Minuta

Neexistuje nic, z čeho by nemohl vzniknout problém. Jste vánočně usebráni (prdlajs, zítra do fronty na stromek a na kapra), radujete se z toho, že už musíme přežít jenom celou zimu (lyžaři, trhněte si), ale nejvíc se radujete z toho, že už se začala krátit tma a prodlužovat dny. Jak známo, nedostatek světla je odpradávna hlavním spouštěčem depresí, bipolárních poruch, neuróz i horečky omladnic. Teprve za další se na psychochorobách podepisují partnerské vztahy, nedostatek peněz, nemoc, srážka s blbcem, chlad, kolony na dálnici, politická situace a globální oteplování. Už v pradávných dobách vylezl pračlověk před jeskyni a bylo mu na sluníčku skvěle. Světlo! Naopak když v zimě vylezl v pět odpoledne před jeskyni, byla tam taková tma, že si nevšiml přítomného medvěda, který ho v zápěti sežral. Rozněžněn tou chvílí, ozvěnou pohanských rituálů, očekáváním příchodu dítěte-Boha a následnou multikulturní atrakcí příchodu tří králů, potěšen tím, že zase bude víc a víc světla a bude ho docela hodně, pokud nám EU nezruší letní čas, už by to chtělo tečku, člověk usedne ke klávesnici a sdělí facebookovému lidstvu tu nádhernou zprávu, že zítřejší den bude o minutu delší než ten delší. Po této akci si člověk dolije dobrého vína a těší se z té minuty světla, i když je momentálně venku tma jako v ranci. A civí na obrazovku, jak mu tam vyskakuje něčí koment, že přece den nemůže být o minutu delší, protože den nmá dvacet čtyři hodin, to je 1440 minut, a ani o fň víc. Člověk si pomyslí o pedantech, úřednících a matematicích, co v sobě nemají ani kousek rozevlátosti a smyslu pro neurčitost. A pak dopíše, že ta noc je vlastně o minutu kratší, a že je to taky fajn. Dopije, jde spát a těší se, protože pozítří už to bude o minuty dvě.