Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Policie zadržela pachatele, který na dotacích od státu získal celkem 130 milionů Kč. Peníze určené na výzkum a rozvoj nanotechnologií ovšem použil pro svoje soukromé potřeby, které s nanotechnologiemi neměly nic společného. Mimo jiné si nakoupil osm tisíc modelů železničních vláčků. Policie bude muset složitě dokazovat, že vláčky nejsou nano. * Ruské úřady nebudou hasit plošné požáry na Sibiři. Nevyplatí se to, tvrdí. * Firma Škoda prodala firmě Škoda značku Škoda a okřídlený šíp. V Plzni ji prý nepotřebují a bude už jen na autech skupiny Volkswagen. * Několik významných amerických firem uvedlo, že zaplatí za cestovní náklady svých zaměstnanců, kteří budou cestovat do jiného státu kvůli potratu. Jedná se například o Amazon, Apple, Microsoft nebo Walt Disney. * Rychlost není všechno. V Bohumíně se srazilo pendolino s posunovaným vozem, strojvedoucí nepřežil. * Vyplaval zásadní problém s transgenderovými osobami. Máte buď „mužské“ rodné číslo (třetí číslo je 0 nebo 1) nebo „ženské“ (třetí číslo je 5 nebo 6). Transgendeři mají smůlu.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Nejvyšší soud v USA zrušil federální právo na potrat. Američanky přišly o jistotu, že v případě nechtěného těhotenství je budou moci legálně a bezpečně ukončit. Rozhodovat o tom nebudou ony samy, ale rozhodnutí zákonodárného sboru jejich státu. A taková to bývala svobodná země. *  Podle průzkumu agentury STEM by Andreje Babiše prezidentem 20 % rozhodnutých voličů. Převážně lidé starší než 60 let, lidé bez maturity a častěji také ženy než muži. * Norsko v reakci na noční útok u baru v Oslu zvýšilo stupeň ohrožení terorismem ze třetího na pátý, tedy nejvyšší stupeň. Pachatel byl bezprostředně po činu zadržen. Zřejmě by chtěl taky takové luxusní bydlítko, jako má Breivik. * V oblasti Prahy spadlo za posledních 24 hodin nejméně 100 milimetrů srážek. Sto litrů na každý čtvereční metr. Potok Botič vystoupil v Průhonicích u Prahy na třetí stupeň povodňové aktivity.

Zastavíme spolu inflaci?

Přešla – možná – pandemie, svět hladoví a do toho čerstvě válka, vypadá to, že hned tak neskončí. Její ekonomické a energetické hrozby se sčítají se zeleným nerealismem evropských byrokratů. A nad tím vším ční liknavost našich předchozích vlád, které na všechny už tehdy známé hrozby kašlaly.

Evropou obchází strašidlo inflace a Česko je mezi premianty. Květen meziročně udělal už krásných 16 % a statistici se strachují, jestli se jim inflace červnová vůbec vejde do tabulek.

Na začátku se z výše uvedeného prudce zdražily energie. Firmy na to zareagovaly a zvýšily ceny zboží. Velkoobchodníci i maloobchody se přidali. A lidé v tom čase konečně po pandemii vyráželi nakupovat (na internetu si nekoupíte úplně vše a ne úplně každý) a rozpouštěli peníze, které před tím nestačili utratit. Firmy i obchodníci si všimli zájmu a zase zdražili. A milí spotřebitelé se děsili rostoucích cen čím dál víc a vrhli se na nákupy, protože tušili, že další měsíc to bude ještě dražší. Ostatně experti i media je v tom utvrzovali.

Co by se tak asi stalo, kdyby občané, spotřebitelé a konzumenti se na tuhle hru vybodli? Kdyby všichni začali na nějaký čas nakupovat jen to, co opravdu nutně potřebují. Nechci tady psát nějaké návody, co kupovat, co oželet nebo co odložit na pozdější dobu. On má každý trochu jiné potřeby a taky trochu jinak velkou peněženku. Určitě by se nezapojili všichni – někteří už tak fungují kvůli nízkým příjmům, jiní by zase řekli, že na kraviny nemají čas a nepůjdou s davem. Stačila by většina.

Výrobcům a obchodníkům by se začaly plnit sklady. Aby vyprázdnili, museli by zlevnit. Ceny by asi neklesly na předválečnou a předkovidovou úroveň, ale neměly by stoupat.

Za pokus by to stálo, a když nás bude hodně, bude to i sranda.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * To jste asi netušili: Hroši neumí plavat. * Odvolací soud uznal Davida Ratha vinným v druhé větvi jeho korupční kauzy. Čelí obžalobě z přijímání úplatků a manipulace s tendry ve Středočeském kraji. Jak bude vypadat třetí větev, zatím nevíme. *  Polský vicepremiér Jarosław Kaczyński podal rezignaci a odešel z vlády. Zřejmě byl na dovolené s Redlem. * Šimpanzi prý ještě neumí rozdělat oheň, ale dokážou na něm vařit. Tak se těším na první opičí kuchařskou show v TV. * Muž, který nosil ruský jaderný kufřík, se pokusil o sebevraždu. * U súdánského přístavu se potopila loď s 15 800 ovcemi, zřejmě byla přetížená. Pro tolik ovcí by stejně nebyl dostatek záchranných člunů. * Litva Rusku zatrhla tranzit zboží do Kaliningradu. Kreml zuří.

Stížníci

Stěžují si. Furt. Na ulici a v hospodě. Telefonem a na internetu. Vlastně nevím, co si myslí, když zrovna nemají s kým komunikovat. Ve sprše si asi stěžují sami sobě.  Možná si ve sprše stěžují, že nemají peníze na to, aby se mohli sprchovat.

Čas jim kvůli věku přisoudil důchod. O trochu menší než průměrný. Před tím čtyřicet let seděli na jedné židli. Vyplňovali nějaké kolonky a psali hlášení. Měli pocit, že vytvářejí hodnoty. Dnes už netuší jaké. Ale jsou přesvědčeni, že když je celý život vytvářeli, měli by mít teď slušnou penzi.

Cinkly klíče a zjistilo se, že tu jejich práci nikdo nepotřebuje. Nic jiného neuměli. Novou dobu nechápali. S počítači se nerozuměli. K čemu jim je ta svoboda cestovat, žádné jazyky neumí, ani tu ruštinu se ve škole se pořádně nenaučili. Nikdy je nepotkala odpovědnost. Zvykli si nikam se nehrnout a neriskovat. Využívat sociální polštáře se naučili rychle. Postavit se na vlastní nohy? Na starý kolena – ale jděte!

Začali nenávidět ty, kterým se dařilo a kteří se měli o kousek líp než oni. A začali nenávidět taky systém, co to umožnil, jen jim nenastavil laskavou tvář.  Ve většině tak vychovávali i svoje děti.

Dnes sedí už čtyřicet let ve svém 2+1 na panelovém sídlišti na okraji města. Čtyřicet let stejný nábytek, stejné pohledy do prázdna stejná naštvanost. Celý den čučí na bednu nebo na internet. K tomu dvacka cigaret a pár lahváčů. Notují si se stejně postiženými a hlásí, na co všechno nemají.

Brzy přijdou na to, kdo za tuhle jejich bídu může. Za jejich zpackaný život. Stáří cíleně likviduje buňky v mozku, a tak věří čemukoliv. Svět je jejich nepřítel. Bílé je černé, úspěšný je lump a lež je pravda. Tak tuhle pravdu rádi a usilovně šíří dál. Internet je pro šíření mnohem výkonnější než zastavení na rohu se sousedkou. S dalším otevřeným lahváčem přeposílají, že díky vládě nemají na chleba a že Putin je príma chlap.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * V Řeži u Prahy naměřili 39°C. To se jim to teplá, když tam mají jaderný reaktor! * Putinova ochranka prý na zahraničních cestách sbírá jeho exkrementy, aby se cizí mocnosti v nich nemohly hrabat a sbírat tak informace o jeho zdravotním stavu. * Jen aby se nezapomnělo kvůli Hlubočkovi: Agrofert má vracet státu a Evropské unii dotace ve výši až 4,5 miliardy korun, a to kvůli střetu zájmů bývalého premiéra Andreje Babiše. * Česko se potýká s akutním nedostatkem dětských psychiatrů. Ještě že už nejsem dítě. * Jeden ze třinácti obviněných v kauze ovlivňování zakázek v pražském dopravním podniku Petr Adam zemřel. Příčina úmrtí se zjišťuje. Nejspíš horko. * O omezení svéprávnosti podnikatele Redla rozhoduje plzeňský okresní soud od roku 2008, naposledy tak učinil 13. května. Rozhodnutí zatím není pravomocné. Předsedkyně Krajského soudu v Plzni už rozsudek prošetřuje. * I úspěšní podnikatelé mají rodinný život. Potomek Elona Muska, který se narodil jako Xavier Musk a podstoupil změnu pohlaví, požádal soud v Kalifornii o změnu jména. „Nechci být v žádné formě spojován ani žít s biologickým otcem,“ stojí v žádosti.  

Máchův květen.

Básník lásky Karel Hynek Mácha zemřel ve věku pouhých 25 let | Vysočina

Na prvního máje jsme chodili na Petřín k soše Karla Hynka, kde se vedly protirežimní projevy. Jednou jsme jen těsně unikli vyhození ze školy.

Mohl být tak rok třiašedesát. Už se leccos uvolňovalo, my kluci přišlí na vejšku z venkova jsme nasávali jak diví. Študácké kluby v Praze, to bylo něco úplně jiného než svazácké hrátky na okrese. Už byl Semafor a vyrojilo se plno dalších malých scén, hlavně kabarety a divadla poezie. Doznívala ještě éra dixielandu, ale už se dral ke slovu rock’n’roll. Poezii jsme všichni měli v malíku, na študáky techniky až dost. Taky jsme z velkého přetlaku poezii psali. Chodil jsem velmi vzpřímeně, když mi dvě básničky otiskli v renomovaném časopise. Školní četba, Vrchlický a Hálek mizeli v propadlišti, my byli prostě beatnická generace. Recitoval se Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso, četli jsme Jacka Kerouacka. Vyvrcholilo to tím, že do Prahy přijel Allen Ginsberg a v roce šedesát pět byl zvolen králem studentského majálesu. Všichni zírali, jak je to vůbec možný, ale ono to moc možný nebylo, soudruzi majáles zakázali a Ginsberga vyhostili. Jedním z důvodů, kterým je popuzoval, bylo, že byl gay.

K tomu Máchovi se chodilo na prvního května snad od nepaměti. Nejdřív to byl hold Karlu Hynkovi, recitovala se klasika. Ale jak šel vývoj, víc se prosazovaly verše amerických beatniků a proplétaly se do toho i slova o svobodě a všelicos.

Toho večera jsme s kamarádem přicházeli později. Už to běželo a byl tam velikánský houf lidi. Zastavili jsme se na cestě a najednou jsem za námi slyšel nějaký dusot. Ohlédnu se, za námi pochodoval tam dvojstup příslušníků Veřejné bezpečnosti. Dupot kanad a řízné povely. Jak jsme stáli na té cestě, dvojstup se rozdělil a pochodoval oboustranně kolem nás. Asi šedesát pendreků. To ve mně byla dušička menší než malá. Naštěstí nás minuli a pochodovali směrem k epicentru. Tak jsme potlačili zvědavost i heroismus a nenápadně jsme se dekovali dolů svahem na Újezd. Tam už jich bylo taky plno a antony, ale nechali nás projít. Nastoupili jsme do tramvaje a jezdili jednu stanici sem a tam, aby nám nic neuniklo. Nakonec jsme dojeli na Malou Stranu do hospody U trojek.

Ti, co byli tam u Máchy zadrženi, už pak nestudovali.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Ve Švýcarsku nedaleko Curychu se popálilo 25 lidí při pokusu o přechod žhavého uhlí na teambuildingové akci. * Více než polovina české internetové populace starší 15 let alespoň někdy navštívila některý z českých hudebních festivalů. * Maďarský forint je na nejnižším kursu k české koruně a euru v historii. Za 100 forintů dnes dostanete 6,19 koruny. * Bratislavský krajský soud v úterý zamítl žalobu nynějšího šéfa hnutí ANO a bývalého českého premiéra Andreje Babiše, že je neoprávněně veden v archivních svazcích československé tajné policie StB jako agent. * Green Deal na ruský způsob: V Rusku uniká do vzduchu obrovské množství metanu. V lednu z šachty v Kemerovské oblasti unikalo 90 tun metanu za hodinu, což je nejvíc od počátku měření. * Národní rozpočtová rada vypracovala analýzu počtu zaměstnanců ve státním sektoru. Těch je v současnosti 930 tisíc. *  Středa rozdělila občany Česka na dvě nesmiřitelné skupiny: prodat Budvar nebo neprodat?

Jedenáct nul za osmičkou.

Inflace v Česku stoupá do závratné dvoucifernosti. Česká pošta zatím nevydává milionové známky na dopis jako tenkrát v Německu, ale do lodi už nám trochu teče.

Každý příčetný ekonom vám vysvětlí, že inflace nevzniká tím, co se děje v hospodářství právě teď, ale co se dělo před rokem nebo dvěma. Vláda AB zadlužila stát za ty dva „kovidové“ roky cifrou 800 miliard, což je víc než tři čtvrtě bilionu, osmička a jedenáct nul. Statistici a investigativci zjistili, že na důsledky kovidu šlo jen dvacet procent této částky. Bylo před volbami a většina těch peněz šla na dárečky voličům. Voliči byli tím pádem ve vatě, ale kvůli vytrvalým lockdownům nemohli utrácet. Hospody zavřené, obchody nic moc, maximálně přes internet, dovolené žádné. Teď došlo k uvolnění, spustila se stavidla a lidé začali utrácet ve velkém.

Někteří z těch, co tohle všechno nabízejí, a kteří dostávali lockdownovou pomoc zanedbatelnou nebo žádnou, úspěšně zkrachovali. Ti další vidí příležitost, jak se aspoň trochu zahojit, a strmě zvyšují ceny. Lidé hrozně nadávají, ale klidně to zaplatí, protože mají z toho minula peněz zatím dost. Teda jen někteří, ale nákupní stavidla to otevřelo. A podnikatelé to vidí a zvýší ceny znova. Inflace roste. Konzumenti to vidí a zmocní se jich „inflační očekávání“. Rychle jdou utrácet, protože za měsíc bude nejspíš dráž.

Jiné země EU i NeEU na tom tak dramaticky nejsou. Inflace mírná navzdory válce, kovidu i energetice. Některé se dopředu jistily proti závislosti na východních zdrojích. Babišova vláda se na všechno vykašlala, měla jiné priority, navíc v Bruselu s dotačním podvodníkem se nikdo moc nebavil.

Perspektiva není příliš růžová. Vláda pětikoalice se snaží, ale bude to stát hodně nervů a sil ji i nás všechny. Peníze byly rozfofrovány a žádná rozumná vláda si nedovolí tisknout hromady dalších. To by inflace dokázala divy a všechny úspory lidí by odtekly do kanálu. Ale filatelisté by byli nadšeni z té milionové známky na dopis.

Jenže tohle všechno lidem, co obléhají obytňák a perou se o selfie s jejich idolem, prostě nevysvětlíte.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Na zhoršení kvality spermatu a poklesu mužské plodnosti se nejvíce podepisují plasty. * Přestože důvěra veřejnosti v média se za poslední dva roky snížila, ČTK, ČT i ČRo mají stále vysokou míru důvěry kolem 60 až 70 %, ukazuje průzkum AMI Digital Index. * Podpora zavedení eura v České republice meziročně výrazně vzrostla. Nyní by jej chtělo 44 procent obyvatel, což je o 11 procentních bodů více než loni. * Do Sněmovny míří návrh změny občanského zákoníku, který by zaměnil slova „muž a žena“ za „dva lidé“. * Ukrajina nabízí Evropské unii levnou elektřinu. Bude ji zřejmě dodávat do Polska, Slovenska, Maďarska, Rumunska a Bulharska. * Obyvatel České republiky v 1. čtvrtletí přibylo o 3200 na 10,52 milionu. Přírůstek zajistila jen migrace, údaj ale nezahrnuje Ukrajince s dočasnou ochranou v zemi. *

Já, čtenář.

Nevím, jak jste na tom s knihami vy. Mě málokdy opouštěly. V nejranějším čtenářském období mě bavily válečné a historické romány. Jirásek a spol. Pak jsem zjistil, že moji rodiče mají hodně zajímavou knihovnu. Začal jsem s Karlem Čapkem a bral jednu knihu za druhou, jak stály v polici. Ona celá ta meziválečná produkce vydavatelství Lidové noviny stála za to. Po válce to ještě šlo, ale už to bylo složitější. Ze sovětské literatury jsem přečetl Čuk a Gek a Timur a jeho parta. Žil jsem na Čukotce a Daleko od Moskvy sice voněly dálkou, ale blbým směrem. Jak se kalila ocel mě taky minula, to jsme jako kluci ještě nekalili. A to si představte, že my jsme z ruského jazyka a literatury maturovali.  Půjčovali jsme si výpisky z povinné četby od těch rok před námi. Ale Šolochovův Tichý Don jsem sjel celý. No válečná literatura. Ta strašná krutost bolševiků mě zaskočila. Později přišel Solženicinův Jeden den Ivana Děnisoviče a čas čtenářského procitnutí. Šedesátá léta úlevně nabízela americké beatniky a Kerouacka a taky Hemingwaye. Tehdy zavedené čtvrtky, kdy se pouštěly do oběhu novinky, vršily na pultech světovou literaturu, a študák řešil, kde na to vzít nebo od koho si to půjčí. Romány z války, nesvobody i z boje, dost jiné než Němá barikáda. Erich Maria Remarque jako pilíř našeho poznání a prožívání.

Ještě pár nádherných knih stihlo vyjít, než to sovětské tanky rozjezdily. Ukrývali jsme je a zachraňovali, když je normalizační cenzura vyřazovala z knihoven. Pak už jen knížky, která nějak protekly železnou oponou. A ty skvělé holky z kanceláří, co to přepisovaly, sedm průklepů pro přátele a zničit kopíráky, kdyby se někdo nevhodný pídil.

Přišla radostnější doba a s ní lavina četby. Nepoznané nebo dřív zakázané. Orwelovou Farmou zvířat nebo 1984, kterými jsem předtím listoval v samizdatech, teď už byly zařazeny v knihovně. Mnoho autorů vysypalo šuplíky a hrnuly se na nás věci moudré i docela plytké. A věda i úhledné monografie, cestopisy, paměti. Samozřejmě i Rodokapsy a Červená knihovna a porno i nabídka šílených konspiračních teorií.  Bylo by neupřímné tvrdit, že tohle nás v letech devadesátých minulo. Byla svoboda, trh a bylo fajn. Ať už člověk v deset večer zavíral dveře své budované firmy nebo končil v pět ráno v rockovém klubu, kdo chtěl, čas na čtení našel.

Čtenářův čas i vkus se od té doby vyvíjel, bylo nesnadné neutopit se v nabídce televizí, muziky a internetu. Objevila se záplava nových autorů, někteří výborní, někteří zbyteční. Vydat dnes knihu může fakt úplně každý. Stejně mám ale pocit, že nejkupovanější odrůdou knížek jsou dnes kuchařky.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * V Rychnově nad Kněžnou by teď chtěl bydlet každý! * Sergej Lavrov se chystal letět do Srbska. Neletěl nikam. Bulharsko, Severní Makedonie, Bosna Hercegovina a Černá Hora nepovolily přelet na jejich územím. Ani balonem! * Aktuální studie poukazuje na to, že v Evropě pravděpodobně tím největším a přehlíženým zdrojem znečištění mikroplasty bude používání čistírenských kalů na polích jako hnojivo. * Úřednické odbory vyhlašují stávkovou pohotovost. Možná to půjde bez nich lépe. * „Nemám se za svou politiku vůči Moskvě co omlouvat,“ řekla Angela Merkelová v prvním rozhovoru po odchodu z úřadu. Jenže ony by se v jejím případě nového mnichovanství našly haldy. * Podle nové americké studie se 1,64 milionu lidí v USA starších 13 let identifikuje jako transgender.

Azimut.

Je tvrdíváno, že když se postarší muži sejdou v hospodě, nakonec se vždycky debata stočí na vojnu. Jaká to byla gumárna a zároveň prdel, největší průsery a taky, kdo a jak dosáhl na vytouženou modrou knížku.

Vysoká škola technického směru umožňovala svým zákazníkům trávit povinnou vojnu trochu jiným způsobem než obvyklou dvouletou blbárnou.  I soudruzi museli totiž uznat, že inženýr je užitečnější ve výrobním procesu než na rajonech. Čtyři roky jsme chodili každé úterý na vojenskou přípravku, plus dvě prázdninová soustředění. A pak na skutečnou vojnu na půl roku, což byla už s nějakou frčkou víceméně zašívárna.

Vojenskou katedru jsme měli v Konviktské ulici na Perštýně. Byla to trochu exotika, učebny i vybavení rakousko-uherské, do kamen se přikládalo z chodby jako někde na zámku. Jen jste v tom teplíčku nesměli usnout, což bylo obtížné, protože pondělní večery hrála v Malostranské besedě kapela Jazz Fiddlers až do půlnoci.

Jinak ale tento způsob vojny byl lábuž a my to přiměřeně oceňovali. Ovšem mám pocit, že ještě víc si to užívali naši vojenští pedagogové. Nejmíň major nebo podplukovník. V úterý nás učili a snad ještě jeden den v týdnu chystali přípravy, měli politické školení a taky hodinu tělocviku důstojníků, na to se dbalo.

I oni byli celý podzim a zimu s námi v teple. Ale hrát si na válku na učebně nejde. Pořadové cviky, kopání zákopů nebo orientace v terénu. Tak jsme na jaře vyráželi na cvičák do Motola, myslím, že dnes je tam golfové hřiště. Pořadové cvičení nešlo, protože tam byl velmi svažitý terén. Hloubení zákopů nás bavilo, byla to práce vleže, kdyby jako po nás někdo střílel. Dostali jsme polní lopatky, a za dvě hodiny, než jsme šli domů, už měli všichni sejmuté drny. A orientace v terénu. To znáte ze skautských táborů, ti starší ještě z branné výchovy: třista kroků směr osamělý strom, azimut 50°, a pak ještě dvacet změn směru až do cíle.

Abychom prokázali azimutální zdatnost, vymysleli naši milí lampasáci totéž za bezměsíčné noci. To už bylo dost drsné prodírat se křovím do svahu tam, kde dnes stojí Motolská nemocnice a stanice metra. Naštěstí kolegové z jiné třídy měli tohle cvičení už o měsíc dřív. Sdělili nám cennou informaci, že cíl bloudění je zcela konkrétní boží muko na pláni na Vypichu. Naše zášivná skupina nejdřív předstírala, že hledáme ten osamělý strom, ale pak už jsme to vzali přímo do kopce na Vypich.

Už jsme měli boží muko na dohled, ale vyskytla se nečekaná překážka: plot, který tam být neměl. On byl totiž začátek května, a to se vždycky na Letné provozovala vojenská přehlídka. Pěchota, tanky, děla, ženisti, taky koně a nad tím tryskáče. Prostě mraky vojáků z celé země a ti museli taky někde spát a mít polní kuchyně. Tak si na Vypichu rozbili tábor (rozbili tábor je prastarý vojenský termín, nejedná se o žádný vandalismus, právě naopak; vlastně nevím, jestli by se nemělo psát rozbyli) a oplotili, protože nikdo se nesměl dozvědět, že tam jsou, to bylo samozřejmě vojenské tajemství. Ovšem naše vojenské tajemství bylo dojít k tomu muku a to se nesměli dozvědět ani ti ubytovaní vojáci. Co teď?

Jak jsme dumali u toho plotu, všimli jsme si, že na nás míří samopal. V takové situaci se zvolá: “Stůj nebo střelím!“, ale ten strážný byl mazák. Okamžitě mu bylo jasné, že jsme úplně jiná armáda, a jen řekl: „Co tady blbnete, kluci?“ Vysvětlili jsme mu podrobně náš bojový úkol, aniž bychom mu prozradili nějaké vojenské tajemství. Pobavilo ho to a za nabídnutou cigaretu nám ukázal díru v plotě, kterou vojsko chodilo do Břevnova na pivo. Vstoupili jsme a provedli dokončení své mise rozsazením kolem muka a kolováním placatky rumu.

Dlouho, dlouho jsme si užívali své azimutální prvenství. Asi za hodinu se k plotu přiklátila velmi znavená skupina. Za ní funěl uřícený major a pokřikoval, ať se k plotu nepřibližují. Když spatřil náš hlouček uvnitř, pochopil, že má obrovský průser, a hlasem lišky, která tiše mluví ke kůzlátkům, nás lákal ven.

Rozloučili jsme se se strážným, vylezli dírou ven, ohlásili splnění úkolu jako první a šli na tramvaj. Bylo nám jasné, že břevnovské hospody budou plné vojska, a tak jsme na pivo dojeli až na Špejchar.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * New York zakáže těžbu kryptoměn. Spotřebovává příliš energie. * Premiér Petr Fiala se distancoval od zakladatele ODS Václava Klause. Když moderátorka Deníku N Renata Kalenská zmínila Klausův výrok o Ukrajině, Fiala mávl rukou. „Do ODS jsem vstoupil pět let poté, co Václav Klaus nebyl jejím členem. Dnes bych ho jako autoritu necitoval,“ řekl Fiala. * Správa železnic pozvala z Francie 40 let starou soupravu TGV, aby přesvědčila o nutnosti vysokorychlostních tratí. Muzeálním kouskem na exhibici za miliony z peněz daňových poplatníků ale nikoho nepřesvědčí. * Paní Nováková navštívila pana Zemana. Čili prezident Miloš Zeman přivítal na Pražském hradě maďarskou prezidentku Katalin Novákovou. * Vedení Paříže pod tlakem protestů upouští od plánu pokácet 42 stromů pod Eiffelovou věží. * Levná jízdenka (v přepočtu za 225 Kč na cestování po celé zemi) přinesla Německu problémy. Kvůli davům lidí zkolabovala doprava. * Tři policisté byli postaveni mimo službu poté, co nepomohli tonoucímu bezdomovci. Stalo se v Arizoně.

František.

Můj dědeček byl dílem umělec a dílem kapitalista. Narodil se, když devatenácté století právě začínalo poslední čtvrtinu. Byl to šikovný klučina, učitelé obdivovali jeho výtvarný talent. Jeho táta byl truhlář a řezbář, a očekávalo se, že František půjde v jeho stopě. Do učení ho rodiče vyslali do Vídně. Tam mohl nasbírat nejlepší zkušenosti uměleckého truhlářství z celého Rakouska i z celého Uherska. Nevím, jak na tom byl s jazyky, ale problém to asi nebyl; odborné názvosloví všech oborů bylo tehdy výhradně německé.

Po vyučení se vrátil do rodných Slatiňan u Chrudimě a pracoval v otcově firmě, kterou později převzal. Začátek dvacátého století byla laskavá doba, ta slavná belle epoque zavála okrajem až do podunajské monarchie. Svět už byl dost dlouho bez válek, páru pomalu začala střídat elektřina i výbušné motory, a lidstvo se začínalo cpát mezi ptáky. Movitější lidé si mohli dopřávat umění včetně užitého. Evropou prolétla secese, ale české země zatím stále ovlivňovaly retrostyly jako pseudorenesance nebo pseudobaroko. Nejen v architektuře, ale samozřejmě i v tvorbě nábytku a vybavení. Dědeček to měl dobré, ta doba – která měla už zanedlouho skončit – jeho podnikání přála. Šlechta v celém Rakousku-Uhersku přestavovala svá sídla a podobně se zařizovali noví kapitáni průmyslu nebo bankéři. Typickými produkty té doby byly třeba zámky Hluboká nebo Žleby přestavované do historizujícího hávu. A k tomu bylo potřeba i „historické“ vybavení. Řada zámeckých sálů i měšťanských salonů se pyšnila nábytkem, který měl na zadní straně nenápadnou cedulku: „František Jirouš, Slatiňany“. Dědeček si dopisoval s významnými magnáty z celého státu, tu s bankéři, tu s baronety. Objednávky chodily od Rothschildů, Schichtů nebo Larischů, někdo chtěl ložnici ve stylu Ludvíka XVI, jiný zas salon v anglickém slohu chippendale. Nabídky psal František německy, většina zákazníků byli Němci či Židé, Čechů poskrovnu.

Rodinný dům stál u mostu přes řeku Chrudimku (stojí tam dodnes). Největší prostor zabírala dílna. Nějaké stroje tehdejší truhláři neznali. Dílně vévodily tři velikánské truhlářské ponky (mrňousovi, co tam jezdil o prázdninách, se opravdu zdály obrovské). U nich truhláři připravovali díly budoucích skříní, stolů, ložnic, taburetů, knihoven a prádelníků. Poctivé dubové fošny, žádná dřevotříska, abyste si nemysleli. Vše většinou v rozměrech, které by do paneláku ani neprošly dveřmi.

Čtvrtý ponk byl menší, tam dědeček tvořil řezbářskou práci – květy, rostliny i postavy. Ty se pak staly hlavní výzdobou hotových nábytků. Na stěně nad ponkem měl dědeček asi tak sedmdesát různých dlát, do kterých jemně bušil dřevěnou paličkou. Tehdy mi bylo jasné, že až vyrostu, budu taky řezbářem. Doba mi to ale neumožnila, dalších čtyřicet let jsem si mohl vyřezávat tak maximálně po večerech na půdě. Několik dlát, dědictví po dědečkovi, pořád mám. Ale dnes už bych je neuměl ani nabrousit.

Hotové nábytky se pečlivě zabalily, naložily na vůz s koňským potahem a odjely do místa určení. Později už se to dalo svěřit nějaké zasilatelské firmě, která vlastnila sentinel, jestli teda víte, co to bylo.

Jako později narozený jsem z toho zas tak moc nestihl zažít. Z vyprávění vím, že dědeček byl veselý a společenský člověk. Před obědem pravidelně odcházel do hospůdky na čtvrtku vína. A taky prý hrál výborně na citeru. (To jsem nezažil, ale skoro osmdesátiletý mě bral sebou na dlouhé výlety po krajině Železných hor.)

Dědečkův život i podnikání časem krabatilo dvacáté století. Krajinou se přehnaly dvě války, šlechta zchudla, boháči přišli o fabriky, obyčejný lid postihla měnová reforma. Dědeček už neměl zakázky, sem tam restauroval nějakou sochu z kostelů. Přišli soudruzi, aby vstoupil do truhlářského družstva, že budou vyrábět kuchyňský nábytek. Dědeček nevstoupil. Sedával v létě v altánku na malé zahrádce a v zimě v kumbálku za opuštěnou dílnou. Když jsem tam v létě dorazil, trávil jsem většinu času s ním. Ač vyhlášený nemluva, spolu jsme toho napovídali strašně moc. On mezitím vlastně pořád bafal z fajfky s dlouhatánskou troubelí. Dozvídal jsem se o těch dávných nespěchavých časech. Byl hodně sečtělý, zajímal se o všechny obory, nejvíc o techniku a pokrok. Fascinoval mě časopis, co měl v altánku, list Epocha z roku tak 1911 o objevech a vynálezech. Skoro v každém čísle se psalo o nových vzducholodích, hlavně Zeppelinech.

Vždy, když se ocitnu v nějakém zámku nebo kostele, zírám na tu starodávnou krásu a říkám si, tohle klidně mohl vytvořit můj dědeček: František Jirouš, Slatiňany.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Jazyková hříčka: Organizace spojených národů zaregistrovala nový oficiální název Turecka. Ankara totiž požádala o změnu anglického slova Turkey na Türkiye. Podle turecké vlády nový název z turečtiny lépe vystihuje národní hodnoty. Hlavně se asi Turci už necítí být krocany. * Koncentrace CO2 v atmosféře byla v květnu nevyšší za poslední čtyři miliony let. Někdo to asi musel změřit. * Během sto dnů války zničila ruská armáda na Ukrajině 370 kulturních památek. * Polsko zvažuje výstavbu dalšího terminálu na zkapalněný plyn. Mohlo by ho využít i Česko. * Johnny Depp vyhrál soudní spor se svou exmanželkou, která ho osočila. * Saúdská Arábie je připravena zvýšit produkci ropy v případě, že by kvůli sankcím výrazně poklesla produkce ruské ropy. * Původní národy v ruské federaci zakládají platformu pro boj za svobodu a samostatnost. * Satelitní snímky zachytily minulý měsíc 2300 požárů v amazonském pralese.  

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Pražané denně průměrně spotřebují 113 litrů vody, nejvíce na osobní hygienu. * Česká televize plánuje v letech 2023 a 2024 ušetřit na provozu i programu 910 milionů korun. * Komitét pro udělování Bludných balvanů při Českém klubu skeptiků SISYFOS udělil cenu Zlatý balvan v kategorii jednotlivců za rok 2021 miliardáři a prezidentskému kandidátovi Karlu Janečkovi. * Letos musí policie a hasiči přerušit několikaletou tradici předávání ocenění Policista a Hasič roku ve Španělském sále. Pražský hrad ministerstvu vnitra, které ceny pořádá, zvýšil nájem více jak čtyřikrát. V případě požáru hradu bude zajímavé sledovat, jak hasiči pojednou k ohnu čtyřikrát pomaleji. * Česko do roku 2025 nejspíš nestihne postavit rychlonabíječky ani vodíkové plničky aut na dálnicích. * Britský premiér Boris Johnson chce obnovit možnost obchodníků prodávat zboží jen v tradičních anglických jednotkách, jako jsou unce, pinty nebo libry.

Pejprbek.

Bývávaly doby, kdy v každém i menším městě byl knihvazač. Bylo to úctyhodné povolání, tradovalo se, že vazač každou knihu, kterou vázal, taky hned přečetl. Knihvazačská dílna bývala v kůlně někde na dvoře, vonělo to tam lepidlem, vzácnými papíry a kouřem z fajfky, regály okázale nabízely všeliké barvy čerstvě svázaných svazků. Na malém městě bylo knihvazačství takovým shromažďovadlem místního intelektuálstva; stačilo zajít s něčím ke svázání, nebo jen vdechnout tu vůni a zjistit, co kde vyšlo nového. Mladí literáti tenkrát vydávali své knihy vlastním nákladem, přinesli si z tiskárny pár potištěných archů papíru a knihař jim to tady úhledně svázal. Pak už stačilo věnování a dívka dostala básnickou prvotinu z pera ctitele. Vázaly se samozřejmě i jiné publikace například diplomky nebo celé ročníky časopisů, zatímco vkladní knížky vydávaly peněžní ústavy už svázané.

Můj táta si chodil nechat svázat nějakou knížku poměrně často a bral mě sebou, takže tu vůni mám v nose dodnes. Tenkrát existovaly knihy vázané a knihy brožované. Ty první odcházely už z tiskárny kvalitně vypravené a krásné na pohled i na omak. Něco pro movitější lidi, středoškolské profesory a ještě dříve šlechtu. Klidně se propapučte nějakým zámkem a uvidíte obrovské knihovny s nádhernými svazky v regálech až do stropu. A netvrďte mi, že tohle všechno komtesa skutečně přečetla.

Těm druhým se říkalo brožované, a nikdo mi nevysvětil proč. Vždyť brož byla taková ozdoba, šperk, co dámy krášlil na místě, kde páni nosí vyznamenání. Taky se tam zapichoval. Brožované se už dnes knihám neříká, spíš vám bude bližší slovo pejprbek. Tyhle knížky pro chudší vrstvy byly laciné. Byly to vlastně velké archy z tiskárny naněkolikrát poskládané a strčené do nebarevné papírové obálky. Když jste si je chtěli přečíst, vzali jste kuchyňský nůž a stránku po stránce jste tu brožku rozřezali. Po přečtení záleželo na tom, zda šlo o brak či krásnou literaturu. V prvním případě titul končil na toaletě. Mohli jste si tam dobře počíst až do chvíle, kdy jste zjistili, že stránky 31 až 44 už byly upotřebeny a dějová linka je v hajzlu.

Ty hodnotné brožované jste odnesli ke knihvazačovi, ten je srovnal a očistil, obalil předsádkou z krásně potištěného papíru, vše prošil, zalepil, slisoval a seřezal okraje. Vrcholem byla tvrdá obálka, když ne z kůže tak aspoň plátěná, na hřbetu s vyraženým názvem. Zasunuli jste na vhodné místo do knihovny a začali přemýšlet, koho pozvete, aby obdivoval vaši úhlednou knihovnu.

Já například mám na viditelném místě v plátěné vazbě jednadvacet ročníků časopisu o folku a o country. Vždycky, když některý otevřu, překvapí mě, co všechno jsme stihli napáchat.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Ruský prezident Vladimir Putin je možná už týdny či měsíce po smrti a na veřejnosti za něj může vystupovat dvojník. Podle médií o tom spekulují zdroje z britské tajné služby MI6, podle kterých by Rusové Putinovu smrt asi delší dobu tajili. * Letos v červnu se otevře bazén v karlovarském hotelu Termal. Zhruba rok poté, co ho slavnostně předvolebně otevřela Alena Schillerová. * Běloruské ministerstvo obrany vyhlásilo veřejnou soutěž na 20 000 kovových štítků, přezdívaných psí známky, které slouží k identifikaci mrtvých. * Čína uzavřela letiště pro ruské boeingy. Od pátku nad ní mohou jen tranzitně přelétat. * Do ruské armády budou moci vstupovat i starší muži ve věku od 40-50 let. I Hitler povolával v roce 1945 starce a puberťáky. * Podzimních voleb do zastupitelstva Prahy se chce zúčastnit nová politická strana Motoristé sobě. * Britská královna oslaví 70 let od usednutí na trůn.