Stížníci

Stěžují si. Furt. Na ulici a v hospodě. Telefonem a na internetu. Vlastně nevím, co si myslí, když zrovna nemají s kým komunikovat. Ve sprše si asi stěžují sami sobě.  Možná si ve sprše stěžují, že nemají peníze na to, aby se mohli sprchovat.

Čas jim kvůli věku přisoudil důchod. O trochu menší než průměrný. Před tím čtyřicet let seděli na jedné židli. Vyplňovali nějaké kolonky a psali hlášení. Měli pocit, že vytvářejí hodnoty. Dnes už netuší jaké. Ale jsou přesvědčeni, že když je celý život vytvářeli, měli by mít teď slušnou penzi.

Cinkly klíče a zjistilo se, že tu jejich práci nikdo nepotřebuje. Nic jiného neuměli. Novou dobu nechápali. S počítači se nerozuměli. K čemu jim je ta svoboda cestovat, žádné jazyky neumí, ani tu ruštinu se ve škole se pořádně nenaučili. Nikdy je nepotkala odpovědnost. Zvykli si nikam se nehrnout a neriskovat. Využívat sociální polštáře se naučili rychle. Postavit se na vlastní nohy? Na starý kolena – ale jděte!

Začali nenávidět ty, kterým se dařilo a kteří se měli o kousek líp než oni. A začali nenávidět taky systém, co to umožnil, jen jim nenastavil laskavou tvář.  Ve většině tak vychovávali i svoje děti.

Dnes sedí už čtyřicet let ve svém 2+1 na panelovém sídlišti na okraji města. Čtyřicet let stejný nábytek, stejné pohledy do prázdna stejná naštvanost. Celý den čučí na bednu nebo na internet. K tomu dvacka cigaret a pár lahváčů. Notují si se stejně postiženými a hlásí, na co všechno nemají.

Brzy přijdou na to, kdo za tuhle jejich bídu může. Za jejich zpackaný život. Stáří cíleně likviduje buňky v mozku, a tak věří čemukoliv. Svět je jejich nepřítel. Bílé je černé, úspěšný je lump a lež je pravda. Tak tuhle pravdu rádi a usilovně šíří dál. Internet je pro šíření mnohem výkonnější než zastavení na rohu se sousedkou. S dalším otevřeným lahváčem přeposílají, že díky vládě nemají na chleba a že Putin je príma chlap.