František.

Můj dědeček byl dílem umělec a dílem kapitalista. Narodil se, když devatenácté století právě začínalo poslední čtvrtinu. Byl to šikovný klučina, učitelé obdivovali jeho výtvarný talent. Jeho táta byl truhlář a řezbář, a očekávalo se, že František půjde v jeho stopě. Do učení ho rodiče vyslali do Vídně. Tam mohl nasbírat nejlepší zkušenosti uměleckého truhlářství z celého Rakouska i z celého Uherska. Nevím, jak na tom byl s jazyky, ale problém to asi nebyl; odborné názvosloví všech oborů bylo tehdy výhradně německé.

Po vyučení se vrátil do rodných Slatiňan u Chrudimě a pracoval v otcově firmě, kterou později převzal. Začátek dvacátého století byla laskavá doba, ta slavná belle epoque zavála okrajem až do podunajské monarchie. Svět už byl dost dlouho bez válek, páru pomalu začala střídat elektřina i výbušné motory, a lidstvo se začínalo cpát mezi ptáky. Movitější lidé si mohli dopřávat umění včetně užitého. Evropou prolétla secese, ale české země zatím stále ovlivňovaly retrostyly jako pseudorenesance nebo pseudobaroko. Nejen v architektuře, ale samozřejmě i v tvorbě nábytku a vybavení. Dědeček to měl dobré, ta doba – která měla už zanedlouho skončit – jeho podnikání přála. Šlechta v celém Rakousku-Uhersku přestavovala svá sídla a podobně se zařizovali noví kapitáni průmyslu nebo bankéři. Typickými produkty té doby byly třeba zámky Hluboká nebo Žleby přestavované do historizujícího hávu. A k tomu bylo potřeba i „historické“ vybavení. Řada zámeckých sálů i měšťanských salonů se pyšnila nábytkem, který měl na zadní straně nenápadnou cedulku: „František Jirouš, Slatiňany“. Dědeček si dopisoval s významnými magnáty z celého státu, tu s bankéři, tu s baronety. Objednávky chodily od Rothschildů, Schichtů nebo Larischů, někdo chtěl ložnici ve stylu Ludvíka XVI, jiný zas salon v anglickém slohu chippendale. Nabídky psal František německy, většina zákazníků byli Němci či Židé, Čechů poskrovnu.

Rodinný dům stál u mostu přes řeku Chrudimku (stojí tam dodnes). Největší prostor zabírala dílna. Nějaké stroje tehdejší truhláři neznali. Dílně vévodily tři velikánské truhlářské ponky (mrňousovi, co tam jezdil o prázdninách, se opravdu zdály obrovské). U nich truhláři připravovali díly budoucích skříní, stolů, ložnic, taburetů, knihoven a prádelníků. Poctivé dubové fošny, žádná dřevotříska, abyste si nemysleli. Vše většinou v rozměrech, které by do paneláku ani neprošly dveřmi.

Čtvrtý ponk byl menší, tam dědeček tvořil řezbářskou práci – květy, rostliny i postavy. Ty se pak staly hlavní výzdobou hotových nábytků. Na stěně nad ponkem měl dědeček asi tak sedmdesát různých dlát, do kterých jemně bušil dřevěnou paličkou. Tehdy mi bylo jasné, že až vyrostu, budu taky řezbářem. Doba mi to ale neumožnila, dalších čtyřicet let jsem si mohl vyřezávat tak maximálně po večerech na půdě. Několik dlát, dědictví po dědečkovi, pořád mám. Ale dnes už bych je neuměl ani nabrousit.

Hotové nábytky se pečlivě zabalily, naložily na vůz s koňským potahem a odjely do místa určení. Později už se to dalo svěřit nějaké zasilatelské firmě, která vlastnila sentinel, jestli teda víte, co to bylo.

Jako později narozený jsem z toho zas tak moc nestihl zažít. Z vyprávění vím, že dědeček byl veselý a společenský člověk. Před obědem pravidelně odcházel do hospůdky na čtvrtku vína. A taky prý hrál výborně na citeru. (To jsem nezažil, ale skoro osmdesátiletý mě bral sebou na dlouhé výlety po krajině Železných hor.)

Dědečkův život i podnikání časem krabatilo dvacáté století. Krajinou se přehnaly dvě války, šlechta zchudla, boháči přišli o fabriky, obyčejný lid postihla měnová reforma. Dědeček už neměl zakázky, sem tam restauroval nějakou sochu z kostelů. Přišli soudruzi, aby vstoupil do truhlářského družstva, že budou vyrábět kuchyňský nábytek. Dědeček nevstoupil. Sedával v létě v altánku na malé zahrádce a v zimě v kumbálku za opuštěnou dílnou. Když jsem tam v létě dorazil, trávil jsem většinu času s ním. Ač vyhlášený nemluva, spolu jsme toho napovídali strašně moc. On mezitím vlastně pořád bafal z fajfky s dlouhatánskou troubelí. Dozvídal jsem se o těch dávných nespěchavých časech. Byl hodně sečtělý, zajímal se o všechny obory, nejvíc o techniku a pokrok. Fascinoval mě časopis, co měl v altánku, list Epocha z roku tak 1911 o objevech a vynálezech. Skoro v každém čísle se psalo o nových vzducholodích, hlavně Zeppelinech.

Vždy, když se ocitnu v nějakém zámku nebo kostele, zírám na tu starodávnou krásu a říkám si, tohle klidně mohl vytvořit můj dědeček: František Jirouš, Slatiňany.