Z jubilejního víkendu jsem si odnášel – tak jako zřejmě většina zúčastněných – skvělé pocity. Sdílená radost, souznění i probouzení občanské společnosti. Podobné reakce vládly i internetem. Pak zazněl na síti podivný tón a začal to nadšení a odhodlání zamlžovat. Pískalo se na Václava Klause mladšího! Přišel s kytkou, dítětem, kamerou a houfcem příznivců, kteří mu rozráželi cestu. Pískot byl opravdu silný, mnohohlasý.

Že se taková věc nelíbí fanouškům Trikolory a jim podobným, neudivuje a je to vlastně v pořádku. A oni by jistě naopak hvízdali kdykoliv na kohokoliv, na koho jim vůdce ukáže.

Zvláštní bylo, že se hvízdání nelíbilo některým lidem z opačného břehu. Nikoliv ta zřetelná provokace VKml, s kytkou k oné myšlence Listopadu, na kterou jinak útočí a znevažuje, kudy chodí. Ale to, že lidé nesouhlasně pískali. Byly to jednotlivé hlasy „kritiků“, ale následné diskuse na Facebooku přetékaly.

Cítil jsem v těch hlasech přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti. Nikdo z nich vůdce Trikolory nehájil, ale vyjádřený nesouhlas jim vadí. Přítomní lidé v epicentru dění podle nich zřejmě měli mlčet. Jenže kdo mlčí, souhlasí. A s tím máme v české historii s českými povahami poměrně dost zkušeností.

Neděle na Národní třídě rozhodně nebyla pietním aktem, jak naznačovali tihle morální nadřazenci. Byla to oslava i demonstrace. A hvízdat a skandovat na demonstraci na něco, co se mi nelíbí, je velmi na místě. Na rozdíl od většiny světa nerozbíjíme výlohy, nezapalujeme auta. Ale není důvod chovat se jako slečny z penzionátu.

 Politika má mnohem blíž k fotbalu než ke koncertu komorního kvarteta. A stejně jako v kopané se fauly pískat musí. Tahle akce VKml nebyla jeho faulem prvním ani posledním. A je dobře, že ten faul byl na místě odpískán.