Mega, giga, teraakce.

2.6.2013 * „Mega folk country festival Lochotín – Největší hvězdy folk& country se po 25 letech vrací na památné místo legendární PORTY – 23.června 2013 do Lochotína v Plzni!“ Tahle zpráva se objevila na webových stránkách dvou předprodejních sítí a plzeňských kulturních webů. Pod tím byla řada slavných jmen. Ale ten, kdo pravidelně neluští předprodejní weby, neměl moc šancí se o megaakci dozvědět.

Na konci května přišla další informace: „Vážení přátelé, s nesmírnou lítostí Vám oznamujeme, že z technických důvodů, je festival Lochotín – 22. 6. 2013 – ZRUŠEN! Cena vstupenky Vám bude v plné hodnotě vrácena. Omlouváme se a děkujeme za pochopení!“

Něco asi v projektu zaskřípalo. Možná nulová propagace, možná příliš vysoké vstupné a třeba i dnešní příliš velká dopravní vzdálenost Plzně od zbytku republiky. Není se koho zeptat, pořadatel nikde nebyl uveden. Šuskanda praví, že nápad vznikl po posledním koncertu bratří Nedvědů v Lucerně, jenže kdo by věřil šuškandě.

Tak máme odpískaný další festival, který ještě ani nevznikl. Vypozoroval jsem, že do folkových přehlídek se teď pouštějí promotéři, kteří s country a folkem nikdy neměli co do činění, neznají atmosféru ani mentalitu diváků. Hlavním motorem jejich míření do folkových vod je to, že na žánry, které dělali dosud, „nechoděj lidi“.

Folkových akcí tak přibývá a zároveň ubývá. Někteří tradiční pořadatelé už to zabalili, je krize, sponzoři nejsou a diváků chodí málo. Jiní by rádi vydrželi, šetří na nákladech víc než Kalousek a ránu z milosti jim pak dá letošní počasí.

Tak uvidíme. Folk určitě existoval už před biblickou potopou. Tak musíme věřit, že překoná současnou potopu ekonomickou i meteorologickou. Ale spíš než nastavovat kaši, bychom měli začít od začátku. Výborných muzikantů je na to dost a neúspěch komerčně laděných vstupů do žánru je relativně dobrou zprávou.

Příští rok budou všechny folkové festivaly ve středu.

18.5.2013 * Jako pořadatel festivalů si už skoro dvě desítky let všímám prazvláštní a těžko vysvětlitelné meteorologické situace. Děje se to jen v jarních měsících.

Když se o víkendu přežene přes naše území deštivé počasí, je skoro jisté, že bude přes týden hezky a další víkend zase zmoknem. Může se to opakovat tři nebo také sedm víkendů za sebou. Noční můra všech pořadatelů.

Nebo naopak. O víkendu hezky, pak čtyři pracovní dny leje a víkend už je zase fajn. Jenže lidi si ve čtvrtek řeknou, když je takhle blbě, tak nikam nepojedem. Noční můra pořadatelů.

Letos se zdá, že prší o víkendech. Jestli to takhle bude pokračovat do června, potěš rádio.

Proč to takhle funguje, nikdo neví. Dokonce ani odborníci, kteří už si taky všimli. Možná je někde daleko nějaký fenomén, který v sedmidenních cyklech ovlivňuje vypařování vody z Atlantiku. (Znáte to: kdesi v Indonesii zamává motýl křídly a na New York se sesype povodeň.) Třeba jednou za sedm dní táhne horda lososů přes Atlantik pářit se do českých řek. Nebo někde na pobřeží ve Skotsku pravidelně pořádají hlučný rockový koncert. Nějaký takyexpert navrhl, že by to mohlo být kvůli tomu, že přes týden pracuje průmysl, kouří komíny, jezdí kamiony a o víkendu nic, tak spadne voda. To ovšem nevysvětluje, proč v některých jarech prší uprostřed týdne.

Osobně si myslím, že to tak zařídil Bůh. Šest dní usilovně pracoval a nestál o to, aby mu do práce pršelo. Sedmý den odpočíval. A to buď pod střechou, nebo nad mraky. A když doodpočíval, zapomněl ten cyklus vypnout.

Nemá moc smyslu, aby se pořadatelé modlili k nejvyššímu, aby na ten jejich festival bylo hezky. Bůh je totiž ateista a na nějaké modlitbičky nedá.

Řešení vidím jinde. Když na začátku května Folkový kvítek proprší tak jako letos, všechny následující festivaly pořadatelé operativně přesunou ze soboty na středu. A o víkendech ať si pak prší, jak chce.

Vždycky stojí za to, něco s tím dělat.

30.4.2013 * Nedávno jsem se bavil s jedním Plzeňákem. Lochotínský amfiteátr se bude rekonstruovat a zmenší se. Stejně už tam nikdy třicet tisíc lidí nepřijde. Reagoval jsem obligátní větou „nikdy neříkej nikdy“. A uvědomil jsem si, že Porta, když vstupovala na Lochotín, už byla nejen o krásném zpívání. Vlastně to bylo jednoduché: byli jsme to my, muzikanti, organizátoři i diváci, a na druhé straně oni. Každá myšlenka a každý špílec z pódia přinášely bouřlivé ovace.

Přišla svoboda. Byli jsme hraví a bezstarostní. Pak přišly i starosti a společnost se začala dělit. Na aktivní a pasivní, na úspěšné a neúspěšné. Na ty, co hledají vlastní cesty a na ty, co to nedokážou. A do toho krize, korupce, aféry a blbá nálada. Nakonec…, co bychom si říkali, nedávno byla volba prezidenta.

Vzpomínky na to, jak tenkrát písničkáři probouzeli národ z letargie, jsou už dávné. A nezapomínejme, že ti nádherní tehdejší buřiči už trochu zestárli. Co dnes, kdy doba je znovu těhotná? Nenechme se zmást tím, že to, co tenkrát kradmo zpívali písničkáři, je dnes veřejně dostupné v novinách i na internetu. Jedna dobře namířená píseň má sílu stovek komentářů na webech.

Zaplaťte za sluchátka na uších.

19.4.2013 * Asi byste byli hodně vyjevení, kdybyste přišli do hypermarketu, vybrali si zboží a u hned pultu byste za něj zaplatili. Pak byste znovu za totéž zboží zaplatili u pokladny. A do třetice by vás za ně zkasírovali  ještě na parkovišti. Určitě byste do takového obchodu už podruhé nevkročili, i když by vás prodavači přesvědčovali, že je to přece přesně podle zákonů.

Je tohleto vůbec u nás možný? Možný to je!

Vydavatel vydá desku. Z ceny desky zaplatí zhruba 10% Ochrannému svazu autorskému. V pořádku. Tu desku si koupí nějaká rozhlasová stanice a vysílá z ní. Za to, že z ní vysílá píseň, zaplatí poplatek Ochrannému svazu autorskému. Přijdete do hospody, kde mají naladěnu tuto rozhlasovou stanici. Za to, že v té hospodě mají radiopřijímač, zaplatí, hádejte komu.

Na té poslední štaci se poplatek za rozhlasový přístroj promítne zákazníkovi do ceny jídla a nápojů. I když tu muziku třeba vůbec poslouchat nechce, ruší ho, přišel si do restaurace popovídat. Jistě, nejde o nějaké závratné zdražení konzumace, jde o princip. Proč já jako zákazník mám platit za něco, co nechci?

Východisko z tohoto stavu je jediné. Začněte chodit jen do hospod, kde nemají ani radio ani televizi. Něco málo ušetříte a bude vám tam příjemněji. A kdybyste ani v restauraci bez muziky nevydrželi, nasaďte si sluchátka a poslechněte si muziku podle svého výběru.

Tedy jenom do chvíle, než do lokálu vstoupí inspektor OSA a za ta sluchátka na vašich uších vybere od vás poplatek.

Kobra

6.1.2013 * 9. ledna 2013 bude Josefu Kobrovi Kučerovi 69. Divíte se, proč fanfáry, když jde o nekulaté výročí a ještě k tomu u tak mladého člověka?

V mládí dělal divadlo s Karlem Krylem v Teplicích, ale velice záhy se rozhodl postověžatět. V našem legendárním Folk & Country Klubu všechno neslo jeho výtvarný rukopis. Pamatujete třeba na svojšické sluníčko? Protože se sám považoval za kresleného humoristu, začal v rámci klubu v Malostranské besedě pořádat výstavy – Salony kresleného humoru. Spolupracovali jsme i na koncertech v Lucerně, na Portě a na mnoha festivalech, z nichž některé nám nestačili zakázat.

Kobra je renesanční člověk. Navíc ho měli v oblibě filmaři: když točili filmy o Janu Nerudovi, stačilo dojet pro Kobru a ušetřili na maskérech.

Zpátky k těm Salonům: už dávno nejsou v Malostranské besedě, kde přežily měsíc co měsíc čtvrt století s hordou kreslířských legend i objevů. Prošly pak řadou sálků, které pro Salony vytrvalý Kobra vyhledával. Teď zakotvily v hospodě U sedmi konšelů v Žatecké ulici u výlezu z metra Staroměstská. 9. ledna v 17 hodin tam bude vernisáž už 390. Salonu kresleného humoru. Vystavovat bude tentokrát samotný jubilant.

Přijďte mu pogratulovat a nenoste mu květiny. Nejí je. Pije Plzeň.

Moje problémy

2.5.2016 * Ráno otevřete půl oka a zjistíte, že svět je nádherný. Je jaro! Vyrobíte si tu nejlepší snídani a vzápětí si žloutkem pokapete sako od pyžama. Potom, natěšeni na kafe, si ho celé vylijete do klávesnice. A pohled z okna oznamuje, že Celsius se uvelebil na nule a vydatně prší. Přikryjete peřinou sebe i ten žloutek, zaklapnete půlku oka a pustíte se do snění, jaký bude svět nádherný, až nastane jaro.

Stala se nějaká tragedie. Jedni sdílejí články z bulváru. Druzí je komentují. Třetí se diví, proč to komentují. Čtvrtí hledají viníky. Pátí kritizují, že někdo hledá viníky. Šestí se zlobí, jak to někdo může kritizovat. Sedmí píší, že bulvár je zlo. Osmí napíšou, že kdyby lidi nebyli blbci, tak by bulvár zanikl. Devátí čekají s prstem na myši, kdo bude další. Desátí vypnou Facebook a jdou ven, protože je tam nádherně.

U nás před sámoškou stojí dnem i nocí párek kachen. Kačer i kachna zevlují před vchodem a občas se spořádaně překolébají po přechodu na druhou stranu ulice. Proč nejsou u řeky, která je nedaleko? Asi je zajímají odpadky a lidé jim sem tam něco hodí. Ale důvod je zřejmě jiný: hned vedle samoobsluhy sídlí redakce místních novin.

100 let

24.4.2016

Koluje spousta fórů o tchýních a plno lidí má určitě důvod své tchýně nesnášet. Měl jsem kliku. Měl jsem tu nejlepší tchýni na světě. Moudrou, tolerantní, chápavou a zábavnou. Moje žena není daleko od pravdy, když říká, že jsem se oženil kvůli tchýni.
Dnes by se Marta dožila 100 let.

Sněháňka.

Sněháňka.

5.1.2015 * V noci přišla zase sněháňka. Napadlo skoro 2 cm. Ti, co předpovídali, že tahle zima bude krutá, měli pravdu.

Hned jak se probudím (budím se tak dvě hodiny po probuzení), půjdu uklízet dvůr.

Distancuji se od práce s lopatou nebo hrablem. Mám na to fukar. Ano přesně ten fukar na spadané listí. Napadne-li méně než pět centimetrů, fukar to bere. Práce kvapná velmi platná. Za pět minut jsem hotov s celým dvorem.

Je to adrenalinová záležitost a vyžaduje to zkušenost a mistrovství. Proud vzduchu víří sníh do spirál a do tornád a hlavně všemi směry. Stačí malá nepozornost, nastavit fukar proti zdi. V tu ránu máte oči sněhem zaváté.

Vypínám fukar a zapínám pocit uspokojení. Už ani nemám chuť stavět sněhuláka. Stačí se podívat do zrcadla.

Ticho.

 2.1.2015 * Taky vás na Nový rok budí to ticho? Někdo by řekl velebné, mně spíš připadá děsivé. (Všichni už odletěli na jiné planety a mě tu zapomněli.) Naštěstí aspoň obleva kape ze střech. Doufám, že lyžaři si tu krátkou zimu pořádně užili. Tři dny by mohly stačit, zbytek národa už se začíná těšit na jaro.
Nepatřím k lidem, kteří po Silvestru vstávají druhého ledna odpoledne. Políbil jsem svou ženu a následně usedl k snídani. Představte si, že Hanka připravila tatarák. I topinky.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Nevím, jestli se mi těch 365 tatarských bifteků nepřejí. Tak si aspoň na Štědrý den dám kapra.

Víte, co je to ladybird, ladybug nebo ladybeetle?

27.12.2014 * No přece beruška. A viděli jste někdy ožralou berušku? Samozřejmě se nechci dotknout členek významného hudebního tělesa; mám na mysli sluníčka vícetečná.

Globální oteplování probouzí drobné živočichy uprostřed zimy. Najednou koukám, na mém pracovním stole přistála beruška. No chvíli to je zpestření. Pak už tolik ne. Beruška je hrozně vlezlá. A protože má značný počet nohou, je násobně vlezlejší než lidé. (Když si ji prohlédnete pozorně a zblízka, zjistíte, že počet nohou je překvapivě sudý.)

Beruška leze po stole, zdolává moje poznámky na papírcích, vydrápe se na tužku a několikrát provádí turistiku z konce na konec, trajdá po odložených brýlích. Nechávám ji, ona se jednou musí unavit. Teprve když se drápe nahoru po mojí vinné sklence, nevlídně ji setřesu. O alkohol se s nikým dělit nebudu! Sám mám málo.

Nezapírám, že na svém stole mám i bez brouků dělný nepořádek. Tak tam takhle leží i otevřený lihový zvýrazňovač (česky fixka). Beruška doleze ke hrotu popisovače, obchází ho ze všech stran, zkoumá a evidentně fetuje. Trvá to jen pár chvil, než se dá na ústup. Ale ouha! Zmatenými pohyby typu chci tam, nevím kam, zůstává na místě a potom se dlouho točí v malém kolečku a nakonec začne dělat mrtvého brouka. Zítra ji čeká beruščí kocovina a ta musí být strašná.

Cesta na blízký východ 2.

18.5.2014 * Flákáte se na koupališti navzdory tomu, že počasí se vůbec nechová jako na jaře. Spíš se chová hnusně. Ale to je podobojími Tatrami normální. Slovenské radio hlasí, že na Chopoku sněží, což si můžete ověřovat v přímém přenosu. Sledujete to se skrývaným úžasem, protože jediné, co si dovolíte vystrčit z termálního bazénu (38°C, hodnota ve Farenheitu neudána) jsou oči, nos a šošolka. Zíráte na velehory, které jste se učili ještě jako Československo, vdechujete zhluboka tatranský vzduch, protože konzervy s ním se ještě neprodávají, a na hlavu vám kape něco hrozně studeného. Tady prší, i když neprší.

Dny jsou tady sice skoro jeden jako druhý, ale sportovně velmi náročné.

Ráno vstát (to je ze všeho nejtěžší). Procházka na vydatnou snídani. Zpátky na pokoj a trochu dospat. Do bazénu nebo do vířivky nebo do obojího. Ale nepřehnat. Oběd se vynechává, ze snídaně jsme naducaní až až. Po neobědě káva a knížka. Knížka, pokud není od Redla, uondá ke spánku. Prozkoušení dalších bazénů a atrakcí. Náročná cesta do restaurace. (300 m.) Vydatná večeře a pár piv. Náročná cesta z restaurace (345 m.) Na pokoji. Postel, panák, knížka, druhý panák, plán na zítra a spát.
Po týdnu, co jsme se znovu narodili (ve skutečnosti jen čtyři dny) je čas myslet na návrat. Ale co to fouká?

Tlaková níže hloubky Mariánského příkopu řádí nad šesti státy Evropské unie a řadou zemí ještě nezačleněných. Asi tak od Istanbulu po Hradec Králové. Nacházet se v epicentru klimatického masakru není záviděníhodné, ale nám se to podařilo.

Fouká. Nikdo se nezabývá tím, že létají větve. To jsme ještě v bazénu. Létají reklamní cedule. Odpadkové koše. Potom létají plastová lehátka, kus 20 kg. To už pozorujeme radši za oknem. Nějaká ta lavička nebo bilboard. Květináče s umělými palmami. (Nevím, proč tyhle blbosti jsou v každém akvaparku.) Létali by i lidé, kdyby nebyli zalezlí.

Zítra jedeme domů. Pojedeme třetím povodňovým stupněm. Blízký východ fakt není žádná sranda.

Myslel jsem, že hloupé Česko má nejvíc billboardů navíc. Není tomu tak. Slovensko jich má víc. (Teď – stejně jako doma – na nás shlížely podobné xichtíky politiků. A podobně hovadská hesla.) Po tom uragánu jich – aspoň na severu – už víc nemá. Žádná škoda, škoda je stromů, které v Tatrách popadaly.

Jo a když jsme přijeli domů, řidičák, techničák, občanka a další důležité dokumenty ležely na stole.

Cesta na blízký východ.

15.5.2014 * Vydali jsme se s Hankou do ciziny. Většina lidí se na zahraniční turné vydává o těch velkých svátcích, my jsme nebyli většina, ale jen dva, tak jsme vyrazili až po nich.

Na D1 to šlo, protože byla neděle. Ale navzdory všem skeptikům a brblalům se tam pracovalo. Hlavně nasazení techniky teď připomíná pláž Omaha v Den D. Výhled na oranžové stavebníky byl sympatický, výhled na totálně žluté Česko už míň. I Haná svítí žlutě, tak nám ta nepříjemná barva nechala zapomenout na stesk po Zahradě.

Dálnice až do Zlína, ve Zlíně pumpa a u pumpy okamžik podobný tomu, když vám anakonda nabízí pohled na své vnitřnosti. Prostě nemám řidičák, techničák, občanku a další důležité dokumenty, bez nichž neexistuji. A taky české peníze. Někam se to podělo, ztratilo, vypadlo, ukradlo se, rozmočilo, zaniklo. Ale máme €€ a pasy, tak se hrdě vydáváme dál, do Eurozóny už je to jenom kousek. Už od Humpolce je naštěstí počasí, že by psa nevyhnal, natož policistu. Stejně je ale neuvěřitelné, jak se taková cesta protáhne přesným dodržováním dopravních předpisů.

Konečně jsme na místě v Tatransku a provazy vody crčí furt. Lezeme do horkého bazénu a na hlavu nám šplouchá ledový déšť. Takže statisticky vzato je to příjemný průměr. A ovšem taky hlad, ale všichni rekreanti odjeli (i ve slovenském kalendáři jsou na následující dni svatí Pankrác, Servác a Bonifác), všechny restaurace dnes už zavřely, takže je to celé na pizzu.
V pondělí se počasí trochu umoudří, i slunce se na chvíli ukáže. Ale kousek od nás vyhlásili druhý povodňový stupeň a v Doněcku probíhá to referendum. Ale zase je tu pohoda. Slováci jsou milí, vstřícní (po české vlajce jsme nikoho šlapat neviděli) a hlavně nejsou na všechno permanentně nasraní jako Češi. Možná tu mají míň Japonců.

(možná pokračování)

Ležatá osmička

14.4.2014 * Ležím si takhle v posteli a najednou koukám, že tam neležím sám. To by vůbec nemuselo být nezajímavé.

Ale nečekejte žádné erotické vlhno. Co do příjemnosti má ta situace spíš opačné znaménko. Raší mi zub. Namítnete, že v mém věku už je na rašení trochu pozdě, že by to mohly být tak maximálně třetí zuby. Ale sami víte, že třetí zuby je taková básnivá metafora, třeba o tom, že jste v mládí dělali všelijaké hovadiny, pak jste zmoudřeli, usadili se, ale ke stáru jste se k těm hovadinám vrátili. A třetí zuby je také shovívavé pojmenování všech zubů, které jste dostali, podědili, vyženili, byly vám přiděleny… Prostě zuby nevlastní.

Tenhle, co rašil, byl vlastní až až. Jenže se asi trochu styděl, že raší zrovna mně. Tak vyrašil v mé ústní dutině tak daleko a hluboko, že už to snad ani není ústní dutina moje. A jak tam v tom koutě byla tma, spletl si směr a vyrostl ne nahoru, ale naležato. Jak říkám: Ležím si v posteli a najednou koukám, že neležím sám.

Lidem se promine, že nikoho nemají, že jsou single. Ale zubu se to prominout nedá, protože zub singl je kravina. Je zbytečný, protože nemá proti komu kousat. Je tam pro parádu. Jenže na co paráda, když v tom koutě je tma a navíc vyrostl naležato.

Největší problém je ta dálka od centra mých úst. Úsměv mám kompletní a široký, akorát všechny čtyři osmičky jsem ve dvaceti odevzdal na zubní klinice. Nikomu jsem to nikdy neřekl, a tak mne všichni vždy považovali za velmi moudrého. Takže: to, co mi vyrašilo, je devítka, zub supermoudrosti.

Šel jsem konzultovat devítku se svým zubním lékařem. Vzal pidizrcátko, chvilku pozíral a pravil, že je to osmička. Tedy ležatá osmička. No nepřel jsem se, i když mám jiný názor. Názor proti názoru, každej víme svý. On má na ten svůj diplom a roky praxe, já si tam zase dosáhnu špičkou jazyka.

Šel jsem domů a přemýšlel, jak se se svou supermoudrostí porovnám. Pokud vím, tak nekonečno v puse neměl ani Albert Einstein.

Třetí míza

4.1.2014 * Je to tak, milé dámy. Když to na chlapa vleze, může to znamenat i konec světa. (Samozřejmě když to vleze na ženskou, je to taky hrůza, ale jiného typu.)

Když se zamiluje kůň, je to zábavné. Když se zamiluje muž, zvláště takový už kvalitně vypiplaný mezi čtyřicítkou a padesátkou, je to tragedie. Buď má pocit, že už skoro všeho dosáhl a zbývá vyměnit manželku za něco atraktivnějšího. Nebo si naopak myslí, že mládí je v prdeli, do důchodu daleko a on se de facto nemá čím pochlubit. Tak si najde nějakou blond duši, které se se svou depkou může svěřovat.

Je to stav, který postihuje běžné neznačkové muže stejně jako písničkáře nebo politiky. Koukněte se do novin: tahle země už se hezkých pár let pohybuje ve vlnobití kvůli Paroubkovsko – Topolánkovsko – Nečasovým milostným přemetům. Ten poslední na nás svou eskapádou poslal Rusnoky a další postavy Mordoru. A kolikrát za kariéru věhlasní písničkáři měnili partnerky, si můžete – folku znalí – dosadit sami.

Musím se přiznat, že jsem se trapně vymykl. Na začátku srpna budu slavit. Slavba se bude týkat toho, že jsem přesně padesát let vydržel s jednou ženou. Přesněji řečeno, že to Hanka padesát let vydržela se mnou. (Padesát a padesát je vlastně stovka.)

Vydržela to mimo jiné kvůli mé skromnosti. Pro všechny čtenářky je skvělá zpráva, že existuje ideální muž. Ocení to zvláště ty, které takové štěstí na partnera neměly. Na druhou stranu je tu pro ně i zpráva méně dobrá: Když už jsem to vydržel tak dlouho, tak už to asi nebudu měnit. Zajímat se o mě z navazovacích důvodů je evidentně ztráta času.

O hudbě, kultuře, společnosti i hovadinách