? * Jak se jmenoval ten předseda strany důchodců, který po porážce své strany musel sníst chrousta? * Jak je to teda s tím lithiem? * Kde teď protestuje proti americkým konvojům Jiří Vyvadil? * Stávkují ještě studenti v pátek za klima? * Jakou značku mělo pero ukradené v Chile? * Kolik jsme to ušetřili po 30 korunách u lékaře? * Jak to nakonec bude s matematikou u maturity? * Už se vyjasnilo, že bombardování Srbska nepodepsal Václav Havel ale Miloš Zeman? * Kdypak se vláda konečně odstěhuje z Prahy do Letňan? * Jeli jste se podívat do Brna, jak Ježíš na jevišti znásilňuje muslimku? * Proč nemáme novou verzi hymny? * Kam se vytratil historik Pulman? * Víte, v kterých údolích stojí rozhledny, postavené z dotací Evropské unie? * Vzpomene si ještě někdo, jak anarchisti rozbíjeli Prahu a dobývali Palác kultury? * Pamatujete si ještě, co to byla vuvuzela? * Jak se má dnes ten důchodce, co kácel stromy na železniční trať? * Kdo to v Praze zamítal znovupostavení Mariánského sloupu? * Proč nechtěl Václav Klaus novou knihovnu na Letné? * Už policie dopadla ty, co zapalovali auta u restaurace Řízkárna? * Jak se cítí kuřáci na ulici před hospodou? * Copak to vlastně byla ta Holešovská výzva? * Kdo chtěl a kdo nechtěl americký radar na Brdech? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Kterýpak ministr to odkláněl peníze od manželky? * Víte, co to byla nemoc šílených krav? * Pamatujete ještě dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Už se dostavěl kanál Labe – Odra – Dunaj? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu Petra Nečase? * Kde se toulá milionář-zachránce a neúspěšný prezident Janeček? * A jsou ponožky v sandálech stále ještě zločin?
2103 Klub neblbé nálady.
Neříkejte mi, že takové lidi neznáte. „Všechno stojí za výkal. Dobře už bylo. V práci to stojí za starou belu. Děsím se důchodu. Zima je hnusná, protože padá sníh. Léto je hnusné, protože je vedro. Vláda by měla odstoupit. Všechny předchozí vlády měly taky odstoupit. I ta příští vláda by měla odstoupit. Stejně to všechno řídí svobodní zednáři a marťani.“
Ti lidé chtějí slyšet špatné zprávy. Je to jejich droga. A tak media plní stránky, kmitočty i obrazovky špatnými zprávami. Lidem to pomáhá. Snadněji se tím samonasírají.
Žije se nám daleko líp než dřív, tvrdí to statistiky i osobní zkušenost. Ale samonasírači budou vždycky tvrdit, že je hůř než dřív.
Pojďme založit Klub neblbé nálady. Kolem nás je spousta dobrých zpráv. Pojďme se o ně navzájem dělit. Dobré zprávy se budou dělením množit.
Ignorujme samonasírače a nepouštějme se s nimi do diskusí. Nevšímejme si nasíracích medií. Pojďme to zkusit. Uvidíte, že se budeme cítit mnohem líp.
2003 Před pár lety by mi připadalo dost pitomé psát banální pravdy o tom, že pedagog, státem placený funkcionář státní vzdělávací instituce propaguje nám nepřátelský stát a jeho aktivity proti naší zemi. Za posledních patnáct dvacet let se situace u nás natolik změnila, že je nutné být hodně nahlas. Celých dvacet let jsme měli prezidenty, kteří podporu Rusku prosazovali i prováděli a vlastně se s tím ani moc netajili. Taky jsme osm let měli vládu populistů, jejímž nejdůležitějším posláním bylo rozmnožovat zisky oligarchy ve vládní funkci. Za ty roky se do institucí na všech úrovních dostali lidé, kteří pracují pro jiné než naše zájmy.
Lidé, kteří se sešli na březnové demonstraci na Václavském náměstí mohli mít různé důvody, proč tam jít. Ti na rampě Národního muzea ale přišli podpořit Putina a jeho agresi. A akademický funkcionář, který se tam přišel poprat, nemůže na vysoké škole působit. Studenti to vědí a snad si to uvědomuje i vedení školy.
Jsme ve válce. Říká se jí hybridní a znamená to, že někde se střílí a někde se lže. Musíme se bránit, i když se to třeba chcimírům nebude moc líbit a nebudou to považovat za demokratické. Když to neuděláme, mohla by jednou naše města vypadat jako teď ta ukrajinská.
1703 TUHA JE TUHÁ.
Hrály si tuhy
první i druhý.
Čmáraly kruhy,
čáry a pruhy.
Všechny tuhy ztuhly
když kreslily úhly.
První, třetí, druhá
každá je teď tuhá.
1603 Já, čtenář.
Nevím, jak jste na tom s knihami vy. Mě málokdy opouštěly. V nejranějším čtenářském období mě bavily válečné a historické romány. Jirásek a spol. Pak jsem zjistil, že moji rodiče mají hodně zajímavou knihovnu. Začal jsem s Karlem Čapkem a bral jednu knihu za druhou, jak stály v polici. Ona celá ta meziválečná produkce vydavatelství Lidové noviny stála za to. Po válce to ještě šlo, ale už to bylo složitější. Ze sovětské literatury jsem přečetl Čuk a Gek a Timur a jeho parta. Žil jsem na Čukotce a Daleko od Moskvy sice voněly dálkou, ale blbým směrem. Jak se kalila ocel mě taky minula, to jsme jako kluci ještě nekalili. A to si představte, že my jsme z ruského jazyka a literatury maturovali. Půjčovali jsme si výpisky z povinné četby od těch rok před námi. Ale Šolochovův Tichý Don jsem sjel celý. No válečná literatura. Ta strašná krutost bolševiků mě zaskočila. Později přišel Solženicinův Jeden den Ivana Děnisoviče a čas čtenářského procitnutí. Šedesátá léta úlevně nabízela americké beatniky a Kerouacka a taky Hemingwaye. Tehdy zavedené čtvrtky, kdy se pouštěly do oběhu novinky, vršily na pultech světovou literaturu, a študák řešil, kde na to vzít nebo od koho si to půjčí. Romány z války, nesvobody i z boje, dost jiné než Němá barikáda. Erich Maria Remarque jako pilíř našeho poznání a prožívání.
Ještě pár nádherných knih stihlo vyjít, než to sovětské tanky rozjezdily. Ukrývali jsme je a zachraňovali, když je normalizační cenzura vyřazovala z knihoven. Pak už jen knížky, která nějak protekly železnou oponou. A ty skvělé holky z kanceláří, co to přepisovaly, sedm průklepů pro přátele a zničit kopíráky, kdyby se někdo nevhodný pídil.
Přišla radostnější doba a s ní lavina četby. Nepoznané nebo dřív zakázané. Orwelovou Farmou zvířat nebo 1984, kterými jsem předtím listoval v samizdatech, teď už byly zařazeny v knihovně. Mnoho autorů vysypalo šuplíky a hrnuly se na nás věci moudré i docela plytké. A věda i úhledné monografie, cestopisy, paměti. Samozřejmě i Rodokapsy a Červená knihovna a porno i nabídka šílených konspiračních teorií. Bylo by neupřímné tvrdit, že tohle nás v letech devadesátých minulo. Byla svoboda, trh a bylo fajn. Ať už člověk v deset večer zavíral dveře své budované firmy nebo končil v pět ráno v rockovém klubu, kdo chtěl, čas na čtení našel.
Čtenářův čas i vkus se od té doby vyvíjel, bylo nesnadné neutopit se v nabídce televizí, muziky a internetu. Objevila se záplava nových autorů, někteří výborní, někteří zbyteční. Vydat dnes knihu může fakt úplně každý. Stejně mám ale pocit, že nejkupovanější odrůdou knížek jsou dnes kuchařky.
1503 Březen patnáctého. * Nástup Hitlera k moci, hysterie sudetských Němců, jejich volání po připojení k Říši, Henleinova strana, terorizování a vyhánění Čechů z pohraničí, přestřelky a zabíjení českých strážců hranic. * Mnichovská dohoda. Připojení Sudet k Říši. Exodus českého obyvatelstva z pohraničí. Okleštěná a bezbranná republika. 15. březen 1939. A šest let nesvobody, rozvrácené hospodářství, uzavření škol, celé vyvražděné rodiny, mučení a věznění, Ležáky a Lidice, statisíce Židů na cestě do plynu, udavači a kolaboranti, hromadné popravy civilistů za Pražského povstání. Protektorát Böhmen und Mähren. Plány na vyhlazení slovanské rasy po konečném vítězství Velkoněmecké říše.
Dnes si o tom tolik nepřečtete. Zato často čtu o tom, jak ti Češi byli na Němce po válce oškliví. Dokonce je vyhnali ze Sudet.
1403 Je vám pětašedesát a víc. Procházíte bytem, něco hledáte, až dojdete do obýváku a marně vzpomínáte, co jste tam přišli hledat. Nemůžete si za nic na světě vzpomenout, jak se jmenoval váš oblíbený herec, co hrál Fanfána Tulipána. Někdy si vzpomenete za čtvrt hodiny, jindy vůbec. Odcházíte z bytu a vrátíte se přesvědčit, jestli jste zamkli. Pak si ve výtahu vzpomenete, že nemáte mobil a vracíte se pro něj. Chodíte stále ještě sám, nebo už s vámi chodí váš přítel Alzeheimer?
Nic takového. To jen věk si říká o pozornost. Pokud si uvědomujete, že jste něco zapomněli nebo mohli zapomenout, se vás tohle netýká. Skuteční vlastníci Alzeheimera často netuší, kde jsou, proč tam jsou, odkud přišli a kam by se měli vrátit.
Patříte k šťastným osmi procentům lidstva, těch, co jsou po pětašedesáti ještě na světě. Dvaadevadesát procent lidské populace mělo smůlu a vašeho věku se nedožilo. Nějakou chorobu určitě máte, co by ne, ale většinou se s tím dá žít. Už nemusíte pracovat, ale dost často ještě můžete. Máte nevelký důchod i to málo, co jste stihli našetřit, ale zase toho tak moc nepotřebujete. Konečně máte čas na všechny svoje záliby a nápady, a je jich tolik, že už to do konce života všechno nestihnete. Pár blízkých lidí, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Chmury světa vás tolik nerozhodí, tušíte, že než začne nějaký skutečný průšvih, už tu nebudete. Asi vás straší, co by mohlo potkat vaše děti a vnuky. Ale vy jste je dobře vychovali, a ještě v tom pokračujete. Tak si nalejte skleničku a buďte rádi, že patříte k těm osmi vyvoleným procentům.
1003 Každá revoluce v Česku má dvě roviny – něžnou a drsnou. V té něžné máme na klopě trikoloru nebo placku Občanského fóra a na všechny se usmíváme, protože nejsme jako oni. V té drsné porazíme Mariánský sloup nebo natřeme tank na růžovo a pak o tom dlouho, dlouho diskutujeme.
0903 Bylo nebylo.
Většina pohádek začíná takhle:
Bylo Nebylo.
Já sám jsem se s Nebylem nikdy nesetkal a nemám s ním žádnou osobní zkušenost. Předpokládám, že vy také ne. Možná jsem ještě nebyl, když Nebylo bylo.
Usuzuji z toho, že Nebylo není. Nebo se v přítomnosti skrývá. Nebylo bylo a už není. Ale možná zase bude.
Umíme si vůbec Nebylo představit? Šli bychom s ním klidně na pivo?
Ale třeba se s tím zbytečně trápíme a všechno je jinak. Prostě nebylo Bylo. (Bylo nebylo z úvodu.)
Jestli ale nebylo Bylo, je to o hodně závažnější problém než to, že bylo Nebylo. O Nebylu víme, že bylo. Avšak skousnout to, že Bylo nebylo?
Je Bylo a není Nebylo nebo je Nebylo a není Bylo? A jaké máme perspektivy. Bude Nebylo a nebude Bylo nebo naopak nebude Nebylo a bude Bylo?
Mnohá Byla možná nebyla. Ale co když nebyla ani žádná Nebyla? A co když Byla bila Nebyla a Nebyla se nebránila?
Nejlíp to asi řekl ten dánský princ s perfektní anglickou výslovností: That is the question.
0803 Každý rok jsme četli a slyšeli, jak jsme na tom my Češi demograficky blbě, že jako národ nerosteme, ale je nás naopak čím dál míň. A že na jednu matku by mělo připadat aspoň dva celí a dvě desetiny potomka, ale už dlouho se zmůžeme jen na jedna celá šest. A najednou nás zaskočí problém opačný. Nebojte se, matky nezačaly překračovat plán porodnosti. Matek je najednou o dost víc, protože jsou ze silných populačních ročníků. Otců je samozřejmě taky víc, ale ještě jsem nepotkal žádného statistika, který by se zajímal, kolik dětí připadá na jednoho otce.
Nejdřív byl přetlak v porodnicích, mimina stála ve frontách na inkubátory a porodníci šíleli. Po pár letech chyběla místa ve školkách a vzápětí došlo i na přeplněné třídy na základkách.
Jsme ve fázi, kdy se silné ročníky chystají ztéci střední školy. Přichází to do situace, kdy lidé nahoře za to zodpovědní se nemohou dohodnout, jak by to střední školství mělo vypadat. Jedni tvrdí, že by se mělo posílit učňovské školství, protože dneska sehnat instalatéra nebo vyučenou servírku je hodně pracné. A taky, že by se měla omezovat gymnázia, hlavně ta osmiletá. Druhá strana říká, že by se naopak všeobecné mělo rozšiřovat, protože v budoucnu možná některé úzce specializované obory zaniknou a všeobecně vzdělaní lidé se budou schopni přizpůsobit změnám. Experti se přou, ale nic se neřeší. Blíží se přijímačky a dá se čekat, že spousta i nadaných žáků se nedostane na žádanou školu, hlavně na ty gymply.
Že Česko bude zbytečně hloupnout je vlastně o dost vážnější problém než to, že Čechů ubývá.
0703 Umělá inteligence je v poslední době skloňována ve všech pádech. Gúgly a Majkrosofty ji zapojují do vyhledávání. Státy se těší, až bude schopna rozpoznat dezinformace a vyhodí je do koše. Umělá inteligence (UI) toho už dost umí, ale ještě mnohem víc toho neumí a dá se většinou poznat, že je umělá. Nějaký intelektuální sex zatím nečekejte. Taky ještě neumí sprostá slova. Ale umí už skládat hudbu. Docela si dokážu představit zděšení úředníků Ochranného svazu autorského, když vymýšlejí, jak teď budou vybírat tantiémy. Třeba jim začnou naskakovat na konto nějaké umělé peníze.
0603 Čtenář.
Dávno pryč jsou časy, kdy jste knihy v intimních chvílích mohli hladit po kůži. V moderní době jsou knihy oblečené. Ovíjí je papírový obal. Je to zvláštní. Někdy najdete na deskách knihy totéž, co na obálce; pak je obal zbytečný. Nebo je na deskách něco úplně jiného; to si můžete myslet, že jste byli podvedeni. Stejně si myslím, že by vám knihkupci mohli dát na výběr – prodat knihu s obálkou nebo bez.
Když beru knihu do ruky za účelem přečtení, opatrně z ní obálku sejmu, aby se nepomačkala. Někam ji pečlivě uložím a už ji nikdy nenajdu. V mé knihovně jsou pak skoro všechny knížky nahé. Čtu hlavně v posteli a tam se taková nahá kniha hodí. Leží na polštáři a vzrušena čeká, až se do ní začtu. A tak se spolu vydáváme do krajiny zázraků. Usínáme pak únavou vedle sebe, ona stále otevřená, kdybych si ji chtěl ještě vzít. Tak to je několik večerů, spíš nocí. Nakonec je dočtena a já už myslím na další. Něžně ji zavřu a zařadím do knihovny. Stojí tam smutná a nahá vedle dalších smutných a nahých knih (já fakt nevím, kam ty obaly vždycky založím). Asi si tam spolu povídají. Ale každá v skrytu tiráže doufá, že se k ní zase někdy vrátím.
0403Na planetě Zemi je 3,4 milionu jezer. Ta tvoří 2,2 % rozlohy zemské souše a jejich plocha překvapivě roste. Jezera ale vypouštějí skleníkové plyny, jejichž množství se rovná asi dvaceti procentům množství těchto plynů, které vytváří civilizace.
0303 Byl to tenkrát takový nesplnitelný sen: zajet si do Benátek, projet se v gondole. Zastavit se na Náměstí svatého Marka, kde se po dlažbě procházeli turisté a přikrmovali holuby, kteří už tenkrát byli ekologickým problémem. Pak skončila éra výjezdních doložek, ale já jsem do Benátek zase nejel – neměl jsem totiž holínky. Moře stoupalo a vylévalo se i na to slavné náměstí, holubi někam zmizeli a turisté brodili. Chodilo se tam po lávkách a někdy nestačily ani ty. Pro záchranu perly Jadranu se stavěly kolem města hráze. Výsledek se podle reportáží mohl označit za „jakž takž“. V několika posledních letech se ale Evropou prohánělo sucho a nejvíc si zasedlo na sever Itálie. Asi si pamatujete na loňské obrázky řeky Pád, která se změnila z veletoku na stružku. Ani Benátkám se prý meteorologické nevlídno nevyhnulo. Po náměstí se sice zas projdete suchou nohou, ale kanály vysychají, bláto páchne a gondolou se všude projet nedá. Takže se tam ani letos na dovolenou nechystám.
0203 Víra a rozum jsou nejdůležitějšími hybateli lidské společnosti. Působí-li společně a v rovnováze, je lidstvo v pohodě. Pokud jedno z těch dvou převáží nebo se stává jedinou pravdou, přichází krize. Římská říše už byla za vrcholem své moci a slávy, ale ti nahoře si stále užívali rozmařilost. Stát už byl ve fázi rozpadu, když císař Konstantin I. ve čtvrtém století našeho letopočtu přijal křesťanství za státní náboženství. Důležitá pro něj byla křesťanská askeze a umírněnost. Tak začal Římany přeformátovávat. Pád Říše západořímské to oddálilo o hezkých pár desetiletí. Nakonec skončila pod kopyty barbarských kmenů, zatímco církev se svou vírou zůstala a sílila. Rozum přestal mít místo, všechny výdobytky předchozí společnosti byly zapomenuty. V rámci středověku byly myšlenky, objevy a vůbec věda potlačovány. Kdo se protivil mocné církvi, skončil v na hranici. Renesance objevila mnohé vymoženosti starověku. Zámořské objevy překreslovaly mapu světa a už bylo těžké ututlat, že Slunce neobíhá kolem Země. Osvícenci pak postavili rozum na vrchol a následné revoluce črtaly víru v pokrok. Ale kdykoliv nastaly těžkosti, objevila se nová víra a shodila rozum z podstavce. Kdo se protivil Národně socialistické německé straně pracujících, skončil v koncentráku. Kdo se protivil učení Marxe a Lenina, skončil v gulagu.
Prožili jsme střídavé období víry a rozumu, ale dnes to vypadá, že smyčka se vrací a pomalu utahuje. Přichází progresivní (genderová, antirasová, zelená) víra jako nový systém jediné pravdy a rozum už zase nemá místo. Kdo se proviní jiným názorem, skončí zesměšněn nebo dokonce na dlažbě. Vyřazují se knížky z knihoven a některé myšlenky se nemají říkat. Namítnete, že tak hrozné nebo horší to zatím není, a máte pravdu. Ale v časech, kdy byl Hitler ve vězení nebo když Lenin dlel v emigraci ve Švýcarsku, to taky ještě hrozné nebylo.
0103 S fyzikou jde všechno líp.
„Skupenské teplo tuhnutí je teplo, které odevzdá kapalina svému okolí při přechodu na pevnou látku během tuhnutí.“
Když zamrzne rybník, uvolní se určité množství skupenského tepla.
Musel by to být ovšem hodně velký rybník, aby se to dalo průmyslově využít.
Ale zkusme to globálně: Když přijde doba ledová a zamrznou kontinenty i oceány, uvolní se tak obrovské množství skupenského tepla, že dojde ke globálnímu oteplení.
2802 Nejsem ekonom, je dost jiných oborů, které mě baví. Ale když hoří chalupa, musí i obyčejného nájemníka zajímat, kdo to zapálil, odkud přitéká benzín a jak by se mělo hasit. Snažím se číst a poslouchat slovutné ekonomy a třídit si jejich názory, a i tady v bublině mám přátele, kteří mě když tak opraví.
Počítáme dny, po které nad pražským hradem budou ještě vlát červené trenky a doufáme, že v posledním týdnu už jeho obyvatel neprovede nějakou poslední lumpárnu v neprospěch občanů této země. Jedna věc se mu ale podařila. Jmenoval guvernéra České národní banky a další členy bankovní rady. Na to, že nový guvernér se marně skoro rok snaží získat bezpečnostní prověrku, jsme si už zvykli.
Nemá ji Mynář ani Nejedlý a nad Ovčáčkem drží ochranou ruku jenom Bůh.
Naše země už delší dobu zápasí s nevídanou inflací, která lidem zdražuje život a žere úspory. (Hezky jsme za minulé vlády rozhazovali plnými hrstmi prachy naše i našich vnuků.) Hůř s inflací je na tom snad jen Maďarsko, a to dobře víme, proč.
Většina expertů tvrdí, že s inflací se dá bojovat zvýšením úrokové sazby, za kterou ČNB půjčuje dalším bankám a ty zas firmám a lidem. Předchozí bankovní rada krok za krokem tu sazbu zvyšovala, ale s nástupem Zemanem jmenovaných bankéřů jako když utne. Proč tak najednou nikdo neví. Ale takový Agrofert je prý dost zadlužen (i) u českých bank a rostoucí úroky by svěřenským fondům významně snižovaly zisky.
Inflace nám tudíž stále krouží kolem dvaceti procent. Asi to není jediný důvod její výše, ale určitě je podstatný. Jiné státy EU jsou na tom násobně lépe. Možná nám pan dosluhující prezident koupil jízdenku na skluzavku, po které před lety tak krásně sjíždělo Řecko.
2702 I když si jezdíte na chalupu hlavně odpočinout, práce je tam vždycky dost. Například ta omítka vzadu potřebuje opravit. Samozřejmě žádný omítač není na blízku nebo nemá čas. Zmítáte se při představě, že budete muset omítat sám. Namítnete, že to neumíte, že jste ještě nic neomítli a nápad zamítnete. Jenže omítnutí nepočká. Řeknete si, že snad by stačilo jen některá místa přemítnout. To ale odmítnete a jdete na to. Celou zeď je nutné odmítnout. Kladivem. To jde překvapivě rychle. Tak si honem připravíte maltu a jdete na to. Pro začátečníka je dobré pod stěnu přisunout nějaké prkno, kam bude padat většina malty, kterou jste házením v dobrém úmyslu postupně namítali. Vaše úspěšnost časem poroste, nakonec bude víc namítáno na stěně než podmítáno pod ní. Záleží na tom, jak kvalitní maltu jste namíchali a taky jestli máte lepší bekhend nebo forhend. Když malta trochu zavadne (neznamená to, že je závadná), strhnete ji latí. Tím se taky nemyslí, že ji všechnu vyhodíte. Jen ji srovnáte do latě. Pak už ji rozmítáte krouživým pohybem, aby byla hladká a rovná. To se vám určitě nepovede. Ale co. Je to jen zadní stěna chalupy. Ještě přetřít vápnem a můžete sezvat sousedy a něco jim promítat.
2502 My pokrokoví Evropané se moc stydíme za to, že jsme kdysi měli kolonie v Africe i jinde a drancovali jsme tamní krajinu. Omluvili jsme se, polepšili se a začali něco dělat proto, abychom chránili přírodu. Vymysleli auta na elektriku. Mají velké baterie, jezdí velmi tiše a občas nejdou uhasit. S těmi velkými bateriemi je trochu problém. Je v nich hodně kobaltu. Ten se těží hlavně v Africe. Až ho tam vydrancujeme, zase se hezky omluvíme.
2402 Někdy vznikne dezinformace ani ne ze zlého úmyslu, spíš z nedorozumění. Elon Musk dal ihned po začátku ruského vpádu Ukrajincům zdarma přístup k jednomu ze svých úžasných projektů, kterým je komunikační družicový systém Starlink. Kromě parametrů družic dodal na Ukrajinu i velké množství pozemních terminálů. Systém zajišťuje spojení armádních a civilních složek a má významný podíl pro obranu země a neúspěšnost ruské armády, která chtěla souseda pokořit v několika dnech. Elon Musk byl za svou pomoc oslavován celým světem.
Loni na podzim došlo ke změně, Musk oznámil, že s podporou končí. Celý svět se nechápavě naštval. Musk následně provoz Starlinku obnovil (možná, že vůbec nebyl přerušen) a věci se vysvětlily. Musk systém Ukrajině nabídl k obraně země. Armádní odborníci ale zjistili, že pozemní terminály velikosti krabic od bot se dají montovat na drony a přesně je zaměřovat na cíle hluboko v ruském týlu. Nám všem by se určitě líbil přímý zásah Kremlu, ale nejspíš by to znamenalo třetí světovou. Obě strany se dohodly na zmrazení dálkových operací a systém Starlink dál naplno pomáhá ukrajinské obraně i civilnímu sektoru.
2302 Kolik jazyků neumíš, tolikrát jsi člověkem.
Tak jako se mí vnuci od útlého věku učili angličtinu, která jim otevřela cestu do světa, mojí generaci se přihodila v podobném věku ruština. Trvala osm školních let a drhlo to. Jednak příliš vnucovaný krajíc nechutná a ruský jazyk žádnou cestu do světa neotvíral. Leda do pionýrského tábora Artěk na Krymu, kamž se mi nechtělo. Moje spolužačky si dopisovaly s děvočkami z nějakého města za Uralem, i toho jsem zůstal ušetřen. Můj prospěch osciloval mezi trojkou a čtyřkou, až u maturity mi dali za dva, aby mi nekazili vyznamenání. V praktickém životě jsem ruštinu použil jen jednou; na Václavském náměstí stály sovětské tanky a na nich seděli zmatení vojáci. Vysvětloval jsem s dalšími Čechy mladému poručíkovi, že tady žádná kontrarevoluce není. Ale on měl svoje informace.
Další řeč, s kterou jsem měl nechráněný styk, byla němčina. Gymnázium přinášelo druhý světový jazyk. Němčina byla bohužel jedinou volbou. Generace mých rodičů uměla protektorátně německy, navíc ten můj gympl byl v Sudetech. K míře odporu přispěl plešatý profesor, který si při zkoušení sedl vedle spolužačky s největšími kozami a přitom, víte co! Ani němčina neotvírala cestu do světa; soudruzi z NDR byli sice kamarádi, ale vycestovat se tenkrát nemohlo ani tam.
2202
YAK TO VŠECHNO NENÍ
Rys nic nerýsuje.
Žádný pták se neptá.
Kde nic není, ani beran nebere.
S potkany se nepotkávám.
Lišky se od sebe neliší.
Mýval se míval, ale už se nemá.
Jelen nikam nejel.
Zebru nezebe.
Lama se neláme.
Med Věd není akademický titul.
2002 Jezte české potraviny. Oblíbené heslo v druhé půli devatenáctého století a za první republiky. A dobré heslo i v časech putinotoče. Ale které to jsou? Ačkoliv žiju na venkově, české zemědělce malopěstitele neznám. Teda znám dva. Jeden nabízí med, druhý prodává palivové dřevo. Tak teda české firmy: Penam, Olma, Kostelecké uzeniny, Hamé, Vitana,… První tři patří Slovákovi. Hamé prý náleží Islanďanům a Vitanu koupili Norové.
Pročpak ignorujeme české pěstitele cibule a vozíme ji – považte – až z Nového Zélandu? Česká cibule vydrží po sklizni měsíc, dva. Pak už je shnilá, neprodejná, na vyhození. Čeští cibuláři nemají totiž sklady a další zařízení, z kterých by mohli zavážet obchody po celý rok. Novozélanďané to dokážou i přesto, že cibulové lodě plují přesně na opačný konec zeměkoule. A tak je to skoro se vším. Naši ovocnáři ruší sady. Zemědělci pěstují řepku. Ve zbylém čase sepisují žádosti o dotace. Minulá vláda dávala dotace hlavně velkým agrofirmám. Všichni víme, komu a proč. Když nová vláda začala podporovat ty menší, velcí začali demonstrovat.
I když ceny energií se začaly umoudřovat, inflace je cenami potravin postrkována stále vzhůru. Obří agrární firmy vytrvale zdražují a obchodní řetězce se k nim rády přidávají.
Jezte české potraviny. Ať dělám, co dělám, vychází mi z toho, že podpořit české potraviny mohu jedině tak, že budu pít pivo Bernard. Na zdraví!
1702 Chraňme si zdraví. Nejzdravější je nekouřit, nepít alkohol, nepít kávu, nejíst příliš, nejíst maso a vůbec živočišné produkty, nesolit, nejíst sladké, nepít sladké, nejezdit autem, souložit s mírou, nepoužívat chemii, nedýchat zamořený vzduch, nestresovat se v práci, nestresovat se, když nemáte práci, neponocovat, každý den běhat, žít na venkově a chodit všude pěšky. Jen to je zdravý život. Akorát mi není jasné, jestli by po takovém zdravém životě byla poptávka.
1602 Někdy kolem třináctého roku jsem nutně potřeboval nějakou holku k chození. Hledal jsem, vybíral, všechny chodily kolem mě, ale ne se mnou. Žádná mě ani neoslovila. Tak jsem se rozhodl, že začnu sám, až se osmělím. Ve škole se nejlíp osmělíte, když si pod umyvadlem na sebe pustíte ledovou vodu. Moje křivolace mokrá stopa vedla od toalet skoro přímo k ní. Usmívala se na mě! Následně se mě zeptala, proč jsem mokrý. Odpověděl jsem skoro popravdě, že prší. Zamířila oči do venku a zjistila, že tam nespadla ani kapka. Uvědomil jsem si, že bych mohl působit nedůvěryhodně. Rychle jsem to napravil: Právě jsem se vrátil ze Šumavy. A tam prší skoro pořád. Taky jsem mohl říct, že jsem se vrátil z Konga. Tam prší ještě mnohem víc než na Šumavě. Ale na to jsem byl poměrně málo opálený.
Vypadalo to, že mi věří a že jsem ji pobavil. Tak jsem to na ni vybalil: Nepotřebuješ nějakého kluka k chození? Zamrkala, rozveselila se a kývla, že jako jo. Systémem opatrných dotazů jsme dospěli k tomu, že ten kluk bych mohl být já. Cítil jsem, jak mi začíná stoupat sebevědomí. Jenže čekala mě ještě druhá, obtížnější, půlka úkolu. Bylo nutné zjistit, jestli bude ochotná být holkou k chození pro mě. Chvilku o tom přemýšlela, zdálo se, že na to nemá názor. Ale nakonec řekla, že by bylo divné, kdybych já s ní chodil a ona se mnou ne. A že by se to vlastně technicky dost špatně provádělo. Takže ano.
Dohodnuto. Řekli jsme si, že spolu začneme chodit hned po vyučování, a že to bude tajné. Odpoledne jsme se sešli na rohožkách a vyrazili. K večeru už to věděla celá škola.
1502 Nestavme žádné pomníky. Stavme koncertní síně, divadla, galerie, knihovny, sportovní haly. Můžeme je po někom pojmenovat. Když se změní režim, přejmenujeme je po někom jiném, ale nebudeme je bourat. U sochy Klementa Gottwalda byste těžko tvrdili, že je to Božena Němcová.
1402 V šedesátých letech se v našich knihkupectvích objevily první knížky amerických a britských autorů. My mladí čtenáři jsme hltali vše, hlavně detektivky a dobrodružnou literaturu. Tam hrdina příliš neoplývající dolary nebo librami zašel na levný oběd do čínské restaurace. V Praze, a tím pádem v celé republice, byla tou dobou čínská restaurace jediná. Byla ve Vodičkově ulici, v tom vykousu naproti národnímu výboru a vedle dietní jídelny, která byla do Února 48 slavnou Akademickou kavárnou a po Listopadu 89 Mac Donaldem. Ta čínská restaurace byla normálním návštěvníkům nedostupná. Jednak na to neměli a druhak tam byla místa na dlouhou dobu dopředu rezervována pro celebrity, papaláše, věhlasné umělce a zahraniční klientelu. Lid se o menu a dění uvnitř občas dozvídal z útržků povídání oněch slavných v radiu nebo v barevných týdenících.
V devadesátých letech rychle vznikaly čínské stravovny všude po Česku. Aspoň jedna je v každém okresním městě a v Praze o ně přímo zakopáváte, od rychlého občerstvení až po luxusní podniky. Dnes už má asi každý svou oblíbenou a v ní ty nejchutnější položky. Taky můžete narazit na restaurant indický, vietnamský, thajský a ještěnevímjaký.
Jsou symbolem chuťové pestrosti. Většinově snad přežily všechny lockdowny a snaží se vydržet i v čase, kdy kvůli inflaci moc hospody neobrážíme, ale držíme se naděje, že to zas nastane a že třeba budou „číny“ tak levné jako v těch amerických detektivkách.
1302 Už jsem někde asi psal, že media by měla sdělovat i dobré zprávy. Jenže kdyby těch dobrých zpráv bylo dost, občané a voliči by si takové noviny nekupovali, radia neposlouchali, na televizi nekoukali a sítě nevyhledávali. Lidé se chtějí dozvědět všechny špatné zprávy. Chtějí se bát a být strašeni. Media jim nutně musí vyhovět, jinak by nepřežila. Media, co jsou ve svěřenských fondech, by přežila, ale straší nejvíc, jenže to je zase jiný příběh.
K nám přicházejí zprávy pravdivě hrozné – a že je jich hodně. Dále zprávy částečně upravené, aby vypadaly strašidelněji, a zprávy zcela vymyšlené a lživé. Některé si novináři vymýšlejí sami, jiné jim dodají všichni ti miláčci, Lavrovem počínaje přes Foldynu, Zwyrtek, Ševčíka až po rozdělené Vrábela a Havla. Ale taky lidé, co to myslí dobře, ale mají negaci a pesimismus v genech. Možná jen nemají dost informací, ani potřebu se po nich pídit. Nepřemýšlí, přebírají nejjednodušší hesla, jasní jsou viníci – za všechny jejich problémy může ta současná vláda, i když předtím za všechno mohla ta bývalá „současná“ vláda. Žijí jen v přítomnosti. Nepamatují si minulost a budoucnost je nezajímá. Klidně za přešlapy ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha obviňují současnou vládu a požadují její demisi.
Těžko lze pochopit, že třicet tisíc lidí aplauduje dezolátovi za mikrofonem a půjde s ním na Hrad vysvětlit prezidentovi, že musí odvolat vládu. A pak se velmi diví, že je na Hradě nikdo nepřijme, dokonce ani Ovčáček.
Tohle všechno funguje proto, že Rusko proti nám vede surovou informační válku. Spravedlivě nás rozhořčí každá raketa dopadlá v Ukrajině. Ale to stejné zlo probublává naší zemí a zmocňuje se čím dál více lidí. Většinou to přecházíme jen posměšky.
Jsme demokraté, ale útoky nepřátelské země nemůžeme přehlížet. Druhá strana na nějakou demokracii a svobodu slova kašle. Stopro vás umlčí, až k tomu bude mít příležitost. Poučme se, jak dopadli demokraté v únoru 1948. Ale co když nezajímat se o historii není jen vlastnost dezolátů…
0802 Došla nám vejce. Nám dochází vejce dost pravidelně. Tak jako někomu dochází vtipy a k někomu učitelka na klavír. Museli jsme si nákupem opatřit vejce nová. Slepičí. Jiná jsme nezkoušeli. Pštrosí vejce je pro nás moc, jsme jen dva a jíme střídmě. Naopak křepelčí jsme bez brýlí špatně hledali.
Když byla nová vajíčka doma, všiml jsem si úhledné krabičky s nápisem PODESTÝLKOVÁ. Lekl jsem se. To bylo v rozporu s původním plánem vejce konzumovat. Ještě tak malovat kraslice by se daly, ale podestýlat pod sebe čerstvými vejci… Jsem nadváhovec, a žádná pode mě podestlaná vejce by nevydržela. Ani představa, že bych se pak celou noc válel ve žloutcích, mě příliš nelákala.
Pro jednou jsme to zkousli a snědli. Příště budu kupovat jen vejce, co budou mít na krabičce „Vejce k jídlu.“
0702 Čeho se Češi nejvíc bojí, zjišťoval průzkum pro Český rozhlas. První příčku bezpečně obsadilo zdražování. Kromě pohledu na cenovky je v tom nejistota a strach z budoucnosti. Media všech odstínů přehání v tom, jak občany co nejvíc postrašit. Ti ovšem začínají tušit, že kromě cenovek jim inflace požírá i úspory. Ceny energií začaly klesat, ale ceny potravin, zvláště těch z holdingů rostou pořád.
Druhý největší strach mají lidé z možného rozpadu demokracie, z extremismu, dezinformací a autoritářství. Houštiny dezinformačních webů a dezoláti s vlajkami pod Koněm svádějí k nejistotě. (I když Vrábel prý všechny plánované demonstrace zrušil, protože mu na ně nechodili lidi.) Téměř stejně se občané bojí na třetí příčce války, hlavně té radioaktivní, i toho že by se časem nemusela vyhnout ani nám. Žebříček obav pokračuje možností havárii elektráren černobylského typu, které s válkou vlastně taky souvisí. Strach je i z migrace, ale lidé ji vnímají tak, že jsme zatím jen tranzitní zemí. Není takový strach jako v roce 2015, i když ta dnešní migrace je možná pro Evropu nebezpečnější. Covid už tolik nestraší, zvykli jsme si na něj a máme ho za chřipku. Možná nějaká nová epidemie… A jen 18 % obyvatel Česka má významné obavy ze změn klimatu. Ne, že by si to jako hrozbu nevnímali. Ale na rozdíl od evropských politiků si zřejmě uvědomují, že Green Deal a astronomické náklady s ním spojené nejsou v současné ekonomické a politické situace světa na pořadu dne.
0602 * Naše doba je překotná. Ještě se sice nepřekotila, ale má k tomu slušně našlápnuto. Mění se lidé – sami můžete posoudit, jak moc jste jiní, než třeba vaši prarodiče, nakolik máte jiné myšlení i chování. Ale mění se i věci kolem nás, jejich účel a smysl. My přitom nejsme ochotni po ně vymýšlet nové názvy, když ty původní byly po generace zaběhané.
Tak třeba popelnice. Naše doba ji změnila: už ji neplníme popelem. Plynové kotle, přímotopy a tepelná čerpadla popel neplodí a tou troškou dřevěného popela z krbu rádi pohnojíme záhony i trávník. A pokud jste si koupili moderní plastovou popelnici a nasypali jste do ní žhavý popel, okamžitě jste ji znepoužitelnili.
Z popelnice se v nové době stala nádoba na směsný odpad. (A to ještě stojí na hanbě vedle svých krásněbarevných kolegyň, co do dálky volají třeba: Ze mě bude krásná knížka!). Je to je označení neohrabané a těžko vžitelné. A vůči samotné popelnici velmi nekorektní a nezdvořilé po tolika desetiletích, kdy nám věrně sloužila. Ta nádoba dnes zažívá společenský propad a sociální trauma. Buďme k ní laskaví a vymysleme pro ni nové přiléhavé a krásné jméno.
Namítnete možná, že popel se dá sypat i do urny. Ovšem to není úplně přesné. Do urny se dávají především volební lístky. A to někdy i lístky politiků, kteří by si zasloužili být zpopelněni už dávno.
0302 Češi jsou národem hrdinů.
V roce 1918 jsme strhávali orlíčky a zpívali vlastenecké písně.
V roce 1945 jsme strhávali hakenkrajce a zamazávali německé nápisy. Někdo si myslí, že jsme s tím mohli dva tři dny počkat.
V roce 1989 jsme zazvonili klíči a šli jsme do hospody.
Mezitím tu leckdo tvrdil, že jsme nemuseli to Rakousko rozbíjet, v roce 1938 nás přece zradili spojenci, nechápali jsme proč atentát na Heydricha, Sudeťáky jsme neměli odsunovat, pliveme na Mašíny a leckdo se jezdil kamarádit do Milovic a měnit s okupanty pár kanystrů benzínu za flašku vodky.
0202 Od února stojí známka na obyčejný dopis či pohled 23 korun, ještě v říjnu to bylo 19 korun. Doporučený dopis zdražil na 62 korun. Česká pošta zdražení zdůvodňuje růstem nákladů, hlavně na pohonné hmoty a energie. Nikdo už si nepamatuje, kolikáté zdražení to už je, a nikdo neodhadne, kolik jich nás ještě čeká. A je otázka, jestli další zdražení služeb poště zvedne skomírající tržby nebo bude znamenat odchod zákazníků jinam.
Větší zásilky spolehlivě dodávají dopravní firmy typu PPL nebo DHL. V každém městečku roste síť zásilkoven, kde vám balík nechají, když vás nezastihnou. Nebo je rovnou v zásilkovně ukládají. Lidé si rychle zvykli a moc neslyšíme stížnosti. Žádná soukromá firma si nedovolí měnit své služby na šlendrián.
Na posílání dopisů a pohlednic má Česká pošta stále monopol. Nechápu proč. V Česku má přes 85 % obyvatel internet a jejich počet roste. Asi vás nenapadne psát dopis, nosit ho někam do schránky, a ještě za to platit 23 Kč. Všichni posíláme emaily, SMS, domlouváme se WhatsAppem. Vše zdarma nebo v rámci nějakých dalších služeb. Kdo často komunikuje s úřady, pořídí si datovou schránku a může korespondovat s kterýmkoliv byrokratem v zemi. A je naděje, že tato vláda konečně zařídí všechen styk mezi občany a státem elektronicky.
Co bude dělat státní Česká pošta potom? Bude dál a dál zdražovat posílání dopisů. Bude šetřit likvidací poboček v menších obcích, zkracováním provozní doby. Bude žádat na daňových poplatnících další a další dotace na svůj ztrátový provoz. A vy budete pořád stát ve frontě u přepážky, protože vám pošta doručovala doporučený dopis v době, kdy jste normálně v práci nebo se vám „nedozvonili“.
0102 Lidé už od pravěku měli raději teplo než chlad. I proto si přivlastnili oheň, který hřál a poskytoval chutnější stravu. Když nelovili, vysedávali před jeskyní na sluníčku. V noci zalezli do jeskyně, protože tam byla stejná tma jako venku, a aspoň je tam nenapadali komáři, medvědi a jiná havěť. Později si začali všímat, že v noci je chladněji než ve dne, v lednu je větší zima než v létě. Ještě později chtěli vědět, jak veliké je to chladno a to teplo. Tak vznikla věda a oni začali měřit.
To už byl začátek osmnáctého století. Francouz René-Antoine Ferchault de Réaumur rozdělil stupnici na osmdesát dílů mezi tuhnutím vody v led a jejím varem. Švédský vědec Anders Celsius navrhl stupnici stodílkovou. Z neznámého důvodu ji nakreslil obráceně: nula °C znamenala bod varu a 100°C bod tuhnutí vody v led. Ale hned po jeho smrti to obrátili. Svět se nemohl dohodnout, kterou metodou teplotu měřit. Až do dvacátého století se používaly obě. Pak se na Réaumura postupně zapomínalo, Celsius se stal oblíbenějším, asi proto, že měl víc čárek. (Jen ve Spojených státech a dalších krajích mají Fahrenheity a dobře jim tak.) Tehdy ještě měly teploměry obě stupnice: °C a °R. Dodnes máme jeden doma. Jako dítě jsem každému na potkání sděloval, že dnes je 20° Reomíra a 25°Celsija. Dohromady to bylo docela hodně. O Fahrenheitech jsem ovšem tenkrát neměl tušení a nepřilnul jsem k nim ani později. Proč by se měl někdo zabývat stupnicí, která říká, že voda se vaří při 212 stupních? To je dobré jen pro Američany, kteří tím nesmyslem měří. Celý civilizovaný svět používá °C!
3101 Vedle zatmění Slunce a polární záře je duha jedním z nejdůležitějších úkazů na obloze. Řada odborníků soudí – a já se k nim přikláním – že duha je projev boží ješitnosti. Něco ve smyslu „to čumíte, lidičky, jaké krásné věci umím!“ Duha je úchvatná věc, a když se na ni Ten Nahoře dívá svrchu, to musí být ještě nádhernější. Kosmonauti by mohli povídat. Ty tvary a barvy! Firma Kodak to barevné spektrum tiše závidí.
Nám lidem se duha taky líbí, ale hodnotíme ji tak trochu pozemskými měřítky. Jenom, co to muselo stát peněz!, říkají jedni. Druzí na to: Když už je to takové monstrum, mohlo by se to třeba ještě otáčet. Nám člověkům se prostě nezavděčíš.
Do toho přicházejí vědci matematici. Je to dokonalý oblouk. Kruhový. Dala by se vytvořit duha jako přímka? Jako čtverec? Nebo duha jako kosočtverec! Zatím se ale omezují na popis té pestrobarevné kružnice. Měří poloměry, vytvářejí duhové výseče a duhové úseče a mají na všechno vzorečky. A vědí něco, co nám obyčejným smrtelníkům s humanitním nebo žádným vzděláním zůstalo utajeno. Každá duha je totiž celá kružnice, ze které vidíme jenom půlku. Ta druhá polovina je pod zemí a my ji nevidíme. Abychom ji spatřili, museli bychom vykopat strašně velkou díru do země. To by bylo ještě mnohem dražší než ta horní půlka duhy. A stejně – než bychom to vykopali, ona by se dávno vytratila. Musíme se tedy spokojit s informacemi speleologů a horníků. Když duha prochází tou jejich dírou, kousek se jim tam v podzemí objeví.
Duha je obnovitelný zdroj krásy. Její praktické využití je ale nevelké. Pokusy konstruktérů s duhovými mosty nedopadly. Blázni na duhy šplhají furt a nikdy nespadnou. Umělci i příroda si tam nahoru už celá staletí chodí pro barvy. A lidé, co to mají s milováním trochu jinak než my standardní, si nosí kousky duhy sebou po kapsách.
3001 Ale že to byly nervy! Je to drama při každých volbách, letos o trochu víc. A dopadlo to skvěle.
Zvykli jsme si, že žijeme v rozdělené české společnosti. Levice proti pravici. Nevzdělaní proti vzdělancům. Binární proti nebinárním. Staří proti mladým s mladí proti starým. Progresivisté proti konzervativcům. Kolaři proti motoristům. Vesnice kontra město (před nedávnem kdosi vymyslel sice vtipné, ale jinak idiotské heslo: „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávisti“).
Většina voleb končívala špatně a zpravidla rozdílem 1,5 % hlasů. Tentokrát to skončilo dobře pro Česko a rozdíl byl přes 16 %.
Něco se mění v této zemi.
Hodně zajímavý je geografický pohled na mapu vítězů v jednotlivých okresech. Stručně se to dá vyjádřit: Petr Pavel vyhrál Česko. Andrej Babiš vítězil v Sudetech. Dlouhý pruh Babišových „okresních“ vítězství se táhne podle hranic od západu k východu: Tachov, Cheb, Sokolov, Chomutov, Most, Teplice, Louny, Ústí nad Labem, Děčín, Česká Lípa. Dál Jeseník, Bruntál, Opava, Ostrava, Karviná. Na jihu další pohraniční okres Znojmo. Babišovy zářezy doplňuje vnitrozemský Přerov. Nad šedesát procent dostal oligarcha v Karviné a v Bruntálu. V řadě jiných „sudetských“ okresů byly jeho zisky jen těsně nad padesáti procenty. Nějak ta mapa volebních zisků připomíná obrysy teritoria, které chtěl Československé republice vyrvat Adolf Hitler.
Co s tím? Jak změnit život i pohled na něj těch, co tam žijí? Jak pomoci krajině nad kterou už od dlouha visí temný mrak, je otázka na sociology a ekonomy. A vlastně taky na obyvatele samotné. Žádní populisté jim totiž nepomohou.
2901 Večer v neděli 22. ledna mě odvezli do nemocnice. Bylo to trochu dramatické. Zkoumali na mně kdeco i kdeneco. Člověk si rád někde poleží, ale zase ne celý druhý týden druhého kola. Naštěstí oba kandidáti byli se mnou solidární a těch TV debat na čas taky nechali. Jeden byl taky chorý, a po tom druhém snad házeli jeho prejt, který jim Monike ve stánku rozdávala. To víte, Brňáce!
V sobotu už jsem byl doma a asi zdráv a jeli jsme volit. Koho jsem volil, nemůžu říct, volby jsou tajné, ale vy to stejně víte. Ve volební třídě to vypadalo úplně jinak než jindy, komisionáři byli veselí a radostní, taky nesměli říct, jak to dopadá, ale čišelo jim to z očí. Tak jsem lístek s AB vrazil do kapsy a lístek s PP vurnil. Moji rodilí příbuzní – a že jich mám – stejně.
Doma jsme se s Hankou pochválili a pak už jsme otevřeli lahvinku a koukali v TV, jak to celé dopadlo. A po čtyřech pětiletkách ostudy na Hradčanech jsme se radovali. Jo a náš Michal tvrdil, že v Praze je hospoda, kde když tam odevzdáte lístek s AB, dostanete pivo zadarmo. Asi to je hoax, protože, kdyby tam dorazily ty statisíce voličů, ta hospoda by minimálně nestihla ani narážet.
Ale to víte, Pražáke!
2701 Člověk si na začátku musí udělat jasno, jestli to přímé hlasování je dobré nebo hrozné. A když už se sám se sebou o tom dohodne a neštítí se masakru, který přímá volba přináší, začne přemýšlet, jestli ta dvě kola nejsou náhodou moc. V prvním kole prohádáme s přáteli i neznámými lidmi, kdo z kandidátů je lepší a nejlepší, v kole druhém už stojíme skoro všichni svorně proti těm, co jsou na opačné straně. A abychom si nezadali, tvrdíme, že jdeme volit menší zlo. Protože přece všichni víme, že politika je hnusná, a proto nevybíráme někoho, kdo je dobrý, ale toho, kdo je méně špatný. S velkým nasazením poznáváme, kdo je skutečně lepší a kdo jen od rána lže. Potřebujeme k tomu hodně talentu, intuice a hlavně prověřených informací. Bohužel mnoho vlastníků volebního práva těmito přednostmi nedisponuje. Někteří tomu říkají, že volí srdcem. Jiní chtějí volit mír a toho, kdo jim ho slíbí. Některým stačí slib, že dostanou přisypání do korýtka.
Tak pojďme správnými dveřmi do volební místnosti a vsuňme správný lístek do správného otvoru. Proto, abychom se FAKT měli časem líp. Ono to vlastně není tak špatné heslo. Akorát jsme ho dost dlouho slyšeli z nesprávných úst.
1901 Válka se nás týká stejně jako celé Evropy i našich spojenců v atlantické alianci. Pocit kremelských bláznů, že Rusko nikde nekončí, je taky bez konce. Kdyby se Putinovi podařilo na Ukrajině vyhrát, byli bychom další na řadě. Pokud se nestane něco zásadního, může válka trvat třeba dalších pět let. Těch pět let, na které teď volíme budoucího prezidenta.
Potřebujeme v čele státu někoho rozhodného, zkušeného v diplomacii, s dobrými kontakty v NATO a schopností skutečně vykonávat funkci vrchního velitele naší armády.
Nepotřebujeme v čele státu někoho, kdo prokázal, že se umí za všech okolností starat o své vlastní zájmy, kdo lže už od rána a mění svoje názory a sliby, jak se to hodí. Kdo vede populistické řeči o tom, že dojedná mír s agresorem.
Dnes už asi skoro všichni víme, že přímá volba prezidenta nebyla moc chytrým nápadem. Na dlouhé roky pokřivila naši státnost a přidělala starosti. Ale když už to tak je, vybírejme s rozumem a bez emocí. (V první řadě je také samozřejmě nutné, aby z pražského hradu neřídil někdo stát jako firmu.)
1801 Přepadl mě nápad:
Kdyby byl Silvestr svátek,
který by nepatřil do žádného roku ani měsíce,
měl by rok stejný počet týdnů
364 : 7 = 52.
Začátek každého roku by bylo pondělí a nemusely by se tisknout znovu a znovu kalendáře.
Velikonoční pondělí by mohlo být každý rok v pondělí a Husa by upálili každý rok ve stejný den.
A jednou za čtyři roky by byl Silvestr přestupný a dvoudenní.
No není to na Nobelovu cenu?
1701 „Inter arma silent Musae“. Volně přeloženo z latiny: Ve válce jsou múzy poněkud mlčenlivé. Staří Římané, byli-li vojáky řezali se s celým okolně známým světem. Byli-li politiky, strašně toho nažvanili. Zejména v senátu. Mezi nepřeberným množstvím blábolů a kravin se ovšem tu a tam zaskvěla skvělá myšlenka. Jako taková byla poměrně často zaznamenána pro budoucí pokolení, což jsme de facto trochu i my. Dnes, v době zvlčilé počítačové mluvy, se dají použít jako myšlenkové perly, přirovnání, přísloví a citáty. Zvláště, když se chcete někde blýsknout, aby si protiřečník všiml, že jste inteligent. No nemá se to přehánět a taky byste při používání měli vědět, co to přesně znamená.
Tak třeba: „Elefantem e musca facere.“ Hned první slovo: určitě pochopíte, že se nejedná o vlakovou soupravu příměstské železnice, ale o živočicha ze ZOO. Staří Římané totiž žádné příměstské železnice neměli, používali spíš nosítka. Musca je latinský výraz pro mouchu, podle vzoru muška. Celé to v překladu zní: Nedělejte z mouchy slona. Samozřejmě vám hned naskočí české přísloví „Nedělej z komára velblouda“. Budeme velkorysí a přiznáme, že Římany napadla tahle myšlenka dřív. Navíc sloni se v českém prostředí nevyskytovali (nepleťte s mamuty, ti byli vyhubeni ještě před příchodem Praotce). Zato s velbloudy – naše varianta pro hodně velké zvíře – se mohli potkat i na Staromáku, když tam zavítal nějaký arabský kupec.
To Římani znali slony dobře a měli z nich hrůzu. Kartágo, jejich konkurent v zápase o obchodní monopol v celém Středomoří, s nimi vedlo Punské války. Ty války byly tři a ze začátku se výhra neklonila ani na jednu stranu. Potom Puňan – no bylo by asi vhodnější říkat Kartaginec – Hanibal naložil na lodě vojsko a taky slony a doplul někam do Francie. A pak se i se zvířaty vydal přes Alpy směr Itálie. Římská zpravodajská služba ostudně selhala a probudila se až tehdy, když už sloni očumovali římské hradby. „Hanibal ante portas!“, křičela teď legijní i civilní rozvědka. Nepřítel před branami! Nevím, jak to tenkrát dopadlo, nebyl jsem tam. Možná byla bitva, možná to Římané ukecali, možná byli sloni nepoužitelní, protože pro svou velikost neprošli branami věčného města. Třeba by tenkrát byli vhodnější ti velbloudi. Ale to věděli jen Češi.
1401 Pátek, třináctého a prezidentská volba, byla dost třaskavá kombinace. Nedivil bych se, kdyby kolem prolétalo ještě něco jako kometa. Náš program byl nabit. Vyrazili jsme v poměrně netypickém čase – tedy dopoledne – na koncert do Rudolfina. Hrál symfonický orchestr, Česká studentská filharmonie. Filiálka té velké filharmonie, něco jako dorostenecká sestava nejslavnějšího fotbalového klubu. Na repertoáru George Gershwin, náš vnuk v prvních houslích. Úžasný zážitek, skvělý orchestr a sólisté a taky skvělé publikum. Asi jsem vám zapomněl říct, že to byl výchovňák; ale kvůli té časné hodině jste na to mohli přijít sami. Diváctvo, samý student, soustředěné, vnímavé a bouřlivě aplaudující. Je to dobré, mladá generace a hudba a nejen hudba. Pak jsme šli na oběd s rodiči umělce a jeho babičkou Olgou, což je moje a Hančina protitchýně. Výborně jsme pojedli, jen pštrosí játra neměli. A k pivu se mi lepily esemesky o tom, že ruští hackeři napadli webové stránky generála (žádný Rus se přece nemůže jmenovat Prchal) nebo že Wollner odchází z České televize. Začínám váhat, jestli tam má zůstávat můj koncesionářský poplatek.
Vydali jsme se volit a lidí tam bylo opravdu dost, k urně jsme se museli prodírat. Voliči vypadali rozhodně a myslím, že natěšeně. Teda u nás v Kobylisích. Někde v příhraničí to možná vypadá jinak.
Ušle jsme dorazili domů, odhodil jsem sako, ve kterém jsem si už od rána připadal, že nepatřím do své rodiny, a padl jsem na postel. Hanka mě probudila se soumrakem, u nás se stmívá brzo i třináctého. Pamatujete se, jak jsem vám nedávno popisoval, jak se my dva předháníme ve vymýšlení slov do Scrabble? Tak mě probudila a že má nové slovo: babišit.
1301 Podle hlasování diváků předposlední televizní debaty je Petr Pavel dvaapůlkrát vhodnější kandidát na prezidenta. Mě zase zaujal jeho smysl pro humor a klid hráče pokeru. A taky si myslím, že až se Putin zblázní úplně, potřebujeme někoho, kdo má na to (nebo nato?) schopnost a zkušenost vést obranu naší země (a nedopadne to jako v minulosti vždycky).
Ale o tom jsem ani psát nechtěl. Volte dnes a zítra demokratického kandidáta, který je vám nejvíc sympatický. V druhém kole budeme nejspíš volit všichni shodně proti zlu, i když možná někdo při tom zatne zuby.
1201 Je den mínus jeden. A ještě je leden, i když do pokoje pere ostré slunce. Jakoby říkalo pojďte ven, sedněte si na lavičku a tam si můžete na mobilu číst o svých hyperdebatách, statistikách a dalších lžích které zase vypustí AB. Ráno byla lednovka a bouračky na dálnicích u Vyškova, Tábora a Mladé Boleslavi. Vesmírný teleskop Jamese Webba svou první planetu, která obíhá kolem jiné hvězdy než Slunce. Jaké tam asi mají politické strany? Komise ČT zjistila, že Marek Wolner se žádného trestného činu nedopustil a zrušila se. Zájem o volbu z auta ze strany nakažených covidem-19 byl po celém Česku malý. I zájem covidu o voliče je zatím malý. A v některých školách už se třídy přestavují na volební místnosti.
1101 Scrabble považuji za nejúžasnější deskovou hru. Hrajeme s Hankou téměř každý podvečer už dlouhou řadu let. Je to skoro vždycky lítý boj, nikoho nešetříme. Tvoříme slova po celé hrací ploše a náš originální přístup k češtině objevuje výrazy a tvary nevídané. Slovní tvary jsou dovoleny v libovolném pádu, osobě, čísle, stupni, způsobu a rodu. Slova z jiných mateřštin jsou schválena, pokud už v českém jazyce zapustila kořínek. Vlastní jména jsou zakázaná, protože to by si každý mohl vymýšlet do aleluja, že jo! Rovněž citoslovce se nesmí. Což je poněkud nepříjemné, když nemáte ve svém výtahu z pytlíku žádné kostičky se samohláskou. To se nechytáte, ani když máte slovní zásobu Vladislava Vančury. Takové cvrnk Hanka jako citoslovce rezolutně zamítla. Musel jsem jí vysvětlit, že cvrnk je zároveň podstatné jméno (úspěšným cvrnkem, málo cvrnků). A tato teorie se dá uplatnit skoro u všech citoslovcí. O některá slova a jejich tvary se často hádáme jako koně. To dojde na Slovník spisovné češtiny nebo Google. Zrovna nedávno jsme se přeli, je-li spisovný tvar středního rodu přechodníku minulého „vyprděvši“ nebo vyprdivši. No najděte si to sami nebo se na to vykašlete.
Scrabble je nádherná hra. A víte, co je na ní nejtěžší? Naklonit hrací plochu a vysypat všechna písmenka zpátky do pytlíku a nehledat pak některé pod nábytkem.
1001 Češi dostali úžasnou hračku. Potřeba být ve válce s druhou půlkou Čechů je zase naplněna. Už dlouho se nehádáme o tom, jestli vakcíny pomáhají nebo zabíjejí. Taky nějak vyšuměly hádky o to, na kterém místě má být Česká republika. Reprezentanti jedné strany sporu, co ji chtěli na prvním, se rozhádali mezi sebou, poté, co se zjistilo, že na prvním místě jsou peníze.
Situace hrozila těžkou krizí, že se nebudeme mít o co hádat. Zachránily nás prezidentské volby. Řada lidí sice tvrdí, že přímá volba nebyl šťastný nápad, a dokonce i politici, co to tenkrát vymysleli, si sypou popel. Ale není to pravda. Prezidentské klání je pro národ něco mezi Zlatým slavíkem a zápasem Sparty se Slávií. Tyhle volby jsou dokonce světový unikát: mohli jsme mít jako první země na planetě prezidenta trestně stíhaného člověka. Teď už je s možná nejvyššími preferencemi jenom lhář, podvodník a zloděj, a to trestné u nás není. Ovšem je to jenom názor.
Uvidíme, co proti tomu dokážeme udělat.
0901 Lidé si vymysleli poledníky a polednice. Polednice je pohádkové strašidýlko, které umisťujeme tam, kde dřív stála lednice. Naproti tomu poledník není měsíc, co přichází po lednu čili únor.
Poledník je čára, která spojuje všechna místa, kde je poledne. Ovšem jenom v poledne. V jiných částech dne mají ta místa stejnou část dne. Například o půlnoci mají všechna půlnoc. Měly by se tedy potmě jmenovat půlnočníky (ty poledníky), jenže to by se musely dvakrát denně přejmenovávat a vznikal by maglajz astronomických rozměrů.
Poledník je čára ve tvaru poloviny kružnice, co vede od pólu k pólu. Namítnete, že úspornější by bylo vést poledník mezi póly po přímce. Jenže pak by všechny poledníky byly jeden, vedly by středem Země a poledne by bylo jenom v tom prostředku, kde je jinak vedro a tma.
Poledníků je mnoho a aby se nepletly, uvádějí se, stejně jako pivo, ve stupních. Běžný český občan zná maximálně dva. Nultý na hvězdárně v Grenwiche u Londýna, kde se můžete postavit každou nohou na jinou polokouli. A potom patnáctý, který prochází Jindřichovým Hradcem. Když tam přesně v poledne zajdete ke kostelu, tak je přesně poledne. To už ale neplatí v jiných městech. V Brně můžete chodit na náměstí každý den, ale to přesné poledne tam v poledne nikdy nenastane. Inu v Jindřichově Hradci by chtěl žít každý.
0601 Globální oteplování je – jak sledujeme i kolem sebe – asi realita. Měli bychom ekonomické a organizační kapacity lidstva spíše investovat do odstraňování ekologické zátěže (CO2 a metan, uhelné elektrárny, doprava, přechod na elektromobilitu, prdící krávy, aj.) nebo dopady klimatických změn včas řešit (mořské hráze, přesun obyvatel z nízko položených oblastí, radikální změny zemědělství nebo staveb budov a sídel, starost o dostatek a čistotu vody)? Obávám se, že na obojí dohromady prostě nemáme.
0301 Švýcarský Curych zavádí do škol genderově neutrální toalety. Třetina WC v nových školních budovách bude v budoucnu genderově neutrální. Ve starých budou postupně přirekonstruovány. Všichni studenti je mohou používat bez rozdílu pohlaví. Současně se budou rušit pisoáry.
To vše v čase, kdy jinde na kontinentu zuří válka, migranti bloudí krajinou nebo se topí ve Středomoři a Evropa zápasí s nedostatkem a cenami energií. Toho si už všimli i zmínění Švýcaři. Pokud by elektřiny bylo málo a byla by krize, zakážou ve své zemi jízdu elektroauty.
0201(2023) V dětství jsme se dozvídali, že Ježíšek se narodil v noci ze Štědrého dne na Boží hod vánoční roku nula. My dříve narození jsme to nesměli říkat ve škole, protože soudruzi komunisté věřili, že se narodil Děda Mráz, a to někde na Čukotce.
Teprve později různí počtáři, telepati, astronomové a poťouchlíci začali tvrdit, že to nebylo v roce nula, ale o šest let dřív. Samotné vánoční datum nezpochybňovali, protože se vědělo, že před Ježíškovým narozením se Vánoce ještě neslavily.
A že tři králové a Kumránské svitky a římští letopisci. A navíc ta kometa, co byla buď kometa nebo skrumáž nebeských těles Měsíc/Jupiter/a ještě něco, která se potom zase zázrakem rozptýlila. To všechno o dost dřív.
Šest let by se vešlo do statistické chyby.
Jenže to můžeme tvrdit my, to mínus šest. Římští patriciové, blízkovýchodní farizejové a Pilát s Herodesem nemohli tušit, že je záporný rok šest a někdo se narodil.
Ukažte mi nějaké záporné římské číslo!
Vždyť je to celé blbost, aby se Kristus narodil šest let před Kristem!