Normálně si zařvat…

Převážnou část své dosavadní existence jsem byl živ a zdráv. Choroby se mi oklikou vyhýbaly. Pravda, byl jsem trochu slepý a trochu na hlavu. Průměr tři dioptrie a psychiatrická diagnóza ale nebyly na překážku mého společenského růstu. Abych nezapomněl: v mládí mi vyoperovali slepé střevo. To bylo ještě předtím, než vám v rámci zdravotního nadstandardu na to střevo nabídli kontaktní čočky. Ani ve sportech jsem nebyl příliš motorný, což mě uchránilo od případných úrazů.

Všechno má své plusy a mínusy. Když se můžete chlubit tím, že jste zažili Protektorát Böhmen und Mähren, znamená to, že v dnešní době už nepatříte k nejmladší generaci. Dozvíte se, co všechno strašné jste v průběhu věků zavinili, ale zase už vám nikdo nemůže nadávat do svazáků.

A taky se s věkem objeví drobné potíže. Začal jsem trochu chraptit a hlas přestával být zvonivým. Naše milá orlékařka nahlédla do krku a se zvážněnou tváří mě odeslala na kliniku. Na klinice se kolem mého krku sešlo několik orlkapacit a tvářily se ještě vážněji. Něco ošklivého prý roste na levé hlasivce. Příliš mě neuklidnilo, že to není na pravé; horší byla informace, že to říznou. Ujistili mě, že mluvit budu a pak už jsem usnul skrze narkózu. Řízli to. Zřejmě i s hlasivkou. To bylo před rokem.

Tři týdny v nemocnici nebyly nic moc. Jenže jsem si nemohl stěžovat, protože jsem – nemluvil. Propustili mě s tím, že se to zlepší. Na kontrolách každý měsíc se to nelepšilo nýbrž stejnilo. Nemluvil jsem. Jen šeptal. Což mi zakazovali, aby šepotem hlasivka netrpěla. Stal jsem se mlčenlivým. Já, který, když ho pozvali do rádia, mluvil hodinu a moderátor už se nedostal ke slovu!

Rodina si postupně zvykla na má gesta a grimasy. Ale zkuste zajít s přáteli na pivo, a být mlčícím zábavným společníkem.

Zůstali mi nejbližší a plno přátel, se kterými si dopisuji, a taky mnoho přátel na Facebooku. Nejsem žádný honič lajků, ale když někoho svými ptákovinami pobavím nebo když někdo s mými myšlenkami souzní, mlčenlivě přichází radost.

Zvykl jsem si na myšlenku, že už mluvit asi nebudu. Při kontrolách mi většinou řekli „buďte rád, že se nádor nevrací“. Rád jsem, až mi bude sto deset, stejně už toho moc nenamluvím.

Ale stalo se. Vlastně omylem, při masáži krčních obratlů. V určité poloze jsem začal – chraplavě – ale mluvit. Po třech větách se sice unavím a končím, ale věřím, že se to bude zlepšovat. Třeba někdy dáme pivo a pokecáme.