RÁNO V DESET 2024

Nápady, postřehy, příběhy, události, objevy, závažná sdělení a úplné kraviny.
Každý den mě něco napadne. Něco z toho si stihnu zapsat. O ten zbytek lidstvo bohužel přichází. Co si zapíšu tady někdy publikuji v rubrice RÁNO V DESET. V Deset je přesný čas. To Ráno je doba, kdy už po probuzení vnímám. Ráno v deset tu tedy hledejte přesně mezi devátou a čtrnáctou hodinou.

2024

3012
Jednoho dne se dostavil covid. Nejdřív to byla zpráva z čínského velkoměsta, kde se lidé začali houfně kazit nějakou neznámou nákazou. Neměli jsme nikdo s něčím podobným zkušenost. Španělská chřipka, co přišla po První světové, zahubila miliony lidí, ale to nikdo na planetě nepamatuje.
Čína je daleko, dobře jim tak, když žerou syrový netopýry, na trhu koupený. Nás se to netýká. Pár Číňanů přijelo na sever Itálie, nepamatuji se, jestli pracovat nebo lyžovat. A Taliáni začali mřít. Ale to neznáte Čechy. Alpy si v zimě nenechají ujít. Vrátili se ze sjezdovek domů a měli jsme epidemii taky. Dál už si to pamatujete: vládní bezradnost, ministři na letišti v předklonu před letadlem s předraženými, ale nefunkčními rouškami. Lockdowny, děti skoro rok bez školy, zavřené hospody i krámy, ale otevřené hypermarkety se zahradnickým náčiním, protože vlastníkem Babišův kamarád.
Občané šili roušky ve velkém, tři ministři zdravotnictví za týden, kafe jste si mohli koupit u okénka restaurace, ale nesměli jste ho pít, odpoledne platily úplně jiné zákazy než ráno a abyste mohli večer na procházku, museli jste si od sousedů půjčit psa.
A nakonec plný Staromák křížů za ty, co nebýt těch zmateností, nemuseli umřít. My jsme byli rádi, že tam neležíme taky a jako rozptýlení jsme si užili speciální vojenskou operaci s dobytím Ukrajiny ve třech dnech.
Nevím jak vy, já se tam vracet nechci. Ale v případě vlády ANO Andrej opět počítá s Adamem Vojtěchem na post ministra zdravotnictví.

2912
Taky vám připadá, že ta zima trvá už nějak moc dlouho?
Psa by nevyhnal. Dneska ráno mínus dva.
Na silnicích to dost klouže, zvlášť těm, co ještě nepřezuli.
Na chodnících samozřejmě taky!
Povánoční důchodci se dělí na dvě půlky. Pesimisté lkají: Hrůza, já nikam nemůžu! Optimisté na to: Skvělé, já nikam nemusím!

2812
Předsevzetí… Zvláštní české slovo, které nás uvádí do rozpaků. Nebudete-li o jeho významu vědět nic, představíte si padoucha, ozbrojeného nelegálně drženou krátkou střelnou zbraní. Policisté už na něj míří, ale on se nehodlá vzdát. PŘED SEBE SI VZAL nějakou bezbrannou dívku nebo mladou ženu a skrývá se za ní, čímž znemožňuje policistům zahájit střelbu.  Vhodnější asi bude, že dívku představil (před sebe), ovšem zasahující policisty bude v té chvíli málo zajímat, jak se děvče jmenuje, kolik je jí (tomu děvčeti) let a jestli je ve vztahu nebo ne. Nejsrozumitelnější popis situace bude asi ten, že se padouch dívkou zaštítil.
Předsevzetí je spíš vhodné v případě, že máte nějakou neřest, slabost, úchylku či nejapnost, a potřebuje se toho zbavit. Nebo máte potřebu výrazně zvýšit svůj intelektuální, fyzický či estetický potenciál. Předsevzetí se dost obtížně dává jiným osobám, přirozenější je, když si člověk předse vezme něco sám.
Ideální čas pro předsevzetí je první leden. Je třeba využít chvíle, než vyprchá zbytkový alkohol v krvi, protože později už by člověka taková blbost nenapadla. Přestat kouřit, nepít tolik, najít si ženskou, rozejít se s klukem, zhubnout o 15 kilo, naučit se italsky, dávat včas blinkry, přečíst Marxův Kapitál, míjet v ledničku velkým obloukem…
Možností, co si všechno předse vzít, je téměř nekonečně mnoho. Rozhodně by každému takovému závazku neměl chybět ještě druhý bod. Například že ho neporušíme dřív než za čtrnáct dní.

2712
S tou myšlenkou přišli už někdy před osmdesáti lety první scifisti. Popisovali, že lidstvo vymyslí substanci, která se bude sama učit a vylepšovat, až bude umět víc než lidstvo. Následně ta substance přijde na to, že lidi jsou na planetě přebyteční, a celé lidstvo zlikviduje. To bylo ještě v době, kdy každý katastrofický příběh musel mít hepyend, a tak se po každé našel někdo nebo něco, co naši civilizaci zachránilo.
Samozřejmě jsme se o zničení lidstva pokoušeli tehdy dostupnými prostředky. Například fanatickými mocichtivými šílenci, kazateli jediné správné rasy a národa nebo jen obyčejnými hraboši mamonu. Nápad se substancí chytřejší než lidé, zatím spal. Ale když Baťa vyrobil tolik bot, že i chudé přespolní děti musely do školy i v zimě, celkové IQ lidstva rychle rostlo. Skromné jednotřídky vystřídaly fakulty na cokoliv a dobrali jsme se stavu, kdy celkový objem lidského vědění je na konci každého roku dvojnásobný než na jeho začátku. Tohle nikdo rozumný nemůže vstřebat, aniž by zešílel, říkali odborníci. A začali postupně vymýšlet databáze a internet a Google a Wikipedii a velmi rozsáhlé harddisky, a ještě větší cloudy.
Nakonec došlo i na tu substanci, co se sama učí, a je tedy ze všech nejchytřejší. Umělá inteligence. A vůčihledě se ji daří. Pomáhají jí v tom všichni velcí. Značně si konkurují, a to je dobře, protože tím pádem hned tak chytřejší než lidi nebude. AI, GPT, OpenAI, Gemini, Apple Intelligence…
Teď Google vystartoval s AGI. „AGI je zkratka pro Artificial General Intelligence, tedy (prozatím hypotetický) nástroj dosahující lidských schopností – nebo je dokonce převyšující. Podle těch, kdo očekávají od umělé inteligence spíše to horší, je vytvoření AGI osudovým krokem, od kterého vede přímá (a podle některých neodvratná) cesta k vyhubení lidstva jeho vlastním vynálezem.“
Lidé už konečně dosáhnou toho, že budou hubení. Vlastně Vyhubení…
P.S. + Umělá inteligence je taky jenom člověk. V tomto týdnu ochořela, chytila nějakou virózu a buď mlčela nebo poskytovala nesmysly.

2612
Televizním divákům asi novináře Davida Borka není nutné představovat. Jeho reportáže z Blízkého východu na ČT24 jsou aktuální, pohotové, vysvětlující souvislosti a především pravdivé. To se na našich televizních kanálech, včetně veřejnoprávních, jinak moc nevidí. Když zrovna nereportuje z Ukrajiny, působí už řadů let v Izraeli a patří k novinářům, kteří jsou střelbě i dopadu raket vždycky blízko. Ze situace na blízkovýchodních frontách teď vydal už svoji druhou knihu. (Krvavý rok 5784 – Dvanáct měsíců války v Izraeli, vydalo nakladatelství Nastole.) Novinka začíná sedmým říjnem 2023 a popisuje průběh a složitost bojů, lidské tragédie i čerstvé vzpomínky přeživších v kibucech poblíž Gazy, na severní hranici s Libanonem i na Západním břehu. Vše komentuje i z hlediska izraelské domácí politiky a světových ohlasů na válku. Když potřebujete mít v tom konfliktu jasno… 2512
Abrahám byl praotec všech Izraelitů. A nejen. Píše se o něm v Bibli v knize Genesis, ale taky v Koránu a v hromadě dalších tiskovin. V židovské genealogii se jmenuje Avram, Arabové si to zase upravili na Ibrahim.
Abrahám žil původně ve městě Ur, někde v Mezopotámii. (Město Ur bylo staré jako svět. Prostě praměsto. Dlouho nikdo netušil, kde mohlo ležet. Co byste taky chtěli po tolika tisíciletích. Archegolové ho nakonec vykopali, takže my už víme. V Mezopotamii u řeky Eufrat. Ale taky ho našli v Malé Asii u pramenů řeky Tigrid. Leželo tehdy asi 2000 kilometrů od sebe, můžete si vybrat.) Když bylo Abrahámovi pouhých 75 let, ozval se mu Bůh a přikázal, ať odcestuje do země Kanaan, kterou Bůh věnuje jemu a všem jeho potomkům. Abrahám poslechl, hned se na cestu vydal a v Kanaan se usadil v městě Hebronu. Původně prý Bůh nasliboval celé teritorium od Nilu až po Eufrat, ale ten pruh země ve východním Středomoří je taky moc pěkný. Navíc se Bůh postaral, aby Abrahám přišel k majetku, postavení a stykům, jak se na budoucího otce národa slušelo. Zatím ovšem se Sárou neměli žádné dětičky. I o to se Bůh postaral. Když bylo Sáře 90 (Abrahámovi 99) narodil se jim syn Izák. Kluk rostl jako z vody a když už byl dospělý, ozval se Bůh a chtěl po Abrahámovi, aby s Izákem vylezli na kopec.
Na hodně vysokej kopec, aby to Bůh neměl moc daleko.Když se tam bystře vydrápali (Abrahámovi ještě nebylo ani sto let), přál si Bůh, aby tam Izáka zabil a obětoval. Abrahámovi to přišlo trochu blbý, když se se synem takový roky piplal, ale slovo boží je slovo boží. Abrahám neměl tušení, že to je jenom zkouška. Už se napřahoval s nožem, když ho všemohoucí zadržel. Izák přežil a jeho národ taky (i když se v každé době našlo dost hajzlů, co se snažili o opak). Co bylo dál, už se přesně nepamatuji, ale nejspíš něco pojedli – prý pekli berana – dali tomu nahoře Sbohem a šli domů.
Když byli doma, vzal si Izák za ženu Rebeku a ta mu porodila dvojčata. Ezau byl asi o patnáct minut starší, tedy prvorozený a hrozně chlupatý. Bráška Jákob byl hrozně nechlupatý a takovej mámin mazel. Ezau měl rád čočku a Jákob byl takovej „já první!“. Nakonec se mu podařilo hladovému Ezauovi prodat talíř čočky za prvorozenství. Táta Izák už měl v té době tolik dioptrií, že kluky rozeznával jen po hmatu. Stačila finta odít se do zvířecích kožek a Izák požehnal „prvorozenému“ Jákobovi. Jákob byl tedy třetí v řadě praotců. Bylo to poněkud šméčko, ale Bůh to zkousnul, alespoň v celém textu Genesis nic nenamítá.

2412
A je to tady! Za pár minut zavřou všechny obchodu, ty malé krámky i ty hyperkrámky, a na štědrovečerní stůl už nekoupíte ani rohlíky. Pokud potřebujete sehnat ještě nějaký dárek, tak musíte k benzínové pumpě. Dárky se totiž nakupují! Že je nosí Ježíšek, věří jen ti úplně nejmenší nebo postarší voliči populistů. Ježíšek je nosit nemůže. Jednak se teprve narodí v noci na zítra a druhak by takovou spoustu dárků ze svého kapesného neutáh. To by mu Bůh otec na to musel finančně přispět, což nejde, protože nebe musí hospodařit s vyrovnaným rozpočtem.
Tak se jděte svátečně usebrat (což nevím, co je, ale strašně často to čtu ve vánočních fejetonech) a moc se přes den nepřežerte, abyste večer viděli zlaté prase. Nebo celej zlatej vepřín.
Tak Š a V.

2312
Aktuální z Juppovy poezie:
PROGRAM NA VÍKEND PRO CELOU RODINU.
Pojedeme do Billy, dobijem tam mobily.
Pojedeme do Teska, dnes tam běží groteska.
Pojedeme do Globusu, prý tam dneska pečou husu.
Pojedeme do Lídlu, hlavně kvůli povidlu.
Pojedeme do OBI, kdo si hraje nezlobí.
Zastavíme u Makra, koupit slipy pro švagra.
Stavíme se v IKEA s tetou, co k nám přijela
chvíli tam s ní pobudem, pak to doma smontujem.
Potom v Penny Marketu, koupíme si raketu.
O kousek dále v Albertu, přežerem se dezertů.
Stavíme se v Kauflandu, to už jenom pro srandu.
Využijem všechny slevy. Ať tam jede, kdo to neví.
Sjezdíme tam všechna patra, už si nesem domů kapra.

2212
Letošní povodně v Moravskoslezsku se nám vryly do paměti minimálně tím, že prázdné i sudy plné kofoly se vydaly ze zaplaveného Krnova na plavbu Polskem.
Opakovaně se v průběhu povodní vynořovalo jméno neexistující přehrady: Nové Heřmínovy. Přiběh hráze už je tu s námi sedmadvacet let. Vodohospodáři míní, že pokud by přehrada stála a fungovala, mohlo to zásadně zmírnit katastrofu v Krnově, v Opavě i jinde na trase. Ekologisté to zpochybňují, nechtějí nic takového stavět. To zapříčení známe z jejich odporu k liniovým dopravním stavbám. Tam ovšem zdržovačky projednávání jen oslabují ekonomický stav naší země. V případě neexistující přehrady už jde o miliardové škody i lidské životy.
Je neštěstím naší společnosti, že se ke každému podobnému problému se vydávají bojovníci s plnými zásobníky zbraní, místo toho, aby společně porovnávali výhody a nevýhody a docházeli nakonec k řešení, které bude nejlepší. To bychom ale museli nejdřív odhodit ideologie a emoce.  
Tento týden se přehrada začala stavět.
Závod Kofoly v Krnově bude mimo provoz několik týdnů. Firma děkuje nálezcům  odplavených sudů - Novinky

2112
Z úst reportérů, komentátorů i politiků i dnes slyšíme: „investice X přinese stovky pracovních míst“. Místo uvažování ve stylu „investice Y sníží potřebu lidské práce a ušetří tolik a tolik pracovních míst“. Pořád myslíme v duchu komunistických ideí: jednou z nejhnusnějších vlastností kapitalismu byla skutečnost, že někteří lidé byli nezaměstnaní. Socialistické zřízení zajistilo právo na práci pro všechny. V praxi to ovšem znamenalo pro všechny povinnost pracovat. Kdo nebyl nikde zaměstnán, byl příživník a podle příslušného paragrafu byl odsouzen do vězení.
Ale znamenalo to taky, že režim musel mít pro každého práceschopného flek. I kdyby si ho vycucal z prstu. Celých čtyřicet let tak občané předstírali práci a komunistický režim předstíral, že jim za ni platí.
I dnes někteří lidé, úředníci i politici brání práci pro lidi. Projevuje se to jejich odporem ke změnám, inovacím, modernizacím a digitalizaci. Nová řešení a pracovní postupy odmítají, protože by to pro ně znamenalo učit se nové věci a riskovat, že je mladší a přemýšlivější kolegové vytlačí z jejich pozic.

2012
Vypadalo to, že se řítíme do katastrofy, inflace dělala divy. Milošem Zemanem jmenovaná rada České národní banky proti tomu nedělala nic (zlé i jiné jazyky tvrdí, že změna by bývala Agrofertům zdražila úvěry), ale nakonec jsme to ustáli. Teď inflace komíhá kolem dvou procent za rok, a tak prý to má být, tvrdí většina ekonomů. Pohoda, na to, jakej je ve světě bordel, se máme.
Jindy a jinde bylo (je, bude, nehodící se škrtněte) podstatně hůř. Historici si to pamatují. V Německu nějaký čas po první světové válce stála známka na dopis pět milionů marek.
Než jste ji olízli a přilepili na obálku, už stála o pár milionů víc.
Fakt nekecám! Mám ji doma.
Tenkrát ještě neexistovaly Visa karty, pro výplatu jste si museli přijet s dvoukolákem.
Proč na tom byli Němci tenkrát tak blbě?
Prohráli válku. Ani ne tolik na frontách (měli nejsilnější armádu), ale v totálně vyrabované ekonomice.   
Ta válka trvala dlouhých 1567 dní.
Speciální vojenská operace trvá zatím dní 1021.

1912
Google má nový kvantový čip. Za několik minut spočítá to, co by největšímu superpočítači na planetě trvalo tisíc let.
Nechme si trochu odstup a škrtněme nezbytné reklamní výkřiky a blouznění novinářů. I tak by to možná mohlo znamenat převrat nejen v IT, ale i v možnostech lidstva využívat a řídit cokoliv. Případně cokoliv zničit nebo přelhat.
Ještě jsme nestrávili rojení všech umělých inteligencí, které se teď množí asi tak v týdenním cyklu, a opatrně kolem nich našlapujeme s nadšením i strachy. Asi tak jako když přijmete pozvání do ložnice světoznámé star, a vy najednou nevíte, co s tím a co se od vás očekává.
Už čteme hlášky o pohřbu bitcoinu, co se teď v reálu i legendách těží na počítačích seřazených do plantáží, a stejně to trvá a trvá. Novému čipu to bude prý trvat jako spláchnutí toalety.
Podrobnosti zatím nejsou. My všichni, ať už jsme seniorními uživateli nebo školáky v počítačovém kroužku, víme, že komputer počítá buď jedničky nebo nuly. A tohle nové monstrum prý počítá nuly a jedničky dohromady. Rozumím tomu jako foxteriér dopravnímu grafikonu. A tuším, že vy taky.

1812
Když jsem si před lety koupil Škodu 105 a hodně s ní jezdil pracovně po festivalech, musel jsem ji za čtyři roky prodat, protože byla zcela prorezlá a se spoustou vad. Dnes vydrží Oktávie klidně 16 let bez ztráty květinky.
V devadesátkách jsme kupovali nový počítač každé dva roky, protože ten starý už nestačil vývoji softwaru. Teď máme notebook tak dlouho, dokud nám ho neukradnou.
Trh se prostě ustálil, většina lidí se už tolik nepachtí za novinkami. Některé věci si nekupujeme; většinou ne proto, že bychom na ně neměli, ale protože je nepotřebujeme. Ubývá lidí, co musí mít každý rok nejnovější mobil.
Máme nakoupeno, kdyby přišla krize přežijeme, na základní potřeby mít budeme. Některé nezákladní věci se možná nebudou kupovat, možná se přestanou vyrábět. Ne úplně, ale pojedou v malých sériích. Budeme se možná míň věnovat věcem a víc lidem. Blízkým (rodině, vnoučatům, stárnoucím rodičům) a třeba i těm vzdálenějším z jiných měst a koutů planety.

1712
Když jsem si před lety koupil Škodu 105 a hodně s ní jezdil pracovně po festivalech, musel jsem ji za čtyři roky prodat, protože byla zcela prorezlá a se spoustou vad. Dnes vydrží Oktávie klidně 16 let bez ztráty květinky.
V devadesátkách jsme kupovali nový počítač každé dva roky, protože ten starý už nestačil vývoji softwaru. Teď máme notebook tak dlouho, dokud nám ho neukradnou.
Trh se prostě ustálil, většina lidí se už tolik nepachtí za novinkami. Některé věci si nekupujeme; většinou ne proto, že bychom na ně neměli, ale protože je nepotřebujeme. Ubývá lidí, co musí mít každý rok nejnovější mobil.
Máme nakoupeno, kdyby přišla krize přežijeme, na základní potřeby mít budeme. Některé nezákladní věci se možná nebudou kupovat, možná se přestanou vyrábět. Ne úplně, ale pojedou v malých sériích. Budeme se možná míň věnovat věcem a víc lidem. Blízkým (rodině, vnoučatům, stárnoucím rodičům) a třeba i těm vzdálenějším z jiných měst a koutů planety.

1612
Rozhodně netrpím klaustrofobií. Jako kluci jsme v Litoměřicích lezli do podzemní nacistické továrny Richard. Tam se za války vyráběly součástky k raketám V2 (faul cvaj) – aspoň se to tenkrát říkalo. Lezli jsme tam větrací šachtou, nebo co to bylo. Kluci se báli že na nás odněkud vyskočí nějaký esesák, já jsem se spíš bál (protože jsem byl z celé třídy nejvíc nadvyživený), že se na tom žebříku někde zašprajcuju a nepůjde to ani tam, ani jinam. Ve skutečnosti jsme se měli bát, že nám spadne na hlavu v tom bývalém vápencovém lomu kus stropu, pohřbí nás a nikdo už se o nás nedozví.
Jindy jsme prolezli velký kus kasemat v hradbách Terezínské pevnosti. A i odtamtud jsme vylezli živí, zdraví a špinaví.
Ale do jeskyní bych nevlezl ani za čtyři bitcoiny. Myslím takové ty krasové systémy s propastmi, sešupy a sifóny. Mívám propocené sny, jak podplouvám do dalšího podzemního sálu, z kterého se nedá dostat zpátky a kyslíku valem ubývá. Případně nahoře v krajině pořádně zaprší. Takže na celém Moravském krasu se mi nic krásného nejeví.
To o mně všichni známí vědí. V rodině nastalo zděšení, když jsem napsal Ježíškovi o pořádnou lampu čelovku. Představu, že se budu plazit mezi stalagtity a stalagnáty a pak vykouknu na dně Macochy, odmítali podporovat. Naštěstí se vše vysvětlilo. Úměrně svému věku vidím prd. Teď v prosinci vidím dvakrát tolik. Když jsem nedávno potřeboval něco zašroubovat, držel jsem v jedné ruce šroubek, v druhé šroubovák a musel jsem potupně požádat příslušníka rodiny, aby mi posvítil.

1312
V PÁTEK TŘINÁCTÉHO RÁNO V DESET
Při pohledu na kalendář jsem chtěl napsat něco optimistického, abyste nebyli vystrašení. Věřím, že na pověry nevěříte, ale k vystrašení i drobným lidským zakopnutím je příležitost skoro vždycky. Tak jsem si udělal kafe a trochu se mi ho podařilo ucmrndnout do klávesnice, aby se taky probudila. Začali nám asfaltovat chodník před naším domem. Pak počítač podivně chroustal, měl jsem už na dopoledne domluvenou opravu po telefonu s mým známým IT-expertem.  Ještě jsme nezačali, když naši čtvrť postihl blackout Vodafonu. Internet začal chodit kolem druhé odpoledne. Pak jsem nenašel heslo k e-mailu. Normálně si lepím papírek s heslem přímo na monitor, ale průvan ho někam odfoukl.
Krásný a plodný konec týdne. U vás jistě taky. Buďte v klidu, další pátek třináctého je až v červnu.

1212
Čestná stráž.
Ve čtvrté třídě se přijímalo do Pionýra. Bralo se to šmahem, ale mě nevzali. I když jsem samozřejmě chtěl, abych mohl na tu „pionýrskou“ překážkovou dráhu u nás v parku. Nevím, jestli jsem měl nějaký politický škraloup. To, že byl děda živnostník, nemohlo hrát roli, a já jsem si nějakých vlastních protirežimních aktivit taky nebyl vědom. Vždyť i na náboženství, kam jsem chodil jen v první třídě, jsem hájil vědecký světový názor. Každopádně jsem se jako jedničkář začal cítit školákem druhé kategorie. 
Nakonec mě asi po roce do toho Pionýra vzali. Škoda. Dneska bych z toho mohl vytřískat slušný politický kapitál – „ani do Pionýra ho nevzali“.
5. března 1953 zemřel Josef Vissarionovič Stalin. Když to politbyro v Moskvě přestalo tajit, zpráva se rozšířila rychlostí blesku až do Litoměřic. Na škole visel černý prapor a jedna soudružka učitelka přišla do školy v černém. Fakt nekecám.
Najednou jsem zjistil, že být v pionýru neskýtá jen výhodu blbnutí na opičí dráze v parku, ale také povinnosti. Na náměstí do výklenku, kam před pár lety spadla americká bomba (ona nebyla americká, ale sovětská a dopadla tam překvapivě až desátého května 1945, ale to se nesmělo říkat), postavili lešení, na lešení pódium, na podium katafalk, nanosili tam plno věnců a kytek a obrazů a ohňových mís. Od té doby vím, co je to flór a že flór může být jedině černý. U katafalku stála čestná stráž. Po každé straně jedna sada: pionýr, svazák, milicionář, voják a ještě někdo. Pionýr stál samozřejmě úplně vepředu a nejvíc na něj foukalo. Máma mi pod pionýrskou košili nabalila tričko a svetr, ale nic moc. Bylo tak mínus osm, náměstím se proháněl čerstvý vítr a já hodinu drkotal za Stalina.
Druhý den jsem měl čtyřicítky a horký čaj (citrony nebyly) a celé tři týdny jsem nemusel do školy. Nemusel jsem ani na tryznu za Gottwalda, který umřel týden potom. Ani jsem se nedozvěděl, jestli to podium zbourali a zase postavili, nebo tam zůstalo a jestli použili stejné věnce a stejné pionýry a kdo to ze spolužáků vzal po mně. Vždycky, když jsem daleko později četl o mrazu v Solženičinově knížce Jeden den Ivana Denisoviče, jsem si na tu hodinu na náměstí vzpomněl.  Mohl jsem zmrznout za soudruha Stalina. Co by za to mnoho soudruhů rudoarmějců tenkrát za Velké vlastenecké války dalo!

1112
Stačila chvilka nepozornosti a způsobil jsem si genderově-gramatický průšvih. Do jednoho příspěvku jsem vložil větu: „Milé děti, jestli do dvou minut usnete, tak jste vyhráli.“ Ještě teď se stydím. Ačkoliv to četlo značné množství lidí, nikdo se nepozastavil. Buď to shovívavě přešli mlčením („on to má od školy už docela dlouho“), nebo si prostě nevšimli. Pokud někteří z vás doteď nezjistili, v čem je jádro toho průšvihu, tak „děti vyhrály“. Všimla si ale moje žena Hanka. Abyste pochopili, ona všechno, co napíšu na Facebook, a nejen, čte. Navzdory tomu je náš vztah stále prosluněný, i když nad některými formulacemi se hádáme jako koně.
Tak už jsou ty děti opravené a moje ostuda byla jen krátká. Jen ve mně začal hlodat červík pochybností. Já vím, že děti mají v pravidlech natvrdlý přísudek. Ale když jsem napsal „Milé děti“, musel tam být aspoň jeden kluk. Být tam samé holky, mohl bych psát třeba „Milá děvčátka“. V případě samých kluků „Tak co, vy rošťáci?“ Ale ten jeden kluk mezi tolika holkama, když už nic jiného, by si aspoň to jedno „i“ zasloužil.

0912
Draci.
V pohádkách se to draky jen hemží. Zato vědecká fronta se fenoménu draků ostentativně vyhýbá, i když jinak zkoumá kdejakou kravinu. Draci jsou tu s námi od nepaměti, zřejmě tu byli dřív než lidé. Čím se draci živili, když tu ještě nebyli lidé, je záhadou. Snad kořínky a drobnými hlodavci. S příchodem homo sapiens se jejich stravovací návyky radikálně změnily. Nejdřív asi žrali všechno: starce, nemluvňata, rolníky, vojevůdce, preláty i velmože. Když jejich chuťové buňky vyspěly, uvědomili si draci, že některé maso je chutnější. A vyžadovali panny. Mohlo to být i naopak: vojevůdci, preláti a velmožové si uvědomili, že aby sami nebyli sežráni, je vhodné drakovi něco podstrčit. Taková panna je navíc slabá, neumí se moc bránit, stačí ji chytit, hodit na ni síť a transportovat do dračí sluje. Drak si pochutnal, poděkoval a chtěl další. Zjistil totiž, že některé maso je opravdu lahodnější. Tak bylo potentátstvo i dělný lid zachráněni. Ale na panny padl děs. Drak žádal potravu v pravidelných intervalech vždycky, když mu vytrávilo. Lokální instituce na to už měly vlastní kalendář, a tak vždy odlovena jedna panna a vedena na popravu. Ženy plakaly, muži zatínali pěsti, ale ve skrytu duše byli rádi, že se to netýká jich. Všechny panny se hrozně bály, a tak se snažily udělat vše, aby o panenství přišly. Což většinou nebylo zas tak neřešitelné. Při následné inventuře se zjistilo, že stát je panen prost a že jedinou pannou v celém království je princezna. (Tady v pohádce drama začíná vrcholit.) Panovník, který do té doby bezskurpulózně dodával příšeře zboží, aby si ji nerozházel, teď velmi znejistěl a smutnil. Změnil politickou taktiku a vyhlásil, že kdo draka zabije, dostane princeznu za ženu a půl království. Hlásili se rytíři, mágové, tovaryši i Honzové. Scénář byl prostý. Dotyčný hrdina, doprovázen suitou až pod kopec, k dračí sluji, stoupal už s princeznou sám. Pro další sled událostí existují tři verze. První: drak slupl hrdinu a princeznu sežral jako moučník. Verze druhá: drak sežral hrdinu, měl přeplněný žaludek a princezna byla zachráněna. (Aspoň do dalšího kola.) Verze třetí: rek usekal všechny dračí hlavy, pojal princeznu za choť a užíval si renty z půlky království. Třetí verze je v pohádkách nejčastější. Ty dvě první, mnohem reálnější, se v pohádkách nevyskytují, protože děti by neusnuly. I k vítězství nad drakem muselo v reálu docházet. A i to je jednou z příčin, proč je dnes draků tak málo. Pravděpodobnější ovšem je, že draci vyhynuli hladem, protože došly panny.

0612
Když vás pomlouvají, je to dobré.
Když vám nadávají, ještě to jde.
Nejhorší je, když se o vás mlčí.

0512
Bylo nebylo.
Většina pohádek začíná takhle:
Bylo Nebylo.
Taková blbina!
Já sám jsem se s Nebylem nikdy nesetkal a nemám s ním žádnou osobní zkušenost. Předpokládám, že vy také ne. Možná jsem ještě nebyl, když Nebylo bylo.
Usuzuji z toho, že Nebylo není. Nebo se v přítomnosti skrývá. Nebylo bylo a už není. Ale možná zase bude.
Umíme si vůbec Nebylo představit? Šli bychom s ním klidně na pivo? 
Ale třeba se s tím zbytečně trápíme a všechno je jinak. Prostě nebylo Bylo. (Bylo nebylo z úvodu.)
Jestli ale nebylo Bylo, je to o hodně závažnější problém než to, že bylo Nebylo. O Nebylu víme, že bylo. Avšak skousnout to, že Bylo nebylo?
Je Bylo a není Nebylo nebo je Nebylo a není Bylo? A jaké máme perspektivy. Bude Nebylo a nebude Bylo nebo naopak nebude Nebylo a bude Bylo? Mnohá Byla možná nebyla. Ale co když nebyla ani žádná Nebyla? A co když Byla bila Nebyla a Nebyla se nebránila?
Nejlíp to asi řekl ten dánský princ s perfektní anglickou výslovností: That is the question.

0412
Bylo to tu s námi od nepaměti. Starší si pamatují, jak komunistické noviny ve všech světových i nesvětových jazycích šířily lži vyráběné v Kremlu. Technické prostředky i barvy praporů se změnily, ale Putinovo novinářstvo drží vlajku dál.

Ovšem i ten nejzačátečničtější novinář ví, že jeden obrázek vydá za třicet vět. Nejlepší jsou fotografie z válek, z rozvalin a operačních sálů, z protiválečných demonstrací, pochodů a stávek i hesly anglicky popsaných zbytků kartonů od ledniček a televizorů. Na síti je toho nekonečně, můžete vybírat. Hlavní je, aby bylo z fotografie patrné, že ta zvěrstva a teror páše oběť, zatímco chudák agresor musí vyhrabávat a pohřbívat civilisty. Důležité je probudit soucit, ale nepřehnat to. Rozmetané končetiny mezi troskami jsou už trochu za, ideál je plačící chlapeček mezi rozvalinami. I tady musíte být při výběru obezřetní. Kdekdo už dnes dokáže na internetu odhalit i zdroj té fotografie. A když chlapeček sedí v rozvalinách Gaza City, je trochu blbé, že ta fotka pochází z předloňského zemětřesení v Turecku. Ale většině čtenářů je to jedno, rozhořčení a soucit jsou dnes levné. A jak chcete přesvědčit někoho, kdo má svoji jedinou pravdu a „mě teda nepřesvědčíš“.

0312
Mojžíš byl politik, diplomat, ideolog, vůdce zástupů, cestovní průvodce i s boží pomocí realizátor přemořování suchou cestou. Hovoří se o něm ve třech hlavních náboženstvích (judaismus, křesťanství a islám) a v několika jejich podnáboženstvích. Dočtete se o něm v Tóře (Pentateuch – pět knih Mojžíšových, což je začátek Starého zákona.
Mojžíš buď existoval nebo neexistoval, o tom se experti přou dodnes. Ale narodil se roku 2368 od stvoření světa, což odpovídá roku 1394–1393 před naším letopočtem, a zemřel roku 2488 od stvoření světa, což odpovídá roku 1274–1273 taky před naším letopočtem.
Už jeho narození provázela řada zajímavostí. V té době žili všichni Židi v Egyptě. Nebudu vás unavovat informací, jak se tam dostali, ale žili tam už docela dlouho, dalo by se říct v otroctví. Navíc vládnoucí faraón přikázal zabíjet hned po narození všechny prvorozené židovské kluky, aby se mu v říši nerozšiřovala pátá kolona. Nebo byl prostě jenom antisemita. (Podle srovnání letopočtů se mohlo jednat o faraona Ramesse druhého z devatenácté dynastie – to je ten, co má tu obrovitánskou sochu, kterou museli přestěhovat, když se napouštěla Asuánská přehrada.)
Nešťastná matka se pokusila zachránit svého prvorozence tak, že ho vložila do ošatky a pustila po proudu Nilu. Ošatka se zachytila o křoviska, dítě bylo vyloveno a zachráněno. Objevila ho osobně faraonova dcera, nikým méně významným samozřejmě dítě-Mojžíš zachráněno být nemohlo. Pikantní podrobností příběhu je fakt, že jako kojná mu byla vybrána jeho skutečná matka.
Kluk rostl jako z vody, stal se oblíbeným nejen v princeznině okolí, ale na celém dvoře. Dostalo se mu vzdělání i poct a moc nechybělo, mohl se i stát budoucím faraónem. Jenže židovský Pánbůh s ním měl jiné plány. Stalo se, že Mojžíš viděl, jak nějaký Egypťan mlátí nějakého Žida. Mojžíše to naštvalo a egyptského občana za to utloukl k smrti. A musel prchat, postavení u dvora mu nijak nepomohlo. Když vyprchal až někam na poušť, uviděl před sebou keř, který zčistajasna začal hořet. Byl to ale Bůh, který si liboval v extravagantních převlecích, tak proč by nemohl hořet jako keř. Hořící Bůh informoval Mojžíše, že ho pověřuje vyvedením Židů z egyptského otroctví. A že se má ihned vrátit a začít o tom jednat. Drobnosti, jako že byl na Mojžíše vydán celostátní zatykač, bohové většinou neřeší.
Mojžíš oznámil úmysl faraonovi, ale ten byl kategoricky proti. Že Izraelity nepustí a nepustí. Když se Bůh dozvěděl, že po dobrém to nepůjde, rozhodl se, že po zlém. A začal připravovat deset ran egyptských. Raději ani nechtějte vědět, co všechno ty chudáky Egypťany čekalo. Voda v Nilu i jinde změněná v krev, přemnožené žáby, komáři a mouchy, kterých bylo jako much. Mor. Vředová onemocnění a vyrážky. Bouře s průtržemi a kroupami, a ještě záplava kobylek. A potom blackout. Několikadenní tma, nebylo vidět nic a nikoho. Ani paprseček nezaprsknul.  Lid egyptský byl už u konce sil i nadějí, ale faraon na každou tu krutou událost říkal stále ne a ne. Nepustím! To už se ale Bůh nakrkl. Ve všech egyptských domácnostech během noci umřel jejich prvorozený syn. V tom zmatku Mojžíš seřadil všechny Židy a dali se na pochod. Ze začátku se šlo dobře. Když se ale Faraon probudil a zjistil ty příšerně strašné hrůzy, okamžitě vyslal za Izraelity vojsko. Židé ale už došli k moři. K Rudému. Co teď? Nikde loď ani prám a vojsko za patami.
Mojžíš udeřil holí do vody a moře se rozestoupilo. V Mojžíšovi byla sice malá dušička, ale nesměl to nikdo vidět, protože byl vůdce. Udělal krok do té uličky a ani sandál si nenamočil. Národ se vydal za ním a za krátký čas byli všichni na druhém břehu. Byli v Asii, ale to není důležité. Na africkém břehu už se mezitím hromadilo vojsko. Po určitém váhání se ozbrojenci vydali tou uličkou mezi vlnami. Byl to nervák. Pro ty vojáky, co ještě nikdy před tím rozestouplé moře neviděli. A pro Židy taky, protože ozbrojenci se přibližovali. Pak to přišlo. Vojákům už nebyly vidět boty, pak ani kolena, voda jim byla do pasu a už se ani zbroj na hrudích neodrážela ve slunci. Když měli vodu v uších, nebylo jak předávat rozkazy. Následně zmizely i helmice a na mořské hladině pochodovaly v útvaru jen špičky kopí.
Židi byli rádi, že to tak dopadlo. To ovšem ještě netušili, že je čeká čtyřicetiletá pouť do země zaslíbené. Protože tak to funguje, že když někdo žije dlouho v otroctví, musí ujít nejmíň čtyřicet let po poušti, než se stane znovu svobodným.

0212
Stvoření světa.
Nevím, jak vy, ale já bych měl velký problém vytvořit celý svět. A za pouhý týden už vůbec ne. Takovou akci si může dovolit někdo s nadpřirozenými schopnostmi, a i tak je to hodně velký risk. Ani nevíme, jaké měl náš stvořitel školy a jestli vůbec, jakou praxi, technický rozhled a zkušenosti.
Na úplný začátek Bůh stvořil zemi a nebe. To první, aby měl kde pracovat, vymýšlet, povedené věci kreativně rozvíjet, zatímco nepodarky okamžitě dylítovat. A nebe na to, aby mohl někde bydlet, spočinout a odpočívat, protože pro žádného boha není příjemné jen tak viset v prostoru. Když s prací skončil, kouknul se na to a viděl prd, protože všude kolem byla tma. A to že je bůh vševědoucí, vůbec nemusí znamenat, že je i vševidoucí.
I pravil Bůh: „Budiž světlo!“ A světlo budiželo.
Nevím, jestli to opravdu pravil nebo to řekl, pronesl či dokonce zvolal. Já mám jenom ekumenický překlad bible, tam se to překládalo, jak si která církev řekla.
Tím skončil první den tvoření světa a udřený Bůh si šel zdřímnout do nebe.
Moc dobře se mu nespalo, tam nahoře se to houpalo, foukalo a mlžilo. Vstal tedy a ráno začal konstruovat nebeskou klenbu. Zatím bez dekorací. I tak to byla děsná rachota. Po druhém dni už se mu v nebesích na klenbě nebo pod klenbou – já přesně nevím – spalo lépe.
Taky se mu nelíbilo, že země je celá pod vodou a bez šnorchlu by se tam nedalo tvořit. Tak celou zemi zhrbolkovatěl. Někde nastaly kopce a jinde prolákliny a do těch všechna voda odtekla.  Když ta takzvaná souš trochu oschla, mohl se Bůh pustit do rostlinné výroby. Tvořil lesy a pralesy a prapralesy, louky a savany, palmy a kleč, mechy a lišejníky, kytky a ovoce a mrkev i petržel.  To všechno stihl za třetí den.
Další ráno ho probudilo světlo, co bylo furt. Vyděsil se, že se za ty energie nedoplatí. Tak udělal část dne světlo a druhou půlku tmu, a to byla noc. Na obloze rozsvěcel a zhasínal slunce, měsíc, planety a hvězdy. A protože to byl ješita, udělal ještě duhu, aby všichni čuměli. Jo a málem jsem zapomněl na polární záři, komety a kulové blesky.
Celý pátý den tvořil živočišstvo. Podvodní a hladinové, letecké a přískokové a taky lezoucí a chodící. Dravé a prchavé, s choboty, s kapsami na potomky i s bodlinami.
Tenkrát se ještě pracovalo šest dní v týdnu, což platilo i pro bohy. Nebudu vás roztěkávat informací, co tvořil ten šestý den, protože to byl asi jeho největší omyl, který se už nedal vzít zpátky. O tom snad až jindy.
Pak ještě všechno zkontroloval, zdokumentoval a vyzkoušel v chodu. Běhalo to perfektně, a tak si mohl sedmý den dáchnout. Židi si myslí, že ten sedmý den byla sobota, křesťané že neděle. Ale já si myslím, že všemohoucí Bůh mohl odpočívat, který den se mu zachtělo. Třeba v úterý.  

3011
Budou se prý rušit menší porodnice. Po většinu času zejí prázdnem. Počet narozených Čechů a Češek klesá. V roce 2022 se narodilo o deset procent méně dětí než v roce 2021. A v roce 2023 už to bylo proti roku 2021 mínus dvacet procent. Sociologové, porodníci i ekonomové si lámou hlavy, proč. Možné zdravotní následky Covidu nebo dokonce (!) důsledek očkování? Dost mladých žije single. A taky holky – víc než dřív – zakládají domácnosti častěji s holkami. A kluci? Porno v počítači zatím stačí. Jak chcete zakládat rodinu, když na vlastní byt nemáte šanci. A někde máte i problém sehnat pronájem.
Studovat, bavit se, poznávat svět a děti odkládat na později. Někdy může už být příliš pozdě. Přerušit slibnou kariéru, možná bez návratu. Samé strašáky: Ekonomiky se houpou, válka je docela blízko, migranti připlouvají, planeta se otepluje a moc se s tím nedělá, nikdo vlastně neví, co přesně… Proč byste do takového světa přiváděli děti? Ale na druhou stranu: Jak se vaše nikdy nenarozené děti postarají o vás, až k vám pronikne vaše stáří?

2911
Čeština má u, ů a ú. Netušíme, proč jich máme tolik. Ale když se někdo odváží navrhnout, že by se aspoň ty dlouhé tvary mohly sjednotit, vyskočí jazykovědci jak čertík z krabičky. Celý jejich ústav nám vysvětluje, že to vzniklo historicky, to ů se někdy dávno vyvinulo ze staročeského ó přechodem uo. A protože se lidem špatně modlilo k Buohovi a nepohodlně jezdilo kuoni, změnilo se to uo na dlouhé u. (Té změně se česky říká monoftongizace a probíhala v patnáctém století.) Ale to dlouhé u se muselo v tisku taky nějak vyznačit. A protože všechno prodlužování samohlásek zaplevelil Jan Hus čárkami, napsalo se nad u to o, jenže menší. Ale jiná dlouhá u, která se nevyvinula z uo, ale z ou se transformovala na čárkované ú, ale jen na začátku slova (oud -> úd). Jinde ve slově se na to kašlalo, protože to už by bylo na studenty příliš.
Ve slovenštině ty hláskové přemety taky proběhly, ale dospělo se jen k tomu uo, které se píše ô. O rozvernosti češtiny se můžete přesvědčit v Roudnici nad Labem. Jedna ulice se tam jmenuje „U úlů“.

2501
Baťova dálnice 2.
Do českého slovníku vstoupilo slovo dálnice oficiálně v prosinci 1938. Autorství je přisuzováno jistému Ing. Karlu Chmelovi, stavebnímu projektantovi v rámci VSDS (Velitelství stavby dálkových silnic), v sobě přitom kombinuje právě výrazy silnice a dálková. Až do roku 1938 se totiž v Čechách užívalo slovo autostráda nebo magistrála.
Ta stavba „Baťovy dálnice“ byla nemírně zajímavá a tajemná. Jednoho letního dne jsem se vydal po dálnici z pražského Spořilova, kde stavba začínala. Nějakých patnáct kilometrů jsem šel po hotovém betonovém povrchu. Dál byl jen upravený terén dálničního tělesa a sem tam nějaký propustek nebo most. Potom už nebylo nic, jen cesta přes pole a les. Objevem byl impozantní dálniční most u Senohrab, po kterém se později jezdilo přes čtyřicet let a teprve dnes se rekonstruuje. Pak už zas jen neporušená příroda až k řece Sázavě. Na vlakové zastávce v Choceradech skončila moje první etapa.
Šedesátá léta byla dobou dálkových pochodů, nejen Praha – Prčice, ale i brouzdání neznámými končinami. V menze jednou visel plakátek „100 km po trase dálnice Humpolec – Praha“. (To se ještě nestavělo, ale už se o dálnici dost mluvilo.) Měl jsem na ten víkend jiný program, ale brzy jsme se s partou vydali objevovat další úseky. Opět sem tam mostek, pruh odstraněné ornice, nějaké vytyčovací kůly. A hlavně další dva obrovské mosty, něco velikostí a architekturou v Česku dosud neviděného. O těch příště.

„Senohrabský“ most Šmejkala stojí na km 24. Stavěl se s válečnými přestávkami v letech 1939 – 1949. Používá se od roku 1977 a teprve v roce 2024 se bude rekonstruovat. Na druhém snímku je pohled na jeho stavbu.

2401
Baťova dálnice.
Když jsme zbourali Rakousko i s Uherskem, přišli jsme k Československé republice, která byla příšerně dlouhá. Čechy, Morava, kousek Slezska, Slovensko a Podkarpatská Rus. Ty dva poslední subjekty vítězné mocnosti uzmuly poraženým Uhrům, dokonce se o ně bojovalo, zejména když v roce 1919 v Maďarsku krátce vládli komunisté. Vyhráli jsme a měli jsme republiku strašně dlouhou, něco jako Chile. Zemský ráj to byl na pohled, ale ta doprava! Na západě byl průmysl, dál pak zemědělství a úplně na východě hlavně dřevo. Tomáš Baťa, nejslavnější český švec, kapitalista a vizionář, měl spoustu nápadů. Jeden z nich byl postavit dálnici přes celou republiku. Měla vést z Aše až do Jasiny, což bylo městečko v úplně nejvýchodnějším cípu. Měla mít celkem 1380 kilometrů. V jiných vyspělých státech už se autostrády stavěly, a protože Československo k nim patřilo, vláda na ten nápad kývla. Po drobných úpravách trasy (ta původní čára nevedla do Prahy, ale míjela ji kolem Votic; přes Zlín pochopitelně vedla) se začalo stavět. V druhé půlce třicátých let se víc betonu lilo do pohraničních opevnění. Přišla německá okupace, okupanti ve stavbě pokračovali, směrově by se jim hodila k příštím výbojům. Pak začala válka a dálnice šla k ledu. Přes třicet let zarůstaly rozpracované úseky křovím a podruhé se koplo až v šedesátých letech. V roce 1971 se slavně otevřel kousek do Mirošovic a sedmnáct nadlouho jediných kilometrů národ přejmenoval na „dál nic“.     <pokračování>

Dobová mapa silniční sítě.

2201
Prarodič číslo dvě. Mám dvě vnučky a čtyři vnuky. Musíte uznat, že v tomto ohledu mám být proč na sebe pyšný. (Číslo šest jsem si stanovil jako limitní, a tak si od jisté doby už dávám pozor.) Snažíme se být řádným dědečkem a babičkou, i když nikdo z nich nás tak neoslovuje. Říkají nám Juppe a Hanko. Ale to nevadí, všichni vědí, že jsem jejich děda. Dokonce jediný. Jak tak sleduji zprávy ze světa, dozvěděl jsem se, že ve Francii (a možná už i někde jinde na Západě, nebo se to aspoň chystá) se už nějakou vyhláškou nebo nařízením neříká père a mère, totiž táta a máma. Správně je teď RODIČ 1 A RODIČ 2. Proč to tak je, je asi všem jasné. Mère může být klidně chlap, kdežto père ženská. A nakonec proč by táta nemohl být mámou a máma tátou, že?  Je ovšem taky klidně možné, že ti dva povivší dítko, nejsou ani to, ani to druhé. Uvědomil jsem, že nové pojmy zavádějí ve věci jasno, systém a pořádek. A že je jen otázkou času, kdy to moudré opatření zavítá i k nám. Určitě nepřijde samo. Příkladmo – když se drobeček narodí do rodiny, kde už bude mít bráchu a ségru. Od nyní ovšem Sourozenec 1 a Sourozenec 2.  A taky mi docvaklo, že už vlastně nejsem děda, ale PRARODIČ číslo to a to. My jsme s Hankou docela prověřená sestava, takže se o prvočíslo určitě nebudeme hádat. Já budu Prarodič číslo dvě. Jednak číslo jedna má mnohem větší zodpovědnost, a pak taky moudřejší ustoupí. Číslo jedna bude s vnoučaty jedna až šest řešit zdravé a chutné stravování, dodržování základních hygienických návyků nebo krácení zlomků. A taky foukání na bebíčka nebo zvládání emocí a vůbec vztahové záležitosti. A Prarodič 2 bude na blbinky, lepení modelu Karlštejna nebo vyprávění, jak to bylo, když jsme na vandru v Rumunských horách potkali medvěda. Prostě všechno bude harmonicky vyváženo podle genderově korektních pravidel. Budu DVOJKA!

2101
Nejlepší přátelé jsou ti neživí.
Žula tě neožulí.
Pískovec tě neodpíská.
Slída po tobě neslídí.
Znělec nevydává zvuky.
Čedič nečedí.
Olivín není k jídlu.
Kazivec nic nezkazí.

1901
Země koruny české pod vládou polovičního Lucemburka a polovičního Přemyslovce. Erby kterých zemí jsou na státním znaku té doby?

1801

Během středečního večera a dnešního dopoledne se celá Česká republika pokryla ledem. To se naposledy stalo – pokud se pamatuji – před dvanácti tisíci lety, když končila poslední doba ledová. Doba Věstonické Venuše a mamutů. Tentokrát to nebylo tak intenzivní, neříká se tomu zalednění, ale ledovka. Přímo to vybízelo ke klouzání. Kdosi tvrdil, že by se dalo i bruslit, ale ostrými hranami by se mohl poškrábat asfalt v místech, kde je ledu nedostatečná vrstva. Tak jedině na inlajnech, ale když si představíte na ledovce brzdícího inlajnéra, tak se přírodní katastrofa mění v grotesku.
Jinak nic moc. Pangejty kolem dálnic vyplněné převrácenými kamiony, důchodce popadané na chodnících odvážely sanitky a nemohly vyjet do kopce. Ještě že pavilon zlomenin je v nemocnici hned za bránou. Na globální oteplování to moc nevypadalo, spíš na klimatické kotrmelce jak teploměrů, tak občanů. Tak jsme s Hankou zrušili všechny výjezdy až do dubna včetně. A pěšky budeme chodit nejdál do schránky pro časopis.
Koukali jsme z okna na zaledněnou ulici. Nikdy k nám ticho tak hlasitě nedoléhalo. Ani živáčka, ani autíčka, o burácejících motocyklech nemluvě. V televizi Babiš urážel Rakušany a auta se převracela na střechu. Šli jsme tedy spát. Otevřel jsem okno do ticha, ale brzy jsem ho musel zavřít, aby se nám ledovka netvořila na koberci.
Od rána jsou zprávy o počasí dobré. Ledovka brzy skončí a v celém Česku bude až do pátečního večera náledí.

1701
V prosinci jsme si připomněli, že Česko v roce 2007 vstoupilo do Schengenského prostoru. Mohli jsme cestovat ze země do země, projíždět bez zastavení a bez kolon bývalé celnice. A celý ten prostor byl na vnější hranici ochraňován, aby do něho nevstupoval někdo nevyžádaný. To první bylo skvělé, nejvíc pro nás, co jsme se krátce předtím zbavili ostnatých drátů socialistického koncentráku. To druhé nenastalo nikdy. Hlavně proto, že se na to politici všech barev vykašlali. Některým to byl fuk, jiní to přímo nechtěli. Následky se dostavily. Nejdřív to odskákal ostrov Lampedusa, potom celá Itálie, zástupy migrantů tudy mířily, nikým nezastavovány, nejčastěji do Německa nebo do Švédska. Přišly boje v Sýrii jako závažnější důvody k migraci a po balkánské cestě šlo množství. Nějaký Schengen už nikoho nezajímal. Maďaři si vzpomněli na závazky, které přijali po vstupu do EU. Na Schengenské hranici začali stavět plot. A byli za to ostatními evropskými politiky popliváni. Angela pak pravila, že to zvládnem, a měli jsme v Evropě za jedno léto o milion migrantů víc.
Pokračovalo to dál.  Vznikl převaděčský průmysl. Aktivisté najali lodě, u lybijských břehů nabírali migranty z člunu a vykládali je v Itálii. Bylo z toho mrzení, ale nejslavnější kapitánka pašerácké lodi byla v německém parlamentu oceněna ovacemi ve stoje.
Problémy hlavně v západoevropských městech rostly. Politici Evropy si začali všímat, až když rostly preference Vilderse, Marie Le Pen, AfD i vyostřených stran ve Švédsku, Belgii nebo Itálii.
Tak teď na konci roku 2023 začali politici něco s tou migrací a Schengenem vymýšlet. Jenže vymysleli věci, které už v EU dávno platí, jen nebyla politická vůle je realizovat. Pesimisté tvrdí, že za rok se zase všichni EUdůležití sejdou, vydají prohlášení, a zase nic. Tak to v politice chodí, COP28 je náš vzor. Uprchlíci z teritorií zasažených válkou se budou právem hlásit v Evropě o azyl, ti, co migrují za lepší životní úrovní – a těch bude většina, budou dál nastupovat do člunů.

1601
Tak mi přišla skvělá zpráva. V emailu mi někdo píše, že je pro mě připraven dar 2 000 000 € (slovy dvamilionyeuro). Potěšilo mě, že někdo ocenil moje zásluhy a chce mě obdarovat. Nežijeme si s Hankou špatně, ale peníze se hoděj vždycky. Příjemný je, že to je v Eurech, když pojedem někam do ciziny, nebudeme muset stát frontu v bance. Kdyby to bylo v korunách, bylo by to padesát mega, a lidi by si pomysleli. Taky nevím, kde by ten člověk z Nigerie vzal takový ranec korun.
Nějak ty peníze snad utratíme. Něco si odložíme na stáří, na mládí už našetřeno máme. Koupíme tank pro Ukrajinu. Když nám dají množstevní slevu, koupíme tanky dva. Obnovíme festival Zahrada a budeme tam každý rok jezdit jako VIP. Koupím si na chalupu novou cirkulárku. Popelnice je taky už dost prorezlá. A napadá mě dalších asi padesát věcí, co se s těma Eurama dá udělat.
Blbý je, že ten člověk z Nigerie, co mi ty prachy posílá, je podvodník. Chce mě naopak o nějaké peníze připravit. Vím to. On ví, že to vím, a přesto to dělá. Tiše doufá, že jsem blbec a že mu na to skočím. Nejsem a neskočím. Ale až mi ty eurový dvě mega přistanou na mém účtu, napíšu mu děkovný email.

1501
Ostrev.
Středověk byl bohatý na půtky, šarvátky a války. To takhle přitrhlo cizí vojsko k městu s dobyvačným úmyslem. Pokud se dobytí zdařilo, bylo město vyplundrováno, obránci zabiti, ženy a dívky znásilněny, movitý majetek odvezen do pryč a nemovitosti proměněny ve spáleniště.
To přitrhnutí nebylo zas tak rychlé, obránci hradili přístupové komunikace záseky a útočníci museli nejdřív povraždit, vybrakovat a lehnout popelem okolní vesnice. Poté došlo k obležení. Nemyslete si, že vojáci leželi kolem města v kruhu jeden vedle druhého. Tolik jich nikdy nebylo. Prostě postavili u města ležení čili tábor. Vrchní velitel ležel v největším stanu, zemani v menších stanech a vojíni pod širákem. Hlídky neležely vůbec a dbaly, aby z města nechodil nikdo dovnitř ani ven. Město svíral hlad a chudší obyvatelé hynuli jak mouchy.
Obležení moc práce nedalo; s dobýváním to bylo složitější. V průběhu míru měšťané vždy opravovali, a hlavně zvyšovali hradby, takže pro útočníky byl čím dál větší problém ty hradby ztéci. Na ztékání opevnění byly potřebné žebříky. A to byl úzký profil, žebřík vojáci v plné polní neměli. Nahradila ho zhusta ostrev. To jste porazili nějaký strom a při osekávání větví jste jich u kmenu kus nechali. Přirazili jste k hradbě, vztyčili ostrev a lezli nahoru. Museli ti útočníci vypadat jako opičáci, ale šlo to. Drobnou komplikací bylo, že obránci na ně shora házeli šutráky, stříleli z kuší a polévali je vařící vodou nebo horkou smůlou. Dost adrenalin.
Když už se někomu podařilo vyšplhat až nahoru na předprseň, pobil tam obránce a město mělo smůlu. Vítěz si k bohaté kořisti přibalil na památku tu ostrev a na znamení úspěšnosti si ji přikreslil do svého erbu.

1101
Včely
Taky jste si určitě všimli. Ubývá hmyzu. Je docela příjemné, že mouchy už zdaleka neusedají na váš oběd, když před tím usedaly – no víte kam. V našich bydlištích ubývá pavučin. Na ováda jsem už řadu let nenarazil. Jenže kdy jste naposledy viděli nějakého otakárka?
Jinak je ovšem hmyz poměrně užitečný. Med je dobrý a zdravý. A hlavním úkolem některých hmyzů je opylovačství.
Včely prý nestíhají. Nevím, jakou mají dělnice normu na počet opylených květů. Podle znalců jsou prý na vině krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Ale řepka (a kdeco) se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu. 
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se prý chrání životní prostředí. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje. 
„Zahynou-li včely, brzy potom zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².

0801
Ocitli jsme se – ne vlastní vinou – v přestupném roce. Stvořitel při stavbě sluneční soustavy blbě počítal a něco sem tam zaokrouhlil. Tak se stalo, že Země neobtočila Slunce přesně za 365 dní, ale asi o čtvrt dne víc. Už staří Římané na to přišli a každý čtvrtý rok jeden den do kalendáře přidali. Den přestupný. Šoupli ho na konec posledního měsíce jejich roku, což byl únor. Proč měli únor poslední, se neví. Možná proto, že měli březen první. Mars, měsíc boha války.
Existence přestupného dne je ale velká nespravedlnost. Lidé, co 29. února přišli na svět, mají narozeniny jen jednou za čtyři roky. Na druhou stranu jim můžeme závidět my ostatní. Zatímco my se v šedesáti pomalu chystáme do důchodu, tihle naši vrstevníci slaví patnáctiny a jdou si pro svůj první občanský průkaz.

0401
Zkouška sirén.
První středa v měsíci je zkouškou sirén. U nás se v pravé poledne rozezní tři. Ty dvě normální ve fabrice a na hasičárně, ta třetí nově v městském rozhlase. Ta je divná, protože nekolísá. Správná siréna musí kolísat, aby budila hrůzu. Vzpomínám si na ustaranou tvář mé mámy, když začali nad Benešovem, kde jsme tenkrát bydleli, houkat, strhla z věšáku něco teplého na mě, popadla mě a šup se mnou přes ulici naproti do pivovaru. Táta někdy za námi doběhl z náměstí, kde pracoval, Benešov není velký a hlavně pivovar je kousek od centra. Většinou ale byl táta skoro pravidelně doma na oběd, protože US Air Force bombardovali v poledne. Jejich zájmem ale byla převážně válečná výroba v říši, rozhodně ne benešovský pivovar. Po doznění sirén se vždycky čekalo u vchodu do pivovarských sklepů, kdyby něco. Nás dvouletou omladinu nechali pobíhat po pivovarském dvoře, vždycky měli připraveny nějaké špunty do sudů, za kterými jsme se honili. Válka byla docela zábavná. Pak odhoukali, což z pohledu z vesmíru znamenalo, že Amíci, ti nesestřelení a přeživši, otočili Liberatory s vidinou, že večer budou kolem piána popíjet whisky. Z našeho pohledu to znamenalo návrat domů na vystydlý oběd. Do večera už byla nuda; Britové bombardovali až o půlnoci, ale ti by Benešov nenašli ani s baterkou.
Dalších pět desetiletí, když někde hořelo, vždycky uváděly moji mámu kolísavé zvuky sirén do stavu
podivného strachu. Zatímco já jsem vždycky čekal, jestli se odněkud nepřikutálí pivovarský špunt.

0401
Pes v peřiňáku.
Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2023 23:59:59 a najednou je 01.01.2024 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes zalezlý v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové. Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji.
Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, který jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2023 24:17:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2023 jsou Hromnice a že bude o hodinu více.

0301
Popelnice.
Popelnice je nádoba na popel. V té vznešenější podobě se jí říká urna, ale té plechové příšerce, co stojí u nás v předzahrádce a hlasitě klape svým víkem, neřekne urna nikdo ani omylem. Popel už do ní dávno nedáváme. Žijeme v době plynové. Po vytřídění papíru, plastů a jiných recyklátů ji plníme ji převážně odpadem, zbytky a jiným neřádstvem. Prostě co dům dal. Stejně se jí ale dál říká popelnice, protože zvyk je železná košile.
Jednou za týden přijíždějí zástupci našeho města s velikánskou železnou nádobou na kolech. Říká se jim popeláři. Taky ze zvyku. Do nádoby naši popelnici překotí. Levý zadák elegantně seskočí ze stupátka a polaská světelným perem naši popelnici na boku, kde má dotyčná nálepku s čárkovým kódem. Údaje světelného pera se někde v centrálním počítači promění na bity a kilobajty a všichni vědí, kolik mám za odvoz odpadu zaplatit. Pracovník pak s kolegou přinutí naši popelnici udělat stojku… a je po aktu. Já pak pro ni dojdu a odnesu ji do vrátek, aby se venku nenastydla.
Když je zima, mráz, sníh a náledí, popeláři k nám do vršku nevyjedou. Ani k jiným kopcovitým sousedům. A tak se už vpředvečer několik popelnic k sobě tulí dole na křižovatce a povídají si.
Jednou, popeláři už odjeli, já se někde zdržel přes půlnoc a ráno koukám: naše popelnice nikde. Zběhal jsem celé městečko, volal, nadával a… nic. Vymýšlel jsem katastrofické scénáře, jak ji zloději v kuklách cpou do dodávky nebo jak ji chuligáni kopou a kutálejí dolů ze svahu.
Následující týden jsme se cítili osamělí. Padly i úvahy, že si pořídíme novou, ale jednak to stojí peníze a jednak jsme se s touhle už docela sžili. Po týdnu jdu ráno pro noviny a hele: stála tam před vrátky smutná a promrzlá. Něžně jsem ji odnesl do zahrady a už jsme zase byli kompletní.
Rozuzlení je prozaické. I soused se osudné noci vracel domů a v náladě, nějak to popletl a milou popelnici vzal k sobě domů. Teprve po týdnu mu došlo, že má doma vlastně dvě.

0201
Máme my lidstvo fůru starostí. Třeba v Pákistánu nebo v Česku povodně, na Islandu znovu bouří sopka, Venezuela chce napadnout sousední zemi a rok 2023 byl nejteplejší od začátku měření (možná by byl nejteplejší, i kdyby se neměřilo).
Ale to jsou naše malé problémy ve srovnání se starostmi, které má vesmír. Kdesi daleko v prostoru se srazily dvě černé díry. Větší katastrofu si lze jen stěží představit, přesahuje to všechna lidská měřítka. Stalo se to ve vzdálenosti jedné miliardy světelných let od Země. Zkusme si tu dálku představit:
Světlo se pohybuje rychlostí 300 tisíc kilometrů za sekundu.
Rok (nepřestupný) má 31 536 000 sekund.
Světelný rok, tedy vzdálenost, kterou světlo urazí za rok, je devět a půl bilionu kilometrů. Těch světelných roků byla jedna miliarda. Znamená to tedy, že ony nabourané černé díry byly od nás vzdálené
9 500 000 000 000 000 000 000 kilometrů.
Stejně nevím, co vlastně astronomové v teleskopu viděli, když obě ty černé díry byly černé.
Ale ta srážka se stala před miliardou let a teď už nám nic nehrozí.
A voda v Ústí nad Labem už taky opadává.

2501
Baťova dálnice 2.
Do českého slovníku vstoupilo slovo dálnice oficiálně v prosinci 1938. Autorství je přisuzováno jistému Ing. Karlu Chmelovi, stavebnímu projektantovi v rámci VSDS (Velitelství stavby dálkových silnic), v sobě přitom kombinuje právě výrazy silnice a dálková. Až do roku 1938 se totiž v Čechách užívalo slovo autostráda nebo magistrála.
Ta stavba „Baťovy dálnice“ byla nemírně zajímavá a tajemná. Jednoho letního dne jsem se vydal po dálnici z pražského Spořilova, kde stavba začínala. Nějakých patnáct kilometrů jsem šel po hotovém betonovém povrchu. Dál byl jen upravený terén dálničního tělesa a sem tam nějaký propustek nebo most. Potom už nebylo nic, jen cesta přes pole a les. Objevem byl impozantní dálniční most u Senohrab, po kterém se později jezdilo přes čtyřicet let a teprve dnes se rekonstruuje. Pak už zas jen neporušená příroda až k řece Sázavě. Na vlakové zastávce v Choceradech skončila moje první etapa.
Šedesátá léta byla dobou dálkových pochodů, nejen Praha – Prčice, ale i brouzdání neznámými končinami. V menze jednou visel plakátek „100 km po trase dálnice Humpolec – Praha“. (To se ještě nestavělo, ale už se o dálnici dost mluvilo.) Měl jsem na ten víkend jiný program, ale brzy jsme se s partou vydali objevovat další úseky. Opět sem tam mostek, pruh odstraněné ornice, nějaké vytyčovací kůly. A hlavně další dva obrovské mosty, něco velikostí a architekturou v Česku dosud neviděného. O těch příště.

„Senohrabský“ most Šmejkala stojí na km 24. Stavěl se s válečnými přestávkami v letech 1939 – 1949. Používá se od roku 1977 a teprve v roce 2024 se bude rekonstruovat. Na druhém snímku je pohled na jeho stavbu.

2401
Baťova dálnice.
Když jsme zbourali Rakousko i s Uherskem, přišli jsme k Československé republice, která byla příšerně dlouhá. Čechy, Morava, kousek Slezska, Slovensko a Podkarpatská Rus. Ty dva poslední subjekty vítězné mocnosti uzmuly poraženým Uhrům, dokonce se o ně bojovalo, zejména když v roce 1919 v Maďarsku krátce vládli komunisté. Vyhráli jsme a měli jsme republiku strašně dlouhou, něco jako Chile. Zemský ráj to byl na pohled, ale ta doprava! Na západě byl průmysl, dál pak zemědělství a úplně na východě hlavně dřevo. Tomáš Baťa, nejslavnější český švec, kapitalista a vizionář, měl spoustu nápadů. Jeden z nich byl postavit dálnici přes celou republiku. Měla vést z Aše až do Jasiny, což bylo městečko v úplně nejvýchodnějším cípu. Měla mít celkem 1380 kilometrů. V jiných vyspělých státech už se autostrády stavěly, a protože Československo k nim patřilo, vláda na ten nápad kývla. Po drobných úpravách trasy (ta původní čára nevedla do Prahy, ale míjela ji kolem Votic; přes Zlín pochopitelně vedla) se začalo stavět. V druhé půlce třicátých let se víc betonu lilo do pohraničních opevnění. Přišla německá okupace, okupanti ve stavbě pokračovali, směrově by se jim hodila k příštím výbojům. Pak začala válka a dálnice šla k ledu. Přes třicet let zarůstaly rozpracované úseky křovím a podruhé se koplo až v šedesátých letech. V roce 1971 se slavně otevřel kousek do Mirošovic a sedmnáct nadlouho jediných kilometrů národ přejmenoval na „dál nic“.     <pokračování>

Dobová mapa silniční sítě.

2201
Prarodič číslo dvě. Mám dvě vnučky a čtyři vnuky. Musíte uznat, že v tomto ohledu mám být proč na sebe pyšný. (Číslo šest jsem si stanovil jako limitní, a tak si od jisté doby už dávám pozor.) Snažíme se být řádným dědečkem a babičkou, i když nikdo z nich nás tak neoslovuje. Říkají nám Juppe a Hanko. Ale to nevadí, všichni vědí, že jsem jejich děda. Dokonce jediný. Jak tak sleduji zprávy ze světa, dozvěděl jsem se, že ve Francii (a možná už i někde jinde na Západě, nebo se to aspoň chystá) se už nějakou vyhláškou nebo nařízením neříká père a mère, totiž táta a máma. Správně je teď RODIČ 1 A RODIČ 2. Proč to tak je, je asi všem jasné. Mère může být klidně chlap, kdežto père ženská. A nakonec proč by táta nemohl být mámou a máma tátou, že?  Je ovšem taky klidně možné, že ti dva povivší dítko, nejsou ani to, ani to druhé. Uvědomil jsem, že nové pojmy zavádějí ve věci jasno, systém a pořádek. A že je jen otázkou času, kdy to moudré opatření zavítá i k nám. Určitě nepřijde samo. Příkladmo – když se drobeček narodí do rodiny, kde už bude mít bráchu a ségru. Od nyní ovšem Sourozenec 1 a Sourozenec 2.  A taky mi docvaklo, že už vlastně nejsem děda, ale PRARODIČ číslo to a to. My jsme s Hankou docela prověřená sestava, takže se o prvočíslo určitě nebudeme hádat. Já budu Prarodič číslo dvě. Jednak číslo jedna má mnohem větší zodpovědnost, a pak taky moudřejší ustoupí. Číslo jedna bude s vnoučaty jedna až šest řešit zdravé a chutné stravování, dodržování základních hygienických návyků nebo krácení zlomků. A taky foukání na bebíčka nebo zvládání emocí a vůbec vztahové záležitosti. A Prarodič 2 bude na blbinky, lepení modelu Karlštejna nebo vyprávění, jak to bylo, když jsme na vandru v Rumunských horách potkali medvěda. Prostě všechno bude harmonicky vyváženo podle genderově korektních pravidel. Budu DVOJKA!

2101
Nejlepší přátelé jsou ti neživí.
Žula tě neožulí.
Pískovec tě neodpíská.
Slída po tobě neslídí.
Znělec nevydává zvuky.
Čedič nečedí.
Olivín není k jídlu.
Kazivec nic nezkazí.

1901
Země koruny české pod vládou polovičního Lucemburka a polovičního Přemyslovce. Erby kterých zemí jsou na státním znaku té doby?

1801

Během středečního večera a dnešního dopoledne se celá Česká republika pokryla ledem. To se naposledy stalo – pokud se pamatuji – před dvanácti tisíci lety, když končila poslední doba ledová. Doba Věstonické Venuše a mamutů. Tentokrát to nebylo tak intenzivní, neříká se tomu zalednění, ale ledovka. Přímo to vybízelo ke klouzání. Kdosi tvrdil, že by se dalo i bruslit, ale ostrými hranami by se mohl poškrábat asfalt v místech, kde je ledu nedostatečná vrstva. Tak jedině na inlajnech, ale když si představíte na ledovce brzdícího inlajnéra, tak se přírodní katastrofa mění v grotesku.
Jinak nic moc. Pangejty kolem dálnic vyplněné převrácenými kamiony, důchodce popadané na chodnících odvážely sanitky a nemohly vyjet do kopce. Ještě že pavilon zlomenin je v nemocnici hned za bránou. Na globální oteplování to moc nevypadalo, spíš na klimatické kotrmelce jak teploměrů, tak občanů. Tak jsme s Hankou zrušili všechny výjezdy až do dubna včetně. A pěšky budeme chodit nejdál do schránky pro časopis.
Koukali jsme z okna na zaledněnou ulici. Nikdy k nám ticho tak hlasitě nedoléhalo. Ani živáčka, ani autíčka, o burácejících motocyklech nemluvě. V televizi Babiš urážel Rakušany a auta se převracela na střechu. Šli jsme tedy spát. Otevřel jsem okno do ticha, ale brzy jsem ho musel zavřít, aby se nám ledovka netvořila na koberci.
Od rána jsou zprávy o počasí dobré. Ledovka brzy skončí a v celém Česku bude až do pátečního večera náledí.

1701
V prosinci jsme si připomněli, že Česko v roce 2007 vstoupilo do Schengenského prostoru. Mohli jsme cestovat ze země do země, projíždět bez zastavení a bez kolon bývalé celnice. A celý ten prostor byl na vnější hranici ochraňován, aby do něho nevstupoval někdo nevyžádaný. To první bylo skvělé, nejvíc pro nás, co jsme se krátce předtím zbavili ostnatých drátů socialistického koncentráku. To druhé nenastalo nikdy. Hlavně proto, že se na to politici všech barev vykašlali. Některým to byl fuk, jiní to přímo nechtěli. Následky se dostavily. Nejdřív to odskákal ostrov Lampedusa, potom celá Itálie, zástupy migrantů tudy mířily, nikým nezastavovány, nejčastěji do Německa nebo do Švédska. Přišly boje v Sýrii jako závažnější důvody k migraci a po balkánské cestě šlo množství. Nějaký Schengen už nikoho nezajímal. Maďaři si vzpomněli na závazky, které přijali po vstupu do EU. Na Schengenské hranici začali stavět plot. A byli za to ostatními evropskými politiky popliváni. Angela pak pravila, že to zvládnem, a měli jsme v Evropě za jedno léto o milion migrantů víc.
Pokračovalo to dál.  Vznikl převaděčský průmysl. Aktivisté najali lodě, u lybijských břehů nabírali migranty z člunu a vykládali je v Itálii. Bylo z toho mrzení, ale nejslavnější kapitánka pašerácké lodi byla v německém parlamentu oceněna ovacemi ve stoje.
Problémy hlavně v západoevropských městech rostly. Politici Evropy si začali všímat, až když rostly preference Vilderse, Marie Le Pen, AfD i vyostřených stran ve Švédsku, Belgii nebo Itálii.
Tak teď na konci roku 2023 začali politici něco s tou migrací a Schengenem vymýšlet. Jenže vymysleli věci, které už v EU dávno platí, jen nebyla politická vůle je realizovat. Pesimisté tvrdí, že za rok se zase všichni EUdůležití sejdou, vydají prohlášení, a zase nic. Tak to v politice chodí, COP28 je náš vzor. Uprchlíci z teritorií zasažených válkou se budou právem hlásit v Evropě o azyl, ti, co migrují za lepší životní úrovní – a těch bude většina, budou dál nastupovat do člunů.

1601
Tak mi přišla skvělá zpráva. V emailu mi někdo píše, že je pro mě připraven dar 2 000 000 € (slovy dvamilionyeuro). Potěšilo mě, že někdo ocenil moje zásluhy a chce mě obdarovat. Nežijeme si s Hankou špatně, ale peníze se hoděj vždycky. Příjemný je, že to je v Eurech, když pojedem někam do ciziny, nebudeme muset stát frontu v bance. Kdyby to bylo v korunách, bylo by to padesát mega, a lidi by si pomysleli. Taky nevím, kde by ten člověk z Nigerie vzal takový ranec korun.
Nějak ty peníze snad utratíme. Něco si odložíme na stáří, na mládí už našetřeno máme. Koupíme tank pro Ukrajinu. Když nám dají množstevní slevu, koupíme tanky dva. Obnovíme festival Zahrada a budeme tam každý rok jezdit jako VIP. Koupím si na chalupu novou cirkulárku. Popelnice je taky už dost prorezlá. A napadá mě dalších asi padesát věcí, co se s těma Eurama dá udělat.
Blbý je, že ten člověk z Nigerie, co mi ty prachy posílá, je podvodník. Chce mě naopak o nějaké peníze připravit. Vím to. On ví, že to vím, a přesto to dělá. Tiše doufá, že jsem blbec a že mu na to skočím. Nejsem a neskočím. Ale až mi ty eurový dvě mega přistanou na mém účtu, napíšu mu děkovný email.

1501
Ostrev.
Středověk byl bohatý na půtky, šarvátky a války. To takhle přitrhlo cizí vojsko k městu s dobyvačným úmyslem. Pokud se dobytí zdařilo, bylo město vyplundrováno, obránci zabiti, ženy a dívky znásilněny, movitý majetek odvezen do pryč a nemovitosti proměněny ve spáleniště.
To přitrhnutí nebylo zas tak rychlé, obránci hradili přístupové komunikace záseky a útočníci museli nejdřív povraždit, vybrakovat a lehnout popelem okolní vesnice. Poté došlo k obležení. Nemyslete si, že vojáci leželi kolem města v kruhu jeden vedle druhého. Tolik jich nikdy nebylo. Prostě postavili u města ležení čili tábor. Vrchní velitel ležel v největším stanu, zemani v menších stanech a vojíni pod širákem. Hlídky neležely vůbec a dbaly, aby z města nechodil nikdo dovnitř ani ven. Město svíral hlad a chudší obyvatelé hynuli jak mouchy.
Obležení moc práce nedalo; s dobýváním to bylo složitější. V průběhu míru měšťané vždy opravovali, a hlavně zvyšovali hradby, takže pro útočníky byl čím dál větší problém ty hradby ztéci. Na ztékání opevnění byly potřebné žebříky. A to byl úzký profil, žebřík vojáci v plné polní neměli. Nahradila ho zhusta ostrev. To jste porazili nějaký strom a při osekávání větví jste jich u kmenu kus nechali. Přirazili jste k hradbě, vztyčili ostrev a lezli nahoru. Museli ti útočníci vypadat jako opičáci, ale šlo to. Drobnou komplikací bylo, že obránci na ně shora házeli šutráky, stříleli z kuší a polévali je vařící vodou nebo horkou smůlou. Dost adrenalin.
Když už se někomu podařilo vyšplhat až nahoru na předprseň, pobil tam obránce a město mělo smůlu. Vítěz si k bohaté kořisti přibalil na památku tu ostrev a na znamení úspěšnosti si ji přikreslil do svého erbu.

1101
Včely
Taky jste si určitě všimli. Ubývá hmyzu. Je docela příjemné, že mouchy už zdaleka neusedají na váš oběd, když před tím usedaly – no víte kam. V našich bydlištích ubývá pavučin. Na ováda jsem už řadu let nenarazil. Jenže kdy jste naposledy viděli nějakého otakárka?
Jinak je ovšem hmyz poměrně užitečný. Med je dobrý a zdravý. A hlavním úkolem některých hmyzů je opylovačství.
Včely prý nestíhají. Nevím, jakou mají dělnice normu na počet opylených květů. Podle znalců jsou prý na vině krásně žluté lány řepky. Na ta pole se včely vrhnou a přelet z kytky na kytku znamená jen několik centimetrů. Prostě se neulítaj. Jenže jejich kapacity už nestačí na květy ovocných stromů a další kytky, které přece jen vyžadují větší přelety.
To by ještě nebylo to nejhorší. Ale řepka (a kdeco) se prý ošetřuje nějakým druhem pesticidu, který včely zabíjí. Někdy prý ani nedonesou náklad sladkých šťáv do úlu. 
Řepka se pěstuje ve velkých lánech proto, že se přidává do benzínu. Čímž se prý chrání životní prostředí. Jenže na včely se zřejmě ta ochrana nevztahuje. 
„Zahynou-li včely, brzy potom zahyne lidstvo,“ pravil Albert Einstein. Myslím, že tenhle objev je ještě důležitější než E=mc².

0801
Ocitli jsme se – ne vlastní vinou – v přestupném roce. Stvořitel při stavbě sluneční soustavy blbě počítal a něco sem tam zaokrouhlil. Tak se stalo, že Země neobtočila Slunce přesně za 365 dní, ale asi o čtvrt dne víc. Už staří Římané na to přišli a každý čtvrtý rok jeden den do kalendáře přidali. Den přestupný. Šoupli ho na konec posledního měsíce jejich roku, což byl únor. Proč měli únor poslední, se neví. Možná proto, že měli březen první. Mars, měsíc boha války.
Existence přestupného dne je ale velká nespravedlnost. Lidé, co 29. února přišli na svět, mají narozeniny jen jednou za čtyři roky. Na druhou stranu jim můžeme závidět my ostatní. Zatímco my se v šedesáti pomalu chystáme do důchodu, tihle naši vrstevníci slaví patnáctiny a jdou si pro svůj první občanský průkaz.

0401
Zkouška sirén.
První středa v měsíci je zkouškou sirén. U nás se v pravé poledne rozezní tři. Ty dvě normální ve fabrice a na hasičárně, ta třetí nově v městském rozhlase. Ta je divná, protože nekolísá. Správná siréna musí kolísat, aby budila hrůzu. Vzpomínám si na ustaranou tvář mé mámy, když začali nad Benešovem, kde jsme tenkrát bydleli, houkat, strhla z věšáku něco teplého na mě, popadla mě a šup se mnou přes ulici naproti do pivovaru. Táta někdy za námi doběhl z náměstí, kde pracoval, Benešov není velký a hlavně pivovar je kousek od centra. Většinou ale byl táta skoro pravidelně doma na oběd, protože US Air Force bombardovali v poledne. Jejich zájmem ale byla převážně válečná výroba v říši, rozhodně ne benešovský pivovar. Po doznění sirén se vždycky čekalo u vchodu do pivovarských sklepů, kdyby něco. Nás dvouletou omladinu nechali pobíhat po pivovarském dvoře, vždycky měli připraveny nějaké špunty do sudů, za kterými jsme se honili. Válka byla docela zábavná. Pak odhoukali, což z pohledu z vesmíru znamenalo, že Amíci, ti nesestřelení a přeživši, otočili Liberatory s vidinou, že večer budou kolem piána popíjet whisky. Z našeho pohledu to znamenalo návrat domů na vystydlý oběd. Do večera už byla nuda; Britové bombardovali až o půlnoci, ale ti by Benešov nenašli ani s baterkou.
Dalších pět desetiletí, když někde hořelo, vždycky uváděly moji mámu kolísavé zvuky sirén do stavu
podivného strachu. Zatímco já jsem vždycky čekal, jestli se odněkud nepřikutálí pivovarský špunt.

0401
Pes v peřiňáku.
Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2023 23:59:59 a najednou je 01.01.2024 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes zalezlý v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové. Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji.
Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk. Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.
Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, který jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2023 24:17:54.
Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2023 jsou Hromnice a že bude o hodinu více.

0301
Popelnice.
Popelnice je nádoba na popel. V té vznešenější podobě se jí říká urna, ale té plechové příšerce, co stojí u nás v předzahrádce a hlasitě klape svým víkem, neřekne urna nikdo ani omylem. Popel už do ní dávno nedáváme. Žijeme v době plynové. Po vytřídění papíru, plastů a jiných recyklátů ji plníme ji převážně odpadem, zbytky a jiným neřádstvem. Prostě co dům dal. Stejně se jí ale dál říká popelnice, protože zvyk je železná košile.
Jednou za týden přijíždějí zástupci našeho města s velikánskou železnou nádobou na kolech. Říká se jim popeláři. Taky ze zvyku. Do nádoby naši popelnici překotí. Levý zadák elegantně seskočí ze stupátka a polaská světelným perem naši popelnici na boku, kde má dotyčná nálepku s čárkovým kódem. Údaje světelného pera se někde v centrálním počítači promění na bity a kilobajty a všichni vědí, kolik mám za odvoz odpadu zaplatit. Pracovník pak s kolegou přinutí naši popelnici udělat stojku… a je po aktu. Já pak pro ni dojdu a odnesu ji do vrátek, aby se venku nenastydla.
Když je zima, mráz, sníh a náledí, popeláři k nám do vršku nevyjedou. Ani k jiným kopcovitým sousedům. A tak se už vpředvečer několik popelnic k sobě tulí dole na křižovatce a povídají si.
Jednou, popeláři už odjeli, já se někde zdržel přes půlnoc a ráno koukám: naše popelnice nikde. Zběhal jsem celé městečko, volal, nadával a… nic. Vymýšlel jsem katastrofické scénáře, jak ji zloději v kuklách cpou do dodávky nebo jak ji chuligáni kopou a kutálejí dolů ze svahu.
Následující týden jsme se cítili osamělí. Padly i úvahy, že si pořídíme novou, ale jednak to stojí peníze a jednak jsme se s touhle už docela sžili. Po týdnu jdu ráno pro noviny a hele: stála tam před vrátky smutná a promrzlá. Něžně jsem ji odnesl do zahrady a už jsme zase byli kompletní.
Rozuzlení je prozaické. I soused se osudné noci vracel domů a v náladě, nějak to popletl a milou popelnici vzal k sobě domů. Teprve po týdnu mu došlo, že má doma vlastně dvě.

0201
Máme my lidstvo fůru starostí. Třeba v Pákistánu nebo v Česku povodně, na Islandu znovu bouří sopka, Venezuela chce napadnout sousední zemi a rok 2023 byl nejteplejší od začátku měření (možná by byl nejteplejší, i kdyby se neměřilo).
Ale to jsou naše malé problémy ve srovnání se starostmi, které má vesmír. Kdesi daleko v prostoru se srazily dvě černé díry. Větší katastrofu si lze jen stěží představit, přesahuje to všechna lidská měřítka. Stalo se to ve vzdálenosti jedné miliardy světelných let od Země. Zkusme si tu dálku představit:
Světlo se pohybuje rychlostí 300 tisíc kilometrů za sekundu.
Rok (nepřestupný) má 31 536 000 sekund.
Světelný rok, tedy vzdálenost, kterou světlo urazí za rok, je devět a půl bilionu kilometrů. Těch světelných roků byla jedna miliarda. Znamená to tedy, že ony nabourané černé díry byly od nás vzdálené
9 500 000 000 000 000 000 000 kilometrů.
Stejně nevím, co vlastně astronomové v teleskopu viděli, když obě ty černé díry byly černé.
Ale ta srážka se stala před miliardou let a teď už nám nic nehrozí.
A voda v Ústí nad Labem už taky opadává.

O hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách