Hrstka Sorosem placených křiklounů o počtu 300 000 formulovala na Letné mimo jiné požadavek, aby naše vláda začala konečně něco dělat pro záchranu naší přírody a krajiny a přestala přihlížet, jak ji mnozí – včetně členů této vlády – vytrvale ničí.

Byli jsme z různých míst poučeni, že kurs politiky se nemění na náměstích, ale u voleb. Ale neuplynulo ani 48 hodin a leckteří ústavní činitelé, a hlavně všechny politické strany a hnutí vyrukovaly s radikálními požadavky, aby se s přírodou rychle něco dělalo. Což o to, některé strany to už měly v programu dlouho. Ale překvapivě to do nás začaly hustit strany vládní, které měly už sedm let možnost s tím začít něco dělat. Opak byl pravdou. Třeba podnikání ministra zemědělství Tomana bylo v přímém rozporu s potřebami přírody, o situaci chytré horákyně – předsedy vlády, který ovládá – neovládá Agrofert skrze svěřenské fondy, ani nemluvě.

Vyslechli jsme z parlamentního kecpultíku fráze, co všechno tahle vláda pro přírodu dělala a dělá. Třeba z úst životně prostředního ministra ANO Brabce.

Mezitím se ovšem řepka musí stříkat a včely hynou po milionech. A tam, kde nebudou včely – to prý říkal už Albert Einstein – se nebude opylovat. A když se nebude opylovat, nastane hlad. Mimo jiné.

My starší jsme zažili boj za mír nebo boj o zrno. Dnes zažíváme boj za globální oteplování. Píšu schválně ZA, i když jde ve skutečnosti o boj proti. Kdyby se totiž přestalo oteplovat nebo by se dokonce zjistilo, že podíl lidské činnosti je na zvyšování teploty nepatrný, přestalo by snažení bojovníků mít smysl.

Pohledem na číselné řady se v posledních dekádách fakt otepluje. Tedy pokud srovnáme tato čísla s údaji asi dvousetletého měření. Hlouběji do minula už podobnou jistotu nemáme. A hlavně nemáme údaje o tom, jak se na zvyšujících se teplotách podílí člověk.

Bojovníci proti globálnímu oteplování nejčastěji používají argument: „Většina vědců tvrdí, že… (lidská činnost je hlavním motorem oteplování). To se nedá potvrdit ani zpochybnit. Nikdo neví, jaká většina, ani co přesně kdo z té většiny tvrdí. Ale klidně to nějaká většina může být.

Potíž je v tom, že veřejnost je od těch vědců oddělena klimatickými ideology. Ti nejlepší z nejlepších uvedli na trh nějaké téze. Ostatní je zdatně papouškují. Diskuse nemá smysl – ani oponenti nemají přístup k poznatkům. Když ocitujete nějakého vědce, který je jiného názoru, okamžitě ho označí za diletanta a nedouka, protože přece „většina vědců tvrdí“.

Věda je složitá a mnohovrstevnatá záležitost. Ideologové ale dokáží uvažovat jen lineárně, jednosměrně. Tak je naším nepřítelem ten hnusný céódvě, i když těch činitelů, kteří přírodě škodí, je celá řada. Ale to by se na transparenty nevešlo.

Ani na demoškách se vědci necitují, důležité je vymyslet úderný slogan.

A tihle klimatičtí ideologové, vykřikující, že nám zbývá už jen jedenáct let, po kterých už nebude návratu, nám zatemňují všechny ty drobné ale důležité věci, které musíme dát dohromady tady a teď, v této zemi, protože boj za globus je pro nás stejně nedosažný jako boj za mír. Naštěstí co musíme udělat a co máme napravovat, už většinou víme. A co nevíme, na to se můžeme zeptat nějakého vědce přímo.  

 Vědci z univerzity v Curychu přišli s novým řešením v boji s klimatickou krizí a globálním oteplováním. Podle jejich výzkumu by bylo potřeba vysadit bilion nových stromů, v přepočtu na rozlohu by se jednalo o velikost území USA a Číny dohromady.

To je nápad, který je smysluplný a logický, proveditelný a bez zjevných vedlejších negativních důsledků. A také téma, na němž se většina populace shodne. Znamená to, že by každý člověk na planetě zasadil 148 stromů. Samozřejmě ne za týden, ale za život. Vzhledem k tomu, že umělá inteligence asi zruší mnoho pracovních míst, hlavně málo kvalifikovaných, mohla by vzniknout skupina milionů sazečů, aby celý proces probíhal rychleji a brzy byl funkční. A COdvě by byl takhle malinkej.  

O Švýcarsku víme, že tamní vědci nejsou blbci, když dokázali postavit metro pro částice atomů. Připadá vám sázení stromů ulítlé? Mně mnohem míň, než celosvětová výměna vozového parku, německé rušení jaderných elektráren nebo páteční stávkování. 

Voda, kterou máme na zemi i pod zemí a která naprší, nasněží, nakroupí, namlží nebo najinovatčí na naše území, je naše. Jen blbec by ji nechal odtéct pryč. Proto jsme meliorovali louky, rozorali meze, vybetonovali koryta řek a vyasfaltovali, co se dalo. Teď na to nevěřícně koukáme, že značnou část z toho, co jsme léta pracně budovali, budeme muset rychle zbourat a uvést do původního stavu. Nebo nepřežijeme.

Můžeme každý pátek demonstrovat. Jenže aby se něco zlepšilo, musíme spíš vzít do ruky krumpáč a lopatu, sazeničky listnáčů nebo bagr, a jít to všechno rychle udělat. Ten pátek by na to byl celkem vhodný. Národ by se tak poměrně rychle rozdělil na ekologické ideology a na ty, co chtějí fakt přírodě pomoci.

Je jasné, že dvakrát nevstoupíme do stejné řeky. Hodně vody ještě odteče do Hamburku, než napravíme aspoň zlomek toho, co podělaly předchozí generace společně s námi.

Bude to těžký boj. Vláda i její příslušenství je složena převážně z lidí, kteří z toho ničení přírody a krajiny tyjí. Budou kličkovat, ale sami svůj beztak vysušený rybník nevypustí. Oligarchové, podržtaškové, úředníci, bývalí i současní ministři zemědělství, úplatní novináři, bývalí estébáci i funkcionáři JZD, přicucnutí k dotacím z Bruselu i z Prahy.
Setkání na Letné tomu dají směr a třeba se i něco pohne. Ale rozhodně budeme muset záchranu přírody začít u voleb. I tam si musíme dát pozor na přísavky a křiklouny. Ale jinak se to změnit nedá.

Naše voda – 2

Pro českou kotlinu, moravské úvaly a slezské souřečí mají z hydrologického hlediska největší váhu tři města: Hřensko, Lanžhot a Bohumín. Zeměpisný šprt přidá ještě Hrádek nad Nisou. Těmi městy odtéká z naší země do pryč skoro všechna voda. Aby se jí lépe odtékalo, mnoho let jsme betonovali koryta řek, rovnali potoky, meliorovali mokřady, vysoušeli rybníky, betonovali tovární dvory i kdejakou náves.
Taky jsme socialisticky rozorávali meze a likvidovali remízky. A ze všeho jsme dělali hektarové výnosy. Orná půda se stala nedotknutelným božstvem, ze kterého se ale po soumraku odkrojovalo tu na rodinné domy, tu na chaty, tam na novou fabriku. A po té půdě voda rychle stékala do betonových koryt a odtud do cizích moří.

Ale vraťme se k oněm třem městům. Když byl náš nejvyšší ústavní činitel ve svazácky nadšeném věku, budoval se v SSSR kanál Volha – Don. Nějak to v něm zůstalo vězet. Tak odkudsi vytáhl pradávnou myšlenku spojení tří řek vodními kanály: Labe – Odra – Dunaj. Akademici lomili rukama, ekonomové mínili, že je to totální kravina, hydrologové všechny utěšovali, že do toho nikdy nebude voda. Jen kajakáři se radovali, že se svezou novými trasami. A tak k těm Tomanovým novým přehradám přibyl projekt na úrovni pražského Stalinova pomníku.

Příště: Co by se dalo dělat, kdyby se dalo.

Největší momentální problém lidstva je voda. Dokonce ještě větší než znovupostavení nebo znovunepostavení mariánského sloupu.

Věděli jste, že na výrobu jednoho litru piva je zapotřebí 60 litrů vody? U kořalky jsem to radši ani nezkoumal.

Vody je dost, o tom snad nikdo z vás nepochybuje. Blbý je, že 97 procent je vody slané. A odsolovat mořskou vodu uměj zatím – pokud se nepletu – akorát Izraelci. Necelá tři procenta vody na Zemi jsou nedostupná, protože jsou zakletá v ledovcích. Část lidstva sice spekuluje, že vlivem globálního oteplování ty glaciály roztajou. To se jistě stane, jen my u toho asi nebudem. Jak dlouho vám jako dětem trvalo, než jste vycucali celý rampouch?

Té skutečně použitelné a přístupné vody je na planetě pouhých 0,014 %. Zatímco lidí je asi sedm miliard.

Na pití a na uvaření toho piva by tahle voda stačila. Jenže ona se používá ještě na kdeco a taky se s ní hýří, plýtvá a camrá. A ještě se s ní camrá nerovnoměrně. Dvě miliardy lidí mají čas od času vody nedostatek. Půl miliardy nemá vodu většinově vůbec. Šesté největší indické město Čennaí je zcela bez vody. V Kapském Městě už přestali splachovat záchody.
I u nás začíná voda chybět. Na tom jsme pracovali čtyřicet komunistických let a na ně navazujících třiceti let oligarchických. Všichni tušíme, co všechno jsme udělali špatně a co všechno teď udělat musíme. Jenže ministr zemědělství Toman navrhuje, aby se stavěly přehrady. I laik ví, že to nepomůže a uškodí, ale zase se dají v kole štěstí vytočit nějaké dotace a taky přihodit kšefty spřáteleným firmám.
Přemýšlejme raději všichni společně co smysluplného a taky jednoduchého by se dalo pro udržení vody v Česku udělat.

Když už je po Praze 7 v klimatické nouzi i Praha 6, tak to už je celá Evropa v klimatické bryndě. Možná jsme v nouzi, protože si to uvědomujeme a hovoříme o tom, že jsme v nouzi. Jinak bychom se to asi tak brzy nedozvěděli.

V ekologii jsme my Evropané premianty. Ostatní světadíly by se měly stydět. Asie a Afrika určitě. Co je našich pár uhelných elektráren, které už stejně brzy odstavíme, proti takové Číně nebo Indii. Čína potřebuje hodně elektřiny, protože je veliká a taky vyrábí spoustu věcí. Ty věci se plaví velkými zaoceánskými loděmi k nám a my Evropané si je kupujeme. Afričané zase neekologicky devastují přírodu třeba tím, že těží kobalt.  My v Evropě kobalt potřebujeme do baterií elektroaut, abychom nezatěžovali ovzduší planety výfuky. Taky víme, že ropa už brzy dojde. Proto stavíme nové ropovody, třeba ten severní z Ruska do Německa.

Z evropského kontinentu mizí ušní šťourátka. Pěstujeme více řepky než všechny ostatní světadíly dohromady. Prý je, přimíchaná do paliva, jen o málo škodlivější než nafta.

Jsme ekosvětlonoši pokroku, ukazujeme ostatním kontinentům cestu. Z žádné evropské řeky neodpluje do moří tolik plastů jako z Jang’c’Tiang, Gangy, Nigeru nebo Zambezi. Snižujeme limity na všechno a když jich dosáhneme, snížíme si je znovu. Své závazky plníme. Evropa musí být na prvním místě. Ostatní se zcela jistě chopí našeho příkladu.

Evropa First!

Po internetu běhá video s anketou. Ptají se tam na nějakém večírku nějakých missek či celebritek, co jim říká datum 21.8.1968 (17.11.1989, 25.2.1948) Nevím, netuším, neznám, zní jednotně odpovědi. Jedna celebritka je upřímná: Jé, já myslela, že se budete ptát, jaký používám podklad pod oční stíny. To je asi jejich svět. Ale nebyla to jediná anketa. I u ostatních odpovídali normální mladí lidé „neznám, netuším“.

Dá se předpokládat, že pokud jim nic neříká datum 21. srpna 1968, možná ani netuší, že tady byla přes dvacet let sovětská vojska. Možná netuší, že ti vojáci střileli a zabíjeli. Většinou sice omylem, ale zabíjeli. Možná netuší, že naše země byl přes dvacet let jeden velký koncentrační tábor, a když jste ho chtěli opustit, na hranicích po vás stříleli čeští vojáci. (Ostatně jeden takový „velitel“, co to střílení do běženců nařizoval, dnes sedí v zastupitelstvu Karlovarského kraje.) Možná netuší, že když jste se chtěli dostat na školu, museli jste mít zatraceně dobrý „kádrový profil“. 

Národ, který nezná svou minulost, si ji musí zopakovat. Vypadá to, že právě teď, pokud nezvedneme hlavu a především své prdele, máme k tomu zopakování nakročeno.

První je na ráně škola. Dějepis byl komunisty totálně zkreslený, čtyřicet let se učily lži. Po Listopadu se to nijak rychle nelepšilo. Školy uondané překotnými reformami a Cermaty to tak tak odučily. Bez hlubšího pohledu a bez názoru. Řada kantorů asi taky měla problém vykládat žákům něco o 180° jiného, než jim vtloukala roky předtím. Navíc učitelé si stěžují, že stíhají historii probrat tak do první světové války, na víc nejsou vyučovací hodiny.
Rodiče se potomkům nevěnují, nemají na ně čas. A už vůbec se s nimi nebaví o politice. Taky proto, že mají mnohdy máslo na hlavě a neradi by slyšeli otázku: Tati a tys byl v KSČ?
Televizní pořady mluvících hlav mladé diváky nepřitáhnou. A v Ordinaci v růžové zahradě se historické události neřeší. Ale je tu internet a kdo chce najít, nachází. Nesmí ho ovšem zajímat jenom fotbal a oční stíny. Případně chlast a sex.

Čím hloupější a nevzdělanější národ, tím lépe je možné ho ovládat. Komunisté na tom zapracovali velmi intenzívně a my v tom zdárně pokračujeme.

Existují už od mistra Krameria. Nejméně čtvrt tisíciletí jsme si bez nich nedokázali svět představit. Sedmá velmoc.

Svět se poněkud zrychlil. V poledne se něco stane. Odpoledne si to přečtu na internetu. Zadarmo. Večer se na to podívám v televizi. Zadarmo. Tedy za televizní poplatek, neboť mám do domu zavedenou elektřinu, tak platím veřejnoprávno.

Ráno si koupím noviny a dočtu se tam vše, co už vím. Za peníze.

Někteří šetřílkové přestávají noviny kupovat. Prodané náklady novin klesají. Aby nespadli do červených čísel, musí vydavatelé zdražit. Někteří šetřílkové přestávají zdražené noviny kupovat. Prodané náklady novin klesají. Podle statistik o pět až patnáct procent každý rok. Nejvíc Blesk a MFDnes. Názorových týdeníků a měsíčníků se tenhle problém netýká. Jim naopak náklady mírně rostou.

Samozřejmě je tu inzerce. Jenže čím víc je v novinách inzerce, tím méně je toho tam ke čtení. Na druhé straně čím nižší je náklad novin, tím méně touží inzerenti inzerovat.

Někteří koumáci se snaží vypočítat, kdy dosáhnou různé deníky nulový náklad. Dočkáme se toho nebo noviny přežijí? Brontosaurus to nepřežil.

Když chcete vidět pořádné opevnění, nemusíte jezdit do Verdunu ani na Maginotovu linii, a dokonce ani k českému pohraničnímu opevnění, které tak skvěle posloužilo Wehrmachtu v pětačtyřicátém proti Rudé armádě. Stačí se vydat vláčkem podle řeky Sázavy.

To bylo tak. Když udeřily v roce 2002 Vltava, Lužnice, Otava a Berounka, Sázava se zachovala korektně a moc se nezvedla. Kdyby se bývala přidala, nebyla by před Národním muzeem vidět ani špička kopí svatého Václava. Ovšem o té velké vodě se mluvilo pořád a furt, tak si Sázava řekla, že to taky zkusí. Vybrala si rok 2006, a to bylo v našem městě nad řekou fakt hustý.

Nicméně každá povodeň nakonec splaskne a začnou se vést řeči, co jako s tím. Vodohospodáři poradili, že by stačilo prohrábnout zanesené koryto a voda by měla kam uniknout.

Jak řekli, tak naplánovali. Přišlo ale ALE. Ochránci přírody oznámili, že v korytě žije velevrub tupý, že je vzácný, a že žádné bagry. Moudří města nezatrpkli a zkusili to jinak. Když nejde koryto, budou bariéry. Pár let to trvalo, ale nakonec úřady kývly, Evropská unie přispěla a stavba začala.

Ještě tak před deseti lety vládlo v této zemi přesvědčení, že všechna voda z Čech má co nejrychleji odtéct do Hamburku. Leccos se pro to udělalo a dnes si drbeme hlavu nad vysychající krajinou.

Dnes máme podél řeky vysoké zdi a Sázava si v betonovém kaňonu může dovádět. Výška zdí je asi o dva metry vyšší než hladina historicky nejvyšší povodně. Kdyby to nestačilo, dají se nahoru přišroubovat takové ty zábrany, co mají v Praze u Národního.

Prostě neprůstřelná pevnost, vzor Verdun. Je to vidět až z vesmíru, Marťani čumí. A přitom na začátku stačilo prohrábnout koryto. Zatím tu nikdo živého velevruba neviděl.

Čas se přes nás převaluje jako vlny přes rozhrkaný rybářský kutr. Zapomínáme i to z blízké minulosti a stěží si vzpomínáme, co bylo předevčírem. Často to bylo takové malé nic, ale dva týdny tím žila celá země. A přesto se i tomu říká historie.

Nevíte něco o Žitovi 44? * A kdepak se nám schovává Martin Konvička a jeho velbloud? * A kde je ten ženský spolek, co zakázal výstavu aktů v Akademii věd? * Kolik našla europoslankyně Šojdrová sirotků na řeckém ostrově? * Kdo to chtěl zavřít všechny mosty v Praze? * Kde to vlastně byla ta anarchistická Klinika? * Jak se jmenuje parník, co bude plout Zemanovým kanálem z Děčína do Hodonína? * Pročpak se vystěhovala a zbourala severočeská obec Libkovice? * Kdopak nám to tenkrát shodil české předsednictví Evropské unie? * Jak se jmenoval ten předseda strany důchodců, který po porážce své strany musel sníst chrousta? * Jak je to teda s tím lithiem? * Kde teď protestuje proti americkým konvojům Jiří Vyvadil? * Jakou značku mělo pero ukradené v Chile? * Kolik jsme to ušetřili po 30 korunách u lékaře? * Jak to nakonec bude s matematikou u maturity? * Už se vyjasnilo, že bombardování Srbska nepodepsal Václav Havel ale Miloš Zeman? * Jeli jste se podívat do Brna, jak Ježíš na jevišti znásilňuje muslimku? * Proč nemáme novou verzi hymny? * Víte, v kterých údolích stojí rozhledny, postavené z dotací Evropské unie? * Vzpomene si ještě někdo, jak anarchisti rozbíjeli Prahu a dobývali Palác kultury? * Kdo v Praze zamítl znovupostavení Mariánského sloupu? * Proč nechtěl Václav Klaus novou knihovnu na Letné? * Jak se cítí kuřáci na ulici před hospodou? * Copak to vlastně byla ta Holešovská výzva? * Kdo chtěl a kdo nechtěl americký radar na Brdech? * Víme už konečně, co je to biomasa? * Kterýpak ministr to odkláněl peníze od manželky? * Pamatujete ještě dobu, kdy se na Pražský hrad neprocházelo rámem? * Myslíte, že Piráti stále ještě bojují proti autorským poplatkům? * Pamatujete se, jak Ištván se Šlachtou kvůli kabelkám položili vládu Petra Nečase? * A kde se toulá milionář-dobroser Janeček?     

Znáte to historku s pasáčkem, který měl svérázný smysl pro humor a čas od času zakřičel „Pomóc, vlci“? Lidé pokaždé přiběhli a zjistili, že je to z jeho strany hoax. Tak to šlo týdny za sebou, až se jednou stal, že vlci fakt zaútočili. Na jeho úpěnlivé volání už z vesnice nedorazil nikdo a co zbylo z ovcí, si můžete představovat podle aktuálních televizních šotů.

Připadá mi, že prožíváme něco podobného. Naprostá většina z nás je přesvědčena, že přírodě není dobře a že se s tím musí něco udělat. Něco může udělat každý, něco zvládnou všelijaké spolky a inciativy, o zbytek se musí postarat státy. Prostě všechno, co se udělat dá, pomůže to a nezpůsobí to škody někde jinde.

Do toho příběhu ovšem vstupují fanatici. Krmí nás katastrofickými scénáři o tom, co vymysleli vědci. Ačkoliv vědci mají různé názory, a ne vždy se shodnou. Ale nám obyčejným to alarmisté servírují jako jedinou pravdu. Pravidelně se dozvídáme, co všechno se přihodí, když během století stoupne teplota o 1,5 °Celsia. Jedním dechem vypočítávají, co všechno se musí udělat, zrušit, omezit a zakázat. Pak se dozvídáme, čím vším se to musí nahradit. S tím už určité zkušenosti máme a úplně vzadu za frontou zachránců planety vidíme vykukovat nějakého kapitalistu, který tuší, jak by se na tom daly vydělat velké prachy. Třeba na solární energii, řepce nebo v budoucnu na elektromobilitě.

Možná že oteplování nedosáhne těch jeden a půl stupně, nebo ano. Zatím netušíme, jaké cykly probíhají na Slunci, na planetě a jak moc se na oteplování podílí lidstvo. Kdo tvrdí, že to ví, lže.

Pokud ovšem k oteplení skutečně dojde (se všemi těmi průvodními jevy jak tání ledovců, zvýšení hladiny moří), bude dobré se na to připravit. Věnovat tomu síly i peníze. Co se dá udělat zhruba víme. Jak na planetě, tak v kotlince po Řípem tak i v naší vesnici. Bude to smysluplnější, než boj s něčím s nejasnými konturami a nevypočitatelným výsledkem.

Připadá mi, že třeba parta lidí, která se zvedne a půjde sázet stromy, má pro tenhle příběh daleko větší význam než všechny transparenty, hesla a projevy.

Jestliže něco pohnulo s všeobecným názorem na potřebu něco pro planetu dělat, byl to tah Gretou. Světová veřejnost věnovala poměrně malou pozornost ekologickým summitům vědců, politiků a novinářů. Spíš si všímala, kolika sty letadel účastníci přiletěli než většinou nemastným závěrům a neplněným závazkům podobných setkání. V běžném životě – alespoň v Česku – se nás skupiny ekoaktivistů snažily přesvědčovat o tom, že nesmíme dopustit růst teploty o jeden a půl stupně Celsia. Což je problém natolik virtuální, že ho obyčejný člověk nedokáže uchopit. Do toho se přimotala media a různí alarmisté, strašící výpočty, kdy bude New York pod vodou a kam se otočí Golfský proud. Měření teplot v posledních třech dekádách jim hrnulo vodu na mlýn: opravdu se otepluje. Odpůrci namítali, že se třeba jedná o planetární či sluneční cykly a že zatím nijak nedokážeme přesně spočítat, nakolik za oteplování může člověčí činnost.

Pak přišla Gréta, promluvila před europoslanci a ti ji vyslechli, nebo se aspoň tak tvářili. Věc dostala emociální náboj a ti, které suchá data neoslovovala (i když Gréta vlastně říká stejná suchá data, u nichž se ovšem i rozpláče) najednou zpozorněli.

A věci se začaly hýbat. V našich rovnoběžkách najednou začali dostávat slovo odborníci na to i na ono. Nebavíme se tu o tom půldruhém stupni Celsia, ale o všem, co je tady u nás špatně, co se zanedbalo a co se podělalo, jak při budování socialismu, tak při budování kapitalismu. A co je potřeba začít dělat.

A víme: rušit meliorace a vracet mokřady, navrátit potoky do přirozených koryt, hospodařit s dešťovou vodou a co nejméně betonovat plochy, po kterých voda odtéká do pryč. Taky víme: nepěstovat na obrovských lánech, tvořit meze a remízky, nepěstovat monokultury, nehýřit hnojivy a zakázat si glyfosáty, které zamořují půdu i vodu a hubí hmyz, ptáky a zvěř.

Ještě hodně dalších věcí víme. Ale je tu ještě jeden problém. Velkopodnikatelská lobby propojená s vládou se do těchto věcí nehrne, protože to ohrožuje její zisky. Stačí si poslechnout ministra zemědělství. Přestože EU už řepku zavrhla, my ji budeme dál pěstovat a budeme vykládat, jak je to šetrné k přírodě. Přestože se ve světě už ví, že Roundop je jed, my s ním budeme stříkat dál, protože „nemáme náhradu“.

Tady bude nutné začít u nás doma. A překvapivé zjištění: naši přírodu, půdu, vodu a krajinu, tedy naše životní prostředí budeme muset řešit. A to nejlépe volbami.

Až do nynějška jsme si mysleli, že největším predátorem českých hvozdů je kůrovec.V posledních letech se na Broumovsku (a prý i v jiných částech české krajiny) objevili vlci. Stalo se tak asi po sto letech od chvíle, kdy byl vlk na našem území vyhuben. Poslední vlk v Moravskoslezských Beskydech byl zastřelen ve čtvrtek 5. března 1914.

K vlkům mám nevyhraněný, českým slovem ambivalentní vztah. Jabloně na naší zahradě každý podzim zbavuji nevyžádaných výrůstků a před delšími pochody věnuji pozornost osobní hygieně. Jiné vlky jsem do teď vlastně neznal, a i na čtení Červené Karkulky jsou moji potomci už dost odrostlí.

Na Broumovsko prý vlci imigrovali z Polska. No nedivme se, je to u hranic a Polsku je možné kde co, když tam žijí i zubři. Nějaké hranice nebo cestovní doklady vlci ignorují, ostatně je to hranice uvnitř schengenského prostoru, tak co by vlci nešli za lepším.

S příchodem šelem se český národ rozdělil názorově ve dví. Přírodoochránci a vůbec lidi s multizoologickým nadšením navrácené vlky vítají v naší přírodě. Tyto predátory, jak jistě chápete, nelze vítat chlebem a solí. Takový vlk, zejména v kolektivu smečky, se o sebe umí postarat sám. Zmínění vítači uvádějí například to, že strhnou slabé kusy zvěře, což čistí zoologický profil krajiny. To se zas nelíbí myslivcům, protože na ně pak málo zbyde na odstřel.

Závažnější je, že dochází k politováníhodným událostem v ohradách živočišných zemědělců. Čas od času najdou ve výběhu roztrhanou ovci či tele. Český stát jim pokaždé vzniklou škodu uhradí. Když se to stane po několikáté, zemědělec si možná řekne, jestli se nemá na všechno vybodnout.

Vlk je u nás chráněný, přes to nejede vlak. Ale atmosféra v příhraničí houstne.

Příběh vlků a ovcí je skutečný. Zároveň je i metaforou pestrých myšlenkových přístupů celé naší společnosti. Jak jste na tom vy? Volíte vlky nebo ovce?

První středa v měsíci je u nás kromě zkoušky sirén, také dnem tříděného odpadu. Bioodpad netřídím. Kompostuji. Vybité baterie a slepé zářivky nosím do elektroobchodu, ten mám za rohem. Třídím papír a plasty. Ty se celý měsíc pytlují modře a žlutě a první středu se odvážejí. S papírem jsem na tom dobře. Jednak jsem dost plodný autor a něco se mi i nepovede. Nemluvě o naprosto zbytečných letácích, co mi chodí do schránky. Nové laky na nehty nevyužiju a SPD nebudu volit. Nějaké papírové obaly. I když těch plastových hrozí daleko víc.

Na plasty je žlutý pytel. Taky vám připadá debilní, že si koupíte malý šroubovák a je zavařen v neproniknutelné plastové folii A4, kterou lze otevřít jedině nůžkami na plech? Přes internet objednávám dost často. Velká krabice (zpracovat do modrého pytle s papírem), plastové bublinky, plastové vločky, plastové lepící pásky. Lahve od oleje, octa, saponátu, ostřikovací směsi, motorového oleje. Stará CD a krabičky na ně. Plastové věci, co byly v domácnosti, a už jsou staré, špinavé, popraskané. Kelímky od jogurtů, které jedna moje známá třikrát vymyje horkou vodou a saponátem, než je odloží do tříděného odpadu.

Na konci měsíce máme plný žlutý pytel: Vinylové plasty;  polyethylen (PE) polypropylen (PP) polyvinylchlorid (PVC) polystyren (PS) polymethylmethakrylát (PMMA); polyamidy (PA); polyestery (PES) polyethylentereftalát (PET); polyuretany; fenoplasty; aminoplasty; polysiloxany (silikony), fluoroplasty; Teflon a vše na co jsem zapomněl.

Nejsa organický chemik, nerozlišuji polyvinylchlorid od silikonu. Vlastně je mi to fuk: Třídím plasty! Jen mi trochu vrtá: když se všechny tyhle polykdeco smíchají dohromady a semelou, dá se z toho pak něco smysluplného vyrobit?

No já vím. Už jsem zticha. Furt lepší, než aby to končilo – jako ta ušní šťourátka – v proudu řeky Jang’c’Tiang.

Abych zvýraznil svůj pozitivní přístup k plastům, napsal jsem jim básničku:
Zeptal jsem se Vlasty
co mám dělat s plasty.
Mám s ní zůstat ve styku.
Potřebuje plastiku.

Nějaký publicista psal, že když pustíme ženu ve dveřích napřed, stvrzujeme její podřízenou roli. Protože jsem tuhle formulaci na internetu zahlédl už několikrát, začínám mít pocit, že jde o nějaký kánon, nějaké vymývání mozků, jaké známe u náboženských sekt.

Pouštím ženy do dveří celý život a v jeho finále to už nebudu měnit (Výjimka: do hospody nižší cenové skupiny vstupuje muž první, protože by mohl přiletět půllitr). Pouštím ženy do dveří a pomáhám jim do kabátu, tak nás to naučili v tanečních. A myslím, že se k nim chovám lidsky s úctou a láskou, i když pro některé může být můj způsob humoru náročné sousto. A nosím květinu. Zásadně ne na MDŽ nebo Valentina, ale když chci udělat radost. Feministkám nechci odporovat, když chtějí pro ženy stejná práva a ne větší. Nakonec proč hned muže hubit, že. Chlapi se dají uklidit na nějakou vedlejší kolej, třeba do hospody. Jako u včel. I život bez chlapa s nějakou spermabankou může být taky zajímavý.

#MeToo považuji za mimořádně velkou lumpárnu, kde si stárnoucí hvězdičky už bez rolí vzpomněly, že by za ten první krok ke slávě ochotně daly i tamto, a že si to příslušný producent bez skrupulí vzal. Rozhodně není v pořádku, když někdo z pozice šéfa nebo producenta zneužívá slabší pohlaví. Jenže když na ten hotelový pokoj šla a tu roli dostala, je likvidační hanobení dotyčného po dvacet letech dost chucpe.

A třeba se nic nestalo, ale kdo a hlavně jak bude zkoumat ty starodávné záležitosti, když dnes není žádný rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Všechno zahaleno třicetiletou mlhou, kde veřejné mínění klade měkký koberec presumpce viny bez řádného důkazu.  V takové společnosti ovšem žít nechci a doufám, že v ní nebudou muset žít ani moji vnuci.  

V poslední době se to rozmohlo trochu víc, ale jinak je to v našich síťových debatách celkem trvalka. Ti mladí!

Nic neuměj. Jen se flákaj. Jen samé jůtůby a spofity. Samé hlouposti. A samozřejmě nejlepší mobily a značkové oblečení.

Zdvižená obočí a zdrcující úsudky o mládeži jsou staré stejně jako lidstvo. Nejvíc o tom, jak jsou neschopní, jak ještě nic nedokázali, ale do všeho by chtěli mluvit. Neváží si ničeho. A klidně si v pátek nejdou do školy.

Jenže nemáte pravdu, vážení dřívenarozenci. Vsadím se, že i o vás tvrdily starší generace totéž. Problém je v tom, že ti mladí se vždycky časem stali moudrými a převzali otěže společnosti (třebas občas dost blbým směrem), zatímco ti starší si úplně klidně umřeli. Prostě, co se svět kutálí, mladá generace vždycky posunula společenství o kus dál a přidala něco vědění, nápadů a technologických postupů. Na cestě opouštěla řadu starých představ a znalostí, protože už nebyly užitečné a taky se vedle těch nových informací do jedné hlavy nevejdou.
Vy starší si ze školy pamatujete všechna díla Elišky Krásnohorské a okoličnaté rostliny, i když jste to nikdy v životě nepotřebovali. Oni to taky nepotřebují, a pokud ano, tak si to vygůglí.
Přiznejte si, že to nevražení na mladé je tak trochu závist. Všude píšete, jak jste měli krásné dětství do večera na ulici s klíčem na krku, zatímco ti dnešní chudáčci u počítačů… Jsou dobří ve znalostech, jsou sebevědomí, prostě lépe připravení než s klíčem na krku.
Zkuste zahodit předsudky a porovnat, co jste v sedmnácti dokázali vy, a co ve všechno stejném věku umí oni. Vynechte přitom ty nalíčené pipky, kterých se televizní reportéři tak rádi ptají, co se stalo v roce 1945 nebo 1968.
Tak to je a tak to bude. Jen jsem zvědav, jestli i oni, až dosáhnou požehnaného věku, budou na generaci svých vnuků dštít síru. Myslím (a doufám), že ne.

Ono se to v poslední době ujalo hlavně na posuzování justičních případů těch nebohatých a těch bohatých: máte-li peníze na dobré advokáty, neřku-li na něco dalšího, máte šanci opatřit si pro sebe nižší trest. Třeba vůbec do lochu nenastoupíte, protože smrtelně onemocníte, nebo by se vám z krimu něco řídilo jako firmu dost nepohodlně.

Ale práce s různě dlouhými metry je v naší pospolitosti rozšířena do všech oborů. Poklesky našich dětí posuzujeme smírněji než poklesky cizích dětí. Když se víc napijeme, jsme roztomilí, kdežto ten opilec odnaproti se vždycky zřídí jak hovado. Jiné měřidlo pro náš skvělý klub a jiné pro fanoušky té hnusné Slavie. Jinak hodnocené masuprosté uzeniny domácí na rozdíl od těch z Polska. Vy trošinku překračujete rychlostní limity svižnou jízdou, ale támhleten debil jede jak šílenec. Mohl bych pokračovat, ale další příklady jistě vymyslíte sami.  

Je tu ale ještě jedna věc. Abych předešel všem podezřením z podjatosti, oznamuji, že alkohol piji už hezkou řádku, let, kdežto jointa jsem měl v životě jen jednoho.

Můžete vypěstovat švestky a vypálit třeba milion litrů slivovice. Nejen, že vyděláte těžký prachy, ale budou vám klepat na rameno a stanete se možná podnikatelem roku. Ale zasaďte si pět rostlinek konopí, které možná ani nemáte chuť kouřit, ale je to dobré na mastičky. Když vás vyhmátnou, půjdete sedět.

Nevím, proč to tak je, když obojí řadíme mezi drogy a marihuana je evidentně ještě drogou mírnější.

Opakuji, že nekopu ani za to ani za ono. Jen se mi nezdá to měření dvojím metrem. Jsme absolutními přeborníky v konzumaci alkoholu nejen v Evropě. Možná je to strach, že kdyby část obyvatel přešla na jiná lákadla, tohle slavné prvenství bychom mohli ztratit. A protože v jiných oborech my Češi horní příčky neobsazujeme, musíme si tohle vůdčí postavení chránit jako oko v hlavě.

Byli to chilialisté (z řeckého χίλιοι chilioi, tisíc), kdo tvrdil, že království boží tu bude jen tisíc let od narození Krista. A že na konci roku 1000 nastane konec světa. Lid se strachoval a už dlouho před Silvestrem zmíněného roku odcházel na vysoké hory v bláhové představě, že se zachrání. Nezachránil se, protože se nestalo vůbec nic. Tiskoví mluvčí království božího si dál mohli připravovat další a další konce světa. Pokaždé nic. Dalo by se čekat, že po tolika neúspěších tomu lidi přestanou věřit. Jenže lidé se bojí rádi, a tak na všechny tyhle hrozby moc dají. Myslel jsem, že aspoň staří Mayové to mají správně spočítané, když jejich kalendář najednou skončil 21. prosinci 2012. Zas žádná katastrofa.

Svět se změnil, dvacáté století, dvě války a několikery izmy ho rozdupaly na prach. Ale stejně nebyl konec. Žijeme v novém světě už tři čtvrtě století, nic moc nás netrápí a v Evropě se prý máme nejlíp, jak jsme se kdy měli.

Taky jsme se začali globálně oteplovat a proti teplu bojovat. Zjistit, že v posledních letech je víc tepla než dřív, nedalo moc práce. A vědci tvrdili. Někteří, že na vině je člověk s jeho CO₂, druzí, že to je přirozený cyklus přírody, a třetí, že se zatím neví.  Přišli aktivisté s tvrzením, že drtivá většina vědců tvrdí to s CO₂. A že když s tím okamžitě nezačneme něco dělat, oteplí se planeta o víc než 1,5 °C a nastane konec.

Našinec je zmaten. Prakticky nemůže zjistit, jaké je procento té většiny, a co ti vědci vlastně vybádali. Našinec ví, že nám chybí voda, kterou naši rudí předchůdci co nejrychleji odvedli do moře. Našinec zoufá z rozlehlých žlutých lánů, co ničí půdu, přírodu i krajinu a život v ní. Našinec opláče každý padlý strom, neboť si ze školy pamatuje, že stromy vyrábějí z CO₂ kyslík. Ale aby sázel a zachraňoval stromy ho nikdo moc nevyzývá.

Spíš slyší, jak do roku 2030 zakážeme všechny zdroje elektřiny kromě obnovitelných. A auta budou jen elektrická. Našinec tuší – protože už jeden socialismus zažil – že takové ideologicky ukvapené kroky mohou znamenat velký průšvih. A taky tuší – protože už zažil i jeden kapitalismus – že ta ekochiliastická volání se mohou snadno překlopit do astronomických zisků různých oligarchů a magnátů. Ke škodě našince, jak to zažíváme se solárními barony, s řepkou, a jak by to mohlo dopadnout třeba s elektroauty.

Chraňme si přírodu a pomáhejme jí, ale buďme opatrní ke všem hlasatelům nových náboženství.   

Nemusíte myslet na pravopis. Ať napíšete slovo řepka s velkým Ř nebo s malým ř, pokaždé na vás vypadne průšvih. Pokud jde o fotbalistu, policie ho hledá, aby ho dopravila do výkonu trestu.

Tomáše jistě brzy dostanou za katr, ale s řepkou je problém mnohem rozsáhlejší. Co třeba začít od konce: nejsou brambory a pokud jsou, tak jsou nestydatě drahé. Když postupně vyloučíte všechny obvyklé viníky jako jsou sucho, deště, holomrazy, přívaly sněhu, neúroda, americký brouk, EU, Soros, Kalousek, Trump a Marťani, zbyde vám překvapivé odhalení: málo se jich zasadilo.

V roce 1990 se brambory pěstovaly na 109 664 hektarech a řepka na 105 102 ha. V roce 2018 brambory ustoupily řepce, která se žlutí na 411 802 ha, zatímco brambory se krčí na 22 888 ha. Nu co, hlady asi neumřeme, nějaké brambory dovezeme. Akorát se to malinko prodraží.

No a ta řepka se pěstuje na obrovských lánech, monokultura unavuje půdu, která pak rodí míň nebo se musí hojně sypat syntetickým hnojivy. Řepka je citlivá rostlina, musí se postřikovat několikrát za sezónu, protože plevel, choroby a paraziti. Na to máme skvělý přípravek Roundop, ve většině zemí EU už zakázaný, ale u nás naopak, protože podle ministra zemědělství za něj nemáme náhradu. A tohle svinstvo hubí hmyz, tím pádem ubývá i ptáků a existence ve žlutých polích není komfortní ani pro zvěř, snad s výjimkou divokých prasat. Ale tohle všechno už jste několikrát četli v odborných článcích i v rozhovorech s lidmi z venkova a slyšeli v televizi.  Přírodu si systematicky ničíme ve velkém.

Ovšem přírodu ničíme, protože tím chráníme přírodu. Řepka se po zpracování (na to je třeba velké množství vody, která nám ze známých důvodů chybí) přimíchává do benzínu. A teď pozor: bylo ověřeno, že přimícháváním se vůbec nesnižuje uhlíková stopa automobilových výfuků. Ale předpis je předpis a úřad je úřad, a především byznys je byznys a dotace jsou dotace. A pro zemědělské firmy je to mnohem pohodlnější než se patlat s bramborami.
Čerstvé poslanecké návrhy směřovaly k tomu, aby se tenhle kolotoč zrušil nebo aspoň zmírnil. Vládnoucí koalice to ale vždycky zamázne. Netušíte proč?

Do roku 2030 prý na silnicích začnou převládat elektrická auta. A v polovině století už budou na benzín nebo naftu jezdit jen opravdu historické kousky. Připadá nám to jako fantazie, ale třeba nákupní pidiškodovka Citigo se má od příštího roku vyrábět jen v elektrické verzi. A na elektropohonech pracují všechny značky, co jich v Evropě je. EU nařizuje drastické minimalizace emisí a konstruktéři aut sdělují, že takové stroje nedokáží postavit. Ovšem EU započítává celkovou produkci automobilky, takže souběžná výroba elektroaut s nulou zplodin fabriku zachrání.

Přechod na elektrickou silniční trakci má mnoho výhod i nevýhod. V městských ulicích přestaneme dýchat zplodiny. Výrazně ubyde v ovzduší spalováním vzniklý CO2, který – jak tvrdí klimatologové – se podílí na oteplování planety. Nebude třeba těžit tolik ropy, zůstane ušetřena pro chemickou a další výrobu. Přestane se i s pěstováním a přimícháváním řepky do benzínu, čímž se zlepší stav půdy a krajiny. Nové motory budou také mnohem méně hlučné a rozjezdy aut plynulé.

Ale. Hlavní součástí elektroaut jsou baterie. Těžba vzácných kovů do nich, například kobaltu a lithia i výroba baterií jsou ekologicky velmi náročné. Navíc zrovna těchto kovů je na světě poměrně málo a mohou znamenat i lokální konflikty podobně jako ropa. Na výzkumu dalších materiálů pro výrobu baterií se samozřejmě usilovně pracuje, ale nové objevy nemůžeme čekat příští týden. Baterie mají navíc omezenou životnost pro x nabití a otevřenou otázkou zůstává i jejich ekologická likvidace.

Teď provoz. Dojezd na jedno nabití je zatím přibližně 300 kilometrů, pak musíte zaparkovat u dobíjecí stanice a nějaké čtyři hodiny civět na rafičku voltmetru. Takže na otočku se můžete z Prahy vydat nanejvýš do Hradce Králové, na jednu jízdu možná do Vídně. Do Splitu s několika čtyřhodinovými přestávkami. To v ideálním případě, když u dobíječky nebude fronta.

V Česku je zatím asi 400 dobíjecích stanic, část z toho ve firmách a tedy nepřístupných. Experti odhadují, že už v roce 2030 by jich u nás mělo být 20 000. (Někde u Kadaně na to bude muset být vychystána další uhelná elektrárna.) Nemusíte být ani elektroinženýrem, abyste si dokázali představit tloušťku toho kabelu, který povede od elektrárny ke každé jednotlivé dobíjecí stanici. Aby se investorům vyplatilo postavit takové množství dobíjecích stanic, musí být v té době už potřebné množství elektroaut v provozu. Ale kdo by si kupoval elektrické autíčko, když nebude dostatečně hustá síť dobíjecích stanic a vy uvíznete někde v pustině s vybitou baterií.

A bude se stavitelům dobíječek do toho vůbec chtít investovat, když na světě už také jezdí auta na vodíkový článek a nikdo netuší, který z pohonů budoucnosti se nakonec prosadí?

Ceny elektroaut se zatím pohybují kolem milionu korun. Časem půjdou možná dolů, ale asi dost pomalu. Vozidla, která stojí dvoj- až trojnásobek benzínového sourozence, si asi příslušník střední třídy nepořídí. Leda tak nějaký mnohamilionář pro manželku.

Ti ostatní možná zůstanou u spalovacích motorů, i když s nimi už brzy nebudou vpouštěni do center měst. A to i přesto, že ta jejich auta budou vymazlená na nejnižší možné množství emisí a bezolovnatý benzín. Ale abych nekončil pesimisticky: věřím, že konstruktéři v příštích dekádách vymyslí skvělá vylepšení a že podnikatelům se podaří zlevnit výrobu elektroaut. Hlavně aby jim politici do toho moc nekecali.

Ten příběh je možná skutečný. A třeba je to jen hoax, co poslal nějaký vtipálek na síť. Kdysi kdesi v oceánu ztroskotala velká nákladní loď, která mimo jiné vezla miliony malých žlutých plastových kachniček. Plastovým se plave ještě líp než živým. V průběhu let se tak dostaly do všech moří světa. V zásadě veselá historka. Na druhé straně i ty roztomilé kachničky se přidávají k obrovskému množství plastového odpadu v mořích. Ale o tom třeba příště.

Vraťme se k obřím nákladním lodím, co vozí kachničky a počítače z Číny, banány z Kostariky, hovězí z Argentiny, ropu ze Zálivu, odněkud hnojiva a z Afriky kobalt, který tolik potřebujeme na baterie do elektrických aut.

Asi znáte fotky lodních gigantů, co mají i na horních palubách poskládané kontejnery do závratných výšek. Bojím se i jen naklonit tu fotografii, aby se loď nepřevrátila.

Tyhle megalodě znečišťují životní prostředí víc, než si dokážete představit. Jezdí na mazut a z výfuků nad hladinou chrlí emise sazí, oxidů síry a dusíku. Jedna taková loď vyprodukuje za jeden den množství zplodin srovnatelné s jedním milionem aut. Ani v přístavu nevypíná motory, protože nahodit takový motor trvá mnoho hodin. To si nevymýšlím. Pokud to chcete i cizojazyčně, tak tady: https://www.euractiv.com/section/air-pollution/news/daily-emissions-of-cruise-ships-same-as-one-million-cars/.

Kolik takových lodí vyprodukuje víc emisí než všechna auta na světě.

Ještě perlička: Měřili množství zplodin na palubách velkých výletních lodí a výsledky byly srovnatelné s centry průmyslových měst.

Co s tím?

Mám dvě vnučky a čtyři vnuky. Musíte uznat, že v tomto ohledu mám být proč na sebe pyšný. (Číslo šest jsem si stanovil jako limitní, a tak si od jisté doby už dávám pozor.) Snažíme se být řádným dědečkem a babičkou, i když nikdo z nich nás tak neoslovuje. Říkají nám Juppe a Hanko. Ale to nevadí, všichni vědí, že jsem jejich děda. Dokonce jediný.

Jak tak sleduji zprávy ze světa, dozvěděl jsem se, že ve Francii (a možná už i někde jinde na Západě, nebo se to aspoň chystá) se už nějakou vyhláškou nebo nařízením neříká père a mère, totiž táta a máma. Správně je teď RODIČ 1 A RODIČ 2. Proč to tak je, je asi všem jasné. Mère může být klidně chlap, kdežto père ženská. A nakonec proč by táta nemohl být mámou a máma tátou, že?  Je ovšem taky klidně možné, že ti dva povivší dítko, nejsou ani to, ani to druhé.

Uvědomil jsem, že nové pojmy zavádějí ve věci jasno, systém a pořádek. A že je jen otázkou času, kdy to moudré opatření zavítá i k nám. Určitě nepřijde samo. Příkladmo – když se drobeček narodí do rodiny, kde už bude mít bráchu a ségru. Od nyní ovšem Sourozenec 1 a Sourozenec 2. 

A taky mi docvaklo, že už vlastně nejsem děda, ale PRARODIČ číslo to a to. My jsme s Hankou docela prověřená sestava, takže se o prvočíslo určitě nebudeme hádat. Já budu Prarodič číslo dvě. Jednak číslo jedna má mnohem větší zodpovědnost, a pak taky moudřejší ustoupí. Číslo jedna bude s vnoučaty jedna až šest řešit – pro případ, že se zrovna vyskytnou u Prarodičů jedna a dvě – zdravé a chutné stravování, dodržování základních hygienických návyků nebo krácení zlomků. A taky foukání na bebíčka nebo zvládání emocí a vůbec vztahové záležitosti. A Prarodič 2 bude na blbinky, lepení modelu Karlštejna nebo vyprávění, jak to bylo, když jsme na vandru v Rumunských horách potkali medvěda. Prostě všechno bude harmonicky vyváženo podle genderově korektních pravidel.
Budu DVOJKA!

Jedu si to takhle autem po silnici a najednou silniční kontrola. Dobrý den, pane řidiči, ukažte nám… a tak dále. Papíry v pořádku, lékařské dobrozdání pro geronty mám, povinné ručení taky.

A co ještě. Na předním skle nejsou žádné předměty, co tam být nemají. Světla svítí, blikače blikají a stěrače stírají.

Oranžová vesta na opěradle. Dechová zkouška negativní.

Silniční kontrola si začíná zoufat. Stačilo by zvolat, pane řidiči, máte všechno v pořádku, gratulujeme vám a přejeme šťastnou cestu.

Ne tak v zemi, kde se kontroluje úplně všechno a každý. Za chybu v bodě padesát osm vám může kontrolní orgán uložit půlmilionovou pokutu a dovoláte se tak leda srnkám na palouku. A kde je taky plno lidí připraveno vystartovat a udat vás, napráskat a vylít si na vás svoje mindráky, protože jste jen o málo úspěšnější než on. A ta vaše koza ne a ne chcípnout.

Ale vraťme se na silnici nebo na to, co se po zimě u nás silnicí nazývá. Silniční kontrola zatím není úspěšná, jsem divný případ. Loňskou dálniční známku mám pečlivě seškrabanou (za to prý je dva tisíce), novou podepsanou a nalepenou do nejsprávnějšího roku. A co horšího: kdyby měli u sebe nějaké internetové tohle, mohli by se podívat, že poslední pokutu jsem platil v roce 1974.

Pak přijde spásná myšlenka: Ukažte nám, prosím, lékárničku. Z neznámého důvodu mám lékárničky dvě. Zřejmě za to může moje žena, která se někde dočetla, že se mají lékárničky inovovat a tak mi koupila další. Ženy to mají tak nějak zařízené, že plní ochotně každé nařízení, zatímco my chlapi neděláme nic, jen brbláme, že ta lékárničková lobby holt potřebuje vydělat pár desítek milionů. Tak je to ostatně s většinou předpisů a nařízení v našich končinách. Vycházejí ve Sbírce zákonů proto, že někdo buď potřebuje vydělat, nebo něco ovládnout.

Tak jsem ty dva uniformované hochy zklamal. Dvě lékárničky, navíc pečlivě zabalené v původní folii (kolikrát vy jste se na sinici dostali k otevírání lékárničky) jim vyrazily dech. K tomu moje šedivá hlava a jednání, s kterým bych se mohl klidně stát prezidentem. (Nemohl, neumím francouzsky.) Opravdu mi popřáli šťastnou cestu.

17.4.2016 * Současná vláda je velmi úspěšná ve vymýšlení kravin. Bylo by dobře, kdyby na konci roku na internetu někdo vyhodnotil, které ministerstvo vymyslelo těch hovadin nejvíc. Nechci nikoho ovlivňovat, ale mám pocit, že zatím spolehlivě vede ministryně Marksová. O tom jindy.

28.3.2016

21.3.2016 * Nejkrásnější evropské parkoviště.

7.3.2016 * Prý nám zdraží elektřinu. Oni teda tvrdí, že to nebude zdražení, ale to nám tvrdili bolševici i postbolševici vždycky.

28.2.2016 * Ministr životního prostředí Richard Brabec (ano ten z ANO) má na nás novinku. Už prý nebudeme platit za popelnici, tedy za její převrácení do kukavozu, ale za to, kolik bude náš odpad vážit.  Jak si to představuje, to asi sám zatím neví. Asi bude na stupátku váha, čtečka přečte čárkový kód vaší popelnice a pak se to teprve převrhne. Jenže co když nemocná čtečka nepřečte? To vám odpad nevyvezou. Stejně jako sousedům a celé čtvrti. To by tak hrálo, aby se někdo obohacoval zadarmovým odvozem na úkor státu.