Azimut.

Je tvrdíváno, že když se postarší muži sejdou v hospodě, nakonec se vždycky debata stočí na vojnu. Jaká to byla gumárna a zároveň prdel, největší průsery a taky, kdo a jak dosáhl na vytouženou modrou knížku.

Vysoká škola technického směru umožňovala svým zákazníkům trávit povinnou vojnu trochu jiným způsobem než obvyklou dvouletou blbárnou.  I soudruzi museli totiž uznat, že inženýr je užitečnější ve výrobním procesu než na rajonech. Čtyři roky jsme chodili každé úterý na vojenskou přípravku, plus dvě prázdninová soustředění. A pak na skutečnou vojnu na půl roku, což byla už s nějakou frčkou víceméně zašívárna.

Vojenskou katedru jsme měli v Konviktské ulici na Perštýně. Byla to trochu exotika, učebny i vybavení rakousko-uherské, do kamen se přikládalo z chodby jako někde na zámku. Jen jste v tom teplíčku nesměli usnout, což bylo obtížné, protože pondělní večery hrála v Malostranské besedě kapela Jazz Fiddlers až do půlnoci.

Jinak ale tento způsob vojny byl lábuž a my to přiměřeně oceňovali. Ovšem mám pocit, že ještě víc si to užívali naši vojenští pedagogové. Nejmíň major nebo podplukovník. V úterý nás učili a snad ještě jeden den v týdnu chystali přípravy, měli politické školení a taky hodinu tělocviku důstojníků, na to se dbalo.

I oni byli celý podzim a zimu s námi v teple. Ale hrát si na válku na učebně nejde. Pořadové cviky, kopání zákopů nebo orientace v terénu. Tak jsme na jaře vyráželi na cvičák do Motola, myslím, že dnes je tam golfové hřiště. Pořadové cvičení nešlo, protože tam byl velmi svažitý terén. Hloubení zákopů nás bavilo, byla to práce vleže, kdyby jako po nás někdo střílel. Dostali jsme polní lopatky, a za dvě hodiny, než jsme šli domů, už měli všichni sejmuté drny. A orientace v terénu. To znáte ze skautských táborů, ti starší ještě z branné výchovy: třista kroků směr osamělý strom, azimut 50°, a pak ještě dvacet změn směru až do cíle.

Abychom prokázali azimutální zdatnost, vymysleli naši milí lampasáci totéž za bezměsíčné noci. To už bylo dost drsné prodírat se křovím do svahu tam, kde dnes stojí Motolská nemocnice a stanice metra. Naštěstí kolegové z jiné třídy měli tohle cvičení už o měsíc dřív. Sdělili nám cennou informaci, že cíl bloudění je zcela konkrétní boží muko na pláni na Vypichu. Naše zášivná skupina nejdřív předstírala, že hledáme ten osamělý strom, ale pak už jsme to vzali přímo do kopce na Vypich.

Už jsme měli boží muko na dohled, ale vyskytla se nečekaná překážka: plot, který tam být neměl. On byl totiž začátek května, a to se vždycky na Letné provozovala vojenská přehlídka. Pěchota, tanky, děla, ženisti, taky koně a nad tím tryskáče. Prostě mraky vojáků z celé země a ti museli taky někde spát a mít polní kuchyně. Tak si na Vypichu rozbili tábor (rozbili tábor je prastarý vojenský termín, nejedná se o žádný vandalismus, právě naopak; vlastně nevím, jestli by se nemělo psát rozbyli) a oplotili, protože nikdo se nesměl dozvědět, že tam jsou, to bylo samozřejmě vojenské tajemství. Ovšem naše vojenské tajemství bylo dojít k tomu muku a to se nesměli dozvědět ani ti ubytovaní vojáci. Co teď?

Jak jsme dumali u toho plotu, všimli jsme si, že na nás míří samopal. V takové situaci se zvolá: “Stůj nebo střelím!“, ale ten strážný byl mazák. Okamžitě mu bylo jasné, že jsme úplně jiná armáda, a jen řekl: „Co tady blbnete, kluci?“ Vysvětlili jsme mu podrobně náš bojový úkol, aniž bychom mu prozradili nějaké vojenské tajemství. Pobavilo ho to a za nabídnutou cigaretu nám ukázal díru v plotě, kterou vojsko chodilo do Břevnova na pivo. Vstoupili jsme a provedli dokončení své mise rozsazením kolem muka a kolováním placatky rumu.

Dlouho, dlouho jsme si užívali své azimutální prvenství. Asi za hodinu se k plotu přiklátila velmi znavená skupina. Za ní funěl uřícený major a pokřikoval, ať se k plotu nepřibližují. Když spatřil náš hlouček uvnitř, pochopil, že má obrovský průser, a hlasem lišky, která tiše mluví ke kůzlátkům, nás lákal ven.

Rozloučili jsme se se strážným, vylezli dírou ven, ohlásili splnění úkolu jako první a šli na tramvaj. Bylo nám jasné, že břevnovské hospody budou plné vojska, a tak jsme na pivo dojeli až na Špejchar.